No tak teda jo...
Díl 3x07 Hlášení
Sanctuary na chvíli opustila svoji pozici na orbitální dráze a zamířila do nitra Sluneční soustavy.
„Brána je sto kilometrů před námi, aktivuji průzor,“ řekla Cara.
Přední sklo podlehlo energetické vlně a plně se aktivovalo. Ihned byly označeny vesmírné objekty a byla zaměřena brána.
Pospíšil se postavil a stoupl si těsně za Caru a opřel se o její panel.
„Blízké přiblížení, připravit spojovací manévr,“ řekl a Cara automaticky provedla daný pokyn. Po chvíli začala odpočítávat.
„Pět tisíc metrů,… čtyři tisíce metrů,….“
„Jen klid, nikdo nikam nespěchá, času máme dost,“ uklidnil ji Pospíšil, i když v jejím případě nemusel. Její chladná logika a pevná soustředěnost jí pomohla navést Sanctuary jen pár metrů pod spodní okraj brány.
„Jsme namístě, vypouštím vodiče,“ řekla Cara a chvíli zápasila se svou konzolou, než jí bezpečnostní pojistky dovolili daný krok. Pospíšil přešel k průzoru a otevřel si na něm malé okno, se záběrem na příď lodi. Onu část lodi viděl přímo z můstku a pak díky záběrům z kamery z dalšího úhlu.
„Fáze jedna,“ oznámila Cara a na přídi se roztočila pětice obřích kol podobná ventilaci a z jejich středu se pomalu začala vysouvat pětice supravodičů. Jejich konce byly dálkově ovládané a tak je určení členové posádky mohli manuálně navádět.
„Fáze dvě,“ pronesla Cara a na každém vodiči se odpálilo po sedmi hácích s naváděcími lany. Každé lano se zachytilo v určených oblastech na řídící část superbrány.
„Fáze tři, předávám navádění technikům, řekla Cara a provedla.
Mezitím někde na přídi lodi v řídícím středisku u oněch vodičů byla již pětice lidí usazena u speciálních konzol. Každý měl k dispozici naváděcí monitor a poté asi deset záběrů z různých kamer umístěných na lodi a i na samotné bráně. Každý „pilot“ měl v ruce knipl, pomocí něhož ovládal synchronně navijáky.
Po pěti minutách hrobového ticha v oné řídící místnosti se i poslední vodič usadil na své místo a zajistil. V tomto případě bylo ovládání převedeno zpět na můstek, kde už Rodney začal s převodem energie a nabíjením samotné brány.
„Převod energie stabilní,“ ozval se ve vysílačce Rush.
„Je to tak, brána se nabíjí, ale to už jde vidět také z venku,“ řekl Rodney a ukázal skrz průzor, kde byla brána. I když k nim byla natočená z boku, šlo vidět první energetické vazby, které přeskakovaly z jednoho článku na druhý.
Pospíšil odstoupil od průzoru a došel do středu můstku, a podíval se na Carininu obrazovku.
„To vytěžuje naše rozvody více, než štít pod palbou,“ řekl.
„Taky musíme navázat kontakt přes půl vesmíru. Tak daleko neměl červí díru ještě nikdo otevřenou,“ řekl Rodney.
„Jak je na tom reaktor?“ zeptal se velitel.
„Vytížení v zeleném poli, brána je skoro nabitá,“ řekl Rodney.
„Dobrá, pošlete Elliho, ať použije antické kameny a oznámí náš postup, a že jsme připraveni na jejich příchod,“ řekl Pospíšil a sedl si do křesla.
„Po dokončení přenosu nás odpojte a zpátky na oběžnou dráhu,“ rozkázal Pospíšil.
Jak Pospíšil seděl ve svém křesle, vytáhl si z přihrádky tablet a připojil se do lodní databáze. Právě nyní ho zajímala jediná věc.
Seržant Jennifer Haileyová- Dlouhodobé hlášení- zkrácená verze
Rok 2015
Koncem tohoto roku, vrcholila válka s Furlingami. Do této doby jsem sloužila jako technický důstojník na lodi U.S.S. Zeus. Byla jsem přeložena do výzkumného střediska v Severní Dakotě, kde jsem vedla vědecký tým, který zkoumal technologie mimozemských ras. Zároveň s tímto postem jsem obdržela hodnost seržant.
Rok 2016 8. února
To byl den, kdy Furlingská flotila vtrhla do Sluneční soustavy a zneškodnila vesmírnou obrannou linii. Ten den stála celá posádka základny a laboratoře ve velícím centru a poslouchaly trochu opožděný záznam z bitvy. V jednu chvíli ustala všechna komunikace a v rádiu se ozval šum. Pár vteřin na to zhasla všechna světla a veškerá elektronika.
Já se jako první rozhodla vyjít po schodech ven před budovu. Při otevření ocelových dveří nás oslnilo pronikavé a jasné světlo.
Nevím přesně kdy a jak, ale probudila jsem se venku asi dvě stě metrů od budovy, ze které zbyly jenom ohořelé trosky. Dodnes si vzpomínám pouze na jasné světlo a poté mám okno. Po probuzení jsem prohledala trosky a sesbírala nějaké zásoby. Při tom jsem bohužel nenalezla nikoho živého. Žádné pojízdné vozidla v okolí nebylo a tak jsem se vydala pěšky a směrem k SGC.
Rok 2018
Trvalo téměř půl třetího roku, než jsem se dostala na dohled. Vzít si auto bylo nebezpečné, poté co Furlingové zničili většinu velkoměst, tak téměř neustále létali na obloze stíhače a křižníky. Veškerá auta, nebo dokonce letadla byla bez milosti ničena. Jejich letouny útočili dokonce na větší skupiny lidí. Proto byl pohyb a můj postup značně omezen. Když jsem se dostala na dohled, uviděla jsem, že je to přímo jejich hlavní středisko. Vedle základny přistávaly křižníky a neustále přivážely materiál a součásti do té jejich základny. Zůstala jsem na dohled celé dva dny a snažila se zjistit cokoliv, co by
mohlo pomoci. Druhý den mě chytla Furlingská hlídka. Byli těžce vyzbrojeni a moje příruční zbraně proti jejich brnění nic nezmohly. Měla jsem větší štěstí s armádním nožem, který si našel skulinu skrz brnění a přeťal jakousi krční tepnu. Ale bylo to zcela zbytečné. Zraněný člen hlídky to stejně přežil a já si odměnou vysloužila zlomeninu ruky. Hlídka mě odtáhla přes jejich rozestavěnou stanici do jedné z lodí, kde mě několik dní drželi ve vězení.
Už jsem sloužila na několika lodí a poznala jsem start a let na orbitu. Krátce na to si pro mě přišla stráž a násilím mě odvlekla někam pryč. Došlo mi, že jsem opustila onen křižník a byla jsem převedena na nějakou jinou loď, kde mě zavřeli do vězení, k dalším dvaceti lidem. Všichni byli jakoby omámeni, či zdrogováni. Chvíli jsem kontrolovala životní funkce a snažila se najít někoho při vědomí. Ale po pár minutách jsem sama pocítila malátnost a všechno začalo být rozmazané.
Rok 2019
Na začátku tohoto roku mě a dalších sedm žen vysadily asi dvacet kilometrů od základny. O tom, co se dělo na jejich lodí, nemáme vůbec tušení, všichni mají okno. Šli jsme týden než, jsme našli rozbité městečko, které mělo ještě nějaké ty zásoby. Celý měsíc jsme přežívali v tamní knihovně, a koncem toho měsíce nás našla jedna průzkumná hlídka odboje. Po krátké rozvaze nás přesvědčili, že lepší bude jít s nimi. Nějakou dobu jsem jim nevěřila, přeci jenom mohlo jít o nějaké násilníky, kteří jen čekali, až se zmocní sedmi žen. Ale rozhodně to nebyla chyba, jak také nám začali věřit, ukázali mi trosky F-302. Tam jsem se seznámila s jedním elektrotechnikem, který je otec mé dcerky. Bohužel udělal tu chybu, že šel prozkoumat trosky Furlingské stíhačky. Ten den jsme ztratili hodně dobrých lidí, to že se ten letoun podařilo sestřelit, jim dodalo odvahy, aby to prozkoumali.
Zbývajících pět let se nestalo nic moc zvláštního, měli jsme stabilní spojení pevnou linkou s dalšími třemi centrálami odboje a zorganizovali asi desítku útoků na zásobovací jednotky a dokonce jeden koordinovaný útok třech poboček odboje na jeden křižník. O jednotlivých akcích jsou záznamy v hlavním archivu odboje.
Pospíšil dočetl tuto zkrácenou verzi a dozvěděl se příběh seržanta Haileyové. Ale bohužel se vůbec nedozvěděl, co přesně se stalo během toho záblesku a co následovalo přesně po něm. Jeho jedinou nadějí na odpovědi bylo najít nějakého dosti rozumného člověka, co měl to štěstí a zůstal při vědomí.
O pár hodin později, Sanctuary
Pospíšil byl ve své kajutě, aby na chvíli relaxoval. Ležel na zádech a pozoroval strop pokoje a pravou rukou hladil Caru, která mu dřímala na hrudi. Po chvíli takového klidného ležení, kdy znovu sbíral svoje síly, se podíval na hodinky a následně opatrně vstal. Šel rovnou do soukromé koupelny, kde ihned zapadl do sprchového koutu a dopřál si dlouhou sprchu. Když vyšel ven, tak dalších deset minut věnoval holení a ústní hygieně. Nakonec vyšel z koupelny a zamířil ke skříni, kde si vytáhl novou čistou uniformu.
O deset minut později
Pospíšil vyšel ze své kajuty, nechajíc Caru klidně spát v posteli a zamířil do jídelny. Loď byla plná transportérů, které usnadnily pohyb a hlavně čas. Pospíšil využil jeden transportér, který byl nedaleko a nechal se přenést přímo do jídelny, která byla umístěná přímo na vyhlídkové palubě na přídi.
Kuchyň a jídelní stoly se nacházeli v dolních patrech vyhlídkové místnosti, kdežto ty horní patra byly určeny pro diplomatické návštěvy a nacházeli se v nich jakési místnosti pro oslavy. Celá tato vyhlídková místnost byla konstrukčně dosti podobná, jako můstek, akorát byla ve větším provedení a měla více pater.
Pospíšil přistoupil a nabral si kuře s rýží a sedl k jednomu ze stolů tak, aby měl výhled na modrou planetu.
„Máš tu místo?“ zeptal se Mitchell.
„Samozřejmě,“ odpověděl a přisunul si tác k sobě, aby udělal místo.
„Není to trochu těžké jídlo, jako snídaně?“ zeptal se ho Cameron.
„No jak mě Cara vyřídila, tak mám chuť si zajít pro kousek toho masa,“ odvětil s úsměvem a dal se do jídla.
„No je fakt, že snídaně je hlavní jídlo dne,“ řekl Mitchell a taky se pustil do svých palačinek.
Dvojice ještě chvíli snídala s vyhlídkou na Zem a diskutovala na nejžhavější téma. Nakonec jak jejich jídlo zmizelo z talířů se dvojice vydala nejrychlejší cestou na můstek.
„Velitel na palubě,“ řekl jeden z důstojníků a zasalutoval.
„Pohov,“ řekl Pospíšil a přistoupil ke svému křeslu. Mitchell přišel ke stěně a usedl k jedné z konzol u stěny.
Ve dvou řídících křeslech nyní pro změnu neseděla sesterská dvojce Cara a Carina, ale dvojice důstojníků, která nyní měla službu.
„Předpokládám, že jste měl klidnou směnu,“ řekl Pospíšil.
„Ano, pane. Akorát jeden z týmů musel být transportován na ošetřovnu se skupinou uprchlíků. Jejich pozice byla v poslední době často napadána vlky. Podle vojáků jsou až příliš agresivní a troufnou si i na větší skupiny,“ podal hlášení major.
„Dobrá, jakmile přijdou sestry McKayovi, máte padla,“ řekl jim a pár vteřin na to kolem něj prošla ona dvojice v přiléhavé bílé uniformě.
„Klidnou směnu,“ popřála dvojice a klidila se z můstku. Sesterská dvojice zatím usedla na svá místa a plně převzala kontrolu nad vesmírným korábem.
První část směny klidně vypadala. Posádka podstoupila jedno cvičení s přetížením reaktoru a vyzkoušela si simulaci jeho ručního odhození a přepnutí na nouzové energetické zásoby.
O dvě hodiny později
Po můstku se ozvala dvě krátká pípnutí. Pospíšil, který teďka řešil něco s Mitchellem se otočil a podíval se na sesterskou dvojici.
„Brána se aktivuje,“ řekla Carina a Pospíšil ihned odvětil.
„Nastavte kurz a hlídejte stav brány. Chci veškeré údaje, kdyby se něco posralo,“ řekl a zamířil na svůj velitelský trůn.
Sotva se bitevník natočil správným směrem a rozžhavil svoje motory, bylo vidět na obrazovkách, že bránou projela energetická vlna. Poté veškerá energetická aktivita na povrchu ustala.
„Nějaká další aktivita?“ zeptal se Pospíšil.
„Ne, zatím nic, vzhledem k té dálce potrvá ještě pár vteřin, než se brány spárují,“ řekl Rodney, který se najednou ukázal v horní části můstku.
„Taky mě to napadlo, zvlášť když jste mě o tom vy a Rush podrobně hodinu informovali,“ s ironií v hlase odpověděl Pospíšil.
Pár vteřin na to se znovu ozval Rodney.
„Je to tady. Příchozí červí díra,“ řekl.
Bránou, která předtím oním lokalizačním signálem vybila svou kapacitu téměř na minimum, projela další vlna energie, akorát nyní mezi jednotlivými články zůstaly viditelné impulsy. Jakmile energie dokončila oběh po celé bráně, tak se vytvořil vír nestabilních energetických částic a jakmile zmizel, zůstal po něm pouze horizont událostí.
Sanctuary doletěla k bráně a stála přímo čelem k horizontu.
„Tady plukovník Pospíšil, velitel lodi Sanctuary, slyšíte mě?“ promluvil skrz vysílačku Jan a po jeho řeči nastalo několika vteřinové ticho.
„Plukovníku, tady generál O´Neill. Je znovu příjemné slyšet váš hlas,“ ozvalo se v lodních reproduktorech a na můstku i po celé lodi zazněl oslavný jásot.
Jinak mám tady takovej dotaz. Je zde nějaký jedinec, co si myslí, že má dobré znalosti středoškolské matiky?
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
, 
na 
Prosíím 
