Pondělí=> Další díl=> Doufám, že se bude líbit=> Za každých okolností zanechte komentář
38. Díl - Špion
Mléčná dráha, Země, SGC
Na hvězdné bráně zapadne sedm symbolů, načež se bleskově aktivuje. Aktivuje se primární bezpečnostní zóna. To zahrnuje spuštění automatické obrany v místnosti s bránou, aktivaci skryté obrany ve vedlejších přístupových chodbách a zapnutí pohotovostního režimu pro systém rozpoznávající neidentifikované objekty v oblasti hvězdné brány. Seržant obsluhující právě příchozí červí díry dostává po další hodině, po kterou jen bezcílně civěl před sebe, usrkával z plechového hrnku kávu a modeloval svůj nejdokonalejší erotický zážitek, impulz k vykonání jemu dobře známé činnosti, a tak zahlásí do mikrofonu mimozemskou aktivaci, přičemž jeho hlas, jenž je zesílen silným a kvalitním audio systémem, zatřese celým velitelstvím jako nějakou krabičkou od sirek. Do řídící místnosti seběhne po točitých a těžce schůdných schodech generál velící celému komplexu - generál Landry, a už zdálky, aby byl co nejrychleji v obraze, pokládá tisíckrát omletou otázku, která se mu už povaluje na jazyku od doby, co se s otravnou grimasou v obličeji zvedl od svého mahagonového stolu. Scénka s příchozí červí dírou, čili mimozemskou aktivací, je vždy naprosto totožná a občas vypadá, jako by na ni byli její aktéři naprogramovaní. Vše sedí do posledního detailu, nic se neliší.
Landry: “Tak co tady máme?“
Seržant: “Generál O’Neill se vrací z planety Noxů. Podle předběžného hlášení dokončil jednání.“
Landry: “Díky, seržante, pošlete ho za mnou nahoru do kanceláře…Jo! A málem bych zapomněl. Ať se nikde, ale opravdu vůbec nikde nezdržuje. Minule mě nechal čekat hodinu v kanceláři, a když jsem se po něm sháněl, tak mně řekl, že hraje golf a že na mě zapomněl.
Poslední větu už generál dokončil jen na půl plynu, a tudíž prakticky jen pro sebe.
Jako první vyšla z brány dvojice mladíků, kteří s sebou nesli jen skromnou výzbroj - generálův doprovod, poté vykročil z modře uklidňujícího horizontu událostí sám generál, přičemž hned za ním dorazil zbytek jeho doprovodu. Generál na znamení, že se vrátil a nejspíše i s dobrými zprávami, zamával přes triniem vyztužené energetické sklo na seržanta. Ten nejprve nechápal, ale když odhalil nepochopení v generálově tváři, dětský pozdrav opětoval.
O’Neill se občas opravdu choval jako dítě. Problémy, které zažívají obyčejní smrtelníci, ho míjely velkým obloukem, a tak neměl důvod nešířit radost na všechny strany.
Poté jen něco polohlasem pověděl chlapcům z jeho osobní ochranky a nechal je jít. Ti si to pravděpodobně namířili do zbrojnice, kde hodlali, ostatně, jak to předpisy nařizují, odevzdat vybavení a převléct se do civilní uniformy. O’Neill se dal druhým východem, který vedl do společenské části SGC a také k centrálnímu transportnímu terminálu, ke kterému měl jako jedna z nejvýše postavených osob na celém programu brány samozřejmě přístup. Jeho pokus a bleskové a nenápadné vytracení však zmařil seržant, jenž na něj promluvil skrz interkom: “Generále O’Neille, pane, chce vás vidět generál Landry. Už na vás čeká v kanceláři.“
O’Neill zaklel, protože měl připravený zcela jiný program, ale práce je práce a on si ve svém postavení nemohl dovolit takhle vířit vodu a dělat si věci po svém. Na pětníku se otočil a vydal se k druhé chodbě, která ho nakonec dovedla až ke schodům, jež přímou linkou spojovaly Landryho kancelář se zbytkem komplexu. Vyklusal svižným tempem po schodech nahoru, až došel k robustním, ale také luxusně vyhlížejícím dveřím - dorazil ke generálově kanceláři. Zaklepal, jen aby ctil slušné mravy a vychování, a vešel bez vyzvání dovnitř.
Landry byl štěstím bez sebe, že O’Neill tentokrát dorazil včas a bez jakýchkoliv potíží, a tak ho uvítal vřelým pozdravem: “Jacku, příteli, jak se máš? Posaď se.“
O’Neill se usadil do velice pohodlného kůží potaženého křesla, sundal si z hlavy čepici, která byla součástí jeho slavnostní uniformy, a prohodil zpátky k důstojníkovi, který se mohl pyšnit stejnými nášivkami jako on: “Ahoj, Hanku, co tak vřelé uvítání…A jak se mám? No, ale jo, jde to. Znáš to. A co ty?“
Landry: “No, znáš to…“ A přitom se ohlédl na do nebe stoupající štos papírů a složek, které čekaly na to, až jim generál věnuje alespoň špetku své pozornosti, načež dal O’Neill najevo, že v tomto s Landrym soucítí: “Jo, jo, tohle znám. Taky jsem v tom ležel hodiny a hodiny. Zatímco ostatní se rvali tam venku s Gou’aldy, já musel sedět za stolem a tisíckrát se někde jak blbec podepsat.“
Landry: “No, ale pojďme od toho. Proto jsem si tě sem nepozval…Zajímá mě, jak dopadlo to jednání. Co na to Noxové říkali?“
O’Neill: “Šlo to úplně hladce, až jsem se divil. Noxové nám povolili okopírovat si jakoukoli technologii, kterou si zamaneme, přesněji tedy APO, která na tohle dost striktně dohlíží.“
Landry: “Dobrá zpráva. A co ta druhá věc?“
O’Neill: “Na tu také přišla řada. Vše jsme důkladně projednali a klaplo to, souhlasili. Jak jsem řekl, šlo to všechno hladce, až jsem se divil. Noxové získali přibližnou pozici ve vesmíru a odsouhlasili, že budou ochotni poskytnout nám jakoukoli podporu v rámci jejich možností.“
Landry: “Další dobrá zpráva. Vyvíjí se nám to pěkně…Málem bych zapomněl! Kontaktoval nás generál Harris z Pegasu.“
O’Neill: “A co? Jak to tam vypadá? Doufám, že neměl žádný ostřejší spor se Sheppardem. Úplně si to dokážu představit. Oni dva, to jsou vyložení nepřátelé. To by poznal každý, kdyby je oba trošku znal.“
Landry: “Prý je vše v naprostém pořádku. Žádné problémy nebyly, alespoň podle generála. Také se prý zasadil o to, aby se už konečně rozjel ten plán s tím wraitem.“
O’Neill: “Jo, Toddem. To Sheppardovi jde, dávat jména wraitům. Jemu to tam všechno prochází, ale když jsem chtěl něco přejmenovat já, tak to nešlo.“
Generál se zasměje a poté pokračuje: “Jak říkám, vše jde perfektně. Nechceš to někam zajít oslavit? Za hodinku končím.“
O’Neill: “Nooo, já mám vlastně ještě nějakou práci. Bohužel, Hanku, ale musím to dokončit ještě dnes, jinak mě APO ukamenuje zaživa.“
Landry: “Dobře, tak to se nedá nic dělat. Tak zatím…“
O’Neill také pozdravil, sebral ze stolu svou čepici a odešel z Landryho kanceláře. Hned jak za ním zaklaply dveře, začal se generál znova prodírat desítkami složek, které se pohodlně povalovaly na jeho stole, zatímco O’Neill se konečně vydal tam, kam měl původně namířeno - k centrálnímu transportnímu terminálu. Přišel k němu, zadal své vlastní desítimístné bezpečnostní heslo, čímž se mu otevřela nabídka s externími možnostmi transportu. Generál vybral položku „Domů“, postavil se na příslušné místo a svůj výběr potvrdil stisknutím červené klávesy, která dominovala celému ovládacímu panelu. Transportní paprsek ho zhmotnil poblíž jeho překrásného letního sídla na kraji lesa a hned vedle jezírka, které do okolí troubilo uklidňující šplouchavou melodii. O’Neill odemknul dveře, položil čepici na komodu a vydal se po schodech do druhého patra - do ložnice. Tam na něj už ovšem čekala dámská společnost.
Pegas, Atlantida
Do bájného města předků, Atlantidy, se již polehoučku a pomaloučku začal usazovat klid a pořádek, řád a morálka. Po velkolepém příchodu nového velitele se prakticky veškerý personál Atlantidy, převážně však nevojenský, rozdělil na dva znepřátelené a vzájemně nenávidějící se tábory. Důvodem k tomuto nepochopitelnému a někdo by řekl také dětinskému činu, byl doslova tajfunový příchod nového velitele přiděleného z pozemského arsenálu ohvězdičkovaných důstojníků, generála Christophera Harrise. Ten řadou změn a novým vlajkovým týmem, toto označení sice nebylo oficiálně použito, ale většina lidí si na arogantní a povýšené členy jednotek SAS udělala vlastní názor a jejich spiklenecké jednání s generálem Harrisem tomu jen nahrávalo, nerozvířil vody, on doslova vyvolal tsunami. Shepparda odsunul na druhou, možná však i třetí, kolej, což ovšem neměl dělat, jelikož si tím hned ze začátku jeho smělého vůdcování postavil dost lidí proti sobě a udělal si nepřátele, což ovšem záhy poznal. Dost lidí stále za Sheppardem stálo a razantní změny, které generál praktikoval, se jim ani za mák nelíbily.
Čas ovšem zahojil spoustu ran a věci se začaly vracet do normálu. Generál zvýšil u „prostého lidu“ svou popularitu několika povedenými rozhodnutími. Uspořádal několik větších porad či besed, ke kterým byli přizváni všichni, kteří se do sálu vešli, nechal vystrojit přenádherný večírek, na kterém si mohli všichni oddychnout, odtrhnout oči a mysl od neustálého pracovního presu a alespoň na jeden večer opravdu relaxovat. Nařídil také dvoudenní povinné volno, kterého si všichni dosyta užili. Někdo se jen tak povaloval v posteli, někdo v bazénu, někdo si šel zasportovat a někdo si zase užil dva vášnivé dny se svým protějškem. Generál také znovuobnovil pravidelné cestování hvězdnou branou spojené s detailními průzkumy planet, což všechny dost nadchlo. Zapojil se kdekdo. Od botaniků až po experty na horniny nebo ptactvo, od geologů až po archeology. Přidal se i Sheppardův tým, a aby nevyšel ze cviku, tak je hned půl kilometru od brány, kde se také tyčila, teď už spíše líně povalovala, prastará infrastruktura, napadli wraitští vojáci. Nešlo však o žádný masivní útok s cílem získat pro svého pána chutnou a šťavnatou potravu, jen menší oddíl, jenž čítal devět válečníků a jednoho velitele - ideální odpolední nášup pro rozzuřeného Ronona. A když mu ještě poskytovali podporu Sheppard, Teyla a McKay, šlo vše jako po másle.
Prvního wraita vyřadil pohotovým zásahem Ronon ze své energetické zbraně, hned jak ho spatřil, další tři poslal do věčných lovišť Sheppard ručním granátem, kdy se mu ho povedlo mrštit opravdu excelentně. Zbytek dorazil Sheppard s Rononem za podpory Teyly a McKaye pomocí automatických samopalů. Praktikoval se typický scénář této šarvátky. Wraiti bezhlavě opouštěli své výhodné pozice a vbíhali přímo do rojů kulek, které se za doprovodu všudypřítomného rachotu hnaly z hlavní pozemských zbraní.
Činilo se ovšem také generálovo komando, které mohlo v ostrém boji konečně otestovat nové pěchotní brnění, které bylo terčem mnoha debat a diskuzí, občas však také narážek. Jednotka provedla menší a předem důkladně připravený útok na jednu wraitskou laboratoř, který se vydařil podle očekávání. Jednotka se nejprve tiše prodrala přes první linii stráží a nechala za sebou jen ukryté mrtvoly wraitů s podřezanými hrdly nebo rozstřílenou hlavou. Poté pokračovala do komplexu tak tiše, jak jen to situace dovolovala, přičemž všude zanechávala wraitům dárkové balíčky v podobě malých výbušnin obohacených o zrnko naquadahu. Když zaminovala veškeré centrální systémy a důležité energetické obvody, dala se na ústup k východu, kde už ovšem nebylo možné setrvávat v naprostém utajení a začal masakr. Členové komanda svými moderními samopaly trhali wraitská těla na pouhé kusy masa, zatímco omračující pulzy ze stunnerů se jen rozplývaly na záhadně černých kusech brnění. Až se komando probojovalo ven ze spletence chodeb a výtahů, nasoukali se všichni do zamaskovaného jumperu, který na ně čekal opodál i s pilotem. Poté už následovalo jen cvaknutí detonátoru a exploze, která rozzářila jinak tmavou a ponurou krajinu.
Do wraity přeplněné galaxie Pegas dorazil v mezidobí také nejcennější skvost pozemské flotily, a to bitevní loď třídy 305 - Achilles. Po cestě smetla cvičně tři wraitské mateřské úly a další dva křižníky, které zastávaly funkci doprovodu jednoho z úlů, a ukázala tak wraitům, kdo je v galaxii pán. Na palubě s sebou Achilles přitáhl také dvacetičlennou letku bombardérů třídy 303 a v neposlední řadě několik nejnovějších verzí bojových tanků, které nesly opravdu pohádkovou výzbroj a byly vybaveny technologií, o které by se mohlo někomu jen zdát.
Achilles zaparkoval na oběžné dráze Altery a zaujal právoplatné místo hned vedle Apolla, kterému jeho pomoc přišla náramně vhod.
I příchod těchto neocenitelných posil zapříčinil rozpuštění dvou bojových táborů, které by na sebe před týdnem promluvily maximálně tak přes vysílačku, a to ještě nevraživým tónem. Zvýšený pocit bezpečí zahrál v této hře opravdu velkou a váženou roli. Situace se uklidnila, i samotný generál udělal vůči personálu, jenž stále choval v srdci jako velitele Shepparda, pár ústupků, což ještě více otevřelo brány pro příchod staré dobré týmové nálady.
Tým vedený plukovníkem Sheppardem se po dlouhé době zase sešel pohromadě. Většinou se potkávali jen ve zbrojnici, kde se připravovali na nadcházející misi nebo rovnou na nějaké zapadlé planetě, kterou zrovna společnými silami prozkoumávali. Poslední dobou měli opravdu hodně práce a na sebe si téměř nenašli čas. Rodney byl věčně zašitý ve své laboratoři a pracoval a pracoval. Ať už na úpravách či opravách města nebo na nových, doposud neodtajněných projektech. Sheppard byl věčně s nějakým týmem mimo planetu, kde buď zaučoval nováčky, kteří poprvé nakoukli mimo planetu, kde začali nasávat záhadný a nepřátelský odér galaxie Pegas, nebo zrovna nakopával zadek nějakým wraitům a zastihnout ho by se mohlo zařadit do olympijských disciplín. Ronon na tom býval podobně, byl však přidělován k jiným týmům a často také doprovázel Teylu na humanitárních misích, které zařadil generál Harris taktéž do denního harmonogramu.
Dnešek byl však jiný, dnes se Rodney zasadil o to, aby to konečně vyšlo, aby si každý našel čas, chtěl totiž svým nejbližším přátelům ukázat něco důležitého, něco, co by je rozhodně mohlo zajímat.
Sheppard obstaral občerstvení, což mu problém samozřejmě nedělalo, ale ne ledasjaké, žádná armádní strava, prvotřídní pozemské specialitky, kterými se chtěl před svými mimozemskými přáteli předvést. Chipsy, hamburgery, cheeseburgery, hranolky, popcorn, pivo, coca-colu, jednoduše vše, na co si vzpomenul. Jídlo samozřejmě také splňovalo další Sheppardovo kritérium - nesmělo být zdravé. Všichni se radostně přivítali, a až přes tento rituál přešli, usadili se do pohodlné sedačky ze světlé kůže, kterou si Rodney do své rozlehlé laboratoře pořídil. Vlastně už se z ní stával i jeho pokoj, trávil v ní totiž drtivou většinu svého dne, který trval většinou třicet hodin, jak kdy. Záleželo hlavně na tom, jakou měl Rodney náladu a kolik síly mu ještě z jeho minulého pětihodinového spánku zbylo.
Sheppard: “Tak co, Rodney, co jsi nám chtěl?“
Rodney: “Procházel jsem si plány těch brnění, které mě generál Harris dal. Myslím si, že by vás to mohlo zajímat.“
Ronon: “Tak mluv.“
Rodney stiskl na ovladači tlačítko a prostor před sedačkou se náhle rozzářil. Holografický projektor se posléze aktivoval a začal zobrazovat údaje a detailní nákresy, které si McKay předem připravil.
Rodney: “Tak, jsou to vlastně připínací části brnění, které se dají ukotvit na speciální oblek, a to téměř všude. Nohy, hrudník, záda, ruce, prostě téměř všechno. Samotné brnění má hned několik funkcí. První je samozřejmě obecná ochrana proti útoku. Plášť je tvořen dvěma vrstvami. Tu první tvoří tenká vrstva nanitů a tu druhou samoregenerační organická nanovlákna. Tohle vše zpevňují triniové výztuhy, které jsou ovšem ultra lehké, takže se dá v brnění pohodlně pohybovat. Druhou funkcí tohoto brnění je to, že dokáže nositele efektivně chránit od ran z wraitských omračovacích zbraní. Tato schopnost je sice limitovaná, ale dokáže odolat několika pulzům, které by obyčejného vojáka omráčily. A do třetice všeho dobrého, brnění dokáže odstínit radiaci, elektromagnetické záření a další nebezpečné vlny. Hlava je ale nechráněná, takže tato schopnost jaksi pozbývá smyslu. To by se ovšem mělo změnit u druhé generace tohoto obleku.“
Sheppard: “Počkej! Říkal jsi obleku? A druhé generace?“
Rodney: “Ano, je tady o tom jen drobná zmínka, opravdu jen základní a strohé informace, ale podle toho, co jsem vyčetl, by to mohlo být opravdu neskutečné, zatím je to však podle těchto informací ve fázi vývoje, takže si musíš alespoň na chvíli nechat zajít chuť, ale tohle brnění, o kterém jsem teď mluvil, už je k dispozici. Harrisovi vojáci v něm už dokonce přišli. A pokud chceš můj názor na tuhle hračičku, tak je to opravdu dobré a bude to ještě lepší, mnohem.“
Mléčná dráha, Země, O 3 dny později
Na oběžné dráze Země bylo poslední dobou rušno. Nejenže se tam jak na běžícím páse střídala šestice pozemských lodí, ale také se prostorem hemžilo hejno stavebních sond, které evidentně pracovaly na něčem velikém. Poletovaly sem a tam. Tam něco položily, tam zase něco poupravily. Pracovaly pilně jako včelky. Dávaly dohromady menší objekty a ty pak spojovaly do větší konstrukce. Suroviny a další stavební materiály sondy sbíraly z nejbližších centrálních orbitálních stanic, kterým byly speciálně k tomuto účelu namontovány přetlakové výstupní komory, ze kterých bylo možné za pomoci svorek nebo magnetů materiály jednoduše sbírat. Každou chvílí také vypadl z hyperprostoru nějaký bombardér, který se zrovna vrátil z tajného průzkumu, nebo také alianční surovinový konvoj.
Napilno měly i pozemské bitevníky, které společně s dalšími aliančními plavidly začaly čistit zapomenuté planety od luciánské infrastruktury a celkově od známek jejich přítomnosti. Tu a tam ještě nalezly nějaké výrobní závody kluzáků nebo al’keshů, občas nějakou laboratoř. Několikaletý vliv Luciánské aliance zanechal na galaxii stopy a právě těch se chtěla Aliance zbavit, vymazat veškeré vzpomínky na tyranii, která prosté obyvatelstvo galaxie sužovala po několik ukrutných roků, a to se jí dařilo.
Mléčná dráha, Země, O 3 dny později
Budování a stavební práce na oběžné dráze stále probíhaly. V současném stavu už však bylo jasné, co mají stavební sondy za cíl, co z jejich téměř týdenního snažení vyroste. Hvězdné brána, obrovská hvězdná brána na oběžné dráze - superbrána. První krok pro uskutečnění invaze do galaxie replikátorů je hotov.
Opravdu tomu tak bylo. Nově seskupená aliance, která působila mezi ostatními vesmírnými celky spíše jako benjamínek, se rozhodla udeřit přímo na jádro replikátorů a zlikvidovat je tak nadobro a navždy. Podle informací, které se při jednom ze střetů s replikátory podařilo Noxům za neznámých okolností získat, existuje ve vesmíru planeta, která je centrem všech replikátorů a možná i místem jejich vzniku. APO i sdružení Aliance si myslí, že zde bude i odpověď na to, jak replikátory zničit, a to úplně všude, v celém pustém a nekonečném vesmíru. Naneštěstí, galaxie, kterou Noxové označili jako tu replikátorskou, je od Mléčné dráhy na hony vzdálená, a proto se Aliance vytasila s tímto ambiciózním plánem. Ze začátku se to zdálo jako šílenost, ale nejlepší vědecké kapacity, ať už z řad lidí nebo z řad Noxů, se zasloužily o to, že projekt nebyl zameten pod koberec, dokázaly totiž vymyslet způsob, jak zefektivnit transport mezi tak vzdálenými místy, a to výstavbou a použitím superbrány. Dokázali ji navrhnout, dopravit vše potřebné na oběžnou dráhu a v nespolední řadě také přišli na to, jak ji uvést do provozu a spustit. Nemalý podíl na tomto velikém úspěchu nesla také antická databáze, v níž se některé informace týkající se podobných projektů nacházely a setsakramentsky hodily.
Téměř totožná stavba se rýsovala také nad druhou planetou ovládanou Aliancí, čili nad domovem Noxů, Tollánů a Tok’rů. Každá ovšem vychází z technologií svých stavitelů, a proto se mírně liší. Zatímco jednotlivé segmenty superbrány, která se již pyšně vznáší nad Zemí, jsou tvořeny super pevnou a také extrémně odolnou slitinou naquadahu, neutronia a zcela neznámého prvku, který disponuje extrémními vlastnostmi, a o jeho těžbu se začali starat Britové, Tolláni si museli vystačit pouze s naquadahem a jako výztuž byli nuceni použít mohutné triniové pláty. Z technických důvodů nebylo ani na jedné z planet možné použít k napájení brány černou díru, tak jak to provedli Oriové, a tak se pozemští vědci vytasili s brilantním nápadem, který nakonec slavil úspěch. Do každého segmentu superbrány byl zabudován vlastní energetický zdroj, z něhož se při aktivaci uvolní energie, a tak dokáže bezpečně zásobovat vytyčenou oblast brány energií, která je ke spuštění nezbytnou nutností. U pozemské superbrány se o to staraly miniaturizované verze neutronio-plazmových generátorů, zatímco druhá brána byla vybavena pouze iontovými energetickými články, které ovšem i tak dostatečně pokrývaly nutnou spotřebu, která ovšem nebyla vůbec malá. Jedinou nevýhodou tohoto energetického zdroje byla delší doba nabíjení a aktivace brány, což ovšem Tolláni neshledávali nikterak velkým problémem.
Samotná brána je razantně menší než ta, kterou postavili uctívači Oriů, jelikož lodě Aliance ani v nejmenším nedosahují tak monstrózních a biblických rozměrů, jako válečná plavidla Oriů.
Jeden problém se však na obzoru ještě stále tyčil. Superbrány v Mléčné dráze se již majestátně a klidně pohupovaly vesmírem, ale k provedení transportu bylo zapotřebí ještě druhé brány, a to v cílové galaxii, v galaxii replikátorů. Jak už se pozemšťanům poštěstilo zjistit, v sektoru, do kterého se tak mermo mocí snažili dostat, nebyla funkční ani jedna jediná hvězdná brána, ani jedna kombinace nezapadla, a to jich zadávací počítač vyzkoušel podle automatického algoritmu habaděj. Podle antické databáze však rozsévací lodě do tohoto koutu vesmíru hvězdné brány položily, proto bylo z tohoto zjištění zřetelné, že tak lehce to do replikátorské galaxie nepůjde. Bude zapotřebí jiný plán, alespoň pro první cestu. Pozemské odhodlání to však nezastavilo a ani nezpomalilo, a to ani v nejmenším. Pro tuto nebezpečnou a život ohrožující invazi byla zatím z alianční flotily vyhrazena dvojice pozemských lodí, přesněji Nelson a Puerta, čili dva nejmladší bitevníky pozemské flotily patřící Velké Británii a Francii. Na jejich palubách panoval zatím největší shon od jejich samotné stavby. Desítky inženýrských týmů prováděly nutné kontroly, jelikož systémy musely být bezchybné, bez jediné vady, jelikož i tu replikátoři neodpouštějí a tvrdě ji trestají. Automatické sondy poletovaly kolem obou lodí a instalovaly nové systémy, které byly vyvinuty speciálně pro boj proti replikátorům, zatímco technické týmy se staraly o aktivaci nových systémů v nitru lodi. Do skaldů už se také pomalu naloďovaly překontrolované stíhací stroje F-302, nějaký ten jumper a také dvojice bombardérů, kterým musely vyklidit místo na prostor skromnější stíhačky. Velitelství v Pegasu vyčlenilo pro tuto výpravu přednostně dvě ZPM a na Zemi byla vyrobena dvojice zhmotňovacích továren doktora McKaye, které byly taktéž jako ohromné množství dalšího vybavení transportovány na palubu každého z plavidel. Zkrátka a dobře, přípravy byly v plném proudu.
Pegas, Altera, Atlantida, O 6 dní později
Za dalších šest dní, které v galaxii Pegas utekly jako voda, se ledacos událo, dost se toho změnilo.
Doktor Beckett již dokončil poslední nutné testy na wraitovi, kterého Sheppard pokřtil jako Todda, a dal svolení k jeho vypuštění do volného prostoru galaxie Pegas. Generál Harris neváhal a hned tentýž den opustil Todd brány města a začal čmuchat po wraitském teritoriu. Měl své techniky a rozhodně pár es v rukávu, o kterých se nikomu záměrně nezmínil, a jistojistě měl v plánu je vytasit, až mu bude téct do bot, až bude nejhůře. Po tom se ovšem generál nepídil. Byl tak zaslepený tím, jak pěkně to na Todda narafičil, že ho nic ostatního nezajímalo a klidně i jen drobná kritika tohoto ambiciózního plánu ho míjela obloukem. Apollo společně s Achillem podniklo několik výpadů hluboko na wraitském území a podařilo se jim eliminovat celkem slušné množství mateřských úlů a křižníků. S lodí třídy 305 po boku to byla zcela jiná válka, zcela jiná bitva. Achilles byl kolos, majestátní loď, nepřekonatelná pevnost, která musela začít i po těch pár střetech wraitům nahánět hrůzu a pilotům lodí způsobovat noční můry, které byly nanejvýš oprávněné. Předvedly se i nové bombardéry, kdy si celá letka v ostrém boji dokázala bez ztrát poradit s padesátkou šipek - to wraitům pořádně zvedlo mandle a uvedlo je to do rozpaků. Protiútok pozemšťanů tedy začal, pozvolna a pomalu, ale začal, a to bylo hlavní. Generál Harris ještě stále čekal na nějaké pořádné a cenné informace, které by mu jednoho dne mohly společně s Toddem vpochodovat přímo do dveří. Tento bláhový sen se ale ne a ne splnit. Na Todda sice divadélko s jedem v jeho tělním oběhu zabralo a opravdu se každý den pilně a poslušně jako prvňáček vracel, ale nepřinášel generálovi žádné dobré zprávy, ani jednu informaci, který by stála za pochvalu. Prý potřeboval více času, prý si potřeboval získat respekt u ostatních. To ovšem mohly být jen lži a výmluvy, kterými se Todd vykrucoval ze své neschopnosti, nebo možná zakrýval svou vychytralost. To však věděl pouze on a nikdo jiný.
Jednoho dne ovšem Toddovo tažení slavilo úspěch. Dopídil se k nějakým informacím, které se mu zdály přinejmenším cenné, a vydal se na Atlantidu. Zadal adresu Altery, přes speciální vysílač, který měl chytře ukrytý ve svém kabátě, odeslal vlastní identifikační kód, načež prošel horizontem událostí. Na druhé straně byl početnou bezpečnostní ochrankou přijat a odveden do cely, která se stala na Atlantidě jeho přechodným domovem. Todd dal zřetelně najevo, že se mu povedlo uloupit informace, které budou generála rozhodně zajímat. Zpráva o Toddově úspěchu se ke generálovi dostala, než bys řekl švec, a podobně stejně rychle už přešlapoval generál před Toddovou celou a pokládal mu záludné otázky.
Harris: “Tak co pro mě máte? Doufám, že ten povyk stojí za to, protože jestli ne.“
Todd: “Nebojte se, generále, budete spokojen. Povedlo se mně proniknout do jistých vyšších sfér a získat zajímavé informace o jednom z komplexů, který je pro wraity nesmírně důležitý. Mají tam uložený neznámý náklad, který považují za nástroj vaší smrti a vašeho zničení. Bezpečnostní opatření jsou opravdu veliká, wraiti si totiž tohoto komplexu nanejvýš váží a podle neověřených informací je to nejlépe střežený sektor z celého wraitského impéria. Na oběžné dráze hlídkuje přibližně čtyřicet mateřských úlů, početnější doprovod křižníků a to nemluvím o stovkách šipek, které by se na vás okamžitě sesypaly. Pokud o to máte zájem, navrhoval bych koordinovaný útok v malém rozsahu. Čtyři až pět vašich nejlepších lidí spolu se mnou a budete mít šanci se toho celého zbavit.“
Harris: “To co mně říkáte, vypadá opravdu vážně. Netaháte nás za nos? To bych vám nedoporučoval. Sám vím, jak umí být naši lidé krutí.“
Todd: “Svého života si vážím natolik, že tohle riskovat nebudu. Účinky té látky, kterou jste do mne vpravili, jsem pozoroval na vlastní oči a rozhodně nehodlám svůj život takhle skoncovat. Rozhodně ne kvůli vám a vašemu zničení, moje cíle se nachází daleko, daleko odsud a hlavně od vás.“
Harris: “Dobrá, dejme tomu, že vám věřím, ale proč se tak moc chcete toho útoku zúčastnit? To zase zavání podfukem.“
Todd: “Nechci se ho zúčastnit, to mi věřte, ale pokud budu vašim mužům nablízku, šance na úspěch rapidně vzrostou. Dokonale to tam znám, vím kam umístit výbušniny, kdy a kde se střídají stráže, jakou mají taktiku. V té situaci budu jejich nejcennějším společníkem, kterého by si mohli přát.“
Harris: “Dobrá, tedy, prozatím se můžete ve vaší pohodlné cele prospat.“
Pegas, Altera, Atlantida, O den později
Informace, které Todd generálovi poskytl, celou Atlantidu postavily na nohy. Něco, čeho si wraiti nadevše váží a co má být nástrojem zkázy pozemšťanů. Existenci něčeho takového nemohli Atlanťané jen tak dovolit, a proto generál rozhodl, jak rozhodl. Nechal připravit svoje komando doplněné o Shepparda a Todda, které na základnu udeří a srovná ji se zemí. Generál sice nebyl moc šťastný, že svoje nejlepší lidí posílá do takto nejistého území, ale neměl moc na vybranou, slova Todda ho opravdu zastrašila.
Alfa tým byl již připraven před bránou. Čtveřice mužů ve speciálním brnění, vedle nich stál Sheppard v obyčejném bojovém mundůru a po jeho pravici Todd vybavený wraitským omračovačem. Podle Todda nebyla oblast brány nikterak střežená, a tak celý tým na povel generála v klidu vkročil do hvězdné brány. Na druhé straně se ocitli obklopeni hustými tmavými lesy, které se rozléhaly asi padesát metrů od brány, a proto se musel tým vydat přes ně. Todd ostatní ujistil, že na hlídky narazí nejdříve za pět minut svižné chůze, takže všichni mohli být relativně v klidu a nemuseli neustále čmuchat po krvežíznivých stvořeních. Poté se však zničehonic zastavil a pravil: “Stůjte, musím vám něco prozradit, než bude pozdě. Sheppard je wraitský špion. Mohl by nás prozradit. Musíme se ho nějak zbavit.“
John i ostatní se pobaveně usmáli, načež jeden z vojáků navlečených do černého brnění pravil: “Hele, Todde, ušetři nás těchto vtípků, musíme jít.“
V tom se ale stalo něco podivného. Sheppardova kůže se začala divně zbarvovat, do zelena. Začaly mu nabíhat žíly na krku, rukách, prostě všude. Jeho končetiny začaly nabývat na obvodu a jeho obličej se začal měnit. Oči mu rázem zezelenaly a propadly se do hlubokých očních důlků, přičemž se celý třásl a začal z něj jít strach. Členové generálova komanda nechápali, co se děje a jen nevěřícně na Shepparda zírali, když v tom vytáhl ze stehenních pouzder dvě devítky a dvěma dokonale mířenými ranami zabil z bezprostřední blízkosti střelou přímo mezi oči dva vojáky ze svého týmu. Další dva okamžitě vztyčili své samopaly a natáhli je, bohužel však moc pomalu. Sheppard vytáhl nůž a hodil ho jednomu z vojáků přímo do krku, tím dal poslednímu přeživšímu vojákovi čas, aby připravil svou zbraň do aktivní pozice. Ten stiskl spoušť a několikrát Shepparda zasáhl. Ten si z toho ale nic nedělal a vrhl se na něj. Rychlým kopem mu vyrazil samopal z ruky. Voják poté vytáhl z pouzdra pistoli a snažil se Johna znovu zasáhnout, to se mu ale nepodařilo. Sheppard mu pistoli oběma rukama zarazil a začal mu ji vykrucovat z rukou. Voják několikrát stiskl spoušť, ale výstřel jen bezúčelně zahučel do hustého lesa. Až se Sheppardovi podařilo vykroutit vojákovi pistoli z rukou, vykryl jeho prví úder pravicí a levou rukou mu zasadil tvrdý úder přímo do oblasti břicha. Voják odletěl asi o dva metry, načež tvrdě dopadl a v bolestech se svíjel na zemi. Sheppard k němu přikročil a chtěl ho dorazit, čehož voják chytře využil. Podkopl mu nohy a svalil ho na zem. Hbitě se postavil, klekl si na něj a začal ho hlava nehlava mlátit do již naprosto zvrásněného a šedozeleného obličeje. Sheppard ale využil toho, že měl volné nohy, a povedeným kopem zasáhl vojáka přímo do nechráněné hlavy. Ten ztratil koncentraci a Sheppard ho ze sebe odhodil, rychle se postavil a několikrát do něj kopnul. Poté ho zvedl ze země a mrštil s tím asi pět metrů přímo na hvězdnou bránu, kde se rozplácl a sesunul k zemi. Sheppard se poté rozhlédl po okolí, Todd už byl pryč. John ho ale svým bystrým zrakem zaregistroval. Utíkal, seč mohl, na sever od hvězdné brány. Sheppard se, na několika místech postřelen, vydal za ním, a to se vší parádou. Nabral ohromnou rychlost a začal ho stíhat. Bez únavy se prodíral hustým a tmavým lesem, přičemž neustále stíhal Todda a nespustil z něj oči. Za okamžik začaly po Sheppardovi létat modré energetické pulzy. Todd zjevně změnil taktiku a snažil se Shepparda zasáhnout a zbavit se ho dřív, než dojde na souboj zblízka. Za daň si to ovšem vzalo to, že musel zpomalit, na což nabušený Sheppard plný adrenalinu čekal. Ještě zrychlil a už měl Todda, co by kamenem dohodil. Musel se ale začít krýt a vyhýbat pulzům, které se na něj hrnuly. To se mu zprvu dařilo, ale nakonec ho několik výstřelů zasáhlo. Shepparda to ovšem jen mírně zpomalilo, toť vše. Po menším zaváhání zase pokračoval v plné rychlosti ve stíhání Todda. Neměl to ale jednoduché. Mezitím se nejspíše probral voják, kterého svým brutálním chováním pouze přizabil, na rozdíl od ostatních třech, a začal po něm pálit. I na takovou dálku byly kulky nebezpečné a měly dost velkou rychlost. Trhaly větve, téměř kácely stromy, šustily, jak těsně prolétávaly kolem Shepparda. Nakonec ale John husté palbě z automatického samopalu utekl a palba z wraitskéh stunneru se také vytratila - Todd se dal zase do pohybu. Jeho náskok už byl však příliš malý a titěrný, zatímco Sheppard neměl dost a ještě zrychlil. Po další chvilce neskutečně rychlého běhu, kterým by jistojistě pokořil světový rekord, se Sheppard dostal k Toddovi opravdu blízko. Střet už byl nevyhnutelný. Sheppard skočil Toddovi na záda, čímž ho srazil na zem. Otočil si ho a uštědřil mu několik ran pěstí do obličeje. Poté vytáhl ze svého pouzdra pistoli, namířil mu ji na hlavu a promluvil k němu: “ Tohle zůstane jenom mezi námi! Rozumíš?“
Pokračování příště!
21.7.2012 22:00:53
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
