StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

No v podstatě ten voják musel níčit replikátori sotva slyšel vysílačku a někdo by mu dal facku za to že řekl že replikátoři sou všude třeba nevěděl v jakých sou sektorech a pro něj byli všude protože kam se podíval tam byl replikátor.

Zdravím váš, čtenáři,

Zase jsme se prokousali přes další dva týdny. Asi už to vypadá, že budu vydávat v tomhle tempu, protože to opravdu jinak nejde. Vím, že anketa říká, že chcete něco jiného, ale alespoď podle mě mají ty díly větší kvlaitu, než ty přechozím které byly splácané z ničeho a na poslední chvíli. To by bylo k vydávání.

Jinak už předpokládám, že všichni počítají dny do prázdiny. Mně s odečtením víkendů a volných dnů vyšlo přibližně 11 No, doufám, že vám to čekání dnešní díl ukrátí


* Červeně označena čeština doktora Zelenky

34. Díl – Smrtící úder

Pegas, Altera, Atlantida

Život na pozemském velitelství v galaxii Pegas byl jako obvykle v plném proudu. Vědci poletovali jako včelky všemi chodbami a zodpovědně si hleděli své práce. A že jí bylo požehnaně. Bylo třeba udržovat kondici Atlantidy na té nejvyšší možné úrovni. Jako by se právě připravovala na svou první olympiádu. Vojáci také nenechávali svoje pracovní nástroje - vlastní těla, zlenivět. Pod vedením kondičního trenéra posilovali své svalstvo a svou fyzickou kondici. Kuchaři horlivě připravovali pokrmy ze všech koutů Země, nezanedbávali však i výtečné recepty získané z výprav mimo Zemi, aby příjemně překvapili a v neposlední řadě také nasytili náročné strávníky. Do této skupiny VIP jedlíků patřil samozřejmě věhlasný vědec Rodney McKay, na jehož krku právě visel veliký problém. Lámal si hlavu s tím, jak vytáhnout z naprosto rozdrceného replikátora veledůležité informace. Tohoto úkolu se zhostil dobrovolně. Sám věděl, že by mohl silně narazit, ale přesto se ho chopil. Mohlo za to z větší části také to, že se nechal vyburcovat od jeho věčného soka, Radka Zelenky. Doktor Zelenka, který je původem Čech, byl skromný a v žádném případě se nechoval tak povýšeně jako Rodney. Sám velice dobře věděl, že jeho kolega z vědeckého oddělení je mnohem nadanější než on a že se s ním v úrovni geniality nemůže v žádném případě rovnat. I přes to Rodneyho popichoval a ten jeho výzvy bez mrknutí oka přijímal, čímž ho Radek také udržoval ve velice nadprůměrném pracovním tempu.
Den se proměnil v noc a Rodney stále nic. Sluneční paprsky, které byly za dne vším, se již nezapichovaly do nebes stoupajících věží dvou antických měst. Rozžhavená mola, která byla k rekreaci jako stvořená, již také nebyla osázena desítkami rekreantů. Jediné, co na Alteře zářilo, byl místní macek a velikán - měsíc, a v neposlední řadě také nezapomeňme na dva klenoty stvořené samotnými Antiky. Hladina oceánu byla dnes pozoruhodně klidná. Jen lehce šplouchala, vlny do sebe narážely a šum vody dokresloval tu krásnou atmosféru. Situace jako stvořená pro Sheppardovy radovánky. Ještě stále si užíval volného dne s doktorkou Domenesovou. Za dvanáct hodin toho již mnoho prošli, ale stále to neměl být konec. Jídelnu, molo, vyhlídku, společenský sál, zabavili se také procházkou po nepříliš rušných částích Atlantidy, ale nakonec zakotvili zde - zpátky na jednom z mol. Pro pozorování krásného nočního dne bylo jako ušité na míru. John byl ve vybírání romantických míst opravdový labužník a přeborník, mistr mezi mistry. Ani tentokrát nezvolil špatně. Za svitu měsíce se vždy děly všelijaké věci, tentokrát tomu nebylo jinak. Když už se pomalu začalo schylovat k další fázi nevinného setkání, rozezněl se chodbami Atlantidy burácející alarm. Plukovník se s nošením vysílačky v takto intimních chvilkách nezaobíral, a proto neměl tušení, co se děje, co je v nepořádku. Za to v řídící místnosti toho měli až nad hlavu.
Senzory a bezpečnostní systémy řvaly na poplach. V řídícím nastal dokonalý zmatek. Chuck, Zelenka, Patrick, všichni se snažili zjistit, co má ten burácející poplach znamenat.

Patrick:“Máme tady neznámou loď!“

Chuck: “Identifikace?“

Patrick: “Myslel jsem, že výraz neznámou to vyjádřil dost jasně.“

Zelenka:“Kde se tady vzala? Senzory byly čisté.“

Chuck: “Nevím, z čista jasna se tady objevila.“

Zelenka:“Štíty!“

Chuck, který práci v nervovém centru Atlantidy zvládal s naprostým přehledem a který by veškeré činnosti zvládl snad i poslepu, nečekal na žádné souhlasy, pomocí dvou rychlých pohybů se přemístil ke konzole, která měla na starosti štíty, a stiskl to největší tlačítko, jež bylo k dispozici. Štíty se v tu ránu začaly aktivovat a obalovat jak Atlantidu, tak i její sestru Milenii nepropustnou energetickou bublinou. Možná by se někomu mohlo zdát poněkud divné, že ze systémů Atlantidy je možné ovládat štít Milenie, ale bylo tomu tak. Atlantida nebyla létajícím městem menšího kalibru zastíněna, a tak bylo její řídící centrum stále mozkem celého pozemského velitelství. Proto napsal doktor Ericsson důmyslný program, který dovoloval ovládat některé funkce Milenie přímo z řídícího střediska na Atlantidě, což se právě teď pekelně hodilo. Chuck stiskl jediné tlačítko a obě stověžatá města byla chráněna mocným energetickým deštníkem. Naneštěstí to bylo zhruba tak vše, co ještě dokázali obyvatelé řídícího centra vymyslet nebo podniknout proti cizímu kontaktu. Chuck a ostatní o tom zatím nevěděli, ale byl nebezpečný, moc nebezpečný. Více, než by si mohli představovat v těch nejčernějších nočních můrách.
Zmatek a chaos neustával, ba ještě více se zavrtával do zdí, počítačů, lidí - byl všude. Neznámý kontakt se přibližoval a bystré senzorové systémy to vše pěkně zobrazovaly na veliké obrazovce se zabijáckým rozlišením. Červená tečka byla s každým probliknutím blíže středu obrazovky - Atlantidě, a v dolním rohu obrazovky se zběsile hromadilo a zase ukrývalo kvantum čísel, které udávaly přesnou vzdálenost, polohu a trajektorii neznámé lodi.

Zelenka:“Získal jsem nějaká další data ze senzorů. Jde o loď opravdu malého vzrůstu. Je tak malá, že si říkám, že nám ani nemůže ublížit. Třeba je to jen nějaká průzkumná sonda.“

Chuck: “Pamatujete si, jak to nakonec dopadlo, když se u Atlantidy posledně objevila sonda?“

Zelenka: “Ne.“

Chuck: “Tak to s vámi v tom případě ztrácím čas.“

Patrick: “Nechte toho, děcka! Máme tady důležitější věci na práci. Ta loď už vstupuje do atmosféry. Je fakt rychlá.“

Chuck: “Stihneme vypálit z křesla?“

Zelenka: “Můžeme to zkusit, ale obávám se, že to nebude dost rychle. Patricku, postarej se o to.“

Patrick: “Rozumím.“

Patrick se přemístil k ovládacímu panelu veškeré komunikace a nažhavil frekvenci, která byla určena pouze Sheppardovi. Patrick nečekal na plukovníkovu odpověď a pouze do vysílačky vysypal vše, co v tu chvíli bylo nezbytné: “Plukovníku, máme nad Atlantidou neidentifikovaný kontakt. Běžte do křesla a sundejte ho z oblohy.“

Rádiové vlny zprávu donesly tam, kam měly, avšak stále to nestačilo. Vysílačka ležela na stole v Sheppardově pokoji a v poklidu si pobrukovala, jak z ní vycházel Patrickův hlas. Její majitel se jí ale domáhal na špatném místě - na úplně opačném konci Atlantidy.
Letoun nemalého tvaru se stále rychlostí dostihového koně přibližoval k majestátním věžím Atlantidy, ale v tu ránu zničehonic změnil směr, a to prudce, otočil se o sto osmdesát stupňů a směřoval vysokou rychlostí, která se od výstupu z hyperprostoru nesnížila, k povrchu, přesněji k základně, která na povrchu stála. Jednalo se vlastně o první ovoce dlouholetých plánů na vytvoření plnohodnotné kolonie v galaxii Pegas. Laboratoře, armádní budovy, obytné prostory, zbrojnice, parky, to vše bylo nedílnou součástí základny, jež byla stále ve výstavbě a ještě mnoho let být měla.

Patrick: “Letí přímo k povrchu! K základně! Musíme je varovat.“

Zelenka: “To nebude stačit. Nemají tam skoro žádné možnosti k obraně. Je to pouze vědecká základna. Nemají šanci se tomu ubránit. Ať už to udělá cokoli.“

Chuck: “Minuta do kontaktu s povrchem.“

Zelenka: “Doprdele, kde je ten blbec, co si hraje na velitele. Proč už ho neposadili do toho blbýho křesla!“

Patrick: “Doktore?“

Zelenka: “Nic, toho si nevšímejte.“

Chuck: “Tak co je s tím křeslem? Už dávno měla být obloha plná střel.“

Zelenka:“Nedá se nic dělat. Sheppard je asi nedostupný nebo má vypnutou vysílačku. Zavolejte rovnou do místnosti s křeslem, ale ať si pospíší. Měli by tam mít někoho, kdo umí vystřelit.“

Úkolu se chopil Patrick, který celou debatu pouze poslouchal. Hbitě zareagoval, pomocí pravé ruky stiskl natrénovanou kombinaci tlačítek, čímž vytvořil komunikační kanál mezi operačním a místností s křeslem: “K povrchu letí neznámý letoun. Potřebujeme, abyste ho sundali z oblohy! Opakuji! Plukovník Sheppard je nedostupný. Sundejte tu loď dolů.“
Z reproduktorů, které poskytovaly celému operačnímu kvalitní zvuk, se začal šířit hlas Martina Douglase, hlavního vedoucího místnosti s křeslem: “Nepadá v úvahu. McKay právě provádí na křesle nějaké úpravy a říká, že právě teď budeme muset na střely zapomenout.“

Zelenka: “To snad ne! Já ho zabiju“

Chuck: “Jumpery! Máme tady přece jumpery. Ty by mohly tu loď sestřelit.“

Zelenka: “Ano, ano, dobrý nápad, okamžitě jim dejte vědět.“

Chuck se zhostil svého nápadu a pomocí jednoho z ovladačů se spojil z piloty, kteří právě měli službu. Byla to vlastně jakási obdoba rychlé záchranné pomoci - vždy připraveni a na cokoli. Čtveřice mužů, které zdobila pouze kombinéza modré barvy, jež specifikovala jejich zaměření, se okamžitě prodrala několika uličkami a všechnu dostupnou sílu věnovala tomu, aby se co nejrychleji dostala do hangáru, kde na ně už čekaly nažhavené jumpery. Do každého stroje se usadili dva vojáci, což byla standardní posádka, piloti polechtali řízení a už se vznášeli. Jeden z jumperů vyletěl v předstihu, ale hned za ním byl nalepený jeho soukmenovec. Co-piloti okamžitě nažhavili senzory, aby mohli co možná nejrychleji zaregistrovat příchozí hrozbu. Senzory ji samozřejmě okamžitě polapily, ale byla již daleko, moc daleko na to, aby ji jumpery dostihly.

Torres:“Ten letoun je už moc daleko. I kdybychom motory vyhnali do nejvyšších bezpečných otáček, tak by to nestačilo.“

Burns: “A co do nebezpečných?“

Torres: “To možná ano, ale je to velký risk.“

Burns: “Souhlasím, ale zároveň si myslím, že větší risk je nechat ten letoun bez povšimnutí kroužit nad základnou.“

S tichým souhlasem obou dvou členů posádky se jumper odrazil od startovního bloku a jako neřízená střela vyrazil vstříc svému cílu - neidentifikovanému letounu. Systémy jumperu pracovaly minimálně na sto dvacet procent, což bylo naprosto neúnosné. Veškeré hodnoty se potulovaly v červených číslech a bylo jasné, že jumper a jeho systémy se za takovéto nelidské zacházení svému pilotovi za chvíli odvděčí. Za minutku, která se právě naplňovala, to nakonec nastalo. Již dlouho očekávaný kolaps navštívil oba příslušníky atlantské bojové letky. Z řídících krystalů začaly vyskakovat provazce jisker a v jumperu to vypadalo, jako kdyby se skupina dětí právě rozhodla zapálit všechny prskavky, které celé Vánoce schovávaly ve skříni. Neustálý praskot a prskání znepříjemňoval poručíku Burnsovi ovládání antického stroje, jak jen to bylo možné. Co-pilot Torres ladně vyskočil ze svého křesla a snažil se alespoň nějakou napáchanou neplechu dát do pořádku. Otevřel vyklápěcí panel s ovládacími krystaly a pomocí diagnostické tyčinky se snažil povrtat v systému, to se mu však stalo osudným. V energetických rozvodech došlo k náhlému přetížení a proud čisté energie se vyvalil z krystalů. Naneštěstí byl Torres prvním předmětem, který mu stál v cestě, a tak se do něj vražedný proud elektřiny zabořil jako horký nůž do másla. Žádné lidské tělo nebylo schopné takovýto atak přežít a Torres nebyl výjimkou. Proud energie ho uškvařil jako vuřt nad rozpáleným táborákem.

Burns: “Torresi! Proboha.“

Burns byl zdrcen z toho, co se stalo, ale nemohl se ztrátou svého kolegy dlouho zdržovat. Jeho prvořadým úkolem bylo zastavit hrozbu a to se také mermomocí snažil splnit.
Jumper už držel pohromadě opravdu jen silou vůle, která se ztrátou Torresova života ještě snížila. Burns za chvíli pocítil otřesy, které kymácely s celou lodí. I za těchto ne zrovna přívětivých podmínek se Burnsovi, který byl ve svém oboru opravdu jeden z nejlepších, podařilo přiblížit k neznámému stroji na dosah zbraňových systémů. Zběžně si ho prohlédl, ale nenašel žádnou spojitost s jakoukoli civilizací z galaxie Pegas, načež se rozhodl vše ukončit. Nabil zbraně pomocí své mysli a vyhnal ze zásobníků trojici zlatých střel. Paradoxně to ale byl poslední hřebíček do rakve již tak dost potlučeného antického plavidla. Vyslání zbraňových projektilů si uškudlilo tu poslední energii, která v lodi ještě stále vegetovala. To samozřejmě vyvolalo patřičnou reakci, která nebyla vůbec hezká. Jedna varovná kontrolka se předháněla s druhou, jeden varovný zvuk míjel druhý. Vše se začalo sypat jako vratký domeček z karet. Jumper ztrácel výšku a začal se točit jako šílený, jako opilý bezdomovec. Zlatavé střely ztratily energii a tím pádem i svou optimistickou zářivou barvu, načež sebou jen tak bez přemýšlení šplouchly do oceánu. Pro Burnse to byla jasná zpráva - je konec. Po smrtící cestě se mu sice podařilo nepřátelský letoun dostihnout, ale to, co bylo o mnoho důležitější - destrukce, se mu nepovedlo a jako poraněná moucha se začal snášet do rozzuřeného oceánu, který už pěknou chvíli čekal na jeho oběť. Burns ještě jako poslední zoufalý krok vrazil svůj ukazovák na tlačítko a otevřel komunikační kanál s velitelstvím Atlantidy, načež začal okamžitě volat do mikrofonů:“Mayday, mayday, jdu k zemi. Ztratil jsem veškerou kontrolu. Nepovedlo se mi to, opakuji, nepovedlo se mi zastavit nepřátelský letoun. Má teď volnou cestu k základně.“

Jumper se ještě chvíli zmítal v poryvech rachotícího větru, ale nakonec se poddal a svalil se na vodní hladinu, načež se ani moc dlouho nezdržoval a rovnou zamířil ke dnu.
Ve velícím centru již byli o pár špatných zpráv bohatší, a tak zase začali všichni jančit. Inu, měli k tomu důvod. Letoun, jehož identita stále zůstávala zahalena za nepropustným pláštěm, se bez doprovodu a také bez starostí každou sekundou stále více a více přibližoval k základně na povrchu a dalo by se říci, že už se k němu pomalu dostávala vůně z dnešního oběda.

Chuck: “Jumper jedna šel k zemi a jumper dva se pohybuje příliš pomalu. Už neexistuje nic, co by mohlo ten letoun zpacifikovat.“

Všichni jen s napnutými obličeji, jako by právě docházelo k vyvrcholení celovečerního hororu, čekali, co se stane. Jestli letoun přinese nevídanou pohromu, nebo jen polechtá nejvyšší špice základny a poletí o dům dál. Senzory detailně podávaly o stavu letounu pravidelné zprávy, a proto mohl Patrick začít s typickým odpočítáváním kontaktu.

Patrick: “Letoun doletí k základně za 5, 4, 3, 2, 1…“

Chuck: “Máme nějaká data ze senzorů? Co dělá?“

Patrick: “Nic, jen letí.“

Zelenka: “Ach bože, ne, vypustil nějaký předmět.“

Opravdu se tak stalo. Bystrá kukadla atlantských senzorů zase nezklamala, avšak tentokrát nesla velice zlé zprávy, velice. Předmět, který před okamžikem opustil útroby plavidla, se stále řítil k zemi, zatímco záškodnický letoun upaloval co možná nejdále. Na povrchu základny již panoval všeobecný poplach. Houkačky hulákaly o sto šest, že skoro nebylo slyšet vlastního slova. Veškerý nevojenský personál se urychleně přesouval na transportní stanoviště, odkud je měl nabrat asgardský paprsek z Atlantidy. Vojenské osazenstvo se mělo postarat o bezpečí všech civilistů a až poté se nechat v poslední várce přenést pryč a takto se také dělo.
V řídící místnosti měli znovu o všem přehled, a proto si mohl dát Patrick repete.

Patrick: “Předmět vypuštěný z letounu dopadne na povrch za 4, 3, 2, 1…“

Kdo čekal balíček, zprávu či cokoli přátelského se spletl. Hned, jak předmět dopadl, poznali všichni záměr letounu. Od místa dopadu se okamžitě po kontaktu balíčku s povrchem začala šířit tlaková vlna, která mohla mít původce jedině v atomové bombě. Každý, kdo tento masakr zahlédl byť pouhým očkem, ani nedutal, srdce se mu rozbušilo jako nikdy, ale za okamžik si před ohromnou září musel krýt dva křehké orgány zasazené do očních důlků. Zkázonosná vlna se šířila nepředstavitelnou rychlostí a devastovala vše, co jí stálo v cestě. Kdo nebyl skryt v budovách, byl okamžitě sežehnut neskutečným žárem, kdo se stihl schovat do interiérů, nebo v nich jen nevědomky zůstal, byl rozsekán díky úlomkům materiálů, ze kterých byla jeho dočasná ochrana postavena. Veškeré stavební práce se poroučely k zemi, jako by byly z papíru. Jakékoli technologické zařízení, i když bylo třeba chráněno energetickým štítem, nemělo sebemenší šanci na to, aby tomuto náporu odolalo. Atomová bomba je stále atomová bomba.
Druhý z dvojice stíhacích jumperů, který se již dokázal k povrchu planety a tudíž i k základně dostatečně přiblížit, toho okamžitě litoval. Tlaková vlna ho stáhla k zemi jako papírovou vlaštovku, zatímco záškodník z řad nepřítele se stále vysokou rychlostí vzdaloval z dohledu. Neprovedl však typický a očekávaný krok - skok do hyperprostoru, ale spáchal sebevraždu. Přesněji, spustil nejspíše nějaký druh autodestrukční sekvence a poslal sám sebe do pekel. Kdo ví, zdali byl letoun, který sfoukl jedinou bombou celou kolonii, vůbec pilotovaný jakýmkoli živým organismem.

Pegas, Altera, Atlantida, O 20 hodin dříve

Bylo krátce po skončení velice dlouhého dne. Vlastně ne tak docela. Půlnoc ještě neodbila, ale program, který všechny po celou tu dobu naplňoval, se již bez známky aktivity povaloval v Rodneyho laboratoři. Přesněji na jeho stole a majitel tohoto špičkově vybaveného vědeckého pracoviště se snažil za každou cenu zjistit, jak vycucnout z těch zbytků zatraceného replikátora alespoň kapánek informací. Ve stejný moment se k němu ležérním tempem blížil jeho nadřízený, velitel, ale i přítel, dobrý přítel, zkrátka a dobře, plukovník Sheppard. Měl na něj jednu prosbu, jednalo se o existenční problémy celé planety, ale i tak očekával Rodneyho tuhý odpor, výstižněji by se to dalo vyjádřit jako odmítnutí. Částečně Rodneyho i chápal. Měl toho poslední dobou moc, no, měl, spíše má, a to pořád. Pracuje celé dny a celé noci. Je to jako nekonečný maraton, jako závod bez cíle. Na skořápce jeho egoistické povahy to jistě není znát, ale doopravdy je zodpovědný, soustředěný a je schopný postarat se o ostatní. Proto se neustále a bez přestávek snaží vylepšovat řadu systémů, aby byla základna, ale i její posádka na další likvidační wraitskou vlnu co nejlépe připravena a nenechala nic náhodě. Sheppardovi to dlouho vrtalo hlavou a nedalo mu to spát, ale přece jenom měl dobrou náladu, a proto se hodlal projít. K přepravě za Rodneym tedy nepoužil typického komfortu, který Atlantida poskytuje, ale pouze vlastní tělo - šel pěšky. Cesta mu trvala asi třináct minut, ale když nakonec zvážil všechna pro a proti, stálo to za to. Stihl si toho v hlavně spoustu promyslet, jelikož byl sám a nikdo ho nerušil. Když došel k McKayově laborce, uviděl pouze rozvalené dveře, proto symbolicky zaklepal na futra, ale nedostalo se mu odpovědi, jak očekával. Rodney byl tak šíleně zažraný do práce, že si ani nevšiml toho, že se do jeho laboratoře vplížil plukovník Sheppard. John zároveň viděl, že McKayova mysl je opravdu mimo realitu, a proto se toho rozhodl využít a trošku Rodneyho poškádlit. Tiše jako myška se probil až přímo k Rodneymu a počkal, až se vědec, jehož pověst ho kdekoli předchází, otočí a značně poleká. Naneštěstí se po dalších dvou minutách začalo zdát, že se Rodney snad nikdy neotočí, a plukovník to už chtěl pomalu vzdát - to by ovšem byla chyba. McKay nakonec přece jenom povolil a otočil se na židli, aby se mohl přesunout k vedlejšímu počítači. V tom uviděl Shepparda, kterak stojí přímo za jeho zády a upřeně pozoruje jeho práci. Lekl se tak moc, že div nedostal infarkt, a zároveň zařval tak hlasitě, že to muselo být slyšet až do centrální věže. Byl to pro něj opravdu obrovský šok, až to možná nebylo zdravé. Srdce mu bušilo o sto šest, zatímco Sheppard se svíjel v křečích smíchu. Jeho žertík mu opravdu vyšel na sto dvacet procent, a proto byl John nadmíru pobavený a spokojený. Rodney ovšem jeho nadšení nesdílel. Musela to pro něj být pořádná pecka a rozhodně by nikdo nechtěl být v jeho kůži.
Když se nakonec vzpamatoval, okamžitě se do Johna pustil a nikterak ho nešetřil:“Co to sakra mělo znamenat? Víš ty vůbec, jak jsi mě vylekal?… Ne, neodpovídej, nevíš. Bylo to strašné. Mám od mládí nízký tlak a tyto věci mně dělají problém. Mohl jsem klidně dostat záchvat a umřít tady. Když jsem byl malý, tak si na mě…“

Sheppard: “Omlouvám se ti Rodney. Nevěděl jsem, že tě to tak paralyzuje, opravdu ne, je mi to líto. Kdybych to věděl, tak by tě tak nevylekal.“

Rodney: “Opravdu?“

Sheppard: “Ne.“

Rodney: “Jak dlouho jsi za mnou vůbec stál?“

Sheppard: “Asi půl hodiny.“

Rodney: “Cože?! Vážně?“

Sheppard: “Ano.“

Rodney: “Takže jsi viděl i to, co jsem…?“

John se krátce zamyslel, jak má odpovědět, jelikož samozřejmě vůbec netušil, co má Rodney na mysli, protože ho pozoroval jen krátkou chvíli, ale nakonec neustoupil a pokračoval v rozehrané hře: “Ano, Rodney, viděl.“

Rodney: “Panebože, tak to mně ještě scházelo. Doufám, že si to necháš pro sebe.“

Sheppard: “Ano, ale musíš pro mě něco udělat.“

Rodney: “Dobře, dobře, cokoli budeš chtít.“

Sheppard: “Cokoli? Opravdu cokoli? To bych si měl tu původní prosbu nejspíše rozmyslet.“

Rodney: “Ne, ne, to je v pořádku. Byl bych rád za tu první variantu.“

Sheppard: “Dobrá, věc se má takhle, jak jistě víš, wraitská hrozba se stupňuje. Jejich flotila se podle našich informátorů tam venku každým dnem rozrůstá a oni jen hledají den v kalendáři, který bude pro spuštění útoku nejvhodnější.“

Rodney: “Ano, všechno tohle vím, takže jestli jsi mě přišel požádat, abych si znovu přehrál ten stupidní informační film o galaxii Pegas, tak jsi vážil cestu zbytečně.“

Sheppard: “Ne, Rodney, protentokrát tvoji nepřízeň k naší filmové tvorbě omluvím. Jde mně o věc zcela jiného rázu.“

Rodney: “Nešlo by to prosím ještě trošku pomaleji? Jak jistě vidíš, nemám tady vůbec žádnou práci. Vlastně se celé dny nudím, takže jsi přišel jako na uvítanou, jelikož hledám někoho, kdo mně přes ty dlouhé dny bude bavit.“

Sheppard: “Potřebujeme posílit obranu.“

Rodney se Sheppardově touze a zároveň potřebě začal okamžitě hlasitě smát a tentokrát se pro změnu bavil on.

Sheppard: “Čemu přesně se teď směješ?“

Rodney: “Čemu? Není to snad jasné? Tomu, co jsi řekl.“

Sheppard: “A co je na tom tak vtipného? Myslel jsem, že od bavení publika tady jsi ty.“

Rodney: “Posílit obranu?“

Sheppard: “No jasně! Čemu na tom nerozumíš?“

Rodney: “Dobře, řeknu to asi takhle. Máme tady vesmírnou loď, která používá technologii nejznámějších vyspělých ras v několika galaxiích, množství orbitálních baterií rozmístěných po povrchu planety, které dokážou efektivně pálit až na oběžnou dráhu a jako poslední třešnička na dortu, dvojice antických ovládacích křesel se zbrojnicí plnou střel druhé generace.“

Sheppard: “Dobrá, ty takhle, takže si to shrňme. Apollo je právě na misi, takže první část tvé dokonalé obranné konstrukce se hroutí. Obrana na povrchu je sice silná, ale má jistý dosah a také je od Atlantidy značně vzdálená, takže nemá na její ochranu prakticky žádný vliv. A jako poslední, křesla z Atlantidy a Milenie, ano, mají sílu, jsou mocná, ale stále mají omezený dostřel. Když lodě vystoupí mimo jejich dosah a použijí na nás zbraně, které mají větší dostřel, tak jsme nahraní a můžeme se pouze dívat, jak nás posílají do pekla. Ale abych to zkrátil, potřebujeme satelitní síť.“

Rodney: “Ty ses dočista zbláznil?“

Sheppard: “Jak zbláznil? Na Zemi se k tomu už dávno rozhoupali a planeta je díky tomu v bezpečí.“

Rodney: “Ano, na Zemi, tam mají zcela jiné podmínky. Mají k dispozici zdroje, o kterých se mně nikdy ani nesnilo, spoustu schopných lidí a mnoho dalšího. Já jsem tady na všechno sám.“

Sheppard: “Vše co mají na Zemi, můžeš mít i ty a tady. Obě strany mají ZPM, a tak můžeme skrz bránu přivést prakticky kohokoliv a cokoliv.“

Rodney: “Prostě to nejde. Mám tady spoustu další rozdělané práce. Snažím se zprovoznit další prototyp maskování, neustále vylepšuji systémy Milenie, pracuji na zvýšení výkonu osobních štítů a právě teď jsem se pustil do vylepšování ovládacího rozhraní křesla. Mám před sebou tolik práce, že i kdybych zemřel a znovu začal, nestihl bych to. Ber to prostě jako ne, prozatím jsme v bezpečí. A propos, co nevidět nás má přiletět podpořit Achilles, takže už se nebudeš mít čeho bát.“

Sheppard: “Takže s těmi satelity opravdu počítat nemám?“
Rodney: “Z mé strany rozhodně ne.“

Pegas, Altera, Atlantida, Současnost

V řídící místnosti na Atlantidě vzduch opravdu nevídaně zřídl. Všichni byli svědky něčeho neskutečného, něčeho strašného. Celá kolonie, která měla za sebou teprve pár měsíců, avšak mnohonásobně více před sebou, byla srovnána se zemí. Ale co je ještě horší, bylo to provedeno způsobem nevídaným a o to více drastickým. V centrální místnosti se již rozhořela bouřlivá debata, jejíž téma by bylo jasné asi i tomu nejjednoduššímu člověku. Každý vědec či technik, jeden vedle druhého, pobíhali od konzole ke konzole, k ovládacímu panelu k dalšímu. Chaos, zmatek, hluk, to vše obývalo nervové centrum celého pozemského velitelství. Každý z přítomných se snažil zjistit pomocí příslušných zařízení co možná nejvíce o současné situaci. Ano, na to, aby každý poznal, že je to velmi zlé, nebylo třeba vyspělé technologie, avšak detailnější informace nebylo možné jen tak stáhnout z mírně vanoucího větru.

Patrick:“Co to sakra bylo?“

Chuck: “Senzory jsou úplně v háji, přetížené, ale hádal bych, že se jednalo o atomový útok.“

Patrick: “To mně došlo, ale kdo to byl? Geniové? Ti přece mají být spojenci. A wraiti? Ti přece nevlastní atomové zbraně. Nebo někdo úplně jiný? Další nepřítel, to by nám tak scházelo. Jako by jich nebyl dostatek. Ať si jdou o galaxii dál, tady je už přeplněno.“

Zelenka: “Nechci malovat čerta na zeď, ale obávám se, že se mýlíte.“

Patrick: “Co prosím?“

Zelenka: “No, vlastně nic, nic důležitého. Navíc od toho, abychom tady jednali, nejsme placení. Teď máme na práci důležitější věci. Kolik lidí se vůbec stihlo přenést?“

Chuck: “Jen jedna skupina. Všechno se to seběhlo strašně rychle.“

Patrick: “Kolik lidí jsme tam měli?“

Chuck: “Asi 300.“

Zelenka: “Jumpery?“

Patrick: “S oběma dvěma jsme ztratili kontakt. Jeden z nich odvysílal mayday a druhý se od výbuchu neozval.“

Chuck: “A co ten letoun? Můžeme ho sledovat?“

Patrick: “Senzory jsou vyřazené, jsme slepí, ale i tak to není možné. Pravděpodobně skočil ještě před výbuchem do hyperprostoru.“

Zelenka: “Mýlíte se. Naštěstí jsem celou dobu dával pozor na funkční skenery, a tak mohu s jistotou říct, že se žádné okno neotevřelo. Nechtěl riskovat a šel na jistotu.“

Chuck: “Co tím myslíte?“

Zelenka: “Autodestrukce. Zničil se ještě dříve, než jsme mohli cokoli zachytit. Mazané, moc mazané.“

Většina osazenstva dvou nervózně se pohupujících krasotinek sice neměla to v uvozovkách štěstí sledovat celý ten orchestr pomocí citlivých senzorových systémů, ale takto silný jaderný výbuch se nedal nikterak zamaskovat. Ohlušující rámus, oslepující světlo a hlavně neutuchající a rychle se šířící zvěsti a fámy byli proti tomu, aby se cokoli ututlalo. Situace, jejíž napětí se vyšroubovalo tak vysoko, jak jen mohlo, se začala pozvolna uklidňovat, a proto byl další přirozený krok jasný - kontaktovat velitele, a tím nebyl nikdo jiný, než plukovník Sheppard. Ten musel díky vyrušení bezpečnostním alarmem narychlo a bez nutných omluv ukončit rande s doktorkou Domenesovou, aby se mohl co možná nejrychleji vydat ke zdroji informací - kam jinam než do operačního. Cestou si dal opravdu na spěch, a kdyby si pravidelně měřil trasu z jednoho konce Atlantidy k centrální věži, ten dnešní by byl rozhodně nejlepší. Na Alteře se sice každý den něco semlelo, a plukovník byl tak nucen podávat nadlidské sportovní výkony, aby mohl situaci řešit co nejrychleji a vytěžit z ní maximum, ale tentokrát to bylo jiné. Jaderná hlavice explodovala na Alteře poprvé, což znamená, že to byl důvod k velkým obavám. John prosvištěl městem, než bys řekl švec, a za okamžik rozrazil dveře v řídící místnosti. Ta již byla úctyhodně zaplněná a veliká spousta dýchajících osob vysávala z oblasti čerstvý vzduch jako ženy peníze z kont svých movitých partnerů. Hromada vědců tancovala kolem ovládacích panelů typický tanec hodný katastrofickým a nervy drásajícím situacím, v soutěžích tance by s ním ovšem asi u poroty nezabodovali. Na koho jste se podívali, ten zrovna mluvil či něco vysvětloval, buď do vysílačky, nebo jen předával informace svému kolegovi, avšak takové množství aktivních hlasivek vytvoří pořádný ruch. V centrální místnosti to tedy bzučelo jako v úlu, samozřejmě včelím, a proto nebyl původně Sheppardův křik vůbec slyšet. Až na druhý pokus se nejvýše postavenému důstojníkovi povedlo upoutat pozornost rozzuřeného davu běsnících vědců.

Sheppard:“Zelenko, co se to sakra stalo? Zelenko!“

Zelenka: “Na základnu někdo svrhl atomovou bombu.“

Sheppard: “Cože?! Děláte si legraci?“

Zelenka: “Nedělám. Stalo se toho moc a rychle. Byl to smrtící úder. Ještě stále analyzujeme data.“

Sheppard: “A kde je vůbec Rodney?“

Zelenka: “Nevím, neměl jsem čas ho kontaktovat.“
V tom se do operačního přiřítil. Celý udýchaný, plný adrenalinu, ale přece tam byl. Také neměl moc informací o aktuálním stavu, takže přišel spíše jen doplnit již tak veliký počet.

Rodney: “Tady jsem!“

Zelenka: “No vida! My o vlku a…“

Rodney:“Zdálo se mi to, nebo to byla…“

Chuck: “Atomovka?… Ano“

Sheppard: “Zelenko, kolik lidí se stihlo zachránit?“

Zelenka: “Pouze jedna skupina. Převážně nevojenský personál.“

Sheppard: “Mohl to někdo přežít?“

Zelenka: “To myslíte vážně? V žádném případě! Celá základna je srovnaná se zemí. Nezbylo vůbec nic.“

Sheppard: “Tak dobře, Rodney, Zelenko, prostě všichni, co mně k tomu mají co říct, do zasedačky…. A Simonsi, vytočte Zemi a obeznamte je se situací. Začíná se nám tady přiostřovat.“

Skupinka, jejíž členové byli Sheppardem vyjmenováni, se oddělila od hustého chomáče vědců a doslova utekla do zasedací místnosti, která nebyla od hlučného centra dění vzdálena. Za Patrickem, který celý vláček uzavíral, se automaticky uzavřely přepážky, aby bylo pro zasedání vytvořeno to nejideálnější, čili klidné prostředí. Každý z přizvaných neváhal a zabral svoje oblíbené místo, Sheppard v čele, Rodney co nejblíže promítací obrazovce. Když se všichni uvelebili, i když za této situace to moc pohodlné být nemohlo, chopil se Sheppard, jakožto osoba, která celou schůzku narychlo svolala, slova.

Sheppard: “Ták, poslouchám, jak to tedy bylo.“
Nejrychleji zareagovala mladá krev plná elánu a hbitosti - Patrick.

Patrick: “Stalo se to z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe. Senzory byly čisté, žádné známky po nepřátelských kontaktech, ale pak se to stalo. Z ničeho nic se z hyperprostoru vynořila nepřátelská loď. Její rozměry nebyly nikterak oslňující, a proto jsme rozhodně nečekali, že by s sebou mohla nést jakékoli zbraně, a co teprve takto ničivé. Jen jsme ji sledovali a čekali, co se bude dít dál.“

V tom se do Patrickova výkladu dost energeticky vehnal Zelenka: “Patricku, myslím, že jste něco zapomněl dodat. Samozřejmě to není nic důležitého, ale ať má plukovník jasnou a detailní představu o tom, co se dělo. No, ale abych to dokončil, kontaktovali jsme velitele Atlantidy. Kdo neví, o koho se jedná, ať se zeptá svých kolegů, nebo podívá do seznamu hierarchie velení. Ten naneštěstí na naši zprávu, aby se dostavil ke křeslu a sestřelil neznámý objekt z orbity, nereagoval. Jsem si ale jistý, že to byla pouze smolná náhoda a že měla osoba, o které mluvíme, jiné a o poznání důležitější věci na práci.“

Sheppard velice dobře pochopil, kam tím Zelenka míří, a mírně zrudl v obličeji. Poté se mu začaly škvařit mozkové závity, jelikož se snažily vymyslet co nejideálnější výmluvu svého nezodpovědného jednání.

Sheppard: “Nooo, víte, já byl…“

Zelenka: “Poslouchám, plukovníku.“

Plukovník byl obvykle schopen vymýšlet výmluvy podobného typu z patra a ve vysoké kvalitě, avšak dnes ne, dnes ho nic ne a ne napadnout, a tak se vytasil s něčím velice prostým.

Sheppard: “Prostě jsem byl mimo.“

Zelenka: “No, dobrá, tak to by bylo.“

Pokračování příště!

Hodnocení dílu je nutností

Moc pěkný díl ale kdo to mohl být možná nějaký replikátor přežil geanaové nemají lodě cestovatelé by to neudělali a wreiti asi taky ne ale nejspíš oni ale toto mě naprosto dostalo


Zelenka: “Doprdele, kde je ten blbec, co si hraje na velitele. Proč už ho neposadili do toho blbýho křesla!“

Patrick: “Doktore?“

Zelenka: “Nic, toho si nevšímejte.“

Taky bych tipoval repliky. A ta Zelenkova věta je taky hustá prostě skvělý díl
P.S. mě zbývá 8 dní do prázdnin

Zaujímavá a aj napriek nedostatku vzrušenia dobrá časť.
Celkom som zvedavý kto zostrojil tú loď .

Toto je spoiler!!!:

Nakoľko len Replikátori dokonale poznajú senzory a rozsah ich citlivosti, nebudem asi ďaleko od pravdy, že oni.

Rodney asi prehodnotí výstavbu satelitnej siete a Sheppard si vstúpi do svedomia.
Ako som písal, tak naozaj je to dobrá časť.


P.S.: Ja som na prázdniy už pred "pár" rokmi aj zabudol.
P.P.S.:

Vím, že anketa říká, že chcete něco jiného,

Ani nie.
Keď pozrieš prvú a poslednú otáku, zistíš, že si neodporujú a máš tú väčšinu.

Já nevím jak ostatním, ale mě se zdá že si v posledních dílech tak 5 zpátky změnil styl, a pro mě určitě k horšímu. Ten díl sám o sobě nebyl nezajímavý nebo tak. byla tam akce napětí a všechno bohužel já se nemůžu začíst protože tam je hrozný množství přirovnání a takových zbytečností a s mírou tam nevaděj a prodlužujou text a neni to pak takový hrrrr. ale mě se zdá že ty jich tam máš už přes míru. Mě se zdá že jich každym dílem přibejvá. (minimálně neubejvá).
A tvojí povídku poslední dobou čtu jen když nemám co dělat a jen proto že mne zajímá jak to dopadne ne pro to že by mne to čtení nijak výrazně bavilo.
Ale to je můj názor.

Mě to docela vyhovuje a líbí se mi to.

daedalos konečně nějaký příspěvek bez chyb a hrubek Jinak díl také dobrý, pokračuj dále!

Tak, byl jsem teď 3 dny mimo, takže jsem nemohl na nic reagovat, ale teď to napravím

Všem velice děkuji za komentáře a hodnocení, jak za kladné, tak za záporné.


mynymony: Ano, máš pravdu. Dal jsem si na díly více času a více je propracoval. Snažím se psát s větší literární kvalitou. Dříve jsem psal do dílu vlastně jen holá fakta a popisoval, jak jedna loď ničí druhou atd. Vím, že děje značně ubyde, ale ta kvalita z literárního pohledu by měla být větší. Samozřejmě každý má rád jiného autora a jiný styl psaní. Za to, jak jsi přesně vyjádřil: hrrr psaní, mě kdysi někdo kritizoval a nebyl sám. Já jsem samozřejmě uznal, že je to tak a snažil se více popisovat situace, a teď jsem k tomu přidal ještě nějaké "literární obraty"

Souhlasím s mynymony, ten začátek dílu mě přišel dost divnej, samý popisování jak je co nebezpečný, malý objekt ...

tahle část

Chuck a ostatní o tom zatím nevěděli, ale byl nebezpečný, moc nebezpečný. Více, než by si mohli představovat v těch nejčernějších nočních můrách.

Naprosto zbytečný, nejčernější noční můry? Jako z toho že shodí jednu atomovku a odletí? .. no nevim ..

Takovýhle věcí tam je víc, docela bych asi uvítal spíš návrat ke starýmu dobrýmu stylu .. ale jinak povídka dobrá, těším se nadalší díl

Naprosto zbytečný, nejčernější noční můry? Jako z toho že shodí jednu atomovku a odletí? .. no nevim ..

No, já si pro změnu myslím, že výbuch jedné atomové bomby je dost děsivá představa. Pro někoho, kdo je zvyklý na tvrdší a větší katastrofy možná ne, ale jen málo věcí dokáže napáchat větší katastrofu než tohle.

Musím reagovat:
SpeeDy tvůj styl je propracovaný-tak to má být. Je tisíckrát lepší, než ten, co jsi používal před tím. A jestli se někomu nelíbí, tak je to proto, že se při jeho čtení musí přemýšlet...
Pokračuj ve takhle, je to kráásný styl

Brendy že ano souhlasim piš dál takto nebo jako minule je to jedno oby styli sou dobré ale tendle je lepší.

Má to své pro a proti... Dílů bude víc, ale za cenu, že než dojde k nějaké šarvátce tak to bud dost dlouho trvat... Ale když jsem četl Stargate: Enemies tak jsem se nenudil celý příběh... Dělej si styl jaký chceš, ale bral bych kdyby v každém díle byla nějaká menší nebo větší bitka... A stačila by jen na jedné frontě...

Soreno ty to čteš jen aby si četl ty bitvi protože bitva sama o sobě neni skoro zajímavá mnohem důležitější je proč kní došlo uznávam že mě na stargate ty bitki bavili nejvíc ale i tak.