SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Omlouváme se za delší zdržení a tady je kousek čtvrté části:

10.Přetahovaná a Dar

Ahoj Erin,

zajímavé, zvláštní a zničující. Takové bylo naše myšlenkové spojení s Acem. Záblesky jeho vzpomínek mne pronásledovaly, jakmile jsem trochu polevila v pozornosti. Přicházely nečekaně v průběhu bdění a pronásledovaly mě celé noci. Sledovala jsem sama sebe, jak se krmím na lidech a cítila, jak mi tělem proudí jejich životní síla. Plnilo mě uspokojením a pocitem všemocnosti, když jsem jim vstupovala do myšlenek a nutila je k věcem, které by sami nikdy neudělali. Pohybovala jsem se po wraithské lodi a pracovala s jejími systémy. Sledovala jsem rituály z běžného života Wraitha, ale také některé ne tak běžné a jiné i přísně tajené.
Ztrácela jsem pojem o čase a o tom, co se děje kolem mě.
Zase jsem křičela ze spaní.
Za několik dnů stál Ace u okna a křečovitě svíral mříže.
„Dost!“ skřípal zuby. „Máš schopnosti, které neumíš ovládat. Je to k nesnesení.“
„To mi povídej,“ vydechla jsem. Stála jsem proti němu a třesoucíma se rukama jsem se marně snažila zachytit železné tyče v okně. Nakonec jsem to vzdala a sedla si jako obvykle pod okno na zem. Kolena jsem si přitáhla k bradě a pevně je objala rukama. Konečně neměly prostor na třas a uklidnily se. Nadechla jsem se, zadržela dech a pak jsem ho pomaličku nechala unikat mezi rty. Zvedla jsem hlavu.
„Jak -,“ začala jsem, ale zarazila jsem se. Ace stál jako socha a čekal. Možná si užíval chvíli klidu. „Jaké schopnosti jsi měl na mysli a jak je mám ovládnout?“ formulace otázky nezněla přesně tak, jak jsem chtěla. „Pomůžeš mi? Naučíš mě to?“
„Nevím jak,“ zavrčel. „Tvoje žízeň je horší než můj hlad. Meditace ti šly. Jak je možné, že se neovládáš v tomto případě?“
„Meditace mi šly?“ opakovala jsem po něm. Neviděla jsem mu do obličeje, ale v jeho dalších slovech byl cítit úšklebek.
„Myslíš, že by mi něco takového mohlo uniknout? Od svých počátečních směšných pokusů jsi hodně postoupila.“
To už jsem nevydržela a zvedla jsem se. Údivem se mi přestaly třást ruce a já obtočila prsty kolem mříží. Vzpomněla jsem si na svá sezení s Teylou.
„Mohl bys mi tedy pomoci?“
„Už jsem řekl, že nevím jak. Lidská mysl je příliš jednoduchá.“ Přimhouřil oči a trochu se ke mně naklonil. „Ublížím ti.“
„A to nechceš?“ řekla jsem potichu s hlavou na stranu. Pod mým pátravým a nevěřícím pohledem zůstala jeho tvář nehybná. Chvíli trvalo, než mi došlo, co nebylo vyřčeno. Ne, že by chtěl nebo nechtěl. Nemohl. Opět jsme se dostali k pochybné symbióze mezi ním a jeho geniiskými vězniteli. Pustila jsem mříž a odešla k zadní stěně. Zůstala jsem stát zády k oknu a založila si ruce.
„Možná bys měl přehodnotit některé své zvyky.“ Hlas mi zněl řeřavě. Zjistila jsem, že přes všechnu snahu o nadhled, jsem si na některé věci vypěstovala alergii. „Ve vlastním zájmu,“ dodala jsem po krátké odmlce a otočila se k němu.
„Hloupá,“ ozvalo se z temných koutů jeho cely, kam se stáhl.

Probudila jsem se z krásného snu o Atlantidě. S očima ještě zavřenýma a s úsměvem na rtech jsem se obrátila na druhý bok. Ale další spánek už nepřicházel. Někde vzadu v hlavě mi výstražně pípal budík. Jeho zvuk mi připomínal nějaké slovo. Stále se opakovalo a prozpěvovalo v jednom jediném tónu: „hlou – pá – hlou – pá – hlou –„
Rychlým pohybem jsem odhodila pokrývku a postavila se, rázem úplně při smyslech a bdělá.
Wraitha jsem za mříží nikde neviděla, ani když jsem se u okna vytáhla na špičky.
Otočila jsem se zpátky k lavici, která mi sloužila jako lůžko a zamyšleně se na ni zadívala. Zády jsem se opírala o zeď a hlava se mi dotýkala tyčí mříže. Byla jsem si jistá, že se něco změnilo. Očima jsem přejížděla po cele a mračila se, protože jsem nemohla přijít na to, jaká změna nastala.
Pohyb za mnou mě přinutil udělat krok od okna a také přinesl poznání. Ticho. Žádné cizí myšlenky v hlavě se mě nepokoušely zmást a ovládnout.
Obrátila jsem se zpátky k oknu a dívala se do bílé tváře svého souseda.
„Dobré ráno.“ Vlastní hlas mi zněl chraplavě, jako bych ho už dlouho nepoužila.
„Ráno?“ Letmý záchvěv ve tváři mu odezněl dřív, než se proměnil v smích.
Ustoupila jsem o další krok a zamračila se na něj.
„Není ráno?“ zeptala jsem se trochu zbytečně. Se střídáním denní doby to bylo ve vězení bez oken stejné, jako se střídáním ročních období. Dalo se odhadnout jenom podle jednodenního jídla a jeho složení.
Neodpověděl. Zíral na mě a se špatně tajeným pobavením v očích čekal, až mi konečně dojde pár maličkostí. Jedna „maličkost“ mě napadla hned, jak jsem sklopila pohled. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala k čistému oblečení. Dostávala jsem ho vždycky po pár dnech při návštěvě umývárny, ale na žádnou cestu z vězení jsem si nemohla vzpomenout. Jestli mě paměť úplně nezklamala, to, co jsem měla na sobě před spánkem, už bylo dost obnošené. Prohrábla jsem si rukama vlasy. Sponka zmizela.
„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.
Žádné odpovědi se mi nedostalo, jenom nečitelného pohledu.
„Co všechno ses dozvěděl?“ zkoušela jsem to dál. A nejenom nahlas. Koutek jeho pravého oka sebou zacukal. I mně připadaly vlastní pokusy o telepatické spojení směšné, ale nepřestala jsem se o ně snažit.
„Bavil ses?“ pokračovala jsem.
Další nic neříkající pohled.
„Ještě nějakou otázku?“ řekla jsem nevesele. „Co třeba – proč jsi toho nechal?“
Tentokrát jsem se dočkala zlostného odfrknutí. Můj následující pokus o telepatii odrazil s takovou silou, že jsem ustoupila o další krok. Pokračovala jsem v hlasitých dotazech.
„Vyhrožoval jsi, že mi ublížíš, ale necítím se zraněná. Co se stalo?“
Upřeně jsem se dívala do jeho očí a snažila se z nich vyčíst to, co mi nebyl ochoten sdělit. Stejně dobře bych mohla hypnotizovat skálu.
„Zakázali ti to?“ zkusila jsem to odjinud a doufala, že ho zmínka o našich věznitelích rozzlobí natolik, abych se konečně dočkala nějaké reakce.
Jediné, čeho jsem dosáhla, byly jeho zatnuté čelisti, další bolestivý dloubanec v hlavě a poté Aceův odchod ze scény.
Usadila jsem se na posteli a přetáhla si přes záda deku. Z vedlejší místnosti nebyl slyšet ani hlasitější vzdech. Než jsem zavřela oči, ještě jednou jsem se podívala na okno. Ticho a přítmí nikdo a nic nerušilo. Přesto jsem musela pomalu napočítat až do padesáti, abych se dostala na další hladinu vnímání. Opatrně jsem se zaměřila na tvora, který se skrýval nedaleko. Sledovala jsem ho zpovzdálí a odhadovala jeho náladu a sílu. Byla jsem spokojená sama se sebou do té doby, než se jeho obličej objevil přímo přede mnou. Vznášel se v prostoru a probodával mě očima plnýma zlosti. Ucukla jsem a spadla z lavice, na které jsem seděla.
Ani tehdy se v okně nikdo neobjevil a v celém vězení bylo slyšet jenom moje překvapené tlumené heknutí a tvrdý dopad na zem. Zůstala jsem sedět tam, kde jsem skončila a znovu se přinutila ke klidu. Tentokrát to netrvalo tak dlouho a mohla jsem se znovu věnovat svému tichému pozorování. Z mnohem větší dálky.

Na své otázky ještě pořád neznám správné odpovědi, Erin. A ani nevím, jestli je mezi námi s Wraithem válka nebo mír. Ale jsem si jistá, že aspoň tu poslední věc zjistím brzy.
Ája

…………………………………………...

DAR

„Bylo to krásné rozloučení, Teylo,“ krátce jsem stiskla Teylinu ruku a smutně se usmála.
„Ano, kéž by více našich lidí mělo možnost dobrat se až sem,“ povzdychla si tiše a pokynula mi hlavou, než ladným krokem zmizela za rohem. Lehká látka ceremoniálních šatů jí vířila kolem kotníků a několik náhodných kolemjdoucích se za ní překvapeně otočilo. Následujíce Teylina příkladu jsem si hlasitě povzdychla a vydala se rázným krokem opačným směrem, abych se vyhnula zástupu Athosianů valících se z pohřební místnosti. Neměla jsem náladu pouštět se do dalších zdvořilostních rozhovorů a vyjadřovat formální soustrast mi připadalo jako pokrytecké gesto vůči lidem, jejichž žal pro Charin byl hluboký a upřímný.
„Erin!“ Polekaně jsem nadskočila a otočila se. Dr. Beckett mě s mírným supěním doběhl a několikrát zalapal po dechu.
„Erin,“ zopakoval už méně udýchaným hlasem a upřel na mě vyčítavý výraz. „Volám na tebe už od minulé odbočky a ty nic!“
„Trochu jsem se zamyslela.“
„Trochu? Vsadím se, že kdyby za tebou vybuchla bomba, ani by tě to nevychýlilo z kurzu. Jak můžeš být tak nevšímavá?“
„Co chceš?“ ignorovala jsem jeho otázku a snažila jsem se ho nasměrovat přímo k věci.
„Nechceš s námi večer zajít k Rodneymu? Ještě jsem neslyšel všechny souvislosti ohledně skrytého Goa´lda a -“
„Zadrž, prosím! Za prvé - večer je trochu široký pojem a za druhé určitě nepůjdu. Jsem unavená, půjdu si dnes brzy lehnout.“
„Hele, jestli je to kvůli Rodneymu, tak nemusíš mít obavy. Rád tě uvidí.“
„Jasně, o tom nepochybuji. A opil jsi ho předtím, než ti to odkýval?“
„Nebuď sarkastická! Vždyť víš, jaký je. Není to nic osobního. On je takový na všechno a na všechny.“
„O důvod víc nepobývat dobrovolně v jeho přítomnosti,“ zavrčela jsem a konejšivě ho poplácala po rameni, „ pak mi všechno o Caldwellovu parazitovi můžeš převyprávět. Čím víc zprostředkovaně to uslyším, tím víc zkreslující a dobrodružnější bude zápletka. A pohádky já ráda.“
„Jak myslíš, Erin. Tak zítra.“
„Cože? Proč zítra? Co je zítra?“
Carson mě sjel ledovým pohledem. „Krevní testy!“
Bolestivě jsem se zašklebila a máchavým pohybem ruky naznačila odmítavé gesto. Nesnáším testy, nesnáším ošetřovnu a pomalu začínám nesnášet i Carsona.
„A zítra přijď včas!“ za zády mi zazněl poslední pokus obrátit mě na Carsonovu víru odpovědnosti a dochvilnosti.

Nepostřehla jsem, kdy jsem sklouzla ze snění do astrálního světa, ale když se mi uprostřed snu o růžovém vodopádu plného porcelánového nádobí s kýčovitými motivy kytiček, ptactva a podobné havěti zjevil černý ohořelý dub, bylo to víceméně jasné. V jeden okamžik jsem stála po kolena ve vodě barvy jahodové žvýkačky, s rostoucí nechutí sledovala kolem sebe plující jídelní servis a nehmotnou rukou si přidržovala vyhrnutou bílou tylovou sukni, jejíž průsvitná látka dokonale plnila opačný význam slova zahalovat, a v příští vteřině se má hlava ocitla pod temnotou vodní hladiny, kam mě spláchla mohutná vlna. Příčinou jejího vzniku byl gigantický strom, který se náhle zřítil z oblohy doprostřed růžového jezera, sotva tři stopy ode mě. Náraz přehlušil vzdálené šumění vodopádu a hlasité šplouchnutí vzápětí vystřídalo ticho podvodního světa.
„Co je to za blbej sen, sakra?“ zaječela jsem, když se mi podařilo znovu vyplavat nad hladinu. Zamžourala jsem do přízračného světla, jehož blankytné sloupce sestupovaly z nedohledné výšky skrz hradbu mraků bělejších než babiččin naškrobený nedělní ubrus.
„Kde ses tu vzal?!“ Pátrala jsem na nebi po nějaké díře, kudy by mohla prosáknout cizí realita. „Vypadni z mého snu, dnes nikam nepůjdu!“ Hrábla jsem po jednom z mnoha šálků plujících kolem a vztekle jím mrštila o černý kmen.
Strom se ani nezachvěl, jen se od doutnajícího kmene po jezeře rozběhly drobné vlnky. Na špičkách zuhelnatělých větví ještě místy tančily drobné plamínky. Věděla jsem, co jeho přítomnost značí. Představoval jakýsi „rozcestník“ ukazující možné směry, kterými lze vstoupit do astrální roviny bytí. Co mě ale skutečně překvapilo, nebyla primárně jeho samotná existence, jako spíš přítomnost v mém snu. Ode dne, kdy mi byl předán Dar, jsem se ho naučila více či méně ovládat. Ze začátku jsem zažívala jasnovidecké předtuchy náhodně ve stavu snění, ale časem se mi „nazírání“ podařilo dostat pod kontrolu. Astrální svět se mému vnímání otevíral zcela programově za pomoci vlastní vůle. Teď to však bylo jiné. Poprvé po dlouhých měsících se sen mé kontrole vymkl. Nejdříve mě v záchvatu paniky napadla nesmyslná myšlenka, že snad mé schopnosti přirozeně slábnou. Koneckonců nebylo možné zjistit, jak se Dars lidským tělem a duší dlouhodobě snese. Takový případ dosud nebyl zaznamenán, vyjma Penha, což neskýtalo zrovna dostatečné množství vzorků, z kterých by se dal učinit průměr a zjistit nějaký shodný znak. Instinkt mi však napovídal, že samovolné prosáknutí podprahového vstupu do astrálu bude mít jiný důvod. Očividně jsem se měla dozvědět něco tak zásadního a důležitého, že mimosmyslové vnímání převzalo vládu nad vědomím a snažilo se mě co nejdříve směřovat k okamžitému nazírání. Tušila jsem, že ať už uvidím cokoliv, nebude se mi to líbit.
„Do hajzlu,“ ulevila jsem si, „ještě ne. Nejsem připravená, neznám celý význam proroctví!“
Jako odpověď na mou zbytečnou námitku se na dubu objevily tři šipky ze ztrouchnivělého dřeva, ledabyle přivázané k větvím konopným provázkem.
„Jasně, chápu,“ povzdechla jsem si odevzdaně, „asi nemám moc na výběr, co?“
Strom „překvapivě“ mlčel. Pak prostřední šipka povolila a gravitace ji odporoučela do růžové lázně.
„Budu to brát jako znamení,“ odvětila jsem lakonicky a vydala se středem. Jezero zůstávalo mělké, takže netrvalo dlouho a dobrodila jsem se bez obtíží až k vodopádu. Nedosahoval výšky ani tří metrů, přesto jsem se při bližším pohledu na něj neubránila obdivnému povzdechu. Jeho zvláštnost spočívala v samém vodním zdroji. Voda nepadala přes okraj, ale zhmotňovala se přímo ze vzduchu, kterým prostupovala duha. Ve dvou obloucích se křížila přesně před vodopádem a barevné spektrum obsahovalo mnohem více odstínů než by bylo možné v mém materiálním světě.
Pomalým krokem jsem prošla skrz vodní clonu. Nechtělo se mi příliš nahlížet tam, kde mě mohly ohrozit mentální útoky nepřátel, ale zároveň jsem se bála ignorovat tak jasné varovné signály. A protože jsem nerozhodnost vždy považovala za obzvlášť nehezký rys lidské povahy, hodila jsem nakonec obavy za hlavu a vydala se na další stezku nazírání, ať už v ní na mě číhalo cokoliv.
Jakmile jsem vstoupila do vodopádu, obklopila mě dobře známá tma. Trpělivě jsem čekala na nějaké znamení, které by mě nasměrovalo dál. Přemýšlela jsem, co to bude tentokrát. Opět nějaké zvířecí stopy nebo klasické hořící šipky? Probuzená zvědavost na chvíli zaplašila myšlenky na případné nebezpečí. Připadalo mi, že v té všeobjímající temnotě stojím věčnost, když se kolem mě konečně rozjasnilo. Najednou jsem plula v jakési mlhovině nazelenalého odstínu, která se převalovala a kroutila, až na sebe vzala podobu přízračného koně a než jsem se nadála, držela jsem se jeho hřívy a uháněla tmou. Jeho běh byl tak plynulý, že jsem nepostřehla, kdy zvíře zastavilo. Otevřela jsem oči právě včas na to, abych stihla seskočit ze hřbetu dřív, než se kůň rozplynul. Sotva se mé bosé nohy dotkly země, zvedl se silný vítr a rozfoukal mlhu na cáry. Když jsem odtrhla zmatené oči od země, zjistila jsem, že stojím uprostřed nekonečné planiny. Nejdříve jsem měla za to, že zemi pokrývá sníh, ale pozornější pohled odhalil, že se bořím po kotníky do třpytivě bílého písku. Něco mě pobídlo, abych se podívala vzhůru, a když jsem tak učinila, další díl skládačky zvané proroctví zapadl na své místo. Nad zemí, hladkou jako sklo, se od obzoru k obzoru klenulo temně fialové nebe. Přestože na něm nesvítilo slunce ani měsíc, viditelnost byla jako za denního světla.
„Konečně. Že ti to ale trvalo.“
Překvapením jsem nadskočila. Po boku mi stála asi sedmiletá dívenka a s vážným výrazem si mě prohlížela. Její oči byly nepřirozeně velké a barva tak tmavá, že zcela splynula se zorničkami.
„Pospěš, nemáme času nazbyt.“ Děvčátko se mě se samozřejmostí, která nepřipouštěla sebemenších námitek, chytilo za ruku a popošlo pár kroků dopředu. Hlas mělo na dítě jejího věku příliš hluboký, jako by jím skrz ní mluvil někdo mnohem starší.
„Tak co je to s tebou? Ztratila jsi řeč? Říkám, že musíme jít!“ Netrpělivě pohodila hlavou, až jí dlouhé světlé lokýnky divoce nadskočily.
„Počkat, počkat!“ Vzpamatovala jsem se konečně ze šoku. „Ne tak rychle. Co kdybys mi pro začátek řekla, kdo jsi? Nic ve zlém, ale v astrálu s cizími dušemi nikam nechodím, nevinně vypadajících dětí nevyjímaje.“
„Ty vážně nevíš, kdo jsem?“ Dívčin nevěřícný úžas zněl upřímně zděšeně.
„A měla bych?“ Dokonale zmatená jsem se snažila najít v paměti jakoukoliv vzpomínku, která by mi pomohla se rozpomenout, ale uvnitř hlavy bylo beznadějně pusto a prázdno.
„Ach, vy lidé,“ teatrálně si povzdychla a s roztomilou okázalostí si připlácla dlaň na čelo. Vypadá jako oživlá panenka, napadlo mě, jak jsem si prohlížela drobné dívčí tělíčko oblečené do zářivě růžové zástěrky a bílých punčošek. Jako by vzal někdo všeobecnou lidskou představu o dokonalém dítěti a vdechl jí život. Ta dokonalost byla ovšem až příliš nápadná a temný pohled jejích očí ve mně budil silný neklid.
„No jistě, že bys měla. Žijeme spolu v jednom těle přesně 324 dní, 16 hodin a 34 minut, to už by dokonce i z tak nespolehlivého a omezeného hlediska, jakým je to lidské, mohlo něco znamenat, nebo se mýlím?“ Rysy porcelánové panenky se zkřivily náhlým podrážděním. „Jen poznámka pro primitivnější formy života – poslední otázka byla jen rétorická, ergo se nikdy nemýlím.“
„Pane bože!“ Začalo mi pomalu svítat.
„To znamená, že ti pár šedých závitů mozkových přece jen zbylo a probudilo se alespoň v základních funkcích?“
„Ty jsi Dar!!!“ zvolala jsem a snažila se uvěřit tomu, co mé rty právě vyslovily. „Ironický a sarkastický Dar!“
„Sláva, třikrát sláva,“ ucedil Dar mezi zuby a v tónu, jakým to pronesl, nebylo ani stopy po nadšení. „Tak, když byla největší záhada století odhalena, můžeme už konečně vyrazit nebo tady hodláš zakořenit?“
„Ale,“ snažila jsem se najít vhodná slova, „jak to, že…chci říct, jak můžeš být můj Dar? Jsi jen neživotní forma energie bez vlastního vědomí žijící v symbióze s hmotnými těly, kterým za přísun životní síly poskytuje inovaci lidských smyslů. Vždyť se rodíš ve wraithských klonech jako nevysvětlitelná hříčka, jako vedlejší produkt umělého množení.“
„Hm, to sis vyčetla v úvodních vysvětlivkách ve wraithské předmluvě k Proroctví? Dám ti jednu dobrou radu – nevěř všemu, co čteš. Co je psáno, není pokaždé pravdivě dáno.
„Cože?!“Marně jsem se snažila udržet myšlenkový krok.
„Jak smutné. Měla jsem dojem, že jsi bývala méně…těžkopádná v chápání mluveného slova. Zřejmě jsem tě přecenila. Pochopitelně se mýlíš, mám vědomí.“ Dívenka si zlobně dupla nožkou, až se písek rozprskl. Pak se krátce zamyslela, jako by si svou „frackovitou“ reakci potřebovala zhodnotit, zda ji provedla správně.
„A co když jsi halucinace? Možná jsi jen výplod mé mysli!“ namítla jsem nejistě.
„S tebou bude práce! Už vím, proč mě Hvolrch´kchutrin varoval před sdílení s lidskou myslí,“ se znechuceným pohledem nade mnou holčička zalomila rukama. „No tak dobře, vidím, že bude lepší, když ti pár základních faktů osvětlím, než ti ta zběsile rotující kolečka v hlavě vypálí do lebky díru.“
„To jsi vážně laskavá.“
„Vidíš, tady máš zrovna odpověď na občasný výskyt sarkasmu v mém projevu. Přiznávám, je to chytlavé. A vůbec – co já už od tebe chytila zlozvyků! Poslouchala ses někdy, jak mluvíš s ostatními svého druhu? Zkus si příště víc uvědomovat sama sebe a pochopíš, že všeho moc škodí – i jízlivosti a hloupého humoru…i když v tvém případě se o humoru mluvit moc nedá.“
„To se mi snad zdá…zlý sen! Možná ty athosianské pálivé papričky měly ještě další vedlejší účinky…“
„Zlý sen se ti zdál předtím, než jsem do něj vstoupila a ukázala ti východ. Vděk si nech na potom, děkuji pěkně. Pro černého Weiialchk´thruina! V tom růžovém sajrajtu plavalo nádobí! Proč se vůbec lidem zdají takové nesmysly? Je skutečně s podivem, že lidská rasa s mozkem, jehož kapacita je využívána sotva z 5%, dospěla až na současnou technickou úroveň. Víš, co mi dalo práce nabourat se do tvého nevědomí? Navzdory tomu, že jsem se v tobě celkem pohodlně zabydlela, myšlenky ti bez tvého vědomí číst nemohu – a popravdě jsem za to neskonale vděčná. Jsou všechny lidské mysli tak…chaotické?“
„Pokud myslíš schopnost snít, tak asi ano.“
„Jak s tím dokážete žít a nezešílet? Jaký to má vůbec smysl? Wraithské mysli jsou naštěstí prosté podobných šílených stavů.“ Dívenka si přiložila pěstičky na spánky a potřásla bolestivě hlavou.
„Skutečně Wraithi nemají žádné sny? Nikdy?“ neubránila jsem se všetečné otázce.
„Wraithští kněží nikdy nesní, jak jsou na tom obyčejní jedinci jejich rasy, v tom nemůžu sloužit.“ Při pohledu do mrzuté dětské tvářičky jsem se rozhodla, že jsem k tomuto tématu slyšela dost.
„Tak, popojedem, čas se krátí. Určitě se chceš zeptat, proč vypadám jako lidské mládě.“
„No, to taky, ale -“
„Žádné další ale, na ty bude prostor jindy. Přivedla jsem tě sem kvůli jiné záležitosti, která nesnese odkladu.
„Fajn, takže jaký máš důvod vypadat tak, jak vypadáš?“
„Nechtěla jsem tě polekat,“ přiznal opatrně Dar a obezřetně si mě prohlédl, jako bych byla z křehkého skla, které balancuje na hraně výškové budovy, „proto jsem se personifikovala do podoby dítěte. To je na zdejší astrální realitě nejlepší – lze tu své vědomí neomezeně formovat. Jak jsem měla možnost z pozorování lidského druhu zjistit, mláďata se ve vaší kultuře staví na nejvyšší úroveň důležitosti. Ženské pohlaví mláděte, pravidelné rysy a mírumilovný nevinný vzhled – to vše oblečené v růžové - pak umocňují líbivost subjektu a spouštějí mateřský a ochranitelský pud, kterým jsou – jak známo – lidské bytosti nejsilněji ovládány, tudíž jsem došla k závěru, že tato forma pro mě bude nejvhodnější.“ Dar se na mě podíval s očekáváním uznání za svou dedukci, ale já se jen ušklíbla.
„Aha, zajímavé.“
„Nech si ten sarkasmus!“ Odseklo děvče a zklamané z mé reakce mě znovu podrážděně škublo rukou. Nepohnula jsem se.
„Stejně nechápu, čím bys mě mohla vyděsit, kdybys zůstala ve své podobě. Vím celkem jistě, že z prakticky neviditelného obláčku mlhy bych panice nepropadla.“
Dar se otočil a sjel mě dlouhým pohledem. „Tak nás tedy, vy lidé, vidíte? Jako aerosolovou směs kapalných částic v plynu? Zajímavé – že jste nás vůbec schopni ve vaší realitě zachytit pomocí smyslu tak nedokonalého jako je lidský zrak. Samozřejmě to, co jste schopni spatřit, je silně zkreslující a skutečnosti se blíží jen velmi málo. Pro přesnější pochopení si představ, že se koukáš z okna skrz mléčné sklo, které nepropouští téměř žádné světlo, na 5 km vzdálenou wraithskou loď. Současně předpokládejme, že jsi nikdy v životě žádnou loď neviděla. Tvoje zraková paměť se tudíž nemá čeho chytit, neznáš skutečný tvar ani velikost sledovaného objektu. Když si porovnáš obraz wraithské šipky s obrazem, který se ti nabízí přes nepropustnou clonu, vyjde ti vcelku přesné přirovnání, jak je lidské vidění neschopné obsáhnout objekty, které nespadají do vaší omezené trojrozměrné reality.“
„Já tě poprvé neviděla. Nepostřehla jsem, že jsi do mě vstoupil. To až pak…když zemřel druhý Kněz, jsem nakrátko zachytila Wraithův „Dar“, jak se třepotá nad jeho tělem…Takže ve skutečnosti vypadáš jako dvoumetrová příšera s třemi řadami zubů, obřím krvavým okem a disponující nekonečným množstvím obludných chapadel produkujících zeleně světélkující sliz?“
„Podle očekávání zcela chybný úsudek a jako pokus o vtipnou poznámku to rovněž neobstojí. Nebezpečí z mé podoby tkví nikoliv v relativních pojmech krásy a ošklivosti, kterou si lidé během staletí vyměřili podle nepochopitelně hloupých měřítek, ale v odlišných realitách a čtvrtém rozměru. Opakuji, že lidské smysly nejsou schopné obsáhnout naši podobu ve všech rozměrech. Při samotném pokusu o něco tak nesmyslného by lidská mysl bezpochyby zešílela. Jen si vezmi, jak jste vy lidé duševně labilní. Často stačí jen nepatrně zatřást zažitými stereotypy, narušit domnělou jistotu vašeho vidění světa a lidská příčetnost se zbortí jako domeček z karet.“ Dar se odmlčel a znovu si zopakoval pro sebe poslední slova. Převaloval si je na jazyku a vychutnával jako nějaký snobský pokrm. „Domeček z karet, hm, jak zábavné přirovnání.“
Prudce jsem potřásla hlavou, abych se trochu vzpamatovala. V informacích, kterých se mi v posledních několika minutách dostalo, bylo na můj vkus příliš šílenosti, abych je dokázala bez obtíží vstřebat. Cítila jsem, že v mé nehmotné hlavě začíná ve stejně nehmotných spáncích pulzovat nepříjemně skutečná bolest. Zaťala jsem zuby.
„Fajn, takže abychom si to zrekapitulovali. Nejsi trojrozměrná, ačkoliv jsi vznikla umělým způsobem v trojrozměrném vesmíru? Existuješ najednou ve více realitách?“
„Existuji v mnoha dimenzích, ale ačkoliv se realita, která je pro náš druh nejpřirozenější, s tou vaší prolíná jen okrajově, jsme s ní zásadně spjati. Drží nás tu zdroj potravy, jehož kompatibilita s naším trávicím ústrojím je bohužel možná jen v tomto omezeném trojrozměrném vesmíru...“
Zatímco se děvčátko melodramaticky odmlčelo, stačila jsem si všimnout, že v jejím slovníku zaujímá pojem „omezené“ výsadní místo.
„Jídlem míním samozřejmě Wraithy. Žijeme s nimi víceméně v symbióze, nic jiného nám nezbývá. Nemůžeme se pohybovat v tomto světě samostatně. Bez hostitele bychom zemřeli do několika minut. Životní formy s „vyšším stupněm inteligence“ potřebujeme stejně jako lidské plíce vzduch.
Položila jsem otázku, na kterou Dar zjevně čekal. „No dobře, v tom vidím jistou logiku, ale čím přesně se ládujete?“
„Konzumujeme wraithské energetické výboje z mozku. Pokaždé se při vzniku myšlenky uvolní i malé množství velmi specifického druhu energie – energie, která vychází z plného uvědomění sama sebe, což zvířatům chybí.“ Dar si dětskými ústy povzdechl. „ Pro tuto chvíli dost otázek, musím ti něco důležitého ukázat a nemáme moc času.“
Byla jsem překvapivým vývojem situace tak zaskočená, že jsem polkla dalších tisíc otázek a poslušně se vydala za drobnou dívkou, která si to jistým krokem namířila přes bílou planinu. Chvíli jsme šli mlčky. Cestou jsem se několikrát prudce nadechla a po krátké pauze zase beze slova vydechla. Trápilo mě příliš mnoho nevyřčeného. Když jsem hlasitý nádech zopakovala po páté, Dar to nevydržel.
„No tak do toho, ven s tím!“ Vyštěkl Dar znenadání, až jsem polekaně uskočila.
„Co?!“
„Ptej se, hlavně rychle. Ta tvá nevyřčená slova doslova slyším vibrovat ve vzduchu. Jako otravný hmyz, který se ti vytrvale drží u hlavy.“
„Už tam budeme?“ Vykouzlila jsem na tváři široký úsměv a rozverně několikrát zamrkala.
„Nebuď dětinská! Nemám náladu na blbý kecy.“
„Aha, v tom se poznávám – mělas pravdu, je to chytlavé!“ Musela jsem se mermomocí zasmát, když jsem ve slovech pronesených popuzeným dívčím hláskem uslyšela samu sebe. Vražedný pohled, který jsem za to schytala, mě rychle přinutil vrátit se k původní otázce.
„Vědí Wraithi, že jste bytosti s vlastním vědomím?“
„Ne, nemají o tom ani ponětí. Nechceme, aby znali pravdu. Jejich reakce je v tomto celkem předvídatelná. Snažili by se nás zotročit. Stali bychom se objekty – nebo spíše oběťmi - výzkumu, jak zvýšit naše působení na jejich smysly a vylepšit už tak téměř dokonalé. Ano, téměř – to je ten hlavní problém. Kněží se nespokojí s „téměř“, když existuje možnost, jak „téměř“ odstranit. Je jisté, že by při takových pokusech mnoho z našich zemřelo a nepochybuji, že wraithští kněží by to za vidinou budoucího zdokonalení bez výčitek podstoupili. My ovšem nikoliv. Přese všechno na životě silně lpíme. U nás pud sebezáchovy funguje očividně mnohem lépe.“
„Proč jsi byl – byla – překvapená, že nevím, kdo ve skutečnosti jsi? Právě jsi řekla, že…“
„Vím, co jsem řekla! Nepoučuj, nemáš na to potřebný rozsah znalostí. Vzpomeň si na Penha.“
„Co je s ním? Svěřil se mi s podezřením, že jste samostatná inteligentní forma života, ale to byly jen jeho domněnky. Se svým Darem nikdy nemluvil.“
„Ano, Fthreithlastrin se mu nikdy nedal poznat, přesto ho jeho lidský hostitel v sobě vycítil jako další samostatné vědomí. Kdysi se mi Fthreith zmínil, že k němu Penh často promlouval. Samozřejmě se nikdy nedočkal žádné odpovědi – na to se jeho Dar příliš bál – ale myslím, že ho v sobě vnímal jako myslící bytost.“
„Takže jsi předpokládala, že tě dokážu mentálně vycítit stejným způsobem?“
„Ano. Lidé pro nás mají zřejmě citlivější rozlišení.“
„To je ovšem odvážné tvrzení na základě jednoho jediného lidského vzorku.“
„Možná. Zjevně jsem tvé schopnosti přecenila…a jen pro upřesnění – moje teorie není založena na pozorování jednoho případu.“
„Ono jich bylo víc?!!!“ Zalapala jsem po dechu a zůstala stát s otevřenou pusou.
„Ano, v minulosti se několika jedincům podařilo spojit s lidským hostitelem – ale na podrobnosti se neptej, nemáme čas.“
„Proč jsi ke mně tak sdílná? Nebojíš se, že bych všechno, co jsem se právě dozvěděla, mohla někomu vyzradit?“
„Moje existence je ohrožena – a tvoje též. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. A kromě toho víš stejně dobře jako já, co by nastalo, kdyby ses svěřila svým lidem.“
„Ano, to se dá bohužel snadno odhadnout,“ připustila jsem. „A nikdo alespoň trochu příčetný se netouží stát pokusnou myší.“
„Tak vidíš, máme toho společného mnohem víc než jen hmotnou schránku.“
„Promiň, ale stále mi zůstává záhadou, proč chceš zůstat se mnou. Pro tebe by přece nebylo nic jednoduššího než si vyčkat, až mě zavraždí a pak si přelézt do mého vraha a přirozeného hostitele pro tvůj druh.“
„Jistě, nepopírám, že by to byl logický krok, ovšem neznáš jeden fakt, který tvou tezi zásadně mění.“
„A to má být co?“
„Říká ti něco společné bydlení?“
„Dál.“
„Co k tomu víc dodat? Ujišťuji tě, že si nedovedeš představit, jak je společné sdílení jednoho hostitele náročné.“
„To jste tam namačkaní jako sardinky v konzervě? Jestli řešíte omezený prostor, tak si buď jistá, že to dovedu velmi dobře pochopit.“
„Je to mnohem složitější.“
„Jen se se mnou poděl. Když už sdílíme jedno tělo, ráda bych o tobě věděla víc.“
„Až někdy jindy. Jsme na místě.“ Holčička ukázala před sebe.
Zírala jsem zmateně do míst, kam ukazovala půvabná alabastrová ručka. Bělostný písek se ztrácel v dáli a nebe hrálo několika odstíny fialové. Vcelku mírumilovný, i když poněkud nudný obraz, zhodnotila jsem přízračnou krajinu kritickým okem.
„Myslím, že mi vypadnou oči z důlků,“ odtušila jsem s naprostou absencí nadšení.
„Odhoď omezenost lidského vidění a podívej se pořádně. Tady se tvému zraku meze nekladou!“
Podvědomě jsem se nakrčila pod zlostnou reakcí a znovu zamžourala k obzoru. Tentokrát jsem rozeznala černý bod velikosti zrnka máku, který se ale rychle zvětšoval. Dráha jeho pohybu vedla přímo k nám. Naklonila jsem se k holčičce, která soustředěně pozorovala blížící se záhadnou věc.
„Co to je?“ zeptala jsem se s rostoucím neklidem.
„Uvidíš.“ Malá zlatovláska utnula další příval otázek odmítavým gestem ruky, které připomínalo zahánění obtížného hmyzu.
Uplynula minuta, dvě, anebo možná den. Záhy jsem přestala s odhadem času stráveného zde, protože se to ukázalo zcela zbytečné. Po krátkém přemítání jsem zjistila, že jsem ztratila jakýkoliv pojem o čase. Blížící se předmět se vyostřil do podoby oválu lemovaném hladkým obsidiánovým rámem.
„Zrcadlo?“
„Dobrý postřeh.“ zavrčelo děvčátko a přejelo buclatým prstíkem po svém odrazu, který se pod dotykem mírně zachvěl.
„A k čemu to je?“Podezíravě jsem si prohlížela svůj odraz, který byl podivně rozmazaný, jakoby se před ním čeřila vodní hladina.
„Zřídlo netušených možností, tvoje spása stejně jako zkáza, když si nedáš pozor.“
„Opravdu obdivuju tvoje věcné vyjadřování, ale přesto bych poprosila, zda bys nemohla být ještě o fous konkrétnější.“
„Tvoje ironie mě nechává zcela chladnou. V kostce shrnuto – tahle věc je časoprostorová brána.“
„Jasně, chápu.“
„O tom vůbec nepochybuju,“ dostalo se mi okázale falešného úsměvu, “přesto si dovolím malé vysvětlení, k němuž nejlépe poslouží názorná ukázka. Sleduj a žasni!“ Personifikovaný Dar přistoupil blíže k zrcadlu a zavřel oči. Chvíli se nic nedělo, jen naběhlé žíly na dětských spáncích prozrazovaly usilovnou námahu. Sedla jsem si do písku a rukama objala pokrčená kolena. Začala jsem na sobě pociťovat první známky vyčerpání. Ospale jsem zamrkala a potřásla hlavou, abych se trochu vzpamatovala. Ačkoliv jsem neměla tušení, jak dlouho už dlím v tomto zapomenutém koutu astrální krajiny, instinkt mi napovídal, že tentokrát je moje mimotělní cestování mnohem delší než kdykoliv předtím, a z té myšlenky se mi udělalo lehce nevolno. Opuštění hmotného těla vyžaduje energii. Přesněji velké množství energie a v tu chvíli, kdy jsem na to pomyslela, posedla mě děsivá předtucha, že tenhle „výlet“ si vyžádá víc než jen prudké krvácení z nosu. Nervózně jsem si poposedla a vážně uvažovala o tom, že vyruším Dar v tichém soustředění a přiměju ho vydat se neprodleně na zpáteční cestu. A zrovna v tom okamžiku, kdy jsem chtěla přemýšlení proměnit v realizování, děvčátko otevřelo oči a vítězoslavně se uchechtlo.
„Držím ji! Mám ji na příjmu! Rychle, rychle, přilož ruku do středu!“Nadšení jí tryskalo i z uší a co víc – bylo prudce nakažlivé. Hbitě jsem vyskočila na nohy a připlácla ruku vedle její, což se v následující chvíli ukázalo z mé strany jako velmi lehkovážné jednání. Povrch zrcadla hřál jako můj notebook po celodenním non-stop stahování filmů a horkost se při prvním dotyku naráz přelila do mě. Následující vlna bolesti mě zaskočila. Kdybych mé tělo nebylo paralyzované, vykřičela bych si hlasivky a utloukla toho samolibě se usmívajícího převtěleného fracka vedle mě, že by ho vlastní máma – kdyby nějakou měl – nepoznala.
„Vydrž! Za chvíli to přejde!“ Povzbuzování, kterého se mi dostávalo, mě jen uvrtávalo do větší agónie. Zřetelně jsem vnímala až příliš reálné bublání nehmotné krve v žilách a pot stékající ve stružkách vytvářel na kůži hustou ulepenou síť. Z očí se mi vyvalil proud slz a do srdce se zakousl oheň. Zalapala jsem po dechu a nadlidskou silou jsem přiměla zvednout druhou ruku.k hrudi. Toužila jsem se zbavit té omračující bolesti, která mi trhala srdce na kousky plamenným jazykem, chtěla jsem ji vyrvat ven. Jedno jak, jedno čím, jen ji dostat pryč z mého těla. Nehty se zaryly do kůže. Na bílém tílku vykvetly rudé květy. Sesbírala jsem poslední kousky sil a zatlačila rukou hlouběji…a pak stejně jako náhle přišla, tak bolest znenadání ustala.
„Hovno vydržíš,“ zakroutil ďábel vedle mě hlavou, hlas měl však nezvykle mírný, skoro by se dalo říct až rozpačitý, ale nejspíš to byl jen zvukový klam zapříčiněný mým momentálním bídným stavem. Praštila bych ho, ale nezbývalo mi dost sil. Místo toho jsem se zhroutila na kolena a s rukou stále uvězněnou v zrcadle jsem střídavě sípavě dýchala a kašlala.
„Proč,“ musela jsem se odmlčet, neboť mi selhal hlas, „proč jsi mi to neřekla?“
„Nejspíš proto, že bys tam tu ruku nedala,“ odtušilo děvčátko a pokrčilo rameny. „A bohužel bylo nezbytné, abys to vykonala.“
Zvedla jsem unaveně hlavu a když mě končetiny stále odpíraly poslušnost, pokusila jsem se to ďábelské dítě alespoň probodnout očima. Při tom mě něco zašimralo v koutku oka. Otočila jsem hlavu a pohlédla do zrcadla. K mému překvapení se obraz v něm změnil. Už tam nestály naše vlastní rozostřené odrazy, ale uvnitř oválného rámu se rozprostíralo zelené údolí. Znala jsem ho. V posledních dnech jsem si jeho hologram prohlížela mnohokrát. V jeho středu se hrdě vypínala vysoká štíhlá věž, jejíž špice se koupala v duhové záplavě, jak se o křišťál lámalo sluneční světlo.
„Jak?“vydechla jsem v omámení.
„Příliš složité. Postačí vědět, že už nepotřebuješ hledat důvod pro cestu za Pyrgo Perspicuus a žádat o svolení své nadřízené. Hop a je tu zkratka. Tak, nejsem úžasná?“ Dar byl se sebou očividně nadmíru spokojený. Dokonce si rozverně poskočil a obdařil mě neuvěřitelně spokojeným úsměvem. Obezřetně jsem sundala ruku z hladkého povrchu. Obraz již blednul a zrcadlo vychládalo.
„Má to háček, co?“
„Je tu jeden malý zádrhel, ale to se vsákne. Trochu cvičení a půjde to jako po másle, uvidíš.“
Ignorovala jsem překotné ujišťování, z kterého faleš jen kapala, a upřela kamenný pohled do temných očí.
„Řekni mi všechno. Už žádná překvapení, chci vědět všechno.“
„Dobrá tedy. Nemůžeš projít bránou ve hmotném těle.“
„A to je celé?“ Nakrčila jsem nevěřícně obočí. „Pak na co čekáme? Můžeme projít ihned!“
„Ehm, to jaksi nemůžeme. Když teď projdeš, odpojíš se od svého těla, které bezprostředně poté zemře.“
„Nechápu. Jak tedy…?“
„Musíš se povznést, jedině tak zvládneš cestu tam i zpátky bez trvalé ztráty těla.“
Když Dar uviděl můj rudnoucí obličej, nervózně se uchichtl. „Nemusíš se bát, naučím tě to. Dokážu ti pomoci s povznesením i s opětovným…hm, jak bych ten stav nazvala – znovuklesnutím na nižší úroveň.“
„Promiň, ale nejsem si jistá, zdali není jednodušší bojovat s Kněžími než se pokoušet o takovou šílenost. Člověk se nedokáže povznést za den a já netuším, kolik času mi ještě zbývá!“
„Už moc ne, proto nesmíme otálet. Ale trochu optimismu by neškodilo. Nebereš v úvahu, že na to nejsi sama – se mnou po boku, vlastně v hlavě, bude povznesení hračka.“
„To dřív začnou pršet trakaře!“ Jak jsem se pohnula, ucítila jsem na hrudi nepříjemné pnutí. Se zlostným zakřípěním zubů jsem odtrhla triko od kůže, k níž se přilepilo zasychající krví.
„Až budu povznesená – jestli vůbec – bude to bolet jako dnes?“ Mimoděk jsem se otřásla při vzpomínce na tak intenzivní bolest.
„Zdaleka ne tolik,“ dostalo se mi výmluvné odpovědi, která byla dle mého názoru pravdivá asi stejně jako tvrzení, že krávy umějí létat. Zachmuřila jsem se ještě víc.
„Proč jsem vůbec musela podstoupit tohle bolestivé divadlo?! K ničemu to nebylo!“
„Ale bylo, bylo. Předtím než začneme s povznesením, jsem potřebovala zjistit, zda na tebe brána reaguje.“
Zatímco jsem si zdrcená z nových informací sedla na zadek a ukryla hlavu do dlaní, utápějící se v intenzivním pocitu zoufalství a zmaru, holčička si odhrnula neposlušnou lokýnku z čela a zahleděla se do dáli.
„Jsme tu moc dlouho, to není dobré.“ Energicky se otočila na patě a vzala mě pod paží. Na tak malé dítě měla neobyčejnou sílu. Pomohla mi vstát a pak sepnula ruce, jakoby se modlila. Zašeptala pár slov v jazyce, který jsem v životě neslyšela, a zůstala nehybně stát. Neměla jsem sílu se ptát, tak jsem jen odevzdaně čekala, co se bude dít. Náhle se zvedl vítr a přinesl sebou zelenou mlhu. Zpátky jsme jeli na přízraku koně. Hlava mi padala únavou a cestou jsem několikrát málem spadla. Dar mě však pokaždé na poslední chvíli zachytil. Seděl za mnou a cestou mě úzkostlivě hlídal. Aby ne, pomyslela jsem si s trpkostí, bez mého těla by byl nahranej. Když jsem konečně uslyšela pokojné šumění vodopádu, sotva jsem se udržela při vědomí. Děvčátko nechutně čile seskočilo z koně a pomohlo mi sesednout. Motala jsem se jako po dvou lahvích Jamesona.
„Pospěš, Carson začíná být nervózní.“
„Cože?! Carson je u mě?! Co tam proboha dělá? Co se stalo s mým tělem?!“ Zmínka o doktorovi mě probrala.
„Klid, budeš v pořádku. Zrovna tě křísí, tak sebou hejbni než ti do těla napumpuje pár stovek voltů.“
„Ó, můj bože!“ zděsila jsem se a s podpírajícím dítětem po boku jsem klopýtala k vodopádu.
„Počkej!“ zarazila jsem se těsně před vodní stěnou.
„No?“
„V normálním světě si s tebou nebudu moci promluvit, že?“
„Ne, jen tady, ale stojí to hodně energie – nejen tebe, takže pár dní odpočívej a o nic se nepokoušej. Až se trochu zmátožíš, začneme se cvičením.“
„Pak tedy ještě poslední otázku, prosím.“
„Dobrá, ale pospěš si!“ Dar netrpělivě přešlápl. Jeho maska klidu se pomalu bortila.
„Proč sis vybral mě? Tam v kobkách pod Pla Hoffa…, bylo tam víc lidí. Většinu z nich tvořili silní zdraví muži.“
„Víš, při umírání hostitele býváme zmatení. Vlezla jsem do toho nejbližšího, co bylo po ruce – bez urážky – a Sheppard se mi nelíbil. Cítila jsem z něj nezdravou dávku egoistického masochismu – fuj! Bohužel až mnohem později, když jsem si s tebou utvořila pevné spojení, vyšlo najevo, že právě ty jsi ten lidský hostitel z Proroctví a že si v tobě nebudu užívat pocitu bezpečí víc než ve studni plné jedovatých hadů, ba i víc než ve věčně se škorpících Kněžích.“
„Takže lituješ?“
Dar sklopil pohled na špičky svých růžových lakovaných střevíčků. Byly celé rozedřené a okopané, ale děvče to nevnímalo.
„Ne, nelituji. I když jsi vcelku omezený tvor, nakrmím se energií z tvých myšlenek do sytosti a rozhodně se v tobě nenudím. A hlavně už nemusím přihlížet odpornému způsobu wraithského krmení.“
Než jsem na to stačila cokoliv odpovědět, holčička do mě surově strčila. Letěla jsem barevným tunelem, na jehož konci se rozlilo oslnivé světlo. Instinktivně jsem zvedla zpocenou dlaň k očím. Někde poblíž jsem zaslechla známý hlas. Zněl mi jako rajská hudba. Snažila jsem se za ním otočit, ale hlavou mi otřásalo zemětřesení nejméně 7. stupně. Začala jsem se dávit a plivat vodu. Pravidelný tlak na prsou polevil.
„Máme ji! Je zpátky!!“ slyšela jsem Carsonův hlas přímo nade mnou.
„Carsone! Carsone? Kde jsi?!“ Mžourala jsem skrz prsty do jasného světla ošetřovny.
„Tady, Erin, jsem u tebe!“ Ruku křečovitě sevřenou v pěst mi drtil pevný stisk doktora Becketta.
„Co se stalo? Co tu dělám?“
„Klid, jen lež, všechno ti později vysvětlím. Zatím to vypadá, že jsi se při koupání bouchla do hlavy a ztratila vědomí.“
„Aha, vážně? Nevzpomínám si…jen víš co, Carsone?“
„Ano, Erin?“
„Zdál se mi hrozně divný sen.“

Po pěti dnech odpočívání, polehávání a nekonečné nudy jsem se zapojila zpátky do pracovního procesu. Svoji nehodu jsem zdůvodnila jako důsledek občasné náměsíčnosti, kterou trpím již od dětství. Ve spánku jsem si zřejmě napustila vanu a uklouzla při pokusu do ní vlézt. Se zavřenýma očima se ostatně do vany leze těžko, že? Ukázalo se, že za záchranu vděčím kromě doktora Becketta hlavně antické technologii. V obytných blocích Atlantis bylo totiž zabudováno důmyslné čidlo citlivé na známky života. Jakmile se životní funkce v místnosti zastavily bez toho, že by se otevřely dveře, spustil se alarm.

Příjemnou zábavu
Druhý díl čtvrté části vložíme do konce TOHOTO týdne

Ako obyčajne, dlhá poviedka.
Neviem čo k nej dodať, alebo komentovať. Snáď len aby ste (si) v nej pokračovali(a).

Přečetla jsem , líbilo se
Chystám se na trochu delší komentář, ale malujeme, tak to bude možná pár dní trvat...

[andoriel]

Děkujeme za ohlasy a na delší komentář od Daši se těšíme. Také přejeme příjemné malování - já to absolvovala asi před měsícem
A teď už slíbený druhý díl čtvrté části. Jenom bych se chtěla omluvit všem latiníkům. Internetový překladač je sice úžasný, ale nejsem si jistá jak dalece je přesný (překlad je v závorce)

11.Příměří a Překvapení

Ahoj Erin,

nejsem si jistá, jestli je to přímo válka, ale vím, že se mě Wraithovo vědomí pokouší ovládnout.
Zpočátku jsem se sama sobě ztrácela. Proti jeho létům praxe ve vstupování do mysli ostatních jsem neměla šanci. Bála jsem se usnout, a když se mi přes všechnu snahu nepodařilo zůstat vzhůru a stále ve střehu, budila jsem se na podivných místech a v hlavě mi duněly vlaky. Wraith nebyl k zahlédnutí. Skrýval se ve stínech a na můj rozzlobený a zoufalý křik neodpovídal. Nevím, kolik času uplynulo, než se na něm začal projevovat nedostatek potravy natolik, že polevil ve svých výpadech.
Po dlouhých a urputných bojích jsem jedno ráno seděla na posteli vyčerpaná nevyspáním a užívala si nenadálého ticha v hlavě. Ace se konečně na chvíli vytratil. Odpočívala jsem a nechala myšlenky, ať si samy hledají cestičky, kterými se mají vydat. Přivedly mě k málo vyšlapané stezce, po které jsem se vydala s takovou opatrností, jako bych stopovala nebezpečnou šelmu. Ne „jako bych“ opravdu jsem se vydala neznámou krajinou po stopách divokého zvířete.
Wraitha ve vedlejší místnosti nebylo vidět ani slyšet. Jeho přítomnost jsem vnímala vzdáleně, jako za oknem zavřeným před mlhou a deštěm.
Přivřela jsem oči. Tenký bílý pramínek sahal ve spirále z nebe až k temeni mé hlavy a dodával mi energii. Nechala jsem ji proudit do všech částí těla. Zahřála mě a dovolila, abych se zaměřila na vědomí vedle.
Ace spal. Ve snech se před ním míhaly bledé obličeje wraithských vojáků, tmavé vlasy královen, neznámé světy, plné lidí, za tím vším se zjevovala posměšná tvář Acasta Kolyi a snění mu prostupovala čerň noční oblohy, ozářená barevnými tečkami hvězd. Čekala jsem na zajímavou představu a držela se stranou.
Nemusela jsem čekat dlouho. Ve wraithské lodi ukryté na opuštěné planetě probíhalo tajné cvičení. Opatrně jsem přistoupila a podržela vzpomínku, aby proběhla až do konce.
Stáhla jsem se a otevřela oči. Wraith vedle si povzdechl ze spánku, ale neprobudil se. Vyčerpání z předchozích dní se na něm konečně projevilo.
Paprsek energie mi pořád dodával sílu a já se cítila daleko víc odpočinutá, než před vstupem do cizích myšlenek. Ochranný obal kolem mě, který se po stálých bitvách s Wraithem téměř vytratil, začal nabývat na síle a celistvosti. Získal obvyklou podobu neviditelného křehkého vajíčka a jeho trhliny mizely.
Přemýšlela jsem o tom, co jsem právě viděla. Wraithská společnost měla daleko víc záhad, než jsme původně tušili. A také mnohem víc symbolů a zvláštních rituálů. Odhalování jejich tajemství začínalo být cítit magií. Otřásla jsem se. K takovým věcem jsem přistupovala vždycky hodně opatrně. Při vzpomínce na čarodějku mi přejel mráz po zádech. Jak jsem tě znala, takové věci sis vždycky užívala mnohem víc než já.
Potřebuji tě tady, Erin. Kde jsi? Tolik se mi stýská…
Získaná energie mi pomohla se soustředit také na prozkoumání vlastních vzpomínek. Hledala jsem náznak toho, o co se zajímal Ace. Antické technologie? Pochopila jsem, proč mě tolik bolela hlava. Kde nic není, ani Wraith nebere. Díky svému genu jsem s nimi uměla zacházet, ale porobnostem o jejich fungování jsem nerozuměla.
Další povzdech z vedlejší cely znamenal, že se Ace probudil.
Nepohnula jsem se, když si stoupnul k oknu a zabodl do mě pohled. Zamrkala jsem, ale oči jsem k němu neobrátila.
„Qui inspicia?“ řekl tiše. (Kdo se dívá)
„Qui vult inspiciete,“ odpověděla jsem bez zaváhání. (Kdo chce pochopit)
Teď už jsem si postranní pohled neodpustila. V okamžiku, kdy se naše oči setkaly, se zase snažil ke mně proniknout. A tehdy se mi ho poprvé podařilo odrazit. Oči se mi proměnily v zrcátka, která vracela vše, co k nim bylo vysláno. Trochu jsem je přimhouřila a poslala impuls - první věc, která mě napadla. Hloupou, zbytečnou, ale jako pokus snad bezpečnou.
Ace se usmál. Nebyl to ten šklebivý smích, jaký se mu objevoval na rtech při našich rozhovorech. Nesmál se mně, ale na mě. Vrátila jsem mu úsměv a zadívala se před sebe.
Jeho zlostné zasyčení mi trhlo rameny, ale úsměv z tváře mi nevymazalo. Vědomě jsem ovládla já jeho.
Vstala jsem a přešla k oknu. Podařilo se mi udržet paprsek energie i v pohybu. Stále mě hřál a posiloval obranné pole, které jsem si kolem sebe vytvořila. Ochranná bublina teď byla kompaktní a měla duhově zlatavou barvu. Téměř jsem mohla cítit, jak se o ní tříští část Aceovy mysli, než pronikne až ke mně.
Cítila jsem se mnohem jistější sama sebou, tak jsem dovolila, aby se dotkl mých myšlenek. Stále jsem byla připravená odrazit případný útok, ale jeho vstup byl opatrný a nepouštěl se nikam, kde jsem byla odhodlaná se hned začít bránit.
Mohla mezi námi začít opatrná komunikace.

V průběhu dalších dnů se ještě několikrát pokusil o útok, ale byly stále slabší a váhavější. Síla ho rychle opouštěla. Jasně jsem dávala najevo, že se ubráním, kdykoli se chtěl prosadit, nebo mě jenom donutit k telepatické komunikaci, pokud jsem o to nestála. Bylo mi jedno, jestli se tím baví nebo jestli sleduje nějaký svůj záměr. Možná si pouze vzpomněl na „staré časy“ a pokoušel se je přivolat v současných podmínkách.
A stejně jsem nikdy nevěděla, kdy se Wraith zase pokusí mne ovládnout. Stačilo, aby se nakrmil, a boj mohl začít znovu.
Krmení se naštěstí nekonalo a já se mohla konečně vyspat. Ája

…………………………………………...

Ahoj Erin,

cvičila jsem s Acem telepatickou komunikaci bez potřeby ovládnout protistranu. To druhé mi šlo určitě lépe než Wraithovi. Stále jsem pro něj byla v první řadě potrava. Není divu, že se automaticky pokoušel dát věcem řád podle vlastního vnímání světa. Ze začátku věřil, že mě Geniové přece jenom časem nebudou potřebovat a komunikace se mnou byla příjemným rozptýlením před konzumací. Po roce už to vypadalo jinak. Pořád mě nemohl sníst a měla jsem vlastní názory. Navíc – stále jsem doufala v záchranu tam, kde on už to vzdal.
Nenáviděli jsme se. On mě, protože jsem byla pouhý člověk a stávala jsem se pro něj víc než jenom jídlem, což bylo nepřijatelné. A já jeho, protože jsem věděla, že by neváhal, kdyby dostal svolení se nakrmit, a že by mě okamžitě využil k čemukoli, co by mu prospělo.
A potřebovali jsme se. Proto jsme tak často stáli u společného okna. Stalo se středem našeho vesmíru. Jediným spojením s další vnímající bytostí. Nezáleželo na tom, že on byl nepřítel celého lidského druhu a já jenom potrava - situace každého z nás byla snesitelnější, pokud jsme byli spolu.
A nade vším převažovala touha po svobodě. Bohužel, útěk na wraithské straně stále nebyl v plánu.
Ale na mojí rozhodně ano! Na další přetahování jsem neměla náladu. Při nejbližší příležitosti jsem prostě řekla: „Vrať mi sponku.“ A on to udělal.
Po pár pokusech o otevření dveří jsem měla prsty opět zkřivené křečí a zámek pořád držel. Když mi sponka poněkolikáté spadla na zem a jen ztěží jsem na ni dosáhla, ucítila jsem, jak se Ace baví. Už zase. Otočila jsem k němu hlavu, s vražedným pohledem a stisknutými zuby jsem sponku pozvedla nad hlavu a zase pomalu spustila k zámku.
„Jestli chceš jít taky, měl by ses trochu snažit,“ řekla jsem.
„Zkoušel jsem to. Kdysi,“ zaslechla jsem odvedle. Ani mě to nepřekvapilo. Který Wraith by se nechal chytit a zavřít od lidí a ani se nepokusil o útěk? Nejlépe o útěk spojený s likvidací co nejvíce věznitelů.
„A?“ Chtěla jsem vědět, co se stalo, že se teď útěku tolik brání.
Nahlas neřekl nic, ale dovolil mi sledovat jeho rychlou a povrchní vzpomínku.
Po uvěznění se několikrát pokusil dostat k Bráně a odejít. Na své cestě s sebou vzal vždycky pár životů, ale o všechnu jejich sílu ho připravili hned, jakmile ho zase chytili. Útěky a následné tresty byly čím dál tvrdší. Ten poslední přežil jenom silou vůle. Neměl tehdy dost energie ani na obřad konce. Věděl, že už ho přede mnou nemusí tajit. Sledovala jsem výuku wraithských rituálů v jeho snu.
Otřásla jsem se. Ne nad wraithským posmrtným životem, s tím jsem se srovnala celkem rychle hned při sledování Aceova snu, ale nad tresty za každý Wraithův útěk. Pochopila jsem kousek jeho zvláštního přístupu ke mně. Po mém útěku žádný trest nenásledoval.

Vzala jsem Naději do obou rukou, pomalu ji zasunula do zámku, pootočila jsem s ní, zámek cvakl a dveře se otevřely. Stála jsem s otevřenými ústy a zírala do prázdné chodby, která se přede mnou najednou objevila.
Proklouzla jsem pootevřenými dveřmi a váhavě vyšla ven. Před Wraithovou celou jsem zůstala stát. Ace zmizel ve stínech. Vnímala jsem jeho touhu odejít, tak silnou, jak zdrcující bylo vědomí, co by následovalo, kdyby ho znovu chytili.
„Nejdůležitější je přežít,“ zněla mi v hlavě jeho slova.
Naděje mi proklouzla mezi prsty a dopadla u mříží, na dosah dlouhých wraithských prstů. Otočila jsem se, doběhla ke dveřím vězení a narazila do velitele Kolyi.
Potichu stál a čekal na okamžik, kdy jsem mu zase skončila v náruči. Nepustil mě, dokud vojáci, kteří čekali za ním, nevešli do vězení a nesebrali sponku. Pak mě strčili zpátky tam, odkud jsem se tak těžko dostávala, a zamkli. Acastus si mlčky prohlédl sponku a odešel. Ani jednomu z nás nevěnoval pozornost. Nebýt Wraitha, asi bych se těžko ovládla a zůstala v klidu. Chtělo se mi ječet a tlouct kolem sebe pěstmi. Jistě k velkému pobavení všech. Pár vteřin svobody! Aceovy myšlenky mě držely při smyslech, dokud jsem nebyla zpátky v cele. Cítila jsem z nich sotva znatelné váhání. Tentokrát jsem se sice na útěku nedostala tak daleko, jako minule, ale stále ještě to nevypadalo na žádný trest. Neodvážila jsem se ani letmého pohledu k oknu, ale naše myšlenky se shodovaly. Možná tresty zrušili. A možná je nahradili něčím, co bude ještě horší.

Erin, nevím, co bude dál. Stráž zůstala stát před celami. Nespustí z nás oči. A už nemám, čím otevřít. Budu toho v plánu na útěk muset změnit hodně, aby vyšel. Ale možná na to nebudu sama. Ája

…………………………………………...

Ahoj Erin,

druhý den po mém krátkém a nepodařeném útěku mě opět odvedli do umývárny. Místo čisté haleny a kalhot, které byly vždycky připravené v malé šatně, jsem našla dlouhé světlé šaty. Na poličce u zrcadla se objevilo několik kosmetických přípravků. Nejprve jsem se k nim s nadšením vrhla, ale pak jsem se zarazila. Představila jsem si sebe samu, jak sedím v cele v šatech a nalíčená a čekám – na co? Tak proto nebyl včera žádný trest ani vyhrožování? Bylo už rozhodnuto? Všechno jsem bez použití zase poskládala zpátky, vyšla jsem na chodbu a automaticky vykročila zpátky k vězení. Stráž mě ale zastavila a odvedla do další části komplexu, kde jsem ještě nebyla. Znovu jsem se snažila sledovat cestu, rozhlédnout se na každé křižovatce, letmým pohledem se dotknout každých dveří. Věděla jsem, že Ace pozoruje cestu se mnou. Kdybych se už nevrátila, měl by alespoň on větší šanci v orientaci při útěku.
Zastavili jsme se přede dveřmi, které se ničím nelišily ode všech ostatních. Čekali jsme u nich dost dlouho, aniž by strážní promluvili. Chytila jsem se rukama za ramena. V chladných chodbách nebyly tenké šaty zrovna nejlepší oblečení. Po době, která se mi zdála nekonečná, se ozvaly kroky. Na konci jedné chodby se objevila postava v černých kalhotách se širokým pasem a nabírané bílé košili s rozhalenkou. Hlavou mi bleskla vzpomínka na španělské toreadory, ale hned zmizela, protože jsem konečně rozeznala obličej. Acastus Kolya. Pomalu k nám došel, pohybem ruky odvolal stráže a s úsměvem na rtech předvedl něco jako malou úklonu hlavou. Tohle vypadalo vážně. V té chvíli jsem opravdu dostala strach.
Když se otevřely dveře, vcházela jsem na jeho pokyn jako první se sklopenou hlavou. Nechtěla jsem vidět, co je uvnitř. Dva vojáci stáli hned za dveřmi, a když jsme vešli, postavili se do pozoru. Cvaknutí jejich podpatků mě přinutilo aspoň trochu zvednout oči. Uprostřed místnosti stál malý stůl s hrubým bílým ubrusem a dvěma dřevěnými židlemi. U zadní stěny bylo několik pultů a na nich různé talíře a mísy.
Zůstala jsem stát ve dveřích a váhala se vstupem. Vysloužila jsem si jenom to, že mě Kolya vzal za loket a odvedl ke stolu. Tam mě usadil a sedl si proti mně. Stále se usmíval. Tři muži v civilních šatech začali nosit na stůl jídlo a pití. Seděla jsem s očima upřenýma na ubrus, dokud nepromluvil. Vlastně mi jenom popřál dobrou chuť. Přede mnou stál talíř s kusem pečeného masa a trochou zeleniny. Do vysoké sklenice mi právě jeden z obsluhujících naléval zlatavou tekutinu z tmavé lahve. Vůně masa mi připomněla tvoji výpravu do lesa a Sekku, kterou jsi tam nedopatřením ulovila. Bylo to tak dávno! Snad to ani nebyly vzpomínky z mého života.
Kolya už s chutí jedl, ale já se k tomu pořád nemohla donutit. Měla jsem hlad, a z té vůně se mi až točila hlava. Pořád jsem musela myslet na to, že jsem čekala popravčí četu a ne hostinu. A také jsem měla strach, že když začnu, nebudu moci skončit. Moc přemýšlím. Stejně jsem neodolala. A skončila jsem dřív, než bych si pomyslela. Žaludek dlouho odpočíval a teď se mu nechtělo do práce. Tekutina ve sklenici chutnala jako víno. Silné víno. Ale po dlouhé době jenom o vodě by mi tak asi připadal i mošt.
Při jídle jsme nemluvili. Jenom nože a lžíce cinkaly o talíře a občas se ozvalo hlasitější klapnutí některé z podávaných mís.
Po jídle mě velitel odvedl do další místnosti. Bylo v ní lůžko, stolek se dvěma křesílky, komoda, skříň a vysoké zrcadlo.
„Náš pokoj pro hosty,“ pokynul mi, abych vešla a zmizel. Jen na chodbě u dveří jsem zahlédla vojáka na stráži.

Stála jsem na tři kroky v místnosti a rozhlížela se. Nechápala jsem vůbec nic. Hlavou se mi pořád dokola honila představa poslední večeře před popravou. Váhavě jsem nakoukla do skříně a do komody. Bylo tam něco prádla a další šaty podobné těm, co jsem měla na sobě. Nic teplejšího. U zrcadla ležel hřeben a přes postel byla přehozená silná deka. Žádné okno ven, ani žádný obraz, jenom matné světlo na stropě.
Stáhla jsem deku a sedla si s ní do křesla. Aceovo vědomí zmizelo. Pocit přesycení v mém žaludku mu nedělal dobře. Mohla jsem nerušeně přemýšlet nad neobvyklostí své situace, ale právě plný žaludek a teplo, které se mi pod dekou začalo rozlévat tělem, mi přivíralo oči a kolébalo hlavu ke spánku. S námahou jsem se zvedla a přesunula se na lůžko. Nechtěla jsem spát, jenom si trochu odpočinout, ale v okamžiku, kdy jsem položila hlavu na tvrdý polštář, jsem nevěděla o světě. Usnula jsem schoulená do klubíčka s dekou přetaženou přes hlavu.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale po probuzení jsem našla v křesle Kolyu. Seděl pohodlně, nohy natažené daleko dopředu, lokty na opěrkách a prsty rukou ťukal o sebe. Pozoroval mě přimhouřenýma očima, hlavu trochu skloněnou na stranu.
Nejraději bych si deku přetáhla zpátky přes hlavu a tvářila se, že tam není. Bohužel byl. A když zjistil, že jsem vzhůru, vstal a začal přecházet po místnosti. Nezbylo mi nic jiného, než se zvednout.
Stoupnul si za mě, když jsem si před zrcadlem projela hřebenem vlasy a sledoval mě v odrazu. Bylo to tak nepříjemné, že se mi roztřásla ruka a na okamžik jsem musela zavřít oči. Když jsem je znovu otevřela, stál u stolku zády ke mně. Odložila jsem hřeben a otočila se do místnosti.
„Prosím, posaď se,“ ukázal na jedno z křesel.
Podezřívavě jsem se na něj zadívala, ale poslechla jsem.
Sedl si proti mně a spustil pečlivě připravený projev. Jeho základem bylo, že Atlantida není. Hořkost a bolest z toho, co Geniům pozemská expedice způsobila v minulosti, se pomalu vytrácely z jejich vědomí. Nemohli nenávidět někoho, kdo přestal existovat. To by bylo zbytečné plýtvání energií. Já jsem tu zůstala sama, bez možnosti se někam vrátit. Držet mě dál ve vězení by nemělo cenu. Nejsem pro ně hrozba. Velitel chápal moji svízelnou situaci a nabízel mi útočiště. Jestli budu chtít, i nový domov. Když se přidám k - ne ke Geniům – jenom ke Kolyovi.
V podobném duchu mluvil ještě dlouho. Snažila jsem se zachovat klidnou tvář a chladnou hlavu. Ani jedno mi moc nešlo. Zlost mnou proudila jako rozžhavené železo a jakákoli zmínka o Atlantis způsobila, že se mi napnuly svaly na čelistech. Začala jsem přemýšlet, jestli by přece jenom nebyla lepší poprava nebo jestli je to nový způsob mučení.
Kolya mě klidně sledoval a pokračoval v samomluvě. Všeobecných i čistě soukromých nabídek padlo tolik, že jsem se nakonec neubránila pousmání. S vážnou tváří mi skládal do klína celou Galaxii. Možná dvě. Po tolika měsících vězení jsem měla najednou uvěřit, že je všechno jinak.
Ano, všechno bylo jinak. Bylo to jinak, než mi velitel tvrdil. Už jsem zase byla přesvědčená o tom, že se Město houpe na hladině oceánu a jeho obyvatelé jsou živi a zdrávi. Erin stačila zpracovat celou antickou databázi a ve volných chvílích studuje tajné starowraithské texty plné mystiky. John s Elizabeth se dohadují o dalších misích, Radek křičí na Rodneyho a tiše česky nadává, když ho nikdo neposlouchá. Athosiané sklízí další úrodu a jejich lovci právě přinesli do vesnice zvěřinu. Představovala jsem si život ve Městě a Kolyových fantazií jsem si přestala všímat.
Ale moje představy měly snový nádech neskutečnosti. Zamračila jsem se a zavrtěla si pro sebe hlavou. Něco se změnilo. Velitele jsem už úplně vypustila a soustředila se na zvýraznění tvarů, které mi stále unikaly.
Acastus mluvil dál a už se netvářil tak klidně. Snažil se znovu upoutat mou pozornost. Nedařilo se mu to.
Poznal to a zmlknul. Otočil ruce dlaněmi ke mně.
„Je něco, čím bych tě přesvědčil? Máš nějaké přání?“ zeptal se.
Obrátila jsem k němu oči. Zapátrala jsem myslí po okolí, ale Wraith byl někde daleko. Rozladěný, že jsem místo trestu za další útěk dostala večeři a lepší ubytování.
Myšlenka, která mi bleskla hlavou, byla jenom moje. Dostatečně bláznivá, aby se ji Kolya pokusil nesplnit. A pokud by takové přání splnil – no, aspoň jeden z nás by získal svobodu.
„Ano. Mám jedno přání,“ řekla jsem pomalu. „Propusť Wraitha.“
Velitel otevřel ústa, zase je zavřel a zamračil se. „Co to má znamenat?“
Pokrčila jsem rameny.
„Proč?“ zeptal se.
„Chceš se dohadovat o mém přání?“
Pořád se mračil, zahleděný někam za mé rameno. Pak mu svitlo v očích a přikývl.
„Nechci se dohadovat. Pokud to je tvoje přání?“ Počkal až přisvědčím a pokračoval ve vysvětlování něčeho, co už jsem zase neposlouchala.
Ace se přiblížil. V jeho myšlenkách jsem zachytila zvědavost, ale hlavně ohromení. Úžas nad mým nesmyslným požadavkem, který nedokázal pochopit. Zůstal v povzdálí a jeho přítomnost jsem cítila jako jemné brnění v konečcích prstů.
Místo plánů na propuštění Wraitha Kolya už zase spřádal nějakou svou pokroucenou vizi budoucnosti. Potřásla jsem hlavou a zvedla ruku, abych ho zarazila.
„Jedno po druhém,“ zamračila jsem se na něj.
Zaraženě se na mě podíval a pak se rozesmál. Vstal a začal přecházet po místnosti. Pokaždé, když se otáčel, pobaveně po mě loupl očima a zavrtěl hlavou. Zůstala jsem zachmuřená a zahleděná před sebe.
K mému zděšení se zastavil nade mnou, klekl si na koleno, abychom měli oči ve stejné výšce, a položil mi ruce na ramena.
„Ty nechápeš, jak nebezpečnou věc požaduješ,“ řekl vážně. „Nejenom pro nás. Držíme tady toho Wraitha tak dlouho, že už by na svobodě snad ani nepřežil. A navíc toto je jediná nabídka, kterou tu vůbec někdy dostaneš. Jestli ji nepřijmeš - nechceš přece dopadnout jako on? Zvaž ještě jednou, co všechno ti nabízím. Svobodu na jedné z našich planet, prestižní postavení, zajímavou práci, dostatek ve všech ohledech,“ přejel mi prstem po tváři. „Copak to nestojí za trochu zamyšlení? Proč ti záleží na nějakém Wraithovi, který by se bez zaváhání nakrmil, kdyby se k tobě dostal dost blízko?“
„To, co jsi tady řekl, opravdu stojí za přemýšlení.“ Dívala jsem se mu do očí, náhle rozhodnutá, hrát jeho hru, jak nejlépe a nejdéle to bude možné. Začala jsem být zvědavá, o co mu vlastně jde. Ace pořád skrze mne sledoval náš rozhovor. Nijak nezasahoval, ještě stále příliš udivený mým přáním.
„Pokud se rozhodnu začít nový život, který mi nabízíš, nechci, aby mi poslední rok a půl něco připomínalo.“ Pohybem hlavy jsem zarazila jeho námitku dřív, než ji stačil vyslovit. „A rozhodně nechci nový život začínat vraždou, jestli myslíš na tohle. Chci, abyste ho pustili. Když svobodu, tak pro oba dva. Jestli přežije nebo ne, to už nebude záviset na nás.“

Až se jednou vrátím na Atlantidu, Erin, dám se na kursy herectví. Kolya odešel a nechal mě v pokoji pro hosty. Ace jsem odehnala. Potřebovala jsem zůstat sama. Všichni máme o čem přemýšlet. Ája


…………………………………………...

Ahoj Erin,

asi se teď držíš za hlavu. Proč jsem si nepřála návrat, hory, doly, černý les, modré z nebe a přilehlé galaxie? Přiznávám, že poprvé jsem své podivné přání vyslovila proto, abych Kolyu zmátla. Abych ho zarazila v těch nemožných nabídkách, které mi předkládal jako na běžícím pásu. Ale jednou vyslovené najednou neznělo tak absurdně. Wraith mě od začátku po svém varoval a odrazoval od všech pokusů o útěk. Opravdu jenom zabíjel volný čas konverzací nebo v tom byla i vzpomínka na jeho vlastní nepodařené útěky a jejich následky?
Moje představa, že se Atlantida vznáší na hladině oceánu, nedotčená a s pozemskou expedicí, se přes všechnu moji důvěru ve vaše schopnosti začínala zamlžovat. Byla jsem pryč už moc dlouho. Vzpomínky se vytrácely a obličeje ztrácely svoje rysy. Jediná tvář, kterou jsem v duchu viděla jasně do všech detailů, byla bílá a měla žluté kočičí oči.
Myšlenku, že bych byla do konce života mezi Genii, ať už ve vězení nebo - byť relativně - na svobodě, jsem zavrhla ihned. Něco takového jsem si nedovedla představit. Musela jsem přijít na něco jiného. Na něco…

Než jsem dokázala vymyslet přijatelnou možnost pro nepravděpodobný případ, že by opravdu Atlantida přestala existovat, vrátil se Kolya.
Seděla jsem v křesle, nohy složené pod sebou, přes ramena deku. Když vešel, chtěla jsem se rychle zvednout, ale zamotala jsem se do deky, přišlápla si ji a skončila na zemi. Deku hozenou přes hlavu a na sobě převrácené křeslo. Slyšela jsem výkřik, pak někdo křeslo zvedl a vytáhl mě na nohy. Když jsem konečně viděla kolem sebe, Kolya držel deku a nechápavě na mě zíral. Voják, který stál za ním s podnosem, se kousal do rtů téměř do krve, ale zachoval vážnou tvář. Já ne. Rozesmála jsem se tak, že jsem si sedla zpátky na zem. Moje nervy nezvládaly přemíru napětí. Když jsem konečně zvedla hlavu, stáli nade mnou oba. Voják už odložil tác na stolek a koutky úst mu cukaly. Natáhla jsem k němu ruku a nechala ho, aby mi pomohl vstát. Kolya hodil deku na lůžko a opatrně mě usadil zpátky do křesla vedle stolku s tácem.
Na podnose byla konvice, dva hrnky a talířek se sladkým pečivem. Horká tekutina v konvici mi vůní připomněla kávu. Polkla jsem naprázdno. Káva byla jedna z věcí, na které jsem si zakázala myslet hned na začátku svého zajetí. Kolya se jenom usmál a usadil se proti mně. Voják nalil tekutinu do hrnků, podal nám je a tiše za sebou zavřel dveře. Svírala jsem hrnek oběma rukama a se zavřenýma očima si užívala té nádherné vůně.
Velitel mi nechal jenom chvilku na vzpamatování a první doušek, který opravdu chutnal skoro jako káva, a začal znovu s výčtem výhod života, který mě čeká, když se k němu připojím. O propuštění Wraitha nepadlo ani slovo. Nechala jsem ho mluvit a přemýšlela o tom, jak se dostat z galaxie Pegas. Přistihla jsem se, že s možností neexistence Atlantidy začínám váhavě počítat ve svých plánech jako s jednou z možností. Vedle návratu do Města, jsem musela také vymyslet nějakou možnost, jak se sama dostat na Zemi. Těch několik civilizací, které jsme zatím potkali, neměly ani představu o letech do vesmíru, natož někam tak daleko, jako je jiná galaxie. Wraithy jsem ze svého výčtu okamžitě vyloučila. Možná měli dostatečné zdroje, ale při představě, že by se dostali k Zemi, jsem se otřásla hrůzou. Podle všeho mne bez Atlantidy čekala hodně dlouhá cesta.
Mléčná dráha - budu to mít domů hodně daleko - povzdechla jsem si. Kolya zvedl v údivu obočí. Vůbec jsem nevěděla, co právě říkal, ale asi se k tomu můj povzdech moc nehodil.
„Trochu jsem se zamyslela, můžeš to zopakovat?“ požádala jsem zdvořile.
Nadechl se, ale než stačil něco říci, otevřely se dveře a někdo z chodby naléhavě volal jeho jméno.
Kolya se podíval ke dveřím, na mě, zase ke dveřím a když se jeho oči opět setkaly s mými, už vstával. Odešel beze slova a dveře za sebou pečlivě zamknul.

Zůstala jsem sedět, upíjela kávu a ochutnala pečivo. Právě jsem si nalévala třetí dávku, když se velitel vrátil. Vlastně vběhl do místnosti. Chytil mě za předloktí, vyrazil mi hrnek z ruky a táhl mě ze dveří a chodbou tak rychle, že jsem mu skoro nestačila.
Zastavili jsme se až ve vězení před Wraithovou celou. Ace stál u zadní stěny a v přítmí se mu blýskaly oči. Až tehdy jsem si uvědomila, že od mé žádosti o samotu na přemýšlení, se mi v hlavě neobjevila žádná jeho myšlenka, žádný pocit. Úplně se stáhl z mého vědomí.
Kolya mi pořád svíral loket jako ve svěráku, když strážní odemykali Aceovu celu a, s elektrickými obušky připravenými k okamžitému zásahu, mu sundávali kovovou ochranu z ruky.
„Chtěla jsi mu dát svobodu.“ Velitelův hlas byl ledový. Nevěděla jsem, proč má takovou zlost, ale rozhodně byla všechna namířená proti mně. „To se nikdy nestane. Ale můžeš mu trochu zpříjemnit a prodloužit další život tady,“ pokračoval.
„Proč?“ ptala jsem se tentokrát já. Po páteři mi běhalo mrazení a bránilo svalům v pohybu.
Chvíli to vypadalo, že mi vůbec neodpoví, ale nakonec se ovládl natolik, že mezi sevřenými zuby procedil aspoň několik nesouvislých vět:„Ladon Radim použil mé plány. Vyvolal převrat dřív, než jsem se připravil. Zabil Cowena a ujal se vlády nad Genii sám. Úplně mě odstavil! A tvoji přátelé… Atlantida… pomohli mu!“
Zalapala jsem po dechu. Tak Atlantida je v pořádku! Jste naživu a dokonce natolik mocní, aby si vás Geniové vybrali jako spojence při převratu! Nemohla jsem zadržet radostné vyjeknutí. Ani jsem nechtěla. Po všech lžích, které jsem od velitele slyšela více jak rok, a zvlášť v poslední době, jsem byla přesvědčená, že tohle je konečně pravda. Tak proto ta obrovská zlost. Chtěl mě využít k nějakým svým plánům, které mu nevyšly. Ušklíbla jsem se na něj, když mě prudce strčil do Wraithovy cely.
Smála jsem se, i když za mnou zaklaply mříže.
Atlantida a pozemská expedice jsou v pořádku!
Obrátila jsem se a viděla Wraitha, jak se vynořuje ze stínu a prsty na uvolněné ruce se mu chvějí.

Sbohem, Erin Ája

Poslední část čtvrtého dílu bude zase chvíli trvat, ale budeme se snažit.
Hezkou zábavu

Teraz prečítané a musím napísať, že túto časť radím medzi tie naozaj vydarené.
Nie, že by sa mi ostatné nepáčili, ale táto bola naozaj lepšia.

[andoriel]

Puk - děkujeme
Snad se nám podaří udržet se na nějaké slušné úrovni

Safra, no teda... Klaním se, tyhle části mě velmi příjemně naladily, přestože Ája mohla být už na svobodě, stejně tak jako Ace.
A také bylo zajímavé zjištění, že Dar je vlastně cizí entita, no...trochu egoistická entita.
Sečteno, podtrženo, těším se na pokračování.

[andoriel]

BB20 děkujeme i Tobě
Snažíme se aspoň rámcově držet původního seriálu, takže A + A budou muset s útěkem ještě chvíli počkat. A Erinin Dar - to je i pro mě záhada a těším se na každý díl, který mi Erin pošle

Ahoj. Tak jsem tady. Ne snad, že by malování už bylo úplně hotovo, ale člověk taky musí občas odpočívat..., ne?

Když jsem dostala zprávu do mailu, že v mém oblíbeném tématu přibyl příspěvek, těšila jsem se jak dítě na večerníček. Ale dostala jsem se ke čtení až po půlnoci, a na to už byl "Dar" příliš dlouhý. Líp mi vyhovuje členěnění, které mají Ájiny dopisy, je to pro mě přehlednější a myšlenkové bloky ucelenější.

Nápad, že Dar je vlastně bytost, je zajímavý a originální . I to zarámování nehodou ve vaně bylo příjemné. Mně nicméně v povídce něco chybělo k tomu, abych z "Daru" byla nadšená tak, jak bývám z A+A. (Podotýkám, že je to moje zcela subjektivní reflexe.) Pro mě je literatura a umění vůbec nositelem citů, pocitů a emocionálních hnutí. Pokud tohle zůstane (pro mě) hluché, s autorem se minu. V "Daru" jsem se citově a pocitově "nechytla". Snad jen kromě toho, že Shepparda nepovažuji ani trochu za egoistického masochistu...

Naopak se mi zdá, že s Ájou jsme naladěné na "stejnou vlnu" (a stejnou postavu). Tam moje city a pocity řádí jako vichřice a úžasně si to užívám ... Přesně nadávkované tajemství, jeho postupné odhalování, bolest v duši, vzdor, sblížení i odpor...chybějí mi slova...
Mám teď docela náročné období, přes den hodně práce a stres. Občasný únik do Pegasu mi pomáhá přežít...

Přeju oběma knihovnicím šťastnou ruku pro další zápletky a lehké pero.
Těším se na další pokračování...!

Dašo,

děkujeme za reakci. Jen bych chtěla podotknout, že kontrast mezi Ájou, jejíž myšlení a činy jsou vedeny především citem, a Erin, která má v oblasti empatie značné rezervy a jedná čistě na základě rozumu, je účelový. Cílem bylo ještě více zvýraznit odlišné typy hlavních postav. Za občasnou Erininu krutost a škodolibost může zčásti Dar, který ji svou přítomností mimoděk ovlivňuje. Nicméně mohu prozradit, že v jedné obzvlášť vypjaté situaci příští části dostihnou nějaké ty silnější emoce dokonce i Erin.

Jasné, díky...

[andoriel]

Ahoj Dašo, tak ještě já
Na Tvůj ohlas jsem se těšila.
Hned na začátku se musím přiznat, že označení Shepparda jako egoistického masochisty je původně moje myšlenka, která se zformovala hned po shlédnutí „Pozůstatků“. Už předtím jsem přemýšlela, čím mi John tak vadí a tehdy to dostalo konkrétní podobu a název. Pokoušela jsem se s ním nějak smířit, ale moc mi to nejde. Dokonce jsem o Andoriel a Johnovi napsala i povídku. Snad se jednou s vkládáním dostaneme až k ní
Děkujeme. Děkujeme za nadšení i kritiku

No vidíš... A mně se zrovna u Pozůstatků líbilo, že Sheppard je schopen obětovat (obrazně i doslova) kousek sebe kvůli něčemu, co ho přesahuje, a někomu, na kom mu záleží. Je to můj oblíbený díl...

Nevadí, svět by byl nuda, kdyby se nám líbilo všem totéž...

Já teď mám s psaním trochu půst, tak jsem ráda, že to fabuluje aspoň někomu jinému a moc se těším, že se tu postupně objeví i ta povídka o Johnovi a Andoriel.

Hezký den, příjemné psaní!

Teď jsem dočetla! Strávila jsem tím skoro všechny volné chvíle posledních 3 dnů (dalo by se říct že jsem četla na jeden zátah). Povídka se mi opravdu líbí a je to čím dál lepší , ale musím přiznat že Ájin příběh mě zaujal trošku víc.

Doufám že pokračování bude co nejdřív!

[andoriel]

Charlotto, děkujeme
Trochu se všechno zkomplikovalo technickými problémy, ale snad je brzy vyřešíme.