SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Bavte se

19.Pojistka
„Antikové byli tak laskavi, že nám našli planetu s Branou, kam se můžeme přestěhovat.“ Teyla mírně sklonila hlavu, aby skryla výraz nevole, který se jí objevil kolem rtů. Athosiané, kteří ji v kruhu obstoupili, se po sobě zaraženě podívali.
„Předci žádají své město zpět. I s celou planetou,“ řekl Halling. „Odejdeme, kam si budou přát.“ Se sklopenou hlavou se otočil a zamířil zpátky ke svému přístřeší.
„Mám také další zprávu,“ pokračovala Teyla. „Erin a Andoriel požádaly, aby se k nám mohly připojit. Pomohou s přestěhováním, a jestli budeme souhlasit, zůstanou s námi v našem novém domově.“
„Ája!“ vypískl Jinto nadšeně.
„Erin,“ rozeznělo se hned několik hlasů od lidí, kterým spolu s doktorem Beckettem pomohla. Někteří si také vzpomněli na úlovek, který přitáhla do jejich vesnice jenom několik dní potom, co se zde usadili. Maso ze Sekky považovali stále za jednu z největších lahůdek.
Halling se zarazil a otočil se zpět ke shromáždění. Pohledem se zastavil u Teyly. „Budou vítány,“ řekl. Ostatní přikyvovali a začali se usmívat. I Teyla se usmála. Odchod snad nebude tak bolestivý, jak se obávala. Navíc obě knihovnice měly antický gen a mohly by si od Antiků vyžádat jeden z Jumperů, které tak dokonale ovládaly.

Vystoupily jsme s Erin ze stínu nejbližšího stanu, kde jsme čekaly, jestli nás Athosiané přijmou mezi sebe.
„Děkujeme za přijetí,“ řekla Erin a s úsměvem se rozhlédla po okolních tvářích. Všechny znala, stejně jako já. V athosianské vesnici jsme trávily hodně času. Za ten rok a půl, co jsem byla uvězněná na geniiské základně, se mnoho nezměnilo. Děti byly trochu starší a dospělí se mi zdáli vážnější. Možná to bylo tím, že se změnil můj pohled na život. Ale pořád to byli přátelé a my s nimi chtěly zůstat. Velení SG se trochu rozmýšlelo, ale nakonec jsme dostaly povolení zůstat. Všichni stále doufali, že se jednou do galaxie Pegas vrátí. Nás dvě na Zemi nikdo nečekal. Moje rodina byla seznámena s tím, že jsem nezvěstná, hned, jak expedice získala spojení se Zemí, a od té doby se nic nezměnilo. Pro sestru jsem byla ztracená někde na druhém konci světa. A Erinin syn Nathan moc dobře věděl, kde je jeho matka a co tam dělá.
Antikové, kteří se vrátili na Atlantis, nechtěli ve Městě nikoho cizího, a tak se celá pozemská expedice vracela zpět na Zemi. Na Atlantis zůstával jenom generál O’Neill a doktor Woolsey. Dokud zde byli oni, mohly jsme zůstat také.
I Ronon Dex se připojil k Athosianům. Odmítl opustit galaxii Pegas, dokud v něm Wraithové sklízejí lidskou úrodu. Postával mezi vesničany a lišil se snad ještě víc než my dvě.
Do Města nám povolili vstup už jenom proto, abychom si tam vzaly své věci. Posledních pár dní jsme bydlely ve vesnici na pevnině. Pomáhaly jsme balit skromný majetek Athosianů. Přesun na novou planetu byl rychlý. Antikové se nemohli dočkat, až všichni opustíme jejich Město a zařídili rychlý odchod nejen pozemské expedici, ale i obyvatelům pevniny.

Na novém místě jsme pomáhaly stavět tábor a prozkoumávaly okolí. Jumper jsme, bohužel, nezískaly. Antikové prohlásili, že budou potřebovat každý, který na Atlantis zůstal.
Brána na nové planetě stála u pobřeží malého moře v kopcích, ve kterých jsme budovali naši novou osadu. Kopci protékala široká mělká řeka, která se do moře vlévala malou deltou.
Milovala jsem večery na pobřeží, když oheň pomalu dohoříval a vleže na zádech jsem viděla nespočetně hvězd. Toho pohledu jsem se nemohla nabažit. Šum moře a Erinin tichý hlas, kterým postupně převyprávěla snad všechny knihy, které na Zemi vyšly, mne někdy ukolébal až do spánku a pak jsem se ráno budila mokrá od rosy a běžela se ohřát do tábora k prvnímu zapálenému ohni.
Konečně byla postavena všechna přístřeší a my se s lovci vydávaly do okolních lesnatých kopců a učily se lovit ryby v řece. Čas ubíhal příjemně a nepozorovaně, než jsem zjistila, že si povzdechnu při každém pohledu na oblohu. Stýskalo se mi. Po záchvatech Rodneyho geniality, po Radkových vtipných poznámkách, po Aceově tiché společnosti a dokonce i po Johnových jízlivostech. Chyběl mi ruch Atlantidy a neustálé změny, které nás provázely od našeho vstupu do Města. Klidný život v athosianské vesnici mne vyháněl samotnou stále hlouběji do vnitrozemí. Bloudila jsem po lesích, přecházela pláně a hledala něco, co na této planetě zřejmě nebylo k nalezení.
Na planetě ne, ale po obloze se už přibližovala nečekaná událost. Velká wraithská loď tiše plula na oběžné dráze a její Šipky se vydaly na cestu k osadě.
Stála jsem na vrcholu nejvyššího kopce, který neustálý vítr ohladil do rovné plochy bez stromů i keřů. Krátká polehlá tráva mi šustila pod nohama a za každým mým krokem se zvedl obláček prachu. Už dlouho tady nepršelo a obyvatelé vesnice si začínali stěžovat na sucho.
Šipky mi proletěly nad hlavou a zamířily přímo nad osadu. Přistihla jsem se, že křičím a mávám rukama, abych všechny varovala, ale tak daleko můj hlas nedoletěl. Zapátrala jsem v myšlenkách po Erin. Mezi dovednosti, které před ostatními pečlivě skrývala, patřila i telepatie. Zřejmě jako jediná jsem trochu pronikla do jejích neuvěřitelných nových schopností, které dostala od wraithského kněze a které ji měly zničit. Místo toho se je k velkému překvapení a nelibosti Wraithů naučila používat.

Nenašla jsem ji. Ale moje poskakování na vrcholu kopce přilákalo pozornost Šipek. Nestačila jsem doběhnout k lesu a ztratit se mezi stromy. Přenesly mě do lodi a wraithská stráž mě odvedla do vězení.
Erin se na mě zašklebila z jednoho kouta a pak se protáhla mezi Athosiany, aby se dostala k mřížoví, kterého jsem se chytila. Rozhlížela jsem se a krčila čelo.
„Jsou všechny wraithské lodě stejně stavěné nebo rostlé?“ otočila jsem se k ní, sotva se dostala na doslech.
Pokrčila rameny. „Jak to mám vědět?“ Pátravě se na mě zadívala a čekala nějaké vysvětlení mé otázky.
Než jsem stačila říct něco dalšího, objevila se Teyla v závěsu s Jintem.
„Neviděla jsi Hallinga a Kanaana?“ ptala se. Jinto zamrkal a popotáhl. Objala jsem ho a nenápadně setřela slzičku, která se mu objevila pod okem.
„Neviděla, ale podívám se po nich,“ slíbila jsem a poslala Jinta k zadní stěně. Nechtěla jsem, aby byl moc na očích wraithského důstojníka, který právě přicházel.
Když jsem k Wraithovi zvedla pohled, můj pocit, že buď vypadají všechny Úly úplně stejně, včetně posádky, nebo že jsem v tomto už byla, ještě vzrostl. Zůstala jsem stát co nejblíže vchodu a s nádechem se narovnala. Teyla se snažila dostat přede mne jako správná vůdkyně svého lidu, ale Erin, která mě stále ještě pozorovala, ji zachytila a odtáhla trochu stranou. Něco jí při tom šeptala, ale nestačila jsem postřehnout co, protože jsem se upřeně zadívala do očí přicházejícího Wraitha. Moje drzost byla úspěšná a já byla odvedena k veliteli lodi.
Velitel se na mě ani nepodíval. Jenom pokynul rukou na místo, kam jsem si měla stoupnout, a dál něco vyťukával na displeji terminálu.
Nepohnula jsem se dostatečně rychle, tak mě strážný, který stál za mnou, postrčil. Sykla jsem nevolí. Velitel znovu pokynul rukou, aniž by zvedl hlavu, a stráž odešla. Počkala jsem, až se za ní zavřou dveře a objala jsem velitele, který se právě narovnal, kolem pasu. Zabořila jsem mu obličej do kabátu a začala se smát.
„Neuvěřitelné,“ zamumlala jsem.
„Ani ne,“ řekl Ace, chytil mě za ramena a odtáhl od sebe. Než mě pustil, přejel mě zkoumavým pohledem. „Málem nás sestřelili noví obyvatelé Atlantis. Naštěstí jste zůstali dost blízko od původní planety.“
„Hledal jsi nás?“ Rychle jsem pátrala v jeho obličeji po nějakých známkách toho, že náš rituální souboj neproběhl podle pravidel a přece jenom bude muset nejméně jeden z nás zemřít.
Vycenil na mě zuby. „Měl jsem hlad.“
Už jsem se zase usmívala. „A to jsi tak vybíravý?“
„Možná,“ pustil mě a otočil se zpět k displeji.
„Co bude dál? Doufám, že nechceš všechny mé přátele, co zbyli v této galaxii…“ nedopověděla jsem.
„Všechny tvé přátele co zbyli?“
Začala jsem vysvětlovat, jak Antikové převzali zpět svoje město, ale v půlce věty jsem zmlkla. „Ace? Můžeš mi říct, co s námi se všemi zamýšlíš?“
Naposledy se dotkl displeje a konečně se ke mně otočil. „Musel jsem najít jinou planetu na doplnění zásob,“ řekl krátce. Pokynul rukou k východu a odvedl mě na chodbu. „Chceš si přepočítat všechny své přátele?“ zeptal se ironicky.
„Jeden jde vedle mě,“ řekla jsem v duchu tak, aby to zachytil jenom on.
Ušklíbl se a zastavil před velkými dveřmi, u kterých postával Wraith na stráži. Na Aceův pokyn se dveře otevřely.
Ve veliké místnosti byli shromážděni všichni Athosiané, Ronon i Erin. Kanaan se držel poblíž Teyly a pomáhal jí uklidňovat několik vyděšených žen. Jinto se spokojeně smál s otcovou rukou položenou na rameni.
Když se dveře otevřely, všichni se k nim obrátili.
Viděla jsem, jak Ronon zatnul zuby, aby ovládl nutkání vrhnout se na Wraitha. Teyla se na něj podívala s tichým varováním a postavila se tak, aby byla mezi svými lidmi a Acem. Erin si stoupla vedle ní a zamyšleně se na mě podívala. Nad mým nepatřičným úsměvem povytáhla obočí a začala si Ace klidně prohlížet. Předtím se potkali jenom krátce při naší záchraně z geniiského vězení a to měla jiné starosti, než si dopodrobna prohlížet Wraitha. Stejně tak i on tehdy sice zaznamenal drobnou dívku, která byla v záchranné skupině pozemšťanů, ale na bližší seznámení nezbyl čas.
Když k němu teď zvedla oči prosvětlené stříbrnými žilkami, jenom zalapal po dechu a pozorně se na ni zadíval. „Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jsem Erin,“ řekla klidně.
Ace si ji ještě chvíli prohlížel, pak ustoupil stranou a pokynul jí, aby vyšla z místnosti. Následoval ji, aniž by se podíval ještě na někoho jiného. Dveře se za nimi zavřely.
Teyla ke mně přišla a objala mě. „Báli jsme se o tebe.“ Přitom se ohlédla po dveřích, kterými zmizela Erin s Wraithem.
Jenom jsem zavrtěla hlavou. Nechtělo se mi vysvětlovat, že nám nejspíš nic nehrozí. Ještě jsem si nebyla jistá. Navíc jsem měla obavy o Erin. Věděla jsem, že si dokáže poradit v každé myslitelné situaci, ale Ace znala jenom z mého letmého vyprávění. Nevěděla, čeho všeho je schopen. A já tehdy ještě stále nevěděla, čeho je schopná ona.
„Jak jste se sem dostali?“ zeptala jsem se a nechala si vyprávět, jak je postupně převedli z vězení do této jediné místnosti. S patrným odporem mi ukázali jídlo na nízkém stolku. Nechtěli jíst něco, co vyrobil ten, kdo byl jistě sám nedávno sněden. Ale já měla hlad. Po krátkém váhání jsem sáhla po kousku pečiva. Bylo čerstvé a křupavé. Ronon mě chvíli pozoroval a pak si vzal také. Někteří Athosiané nás stále sledovali s nechutí, ale nebránili dětem, aby se najedly s námi.
Jejich tázavé pohledy se obracely z Teyly ke mně a zpět. Nikdo z nás neznal odpověď na nejdůležitější otázku – co bude dál. Hlasy Athosianů postupně utichaly. Posadili se v zamlklých hloučcích co nejblíže k sobě.
Potřebovala jsem chvíli klidu, abych se přesvědčila, že je Erin v pořádku. Nenápadně jsem se přesunula ke zdi, také si sedla a opřela se o ni. Když jsem zavřela oči, vrátila jsem se ve vzpomínce zpátky pod okno, které dělilo dvě dlouho obývané cely. Sedala jsem tam tak často a vzpomínka byla tak živá, že jsem hlasitě vyjekla, když jsem vedle sebe ucítila pohyb. Několik Athosianů mi chtělo dělat společnost. Po mém výkřiku se stáhli kousek dál a polekaně se po mě dívali. Jenom Jinto se nenechal odradit a sedl si vedle mě. Automaticky jsem ho jednou rukou objala a opřela si tvář o temeno jeho hlavy. Jeho otec si sedl z druhé strany.
„Potřebuješ si odpočinout,“ řekl. To nebyla otázka, přesto jsem přikývla. „Nikdo tě nebude rušit,“ prohlásil polohlasem, ale rozhodně. Lidé v okolí ztichli a zahleděli se na nás. Tolik pozornosti jsem ani mít nemusela.
Znovu jsem zavřela oči a doufala, že je sledování mé nehybné postavy brzy přestane bavit. Chvíli trvalo, než jsem uklidnila myšlenky a mohla se vydat na astrální pouť po wraithské lodi.

Erin jsem objevila téměř okamžitě. Její smích se rozléhal můstkem a zamračený Ace se na ni díval se zlostným překvapením.
„Tím mne chceš získat? Nebo snad zmást?“ vrtěla hlavou. Cítila jsem Wraithův údiv a počínající vztek a věděla jsem, že Erin to vnímá také.
„Nechci tě zmást,“ řekl vážně. „Ty neznáš legendy o Proroctví nejstarších Wraithů. Bylo jich osm a předpověděli hlavní body života každého Wraitha, který se vyskytne v této galaxii. Jsem jedním z mála, který zná svůj osud.“ Jeho pohled na okamžik zaletěl směrem k místnosti plné Athosianů a hned se vrátil k Erininým stříbrným očím. „Lidská žena s očima, jako máš ty, mne bude provázet od okamžiku, kdy se potkáme. Bude mi pomáhat v mém úsilí. Moje zájmy se stanou jejími. Už jsem myslel, že tě nikdy nepotkám,“ dodal tiše.
„Lžeš,“ ušklíbla se Erin. „Rozhodně s tebou nehodlám sdílet tvé zájmy. Dokonce bych řekla, že naše zájmy jsou naprosto rozdílné,“ Naklonila se blíž k němu a zadívala se tak, že o krok ustoupil.
„Ahoj Ájo, jdeš právě včas,“ uslyšela jsem ji. Věděla o mé přítomnosti a uvědomila jsem si, že zároveň brání Aceovi, aby mne zachytil.
„Navíc v tom Proroctví je něco jiného, než mi tvrdíš,“ pokračovala v rozhovoru s Wraithem.
„Nemůžeš ho znát,“ odporoval.
„Nemusím znát Proroctví o tobě, ale poznám, když se mě někdo pokouší oklamat.“ Potřásla hlavou. „Musel by ses mnohem víc snažit, abych to neobjevila. Není pro mě nic jednoduššího, než se o znění Proroctví přesvědčit.“ Rozhlédla se po lodi. „Ale ne tady.“
Erin byla v pořádku. S Wraithem neměla nejmenší problémy a já jsem si připadala provinile, že jsem jim zasahovala do soukromí. Vpád mého vědomí se dal vysvětlit obavou o Erinino bezpečí, ale kdybych zůstala déle, bylo by to neomluvitelné.
Erin se usmála, když jsem se rychle stahovala z můstku. „Zůstaň, tohle je zajímavé,“ poslala mi.
„Povíš mi o tom, až přijdeš.“
Vrátila jsem se zpět do místnosti s Athosiany a zamrkala, abych zaostřila na postavy stojící okolo mě. „Co se stalo?“
Místo, aby si mě přestali všímat, všechny hlavy byly otočené mým směrem. Tichý hovor zmlknul. Teyla klečela proti mně a Ronon byl připraven na mě skočit při každém podezřelém pohybu.
„Kde jsi byla?“ zeptala se Teyla hlasem plným napětí.
Nechápavě jsem na ni pohlédla.
„Tvé tělo tady zůstalo, ale ty jsi byla někde jinde,“ vysvětlila a upřeně se na mě dívala.
Nepatrně jsem přikývla. „Měla jsem starost o Erin,“ řekla jsem. „Je v pořádku,“ doplnila jsem na její tázavý pohled. Viditelně si oddechla.
„Tak jsi to nakonec dokázala,“ řekla a zvedla se. Ronon se trochu uklidnil, ale pořád mě zamračeně pozoroval.
Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla na naše dávné pokusy s meditací. „Jenom na krátkou vzdálenost,“ kývla jsem. Po mém návratu z geniiského vězení jsme v našich sezeních nepokračovaly a já se před Teylou nikdy nezmínila o svých pokrocích v této oblasti.
Netrpělivě jsem čekala na návrat Erin. Doufala jsem, že kdyby potřebovala pomoc, dokáže si o ni říct stejně, jako jsem ji já dokázala najít.
Když se o mě Athosiané přestali zajímat, ulevilo se mi. Znovu jsem zavřela oči a tentokrát chtěla opravdu odpočívat, když jsem těsně u ucha uslyšela Hallingův hlas.
„Proč tě královna propustila a nás odvedli sem? Nemá hlad? Nebo se rozhodla ušetřit tě? Ušetří nás všechny nebo jenom tebe? Jaký by k tomu měla důvod?“
Pootočila jsem k němu hlavu a zadívala se mu zblízka do obličeje. „Tato loď nemá královnu, ale velitele.“ Rychle jsem přemýšlela, co ještě můžu prozradit. „Trochu se známe,“ dodala jsem váhavě. „Doufám…,“ nechala jsem větu nedopovězenou. Ještě pořád jsem nevěděla, co s námi Ace zamýšlí. Kromě toho, že se pokouší přesvědčit Erin, aby s ním zůstala a pomohla mu v jeho dalekosáhlých a sebestředných wraithských plánech.
„Doufáš?“ Halling mírně zavrtěl hlavou. „Tváří v tvář Wraithům všechna naděje, doufání a víra ztrácí význam.“
Dotkla jsem se prstem sponky, kterou jsem měla ve vlasech a usmála se. „Naděje je vždycky.“ Opět jsem zavřela oči a nechala tělo i hlavu odpočívat. Tentokrát se mi to povedlo. Aspoň chvíli.

Dveře se otevřely a Ace vstoupil. Přejel nás pohledem, zastavil se u Teyly a pokynul. „Pojďte. Všichni.“ Zachmuřeně si Athosiany měřil, jak procházeli kolem něho. Wraithská stráž je doprovázela lodí k rampě v hangáru.
Zamíchala jsem se mezi hlouček žen, ale Aceova ruka mě neomylně chytila za zápěstí. „Ty zůstaneš se mnou.“
Stáli jsme u dveří a čekali, až všichni vyjdou. Pak jsme se vydali za Kanaanem, který šel poslední. Proud lidí pomalu postupoval lodí do místa, kde se všichni zarazili a nechtěli jít dál. V chodbě, kudy nás vedli, bylo několik zamřížovaných otvorů, ze kterých na nás vztahovali ruce neznámí lidé. Volali o pomoc a prosili, abychom je pustili ven.
„Pokračujte!“ řekl Ace dostatečně hlasitě, aby ho bylo slyšet přes prosebné hlasy.
Teyla se prosmýkla k nám a s očima rozšířenýma hrůzou ukázala k celám. „Vezmeme je s sebou do naší vesnice. Postaráme se o ně.“
Ace se k ní obrátil. „To nebude třeba. Běžte nebo se k nim přidejte.“
Teyla zbledla, ale stále opakovala „Nechte je jít s námi.“ Ronon se postavil vedle ní a zuřivě si Ace měřil. Ten pohlédl na jednoho z Wraithů a před vyděšenými Athosiany se otevřela další prázdná v řadě místností, opatřených mříží.
„Nebudu vám dávat na výběr dvakrát. Běžte!“ zazněl příkrý pokyn.
Teyla se ohlédla po Athosianech a po lidech za mřížemi. Otočila se a bez dalších protestů vykročila chodbou dál. Ostatní ji tiše následovali. I lidé v celách zmlkli. Ruce jim klesly, když pochopili, že je nikdo nezachrání.
Nemohla jsem odtrhnout oči od malé kudrnaté holčičky, která stála hned u mříží a beze strachu si nás prohlížela. Až Aceovo trhnutí za zápěstí mě probralo. Podívala jsem se na něj. Jen zavrtěl hlavou a táhl mě pryč.
U vchodu do hangáru na nás čekala Erin. Ace se postavil vedle ní, prsty pořád obemknuté kolem mé ruky. Athosiané vyšli na rampu, kde se obvykle vykládal náklad Šipek, a zastavili se. Dál cesta nevedla, pokud by se nechtěli vrhnout do propasti pod sebou.
Tři Šipky nám těsně za sebou proletěly nízko nad hlavami a všichni na rampě zmizeli.
Wraith se otočil k Erin. „Vyloží je ve vesnici, jak jsem slíbil.“
Erin přikývla a vykročila na prázdnou rampu.
„Počkej,“ vyhrkla jsem a otočila se k Aceovi. Pořád jsem před očima viděla tvář toho děvčátka. „Pošli ji s Erin, půjdu na její místo.“ Věděl, o kom mluvím.
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
Erin se k nám vrátila a tázavě se na mě podívala. Jedinou krátkou větou jsem jí vysvětlila situaci. Trochu nešťastně se na mě podívala. „Proč musíš všechno komplikovat?“ Otočila se k Aceovi. „Vezmu ji.“
Mračil se, ale vykročil bez protestů zpátky.
V cele všichni ztichli, když jsme se před ní zastavili. Kudrnatá hlavička byla schovaná mezi ostatními, ale brzy jsem jí objevila. Ace beze slova otevřel mříž a Erin natáhla ruku k dítěti.
„Pojď,“ řekla tiše. Zvedla oči a zaměřila se pohledem na její matku. „Odvedu ji odtud pryč.“
Když děvče vyšlo, chtěla jsem se vmísit mezi zajatce, ale Ace mi pořád svíral zápěstí a nehodlal je pustit. Mříž se zavřela. Doprovodili jsme Erin s děvčátkem na rampu a sledovali, jak je Šipka přenesla do úložného prostoru a odletěla.
Podívala jsem se na svou ruku, která okolo kloubu na zápěstí získávala namodralý nádech. „Nepotřebuju vodítko,“ řekla jsem. „Půjdu sama.“
Ani se po mně neohlédl a odvedl mě do jedné z prázdných cel. Zarazila jsem se před ní a začala vrtět hlavou. „Ne. Mříže už ne,“ šeptala jsem a odtahovala se. Kdyby mě pořád nedržel, utekla bych. Představa prázdného zamřížovaného prostoru ve mně vzbuzovala odpor a hrůzu, které jsem si do té doby neuvědomila.
„Chceš raději společnost?“ zeptal se Ace a odvedl mě o kousek dál. Byla to ta samá místnost, kterou otvírali před Athosiany, když se snažili pomoci uvězněným lidem. A nebyla prázdná. Halling seděl v koutě s hlavou v dlaních. Když se mříž rozjela do stran, zvedl se.
S pohledem upřeným na něho jsem pomalu vešla dovnitř. Sevření mé ruky konečně povolilo. Slyšela jsem, jak se mi mříž zaklapla za zády. Neotočila jsem se, dokud jsem nedošla až k protější stěně. Ace stál na chodbě a zamyšleně se na nás díval.
„Proč?“ zeptala jsem se ho s rychlým pohledem na Hallinga.
„Dva lidi jako pojistka, aby se Erin vrátila s odpovědí. Tak zní dohoda,“ řekl mi myšlenkou, otočil se a odešel.
„Všichni ostatní jsou pryč. Kde je teď tvá naděje?“ Halling se posadil zpět na místo, odkud se zvedl.
„Ostatní…,“ začala jsem vysvětlovat, ale pak jsem se zarazila. Sedla jsem si vedle něj a prohlížela si otlaky na zápěstí.
„Už jsou nejspíš mrtví. I můj syn,“ dořekl a sklopil hlavu.
„Věřím, že ne,“ odporovala jsem.
„Víra!“ skočil mi podrážděně do řeči.
Zmlkla jsem. Objala jsem si kolena rukama a zadívala se před sebe nepřítomným pohledem. Vedle mě se ozval jenom občasný tichý povzdech.

„Jak můžeš spát?“ ozvalo se nade mnou.
Ještě trochu omámeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Ležela jsem stočená do klubíčka na zemi v Úlu a od zbytku lodi mě oddělovala hustá mříž. Halling chodil sem a tam a každou chvíli se netrpělivě podíval ke dveřím.
„Někoho čekáš?“ zeptala jsem se a posadila se.
„Ten Wraith, který tě přivedl,“ začal a znovu vrhl rychlý pohled na chodbu, „už tady několikrát byl. Vždycky sem nahlédl a zase odešel. Jsem z něho nervózní.“
Přešel pár kroků a zastavil se. „A křik odvedle,“ pohnul rukou směrem, kde byly místnosti s vězni. „Ozýval se téměř nepřetržitě, ale pak začal slábnout a teď je už dlouho ticho.“
Dalšími několika kroky přešel až ke mně. Zastavil se, podíval se na mě dolů a pak si sedl vedle na zem.
„Pořád myslím na Jinta,“ přiznal tiše.
„Já taky,“ zamumlala jsem. „A nejenom na něj.“
Ace vstoupil do dveří. Halling seděl vedle mě se skloněnou hlavou a já ho objímala kolem ramen. Wraithovi se zablesklo v očích a přistoupil k nám.
„Pojď,“ ukázal na mě.
Chtěla jsem se zvednout, ale Halling se vymrštil dřív. „Už jsi mi vzal syna!“ vykřikl. „To ti nestačí?“
Překvapeně jsem se na něho podívala. Takovou reakci jsem nečekala. Wraith se zatvářil spokojeně a natáhl ke mně ruku. Chytila jsem se jí a vstala. Zatočila se mi hlava, zapotácela jsem se a opřela se o Ace. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Halling k nám napřáhl ruce, jako by mne chtěl Wraithovi vytáhnout z náruče.
Wraith mě chytil v pase, o krok ustoupil a zasyčel.
„Co to děláte?“ zeptala jsem se překvapeně.
Chtěla jsem se odtáhnout, ale Ace mě držel pevně. Jeho žluté oči byly tak blízko, že jsem viděla světýlka potěšení z našeho, pro něj zřejmě zábavného, chování. Odtáhl mě o kus dál, zůstal stát tak, aby na nás Halling dobře viděl a výsměšně se na něj zadíval. Pak přiblížil svůj obličej k mému.
Kousla jsem se do rtu, abych nevyprskla smíchy.
„Co to zkoušíš?“ Odvrátila jsem hlavu, abych neviděla Hallinga, jak se na nás dívá s úžasem a odporem zároveň.
„To jsou jeho představy,“ Ace se pobaveně šklebil, když mi nos téměř strkal do ucha.
„Prosím tě, už dost.“ Nahlas jsem se rozesmála. „Takhle to vypadá, když se Brouček dobře nají a chce se bavit?“ zeptala jsem se. Ani jsem nevěděla, jestli jsem to neřekla nahlas.
Konečně mě pustil a pokynul nám oběma ke dveřím.
Halling si nás měřil nedůvěřivým pohledem. Pokrčila jsem směrem k němu rameny a šla za Acem chodbou na můstek. Halling se pomalu a nerozhodně vydal za námi. Otočila jsem se k němu.
„Říkala jsem, že se trochu známe. Měl to být vtip.“ Pohled mu klouzal ze mě na Ace a zpátky a pořád se tvářil znechuceně, ale přidal do kroku, aby nás dohonil.

Na můstku na nás čekala Erin. Stála uprostřed místnosti s rukama založenýma před sebou a trochu pohrdavě si Ace změřila, když jsme vešli. Kývla jsem na Hallinga a odvedla ho stranou.
Mezi Erin a Wraithem vládlo napjaté ticho. Ace zůstal stát blízko dveří a ruce se mu sevřely v pěst. Vnímala jsem, že mezi nimi dochází k rychlé komunikaci, ale nerozuměla jsem jí. Ani jsem se o to nesnažila. Jenom jsem se ještě víc stáhla a přesunula se tak, abych měla ústupové dveře na dosah. Halling se držel u mě.
„Tak já ti to řeknu nahlas,“ řekla Erin s očima upřenýma do Wraithových zúžených zornic. „Znám Proroctví o tobě. Vím, co chceš, a taky vím, proč se mne tak snažíš získat. Ale s mojí pomocí svých cílů nedosáhneš. Drž se slov Proroctví. My dva se máme pouze potkat. O spolupráci nebo pomoci tam není ani slovo.“
Ace zavrčel. „Můžeš mi pomoci. Musíš!“
Erin zavrtěla hlavou. „Já ne. Ty víš, kdo ti pomůže. Proč si to nepřiznáš?“
Ace udělal pomalý dlouhý krok ke středu můstku, pak další. Už byl nepříjemně blízko mne a Hallinga. Pohnul se tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. Halling odletěl a zůstal ležet na zemi. Mě Ace chytil za vlasy a přitáhl před Erin.
„Čím tě přesvědčím?“ Držel mě tak, abychom byli oba k Erin čelem. Jeho prsty se dotkly mého krku, pak sjely níž. Zastavily se až tam, odkud Wraithové čerpali lidskou energii. Jejich lehký dotek jsem přestala vnímat. Když jsem sklopila oči, uviděla jsem, jak se chvějí kousek od mé kůže.
Erin pokrčila rameny. „Dělej si, co chceš. Nemohu ti pomoci.“ Ani náznakem nedala znát, kolik toho ví o našem rituálním souboji a jeho důsledcích.
Ace si to vyložil po svém, prudce mě obrátil čelem k sobě a rozpřáhl se. Než stačil zaútočit, Halling, který se mezitím zvedl ze země, se s výkřikem vrhl mezi nás. Zůstala jsem stát a vyděšeně sledovala nerovný zápas, odehrávající se těsně přede mnou.
Halling držel Wraitha za pravé zápěstí a kroutil mu s ním, jako by mu chtěl utrhnout ruku. Wraith s ním mával ze strany na stranu, ale ani to Hallinga nepřinutilo ruku pustit. Když si ho Ace přitáhl k sobě a chytil ho levačkou za krk, Erin se zamračila.
„To stačí,“ řekla ostře.
Oba se na ni zadívali. Přistoupila k nim a jediným pohybem je odtrhla od sebe. Nechápala jsem, kde se v ní vzalo tolik síly. Halling ustoupil ke mně a mnul si pochroumaný krk.
„Další wraithský vtip?“ syknul na mě rozzlobeně.
Ace se nechtěl vzdát tak snadno. Udělal půlkrok směrem k nám, ale tentokrát ho za ruku chytila Erin. Zasyčel a chtěl pokračovat. Malým nenápadným pohybem mu ruku otočila tak, že se ocitl před ní na kolenou, dlaň stočenou do nepřirozeného úhlu. Sklonila se k němu a něco mu neslyšně šeptala. Viděla jsem, jak mu napětí v těle povoluje. Erin pustila jeho zkroucenou ruku a Wraith vstal. S nádechem se co nejvíce narovnal a se zřejmým sebezapřením důstojně pokynul.
„Můžete odejít.“
Erin na nás kývla a jako první vykročila k rampě v hangáru Šipek.
Mezi dveřmi jsem se s tázavým pohledem otočila. Erin tiše sykla a její netrpělivé gesto mě popohnalo chodbou. Možná se dozvím někdy jindy, koho Ace hledal mezi obyvateli Atlantis, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Erin se podařilo přesvědčit ho, že opravdu zná Proroctví a dokáže ho jako jedna z mála pochopit. Nezbývalo mu nic jiného, než dodržet slib a všechny nás propustit, ale to neznamenalo, že je to pro něj jednoduché.

Vyložili nás na blízké louce. Zadívala jsem se do míst, kde Šipka zmizela v mracích. Zůstal po ní jenom drobný vír, který se rychle rozplynul.
„Otče!“ ozval se výkřik směrem od vesnice. Jinto se k nám hnal svou nejvyšší rychlostí. Sotva se s otcem přivítal, táhl ho za sebou do osady. „Pojď, chci ti někoho ukázat.“
Za prvním stanem vykukovala malá hlavička plná vlásků stočených do kaštanových ruliček. Když děvčátko uvidělo Erin, zavýskalo a rozběhlo se k ní.
„Giney,“ napřáhla k ní Erin ruce. Giney ji objala, ale hned na to se připojila k Jintovi. Vzala ho za ruku a s vážným výrazem se vydala ke stanu, který obýval společně s Hallingem. Jinto se ohlédl po otci a spokojeně se zazubil.
„Vždycky si přál malou sestřičku,“ usmál se Halling. „To je jedna z těch lidí z lodi?“ obrátil se na nás.
„Jediná, co přežila,“ přikývla Erin. „Díky Andoriel,“ dodala ještě s nepatrným zavrtěním hlavy. Věděla jsem, že jsem jí tím přidělala další starosti v i tak dost napjaté situaci, ale nelitovala jsem. Jinto byl šťastný, Halling se usmíval a Athosiané byli zpátky ve své vesnici. Erin nezůstala ve wraithské lodi a já si zase chvíli budu vážit klidného života.
Když nás čekal ten klid, věděla jsem, že potřebuji od Erin několik odpovědí, kterým se jí zatím dařilo vyhýbat. Ucítila jsem její rychlý pohled. Odhadovala, jak dlouho ještě vydržím čekat. Dlouho ne. Bylo příliš mnoho otázek a jen málo uspokojivých odpovědí.

Dotazy počkaly, než jsme se za pár dní vydaly na dlouhou cestu do neznáma neobydlené planety. Když jsme se vrátily, byla moje zvědavost uspokojená a úžas a obdiv k mé nejlepší přítelkyni nezměrný. I já jsem měla pár věcí na vysvětlování, ale proti jejím zážitkům a zkušenostem jsem si připadala bezvýznamná. Už jsem chápala, proč Ace v její přítomnosti zapomněl na všechno ostatní, a chtěl ji získat na svou stranu.
Po našem návratu nám Kanaan sdělil, že se vrátil plukovník Sheppard s doktory Weirovou, McKayem a Beckettem. Vzali s sebou Ronona a Teylu a letěli zachránit Atlantis před vpádem replikátorů. Začalo to vypadat, že se brzy vrátíme do našeho Města na hladině oceánu a budeme pokračovat v průzkumu galaxie Pegas.

Příště (18.7.): Labyrint - pokus o usmíření Andoriel s některými jejími nočními můrami

Táto časť vám vyšla asi dokonale.
Výborný dej a spád poviedky, dobré /veľmi dobré/ a jemné posúvanie deja smerom ku koncu časti a neukončenie toho, čo sa Andoriel dozvedela od Eirin, dáva chuť čakať na ďalšiu časť.

[andoriel]

Puk - děkuju. Nebýt Tebe, ani nevím, jestli to tady někdo čte
A podle slibu je tady nová povídka. Bavte se.

20.Labyrint

„Haló!“ plukovník John Sheppard se otáčel kolem dokola v naprosté tmě.
„Je tu někdo?“ ozvalo se z dálky.
John rozsvítil světlo na P-90 a přejel jím před sebou.
Dlouhá chodba ze světlého kamene se ztrácela v nedohlednu. Na podlaze se třpytila vrstva jemného písku.
„Já jsem tady,“ ozvalo se těsně za Johnem. Prudce se otočil a couvnul, zbraň připravenou k výstřelu.
“Klid, Shepparde, máme mnohem větší problémy, než jeden druhého.“ Velitel Acastus Kolya se opíral o zeď. Když na něj plukovník posvítil, zvedl ruku, aby ho světlo neoslepovalo. Udělal dva kroky doprostřed chodby a zahleděl se Johnovi přes rameno do tmy. „Kdo to byl?“
John se znovu obrátil a pomalu vykročil tam, odkud se před chvílí ozvala odpověď na jeho volání. Po několika krocích se ve světle taktické svítilny objevila ležící postava. „A sakra,“ vypadlo z Johna, když se nad ní sklonil.
Na zemi ležel muž v uniformě geniiského vojáka a oběma rukama si svíral hrdlo. Tvář měl bílou a zkroucenou v křeči.
Kolya zůstal stát nad nimi. „To byl Riko,“ zašeptal. „Kde se tu vzal? Je mrtvý?“
Sheppard přikývl, pak se napřímil a zadíval se na Kolyu. „Mě by spíš zajímalo, kde ses tu vzal ty. A nemáš být náhodou taky mrtvý?“
Kolya se rozesmál. „To, žes mě trefil, ještě neznamená, že jsem umřel.“ Aniž by se znovu podíval na mrtvolu na zemi, vydal se pomalu chodbou dál.
John se rozhlédl. V ruinách chrámu, který zkoumali předtím, než se ocitl tady, s ním byla určitě ještě Andoriel. Bláznivá knihovnice, pomyslel si. Pořád na něco sahala. Rozběhl se za ní, když se přiblížila k otvoru ve zdi. Určitě by se jím nikam neprotáhla, na to byl moc malý, ale vedle něj byl na zdi nějaký neznámý symbol. Právě k němu natahovala ruku, když jí za ni chytil. A pak - pak se setmělo a byl tady. Ať už tady znamená kdekoli. Ale jestli je tu on, měla by tu být i Andoriel. Znovu se otočil okolo osy a světlem zapátral na obou stranách chodby. Nic.
„Tady to končí,“ ozval se hlas velitele. Sheppard k němu došel. Chodba byla uzavřena rovnou zdí ze stejných kamenných desek, jako její stěny. Žádný náznak dveří ani jiného otvíracího mechanismu nebo stopa po otvoru, kterým by se dalo postupovat dál. Oba se ve stejnou chvíli otočili a vykročili chodbou na druhou stranu. Minuli ležícího Rika a pokračovali ještě několik desítek metrů, než narazili na stejný problém. Chodba končila holou stěnou.
„To přece nedává žádný smysl,“ uvažoval plukovník nahlas. Kolya stál se založenýma rukama a mlčky se na něj díval.
„Jaký smysl?“ ozval se nový hlas.
John došel k místu, odkud hlas zazněl. „Kde jsi?“ zeptal se zmateně. Chodba byla prázdná.
„Trochu kreativity, Shepparde. A uhni,“ řekl vesele hlas těsně u něho.
John už ho poznal. „Andoriel? Ájo!“ Pořád se rozhlížel, ale z místa se nepohnul. Až když ho zasypala hrst písku, zvedl oči a rychle ustoupil.
Ájina hlava vykukovala z otvoru ve stropě. Ruce měla spuštěné dolů a držela v nich kamennou desku. „No konečně,“ vydechla a desku pustila. „Už jsem se bála, že ji neudržím a přistane ti na hlavě.“
Její hlava zmizela a místo ní se objevily nohy. Andoriel se spustila do podlaží, kde byl John a Kolya. „Ahoj Johne, Acaste,“ pozdravila. Po tváři jí přeběhl údiv, když uviděla velitele, ale jeho přítomnost nijak nekomentovala. „Tak kde to jsme?“
„Neměla bys to vědět ty, když jsi nás sem nejspíš dostala?“ zeptal se podrážděně John.
Ája si ho už nevšímala. Dívala se na otvor ve stropu a na podlahu pod svýma nohama. Mračila se. „Tam nahoře bylo vidět dobře,“ mumlala. „Můžeš to vypnout?“ ukázala na svítilnu u Sheppardovy zbraně.
„Tady nebylo vidět nic,“ řekl John, ale světlo zhasnul. Kolem se rozlila temnota jako černý inkoust. Chvíli stáli a snažili se rozkoukat.
Kolya se začal smát. „Měl bys to znovu rozsvítit, Shepparde, než si někdo ublíží.“
„Zmlkni, Acaste.“ Andoriel se sklonila, zvedla hrst písku a nechala ho protékat mezi prsty. Jemně zajiskřil. Přistoupila ke stěně a přejela po ní dlaní. Za rukou jí zůstala světlá čára, která postupně jasněla. John přešel ke druhé straně chodby a položil na ni ruce. Když je odtáhl, stopy jeho prstů se začaly zlatě třpytit. Ája mezitím postupovala celou chodbou a po zdi vedle ní se táhly zářící body, jak poklepávala rukama na stěnu. Zdi, uzavírající chodbu, se vyhnula a pokračovala na druhé straně zase zpátky. Tělo geniiského vojáka s povzdechem obešla širokým obloukem.
Plukovník i Kolya stáli na původním místě. John se rozhlížel, mhouřil oči a snažil se přijít na to, jak se dostanou pryč. „Co je o patro výš?“ zeptal se Andoriel, když dorazila zase k nim.
Ája se rozhlédla. „To samé, jenom o kousek menší. Tohle,“ ukázala na kamennou desku, která ležela pod otvorem ve stropě, „bylo asi uprostřed. Ale nevím to úplně jistě.“ Naklonila hlavu na stranu a došla doprostřed chodby. Klekla si a začala odhrabávat písek.
„Myslíš, že…,“ začal John, ale zarazil se, když ho velitel minul a přešel k Áje. Raději se vydal za ním.
„Ano,“ řekl Acastus. „Tady.“
Andoriel se konečně prohrabala skrz písek až k podlaze chodby a prsty opatrně objížděla jednu kamennou desku. Když se nad ní oba muži zastavili, zvedla hlavu.
„To je od vás milé, že mi jdete pomoct.“ Sedla si na paty a zadívala se na ně. Ani jeden se nepohnul. Chvíli je pozorovala, pak se zvedla a oprášila si kolena. Acastus se už zase opíral o stěnu se založenýma rukama a John na něj mířil. Potlačila touhu, vrátit se o patro výš, tam, odkud přišla, a oba muže nechat svému osudu. Protočila oči. „Vážně chcete všechnu práci nechat na mě?“ zeptala se zklamaně a znovu si klekla. Zapřela se prsty na jedné straně kamene a vší silou zatlačila. Deska se pohnula. Teď už ji mohla snáze vzít a pomalu odklopit. Uchopila ji pevněji a opřela o zeď vedle Kolyi.
„Zvláštní,“ zamumlala a dotkla se další desky, která se objevila pod tou první. Nebyla pevná, rozsýpala se jí pod prsty na jednotlivá zrnka, jako by byla z jemného písku, který byl všude kolem. Hrábla do ní a celou hrst písku odložila vedle otvoru. Písečná deska se zase vyrovnala.
„Co je tohle za nepořádek?“ mračila se a začala hrabat oběma rukama. Písek se pod jejími pohyby zase hned rovnal do hladké plochy. Znovu ho nabrala a odložila stranou. Tak pokračovala ještě několikrát, než zase zvedla hlavu.
„Říkal jsi ano,“ podívala se na velitele. Pořád se opíral o zeď a sledoval hlaveň Sheppardovy zbraně, která mířila doprostřed jeho hrudi. Sklopil k ní pohled. „Když jsem začala odstraňovat písek, říkal jsi ano, tady,“ opakovala Andoriel. „Co to mělo znamenat?“
Kolya pokrčil rameny a vrátil se k pozorování zbraně.
„Johne,“ oslovila plukovníka. Ten se na ni ani nepodíval. „Můžeš mi pomoct? Prosím.“
„Tenhle chlap by měl být mrtvý,“ zavrčel. „Zastřelil jsem ho. Střelil jsem ho do srdce. Jak se objevil tady? A proč jsme tu my?“
Ája se znovu zvedla a udělala krok k Johnovi. Hromady písku kolem odstraněné desky nebyly stabilní. Povolily jí po nohou a ona s výkřikem spadla na písečný plát pod odstraněnou deskou. Okamžik na něm ležela a pak propadla dolů. John k ní natáhl ruku, ale už bylo pozdě. Prsty zavadil o její rukáv a než ho stačil sevřít, byla pryč.
„Zatraceně!“ vykřikl. Už zase se mu ztratila. Jestli se utopí v tekutém písku, budou problémy. Už jednou ji nechal skoro umřít při útěku z vězení. Andoriel měla sklon se ztrácet a Shepparda to rozčilovalo. Konečně odložil zbraň, lehl si na zem a zabořil ruku co nejhlouběji do písku, ve kterém Ája zmizela. Velitel se svezl do dřepu a naklonil se k Sheppardovi.
„Nevzdávej to, Johne,“ šeptal, když plukovník šátral rukou a snažil se ji dostat ještě níž.
„To je divný,“ bručel John. Celou paži mu svíral písek, až se mu málem zastavil krevní oběh, ale jeho prsty visely volně v prostoru a nenarážely na žádný odpor.
„Co se děje?“ ptal se Kolya.
John se mračil a pořád se snažil najít pod prsty nějakou oporu. Něco ho za ně uchopilo a táhlo dolů. Zapřel se druhou rukou o podlahu, ale písek mu klouzal pod dlaní jako led. Tah na okamžik povolil a pak ucítil prudké trhnutí. Zatnul zuby úsilím udržet se mimo dosah zrádné písečné pasti. Marně. S tlumeným zaklením se svezl přes okraj. Ještě ucítil, jak se ho za rameno chytila Kolyova ruka a oba se ponořili do písku.
Když propadli do dalšího podlaží, Sheppard klepal hlavou a prskal, protože měl písek všude. Andoriel ho ještě pořád držela za ruku. Poznal ji podle parfému, který byl sice příjemný, ale dost výrazný.
Vznášeli se v temnotě ve stavu beztíže.
„Bude fungovat dotyk na rozsvícení stěn?“ zeptala se Ája. Natáhla druhou ruku před sebe a chytila se Johna za bundu. Odlétala někam dozadu a táhla ho za sebou. „Ještě jsem tady žádnou nenašla. Nejdřív jsem tě chtěla dostat sem. A kde je Acastus?“
John volnou rukou sáhl po zbrani. Chtěl rozsvítit světlo. Mezi rty mu unikla další kletba. Zbraň zůstala ležet nahoře vedle odstraněné desky. Nebo – „Kolyo!“ zavolal. Věděl, že velitel propadl zároveň s ním. Jestli se předtím zmocnil zbraně, plukovníka nejspíš čeká boj. Žádná odpověď se neozvala.
Ája se ho držela jako klíště a oba se pomalu pohybovali černou prázdnotou. „Acaste?“ zavolala taky. „Můžeš nám prosím rozsvítit?“ Ticho, které nastalo po její prosbě, se Johnovi ani trochu nelíbilo. Pak se ozvalo klapnutí. Ájiny boty narazily na tvrdý povrch. Odrazila se a letěla k plukovníkovi. Už na sebe viděli. Náraz jejích podpatků zažehl plamínky, které se v pásu rozběhly po zdi a osvětlily okolí.
Nebyli v chodbě, ale v obdélníkové místnosti, ze které vedly tři východy. Troje zavřené dveře vedle sebe na jedné dlouhé stěně a každé byly označeny symbolem.
Hořící stužka proběhla kolem stěn, vrchem obkroužila všechny dveře a ukázala jim několik kruhů, rozmístěných po stěnách a stropu místnosti. John okamžitě sáhl po nejbližším a zastavil jejich pohyb.
Velitel se vznášel v jednom z rohů. Sheppardovu zbraň u sebe neměl. Přidržoval se kruhu a rozhlížel se po místnosti. „No, Pozemšťané, co vy na to?“
„Brnkačka,“ ušklíbl se John. Přitáhl Andoriel k sobě a postrčil ji k jednomu z kruhů u zavřených dveří. Pak se sám odrazil a doletěl k dalšímu.
Ája si volnou rukou přejela po několika kapsách vesty a usmála se. „Jasně,“ řekla si pro sebe a vytáhla smotaný provázek. Uvázala ho ke kruhu a opatrně se vydala k Johnovi. I ten se usmíval.
„Dobrý nápad,“ řekl a zachytil ji, když letěla kolem. Propojili tolik kruhů, na kolik jim provázek vystačil a díky tomu měli dobrý přístup ke všem dveřím a jejich symbolům.
„Nechceš se připojit?“ zeptala se Andoriel Kolyi. Odrazil se ode zdi, u které se vznášel a zachytil se jednoho kruhu u dveří. „Říká ti to něco?“ ptala se ho Ája a ukazovala na symboly.
Zavrtěl hlavou. „Bohužel, nic.“
„Mně ano,“ zamumlal John a mračil se, jak se snažil si vzpomenout.
„Neříkej to,“ rozesmála se Andoriel. „Jestli sis vzpomněl na elfské písmo pana Tolkiena, tak to už mě napadlo taky. I kdyby to tak bylo, ničemu to nepomůže, protože jsou všechny tři znaky stejné.“
John se na ni překvapeně podíval. „To je ono,“ vydechl. „Ale to není možné,“ pokračoval pod Ájiným pobaveným pohledem.
„Nebo je?“ ozvala se Ája. Už se nesmála. Než stačil plukovník zareagovat, přejela zamyšleně prstem po nejbližším symbolu. John jen zalapal po dechu a čekal, co se zase stane.
Dveře se trochu otřásly, celé zajely do zdi a zmizely. Místo nich se objevil tmavý otvor. Symbol, kterého se Ája dotkla, se rozzářil zeleným světlem a zmizel.
Chvíli se do otvoru dívali, ale nebylo vidět dál než na pár centimetrů, osvětlených plamenným pásem z místnosti. Kolya se rozhlédl a ukázal na něco u protější stěny. „Zkus tohle.“
John se podíval udaným směrem a uviděl malý pískovcový kamínek, vznášející se několik centimetrů od stěny. Vyměřil si let, aby se blízko úlomku chytil kruhu na zdi, a když letěl zpět, mrštil kamínkem do otvoru. Naštěstí se vzápětí chytil kruhu u dveří a posunul se ke straně. Kamínek velikou rychlostí proletěl zpátky do místnosti a zabořil se hluboko do protější stěny. Jen těsně minul železný kruh a vyštípl další kus křehké skály. Ten se už jen zvolna vznášel ke stropu.
„To bylo těsný,“ vyjekla Ája. Automaticky se odtahovala od otvoru. Zdí projel lehký otřes, který jim v rukou roztřásl kruhy, a přes otvor s rachotem sjela tmavá deska.
„Tak zelenou očividně ne,“ konstatoval Kolya.
Andoriel se na něj ušklíbla. „Zkus to ty,“ navrhla mu. Kolya jen zavrtěl hlavou a podíval se na Johna. Ten se tvářil kysele, ale přesunul se k dalšímu symbolu a přejel po něm rukou. Ode dveří se držel v uctivé vzdálenosti. Symbol zazářil červeně a dveře se otevřely stejně, jako ty předchozí. Plukovník opatrně nakoukl přes hranu otvoru.
„Pozor,“ řekla Ája. Přeručkovala k němu, pevně uchopila kruh a druhou rukou ho chytila vzadu za opasek. Ohlédl se po ní. Nohu měla zapřenou o zeď a tvářila se soustředěně. Napadlo ho, jestli nedokáže číst myšlenky. Už několikrát se přistihl při podobných úvahách, když byl v dosahu ten Wraith, co s ním utíkali z geniiského vězení. Wraith a Ája se při útěku a hlavně o pár týdnů později při tom podivném rituálním souboji chovali, jakoby spolu vedli neustálý dialog bez použití hlasitých slov, a své jednání přizpůsobovali jeden druhému. Rozhodl se, že až se odtud dostanou, zatlačí na ni, aby mu prozradila tajemství jejich propojení. Zatím je nejdůležitější cesta ven.
Zahákl prsty za okraj otvoru a hlavu vsunul několik centimetrů dovnitř. Uslyšel vzdálené hučení, které se pomalu blížilo. V dáli se objevil červený bod a pomalu rostl. Když Johnovi došlo, co vlastně vidí, leknutím se pustil a odrazil se od stěny. Ája ho krátkým obloukem přetáhla až za sebe, co nejdál ode dveří, kterými za okamžik vyrazil proud ohně. John se chytil provázku a přitáhl ji k sobě.
Oheň neutichal.
„Proč jsme nezačali těmi třetími?“ ptala se Andoriel a schovávala si obličej v dlaních a v Johnově bundě, aby ho ochránila před pálícími plameny. Odtáhla prsty z očí a vyděšeně se podívala na Johna. „Kyslík?“ vydechla. John neodpověděl, jenom ji postrčil ke dveřím, u kterých se vznášel Kolya.
Čekal u posledních dveří, ale zdi ani kruhu se nedotýkal. Už měl zase ruce založené na prsou a tvářil se, že tam vlastně není. Oheň, tryskající z otvoru mu na tváři kreslil červené stíny. Ája se na něj zaraženě podívala. Ani se nepohnul, tak sama rychle přejela dlaní po posledním symbolu. Jasná zlatá záře ji skoro oslepila. Lekla se, že je to další oheň, ale to se jenom rozsvítil poslední symbol a na dveřích se objevila klika. Opatrně ji vzala a stlačila dolů. Dveře chvíli odolávaly, než se otevřely do žlutě osvětlené chodby, která po pár metrech končila schodištěm vedoucím někam dolů.
Jakmile se všichni dostali dovnitř a dveře za sebou zavřeli, stav beztíže zmizel. Trochu jim podklesávala kolena, když sestupovali hlouběji a hlouběji. Světlo postupně mizelo. John šel první, za ním Ája a Kolya nakonec. Schodiště zatáčelo a jednotlivé stupně byly stále strmější. S posledním světýlkem, které spíše strašilo, než blikavě svítilo, stěny kolem zmizely a schody se změnily v žebřík. Začali po něm sestupovat v naprosté tmě.
John nasadil mírné tempo, aby vydrželi i hodně dalekou cestu. Neměl nejmenší představu, jak dlouho bude sestup pokračovat. Také ho zlobilo, že je s nimi Kolya. Neměl ho rád. Navíc si byl jist, že ho zabil. Ne jenom trefil, ale poctivě zastřelil v souboji, ranou pistole do srdce. Nebylo to tak dávno, aby si nevybavil každý detail. A teď se tu Kolya objevil živý a zdravý. Nebo ne? John si znovu prošel všechny situace s velitelem v tomto zvláštním labyrintu, plném překvapení. Nápady, které mu při tom táhly hlavou, ho moc nepotěšily. Rozhodl se, že si bude dávat na Acasta ještě větší pozor. Při přemýšlení automaticky zrychlil. Zastavilo ho až volání Andoriel. V temnotě neviděl nic, ale její hlas zněl zdaleka.
„Jsem tady dole,“ odpověděl. „Pomalu,“ dodal. Uvědomil si, že knihovnice asi není v takové kondici, aby ho na žebříku dohonila příliš rychle a potřeboval, aby měla sílu pokračovat v cestě.
Ája se k rychlejšímu pohybu nenechala vyprovokovat. Síla ji opouštěla rychleji, než si myslela. Škoda, že sem neletěla Erin, napadlo ji. Její přítelkyně a kolegyně by takovou maličkost, jako šplhání po žebříku, zvládla, než by ostatní stačili mrknout. Andoriel měla docela dobrou představu o schopnostech, které Erin před ostatními skrývala. Při putování planetou, na kterou je spolu s Athosiany Antikové přestěhovali při svém krátkém návratu do Města, Erin Áju s mnoha odmlkami seznámila se svými dobrodružstvími s Darem. Jejich boj s wraithskými kněžími, přeměny Daru i rozsah Erininých schopností Andoriel překvapil, vyděsil a zanechal v ní pocit nedosažitelnosti. Erin jí najednou připadala jako – jako z jiné planety. Postupně pochopila, že se její kamarádka poctivě zkouší zůstat taková, jakou ji znala. Ta propast mezi ní a okolním světem byla sice hluboká, ale vedlo přes ni několik pečlivě opatrovaných můstků. Ája si povzdechla. Erin tu není, aby jim pomohla, a se svými duchy se musí stejně vypořádat každý sám. Samotnou ji trochu zarazilo, k čemu až se dostala, a u poslední myšlenky se na chvíli zastavila. Zvykla si spoléhat se na svou intuici a občas některá rozhodnutí vědomě nechávala na okamžitém nápadu. Většinou byl překvapivý, ale správný. Hlavou se jí honili duchové a ona pomalu sestupovala příčku po příčce, až se dostala k Johnovi.
Dotkl se její nohy, když byla v dosahu, a pokračovali v sestupu společně. Andoriel udávala tempo. Ztratili přehled o čase, jenom se pomalým pohybem dostávali stále hlouběji a hlouběji. Áje se několikrát smekla noha z příčky, ale když se John zastavil, ona z boku žebříku pokračovala. Bála se, že kdyby nechala svaly trochu odpočívat, už by se nedokázala pohnout. Jak míjela Johna, chytil ji za ruku.
„Není tu další příčka,“ řekl potichu. I tak se jeho hlas rozléhal s dutou ozvěnou obrovského sálu. Zastavila se.
„Počkejte, vyzkouším, co je dál,“ pokračoval John, když se přesvědčil, že se na žebříku už nikdo nehýbe. Opatrně se sunul po boční tyči žebříku, dokud se rukama nedržel poslední příčky a nohy mu visely podél tyče, jak je u ní natahoval co nejdál.
„Nic,“ zabručel. „Jenom krajová tyč.“
„Nejsem si jistá, jestli zvládnu tyč.“ Ájin hlas se únavou zatřepal o oktávu výš, ale bolestné zasmání si neodpustila.
„Už to nebude daleko,“ ozval se nad nimi hlas Kolyi.
„Co to přesně znamená?“ chtěla vědět Andoriel. „Mluvíš o centimetrech, metrech nebo kilometrech?“ Křečovitě se držela žebříku. Prsty rukou měla zkroucené v křeči a nemohla je narovnat, nohy jí pořád ujížděly do prázdna. Ucítila blízko chladný závan, jak velitel sešplhal kolem ní, chytil se bočnice pod ní a sjel někam do hlubin. Tyčí rezonovaly drobné otřesy, jak brzdil svůj rychlý sestup. Ája zatnula zuby a přesunula se na tyč. Poslední příčky jí ještě okamžik posloužily jako opora, ale pak už objímala nohama bočnici a prsty jí klouzaly po hladkém kovu.
„Pomůžeš mi?“ zeptala se Johna.
„Kolyo!“ zavolal John. Připadalo mu, že takhle křičí od chvíle, co se s velitelem poprvé setkal. Žádná odpověď. Také jako vždycky. „Už jsi dole nebo ještě padáš?“ zkoušel to znovu.
Ája k němu natáhla ruku. V naprosté tmě se špičky prstů dotkla jeho tváře. „Zatím nikdy neodpověděl,“ řekla. „Zkusím to sama. Je jen několik málo možností.“ Začala se pomalu spouštět. Plukovník se orientoval podle zvuků na druhé tyči a postupoval zhruba stejně rychle. Tmou se ozýval jenom Ájin sípavý dech.
John se začínal bát, že to Andoriel nezvládne. Několikrát uslyšel, jak jí sjela bota po kovu a její dech zněl stále trhaněji. Přemýšlel o tom, že by se přesunul pod ni a zachytil ji, kdyby padala.
„Už tu skoro jste,“ ozvalo se pod nimi. Ozvěny hlas sice zkreslily, ale nebyl slyšet zdaleka. Kolya stál na zemi o několik metrů níž.
„Opatrně,“ varoval John Áju. Bál se, že se na posledním úseku pustí. Ale ona postupovala pořád stejnou rychlostí, dokud se její nohy nedotkly podlahy. Teprve pak se pustila tyče a sesunula se k zemi.
John se za okamžik složil vedle ní. Kolya stál o pár kroků stranou. Když Sheppard otevřel unavené oči, uviděl ho v přízračném matném světle, které hrálo všemi barvami.
„Kolyo,“ řekl, „Co je to za světlo?“
„Nevím,“ odpověděl velitel.
Andoriel cukla noha, když se probudila z chvilkového spánku. Její bota zasáhla Kolyu do kotníku. Vlastně ho měla zasáhnout, ale velitel v té chvíli ukročil stranou a ráně se vyhnul.
„Do háje,“ zamumlala Andoriel. „Tak to nebyl sen?“ Posadila se a chvíli mžourala kolem sebe. „Ale je to hezké,“ ukázala rukou někam dopředu.
Oba muži se otočili za jejím pohybem. V dlouhé světlé zdi byly otevřené vchody, jeden vedle druhého a v každém zářilo světlo. Vydávala ho silná barevná vlákna, která tvořila hustě spletenou síť ve všech otvorech a ztrácela se v nedohlednu chodeb.
„To ne,“ mračil se John. „To už snad máme za sebou.“
Ája se pomalu zvedla a došla po nerovné podlaze až ke dveřím.
„Ne!“ vykřikl John i Acastus svorně, když zvedla ruku, aby se dotkla jednoho vlákna. Ohlédla se po nich a ruku stáhla.
„Jste si jistí?“ zeptala se a oči upírala do tváře velitele. Ten krátce přikývl.
Vydala se kolem otvorů tam a zase zpátky a sledovala každý barevný odstín. Něco si přitom pro sebe bručela. Muži ji sledovali a občas si vyměnili trochu pobavený pohled. Zastavila se u jednoho otvoru a znovu zvedla ruku. Tentokrát opatrně a s rozmyslem. Přiblížila ji k jedinému vláknu a lehce se ho dotkla prstem.
„Zlatá. Jako všude,“ zašeptala si pro sebe. Nit zazvonila jako napjatá struna. Když ruku odtahovala, jejím hřbetem zavadila o jiné vlákno. Místo cinknutí se ozvalo zapraskání, jak světle modré lanko povolilo. Oddělilo se od vstupu a jako svíjející se had zmizelo v dáli.
John nahlas zaklel. Velitel jenom sykl skrz zuby a rozběhl se k otvoru, u kterého Andoriel stála.
„Které zvonilo?“ křičel Kolya když se přiblížil. Ukázala na zlatavé a v rozpacích se dívala na blížící se muže. „Chyť ho!“ V Acastově hlase zněla mírná panika. Andoriel sevřela zlatou nit mezi prsty. „A teď táhni,“ vydechl Kolya, když k ní konečně doběhl a předklonil se, aby se vydýchal.
Zapřela se a vší silou, která jí zbývala, přitahovala vlákno k sobě. Kolya začal vrtět hlavou. „Takhle to nepůjde,“ obrátil se k Johnovi. „Můžeš jí pomoct?“
„Tahal dědek řepu,“ zamumlala Ája a kousek se posunula, aby se vlákna mohl chytit i plukovník. Řezalo je do dlaní. Zlatá záře v něm byla jako tekutý oheň, který začal proudit z jejich zpocených rukou podél lanka někam do dáli. Ostatní vlákna se stáhla do stran a uvolnila jim cestu
„To je ono,“ řekl tiše velitel. „Pořád ho držte. Můžeme jít.“
„Kam?“ ptal se John a rozhlédl se.
Kolya jenom zvedl ruku a ukázal před sebe do otvoru, kam vedlo zlaté vlákno. „A měli bychom si pospíšit.“
Hučení, které se začalo ozývat ze všech ostatních dveří, je dohnalo dřív, než se stačili dostat za první zatáčku, značenou zlatou nití. Ája a John ji pořád drželi napnutou a pomalu ručkovali hlouběji a hlouběji chodbou. Acastus šel za nimi.
„Rychleji,“ pobízel je a stále se ohlížel. Trochu zrychlili, ale pořád kontrolovali zlaté vlákno. Muselo být správně napnuté, aby jím proudil svit a oni mohli postupovat dál.
Hukot nabýval na síle.
Velitel je o pár kroků předešel a pohledem hledal něco na zemi. Oči mu zazářily, když našel, co potřeboval. Zůstal stát a ohlédl se. Andoriel a Sheppard byli téměř u něj. Aby překřičel hukot, který se za nimi ozýval, musel už hodně zvednout hlas.
„Ještě kousek! To je ono! Zaberte!“
Prošli kolem něho.
„Stop!“
Zastavili se.
„Teď zatáhněte co nejvíc. Až se přetrhne!“
Znechuceně se po sobě podívali, ale poslechli a vzepřeli se vší silou, která jim zbývala. Vlákno se obarvilo do červena, jak jim z pořezaných rukou tekla krev.
Zdálo se, že lanko vydrží a váha dvou lidí mu neublíží, ale za okamžik se ozvalo zapraskání. John se zhoupl na patách, aby vlákno víc zatížil a to povolilo s hlasitým zazvoněním. Oba upadli, když se jim zkroutilo v rukou.
„Rychle pryč!“ vykřikl Kolya a rozběhl se chodbou dál. John chytil Andoriel za ruku, vytáhl ji na nohy a vlekl ji co nejrychleji za sebou.
Přetržením zlaté nitě ty ostatní zmizely ve stěnách, které teď hrály všemi barvami. Cestu měli volnou a burácení, které se jim ozývalo za zády, je pohánělo stále rychleji a hlouběji chodbou.
Andoriel si dovolila jeden krátký pohled přes rameno. Neměla to dělat. Vysoká vlna vodní masy, která se valila za nimi, už je skoro doháněla.
Proběhli ostrým ohybem a po pár metrech zastavili, když si uvědomili, že Kolya stojí u zdi a pokouší se manipulovat s kovovou pákou. John se k němu rozběhl a jediným pohybem páku stlačil dolů. Ája vykřikla, skočila k nim a všechny přitiskla ke stěně. Kamenná deska vyjela z podlahy metr od nich. Než se dotkla stropu a uzavřela chodbu, přes její horní hranu se převalil vršek vlny. Smáčela je studená sprcha plná písku.
Za přepážkou bylo slyšet hučení, syčení a bublání, jak se část chodby, kterou před chvílí proběhli, zaplavovala vodou. Andoriel uvolnila sevření, kterým sebe i Johna tiskla ke zdi, aby je voda neodnesla. Kolya stál kousek stranou. V posledním okamžiku se mu podařilo uniknout Ájině natažené ruce a také proudu vody, který je zalil.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Sheppard a oklepal se jako pes.
„Jistě,“ odpověděl Kolya a ještě ustoupil, aby se vyhnul Johnovým zuřivým pokusům, zbavit se mokrého písku.
Andoriel stála u kamenné desky. Položila na ní ruku a vnímala, jak se chvěje pod neustálým tlakem. Došla zpátky k oběma mužům. „To bylo hodně těsné,“ ohlédla se zpátky. „Jako všechno,“ dodala zamyšleně a vykročila chodbou dál.
Postupovali pomalu a tiše kupředu. Cesta mírně klesala a byla ozářená duhovými stěnami. Jenom zlatá mezi barvami chyběla.
Po několika prudkých odbočkách se John začal mračit. „Chodíme v kruhu,“ vrčel, když popáté ostře zatáčel vpravo.
„Spíš ve stále menší spirále,“ odpověděla mu polohlasem Ája.
Acastus mlčel a trochu přidal do kroku.
Chodba tentokrát nekončila žebříkem, ale malou kulatou místností. Uprostřed podlahy vyčníval zdobený kruh, silným řetězem připoutaný ke zdi. Stěny a kulatý strop byly hustě popsány drobným krouceným písmem, doplněným miniaturními, ale přesnými kresbami. Kruh byl součástí poklopu v podlaze.
„Ale ne,“ zaskuhrala Andoriel. „Já už na žádný žebřík ani nic podobného nechci.“
„Podíváme se,“ povzdechl si John a vzal za řetěz hned u kruhu. Andoriel pohlédla na Kolyu. Přikývl. Postavila se k Johnovi a společně se jim podařilo poklop nadzvednout a odsunout.
Stáli nad úzkým kulatým otvorem, kterým nebylo vidět nic jiného, než hvězdy v temnotě vesmíru. Jako okno uprostřed nekonečna. Ája vyděšeně zacouvala co nejdál ke stěně.
„Tak tomu říkám krok do neznáma,“ zahučel John a opatrně se naklonil nad otvor.
Andoriel odmítla se znovu přiblížit. Jeden letmý pohled při odklopení víka jí docela stačil. Celou cestu tímto divným labyrintem tiše překonávala klaustrofobii, která se jí zmocňovala v každém příliš uzavřeném prostoru nebo tam, kde nebylo vidět vůbec nic, a tahle třešnička na dortu jí připadala nad její síly.
Aby se vyhnula pohledu na otevřený vstup, začala zkoumat nápisy a kresby na stěnách místnosti. Při pohledu zdálky jí obrázky připadaly vesele barevné a uklidňující. Při bližším pohledu jí přeběhl mráz po zádech. Všechny, které si prohlédla, měly jeden společný motiv – smrt. Smrt v nejrůznějších podobách. Smrt na dosah i vzdálená, ale vždy přítomná.
Pomalu postupovala podél zdi a její chvějící se ruce jezdily těsně nad obrazy, jako by je chtěly vymazat. Žádného se nedotkla. Došla až k místu, kde stál Acastus.
„Dovolíš?“ řekla. Stál před jedním z výjevů a jenom neochotně se posunul stranou. Andoriel se na obraz zadívala, otočila se a pohlédla na Johna a Acasta. Znovu se obrátila k výjevu dalšího zpodobnění smrti. Trochu připomínal příběhy z Divokého západu, které měla tak ráda jako malá. Dva muži s pistolemi uprostřed náměstí. A na vzdáleném konci mezi nízkými domy jí padl do oka nepříjemně známý tvar. Něco, co příliš dobře znala, ale odmítala si to připomínat. Tři trojúhelníkové otvory, vyplněné mřížemi a ve dvou z otvorů postava. Obličej měla tak blízko zdi, že málem šilhala a stále nemohla rozeznat osoby za mřížemi.
„Stačí se dotknout,“ ozval se vedle ní Acastův tichý hlas. Zvedla k němu oči a rychle je sklopila k obrázku. Nechtěla, aby si všimnul mokré cestičky z koutku oka až po bradu. Bříškem prstu přejela po tváři v prostředním trojúhelníku. Wraithovy žluté oči zasvítily hlady a natáhl k ní dlouhé ruce. Automaticky ucukla a Aceova tvář se odtáhla také. Přiblížila prst k druhému obličeji, ale zaváhala. Nebyla si jistá, jestli chce zřetelně vidět i druhou osobu. Ruka jí váhavě klesla.
„Co tu máte?“ zeptal se John. Odešel od otvoru v podlaze a díval se na zeď přes Ájino rameno. „Hele, to znám. To jsme my,“ ukázal prstem na muže na náměstí.
„Počkej,“ zarazil ho Kolya. Zadíval se na Andoriel. Pomalu se k němu otočila. Oči jí těkaly po celé místnosti a pak je zavřela. Najednou se jí vůbec nechtělo podívat se na Acasta.
„Andoriel,“ uslyšela Sheppardův hlas. Mluvil naléhavě a téměř šeptem. Položil jí ruku na rameno a nechal ji tam jako jistotu a oporu, kterou tím nabízel.
„Víš, co teď jsem,“ řekl Kolya. „Potřebuji od tebe slyšet -,“ zaváhal. Andoriel zavrtěla hlavou a zvedla ruku. Dál pokračovat nemusel. John asi viděl to, co ona přes zavřená víčka nemohla, protože hlasitě vydechl.
„Dlouho jsem se tě bála,“ řekla pomalu a se zadrháváním. Otevřela oči a podívala se přímo do Kolyových. Nepřekvapilo jí, že skrz ně vidí i protější zeď. „Tolik, že jsem se na tebe z počátku nemohla ani podívat,“ pokračovala. „I když jsi mi sliboval hory, doly, černý les a přilehlé galaxie.“ Trochu se usmála a už jistěji pokračovala. „Připadal jsi mi jako člověk ještě míň, než ten Wraith, který seděl vedle mě v cele. Když jsme utekli, nechtěla jsem na tebe myslet. Přála jsem si zapomenout na celou dobu, kterou jsi mě držel ve vězení. Nebýt tebe, byla bych úplně jiný člověk, než jsem teď.“
Acastus Kolya stál beze slova. Johnova ruka na Ájině rameni se trochu sevřela. Ani on nemyslel na tu dobu rád. Nechtěl si připomínat, že ji nenašli, když se během obrovské bouře ztratila, i když na ně Erin pořád naléhala, aby to nevzdávali. A když společně utíkali z geniiského vězení, skoro umřela zapomenutá pod velkým keřem. Kdyby nebylo Erin a toho Wraitha, ztratili by ji podruhé.
„O něco jsem díky tobě přišla,“ pokračovala. „A něco jsem získala. Tak, jak to v životě chodí. A po dlouhém přemýšlení můžu říct,“ vyprostila se zpod Johnovy ruky a postoupila o krok blíž k Acastovi, „že jsem získala mnohem víc, než jsem si myslela, že je možné. Škoda, že to slyšíš až teď – po smrti.“ Natáhla dlaň a prsty se jí zastavily těsně u Kolyovy tváře. „Děkuju.“
Acastus sklonil hlavu. „Děkuju ti,“ zamumlal. Otočil se a vykročil k otvoru uprostřed podlahy. „Toto je poslední zkouška,“ řekl a vážně na ně pohlédl. „Poslední krok k tomu, abyste se vrátili tam, odkud jste přišli.“ Obrátil se k Sheppardovi: „My dva jsme vyrovnáni. Od tebe nic nepotřebuji,“ pousmál se a kývl ke kresbě. „Až se dotkneš svého zpodobnění, zmizím.“
John se obrátil k obrazu na stěně. Než se dotkl své namalované postavy, podíval se na Kolyu. „Vždycky jsi stál tam, kde byl správný východ. Byl jsi dobrý průvodce, děkujeme.“ Jeho dotykem postava Shepparda na zdi ožila. Vytasila zbraň a animovaný Kolya padl na zem s kulkou v srdci.
Ája stála a dívala se, jak Acastus Kolya zmizel v závanu chladného větru. Napadlo ji, kolikrát ještě bude muset velitel projít tímto labyrintem, než bude moci odejít navždy. To, co mu řekla, byla překvapivá pravda, ke které došla za dlouhých bezesných nocí po svém návratu na Atlantis. Získala lepší nadhled nad životem. Více jak rok a půl ticha jí dal čas naučit se mnoho věcí, které si přála umět, ale nikdy předtím na ně nenašla dostatečný prostor ve svém stále plném programu. A v neposlední řadě získala opatrné přátelství jednoho z nejděsivějších a nejúžasnějších tvorů galaxie Pegas. Wraith jménem Ace se stal její noční můrou, jejím průvodcem a ochráncem a ona by jeho žluté posměšné oči nevyměnila, jak se několikrát přesvědčila, ani za svůj vlastní život. Stejně tak, jako on odmítl vzít si její život, když ho dostal od věznitelů darem.
Nevěděla, jak dlouho by ještě stála nad otvorem v podlaze ponořená do vzpomínek, kdyby ji John Sheppard nevzal za ruku.
„Půjdeme?“ zeptal se. Polkla a přikývla. U nohou se jim rozprostírala temnota, ze které zářily hvězdy jako zlé oči. Byl to první a jediný okamžik, kdy se na ně nechtěla dívat.
„Vejdeme se oba najednou?“ Váhavě si přeměřila šířku otvoru. Jejich výstroj zůstala někde v chodbách a síních labyrintu. Přesto si nebyla jistá, jestli se protáhnou oba naráz.
John se usmál. „Chyť se mě.“
Andoriel pevně semkla víčka k sobě, objala Johna kolem pasu, ucítila dlaň, kterou jí chránil hlavu, a ten poslední krok udělala poslepu.
John měl celou dobu oči otevřené, ale stejně nedokázal zachytit okamžik, kdy se tma hvězdné noci změnila v tlumené světlo chrámu. Stáli s Andoriel u symbolu, kterého se chtěla dotknout, a v jejich blízkosti se ozvalo překvapené vyjeknutí. Pomalu uvolnil sevření a počkal, až Ája otevře oči a zorientuje se, pak teprve ji pustil úplně. Jeden z mnoha vědců Atlantis na ně zíral s ústy otevřenými v němém úžasu. Zrovna vyšel z obrovské haly chrámu, a když zatočil do postranní chodby, kde se předtím motala knihovnice, našel ji v objetí s plukovníkem Sheppardem. Tomu ve Městě nikdo neuvěří!
Andoriel se rozesmála.

Děkuju za všechny reakce.

28.7. na polovinu prázdnin mám připravenou krátkou pohádku - Krasavec a Příšera

[andoriel]

Krátká pohádka na letní večer:

21.Krasavec a Příšera
Ve městě Atlantis žila Příšera jménem Andoriel. Celé dny poskakovala chodbami Města, upíjela vědcům kávu, kradla jim zaplněné tablety, šklebila se na vojáky a po nocích stávala na terase u svého pokoje a dívala se ke hvězdám.
Hrdina John se z jedné mise na vzdálenou planetu vrátil se smutkem v očích. Zajal ho neviditelný Démon a žádal za jeho propuštění daň. Jednu duši Atlantidy, kterou mu John pošle, aby žila s Démonem na jeho opuštěné planetě. John souhlasil, ale nemohl se rozhodnout, koho z obyvatel Atlantis by měl Démonovi obětovat.
Svolal všechny na poradní místo a vyprávěl jim svůj příběh. Atlanťané se po sobě dívali v rozpacích a nevěděli, co říci. Dokud – dokud Rodney nezvedl svůj vševědoucí prst. Ukázal na Příšeru a zvolal:
„Tu obětujeme! Ona je ta pravá pro Démona!“
Vědci Rodneymu nadšeně potřásali rukama, vojáci radostí stříleli do vzduchu a velitelka základny Elizabeth slzela štěstím.
Andoriel stála na okraji té slávy a marně očima hledala někoho, kdo by ji politoval.
„Můžeš to odmítnout,“ ozvala se jí za zády kamarádka Erin. „Měla bys to odmítnout,“ pokračovala, když se k ní Andoriel otočila.
„Podívej se na ně,“ pohodila Příšera hlavou za sebe, kde tančil rozjásaný dav. „Nemůžu.“
Další den stála Andoriel u Hvězdné Brány, v ruce uzlík. Chuck pod Johnovým dohledem zadával hvězdnou adresu a Erin stála mezi dveřmi a mávala. Nikdo jiný se rozloučit nepřišel.

Na neznámé planetě se Andoriel rozhlédla, ale nikoho neviděla. Vydala se sotva znatelnou pěšinkou mezi kopce k nejbližšímu lesu. Kde jinde by měl bydlet Démon?
Uprostřed lesa došla k vesmírné lodi, uložené v mechu a kapradí. Váhavě vešla dovnitř a zavolala:
„Démone! Přišla jsem, jak nám to Hrdina John vzkázal. Jedna duše za jeho život.“ Zaposlouchala se, ale nikdo jí neodpověděl. „Máš pravdu,“ řekla už polohlasem. „Co je duše Příšery proti životu Hrdiny.“
Prošla do centra lodi. Na můstku se zatočila dokola, pokrčila rameny a usadila se na řídícím pultu. Všechna světla zhasla. Andoriel s výkřikem spadla na zem, a než se stačila zvednout, něčí ruka ji přidržela u podlahy.
„Vítám tě tady,“ uslyšela nad sebou hluboký hlas. „Je dobře, že jsi přišla. V místnosti vlevo odtud pro tebe bude vždy připraveno pohoštění, naproti se můžeš vyspat. Můžeš chodit kdekoli po planetě i po lodi, ale nikdy - slyšíš? nikdy nechoď do strojovny.“
Andoriel se pokusila zvednout, ale ruka ji přirazila zpět.
„Slyšela jsi mě?“ ptal se hlas.
„Jasně, už mě pusť,“ řekla Andoriel a snažila se vyprostit ze sevření.
Ruka zmizela a světlo se rozsvítilo. Na můstku kromě Andoriel nikdo jiný nebyl.
Vstala, oprášila si šaty a šla prozkoumat jídelnu a ložnici.
Od té doby se toulala po lodi a po lese. Z nudy si ochočila pár zvířat a pokoušela se pochopit, proč vesmírná loď nelétá mezi hvězdami. Postupně se ji snažila opravit, i když o technice nevěděla vůbec nic. Většinou skončila u rozebraného panelu s tím, že lodičku hladila a prosila, ať to zkusí sama. Pak dostala záchvat smíchu a šla spát. Když se probudila, byl panel opravený.
Démon o sobě nedával vědět.
Andoriel to zpočátku nevadilo. Byla ráda, že se jí neplete do výzkumů lodi i planety. V hangáru našla jednu použitelnou stíhačku a po několika pokusech, se jí podařilo s ní vzletět. Prohlédla si planetu ze shora a usoudila, že by to mohlo stačit. Vrátila stíhačku na místo a dál chodila lodí i lesem v okolí. Bráně se vyhýbala. Představa návratu ji vlastně ani nelákala. Jenom po kamarádce Erin se jí občas zastesklo.
Zpívala v lese. Křičela v chodbách lodi. Byla sama víc, než kdy jindy. Víc, než by jí bylo milé. Začala hledat Démona. Obcházela strojovnu a hledala skulinu, kterou by se dalo nahlédnout dovnitř.

Na Atlantis se Erin na všechny mračila a na Hrdinu Johna se nedokázala ani podívat. To on mohl za to, že Andoriel zmizela. Vědci se přestali starat o své hrnky s kávou a každou chvíli je převrhli. Ze ztráty Andoriel měli víc starostí než užitku. Tablety museli sami odnášet ke zpracování do knihovny. Vojáci byli spokojeni. Nikdo se na ně za rohem nepitvořil a nevyskakoval na ně z temných zákoutí. Ve Městě bylo smutno. Erin někdy v jídelně zaslechla zkazky o dávných kouscích Příšery. Začaly znít jako pohádky.

Andoriel zatím obcházela strojovnu ve stále menších kruzích. Všechny dostupné systémy už stačila rozebrat a částečně složit. A všechny vypadaly, že fungují.
Stála u dveří do poslední místnosti, ve které nebyla. Nerozhodně na ně položila ruku. Poklepávala prsty v nervózním rytmu a nakonec s pohozením hlavy prudce zmáčkla otvírání. Vešla do strojovny.
Od ovládacího panelu zvedl hlavu vysoký muž.
Andoriel stála mezi dveřmi s otevřenými ústy a jenom zírala. Připadal jí jako ta nejkrásnější bytost, kterou kdy viděla.
„Ještě jednou tě vítám,“ oslovil ji smutně. „Škoda, že jsi nepočkala další dva dny. Loď by byla opravená a my se mohli setkat. Takto -,“ odmlčel se.
„Nemůžeme se setkat?“ zeptala se Andoriel přeskakujícím hlasem.
„To ano,“ povzdechl si Krasavec. „Ale v jiné formě. Zavři oči.“
„Ani mě nenapadne,“ zavrčela Příšera. A pak už ležela na zemi a tiskla na oči dlaně. Celou loď pohltilo zářivě modrobílé světlo a jejími chodbami se rozlehl smích hodný úst Démona.
Příšera ležela a čekala, až se přes ni převalí to hlučné světlo.
„Už můžeš vstát,“ ozvalo se nad ní.
Zvedla se do sedu a opatrně povolovala víčka. Kolem bylo příjemné přítmí. Neznámé ruce jí pomohly vstát a pustily ji.
„Měla bys utíkat.“
Ten hlas poznávala a nepoznávala. Změnil se. Spustila ruce z obličeje a zaostřila na postavu před sebou. S výkřikem couvla. Už před ní nestál člověk, ale podivná bytost s dlouhými bílými vlasy a žlutýma očima dravce. Cenil na ni špičaté zuby a chvějící se ruce svíral v pěst.
„Běž!“ zavrčel na ni.
„Ne,“ začala vrtět hlavou. „Zůstanu tady.“
„Pak zemřeš. Utíkej.“
Jeho hlas se rozléhal lodí a přinutil ji k váhavému pohybu. Čím déle šla, tím byl její ústup rychlejší. K Bráně dorazila poklusem a bez dechu. Zadala adresu a poslala autorizační kód.

Na Atlantis byla noc. Andoriel se příliš nerozhlížela a běžela do svého pokoje. Zamkla se a roztřásla. Nohy ji nosily kolem stěn, aby se uklidnila.
Tiché lupnutí z koupelny znamenalo, že se Erin protáhla tajnou chodbou mezi jejich pokoji.
„Co se stalo?“ ptala se a chytila Andoriel za ruku.
„Já nevím,“ zavrtěla Příšera hlavou. Sedla si do křesla a zabořila hlavu do dlaní. „Bylo to…,“ zarazila se a zahleděla se někam přes Erinino rameno. „Bylo to jako z pohádky,“ doplnila.
„Z pohádky?“ mračila se na ni Erin.
„Jo. Kráska a Zvíře. Jenže obráceně.“
„To jako Krasavec a Příšera?“ Erin se začínala docela dobře bavit. „Tím chceš říct, že tam byl nějaký krásný princ a ty jsi ta Příšera?“
Andoriel se usmála. „Vlastně nevím, kdo to byl, ale byl tak -,“ povzdechla si. „A pak se změnil a odehnal mě.“
„Takže teď je Příšera on?“ Erin cukaly koutky úst a měla co dělat, aby se nezačala smát nahlas.
Příšera se na ni zamračila. „Zase taková legrace to není. Něco jsem provedla a pak jsem utekla. Jako obvykle. Ale tohle bych měla dotáhnout do konce. I v pohádce se to přece podařilo.“
„Nejsme v pohádce, Andoriel,“ řekla tiše Erin a klekla si proti kamarádce.
„To nevadí.“ Příšera už byla zase na nohách a rozhlížela se po pokoji, jakoby něco hledala. „Měla bych se tam vrátit.“
„Ale to přece nemůžeš,“ vyděsila se Erin. „Říkala jsi, že se změnil a odehnal tě. Určitě k tomu měl pádný důvod.“
„To ano.“ Andoriel si povzdechla při vzpomínce, jak vypadal Krasavec, když ho na lodi opouštěla. V jeho přítomnosti cítila nebezpečí jako dotyk ledové ruky. „Ale stejně se tam musím vrátit.“ Proklouzla kolem Erin a vyběhla ze dveří.

„Pomůžu ti s opravou,“ řekla pevně a sklonila se k blikajícímu panelu.
„Co tady děláš?“ Krasavec se mračil a jeho bílá tvář se zdála ještě děsivější, než předtím. Černé šmouhy kolem očí vypadaly jako příšerné tetování. Jakoby toho i tak nebylo dost, pomyslela si Andoriel a se zdánlivým klidem vzala mezi prsty pár uvolněných drátů.
Krasavec ji chvíli sledoval a pak se věnoval vlastní práci.
Společným úsilím se jim podařilo do rána opravit zbytek lodi.
„A je to.“ Andoriel si zamnula ruce a podívala se na Krasavce. „Můžeš se změnit zpátky.“
„Nemohu,“ zahučel. „Tato podoba je nevratná. Kdybys vydržela do konce opravy lodi, mohlo být všechno jinak. Takhle nás čeká jenom strach, hlad a nepochopení.“
„A kde je ten šťastný konec?“ chtěla vědět Andoriel.
Odpovědí jí byl jenom neveselý smích. „Šťastné konce došly.“ Přešel k ní a trochu se naklonil, aby jí lépe viděl do očí. „Měla bys odejít.“
„To už jsi říkal,“ mávla rukou. „Řekni mu raději něco, co ještě nevím. Třeba to, jak ti mám říkat?“
„Jsem Wraith. Živím se lidskou energií, kterou si beru násilím. A ty jsi tak krásně živá,“ šeptal jí do ucha, jak se k ní nakláněl stále blíž a blíž.
Když se ozval další hlas, Andoriel vykřikla leknutím a přitiskla se k Wraithovi. Hlas se rozléhal lodí v ozvěnách, křičel i šeptal zároveň a brněl Příšeru v zubech.
„Díky zvědavosti Andoriel jste nyní odděleni v čase, prostoru i původu. Společnými silami to můžete zvrátit. Až přijde váš čas.“

Andoriel se protáhla a zamrkala ve slunečním světle. Schválně si vybrala pokoj s přístupem ranního slunce. Co bylo ráno příjemnější, než sluneční svit? Možná jenom – možná jenom pohádkový sen. Usmála se. Plná energie vyskočila a po rychlé sprše se vydala do atlantské knihovny. Musí Erin vyprávět, jak se z ní v noci stala Příšera.

Děkuju za všechny ohlasy

Další povídka Neděle bude 8.8.

K prečítaniu oboch poviedok , totiž jednej poviedky a jednej rozprávky som sa dostal až dnes. Ako, až tak veľmi mi to nevadí (žiaľ nemám dosť času), ale autor má lepšiu chuť v pokračovaní ak sa objaví akýkoľvek koment, hoci aj od Puka.
Dej jednotlivých poviedok nebudem komentovať, ale zhrniem, že ako v pokračovaní hlavnej poviedky, tak aj rozprávky som dostal kvalitu na akú som čakal: pekne prepracovaný dej bez ktorého by som zistil, že to musel písať niekto iný.
Takže perfektné obe.
a

Ahoj.

Nechtěla jsem odpovídat jako první, protože jsem pohádku už jednou četla.
Musím říci, že když jsem ji četla poprvé, tak jsem si všímala jiných věcí než teď a hlavně jsem neměla za sebou předcházející povídky, takže pohádku jsem vnímala tak trochu vytrženou z času a prostoru. Dnes, se znalostí předcházejících povídek v této povídkové sekci ji čtu úplně jinak a také mě i jinak bere .
Musím říci, že to načasování je docela důležité, řekla bych, že se mi to teď líbilo ještě daleko víc než předtím. Jsou tam momenty, které mě chytly za srdce a to je vždycky měřítko (pro mě) oblíbenosti.
Jsem ráda, že Andoriel přijala odpovědnost za svůj ne úplně chytrý skutek a vrátila se (i když to byl nakonec jen sen-ale i sny přece bývají prorocké!).

Takže pozdrav a dík PUKovi za to, že věnoval pohádce svůj čas a pár řádek a snad se zase tady brzy shledáme! (třeba i s dalšími čtenáři, kteří zatím zůstávají inkognito )

[andoriel]

Děkuju za kometáře.
Puk - jaképak hoci aj ? Tvůj komentář, názor nebo připomínka jsou vždy vítány a moc se na ně těším.
Dašo, děkuju. Mám radost, že se Ti chce vracet se k tomu, co jsi už předtím četla.

A teď už, ač středa, je tady Něděle

22.Neděle

To ráno Andoriel chodila kolem dokola po terasách Atlantis a s každým, koho potkala, prohodila pár slov. Užívala si volna, které sice dostala příkazem, ale nebylo o to méně milé. Slunce příjemně hřálo a většina obyvatel Města měla dobrou náladu. Zavedení Neděle vypadalo jako dobrý nápad.
„Ale ne!“ vypadlo z Andoriel, když zvenku míjela místnost, kde bylo vidět na hodiny. Úplně zapomněla, že se měla v tělocvičně setkat s Teylou. Jejich společná cvičení končila většinou záchvatem smíchu, který začínala Andoriel po zvlášť nevydařené kombinaci a Teyla se k ní pravidelně přidávala. Když po nich přicházeli trénovat vojáci, rozesmály je jejich zmatené výrazy ještě víc. Smích. Andoriel si ho užívala, kdykoli byla záminka, ale teď jí rychle zmizel ze rtů a poklusem se vydala nejkratší cestou k tělocvičně.

Erin se mračila na počítač v knihovně. Tři hodiny do něj zadávala nejnovější údaje a ve chvíli, kdy se její prst blížil k tlačítku ‚Uložit‘, monitor zhasl a všechna data byla v… Pak zase naskočil a nevinně si poblikával kursorem. V souboru bylo pusto a prázdno.
„Do Prčic!“ vykřikla rozzlobeně. Byla by použila ostřejší výraz, ale všimla si, že u dveří postává doktor a tváří se rozpačitě. Mávla, ať jde dál.
„Vydrž chvíli, prosím tě,“ řekla mu a spustila se na všechny čtyři. Kabel počítače byl připojený do špatné zásuvky. Dobře si pamatovala, že ho včera ráno zapojovala do té, která díky vlastní malé baterii dodává elektřinu ještě několik minut po odpojení hlavního zdroje. Zvedla se do dřepu, jenom aby viděla na monitor a klávesnici, a počítač vypnula. Znovu se ponořila pod stůl, přesunula kabel do správné zásuvky, stoupla si a oprášila si kolena. Pak teprve zvedla oči a podívala se na Carsona.
„Problémy?“ zeptal se a s hlavou na stranu si ji prohlížel.
Zaškaredila se na obrazovku, která zrovna na její pokyn ožívala. „Jako obvykle,“ procedila mezi zuby. Úklid sice fungoval, ale pokud se někomu podařilo vyhodit kabel ze zásuvky, neobtěžoval se zkoumáním nebo dotazem, kam patří. Prostě ho někam zapojil. Pro Erin by bylo lepší, kdyby ho nechali vypojený.
„Myslet. Opravdu chci po lidech tak moc? Aby mysleli?“ otočila se ke Carsonovi. „Promiň, to jenom, že jsem tu byla doteď zbytečně.“
„Och, takže ty nemáš volno?“ řekl zklamaně. „A já myslel… Tak nic. Nebudu tě rušit.“
„Carsone, počkej!“ zavolala za ním, když se otočil k odchodu. Ani se neohlédl. Šel pryč a cestou potřásal hlavou. Rozběhla se za ním a chytila ho za rukáv. „Co se děje?“
„O nic nejde. Mám volno, tak jsem chtěl – ale když máš práci – zapomeň na to,“ doktor trochu koktal.
„Carsone?“ Erin pustila jeho rukáv, stoupla si před něj a pozvedla obočí.
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys se mnou nejela na ryby,“ řekl smutně. „Nikdo nemá čas. Nebo se vymlouvají.“
Erin se ohlédla po knihovně a vzdychla. „Jela bych strašně ráda, ale slíbila jsem Áje volno.“ Zašklebila se a mrkla. „Vypadá to, že bude mít rande.“
„Nepovídej?“ doktor vypadal překvapeně a zaujatě. „Myslel jsem, že její zájmy jsou – no, trochu někde jinde,“ dodal opatrně a pozvedl oči k obloze.
Erin se rozesmála. „Ája měla vždycky ráda výzvy.“ Pak zvážněla. „Doufám, že jí tohle vyjde.“

Andoriel, s vlasy ještě mokrými ze sprchy, přiběhla na stanoviště Jumperů. „Na kterém terminálu je let na pevninu?“ zavolala a rozhlížela se kolem sebe. Slabé zaťukání na sklo ji upozornilo na několik lidí v jednom ze zaparkovaných letadélek. Oběhla ho a vstoupila dovnitř.
„Co tu děláš? Myslel jsem, že -,“
Ája se zamračila. Muže, který ji oslovil, znala jenom letmo a nemohla si vzpomenout na jeho jméno. Věděla jen, že je to jeden z techniků, které občas potkávala.
„Čekáme ještě na někoho?“ zeptala se netrpělivě.
„Ne. Můžeme letět,“ zaznělo z křesla pilota. Ája se tam ani nepodívala. Když nemohla Jumper řídit sama, byla trochu nervózní. Raději si sedla co nejblíže k východu a zavřela oči.

„Tečka a – uložit,“ říkala si Erin nahlas. Po ranním debaklu teď ukládala data každých pět minut. Sice jí šla práce pomaleji, ale nechtěla zažít to co před necelými dvěma hodinami. S rukou na žaludku si povzdechla. Oběd by byl docela na místě. Zvedla se, pečlivě urovnala hotovou práci a pak všechny rukou psané poznámky hodila do krabice a tablety s přetaženými údaji vyskládala na okraj pultu. Byly připravené na další použití. Cestou ke dveřím ji napadlo, že by se mohla zastavit pro doktora Becketta a vzít ho na oběd s sebou. Třeba budou na jídelníčku ryby.
Dveře od knihovny se otevřely a celým Městem otřásl výbuch.

„Ájo! Ájo!“ volala Giney. Vytrhla ruku z Jintova sevření a rozběhla se k Jumperu. Andoriel se k ní sklonila, chytila její malé tělíčko a zvedla ho do vzduchu. Děvčátko jí vtisklo velikou pusu na tvář, chytilo se jí kolem krku a nechalo se odnést ke svému staršímu nevlastnímu bratrovi.
„Ahoj, ahoj,“ smála se Ája. S Giney na ruce a Jintem vedle sebe se vydala v čele malé skupinky z Atlantis mezi stany Athosianské vesnice. Její obyvatelé už vycházeli, aby přivítali návštěvníky. Technici se hned zajímali o nové čerpadlo na vodu, které nedávno vypovědělo službu, a ostatní se rozešli za známými.
Po návratu Pozemšťanů na Atlantis se Athosiané rozhodli, že se i oni vrátí do svých domovů, chráněných antickým Městem. Jak ubývalo dostupné potravy, wraithské nájezdy byly stále zuřivější a ochrana Atlantidy byla pro Athosiany důležitější, než zaseté plodiny. Na jejich sklizeň se pod ochranou Jumperů mohli vydat, až k tomu bude vhodný čas.
Andoriel postavila Giney na zem před stanem. Sundala ze zad batoh, kde bylo jako obvykle pro děti několik sladkostí. Když ji holčička chtěla odvést dovnitř, jenom zavrtěla hlavou.
„Půjdu se trochu projít.“ Mrkla na Jinta a otočila se k lesu. „Něco nebezpečného?“ zeptala se ho.
Chlapec pokrčil rameny.
„Doprovodím vás,“ ozval se za nimi hluboký mužský hlas. Pilot Jumperu, jeden z nových vojáků, kteří přišli s poslední várkou na Atlantis, si upravoval opasek a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. „Slyšel jsem, že se tu mohou vyskytovat nebezpečná zvířata.“
Andoriel se rozesmála. „Pokud mám dobré informace, poslední Sekku Athosianští lovci ulovili asi před rokem.“
„Přesto byste neměla chodit sama,“ trval na svém voják. Ája si všimla, jak mu průzračně modré oči svítí za tmavými dlouhými řasami, a musela sklopit pohled. Ta záře na ni byla moc intenzivní.
Jinto a Giney stáli vedle sebe, pošťuchovali se a šklebili. Ája se na ně zašklebila taky.
„Tak dobře,“ rezignovaně pokrčila rameny. „Ale čekat na vás nebudu.“ S tím vyrazila dlouhými kroky mezi první stromy. Než k nim došla, voják ji dohonil a do lesa vkročil první.
Andoriel se mu mračila na záda. Původně chtěla lesem projít tou nejkratší cestou k oceánu a strávit všechen čas na jeho pobřeží. V očekávání samoty si s sebou nebrala plavky.
Voják před ní nasadil ostré tempo, ale moc dlouho mu nevydrželo. Na okraji malého palouku se zastavil a otočil se k ní.
„Vám říkají Andoriel?“ zeptal se.
„Andoriel nebo Ája,“ pokrčila rameny. „Můžete si vybrat, pane…?“
„Kapitán Nicholas Montgomery.“ Postavil se do pozoru, ale vzápětí se usmál. „K vašim službám, madam.“
„Tak, kapitáne, kam mě to vlastně vedete?“ zeptala se Ája.
„Dle vašeho přání – do lesa.“ Kapitán se rozhlédl a rukou pokynul k nejhustšímu porostu v dohledu.
„Dobrá, kapitáne Montgomery, teď chvíli povedu já vás.“ Ája se rozhodla, že si přece nenechá jedním vojákem úplně zkazit plány. Z koupání sice nic nebude, ale na pobřeží by ho vzít mohla. S úsměvem zamířila do místa, kam kapitán předtím ukázal. Protáhla se nízkým křovím a její nohy neomylně našly stěží znatelnou stezku. Chodívala po ní docela často pokaždé, když se dostala na pevninu.
„Madam,“ ozvalo se za ní, sotva po pěšině udělala pár kroků.
„Ano, kapitáne?“ otočila se.
„Mohl bych i já vědět, kam jdeme?“
„Nemáte rád překvapení? To je škoda.“ Povzdechla si. „Tak dobře. Řeknu vám to, když mi přestanete říkat madam. Jak se jmenuju, víte.“ Když přikývl, pokračovala: „Jdeme na pobřeží oceánu.“
„Co tam je?“ Kapitán stál na stezce s hlavou na stranu a přemýšlel, proč ta žena utíká. Jiný výraz pro to, co dělala, nenašel. Utíkala před lidmi. Jemu Atlantida připadala jako splněný sen. Nemohl se nabažit městských chodeb, zvláštních zařízení a také toho tichého nadšení, které z každého obyvatele Města vyzařovalo. A ona utíkala. Zaslechl něco o dlouhém uvěznění a o pochybném přátelství s nepřítelem, ale kdyby byla Atlantidě nebezpečná, jistě by ji už dávno poslali zpátky na Zemi. Teď tu před ním stála, na tváři pobavený výraz, a přitom vůbec nebyla ráda, že jde s ní.
„Co je na pobřeží?“ opakovala po něm. „Písek, slaná voda, skály, nějaké rostliny… Už můžeme jít dál?“ Otočila se a rychlým krokem vyrazila po stezce.

Erin se proplétala troskami v chodbě u jídelny. Trhla sebou, když uslyšela slabý vzdech ze vzdáleného konce. Pod zborceným sloupem zahlédla vyděšeně mžikající oko. Zatím nevěděla, komu patří, a také to bylo v té chvíli jedno.
„Vydržte,“ řekla tiše. Podrobně očima prozkoumala trosky, které ležely na zavaleném člověku, podsunula ruce pod největší z nich a zapřela se na patách. Ostatní, kteří se snažili pomoci zraněným, měli dost práce, aby se pozastavovali nad neuvěřitelnou silou, kterou se knihovnici podařilo nadzvednout veliký úlomek sloupu.
Doktor Beckett právě zvedl hlavu a přejel si rukou po čele, když zůstal s ústy dokořán zírat na neuvěřitelný jev přímo před sebou: Erin lehce zvedla jeden z rozpadlých pilířů a ten zůstal viset bez zjevné opory ve vzduchu, i když ho pustila a sklonila se pod něj, aby vyprostila jednoho ze zraněných. Sotva byl raněný muž v bezpečí, sloup s tichým žuchnutím dopadl zpátky na zem, přesně na místo, nad kterým se ještě před okamžikem skláněla. Doktor několikrát zamrkal. Vidinami nikdy netrpěl, ale právě teď si pomyslel, že se ani jemu halucinace z přepracování nevyhnuly.
Erin klečela u raněného, kterého vytáhla z pod trosek, a rozhlížela se. „Chtělo by to nosítka,“ mumlala si pro sebe.
„Tak, co tu máš?“ ozval se blízko známý hlas. Carson se sklonil nad Erin a rychlým pohledem zhodnotil celou situaci. Erin se ošila. Rozhodně si ji prohlížel déle, než zraněného. Zvedla se a ustoupila stranou, aby nepřekážela ostatním v práci. Doktorův pohled ji ještě chvíli sledoval.

Ája seděla na mokré studené skále útesu, zuby jí cvakaly zimou a očima probodávala kapitána Montgomeryho.
„Až budu potřebovat zachránit, řeknu si,“ procedila rozzlobeně. ‚A rozhodně to nebude tobě,‘ dodala v duchu na jeho adresu.
Schválně zvolila jednoduchou cestu po pláži a mezi skalami, kde bylo nějakého šplhání a brodění se co nejméně. A stejně nezabránila tomu, aby se ji hrdinný kapitán Montgomery nepokusil zachránit na pěšině po hřebenu útesu nad oceánem. Chytil ji tak šťastně, že se oba poroučeli do vody. Silný mořský proud jim nedovolil dostat se dost daleko, aby mohli o kus dál vystoupit na břeh. Tlačil je ke skalám tak dlouho, dokud na jednu nevylezli a nezůstali tam sedět jako v pasti.
Andoriel se, s koleny přitaženými pod bradou, dívala na obzor, kde se oceán dotýkal nebe, a doufala v nějaký zázrak. Dokonce měla jasnou představu, jak by takový zázrak měl vypadat. Bohužel, dneska se na planetě s Atlantis zázraky nekonaly.
Collin Montgomery seděl vedle ní a tiše skřípal zuby. S tichou zuřivostí probíral události posledních několika minut. Ája se zapotácela na okraji útesu a on se jí snažil zachytit. Vyděsilo ji to tak, že sebou prudce trhla a oba spadli do studeného oceánu. Naštěstí byl hned pod nimi dost hluboký, ale zůstali trčet na skále obklopené divokými vlnami a zatím nevymyslel způsob, jak se z ní dostat. Vysílačka byla beznadějně utopená. Snad je brzo začnou hledat a objeví je dřív, než oba dostanou zápal plic. Podíval se na ženu vedle sebe. Seděla schoulená do klubíčka a promodralé rty tiskla k sobě. Očima visela na obzoru a vypadala duchem nepřítomná.
„Ájo,“ oslovil ji opatrně. Povzdechla si a podívala se na něj. Poposedl si a natáhl k ní ruku. „Zmrznete tam.“ Její náhlý smích ho překvapil a pak se ho dotkl. Spustil ruku.
„To je jako ze špatných filmů,“ řekla polohlasem, když její smích přešel v úsměv. Ale posunula se tak, aby se mohli obejmout, a položila si hlavu na jeho rameno.
„Tak, můj kapitáne, jak nás hodláte vysvobodit?“ zeptala se za chvíli, když se oba přestali třást zimou.
„Ještě nevím,“ zamumlal a přejel si rukou po obličeji, aby z něj odstranil Ájiny vlasy a aspoň trochu viděl.

Doktor Beckett měl práce nad hlavu. Nejhorší případ byla asi Teyla se střepem vražným mezi žebry a kuchař, kterému právě končila služba, a ocitl se příliš blízko centra výbuchu. Proč k němu vlastně došlo, to zjišťoval Rodney MacKay. Jako zázrakem zůstal nezraněný. Doktor ho zahlédl ve chvíli, kdy se mu podařilo identifikovat jedinou oběť tragédie. Povzdechl si. Mrtvá žena patřila do MacKayova týmu. Zrovna to ráno doktor slyšel, jak jí a jednomu jejímu kolegovi Rodney dost nevybíravě vyčítá nějakou chybu, která ve skutečnosti ani chybou být nemusela.
Erin zmizela do knihovny. Na oběd jí úplně přešla chuť. Navíc nepotřebovala, aby ji doktor sledoval na každém kroku místo toho, aby ošetřoval raněné. Cestou si vzala jenom jablko a usmála se při vzpomínce na dobu, kdy tvořilo základ jejího denního jídla. Dokonce se kvůli tomu pohádala s Andoriel. Na pěší túře do Prčic s sebou neměla nic jiného a Ája se bála, že z nedostatku jídla zkolabuje.
Zamračila se na počítač a sedla si proti němu. Ode dveří to vypadalo, že je plně zabraná do práce, ale kdo by ji obešel, zjistil by, že pod zamračeným čelem jí za zavřenými víčky rychlým tempem kmitají oči. Nemohla se zbavit pocitu, že nebezpečí výbuchu na Atlantidě ještě zdaleka nezmizelo.

Andoriel sledovala pomalý pohyb slunce po obloze. Kapitán Montgomery jí usnul na rameni už před dlouhou dobou. Vlastně ihned, jakmile se přestal klepat zimou. Nejdříve se ho snažila udržet vzhůru dotazy, jak se odtamtud dostanou, ale marně. Kamení jí tlačilo do všech částí těla, kterých se dotýkalo, a váha kapitána ještě přidávala na nepohodlí.
Pokoušela se telepaticky spojit s Erin. Také marně. Erin nebyla na příjmu. Ve Městě se muselo stát něco neobvyklého a o to víc byla Andoriel rozzlobená. Ne, už ne rozzlobená, přímo naštvaná.
Zatřásla kapitánovi ramenem.
„Kapitáne Nicholasi Montgomery, okamžitě vstávej!“ houkla mu do ucha.
Zamumlal něco nesrozumitelného, ani neotevřel oči.
Ája se znovu podívala k obzoru. Pohled se jí rozostřil, když si uvědomila, na jakou záchranu čeká. Tolik si zvykla na společnost jednoho podivného přítele, že jí ztráta jeho přítomnosti někdy bolela jako nejhorší wraithský hlad. Zamrkala a znovu se podívala k obzoru.
Zvedla ruku, aby si odhrnula vlasy z očí a zaraženě se na ni zadívala. Sklonila hlavu, aby mohla sledovat temný proužek krve na kapitánových zádech. Zbytek oblečení uschnul, jen ta tenká rudá stužka mu stékala z vlasů, po zádech na kámen a do nenasytného oceánu.
Ája sykla a opatrně se dotkla kapitánových slepených vlasů. Ještě před chvílí byli oba tak mokří, že si toho nevšimla, ale ostrý vítr jim šaty usušil a ona teď neměla daleko k panice.
„Nicholasi!“ řekla znovu důrazně. „Musíte se probudit!“
Pootočila hlavu a znovu začala pohledem zkoumat ostré skály, které se nad nimi tyčily téměř nadosah. Bohužel jenom téměř. Pomoc potřebovali víc, než si ještě před chvílí myslela.

Erin se proplétala mezi obyvateli Atlantis a spěchala na ošetřovnu. Vlastně to nebyla ošetřovna, co hledala. Byl to jeden určitý člověk, kterého zatím nedokázala pojmenovat, ale rozhodně ho dokázala identifikovat mezi všemi ostatními. Jeho fyzické projevy se tak lišily od ostatních, že se dal zaměřit celkem snadno. To, že se při jeho hledání stále víc blížila ošetřovně, Erin uklidňovalo i znepokojovalo zároveň.
Davy lidí, chvátající proti ní, jí v první chvíli nepřipadaly divné, dokud nezachytila jejich společnou obavu. Všichni se snažili co nejrychleji zmizet z místa, kam se Erin vydala. Ještě zrychlila. Doktor už tedy přišel na důvod výbuchu, a jestli se mu nepodaří operace zasažených orgánů, bude co nevidět na Atlantis další výbuch a mnohem víc mrtvých a raněných, než dosud. Včas si všimla hlídky, která usměrňovala proud prchajících, a zatočila do postranní chodby. Opřela se o vyčnívající pilíř tak, aby na ni nebylo vidět a několika pomalými hlubokými nádechy se „odstínila“.
Hlídkující voják do chodby nahlédl, ale po krátkém zaváhání usoudil, že v ní nikdo není. Ten pocit, že je blízko něho někdo nebo něco živého, i když to nemůže vidět, v této chodbě neměl. Všichni se snažili dostat z ohroženého místa co nejrychleji. Raději se rozběhl za posledními opozdilci.
Erin napočítala do deseti, aby si byla jistá, že všichni zatočili za první roh a znovu vyrazila na ošetřovnu. U dveří zabrzdila a pomaličku otevřela. Carson a Marie se skláněli nad tělem muže na nemocničním lůžku. Doktor tiše uděloval sestře pokyny a Erin skoro nadskočila, když nahlas řekl: „Okamžitě odejdi!“ Zaraženě se na něj zadívala. Ani nezvedl hlavu, stál k ní zády a pokračoval: „Erin, nechtěj, abych musel volat ochranku. Běž hned pryč!“
Couvla. Dveře nechala pootevřené a ustupovala od nich.
“Hotovo,“ slyšela z místnosti před sebou. „Jděte taky, Marie, tohle už zvládnu.“
Zdravotní sestra vyšla ze dveří, vyčerpaně se na Erin usmála, vzala ji v podpaží a odváděla ji pryč.
„Je to v pořádku,“ říkala přitom tiše. „Postiženou tkáň jsme odebrali. Je v kontejneru. Doktor ji přenese do bezpečí.“

Andoriel si pomalu zoufala. S prsty přitisknutými na ráně ve vlasech kapitána Montgomeryho se marně snažila vymyslet bezpečnou cestu na pevninu. Zavřela oči a znovu pátrala po přístupné mysli, které by mohla sdělit, kde jsou a že potřebují pomoc. Erin neodpovídala a Teylino vědomí, které dokázala také zaměřit, se vytratilo úplně. Nad Městem viselo napětí jako temné bouřkové mračno.
„Nicholasi.“ Teď už jenom šeptala. Nevěděla, jak je rána nebezpečná. Nedokázala to odhadnout, ale to, že se stále neprobouzel, se jí vůbec nelíbilo. Slunce se zastavilo na cestě k obzoru a jeho paprsky štípaly na kůži pokryté solí jako hejna mravenců. Lehký úder do zad zprvu nezaznamenala. Až když se opakoval, zvedla hlavu a začala se rozhlížet.
Na vrcholku útesu stála temná silueta a mávala rukama. Blízko Andoriel dopadl konec provazu. Natáhla se k němu, ale nechtěla pustit kapitána. Provaz sklouzl do vody a zmizel z jejího dosahu. Sledovala, jak jeho konec vyšplhal po ostrém kamení do rukou člověka na útesu a po několika prudkých obrátkách znovu zamířil k ní. Tentokrát byla připravená a podařilo se jí ho zachytit.
„Teď by ses měl vážně probudit,“ zavrčela, když kapitánovi provlékala provaz podpažím a vázala uzel. Popleskala ho po tváři, chytila ho za bradu a zvedla mu hlavu.
„Kapitáne!“ houkla hlasitě. „Budeme trochu plavat a šplhat. Vstávejte!“
Nicholas zamrkal. Zdál se mu báječný sen o posledním plese, kterého se zúčastnil ve městě, kde se narodil. Tančil s neznámou pohlednou dívkou a jediné, co mu dělalo starosti, bylo, že se hudba divně rozléhá jeho hlavou a mění se v ohlušující rachot. Dívka zmizela, ale rachot zůstával a byl stále hlasitější. Znovu zamrkal. Rachot vydávaly vlny, narážející na velký balvan, na kterém seděl. Dívka nezmizela tak úplně. Jen se trochu změnila. Vlasy měla slepené a bílé od mořské soli a třásla s ním, aby ho vzbudila.
„Plavat. Šplhat,“ pochytil a nechápal, o čem mluví.
„Vrátíme se do sálu,“ řekl a chtěl ji obejmout. Netrpělivě odsunula jeho ruce a znovu s ním zatřásla. Pak ukázala na vodu a na skálu a dala mu ruce na provaz, který měl uvázaný kolem těla. Konečně mu začalo svítat. Po plese se šli projít a spadli do moře. Zachránce stojí nahoře s provazem, kterým je vytáhne do bezpečí. Jenom nechápal, kde se uprostřed americké pevniny vzalo moře.
Andoriel ještě stále nevěděla, kdo je na skále a netroufla si zatížit provaz víc, než bylo nezbytně nutné. Rozhodla se, že se pokusí přeplavat a vyšplhat sama a provazu se bude jenom držet. Nicholase rozhodně nemohla pustit samotného. Stále vypadal omámeně a mluvil z cesty.

Erin šla poslušně s Marií, hlavu sklopenou a pořád připravená vystartovat při sebemenším náznaku něčeho neobvyklého.
Všude panovalo neobvyklé ticho. Šustot střevíců sestry zněl až nepatřičně a Erin připadalo, že její tajený a přerývaný dech musí být slyšet i v Mléčné dráze. Nervozita ji neopouštěla. Pocit, že je něco velice špatně a že neštěstí čeká na tu nejnevhodnější chvíli, aby udeřilo, ji provázel celou cestu chodbou pryč od ošetřovny a od doktora. Ohlédla se. Doktor!
„Carsone,“ zašeptala. Otočila se a rozběhla se zpátky. Po dvou krocích ji náraz tlakové vlny z výbuchu nadzvedl ze země a udeřil s ní o zeď chodby. Ztratila vědomí.

Andoriel pomalu šla lesem do Athosianské vesnice a zuby jí cvakaly zimou a únavou. Každou chvíli pohlédla na nosítka, na kterých ležel kapitán.
Podařilo se jim s pomocí provazu přeplavat ke skále a nenechat se o ni rozbít a Nicholas ještě kousek vyšplhal, než zase ztratil vědomí. Dostat ho nahoru na útes Áju stálo zbytek sil. Kdosi na skále jí pomáhal, jak mohl, ale když se konečně dostala přes její zubatý okraj na stezku, zůstala ležet se zavřenýma očima a hlavou se jí honila jenom jedna jediná myšlenka. Dneska už ani krok, ani pohyb.
Přesto šla za nosítky a odmítala pomoc, kterou jí nabízeli. Cesta do vsi jí připadala nekonečná. Někde na ní potkala Giney a její malá ruka jí dodávala sílu k další chůzi. A také jí neomylně nasměrovala do Hallingova stanu a k lůžku. Dál už nevěděla nic.

Erin se probudila do tmy. Nemohla si vzpomenout, kde je a jak se tam ocitla. Celé tělo jí bolelo a hlava fungovala jenom z malé části. Něco hrozného se stalo, ale nemohla si vzpomenout, co. Přes jehlu, zapíchnutou do předloktí, jí začal do těla proudit chladivý roztok a ona zase usnula.

Ája se probudila tím, že jí něco tahalo za vlasy.
„Promiň,“ řekla Giney, když zjistila, že Ája zamrkala a zvedla ruku k hlavě. „Jenom jsem tě chtěla učesat. Vypadáš hrozně,“ dodala ještě s takovým výrazem, že se Andoriel musela začít smát. Smíchem jí rozpraskaly přesušené rty a na polštář dopadla velká kapka krve.
„Tady,“ ozvalo se z druhé strany a Jinto jí podával kelímek s vodou. Až tehdy si uvědomila, jakou měla žízeň. Obrátila si ho do krku. Chladnou vodu skoro nezaznamenala.
„Ještě,“ zašeptala. Struhadlo v krku jí zatím nic jiného než šepot nedovolovalo. Po druhém kelímku vody to bylo lepší. „Jak je kapitánovi?“ zeptala se.
Děti pokrčily rameny.
„Je v jiném stanu,“ řekla Giney, jako by tím vysvětlovala všechno.
Před pootevřeným vchodem se ozývaly tlumené hlasy. Andoriel se posadila a s bolestivým přivíráním očí se nechala od Giney učesat. Vypila ještě trochu vody a opatrně se protáhla. Žádné závažné zranění na sobě nezpozorovala.
Hlasy neutichaly a stávaly se zřetelnější. Už jich dokázala několik rozeznat. Halling někomu vysvětloval, že bude lepší, když počkají, až se jediný dosažitelný pilot probudí sám a nechají Atlantis, aby se vzpamatovalo z prožité hrůzy. Do vysílačky jim přece jasně řekli, že pro ně nikoho poslat nemohou. Mají dost starostí s neštěstím, které se ve Městě stalo, a pokud kapitán Montgomery není v nebezpečí života, není důvod pro urychlení jejich cesty z pevniny.
„Neštěstí?“ otočila se Andoriel k Jintovi.
„Výbuch,“ řekl stručně. Ája zalapala po dechu a postavila se.
„Tak to abychom raději letěli.“ Sklonila se k Giney, aby jí poděkovala za učesání a následovala Jinta ze stanu ven.
„No konečně!“ vykřikl technik, který ji oslovil před odletem a vrhl se k ní. Halling mu zastoupil cestu.
„Pomalu,“ řekl výhrůžně a otočil se k Áje. „Jak se cítíš?“
Pokývala hlavou. „Dobře. Děkuji. Jak je na tom kapitán?“
„Uzdraví se,“ ozvalo se od nedalekého stanu. Nicholas stál na vratkých nohách, trochu se kymácel, a aby neupadl, opíral se o jednoho Athosiana.
Andoriel se usmála a otočila se k Hallingovi. „Děkuji.“ Rozhlédla se. „A kdo stál na tom útesu? Komu mohu poděkovat za život?“
Nicholas se k nim dobelhal. Hlava se mu ještě točila, ale oči měl jasné. Až moc jasné, napadlo Andoriel, když se do nich letmo podívala.
„Myslím, že se jmenuje Kanaan. A tady Halling mu pomáhal.“ Nicholas ukázal vedle Andoriel. Halling se tvářil, že se ho jejich rozhovor vůbec netýká, dokud se k němu Ája zase neobrátila. Neřekla nic, jen se prsty lehce dotkla jeho tváře. Mrkl a sklopil k ní oči. Usmála se. „Půjdu poděkovat Kanaanovi,“ řekla tiše a zamířila ke vzdálenému konci osady.
„Měli bychom hned odletět,“ dohonil ji technik. „Na Atlantis nás budou potřebovat. Kdoví, co se tam stalo.“
Neodpověděla a vešla do jednoho stanu, když předtím zaklepala na jeho tyč a dostala ke vstupu povolení. Kanaan se zvedl, aby ji přivítal. Díky přijal s rozpaky. Jejich záchrana byla přece samozřejmost.
Když Ája vyšla ze stanu, shromáždili se tam všichni obyvatelé Atlantis a naléhali, aby ihned odletěli. Andoriel už neváhala. Po rychlém rozloučení v osadě se Jumper řítil nejvyšší rychlostí do Města.

Erin se pokoušela otočit se na bok. Na zádech se jí spalo nepohodlně. Navíc se chtěla podívat na hodiny, aby zjistila, jestli už nebude čas vstávat. Pootevřela oči a ještě napůl spící se rozhlédla po pokoji. Nebyl její. Zamrkala a podívala se pozorněji. Ležela na ošetřovně. Znovu zavřela oči a snažila se vzpomenout si, co se jí stalo, že se ocitla tady. Trvalo jenom pár okamžiků, než se jí vrátily vzpomínky na včerejší den. Jak ho někdo mohl ráno nazvat nedělí? Lepší pojmenování by bylo hrůza nebo děs. Výbuch v chodbě a pak ten druhý…
Zpod zavřených víček jí vyrazila stružka slz a svaly se jí napjaly bolestí. Doktor. Její Carson. Milý, pozorný, obětavý někdy až za hranici svých možností. Ten nejlepší přítel, kterého by si mohla vůbec přát. Kousla se do rtu, aby potlačila všechny hlasité projevy. Před očima viděla jeho tvář, když se k němu naklonila v Jumperu, aby ho přesvědčila, že se barva jejích očí nemění. Jejich dlouhé diskuze, ze kterých mívala trochu obavy, protože z nich ne vždy vyšla jako vítěz, jí běžely ve zkratce hlavou a vyžádaly si další zatnutí zubů a další tichou slzu. Přerývaně se nadechla. Nepochybovala o tom, že při druhém výbuchu doktor Beckett zemřel. Na to měla hlavy obyvatel Atlantis zmapované moc dobře. A Carson byl vždy mezi prvními, které po probuzení aspoň v myšlenkách vyhledala.
Pokusila se uklidnit. Pomalu počítala do šesti při nádechu, a znovu do šesti při výdechu. Když to provedla třikrát, cítila, jak jí napětí ve svalech povoluje. Vědomé pomalé dýchání byl nejjednodušší způsob uklidnění a zaručeně fungoval. Pokračovala v něm a otevřela oči. Znovu se rozhlédla. Na židli v koutě seděla zkroucená postava a spala. Andoriel.
„Ájo,“ řekla Erin tiše. „Ájo!“ opakovala hlasitěji, když se postava v židli nepohnula.
„Tiše,“ ozvalo se z vedlejšího lůžka. „Usnula před chvílí. Nebuďte ji.“
Erin pootočila hlavu a uviděla bledou mužskou tvář s jednodenním strništěm a turbanem z obvazů na hlavě.
„Kdo jste?“ zeptala se.
„Kapitán Nicholas Montgomery. Myslím, že jsme se tady už potkali.“
„Ach. To jste vy?“ Erin si vzpomněla, jak si všimla pohledů, kterými kapitán provázel její přítelkyni, kdykoli šla okolo. Ája si samozřejmě nevšimla ničeho. Nějaký kapitán u ní neměl šanci. Přesto doufala, že ho zaznamená, když tak hezky manévroval s Jumperem při odletu na pevninu včera ráno. Zdálo se, že ne. Nechala si od Nichoalse tiše vyprávět o dobrodružství na kameni v oceánu. Aspoň na chvíli jí to odvedlo myšlenky od událostí ve Městě. Když končil tím, že se díky Áje skoro utopil, byl praštěn do hlavy, a to všechno jenom proto, aby ho mohla v bezvědomí vyvléct po ostré příkré skále, dokonce se usmála.
„Bavíte se dobře? Na můj účet?“ ozvalo se ospale ze židle. Andoriel vstala a stoupla si mezi jejich lůžka. Erin vzala na chvíli za ruku a zašeptala: „Je mi to líto.“ Víc události, o kterých se dozvěděla po příletu z pevniny, nerozebírala. Nebylo co.
„A co vy, kapitáne? Hlava je v pořádku nebo ještě chcete tančit?“ usmívala se na něj, ale očima pátrala v jeho obličeji a hledala stopy včerejších mdlob.
„Collin, prosím. Podle doktorky Kellerové, která se toho tady ujala, budu do týdne jako rybička.“
„Skoro leklá. V jedné chvíli jste se mi na té skále pěkně zaseknul a málem jsem vás lovila z vody.“ Ája se pořád usmívala, i když jí při té vzpomínce moc do smíchu nebylo. Navíc nevěděla, jak bude Erin reagovat na jeho poznámku o doktorech.
„Podle doktorky Kellerové byste měli všichni tři odpočívat, protože je ještě noc,“ ozvalo se ode dveří a Jennifer Kellerová vstoupila na ošetřovnu. „Jsou tři ráno, takže vy dva zavřít oči a spát a vy,“ otočila se k Andoriel, „honem do postele a udělat to samé. Jak jste teď sama mohla vidět, vašim přátelům nic moc není. Kapitánovi se hlava pěkně hojí. A bude se mu hojit ještě lépe, když si u toho odpočine. A Erin byla v podstatě jen trochu otřesená z nárazu do zdi. Nemá nic zlomeného ani prasklého a těch pár modřin za několik dní zmizí. Jenom jsme ji už večer nechtěli stěhovat do jejího pokoje. Ti vedle v místnosti jsou na tom hůř. Takže ticho, ať můžou spát. Doprovodím vás,“ otočila se k Andoriel.
Ája mávla na Erin a poslušně šla za doktorkou do svého pokoje. Přede dveřmi se doktorka zastavila.
„Abych pravdu řekla, o Erin mám větší strach, než o kapitána,“ řekla. „Ztrátu doktora Becketta neseme těžce všichni, ale oni dva spolu měli výjimečný vztah a Erin je z jeho odchodu dost otřesená. Dalo nám hodně práce, aby přišla k vědomí. Chvílemi se zdálo, že se vůbec probudit nechce. Jestli na ni máte nějaký vliv, pokuste se jí nějak pomoci. Já rozhodně doporučím sezení u místní psycholožky.“
Andoriel si nemyslela, že by Erin pomohl nějaký psychologický rozbor situace, ale věděla, že doktorka dělá, co je v jejích silách.
„Pokusím se najít co nejdřív nějakou činnost, která by ji zabavila,“ trochu pokrčila rameny. „Snad to bude stačit.“
„Jenom jestli bude chtít,“ povzdechla si Jennifer. „Není zrovna moc spolupracující pacient.“
„Taky není pacient. Pro mě je to kamarádka,“ usmála se Ája, „Dobrou noc a děkuji za všechno,“ dodala a zavřela za sebou dveře svého pokoje.
Jennifer se už na ně ani nepodívala a hned se vydala zpátky na ošetřovnu. Čekala jí ještě spousta práce.

Erin se poctivě pokoušela spát, ale jakmile zavřela oči, uviděla některé ze svých setkání s Carsonem. Po několika marných pokusech usnout odhodila pokrývku a vydala se do svého pokoje. Ve dveřích se srazila s doktorkou.
„Kampak?“
„Tady neusnu. Všechno tu na mě padá. Půjdu si lehnout k sobě.“ Chtěla kolem Jennifer projít, ale ta jí chytila za ruku.
„Dám vám něco, po čem usnete. Vraťte se zpátky.“
„Říkala jste, že mi nic není,“ odporovala Erin.
„No,“ řekla doktorka pomalu, „po tělesné stránce jste vlastně v pořádku. Jenom… ta vaše hlava,“ dodala opatrně.
„Hlava?“ Erin se zamračila, jak přemýšlela, kde přišla k úrazu hlavy. „Aha,“ pochopila nakonec. „Nebojte se, žádné divné myšlenky se mi v ní nehoní. Jenom trochu smutku,“ povzdechla si. „Ale ten se časem usadí. Snad,“ dodala spíš pro sebe.
Doktorka ji chvíli pozorovala.
„Tak dobře, ale hned ráno v osm se mi ohlásíte na prohlídku. Pro jistotu.“
Erin přikývla a odešla. Doktorka se po ní ohlédla a pak rychle zamířila do vedlejšího pokoje, kde ležela Teyla.

Erin se ve svém pokoji schoulila do klubíčka a nechala smutek proudit až do vyčerpání.

Andoriel šla ráno Městem. Obloha byla jasná a slunce nepatřičně svítilo na pobledlé tváře lidí, kteří se zdravili sotva znatelným pokývnutím hlavy. Nikomu nebylo do řeči.
Zabočila do vnitřní chodby a zastavila se před knihovnou. Zaváhala s rukou nataženou k ovladači dveří, pak se otočila a za chvíli klepala u Erin.
„Pojď se se mnou podívat za Collinem,“ řekla jí. „A pak si dáme snídani.“
Erin, také pobledlá, ale oblečená, umytá a připravená fungovat, se zvedla z křesla, odložila knížku a vyšla do chodeb Atlantidy.

Opět děkuji za všechny komentáře.

18.8. se Collinovi přitíží a na jeho léčbu bude třeba využít Léčivý dotek.

Opäť dobrá časť. Napätie, šťastie, nešťastie aj "tajomno".
Kvalitná časť, ako aj predchádzajúce, tak sa môžem tešiť na pokračovanie.

[andoriel]

Puk - děkuju...
Bez už si svůj svět nedovedu představit

bezvadný díl trochu smutný už se těšim na další díl

[andoriel]

Jééé, posedlíku, děkuju
Já si říkala, že to asi čte ještě někdo ale bez písemných reakcí jsem si nebyla jistá

neni zač tvoji povídku čtu už dlouho

[andoriel]

Je 18.8. a jak jsem slíbila, Collinovi se přitížilo
Bavte se.

23.Léčivý dotek

„No, kapitáne, jak jste na tom?“ Erin stála nad Nicholasovou postelí na ošetřovně a trochu zaraženě se dívala na Collinovu stále ovázanou hlavu.
„Po pravdě už mi bylo i lépe,“ zamumlal kapitán Montgomery. Neotočil hlavu po hlasu, ani se neobtěžoval otevřít oči.
„Přišla za vámi návštěva,“ snažila se ho Erin vyburcovat k nějaké reakci. Odpovědí jí bylo jenom nesrozumitelné zamručení. S otázkou v očích se obrátila k doktorce Kellerové. Ta Erin pokynula ke dveřím a následovala ji na chodbu.
„Abych se přiznala, jsem z jeho stavu na rozpacích,“ řekla doktorka, sotva se dostaly z Collinova doslechu. „Do rány se dostala nějaká infekce a odolává všem našim pokusům o léčbu.“ Zadívala se Erin do očí. „Vím, že je ve vás víc, než se na první pohled zdá. Mohla byste mu nějak pomoci?“
Erin na ni s úžasem zírala. Pořád doufala, že se chová dostatečně nenápadně. Nechovala. Podívala se k ošetřovně a zpátky na Jennifer Kellerovou.
„Nevím, doktorko. Ale mohu se pokusit něco najít,“ řekla opatrně.
„Uvítám každou pomoc,“ řekla Jennifer, s povzdechem se také podívala na dveře ošetřovny, kývla Erin na rozloučenou a odešla.

Erin seděla v knihovně a probírala se antickou databází. Andoriel byla s Teylou na pevnině a měla se vrátit až večer. Erin se na to těšila. Ája jí většinou přivezla ještě teplé pečivo, ovoce nebo misku dušeného masa a také zprávy o jejich společné chráněnce Giney.
Odpoledne se vleklo neuvěřitelně pomalu. Knihovna byla tichá a pustá a Erin si každou chvíli promnula oči, než je zase upřela na obrazovku počítače. Infekce, jejíž specifikaci dostala od doktorky, nebyla nikde k nalezení.
Andoriel vrazila do dveří jako velká voda. Přinesla s sebou ostrý vzduch pokročilého podzimu a po kapsách hromádku malých sladkých jablek. Nakoukla Erin přes rameno a vytřásla z vlasů dva barevné listy, které se jí v nich zachytily, když procházela lesem.
„Možná ti pomůžu,“ řekla a zakousla se do jednoho jablka. Druhé hodila po Erin.
„Vzpomínali jsme na tu nehodu na pobřeží,“ začala vypravovat a přitom pokukovala po Erin. Nechtěla se zbytečně dotýkat míst, bolavých po doktorově smrti. „Jedna ze starších si vzpomněla na vyprávění o nějaké kouzelnici, která dokázala léčit jenom dotykem své dlaně. Dokonce si pamatovala i adresu planety, na které měla ta čarodějka žít.“ Naklonila hlavu na stranu a mrkla na Erin. „Ještě jsme tam nebyli. Prověřila jsem to cestou sem v databázi misí.“
Erin se na Andoriel dívala se směsicí nadšení a nedůvěry. Pak jí to došlo.
„Nemusíš mi hledat zábavu. Jsem docela v pohodě.“
Andoriel se na ni zašklebila. Byla dneska ve výjimečně dobré náladě. „Ale setkání s čarodějkou by sis přece nenechala ujít, ne? Giney pořád chtěla jít taky. Trvalo nám dost dlouho, než jsme jí to rozmluvili.“ Zadívala se před sebe. „Jenom nevím, jestli vám to povolí.“ Zvedla k Erin oči. „Jedná se o Nicholase, že?“ ujišťovala se. „Stavila jsem se za ním před odletem. Nevypadal dobře.“
Ještě pořád cítila vinu za to, že ho před týdnem s sebou vzala na procházku po pobřeží. Kdyby zůstala ve vesnici, všichni si mohli ušetřit velkou starost.
Poplácala se po kapsách, jestli objeví ještě nějaká jablíčka. „Půjdu to dohodnout s Jennifer,“ prohlásila a odešla dřív, než Erin stačila jakkoli zareagovat.

K Erinině překvapení jí mise nebyla povolena. Dostala ji rozkazem. Až před Branou pochopila, kdo se o to zasloužil. Jennifer se na ni podívala, otočila se nahoru k ochozu, kde stála Elizabeth, a kývla hlavou na znamení díků. Erin ovládla udivené zvednutí obočí a zašklebila se na Radka Zelenku. Stál s těžkým batohem na zádech a rozpačitě se drbal na hlavě. Oplatil jí škleb a trochu se narovnal. Vedle drobné Erin si i on mohl připadat vysoký.
Moc mu to nepomohlo, protože v té chvíli se vedle něj zastavil Ronon Dex. Shlédl na Radka a v pohledu mu zahrálo pobavení, jak moc musí klopit oči, aby na něj dohlédl.
Erin vyprskla.
„Nepřipadáš si jako turista pod Sněžkou?“ zeptala se česky Radka.
Se smíchem prošli Branou za Johnem. Za nimi následovali Jennifer, Teyla a Ronon podpírající Nicholase.

„Posaďte se,“ řekla vysoká dívka s fialovými květy ve vlasech. Pokynula k dřevěné lavici vedle vchodu do domu a přejela společnost pohledem. „K Džitě budou moci vstoupit pouze dva. Ty,“ obrátila se k Nicholasovi, „a jeden z vás jako doprovod.“
„A to proč?“ chtěl vědět John. Také se chtěl na dívku zamračit, ale nijak zvlášť mu to nešlo. Na to se mu příliš líbila.
„Džita potřebuje k léčbě klid. U vás to tak není?“ zeptala se dívka. „Možná proto jste tady,“ neodpustila si, když viděla, jak se po sobě podívali.
„Měla bych jít já,“ řekla doktorka a starostivě se dotkla Nicholasovy zavázané hlavy.
Collin seděl na lavici a zády se opíral o bíle natřenou stěnu domu. Za zavřenýma očima se mu míhaly barevné skvrny, jak slunce prosvítalo listím rozložitého stromu, který rostl nedaleko. Pokud se jednalo o něj, mohl by tak sedět až do konce světa. Hlasy kolem se slily do jednolitého šumu a přestaly ho rušit. Z dřímoty přecházející v mdloby ho vytrhl až dotyk na čele. Zamžoural do jasu, který ho téměř oslepil, i když to bylo jenom tlumené denní světlo přicházejícího večera.
„Tak už pojď,“ řekl někdo v jeho blízkosti a pak byl rázně zvednut a dostrkán do budovy, před kterou seděl.
S mírnou netrpělivostí čekal, až ho zase posadí nebo ještě lépe uloží, aby se mohl ponořit do toho krásného stavu, ve kterém měl pocit, že se vznáší nad mlhavou krajinou a mírný teplý vánek ho nese někam do zapomnění.

Erin postávala před domkem, kam před chvílí Jennifer za pomoci Johna odvedla Nicholase, a rozhlížela se. Nelákala ji ani tak blízká vesnička, ze které nemohla spustit pohled Teyla, jako vysoké rozeklané skály, tyčící se pár kroků od posledního příbytku.
„Uděláme dohodu?“ zeptala se opatrně a koukla po Teyle, Rononovi a Radkovi. „Já bych se vydala tam,“ kývla směrem od vesnice, k cestě mizející mezi balvany. „Ale asi mě nepustíte samotnou.“ V hlase jí zazněla otázka.
Radek se podíval na Teylu. „Doprovodím tě do vsi,“ řekl jí klidně.
Rononovi se potěšeně zablýskalo v očích. Ruce mu automaticky přejely po zbraních, ukrytých v oděvu, a netrpělivě přešlápl v očekávání příjemné podvečerní procházky mezi kamením.
Erin jen krátce kývla na Radka a Teylu a překvapivou rychlostí zmizela mezi skalami. Ronon ji dlouhými kroky následoval.
Teyla počkala, až jí zmizí z očí za prvním ohybem, a vykročila k návsi. Nezapomněla přitom vysílačkou říct Johnovi, kam má kdo namířeno. Nepříliš nadšené zapraskání jako odpověď přešla pokrčením ramen a na udusaném prostranství uprostřed vesnice se otáčela na všechny strany, aby si dobře prohlédla obchůdky, skryté v loubí domů.
Radek stál vedle ní a také očima jezdil po domech. Hledal něco podobného knihovně nebo archivu. Když už do něj Rodney vložil tu důvěru a přenechal mu na tuto misi své místo v týmu, chtěl být něco platný. A vůbec nezáleželo na tom, že to dočasné místo dostal jenom kvůli Rodneyho egu. Doktor McKay se cítil příliš zaneprázdněn na to, aby trávil svůj drahocenný čas na primitivních planetách, když na Atlantis bylo tolik neprozkoumaných laboratoří.

Andoriel v rozpacích stála u ovládacího panelu Jumperu. Obláček kouře už se rozplynul, ale zanechal za sebou jenom zkázu. Jumper dosloužil. Nefungovalo nic včetně vysílačky. Dokonce nedokázala ani zavřít vstup. Na malé dálkové ovládání Jumper také nereagoval. Ležel na okraji Athosianské vesnice jako zbytečná a nepotřebná věc.
Jinto a Giney Áju sledovali a vyměňovali si pohledy plné pochybností.
„Zavoláme z vysílačky v osadě,“ řekl Jinto a počkal, až se Andoriel dotekem ruky rozloučí s porouchaným letadélkem.

Nicholas ležel na něčem měkkém a kolem jeho těla tekl neviditelný proud. Odplavoval pocit únavy a strnulosti, který ho už dlouho provázel. Kousek po kousku se uvolňovala slupka, znemožňující mu nejenom volný pohyb, ale také bránící myšlenkám, aby si našly cestu do jeho hlavy.
Jennifer stála opodál a se směsicí rozpaků a nadšeného zájmu sledovala, jak štíhlá dívka položila ruce na Collinovu hlavu zbavenou vrstev obvazů a zavřela oči. Čelo se jí zkrabatilo úsilím a prsty roztáhla tak, že Nicholasovu hlavu obtočily jako dlouhé pavoučí nohy.
Jennifer se přistihla, že ani nedýchá, aby dívku Džitu nerušila. Byla ráda, že John Sheppard zůstal v chodbě a dveře skryly jeho skeptický výraz. Sledovala, jak se Nicholasův hrudník pravidelně zvedá a kůže na jeho rukách ztrácí svůj popelavě žlutý odstín.
Džitino soustředění trvalo skoro půl hodiny. Kolem skrání jí stékaly malé kapičky potu, a když konečně povolila sevření Collinovy hlavy, zhroutila se na nízkou stoličku.
„Přišli jste dost pozdě,“ řekla s povzdechem a opřela se rukou o okenní parapet, ve snaze se zvednout. Lehkým pohybem druhé ruky odmítla Jennifer, která se jí pokusila pomoci.
„Raději se mě teď nedotýkejte,“ zamumlala, došla do rohu místnosti a ponořila ruce do potoka, který protékal částí jejího domu. Nechala vodu proudit od loktů až po konečky prstů a hlavu otočila k doktorce.
„Bude tady muset zůstat asi tři dny. Možná déle,“ řekla jí. „Infekce je rozsáhlejší, než se na první pohled zdá, a je houževnatá. Vaše léčba ji sice zpomalila, ale teď mi ztěžuje práci.“
Jennifer Kellerová si povzdechla. Z několikahodinné mise se stávala rozsáhlá návštěva.

Ronon se rychle proplétal mezi skalisky a divil se, kde se v drobné knihovnici bere tolik energie. Náskok, který získala hned na začátku jejich cesty, se jí podařilo udržet a možná ho i trochu zvětšila. Radost z pohybu a relativní volnosti ji poháněla mezi kamením rychlostí, jakou by si za jiných okolností nedovolila nasadit. Ale Ronon byl zvyklý na vlastní extrémní výkony a fyzická kondice Erin ho jenom příjemně překvapila. Rozhodl se, že ji při nejbližší příležitosti pozve na společný trénink.
Když se zarazila a varovně zvedla ruku, přikrčil se a pozorně sledoval okolí.
Kamínky, sypající se ze srázu ho přiměly zvednout oči.
Asi v pětimetrové výšce byl ve skále široký vchod do jeskyně. To v těchto horách nebylo nic neobvyklého. Několika jeskyň už si Ronon všiml cestou. Ale z této jako z jediné se ozýval občasný rachot a další podezřelé zvuky.
Erin se po něm ohlédla. S tichým úlevným povzdechem zjistila, že pochopil její gesto a řídí se jím. Hlavou jí blesklo, jaké má štěstí, že je s ní Ronon a ne John. Ten už by se ji určitě snažil zachraňovat a hrnul by se dopředu s tasenou zbraní.
Znovu se otočila k jeskyni a pomalu a opatrně se k ní vydala. Ronon jí byl v patách. Ruku držel v blízkosti pistole, ale k jejímu použití měl zatím daleko. Erin doufala, že mu to vydrží. O důvodech zvuků v jeskyni měla vlastní představy, a jestli budou pravdivé, bude mít co dělat, aby Ronona uklidnila. Znovu se po něm ohlédla a položila mu ruku na paži.
Sice její pokyn pochopil, ale nehodlal ho akceptovat. Zamračil se a potřásl hlavou.
Než stačila ruku stáhnout, z jeskyně se ozval řev a z její horní části se vynořila obrovská šupinatá hlava. Na spodní okraj vstupu do skály se posunul černý dráp mohutné končetiny.
Erin pořád držela Ronona za ruku, aby nemohl použít zbraň a teď svůj stisk ještě zesílila.
Hlava vyhlížející z jeskyně jí připomínala pohádky a báje. Barevné šupiny odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce a dračí oči přehlížely okolí jasně zeleným pohledem. Dvou malých postaviček pod sebou si drak všimnul, až po Rononově neopatrném pohybu. Natáhl směrem k nim hlavu a hlasitě zavětřil.
Erin sáhla do kapsy a na dlani se jí objevilo jablko. Pomalu s ním natahovala ruku k dračí hlavě.
Ronon na ni zíral s nevěřícím úžasem. Nedovedl si představit, že by ta obrovská stvůra dala přednost ovoci před Erininou rukou, případně před Erin jako takovou.
Drak pootevřel tlamu plnou rohovinových destiček a dlouhým úzkým jazykem opatrně sebral Erin z dlaně jablko.
„Teď ty,“ zašeptala Erin a podala Rononovi z kapsy další.
Ronon se zhluboka nadechl, postoupil před Erin a jablko zvedl na natažené dlani jako oběť bohům.
Drak si ho vzal stejně opatrně, pak zvedl hlavu a jasným výkřikem doprovodil slunce, které právě zmizelo za okrajem skal.
Ronon couvnul a tázavě se na Erin podíval. Ta jenom pokrčila rameny.
„Žádné princezny tu nemají, tak nemá proč žrát lidi,“ usmála se.

Andoriel shodila ze zad batoh a ohlédla se. Jinto a Giney stáli na okraji louky a drželi se za ruce.
„Můžeme zůstat tady?“ zeptala se jich.
Jinto pokrčil rameny. Nepochopil, proč raději nezůstali ve vesnici, kde bylo všechno, co potřebovali. Osobně na prodírání se lesem, sezení u ohně a spaní pod širým nebem neviděl nic, co by mělo budit takové nadšení. Ale Giney byla unešená výletem a dobrodružstvím s Ájou, a když mu zašeptala, že podobné věci dělali v její původní rodině, bez dotazů pro oba sbalil pár pokrývek a trochu jídla na večeři a snídani.
Teď se stmívalo a oni byli v lesích takový kousek od vsi, kam stačila Giney s častými zastávkami na všemožné činnosti dojít.
Za pár minut už na mýtině praskal ohýnek a sotva se vytvořilo trochu popela, zahrabali do něj brambory. Až bude oheň dohasínat, vytáhnou je krásně propečené a slané. Zatím si na klacky napíchli jablíčka a sledovali, jak jim nad plameny praská slupka a kapky bublající šťávy syčí na rozpáleném dřevu.
„A teď tu slíbenou pohádku,“ vydechla spokojeně Giney, když se po jídle zabalila do deky a položila si hlavu na prázdnou brašnu, rozloženou na mechovém polštáři.
Jinto si lehl na bok, přitáhl nohy pod bradu a zadíval se do ohně.
„A kterou jsem vám slíbila?“ zeptala se Andoriel.
„Tu růžovou.“ Giney zívla a zavrtěla se, aby se jí lépe leželo.
„Šípkovou Růženku? Tak dobře,“ usmála se Ája. „Bylo, nebylo, v dalekém království žil král a královna… ne, s wraithskými královnami neměla nic společného…“

John Sheppard chodil sem a tam chodbou a každou chvíli se zamračeně podíval na zavřené dveře. Čekání ho rozčilovalo, ale nechtěl nechat doktorku samotnou.
Konečně se dveře otevřely a Jennifer vyšla v doprovodu Džity.
Džita beze slova zmizela někde dál uvnitř domu a doktorka se zastavila proti Johnovi.
„Nějakou dobu tu budeme muset zůstat,“ řekla mu a vyšla před dům. S nádechem se narovnala a unaveně se rozhlédla.
„Co znamená nějakou dobu?“ chtěl vědět John. Stál vedle doktorky a pohledem přejížděl od vesnice ke skalám a zpátky. Rozhodoval se, kam se vydá, aby před nastávající nocí sehnal své ovečky do houfu a zároveň si trochu protáhl nohy.
„Pár dní,“ odpověděla Jennifer a zamávala na Teylu s Radkem, kteří se právě objevili za nejbližším domkem.
„Nepřijatelné,“ zamručel John. „Zůstaňte spolu ve vsi, dovedu ostatní,“ dodal a se starostlivým výrazem se vydal mezi skály.
Divoký řev, který se rozlehl pohořím, sotva se začal proplétat mezi balvany, ho popohnal do klusu. A pohled na hrůzostrašnou scenérii, která se před ním otevřela za dalším zákrutem, ho zmrazil na místě.
Erin a Ronon seděli v pětimetrové výši na hraně vysoko položené jeskyně, nohy jim visely nad srázem a nad nimi se kývala obrovská hlava nějakého plaza.
John strnul jenom na okamžik. Hned zvedl zbraň a s výkřikem „K zemi!“ stiskl spoušť.
Ronon, příliš dobře vycvičený, se Johnovi okamžitě ztratil z dohledu. Naproti tomu Erin vyskočila a roztáhla ruce.
John strhl zbraň vzhůru, aby ji nezranil, a vypálené kulky se neškodně odrážely od skal.
Hadí hlava se zavlnila na dlouhém krku a zmizela v temném otvoru.
„Pomátl ses, Shepparde?“ ječela Erin z výšky.
Než jí stačil odpovědět, někdo ho zezadu strhl k zemi a připravil ho o zbraň. Když sevření povolilo a mohl zvednout hlavu, uviděl nad sebou několik obyvatel vesnice. Stáli mezi nimi i Teyla, Jennifer a Radek. Všichni tři se tvářili vyděšeně.

„A byla svatba. Šípková Růženka si vzala za statečného prince za muže a žili spolu šťastně až do smrti.“ Andoriel dokončila vyprávění a lehce se naklonila, aby viděla do tváře Giney. Její víčka s dlouhými řasami se pozvedla a děvčátko z polospánku zamumlalo:
„Ještě nějakou písničku.“ Oči jí naposledy mrkly a s tichým povzdechem usnula.
Jinto spal už asi od poloviny pohádky. Svědčilo o tom občasné chrupnutí, které se ozývalo z místa, kde ležel.
Ája se usmála.
„Písničku?“ zašeptala si a pak tichounce přezpívala pár slov z první, která jí bleskla hlavou: “ Dát kousek lásky vám, pane, pouze vám…“* zmlkla a zadívala se do ohně.
„Pokračuj,“ ozval se hluboký hlas v její mysli.
Zavrtěla hlavou a položila si prst přes rty. Ještě jednou přejela pohledem tábořiště. Děti klidně spaly.
„Co tu děláš?“ zašeptala a zvedla hlavu, aby viděla nově příchozímu do očí. Plameny ohně se v nich odrážely zlatými odlesky.
„Přišel jsem se podívat na svoji investici,“ Ace pokývl k malé kudrnaté hlavičce.
„Investici?“ nakrčila Andoriel čelo. „Nebo spíš schovanku? Adoptivní dceru?“ navrhovala s kamennou tváří další alternativy a oči jí přitom hrály. Nakonec si přehnaně povzdechla. „A já myslela, že se ti tak stýská po mně.“ Už se neubránila úsměvu.
„Měl jsem cestu kolem a dlužím ti vysvětlení,“ zahučel Wraith. „A taky,“ dodal vzápětí a tváří mu přeběhl spokojený výraz, „jsem si poslechl pohádku. Znáš ještě nějakou?“
„Jistě. Znám jich moc. Kterou chceš slyšet?“ Ája se pořád usmívala a kývnutím ho pozvala k ohni. Přihodila na skomírající plameny pár větví z velké zásoby, kterou se jim podařilo s dětmi nashromáždit, a sedla si čelem k Wraithovi. Teplo ohně jí příjemně hřálo do zad.
„Nejdřív tvoje vysvětlení.“ Naklonila hlavu na stranu a čekala, s čím Ace přijde.
„Při našem posledním setkání –,“ začal pod jejím pátravým pohledem. Nemusel vysvětlovat, že mluví o setkání, které se zvrhlo v jeho boj o Erininu přízeň.
Krátce zaváhal a pak pokračoval: „Chtěl jsem se ujistit, že na tobě náš souboj nezanechal žádné následky.“ Zmlkl.
Andoriel se na něj dívala trochu zaraženě. „Zjistil jsi to. A také pár dalších věcí,“ řekla po chvíli váhání rozpačitě. Na dotaz, jak se dostal nepozorovaně na planetu, kterou hlídají výkonné antické přístroje, po Aceově vysvětlení úplně zapomněla.
„Ano, zjistil. Mimo jiné. A teď si poslechnu pohádku.“

„Nedbáte místních zvyků,“ řekla Džita přísně. „Přinejmenším jeden z vás.“ Pohledem, ve kterém se tajila zlost, šlehla po Johnovi.
John se mračil. „Jsem tu, abych chránil svoje lidi,“ zavrčel. „Kdybyste tady neschovávali obludy, nic by se nestalo.“
„A to je právě ten problém,“ řekla vážně Džita. „Ten tvor v jeskyni není obluda.“ Obrátila se ke dvěma vesničanům: „Odveďte ho támhle a zůstaňte s ním.“ Znovu se podívala na Johna. „Hned ti předvedeme, co je zač.“
Erin a Ronon slezli z jeskyně, postávali mezi vesničany a nevěděli, jak se tvářit.
Erin pořád zalétala pohledem k otvoru ve skále a přála si ještě aspoň jednou vidět draka. Podle ní byl prostě úžasný.
„Pomůžeš nám?“ ozvalo se vedle Ronona.
Sklopil oči k malé tvářičce. Dosahovala mu stěží k zápěstí spuštěné ruky. Do dlaně mu vklouzly malé prsty a vedly ho stranou, kde byly mísy a koše plné ovoce.
„Výborně,“ řekla spokojeně asi desetiletá dívka stojící uprostřed hloučku dětí a kriticky si Ronona prohlédla. „Džito, může nám pomoci s krmením? A ona taky,“ kývla hlavou směrem k Erin. „Už je oba zná.“
Džita se otočila ke skupince dětí a prohlédla si Erin i Ronona, jakoby je viděla poprvé.
„Dobře, Zoe, ale odpovídáš za ně,“ kývla.
Zoe ukázala na největší koše a otočila se k Rononovi. „Vezmi tohle a tohle. Na nás je to moc těžké. A ty,“ otočila se k Erin, „bys mohla taky něco vzít.“
Oba dva se poslušně sklonili ke košům a odnesli je na určené místo hned pod jeskyní.
„Asi to bude chvíli trvat,“ zamračila se Zoe. „Pěkně ho vystrašil.“ Nevraživě se podívala na Johna.
Sheppardovi nedělali společnost jenom určení vesničané, ale i Teyla, Radek a doktorka. Sedli si k němu a začali mu vysvětlovat, že přišli na planetu právě na obřad, který se koná jednou za měsíc. Očividně na obřad setkání s drakem.
Erin a Ronon pomohli dětem rozmístit ovoce podle příkazů Zoe a netrpělivě čekali na návrat draka
„Už jde,“ vydechla Erin. Z jeskyně uslyšela škrábání drápů a šupiny, otírající se o skálu.
Ronon se na ni rychle podíval a hned zase stočil pohled na jeskyni před sebou. Ještě pořád byl zmatený z toho, jak rychle poznala, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Toužil si to zvíře pořádně prohlédnout.
Šupinatá hlava se objevila u dolního kraje otvoru a pomalu se sunula dolů. Drak se celý vysoukal ven.
Erin z něj nemohla spustit oči. Byl tak krásný. Připomínal jí kresby čínských draků ze Země. Šupiny mu hrály všemi barvami, ale převládala v nich červená. Oči se mu zeleně leskly a na zádech měl složená křídla.
„Létá?“ pohnula hlavou směrem k Zoe, ale pohled z draka nespustila.
„Samozřejmě, že létá,“ odfrkla si Zoe.
Drak se posunul k ovoci, přejel nad ním hlavou, jako by kontroloval, co mu bylo předloženo, a stejným způsobem si prohlédl řádku dětí s Erin a Rononem. Stáli tam jako na přehlídce.
Erin se neubránila úsměvu. „Že by výběr z menu?“ šeptla směrem k Rononovi.
Zamračil se na ni. Nepřipadalo mu to vtipné. A nepřipadalo mu vtipné ani to, že se ho dotkl dračí nos. Zvíře kývalo hlavou nad ním a Erin a střídavě se jich dotýkalo.
Erin se pořád usmívala. „Zdá se, že jsme byli vybráni.“ Tázavě se podívala na Zoe.
„Ano. Krmení je dneska na vás,“ přikývla dívka a s ostatními ustoupila.
Erin se sklonila k nejbližší míse a opřela si ji jednou rukou o bok. Druhou v ní zalovila a začala vybírat sousta velká tak akorát pro úzký dračí jazýček.

Andoriel se probudila před svítáním. Překvapeně zamrkala do vyhaslého ohniště a rukou přejela po tvrdém polštáři, na kterém měla položenou hlavu. Očima vyhledala Jinta a Giney. Děvčátko spalo s dekou přetaženou přes hlavu a Jinto ležel ve stejné poloze, v jaké večer usnul.
Ája nadzvedla hlavu a podívala se, na čem vlastně leží ona. Tvrdé kostnaté wraitshké koleno jí vytlačilo červené skvrny do tváře. Překvapením tiše polkla a otočila se k Aceovi.
Seděl bez hnutí a jenom pohled, kterým ji sledoval, značil, že vnímá okolí.
„Měl bych jít,“ sdělil jí myšlenkou a tiše se posunul, aby se mohl zvednout.
Vstala zároveň s ním.
„Děkuju za společnost,“ zašeptala. Její myšlenky byly po ránu moc zmatené na to, aby do nich nechala Wraitha nahlédnout.
Ace zvedl oči k obloze a poodešel pár kroků stranou od tábořiště.
S tichým vrčením se těsně nad stromy objevila Šipka, sebrala ho a stejně nenápadně zmizela.
Co to bylo?“ ozval se hlásek Giney. Seděla a pěstmi si mnula ospalé oči.
„Přišlo ráno,“ odpověděla Andoriel.
Giney spustila ruce a po kolenou dolezla k Jintovi.
„Vstávej. Je tady ráno.“ Vší silou mu třásla ramenem.
Zamručel, ale pak se posadil a Giney objal.
„Je tady ráno,“ opakoval po ní se smíchem. „Půjdeme domů.“

Ovoce v drakovi mizelo závratnou rychlostí. Erin a Ronon byli brzy na dně poslední mísy. Když ji odložili, ještě naposledy se nad nimi drak sklonil. K Rononovu zděšení a Erininu nadšení jim oběma lehce přejel jazykem po tváři a jediným skokem se ocitl zpátky v ústí jeskyně.
„Ahoj!“ volaly děti a mávaly mu, než se ztratil ve skalním doupěti. Odpovědělo jim zabublání, vytvořené někde hluboko v dračím hrdle.
Džita se otočila k Johnovi. „Tak, co říkáte obludě?“ zeptala se trochu posměšně a podívala se na Zoe. „Rozhodnutí je na tobě.“
„Moje první,“ zašeptala Zoe. Zahleděla se v zamyšlení před sebe. Po chvíli zvedla hlavu a jasným hlasem řekla: „Doprovodíme vás k portálu. S Nicholasem tady zůstanou oni dva,“ ukázala na Erin a Ronona. „Vy ostatní se můžete vrátit za tři dny.“
Jennifer se otočila k Džitě a nadechla se k protestu, ale ta zavrtěla hlavou.
„Rozhodnutí padlo. Nemohu ho změnit. Ale můžete se ještě na kapitána Montgomeryho podívat před svým odchodem.“
Za půl hodiny návštěvníci procházeli Branou zpět na Atlantis. Doktorka se naposledy ohlédla po Erin s prosbou, ať dá na jejího pacienta pozor. Nakonec bylo na ní, aby přesvědčila Johna, že tam mají Collina nechat. Jeho infekce mizela opravdu jako po zázračném doteku. A Erin s Rononem na něho dohlédnou.

„To bylo tvrdé,“ řekla Erin, když se Brána zavřela.
Džita si povzdechla. „Ano, bylo. Ale také nejlepší, co Zoe mohla udělat pro našeho přítele ve skalách a pro vašeho přítele v mém domě. Musím říct, že jsem na ni pyšná. V jejím věku jsem neměla tak jasný pohled na svět, jako má ona. Vybrali ji dobře.“
„Vybrali?“ Erin nakrčila čelo.
Džita se usmála. „O zdejších léčitelkách jste nejspíš slyšeli. Proto jste sem přišli. Jak si myslíte, že vznikají? Musí se učit jako všichni ostatní. Jenom mnohem víc a déle.“
„Slyšeli jsme o jedné léčitelce, která dokáže dělat dlaní zázraky,“ upřesnila Erin informaci. „Takhle asi vznikají legendy,“ dodala spíš pro sebe. „Po pravdě jsme čekali nějakou zapomenutou Antičku, co zůstala na planetě, aby pomohla místním lidem. Hodně starou Antičku,“ podívala se po Džitě.
Džita zavrtěla hlavou. „Vím, co máte na mysli, ale není to tak. Antikové nás kdysi dávno navštívili, ale odešli velice brzy a nezanechali nám tady nic svého. Ani tu mutaci nebo gen, o kterých mluvila vaše doktorka. Naše dovednost se odvíjí od zkušeností a poznávání nového. Každých dvacet let je vybráno pětileté děvče, které pak celý svůj další život zasvětí péči o ostatní. Učí se od těch starších a postupně přebírá jejich místo. Je to namáhavá a vyčerpávající práce, nemůžeme ji aktivně vykonávat moc dlouho. Zoe se učí ode mne a od Beaty. Ta je nejstarší.“
Erin se na Džitu dívala a myslí se jí honilo mnoho dalších otázek.
Džita jenom unaveně potřásla hlavou. „Na další rozhovor bude čas zítra. Nicholas si žádá mnoho energie. Musím si odpočinout.“
S tím nechala Erin na prahu svého domu.
„Pojď,“ řekl jí Ronon a odvedl ji do vsi, kde pro ně bylo připraveno ubytování.

John neskrýval rozladění. Na žádné jiné planetě ho ještě nevykázali za špatné chování. Většinou stačilo prohodit, že přichází z Města Předků a kromě pár čistě nepřátelských národů mu obyvatelé galaxie Pegas projevovali náklonnost.
Po návratu se rozhlédl a hledal vhodnou oběť pro průchod svého vzteku. Hlavou mu blesklo, jaká je škoda, že Ronon zůstal s Erin na planetě. Tvrdý trénink s někým, jako byl specialista Dex, by mu teď udělal dobře.
Major Lorne mu přišel právě do rány.
„Lorne. Je tu všechno v pořádku?“ zeptal se ho ostřeji, než bylo nutné.
„No, vlastně,“ major trochu zaváhal. Při pohledu na svého nadřízeného se rozhodl, že ten malý problém, který tady měli, raději vyklopí rovnou. Kdyby se Sheppard dozvěděl od něho jiného, že se Andoriel už zase trochu ztratila, mohlo by to špatně dopadnout.
„Ája letěla na pevninu a její Jumper zkolaboval. Zatím nikdo neměl čas pro ni zaletět, tak tam zůstala přes noc a vydala se na procházku do lesa. Ještě se nevrátila.“ Nadechl se a dopověděl zbytek. „Vzala s sebou i dvě děti. Jinta a Giney. Halling zuří. Nechaly mu jenom vzkaz a odešly bez povolení.“
Johnovi se zle zablýskalo v očích. To byl přesně ten problém, který potřeboval na odreagování se. Rozbitý Jumper a zatoulaná Andoriel. Čert aby vzal všechny knihovnice!
Na východě svítalo, když se řítil k athosianské osadě tou nejvyšší rychlostí, jakou dokázal z Jumperu vymáčknout. Krátký rozhovor s Hallingem absolvoval při nasazování si batohu a letmé kontrole zbraní. Athosianští lovci už byli připraveni vyrazit a začít pátrat po dětech i Áje.
„Tak jdeme,“ zavelel John a otočil se k lesu. Nevykročil. Mezi prvními stromy se objevily tři postavy a pomalu se blížily k osadě.
„Jinto! Giney!“ vykřikl Halling a rozběhl se k nim. Giney jásavě vykřikla, vrhla se mu do náruče a začala mu nesouvisle vyprávět, co všechno zažili při podvečerní procházce v lese. Své líčení malého dobrodružství prokládala pohádkou, kterou jim Ája vyprávěla večer. Byl z toho takový zmatek, že se všichni rozesmáli.
Všichni až na Johna. Kývl na Andoriel a zatáhl jí kousek stranou.
„Co to mělo znamenat?“ vyjel na ni.
Ája jenom pokrčila rameny. „Přeješ si, abych příště, až Jumper vypoví službu, na Atlantis doplavala?“
John otevřel ústa, ale hned pokračovala: „Ten výlet byl můj nápad. Bohužel jsem se o něm zmínila před Giney. Vidíš sám, co to s ní udělalo,“ kývla ke skupince, kde byla Giney středem pozornosti a nadšeně líčila jejich cestu lesem.
„Byli jsme asi dva kilometry odtud,“ usmála se Andoriel. „Dál jsme se nedostali. Večer pečená jablka a pohádka, ráno zapomenuté brambory z popela. Kdo by odolal?“ Dívala se, jak Sheppardovi klesají ramena. Zlost ho přecházela. Raději zmlkla. Nechtěla ho nějakou zbytečnou poznámkou znovu rozzlobit.

„Tak, kapitáne, jak jste na tom?“ zeptala se Erin asi za týden v jídelně, když náhodou narazila na Nicholase.
„Děkuju, už dobře,“ usmál se Collin.
„Slyšela jsem, že na tom budete ještě lépe,“ připojila se k nim Andoriel. Na tácu si nesla pár toastů, sýr a kávu. Barevné želé v ní vzbuzovalo nejasný odpor, který nedokázala překonat, i když pozorovala ostatní, jak si ho vychutnávají plnými lžícemi.
„Ano.“ Nicholas se tvářil spokojeně. „Převeleli mě na Daedalos. Vesmírné cesty,“ povzdechl si. „To byl vždycky můj sen,“ dodal, se zasněným výrazem se otočil a vyšel z jídelny.
Ája a Erin se na sebe podívaly a začaly se smát.
„Budeš mi muset vyprávět o kouzelnici Džitě,“ řekla Andoriel a vyhlédla jim místa na terase trochu stranou od ostatních.
„Povím ti o ní,“ slíbila Erin, ale hned pokračovala. „Ale ty mi řekneš o svém výletě do lesa. Všechno,“ zdůraznila.
Ája po ní vrhla rychlý pohled. Všechno – všechno neřekla nikomu. Dokonce si na to zakázala myslet.
Erin se v očích stříbrně zablýskalo.

* Klíč: Kousek lásky

Jako vždy děkuji za kometáře, připomínky, poznámky a další písemně vyjádřené pocity

28.8. se v povídce Maya 2 dozvíte, co se dál dělo s Mayou a Jamesem na Mojmírovi

Neviem či písať stále dookola, že dobré pokračovanie atď., atď.
Hlavne ak nerozoberám jednotlivý dej, ale len poviedku ako takú.
Takže: dostali sme sa o kúsok ďalej, ale stále neviem kam príbeh smeruje.
Toť môj vyčerpávajúci postreh.
Napriek tomu:

úžasný díl jako obvykle