New Earth, new frontier_by Storm (19.8.2012)

Ať se snažím sebevíc, tak nechápu co myslíš tím dobrým vkusem

Moc pěkný díl, jen pozor, toto fórum čtou i malé děti.

Zrovna jsem na to chtěl upozornit.

pravidelně už si maldší čtenáři berou k tvému dílu kapesníčky cos it is a FAP time

Fajne, humor i erotika mi perfektně hrají do noty
Mimochodem: jaké malé děti? Tady na fóru sotva zbylo pár lidí a pochybuju, že děcek by bylo nějak moc...

Dedy: No jestli si myslíš, že tohle je FAP time tak to tě budoucí díly položí
A jinak má Snail pravdu, dětí tu už moc nemáme, ale jak dojde na tvrďárny, tak to hodím do spoileru s varováním

tak bůh ví, kdo to čte, aniž by zde byl přihlášen těch může být více než nás přihlášených dohromady

FYI: já už z těchto nutkání vyrostl...ale někteří třeba ne

No čoveče asi máš pravdu, když tenhle topic má 1800zobrazení a jenom padesát postů. Něco mi říká, že jsme to neudělali jenom my

St0rm:

Toto je spoiler!!!:

Tak z toho co jsem četl, tak tak 1-2 A4 z dílu 6 budeš mít jen ve Spoileru

Zprávy II.

„Dobrý den, ze systému Difico se hlásí Christopher Storm. Jsme na přistávací trajektorii a přes okno v mých zádech již můžete vidět cíl dnešní cesty.“
Několik suchých doků stálo v řadě a jejich útrobami se táhla jedna dlouhá loď. Trup byl na spoustě míst otevřený, všude poletovaly konstrukční lodě a na trupu stáli technici s nástroji. Lany ke konstrukci byly připoutány různé zásoby a celé to mraveniště bylo osvětleno tisíci světly.
*STŘIH*
„Teď se již nacházíme na palubě kolosu a jako dnešního průvodce zde máme Martina Danielse, jednoho z mála lidí zapojených v projektu. Dobrý den,“ pozdravil reportér.
„Dobrý den.“
„Co nám můžete říct o místní organizaci?“
„Je to neuvěřitelné. Sešli se zástupci téměř všech vyspělejších ras a pod vedením Stavitelů vše funguje jako hodinky. Je to vůbec poprvé, co si pustili cizí rasy do nitra svého kreativního procesu. Jak určitě víte, staví hyperprostorové brány a jsou si moc dobře vědomi toho, že to nikdo jiný nedokáže. Tady jsme však přímo u toho, můžeme se učit, pozorovat… A hyperprostorová brána, kterou si tahle loď vezme sebou, se staví hned vedle. Mám ten pocit, ano, když se nakloníte, uvidíte ji z okna.“
Kameraman se kousek posunul a v sousedství lodi zabral bránu, z níž zatím neexistovalo nic než základní konstrukce a náznak jádra. Pak vrátil záběr na moderátora.
„Počkat! Takže toto plavidlo si poveze vlastní bránu? Proč?“
„Původní plán počítá s padesát tisíc světelných let dlouhou cestou. Návrat bez brány by trval tisíciletí.“
„Ale padesát tisíc světelných let je přeci hodně i s ní, ne?“
„Samozřejmě. Za nejlepších podmínek se jedná o tříletou cestu. Nikdo si však nemůže být jistý přesným číslem. Nemožnost pořádné akcelerace v subprostoru, energetické ztráty díky volným bosonům, supranabitým fotonům… A to ani nemluvím o nezmapovaných gravitačních čočkách a zakřiveních.“
„Obávám se, že jste se dostal do příliš odborných termínů. Pojďme se vrátit k lodi samotné. Co nám o ní můžete povědět dále?“
„Bude startovat odsud a po čtyřech měsících konstantního zrychlování by měla dosáhnout 0,35c a vstoupit do místní brány. Na takové zrychlení je potřeba extrémní množství paliva, přídavné nádrže jsou velké jako naše fregaty. Ty budou před vstupem do subprostoru odhozeny, aby zbytečně nezatěžovaly konstrukci.“
„A cíl cesty?“
„SX-1547896… Zatím nemá jméno. Systém v polovině cesty na druhou stranu galaxie. Pak následuje návrat a vyslání druhé expedice, tentokrát až na druhou stranu. To jsou však plány pro příští dekádu.“
„Nezbývá, než popřát hodně štěstí se stavbou a stejně tak na cestě samotné,“ otočil se moderátor ke kameře, „Pro NEW, Christopher Storm.“

Jak tak koukám, tak tenhle chlap se drží mikráku, ať už v jedný realitě nebo druhý, v jedný či druhý civilizaci, jen proto, aby si kompenzoval ego na velkejch lodích

Já věděl, že si ho/mě bude někdo pamatovat

Tak Christopher StOrm. A ten druhý musí byť potom Jack Daniels.
Zatiľ sa prekonávaš. Prečítal som to naraz a netrpezlivo očakávam pokračovanie.
Dúfam len, že pokračovanie nebude celé v spoileri.

Puk:

Toto je spoiler!!!:

Neboj, v 5. dílu nebude asi žádný SPOILER, ale v 6. bych to viděl tak na 1-2 strany A4. Sice tam není nic řečeno přímo, ale i jen trochu chytrý člověk to pochopí. (Pokud by si pak po přečtení 6. dílu potřeboval poradit s vysvětlením, tak ti určitě někdo radu dá )

A šupytyšup další díl.

Samota

Jupiter, Europa
„Dvě stě metrů," hlásil kormidelník, když se s ponorkou přibližoval k neznámému objektu. Teď, když už byli konečně fyzicky u něj, zdál se být gigantický a přesto jen zlomek původního konstruktu. Phelps napjatě pozoroval trubici, která se blížila k trupu a nakonec se se zaduněním přisála. Ať už to byl vrak čehokoliv, byl masivní a uvnitř stále existovaly prostory nezaplněné vodou. Dalo by se to označit za zázrak, protože datování vzorků odhadlo stáří vraku na tři tisíce let. Musel tedy havarovat v dobách, kdy lidská rasa sotva opustila plenky a vzhlížela ke hvězdám, jako božským znamením.
Posádka ponorky prorazila trup a jako první, v upraveném skafandru, vstoupil právě agent Phelps. Plachtil chodbou a za ním procházela desítka vědců a inženýrů. Stěny byly nahlodány korozí, všechny dveře dokořán, ať už otevřeny, nebo zničeny, a nikde ani živáčka.
Každý z výsadku měl lokátor pro snadnější orientaci, na křižovatkách rozhazovali fosforeskující tyčinky a dva poslední muži upevňovali k podlaze u průchodu generátor.
Kužely světla z lamp na helmě a na každém zápěstí, osvětlovaly černotu před Phelpsem a ten se nebojácně vydával hlouběji a hlouběji. Odbočil z hlavní chodby a v jedné z vedlejších místností narazil na ostatky. Kosti vyšší formy života, stále obaleny cáry oblečení. Vysílačkou zavolal vědce a ti se hned se zářícíma očima vrhli na ostatky neznámého tvora.
Agent pokračoval dál, a když prošel velkými vraty, která byla rozervána dokořán, naskytl se mu ohromující pohled. Byl na nejnižším patře válcovitého prostoru s výškou alespoň dvě stě metrů a průměrem dalších padesát. Po jeho obvodu byla v kruhu urovnána patra se stovkami místností. Odrazil se od podlahy a vyletěl do výše. Zachytil se odhadem jedenáctého patra a přehoupl se přes zídku. Hned věděl, co je to za stavbu. Aktivoval vysílačku a do ticha éteru vypustil: „Je to vězeňská loď."
„Cože?" „Vězení?" „Jakže? Jak jste na to přisel?" zněla změť hlasů.
„Zaměřte můj lokátor, jsem přímo ve vězeňském bloku," řekl jim ještě a vydal se na okružní prohlídku. Některé cely byly zamřížované, jiné se tvářily jako jakési energetické přepážky. Potkal i kóje a jako zlatý hřeb místnost třikrát větší, než ostatní. V jejím středu rozbitá průhledná trubice a v ní zpřetrhané řetězy. V podlaze a stropě bylo poznat vyčnívající bezpečnostní systém v podobě přídavných vrat a něčeho, co přes rez připomínalo automatické palebné pozice. Plachtil k úplnému stropu a rozbitými okny se dostal do prostoru, který s tak klíčovou pozicí mohl být pouze strážnicí. Panely vypadaly vcelku zachovale, všechny překvapivě založeny na hardware čudlících. Dost pravděpodobně pojistka pro případ ztráty proudu. Ze zvědavosti si začal ovládáním hrát, a když do jednoho z knoflíků udeřil a vrstva rzi opadla, zatlačil jej do panelu.
Z neurčitého místa začal vycházet cizí hlas v jazyku zcela mimo chápání člověka. Zněl tak krásně, zpěvně, ale přesto naháněl husí kůži. Na konci se několikrát zopakoval ten samý verš. "Varování?" pomyslel si.
Hlas utichl a před Phelpsem se objevila holografická obrazovka přicházející kdesi od stropu. Systém musel být na maděru, protože dvě třetiny projekce chyběly zcela a co vidět bylo, se třepotalo. Část tabulky, v níž trůnila čtyři prazvláštní písmena.
Ze zkoumání byl vyrušen tlumeným výkřikem a ihned vyrazil tím směrem. Rohy chodeb vybíral ostrými odrazy od stěn, a když konečně dorazil na konec koridoru, našel tam ve vzduchu se pohupující doktorku, která zkoumala jakési ostatky. Pomalu k ní doplachtil: „Neslyšela jste nějaký výkřik?" černovlasé žena na něj chvíli zírala naprosto prázdným výrazem, než se usmála: „Cože?"
„Zdálo se mi, že slyším někoho křičet," zopakoval Phelps, na což mu odpověděla: „Pardon, že jsem vás vylekala. To jsem byla já. Lekla jsem se tady těch kostí. Zničehonic na mě vyplachtily."
„Jen klid doktorko," poplácal ji po rameni a připomněl: „Za půl hodiny se vracíme, nezapomeňte."
Doktorka ho ještě chvíli pozorovala, než zmizel za rohem. Její kůže se nepřirozeně pohnula a škubla hlavou: „Nezapomenu," zasyčela.

Země
Trvalo to jen tři hodiny, než flotila na oběžné dráze Země zachytila s.o.s. z Europy. Hlášení bylo zcela nepřesné, jako by no snad psal blázen, ale mobilizace probíhala v celé osmé flotile. Tedy její funkční části. Dover, York, Nelson a Grimsby svolávali své posádky z planety.
Henryho mobil zvonil zrovna ve chvíli, kdy předním Naya klečela a vykonávala činnost, kterou jen žena opravdu dokáže a Nayu by překonala možná tak polykačka mečů. Henry vystrčil ruku ze sprchového koutu a nahmatal zvonící přístroj. Na displeji zářilo: „Centrální stanice, ETA třicet minut.“ Zase telefon odložil a nenápadně prohodil: „Dover mobilizuje, budu muset jít."
Naya se odtáhla a zavelela: „Nikam, teď je řada na tobě!"
Opřela se zády o stěnu a stáhnula Henryho dolů. Ten bez jediného protestu zabořil hlavu do míst, které kdysi jeden básník tak trefně nazval bránou nebeskou, a to poslední, co mu blesklo hlavou, než nechal své pudy naprosto přebrat kontrolu, bylo: „Chutnají ženské jako jahody jenom mě?"
Osmé flotila tedy vyrazila k Europě bez Drakea na palubě a velení přešlo na Arryu.

Saturn, Europa
Ledovcová základna teď připomínala Očistec. Všechna světla byla buď na maděru, nebo poblikávala, gravitace měla lokální výpadky a všude na stěnách, podlahách a stropech, se táhly šmouhy krve. Jeden z inženýrů, naprosto zbaven smyslů, se hnal na Phelpse se sekáčkem v ruce a hlavou kuchaře ve druhé. Agent jen uhnul s ledovým klidem jeden krok napravo, uchopil inženýra za krk a škubnul. Bezvládné tělo dopadlo na podlahu a Phelps s hlavou v dlaních se zhroutil vedle. „Ne! Ne!" vykřikoval do prázdna a v jeho hlavě znělo studené: „Zabiji! Zab všechny!"
Neurčitá silueta, spíše stín, než bytost, prošla křižovatkou po jeho pravici. Sebral všechny zbytky sebeovládání, donutil se vstát a dal se do pronásledování. Za rohem však potkal Miu a její prázdný výraz dával jasně najevo, že podlehla. Agent pozvedl ruce: „Jen klid, neublížím vám. Vy mi taky nemusíte ubližovat, ano?"
„H-hlas, ten hlas," sténala a nakonec jako otrok pokračovala, „zabij! Zab je všechny," a s prázdnýma rukama se rozběhla na Phelpse. Ten skryl obličej za předloktí a chvíli se tak bránil jejímu škrábání a zběsilému bušení malými pěstičkami. Podíval se nalevo, chytil běsnící doktorku a mrštil s ní do místnosti. Než se zvedla ze země, zabouchl její dveře a rozkázal: „Zůstaň!" jako kdyby dával povel psovi. Zase se chytil za hlavu, ale setřepal přelud a vyrazil kupředu. „Kde jsi?! Vylez, srabe!" vykřikoval tmou a naháněl onen přelud.
Konečně jej našel, jak se sklání nad jedním z pomatených a z jeho otevřených úst cosi vysává. S řevem se vrhnul vpřed, odhodlán zachránit co nejvíce životů. Přízrak si jej všiml a otočil svou temnou pozornost k němu. Phelps zpomalil, až nakonec úplně stál. Nemohl se donutit dívat na ten přelud, na tu děsivou tmu temnější než nejhlubší noc. Musel zavřít oči, odvrátit se, cokoliv!
Pevně sevřel oči a teror přešel téměř okamžitě. Opět je tedy otevřel.
Te a předním však nestál žádný přízrak, ztělesnění smrti. „Co tady blbneš Phelpsi?" vyjela na něj podrážděně Naya. Agent na ni zíral jako praštěný, a tak Lavera dodala: „Musíme ho chytit, dělej!"
„Ne! Ne! Nemůžeš tady být, nejsi tady!" protřel oči a tentokrát viděl malého černocha, ne staršího, než jedenáct let. „Ne! Běž pryč!" křičel Phelps zplna hrdla a kluk ledovým hlasem odpověděl: „Copak? Už mě nechceš znovu zabít? Posledně jsi s tím neměl problém."
„Měl jsi v ruce automat, mířil jsi na mě! Byl jsi hrozba!"
„Když jsi dokázal zabít mě, určité nebudeš mít problém zabít ostatní tady," snažil se Černoušek dostat pod agentovu kůži. Ten si zacpal uši dlaněmi, ale nepomohlo mu to ani trošičku. Stále slyšel hocha jasně jako den.
Pokusil se udělat krok vpřed, ale jeho svaly ho zradily a on se zhroutil k podlaze. Nevěděl, jak dlouho tam ležel s hochem nad sebou, ale najednou do ticha štěkla automatická puška. Varovný výstřel odezněl a klučina se otočil, v nanosekundě však vypadal jako Mia. Arry, jako by zapomněla, že tam ještě před chvílí její přítelkyně nestála, spustila zbraň: „Co tedy vyvádíš, zlato?" Zeptala se Arrya a pomalu se k Mii vydala. V ten okamžik se z druhé chodby vyřítil Daniel a jeho mozek málem explodoval. Dvě Arrye, podobné jako vejce vejci stály kousek od sebe. Jistě namířil zbraní a zařval: „Stůj!" Arrya na něj promluvila: „Zmáčkni to, střílej!" zatímco Arry slyšela svou přítelkyni naříkat: „Proč na mě míří, proč?"
„Odhoď to Danieli," zařvala Arry a namířila na něj. Stáli tam v mexickém patu a k rozuzlení stačil jediný pohyb, jakýkoliv.
Danny začal sklápět zbraň a Arry taktéž, nečekala však podraz. Daniel druhou rukou bleskově sjel k pasu, vytasil pistoli a poslal jednu přesně mířenou kulku jedné z Arry-í přímo na hlavu. Hned poté uskočil z obav o opětování palby, nebylo to však potřeba. Když kulka neškodně prošla cílem, rozplynuly se všechny tři přeludy, přízrak ztratil koherentní formu.
Arrya na něj hned namířila a stiskla spoušť, ze země vyskočil Phelps a vrhl se na něj ručně, nikdo se ho však ani nedotkl. Stín chytil tvar neurčitého humanoida a jediným máchnutím ruky odzbrojil Arry i Daniela. Modře hořící otvory v místě, kde tušili oči, se upnuly na Phelpse a ten jako kdyby zkameněl. Hned nato pozvedl Arry jednou rukou do vzduchu a z jeho "úst" vycházel chlad, když syčel: „Patetické opice!" a hodil s ní přes celou chodbu až na Daniela. Zničehonic otočil svou pozornost zpět na Phelpse, kterému se očividně celou dobu vrtal v hlavě. V jejich spojené mysli se právě odehrávala scéna ze strážnice a přízrak zaprskal: „Ty plíživý smradlavý pae'žak!" Hned na to vyrazil obrovskou rychlostí pryč. Jediný Daniel v dostatečně zdravém stavu se vydal za ním. Po několika zatáčkách poznal, kam míří… Hangár! Aktivoval vysílačku: „Bravo hangáru, Bravo hangáru!" z druhé strany se však ozýval jen šum, bylo pozdě. Přepnul tedy kanál: „Bravo Doveru!"
„Dover slyší!"
„Jeden z našich člunů právě startuje, zastavte jej všemi možnými prostředky." Do rozhovoru se vložil Husher: „Co to sakra melete vojáku?!"
„Na palubě je… kdybych tak věděl co. Ta “věc“ zodpovědná za chaos tady dole. Musíte ho zastavit, pane!" odpovědí mu bylo ticho.
Z ledového povrchu Europy stoupal člun a Dover s Yorkem se mu snažili zablokovat cestu, a když neuposlechl výzvy k zastavení, otevřely lodě palbu. Na vzdálenost sotva stovek kilometrů by měly mít railguny smrtící přesnost, netrefil se ani jeden, ne však vinnou střelců. Člun provedl několik tak ostrých a neuvěřitelně rychlých manévrů, že se dokázal vyhnout každé kulce. „Nabijte kladivo!" zavelel Husher, již však nedal povel k palbě. Bez jakéhokoliv varování se přímo mezi pozemskými plavidly objevila loď gigantických rozměrů a energetická vlnu hodila jak s fregatami, tak křižníkem. „Identifikace, zaměření, palebné možnosti!" vychrlil komandér povely na své důstojníky, kteří postupně odpovídali: „Neodpovídá známým siluetám ani technologii ras v kvadrantu."
„Délka dvacet kliků, výška osm, šířka šest.“
„Systémy nejsou schopné podat návrh zaměření, spektrální analýza selhala v rozpoznání materiálů kdekoliv na lodi."
„Dejte mi cokoliv,“ vydal zoufalý rozkaz Husher.
„Otevírají komunikační kanál, komandére!"
Důstojník přepojil zvuk do reproduktorů a můstkem se nesl onen zpěvný jazyk. Všichni mu v zalíbení naslouchali a tak, když přízrak odpověděl jekotem přirovnatelným jen k mixu netopýra a delfína, projel jimi závan hrůzy.
„Nabíjejí zbraně, asi," oznámil nejistě jeden z důstojníků a Husher reagoval: „Něco mi říká, že rozhovor nedopadl dobře," a po chvíli dodal: „Nachystejte protiopatření, obranná formace. Jen pro jistotu."
„Střílejí!" vykřikl varování ten samý důstojník a masivní loď skutečné vypálila z jediné zbraně na pravoboku. Jasně modrý paprsek prosvištěl mezi pozemskými loděmi a jeho energie zpolarizovala trupy a přitahovala je blíže a blíže. Zlomek vteřiny nato zasáhl proud světla i člun, ten odolával neuvěřitelné vteřiny, až byl nakonec pohlcen proudem s šíří přes dvě stě metrů.
Paprsek ustal a flotila zažehnula manévrovací trysky pro návrat na původní pozice. „Eeeeh, komandére? Ten člun stále existuje."
„Cože?!" vykřiklo překvapeně několik lidí na můstku a přesvědčil je až záběr na hlavní obrazovce. Nejen, že existoval, ale byl obalen jakýmsi polem a zrychloval po ústupové trajektorii tempem, o kterém si mohli pozemšťané nechat jen zdát. Masivní loď však bez problémů srovnala rychlost, podle hlášení z nuly na nula celá jedna "c" za deset vteřin, a opět vypálila, tentokrát z hlavních zbraní. Čtveřice paprsků, zelený, červený, modrý a bílý, se setkaly na člunu a jejich nápor nepovoloval.
„Jsou mimo naši stupnici, přebytková energie z jejich systému oslepuje naše systémy. Kdybych ho neviděl na obrazovce, nedokázal bych ani zaměřit Slunce," zahlásil bezradný navigační důstojník.
„To je jedno, jen se jich držte na vizuálním dohledu," vydal povel Husher. Člun se konečně zachvěl a bublina povolila. Trup byl v okamžiku odpařen a paprsky pohasnuly. Uvnitř trosek byl však stále ohyb, přízrak přežil, byl již však snadnou kořistí. Z cizí lodi zazářilo namodralé světlo a polapilo jej. V nulové atmosféře, uzavřen v energetické kleci a stále bojoval o svobodu a jeho oči žhnuly vztekem. Celý můstek, fascinován tou brutální scénou, pozoroval entitu, dokud nezmizela v útrobách lodi. Pak z reproduktorů zaznělo táhlé „DooOOOooo," jako by ho zpíval sbor a plavidlo opět bez jediného varování zmizelo na místě.

Země
„Vypadá to, že jsem propásl sakra párty," komentoval Henry přes mříže, když mu popisovali celou akci, „Popravdě, kdyby neměli videozáznam, myslel bych si, že je to apríl.“ Pak se poněkud jemněji zeptal: „Jak je Mii?"
„Špatně. Je v psychiatrické léčebně a ani neví, co přesně se jí stalo," odpověděla Arry se sklopenou hlavou.
„To je mi líto," kondoloval Henry a přes mříž ji podal ruku. Chytila se jí a pokrčila rameny: „S tím nic nenadělám, musíme jen čekat. Zato ty jsi nějak klidný, nato že pravděpodobné skončíš před vojenským soudem."
"Neskončím," odpověděl s šibalským úsměvem, „díváš se na prvního Sparťana."
"Co prosím?" vyprskla pobaveně.
"Vezmu to popořadě, co říkáš?" Přikývla a tak začal: „Alex byla propuštěna, právě teď je s rodinou, všechna obvinění stažena. Parchanti, co to na ni hodili, jsou zatčeni a obviněni z velezrady, vážně pochybuju, že kdy uvidí světlo dne. Naya byla očištěna a získala zpět své staré místo.
Když se vedení programu Sparta doslechlo, že k mým záznamům patří i blackops na Ordovii a že jsme dokázali infiltrovat bezpečnostní agenturu jako máslo, díky Nayo, nabídli mi pozici Sparťana a já přijal."
Teď si nebyla jistá Arry, jestli si z ní nedělá legraci on. „Co je sakra program Sparta?"
„Továrna na supervojáky, elitní jednotky, něco takového. Naším směrem se blíží solidní shitstorm a jestli to máme přežít, musíme využít každé výhody, co máme," shrnul Drake. Arry se ještě chtěla ptát, ale byla přerušena Nayou a mužem v generálské uniformě. Pokynuli hlídači, dali mu do ruky oficiálně vypadající obálku a ten jim otevřel dveře cely. Drake se postavil do pozoru a generál mu na ramena připnul kapitánské výložky. Arrya jen s údivem zírala na svého přítele, který před jejíma očima přeskočil deset hodnostních stupňů.