Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
mám tu další povídku (děkuji všem za rady a typy):
PS: Předchozí povídka byla upravená pouze "Graficky" - Děj zůstává stejný - Není potřeba ji znovu číst.
Come back
Uběhly dva týdny a Roodney se Zelenkou byli již s programem hotovi. Teď už jen hledali vhodnou planetu, kterou by obydlili. Dokonce i pan Woolsey už vybral členy expedice. Ještě však musel čekat na potvrzení od několika funkcionářů. Proto byl pozván do SGC, kde mu mělo být vše vysvětleno.
V zasedací místnosti na něj netrpělivě čekali generálové Landry a O’Neill s panem Coolidgem. „Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě. U vstupní brány stáli noví mariňáci, kteří mě neznali, a já jsem si zapomněl průkaz,“ řekl Woolsey, když přišel do zasedací místnosti. „To je teda zajímavý, že mě bez průkazu pustí,“ ušklíbl se generál. O‘Neill „To bude tím, že jste je sám vybral do programu hvězdná brána,“ odvětil Woolsey. „Pravda,“ uznal O’Neill. Následně si odkašlal a spustil: „No, teď proč tu jste. Ve vašem seznamu je mnoho důležitých jmen. Všichni by se nám tu v Mléčné dráze hodili, ale nakonec jsme vám s IOA většinu těchto lidí povolili.“ „Většinu?“ divil se Woolsey. Náhle se do diskuse připojil svým přísným tónem hlasu i generál Landry: „Ano, McKaye budeme potřebovat tady. Jeho práce teď bude v Oblasti 51.“ „Počkejte! Vy mi chcete z expedice vzít jednoho z nejdůležitějších lidí. McKay s tím snad souhlasil?“ beznadějně si stěžoval. „Pane Woolsey, my se tu lidí neptáme, kam chtějí jít. Na Atlantidě bude astrofyzické oddělení vést doktor Zelenka,“ připomněl skutečnost pan Coolidge. Pan Woolsey byl z celého rozhovoru evidentně rozčarovaný. Vždyť od Rodneyho čekal nejvíc. Generál Landry se ho proto ještě snažil uklidnit: „Hlavu vzhůru! Doktor McKay nepochybně patří mezi vědeckou elitu celé naší krásné planety, ale jediný člověk přece nedokáže vyhrát celou válku!“ O’Neill se následně udiveně podíval na Landryho, který byl očividně hrdý na to, co řekl. Potom sám dodal: „Nemusím vám snad připomínat, jak moc veliká hrozba je pro nás Luciánská aliance. Doktor McKay bude dohlížet na stavbu nové lodi třídy BC-304 George Washington.“ Woolsey se podíval na všechny přítomné. Nevěděl, co má říct. Byl si jistý jedinou věcí. Pegas potřebuje jejich pomoc. Proto vše odsouhlasil: „Dobrá a kdy tedy odlétáme?“ „Za tři dny,“ odvětil Coolidge.
Sheppard měl zrovna službu v řídící místnosti. Ve své uniformě poklidně seděl na židli. V rukou držel malou konzolu, na které hrál svou oblíbenou hru. Klid byl obecně v celé řídící místnosti. Najednou se na jedné z obrazovek objevil obličej pana Woolseyho. „Atlantido, tady Woolsey,“ řekl. Sheppard vyskočil ze své pohodlné židle, přistoupil k obrazovce a spustil: „Woolsey! Rád vás vidím. Jak se máte?“ „Jsou to smíšené pocity,“ odvětil. Sheppard se na něj následně podíval svým zvědavým pohledem. Woolsey tedy začal Sheppardovi vše dopodrobna vyprávět. Začal samozřejmě optimistickými zprávami. Nakonec mu sdělil tu smutnou zprávu o doktorovi McKayovi. John z toho pochopitelně nebyl nijak nadšený. Samozřejmě si také od svého vzteku ulevil nadávkami. Sám se pak nabídl, že osobně vše Rodneymu vysvětlí. Vydal se proto pomalým krokem do jeho laboratoře, kde si to Rodney právě pečlivě zařizoval.
„Ahoj Roodney,“ pozdravil Sheppard poté, co vešel dovnitř. Rodney mu zatím nijak neodpovídal, proto se ho zeptal: „Co děláš?“ „Zařizuji si svou laboratoř. Musí tu být všechno přesně umístěné,“ odvětil vesele. „Aha, tak to tě moje zpráva moc nepotěší,“ začal pomalu naznačovat důvod své návštěvy. „Proč? Slyšel jsem, že odlétáme už za tři dny,“ odvětil „Jak se to dozvě…,“ divil se John. Rodney ho ani nenechal domluvit a rovnou odpověděl: „Zprávy se tu šíří rychle.“ Sheppard sice pořád nechápal, jak se to mohl dozvědět, ale přestal se tím zabývat. „Jo, ale je tu menší problém,“ prohlásil smutně. „Jaký?“ reagoval McKay, který se stále víc než Sheppardovi věnoval své laboratoři. „IOA ti dala novou práci, budeš pracovat v Oblasti 51 a dohlížet na stavbu Georga Washingtona,“ opatrně prozradil. Rodney teď měl opravdu dobrou náladu, takže pobaveně prohlásil: „Haha, oni to nedali Sam,“ pak se podíval na Sheppardův smutný obličej. Ten ho trochu zarazil. Následně si vše začal postupně uvědomovat: „Ale počkej! To tedy znamená, že…,“ John ho to ani nenechal dopovědět: „Ano Roodney, znamená to, že s námi neletíš.“ V tu chvíli se McKay zarazil. Tvářil se, jako když ho před šesti lety unesli Wraithi a letěli s ním zničit Zem. Jeho obličej byla velká hromada neštěstí. Dlouho se nezmohl na jediné slovo. Potom, po několika vteřinách se začal divit: „Ale, ale proč? Vždyť se mnou byli spokojení.“ „To je ten důvod. IOA se bojí Luciánské aliance. Nejsou moc odvážní. Vždyť to sám znáš. Proto tě chtějí mít hezky doma,“ odpověděl se smutně vyhlížejícím výrazem Sheppard zrovna, když McKayovi pomalu začali po obličeji stékat kapky slz. „Já… já jsem se tak těšil na… na to, že to bude jako dřív. Budeme mít nad Wraithy velkou převahu… jsem si jist jejich porážkou,“ dál koktal Rodney svým smutným výrazem ve tváři, který jen umocňoval jeho zklamání. „Vždycky se vytvoří nějaký velký problém,“ pousmál se John. „A… a co Jeniffer?“ tázal se McKay. „To nevím.“
Rodney se potom rozloučil a šel se podívat alespoň naposledy na jednu z vyhlídek. Postupně vzpomínal na to, co tu zažil. Od okamžiku, kdy sem všichni přišli a o Atlantidě nevěděli nic, přesto dokázali odrazit Wraithské a replikátorské útoky až po dokonalé zničení Asuranů nebo Wraithského superúlu. Přemýšlel o tom, kolikrát ho skoro zabili, jak se jednou málem povznesl a kdy asistoval u porodu. Uklidňovalo ho jen to, že se Jennifer nakonec rozhodla přenechat místo hlavního lékaře Beckettovi a sama vzala místo lékařky v Oblasti 51 i přesto, že její potenciál byl mnohem větší. Při tom všem mu slzy viseli na krajíčku. Pořád tomu nemohl uvěřit. Po devíti letech, které tady strávil ho teď prakticky vyhodili.
Tři dny utekly jako voda a byl tu den, kdy měla Atlantida opustit Zemi a vydat se do galaxie Pegas. Vše bylo do posledního detailu připraveno. Antický hyperpohon byl nabitý, štít zapnutý a podsvětelné motory mohly kdykoliv vzlétnout. Každý systém byl několikrát testován buďto manuálně nebo alespoň pomocí simulací. Na orbitě již čekal Daedalus s Apollem. BC-304ky byli připravené kdykoliv vyrazit. Zelenka byl v řídící místnosti a kontroloval poslední data. Byl sice rád, že je teď na Atlantidě prakticky hlavní vědec, ale moc dobře věděl, že i přes Rodneyho otravné chování by se mu teď zrovna hodil. To on vždycky kontroloval všechny systémy a bral na sebe většinu odpovědnosti.
V Pentagonu sledovalo start na obrazovkách několik předních politiků a vojenských hodnostářů. Mezi nimi bychom mohli najít generála O’Neilla s doktorem McKayem. Jeden druhého si nijak nevšímali. Generál seděl spokojeně na své velitelské židli a jeho oči se nepřetržitě dívaly na všechny kolem, jak organizují poslední detaily. Vtom k němu přistoupil jeden z vojáků a prohlásil: „Pane, vše je připraveno, Atlantidy by si neměl nikdo všimnout.“ „Dobrá práce, poručíku,“ O’Neill si teď nemohl vzpomenout na jeho jméno, proto mu voják trochu pomohl: „Jsem vojín Riddle,“ prohlásil hrdě. „Ano, už si vzpomínám. Spojte mě s Atlantidou,“ odvětil. Následně se na obrazovce, před kterou zrovna generál stál, objevil obličej pana Woolseyho. „Pane Woolsey, tady ti lidé říkají, že jste na cestu plně připraveni,“ oznámil. „Ano, to jsme. Čekáme na váš pokyn,“ reagoval. Potom se O‘Neill podíval na poručíka Riddlea, který stál stále vedle něj. Ten jen kývl, takže Jack mohl jen potvrdit: „Dobře, můžete vyrazit.“ „Děkuji,“ poděkoval Woolsey generálovi. Potom odvrátil svůj zrak od obrazovek a přes vysílačku navázal spojení se Sheppardem a řekl: „Plukovníku, generál O’Neill nám právě udělil povolení ke startu. Víte, co máte dělat?“ zeptal se trochu nejistě. „Ano, to samozřejmě vím,“ snažil se ho John uklidnit. Woolsey následně pokynul Chuckovi, který na jedné z ovládacích konzolí naťukal pár tlačítek. Pak se podíval na pana Woolseyho a kývnul. „Dámy a pánové, připravte se, za několik málo okamžiků zahájíme startovací manévr. Všichni se neprodleně dostavte na svá určená místa. Bude to házet,“ prohlásil do rozhlasu. Potom promluvil k Sheppardovi: „Plukovníku, leťte!“ „Rozumím!“
Město se pomalu zvedlo z hladiny a postupně nabíralo rychlost. Atmosféru překonalo během čtyřiceti vteřin. Vše šlo hladce, bez jakýchkoliv problémů. Woolsey uvědomil Daedala a Apollo, aby skočili s nimi. Ještě nechtěli použít pohon červí díry, protože i přes velké energetické snížení pořád čerpal pětkrát více, než hyperpohon. Navíc byly lodě třídy BC-304 nově vybaveny Antickým hyperpohonem, takže jim cesta do Pegasu bude trvat pouze tři dny.
Název planety nechali ze soucitu vybrat Rodneymu a podle toho to taky dopadlo. Nazval ji podle slavného Antického vědce – Janus. Planeta byla neobydlená a neměla bránu. Byla tvořena 82% mořem, 6% ledem a 12% pevninou, která byla velká, jako Severní a Jižní Amerika tedy přibližně 40 miliónů kilometrů čtverečních. Tato planeta byla v Pegasu velice výjimečná, protože se na ní podařilo objevit, jak neutronium a trinium, tak také v této galaxii nevyskytující se Naquadah.,
Janus, o tři dny později
Po třech dnech malá pozemská flotila konečně dorazila k cíli. Na orbitě planety Janus vystoupily z hyperprostoru podle plánu dvě BC-404ky a Atlantida. „Pane Woolsey, jsme tady,“ vyšlo ze Sheppardových úst. „Dobrá práce!“ pochválil Woolsey výkony všech přítomných. „Zelenko, oskenujte okolí,“ dodal. Zelenka tedy zmáčkl pár tlačítek na ovládací konzoli. Tím spustil skener okolí planety. Nikdo z přítomných nepředpokládal, že by mohl něco objevit. Vždyť planeta je přece neobydlená, tudíž Wraithy nemusí vůbec zajímat. První náznak opaku Woolsey vypozoroval, když se Zelenka na jednu z obrazovek podíval dost překvapeně, možná až vyděšeně. „Skener něco odhalil,“ potvrdil Radek Woolseyho podezření. „Co?“ položil otázku Sheppard, který byl s řídící místností v nepřetržitém spojení. Zelenka neodpověděl. Pořád se díval na obrazovku. Teď se zdálo, že ověřuje získané informace. „Já na senzorech nic…,“ začal všechny uklidňovat Sheppard. V tom se zarazil a na chvíli znejistěl. Pak hlasitě vykřikl: „Ale počkat! Mám! Mám jeden kontakt.“ „Vidím, pravděpodobně je to Wraithský úl, ale nic nevím jistě,“ potvrdil vše Zelenka. „Spojte mě s plukovníky Caldwellem a Ellisem,“ požádal pan Woolsey. Chuck opět zmáčkl pár tlačítek a na jedné z obrazovek se objevily můstky Apolla a Daedala. Jako první se zeptal plukovník Caldwell: „Pane Woolsey, co se děje?“ „Vy nemáte na senzorech ten úl?“ řekl nechápavě. „My nic nevidíme,“ zapojil se do diskuse Ellis. „My taky nic,“ potvrdil velitel Daedala. Woolsey tedy pokynul, aby jim Zelenka poslal souřadnice. Najednou se opět ozval Sheppardův hlas: „Počkat! Mám tu další tři kontakty!“ Ve výrazu obličeje pana Woolseyho bylo patrné, že s něčím takovým nepočítal. Ještě se proto podíval na Zelenku, který jen přikývl. „My nic nevidíme!“ pořád si stěžoval plukovník Ellis. Woolsey proto vydal tento rozkaz: „Zatím zůstaneme tady. Lorne, běžte to tam se svým týmem v zamaskovaném Jumperu prověřit.“ Lorne už jen vojensky potvrdil: „Ano pane, jsme na cestě.“
Lorneův tým vyletěl s Jumperem z hangáru, zamaskoval se a namířil si to přímo k Wraithským úlům. „Pane, my na senzorech nezaznamenáváme žádné objekty,“ stěžoval si pro změnu Lorne. Sheppard mu odvětil: „Posílám vám tam souřadnice, podle nich to snad najdete.“ Voják jen přikývl a pokračoval dál ve své krátké cestě. Ta trvala necelé čtyři minuty. Postupně začal pouhým okem zaznamenávat čtyři objekty. Až po přiblížení poznal, že se na orbitě, kolem Januse vznáší čtyři šipky. Žádná z nich však nevykazovala žádnou energii. „Pane, nejsou tu čtyři úly, ale čtyři šipky, které nevykazují žádnou energii,“ podal hlášení. „Možná proto je nezaznamenali senzory na BC-304kách ani jumperu. Jestli jsou jen čtyři, tak je můžete zničit,“ přemýšlel nahlas Sheppard. „Souhlasím, zničte je!“ potvrdil Woolsey. „Ano pane,“ reagoval Lorne připravující se na nekompromisní útok. Vtom ale začali všechny šipky podivně svítit. Lorne okamžitě pochopil, co mají v plánu. Vše ještě oznámil: „Zaznamenávám nárůst energie. Šipky startují!“ „Okamžitě je zničte!“ snažil se Sheppard povzbudit Lornea. Následně se Jumper odmaskoval a vypustil čtyři drony. Bohužel zničil jen dvě šipky. Ostatním se podařilo zařadit plnou rychlost a snažily se odletět. Drony byly samozřejmě rychlejší a když už byl jeden z dronů na sto metrů blízko, tak šipky z ničeho nic skočili do hyperprostoru. Lorne na to hleděl dost překvapeně. Nikdy se přeci nesetkali s tím, že by se nějaké šipce podařilo vstoupit do hyperprostoru. „Pane, je mi líto, ale dvě z nich nám unikly do hyperprostoru,“ poslušně oznámil Atlantidě. „Cože? Šipky přece nemohou létat v hyperprostoru!“ ohradil se Sheppard. „To jsem si dřív taky myslel,“ ušklíbl se Lorne. Woolsey neváhal s vydáním dalších rozkazů: „Vraťte se na Atlantidu, Zelenko, jak moc velká je pravděpodobnost, že ty šipky vyzradí naši pozici?“ „Nepředpokládám, že by si to nechali pro sebe,“ odpověděl s trochou ironie Zelenka. „To je pravda, zkuste je vystopovat.“ „Jak?“ vyhrkl ze sebe Radek. „Vy už na něco přijdete! Do té doby zůstává Atlantida pouze na orbitě.“ Zelenka neochotně přistoupil k jednomu z počítačů a začal pracovat. On a několik dalších programátorů se snažili přeprogramovat dálkové senzory města tak, aby dokázali zaznamenat i obyčejné, malé šipky.
Po dvou hodinách tvrdé práce konečně oznámil:„Plukovníku, pane Woolsey, myslím, že to mám! Jsou na PN1-623.“ „Dobrá práce, doktore,“ vyjádřil obdiv nad Radkovou prací Woolsey. Jakmile to dopověděl, tak se Zelenka začal tvářit dost překvapeně. Woolsey začal být trochu nervózní. Jeho nervozitu umocňovalo také ticho, které teď zavládlo v celé řídící místnosti. „Co se děje?“ zeptal se nervózní Woolsey. Zelenka teď odepřel svůj zrak od tabletu a zklamaně se na něj podíval. Pak pomalým a zřetelným hlasem prohlásil: „Zase jsme je ztratili.“ „Jak to?“ vložil se do diskuse Sheppard, který zatím vše poslouchal v pohodlném antickém křesle. „To nevím. Třeba skočili zpět do hyperprostoru, nebo se zase vypnuly,“ hádal Zelenka. „Je v jejich blízkosti úl nebo křižník?“ tázal se Woolsey. Z něj teď nervozita trochu opadla. Když totiž předtím viděl Zelenkův pohled, tak si myslel, že mu oznámí horší zprávu. „Negativní, nic tam není,“ odpověděl Zelenka. „Pošlete zprávu Daedalovi, ať to tam letí prověřit. Apollo ať tu pro jistotu zůstane,“ vydal rozkaz Woolsey. „Posílám. Budou tam za dvacet minut.“
PN1623, o devatenáct minut později.
Díky novému antickému hyperpohonu teď všechny cesty trvají mnohem kratší dobu, než dříve. To byl ten důvod, proč se Deadalus dostal na místo tak brzy. „Plukovníku za minutu jsme tam,“ oznámil Marks. „Zapněte štíty a nabijte asgardské zbraně,“ rozkázal Caldwell. „Ale pane, jsou to jen šipky. Ty se asgardským paprskem moc dobře neničí,“ namítal Marks. „Já vím, jsem si toho vědom, ale dneska se stalo už hodně divných věcí.“ „Jak myslíte,“ trochu se ušklíbl Marks a pak pokračoval: „Hyperprostor opustíme za tři, dva, jedna,“ loď mezitím opustila hyperprostor: „Jsme nad planetou.“ „Nějaké známky po šipkách?“ vyhrkl ze sebe Caldwell. „Ne, pane, ale na orbitě mám dvanáct kontaktů! Jsou to Wraithské úly a vypouští šipky!“ odpověděl Marks. Z jeho hlasu bylo patrné mírné zděšení. Proti Wraithům dlouho nebojovali. „Kolik jich na jeden průlet dokážeme zničit?“ zeptal se velitel lodi. „Možná, tak dva, ale je tam asi tisíc šipek!“ „Zkuste se jim vyhnout. Pak udělejte jeden průlet a zničte toho, co nejvíc, potom zmizte!“
Proti nim teď letělo plnou rychlostí kolem tisíce šipek. Pravděpodobně to byl sebevražedný nálet. Wraithy teď moc nezajímali ztráty. Každá z nich byla hladová po dosažení svého cíle. Daedalus začal střílet ze všech railgunů a zprava se jim vyhnul. Následně mu nic nestálo v cestě, aby se přiblížil k Wraithským úlům. Jakmile byl na dostřel, okamžitě vypustili pět asgardských paprsků, které jeden z úlů zničily. Ostatních jedenáct úlů však začalo naplno střílet.
„Marksi, jak jsme na tom?“ zeptal se rozrušený Caldwell. Marks se podíval na svoji obrazovku a oznámil: „Nemáme ZPM, takže šíty na 55% a pořád klesají. Do asgardských zbraní neproudí energie. Navrhuji okamžitě odletět.“ Caldwell neváhal a vmžiku odpověděl: „Proveďte!“
Uběhly dva týdny a Roodney se Zelenkou byli již s programem hotovi. Teď už jen hledali vhodnou planetu, kterou by obydlili. Dokonce i pan Woolsey už vybral členy expedice. Ještě však musel čekat na potvrzení od několika funkcionářů. Proto byl pozván do SGC, kde mu mělo být vše vysvětleno.
V zasedací místnosti na něj netrpělivě čekali generálové Landry a O’Neill s panem Coolidgem. „Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě. U vstupní brány stáli noví mariňáci, kteří mě neznali, a já jsem si zapomněl průkaz,“ řekl Woolsey, když přišel do zasedací místnosti. „To je teda zajímavý, že mě bez průkazu pustí,“ ušklíbl se generál. O‘Neill „To bude tím, že jste je sám vybral do programu hvězdná brána,“ odvětil Woolsey. „Pravda,“ uznal O’Neill. Následně si odkašlal a spustil: „No, teď proč tu jste. Ve vašem seznamu je mnoho důležitých jmen. Všichni by se nám tu v Mléčné dráze hodili, ale nakonec jsme vám s IOA většinu těchto lidí povolili.“ „Většinu?“ divil se Woolsey. Náhle se do diskuse připojil svým přísným tónem hlasu i generál Landry: „Ano, McKaye budeme potřebovat tady. Jeho práce teď bude v Oblasti 51.“ „Počkejte! Vy mi chcete z expedice vzít jednoho z nejdůležitějších lidí. McKay s tím snad souhlasil?“ beznadějně si stěžoval. „Pane Woolsey, my se tu lidí neptáme, kam chtějí jít. Na Atlantidě bude astrofyzické oddělení vést doktor Zelenka,“ připomněl skutečnost pan Coolidge. Pan Woolsey byl z celého rozhovoru evidentně rozčarovaný. Vždyť od Rodneyho čekal nejvíc. Generál Landry se ho proto ještě snažil uklidnit: „Hlavu vzhůru! Doktor McKay nepochybně patří mezi vědeckou elitu celé naší krásné planety, ale jediný člověk přece nedokáže vyhrát celou válku!“ O’Neill se následně udiveně podíval na Landryho, který byl očividně hrdý na to, co řekl. Potom sám dodal: „Nemusím vám snad připomínat, jak moc veliká hrozba je pro nás Luciánská aliance. Doktor McKay bude dohlížet na stavbu nové lodi třídy BC-304 George Washington.“ Woolsey se podíval na všechny přítomné. Nevěděl, co má říct. Byl si jistý jedinou věcí. Pegas potřebuje jejich pomoc. Proto vše odsouhlasil: „Dobrá a kdy tedy odlétáme?“ „Za tři dny,“ odvětil Coolidge.
Sheppard měl zrovna službu v řídící místnosti. Ve své uniformě poklidně seděl na židli. V rukou držel malou konzolu, na které hrál svou oblíbenou hru. Klid byl obecně v celé řídící místnosti. Najednou se na jedné z obrazovek objevil obličej pana Woolseyho. „Atlantido, tady Woolsey,“ řekl. Sheppard vyskočil ze své pohodlné židle, přistoupil k obrazovce a spustil: „Woolsey! Rád vás vidím. Jak se máte?“ „Jsou to smíšené pocity,“ odvětil. Sheppard se na něj následně podíval svým zvědavým pohledem. Woolsey tedy začal Sheppardovi vše dopodrobna vyprávět. Začal samozřejmě optimistickými zprávami. Nakonec mu sdělil tu smutnou zprávu o doktorovi McKayovi. John z toho pochopitelně nebyl nijak nadšený. Samozřejmě si také od svého vzteku ulevil nadávkami. Sám se pak nabídl, že osobně vše Rodneymu vysvětlí. Vydal se proto pomalým krokem do jeho laboratoře, kde si to Rodney právě pečlivě zařizoval.
„Ahoj Roodney,“ pozdravil Sheppard poté, co vešel dovnitř. Rodney mu zatím nijak neodpovídal, proto se ho zeptal: „Co děláš?“ „Zařizuji si svou laboratoř. Musí tu být všechno přesně umístěné,“ odvětil vesele. „Aha, tak to tě moje zpráva moc nepotěší,“ začal pomalu naznačovat důvod své návštěvy. „Proč? Slyšel jsem, že odlétáme už za tři dny,“ odvětil „Jak se to dozvě…,“ divil se John. Rodney ho ani nenechal domluvit a rovnou odpověděl: „Zprávy se tu šíří rychle.“ Sheppard sice pořád nechápal, jak se to mohl dozvědět, ale přestal se tím zabývat. „Jo, ale je tu menší problém,“ prohlásil smutně. „Jaký?“ reagoval McKay, který se stále víc než Sheppardovi věnoval své laboratoři. „IOA ti dala novou práci, budeš pracovat v Oblasti 51 a dohlížet na stavbu Georga Washingtona,“ opatrně prozradil. Rodney teď měl opravdu dobrou náladu, takže pobaveně prohlásil: „Haha, oni to nedali Sam,“ pak se podíval na Sheppardův smutný obličej. Ten ho trochu zarazil. Následně si vše začal postupně uvědomovat: „Ale počkej! To tedy znamená, že…,“ John ho to ani nenechal dopovědět: „Ano Roodney, znamená to, že s námi neletíš.“ V tu chvíli se McKay zarazil. Tvářil se, jako když ho před šesti lety unesli Wraithi a letěli s ním zničit Zem. Jeho obličej byla velká hromada neštěstí. Dlouho se nezmohl na jediné slovo. Potom, po několika vteřinách se začal divit: „Ale, ale proč? Vždyť se mnou byli spokojení.“ „To je ten důvod. IOA se bojí Luciánské aliance. Nejsou moc odvážní. Vždyť to sám znáš. Proto tě chtějí mít hezky doma,“ odpověděl se smutně vyhlížejícím výrazem Sheppard zrovna, když McKayovi pomalu začali po obličeji stékat kapky slz. „Já… já jsem se tak těšil na… na to, že to bude jako dřív. Budeme mít nad Wraithy velkou převahu… jsem si jist jejich porážkou,“ dál koktal Rodney svým smutným výrazem ve tváři, který jen umocňoval jeho zklamání. „Vždycky se vytvoří nějaký velký problém,“ pousmál se John. „A… a co Jeniffer?“ tázal se McKay. „To nevím.“
Rodney se potom rozloučil a šel se podívat alespoň naposledy na jednu z vyhlídek. Postupně vzpomínal na to, co tu zažil. Od okamžiku, kdy sem všichni přišli a o Atlantidě nevěděli nic, přesto dokázali odrazit Wraithské a replikátorské útoky až po dokonalé zničení Asuranů nebo Wraithského superúlu. Přemýšlel o tom, kolikrát ho skoro zabili, jak se jednou málem povznesl a kdy asistoval u porodu. Uklidňovalo ho jen to, že se Jennifer nakonec rozhodla přenechat místo hlavního lékaře Beckettovi a sama vzala místo lékařky v Oblasti 51 i přesto, že její potenciál byl mnohem větší. Při tom všem mu slzy viseli na krajíčku. Pořád tomu nemohl uvěřit. Po devíti letech, které tady strávil ho teď prakticky vyhodili.
Tři dny utekly jako voda a byl tu den, kdy měla Atlantida opustit Zemi a vydat se do galaxie Pegas. Vše bylo do posledního detailu připraveno. Antický hyperpohon byl nabitý, štít zapnutý a podsvětelné motory mohly kdykoliv vzlétnout. Každý systém byl několikrát testován buďto manuálně nebo alespoň pomocí simulací. Na orbitě již čekal Daedalus s Apollem. BC-304ky byli připravené kdykoliv vyrazit. Zelenka byl v řídící místnosti a kontroloval poslední data. Byl sice rád, že je teď na Atlantidě prakticky hlavní vědec, ale moc dobře věděl, že i přes Rodneyho otravné chování by se mu teď zrovna hodil. To on vždycky kontroloval všechny systémy a bral na sebe většinu odpovědnosti.
V Pentagonu sledovalo start na obrazovkách několik předních politiků a vojenských hodnostářů. Mezi nimi bychom mohli najít generála O’Neilla s doktorem McKayem. Jeden druhého si nijak nevšímali. Generál seděl spokojeně na své velitelské židli a jeho oči se nepřetržitě dívaly na všechny kolem, jak organizují poslední detaily. Vtom k němu přistoupil jeden z vojáků a prohlásil: „Pane, vše je připraveno, Atlantidy by si neměl nikdo všimnout.“ „Dobrá práce, poručíku,“ O’Neill si teď nemohl vzpomenout na jeho jméno, proto mu voják trochu pomohl: „Jsem vojín Riddle,“ prohlásil hrdě. „Ano, už si vzpomínám. Spojte mě s Atlantidou,“ odvětil. Následně se na obrazovce, před kterou zrovna generál stál, objevil obličej pana Woolseyho. „Pane Woolsey, tady ti lidé říkají, že jste na cestu plně připraveni,“ oznámil. „Ano, to jsme. Čekáme na váš pokyn,“ reagoval. Potom se O‘Neill podíval na poručíka Riddlea, který stál stále vedle něj. Ten jen kývl, takže Jack mohl jen potvrdit: „Dobře, můžete vyrazit.“ „Děkuji,“ poděkoval Woolsey generálovi. Potom odvrátil svůj zrak od obrazovek a přes vysílačku navázal spojení se Sheppardem a řekl: „Plukovníku, generál O’Neill nám právě udělil povolení ke startu. Víte, co máte dělat?“ zeptal se trochu nejistě. „Ano, to samozřejmě vím,“ snažil se ho John uklidnit. Woolsey následně pokynul Chuckovi, který na jedné z ovládacích konzolí naťukal pár tlačítek. Pak se podíval na pana Woolseyho a kývnul. „Dámy a pánové, připravte se, za několik málo okamžiků zahájíme startovací manévr. Všichni se neprodleně dostavte na svá určená místa. Bude to házet,“ prohlásil do rozhlasu. Potom promluvil k Sheppardovi: „Plukovníku, leťte!“ „Rozumím!“
Město se pomalu zvedlo z hladiny a postupně nabíralo rychlost. Atmosféru překonalo během čtyřiceti vteřin. Vše šlo hladce, bez jakýchkoliv problémů. Woolsey uvědomil Daedala a Apollo, aby skočili s nimi. Ještě nechtěli použít pohon červí díry, protože i přes velké energetické snížení pořád čerpal pětkrát více, než hyperpohon. Navíc byly lodě třídy BC-304 nově vybaveny Antickým hyperpohonem, takže jim cesta do Pegasu bude trvat pouze tři dny.
Název planety nechali ze soucitu vybrat Rodneymu a podle toho to taky dopadlo. Nazval ji podle slavného Antického vědce – Janus. Planeta byla neobydlená a neměla bránu. Byla tvořena 82% mořem, 6% ledem a 12% pevninou, která byla velká, jako Severní a Jižní Amerika tedy přibližně 40 miliónů kilometrů čtverečních. Tato planeta byla v Pegasu velice výjimečná, protože se na ní podařilo objevit, jak neutronium a trinium, tak také v této galaxii nevyskytující se Naquadah.,
Janus, o tři dny později
Po třech dnech malá pozemská flotila konečně dorazila k cíli. Na orbitě planety Janus vystoupily z hyperprostoru podle plánu dvě BC-404ky a Atlantida. „Pane Woolsey, jsme tady,“ vyšlo ze Sheppardových úst. „Dobrá práce!“ pochválil Woolsey výkony všech přítomných. „Zelenko, oskenujte okolí,“ dodal. Zelenka tedy zmáčkl pár tlačítek na ovládací konzoli. Tím spustil skener okolí planety. Nikdo z přítomných nepředpokládal, že by mohl něco objevit. Vždyť planeta je přece neobydlená, tudíž Wraithy nemusí vůbec zajímat. První náznak opaku Woolsey vypozoroval, když se Zelenka na jednu z obrazovek podíval dost překvapeně, možná až vyděšeně. „Skener něco odhalil,“ potvrdil Radek Woolseyho podezření. „Co?“ položil otázku Sheppard, který byl s řídící místností v nepřetržitém spojení. Zelenka neodpověděl. Pořád se díval na obrazovku. Teď se zdálo, že ověřuje získané informace. „Já na senzorech nic…,“ začal všechny uklidňovat Sheppard. V tom se zarazil a na chvíli znejistěl. Pak hlasitě vykřikl: „Ale počkat! Mám! Mám jeden kontakt.“ „Vidím, pravděpodobně je to Wraithský úl, ale nic nevím jistě,“ potvrdil vše Zelenka. „Spojte mě s plukovníky Caldwellem a Ellisem,“ požádal pan Woolsey. Chuck opět zmáčkl pár tlačítek a na jedné z obrazovek se objevily můstky Apolla a Daedala. Jako první se zeptal plukovník Caldwell: „Pane Woolsey, co se děje?“ „Vy nemáte na senzorech ten úl?“ řekl nechápavě. „My nic nevidíme,“ zapojil se do diskuse Ellis. „My taky nic,“ potvrdil velitel Daedala. Woolsey tedy pokynul, aby jim Zelenka poslal souřadnice. Najednou se opět ozval Sheppardův hlas: „Počkat! Mám tu další tři kontakty!“ Ve výrazu obličeje pana Woolseyho bylo patrné, že s něčím takovým nepočítal. Ještě se proto podíval na Zelenku, který jen přikývl. „My nic nevidíme!“ pořád si stěžoval plukovník Ellis. Woolsey proto vydal tento rozkaz: „Zatím zůstaneme tady. Lorne, běžte to tam se svým týmem v zamaskovaném Jumperu prověřit.“ Lorne už jen vojensky potvrdil: „Ano pane, jsme na cestě.“
Lorneův tým vyletěl s Jumperem z hangáru, zamaskoval se a namířil si to přímo k Wraithským úlům. „Pane, my na senzorech nezaznamenáváme žádné objekty,“ stěžoval si pro změnu Lorne. Sheppard mu odvětil: „Posílám vám tam souřadnice, podle nich to snad najdete.“ Voják jen přikývl a pokračoval dál ve své krátké cestě. Ta trvala necelé čtyři minuty. Postupně začal pouhým okem zaznamenávat čtyři objekty. Až po přiblížení poznal, že se na orbitě, kolem Januse vznáší čtyři šipky. Žádná z nich však nevykazovala žádnou energii. „Pane, nejsou tu čtyři úly, ale čtyři šipky, které nevykazují žádnou energii,“ podal hlášení. „Možná proto je nezaznamenali senzory na BC-304kách ani jumperu. Jestli jsou jen čtyři, tak je můžete zničit,“ přemýšlel nahlas Sheppard. „Souhlasím, zničte je!“ potvrdil Woolsey. „Ano pane,“ reagoval Lorne připravující se na nekompromisní útok. Vtom ale začali všechny šipky podivně svítit. Lorne okamžitě pochopil, co mají v plánu. Vše ještě oznámil: „Zaznamenávám nárůst energie. Šipky startují!“ „Okamžitě je zničte!“ snažil se Sheppard povzbudit Lornea. Následně se Jumper odmaskoval a vypustil čtyři drony. Bohužel zničil jen dvě šipky. Ostatním se podařilo zařadit plnou rychlost a snažily se odletět. Drony byly samozřejmě rychlejší a když už byl jeden z dronů na sto metrů blízko, tak šipky z ničeho nic skočili do hyperprostoru. Lorne na to hleděl dost překvapeně. Nikdy se přeci nesetkali s tím, že by se nějaké šipce podařilo vstoupit do hyperprostoru. „Pane, je mi líto, ale dvě z nich nám unikly do hyperprostoru,“ poslušně oznámil Atlantidě. „Cože? Šipky přece nemohou létat v hyperprostoru!“ ohradil se Sheppard. „To jsem si dřív taky myslel,“ ušklíbl se Lorne. Woolsey neváhal s vydáním dalších rozkazů: „Vraťte se na Atlantidu, Zelenko, jak moc velká je pravděpodobnost, že ty šipky vyzradí naši pozici?“ „Nepředpokládám, že by si to nechali pro sebe,“ odpověděl s trochou ironie Zelenka. „To je pravda, zkuste je vystopovat.“ „Jak?“ vyhrkl ze sebe Radek. „Vy už na něco přijdete! Do té doby zůstává Atlantida pouze na orbitě.“ Zelenka neochotně přistoupil k jednomu z počítačů a začal pracovat. On a několik dalších programátorů se snažili přeprogramovat dálkové senzory města tak, aby dokázali zaznamenat i obyčejné, malé šipky.
Po dvou hodinách tvrdé práce konečně oznámil:„Plukovníku, pane Woolsey, myslím, že to mám! Jsou na PN1-623.“ „Dobrá práce, doktore,“ vyjádřil obdiv nad Radkovou prací Woolsey. Jakmile to dopověděl, tak se Zelenka začal tvářit dost překvapeně. Woolsey začal být trochu nervózní. Jeho nervozitu umocňovalo také ticho, které teď zavládlo v celé řídící místnosti. „Co se děje?“ zeptal se nervózní Woolsey. Zelenka teď odepřel svůj zrak od tabletu a zklamaně se na něj podíval. Pak pomalým a zřetelným hlasem prohlásil: „Zase jsme je ztratili.“ „Jak to?“ vložil se do diskuse Sheppard, který zatím vše poslouchal v pohodlném antickém křesle. „To nevím. Třeba skočili zpět do hyperprostoru, nebo se zase vypnuly,“ hádal Zelenka. „Je v jejich blízkosti úl nebo křižník?“ tázal se Woolsey. Z něj teď nervozita trochu opadla. Když totiž předtím viděl Zelenkův pohled, tak si myslel, že mu oznámí horší zprávu. „Negativní, nic tam není,“ odpověděl Zelenka. „Pošlete zprávu Daedalovi, ať to tam letí prověřit. Apollo ať tu pro jistotu zůstane,“ vydal rozkaz Woolsey. „Posílám. Budou tam za dvacet minut.“
PN1623, o devatenáct minut později.
Díky novému antickému hyperpohonu teď všechny cesty trvají mnohem kratší dobu, než dříve. To byl ten důvod, proč se Deadalus dostal na místo tak brzy. „Plukovníku za minutu jsme tam,“ oznámil Marks. „Zapněte štíty a nabijte asgardské zbraně,“ rozkázal Caldwell. „Ale pane, jsou to jen šipky. Ty se asgardským paprskem moc dobře neničí,“ namítal Marks. „Já vím, jsem si toho vědom, ale dneska se stalo už hodně divných věcí.“ „Jak myslíte,“ trochu se ušklíbl Marks a pak pokračoval: „Hyperprostor opustíme za tři, dva, jedna,“ loď mezitím opustila hyperprostor: „Jsme nad planetou.“ „Nějaké známky po šipkách?“ vyhrkl ze sebe Caldwell. „Ne, pane, ale na orbitě mám dvanáct kontaktů! Jsou to Wraithské úly a vypouští šipky!“ odpověděl Marks. Z jeho hlasu bylo patrné mírné zděšení. Proti Wraithům dlouho nebojovali. „Kolik jich na jeden průlet dokážeme zničit?“ zeptal se velitel lodi. „Možná, tak dva, ale je tam asi tisíc šipek!“ „Zkuste se jim vyhnout. Pak udělejte jeden průlet a zničte toho, co nejvíc, potom zmizte!“
Proti nim teď letělo plnou rychlostí kolem tisíce šipek. Pravděpodobně to byl sebevražedný nálet. Wraithy teď moc nezajímali ztráty. Každá z nich byla hladová po dosažení svého cíle. Daedalus začal střílet ze všech railgunů a zprava se jim vyhnul. Následně mu nic nestálo v cestě, aby se přiblížil k Wraithským úlům. Jakmile byl na dostřel, okamžitě vypustili pět asgardských paprsků, které jeden z úlů zničily. Ostatních jedenáct úlů však začalo naplno střílet.
„Marksi, jak jsme na tom?“ zeptal se rozrušený Caldwell. Marks se podíval na svoji obrazovku a oznámil: „Nemáme ZPM, takže šíty na 55% a pořád klesají. Do asgardských zbraní neproudí energie. Navrhuji okamžitě odletět.“ Caldwell neváhal a vmžiku odpověděl: „Proveďte!“
Nové díly sem budu dávat 1x-3x týdně. Vždy v sobotu (Popř. v pondělí).
.