Tak tady máte třetí část. Doufám, že se bude líbit.

Třetí čas
Z plátna promítačky na něj přátelsky mrkala tvář doktora Jacksona, zatímco Jonas Quinn seděl na druhé straně své kanceláře a přemýšlel nad významem tabulky, kterou mu jeho pozemský přítel před pár dny nechal poslat. Zároveň si byl jistý, že v tutéž dobu nad tím že problémem dumá i celé archeologické oddělení ministerstva vědy, neboť Jonasovy kroky byly v posledních letech bedlivě sledovány snad všemi orgány Langarské zpravodajské služby. Pravda byla totiž taková, že kdysi uznávaný vědec a průkopník byl dnes v jejich archivech označen jako subjekt nežádoucí, tj. nemohl si ani vypůjčit knihu bez toho, aby předtím prošla několika policejními kontrolami. Na vině byly zejména Quinnovy přátelské vztahy k Zemi, které se v průběhu okupace planety Orii neodhodlala k žádné akci a namísto toho se soustředila na vyřešení problému v širším měřítku. Zázrak vůbec byl, že se k Jonasovi Danielova zpráva dostala, když před pár dny jednotky SGC obsadily zařízení, ve kterém byla přechovávána langarská hvězdná brána.
„Clava Thessara Infinitas,“ opakoval si Jonas neustále dokola a při poslechu Danielova hlasu, plynoucího z reproduktoru masivního filmového projektoru, pilně studoval fotografii onoho antického artefaktu. Tvarem připomínal mince ze staré Číny, avšak namísto znaků jej zdobily symboly, jaké byly i na bráně.
Podle Daniela by to měla být šifra, jejíž rozluštění vede k antické pokladnici. Odtud také název Clava Thessara Infititas – Klíč k nesměrnému bohatství. Ještě před několika lety se o něj velice zajímala skupina lidí okolo Ba´ala, později ale hledání pokladu upadlo v zapomnění. Nyní Daniel celé pátrání znovu otevřel a dokonce byl přesvědčen, že by mu s tím Jonas mohl více než pomoci. Jenže langarský vědec už nad tím proseděl nejednu noc a stále si nevěděl rady. Kombinací znaků byly desítky.
Hrubé kovové dveře kanceláře se otevřely a vešla Jonasova manželka Kianna, v jedné ruce držíc plechový obědník.
„Přinesla jsem ti něco k jídlu. Sedíš tu už od rána,“ napomenula ho a položila jídlo na stůl. Přitom se se zájmem zadívala na mužovu práci.
„Promiň. Nemám, co bych jinak dělal, tolik mi chybí má stará práce.“
„Taky by ses mohl někdy věnovat své ženě,“ usadila se na desce stolu a koketně na něj zamrkala. Následně si poté vyměnili dlouhý polibek.
„Omlouvám se,“ usmál se a odklopil víčko obědníku, „Sekaná! Miluju tě,“ na to se jen uchechtla, a zatímco si Jonas dopřával stydnoucí večeře, začala si prohlížet Danielem zaslané fotografie.
„U Thalose…“ zašeptala.
„Co jsi říkala?“ zeptal se s plnou pusou po domácku pečeného chleba.
„Kde jsi tohle vzal?“
„Poslal mi to doktor Jackson, ze Země. Proč?“
„Myslím, že už jsem to viděla!“ Jonas položil krajíc a vstal ze své židle. Zpříma se Kianně zahleděl do očí.
„Kde? Jak jsi mohla?“
„To… ten Goa´uld ve mně. Myslím, že s tím měla něco společného,“ Jonas se okamžitě začal přehrabovat ve svých papírech a vytáhl další fotografii, na které byla strana z knihy Antika, který si v pozemské historii říkal Merlin. Byl tam výjev muže, který nad hlavou držel zvětšenou podobu toho artefaktu.
„Říká ti to něco?“
„Ne.“
„Vážně?“
„Jonasi, prosím.“
„Promiň, promiň. Ale tohle může být důležité, Kianno! Víš, co může být ta mince zač?“
„Je to… je to klíč. Ukazuje adresu.“
„To vím, ale víš s jakými symboly? Prosím, miláčku, musíš si vzpomenout.“
Pozorně se na fotografii zadívala, pak jen zakroutila hlavou:
„Ne,“ odmlčela se, „Ale vím, které tam nepatří. Tyhle tři. Pak tenhle. Tenhle. A tento.“
Jonas svou ženu pohladil po tváři a daroval jí další polibek. Právě nejspíš přišli na to, kde se ten poklad má nacházet. Rychle načmáral na vybledlý papír zbývajících deset symbolů, ke každému přiřadil jeho fonetickou hlásku, podobně jako to udělal generál O´Neill při pátrání po Proclarush Teonas. V tu chvíli Jonas konečně uviděl to, co měli všichni hledači celou dobu na očích. Škrtnul tři přebytečné znaky, až mu jich zbylo sedm, které bez výchozího bodu jasně pravily: Thessara.
„Příchozí červí díra!“ oznámil Chuck a následně ihned dodal: „Kód SG-5, pane.“
„Vypněte štít,“ rozkázal plukovník Sheppard a z výšky pozoroval, jak se další tým vrací skrze bránu na svou domovskou základnu v Atlantidě. Byla to pro ně jen další rutinní mise, při které se toho nic moc nedělo. Nebylo divu, že byly docela zklamaní, když byli ještě před pár týdny přesvědčeni, že odejdou s plukovníkem Telfordem na Destiny. Na ten úkol se připravovali hlavně psychicky a těžko říct, co se jim honí v hlavách teď, když nakonec k ničemu zásadnímu nedošlo.
Sheppard se zapřel o svou berli a na jedné noze se odkulhával směrem do své velitelské kanceláře. Ač mu bylo sotva něco přes čtyřicet, vlasy měl bílé a obličej mu zdobila řada vrásek. To všechno byl pozůstatek Wraithského útoku na Zemi před dvěma lety. Bylo ironické, kolikrát za těch pět let strávených v Pegasu čelil zpříma i daleko větším hrozbám a nakonec jej takhle zřídí jediný wraithský voják. Ovšem jak by se teprve musel cítit Ronon, který tenkrát na superúlu přišel o život úplně.
Plukovník se svalil na židli za stolem, která dlouho sloužila pouze civilnímu veliteli města, a nalil si pořádnou sklenku whiskey. V tom si všiml, že na pohovce naproti němu sedí generál O´Neill.
„Pane!“
„Nevstávejte, plukovníku.“
„Rozkaz. Dáte si taky?“
„Díky, řídím… obranu,“ generál se přesunul z pohovky na židli, aby mohl hledět Sheppardovi přímo do tváře, „Tak jak se vám daří?“
„Vidíte. Nic moc. Předpokládám, že sebou nesete rozkazy k mému převelení.“
„Tak nějak.“
„Samozřejmě,“ sarkasticky se usmál a kopl do sebe celou sklenici, následně už si nalévajíce další, „Kdo to bude? Carterová?“
„Carterová má své místo na Hammondu a IOA si stejně žádá civilistu.“
„Jasně, já zapomněl. Nemyslete si, že to beru špatně, generále. Vlastně se na to docela těším. Vrátím se domů, možná si pořídím psa.“
„Myslím, že ne, Shepparde.“
„To mám dělat kancelářskou robotu v Pentagonu? Nezlobte se, pane, ale tohle není práce pro mě. Nejsem Lorne. Už tak od té doby, co Landry odešel do důchodu a z Woolseyho se stal velvyslanec Woolsey, nedělám nic jiného. Co byste taky čekal vod kripla.“
„Ne to vůbec ne. Navrhl jsem vás jako kandidáta na projekt Lazarus.“
„O tom jsem v životě neslyšel.“
„Ani jste nemohl. Řekněme, že ani vy jste k tomu do teď neměl patřičné oprávnění.“
Sheppard přimhouřil oči a se zájmem se zadíval kamsi na generálovo čelo: „O co jde, pane?“