38. Na Cestě
9. Lov pozitronů
„Zařízení na uskladnění pozitronů je téměř hotovo.“ Ace seděl zvrácený na židli a nohy si pohodlně natáhl skoro doprostřed mé vstupní místnosti.
Překročila jsem je a usadila se vedle něj. „Kdy budeme na místě?“ chtěla jsem vědět.
„Pospícháš někam?“ otočil ke mně pohled, ale jinak se nepohnul.
Rozhlédla jsem se. „Trochu se mi stýská,“ připustila jsem. „Po tvé původní lodi,“ doplnila jsem po pár vteřinách významného ticha.
„Už nechceš odcházet nebo jenom sledovat, jak si poradíme s Cestou?“ ptal se zdánlivě bez opravdového zájmu. Všimla jsem si, jak se mu prohloubily jemné vrásky ve vnějším koutku oka. Nezapomněla jsem, že beze mne by žádná Cesta nebyla. Nadechla jsem se a rychle vymýšlela přijatelně neurčitou odpověď. Žádná mě nenapadla.
„Ty bys mi dovolil odejít?“ zeptala jsem se nakonec pochybovačně a naznačila, že se zvedám.
„Ne.“ Ostré slůvko po mně šlehlo ve snaze mi zabránit v pokračování pohybu.
Vstala jsem, zastavila se u židle, na které seděl, a opřela se rukama o její zadní vyvýšenou část. „Tak proč se ptáš?“ zavrčela jsem na něj zblízka.
Narovnala jsem se dřív, než mi cukající koutky úst pokazily představení. Aceův zaražený pohled naznačoval, jak matoucí může někdy být vlastní medicína.
„Jak dostaneme pozitrony do toho zařízení?“ pokračovala jsem v původním rozhovoru a přešla k počítači.
„Tentokrát snad docela jednoduše.“
„Takže žádné osobní výlety do vesmíru nebo někam, kde je to ještě horší?“ V hlase mi zazněla úleva.
„Myslel jsem, že se ti to líbilo.“ Zvedl se a zůstal stát nade mnou. Ušklíbla jsem se. Už zase na mě spokojeně zíral z výšky.
„Ani ne,“ potřásla jsem hlavou. „Co strážce Cesty? Už ti řekl, jakou kometu budeme hledat?“
„Opravdu hodně pospícháš,“ pátravě se na mě zadíval. Oči se mu stáhly náhlým podezřením. „Jistě pro to máš nějaký důvod.“ Napětí v jeho hlase se dalo vážit na kila.
„Jistě,“ povzdechla jsem si. Na vteřinu jsem zavřela oči, než jsem odpověděla: „Jestli se pamatuješ, sebral jsi mne z pláže. Nebyl to právě nejvhodnější okamžik,“ letmo jsem se na něj podívala. „Jsem pryč už docela dlouho a nikdo na Atlantis neví, co se se mnou stalo.“ Trochu jsem se zamyslela. „Ale možná nějaké tušení mít budou,“ usoudila jsem tiše.
„Pane,“ ozvalo se od dveří.
Stál v nich Aceův zástupce a se špatně skrývaným odporem sledoval, že jeho velitel se už zase nachází v mojí blízkosti.
„Zařízení je hotovo,“ pokračoval, když se k němu Ace otočil. „Brzo ho budeme moci vyzkoušet na určeném místě. Přejdeš si celý proces řídit z můstku nebo mám obraz přepojit sem, abys ho mohl sledovat se svou… návštěvnicí?“
Musela jsem uznat, že se zástupce snažil být slušný až na samou hranici svých možností.
„Běž,“ dovolila jsem si lehce se dotknout Aceova vědomí.
„Přijdu na můstek,“ řekl svému zástupci, a dokud se za ním nezavřely dveře, ani se na mě nepodíval.
„Chceš to sledovat odtud,“ otočil se na mě. To nebyl dotaz.
„Zvědavost je strašná vlastnost,“ souhlasila jsem, protože jsem pochopila jemnou ironii, která mu zazněla v hlase. „A já se tady budu cítit lépe, než na můstku s tvým zástupcem za zády,“ přiznala jsem s pohledem na zavřený vstup. „Jenom jsem netušila, že už jsme na místě,“ zamyslela jsem se nad plynutím času na wraithské lodi.
„Toto plavidlo je jedno z nejrychlejších, které znám,“ řekl Ace s nádechem hrdosti. „Vybral jsem ho zvlášť na tuto Cestu.“
„Nevěděl jsi, jestli text přečtu,“ zamračila jsem se. „Ani že ti budu ochotná pomáhat dál. Co kdyby-,“ zarazila jsem se. Wraithův vědoucí pohled mě přinutil zmlknout a jen tiše zaskřípat zuby. Na nepředvídatelnost vlastních činů jsem si mohla hrát s lidmi, Ace dokázal odhadnout moje reakce dříve, než já sama. Alespoň některé.
Sledoval mé myšlenky a než zmizel v chodbě, věnoval mi jeden ze svých vzácných úsměvů beze stopy výsměchu.
Naposledy jsem se zamračila na dveře a pak se rozhodla, že než vypustí sondu, mám ještě čas na lepší uložení Aceova pokladu.
Chytání pozitronů nebylo nijak zábavné. Zařízení na jejich uskladnění mělo tvar válce a jedna z upravených sond s ním dálkově řízena prolétala okrajem konce výtrysku, kde se měly opačně nabité elektrony vytvářet.
Dívala jsem se na obrazovku se záběrem z kamery na sondě a každou chvíli mi pohled zaletěl do jejího levého horního rohu na malý čtvereček s obrazem z můstku.
Ace a dva další Wraithi opatrně manipulovali se sondou. Plně soustředění na jemné odchylky, které mohly celou akci v okamžiku zhatit, nevnímali okolí. Zástupce pokynem ruky přivolal dalšího Wraitha na svoje místo u jedné s postranních konzol a zmizel.
Pozorovala jsem to a cítila, jak mi mezi obočím roste vráska. Možná šel něco zkontrolovat, říkala jsem si, ale sama sobě nevěřila. Nervózně jsem se ohlédla ke dveřím. Začaly se rozjíždět. Posledním pohledem jsem zkontrolovala, jak pokročilo chytání pozitronů, a monitor vypnula. Když se zástupce rozhodl odejít z můstku, zřejmě ho práce jeho velitele nezajímá.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se zástupci do očí.
Vešel a rozhlédl se. „Vyhovuje ti toto uspořádání místností?“ zeptal se.
„Ano. Děkuji.“ Nespouštěla jsem z něho oči.
Udělal ještě pár kroků a pohled mu přeskakoval po těch několika věcech, které zůstaly v původně honosně vyzdobeném pokoji.
„Trochu strohé,“ poznamenal. „Ani dostatek šatů na výběr zde nezůstal.“ Přešel do místnosti, kde z veliké šatny zůstal jenom jeden krátký stojan. Obešel ho a zastavil se až u závěsu, který skrýval zrcadlo.
Zatnula jsem pěsti a vešla do své ložnice za ním. „To nebyl tvůj nápad?“ zeptala jsem se s mírným překvapením, když jsem ovládla zlost nad drzostí, se kterou vstupoval do mých soukromých prostor. „Myslela jsem, že…,“ zarazila jsem se, když se v jeho tváři opět objevil obvyklý nepřátelský výraz.
„Plním rozkazy svého velitele,“ zasyčel.
Lehce jsem se ramenem opírala o stěnu u stojanu se šaty a říkala si, že některé věci čas nezmění. Zástupce pohledem prozkoumával místnost a moje přítomnost ho nikterak nerušila.
„Něco hledáš?“ zeptala jsem se s hraným zájmem. Věděla jsem moc dobře, po čem slídí.
Očima nepřestával zkoumat každou drobnost, dokonce se sklonil a otevřel dvířka skříňky pod zrcadlem, ale necítil potřebu mi něco vysvětlovat.
„Chceš objevit něco konkrétního?“ pokračovala jsem v otázkách. „Něco natolik důležitého a vzácného, aby to stálo za skrývání? A myslíš si, že by to mohlo být v mých pokojích?“ Poslední otázku jsem schválně zakončila tak, aby bylo jasné, že místnosti dříve obývané wraithskou královnou teď patří podřadné lidské ženě.
Ani jsem se nepohnula, když ke mně prudce zvedl hlavu.
„Nic nevíš,“ uvolil se začít reagovat. „Můj velitel přede mnou nemá tajemství. Znám jeho plány. A ty,“ opovržlivě se na mě podíval. „Jsi jenom hračka, která se dá snadno využít. Až tě nebude potřebovat, odloží tě nebo tě zbaví života.“
„Máš pravdu,“ souhlasila jsem klidně. „Stejně jako to udělá s kýmkoli jiným. Ale stále nevím, co tady děláš.“
„Poslal mě pro -,“ zarazil se a zadíval se mi přes hlavu.
Skoro jsem se neovládla, ale nakonec jsem se přinutila neotáčet se. I bez toho jsem věděla, kdo mi stojí za zády.
„Už to zařídím sám,“ ozval se za mnou hlas velitele. „Můžeš odejít.“
Ustoupila jsem, aby zástupce mohl projít. Neodpustil si poslední nevraživý pohled mým směrem a rychlým krokem zmizel za vstupními dveřmi.
Konečně se ke mně dostalo dost vzduchu a já se zhluboka nadechla. Otočila jsem se k Aceovi. „Bude to čím dál horší,“ řekla jsem smutně.
„Znám svoji posádku. Vím, co od nich mohu čekat,“ odpověděl. Přesto se zamyšleně mračil do prázdna a skoro zapomněl, že v rukou svírá válec.
„Pozitrony?“ dotkla jsem se pohledem předmětu, který držel v dlaních.
Přikývl a podal mi ho.
Naklonila jsem se, abych viděla ke dveřím a ujistila se, že je zástupce opravdu pryč, a uložila válec ke zbytku pokladu. Můj výběr místa Wraith nijak nekomentoval, ale záblesk překvapeného uspokojení ve tváři neuhlídal.
„Kde budeme hledat kometu?“ zeptal se.
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Ještě to nevíš?“
„Při posledním spojení se Strážcem Cesty mi sdělil, že chce příště mluvit s tebou,“ zavrčel Ace. Zadíval se mi do očí. „Uděláš to?“
Neodpověděla jsem, ale sedla si na lůžko a zavřela oči.
„Konečně se znovu setkáváme,“ uslyšela jsem v zápětí hlas Strážce. „Už jsem začal pochybovat, že jsi v pořádku.“
Před vnitřním zrakem na mě zamrkalo velké zelené oko a šupiny ještěra se při pohybu rozhořely zlatou a červenou září.
„Až na pár výjimek, o kterých jsem věděla předem, mi tady nic nehrozí. Snad.“ Usmála jsem se. Bylo příjemné být chvíli někde jinde, než na vesmírné lodi plné nepřátel lidského druhu.
„Doufám, že je to pravda,“ řekl diplomaticky plaz. „A jsem rád, že ten tvůj přítel porozuměl mé vyslovené obavě a přiměl tě přijít za mnou. Vyhýbáš se mi?“
„Nechtěla jsem,“ zarazila jsem se a opravila se: „Nechci, aby Cestu dokončil. Její konec mě děsí stále víc. Pořád věřím, že své rozhodnutí ještě přehodnotí.“
„Přesto mu stále pomáháš. Nebýt tebe stále by vlastnil text, který bez správného pochopení nemá žádnou hodnotu.“ Ve Strážcově hlase jsem slyšela jemnou výtku.
Na to jsem neměla žádnou vhodnou odpověď. Dívala jsem se do zeleného oka a přemýšlela, co vlastně na wraithské lodi dělám. Povzdechla jsem si. „Nevěděla jsem, co způsobím vyslovením několika dohadů o textu. A když jsme se ocitli na Cestě, nemohla jsem ho nechat osudu. Přítel je odvozené od slova pomáhat, tak pomáhám, jak nejlépe dokážu. Ta jeho počáteční horečka už se skryla. Snad odezní, než se dostaneme na konec Cesty.“
Strážce sklopil pohled, ale moji obhajobu nechal bez komentáře.
„A teď,“ nadechla jsem se. „Kde najdeme kometu s vlasy hvězdami rozevlátými, která sbírá oheň a led ke svému bytí?“
„Doslovné znění,“ řekl ještěr posmutněle. „Blížíte se k cíli rychleji, než jsem očekával. Najděte planetu s prstenci dříve, než se k ní kometa přiblíží. Pak budete moci sledovat, jak se ledový balvan v prstencích trhá a rozpadá. V jednom z posledních kousků bude další část vašeho ‚pokladu‘,“ zamrkal na mě. „Vím, jak těm kouskům říkáš. Dobře se dívej. Bude to vypadat takto.“
Viděla jsem náraz komety do prstenců a její rozpad až poslednímu malému kousku ledu.
„Pak už zbudou jenom dvě zastávky,“ zašeptala jsem si pro sebe.
„Pak už nezbude vůbec nic,“ opravil mě Strážce tiše.
„Snad se mi podaří tě do té doby ještě vidět,“ rozloučila jsem se.
Otevřela jsem oči a zadívala se na Wraitha stojícího proti mně. Beze slov jsem mu předala obraz nárazu komety a jejího rozpadu.
Přešel k počítači v první místnosti a spustil vyhledávání. Z mého jednoduchého obrázku dokázal vytáhnout pár zvláštních záchytných bodů, které pátrání zjednodušily a urychlily.
Dívala jsem se na rychlý sled obrazů na monitoru a myslela na setkání se Strážcem. Jeho slova ve mně znovu otevřela dvířka pochybností a obav, o kterých jsem si myslela, že jsem je dobře zamkla a klíč vědomě ztratila. Až teď mi došlo, proč jsem dotazy na pokračování Cesty nechávala na Wraithovi. Každý rozhovor se Strážcem ve mně vyvolával pocit, že se neodvratitelně řítíme do zkázy.
Pohyb vedle mě mne přivedl zpátky do reality. Ace posílal na můstek souřadnice další zastávky. Otočil se a zadíval se na moje ruce zaťaté v pěst takovou silou, až mi zbělely klouby.
„Není to daleko,“ ujistil mě. „Máme jen pár hodin.“
Dokázala jsem jenom kývnout
Skoro to nezaznamenal, ponořen do vlastních myšlenek. Zarazil se až mezi dveřmi.
„Můj zástupce,“ odmlčel se, jakoby se rozmýšlel, co chce vlastně říct. „Vím, co od něj mám očekávat. Stejně jako to víš ty.“ Pokývl hlavou a odešel.
. Kdo budete chtít, přijďte se sem příští čtvrtek podívat