Zdravím. Sice pozdě, ale přeci Vám přináším další díl mé povídky. Dnešní díl je o něco delší, než mé předešlé díly. I přesto doufám, že se Vám bude líbit. Ještě podotknu, že je jedná spíše o kecací část. Konec kecání a přeji pěkné počteníčko.
9. Díl Přesun
Galaxie Mléčná dráha, Země, SGC, tělocvična
V obdélníkové místnosti se nacházela dvojice lidí. Daniel a David. Jackson se snažil svými zkušenostmi, které za ty léta působením v SGC nasbíral, probudit Deamonovy schopnosti. V tělocvičně už byli přes dvě hodiny a podplukovník stále nedělal žádné pokroky. Daniel se rozhodl, že jeho schopnosti začnou trénovat na lehkých a malých předmětech. Uprostřed místnosti stála židle a na ní se nacházelo červené jablko. Deamon neměl udělat nic jiného než jablko zvednout do vzduchu, to se mu však nedařilo. Navíc bylo vidět, že ho to už štve, když se každý jeho pokus nepovedl, navíc Danielovy připomínky mu taky už nepomáhaly.
„Musíš se plně soustředit,“ zvolal Jackson.
„Co si myslíš, že dělám,“ opáčil Dave nevrle. „Nejde to,“ řekl poté, když jeho další pokus vyšel vniveč.
„Co se ti honilo hlavou, když jsi vyvolal tak velkou telekinetickou bariéru, když ten stroj explodoval?“
„Já nevím. Částečně jsem měl strach a částečně jsem tomu chtěl zabránit.“
„Hm. Něco vyzkoušíme.“ Namířil si to směrem k východu od tělocvičny.
„Kam to jdeš?“ Daniel neřekl ani půl slova a odešel z tělocvičny. Po necelých třech minutách se vrátil s baseballovou pálkou v ruce. Hned, jakmile vešel do místnosti, se napřáhl a vší silou uhodil Davida. I tentokrát zareagoval jeho pud sebezáchovy. Dříve než se stačila pálka dotknout jeho těla, celý se obalil telekinetickou energií. Poté ji přesměroval a pomocí ní odhodil Daniela na nedalekou zeď. Ten se o ni rozplácl a spadl na podlahu. Podplukovník k němu ihned přiběhl.
„Jsi v pořádku?“
„Jo, jo jsem. To jsi nemusel.“ Daniel popadal dech.
„Ty jsi začal, já se jen bránil.“
„Já vím,“ začal se zvedat ze země. „Jaký to byl pocit?“ otázal se, když už opět stál na nohou.
„Ani to nedokážu popsat. Ze začátku jsem si myslel, že dostanu pořádnou ránu, pak ale jsem se zkusil nějak bránit. Obalil jsem se energií a pak jsem ti to chtěl oplatit,“ popisoval.
„No vidíš. Když ti jde o zdraví, tak to jde. Ty se to ale musíš naučit ovládat, aniž by ti něco hrozilo.“ Dave uznal, že má pravdu. Poté se otočil směrem k židli, na které stále bylo jablko. Opět se začal maximálně soustředit, přičemž zavřel oči. Daniel ho jen pozoroval. Chvíli se nic nedělo. Z ničeho nic jablko obalila telekinetická energie, která se ztratila tak rychle, jak se objevila. Deamon to však ještě nevzdával a ještě více se začal soustředit. Za další chvíli se jablko pomalu vzneslo to vzduchu, posléze začalo rotovat. Deamon otevřel oči, jablko však stále viselo ve vzduchu a otáčelo se. Začal s ním kroužit kolem místnosti.
„Výborně.“ poznamenal Daniel a nestále sledoval jablko. Dave se pousmál. Jablko se nezastavovalo a stále kroužilo kolem tělocvičny a začalo nabírat na rychlosti. V té nejvyšší rychlosti se rozplesklo o jednu ze zdí.
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, řídící místnost
Byla noc. Slunce již bylo daleko za obzorem a o přírodní osvětlení se nyní staraly jen měsíce Vity. Atlantida, jež se volně pohupovala na vlnách oceánu, se zvýrazňovala osvětlením, které jí propůjčovala většina věží ve městě. Valná většina personálu byla ve svých pokojích a užívala si spánku. Na nohou byla jen noční hlídka, Chuck v řídící místnosti a pan Woolsey, který si ještě pročítal hlášení a krátil si tak čas do příletu dvojice lodí třídy aurora, které se na senzorech objevily zhruba před dvěma hodinami. Jejich přílet nebo spíše jedné z nich se očekával každou chvíli. Pro jistotu a klid všech, byl těsně před příletem zapnut městský štít.
Na orbitě, stejně jako ve městě, byl klid. Jedenáct antických bitevníků bylo seřazených krásně vedle sebe a stejně jako město měly všechny lodě nahozené štíty. Na každé z plavidel se nacházela jen minimální posádka. I tak byli připraveni okamžitě opětovat palbu, kdyby aurory nepilotovali pozemšťané. Za několik dalších okamžiků se otevřelo zelené hyperprostorové okno a z něj vyletěl antický bitevník pod vedením majora Lornea. Z jeho lodi byl poslán identifikační kód. Všichni si oddechli. Posádka na všech aurorách si dala pohov, rovněž štíty na Atlantidě a aurorách byly deaktivovány. Posléze podal předběžnou zprávu o tom, co se stalo. Třicet minut na to vyskočila z hyperprostoru i Sheppardova Aurora, která byla lehce pocuchaná. Jako i ta Lorneova, tak i jeho loď se zařadila mezi ostatní. Několik minut na to se oba spolu s Rononem dopravili pomocí jumperu na Atlantidu, kde měli podat hlášení o jejich misi.
Obě lodě přistály v hangáru na Atlantidě a z jejich útrob vyšli tři lidé. Ti si to okamžitě zamířili k panu Woolseymu. Ten je už čekal v zasedačce. Trojice zanedlouho dorazila do zasedací místnosti a každý se pohodlně uvelebil v křeslech, které byly nejblíže k tomu, kde již byl usazen velitel města. Woolsey se klasicky začal ptát.
„Tak tedy, plukovníku, našli jste to, o čem Todd hovořil?“ přičemž se neustále díval na Johna.
„Kupodivu ano. Skutečně tam jsou ty jejich lodě.“
„Počkat, říkal jste, jsou? Copak jste je nezničili?“ nahodil nechápavý pohled.
„Část ano, ale ke zbytku jsme se nedostali. Zavolali si své lodě na pomoc. Dostali jsme docela na frak. Má loď přišla o štíty a majorova k tomu neměla daleko. I přes to se nám podařilo jim několik lodí zničit.“ pronesl Sheppard.
„Dobrá, plukovníku. A kolik lodí se tam na té planetě nachází?“
„Celkem se nám podařilo zničit patnáct lodí. Podle senzorů je tam stále více jak dvacet lodí,“ odpověděl tentokrát Lorne.
„To máme ještě další tři planety. A jestli počítáme, že na každé bude stejný počet lodí, tak to máme…“ počítal Woolsey.
„Problém,“ vyhrkl ze sebe dosud mlčky sedící Ronon. Woolsey přestal s počítáním.
„To hlavně. Proti takové přesile to bude těžké,“ odvětil Sheppard.
„Navíc sklady dronů na Atlantidě jsou zcela prázdné,“ konstatoval Woolsey.
„Na dvou lodích také,“ prohodil Lorne.
„Rodney ale říkal, že v té replikátorské „pojistce“ měly být i velké sklady dronů. A to mě přivádí k Cestovatelům. Pane Woolsey, povolila IOA přesun Cestovatelů do toho města replikátorů?“ zeptal se plukovník.
„Zvážili to. Vzali v potaz všechna pro a proti a nakonec to povolili.“ Johna to potěšilo.
„Výborně, ihned to oznámím Larrin.“
„Ne, plukovníku. Vy, major i Ronon si půjdete odpočinout, už jste více jak tři dny nespali. Poté si vezmete potřebné lidi, na jednu z lodí naberete jednu z bran z bývalého mezigalaktického mostu a instalujete ji do asuranského města. Až pak se začne s přesunem Cestovatelů. Poté se doplní dronové sklady tady ve městě a na všech lodích. Rozchod.“ Woolsey byl nekompromisní. Následně se zvedl ze své židle a sebevědomě zamířil k východu. Plukovník chtěl ještě oponovat, ale nechtěl dráždit hada bosou nohou. Koneckonců už bylo vidět na Woolseym, že toho už má taky dost. Trojice se poté zvedla z židlí a šla rovnou do svých ubikací. Nikdo si to nechtěl přiznat, ale dolehla na ně únava. Všichni měli stejnou cestu, nikdo ale nic neříkal. Sheppard došel do svého pokoje, přešel k posteli a spadl do ní. Téměř okamžitě usnul.
Galaxie Mléčná dráha, Chulak
V hlavním městě Svobodných jaffů, Chulaku, bylo rušno. V centru města se pořádaly trhy a oslavoval se jeden z významnějších jaffských svátků. Kupci měli rozložené své stánky, které překypovaly různým druhem zboží. Některé stánky byly plné nejrůznějších druhů ovoce a zeleniny, u jiných zase byly k mání různé keramické výrobky. Možnost koupi byla od malých hrnků, až po velké džbány. V některých stáncích se rovněž nacházela i bižuterie. Všelijaké přívěsky, řetízky, náramky, to vše tu bylo ke koupi. Navíc do toho všeho byly vykřikovány klasické kupecké hlášky: Kupte si, kupte si. To nejkvalitnější a nejlevnější. Zboží ze vzdálených světů. Všemu tomu ale dominovalo pódium, na kterém se střídali fakíři, kejklíři, žongléři a hlavně herci, kteří svými hrami zesměšňovali falešné bohy. Této slávy se rovněž účastnil i Teal’c s Bra'tacem. Dvojice se nyní nacházela nedaleko pódia a sledovala hru zesměšňující boha Apophise. Každý, kdo sledoval tuto hru, se prakticky celou dobu smál. Jinak tomu nebylo ani u Teal’ca a Bra’taca. Divadlo zanedlouho skončilo a publikum se pomalu začalo rozcházet. Teal’c a Bra’tac šli směrem ke kupcům.
„Velice povedené slavnosti.“ začal Bra’tac a neustále se rozhlížel kolem sebe a prohlížel si nabízené zboží.
„To vskutku ano.“ odpověděl Teal’c.
„I počasí se vyvedlo.“ Teal’c pokynul hlavou. „Bratře, ráno jsem obdržel čerstvé informace o současném stavu.“ změnil téma Bra’tac.
„Co je nového?“ zeptal se Teal‘c
„Luciánská aliance a Praví jaffové vyrábějí lodě opravdu rychle. Mají velké zdroje a možnosti výroby, které my nemáme.“
„S loděmi třídy Prometheus budeme mít navrch. Těžba trinia pokračuje dobře. Za několik dní budeme mít dostatek surovin na stavbu lodě. Prozatím se ve velkém vyrábějí Al'keshe a kluzáky.“
„Už jsem nechal uvolnit všechny doky.“ odvětil Bra’tac.
„Výborně.“ prohodil Teal’c a oba společně pokračovali dál uličkou lemovanou dalšími a dalšími stánky.
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida
Slunce se pomalu ale jistě začalo drápat na svou pozici vysoko na nebe. Sluneční paprsky se odrážely od antické slitiny, která, i když byla několik tisíc let stará, si stále zachovávala svou barvu. Plukovníkovi Johnovi Sheppardovi právě tyto sluneční paprsky začaly pronikat do jeho pokoje skrz jedno z oken a dopadaly na jeho obličej. Díky tomu se probral ze svého tvrdého spánku. Celou noc se ani neotočil. Jak si v noci lehl, tak se i probral. Z ležení na břiše se otočil na záda a pořádně zívl. Kdyby se člověk pořádně díval, uviděl by mu až do žaludku. Poté se posadil a poškrábal se na hlavě. Hned na to si čichl ke svému oblečení. Jak rychle ke svému oděvu přiložil svůj nos, stejně rychle ho od svého ošacení i oddálil. To, co měl na sobě, ze sebe ihned shodil a zamířil si to rovnou do koupelny. Tam strávil svou klasickou půlhodinu. Po pěti odzpívaných písničkách, a když už se z koupelny začala valit pára, konečně vyšel ze sprchy. S ručníkem kolem pasu a s mokrou hlavou přešel ke svému šatníku, tam si vzal čisté oblečení, pak šel do jídelny. Se stále mokrou hlavou, která na jeho osobu přitahovala pozornost většiny ženského osazenstva, jež potkával a kterému se jeho klasický a nyní i mokrý vrabčí účes líbil, dorazil do jídelny. Přistoupil k pultu a začal si nabírat jídlo. Dnes si toho nabral výjimečně hodně. Posléze si sedl k jednomu ze stolů a pustil se do jídla. Po chvíli došel i Rodney spolu s Rononem. Ti si rovněž na tácky nabrali jídlo a přisedli si k Sheppardovi.
„Ahoj,“ pozdravil Johna jako první Rodney.
„Čau,“ opáčil pozdrav John. Ronon pozdravil Johna pokynutím hlavy.
„Co je nového?“ začal konverzaci Sheppard, stále však nepřestával jíst.
„To bys nám měl říct spíše ty, ne?“ odpověděl otázkou Rod.
„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě John.
„Ty jsi přece byl na výletě.“
„Jó ty myslíš tohle.“ plukovník pochopil. „Todd nám dal souřadnice planet, kde údajně rostou nové lodě Wraithů. Jednu z nich jsme letěli prověřit. Skutečně nelhal a opravdu tam ty lodě byly, několik lodí se nám podařilo zničit. Než jsme však stihli zlikvidovat i ten zbytek, přiletěla jim pomoc. Zůstali jsme, než nám došly drony a než se nám vybily štíty.“ Rodney jen chápavě kýval hlavou. „A co se tady stalo nového? Už jsi zjistil něco nového z těch stažených dat z lokardské lodi?“
„Většina dat jsou polohy planet a jejich účel. Dále něco o jejich lodích a technologii.“
„Takže můžeme zjistit jejich slabiny.“
„To jednak, ale důležité ale je, že je vytvořili replikátoři.“ vyslovil bez obalu.
„Replikátoři!?“ vykřikl udiveně John, přičemž se málem zadusil jídlem. Ronon zbystřil a místo toho, aby se věnoval svému tácu, začal vnímat Rodneyho.
„Ano. Je to takový druh Wraithů, jen vytvořený replikátory. Do mozku obyčejných lidí byly nasazeny nanity, které každého člověka přeměnily na Lokarda.“ dvojice na něj nevěřícně zírala.
„Tak to máme další problém.“ odvětil Ronon.
„To ano.“ řekl Rodney, který neustále kmital očima mezi Rononem a Johnem.
„Co dál o nich víš?“ zeptal se plukovník.
„V informacích o jejich původu jsou rovněž i informace, které říkají, že na nikoho nezaútočí, pokud na ně nikdo nezaútočí. Rovněž jsou tam informace o tom, že jejich úkolem bylo jen prozkoumávání galaxie a sbírání informací. Takže takoví průzkumníci.“
„To znamená, že Cestovatelé na ně museli zaútočit.“ přemýšlel nahlas Sheppard.
„Nenechal jsi mě domluvit. Wraithové na Lokardy shodou událostí narazili a zajmuli jednu z jejich lodí. Když zjistili, co jsou zač, snažili se to využít ve svůj prospěch. Pokusili se je přeprogramovat, aby jim sloužili, ale jistý wraith, konkrétně náš starý známý Todd, něco pokazil a programování nanitů udělal špatně. Místo toho, aby je donutili je poslouchat, Lokardi útočili na každého, na koho narazili. Wraithům se po nějakém čase podařilo před nimi schovat. K úpravě rovněž patřila i distribuce lodí. Z toho plyne, že máme nového a silného nepřítele.“ Nikdo z přítomných nic neříkal a jen vstřebával nové informace. Po chvilce se jako první probral Ronon.
„Už o tom ví Woolsey?“
„Včera večer jsem mu poslal e-mail se všemi informacemi.“
„Dobře. Musíme pro ty ostatní lodě.“ Dvojice uznala, že má pravdu. Poté co všichni dojedli, zamířili k Woolseymu do kanceláře. Cestou ještě dali vědět Teyle. Richard si zrovna pročítal McKayův e-mail. Když dokončil svou četbu, na dveře zaklepal Sheppard, za kterým stál zbytek jeho týmu. Woolsey zvedl hlavu od svého počítače.
„Dále.“ všichni čtyři vešli dovnitř. „Doktore, zrovna jsem s vámi chtěl mluvit.“
„My s vámi také,“ opáčil ihned McKay.
„Podle toho, co jsem četl, to nevypadá dobře.“
„Právě kvůli tomu za vámi jdeme. Musíme ihned dostat do provozu zbylé lodě.“ prohlásil Sheppard.
„Souhlasím s vámi, plukovníku. Jako první ale musíme začít s přesunem Cestovatelů. Už to na té planetě nezvládají. Vezměte si loď a leťte pro jednu z bran z bývalého mezigalaktického mostu. Doktor McKay spolu s techniky se pak postará o její zapojení v asuranském městě. Následně se začne s přesunem. IOA jim zatím zpřístupnila přístup jen do města, do komplexu nikdo nevkročí. Rozuměl jste?“
„Ano, pane,“ odpověděl stroze John. Poté se čtveřice šla připravit na jejich další misi. Spolu s nimi letělo i osm týmů mariňáků a čtyři týmy vědců. Samozřejmě nesměl chybět ani tým majora Lornea. Všichni se pomocí jumperů nalodili na jednu z auror. Následně loď dostala zelenou. Několik okamžiků na to loď opustila formaci tvořenou třinácti aurorami. Za několik málo okamžiků aktivovala své hypermotory a letěla k nejbližší bráně z bývalého mezigalaktického mostu.
Po necelých dvou hodinách letu vystoupila aurora z hyperprostoru. Kolem místa výstupu se nenacházela žádná planeta ani hvězda. Jediné co zde bylo k nalezení, byla hvězdná brána, která visela ve vzduchoprázdnu.
„Ale jak ji naložíme?“ položil správnou otázku Lorne. Ostatní, kteří se v tu dobu nacházeli na můstku, si s tím začali lámat hlavu. Rodney, snad jako jediný, nad tím měl zcela jasno.
„Použijeme transportní paprsek.“ oznámil jen tak. Všichni na něj zírali jako na blázna.
„Cože?“ udivil se Sheppard.
„Ano, slyšeli jste správně. Mimo to, že Antikové používali k transportu kruhy nebo transportéry, které jsou na Atlantidě, tak měli i transportní paprsek. SG-1ička se s tímto paprskem setkala při hledání Merlinovy zbraně nebo při objevení pokladu v Glastonbury. Tudíž přepokládám, že transportní paprsek patří k základní výbavě lodí.“ Všem to docvaklo. „Takže majore, jestli dovolíte.“ Snažil se Lornea vyhnat z řídícího křesla. Ten pochopil a uvolnil křeslo pro McKaye. Rodney přešel ke křeslu a vzápětí se do něj pohodlně usadil. Zavřel oči a začal projíždět funkce lodi. Jelikož věděl přesně, co hledá, za chvíli našel to, co chtěl. „Bingo.“ poznamenal. Poté se začal soustředit. Brána, kterou bylo možno vidět skrz čelní průzor, obalilo žluté světlo. Vzápětí se objevila v jednom z hangáru.
„Mám ji.“ odvětil Rodney. Poté se však ozvala obrovská rána.
„Co to bylo!?“ položil otázku Sheppard.
„Brána asi byla nastojato a převrátila se.“ odpověděl McKay.
„To jsi ji nemohl položit?“ nepřestával John.
„A jak asi?“
„To já nevím. To bys měl vědět ty.“
„Aha, no jasně…“ tady mu do řeči skočila Teyla.
„Rodney, Johne, vždyť se nic nestalo.“ Tím ukončila jejich hádku. Oběma začala chladnout hlava.
„Dobře. Teď už ale leť.“ zvolal směrem k Rodneymu. McKay už raději nic neříkal a ihned navedl loď do hyperprostorového tunelu.
Po dalších několika hodinách letu vystoupil antický bitevník z hyperprostoru rovnou u planety, která byla obklopena antickými satelity. O několik tisíc kilometrů dál stála cestovatelská loď.
„Tady plukovník John Sheppard. Stalo se tady něco zajímavého od našeho odletu?“ navázal spojení Sheppard.
„Tady Jabe, už jsme si mysleli, že jste na nás zapomněli. Nic se nestalo, byl tady klid.“ ozvalo se z reproduktorů na auroře.
„Nezapomněli, ba naopak. Naše velení schválilo přesunutí vašich lidí do replikátorského města.“ Všechny Cestovatele, kteří to slyšeli, to potěšilo.
„To je výtečné.“
„To ano. Jen nainstalujeme bránu a můžeme začít s přesunem.“
„Rozumím, dejte vědět, až bude něco nového.“ vysílání se přerušilo. Téměř všechen personál se nechal transportovat do města, na lodi zůstala jen minimální posádka. V řídící místnosti se příchozí rozdělili na jednotlivé týmy a začali s podrobným průzkumem. Polovina týmů měla na starost město jako takové a zbylá půlka dostala k prozkoumání podzemní komplex. V řídící místnosti zůstal jen doktor Rodney McKay a dva technici, kteří mu měli pomoct při instalaci brány. McKay si nechal transportovat bránu do řídící místnosti, kde pro ni po levé straně od křesla bylo připraveno místo i „drážka“. Brána dosedla téměř přesně tam, kam měla. Ozval se jen zvuk, když brána zapadla na své místo. Technici v čele s Rodneym se ihned dali do práce. Dokonce se nahoře v řídící místnosti nacházel i ovládací panel. Rodney jen ze zvědavosti zkusil zmáčknout jeden ze symbolů. Nic se nestalo, to ovšem očekával, symbol ale na panelu svítil. Nevěnoval tomu žádnou pozornost a hned se začal plně věnovat připojení brány do provozu.
Mezitím všechny týmy pokračovaly v průzkumu. Týmy, které prohledávaly město, toho neměly zase tolik k prozkoumávání. Skoro ve všech směrech se město podobalo Atlantidě, jen všeho bylo více a rovněž větší. Více méně nalezli už to, co našel první průzkum, když sem pozemšťané vkročili poprvé. Za to týmy, které dostaly na starost důkladně prohledat podzemní komplex, toho měly opravdu hodně k objevení. Jednomu z týmů se podařilo nalézt další sklad s antickými zbraněmi i štíty. Jinému týmu se podařil opravdu velký objev. Objevili halu, ve které se nacházely děla podobné railgunům. Byla to pozemní verze lodních kanónů, které se nacházejí na aurorách. V celkovém součtu zde bylo dvacet takových děl. Většina týmů se ale hrnula do hangárů. Jednotlivé skupiny se hlavně pustily do prozkoumávání neznámé lodi, která nyní byla prioritou. Sheppard vypustil vědce do neznámé lodi jako děti do lunaparku. Pro jistotu s nimi poslal i pár vojáků. Sám si to ale zamířil ke dveřím po pravé straně. Rozvážným krokem došel ke dveřím. Po přejetí jeho dlaně po senzoru se dveře otevřely. To, co předpokládal, že tady najde, našel. I zde se nacházel balkón, který umožňoval plný výhled na to, co se uvnitř dané místnosti nalézá. Došel až na onen balkón. Nemohl uvěřit svým očím. To, co viděl, bylo nepopsatelné. Řady a řady regálů, ve kterých byly naskládané drony. Hala, ve které byl vyrovnán nespočet antických střel, byla několik stovek metrů dlouhá a stejně tak široká. Na balkóně, kde mimo jiné postával i Sheppard, byla prosklená místnost, kde se rozprostíralo ovládací křeslo, spolu s několika dalšími konzolemi. To Sheppard více méně očekával. Ale co upoutalo jeho pozornost, byla hvězdná brána, která stála dole jen několik metrů od regálů s drony. Najednou se na bráně rozsvítil jeden ze symbolů, ten zanedlouho zapadl do prvního zámku. Sheppard zpozorněl a zadíval se na bránu. Vytáčení ale však nepokračovalo.
„Rodney, slyšíš mě?“ McKayovi se ozýval v uchu jen šum. Tento problém ihned vyřešil.
„Kdo mě volal, co chcete?“ prohodil nevrle.
„Tady já, John. Už se vám podařilo zprovoznit bránu?“
„Zapojit se nám ji povedlo téměř ihned, ale z nějakého důvodu nefunguje.“
„Asi vím proč. Jsem napravo od hangáru s tou neznámou lodí, přijď sem za mnou.“ Rodney si začal myslet, že je Sheppard chytřejší než on, když přišel na to, proč brána nefunguje. Jakmile ale dorazil za Johnem, hned všechno pochopil. Stejně jako plukovník se začal divit, McKay k tomu ale přidal i plně otevřenou pusu.
„Rodney, nezapomínej na slušné chování,“ rýpnul si John do McKaye. Rodney chvíli nevěděl, o čem to mluví, pak mu to došlo a pusu zavřel.
„Kolik si myslíš, že jich tu je?“ zeptal se Rodney.
„Já nevím, ale můžeš je zkusit spočítat.“ podíval se na něj se škodolibým úsměvem.
„Hahaha, velmi vtipné.“
„Jak to ale uděláme s tou bránou?“ položil další otázku John.
„Tato brána je pravděpodobně nadřazená. Pokusím se napsat program, který by umožnil chod obou bran. To ale nějaký čas potrvá, takže zatím bych navrhoval přejít k používání této brány.“ Sheppard jen kýval hlavou.
„Dám vědět ostatním týmům, aby pomohli při nasměrování cestovatelů do města. Přes ty transportéry to bude ale trvat.“
„A co využít transportní paprsky na aurorách. Po skupinkách bychom je posílali do města, kde by je čekali naši a ti by jen pak směrovali do příslušných míst.“ přišel s nápadem Rodney.
„To se mi líbí, dobrý nápad. Já dám vědět týmům a ty se postaráš o transport.“
„Dobrá,“ odsouhlasil a vydal se směrem k jedné ze zbylých z auror. Sheppard mezitím kontaktoval všechny týmy, převážně však vojáky. Těm rozkázal, ať se okamžitě přesunou do řídící místnosti, kde měli očekávat příchozí cestovatele a následně je odvádět do pokojů a uvolnit tak místo pro další. Vědce raději nechal zkoumat své nálezy, koneckonců většina prozkoumávala onu loď, o které muselo být zjištěno naprosto všechno. Posléze John došel do prosklené místnosti, kde se mimo jiné nacházel i ovládací panel pro bránu. Jako první zmáčkl tlačítko, které, když je brána zapnutá, bránu vypne, rovněž tohle tlačítko sloužilo k resetování. Brána se po zmáčknutí tohoto tlačítka vynulovala a on mohl zadat adresu, kterou chtěl. Všech sedm symbolů bylo přijato a z dálky mohl pozorovat právě se vytvářející červí díru. Hned na to kontaktoval druhou stranu.
„Tady plukovník John Sheppard, slyší mě někdo?“ Chvilku se nic nedělo. Po chvíli se Sheppardova vysílačka rozezněla.
„Shepparde, konečně. Jak to vypadá, povolilo vaše velení přesun Cestovatelů?“ ozval se Sheppardovi v uchu skreslený Larrinin hlas.
„Ano, povolilo. Můžete se začít stěhovat.“ odpověděl.
„Hned?“ zeptala se překvapeně.
„Ano, hned.“
„Výborně, ihned to nechám rozhlásit. Do hodiny bychom se vám ozvali a začali s přesunem, musíte nám ale poslat adresu.“
„Jo, jasně. Máte tam nějaký počítač?“
„Jistěže máme,“ opáčila.
„Rodney, pošli souřadnice této planety cestovatelům skrz bránu.“ navázal spojení s Rodneym.
„A mám to vůbec na co poslat?“ pochyboval.
„Neboj, nějaké počítače tam mají.“
„Dobře, posílám.“ Tím John rozhovor s McKayem ukončil.
„Máme je,“ oznámila mu Larrin.
„Výborně. Tak za hodinu.“ John stiskl jedno z tlačítek a brána se deaktivovala. Několik okamžiků na to vytočil Atlantidu. Po aktivování brány poslal identifikační kód.
Mezitím na Atlantidě
Na Atlantidě byl klid. Poslední dobou byl každý více uvolněný. Jednak tomu nasvědčoval i fakt, že je nyní dostatek energie na udržení štítu. Navíc tomu dost napomáhalo i dvanáct hlídkujících antických bitevníků na orbitě planety.
V řídící místnosti se nyní nacházela Amélie, spolu s několika dalšími techniky a samozřejmě obraný tým. Mimo to byl u brány nachystán i tým, který měl právě odcházet na průzkumnou misi. Do místnosti došel pan Woolsey, aby osobně dohlédl na to, že tým úspěšně odešel.
„Můžete zadávat.“ pokynul na Amélii. Tak ihned vymačkala sedmimístnou adresu. V důsledku toho se aktivovala brána. Tým dostal zelenou a všichni čtyři členové prošli skrz horizont událostí. Za nimi se brána zavřela. Jen několik okamžiků na to se brána aktivovala znovu, přičemž se na bráně automaticky aktivoval štít.
„Příchozí červí díra,“ oznámila Amélie. Richard, jenž už byl téměř u své kanceláře, se otočil a vrátil se zpět do řídící místnosti. „Přijímám identifikační kód,“ upozornila. „Je to plukovník Sheppard.“ Woolsey dal pokyn k otevření kanálu.
„Plukovníku, to byla rychlost. Už jste začali s přesunem?“ nahodil Richard.
„Díky, pane. Co se toho přesunu týče. Jedna brána už tady je. Cestovatele už jsem kontaktoval, do hodiny se mají ozvat zpět.“
„To to doktor McKay nevěděl už dříve?“
„Zjistili jsme to až při objevení dronového skladu.“ zastával se McKaye.
„Dronového skladu? Jak je velký?“ vyzvídal.
„Obrovský. Kvůli tomu ale volám. Když mámě nyní čas, můžeme začít s doplňováním skladů na Atlantidě i na aurorách.“
„A jak to chcete udělat, plukovníku?“
„Skrz bránu.“
„Vy jste se musel zbláznit.“
„Vůbec ne, pane. I to, že přímo ve skladu je brána, nasvědčuje tomu, že skrz bránu se střely doplňovaly.“ Woolsey nevěděl, co si o tom má myslet. Po chvíli na tuto možnost kývnul.
„Dobrá tedy, plukovníku. Uvědomím všechny na základně, ať se odeberou do svých pokojů.“
„Rozumím, budu čekat.“ rozhovor se ukončil, brána ale zůstala aktivní.
Pan Woolsey dal Amélii pokyn, aby zapnula interkom.
„Hovoří k Vám Richard Woolsey. Prosíme všechen personál, aby se neprodleně odebral do svých ubikací. Ničeho se nebojte. Nejedná se o nic závažného, jde tady jen o Vaše bezpečí. Pokusíme se o doplnění našich dronových skladů skrz hvězdnou bránu. Je dost možné, že drony budou létat chodbami, proto až do odvolání za žádnou cenu nevycházejte ze svých pokojů. Děkuji.“ pronesl do interkomu. Všichni členové základny ihned přestali se svou dosavadní činností a začali se odebírat do svých pokojů. Výjimkou nebyli ani vojáci. Netrvalo to ani patnáct minut a každý člen základny byl ve svém pokoji.
„Shepparde, můžete, dávejte ale pozor.“ Dal Johnovi povolení, že může začít. Téměř okamžitě po obdržení povolení přešel plukovník ke křeslu. Sedl si do něj. Křeslo se s ním klasicky sklopilo a rozzářilo do zelena. To do Johna značně potěšilo.
„Pěkný,“ řekl si sám pro sebe. Hned na to se začal maximálně soustředit. Důsledkem byla aktivace nespočetného množství střel, které ze svých regálů okamžitě zamířily směrem k hvězdné bráně. Tou bez jakékoliv známky zpomalení začaly prolétat. Na druhé straně, v řídící místnosti, byl jen pan Woolsey s Amélií. Oba dva vcelku ani nevěděli, co mají očekávat. Brzy se jim ale dostalo odpovědi, když se z brány začali valit zlataví trubci. Ty svým žlutým zářením začaly ozařovat celou místnost, až si dvojice musela krýt oči. Samotná Atlantis poznala, co se tady děje. Když z horizontu událostí vyletěly první střely, nad bránou se otevřely tři tubusy, do kterých střely začaly vlétat. Od této části se řízení střel ujalo samo město.
„Pane, zdá se, že je tady na to program.“ konstatovala Amélie. Woolsey nic neříkal a jen mlčky souhlasil.
Jeden dron za druhým se zhmotňoval, když vylétl z brány a téměř okamžitě mizel v jednom ze tří tubusů. Tubusy, nebo raději tunely, byly přímo propojeny se zbrojnicí. Netrvalo dlouho a první drony začaly vlétat z tunelů a hnaly si to na samotný konec zbrojnice, kde se hezky ukládaly do zcela prázdných regálů. Úplně prázdný sklad se začala sice pomalu, ale jistě doplňovat.
Uběhlo už dvacet minut a Sheppard stále seděl v křesle, přičemž měl neustále zavřené oči a naváděl střely do horizontu událostí, na druhé straně se dronů ujímala Atlantida. Při doplňování takového velkého skladu, jako byl ten atlantský, byl úbytek v asuranském skladě zřetelně znát. Opravdu velké množství regálů zelo prázdnotou, stále však bylo dronů dostatek. Sklady na Atlantidě byly téměř plné, zbývalo jen posledních pár stovek střel. I ty nakonec byly přítomny v městské zbrojnici. Tubusy nad bránou se zavřely. Následně se i brána deaktivovala. Plukovník ji znovu aktivoval. Poté přešel k druhé části. John si znova sednul do křesla a aktivoval další a další drony, které stejně jako jejich předchůdci mizely v horizontu událostí. Na druhé straně se zhmotňovaly a mířily ke dveřím od balkónu, které se před nimi jako na povel otevřely. Obrovský proud střel měl namířeno k lodím na orbitě.
„Pane, zaznamenávám obrovský proud střel mířící k nám,“ oznámil jeden z vojáků na můstku jedné z auror.
„Atlantidu,“ rozkázal velitel. Voják splnil jeho příkaz. „Co se to tu děje, Woolsey?“ zeptal se ostře velitel.
„Všem lodím, jedná se pouze o doplňování střel,“ odpověděl všem najednou Richard. Všichni na lodích si oddychli.
Zlatavé chobotničky neustále vylétávaly z horizontu událostí a mířily k lodím na orbitě, kde už dolétly první drony. Jako na Atlantidě, tak i zde byl na všechno připraven systém. Lodě, stejně jako Atlantida rozpoznaly, oč se jedná a ihned si začaly rozdělovat střely, které byly následně ukládány do již otevřených zbrojnic. Po dalších více než dvaceti minutách z brány vylétly poslední střely a stejně jako ostatní zamířily na orbitu, kde doplnily sklady posledních auror do jejich maximální možné kapacity. Show však ještě nekončila. Nad asuranským skladem střel se otevřel otvor. John ještě aktivoval několik stovek střel, které měly doplnit sklady lodi na orbitě. Posádka lodi zareagovala stejně jako lodě na orbitě Vity. Sheppard jim ihned ale vše vysvětlil. Střely se propletly skrz hustý obraný pás tvořený satelity a šinuly si to přímo k lodi, která již byla připravena na doplnění svých skladů. Opakoval se tentýž scénář jako před několika minutami. Dronů se ujal automatický program, který začal ukládat střely na příslušná místa. Netrvalo to ani pět minut a bylo hotovo. Otvor nad skladem dronů se zavřel a křeslo se Sheppardem se sklopilo a zhaslo. Plukovník se chytl za hlavu a ztěžka oddychoval.
„Dobrá práce, plukovníku. Sklady ve městě i na všech lodích jsou plné.“ vyrušil Woolsey Johna z jeho odpočívání.
„Děkuji,“ odpověděl, stále se však držel za hlavu.
„Kolik se tam ještě nachází střel?“ neodpustil si otázku Richard.
„Více než dost.“ odpověděl místo Shepparda Rodney, který právě vešel do místnosti s křeslem za Johnem.
„To jsem rád, doktore McKayi.“
„Když dovolíte, každou chvílí by se nám měli ozvat cestovatelé, takže…“ Richard pochopil.
„Za pět hodin se ohlaste, Woolsey konec.“ Rodney zmáčkl jedno z tlačítek na ovládacím panelu a brána se zavřela. Poté se otočil na Shepparda.
„Jsi v pořádku?“ staral se.
„Nikdy jsem se necítil tak vyčerpaně,“ odpověděl.
„Já to klidně s Cestovateli vyřídím, není to nic, co bych nezvládl.“
„To je dobré, Rodney.“ Pak se Sheppard pokoušel vstát z křesla. K jeho smůle se mu zamotala hlava a on spadl zpátky.
„Zas tak dobré to není,“ oponoval vědec.
„Jsem v pohodě, jen si potřebuji trochu odpočinout.“ Rodney pochopil. Jenže chvíli na to se aktivovala brána. Jako i na té atlantské, tak i na této byl štít, ten se automaticky po aktivaci brány spustil.
„Shepparde. Jsme připraveni, můžeme procházet?“ ozval se z vysílačky Larrinin hlas.
„Jasně, počkej chvíli.“ Sheppard se odhodlal a na podruhé se mu podařilo úspěšně vstát z ovládacího křesla. Udělal dva kroky k ovládacímu panelu a vypnul štít na bráně.
„Můžete,“ prohlásil hned poté, co zmáčkl tlačítko. Zanedlouho z brány začali vycházet první zástupci cestovatelské rasy. Sheppard ihned zamířil k příchozím a zároveň se vydal korigovat jejich počet. Rodneymu nakázal, aby se vrátil na loď a byl připraven k transportu prvních příchozích. Rovněž upozornil vojáky v řídící místnosti, aby byli taktéž připraveni. Netrvalo dlouho a bylo dostatek osob k prvnímu transportu. Všichni příchozí byli raději předem upozorněni, že budou takovýmto způsobem přepravování, aby nedošlo ke zmatkům. Rodney zmáčkl na své lodi posledních pár tlačítek a první skupinku obalilo zářivě žluté světlo. Několik okamžiků na to se všichni zhmotnili v řídící místnosti. „Přistání“ se povedlo vcelku dobré. Došlo jen k ojedinělým případům, kdy někteří jedinci byli transportování na schody nebo téměř na ovládací křeslo. Všechno se to ale obešlo bez zranění. Vzápětí se jich ujali mariňáci a ti je odváděli do pokojů. Bylo to ovšem jen provizorní. Pokoje si posléze mohli prohodit. Nyní se jednalo pouze o to, aby bylo místo i pro ostatní. Vojáci ubytovali první skupinu příchozích a vraceli se do řídící místnosti pro další. Nemuseli moc dlouho čekat a přímo před nimi se zhmotnila další skupinka. Opakoval se tentýž scénář. Vojáci odvedli cestovatele do pokojů a zanedlouho se vrátili zpět. Tam už je čekala další skupina a tak to šlo pořád dokola. Mezitím plukovník Sheppard, i když byl značně unaven, odváděl svou práci na výbornou. Ve stručnosti informoval nové, kteří prošli skrz bránu a následně, když byl příslušný počet lidí k transportu, informoval McKaye a ten je přenesl do řídící místnosti. Tak to šlo ještě nekonečné čtyři hodiny. Předposlední skupinka byla transportována a už zbývalo jen pár Cestovatelů spolu s Larrin, která prošla jako poslední a za ní se horizont událostí rozplynul. Plukovník dal Rodneymu naposled znamení, ať transportuje všechny kromě jeho a Larrin do řídící místnosti. Několik posledních Cestovatelů obalilo žluté světlo a byli pryč. Ve skladě zůstala jen Larrin a John.
„Tak jak to šlo?“ položil otázku Sheppard hned po Larrinině příchodu.
„V celku hladce, až na to, že jsme vždy po nějakém čase bránu znova aktivovat.“
„To je snad to nejmenší, ne?“ Sheppard se podíval Larrin přímo do očí.
„Máš pravdu. Ještě bys ale měl vědět, že někteří se rozhodli odejít na jiné planety.“
„Proč?“
„Podle toho co jsem slyšela, tak Vám prý nevěří.“ John si o tom myslel své.
„A kolik jich od vás odešlo?“
„Několik tisíc.“
„To je poměrně dost.“
„Ano. Já vím. Ale rozhodli se sami a my jim v tom nebránili.“
„Chápu. Teď bych ale navrhoval zkontrolovat Vaše lidi,“ navrhl John.
„Dobře. Veď mě.“
„Tudy prosím.“ odpověděl Sheppard s úsměvem na tváři a ukázal gestem ruky směr. Dvojice se vydala k nejbližšímu transportéru.
mu, kterému obzvlášť u toho dílu patří mé velké díky.
Za všechny, ať kladné, či záporné komentáře budu rád. Nebojte se do mě rýpnout, ikdyby chyběla tečka nad "i".