Stargate Vendetta III Epilog.

[Patas25]

No, když si Jakop pojmenoval zbraň, tak si ji vlastně aji vybral. Doporučil mi celkově tři a já vybral Žanetku.

Toto je spoiler!!!:

Doufám, že vám došlo, že Jan v povídce představuje Jakopa. Jinak kdyby někdo po sobě chtěl pojmenovat postavu, nebo vytvořit vlastní, nebude mi to ani vadit. Akorát neslibuju, že tam nutně bude mít důležitou roli. Kdo bude chtít stačí SZ a domluvíme se.

Pridávam sa k ostatným, ale proste tam bolo niečo čo sm buď niekde čítal, alebo videl.

[Patas25]

Opět thx Jakopovi za korekci.

Díl 9 – První ranní paprsky

Po zbytek noci byl převážně klid. Taková neopatrnost, která umožnila útok do zálohy, se už nesměla opakovat. Na zbytek noci převzal velení plukovník Mitchell. Během své pracovní směny vyslal několik jumperů, které podrobně pročesali jezerní dno, a všechny podezřelé tunely uzavřely.

Přibližně stovka vojáků posbírala nepřátele na jedno místo, polila je hořlavinami a opět zapálila. Nyní se ovšem kouř dostal i na kraj obytné oblasti a lidé se začali na chvíli přesouvat. Nikomu ten zápach nebyl rozhodně příjemný, a pokud to šlo, dávali si přes obličej šátky a holt museli počkat, než vítr zápach odvane.

Mitchell seděl v křesle ve velitelském jumperu a sledoval obrazovku. Na ní byl záznam senzorů. Ty také sahaly asi do kilometrové hloubky, ale přesněji to záleží na geologickém podloží.
Rodneyho tým některé vzorky už analyzoval a u pár měli předběžné výsledky. I takové jednoduché informace byly zveřejněny na obrazovce.

„Plukovníku, jak jde noční směna?“ Zeptal se Teal´c, který právě přišel do jumperu a sedl si na místo navigátora.
„Od posledního útoku je klid. Na obranných liniích jsem vyhlásil poloviční hlídky.“ Odpověděl mu Mitchell.
„Rozumím. Přibližně za hodinu začne svítat. Mistr Bra´tac začal připravovat pohřeb hodný pro Jaffy. Přišel jsem navrhnout, ať se na pohřební hranici přidají i padlí vojáci ze Země. Na vaší planetě byla oblíbená kremace a nyní by nebylo vhodné kopat hroby a dávat na ně mramorové pomníky.“ Řekl Teal´c.
„Taky jsem o tom přemýšlel. Generál O´Neill vám to taky chtěl navrhnout. Má jedinou podmínku, promluvit na pohřbu.“ Informoval ho Cameron.
„Očekával jsem, kdy bude mít proslov. Celou dobu se léčil a někdo už musí promluvit o naší situaci.“ Řekl Teal´c.
„To ano.“

5:46 – 2. Den

První sluneční paprsek proťal temnou roušku noci a v té chvíli se otevřely zadní dveře jumperu. V zadní části antické lodi stál generál O´Neill. Z lodi, která se vznášela v třiceti metrové výšce, měl výhled na tisícovky civilistů, vojáků a Jaffů. Všichni se přišli rozloučit s muži, co padli, když je bránili.

O´Neill aktivoval vysílačku, kterou měl na pravém uchu a začal s projevem.

„Vážení, dříve než začneme se samotným obřadem, chtěl bych se vyjádřit k situaci, ve které jsme.“ Řekl Jack, oddychl si a poté pokračoval.
„Nepřítel se na nás vrhl, a bezlítostně ničil naše lodě, bortil naše základny. Nejhorší bylo, že ničil celé planety a bez lítosti zabíjel ženy a děti. I když jsme bojovali ze všech sil, jediné co zbylo z našich galaxií je naše město. To město, které jsme museli opustit, a doufám, že se ještě jednou projdu po jeho chodbách.“ Řekl O´Neill a přecházel od jedné strany jumperu k druhé.
„Ale, my jsme přežili. Máme novou planetu, nový domov. Tito vojáci, kteří mají dneska pohřeb, nám zajistili bezpečí. A jejich jménem, našim jménem pošleme veškeré nepřátele do pekel. A hlavně tam pošleme bezcitné Furlingy!“ Zařval Jack a po davu se ozval jednotný křik, až se mnohým zježili chlupy na zátylku.

Poté Jack udělal pár kroků vzad a na místo něj tam vstoupil Bra´tac. Také si aktivoval vysílačku a pokračoval v jeho řeči.

„Nyní, ale máme úkol. Musíme uctít památku našich bratrů. Prosím skloňte hlavy a začněte se semnou modlit za jejich duše.“ Řekl Bra´tac a sklopil svoji bradu. Jen on přeříkával jakousi Jaffskou modlitbu. Každý Jaffa ji citoval také. Lidé na místo toho buď poslouchali a vzpomínali, nebo se modlili ve svém rodném jazyce.
Když po pár minutách mistrova řeč ustala, opět vzhlédl a díval se do davu. V mnohých tvářích viděl stesk, občas i lesknoucí se slzy, ale narazil i na vzteklé tváře toužící co nejdříve po odvetě.
Po chvíli kývl na Jaffy, ozval se hluboký táhnoucí se zvuk rohu a zanedlouho se pohřební hranice rozhořely. Většina lidí sledovala plameny několik minut, ale našli se i tací, kteří se vraceli ke svým přístřeškům, nebo pomalu směřovali na stavbu.

Na stavbu směřoval také Zelenka, který se měl sejít s architektem, aby zhodnotili stav betonových základů.

Jakmile došel do centra rozestavěné základny, tak se u betonových základů skláněl muž a pozorně je kontroloval. Zelenka k němu došel a pak na něj promluvil.

„Jak to vypadá?“
„No, generál je blázen, když už na tom chce stavět stěny.“ Řekl stavební inženýr.
„To je to tak hrozné?“ Opáčil Zelenka.
„Je to sice rychleschnoucí beton, ale normálně na Zemi bych to nechal minimálně tři dny.“ Řekl inženýr.
„Jenže tady nejsme na Zemi. Máme tu tisíce lidí, co by chtěli suché postele a teplou sprchu. Proto musíme co nejdříve dostavět aspoň sociální zařízení a ubikace.“ Odpověděl Zelenka.
„No, to já vím. Proto budu celý den procházet základnu, a když jen jedna budova bude alespoň trochu vhodná pro stavbu, vydám pokyn.“ Odpověděl inženýr.
„Ano, ale ve skutečnosti jsem s tím počítal. Proto máte za úkol vytvořit síť elektrického vedení a odpadu. Také začneme stavět budovu u jezera, která poslouží jako čistička. Od ní natáhněte vodovodní trubky na sociální zařízení a ubikace.“ Řekl Zelenka.
„Do laboratoří se voda nenavede?“ Zeptal se inženýr.
„Ne, máte to na tom plánu. U laboratoří budou vodní nádrže.“ Odpověděl Zelenka.
„Dobrá, jak bude možnost stavět, tak se vám ozvu.“ Odpověděl inženýr.
„Dobrá, a moment. Jak se vlastně jmenujete?“ Zeptal se Zelenka.
„Jsem stavební inženýr Colin Rigix.“ Odpověděl.




6:13 – 2. Den
Východní obranná linie

Několik můžu, položilo pět velkých, zelených beden před dřevěnou hradbu. Poté kolem nich proběhla asi stovka mužů, která zajišťovala oblast asi pět set metrů od linie. Na jeden kopec vyběhl mladý Pospíšil, který měl v doprovodu dva muže, a na vrcholu si opět složil svoji Žanetu a začal krýt přilehlou oblast.

K bednám přiběhl Sheppard, a za ním vojáci nesli další tři bedny. Plukovník se rozhlédl po okolí a zařval na ženisty.

„Dva pásy, široké deset metrů. Rozestup mezi pásy padesát metrů. V mezeře ostnaté dráty. Rozmístění náhodné, veškeré pozice zaznamenejte do tabletů.“ Vydal pokyn John.

Vojáci otevřeli bedny, vytáhli nášlapné miny nejnovější generace. Tyto miny byly dříve vyvíjeny v oblasti 51 na Zemi.



Vojáci začali vykopávat malé díry, vložili miny dovnitř a na zařízení dali tenkou vrstvu hlíny. Když pracovali asi deset minut, postavil se vedle Johna mistr Bra´tac.

„Plukovníku Shepparde, můžete mi říct, co mají ty zařízení dělat?“ Zeptal se Jaffa.
„Jsou to nášlapné miny. Když na nás zaútočí, budou muset přejít přes minové pole. Máme tu několik druhů min. Ale jednoduše, pokud na ni někdo stoupne, a tlak na toto zařízení odlehčí, tak mina exploduje. Tak alespoň poznáme, jestli na nás budou útočit.“ Odpověděl John.
„Chytré zařízení. Ale jak zabráníme, aby na to stoupl někdo z našich?“ Zeptal se Bra´tac.
„Pás min, který je blíž k naší obranné linii, bude deaktivovaný. Pokud budou útočit, stihneme je včas aktivovat, než přejdou vnější pás. A také si zkuste tyto brýle.“ Řekl John a podal mu speciální brýle z oblasti 51.
Mistr Bra´tac si je nasadil a pak pochopil.
„To je hodně chytré.“ Odpověděl. Brýle obsahovaly ve svém skle zvláštní prvek, který odhaloval 3D projekce. Tyto brýle byly v bednách s minami, a používali se na určování jejich pozic. Ten, kdo se skrz ně díval, viděl nad jejich umístěním 3D projekci, která na ně upozorňovala.

6:29 2. Den
Rodneyho laboratoř v jumperu

Rodney seděl v jednom z křesel a divoce bušil do klávesnice. V jeho zádech chodili další vědci a dávali vzorky do přístrojů a výsledky zapisovali do tabletu. Uprostřed horlivé práce, se palubní deska jumperu rozsvítila a ozvala se dvě pípnutí. Rodney se podíval na obrazovku, přesednul si na místo pilota a chvíli se prohraboval v palubním počítači. Během chvíle konečně našel hledanou zprávu. Nejprve byla v antičtině a pod ní byl překlad v angličtině.

„Tak hodně štěstí.“ Řekl Rodney, vypnul obrazovku a rozeběhl se ven. Tam narazil na pár vojáků a zeptal se, kde najde plukovníka Shepparda. Tam se dozvěděl, že je u východní linie a zařizuje další bezpečnostní opatření.

Rodney se tam okamžitě rozeběhl a za pár minut tam také doběhl. Chvíli trvalo, než spatřil typickou černou rozcuchanou hlavu.
Když k němu došel, udýchaně na něj zařval.

„Kondenzátory CAE jsou konečně propojeny s distributorem štítu. Teďka musíme doufat, že plán vyjde.“ Řekl Rodney.
„No dobrá, budu držet palce. Ale Rodney, nemohl jsi mi to zavolat vysílačkou?“ Zeptal se John.
„Sakra já jsem debil.“ Řekl Rodney, máchl rukou a odešel zpět ke své provizorní laboratoři.
„Já ti to rozmlouvat nebudu.“ Řekl si sám pro sebe John, když byl Rodney z doslechu.

„Sakra já jsem debil.“
„Já ti to rozmlouvat nebudu.“

pekne
tesim sa na pokracovanie

Celkom zaujímavé.
A vidím, že už začínaš zapájať aj obyčajných ľudí :

„Jsem stavební inženýr Colin Rigix.“

Konečně herecké obsazení, jen jsme se ještě nedomluvili na honoráři

[Patas25]

Rigix: To by se ti asi líbilo co? xD

Overlord15: To se musím přiznat, že to vymyslel Jakop. xD

Patas25: No ty jsi to měl do toho jak Rodney odešel, toho Johna jsem ti navrhl, protože mi to tam sedělo a měl jsem to živě před očima. Nejdřív to, když si Rodney uvědomí, že má vysílačku i to jak odchází a John si sám pro sebe řekne, to co řekl

[Patas25]

A opět musím poděkovat Jakopovi za korekci.

Díl 10 –Posílení obrany

8:13, 2. Den
Transportér číslo 2, sloužící jako polní nemocnice

V transportéru nebyli pouze pacienti, ale nyní tam byla pětičlenná hlídka, která měla zajistit bezpečnost doktorům. Na příkaz generála Shepparda tam bylo odvezeno pět mrtvých nepřátel a jejich těla byla určena k pitvě.

„Dobré ráno.“ Uvítala je Jennifer, jakožto hlavní lékařka a v zádech měla další čtyři doktory.
„Zdravím doktorko.“ Odpověděl desátník a poté pokračoval.
„Máte tady pět těl a generál chce veškeré podrobnosti.“
„Proto budeme dělat pitvu a veškeré vzorky podrobně prozkoumáme.“ Odpověděla Jennifer, přistoupila k prvnímu černému pytli. Jedním tahem jej rozepnula a podívala se na něj z blízka.
„Tak odvezte mi toho fešáčka do karantény a ty ostatní taky.“ Řekla Jennifer a ukázala na předem připravené izolační stany.

8:20, 2. Den
Severně od rozestavěné základny

Když proběhl útok od jižního jezera, tak se vojákům v první linii podařilo zajmout dvacet nepřátelských domorodců. Bezpečnostní oddíly jim odebraly zbraně a schované čepele. Potom všichni domorodci byli uvězněni v předem připravených klecích. Ocelové tyče jim bránili k útěku a za nimi se pochybovalo pro jistotu padesát vojáků v čele s rozhněvaným Rononem. Zajatci byli překvapivě klidní a nabízeného jídla se ani nedotkli.

„Jsou hodní?“ Zeptal se O´Neill, který právě přišel.
„Nejdříve lomcovali o mříže. Tak jeden dostal stunnerem a od té doby jsme k mřížím připojili jeden benzínový generátor.“ Odpověděl Ronon.
„Chytré.“ Odpověděl Jack. Poté se obrátil k vězňům a začal obcházet klec. Šel pomalým krokem a každého nepřítele si bedlivě prohlížel a zvlášť je vyzýval pohledem a čekal jejich reakci. Většina byla klidná a s ledem v očích pronikavý pohled oplácela. Nakonec se přeci jenom našel jedinec, který pohledové škádlení nevydržel a rozeběhl se proti Jackovi. Cestou narazil do mříží a dostal šok.

„Toho vezměte.“ Vydal pokyn Jack. Všichni vojáci zvedli své zbraně a nakonec vypnuli generátor. Poté se Ronon přiblížil k mřížím, klíčem je odemkl a otevřel. Tři vojáci vběhli dovnitř a popadli domorodce, který se válel na zemi. Pár vězňů se pokusilo vojáky napadnout, ale okamžitě dostali zásah Zatem a zbylí zajatci už nejednali agresivně.
Ani ne za dvě minuty, byly mříže opět pod proudem a Jack si v doprovodu tří mariňáků odváděl zajatce.

8:29, 2. Den
Speciální výslechová cela

Toto místo určené k výslechu nebyla cela, jak obvykle bývá, ale jednalo se o stan se speciálním křeslem, které má úchytky pro nohy, pro ruce a také pro hlavu.
Domorodec nevěděl, co se od něj čeká, a tak jej jeden netrpělivý mariňák do křesla natlačil a další mariňák mu na těsno dal pouta.

„Pane, co s ním máte v plánu dělat?“ Zeptal se mariňák.
„Nic krutého to pro začátek nebude. A i kdyby mluvil, tak mi mu nebudeme rozumět.“ Konstatoval Jack.
„A tak co chcete dělat?“Zeptal se voják.

„Je na čase, abychom se od něj začali učit.“ Řekl Daniel, který právě nyní přišel do stanu.
„Danieli, nechám ti tu ty vojáky. Budou v rohu a zticha. Tady máš diktafon a kameru. Postupy si můžeš archivovat.“ Řekl Jack a ukázal na jeden kufřík a poté se Jack otočil a odešel pryč.
Daniel si dal kameru na stojan, diktafon na stůl a obojí zapnul. Poté sáhl do kapsy své vesty a vytáhl si müsli tyčinku.

Jack ze stanu zamířil rovnou na východní linii, aby se podíval na postup s obranou.
Došel tam pomalou chůzí asi za patnáct minut a během té chvíle vojáci odvedli dost práce. Mezi minovými pásy byl už natažen ostnatý drát a vnitřní pás min byl asi z padesáti procent hotový.

„Plukovníku, jak to tady pokračuje?“ Zeptal se Jack.
„Ty hračky jsou prostě úžasné. Jejich explozivní síla je o trochu větší než u pozemských modelů, ale tyto miny mají dobrý operační systém. Díky 3D projekci je můžou s přehledem vidět jenom naši a všechny miny jsou připojeny na jeden operační systém. Za správného hesla je můžeme všechny deaktivovat a aktivovat od tohoto notebooku.“ Začal básnit Cameron
„Pracovali na tom vědci z 51čky a přesně toto bylo jejich plánem. Vytvořit miny jen pro nás viditelné. A když mimozemšťani nemají dostupné prostředky, tak jsou prostě v řiti.“ Řekl Jack a se zaujetím pozoroval ženisty.
„Ano pane, ještě jeden útok a vyděšeně budou utíkat pryč.“ Řekl Mitchell.
„Na západní linii se také pokládají?“ Zeptal se Jack, Mitchella, který má na starosti vybudování obrany spolu se Sheppardem.
„Na západní linii je menší nepřátelská aktivita. Proto se nejdříve miny položí zde a poté tam.“ Oznámil Cameron.
„Dobrá, pokračujte, a kdyby se vyskytly problémy, víte, co máte dělat.“ Řekl Jack, otočil se a odešel pryč.

Když Jack mířil k velitelskému jumperu, tak ho napadl další způsob, jak zlepšit bezpečnost. Proto vzal vysílačku a zavolal.

„Plukovníku Shepparde. Vytvořte tři týmy a za patnáct minut sraz u přistávací oblasti jumperů.“ Řekl.

9:02, 2. Den
Přistávací plocha jumperů

John došel na místo spolu se Sam a za sebou měl deset mariňáků. Když po chvíli spatřili generála u jednoho z jumperů, tak k němu ihned zamířil.

„Generála, rozkaz splněn.“ Řekl až příliš formálně, což i Jacka překvapilo.
„Dost formalit. Když jsem přemýšlel, jakou výhodu bychom mohli ještě mít, napadl mě něco jako systém včasného varování.“ Řekl Jack, a otevřel jeden malý kufřík.
„Pokud je nám známo, nepřátelé vychází z jeskyní. Díky průzkumu máme několik desítek východů na naších mapách. V těchto kufřících jsou senzory pohybu s vysílačem, který má dosah pět kilometrů. Vaším úkolem je u ústí jeskyň nastražit senzory a potom na několika vyvýšených místech umístit silnější vysílače.“ Vydal rozkaz Jack.
„To není špatný nápad. Tak lidi jdeme na to a buďte opatrní.“ Řekl John a poté vydal pokyn, ať si každý tým vezme jeden kufřík a jeden jumper.
„Hodně štěstí.“ Odpověděl Jack a odešel pryč.

John si sedl do svého jumperu, vedle něj si sedla Sam a do zad si sedli dva mariňáci. John mistrně vzlétl a zamířil na východ. Aktivoval palubní obrazovku a zobrazil si tam veškeré vchody do jeskyně. Jeden označil a zamířil tam. Zbývající jumpery věděli, že už tam míří a letěli k jiným cílům.

„Nejdříve mrkneme, jestli je čistý vzduch.“ Řekl John a přistál asi deset metrů od jeskyně. Loď měla stále aktivované maskování a to i tehdy, když se otevřely zadní dveře.
Mariňáci si čapli na rampu a začali se rozhlížet. John si vzal detektor známek života a P90, Sam dala několik senzorů do své vesty a pak je podala i Johnovi.

„Hlídejte loď, já se Sam jdeme položit senzory.“ Řekl John a rozeběhl se ke kraji jeskyně. Dovnitř zamířil P90kou a chvíli čekal. Střídavě se díval na detektor známek života a na hustou tmu v jeskyni. Mávl rukou a vběhl dovnitř. John se držel na pravé straně a Sam přeběhnula na levou. Oba dva zaběhli asi patnáct metrů dovnitř a chvíli počkali. Všude bylo ticho a tak dvojice začala pracovat. První senzor položili do výše kotníků. Senzory schovali mezi kamení a nánosy hlíny. Poté si John vytáhl z batohu vrtačku a navrtal do stěny asi deset centimetrů hlubokou díru. Další senzor vložil dovnitř, když se náhle ozvala Sam.

„Se mi to zdálo divné. Tohle není senzor, to je kamera.“ Řekla Sam, když si přístroj pozorně prohlédla.
„Nevadí. Navrtáme díru blíže ke vstupu. Alespoň když zjistíme pohyb, můžeme si to takhle prohlédnout.“ Řekl John a začal navrtávat díru blíže u vchodu. Sam mezitím našla malý výklenek a položila do něj čtvrtý senzor.
Celková instalace zařízení trvala asi deset minut.

„Plukovník Sheppard všem týmům. Na mapě označuji zabezpečenou oblast. Také, pokud máte ve vybavení kameru, nainstalujte ji poblíž.“ Řekl John a vzlétl s jumperem k další jeskyni.
„Ano, pane, máme dostatek senzorů i kamer.“ Odpověděl mu voják. Zbytek týmů odpověděl stejně a tak mise dál pokračovala.

Johnův tým úspěšně zajistil druhou jeskyni, když se mu ve vysílačce ozval hlas doprovázen zběsilou střelbou.

„Všechny jumpery, na jejich pozici. Majore Seabrooku za pár minut jsme u vás.“ Řekla Sam, která seděla na místě navigátora. Během vteřiny se na obrazovce objevila pozice napadeného týmu. John bez váhání změnil kurz a podle obrazovky měli přiletět na pozici jako první.

Trvalo asi dvě minuty, než John bezpečně přistál u druhého jumperu. Major Seabrook byl v jeskyni, aby podpořil napadenou dvojici. Krčil se za balvanem a zrovna, když se za ním objevil Johnův tým, tak odjistil granát a hodil jej do tenké chodby. Jeho výbuch trochu zbortil strop a tak částečně zatarasil cestu.
Toho lidé využili a odtáhli raněného mariňáka. Majorův tým se stáhl do svého jumperu a zavřeli za sebou dveře. John se zbytkem lidí vešli do svého zrovna ve chvíli, kdy z jeskyně vyběhlo pár tuctů nepřátel. Ještě než se dovřely dveře, tak jumper byl už pět metrů nad zemí a dovnitř vletěl šíp a trefil jednoho z mužů do krku. Zadní část jumperu byla ve vteřině postříkaná krví, a i když se vojákovi dostala první pomoc, byl na místě mrtvý.

„Majore Seabrooku, jak je na tom váš tým?“ Zeptal se John.
„Jeden těžce a jeden lehce raněný. Ale dobrá zpráva je, že senzory v té jeskyni jsou aktivní. Podle kamery se v ní hemží nepřátelé a hlídkují tam.“ Podal hlášení James Seabrook.
„Dobrá, severně od vaší pozice je vyvýšený kopec. Přistaňte tam!“ Řekl John.

O pět minut později byly obě antické lodi na kopci.

„Majore, máme jednoho mrtvého. Je ve vašem týmu pilot?“ Zeptal se John.
„Ano pane, tady kapitán. Řekl a ukázal na jediného zdravého člena týmu.
„Přeneseme mrtvé tělo k vám do lodi. Kapitán s ním odletí do tábora. Vy majore, se přidáte do mého týmu a tak dokončíme misi.“ Podal instrukce John.

O pár minut později jumper se zraněnými zamířil k základně a Johnův tým začal instalovat silnější vysílač na kopci. Poté se připojili k ostatním týmům a rozmisťovali senzory.

A tady by měl být životopis majora James Seabrooka, jenž je postavou Johna Glassblowera.

http://uloz.to/5597823/seabrook.pdf

Slušná časť, ale:

„Tak odvezte mi toho fešáčka do karantény a ty ostatní taky.“ Řekla Jennifer a ukázala na předem připravené izolační stany.

Takto by sa doktorka určite nikdy nevyjadrila.
Možno som čakal viac, tak toto pokračovanie beriem ako slabšie.
Nevadí, aj tak sa teším na pokračovanie.

Tak, díky za obsazení mé postavy
doufám že Jamese Seabrooka ušetříš

[Patas25]

Puk: Až moc jsem se díval na NCIS, kde se s mrtvolama zacházelo podobně.

John Glassblower: No ještě uvidím.

[Patas25]

Omlouvám se, že jsem dal díl tak pozdě. A jediný, kdo za to může je ta škola!
Jinak opět děkuji JakoBovi za korekci.

Díl 11- Nové zprávy

13:09, 2. Den
Rodneyho laboratoř

Rodney otevřel jednu z beden a podíval se na přístroj. Bedlivě si jej prohlédl a z boku našel rozhraní. Pak vzal svůj tablet, propojil ho se zařízením a ještě než začal pracovat, promluvil do vysílačky.

„Danieli, máš štěstí. Zařízení jsme našli a pokusím se ho modifikovat. Nahraju tam naše základy.“ Řekl Rodney.
„Pokud to vyjde, mohli bychom to použít také na naše lidi. Usnadnila by se s tím veškerá komunikace.“ Odpověděl Daniel.
„Možná, že ano. Nyní mě nechte pracovat.“ Řekl Rodney a plně se pustil do práce.

13:11, 2. Den
Velitelský jumper

Generál O´Neill seděl v antické lodi, která sloužila jako řídící místnost. Jack spíše znuděně seděl na místě pilota a přemýšlel. Hlavou se mu rojily různé myšlenky, nejvíce ale myslel na svůj starý domov na Zemi. Vybavoval si, jak hrál se svým synem na zahradě baseball.

„Pane, chtěl jste mě vidět.“ Řekl major Seabrook. Jacka vyrušil uprostřed snění a ten ihned s reflexem vyskočil.
„Majore, osvědčil jste se jako vynikající pilot a také velitel.“ Řekl Jack.
„Děkuji, pane.“ Řekl James Seabrook.
„Plukovník Sheppard by vás chtěl do svého týmu. Když plukovník Mitchell má na starosti celkovou obranu, tak Sheppard bude velet týmům, které prozkoumávají okolí. Carterová je k dispozici jako můj zástupce a vy budete k dispozici Sheppardovi. Budete jeho pravá ruka.“ Řekl Jack.
„A co Ronon a Teal´c?“ Zeptal se major.
„Ronon bude v týmu Shepparda, ale chci tam mít někoho s vojenskou hodností. A Teal´c vypomáhá s obranou.“ Řekl Jack.
„Aha, nejsem proti, být v jeho týmu. Zvlášť když můj tým byl z půlky neutralizován.“ Řekl James, zasalutoval a odešel pryč.

13:30, 2. Den
Transportér č. 2, provizorní nemocnice

Dveře izolačního stanu se otevřely, a jako první z nich vyšla Jennifer v jasně bílém plášti a s rouškou přes obličej.

„Jennifer, už tu na tebe chvíli čekám. Jak to dopadlo?“ Zavolala na ni Sam, která doteďka seděla nedaleko. Sam vyskočila a během chvíle byla u ní. Jennifer si mezitím sundala roušku a vyhodila rukavice.

„Ahoj Sam, pitevní zprávu budu mít asi za hodinu.“ Řekla Jennifer.
„Dobře, a řekni mi to nejdůležitější.“ Požádala Sam.
„No, v prvé řadě. Jsou samozřejmě založení na uhlíku, musí pít, jest a dýchat.“ Začala Jennifer.
„No přesně jako my.“ Doplnila Sam.
„No ano. Ale bohužel pro nás mají vyvinutější svaly, sluchové ústrojí a také mají složitější zrakové nervy. Podle odhadů musí ve tmě mít lepší vidění.“ Řekla Jennifer, napila se balené vody a poté pokračovala.
„Jejich vnitřní stavba je rozhodně jiná. Mají orgány se stejnou funkcí jako my, ale v jiném rozložení a úplně jinak vypadají.“
„To, se ale dalo čekat.“ Řekla Sam.
„No, ale to nevíš to nejdivnější.“ Řekla Jennifer a sundala si bílý plášť a poté opět pokračovala.
„V jejich těle jsem našla něco zvláštního. Můj pacient trpěl selháním orgánu, na čištění krve. Prostě mu selhávala “ledvina“. Ještě musím udělat testy, ale zdá se, že jeho tělo si začalo vytvářet novou ledvinu. Nějakou dobu to zřejmě trvá, ale že jejich tělo se dokáže i takto regenerovat je úžasné. Takto by žili dlouho, a smrt stářím u nich by byla ojedinělá.“ Řekla Jennifer.
„Tak trochu mi to připomíná Wraithy.“ Řekla Sam.
„To ano, ale jejich regenerace závisí na přísunu živin a je k tomu přímě úměrná. Kdežto tady si tělo uvědomí, poškození orgánu a začne si vytvářet nový. Jenže to nějaký čas trvá.“ Řekla Jennifer.
„Ale i tak je to neuvěřitelné.“ Podotkla Sam a odešla pryč, aby mohla Jennifer napsat oficiální pitevní zprávu.

14:10, 2. Den
U paty horských hřebenů, sever základny

Čtyřčlenná hlídka procházela mezi přístřešky civilistů a pozorovali všechny okolo. Tato hlídka se skládala čistě z mariňáků. Jejich výzbroj byla hlavně P90 a jiné automatické samopaly. Jeden z mužů nesl na zádech také AT4.

Hlídka pomalým krokem pokračovala po své trase, když jejich pozornost upoutala hádající se dvojice. Jejich velitel přistoupil k civilistům a začal řešit rozepři.
Zanedlouho se k nim připojila Teyla, která byla nedaleko a tak za chvíli se dvojice civilistů uklidnila.

„Seržante, snažte se je pochopit. Jsou to civilisté, většinou doktoři a vědci. Nemají žádný bojový výcvik a jsou psychicky na dně.“ Řekl Teyla a zastávala se civilistů.
„Já vím, ale chápejte, že to je už po několikáté a je čím dál víc těžší zajistit pořádek.“ Hájil své názory seržant.
„No dobrá, tak příště…“ Začala kázat Teyla, ale voják ji okřikl.
„Ticho!“ Zařval.
„Co si to dovolujete?“ Zatvářila se uraženě Teyla.
„Ticho! A poslouchejte.“ Řekl seržant. Na tento pokyn se Teyla zaposlouchala, ale nic neslyšela, kvůli veškerému povyku okolo. Už se chtěla zmateně zeptat, co to voják slyšel. Ale pak jeden z přístřešků zasáhl jakási zápalná koule. Na první pohled vypadala jako náboj do katapultu ze středověku.

Po zásahu se objevily další čtyři koule a zasáhly jiné obydlí a zabily asi dvacítku civilistů a další desítku zranily. Stovky a stovky civilistů začali utíkat pryč z odstřelované zóny a hledali úkryty za vyvýšeninami, ale většina se utíkala skrýt za nedaleké transportéry.
Vojáci, kteří byli poblíž se snažili pomoct zraněným, ale někteří hledali zdroj palby. Mnoho z nich pátralo pohledem po skalách, až jeden mladý voják vykřikl a ukázal vysoko na skálu.
Seržant hodil Teyle dalekohled a ta se podívala, kam mariňák ukazoval. Byla tam ústí jeskyně, ze které vylétávaly další a další koule. Naštěstí nyní padaly na prázdné přístřešky a opravdu občas na nějakého mariňáka.
Domorodci uměli překvapit díky znalosti terénu. Moment překvapení jim dovolil zabít asi padesát osob. Ale lidé se rozhodli nelítostně zakročit.
Hlídky v dosahu začali pálit na ústí jeskyně a v případě nebezpečí měli pár sekund na útěk. K jeskyni začaly létat olovněné kulky, ale také několik střel z AT4.

Ten samý čas
Velitelský jumper

Ve vysílačce se nejdříve ozval hluk a poté křik vojáka.
„Všem jednotkám. Domorodci nás odstřelují ze severního pobřeží. Několik mrtvých ale většina civilistů se stihla včas ukrýt. Žádáme okamžitou podporu.“
Jack se okamžitě chopil vysílačky a vydal pokyn, ať tam odstartuje asi pět jumperů. Sám se poté chopil kniplů, když si to rozmyslel. Začal se hluboce soustředit a vystřelil čtyři drony.
Ty díky jeho vůli zamířily na sever a zanedlouho poté rozprášily jeskyni a způsobily její zřícení.

„Už bylo na čase.“ Řekl Teyla, která právě úspěšně oživila jednu mladou ženu.
„Tohle se vůbec nemělo stát. Někdo si to pěkně odskáče.“ Řekl jeden civilista, který také pomáhal.
„Jo, a budu to zřejmě já.“ Řekl seržant a byl celý zelený. On měl na starosti hlídky u ležení civilistů, a i když prozkoumali skály u země, nikoho by nenapadlo, že domorodci budou tak chytří a použijí jeskyně v několika set metrové výšce.

18:29, 2. Den
Stan určený k výslechům

Do stanu vešel Rodney a za ním dva vojáci nesli černou bednu. Bednu postavili asi dva metry vedle zajatce a poté odešli.

„Co ses zatím dozvěděl?“ Zeptal se Rodney.
„Ten blbec mě chtěl kousnout, když jsem mu dával do pusy müsli tyčinku. Ale jinak znám asi pět slov jejich jazyka.“ Řekl Daniel.
„No pět slov za půl dne, to není nic moc.“ Řekl Rodney.
„Právě proto jsem chtěl modifikovat tento starý přístroj z SGC.“ Řekl Daniel.
„Starý rozhodně není. Je to několikrát upravená verze zařízení na vkládání vzpomínek. (Série 9 díl 12 – Paralelní vzpomínky)“ Řekl Rodney.
„A co jsi tam vložil?“ Zeptal se Daniel.
„Prozatím jej můžeme naučit angličtinu. A ta nádherná modifikace nám umožní to naučit během hodiny. Pak ho můžeme pěkně vyzpovídat.“ Řekl Rodney a začal připojovat zajatce k přístroji.



18:54, 2. Den
Velitelský jumper

Plukovník Sheppard vešel dovnitř, aby si promluvil s generálem O´Neillem.

„Přidělil jste mi majora Seabrooka?“ Zeptal se John.
„Ano, máte s ním problém?“ Zeptal se Jack.
„Ne, je to vynikající důstojník a ještě lepší pilot. Ale chci mít pětičlenný tým.“ Řekl John.
„Dobrá, koho chcete mít?“ Zeptal se Jack.
„Ronon, Rodney, James a mladý Pospíšil.“ Odpověděl John.
„Pokud bude chtít on, tak já souhlasím.“ Řekl Jack a poté se oba začali bavit o jiném tématu.

dobré,
ale ako tak nad tým premýšlam tak si myslím že ešte stále nevysvetlil čo sa stalo s Atlantis keď ju opustili, mozno som to mohol aj prehliadnut...

[Patas25]

Nepřehlídl. Jakop může potrvrdit, že v dalším díle to trochu více zmíním a odhalím její osud.

tak už sa teším

Mohl by si sem dát další díl v neděli když si nás nechal tak dlouho čekat

Patas25: To mohu potvrdit v dalším díle osud ATL poodhalíš.

Jinak to B v mém jméně si spolu ještě vyříkáme, chlapečku!!!!!!!!!!!.

Patasi co ti řika nick patass77 ?

[Patas25]

No nic. To není moje. Já bud Patas25, nebo Paticek...

Jinak další díl sem přidám dneska asi v devět hodin.

Už jsem tě chtěl nařknout z nelegální činosti na P2p cztrakaři

[Patas25]

Opět děkuji Jakopovi za korekci.

Díl 12 – Příběhy

21:47, 2. Den
Rodneyho laboratoř

Rodney hluboce zívl a prohmátl si oči. Celou dobu zíral do počítače a prohlížel si nové a nové data, které získali z průzkumů. Za ty dva dny měli už přilehlou oblast podrobně zmapovanou. Většina hornin a rud byly podobné jako na Zemi. Ovšem vyskytli se tu i nové a neznámé suroviny. Vzorky z nich se právě analyzovali a během několika dní by měli být předběžné výsledky a vlastnosti těchto surovin.
Nakonec přeci jen vypnul počítač a vydal se na cestu k přístřeškům na severu základny. Když zavíral zadní dveře jumperu, tak se aktivoval palubní počítač a ozvalo se hlasité pípání. Rodney to zaslechl a ihned otevřel dveře a podíval se na obrazovku. Na monitoru se objevila podoba umělé inteligence Atlantidy.

„Rád vás opět vidím, tak jak dopadl manévr?“ Zeptal se Rodney.

V době evakuace města.
Řídící místnost na Atlantis

„Má Atlantis nějaké šanci, aby přežila kontakt s hvězdou?“ Zeptal se John.
„Bez štítů by, při současném kurz, by město bylo zničeno.“ Řekla UI města.
„Ale štíty jsou nyní aktivní, tak co je nyní vypnout a před hvězdou znovu nahodit?“ Položil další otázku John.
„Propočítávám.“ Řekla umělá inteligence a pochvíli pokračovala.
„Negativní. Štíty by selhaly uprostřed manévru.“

Rodney zaklel a sedl si do jednoho z křesel. Začal se na něm pohupovat a usilovně přemýšlel. Najednou Rodney máchl rukama, převrátil se v křesle a skutálel se ze schodu.

„Rodney, si v pořádku?“ Zeptal se John, který k němu přiskočil.
„Jo, dostal jsem nápad. Zkusíme zapojit CAE.“ Řekl a hbitě vyskočil.
„Co sakra je CAE?“ Zeptal se John.
„To by mohlo vyjít, ale jsou to pouze prototypy. Prosím, doktore, nahrajte do systému města vlastnosti těchto kondenzátorů, ať můžu provést propočty.“ Řekla umělá inteligence města.
„Dobře, hned to bude, ale musím jít do své laboratoře.“ Řekl Rodney a odběhl pryč. John za ním ještě křikl.
„Co je sakra CAE?“
„Capacitor for Attacking Energy.“ Řekla umělá inteligence a její hologram se rozplynul.

O několik minut později
Rodneyho laboratoř

Rodney tam divoce bušil do klávesnice a tak propojoval svůj samostatný počítač s hlavním počítačem Atlantidy. Po chvíli se mu konečně podařilo propojit a umělá inteligence během pár sekund propočítala data a výsledek oznámila.

„Kdyby bylo všech osmnáct kondenzátorů zapojeno, mohlo by mít město šanci.“ Řekla Atlantis.
„Dobrá, Rodney, postarej se o to, a pokud to nevyjde tak…“ Řekl John, ale Rodney se ihned ohnal.
„ Tak co?“
John máchl rukou a zamyslel se. Poté máchnul ještě jednou a ukázal na Rodneyho.
„Tak tě nechá vykastrovat!“
„Děláš si srandu.“ Řekl Rodney, ale John se usmál a odešel pryč.
„Že si děláš srandu?“ Křikl za ním Rodney a v obličeji se mu objevil jeho zmatený výraz.

Rodney během dalších dvou hodin propojil kondenzátory s emitory štítů, ale během připojování nastal problém. Každý kondenzátor měl v sobě vlastní operační systém a ten se nemohl spojit s operačním systémem města, proto nechal Rod problém se softwarem na samotné inteligenci města.

Štít už byl od konce evakuace vypnutý, aby se zachovalo co nejvíce energie.

Znovu o pár hodin později.

Místní Slunce se čím dál víc přibližovalo. Umělé inteligenci Atlantis se povedlo propojit kondenzátory s operačním systémem a tak mohli být použity.
Jakmile se tak stalo, Atlantis jemně pozměnila kurz, tak, jak bylo s množstvím energie možné.

I když se město nemohlo zcela otočit a zůstat na orbitě, tak s pomocí motorů změnilo kurz asi o dvě desetiny stupně. V okamžiku žádná razantní změna nenastala, ale později se tak město dostalo na nízkou orbitu Slunce.

Atlantis na několika místech měřila teplotu a radiaci. Když už hrozilo narušení integrity, tak zapnula štít. Během pár minut se zatížení na štít několikanásobně zvedlo a poté se zapojily kondenzátory CAE. Sedmdesát procent energie, co zatěžovalo štít, se vracelo zpět do kondenzátorů. Jakmile byly plné, tak se jednoduše odpojili a pět těchto zařízení začalo ihned napájet štít.

Město využilo sluneční gravitace k nabrání rychlosti a potřebného směru zpátky k planetě.
Kondenzátory byly plně nabity a město mělo dostatek energie na složitější manévry.


22:01, 2. den
Rodneyho laboratoř

„Dobrá, jsem rád, že se kondenzátory osvědčily.“ Řekl Rodney.
„Ano, zatím fungují bez chyb.“ Odpověděla Atlantis.
„Bude mít štít dostatek energie, na vstup do atmosféry?“ Zeptal se Mckay.
„Když do propočtů přidáme i energii, kterou získáme ze tření při vstupu do atmosféry, bude i dostatek energie i na manévrování.“ Řekla po chvíli umělá inteligence města.
„Dobrá zpráva. Zasílám souřadnice jezera, které je poblíž naší pozice.“ Řekl Rodney a něco naťukal do tabletu.
„Děkuji. Jakmile budu na orbitě, ihned se ozvu. Podle propočtů mé setrvačné rychlosti budu na místě za 32 hodin.
„Což bude čtvrtý den v šest hodin ráno.“ Rychle si přepočetl Rodney.

22:38, 2. Den
Stan určený k výslechům

„Pusťte mě, dokud je vám život milý.“ Řval zajatec. Díky Rodneymu, který modifikoval přístroj na učení, se mohl zajatý domorodec konečně vyjádřit anglicky. Většinou řval na celé kolo, vyhrožoval, nebo dokonce i prosil, ale stejnak neřekl nic užitečného.

„Kolik vás v tom podzemí žije?“ Zeptal se Daniel a šlo poznat, že v jeho hlase dochází trpělivost.
„Pusť mě prosím tě kvůli tobě samému. Pusť mě, nebo brzo zemřeš.“ Řval domorodec.
„Tak a dost! S tím zmetkem jenom ztrácíme čas! Teď, když mu rozumíme, já to z něj vymlátím!“ Řekl Ronon, který stál celou dobu v rohu stanu a nyní se rozhodným krokem vydal k zajatci.

„Žvejku! Nech ho. Teda aspoň zatím.“ Zastavil ho v čas John, který seděl u stolu a čistil si zbraň. Mohl to sice dělat jinde, ale chtěl mít informace z první ruky.
„Ty víš, že to je jediná možnost. Dříve nebo později mě na něj pustíš. Tak proč to nemít hnedka za sebou?“ Hájil svůj názor Ronon.
„Možná, ale ještě něco mě napadlo. Zavolejte sem Carterovou, měla by mít noční směnu a Rodneyho budit nebudeme. Ještě by začal breptat, že je ten nejchytřejší a že by, jsme se tu bez něj neobešli.“ Řekl John a jeden z vojáků vyšel ze stanu.

O pár minut později

Do stanu vešla Carterová a na sobě měla vestu a u ní připnutou P90.

„Co se děje?“ Zeptala se, jakmile přišla.
„Tenhle frajírek nám nechce nic užitečného říct.“ Řekl Ronon.
„A vy se divíte, když se do toho Ronon nezapojil?“ Řekla všem ve stanu Sam.
„Já chtěl, ale on mě zarazil.“ Řekl Ronon a ukázal na Johna. Sam se na Johna podívala, zvedla obočí a chtěla vysvětlení.
„Od kdy jsi tak pro násilí?“ Zeptal se John a zvedl se ze židle.
„Od té doby, co nám zničili Zemi a když najdeme vhodnou planetu, musíme začínat od znova a na nás bezdůvodně útočí domorodci.“ Řekla Sam.
„Bez důvodu to nemusí být.“ Řekl Daniel a poté pokračoval.
„Můžeme být na jejich svaté půdě, nebo to souvisí s něčím, co jsme tady udělali.“ Řekl Daniel.
„Svatá půda? Obyčejná louka a les.“ Řekl domorodec a všichni se na něj podívali. To bylo poprvé, co řekl něco nového a smysluplného.
„Tak proč jsi mě teda volal?“ Zeptala se Sam.
„To zařízení přenáší vzpomínky.“ Řekl John.
„No v podstatě ano.“ Odpověděla Sam.
„Co takhle poslat jeho vzpomínky do mojí hlavy. Jenom na čas, ať něco zjistíme.“ Navrhl John a přitom mával rukama, jako vždycky když vysvětloval nápad.
„Mohla bych vás zkusit propojit. A jelikož on ti nebude své vzpomínky ukazovat, ty si je sám budeš muset hledat. Teda alespoň teoreticky.“ Řekla Sam.
„Takže to bude souboj dvou vůlí.“ Řekl John.
„V podstatě ano. Musíš prolomit jeho psychickou bariéru a najít si vzpomínky. A to ještě nevíme, jakou vůli má on. Přeci jenom není člověk.“ Řekla Sam.
„No dobrá. Zkusíme to, tak to připrav.“ Řekl John a na to Sam kývnula hlavou a začala manipulovat s přístrojem.

O pár desítek minut později

John se usadil na židli vedle zajatce. Udělal si naprosté pohodlí, podepřel nohy a poté k němu přistoupila Sam. Připnula mu k hlavně dráty vedoucí z přístroje, který byl mezi zajatcem a jím. Poté jen naťukala něco na ovládacím panelu a řekla Johnovi.

„Už jste propojeni. Nastavila jsem to tak, ať tě to neohrozí. On se ti do hlavy dostat nemůže.“ Řekla Sam.
„To doufám. Nerad bych ukazoval někomu, jak jsem o to přišel ve školní knihovně.“ Řekl John a poté už se uvolnil a zavřel oči.

…Mladé dítě domorodce utíkalo po prašné cestě. Všude okolo byla tma a trochu světla dodávaly louče a pochodně. Mladík utíkal mezi hliněnými domky, dokud do jednoho z nich nevešel. Ve vnitř právě stál muž a nechal se oblékat do bojové zbroje. Dítě k němu přistoupilo a chytilo jej kolem pasu. Pak svým ještě pisklavým hlasem promluvilo.
„Hodně štěstí v boji s hlubolezci.“ Řekl mladík.
„Děkuji synu. Snad je brzo vyženeme ven.

Vzpomínka se rozplynula a John si domyslel, že je to už přeložené do angličtiny, když to toho zajatce naučili.

Další vzpomínka za nedlouho naběhla a ještě chvíli se zaostřovala. V ní byl asi dvanáctiletý domorodec uprostřed zamrzlé arény a očividně někde vysoko v horách. Okolo bojiště hořelo třináct ohňů a za nimi stály asi dva tucty dospělejších domorodců. Mladík, pevně svíral svůj meč a proti němu nastoupil další, stejně starý bojovník. Náhle se ozval gong a oba dva se proti sobě rozeběhly s úmyslem svého soupeře zabít.

John chvíli souboj pozoroval a pak hledal další vzpomínku. Nyní tentýž mladík asi o pár měsíců později stál uprostřed davu. Jeho pohled mířil, až ke stropu jeskyně kde byl balkón a odkud se nesl proslov.

„Poslední město bylo dobito a donutili jsme je stáhnout se hlouběji do podzemí. Naši návštěvníci budou spokojeni, že děláme podle jejich vůle.“ Nesl se hlas následovaný ozvěnou jeskyně.

John listoval v jeho hlavě v jako otevřené knize. Našel tam pár osobních momentů a pak další tři souboje.

Další vzpomínka naběhla zatím nejrychleji. V ní byly zástupy domorodců, kam jen oko dohlédne. Všichni čekali na povrchu planety a vzhlíželi k obloze. Najednou se ozval zvuk, nějaký zvuk, který John nedokázal rozeznat…

Rychlostí blesku sebou John škubl. Strhal ze sebe dráty a poté se podíval na ostatní přihlížející. Řekl pouze krátce.
„Máme problém.“

Najskôr:

Atlantis jemně pozměnila kurt, tak, jak bylo s množstvím energie možné.

Dobré pokračovanie a som rád, že si na Atlantis nezabudol.
Som dosť zvedavý čo malo značiť: -„Máme problém.“
Okrem toho, že majú problém . Prihoď pokračovanie aj s vysvetlením.

Skvělý díl, to že Atlantis změnila kurt je dobré, Sheppard si zahraje tenis
Ale ne, díl se mi líbil a jsem zvědavý co za problém mají...

[Patas25]

Takovej luxus si tam ti lidé nemohou dovolit. Kurt byl zrušen, tudíž chybka opravena.

A jinak, jsem rád, že se líbil.