TASK FORCE - Pokračování, ukončení - oznámení!

Sry, ale aspoň sa ozvy ako to vyzerá s pokračovaním.
Zatiaľ som nezabudol od koho mám Atlantis na ploche , tak sa slušne pýtam či bude pokračovanie. Len tak, či si nezabudol .

Nějak mrtvo, co další díl

Už asi nebude

Velmi se omlouvám, že sem se tu aspoň neukázal, poslední dobou (a možná nejenom poslední ale spíš už delší ) sem totiž psaní povídek odsunul až kamsi dozadu a zbývá mi sil víceméně na školu a na nějaké to odreagování se (ač tomu možná někdo neuvěří, psaní není - alespoň pro mě - nějak zvlášť odpočinková aktivita a tak je potřeba nejen čas, ale hlavně i chuť a samozřejmě i nějaká ta inspirace, na kterou hlavně čekám)...

Vzhledem předešlé zkušenosti (sliboval jsem tady totiž před časem nový díl a ono se nic nestalo - jak ovšem jistě víte ) se ale neodvažuji dávat nějaký termín dalšího dílu, nerad vás zklamu, když jste si na mě i po těch několika málo dílech a velmi mnoho měsících vzpomněli, což mě těší ( ). Slíbím tedy pouze to, že si to zapíšu do mobilu (jako upomínku), do kalendáře jako termín, do zápisníku jako úkol, do PC a kam se to ještě všude dá napsat, abych na to nezapomínal a hned jak se mi dostane dost toho, o čem jsem tu psal, tak se do něčeho dám...

Nerad bych byl totiž zklácen noximatózou jako mnozí zdejší přispěvatelé a nejen kvůli tomu, že již na sobě nějaké ty příznaky pozoruju, tak jsem si slíbil, že tomu nějaký konec nebo alespoň závěr (pokud se to vyvine tak, že budu psát dál) dám a to nejpozději o prázdninách, kdy bude už (doufám) času habaděj, ale rád bych tak učinil již dříve, ačkoliv se vám přiznám, že teď je pro mě hlavní přece jenom spíš ta škola, příjmačky a tak vůbec...

OK. Som rád, že žiješ.
Tak neostáva nič iné, len čakanie.

Zdravím...
Pro ty, kteří věřili i ty, kteří si k mému jménu už dávno připsali popisek "beznadějně zklácen noximatózou", jsem zpět a to i s novým dílem...

Možná by bylo lepší se ale nejdříve omluvit, takže: Tímto se omlouvám všem za téměř roční (ani je tomu tak, plus mínus prázdniny) výpadek ve vydávání mého povídkového seriálu a do budoucna slibuji, že se budu snažit nic takového do budoucna nepřipustit a kdybych snad neměl mít čas (což se na vysoké určitě stane), předem to ohlásím, aby si někdo nemyslel, že je snad po mě nebo že už snad definitině nevím, co psát... Důvody, proč jsem se tu tak dlouho neukázal s novým dílem jsou asi už dost klišoidní (škola, nedostatek inspirace, škola, příprava na příjmačky, škola, maturity - státní takže "2x takovej děs", potřeba relaxovat - a přes všechny fámy a povídačky, psaní není zrovna relaxace, i když záleží na situaci a na tom, o čem píšete, zpravidla to je ale tak, že se to snadněji vymýšlí než píše ), takže si myslím, že lepší než jakákoliv omluva bude další díl...

Nový díl je na začátek obohacen lehčím shrnutím posledního dílu a i přímo v textu občas připomínám o koho jde nebo jakou má hodnost a tak, abyste se v tom po té dlouhé době tolik neztráceli... No, doufám, že o to bude mít ještě někdo zájem a nyní již přeji trpělivost a pěkné počtení...

TASK FORCE:
1x04 Hrdinův sen (V.)

Druhý den, časně ráno

Chodba, Budova 21, Atlantis, severní část Atlantiku, Země

Několik minulých dní bylo pro všechny členy týmu majora Brookse značně hektických. Nic, na co by tedy nebyli zvyklí, jenže tentokrát se to vymklo všemu, co by střídmě uvažující člověk označil jako normální nebo alespoň v rámci nějakých zvladatelných mezí. Poslední mimozemský výlet bránou totiž skončil tím, že dva majorovi muži získali neuvěřitelné nadlidské schopnosti. Ty jim poskytovali zvláštní nanoboti, kteří se postupně začlenili do jejich organismu a mnohonásobně ho tak posílili.
Díky tomu získali možnost běhat rychleji než kulka, a to dokonce dvakrát nebo i čtyřikrát, rovněž jim změřili mimořádnou sílu, zlepšení smyslů a celkové zvýšení jejich odolnosti. Tyto schopnosti se však u obou postižených neprojevovaly stejně. U prvního nakaženého, kapitána Caina, byly přibližně dvakrát tak silnější než u druhého, desátníka Ryana, který se původně jen snažil kapitánovi pomoct, když byl pod vlivem neznámého mimozemského zařízení. A právě to, že s ním nebyli v kontaktu oba, mělo zapříčinit, že také nebyli oba stejně vybaveni.
Tato příhoda, jež dvojici mužů postihla, jim však, jak vzápětí zjistili, poskytla také řadu příležitostí. Jednou z nich byla odvěká touha člověka pomáhat druhým a ta inspirovala již zmiňovaného kapitána, aby unikl z důmyslně vytvořené pasti doktora Zelenky. Ta, místo aby ho připravila o schopnosti, jen minula jeho neuvěřitelně rychle se pohybující tělo – zjednodušeně lze říct, že prolétl jako moucha větrákem, i když pomyslné lopatky byly ve skutečnosti kmity silového pole. Kapitán se tak mohl dostat až do hlavního města středoasijské metropole zmítané dlouholetými boji a teroristickými útoky, aby vzápětí jeden takový svým přičiněním odvrátil.
Ačkoli to byl zajisté hrdinský čin, samotný fakt, že utekl, stačil k tomu, aby se stal extrémně nebezpečným a tím pádem i extrémně zajímavým pro jeho nadřízené, kteří měli za úkol ho hlídat. Jelikož ale šlo o jednoho z nich, generál O’Neill ho nehodlal pomocí kanónů na Daedalovi jen tak vymazat z povrchu zemského, jak už se to tak dělá, a raději to s ním nejdříve zkusil po dobrém, což se mu vyplatilo. Ovšem bylo tomu tak jen do doby, než dvojice stíhaček typu F/A-401 doprovodila kapitána až na dohled od Atlantis. V tom okamžiku se něco stalo a maličká silueta viditelná jen díky svitu měsíce v úplňku se na stříbřitě se zrcadlící hladině oceánu z ničeho nic zase začala vzdalovat, a to vskutku neuvěřitelnou rychlostí.
V tu chvíli už generál neměl příliš na výběr a byl nucen požádat svého kolegu admirála na palubě vlajkové lodi pozemské flotily, aby na něho vypálil ze svých kanónů. Nejdříve výstražně a poté, když nereagoval, i opravdově s cílem zničit. To však neposkytlo kýžený výsledek v podobě na hladině nehybně plovoucího těla zcela neškodného bývalého kapitána, ale místo toho jim jen zmizel ze senzorů, jako by se vypařil, i když ani to někteří důstojníci na Daedalovi nevylučovali.
Ať už tak nebo onak, byli nuceni se ujistit, a tak nechal O’Neill ještě během noci vyslat nové letouny s potřebným vybavením, které funguje i hluboko pod vodní hladinou, aby buď našlo nějaké pozůstatky, které by potvrdily zásah, anebo by potvrdili, že je nebezpečný kapitán stále na svobodě a oni by tedy pokračovali v pátrání.

Vzhledem k výše popsanému tedy není divu, že se teď majoru Brooksovi do velitelovy kanceláře označené dvojicí generálských hvězdiček příliš nechtělo. Bylo mu totiž úplně jasné, že je to klasické „pozvání na kobereček“ a vzhledem k tomu, že byl poslední, který měl kapitána na starosti, je docela pravděpodobné, že to na něho bude chtít někdo hodit. Minimálně u jeho přímého nadřízeného plukovníka Woodwarda by ho to ani nepřekvapovalo. Když několikrát zaklepal, ozval se tlumeně nějaký hlas a on vstoupil dovnitř.

Kancelář gen. O‘Neilla, Budova 21, Atlantis, severní část Atlantiku, Země

- „Á, to jste vy, majore, připojte se k nám,“ pokynul mu O’Neill, který seděl na křesle u svého konferenčního stolku a spolu s ním tak činili i Woodward, Caldwell a doktorka Houstonová. Brooks vzal za vděk volným místem na kanapi vedle ní a nechal se seznámit se situací.
- „Tak, teď když jsme tu konečně všichni, můžete začít, doktorko,“ udělil generál slovo Ashley, která přednesla, co měla na srdci.
- „Díky… takže,“ začala trochu roztěkaně a snažila se něco rychle vyťukat v tabletu, „před chvílí jsme dostali výsledky z hloubkového průzkumu… Ježiš, kde to mám… Jo, tady! Takže, jak můžete vidět,“ položila tablet na stolek, aby na něho všichni viděli, „zasažené místo nejeví známky po ničem jiném, než byl malý podvodní sesuv, který vzniknul zásahem z vašich děl, admirále. Veškeré další cizí prvky však můžeme naprosto vyloučit a ani se mi nezdá, že by bylo příliš rozumné se domnívat, že by byl zásah natolik silný, aby… kapitána úplně vymazal z povrchu… zemského.“
- „Říkáte nám tedy, že je stále naživu?“ dedukoval pohotově Woodward.
- „No, ne… říkám. Teda, snažím se říct, že jsme nic nenašli. A tím ‚nic‘ myslím vůbec nic!“
- „A k čemu nám to teda vůbec je?!“ pokračoval trochu podrážděně plukovník.
- „No, já,“ koktala doktorka, ale přerušil jí O’Neill:
- „Když se nic nenašlo přímo na místě, máme nějakou možnost zjistit, jestli se tam odsud mohl někudy dostat? Posledně nám přeci pomohlo zčeření vody, ne?“ Doktorka mlčky uchopila svůj tablet, aby ho po chvíli generálovi ukázala se slovy:
- „Přesně to jsem taky udělala a podařilo se nám najít několik podobných zčeření v okolí.“
- „Ryby?“ vydal ze sebe stroze Brooks.
- „Spíše velryby v tomto případě, ale nejsem schopna vám říct, kterou cestu použil zrovna Caine… kapitán Caine.“ Odvětila Houstonová.
- „Dobře, stačí nám to, že je velmi pravděpodobné, že je stále na útěku. Stevene, víš, co máš dělat. Stejně tak vy, doktorko, můžete si buď vzít krátké volno, anebo se připojit ke skupině, která má na starosti pátrání po kapitánu Cainovi.“ Generál povstal, aby oba dva vyprovodil ze své kanceláře a pohledem dal vědět zbývajícím dvěma, aby ještě neodcházeli. Po chvíli se vrátil, ale už si nesedal zpět na své místo, nýbrž se jen postavil před svůj psací stůl a začal hovořit:
- „Na vás je nyní, abyste se ujali pátrací akce, ovšem vzhledem k nařízení předsedající hlavy státu a po doporučení maršála jsem nucen vás,“ podíval se přímo na Brookse, „majore, dočasně odvolat ze služby. Neberte to jako nějaký druh nevděku nebo snad msty, ale upřímně řečeno, ti papaláši nahoře jsou navyklí na to, že když se něco posere, tak musí popadat pár hlav, aby se snad za to necítili odpovědní oni. Chápete?“
- „Jistě,“ pravil kysele major a krátce pohlédl na Woodwarda, kterému se jakoby na chvíli ve tváři objevil neznatelný úsměv.
- „Jsem si ale jist, že hned, jak se to dá do pořádku, budu vás moct povolat zpět. Do té doby všechny vaše povinnosti od velení vašemu oddílu až po řízení pátrací akce převezme váš nadřízený plukovník Woodward. Vaše první četa zůstane prozatím neaktivní, dokud nebudete povolán zpět do služby. Vaše druhá četa pod velením kapitána Cordmana se ale může zúčastnit pátrání. Doufám, že proti tomu nic nemáte?“
- „Určitě ne, Rekordman bude mít radost.“
- „To je dobře. Seznamte plukovníka se vším, co bude potřebovat, a pak můžete jít. Plukovníku, majore, to je vše,“ rozloučil se s oběma důstojníky a oni podle očekávání opustili jeho kancelář. Za dveřmi se ještě plukovník krátce zastavil před majorem a řekl mu:
- „Doufám, že to neberete jako nějakou ránu pod pás, že jsem se ujal velení vašim podřízeným?“
- „To by mě ani nenapadlo, nemohli se dostat do lepších rukou,“ odvětil s dobře skrytou ironií major.
- „Jsem rád, že to tak berete, následujte mě, prosím,“ pravil Woodward a vydal se chodbou směrem k transportéru. Brooks nato pozvedl obočí a pak ho následoval.

Cestou svého nadřízeného seznámil se vším, co potřeboval, a potom, co tuto malou změnu oznámili i ostatním v situační místnosti, odkud bylo řízeno pátrání, se už Brooks vydal na ubikace do svého pokoje. Tam si sbalil všechno, co potřeboval, a zamířil přímo k transportérům, aby se dostal do hlavní věže, odkud ho již mohou transportovat na pevninu.
Na chodbách bylo celkem prázdno, nehledě na to, že je stále poměrně brzké ráno, v Budově č. 21 kmitají nohy nejrůznějších důstojníků, poddůstojníků a techniků neustále sem a tam, z místnosti do místnosti, ale nyní bylo něco jinak. Major ale nebylo s to přijít na to, čím by to mohlo být způsobeno, a tak to jednoduše hodil za hlavu a raději pohybem ruky otevřel dveře od transportní místnosti.
Uvnitř bylo jako vždy docela těsno, proto se nechtěl příliš zdržovat a raději rovnou zvolil cílovou stanici, od přímého dotyku s obrazovkou ho však odradily hlasy, které se mu ozvaly za zády. Otočil hlavu a uvědomil si, že to byl hlas plukovníka Woodwarda a dalších dvou mužů, kteří ho doprovázeli směrem k němu. Nebyli to však žádní jeho podřízení, ale dvojice slušivě oblečených kravaťáků s nenápadně vyhlížejícími kamennými obličeji. Svým zjevem na něho působili, jako kdyby měli na čele napsáno „pozor tajná služba!“.
- „Říkal jsem si, kdy se tady tyhle hajzlové ukážou,“ pomyslel si Brooks a pro jistotu vystoupil ven z transportéru. Když ho míjeli, vysvětlil plukovníkovi:
- „Zapomněl jsem si ponožky,“ a na dvojici supertajných panáků se falešně usmál tak, aby to poznali. Podle jeho očekávání zamířili přímo do jednoho z přenašečů a vzhledem k jejich stupiditě se ani neobtěžovali s tím, aby zakrývali místo, kam mají namířeno, a tak si ho mohl prohlédnout i on díky tomu, že chvíli počkal přede dveřmi. Chvíli potom, co se ozval charakteristický zvuk, se dveře znovu otevřely a major zvolil jednoduše stejnou destinaci jako oni. Jeden ze žlutých bodů na obrazovce, který byl blízko jižních doků.

Cely, jižní část Atlantis, severní část Atlantiku, Země

Trojice, již major sledoval, se za tu chvilku ani příliš nevzdálila, ale pořád to stačilo na to, aby se jim nepoštěstilo zaslechnout to, že se za nimi někdo přenesl. Ostatně s takovou četností, jakou každý člověk na Atlantis transportování podstupuje, už si asi taky vypěstovali slušnou intoleranci vůči jeho zvukovým projevům. Brooks nemusel dlouho hloubat nad tím, kam mají namířeno. To, co ho zajímalo, bylo spíše to, co tady chtějí.
Následoval je tedy do jedné z cel, kde byl, podle jeho očekávání, uvězněn desátník Ryan. Ten, hned jak je spatřil ve dveřích, očividně zbledl a pokusil se dožádat se u plukovníka nějakého vysvětlení:
- „Pane… co se to děje?!“ Oba muži na nic nečekali a hned začali rozmlouvat s ochrankou nejspíš proto, aby jim řekli, jak ho chtějí odsud odvézt. Brooks se mezitím připojil k plukovníkovi a doplnil desátníka:
- „To by mě taky zajímalo… pane.“
- „Á, majore,“ krátce se na něho ušklíbl, „Vy tu stále ještě jste?“
- „Zahlédl jsem vás s vašimi novými kamarádíčky od tajnejch, tak jsem se přišel zeptat, co hodlají dělat s mým poddůstojníkem.“
- „Líbí se mi vaše starostlivost, majore, ale toto nejsou žádní mí „kamarádíčkové“, ale agenti Mezinárodní zpravodajské služby a jsou tu s pověřením maršála a prezidentské rady.“
- „A co-co se mnou chce dělat tajná služba?“ vykoktal ze sebe desátník, který po tom, co to někdo řekl nahlas, zbledl ještě více.
- „Budu hádat,“ řekl Brooks, „Je to přísně tajné.“
- „Uhodl jste, majore, ale vás mohu ujistit, že o vás bude dobře postaráno. Rada chtěla pouze ujištění, že nedojde k dalšímu… incidentu a maršál se osobně přimluvil, aby s vámi bylo zacházeno, jak se sluší a patří.“
- „Oni mají normálně v popisu práce, aby se s lidmi takhle nechovali?“ rýpnul si Brooks s nechutí k plukovníkovu rozhodnutí i k tajné službě.
- „Pro převoz vás uspí, aby se minimalizovala možnost dalšího útěku. Pokud se chcete tady s majorem rozloučit, máte na to chvíli,“ pravil plukovník, který majorovu poznámku zcela zjevně ignoroval, a poodstoupil, aby si mohl promluvit s dvojicí mužů opodál.
- „Majore, nemůžete mě z toho nějak dostat?!“ vydal ze sebe poněkud zoufale desátník a opřel se o kovovou část mříží. Major těžce vydechl, zašklebil se a s nechutí přiznal:
- „Bohužel, odvolali mě, takže můžu tak akorát kulový…“
- „Tak to jsme dva,“ podotkl Ryan a odstoupil dál. Brooks počkal, až ho dvojice agentů omráčila stunnery skrze silové pole, a pak je následoval až k transportérům, odkud s nimi už stejnou cestou pokračovat nemohl. Vydal se tedy do hlavní věže, kde se zařadil do fronty čekajících na přenos na pevninu.

Asi o týden později…

Brooksův byt, Alexandrie, Virginie (kousek od D.C.), Spojené státy, Země

- „… Už je tomu pár dní, co se začaly šířit zvěsti o tajemném ochránci, který po celé zemi bojuje se zločinem a zachraňuje lidské životy. S tím, jak se historky o něm šíří dál a dál, se ale zároveň šíří mnoho otázek. Kdo je ten maskovaný hrdina? Proč to dělá? Proč se ještě neukázal a kde získal takové schopnosti. Mnozí říkají, že umí běhat rychleji než kulka, jiní že ještě rychleji. Prý je silný jako Hulk a mistra světa ve vzpírání strčí se smíchem do kapsy. Všechno slyší, všechno vidí, a to nejen ve dne. Neudělá mu nic oheň ani letící kulky, natožpak pád ze stometrové budovy.
Zločinci ho nenávidí, jejich oběti milují a stejně tak i celá města propadají této nakažlivé horečce, i když nikdo vlastně neví, kdo ten tajemný cizinec je. A je to vůbec cizinec? Co když je to někdo z nás, běžný občan nebo snad návštěvník z vesmíru? Byl obětí jakýchsi utajených vládních pokusů, nehody, nebo ho prostě kousl radioaktivní superpavouk tak, jak to všichni známe z tolik oblíbených filmů o Spider-manovi, Supermanovi a mnohých dalších.
Podobné otázky si nejspíš klade každý z nás, kdo o tajemném hrdinovi už slyšel, nebo se s ním snad dokonce i setkal, a tak to bylo i tady s přítomnou Carlou Lopezovou, dobrý den, Carlo,“ řekla reportérka a nacpala mikrofon ženě hispánského původu pod nos.
- „Dobrý den…“
- „Povězte nám, co se vám stalo?“
- „No já… šla jsem večer parkem…“
- „V kolik to bylo hodin?“
- „Asi ve čtvrt na jedenáct…“
- „A to jste se nebála takhle pozdě v noci jít sama parkem?“
- „No, já takhle chodím každý den…“
- „A proč zrovna parkem?“
- „No, je to lepší než oklikou kolem banky a Wal-martu…“
- „Čili protože je to kratší, nemám pravdu?“
- „No, ano.“
- „Pokračujte prosím.“
- „No, tak, jdu jako tím parkem a najednou něco slyším…“
- „Lupič, že ano?!“
- „Ale kdepak, kocour to byl, ale pěkně mě vylekal…“
- „Kocour,“ konstatovala s mírným zklamáním reportérka, „A co bylo tedy dál?“
- „No, pokračovala jsem dál a pak…“
- „Se objevil ten lupič, že?!“ tlačila na pilu dál žena s mikrofonem.
- „No… ano,“ rezignovala hispánská žena a raději jí dala to, co chtěla. „Objevil se u stromu a vytáhl na mě zbraň, jako ať mu dám tu…“
- „Peněženku?“
- „Ne, větší, na rameno…“
- „Kabelku?“
- „Ano…“
- „Dala jste mu ji?“
- „Jistě, ale když se díval, jestli tam mám nějaké peníze nebo mobil ozvala se rána…“
- „Jaká rána? Můžete nám jí nějak popsat?“
- „No, znělo to trochu jako letadlo, víte… jako když začne letět hodně rychle…“
- „Myslíte, jako když překoná rychlost zvuku?“
- „Ano, tak podobně…“
- „Dobře, a co se dělo dál?“
- „No, když jsem se otočila na toho muže, ležel na zemi a kabelka se mi sama skočila do ruky…“
- „A nikoho jste neviděla?“
- „Ne, jen se odněkud přihnal silný vítr, úplně to bralo listí ze stromů…“
- „Ale říkala jste, že jste viděla toho zachránce…?“
- „No já… říkala jste, že jste z televize a….“
- „Chápu,“ řekla otráveně reportérka a obrátila se čelem ke kameře, „Tajemný neznámý tedy bohužel dál zůstává v anonymitě. To, že ho však nebylo ani vidět, jen demonstruje, jak rychle se dokáže pohybovat. Doufejme jen, že příště natolik zpomalí, abychom ho mohli zahlédnout alespoň jako šmouhu. Pro kanál pět, Jackie Fisherová!“

- „No, to byla zase kravina,“ posteskl si Brooks a vypnul televizi. Potom položil ovladač na stolek vedle svého křesla v obývacím pokoji a otevřel si další plechovku vychlazeného piva. V tom ho však vyrušilo zvonění jeho mobilního telefonu. Major popuzeně odložil plechovku a natáhl se pro šíleně zvonící a vibrující přístroj, aby ho přijetím hovoru uklidnil:
- „Haló,“ řekl zesíleným hlasem, protože si uvědomil, že mu z plechovky pivo vyteklo na čerstvě utřený dubový stolek.
- „Zatraceně,“ vydal ze sebe, když nikdo po chvíli neodpovídal, zatímco se druhou rukou s novinami snažil zlikvidovat tu spoušť, „Je tam ku*va vůbec někdo?!“
- „Jste to vy?“ ozvalo se po chvíli tichým hlasem.
- „Jo, a kdo by to asi byl, Santa Klaus? A kdo jste ku*va vy?!“
- „Brooksi, to jsem já,“ znovu zašeptal hlas.
- „Kdo sakra? Myslíte, že poznám šeptat každého debila?!“
- „Zelenáč…“
- „No, to je mi novinka. Víte, kolik lidí jsem za svůj zas*anej život pojmenoval jako zelenáče?!“
- „Hm, to máte asi pravdu, ale s kolika z nich jste lítal v SR-71 Blackbird?“
- „Jo, to ten výběr už trochu zmenšuje. A kdy to bylo?“
- „To přece víte, ale řekl jste mi, ať udělám nějakej zázrak, a já ho udělal.“
- „Jo, a jakej?“
- „No, jestli si ještě pamatujete, letěli jsme chvíli volným pádem, no a zázrak byl, že jsme s tou kraksnou ještě dokázali přistát. To ještě nikdo před náma nedokázal, pokud mu vysadili oba motory.“
- „Tak, hele, to jste mi tenkrát neřekl!“
- „Však to znáte, nepřišlo mi to důležité…“
- „Možná je lepší, že jsem to nevěděl.“
- „Tak vidíte, co byste beze mě dělal?“
- „Pil pivo?“
- „Vy v práci můžete pít pivo?“
- „Nepracuju, jsem doma.“
- „Já vím…“
- „Tak proč se ku*va ptáte?!“
- „Jen jsem vás zkoušel.“
- „Tak mě ku*va přestaňte zkoušet a raději mi řekněte, co po mě chcete?!“
- „Myslel jsem, že pokecáme, dlouho jsem vás neviděl.“
- „Mám to položit?!“
- „Nemyslel jsem takhle, myslím osobně.“
- „Tak přijďte sem, proč já bych měl kvůli vám někam chodit?!“
- „No, abych pravdu řekl, nechci se nechat dát hned zašít.“
- „Chápu… Co navrhujete?“
- „Nějaké místo, dál od lidí, ne na očích…“
- „A něco konkrétního byste neměl?“
- „Nebojte se. Dám vám včas vědět.“
- „To jsem teda rád.“
- „Hele, já slyšel ironii!“
- „Jo a já zase, že se vám zlepšil sluch.“
- „Ha, ha…“
- „To je všechno?“
- „No, ještě něco… Nerad bych, abyste to někomu říkal.“
- „Já?“
- „No, jo… Sice vím, že vám můžu věřit, ale…“
- „Ale?“
- „Přece jenom jste člověk, co by rád svou práci zpět.“
- „To máte teda recht…“
- „Tak vidíte.“
- „Budu nad tím přemýšlet.“
- „To jsem rád. Kdybych se chtěl nechat chytit, můžu zavolat Woodwarda.“
- „Dobrej nápad.“
- „Radši budu končit, mějte se,“ řekl hlas v telefonu a ukončil spojení. Brooks položil telefon na stůl a na chvíli se zamyslel.

Korekci provedla "moje osvědčená" DarkLive, které tímto za to velmi děkuji...
Jakékoliv reakce, postřehy či názory jen vítám!!!

bouchejte šampaňský, otevírejte sudy s pivem, Jack je zpět ... pauza byla dlouhá, ale jak vidno, změny ve stylu psaní minimální => paráda jako vždy

No ne, pokračování! Bomba!
Odpověděl bych dřív, ale když mi přišel mail, čekal jsem, že to bude jen další člověk, kterej se ptá, jak je to s povídkou

Další část opět super, je fajn, že hodláš pokračovat Pro mě jsi stále č. 1, co se týče povídek

Páni, nečekal jsem, že by se někdo mohl ukázat takhle brzo, jsem příjemně překvapen...
O to víc mě těší, že se vám dvěma nový díl líbí a že jste po té dlouhé době nezapomněli, že tu taková povídka vůbec je...

Daedalos304: No, pokud je to dobře, že se styl nezměnil, tak jsem rád i já... Jinak díky, za kladné hodnocení...

Russell: Díky, takový ocenění nejvíc motivuje k dalšímu psaní...

EDIT:
Tak, právě se mi ohlásil jakop a tak dodávám i soubory PDF a DOC včetně nové části posledního dílu, za zprostředkování převodu a rychlost mu tímto děkuji...

Kód: Vybrat vše

http://www.ulozto.cz/9736384/task-force-part-04-doc
http://www.ulozto.cz/9736385/task-force-part-04-pdf

Tak už sa hlásim aj ja.
Síce o niečo pozdejšie, ale s o nič menšou radosťou, som prečítal aj túto časť a pridávam sa k predchádzajúcim hodnoteniam.
A som rád, že si znova tu.
, budem sa .

Nazdar, jsem rád, že si se už ohlásil i ty...
A děkuji i tobě za tvé hodnocení a to, že se budeš ...

Tak přemýšlím.. jak čato budeš vydávat? Už je tu zase přes měsíc ticho
Jen tak pro informaci, abychom věděli

Zdravím...

No, dobře, tohle musí znít blbě po několika měsících, natožpak téměř roce... ale nějak sem začít musel, takže...

Otázka: Má ještě někdo zájem o pokračování?

Pakliže některý z bývalých čtenářů, kteří ještě žijí, tj. pohybují se v okolí fóra a pamatují dobu kamennou, kdy sem ještě psával (a jen tak mimochodem se zapřísahal, že tomu chci dát tak jako tak nějaký konec, i když to mělo být rychleji než sem původně plánoval ) bude mít ještě zájem a nebo se najde někdo nový, jenž také nebude hendikepován tím, že nic předtím ode mne nečetl...

Můj návrh: Zamyslím se nad tím, jak by šlo Task Force dokončit během prázdnin (tj. jediné doby kdy mám opravdu čas psát a momentálně se nemohu ani na nic vymlouvat), ovšem nejspíš bych nenavazoval na poslední díly, kde jsem se tak trochu dostal do pasti momentálních nápadů, které jsem ale bohužel buď nedokázal rozpracovat a nebo mě po pár dnech/týdnech přestali zajímat a tím pádem sem ztratil také chuť o nich psát...

Nejspíš by tedy došlo na nějaké shrnutí toho, co se stalo od vzniku jednotky "Task Force" a následoval by trochu jiný příběh, než jsem plánoval, který by se mohl během několika měsíců uzavřít a ukončit tak příběh (o což mi jde) více filmovým stylem. Výhodou by bylo, že v takovém případě by mě přestali svazovat obvyklé seriálové otěže typu (nemohoucnost zabít důležité a hlavní postavy, aby čtenář neztratil zájem apod.). Navíc bych se také pokusil (pokud by to bylo v mých silách) po vzoru SG - 24 hodin vymyslet něco nového, co sem v prostředí SG zatím neviděl (i když mohlo by to být tak, že sem si toho vlastní blbostí prostě nevišml ) a tím by se to celé mohlo oživit...

Co říkáte?

Jo, a sry za ten sloh, dlouho sem tu nebyl, asi mi chybí psaní...

já jsem rozhodně pro dokončení povídky...a jak to uděláš nechám jen a jen na Tobě...přece jen to co si nastínil povede ke zdárnějšímu konci, než kdybys měl pokračovat v nščem co sis podle tvých slov pos*al

takže keep writing a doufám, že se zde brzo setkáme u tvého nového dílu

Tak já jsem rozhodně pro dokončení a naprosto s tebou souhlasím v tom, aby si se v příběhu vrátil do bodu, kde si ještě nebyl s dějem v pasti (podle mě si si to s těma vyjímečnýma schopnostma hlavní postavy trochu pohnojil, ne že by to byl špatný nápad nebo se to špatně četlo, ale jak z toho vybruslit aby to mělo hlavu a patu...že? ).

Takže držím palce a jako jeden z pamětníků tvých povídek se zavazuji k četbě nových dílů, které se tu určitě v krátké době objeví