Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Mám pro vás další. Jak vidím, tak Sheppardův stav vyvolal menší diskuzi, za což jsem samozřejmě hrozně rád, ale paradoxně vás budu muset zklamat, protože na další řádcích odpovědi na to, co se mu vlastně stalo a proč, nenajdete
Objeví se něco zcela nového.A ještě k těm vašim typům: Nikdo z vás není úplně vedle
39. Díl – Nová hrozba
Mléčná dráha, Země
Na Zemi se stále všechno točilo kolem plánované invaze do galaxie replikátorů - galaxie odporných plechových potvor, které sežerou, na co narazí. Dvojička pozemských bitevníků, které se již vzrušením doslova třásly, byla téměř připravena. Po technické stránce bylo vše v tom nejlepším pořádku, inženýři to kolikrát s nekonečným překontrolováváním i přeháněli, ale nebylo možné jim nic vyčítat. Svou práci brali zodpovědně a za žádných okolností nechtěli nechat nic náhodě, jelikož zrovna ta zpropadená náhoda by mohla v osudový okamžik hrát klíčovou roli. Nástroj zkázy replikátorů, tedy dvojice plavidel třídy 304, byl již připraven. Druhý krok k invazi do galaxie replikátorů byl taktéž překonán. Ke složení skládačky však chyběl ještě jeden dílek, poslední, ale neméně důležitý. Jednalo se o výstavbu hvězdné brány, která byla ke zdárnému provedení plánu zapotřebí. O její sestavení od základů až po zbrusu nové zadávací zařízení se zasadili Noxové ve společnosti Tollánů, kteří byli v tomto oboru ostřílenými mistry a velice složité a často také nebezpečné operace zvládali s chirurgickou přesností. Dali si sice na čas, ale delší čekání přineslo ovoce, jelikož výsledná práce převýšila veškerá očekávání a mnoha lidem doslova vyrazila dech. Brána totiž nedisponovala pouze desítky tisíc let starými funkcemi, ale uměla toho daleko víc - od autodestrukce až po, snad až po přehrávání hudby. Noxové opět ukázali, že ještě nepatří do starého železa a že je třeba s nimi stále počítat, a to i do budoucna. Po sedmi dnech tvrdé a nekonečné dřiny ovšem odpočinek nenastal. Bylo třeba ještě dopravit bránu k hlavnímu aliančnímu sídlu a místu, odkud bude invazivní flotila startovat, a kde tedy bude brány zapotřebí - k modré planetě známé pod označením Země. Tolláni připravili transportní loď ke které pro jistotu a z obav před replikátory přidělili ještě dva bitevní křižníky jako bezpečností doprovod, kterého si posádka transportéru nanejvýš vážila. Konvoj vyrazil z menších doků na povrchu planety, a co nevidět už trojice lodí klouzala po oběžné dráze. Velitelé ještě dostali od vedení poslední pokyny a za okamžik vyrazili vstříc cestě dlouhé přibližně dvacet čtyři hodin, tedy cestě k Zemi.
Na velitelství již přijali zprávu o vyslání konvoje, čemuž přizpůsobili bezpečností opatření na oběžné dráze. Mezitím si to trojice tollánských plavidel v poklidu šinula nekonečným hyperprostorovým tunelem. Transportní plavidlo disponovalo velice výkonnými hypermotory, patřily k těm nejlepším, které Tolláni postavili, a tak dvěma podpůrným křižníkům lehce stačilo. Cesta probíhala ve vší vážnosti, i když šlo o banální transport nákladu, ve kterém je možnost komplikací zredukovaná téměř na minimum. Na paluby lodí, převážně však na palubu transportního plavidla, byli přiděleni čerství nováčci, absolventi noxských výcvikových středisek, aby se zaučili v používání veškerých technologií, které tollánsko-noxská flotila poskytovala.
Jeden ze zajíců zrovna civěl na senzorovou obrazovku a hltal rady a informace, které do něj jeho starší a také o poznání zkušenější kolega ládoval, když se najednou učeň zadíval po nášivce, na které stálo Darius - strojní technik, a zničehonic vyhrkl: “Buďte chvíli zticha, prosím.“
Technikovi, kterému byl tento nanejvýš drzý pokyn směřován, se hned naježily chlupy na celém těle a zasycen rozčilením se proti svému učni obořil: “Cože?! Co jsi to řekl? Jak si to vůbec dovoluješ? Má to pro tebe být čest, být na palubě této lodi. Tvoje chování to ovšem nějak vyvrací.“
Učeň okamžitě reagoval. Byl si sice vědom své nezdvořilosti, ale prostě to z něj omylem vyjelo a navíc pro to měl vysvětlení: “Pane, podívejte se, senzory vykazují podivné údaje.“
Darius: “Ukaž…To je jen standardní anomálie. Nic zvláštního.“
Učeň: “To si nemyslím, pane, ta sekvence se opakuje a mně je dost povědomá. Na toto téma jsem vypracovával svou závěrečnou práci.“
Darius: “Tak co to tedy podle tebe je?“
Učeň: “Narušený hyperprostorový koridor. Pokrývá sice jen zlomek naší cesty, ale i tak bych doporučoval vystoupit z hyperprostoru a tuto zvýrazněnou část překonat podsvětelným pohonem. Jinak by to mohlo mít fatální následky na všechny lodě, a to včetně té naší.“
Darius: “Aleku, vím sice, že jsi absolvoval Akademii s jedním z nejlepších průměrů, ale to neznamená, že hned na své první cestě objevíš nějaké smrtící riziko. Jsi příliš nezkušený a hledáš cestu, jak ze sebe udělat hvězdu. Dej tomu čas.“
Alek: “Musím s vámi nesouhlasit, pane. Tímto jsem si naprosto jistý.“
Darius: “Tak dobrá, pokud ti to udělá dobře, odešleme data Noxům na planetu. Jestli budeš mít pravdu, bude to tvůj první úspěch, pokud ne, bude to tvoje první a zároveň poslední cesta na palubě lodi.“
Nadřízený důstojník tedy nakonec svolil a dal znamení svému podřízenému, aby odeslal data získaná senzory na centrální planetu. Senzorový důstojník se dal ihned do toho, ale za okamžik musel svého nadřízeného zklamat: “Pane, nějaké rušení brání v odeslání dat. Vlastně i další systémy začínají vykazovat nezvyklou chybovost.“
Darius: “Co to má znamenat?“
Alek: “Je to další vliv narušení hyperprostoru. To záření k nám přichází skrz něj a ovlivňuje činnost našich systémů, a to jak komunikace, tak třeba i senzorů. Za okamžik může odejít i ovládání a budeme odkázání k průletu tím peklem. Musíme vystoupit z hyperprostoru. Hned!“
Darius: “Dobrá, dobrá, dejte zprávu flotile, jdeme z hyperprostoru.“
Lodě začaly na rozkaz velitele opouštět doposud pohodlná hyperprostorová okna. V drsném, chladném, tmavém a tajuplném vesmíru je ovšem čekalo nemilé překvapení, a to v podobě tří orijských mateřských lodí, které se na ně okamžitě zaměřily. Na palubách tollánských lodí se v tu ránu rozezněl poplach. Senzory blikaly a hulákaly jako šílené. Takovéhle překvapení rozhodně nikdo nečekal a o to větší šok všichni zažili, když téměř bezprostředně po výstupu z hyperprostoru z hlavní zbraně první mateřské lodi vyšlehnul mocný žlutý paprsek a jen o vlásek minul transportní loď, která by to jistojistě neměla šanci přežít a spolu s hvězdnou bránou by na věky zmizela v hlubinách vesmíru. Zapomenuta a nevyužita. Řešení takovýchto šokových situací měli ale na palubách aliančních lodí zmáknuté na jedničku, a tak to na můstcích obou doprovodných plavidel šlapalo jako dobře namazaný stroj. Nepotřebný personál se začal přesouvat do svých ubikací, hlavní inženýrský tým se ubytoval ve strojovně a osádka můstku byla již pevně přilepena ve svých křeslech. Velitel jedné z lodí poté pronesl krátkou a výstižnou otázku: “Co to má proboha znamenat? Co tady dělají?“
Důstojník: “To nevím, pane, ale pochybuji, že budou reagovat na volání. Zaměřují nás.“
Velitel: “Dobrá, okamžitě opětujte palbu všemi dostupnými bateriemi a zahajte úhybné manévry. Držte se z dosahu jejich hlavní zbraně a za každou cenu chraňte náš transport. Volejte Zemi i naše a žádejte o okamžitou pomoc, začněte vysílat SOS volání na všech frekvencích.“
Důstojník: “Pane, díky tomu rušení nejsme schopni o pomoc zažádat. Signál se nedostane dál. Budeme si muset vystačit sami.“
Velitel: “To mně neříkejte ani z legrace. Mají naše zbraně účinek na jejich štíty?“
Důstojník: “Jen minimální, pane, ale zatím se nám daří negovat účinek jejich hlavních zbraní, a tak pálí jen těmi vedlejšími.“
Velitel: “A co naše štíty?“
Důstojník: “Pozemská vylepšení jsou znát a dávají nám dost času k dobru. Zatím se totiž drží.“
Mezitím atmosféra zhoustla samozřejmě i na palubě transportní lodi, která měla být příjemcem první rány. Na jejím pilotovi rázem ležela zátěž, kterou by neunesly ani ty nejodolnější nosníky, musel se totiž držet co možná nejdál od hlavní zbraně orijských lodí, závisela na něm nejen existence cenného nákladu, který loď převážela, ale také životy všech na palubě, a to rozhodně nebylo málo, na jediného člověka to bylo až přespříliš. Manévroval o sto šest, a držel tak loď a vše, co bylo na její palubě, v prozatímním bezpečí, ale nic nemohlo trvat věčně, a na obzoru se tak tyčil další a o to vážnější problém - jak zavolat o pomoc. Na bitevnících to, jak už tomu bývá zvykem, dávno zabalili a začali se soustředit na boj. Kapánek vědy tedy zbýval už jenom na transportní lodi a jejím plamínkem nebyl nikdo jiný než Alek. Bohužel pro něj, ještě před tím, než stihl začít vědecky myslet a používat svůj talent a nadání, si musel vyslechnout pár pěkně ostrých komentářů od svého nadřízeného, právě od toho, který zpochybňoval jeho nález a považoval Aleka za pouhého amatéra, který ještě objevuje svět kolem sebe a o pojmech jako třeba „narušení hyperprostoru” nemá ani nejmenší tušení.
Darius “Proboha! Aleku, vidíš, co tvoje hloupé a začátečnické jednání způsobilo?! Proč jsem tě vůbec poslouchal. Mohli jsme si v klídku hovět v hyperprostoru a nic z tohohle by se nestalo.“
Alek: “Ale, pane…“
Darius: “Žádné ale, koukej vymyslet způsob, jak kontaktovat Zemi, když jsi takový vědátor.“
Alek: “Ano, pane.“
Alek sice na rozkaz svého velitele reagoval kladně a s úctou, ale uvnitř ve své mysli již dávno prohrál a rezignoval. Měl sice pár nápadů, ale všechny ztroskotaly na neprostupné rušivé skořápce, která celá bojiště obemkla. Myšlenka míjela myšlenku a nápad míjel nápad, vše ale stálo za starou bačkoru. Alek se jen na chvíli myslí odvrátil od budování záchranného plánu a zamyslel se nad tím, proč vůbec tohle všechno, opomenul nevysvětlitelnou přítomnost orijských sil a jeho tok myšlenek zabrzdil na jediném, na nákladu, který loď, na jejíž palubě právě seděl a potil se, převážela. Posléze již nebylo třeba dalšího vědátorství. Alek jen nahlas vykřikl: “Hvězdná brána“.
A po té se doprovázen nepochopením ve tvářích ostatních členů posádky vytratil do nákladového prostoru. Přiskočil k ovládacímu panelu, který byl ověnčen několika externími obrazovkami a moduly, a začal vypínat uzamykací protokoly, které bráně z bezpečnostních důvodů nedovolovaly vytáčet, ba ani přijímat červí díry. Posléze už přešel k samotnému zadávání. Na zařízení, které se pyšnilo tollánským designem, zadávala jeho roztřepaná pravice symboly souhvězdí, které nakonec vedly k aktivaci hvězdné brány a otevření červí díry, která směřovala přímo na velitelství hvězdné brány - do SGC na Zem.
Ve vší stručnosti a rychlosti obeznámil nejistým a rozechvěným hlasem generála Landryho se současnou situací. Ten se nezdržoval otázkami typu: Jak? Odkud? Proč? A rovnou přislíbil posily, které byly tou poslední nadějí na přežití tollánského konvoje.
Hvězdná brána se posléze uzavřela a Alek spěchal oznámit svůj úspěch na můstek plavidla. Jeho poselství bylo s radostí a otevřenou náručí vyslyšeno a přeposláno na bitevníky, kde okamžitě zvýšilo morálku a agresivní, ale zdravě rozumnou chuť po vítězství. Alekův nadřízený si ale neodpustil ještě jednu otázku, která mírně zaváněla sarkasmem: “Kdy že mají ty posily přiletět?“
Alek: “To generál neřekl, ale jen doufám, že neletí od Země.“
Darius: “Pokud ano, najdou jen doutnající trosky.“
Nerovná bitva dvou Davidů proti třem Goliášům se ale zatím vyvíjela kupodivu vyrovnaně a bez jakýchkoli ztrát, a to na obou stranách. Kormidelníkům tollánských bitevníků se zatím dařilo stoprocentně se vyhýbat smrtelně nebezpečným paprskům z hlavních zbraní orijských lodí, což značně zvyšovalo jejich životnost a kondici štítů, přičemž neustále snášely iontové zbraňové baterie na běloskvoucí štíty orijských plavidel nehasnoucí modř. Po celém povrchu štítu vyskakovaly a zase se schovávaly modré bublinky způsobené palbou aliančních lodí. Na druhé straně bitevního pole, tedy na straně Aliance, byly štíty bombardovány vedlejšími zbraněmi orijských bitevníků a tvořily se na nich zlatomodré pukliny. Oriové proháněli méně zdatné, ale za to pohyblivější alianční plavidla už dobrých deset minut, přičemž si stále nezaznamenali jediný zářez na pažbě. Štít jednoho aliančního bitevníku už sice díky nepovedenému manévru okusil ničivou sílu hlavní zbraně lodí Ori, ale díky bohu odolal a v zápětí dokázal ustát nápor palby z vedlejších děl. Orie to ale záhy přestalo bavit. Jejich štíty sice pevně držely kolem jejich pevností, ale nepřátelská plavidla byla moc ohebná a mrštná, než aby je jejich hlavní síla, tedy nejničivější paprsek vypuštěný z přídi lodi, zasáhnula a následně zničila. Z majestátních hangárů lodí Ori se najednou vyvalila asi třicetičlenná letka stíhaček a okamžitě se zacílila na dva alianční bitevníky a jednu transportní loď. Ta aktivovala svůj skromný zbraňový arsenál a začala ostřelovat přilétající stíhačky, ale stále spíše spoléhala na manévrování, teď už ale více na sílu a výdrž svých štítů. Alianci začalo téct do bot, jelikož tak početná letka silných a odolných stíhaček, jako byly ty orijské, bylo to poslední, co v této prekérní situaci potřebovala. Křižníky nezahálely a okamžitě aktivovaly baterie bodové obrany, které začaly hned pálit do roje stíhaček. Ten se bohužel záhy rozplynul a rozpustil se v několik méně početných skupinek dotěrného hmyzu, který začal okamžitě vypouštět svá žihadla. Štíty bitevníku a bohužel i transportní lodi začaly rázem dostávat pořádně zabrat, zátěž se totiž povoláním odporných a dotěrných stíhaček rapidně zvýšila a energie, kterou byly štíty vyživovány, šla dolů jako kámen. Motory i štíty si musely naráz přiškrtit opasky, což bylo pro lodě zlé. Jedině tyto dva systémy totiž držely chřadnoucí bitevníky proti přesile tak dlouho naživu a v relativním pořádku. Bůh tomu tak asi ale chtěl a konec stále nepřicházel. Najednou se přímo v bitevním poli otevřela čtveřice hyperprostorových oken, ze kterých postupně vyskákaly čtyři pozemské tři sta trojky a okamžitě začaly na všech frekvencích vysílat ke spřáteleným lodí. Část stíhaček Oriů bystře a hbitě na přílet nových sil na bojiště zareagovala a odtrhla se od hlavního roje, který stále doléhal na kličkující bitevníky.
Bombardéry byly sice v dost razantním početním oslabení, ale jejich nadměrná technologická převaha bitvu vyvažovala. Okamžitě se pustily do stíhaček, aby alespoň částečně uvolnily zátěž na štíty bitevníků, které si už se svým nášupem orijských letounů téměř poradily. Všechny čtyři bombardéry se držely při sobě v ucelené formaci, přičemž jim na záda dýchala asi patnáctka dravých a nenasytných stíhaček, které bez přestání pražily do bombardérů svými předními děly. Piloti ATBček se přes bojový komunikační kanál dohodli na jisté strategii boje a hned se pustili do jejího plnění. Zaráz vypustily všechny stroje ze svých nosičů útočné hlavice, každý letoun jednu. Ty se začaly hnát vpřed, za okamžik se otočily o sto osmdesát stupňů a zafixovaly se na svoje cíle - na stíhačky Oriů. Početné orijské letce se podařilo dvě hlavice sestřelit, ale naneštěstí pro ně se zbylé dvě dostaly příliš blízko a už nebylo možné se nárazu stíhačky a rakety vyhnout. Hned jak hlavice narazily do zlatavých štítů, začaly je vyšťavovat ničivým žárem a pumpovat do nich energii z výbuchu. Dvě stíhačky se rázem proměnily v zářící pochodně, které osvětlily jinak temné a ponuré bojiště. Dva letouny dole, třináct zbývalo.
Bombardéry pozemské výroby měly naštěstí záďové štíty mírně posílené, a tak stále dokázaly efektivně chránit letoun před neustálými nárazy zlatých energetických střel. Palba ale houstla a bombardéry nebyly ve výhodné pozici, upalovaly totiž zády k nepříteli, což nikdy není dobré. Piloti tedy nahnali do motorů přebytečnou energii z generátorů a provedli nečekaný a ostrý obrat, kterým se dostali do o poznání výhodnější a strategicky velmi ceněné pozice - do týlu nepřítele. Odtud začali okamžitě ostřelovat řady nepřátelských strojů. Nejprve vypálily další salvu čtyř raket, které si hravě dokázaly najít své cíle, což vyústilo v destrukci dalších čtyř stíhaček a to už na výslednici svítilo 6:0 - pěkné skóre. Piloti se ale nechtěli hned při první vlně zbavit všech raket, které se proti stíhačkám ukázaly jako velice efektivní, a proto začali používat energetické kanóny umístěné pod křídly a pod kokpitem. Alianční a orijské síly si teď začaly vyměňovat energetické pulzy jako na běžícím páse. Z orijských řad šlehalo hejno zlatých a drobných pulzů, zatímco z aliančních plavidel se na Orie řítila hustá modrá kaše. Boj se tak značně vyrovnal. Pozemští piloti sice se svými stroji manévrovali, jak jen bylo v jejich silách, ale jejich deficit tvořený početní nevýhodou se začal prohlubovat. Štíty dostávaly pořádně zabrat, jelikož musely neustále pohlcovat energii z nepřátelské palby. Zejména jeden bombardér si procházel velice krušnými chvilkami, protože se na něj stíhačky Oriů snesly jako vosy na med. Praktikovaly účinnou taktiku a vždy se zaměřily na jeden z cílů a nedaly mu pokoj. Byly dotěrné a neústupné, nenechaly se zahnat a neustoupily ani o píď. Zbylé tři ATBčka měly sice trochu více volnosti a klidu, který jim rozhodně přišel vhod, a mohly tak kropit řady nepřátel, ale pronásledovaný letoun to stálo život. Bránil se sice udatně svým záďovým kanónem, ale štíty nebyly nevyčerpatelné, a proto nakonec povolily. Nepřátelští dravci toho okamžitě využili a rozmetali křehký letoun svými předními kanóny. Od této chvíle se ale bitva nevyvíjela vůbec dobře. Se ztrátou prvního z bombardérů upadla nejen agresivně zdravá chuť po vítězství, ale také palebná síla, kterou mohla Aliance klást odpor. Piloti ze Země se ještě dobu nebojácně rvali o každý centimetr na bojišti a snažili se na armádě orijských stíhaček napáchat tolik škod, kolik jen bylo v jejich silách. Štěstí, což byl v této nerovné bitvě jediný element, který by jim mohl dovolit zvítězit, jim nepřálo. Oriové byli prostě proti a uštvali alianční letouny jako lovnou zvěř. Když se bombardéry s krásným finálním výbuchem zbavily poslední stíhačky, která se v zápalu boje snažila spáchat kamikadze, a chtěli se tak vrhnout na pomoc tollánskému konvoji, začala se z hangárů řítit další letka stíhaček, se kterou před chvíli jen o chloupek vyhráli šarvátku. Stíhačky se začaly s ohromnou chutí po zásahu vyrojit z hangárů a začaly se jako vosy na med snášet na bombardéry, jejichž kondice dostala při posledním souboji pořádně silnou ránu. Letouny Oriů smetly zoufale početně oslabené ATBčka prakticky hned v první vlně. Bylo jich alespoň dvakrát více, než předtím a vlastní palbou vytvořily doslova neprostupnou zeď, která posekala další dva bombardéry, a na zbylém si stíhačky smlsly v klasickém stíhacím boji. Ale nebojácnost a excelentní dovednosti pilotů, ale i jejich asistentů, tedy zbraňových důstojníků, se zasadily o splnění jednoho velkého úkolu. Podařilo se jim ochránit alianční konvoj, jenž převážel a zároveň také ochraňoval nesmírně cenný náklad - hvězdnou bránu, před nájezdem orijských vojsk, jejichž přítomnost byla naprosto nepochopitelná, ale byla to až ta poslední věc, která právě Alianci zajímala.
Alianční posily byly mocnou orijskou pěstí rozdrceny, a tak se mohl scénář bitvy vrátit zpátky do předem zajetých kolejí. Stíhačky začaly prudce měnit směr a blížit se ke dvěma tollánským bitevníkům, pro které už to byla finální zastávka. Štíty sice byly dostatečně nabity, aby odolaly náporu stíhaček, ale sladký dodatek ze zbraní křižníků už byl příliš. Vtom přišel ten dlouho očekávaný a vymodlený okamžik. V týlu flotily se otevřela dvojice agresivně zelených hyperprostorových oken, ze kterých vypadly dvě pozemské tři sta čtyřky. Na svých bocích nesly hrdě svá jména - Daedalus a Korolev - vyrytá přímo do trupu. Celá bitva se jakoby zastavila, zamrzla. Možná tím údivem, nebo nečekaným příletem posil. Neplatilo to však pro pozemšťany, kteří v tomto divadle hráli roli hrdinných zachránců. Obě lodě měly díky svým prakticky dokonalým senzorovým systémům již dlouho před výstupem do normálního prostoru dobrý přehled o dění na bojišti a přizpůsobili tomu svůj nečekaný výstup z hyperprostoru, který byl spojen s koordinovaným útokem. Hned jak obě lodě aktivovaly štíty, začaly z jejich hlavních baterií šlehat modro skvoucí paprsky rozžhavené plazmy a ochotně se opírat do štítů jediného orijského bitevníku. Ten se ani nestihl pohnout a už měl na kahánku a v době, kdy se začal vzpamatovávat, snášel již nápor šestého a také posledního asgardského paprsku. Právě ten totiž doslova anuloval jinak mocné a nepřekonatelné štíty orijského obra. Ze sil Koroleva se jako poslední hřebíček do rakve se syčením a bzučením vyhrnuly dvě hlavice mark IX a okamžitě se začaly přibližovat ke svému cíli. Jejich pohonný systém byl založen na miniaturní verzi iontového pohonu a dokázal raketám propůjčovat neskutečnou rychlost. Oriové byli tak dokonale vyvedení z míry, že na odstartování dvou hlavic ani nezareagovali. Kdo ví, jestli o nich vůbec věděli. Dvě hlavice s jadernými náložemi se v mžiku dostaly až k trupu lodi, kde také skončilo jejich putování. Zde explodovaly a začaly se prokousávat tuhým a velice pevným trupem orijské lodi. Celou polovinu lodi obemknul ohnivý plášť a na trup začal dorážet agresivní žár, který spaloval a tavil části trupu. Co však bylo pro loď nejhorší, byla energie, která se z takto silného výbuchu uvolnila. Ta začala se vší parádou a v té nejlepší náladě tlačit do trupu, který za okamžik prorazila. Bohužel pro Orie jí to nestačilo a expandovala dál a dál. Ukusovala další a další části trupu, až nakonec z majestátní a obrovské lodi zbylo jen nepředstavitelné množství zrnek prachu, které po celém bojišti rozmetala finální exploze celé lodi. Teprve po tomto incidentu se celé bojové pole vzpamatovalo a začal opravdový boj, alespoň na chvíli. Lodě pozemšťanů se začaly od orijských křižníků vzdalovat a zároveň započaly přibližování ke spřáteleným lodím. Chvíli to vypadalo jako rychlý ústup, ale kam? Celá oblast byla přece silně rušená a nebylo kam se před nepředstavitelnou silou vojsk Ori ukrýt. Rozuzlení a vysvětlení vyvstalo na povrch za chvíli. Ještě předtím však vypálily obě orijské lodě po dvojici pozemských krasavců paprsky ze své hlavní zbraně. Naneštěstí pro ně byly jejich cíle moc daleko, a proto dostali výborně vycvičení kormidelníci Daedala a Koroleva čas na úhybný manévr, kterým uvolnili cestu dvěma zlatým paprskům, které svou cestu ukončily někde v tmavé a chladné dáli vesmíru. Tu najednou, úplně zničehonic, se začala od obou lodí Oriů šířit oslepující zář, a kdyby se ve vesmíru šířil zvuk, tak i ohlušující rámus. Mohla za to exploze dvou jaderných hlavic mark X, toho nejsilnějšího, nejnebezpečnějšího a nejničivějšího, co kdy bylo na Zemi vynalezeno a vyrobeno. Mimořádné exploze se draly z nitra obou lodí ven do vesmíru, přičemž rozsekávaly trup po celém obvodu lodi. Nic nemohlo takové síle odolat, ani lodě Ori stavěné za pomoci vědomostí povznesených bytostí. Bitva byla ukončena a díky posilám ze Země skončila prakticky ještě dříve, než začala. Pozemšťané znovu prokázali svůj důvtip, díky kterému již zvítězili v nejedené bitvě, a využili nesmírného potenciálů svých fázově se posouvajících vesmírných min, které si s sebou přibalili na cestu. Na obrazovkách senzorů krátkého dosahu v tu ránu ale zablikalo další jednadvacet kontaktů. Plukovník Caldwell, který již jako obvykle velel Daedalu, se zamyšleně podíval na obrazovku, poté od ní odešel, usadil se do křesla a nechal se informovat o situaci.
Taylor: “Pane, máme tu letku orijských stíhaček. Je jich přesně dvacet jedna.“
Caldwell: “Dobrá, vyčistíme to, připravte vedlejší děla.“
Obranné věže po celé lodi se náhle probudily a za okamžik začaly ze svých hlavní soptit množství energetických výstřelů. Stíhací stroje Oriů ještě ani nezačaly pálit a už jejich řady prořídly přinejmenším na polovinu. Několika strojům se ale povedlo prokličkovat tou hustou řadou ničivé modře a dostat se dost blízko, aby mohly začít kličkovat kolem lodí a uštědřovat jí jednu ránu za druhou. Povedlo se to šesti stíhačkám. Nehodlaly však typickou taktiku praktikovat a hrnuly se přímo na Daedala, ten byl pohodlně uvelebený na svém místě a pohyboval se jen setrvačností, tedy velmi pomalu.
Taylor: “Pane, sedm orijských stíhaček, míří přímo na nás. Chtějí do nás narazit.“
Caldwell: "Tak je je zničte!"
Taylor: "Bez šance. Letí příliš rychle."
Caldwell: “Přežijí to štíty?“
Taylor: “Ano, pane, měly by bez problému.“
Caldwell: “Pravděpodobnost nárazu?“
Taylor: “Sto procent.“
Caldwell: “Dobrá, tak je nechte, ať se předvedou...Připravte se na náraz!“
Sedmero stíhaček se ani neobtěžovalo po Daedalovi pálit. Jen ladně a zároveň velmi rychle pluly prostorem a blížily se k Daedalovým štítům. Když do nárazů zbývalo sotva deset sekund, přiřítil se do akce jako velká voda Korolev. Namířil si to přímo proti stíhačkám a začal je svým štítem masakrovat jako buldozer. Stíhačky se do jedné rozplácly jako mouchy o čelní sklo auta. Teď už byl opravdu konec.
Na scéně se tak mohly ukázat i dost potlučené lodě Tollánů, které ovšem uchránily svůj náklad a to bylo hlavní. Plukovník Puškin, který velel Korolevovi, nařídil komunikačnímu důstojníkovi aktivovat spojení s Daedalem i s toluánskými bitevními loděmi. Na rozlehlých plochách komunikačních obrazovek rázem vyskočily čtyři obličeje, tváře velitelů všech přeživších lodí, tváře bitevních kapitánů Aliance.
Nejpohotovější byl jeden z kapitánů tollánských lodí. Nenechal nikoho mluvit a ujal se jako první slova: “Jsme vám vděční za vaší pomoc. Už jsme měli na mále.“
Na což reagoval Caldwell: “Máte štěstí, že jsme měli poblíž průzkumnou letku bombardérů a že jsme byli poblíž také my. Tak rychle bychom to ze Země ani náhodou nestihli.
Kapitán: “Plukovníku, vaše lodě překonaly to rušení hyperprostoru. Podle našich senzorů se to táhlo přes celou oblast.“
Caldwell: “Ano, věděli jsme o tom, ale naštěstí to naše protiopatření překonala. Sice jsme trošku riskovali, ale nakonec to stálo za to. Jednu otázku si ale neodpustím.“
Kapitán: “Asi vím, co máte na srdci.“
Caldwell: “Jakpak by ne. Máte alespoň nějaké tušení, co má tahle šaškárna znamenat?“
Kapitán: “Ani to nejmenší, plukovníku, evidentně to na nás narafičili. Donutili nás opustit hyperprostor a zaútočili na nás hned, jak jsme vypadli ven.“
Caldwell: “Ale kde se tady proboha živého vzali? Vždyť odešli z naší galaxie, byl konec, na převory jsme použili Archu a oni začali stát při náš. Tedy alespoň ne proti nám.“
Kapitán: “Třeba změnili názor. Nebo je někdo vede, někdo další.“
Caldwell: “Další Oriové? Ne, to ne, to není možné, zabili jsme je všechny.“
Kapitán: “Otázkou je, zdali jsou v galaxii další lodě, nebo jestli to byl jenom předvoj. Nebo možná nějaká zapomenutá flotila.“
Caldwell: “Důkladněji to probereme na velitelství. Teď musíme letět.“
Kapitán: “A co to rušení?“
Caldwell: “Generovaly ho nějaké přístroje na palubách jejich lodí. Byly tři a hned po zničení první lodě rušení zesláblo. Teď už je oblast zcela čistá.“
Kapitán: “Dobrá, letíme. Konečně dokončíme, co jsme začali.“
Celá flotila se dala do pohybu a za hukotu motorů zmizela v několika hyperprostorových tunelech.
Pokračování příště!
Mléčná dráha, Země
Na Zemi se stále všechno točilo kolem plánované invaze do galaxie replikátorů - galaxie odporných plechových potvor, které sežerou, na co narazí. Dvojička pozemských bitevníků, které se již vzrušením doslova třásly, byla téměř připravena. Po technické stránce bylo vše v tom nejlepším pořádku, inženýři to kolikrát s nekonečným překontrolováváním i přeháněli, ale nebylo možné jim nic vyčítat. Svou práci brali zodpovědně a za žádných okolností nechtěli nechat nic náhodě, jelikož zrovna ta zpropadená náhoda by mohla v osudový okamžik hrát klíčovou roli. Nástroj zkázy replikátorů, tedy dvojice plavidel třídy 304, byl již připraven. Druhý krok k invazi do galaxie replikátorů byl taktéž překonán. Ke složení skládačky však chyběl ještě jeden dílek, poslední, ale neméně důležitý. Jednalo se o výstavbu hvězdné brány, která byla ke zdárnému provedení plánu zapotřebí. O její sestavení od základů až po zbrusu nové zadávací zařízení se zasadili Noxové ve společnosti Tollánů, kteří byli v tomto oboru ostřílenými mistry a velice složité a často také nebezpečné operace zvládali s chirurgickou přesností. Dali si sice na čas, ale delší čekání přineslo ovoce, jelikož výsledná práce převýšila veškerá očekávání a mnoha lidem doslova vyrazila dech. Brána totiž nedisponovala pouze desítky tisíc let starými funkcemi, ale uměla toho daleko víc - od autodestrukce až po, snad až po přehrávání hudby. Noxové opět ukázali, že ještě nepatří do starého železa a že je třeba s nimi stále počítat, a to i do budoucna. Po sedmi dnech tvrdé a nekonečné dřiny ovšem odpočinek nenastal. Bylo třeba ještě dopravit bránu k hlavnímu aliančnímu sídlu a místu, odkud bude invazivní flotila startovat, a kde tedy bude brány zapotřebí - k modré planetě známé pod označením Země. Tolláni připravili transportní loď ke které pro jistotu a z obav před replikátory přidělili ještě dva bitevní křižníky jako bezpečností doprovod, kterého si posádka transportéru nanejvýš vážila. Konvoj vyrazil z menších doků na povrchu planety, a co nevidět už trojice lodí klouzala po oběžné dráze. Velitelé ještě dostali od vedení poslední pokyny a za okamžik vyrazili vstříc cestě dlouhé přibližně dvacet čtyři hodin, tedy cestě k Zemi.
Na velitelství již přijali zprávu o vyslání konvoje, čemuž přizpůsobili bezpečností opatření na oběžné dráze. Mezitím si to trojice tollánských plavidel v poklidu šinula nekonečným hyperprostorovým tunelem. Transportní plavidlo disponovalo velice výkonnými hypermotory, patřily k těm nejlepším, které Tolláni postavili, a tak dvěma podpůrným křižníkům lehce stačilo. Cesta probíhala ve vší vážnosti, i když šlo o banální transport nákladu, ve kterém je možnost komplikací zredukovaná téměř na minimum. Na paluby lodí, převážně však na palubu transportního plavidla, byli přiděleni čerství nováčci, absolventi noxských výcvikových středisek, aby se zaučili v používání veškerých technologií, které tollánsko-noxská flotila poskytovala.
Jeden ze zajíců zrovna civěl na senzorovou obrazovku a hltal rady a informace, které do něj jeho starší a také o poznání zkušenější kolega ládoval, když se najednou učeň zadíval po nášivce, na které stálo Darius - strojní technik, a zničehonic vyhrkl: “Buďte chvíli zticha, prosím.“
Technikovi, kterému byl tento nanejvýš drzý pokyn směřován, se hned naježily chlupy na celém těle a zasycen rozčilením se proti svému učni obořil: “Cože?! Co jsi to řekl? Jak si to vůbec dovoluješ? Má to pro tebe být čest, být na palubě této lodi. Tvoje chování to ovšem nějak vyvrací.“
Učeň okamžitě reagoval. Byl si sice vědom své nezdvořilosti, ale prostě to z něj omylem vyjelo a navíc pro to měl vysvětlení: “Pane, podívejte se, senzory vykazují podivné údaje.“
Darius: “Ukaž…To je jen standardní anomálie. Nic zvláštního.“
Učeň: “To si nemyslím, pane, ta sekvence se opakuje a mně je dost povědomá. Na toto téma jsem vypracovával svou závěrečnou práci.“
Darius: “Tak co to tedy podle tebe je?“
Učeň: “Narušený hyperprostorový koridor. Pokrývá sice jen zlomek naší cesty, ale i tak bych doporučoval vystoupit z hyperprostoru a tuto zvýrazněnou část překonat podsvětelným pohonem. Jinak by to mohlo mít fatální následky na všechny lodě, a to včetně té naší.“
Darius: “Aleku, vím sice, že jsi absolvoval Akademii s jedním z nejlepších průměrů, ale to neznamená, že hned na své první cestě objevíš nějaké smrtící riziko. Jsi příliš nezkušený a hledáš cestu, jak ze sebe udělat hvězdu. Dej tomu čas.“
Alek: “Musím s vámi nesouhlasit, pane. Tímto jsem si naprosto jistý.“
Darius: “Tak dobrá, pokud ti to udělá dobře, odešleme data Noxům na planetu. Jestli budeš mít pravdu, bude to tvůj první úspěch, pokud ne, bude to tvoje první a zároveň poslední cesta na palubě lodi.“
Nadřízený důstojník tedy nakonec svolil a dal znamení svému podřízenému, aby odeslal data získaná senzory na centrální planetu. Senzorový důstojník se dal ihned do toho, ale za okamžik musel svého nadřízeného zklamat: “Pane, nějaké rušení brání v odeslání dat. Vlastně i další systémy začínají vykazovat nezvyklou chybovost.“
Darius: “Co to má znamenat?“
Alek: “Je to další vliv narušení hyperprostoru. To záření k nám přichází skrz něj a ovlivňuje činnost našich systémů, a to jak komunikace, tak třeba i senzorů. Za okamžik může odejít i ovládání a budeme odkázání k průletu tím peklem. Musíme vystoupit z hyperprostoru. Hned!“
Darius: “Dobrá, dobrá, dejte zprávu flotile, jdeme z hyperprostoru.“
Lodě začaly na rozkaz velitele opouštět doposud pohodlná hyperprostorová okna. V drsném, chladném, tmavém a tajuplném vesmíru je ovšem čekalo nemilé překvapení, a to v podobě tří orijských mateřských lodí, které se na ně okamžitě zaměřily. Na palubách tollánských lodí se v tu ránu rozezněl poplach. Senzory blikaly a hulákaly jako šílené. Takovéhle překvapení rozhodně nikdo nečekal a o to větší šok všichni zažili, když téměř bezprostředně po výstupu z hyperprostoru z hlavní zbraně první mateřské lodi vyšlehnul mocný žlutý paprsek a jen o vlásek minul transportní loď, která by to jistojistě neměla šanci přežít a spolu s hvězdnou bránou by na věky zmizela v hlubinách vesmíru. Zapomenuta a nevyužita. Řešení takovýchto šokových situací měli ale na palubách aliančních lodí zmáknuté na jedničku, a tak to na můstcích obou doprovodných plavidel šlapalo jako dobře namazaný stroj. Nepotřebný personál se začal přesouvat do svých ubikací, hlavní inženýrský tým se ubytoval ve strojovně a osádka můstku byla již pevně přilepena ve svých křeslech. Velitel jedné z lodí poté pronesl krátkou a výstižnou otázku: “Co to má proboha znamenat? Co tady dělají?“
Důstojník: “To nevím, pane, ale pochybuji, že budou reagovat na volání. Zaměřují nás.“
Velitel: “Dobrá, okamžitě opětujte palbu všemi dostupnými bateriemi a zahajte úhybné manévry. Držte se z dosahu jejich hlavní zbraně a za každou cenu chraňte náš transport. Volejte Zemi i naše a žádejte o okamžitou pomoc, začněte vysílat SOS volání na všech frekvencích.“
Důstojník: “Pane, díky tomu rušení nejsme schopni o pomoc zažádat. Signál se nedostane dál. Budeme si muset vystačit sami.“
Velitel: “To mně neříkejte ani z legrace. Mají naše zbraně účinek na jejich štíty?“
Důstojník: “Jen minimální, pane, ale zatím se nám daří negovat účinek jejich hlavních zbraní, a tak pálí jen těmi vedlejšími.“
Velitel: “A co naše štíty?“
Důstojník: “Pozemská vylepšení jsou znát a dávají nám dost času k dobru. Zatím se totiž drží.“
Mezitím atmosféra zhoustla samozřejmě i na palubě transportní lodi, která měla být příjemcem první rány. Na jejím pilotovi rázem ležela zátěž, kterou by neunesly ani ty nejodolnější nosníky, musel se totiž držet co možná nejdál od hlavní zbraně orijských lodí, závisela na něm nejen existence cenného nákladu, který loď převážela, ale také životy všech na palubě, a to rozhodně nebylo málo, na jediného člověka to bylo až přespříliš. Manévroval o sto šest, a držel tak loď a vše, co bylo na její palubě, v prozatímním bezpečí, ale nic nemohlo trvat věčně, a na obzoru se tak tyčil další a o to vážnější problém - jak zavolat o pomoc. Na bitevnících to, jak už tomu bývá zvykem, dávno zabalili a začali se soustředit na boj. Kapánek vědy tedy zbýval už jenom na transportní lodi a jejím plamínkem nebyl nikdo jiný než Alek. Bohužel pro něj, ještě před tím, než stihl začít vědecky myslet a používat svůj talent a nadání, si musel vyslechnout pár pěkně ostrých komentářů od svého nadřízeného, právě od toho, který zpochybňoval jeho nález a považoval Aleka za pouhého amatéra, který ještě objevuje svět kolem sebe a o pojmech jako třeba „narušení hyperprostoru” nemá ani nejmenší tušení.
Darius “Proboha! Aleku, vidíš, co tvoje hloupé a začátečnické jednání způsobilo?! Proč jsem tě vůbec poslouchal. Mohli jsme si v klídku hovět v hyperprostoru a nic z tohohle by se nestalo.“
Alek: “Ale, pane…“
Darius: “Žádné ale, koukej vymyslet způsob, jak kontaktovat Zemi, když jsi takový vědátor.“
Alek: “Ano, pane.“
Alek sice na rozkaz svého velitele reagoval kladně a s úctou, ale uvnitř ve své mysli již dávno prohrál a rezignoval. Měl sice pár nápadů, ale všechny ztroskotaly na neprostupné rušivé skořápce, která celá bojiště obemkla. Myšlenka míjela myšlenku a nápad míjel nápad, vše ale stálo za starou bačkoru. Alek se jen na chvíli myslí odvrátil od budování záchranného plánu a zamyslel se nad tím, proč vůbec tohle všechno, opomenul nevysvětlitelnou přítomnost orijských sil a jeho tok myšlenek zabrzdil na jediném, na nákladu, který loď, na jejíž palubě právě seděl a potil se, převážela. Posléze již nebylo třeba dalšího vědátorství. Alek jen nahlas vykřikl: “Hvězdná brána“.
A po té se doprovázen nepochopením ve tvářích ostatních členů posádky vytratil do nákladového prostoru. Přiskočil k ovládacímu panelu, který byl ověnčen několika externími obrazovkami a moduly, a začal vypínat uzamykací protokoly, které bráně z bezpečnostních důvodů nedovolovaly vytáčet, ba ani přijímat červí díry. Posléze už přešel k samotnému zadávání. Na zařízení, které se pyšnilo tollánským designem, zadávala jeho roztřepaná pravice symboly souhvězdí, které nakonec vedly k aktivaci hvězdné brány a otevření červí díry, která směřovala přímo na velitelství hvězdné brány - do SGC na Zem.
Ve vší stručnosti a rychlosti obeznámil nejistým a rozechvěným hlasem generála Landryho se současnou situací. Ten se nezdržoval otázkami typu: Jak? Odkud? Proč? A rovnou přislíbil posily, které byly tou poslední nadějí na přežití tollánského konvoje.
Hvězdná brána se posléze uzavřela a Alek spěchal oznámit svůj úspěch na můstek plavidla. Jeho poselství bylo s radostí a otevřenou náručí vyslyšeno a přeposláno na bitevníky, kde okamžitě zvýšilo morálku a agresivní, ale zdravě rozumnou chuť po vítězství. Alekův nadřízený si ale neodpustil ještě jednu otázku, která mírně zaváněla sarkasmem: “Kdy že mají ty posily přiletět?“
Alek: “To generál neřekl, ale jen doufám, že neletí od Země.“
Darius: “Pokud ano, najdou jen doutnající trosky.“
Nerovná bitva dvou Davidů proti třem Goliášům se ale zatím vyvíjela kupodivu vyrovnaně a bez jakýchkoli ztrát, a to na obou stranách. Kormidelníkům tollánských bitevníků se zatím dařilo stoprocentně se vyhýbat smrtelně nebezpečným paprskům z hlavních zbraní orijských lodí, což značně zvyšovalo jejich životnost a kondici štítů, přičemž neustále snášely iontové zbraňové baterie na běloskvoucí štíty orijských plavidel nehasnoucí modř. Po celém povrchu štítu vyskakovaly a zase se schovávaly modré bublinky způsobené palbou aliančních lodí. Na druhé straně bitevního pole, tedy na straně Aliance, byly štíty bombardovány vedlejšími zbraněmi orijských bitevníků a tvořily se na nich zlatomodré pukliny. Oriové proháněli méně zdatné, ale za to pohyblivější alianční plavidla už dobrých deset minut, přičemž si stále nezaznamenali jediný zářez na pažbě. Štít jednoho aliančního bitevníku už sice díky nepovedenému manévru okusil ničivou sílu hlavní zbraně lodí Ori, ale díky bohu odolal a v zápětí dokázal ustát nápor palby z vedlejších děl. Orie to ale záhy přestalo bavit. Jejich štíty sice pevně držely kolem jejich pevností, ale nepřátelská plavidla byla moc ohebná a mrštná, než aby je jejich hlavní síla, tedy nejničivější paprsek vypuštěný z přídi lodi, zasáhnula a následně zničila. Z majestátních hangárů lodí Ori se najednou vyvalila asi třicetičlenná letka stíhaček a okamžitě se zacílila na dva alianční bitevníky a jednu transportní loď. Ta aktivovala svůj skromný zbraňový arsenál a začala ostřelovat přilétající stíhačky, ale stále spíše spoléhala na manévrování, teď už ale více na sílu a výdrž svých štítů. Alianci začalo téct do bot, jelikož tak početná letka silných a odolných stíhaček, jako byly ty orijské, bylo to poslední, co v této prekérní situaci potřebovala. Křižníky nezahálely a okamžitě aktivovaly baterie bodové obrany, které začaly hned pálit do roje stíhaček. Ten se bohužel záhy rozplynul a rozpustil se v několik méně početných skupinek dotěrného hmyzu, který začal okamžitě vypouštět svá žihadla. Štíty bitevníku a bohužel i transportní lodi začaly rázem dostávat pořádně zabrat, zátěž se totiž povoláním odporných a dotěrných stíhaček rapidně zvýšila a energie, kterou byly štíty vyživovány, šla dolů jako kámen. Motory i štíty si musely naráz přiškrtit opasky, což bylo pro lodě zlé. Jedině tyto dva systémy totiž držely chřadnoucí bitevníky proti přesile tak dlouho naživu a v relativním pořádku. Bůh tomu tak asi ale chtěl a konec stále nepřicházel. Najednou se přímo v bitevním poli otevřela čtveřice hyperprostorových oken, ze kterých postupně vyskákaly čtyři pozemské tři sta trojky a okamžitě začaly na všech frekvencích vysílat ke spřáteleným lodí. Část stíhaček Oriů bystře a hbitě na přílet nových sil na bojiště zareagovala a odtrhla se od hlavního roje, který stále doléhal na kličkující bitevníky.
Bombardéry byly sice v dost razantním početním oslabení, ale jejich nadměrná technologická převaha bitvu vyvažovala. Okamžitě se pustily do stíhaček, aby alespoň částečně uvolnily zátěž na štíty bitevníků, které si už se svým nášupem orijských letounů téměř poradily. Všechny čtyři bombardéry se držely při sobě v ucelené formaci, přičemž jim na záda dýchala asi patnáctka dravých a nenasytných stíhaček, které bez přestání pražily do bombardérů svými předními děly. Piloti ATBček se přes bojový komunikační kanál dohodli na jisté strategii boje a hned se pustili do jejího plnění. Zaráz vypustily všechny stroje ze svých nosičů útočné hlavice, každý letoun jednu. Ty se začaly hnát vpřed, za okamžik se otočily o sto osmdesát stupňů a zafixovaly se na svoje cíle - na stíhačky Oriů. Početné orijské letce se podařilo dvě hlavice sestřelit, ale naneštěstí pro ně se zbylé dvě dostaly příliš blízko a už nebylo možné se nárazu stíhačky a rakety vyhnout. Hned jak hlavice narazily do zlatavých štítů, začaly je vyšťavovat ničivým žárem a pumpovat do nich energii z výbuchu. Dvě stíhačky se rázem proměnily v zářící pochodně, které osvětlily jinak temné a ponuré bojiště. Dva letouny dole, třináct zbývalo.
Bombardéry pozemské výroby měly naštěstí záďové štíty mírně posílené, a tak stále dokázaly efektivně chránit letoun před neustálými nárazy zlatých energetických střel. Palba ale houstla a bombardéry nebyly ve výhodné pozici, upalovaly totiž zády k nepříteli, což nikdy není dobré. Piloti tedy nahnali do motorů přebytečnou energii z generátorů a provedli nečekaný a ostrý obrat, kterým se dostali do o poznání výhodnější a strategicky velmi ceněné pozice - do týlu nepřítele. Odtud začali okamžitě ostřelovat řady nepřátelských strojů. Nejprve vypálily další salvu čtyř raket, které si hravě dokázaly najít své cíle, což vyústilo v destrukci dalších čtyř stíhaček a to už na výslednici svítilo 6:0 - pěkné skóre. Piloti se ale nechtěli hned při první vlně zbavit všech raket, které se proti stíhačkám ukázaly jako velice efektivní, a proto začali používat energetické kanóny umístěné pod křídly a pod kokpitem. Alianční a orijské síly si teď začaly vyměňovat energetické pulzy jako na běžícím páse. Z orijských řad šlehalo hejno zlatých a drobných pulzů, zatímco z aliančních plavidel se na Orie řítila hustá modrá kaše. Boj se tak značně vyrovnal. Pozemští piloti sice se svými stroji manévrovali, jak jen bylo v jejich silách, ale jejich deficit tvořený početní nevýhodou se začal prohlubovat. Štíty dostávaly pořádně zabrat, jelikož musely neustále pohlcovat energii z nepřátelské palby. Zejména jeden bombardér si procházel velice krušnými chvilkami, protože se na něj stíhačky Oriů snesly jako vosy na med. Praktikovaly účinnou taktiku a vždy se zaměřily na jeden z cílů a nedaly mu pokoj. Byly dotěrné a neústupné, nenechaly se zahnat a neustoupily ani o píď. Zbylé tři ATBčka měly sice trochu více volnosti a klidu, který jim rozhodně přišel vhod, a mohly tak kropit řady nepřátel, ale pronásledovaný letoun to stálo život. Bránil se sice udatně svým záďovým kanónem, ale štíty nebyly nevyčerpatelné, a proto nakonec povolily. Nepřátelští dravci toho okamžitě využili a rozmetali křehký letoun svými předními kanóny. Od této chvíle se ale bitva nevyvíjela vůbec dobře. Se ztrátou prvního z bombardérů upadla nejen agresivně zdravá chuť po vítězství, ale také palebná síla, kterou mohla Aliance klást odpor. Piloti ze Země se ještě dobu nebojácně rvali o každý centimetr na bojišti a snažili se na armádě orijských stíhaček napáchat tolik škod, kolik jen bylo v jejich silách. Štěstí, což byl v této nerovné bitvě jediný element, který by jim mohl dovolit zvítězit, jim nepřálo. Oriové byli prostě proti a uštvali alianční letouny jako lovnou zvěř. Když se bombardéry s krásným finálním výbuchem zbavily poslední stíhačky, která se v zápalu boje snažila spáchat kamikadze, a chtěli se tak vrhnout na pomoc tollánskému konvoji, začala se z hangárů řítit další letka stíhaček, se kterou před chvíli jen o chloupek vyhráli šarvátku. Stíhačky se začaly s ohromnou chutí po zásahu vyrojit z hangárů a začaly se jako vosy na med snášet na bombardéry, jejichž kondice dostala při posledním souboji pořádně silnou ránu. Letouny Oriů smetly zoufale početně oslabené ATBčka prakticky hned v první vlně. Bylo jich alespoň dvakrát více, než předtím a vlastní palbou vytvořily doslova neprostupnou zeď, která posekala další dva bombardéry, a na zbylém si stíhačky smlsly v klasickém stíhacím boji. Ale nebojácnost a excelentní dovednosti pilotů, ale i jejich asistentů, tedy zbraňových důstojníků, se zasadily o splnění jednoho velkého úkolu. Podařilo se jim ochránit alianční konvoj, jenž převážel a zároveň také ochraňoval nesmírně cenný náklad - hvězdnou bránu, před nájezdem orijských vojsk, jejichž přítomnost byla naprosto nepochopitelná, ale byla to až ta poslední věc, která právě Alianci zajímala.
Alianční posily byly mocnou orijskou pěstí rozdrceny, a tak se mohl scénář bitvy vrátit zpátky do předem zajetých kolejí. Stíhačky začaly prudce měnit směr a blížit se ke dvěma tollánským bitevníkům, pro které už to byla finální zastávka. Štíty sice byly dostatečně nabity, aby odolaly náporu stíhaček, ale sladký dodatek ze zbraní křižníků už byl příliš. Vtom přišel ten dlouho očekávaný a vymodlený okamžik. V týlu flotily se otevřela dvojice agresivně zelených hyperprostorových oken, ze kterých vypadly dvě pozemské tři sta čtyřky. Na svých bocích nesly hrdě svá jména - Daedalus a Korolev - vyrytá přímo do trupu. Celá bitva se jakoby zastavila, zamrzla. Možná tím údivem, nebo nečekaným příletem posil. Neplatilo to však pro pozemšťany, kteří v tomto divadle hráli roli hrdinných zachránců. Obě lodě měly díky svým prakticky dokonalým senzorovým systémům již dlouho před výstupem do normálního prostoru dobrý přehled o dění na bojišti a přizpůsobili tomu svůj nečekaný výstup z hyperprostoru, který byl spojen s koordinovaným útokem. Hned jak obě lodě aktivovaly štíty, začaly z jejich hlavních baterií šlehat modro skvoucí paprsky rozžhavené plazmy a ochotně se opírat do štítů jediného orijského bitevníku. Ten se ani nestihl pohnout a už měl na kahánku a v době, kdy se začal vzpamatovávat, snášel již nápor šestého a také posledního asgardského paprsku. Právě ten totiž doslova anuloval jinak mocné a nepřekonatelné štíty orijského obra. Ze sil Koroleva se jako poslední hřebíček do rakve se syčením a bzučením vyhrnuly dvě hlavice mark IX a okamžitě se začaly přibližovat ke svému cíli. Jejich pohonný systém byl založen na miniaturní verzi iontového pohonu a dokázal raketám propůjčovat neskutečnou rychlost. Oriové byli tak dokonale vyvedení z míry, že na odstartování dvou hlavic ani nezareagovali. Kdo ví, jestli o nich vůbec věděli. Dvě hlavice s jadernými náložemi se v mžiku dostaly až k trupu lodi, kde také skončilo jejich putování. Zde explodovaly a začaly se prokousávat tuhým a velice pevným trupem orijské lodi. Celou polovinu lodi obemknul ohnivý plášť a na trup začal dorážet agresivní žár, který spaloval a tavil části trupu. Co však bylo pro loď nejhorší, byla energie, která se z takto silného výbuchu uvolnila. Ta začala se vší parádou a v té nejlepší náladě tlačit do trupu, který za okamžik prorazila. Bohužel pro Orie jí to nestačilo a expandovala dál a dál. Ukusovala další a další části trupu, až nakonec z majestátní a obrovské lodi zbylo jen nepředstavitelné množství zrnek prachu, které po celém bojišti rozmetala finální exploze celé lodi. Teprve po tomto incidentu se celé bojové pole vzpamatovalo a začal opravdový boj, alespoň na chvíli. Lodě pozemšťanů se začaly od orijských křižníků vzdalovat a zároveň započaly přibližování ke spřáteleným lodím. Chvíli to vypadalo jako rychlý ústup, ale kam? Celá oblast byla přece silně rušená a nebylo kam se před nepředstavitelnou silou vojsk Ori ukrýt. Rozuzlení a vysvětlení vyvstalo na povrch za chvíli. Ještě předtím však vypálily obě orijské lodě po dvojici pozemských krasavců paprsky ze své hlavní zbraně. Naneštěstí pro ně byly jejich cíle moc daleko, a proto dostali výborně vycvičení kormidelníci Daedala a Koroleva čas na úhybný manévr, kterým uvolnili cestu dvěma zlatým paprskům, které svou cestu ukončily někde v tmavé a chladné dáli vesmíru. Tu najednou, úplně zničehonic, se začala od obou lodí Oriů šířit oslepující zář, a kdyby se ve vesmíru šířil zvuk, tak i ohlušující rámus. Mohla za to exploze dvou jaderných hlavic mark X, toho nejsilnějšího, nejnebezpečnějšího a nejničivějšího, co kdy bylo na Zemi vynalezeno a vyrobeno. Mimořádné exploze se draly z nitra obou lodí ven do vesmíru, přičemž rozsekávaly trup po celém obvodu lodi. Nic nemohlo takové síle odolat, ani lodě Ori stavěné za pomoci vědomostí povznesených bytostí. Bitva byla ukončena a díky posilám ze Země skončila prakticky ještě dříve, než začala. Pozemšťané znovu prokázali svůj důvtip, díky kterému již zvítězili v nejedené bitvě, a využili nesmírného potenciálů svých fázově se posouvajících vesmírných min, které si s sebou přibalili na cestu. Na obrazovkách senzorů krátkého dosahu v tu ránu ale zablikalo další jednadvacet kontaktů. Plukovník Caldwell, který již jako obvykle velel Daedalu, se zamyšleně podíval na obrazovku, poté od ní odešel, usadil se do křesla a nechal se informovat o situaci.
Taylor: “Pane, máme tu letku orijských stíhaček. Je jich přesně dvacet jedna.“
Caldwell: “Dobrá, vyčistíme to, připravte vedlejší děla.“
Obranné věže po celé lodi se náhle probudily a za okamžik začaly ze svých hlavní soptit množství energetických výstřelů. Stíhací stroje Oriů ještě ani nezačaly pálit a už jejich řady prořídly přinejmenším na polovinu. Několika strojům se ale povedlo prokličkovat tou hustou řadou ničivé modře a dostat se dost blízko, aby mohly začít kličkovat kolem lodí a uštědřovat jí jednu ránu za druhou. Povedlo se to šesti stíhačkám. Nehodlaly však typickou taktiku praktikovat a hrnuly se přímo na Daedala, ten byl pohodlně uvelebený na svém místě a pohyboval se jen setrvačností, tedy velmi pomalu.
Taylor: “Pane, sedm orijských stíhaček, míří přímo na nás. Chtějí do nás narazit.“
Caldwell: "Tak je je zničte!"
Taylor: "Bez šance. Letí příliš rychle."
Caldwell: “Přežijí to štíty?“
Taylor: “Ano, pane, měly by bez problému.“
Caldwell: “Pravděpodobnost nárazu?“
Taylor: “Sto procent.“
Caldwell: “Dobrá, tak je nechte, ať se předvedou...Připravte se na náraz!“
Sedmero stíhaček se ani neobtěžovalo po Daedalovi pálit. Jen ladně a zároveň velmi rychle pluly prostorem a blížily se k Daedalovým štítům. Když do nárazů zbývalo sotva deset sekund, přiřítil se do akce jako velká voda Korolev. Namířil si to přímo proti stíhačkám a začal je svým štítem masakrovat jako buldozer. Stíhačky se do jedné rozplácly jako mouchy o čelní sklo auta. Teď už byl opravdu konec.
Na scéně se tak mohly ukázat i dost potlučené lodě Tollánů, které ovšem uchránily svůj náklad a to bylo hlavní. Plukovník Puškin, který velel Korolevovi, nařídil komunikačnímu důstojníkovi aktivovat spojení s Daedalem i s toluánskými bitevními loděmi. Na rozlehlých plochách komunikačních obrazovek rázem vyskočily čtyři obličeje, tváře velitelů všech přeživších lodí, tváře bitevních kapitánů Aliance.
Nejpohotovější byl jeden z kapitánů tollánských lodí. Nenechal nikoho mluvit a ujal se jako první slova: “Jsme vám vděční za vaší pomoc. Už jsme měli na mále.“
Na což reagoval Caldwell: “Máte štěstí, že jsme měli poblíž průzkumnou letku bombardérů a že jsme byli poblíž také my. Tak rychle bychom to ze Země ani náhodou nestihli.
Kapitán: “Plukovníku, vaše lodě překonaly to rušení hyperprostoru. Podle našich senzorů se to táhlo přes celou oblast.“
Caldwell: “Ano, věděli jsme o tom, ale naštěstí to naše protiopatření překonala. Sice jsme trošku riskovali, ale nakonec to stálo za to. Jednu otázku si ale neodpustím.“
Kapitán: “Asi vím, co máte na srdci.“
Caldwell: “Jakpak by ne. Máte alespoň nějaké tušení, co má tahle šaškárna znamenat?“
Kapitán: “Ani to nejmenší, plukovníku, evidentně to na nás narafičili. Donutili nás opustit hyperprostor a zaútočili na nás hned, jak jsme vypadli ven.“
Caldwell: “Ale kde se tady proboha živého vzali? Vždyť odešli z naší galaxie, byl konec, na převory jsme použili Archu a oni začali stát při náš. Tedy alespoň ne proti nám.“
Kapitán: “Třeba změnili názor. Nebo je někdo vede, někdo další.“
Caldwell: “Další Oriové? Ne, to ne, to není možné, zabili jsme je všechny.“
Kapitán: “Otázkou je, zdali jsou v galaxii další lodě, nebo jestli to byl jenom předvoj. Nebo možná nějaká zapomenutá flotila.“
Caldwell: “Důkladněji to probereme na velitelství. Teď musíme letět.“
Kapitán: “A co to rušení?“
Caldwell: “Generovaly ho nějaké přístroje na palubách jejich lodí. Byly tři a hned po zničení první lodě rušení zesláblo. Teď už je oblast zcela čistá.“
Kapitán: “Dobrá, letíme. Konečně dokončíme, co jsme začali.“
Celá flotila se dala do pohybu a za hukotu motorů zmizela v několika hyperprostorových tunelech.
Pokračování příště!
Zanechte prosím komentář. Ať se líbilo, nebo ne.
