
13. Krmení, Michael, Rituál a Sebevražda
Ahoj Erin,
zády jsem se tiskla k mřížím dveří a sledovala Ace, jak se ke mně blíží. Rychle jsem se ohlédla do chodby. Stráž poodešla, ale Kolya stál se založenýma rukama a v očích měl tolik zloby, že jsem se ho v té chvíli bála víc, než hladového Wraitha.
Ace mě odtáhl od mříží a hodil mnou přes celou místnost do vzdáleného rohu. Napůl omámená ranou do hlavy jsem sledovala, jak se pomalu přibližuje a protahuje si prsty osvobozené pravé ruky. Sklonil se ke mně a levačkou se opřel o zeď vedle mého ramene.
„Ani se nehni,“ uslyšela jsem jeho hlas, aniž by se mu pohnuly rty. Mrkla jsem. Většího pohybu jsem nebyla schopná.
Napřáhl pravou ruku a se zavrčením ji přiblížil k mému krku, ale ani se mě nedotkl. Zůstala jsem tak, jak jsem dopadla a jen čekala, co bude dál. Po pár vteřinách se jeho ruka přitiskla mezi mé klíční kosti. Projela mnou ostrá bolest, ale ustoupila, když Wraith vzápětí ruku odtáhl. Couvnul a unaveně se opřel o zadní stěnu cely.
„Co se děje?“ štěkl Kolya. „Proč ses nenakrmil?“
„Nejde to,“ zahučel Ace. Velitel očekával vysvětlení, tak pokračoval: „Na některých lidech se nelze nakrmit. Je jich velmi málo, ale existují. Víš to.“ Zmlknul. Vypadal vyčerpaně.
Kolya několikrát přešel kolem cel a mračil se. Zastavil se naproti Wraithovi a chvíli si ho prohlížel. Pak se otočil k odchodu a cestou pokynul strážcům, aby ho následovali.
Bála jsem se pohnout. Wraithovu vysvětlení jsem moc nevěřila. Zato jsem cítila jeho hlad. Opatrně jsem pootočila hlavu, abych na něj viděla. Sklouzl po zdi do sedu a sklonil hlavu. Když jsem se na něj podívala, pohnul rukou směrem ke dveřím. Pomaličku jsem se k nim vydala zády ke zdi, Ace stále na očích. Ani se nehnul.
U dveří jsem zůstala stát, tváří pořád obrácená k Wraithovi. Někde hluboko ve mně stále bublala radost z toho, že Atlantida přece jenom nebyla zničena. Jestli se dostanu z Aceovy cely, než si to rozmyslí, nebo než ho hlad přinutí zkusit to znovu, cesta domů bude můj jediný cíl.
Kolya se vrátil asi za půl hodiny v doprovodu stráží. Rychlým pohledem zhodnotil situaci a na jeho pokyn mě strážní převedli do mé původní cely. Ace odvedli pryč. Vrátil se až další den. Věděla jsem, kde byl a co se s ním dělo - i když bych to raději nevěděla. Geniiské vyslýchací metody byly horší, než všechny mé noční můry, a ani Aceova předchozí vzpomínka na tresty, které následovaly po jeho útěcích, mě na něco takového nemohla připravit. Nakonec se mu podařilo přesvědčit velitele, že jsem opravdu jedna z lidí, na kterých se Wraith nemůže nakrmit. Kdyby mě Wraithové chytili, udělali by si ze mě hračku – Běžce, kterého by pouštěli a chytali pro zábavu. Nebo by mne rovnou zabili.
Ace přivedli zpátky napůl mrtvého. Aniž by se na mě podíval nebo se pokusil o kontakt, přešel pod okno a sesunul se k zemi.
Chytila jsem se mříží a snažila se ho zahlédnout, ale nešlo to. Sedla jsem si ke zdi pod okno, opřela si o ni hlavu a nahlas si povzdechla. V předchozím dnu mě veškerá radost přešla.
Po mém vzdechu se z vedlejší místnosti konečně ozvala nějaká reakce. Ace se krátce ironicky zasmál.
Až se vrátím do Města, bude ze mě podivná bytost, Erin. Ale těším se na Vás. Tolik, tolik se těším na Atlantidu.
Na shledanou Ája
…………………………………………..
Michael
Dar svoje slovo dodržel. Od astrálního putování za křišťálovou věží se mě již nepokusil jakkoliv kontaktovat. Mohla jsem se jen dohadovat, jaký zmatek v něm zanechala přeměna ve skutečného člověka se vším všudy, byť šlo jen o krátkodobou transformaci. A já mu to v mramorovém sále rozhodně neusnadnila. Už tehdy jsem věděla, že bylo velkou chybou ho políbit a podpořit ho tak v jeho probouzejících se lidských citech. V našem případě se ani nedalo mluvit o propastných a nepřekonatelných rozdílech, mezi námi bylo jiné úplně všechno. Jedinou věcí, která nás spojovala, bylo moje tělo, které nám zajišťovalo existenci v tomto vesmíru. Střídavě jsem se styděla, že jsem vztah mezi námi nechala dojít tak daleko, nadávala si a proklínala jeho i sebe, ale co naplat – prostě mi chyběl. Nedokázala jsem si vsugerovat, že city, které mě zevnitř trhají na kusy, má na svědomí podoba Louise. Nebyla jsem schopná uvěřit takové lži. On byl dávno pohřbenou minulostí, v níž jsem se již dávno přestala bolestivě hnípat. Tahle rána byla zacelená, zůstala z ní jen nepříjemná vzpomínka, zahojený šrám na srdci, který postrádal cit. Oproti tomu byly vzpomínky na Darovu přítomnost živé a velmi bolestivé. Nikdy bych tomu nevěřila, ale chybělo mi dokonce i jeho povýšené chování a urážlivé poučování s příslušným arzenálem ironických štěků.
Zvuk budíku mě přivedl k vědomí. Právě začal pátý den po návratu do hmotného těla. Probudila jsem se do šedivého nevlídného rána a od prvního okamžiku, kdy jsem otevřela oči, jsem necítila nic než všeobjímající podrážděnost. Přinesla jsem si ji ze snů, které si moje paměť nedokázala udržet. Zůstala z nich jen nejasná směs zmaru, zneklidňující touhy, pocit nenaplnění a ještě něco, co jsem ani nedokázala pojmenovat a to mě dráždilo ze všeho nejvíc, protože jsem si byla jistá, že to bylo důležité. Jak jsem se marně snažila rozpomenout, hněv ve mně sílil, až vzplanul docela. První to odnesl budík. Mrštila jsem jím o stěnu tak, že v ní zůstal čtvercový otisk a nebohý přístroj se za doprovodu duté rány rozletěl na tři kusy. Dva z nich se odkutálely pod postel a jen malý kus plastu s částí displeje na mě vyčítavě koukal slepým okýnkem.
Vztekle jsem vstala z postele a zakopla ho k ostatním částem do temnoty a prachu.
„A máš to!“ Trochu mi to zchladilo žáhu, ale ne nadlouho. Jeden neopatrný rychlý pohyb a zlomená žebra o sobě dala opět vědět.
„Auu, sakra sakra sakra.“ Dovlekla jsem se s tichým úpěním do koupelny a popadla hřeben – příliš rychle, příliš rázně. „Mor na všechny wraithský parchanty, ať vychcípou!“ Nahrbená nad umyvadlem jsem ze sebe chrlila nadávky hodné dlaždice kříženého s hajzlbábou a čekala, až píchání otupí na přijatelnou míru. Pohlédla jsem do zrcadla na svůj odraz, a zatímco bolest pomalu odplouvala, prohlížela jsem si svoje čerstvě obarvené vlasy. Své „nové“ barvy jsem se zbavila ještě téhož rána po návratu. Při pohledu zpět jsem musela samu sebe obdivovat, že jsem to přes všechnu tu slabost a únavu, která mě po procitnutí zavalila jako neviditelná lavina, zvládla. Ovšem neměla jsem moc na výběr. Pokud bych tak neučinila, musela bych předstoupit před Carsona s vlasy bílými jako sníh, pletí průsvitnou jako mléčné sklo a se rty rudými od krve vytékající co chvíli z nosu. Bylo proto celkem pochopitelné, že jsem dala při představě doktora Becketta, hledajícího pomocí úmorných testů důvod, proč mi náhle přes noc zbělely vlasy, přednost obrovskému sebezapření a zušlechtila svou hmotnou schránku alespoň do podoby, která by nebudila okamžitou pozornost.
Kromě toho, moje nová barva mi až příliš připomínala wraithské bílé palice.
Při čekání nad umyvadlem, které se mezitím orosilo rudými kapkami z mých věčně praskajících žilek, se mi myšlenky zatoulaly hlouběji. Vzpomínala jsem, jak jsem na stejném místě a ve stejně skrčeném postoji odolávala vlnám slabosti, zatímco mi na právě usušených havraních vlasech hrály pod umělým světlem zářivky modré odlesky. Stálo mě to sice nějaké to zvracení a bolest, ale s výsledkem jsem byla spokojená. Dopoledne jsem strávila v posteli a snažila se nabrat trochu síly před nevyhnutelnou cestou na ošetřovnu.
Nedalo mi, abych se neušklíbla při vzpomínce na Carsonovu vyděšenou tvář.
„Tedy Erin, skoro bych tě nepoznal,“ zakoktal se, když jsem prošla dveřmi a sedla si na nejbližší prázdné lůžko.
„Jo, tohle,“ prohrábla jsem si vlasy a ledabyle mávla rukou. „přišel čas dát šedinám sbohem.“
„Tak ses k tomu konečně dokopala,“ pokýval doktor souhlasně hlavou a vrhl kradmý pohled ke dveřím nalevo.
„Ano, od Velétosu se to hodně zhoršilo a já vám tu nechci dělat pohádkovou babičku.“
„S těmi pár chlupy na spáncích bys, obávám se, konkurzem neprošla,“ usmál se Carson.
„Tím si nejsem tak jistá.“ Odvětila jsem temně při vzpomínce na první pohled do zrcadla z dnešního rána a modlila se, abych právě teď nezačala krvácet z nosu.
Za zavřenými dveřmi se náhle ozvalo bolestné úpění doprovázené hlasitým chrastěním kovové lůžkové konstrukce. Mlčky jsme se na sebe s doktorem podívali. Promluvila jsem první.
„Carsone, sám dobře víš, že tohle nedopadne dobře. Některé rozdíly by se neměly stírat, ale naopak udržovat co možná nejpropastnější.“
„Je tu sice jen mizivé procento na úspěch, přesto stojí za to se aspoň pokusit. Pokud by to vyšlo…“ Nechal zbytek viset ve vzduchu a sedl si vedle mě. Pootočila jsem se, abych mu řekla něco povzbuzujícího a to byla chyba. Jak jsem sebou zavrtěla, bolest se opět přihlásila o slovo. Zbledla jsem, což naštěstí nebylo pod silnou vrstvou make-upu dodávající falešné leč přesvědčivé zdání zdravě růžolícího vzhledu vidět.
„Hm, Carsone,“ opatrně jsem si přejela dlaní po boku, „strašně ráda bych řekla opak, ale dneska jsem za tebou přišla jako pacient.“
„Co se děje?“
„Víš, je to poněkud trapné, ale ráno jsem spadla z postele a myslím, že to asi některé z žeber odneslo.“
„Erin,“ obšťastnil mě jedním ze svých hlubokých povzdechů, „ty mě prostě nikdy nepřestaneš překvapovat.“
Rentgen potvrdil naštíplé žebro a já měla zajištěno pár dní na regeneraci.
Bolest už skoro odezněla a já se vrátila do přítomnosti. Opatrně jsem si poupravila obvazy, jimiž jsem měla zafixovaný bok. Sáhla jsem po kartáči a bezmyšlenkovitě si začala česat vlasy. Na mysl mi přišla slova mé drahé zesnulé babičky, která s oblibou říkala, že člověk je člověku nejlepším lékem. Něco na tom bezesporu bylo. Toužila jsem zapomenout na Dara ukrytého kdesi hluboko v mém těle a přiživujícího se na mém energetickém myšlenkovém výdeji a tak jsem se vydala družit se s příslušníky svého druhu. Bohužel než jsem se doplížila do jídelny, byla většina lidí pryč.
Rozmrzele jsem si vzala tác s jídlem a chystala se posadit k nejbližšímu stolu, když jsem ho uviděla. Seděl v nejvzdálenějším koutu jídelny a tvářil se ztraceně. O dva stoly dál se v jídle hnípala dvojice vojáků a snažila se působit nenápadně a uvolněně, což jsem jim nesežrala. Očividně to byla jeho stráž, tedy „ochranka“ podle oficiální verze. Povzdechla jsem si a začala couvat pryč, než si mě všimne. Tím posledním, po čem jsem toužila, bylo družit se s jiným Wraithem, i kdyby vypadal sebevíc jako člověk. Uvnitř to byl stále Wraith, stejně jako byl Dar Darem, i když na mě zrovna koukal lidskýma očima mého bývalého.
Na ústup však bylo pozdě. Vlk v rouše beránčím zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s mým. Plaše se usmál a zvedl ruku k pozdravu, který zakončil gestem, které jsem ke své nezměrné lítosti nemohla nepochopit. Na okamžik jsem váhala zmítajíc se mezi osobní záští a nařízením doktorky Wearové chovat se k „novému členu týmu“ zdvořile a žádným způsobem nebudit podezření. S nechutí jsem připustila, že odmítnout jeho jasné pozvání ke stolu by zcela jistě nebylo zdvořilé a vyvolalo v něm jen další zbytečné otázky.
„Ah, Carsone, do čeho si mě zase navezl,“ spílala jsem v duchu doktorovi, zatímco jsem se belhala k osamělému strávníkovi, abych učinila za dost společenské konvenci. Krátkým pokývnutím jsem pozdravila dvojici mužů u nedalekého stolu a vytěsnila z hlavy jejich emoce, které byly natolik silné, že mi doslova bičovaly mysl svou intenzitou. Vojáci cítili vedle nedůvěry a pobouření hlavně strach. Stálo je spoustu sil udržet ho na uzdě a nezpůsobit kvůli němu nějakou unáhlenou reakci. Hluboce jsem s nimi soucítila.
„Ahoj.“ Pozdravil mě. Hlas měl obyčejný, přesto mi z něj tuhla krev v žilách.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem a ztěžka odsunula židli potlačujíc ostrou bolest, která mi explodovala v levém boku.
Beze slova sledoval moje těžkopádné počínání zahrnující několikeré posunutí židle a neohrabanou snahu usadit se do co nejméně nepohodlné polohy.
„Jsem Michael.“ Přes stůl se ke mně napřáhla nevinně vyhlížející lidská ruka. S kamenným výrazem jsem jí potřásla ignorujíc při tom vyděšené pohledy vojáků vpalující se mi do zad.
„Já vím,“ pokývla jsem hlavou, „Erin Velenská, momentálně jediný zástupce k přechovávání a bezpečnosti informací atlantské knihovny.
„Známe se dobře?“ Michaelovo obočí se stáhlo usilovným přemýšlením. „Mám pocit, že bychom měli. Když jsem tě uviděl vejít, přišla jsi mi povědomá, ale…nemůžu si vzpomenout.“
V duchu jsem se hystericky zasmála. Představila jsem si, co by tomu asi řekl Dar, kdyby mě viděl klábosit u jednoho stolu s Wraithem a přátelsky mu třást rukou. Ačkoliv nemohl vidět mýma očima, byla jsem si jistá, že to nějakým způsobem vidí či cítí po svém. Třeba by ho to vyprovokovalo vylézt ven a začít se mnou zase mluvit.
„Já vím, ale to je jen pocit,“ ujistila jsem ho, že jsem si amnézie vědoma, a usrkla trochu vody ze sklenice, „nejsme přátelé, ba ani známí. Nejspíš jsi mě jen někdy zahlédl v knihovně.“
„Pak jsi ve mně musela zanechat velmi silný dojem.“ Nebyla to lichotka, jen prosté konstatování.
Přes zdvořilý tón mi neunikl záchvěv zklamání v jeho hlase. Tázavě jsem se na něho podívala.
„Omlouvám se, myslel jsem, že od přítele bych se o sobě mohl dozvědět víc. Nevím proč, ale myslím, že tady moc přátel nemám. Vlastně asi žádné.“
„V tom ti bohužel nepomůžu,“ pokrčila jsem omluvně rameny, „nevím o tobě skoro nic. A co se tvých přátel týče, byl jsi tu příliš krátce, aby sis stihl nějaké získat.“
„Co se ti stalo?“ Změnil náhle novopečený příslušník lidské rasy téma. Musel si všimnout, jak si čas od času zajedu rukou k boku, odkud vystřelovala bolest, kdykoliv jsem udělala neopatrný pohyb.
„Nic zvláštního. Jedno naštíplé žebro jako důsledek pádu z postele.“
Můj protějšek na mě chvíli hloupě zíral a pak propukl v hlasitý smích. Zaskočilo mě to. Vojáci za mnou se na židlích nervózně zavrtěli.
„Promiň, promiň,“ omlouval se spěšně, když zachytil můj zmatený výraz, „ale zní to dost…šíleně.“
„Jsem holt smolař.“ Uzavřela jsem to a stiskla si pod stolem roztřesená kolena.
I když mě na jídlo přešla chuť, jedla jsem tak rychle, jak to jen bylo možné. Michael už většinu své porce snědl. Pokradmu jsem si ho prohlížela a neubránila se úžasu. Nejen že vypadal tak neškodně, on i neškodně jedl. Doktor Beckett dokázal téměř zázrak. Hlavní problém byl v tom „téměř“. Tenhle stav nemohl trvat věčně.
„Co jsi myslela tím, že jsi momentálně jediná?“ přerušil Michael nepříjemně se prodlužující odmlku a zapíchl do mě svůj pomněnkový pohled.
„Bývaly jsme dvě, než se Andoriel při jedné misi ztratila.“
„Nepodařilo se jí – nebo její tělo – najít?“
„Zatím ne.“
„To je mi líto, doufám, že ještě není pozdě. Mě jste přece nakonec taky našli.“
„Jo, měl jsi štěstí.“ Povzdechla jsem si a napíchla na vidličku něco zeleného, pravděpodobně salát. „Věřím, že i ji brzy najdeme.“
Vyměnili jsme si pak ještě pár poznámek o počasí a tím jsme vyčerpali všechna témata ke konverzaci. Mezi námi se rozhostilo trapné ticho a já usoudila, že nastal čas, abych se zvedla od stolu. Spěšně jsem se rozloučila a opustila jídelnu i s přeměněným Wraithem a jeho „bodyguardy“, abych si ve svém pokoji odpočinula. Cestou zpátky jsem narazila na Carsona.
„Prý jsi obědvala s Michaelem,“ řekl místo pozdravu, „o čem jste si povídali?“
„Novinky se šíří rychle.“ Ušklíbla jsem se a opatrně přesunula váhu z pravé nohy na levou. „Přes moje žebro a jeho amnézii jsme se dostali až k počasí, pak už mi naštěstí nezbylo na talíři nic, co by mě mohlo v jeho společnosti nadále zdržovat.“
„Já vím, že s tím většina lidí tady nesouhlasí, ale je to možná naděje…“
„Věř mi, že to chápu, jen prostě cítím, že to s sebou nic dobrého nepřinese, ale dokázat to nijak nemohu. Takže,“ stiskla jsem mu soucitně rameno, „dávej na něho dobrý pozor.“
Moje předpověď se vyplnila mnohem temněji a rychleji, než bych si kdy myslela. O pouhé tři dny později se Michael dostal nešťastnou náhodou k CD doktora Becketta, kde byl zaznamenán podrobný vývoj jeho transformace. Tak se o sobě dozvěděl pravdu, která nakonec jeho lidskou stránku přemohla. Vehnala ho do střetu s Rononem a ochrankou, při němž byl zabit poručík Cole. Michael byl uvězněn do cely se silovým polem, kam mělo přístup jen pár vyvolených. Už jsem ho nespatřila. Později získal Carson od dr. Wearové povolení pokračovat v jeho retransformaci, ale pro bezpečí Atlantis se výzkum přesunul na stanoviště Alfa. Bohužel ani tohle opatření nepřineslo kýžené výsledky. Michaelovi se odtamtud podařilo za pomoci dalších Wraithů utéct a Atlantis nezbývalo než se začít připravovat na další útoky mateřských lodí.
…………………………………………..
Ahoj Erin,
Ace ležel a nehýbal se. Kromě toho krátkého výsměšného zasmání o sobě nedal vědět.
Seděla jsem pod oknem, přemýšlela nad dalším útěkem a opatrně jsem se dotýkala Wraithovy mysli. Jenom tak, abych věděla, že žije. Po nedávných událostech jsem zjistila, že jedna věc v mém životě je jistá. Až budu stát na opuštěné planetě po zdařilém útěku z vězení a rozhodovat se, kam zamířím dál, nebudu tam sama. Všechno se tím zjednodušilo a zároveň zkomplikovalo.
Vstala jsem a začala v zamyšlení přecházet po místnosti. Oči jsem nepřítomně klopila k zemi kromě okamžiků, kdy jsem letmým pohledem kontrolovala celu vedle.
Když jsem se konečně unavila a uklidnila, sedla jsem si, a v té chvíli jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Ace plul na pomalých táhlých vlnách někam daleko. Na můj dotyk už vůbec nereagoval. Pak přišla tsunami. Odtrhla nás a vynesla Ace vysoko k obloze. Tak vysoko, až ho postavila na nohy.
Seděla jsem v rohu a nevěřícně zírala do Wraithovy cely.
Ace pozvedl spodní okraj svého kabátu, několikrát poklesl v kolenou a zase se narovnal. A pak si, k mému úžasu a zděšení, začal pobrukovat a kroky, kterými se vydal kolem místnosti, se podobaly tanci.
Jediné, co mě v prvním okamžiku napadlo, bylo, že přišel o rozum.
Jeho mysl byla uzamčená na nepřístupném místě, kam se k ní nikdo nedostal. Od té doby, co jsem trvala na jeho propuštění, se držel v povzdálí, kromě jediného příkazu u něj v cele. Spojení jsem udržovala já a on se ho nesnažil prohloubit, ani mu zabránit, ale vnímal okolí. To se změnilo. Teď, duchem nepřítomen, tančil divný houpavý tanec.
Sledovala jsem ho s rostoucí nervozitou. Konečně jsem pochopila, co dělá.
„Hned přestaň!“ rozkřikla jsem se. Žádná reakce. Ace byl v podivném transu a skutečnost mu unikala. Musela jsem to ukončit. Pátrala jsem v paměti, ale přerušení rituálu nebylo podle všech mých kusých informací možné. Přesto mě řešení napadlo. Zoufalé a nebezpečné řešení. Nechtělo se mi zkoušet neprověřené, ale nemohla jsem ho nechat dokončit rituální tanec smrti. Posbírala jsem z paměti všechny informace a útržky, co mi tam zůstaly ze sledování jeho snu, a v okamžiku, kdy se otočil čelem ke mně, jsem začala jiný rituál. Doufala jsem, že ho zmatu a přestane nebo se přidá ke mně. Obě možnosti byly stejně nebezpečné, ale žádná by neukončila jeho život okamžitě, jako tanec, ve kterém právě došel zhruba do poloviny. Chvíli trvalo, než jeho pohyby znejistěly. Až po pár minutách, když jsem si už skoro zoufala, se jeho rytmus změnil. Tancoval se mnou.
Wraithové neměli moc obřadů a u málokterých se mohlo tančit. Vlastně, podle mých neúplných informací, jenom u dvou. Bohužel, pro nás oba.
Sice jsem přerušila jeho valčík na rozloučenou, ale ani současný rituál jsme nemohli dokončit. Věřila jsem, že mě během tance něco napadne, ale žádný nápad kolem geniiského vězení neletěl. Tanec se chýlil ke konci. Pomalu jsme se přibližovali ke společnému oknu a já pořád nevěděla, jak to dopadne. Podle Wraithova zmateného pohledu jsem pochopila, že ani on nemá vhodné řešení.
Proč si nedám pokoj a zasahuji ostatním do života? A hlavně do smrti!
Rituál přerušily kroky před vězením. Oba jsme sebou trhli, zakolísali, něco mezi námi povolilo a přetrhlo se. Prudce jsem dosedla na lavici a Ace se hroutil k zemi. Hlídka si ničeho podezřelého nevšimla. Vojáci pečlivě zkontrolovali zámky, přejeli nás unavenými pohledy a odešli.
Z vedlejší cely jsem uslyšela přerývaný nádech. Wraith se vzepřel na rukou a pokusil se vstát. Když se dostal do sedu, ozvaly se osamělé kroky. Přišel další strážný. Sám. Mladíček s prvním jemným náznakem vousů. Ohlédl se do chodby, a když se ujistil, že ho nikdo nesledoval, vytáhl klíče. Oba jsme s Acem strnuli. Bez pohnutí jsme sledovali, jak odemkl Wraithovu celu a zase ji zamknul, když vstoupil. Ze svazku klíčů jeden oddělil a zbytek hodil daleko do chodby.
Zbývající klíč svíral v ruce, když se otočil na Ace. „Slib mi, že to bude rychlé,“ řekl.
Ace neodpověděl. Ztěžka vstal a opřel se o stěnu. Mladík několik vteřin váhal, ale pak k němu přistoupil a odemkl mu kovovou rukavici. Wraithovy prsty zacukaly, ale stále se nehýbal.
Nadechla jsem se. Chtěla jsem chlapci rozmluvit sebevraždu Wraithem, ale zůstala jsem potichu. Nemohla jsem Aceovi vzít potravu, když za ním přišla sama a dobrovolně. Ale nemohla jsem ani souhlasit s tím, že připraví o život člověka.
Vojáček stál před Wraithem a ptal se: „Na co čekáš?“ Ace zavrčel. Podíval se chlapci přes rameno do chodby a zaútočil. Tentokrát jsem se neotočila. Viděla jsem, jak se mladíkovi rozšířily oči leknutím z útoku, slyšela jsem jeho přidušený bolestivý výkřik a sledovala, jak se síla přelévá. Za několik vteřin z mladíka zůstala jenom vysušená věc u dveří cely a Ace stál vzpřímený, s hlavou vysoko zvednutou a rukama nad hlavou.
„Cos to provedla?“ otočil se ke mně.
„Snažila jsem se ti zachránit život. Aspoň na čas.“ Hlas se mi trochu třásl.
„Vůbec nevíš, co jsi způsobila,“ zasyčel vztekle. „Nemáš o tom ani ponětí.“
„A co jsem provedla?“ ptala jsem se.
Neodpověděl, ale rozzuřené se na mě podíval.
Byla jsem zmatená a roztrpčená nejenom jeho nepochopitelnou reakcí, ale i tím, že zřejmě nepovažoval za nutné mi ji vysvětlit.
„Omlouvám se, že jsem se tě snažila zachránit,“ řekla jsem uraženě. Stála jsem u okna a dívala se na soušku, co zůstala z chlapce. „A když už jsme u toho, co jsi to provedl ty?“
„Zachránil jsem si život. Aspoň na čas.“
Erin, pořád příliš věcí nechápu. Jediné, čím jsem si jistá, je Město a můj návrat do něj.
Nemůžu se toho dočkat. Ája
…………………………………………..
Ahoj Erin,
stáli jsme s Acem u okna a dívali se ke dveřím jeho cely. Chodba byla pořád prázdná. Vojáček se zřejmě se svým plánem na ukončení života nikomu nesvěřil. Wraith se znechuceně podíval na kovový chránič ruky, a když šel k zadní stěně cely, odkopl ho do kouta. Klíček z něj vypadl a cinkl o podlahu. Stejně znechuceným pohledem stihl mě, než se odvrátil. Můj pohled se přesunul ke svazku ostatních klíčů v chodbě. Byl tak blízko a přitom tak daleko. Jako Atlantida a Vy. Stačilo několik kroků ke klíčům, několik kroků v Bráně a mé dlouhé trápení mohlo skončit. Proč jsem se místo pokusů o telepatickou komunikaci s Wraithem raději nepokusila o telekinezi? Svazek klíčů by se vznesl, tiše zazvonil a přistál by mi v nastavené dlani.
Ace stál čelem ke zdi, hlavu sklopenou a vypadal, že o něčem přemýšlí.
Pravou rukou jsem svírala tyč mříží v okně a trochu jsem se natahovala, jak jsem se snažila zahlédnout přes Aceovu celu co největší kus chodby a vstupní dveře.
Wraith se pomalu otočil, stoupnul si proti mně a položil svou levou ruku na mou pravačku.
„Proč jsi po veliteli chtěla moji svobodu?“ zeptal se. Tvářil se klidně a soustředěně a s potěšením si protahoval prsty druhé ruky, než se jí chytil mříží na druhém konci okna.
Při jeho dotyku jsem sebou trhla, ale ruku jsem nevyprostila. „Proč ses nenakrmil, když jsi mě dostal od Kolyi darem?“ odpověděla jsem otázkou. Náhlá změna jeho nálady mě zmátla ještě víc, než předchozí zuřivost. Následovala jsem jeho pohyb, takže jsme drželi jeden druhého a dívali se navzájem do očí.
I jeho ruka sebou pod mojí cukla. „Ještě pořád můžu,“ ušklíbl se.
Mile jsem se na něj usmála. „Ne. Myslím, že teď už ne.“ Zamračil se. Byla to pravda. Potom, co velitele tak dokonale přesvědčil, že to nejde, si ke mně uzavřel cestu. Aspoň v Kolyově vězení.
„Proč ses snažila přerušit rituál?“
„Nežádala jsem o tvou svobodu proto, abys zemřel. Nic jiného mě v té chvíli nenapadlo.“
„Ty nevíš, co pro nás ten tanec znamená,“ řekl a trochu stiskl sevření. „Nevíš o Wraithech vůbec nic.“
„Tak mě pouč. Co jsem provedla tak strašného?“
Zadíval se někam přes mé rameno. „Nikdy jsem neslyšel o takto přerušeném rituálu. Natož o přerušení obou dvou.“ Pohledem se vrátil k mým očím. „Nikdo si to nikdy netroufl. Nejspíš jsi nás oba dva odsoudila k smrti. Jestli budeme mít štěstí, bude rychlá, jestli ne -.“ Nechal nedopovězenou větu viset mezi námi jako ledovou stěnu.
„Jako bych nevěděla, že dobré úmysly většinou všechno jenom zhorší,“ zašeptala jsem si pro sebe. Věděla jsem, že přerušením rituálu způsobím nějaké komplikace, ale v té chvíli bylo všechno lepší, než Aceova okamžitá smrt.
„Jak dlouho bude trvat, než se projeví následky?“ zeptala jsem se váhavě.
„Nevím,“ zahučel. „Snad pár měsíců. Potřebuji se dostat k záznamům, abych…“ Spustil ruce z mříží. „Pokusím se pro nás vymyslet přijatelné řešení,“ uzavřel nahlas pronášené myšlenky a odstoupil.
Překvapil mě. Sice jsem byla stále podřadný druh, ale doba, kdy jsem byla jenom potrava, se kterou je možné si před konzumací pohrát, byla zřejmě pryč. Nebo to byla jenom další zkouška pro hloupé holky, co pořád věří hladovým Wraithům. Ale něco jsem věděla docela jistě. Jednou přijde čas, kdy ponesu následky svých činů. U některých činů ten čas přijde brzy a následky budou nepředstavitelné. Opravdu si je nedovedu představit. Aspoň zatím.
A některé následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Přicházela další hlídka.
Strážní se zarazili u dveří. Nejprve si všimli klíčů, pak mrtvoly u Wraithových dveří. Spustili poplach.
Stáli jsme s Acem každý u zadní stěny své cely a sledovali, jak vojáci pobíhají sem a tam. Po příchodu jednoho z důstojníků se trochu uklidnili, ale všimla jsem si, že zdaleka nepanuje taková disciplína, jako kdyby přišel Kolya. Zřejmě zase nebyl na planetě.
Na důstojníkův pokyn dva vojáci sebrali klíče a odnesli je ke kontrole, jestli některý nechybí. Další odemkli Aceovu celu a pod přísným dohledem mu nasadili kovovou rukavici. Pak teprve odnesli mrtvého vojáčka. Nepoznali ho. Než je důstojník odvolal, celu zběžně prohlédli. Nijak s tím odvoláním nepospíchal. Při každé příležitosti, při každém pohybu, dostal Ace ránu elektrickým obuškem.
Pak odemkli moji celu a také ji prohledali. Když se po mě jeden z nich ohnal, důstojník ho zarazil. Potřeboval pár odpovědí. Seděla jsem na zemi, kolena přitažená k bradě, ruce před sebou pozvednuté k obraně. Stáli nade mnou, připraveni k úderu a čekali, až důstojník skončí s výslechem. Co jsem mu mohla říct? Mladík přišel sám a s jedinou myšlenkou v hlavě. Důstojník se mračil. Nelíbilo se mu, co slyšel. Objevil se voják, který se tak bavil, když jsem spadla z křesla v místnosti pro hosty, a pak mi pomáhal se zvednout. Stál v pozoru za důstojníkem a čekal, až si ho všimne.
Důstojník se otočil. „Co je?“ zeptal se ostře. Nechtěl být u výslechu vyrušován.
„Byl to Edmar, pane,“ řekl voják. „Zmínil se přede mnou, že po zajetí Sory pro něj nemá život smysl. Žádal velitele Kolyu o její záchranu, ale bez úspěchu.“ Jeho pohled zaletěl k vedlejší cele. „Nikomu neřekl, co má v plánu, ale o vězni často mluvil.“
Důstojník na něj nepřátelsky pohlédl, pak se podíval do mých vyděšených očí a beze slova odešel. Vojáci ho pomalu následovali. Edmarův přítel zůstal jako poslední. Vzal mě za ruku a znovu mi pomohl vstát. Odešel, ale zase se hned vrátil s několika kousky teplejšího oblečení. Všiml si, jak ledovou mám ruku. Pořád jsem na sobě měla jenom ty tenké šaty a chlad kamenných zdí se mi začínal prokousávat až do kostí. Byl to tak nečekaný projev laskavosti, že jsem skoro zapomněla poděkovat.
Ace ležel ve tmě a odpočíval. Smrt hlady už mu bezprostředně nehrozila, ale z Edmara mu mnoho nezůstalo.
„Nemůžeme tady zůstat,“ řekla jsem, když konečně všichni odešli a ve vězení nastal klid. „Musíme odejít dřív, než bude na všechno pozdě. Oba.“
Z vedlejší cely se ozval hlasitý nádech, ale žádná slova odporu. V zatuchlém vzduchu se nakonec zachvěl jeho tichý souhlas. Ája
Ahoj Erin,
zády jsem se tiskla k mřížím dveří a sledovala Ace, jak se ke mně blíží. Rychle jsem se ohlédla do chodby. Stráž poodešla, ale Kolya stál se založenýma rukama a v očích měl tolik zloby, že jsem se ho v té chvíli bála víc, než hladového Wraitha.
Ace mě odtáhl od mříží a hodil mnou přes celou místnost do vzdáleného rohu. Napůl omámená ranou do hlavy jsem sledovala, jak se pomalu přibližuje a protahuje si prsty osvobozené pravé ruky. Sklonil se ke mně a levačkou se opřel o zeď vedle mého ramene.
„Ani se nehni,“ uslyšela jsem jeho hlas, aniž by se mu pohnuly rty. Mrkla jsem. Většího pohybu jsem nebyla schopná.
Napřáhl pravou ruku a se zavrčením ji přiblížil k mému krku, ale ani se mě nedotkl. Zůstala jsem tak, jak jsem dopadla a jen čekala, co bude dál. Po pár vteřinách se jeho ruka přitiskla mezi mé klíční kosti. Projela mnou ostrá bolest, ale ustoupila, když Wraith vzápětí ruku odtáhl. Couvnul a unaveně se opřel o zadní stěnu cely.
„Co se děje?“ štěkl Kolya. „Proč ses nenakrmil?“
„Nejde to,“ zahučel Ace. Velitel očekával vysvětlení, tak pokračoval: „Na některých lidech se nelze nakrmit. Je jich velmi málo, ale existují. Víš to.“ Zmlknul. Vypadal vyčerpaně.
Kolya několikrát přešel kolem cel a mračil se. Zastavil se naproti Wraithovi a chvíli si ho prohlížel. Pak se otočil k odchodu a cestou pokynul strážcům, aby ho následovali.
Bála jsem se pohnout. Wraithovu vysvětlení jsem moc nevěřila. Zato jsem cítila jeho hlad. Opatrně jsem pootočila hlavu, abych na něj viděla. Sklouzl po zdi do sedu a sklonil hlavu. Když jsem se na něj podívala, pohnul rukou směrem ke dveřím. Pomaličku jsem se k nim vydala zády ke zdi, Ace stále na očích. Ani se nehnul.
U dveří jsem zůstala stát, tváří pořád obrácená k Wraithovi. Někde hluboko ve mně stále bublala radost z toho, že Atlantida přece jenom nebyla zničena. Jestli se dostanu z Aceovy cely, než si to rozmyslí, nebo než ho hlad přinutí zkusit to znovu, cesta domů bude můj jediný cíl.
Kolya se vrátil asi za půl hodiny v doprovodu stráží. Rychlým pohledem zhodnotil situaci a na jeho pokyn mě strážní převedli do mé původní cely. Ace odvedli pryč. Vrátil se až další den. Věděla jsem, kde byl a co se s ním dělo - i když bych to raději nevěděla. Geniiské vyslýchací metody byly horší, než všechny mé noční můry, a ani Aceova předchozí vzpomínka na tresty, které následovaly po jeho útěcích, mě na něco takového nemohla připravit. Nakonec se mu podařilo přesvědčit velitele, že jsem opravdu jedna z lidí, na kterých se Wraith nemůže nakrmit. Kdyby mě Wraithové chytili, udělali by si ze mě hračku – Běžce, kterého by pouštěli a chytali pro zábavu. Nebo by mne rovnou zabili.
Ace přivedli zpátky napůl mrtvého. Aniž by se na mě podíval nebo se pokusil o kontakt, přešel pod okno a sesunul se k zemi.
Chytila jsem se mříží a snažila se ho zahlédnout, ale nešlo to. Sedla jsem si ke zdi pod okno, opřela si o ni hlavu a nahlas si povzdechla. V předchozím dnu mě veškerá radost přešla.
Po mém vzdechu se z vedlejší místnosti konečně ozvala nějaká reakce. Ace se krátce ironicky zasmál.
Až se vrátím do Města, bude ze mě podivná bytost, Erin. Ale těším se na Vás. Tolik, tolik se těším na Atlantidu.
Na shledanou Ája
…………………………………………..
Michael
Dar svoje slovo dodržel. Od astrálního putování za křišťálovou věží se mě již nepokusil jakkoliv kontaktovat. Mohla jsem se jen dohadovat, jaký zmatek v něm zanechala přeměna ve skutečného člověka se vším všudy, byť šlo jen o krátkodobou transformaci. A já mu to v mramorovém sále rozhodně neusnadnila. Už tehdy jsem věděla, že bylo velkou chybou ho políbit a podpořit ho tak v jeho probouzejících se lidských citech. V našem případě se ani nedalo mluvit o propastných a nepřekonatelných rozdílech, mezi námi bylo jiné úplně všechno. Jedinou věcí, která nás spojovala, bylo moje tělo, které nám zajišťovalo existenci v tomto vesmíru. Střídavě jsem se styděla, že jsem vztah mezi námi nechala dojít tak daleko, nadávala si a proklínala jeho i sebe, ale co naplat – prostě mi chyběl. Nedokázala jsem si vsugerovat, že city, které mě zevnitř trhají na kusy, má na svědomí podoba Louise. Nebyla jsem schopná uvěřit takové lži. On byl dávno pohřbenou minulostí, v níž jsem se již dávno přestala bolestivě hnípat. Tahle rána byla zacelená, zůstala z ní jen nepříjemná vzpomínka, zahojený šrám na srdci, který postrádal cit. Oproti tomu byly vzpomínky na Darovu přítomnost živé a velmi bolestivé. Nikdy bych tomu nevěřila, ale chybělo mi dokonce i jeho povýšené chování a urážlivé poučování s příslušným arzenálem ironických štěků.
Zvuk budíku mě přivedl k vědomí. Právě začal pátý den po návratu do hmotného těla. Probudila jsem se do šedivého nevlídného rána a od prvního okamžiku, kdy jsem otevřela oči, jsem necítila nic než všeobjímající podrážděnost. Přinesla jsem si ji ze snů, které si moje paměť nedokázala udržet. Zůstala z nich jen nejasná směs zmaru, zneklidňující touhy, pocit nenaplnění a ještě něco, co jsem ani nedokázala pojmenovat a to mě dráždilo ze všeho nejvíc, protože jsem si byla jistá, že to bylo důležité. Jak jsem se marně snažila rozpomenout, hněv ve mně sílil, až vzplanul docela. První to odnesl budík. Mrštila jsem jím o stěnu tak, že v ní zůstal čtvercový otisk a nebohý přístroj se za doprovodu duté rány rozletěl na tři kusy. Dva z nich se odkutálely pod postel a jen malý kus plastu s částí displeje na mě vyčítavě koukal slepým okýnkem.
Vztekle jsem vstala z postele a zakopla ho k ostatním částem do temnoty a prachu.
„A máš to!“ Trochu mi to zchladilo žáhu, ale ne nadlouho. Jeden neopatrný rychlý pohyb a zlomená žebra o sobě dala opět vědět.
„Auu, sakra sakra sakra.“ Dovlekla jsem se s tichým úpěním do koupelny a popadla hřeben – příliš rychle, příliš rázně. „Mor na všechny wraithský parchanty, ať vychcípou!“ Nahrbená nad umyvadlem jsem ze sebe chrlila nadávky hodné dlaždice kříženého s hajzlbábou a čekala, až píchání otupí na přijatelnou míru. Pohlédla jsem do zrcadla na svůj odraz, a zatímco bolest pomalu odplouvala, prohlížela jsem si svoje čerstvě obarvené vlasy. Své „nové“ barvy jsem se zbavila ještě téhož rána po návratu. Při pohledu zpět jsem musela samu sebe obdivovat, že jsem to přes všechnu tu slabost a únavu, která mě po procitnutí zavalila jako neviditelná lavina, zvládla. Ovšem neměla jsem moc na výběr. Pokud bych tak neučinila, musela bych předstoupit před Carsona s vlasy bílými jako sníh, pletí průsvitnou jako mléčné sklo a se rty rudými od krve vytékající co chvíli z nosu. Bylo proto celkem pochopitelné, že jsem dala při představě doktora Becketta, hledajícího pomocí úmorných testů důvod, proč mi náhle přes noc zbělely vlasy, přednost obrovskému sebezapření a zušlechtila svou hmotnou schránku alespoň do podoby, která by nebudila okamžitou pozornost.
Kromě toho, moje nová barva mi až příliš připomínala wraithské bílé palice.
Při čekání nad umyvadlem, které se mezitím orosilo rudými kapkami z mých věčně praskajících žilek, se mi myšlenky zatoulaly hlouběji. Vzpomínala jsem, jak jsem na stejném místě a ve stejně skrčeném postoji odolávala vlnám slabosti, zatímco mi na právě usušených havraních vlasech hrály pod umělým světlem zářivky modré odlesky. Stálo mě to sice nějaké to zvracení a bolest, ale s výsledkem jsem byla spokojená. Dopoledne jsem strávila v posteli a snažila se nabrat trochu síly před nevyhnutelnou cestou na ošetřovnu.
Nedalo mi, abych se neušklíbla při vzpomínce na Carsonovu vyděšenou tvář.
„Tedy Erin, skoro bych tě nepoznal,“ zakoktal se, když jsem prošla dveřmi a sedla si na nejbližší prázdné lůžko.
„Jo, tohle,“ prohrábla jsem si vlasy a ledabyle mávla rukou. „přišel čas dát šedinám sbohem.“
„Tak ses k tomu konečně dokopala,“ pokýval doktor souhlasně hlavou a vrhl kradmý pohled ke dveřím nalevo.
„Ano, od Velétosu se to hodně zhoršilo a já vám tu nechci dělat pohádkovou babičku.“
„S těmi pár chlupy na spáncích bys, obávám se, konkurzem neprošla,“ usmál se Carson.
„Tím si nejsem tak jistá.“ Odvětila jsem temně při vzpomínce na první pohled do zrcadla z dnešního rána a modlila se, abych právě teď nezačala krvácet z nosu.
Za zavřenými dveřmi se náhle ozvalo bolestné úpění doprovázené hlasitým chrastěním kovové lůžkové konstrukce. Mlčky jsme se na sebe s doktorem podívali. Promluvila jsem první.
„Carsone, sám dobře víš, že tohle nedopadne dobře. Některé rozdíly by se neměly stírat, ale naopak udržovat co možná nejpropastnější.“
„Je tu sice jen mizivé procento na úspěch, přesto stojí za to se aspoň pokusit. Pokud by to vyšlo…“ Nechal zbytek viset ve vzduchu a sedl si vedle mě. Pootočila jsem se, abych mu řekla něco povzbuzujícího a to byla chyba. Jak jsem sebou zavrtěla, bolest se opět přihlásila o slovo. Zbledla jsem, což naštěstí nebylo pod silnou vrstvou make-upu dodávající falešné leč přesvědčivé zdání zdravě růžolícího vzhledu vidět.
„Hm, Carsone,“ opatrně jsem si přejela dlaní po boku, „strašně ráda bych řekla opak, ale dneska jsem za tebou přišla jako pacient.“
„Co se děje?“
„Víš, je to poněkud trapné, ale ráno jsem spadla z postele a myslím, že to asi některé z žeber odneslo.“
„Erin,“ obšťastnil mě jedním ze svých hlubokých povzdechů, „ty mě prostě nikdy nepřestaneš překvapovat.“
Rentgen potvrdil naštíplé žebro a já měla zajištěno pár dní na regeneraci.
Bolest už skoro odezněla a já se vrátila do přítomnosti. Opatrně jsem si poupravila obvazy, jimiž jsem měla zafixovaný bok. Sáhla jsem po kartáči a bezmyšlenkovitě si začala česat vlasy. Na mysl mi přišla slova mé drahé zesnulé babičky, která s oblibou říkala, že člověk je člověku nejlepším lékem. Něco na tom bezesporu bylo. Toužila jsem zapomenout na Dara ukrytého kdesi hluboko v mém těle a přiživujícího se na mém energetickém myšlenkovém výdeji a tak jsem se vydala družit se s příslušníky svého druhu. Bohužel než jsem se doplížila do jídelny, byla většina lidí pryč.
Rozmrzele jsem si vzala tác s jídlem a chystala se posadit k nejbližšímu stolu, když jsem ho uviděla. Seděl v nejvzdálenějším koutu jídelny a tvářil se ztraceně. O dva stoly dál se v jídle hnípala dvojice vojáků a snažila se působit nenápadně a uvolněně, což jsem jim nesežrala. Očividně to byla jeho stráž, tedy „ochranka“ podle oficiální verze. Povzdechla jsem si a začala couvat pryč, než si mě všimne. Tím posledním, po čem jsem toužila, bylo družit se s jiným Wraithem, i kdyby vypadal sebevíc jako člověk. Uvnitř to byl stále Wraith, stejně jako byl Dar Darem, i když na mě zrovna koukal lidskýma očima mého bývalého.
Na ústup však bylo pozdě. Vlk v rouše beránčím zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s mým. Plaše se usmál a zvedl ruku k pozdravu, který zakončil gestem, které jsem ke své nezměrné lítosti nemohla nepochopit. Na okamžik jsem váhala zmítajíc se mezi osobní záští a nařízením doktorky Wearové chovat se k „novému členu týmu“ zdvořile a žádným způsobem nebudit podezření. S nechutí jsem připustila, že odmítnout jeho jasné pozvání ke stolu by zcela jistě nebylo zdvořilé a vyvolalo v něm jen další zbytečné otázky.
„Ah, Carsone, do čeho si mě zase navezl,“ spílala jsem v duchu doktorovi, zatímco jsem se belhala k osamělému strávníkovi, abych učinila za dost společenské konvenci. Krátkým pokývnutím jsem pozdravila dvojici mužů u nedalekého stolu a vytěsnila z hlavy jejich emoce, které byly natolik silné, že mi doslova bičovaly mysl svou intenzitou. Vojáci cítili vedle nedůvěry a pobouření hlavně strach. Stálo je spoustu sil udržet ho na uzdě a nezpůsobit kvůli němu nějakou unáhlenou reakci. Hluboce jsem s nimi soucítila.
„Ahoj.“ Pozdravil mě. Hlas měl obyčejný, přesto mi z něj tuhla krev v žilách.
„Ahoj.“ Odpověděla jsem a ztěžka odsunula židli potlačujíc ostrou bolest, která mi explodovala v levém boku.
Beze slova sledoval moje těžkopádné počínání zahrnující několikeré posunutí židle a neohrabanou snahu usadit se do co nejméně nepohodlné polohy.
„Jsem Michael.“ Přes stůl se ke mně napřáhla nevinně vyhlížející lidská ruka. S kamenným výrazem jsem jí potřásla ignorujíc při tom vyděšené pohledy vojáků vpalující se mi do zad.
„Já vím,“ pokývla jsem hlavou, „Erin Velenská, momentálně jediný zástupce k přechovávání a bezpečnosti informací atlantské knihovny.
„Známe se dobře?“ Michaelovo obočí se stáhlo usilovným přemýšlením. „Mám pocit, že bychom měli. Když jsem tě uviděl vejít, přišla jsi mi povědomá, ale…nemůžu si vzpomenout.“
V duchu jsem se hystericky zasmála. Představila jsem si, co by tomu asi řekl Dar, kdyby mě viděl klábosit u jednoho stolu s Wraithem a přátelsky mu třást rukou. Ačkoliv nemohl vidět mýma očima, byla jsem si jistá, že to nějakým způsobem vidí či cítí po svém. Třeba by ho to vyprovokovalo vylézt ven a začít se mnou zase mluvit.
„Já vím, ale to je jen pocit,“ ujistila jsem ho, že jsem si amnézie vědoma, a usrkla trochu vody ze sklenice, „nejsme přátelé, ba ani známí. Nejspíš jsi mě jen někdy zahlédl v knihovně.“
„Pak jsi ve mně musela zanechat velmi silný dojem.“ Nebyla to lichotka, jen prosté konstatování.
Přes zdvořilý tón mi neunikl záchvěv zklamání v jeho hlase. Tázavě jsem se na něho podívala.
„Omlouvám se, myslel jsem, že od přítele bych se o sobě mohl dozvědět víc. Nevím proč, ale myslím, že tady moc přátel nemám. Vlastně asi žádné.“
„V tom ti bohužel nepomůžu,“ pokrčila jsem omluvně rameny, „nevím o tobě skoro nic. A co se tvých přátel týče, byl jsi tu příliš krátce, aby sis stihl nějaké získat.“
„Co se ti stalo?“ Změnil náhle novopečený příslušník lidské rasy téma. Musel si všimnout, jak si čas od času zajedu rukou k boku, odkud vystřelovala bolest, kdykoliv jsem udělala neopatrný pohyb.
„Nic zvláštního. Jedno naštíplé žebro jako důsledek pádu z postele.“
Můj protějšek na mě chvíli hloupě zíral a pak propukl v hlasitý smích. Zaskočilo mě to. Vojáci za mnou se na židlích nervózně zavrtěli.
„Promiň, promiň,“ omlouval se spěšně, když zachytil můj zmatený výraz, „ale zní to dost…šíleně.“
„Jsem holt smolař.“ Uzavřela jsem to a stiskla si pod stolem roztřesená kolena.
I když mě na jídlo přešla chuť, jedla jsem tak rychle, jak to jen bylo možné. Michael už většinu své porce snědl. Pokradmu jsem si ho prohlížela a neubránila se úžasu. Nejen že vypadal tak neškodně, on i neškodně jedl. Doktor Beckett dokázal téměř zázrak. Hlavní problém byl v tom „téměř“. Tenhle stav nemohl trvat věčně.
„Co jsi myslela tím, že jsi momentálně jediná?“ přerušil Michael nepříjemně se prodlužující odmlku a zapíchl do mě svůj pomněnkový pohled.
„Bývaly jsme dvě, než se Andoriel při jedné misi ztratila.“
„Nepodařilo se jí – nebo její tělo – najít?“
„Zatím ne.“
„To je mi líto, doufám, že ještě není pozdě. Mě jste přece nakonec taky našli.“
„Jo, měl jsi štěstí.“ Povzdechla jsem si a napíchla na vidličku něco zeleného, pravděpodobně salát. „Věřím, že i ji brzy najdeme.“
Vyměnili jsme si pak ještě pár poznámek o počasí a tím jsme vyčerpali všechna témata ke konverzaci. Mezi námi se rozhostilo trapné ticho a já usoudila, že nastal čas, abych se zvedla od stolu. Spěšně jsem se rozloučila a opustila jídelnu i s přeměněným Wraithem a jeho „bodyguardy“, abych si ve svém pokoji odpočinula. Cestou zpátky jsem narazila na Carsona.
„Prý jsi obědvala s Michaelem,“ řekl místo pozdravu, „o čem jste si povídali?“
„Novinky se šíří rychle.“ Ušklíbla jsem se a opatrně přesunula váhu z pravé nohy na levou. „Přes moje žebro a jeho amnézii jsme se dostali až k počasí, pak už mi naštěstí nezbylo na talíři nic, co by mě mohlo v jeho společnosti nadále zdržovat.“
„Já vím, že s tím většina lidí tady nesouhlasí, ale je to možná naděje…“
„Věř mi, že to chápu, jen prostě cítím, že to s sebou nic dobrého nepřinese, ale dokázat to nijak nemohu. Takže,“ stiskla jsem mu soucitně rameno, „dávej na něho dobrý pozor.“
Moje předpověď se vyplnila mnohem temněji a rychleji, než bych si kdy myslela. O pouhé tři dny později se Michael dostal nešťastnou náhodou k CD doktora Becketta, kde byl zaznamenán podrobný vývoj jeho transformace. Tak se o sobě dozvěděl pravdu, která nakonec jeho lidskou stránku přemohla. Vehnala ho do střetu s Rononem a ochrankou, při němž byl zabit poručík Cole. Michael byl uvězněn do cely se silovým polem, kam mělo přístup jen pár vyvolených. Už jsem ho nespatřila. Později získal Carson od dr. Wearové povolení pokračovat v jeho retransformaci, ale pro bezpečí Atlantis se výzkum přesunul na stanoviště Alfa. Bohužel ani tohle opatření nepřineslo kýžené výsledky. Michaelovi se odtamtud podařilo za pomoci dalších Wraithů utéct a Atlantis nezbývalo než se začít připravovat na další útoky mateřských lodí.
…………………………………………..
Ahoj Erin,
Ace ležel a nehýbal se. Kromě toho krátkého výsměšného zasmání o sobě nedal vědět.
Seděla jsem pod oknem, přemýšlela nad dalším útěkem a opatrně jsem se dotýkala Wraithovy mysli. Jenom tak, abych věděla, že žije. Po nedávných událostech jsem zjistila, že jedna věc v mém životě je jistá. Až budu stát na opuštěné planetě po zdařilém útěku z vězení a rozhodovat se, kam zamířím dál, nebudu tam sama. Všechno se tím zjednodušilo a zároveň zkomplikovalo.
Vstala jsem a začala v zamyšlení přecházet po místnosti. Oči jsem nepřítomně klopila k zemi kromě okamžiků, kdy jsem letmým pohledem kontrolovala celu vedle.
Když jsem se konečně unavila a uklidnila, sedla jsem si, a v té chvíli jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Ace plul na pomalých táhlých vlnách někam daleko. Na můj dotyk už vůbec nereagoval. Pak přišla tsunami. Odtrhla nás a vynesla Ace vysoko k obloze. Tak vysoko, až ho postavila na nohy.
Seděla jsem v rohu a nevěřícně zírala do Wraithovy cely.
Ace pozvedl spodní okraj svého kabátu, několikrát poklesl v kolenou a zase se narovnal. A pak si, k mému úžasu a zděšení, začal pobrukovat a kroky, kterými se vydal kolem místnosti, se podobaly tanci.
Jediné, co mě v prvním okamžiku napadlo, bylo, že přišel o rozum.
Jeho mysl byla uzamčená na nepřístupném místě, kam se k ní nikdo nedostal. Od té doby, co jsem trvala na jeho propuštění, se držel v povzdálí, kromě jediného příkazu u něj v cele. Spojení jsem udržovala já a on se ho nesnažil prohloubit, ani mu zabránit, ale vnímal okolí. To se změnilo. Teď, duchem nepřítomen, tančil divný houpavý tanec.
Sledovala jsem ho s rostoucí nervozitou. Konečně jsem pochopila, co dělá.
„Hned přestaň!“ rozkřikla jsem se. Žádná reakce. Ace byl v podivném transu a skutečnost mu unikala. Musela jsem to ukončit. Pátrala jsem v paměti, ale přerušení rituálu nebylo podle všech mých kusých informací možné. Přesto mě řešení napadlo. Zoufalé a nebezpečné řešení. Nechtělo se mi zkoušet neprověřené, ale nemohla jsem ho nechat dokončit rituální tanec smrti. Posbírala jsem z paměti všechny informace a útržky, co mi tam zůstaly ze sledování jeho snu, a v okamžiku, kdy se otočil čelem ke mně, jsem začala jiný rituál. Doufala jsem, že ho zmatu a přestane nebo se přidá ke mně. Obě možnosti byly stejně nebezpečné, ale žádná by neukončila jeho život okamžitě, jako tanec, ve kterém právě došel zhruba do poloviny. Chvíli trvalo, než jeho pohyby znejistěly. Až po pár minutách, když jsem si už skoro zoufala, se jeho rytmus změnil. Tancoval se mnou.
Wraithové neměli moc obřadů a u málokterých se mohlo tančit. Vlastně, podle mých neúplných informací, jenom u dvou. Bohužel, pro nás oba.
Sice jsem přerušila jeho valčík na rozloučenou, ale ani současný rituál jsme nemohli dokončit. Věřila jsem, že mě během tance něco napadne, ale žádný nápad kolem geniiského vězení neletěl. Tanec se chýlil ke konci. Pomalu jsme se přibližovali ke společnému oknu a já pořád nevěděla, jak to dopadne. Podle Wraithova zmateného pohledu jsem pochopila, že ani on nemá vhodné řešení.
Proč si nedám pokoj a zasahuji ostatním do života? A hlavně do smrti!
Rituál přerušily kroky před vězením. Oba jsme sebou trhli, zakolísali, něco mezi námi povolilo a přetrhlo se. Prudce jsem dosedla na lavici a Ace se hroutil k zemi. Hlídka si ničeho podezřelého nevšimla. Vojáci pečlivě zkontrolovali zámky, přejeli nás unavenými pohledy a odešli.
Z vedlejší cely jsem uslyšela přerývaný nádech. Wraith se vzepřel na rukou a pokusil se vstát. Když se dostal do sedu, ozvaly se osamělé kroky. Přišel další strážný. Sám. Mladíček s prvním jemným náznakem vousů. Ohlédl se do chodby, a když se ujistil, že ho nikdo nesledoval, vytáhl klíče. Oba jsme s Acem strnuli. Bez pohnutí jsme sledovali, jak odemkl Wraithovu celu a zase ji zamknul, když vstoupil. Ze svazku klíčů jeden oddělil a zbytek hodil daleko do chodby.
Zbývající klíč svíral v ruce, když se otočil na Ace. „Slib mi, že to bude rychlé,“ řekl.
Ace neodpověděl. Ztěžka vstal a opřel se o stěnu. Mladík několik vteřin váhal, ale pak k němu přistoupil a odemkl mu kovovou rukavici. Wraithovy prsty zacukaly, ale stále se nehýbal.
Nadechla jsem se. Chtěla jsem chlapci rozmluvit sebevraždu Wraithem, ale zůstala jsem potichu. Nemohla jsem Aceovi vzít potravu, když za ním přišla sama a dobrovolně. Ale nemohla jsem ani souhlasit s tím, že připraví o život člověka.
Vojáček stál před Wraithem a ptal se: „Na co čekáš?“ Ace zavrčel. Podíval se chlapci přes rameno do chodby a zaútočil. Tentokrát jsem se neotočila. Viděla jsem, jak se mladíkovi rozšířily oči leknutím z útoku, slyšela jsem jeho přidušený bolestivý výkřik a sledovala, jak se síla přelévá. Za několik vteřin z mladíka zůstala jenom vysušená věc u dveří cely a Ace stál vzpřímený, s hlavou vysoko zvednutou a rukama nad hlavou.
„Cos to provedla?“ otočil se ke mně.
„Snažila jsem se ti zachránit život. Aspoň na čas.“ Hlas se mi trochu třásl.
„Vůbec nevíš, co jsi způsobila,“ zasyčel vztekle. „Nemáš o tom ani ponětí.“
„A co jsem provedla?“ ptala jsem se.
Neodpověděl, ale rozzuřené se na mě podíval.
Byla jsem zmatená a roztrpčená nejenom jeho nepochopitelnou reakcí, ale i tím, že zřejmě nepovažoval za nutné mi ji vysvětlit.
„Omlouvám se, že jsem se tě snažila zachránit,“ řekla jsem uraženě. Stála jsem u okna a dívala se na soušku, co zůstala z chlapce. „A když už jsme u toho, co jsi to provedl ty?“
„Zachránil jsem si život. Aspoň na čas.“
Erin, pořád příliš věcí nechápu. Jediné, čím jsem si jistá, je Město a můj návrat do něj.
Nemůžu se toho dočkat. Ája
…………………………………………..
Ahoj Erin,
stáli jsme s Acem u okna a dívali se ke dveřím jeho cely. Chodba byla pořád prázdná. Vojáček se zřejmě se svým plánem na ukončení života nikomu nesvěřil. Wraith se znechuceně podíval na kovový chránič ruky, a když šel k zadní stěně cely, odkopl ho do kouta. Klíček z něj vypadl a cinkl o podlahu. Stejně znechuceným pohledem stihl mě, než se odvrátil. Můj pohled se přesunul ke svazku ostatních klíčů v chodbě. Byl tak blízko a přitom tak daleko. Jako Atlantida a Vy. Stačilo několik kroků ke klíčům, několik kroků v Bráně a mé dlouhé trápení mohlo skončit. Proč jsem se místo pokusů o telepatickou komunikaci s Wraithem raději nepokusila o telekinezi? Svazek klíčů by se vznesl, tiše zazvonil a přistál by mi v nastavené dlani.
Ace stál čelem ke zdi, hlavu sklopenou a vypadal, že o něčem přemýšlí.
Pravou rukou jsem svírala tyč mříží v okně a trochu jsem se natahovala, jak jsem se snažila zahlédnout přes Aceovu celu co největší kus chodby a vstupní dveře.
Wraith se pomalu otočil, stoupnul si proti mně a položil svou levou ruku na mou pravačku.
„Proč jsi po veliteli chtěla moji svobodu?“ zeptal se. Tvářil se klidně a soustředěně a s potěšením si protahoval prsty druhé ruky, než se jí chytil mříží na druhém konci okna.
Při jeho dotyku jsem sebou trhla, ale ruku jsem nevyprostila. „Proč ses nenakrmil, když jsi mě dostal od Kolyi darem?“ odpověděla jsem otázkou. Náhlá změna jeho nálady mě zmátla ještě víc, než předchozí zuřivost. Následovala jsem jeho pohyb, takže jsme drželi jeden druhého a dívali se navzájem do očí.
I jeho ruka sebou pod mojí cukla. „Ještě pořád můžu,“ ušklíbl se.
Mile jsem se na něj usmála. „Ne. Myslím, že teď už ne.“ Zamračil se. Byla to pravda. Potom, co velitele tak dokonale přesvědčil, že to nejde, si ke mně uzavřel cestu. Aspoň v Kolyově vězení.
„Proč ses snažila přerušit rituál?“
„Nežádala jsem o tvou svobodu proto, abys zemřel. Nic jiného mě v té chvíli nenapadlo.“
„Ty nevíš, co pro nás ten tanec znamená,“ řekl a trochu stiskl sevření. „Nevíš o Wraithech vůbec nic.“
„Tak mě pouč. Co jsem provedla tak strašného?“
Zadíval se někam přes mé rameno. „Nikdy jsem neslyšel o takto přerušeném rituálu. Natož o přerušení obou dvou.“ Pohledem se vrátil k mým očím. „Nikdo si to nikdy netroufl. Nejspíš jsi nás oba dva odsoudila k smrti. Jestli budeme mít štěstí, bude rychlá, jestli ne -.“ Nechal nedopovězenou větu viset mezi námi jako ledovou stěnu.
„Jako bych nevěděla, že dobré úmysly většinou všechno jenom zhorší,“ zašeptala jsem si pro sebe. Věděla jsem, že přerušením rituálu způsobím nějaké komplikace, ale v té chvíli bylo všechno lepší, než Aceova okamžitá smrt.
„Jak dlouho bude trvat, než se projeví následky?“ zeptala jsem se váhavě.
„Nevím,“ zahučel. „Snad pár měsíců. Potřebuji se dostat k záznamům, abych…“ Spustil ruce z mříží. „Pokusím se pro nás vymyslet přijatelné řešení,“ uzavřel nahlas pronášené myšlenky a odstoupil.
Překvapil mě. Sice jsem byla stále podřadný druh, ale doba, kdy jsem byla jenom potrava, se kterou je možné si před konzumací pohrát, byla zřejmě pryč. Nebo to byla jenom další zkouška pro hloupé holky, co pořád věří hladovým Wraithům. Ale něco jsem věděla docela jistě. Jednou přijde čas, kdy ponesu následky svých činů. U některých činů ten čas přijde brzy a následky budou nepředstavitelné. Opravdu si je nedovedu představit. Aspoň zatím.
A některé následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Přicházela další hlídka.
Strážní se zarazili u dveří. Nejprve si všimli klíčů, pak mrtvoly u Wraithových dveří. Spustili poplach.
Stáli jsme s Acem každý u zadní stěny své cely a sledovali, jak vojáci pobíhají sem a tam. Po příchodu jednoho z důstojníků se trochu uklidnili, ale všimla jsem si, že zdaleka nepanuje taková disciplína, jako kdyby přišel Kolya. Zřejmě zase nebyl na planetě.
Na důstojníkův pokyn dva vojáci sebrali klíče a odnesli je ke kontrole, jestli některý nechybí. Další odemkli Aceovu celu a pod přísným dohledem mu nasadili kovovou rukavici. Pak teprve odnesli mrtvého vojáčka. Nepoznali ho. Než je důstojník odvolal, celu zběžně prohlédli. Nijak s tím odvoláním nepospíchal. Při každé příležitosti, při každém pohybu, dostal Ace ránu elektrickým obuškem.
Pak odemkli moji celu a také ji prohledali. Když se po mě jeden z nich ohnal, důstojník ho zarazil. Potřeboval pár odpovědí. Seděla jsem na zemi, kolena přitažená k bradě, ruce před sebou pozvednuté k obraně. Stáli nade mnou, připraveni k úderu a čekali, až důstojník skončí s výslechem. Co jsem mu mohla říct? Mladík přišel sám a s jedinou myšlenkou v hlavě. Důstojník se mračil. Nelíbilo se mu, co slyšel. Objevil se voják, který se tak bavil, když jsem spadla z křesla v místnosti pro hosty, a pak mi pomáhal se zvednout. Stál v pozoru za důstojníkem a čekal, až si ho všimne.
Důstojník se otočil. „Co je?“ zeptal se ostře. Nechtěl být u výslechu vyrušován.
„Byl to Edmar, pane,“ řekl voják. „Zmínil se přede mnou, že po zajetí Sory pro něj nemá život smysl. Žádal velitele Kolyu o její záchranu, ale bez úspěchu.“ Jeho pohled zaletěl k vedlejší cele. „Nikomu neřekl, co má v plánu, ale o vězni často mluvil.“
Důstojník na něj nepřátelsky pohlédl, pak se podíval do mých vyděšených očí a beze slova odešel. Vojáci ho pomalu následovali. Edmarův přítel zůstal jako poslední. Vzal mě za ruku a znovu mi pomohl vstát. Odešel, ale zase se hned vrátil s několika kousky teplejšího oblečení. Všiml si, jak ledovou mám ruku. Pořád jsem na sobě měla jenom ty tenké šaty a chlad kamenných zdí se mi začínal prokousávat až do kostí. Byl to tak nečekaný projev laskavosti, že jsem skoro zapomněla poděkovat.
Ace ležel ve tmě a odpočíval. Smrt hlady už mu bezprostředně nehrozila, ale z Edmara mu mnoho nezůstalo.
„Nemůžeme tady zůstat,“ řekla jsem, když konečně všichni odešli a ve vězení nastal klid. „Musíme odejít dřív, než bude na všechno pozdě. Oba.“
Z vedlejší cely se ozval hlasitý nádech, ale žádná slova odporu. V zatuchlém vzduchu se nakonec zachvěl jeho tichý souhlas. Ája
Děkujeme předem za všechny reakce
