SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[Aiwendill]

Sakra, ked som to zacal citat, tak som sa tesil, ze z majky bude zasa clovek a ono je z nej wraithka... fnuk

Inac prajem tvojmu prstu rychle uzdravenie.

[andoriel]

Aiwendill - tentokrát za to nemůžu. Maya si mohla vybrat a vybrala si. Ale ještě se s ní setkáme na Přestupní stanici a tak hrozné to nebude.

Děkuju. Prst nemá šanci moc na sebe upozorňovat, tak se snad srovná brzy.

[Aiwendill]

booooože, ako ja vydržím do piatku, keď má výjsť ďalší diel?

[andoriel]

Doufám, Aiwendille, že jsi vydržel Ale Mayu necháme, ať se trochu srovná s novou situací.
Nadine právě dokončila první část své práce na Atlantis - tady je:

37. Staré pověsti wraithské – část první: Velké stěhování

Nadine se u stolu zavrtěla. Podívala se ke dveřím a pohodlně si opřela nohu o kontejner se zásuvkami. Naklonila se, aby lépe viděla do počítače a vzdychla si. Původně seděli v místnosti tři. Po dvou měsících tam zůstala sama a všichni ostatní na ni, zdá se, zapomněli.
Kdyby věděla, co ji čeká v jiné galaxii, tak by – tak by sem přijela stejně. Nabídku k pobytu na Atlantis by neodmítla, ani kdyby se do Města měla vydat pěšky.
Pohled jí zaletěl skrz okno na nekonečnou modř oceánu a oblohy. Usmála se. Nikdy jí neomrzelo sledovat zpěněné vlny narážející do mola, lety těch malých vznášedel, kterým říkali Jumpery, a domorodce s vážnými tvářemi vstupující do Hvězdné Brány, aby navštívili své obchodní partnery.
Znovu se vrátila k počítači. Bylo to už deset týdnů, jestli počítala správně, co jí velitelka základny Samantha předala soubor ke zpracování a přidělila dva pracovníky na pomoc. Pracovníci byli postupně odvoláni k důležitějším činnostem a Nadine se stále probírala textem a nevěděla, jak s ním nejlépe naložit.
Text z jeskyně na neznámé planetě jim poslala jedna z místních knihovnic. Kromě studia nepřátelského druhu přímo v jejich středu, si našla čas i na malý výlet po planetě, nad kterou zrovna přelétali. Její zpráva o ‚dovolené‘, jak to nazvala, se Nadine zdála přímo úžasná. Znovu si pro sebe tiše vzdychla. Andoriel si užívala mezi brouky a kočkami a ona tu sedí nad zprávou z pradávné minulosti a neví si s ní rady.
Informací bylo v textu dost, ale byly nezáživné a přeházené. Ten, kdo je řadil, používal pro Nadine neznámý systém. Podle jejího chápání souvislostí na sebe nic nenavazovalo.
Zamračila se na obrazovku a sáhla po šálku s kávou. Poslední kapička, která zůstala na dně, byla hořká a ledová, až se z toho otřásla.
„Brrr,“ zamumlala si pro sebe. „Na tohle by si měli spíš najmout vypravěče.“ Kývla hlavou k otevřenému souboru.
Zarazila se s rukou nad klávesnicí a pak se rozesmála. Rázně odstrčila prázdný hrnek a vybrala na obrazovce prázdnou složku.
Další tři dny nebyla k nalezení jinde, než ve své pracovně a pokoji. Čtvrtý den ráno zkopírovala soubor uložený v původně prázdné složce do tabletu a zaklepala na dveře velitelky základny Samanthy.
„Nevím, jestli je to přesně to, co jste si představovali,“ začala, sotva zamumlala pozdrav, „ale lépe mi to nejde. Tady je první část.“
Položila před Samanthu tablet a čekala na ortel. Věděla, že si dovolila dost. Ale také věděla, že dobrých lingvistů je na Atlantis stálý nedostatek. A někdo s vypravěčskými schopnostmi se tam hodí vždycky.
Sam se na tablet podívala a na tváři se jí usadil výraz úžasu.
„Tohle tam bylo?“ zeptala se nevěřícně.
„Ne úplně přesně takhle. Musela jsem celý text trochu přeházet, abych ho seřadila chronologicky tak, jak jsme zvyklí. Ale všechny údaje jsou správné.“
Samantha ji poslouchala jenom napůl. Pohled měla přilepený k tabletu.
V kanceláři se rozhostilo ticho.
Nadine klesla ramena stažená napětím z toho, jak Sam přijme její způsob práce, a začala se rozhlížet po místnosti.
„Oh, promiň,“ trhla sebou Samantha, když už se ticho začalo zdát neúnosné. „Můžeš jít. Tohle mi bude nějaký čas trvat.“
Nadine se zvedla z křesla. Než vzala za kliku, Sam na ni zavolala: „A rozhodně pokračuj v podobném stylu.“
Nadine odešla a Sam se pohodlně opřela a natáhla si pod stolem nohy. Začala číst od začátku:

.................................................................

O velkém stěhování

Na vzdálené planetě Veitoně žili spokojení lidé. Jejich země byla krásná. Měla hluboké lesy plné zvěře, úrodná pole a řeky a jezera se spoustou ryb.
Lidé na ní žili šťastně a o běh vesmíru se nestarali. To se však změnilo s příletem velkého nebeského korábu. Vystoupili z něj lidé vzhledem i mluvou podobní, jako Veitoňané, a začali vyprávět, že na tento svět přichází zkáza.
Veitoňané jim nevěřili. Vždyť jejich země byla stejná jako vždycky. Úroda rostla a zrála, lovné zvěře i ryb byl dostatek. Mezi domy si hrály dobře živené děti.
Nepřesvědčilo je ani tvrzení nebešťanů, že je přišli varovat a zachránit, protože jsou jejich vzdálenými předky. Proto rozumí jejich řeči a jsou si tolik podobní. Našli pro ně krásnou novou planetu, kde by Veitoňané mohli žít tak, jak jsou zvyklí. Ale Veitoňané nechtěli opustit své domovy a svá pracně obdělaná pole. Chtěli, aby nebešťané odešli a nechali je na pokoji.
Nebešťané tedy po pár dnech odletěli. Obyvatelům Veitony nechali přístroj, kterým je mohli přivolat, kdyby se po příchodu zkázy rozhodli přece jenom se přestěhovat.
Dalších pět let Veitona rostla a kvetla do krásy. Dříve kruté zimy pominuly a v temném období Veitoňanům sice chyběl dostatek slunečního světla, ale mráz jim nezalézal za nehty, jakmile vyšli z vyhřátého domu ven, a sněhu byla pouze slabá vrstva pro potěšení dětí. Přístroj od nebešťanů zůstal zapomenut v podkroví domu jednoho ze starších.
Šestý rok se země začala třást, praskala a v jizvách, které po otřesech zůstaly, se hromadil jedovatý plyn. Syčel na polích, bublal v jezerech a všechno živé hubil.
Veitoňané se ještě další dva roky snažili přežít. Hledali nové oblasti, nezasažené zemětřasem a jedy, které šly s ním. Ale zkáza je dostihla všude. Z několika desítek hustě osídlených vesnic zůstala počtem obyvatel stěží jedna, když si stará žena Catrade vzpomněla na přístroj, který měl přinést záchranu z nebe.
Bylo to to poslední, co za svého života řekla. Hned potom se pod ní otevřela země a ona s výkřikem zmizela v jedné z dlouhých puklin. Ty se objevovaly stále častěji všude, kam zbytek Veitoňanů přišel.
Dva nejodvážnější muži se vydali zpátky do dávno opuštěné vesnice, aby našli přístroj a přivolali pomoc. Moudrý Tevan a Oridan, který chodil první a nejdál.
Veitoňané se zastavili na své nekonečné pouti a čekali na návrat těch, do kterých vkládali všechny své naděje.

Tevan s Oridanem přešli spálené lesy, velikým obloukem se vyhnuli proudu horké lávy z nedávno vzniklé sopky a po pěti strastiplných dnech došli do hledané vesnice. Voda jim došla den před tím a oni doufali, že v některém z domů najdou zapomenutou tekutinu na dně džbánu nebo misky.
Domy ve vesnici neskrývaly ani nádoby s vodou, ani nic jiného. Jejich střechy byly spáleny a na všem venku i uvnitř ležel jemný popel.
Svými kroky ho zvířili a popel si po krátkém tanci lehal zpátky na zem, do puklin ve zdech domů, do oděvu obou mužů, snášel se jim do vlasů a lechtal je v nose, až museli kýchat.
Oridan si sedl na zídku poblíž domu s přístrojem a unaveně si přikryl obličej rukama.
Tentokrát to byl Tevan, kdo došel dál. Došel až do domu a v jeho podkroví našel přístroj. Foukl, aby z něj odstranil prach a popel. S trochou námahy se mu podařilo přesunout malou páčku na boku přístroje a tím ho aktivovat.
Oridanovo volání ho přivedlo k okraji propadlé střechy.
Oridan stál na zídce a mával rukama. Kameny pod nohama se mu každou chvíli pohnuly, jak se sesouvaly do hořícího potoka lávy, který se z ničeho nic objevil, a pro svoji cestu si vybral právě místo, kde Oridan odpočíval.
Tevan jenom s hrůzou sledoval, jak jeho druh balancuje na posledních kamenech zídky. Pak Oridanovo tělo vzplálo jako pochodeň. Tevan se ještě dlouho díval do míst, kde naposledy Oridana viděl.
Láva se domu s Tevanem vyhnula. Ale on nedokázal sejít dolů. Nohy ho neposlouchaly. Sedl si v podkroví na ohořelý trám, v náruči tisknul nebeský přístroj a ze zavřených víček se mu hrnuly slzy.

Veitoňané čekali tři dny na dohodnutém návrší. Pak se v jejich blízkosti otevřela další sopka. Házela po nich hořící kameny a řeky její lávy tekly tak blízko, že Veitoňany přinutily odejít z místa, kam se měli Oridan a Tevan vrátit.
„Jak nás najdou?“ bědovaly ženy a ohlížely se zpátky k místu setkání. Naděje na záchranu z nebes je opouštěla. Další čtyři dny se Veitoňané posunovali stále dál a dál od vyvýšeniny, kde měli očekávat své dva přátele.
Díky váhání s odchodem do vzdálenějších krajin je na začátku pátého dne sevřela z jedné strany řeka lávy a z druhé hluboká puklina plná jedovatého plynu. Veitoňané se bezradně zastavili.
„Už nemáme kam jít,“ šeptali ochraptělými hlasy. „Tevan a Oridan nedokázali přivolat pomoc. Leží teď někde mrtví tak, jako budeme zítra ležet i my.“
Puklina v zemi, která jim bránila v dalším postupu, se prodloužila, až se dotkla vroucí lávy. K obloze se zvedl vysoký ohnivý jazyk. Dychtivě se natahoval k nízkým mrakům a pálil všechno pod sebou.
Veitoňané už neměli kam utéci, kde se skrýt. Smrt je obklopovala ze všech stran. Bezradně se přikrčili k zemi a čekali, až přijde konec.
Místo smrti přišlo bílé světlo. Obklopilo je a přeneslo do velké světlé místnosti.
Nebešťané zachytili volání přístroje, který nechali na Veitoně, a přiletěli její obyvatele zachránit. Tevana našli hned, protože zůstal celou dobu v domě a přístroj svíral v rukách. Pak se hned pustili do hledání ostatních a na poslední chvíli se jim podařilo je přenést transportním paprskem na svůj vesmírný koráb.

Veitoňané byli zpočátku příliš vyděšení, aby se divili technice, která je obklopovala. Ale cesta měla podle jejich zachránců trvat mnoho dní. Za krátkou dobu jejich strach přešel ve zvědavost a oni se začali učit zacházet s novými podivnými přístroji na nebeské lodi.
Dvacátý den cesty je zavolal kapitán vesmírného plavidla, aby jim řekl, jak bude vypadat jejich nový domov. Ukázal jim obrázky krásné zelené krajiny plné lesů a potoků a také obrázky celého nového světa tak, jak vypadá z vesmíru. Právě začal mluvit o mořích se slanou vodou a velikými rybami, když ho vyrušili jeho přátelé. Koráb měl nějaké potíže. Veitoňané sice nepochopili, co se s korábem stalo, ale když je kapitán poslal do záchranného člunu, rozběhli se tam nejkratší cestou. Putování po umírající Veitoně je naučilo nejdříve prchat a pak teprve se ohlížet.
Sotva se všichni usadili v záchranném člunu, trhlo to s nimi a člun se odpoutal od korábu. Veitoňané na obrazovce sledovali, jak se jejich člun rychle vzdaluje od vesmírného plavidla a blíží se k planetě z větší části zakryté vysokou oblačností. Ještě to nemohl být jejich nový domov, ale i tato planeta vypadala přívětivě.
Člun sebou začal zmítat jako při vlnobití. Koráb nebešťanů se rozletěl na kousky a ty odlétaly velkou rychlostí na všechny strany. Některé proletěly v blízkosti člunu a nebezpečně ho rozhoupaly. Ale to už člun vstupoval do atmosféry planety. Člun se bezpečně snesl na pobřeží velkého moře a zůstal ležet na pláni kousek od vysokého pohoří.
Veitoňané s obavami vstoupili do nového světa. Tváře každou chvíli obraceli k nebi a čekali, že se objeví další záchranný člun s posádkou vesmírného korábu. Ale nikdo nepřilétal. Mnoho dní uplynulo, než přestali vyhlížet své zachránce a smířili se s tím, že opět zůstali sami a bez pomoci.
V novém světě ani mnoho pomoci nepotřebovali. Netrvalo dlouho a opustili relativní bezpečí kolem záchranného člunu, aby se vydali hlouběji do hor. Lesy na jejich úpatí skrývali zvláštní, ale chutnou zvěř a v blízkém moři bylo tolik ryb, že měli všichni jídla do sytosti.
Na planetě se střídala jenom dvě období – období velkého tepla a sucha s obdobím chladných dešťů. Neuplynul ani jeden celý takový planetární cyklus, než pod horami vyrostla první vesnice. Brzy ji následovala další a obyvatelé Nové Veitony začali přetvářet tvář okolní krajiny ke svým potřebám.
Z posledních let ve starém domově a cestě vesmírným korábem se postupně stávaly pověsti. A když se vystřídaly generace a odešli ti, kteří si ‚velké stěhování‘, jak ho nazvali, pamatovali z vlastních zkušeností, ze všech vyprávění zůstaly už jenom pohádky pro děti.

........................................................................

Samantha pro jistotu zkontrolovala, že pověst „O velkém stěhování“ nemá pokračování, a odložila tablet na stůl před sebou. Před Nadine nechtěla přiznat, že na text z jeskyně, kterou navštívila Andoriel v rámci svého výcviku na prostředníka s Wraithy, zapomněla.
Jak se právě přesvědčila, začátek vyprávění byl sice zábavný, ale nic velkolepého ani objevného nepřinesl. Alespoň prozatím. Protože musela sama sobě přiznat, že je docela zvědavá na pokračování. Nadine měla rozhodně talent na vypravování.

Nadine bude zase chvíli trvat, než přijde s dalším povídáním, takže Vás od Nového roku čeká trochu delší povídka. No, delší - má dvanáct kapitol a každá je asi tak dlouhá jako SPW. Uvažuju o tom, že bych je sem dávala každý týden. Jestli souhlasíte, písněte, jestli nesouhlasíte, písněte taky
A abych nezapomněla, jmenovat se to celé bude netradičně Na Cestě a první kapitola Text

Jako vždy děkuju za všechny komentáře

[Aiwendill]

bolo to pekné, čakáme na ďalší diel...

Pekné to je , a som rád, že text z jaskyne má svoje pokračovanie aj keď nie priamo vo vyjednávaní ako so čakal.
Ako často sa bude vydávať: čo tak každý deň jedna kapitola?
Ale nie. Bude stačiť obdeň.

Toto je spoiler!!!:

Nakoľko sa nedostali na planétu kam smerovali, tak počítam s tým, že "vďaka" tomu sa z nich stanú Wraithi.

Tak sa teším na pokračovanie -
a

[andoriel]

Vyjednávání? S královnami? To bylo přece předčasně ukončeno A na text z jeskyně se tak trochu pozapomnělo. Naštěstí to Nadine nevzdala.
Ale protože jí sepsání dalších pověstí trvá, bude zatím ta dlouhá povídka - to nebudou SPW, ale spousta vesmírných jevů. Aspoň mně to připadalo jako spousta, když jsem je všechny hledala a snažila se je aspoň trochu pochopit
V SPW budu pokračovat pak. To je jedna z mála věcí, kterou nemám připravenou předem. Rozmyšleno mám, ale realizace trochu vázne, a nechci dělat zbytečně dlouhé prodlevy. Ty už tady byly a moc se nám to nikomu nelíbilo

Takže Puk (a všichni ostatní, kdo sem přijdete nakouknout) - každý den ani obden tu nové čtení nebude, ale první kapitola tady přistává už teď večer a každý týden ve čtvrtek může být další

[andoriel]

Bavte se:

38. Na Cestě

1. Text

„Netušila jsem, že nás tak dobře hlídáš,“ povzdechla jsem si.
Ace mě přejel pohledem a s pobaveným výrazem naklonil hlavu na stranu.
„Zvláštní oděv,“ zamumlal. Bylo na něm vidět, že přemáhá smích.
Sklopila jsem oči ke svým krásným novým červeným plavkám. Pravda, mnoho nezakrývaly, ale stále ještě byly oproti jiným kouskům velice decentní.
„Nediv se,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny. „Nečekané návštěvy vždycky překvapí.“
Stála jsem na můstku wraithské lodi a dívala se největší obrazovku. Naskakovaly na ní údaje o cíli našeho letu. A mně naskakovala husí kůže. Plavky byly skvělé oblečení na mořskou pláž a zářící slunce na obloze, ale do vesmírné lodi ne nehodily.
„Proč jsem tady?“ zeptala jsem se. Místo, kam jsme měli namířeno, jsem neznala.
„Výlet? Dovolená?“ navrhl Ace.
Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Je to daleko,“ pokračoval. „Jestli nechceš cestu absolvovat v kryogenním stavu, možná bys měla svůj oděv změnit.“
Jenom jsem stiskla rty. Otočila jsem se k východu z můstku, ale pak jsem se zarazila.
„To není loď, ve které mám vlastní místo,“ konstatovala jsem. „Takže tady nemám ani žádné oblečení.“ S otázkou v očích jsem se obrátila zpátky.
Přetrpěla jsem další kritický pohled a zakázala si na něj reagovat narovnáním ramen a stažením břicha. Jenom jsem trochu pozvedla hlavu a zamračila se.
Aceovy oči přeskočily na jeho zástupce.
„Rád se o to postarám.“ Zástupce lehce sklonil hlavu. „Následuj mě,“ pokynul mi ke dveřím a sám vyšel jako první.
Ohlédla jsem se po Aceovi, ale už byl otočený k jednomu z terminálů a zkoumal nějaká data. Ještě mi proběhlo hlavou, jestli bych přece jenom v těch plavkách nevydržela, a pak už jsem šla za zástupcem a v žilách cítila nárůst adrenalinu, připraveného k případnému boji.
Se zástupcem velitele jsem si nikdy nebyla jistá, jestli budu vážený host nebo vítaná potrava. S náznakem úsměvu a stále připravená na možný útok jsem za ním došla až na začátek dlouhé chodby plné zámotků.
„Vybírej,“ ukázal před sebe.
„Co?“ nechápala jsem.
„Oděv,“ zavrčel a z očí mu zasvítila zlost.
Udělala jsem dva váhavé kroky chodbou a rozhlédla se. Lidé v zámotcích vypadali napůl omámeně. Konečně jsem pochopila, jaké oblečení mi zástupce nabízí. Otočila jsem se zpátky a při pohledu do zástupcovy tváře jsem neuhlídala výraz strachu a odporu.
Pohrdavě zkřivil rty.
„Nebudou ten oděv potřebovat,“ ujistil mě.
Jako bych to nevěděla. Zatnula jsem zuby a nehty zaryla do dlaní, abych se ovládla.
„Nebudu nosit oděv po mrtvých, kteří ještě nezemřeli,“ odmítla jsem.
„Chceš ho stahovat z jejich mrtvol?“ zeptal se posměšně. „To ti mohu splnit.“ Pozvedl levou ruku a ošklivě se usmál.
Neovládla jsem zachvění. Přes všechen výcvik byly věci, které jsem si raději odpustila. A mezi ně patřilo i sledování wraithského krmení.
„Jak se opovažuješ,“ zasyčela jsem rozzuřeně, „nabízet mi něco takového?“ Hrát zlobu byla pro mě jedna z nejtěžších věcí, které jsem se musela naučit. Zástupce se zarazil a úsměv mu z tváře zmizel.
„Požaduji oděv vhodný pro hosta vaší lodi. Ne nějaké odložené hadry. Okamžitě to zařiď,“ pokračovala jsem. Stála jsem před Wraithem vzpřímená a přísně se mu dívala do očí. Doufala jsem, že nepostřehne pramínek studeného potu stékající mi po páteři.
Zástupce se znovu uklonil, tentokrát hlouběji, než na můstku, a pokynul mi k jedné z bočních chodeb. Po mém důstojném přikývnutí do ní vkročil jako první.
‚Žádná slabost,‘ opakovala jsem si na další cestě lodí.
Tentokrát mě vedl do pokoje, který jsem na Aceově původní lodi nikdy neviděla. Po jeho ploše byly roztroušeny drobné ozdoby a sochy, které bych snad mohla jedním slovem shrnout jako ‚půvabné‘, v rohu na podlaze ležela hromada jemných bílých kožešin a za dalšími dveřmi se skrýval šatník.
„Vybírej z této strany,“ ukázal zástupce ve dveřích šatníku. „Tam to ještě nikdy nebylo použito,“ dodal na můj tázavý pohled.
Zvedla jsem ruku a přejela po různých látkách šatů. Pochopila jsem, kam mě zavedl. Přivřela jsem víčka, abych skryla spokojený výraz.
„Počkáš venku,“ zvedla jsem k zástupci hlavu. Slova nezněla jako prosba, ale jako rozkaz.
S rozzuřeným výrazem se narovnal, beze slova se otočil a odešel.
Sledovala jsem ho pohledem, dokud za ním nezaklaply dveře z neprůhledného materiálu, a pak jsem se spokojeně usmála. Těšila jsem se, jak si prohlédnu královské komnaty.
Kromě vstupního budoáru a šatny k nim patřila ještě jedna malá místnost s oválnou prohlubní u zadní stěny. Zamyšleně jsem se na ni podívala a pak si do ní lehla. Napadly mě jen dva důvody k takovému tvaru, proto jsem nebyla překvapená, když kolem mě začala proudit příjemně teplá voda. Koupel nebo spánek, to byly dvě věci, které mi vytanuly na mysli při pohledu na prohlubeň. Možná to byla kombinace obou.
Jemný proud mi vymyl písek z vlasů a odplavil ho pryč.
Po pár minutách jsem se jenom nerada zvedla a skoro zavrávorala pod náporem horkého vzduchu. Proces sušení byl nastaven pro většího tvora, než jsem byla já, a než skončil, sotva jsem popadala dech.
V šatně jsem bez zaváhání vybrala vhodné šaty a chvíli se potýkala se zapínáním bot. Za oblečením jsem našla výklenek vybavený lesklou plochou a skříňkou, na které stálo mimo jiné i cosi, co by mohlo být považováno za prostředek k úpravě účesu.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Nad zaraženým pohledem zástupce jsem se pro sebe usmála a bez ohlédnutí prošla kolem něho.
„Dovedeš mne zpátky,“ utrousila jsem, když jsem ho míjela.
„Jistě,“ zasyčel za mnou.
Cítila jsem, jak se mi jeho pohled propaluje do zad, ale černým pláštěm z té nejjemnější kůže, jakou jsem kdy viděla, nemohly proniknout ani ty nejžhavější zuřivé oči.

Můstek byl blíž, než jsem si troufla odhadnout. Před jeho dveřmi jsem zůstala stát a počkala, až mi zástupce se skřípáním zubů otevře.
Ace zvedl hlavu. Jeho překvapení se rychle změnilo v pobavení.
„Jako doma,“ ušklíbl se. Přejel mě posledním pohledem a dál se věnoval datům na terminálu.
Zadívala jsem se mu přes rameno, ale zobrazené znaky nebyly wraithské. Zamračila jsem se na ně.
„Co to je?“ chtěla jsem vědět.
„Jedna z nejstarších řečí této galaxie,“ odpověděl, aniž přestal sledovat neznámý text.
„Ty jí rozumíš? Víš, co je tam psáno?“ ptala jsem se dál.
Tentokrát se na mě krátce podíval, ale neodpověděl.
Znovu jsem se zadívala na neznámý text.
„Stop,“ řekla jsem a dotkla se prstem jednoho řádku. Vyznačené místo se zvětšilo a vystoupilo z ostatního textu.
Ace zvedl ruce z ovladače a o půl kroku ustoupil, abych lépe viděla na displej. Zaznamenala jsem jeho pohled směrem k zástupci. Říkal něco jako: Vidíš to? Proto je tady.
Další němou výměnu mezi Wraithy jsem přestala vnímat, zcela ponořená do zkoumání neznámého textu.
Ruka položená na mém rameni mě přinutila leknutím vyjeknout. Prudce jsem zvedla hlavu a zamrkala v příšeří lodi.
„Už jsi tady dlouho,“ řekl Ace a ruku stáhl. „Požaduješ potravu?“
Nasucho jsem polkla a zavrtěla hlavou.
„Jídlo ne, vodu ano.“ Narovnala jsem se a přimhouřila oči bolestí, která mi vystřelila kolem páteře. Byla jsem nad počítačem skloněná moc dlouho a záda protestovala. Rozhlédla jsem se můstkem a zjistila, že se posádka vystřídala.
„Mohli bychom tam, kde jsem už byla?“ zeptala jsem se a přejela rukou po zapínání svého nového oděvu. „Jestli je tam počítač, bude to pohodlnější,“ pokračovala jsem a sledovala, jak Ace čím dál víc tiskne rty k sobě. Nebyla jsem si jistá, jestli zlostí nebo smíchy.
„Jak si přeješ,“ sklonil hlavu a jako první vykročil chodbou.
„Co má ten text obsahovat?“ zeptala jsem se cestou.
Neodpověděl. Otevřel dveře královniných komnat a zaváhal, než za mnou vkročil dovnitř.
Uprostřed místnosti jsem se k němu otočila a s nádechem se narovnala.
„Můžeš vstoupit, kdykoli k tomu budeš mít důvod,“ řekla jsem vážně. S otázkou v očích jsem se na Ace zadívala. Doufala jsem, že jsem jeho váhání na prahu pochopila správně.
V očích jsem mu zahlédla nádech posměchu, ale rychle zmizel, a Wraith přikývl stejně vážně, jako jsem ho oslovila.
Hru na Wraithy jsem z duše nesnášela, i když jsem se kdysi přinutila, se jí naučit nejlépe, jak jsem dokázala. Před Acem jsem se většinou přetvařovat nemusela, ale byly situace, kdy i on potřeboval známý přístup a neváhal ho požadovat. Tentokrát jsem se ke hře aspoň na chvíli rozhodla sama. Doufala jsem, že tím pár věcí pro nás oba zjednoduším.
V otevřených dveřích se objevil jeden z vojáků. Nesl podnos plný jídla a pití.
Ace ho od něho přebral a postavil na malý stolek u boční stěny. Ani vojákovi se nechtělo vcházet do míst vyhrazených královně, přestože už to muselo být dlouho, co byly její pokoje opuštěné.
Uvědomila jsem si, že jediný, komu to nečinilo potíže, byl Aceův zástupce.
Počkala jsem, až se dveře bezpečně zavřou, vzala z podnosu sklenici s vodou, usadila se v křesle a nechala vyjet počítač, ukrytý v jednom z panelů obložení. Podobný způsob nenápadného přístupu k terminálu byl i v mém pokoji na Aceově původní lodi.
Velitel se posadil proti mně a nepřátelsky přejel očima okolí.
„Některé zvyky není snadné opustit. Zvlášť, když jsou upevňované stovky let,“ řekla jsem tiše a hned jsem hlasitěji pokračovala: „Řekneš mi, co v tom textu hledáme? Zatím jsem našla nejasný směr cesty. Zřejmě je popsaný v obrazech. O cíli cesty jsem nezjistila nic, když nepočítám zmínku o nějakém nástroji. Ten nástroj je cílem? K čemu slouží? A proč ho hledáš? Proč teď a proč s mou pomocí? Jak starý je ten text, že i Wraithové tápou?“
Přestal si prohlížet místnost a zadíval se na mě.
„Najdeš cestu?“ zeptal se.
Vstala jsem a přešla do protějšího rohu. Potřebovala jsem chvíli, abych nevybuchla. Tolik otázek a zase jsem se nedočkala ani jediné odpovědi.
„S hvězdnou mapou z doby vzniku textu by to snad mohlo jít,“ řekla jsem s přemáháním.
„Nic takového není,“ potřásl hlavou.
„Jistě by bylo možné ji vytvořit s pomocí počítače,“ namítla jsem. Vrátila jsem se zpátky, zůstala stát a rukama se opřela po stranách obrazovky s očima upřenýma na Ace.
Dočkala jsem se jenom nasupeného pohledu.
Po druhém hlubokém nádechu přece jenom odpověděl: „Nikdo neví, jak je ten text starý. Jeho datování je mimo náš dosah.“
Kousla jsem se do rtu.
„V tom případě nevím…,“ začala jsem s posledním pohledem na obrazovku s textem. Zarazila jsem se.
„Oko ze smaragdů?“ řekla jsem si pro sebe. Sedla jsem si zpátky do křesla a podepřela si bradu dlaní. Prsty druhé ruky jsem v zamyšlení ťukala do stolku.
Ace mlčel a bez pohnutí čekal, až zase začnu vnímat okolí.
Nadechla jsem se, abych ho požádala o pomoc, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit nic, kromě: „Necháš mě chvíli o samotě?“
Zvedl se rychleji než obvykle.
„Dám ti vědět, až na něco přijdu,“ zašeptala jsem jeho zádům, která mizela ve dveřích.
„Oko ze smaragdů,“ zopakovala jsem nahlas, lehla si na záda do kožešin a přivřela oči.
Svět kolem mě se změnil. Tlumené barvy královnina pokoje se proměnily na nevýraznou šeď a všechny věci ztratily své pevné tvary. Z koutů pokoje se vyvalila hustá mlha a rozdělila mé vnímání. Stále jsem cítila měkkost lůžka v zádech, ale na tvář mi dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Díky nim jsem nedokázala rozeznat své bezprostřední okolí. Nakrčila jsem čelo a zamrkala. Nebylo mi to nic platné. Chtěla jsem zvednout ruku, abych si přikryla týrané oči, ale nedokázala jsem s ní pohnout. Pak přišla úleva. Světlo zmizelo. Otevřela jsem oči. Stejně jsem nic neviděla. Slunce vystřídalo červené přítmí prozářené odrazy světla na lesklých ploškách.

Děkuju za všechny komentáře

Niesom si istý o čo sa jedná, ale mohlo by ísť o začiatok prítomnosti Antikov v Pegase a jednu konkrétnu (zaujímavú) planétu (s niečim) o ktorej Wraithi nemôžu nič vedieť, nakoľko ešte neboli, alebo možno hľadajú cestu k Zemi (o čom nepochybujem, že ju chcú nájsť, ale nie v tomto prípade).
Kryštáľová guľa mi chýba , tak si musím počkať až sa to dozviem z pokračovania.
P.S.: Nezdá sa mi, že by ju mal zátupca Todda akosi v láske (možno ak by sa z nej "tošku" nakŕmil /veď sa vraví, že láska prechádza žalúdkom/).

A opět jsem zde! Znovu komentuji tvou ságu, musím říct, že s vývojem děje jsem byla mile překvapena, tato část se mi opět zalíbila, byla taková... Tajemná.
Nu, těším se na pokračování, kdy bude?

[andoriel]

Děkuji za ohlasy.

BB20 Mírně tajemné to snad ještě chvíli bude a další díl tady přistane příští čtvrtek. O trošku jsem zkrátila dobu posílání, protože jednotlivé kapitoly jsou kratší než nedělená povídka.
Jsem ráda, že jsi zase tady

Puk Rozjezd mám tentokrát pomalejší, ale hned v další kapitole to bude zase o trochu jasnější. Asi můžu prozradit, že u zástupce a Andoriel neplatí: co se škádlívá... a někdy v daleké budoucnosti jejich antipatie dojde až do hořkého konce.

A abych přece jenom trochu naťukla budoucí děj - nechala jsem se volně inspirovat jedním dílem Andromedy. Druhá kapitola se jmenuje Cesta. Další názvy kapitol už snad budou zajímavější

Ještě jednou děkuju

[Aiwendill]

diel bol dobrý, povedal by som až veľmi dobrý, ale zisťujem, že čoraz viacej autorov začína používať ten hnusný trik scenáristov zo svätého lesa - prerušiť dej v najlepšom...

netrpezlivo čakám na pokračovanie...

[andoriel]

Děkuju Aiwendille. Chvála od Tebe jako od autora těší o to víc

To správně ukončení dílu nepřichází vždycky, ale když se povede, je to takový malý bonus navíc. Vlastně jenom vždycky skončím na čtvrté stránce a občas přehazuju odstaveček a přemýšlím, kde mu to bude slušet lépe

Ještě jednou díky

[Aiwendill]

tak začni končiť na piatej stránke a bude sa ti končiť lepšie...

[andoriel]

Hmm vyšlo by to nastejno a musela bych vymýšlet nové názvy.... ani náhodou!

[Aiwendill]

tak teda píš ako chceš a vieš...

Tak ve čtvrtek, jo?
Ovšem mám jeden dotaz, ale budu trochu ... Kam se poděla Erin?

[andoriel]

Jo, jo, čtvrtek to jistí

Pro BB20:
Erin jako autorka bojuje s posledním wraithským kněžím (asi jí to bude ještě chvíli trvat). Jestli bude nějaká jiná povídka předtím, to nevím ani já
A Erin jako postava bude.... asi ve čtyřicáté - čtyřicáté první povídce. Dorazím Na Cestě, pak bude Přestupní stanice (Dasha, Maya, Andoriel) a ve Vizuri antaka bude postava Erin. Doufám, že mezitím dokončím ještě nějaké SPW, takže se to celé posune

[Aiwendill]

Erin držím palce, nech toho kňaza premôže a čakám na ďalšie diely...

Po delší době jsem se vrátil ke čtění Zápisků, dopisů a povídek. Dočetl jsem zatím ke 34 a paráda, pěkně se to vyvijí, jsem zvědav jak to vůbec celé dopadně. Jinak gratuluju k pátému místu v povídkové soutěži.

[Aiwendill]

je tu štvrtok a čitateľská obec netrpezlivo čaká na ďalší diel...

Souhlas, Aiwedille
Také čekám

[andoriel]

Nejdříve poděkování Azanyrmuthovi, že se statečně prokousává stále dál

A pro všechny trpělivé i nedočkavce... ano, je čtvrtek

38. Na Cestě
2. Cesta

„Vítám tě,“ ozval se mi v hlavě neznámý hlas. „Nevíš, s čím sis začala zahrávat. Vrať text zpět tam, kde jsi ho našla, a utíkej, pokud nechceš na vlastní oči vidět zkázu všeho, co znáš.“
„Nevím, kde byl text původně. Přinesl mi ho – přítel.“ Drobné zaváhání neušlo pozornosti neznámého.
„Co je to za přítele?“
„Je to Wraith,“ přiznala jsem.
„Pak to nemůže být přítel. Utíkej o to rychleji.“
„Nemohu. Slíbila jsem pomoc. A jestli mu hrozí nebezpečí, musím ho varovat.“
Před sebou jsem uviděla obrovské třpytivě zelené oko. Patřilo velikému ještěru s červenými šupinami. Necítila jsem žádný strach. Jeho vzhled vzbuzoval úctu a respekt, ale nebyl hrozivý. A pohled, který na mě upíral, byl smutný a naléhavý.
„Snažil bych se tě od Cesty odradit v každém případě a v této situaci ti nemohu říct ani to, co bys mohla slyšet, kdybys text objevila sama. Ochrana života je ten nejdůležitější úkol, jaký může být nějaké bytosti svěřen. Neohrozím život. Tvé přátelství s Wraithem je zvláštní a nebezpečné. Velice nebezpečné. Cesta není určena lidem, natož Wraithům.“
I jeho hlas zněl smutně.
„Cesta? Jaká Cesta?“ chytila jsem se jeho slov.
„Cesta je složitá a nebezpečná. Na jejím konci by tě čekal další průvodce. To hledání téměř nemá konce. Ještě nikdo si na konci Cesty neodnesl to, pro co přišel. Pravda,“ v hlase mu zazněl úsměv, „už hodně dlouhou dobu se o Cestu nikdo nepokoušel.“
„Cesta je začátek hledání? A cílem hledání je - Nástroj? Co je Nástroj?“
„Víš mnohem méně, než jsem si myslel.“
„Veď mne,“ požádala jsem draka. „Můj přítel se Cesty nevzdá. Snad se mi podaří jeho snahu usměrnit.“
Smích draka byl jako vzdálené burácení hromu.
„Chceš usměrňovat Wraitha?“ zeptal se. „To je, jako bys chtěla obrátit směr černé díry. Jako bílý vesmír s černými tečkami hvězd.“ V hrdle mu pořád bublal smích.
„Musím se o to pokusit. A jestli se nechceš dívat na zánik všeho, co známe, se mnou, pomoz mi. Nevzdá se cíle, pokud zjistil, že je to něco mocného.“
Drak pootočil hlavu. Jeho oko se mi ztratilo z dohledu. Zavřela jsem oči. Na čele jsem ucítila lehký dotek a zapraskání jako po elektrickém výboji.

„Přeskočila jiskra,“ pomyslela jsem si. Krásné oko a důstojný vzhled draka ve mně nenechaly místo na pochyby o jeho úmyslech. Hlídal Cestu, ať vedla kamkoli, a snažil se chránit život. Pokud má být jeho snaha úspěšná i nadále, budeme potřebovat pomoc jeden druhého.
Otevřela jsem oči. Královnin pokoj vypadal stejně, jako předtím. Prsty jsem měla zaryté do kožešin, ale už jsem s nimi mohla hýbat stejně, jako se zbytkem svého těla.
Zvedla jsem se a došla k monitoru. Zadívala jsem se na něj a pak se rozhlédla okolo.
„Papír a tužku. Potřebuju papír a tužku,“ říkala jsem si a zkoumala věci rozmístěné po pokoji. Malý stolek s nakloněnou deskou vypadal slibně. A v jeho útrobách se skrýval silný ozdobný papír a sada psacího náčiní: násadka a tenké úlomky neznámého kamene, které zanechávaly na papíře zelenkavou stopu.
Odnesla jsem to k monitoru a začala psát:

Velké trio hraje karlafadu, otočené zády k písni
Pod pláštěm světla matka ztrácí svoje děti
Kráska mrká na přítele, který na ni nedosáhne
Tanec ve víru šarlatu skončí vznikem ze zániku
Spirála času nedohlédne svého konce v počátku
S vlasy hvězdami rozevlátými sbírá oheň a led ke svému bytí
Oblouk duhy se ztrácí v mlze a ústí do tunelu zapomnění
Poslední zápis Cesty byl stejně srozumitelný, jako všechny ostatní:
Na hranici skoku se v temnotě skrývá stařena se zlým okem.

Odložila jsem pero a zadívala se na vlastní výtvor. Znovu jsem na počítači zkontrolovala, jestli jsem z textu vytáhla všechny části Cesty. Alespoň tou poslední jsem si byla celkem jistá. Stařena bude zřejmě další průvodce, o kterém mluvil drak.
Zamračila jsem se na rukou psaná slova. Nevěděla jsem, kde jsem přišla ke znalosti toho jazyka, ale jistě nebyla dokonalá. Co je karlafada? Rozzlobeně jsem papír vzala a strčila ho do nenápadné kapsy pláště.
Signál od vstupu mě přiměl zvednout hlavu. Dveře zůstaly zavřené a signál zazněl znovu.
Zvedla jsem se a otevřela.
Na prahu stál Ace. Mlčky čekal, jestli ho pozvu dál.
Ustoupila jsem a nechala ho projít.
„Co jsi zjistila?“ zeptal se.
„Dovol mi nejdřív otázku,“ začala jsem opatrně. „Proč jsem tady?“
„Ten jazyk,“ kývl směrem k monitoru. „Žádný Wraith ho nedokáže přečíst, ani přeložit. Ani já ne.“
Cítila jsem, jak blednu. Tak proto mě potřeboval.
Zadíval se na mě a tváří mu přeletěl spokojený výraz.
„Víš, co je tam psáno,“ prohlásil. „Čti.“ To znělo jako rozkaz.
Ani jsem se nepohnula.
„Co je tam psáno není určeno tvému druhu,“ řekla jsem potichu. „I kdybych chtěla, nedokážu ti říct o… nic,“ zmlkla jsem. Odvrátila jsem pohled a na hranici periferního vidění uviděla mrknutí jasně zeleného oka.
Ace se už zase mračil.
„Pokud ten text dokážeš přečíst, měla bys začít mluvit,“ zavrčel.
Nadechla jsem se a polkla námahou. Nevyšla ze mě ani hláska. Ramena mi klesla. Potřásla jsem hlavou.
„Je mi líto,“ podařilo se mi chraplavě ze sebe vypravit.
Přikročil ke mně, chytil mě za rameno a druhou rukou mi za bradu zvedl hlavu. Zadíval se mi do očí. Útok jeho mysli přišel vzápětí. Čekala jsem ho, ale netušila jsem, že bude tentokrát tak bolestivý. Přerývaně jsem se nadechla a zamrkala, abych z očí vyhnala neposlušné slzy.
Veškerá jeho snaha dopátrat se významu textu v mé mysli vyšla nadarmo. Když to poznal, znechuceně mě odstrčil.
„Vrátím tě zpátky,“ zamumlal při odchodu.
Nečekala jsem, až se za ním zavřou dveře, došla jsem ke křeslu a sesunula se do něj. Přitiskla jsem si dlaně na spánky, abych trochu ztlumila bolest, a zavřela jsem oči.
Tušený pohyb v pokoji mě přinutil zvednout hlavu a rozhlédnout se.
Ace odešel. V místnosti stál jeho zástupce a s úšklebkem na rtech mě pozoroval.
Narovnala jsem se a přejela ho nevraživým pohledem.
„Co chceš?“ vyjela jsem na něho.
„Věděl jsem, že nejsi k ničemu,“ zasyčel spokojeně. „Hodíš se jenom na jednu věc. Jako všichni lidé. Doufám, že to budu já, kdo tě o tom jednou názorně přesvědčí. Teď se připrav na odchod.“
„Na to je čas,“ opřela jsem se v křesle. „Odejdi. Můžeš se vrátit, až budeme na původních souřadnicích.“ Zadívala jsem se na monitor a zdánlivě si ho přestala všímat. Potřebovala jsem ještě kousek samoty, abych se vzpamatovala.
Přes rty mu přešel zlostný výkřik. Pohnul se, ale než se ke mně přiblížil, dveře se znovu otevřely.
Ani chvíle klidu, napadlo mě.
Na prahu stál Zak. Na okamžik zůstal bez pohybu, pak toporně ustoupil. Dveře zůstaly dokořán.
„Můj velitel si přeje tvoji přítomnost v jedné z laboratoří,“ zasyčel zástupce.
S neznatelným povzdechem jsem se zvedla. Šla jsem za Zakem a v duchu děkovala, že jsme cestou někde ztratili zástupce. Bez vysvětlení se odpojil v nejbližší příčné chodbě a zmizel v útrobách lodi.

Ace na mě čekal rozkročený, s rukama spojenýma za zády, uprostřed malé místnosti.
Zak hned odešel za dalšími povinnostmi a já se za ním smutně ohlédla. Z něho jako z jediného jsem necítila napětí a nepřátelství.
Zůstala jsem stát před Acem. Čekala jsem, s čím přijde tentokrát. Při pohledu do jeho tváře jsem si vzpomněla na naše nedávné dobrodružství ve starém hradu a otřásla jsem se.
„Stále je tady pro tebe chladno?“ zeptal se. „V tomto oděvu by ses měla cítit pohodlně.“
Jeho náhlá starost mě přinutila ještě víc zpozornět.
„Tyto šaty jsou pro mě trochu zvláštní, ale zima mi v nich není,“ odpověděla jsem a opatrně pokračovala: „Můžu pro tebe udělat něco jiného? Než mě vrátíš.“ To jsem si neodpustila. Pocit, že jsem něco, čeho je lepší se zbavit, se mi vůbec nelíbil.
Neodpovídal a zkoumavě si mě prohlížel. Zatajila jsem dech, když se přiblížil na dosah, ale ani jsem se nepohnula. Zvedl ruku a já přimhouřila oči v očekávání dalšího telepatického útoku při pokusu dostat ze mě překlad starého textu. Nevěřila jsem, že by se vzdal tak rychle. Ruka se ke mně blížila a Wraith se mi vážně zadíval do očí. Hlavou mi bleskla myšlenka na možnost fyzického útoku, ale zavrhla jsem ji. Zatím mě ještě potřeboval. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Jeho dlaň se zastavila na milimetr ode mě a ve stejné vzdálenosti přejela až k místu, na které jsem skoro zapomněla. Ucítila jsem letmý dotyk. Wraithské prsty se sevřely kolem rohu složeného listu nedbale zasunutého v mé kapse a vytáhly ho ven.
Přerývaně jsem se nadechla. Odstoupil a já se ušklíbla nad jeho pobaveným pohledem před tím, než sklopil oči k papíru. Zadíval se do něj a pak znovu na mě. Už se zase tvářil vážně. Jeho emoce byly najednou tak výrazné, že jsem je cítila bez snahy o telepatické spojení. Nevýslovná radost a ochromující strach se ve Wraithovi přelévaly takovou rychlostí, až pode mnou začala podklesávat kolena.
„Nedělej to,“ vypravila jsem ze sebe s náhlým strachem. „Ať je to cokoli – ne.“
Nezdálo se, že by mě vnímal. Studoval popis Cesty a vrásky od přemýšlení vrhaly stín na jeho čelo.
„Ace.“ Tentokrát jsem přistoupila blíž já k němu. Stiskla jsem mu zápěstí ruky, ve které držel list. Pod prsty jsem cítila, jak se mu ruka téměř neznatelně třese. „Ace,“ zopakovala jsem znovu hlasitěji.
Svaly na čelistech se mu napjaly, ale nepodíval se na mě.
„Našla jsi Cestu,“ řekl nepřítomně. Zamrkal a vrátil se do přítomnosti.
Našla jsi Cestu,“ zopakoval. „Tu, která byla před mým druhem skrytá tisíce let. Tady,“ zvedl ruku s listem papíru, „je její popis.“ Ruka mu klesla. „Až dojdu k jejímu cíli, budu nejmocnějším tvorem v celé galaxii,“ zašeptal sotva slyšitelně.
Ještě pořád jsem ho držela za zápěstí a sledovala jeho pohyb. Prsty mi povolily a sklouzly, když spustil ruku podél těla.
„Tak po ní nechoď,“ navrhla jsem se zdánlivým klidem.
Podíval se na mě, jako by mě viděl poprvé.
„Nezabráníš mi v tom. Nikdo a nic mi nezabrání v Cestě,“ potřásl hlavou. „Našla jsi ji. Vyslov přání. Bude splněno.“
„Nevydávej se na Cestu,“ řekla jsem okamžitě. „Znič text a zapomeň na něj.“
„To je jediná věc, kterou ti nemohu splnit.“
Radost se v něm měnila v euforii a zatlačila strach do pozadí. Ale stále tam čekal, připraven vyrazit při prvním zaváhání.
„Musím jít Cestou, kterou jsi vyznačila.“ V očích se mu blýskalo zlato a stál tak vzpřímeně, že vypadal ještě vyšší, než kdy před tím.
„Nemusíš,“ pokusila jsem se o úsměv. „Vyznačím ti jinou. Popíšu ji tak, že si s jejím luštěním budeš lámat hlavu deset let. Dej mi trochu času a zajistím ti zábavu na dlouhou dobu.“
„Zábavu?“ pousmál se. „Nechci zábavu. Chci projít Cestou. Tou, kterou jsi našla a popsala.“ List držel mezi prsty s takovou opatrností, jakoby se jednalo o vzácný křehký kus skla.
„Není pro tebe,“ namítla jsem. „Není pro nikoho z nás. Přinese jenom zkázu.“
Úsměv z tváře nám oběma zmizel. Stáli jsme proti sobě a upřeně se pozorovali. Věděla jsem, že jsem o popis Cesty přišla a není možnost, jak ho získat zpátky. Nebyla jsem ani tak rychlá, ani tak silná a v žádném případě jsem nebyla tak chytrá, jako Wraith, který stál přede mnou. List papíru by mi možná vydal, ale jeho obsah už byl pečlivě uložen v jeho hlavě. Díky mě získal poklad. Nejcennější trofej. A nenechal by si ji vzít.
„Ace,“ začala jsem znovu.
Pohybem ruky mě zarazil. Pak vzal moji dlaň a přitiskl si ji na srdce. Bilo pomalu a rozhodně. Bez váhání směřovalo někam, kam jsem se za ním nechtěla vydat.
„Našla jsi Cestu,“ zopakoval už nejméně potřetí. „Máš právo jít po ní se mnou. Společně,“ naklonil se ke mně, aby se mi zblízka podíval do očí. „Společně, Andoriel, dobudeme a ovládneme všechny světy. Čas se stane naším sluhou a prostor ztratí význam vzdálenosti.“
Dívala jsem se do doutnajících wraithských duhovek a cítila, jak se realita kolem mě kroutí v bolestivé křeči.

Opět děkuji za všechny reakce.

Tak konečně víte, kam se poletí
Třetí díl se bude jmenovat Jak se tančí karlafada. Příští čtvrtek.

Super, super, super, dokonalost sama! Na další díl jsem se šíleně těšila, jsem mile překvapena, super, super, super!
Od dnešního dne se čtvrtek stává mým nejoblíbenějším dnem v týdnu

[andoriel]

BB20 Děkuju, děkuju, děkuju
Ani nevíš, jak mě těší takový krásný komentář