Díl 8- První nocPrvní den na planetě 20 hodin večer
Sheppardův jumperRodney pustil záznam na obrazovku v jumperu. Potom se všichni, kdo se do lodi vešli, dívali, ale občas jejich pohled sklouzl na krvavou skvrnu, která lemovala okno. Jakmile se na videu objevila příhoda s mladíkem, všem byla jasná krev na jumperu. Zanedlouho video skončilo a Sam pustila jejich nahrávku, kterou pořídili na průzkumu.
Jejich jumper letěl krajinou až k obrovské jeskyni, do kterých také vletěli. Jejich tunely byly mnohem širší a let byl tak klidnější. Sam to přetočila o deset minut a narazili na dost podobnou, ale několikrát menší jeskyni.
„A to není všechno.“ Řekla Sam a opět video přetočila.
Jakmile začala normálně přehrávat, jumper letěl opět tunelem a zanedlouho narazili na další podobnou jeskyni.
„Tato jeskyně je o něco větší. Také jsme si v ní prohlédli obyvatele. Jsou rozhodně stejní jako ti, co na nás zaútočili. Přesto se liší od těch, které objevil John s Rodneym.
„Takže máme pod zemí zakopané domorodce, minimálně dva různé kmeny. Jeden na nás zaútočil a s druhým nemáme žádný kontakt.“ Řekl Teal´c.
„Pokud není těch kmenů víc.“ Podotkl Rodney a zasedání v jumperu se rozešlo.
Slunce na obloze už zapadalo a John šel zkontrolovat obě bojové linie. Při cestě zpátky to ani nepostřehl, ale lesy byly všechny vykácené. Namísto nich tam byla dřevěná hradba a za ní bylo minimálně pět set vojáků v plné polní. Přibližně deset lidí mělo antický detektor známek života a na jejich monitor se dívaly minimálně dva páry očí.
„Nějaká nepřátelská aktivita?“ Zeptal se John.
„Detektor nic nezaznamenal.“ Odpověděl voják.
„Dobrá.“ Řekl John a dále pokračoval v obhlídce.
Několikrát se zastavil, zkontroloval vojákům zbraně a povzbudil je několika dobrými slovy. Když přišel k jednomu z důstojníků na západní straně, prohodil s ním pár slov. Když odcházel, položil mu voják zásadní otázku.
„Plukovníku, proč k nám posíláte posily?“ Zeptal se voják.
„Já k vám nic neposílám, jak jste na to přišel?“ Řekl John.
„Podívejte se na detektor.“ Řekl voják a podal mu zařízení.
John se podíval na malé zařízení, a stoupl směrem si k severu a zjistil, že hodně známek života přichází z jihu. V tu dobu byla už tma a tak nikdo neviděl, co se skutečně u jezera děje.
„Sam, kolik máme lidí u jezera?“ Zeptal se John.
„Asi sto.“ Odpověděla Sam.
„A nešel se někdo z civilistů osvěžit?“ Znovu se zeptal John.
„Ne, vydala jsem pokyn, že všichni zůstanou u hor.“ Odpověděla Sam.
„No máme tam hromadu známek života.“ Řekl John.
Do hovoru se zapojil Pospíšil, který měl po ruce také vysílačku.
„Pošlu k tobě Jana. U Žanety by měl mít potřebné vybavení.“ Řekl.
„Dobrá.“ Odpověděl John.
Přibližně deset minut poté se u Johna objevil Pospíšilův syn, který nesl na zádech podlouhlý černý batoh.
„Jak to vypadá na detektoru?“ Zeptal se Jan.
„Pomalu se přibližují. Ale je jich pořád víc a víc.“ Řekl John.
„Dobrá. Půjdeme tady na tento kopec.“ Řekl mladý Pospíšil a John šel za ním.
„Co v tom batohu máš, nějaké otcovo udělátko?“ Zeptal se John.
„Ne je to
CheyTac Long Range Rifle Systém.





„ Jeden z nejlepších systému pro zabití na dálku.“ Vysvětlil Jan.
„No čekal bych, že budeš spíše vědec než fanda do zbraní.“ Odvětil John.
„No, stačí, že jsem chytřejší než vy.“ Odvětil Jan.
„Smysl pro humor, budeme mít více společného.“ Řekl John, když došli na vrchol kopce.
Mladík sundal ze zad batoh a otevřel jej.
„Páni, hezká hračka. Máš tu nějakou optiku s nočním viděním?“ Zeptal se John.
„Jasně, dejte mi chvíli a já si sestavím Žanetu a dám na ní optiku.“ Řekl Jan.
Trvalo asi dvě minuty, než byla zbraň kompletní a pak zprovoznil přístroje na měření vlhkosti, tlaku a veškerých poryvů větu.
„Sou to civilisti?“ Zeptal se John.
„Ukažte detektor.“ Požádal Jan a vzal si malé zařízení do ruky.
„Co je?“ Zeptal se John.
„U břehu jsou jen naši a vypadá to, že ty známky života jsou ve vodě.“ Řekl Jan.
John se na něj podíval a poté se chopil vysílačky, aby zkontroloval, jaká je tam situace.
„Plukovník Sheppard volá hlídku u jižního jezera, je tam u vás všechno v pořádku?“ Zeptal se.
„Tady je vše v pořádku, co by se mělo dít?“ Zeptal se voják.
„Nemáte detektor známek života?“ Zeptal se John.
„Ne pane. Jsou na východních a západních hranicích.“ Odpověděl mu voják do vysílačky.
„Už vím, co jsou to za známky života. Použijte tento dalekohled.“ Řekl Jan a podal mu ho.
„Dík.“ Odpověděl John a podíval se.
Dalekohled rozlišoval jednotlivé osoby, a když na ně zaostřil, vyděl je do nejemnějších detailů.
„Kde se mám dívat?“ Zeptal se John.
„Na jezero. Asi padesát metrů od břehu.“ Řekl Jan.
John ihned zaostřil. Chvíli nic neviděl, ale pak se začala čeřit hladina a zpod ní začali vystupovat původní domorodci bez svých obleků. Potichu se plížili k nejbližší hlídce.
„Ukaž, jak umíš střílet.“ Řekl John a ihned se chopil vysílačky, aby varoval hlídky a poslal tam posily.
Jan ihned poslechl, zkontroloval všechny příslušné údaje a podle nich zacílil první cíl. Se zatajeným dechem vystřelil a poté asi dvě vteřiny čekal. John se při první střele díval do dalekohledu a náhodou měl zaostřeno na stejnou skupinu jako Jan. Když se jednomu nepříteli rozprskla hlava, John byl překvapen jeho nadáním. Střelit ve tmě pohybující cíl na vzdálenost dvou kilometrů při mírném větru je složitý úkol. Natož když se jednalo o zásah přímo do hlavy.
„Pěkná trefa. Musíš si vystačit sám. Pořád do nich per olovo, já se přidám na boj na blízku.“ Řekl John, vytáhl svůj Zat a rozeběhl se k jezeru.
Mladý Pospíšil se otočil a viděl, jak od paty hor vystartovalo několik stovek pochodní a rozeběhlo se k jezeru. Jan už se přestal zajímat okolím a dál si hleděl odstřelování.
John za pět minut doběhl k hlídkám, které nyní divoce stříleli do stále se vynořujících nepřátel. Občas se nějakému domorodci rozprskla hlava a John jen obdivoval Janův střelecký um.
„Johne, za pět minut jsme u vás.“ Ozvala se Sam z vysílačky.
„Dobrá, pospěšte si.“ Zařval John a střílel Zatem do nepřátel. Když jednoho minul, modrá energetická střela zasáhla jiného.
Najednou se kolem jeho hlavy prohnaly tři energetické střely s typickým zvukem P90. Otočil se a za ním stříleli Ronon a Rodney.
„Chytej!“ Zařval Rodney a hodil mu druhou P90, co měl na zádech a šest zásobníků.
„Díky.“
Během příštích několika minut se lidé museli o několik metrů stáhnout, ale situace se opět obrátila s příchodem nových posil. Nepřítel se už nemohl stáhnout a tak všichni, kdo byli nad hladinou, byli odsouzeni k smrti.
„Ty jeskyně musí vést do jezera.“ Řekla Sam, která přiběhla a křečovitě svírala svou P90.
„Jo, vezmu si jumper a drony zbortím vchody.“ Řekl John.
„Jak, ale poznáš, kam střílet?“ Zeptal se Rodney.
„Když jsem se díval na detektor, tak známky života šli za sebou.“ Řekl John.
„Chápu.“ Řekl Rodney. „Tak letíme.“
Jakmile John a Rodney začali utíkat k nejbližší antické lodi, tak se otočili, aby se podívali, co je zdrojem křiku. Nebyl to nikdo jiný Teal´c, který se s křikem vrhl proti nejbližším protivníkům. Jakmile to uviděl Ronon, sáhl si za záda a vytasil svůj meč a také se rozeběhl proti nepříteli. V jedné ruce svíral meč a v druhé stále střílel svou zbraní.
„No konečně, myslel jsem, že se ani nedočkám.“ Zařval Mitchell, hodil P90 Jaffovi a vzal si jeho Sodanskou bojovou tyč a také se vrhl na boj z blízka. Trvalo asi deset vteřin, než všem lidem a Jaffům došel jejich úmysl a ti kdo měli zbraně na blízko, tak se doslova s radostí vrhli do centra boje.
Ve vodě bojovalo už jen přes dvě stě domorodců a proti nim stálo asi pět set bojovníků. Překvapivě pro všechny byl blízký souboj dost vyrovnaný.
Po pěti minutách tuhého boje se domorodci přestali plně soustředit na boj, když uslyšeli neznámý zvuk. Samozřejmě to byl Johnův jumper, který letěl asi padesát metrů vysoko a mířil nad vodní hladinu. Jakmile byl dál od břehu, stočil se jumper střemhlav do vody. Pod vodou Rodney pustil sonar a zanedlouho k podvodním tunelům mířili drony.
Boj na břehu jezera se konečně blížil ke konci. Zbývalo pouze dvacet nepřátelských vojáků, které ale nečekal stejný osud jako zbytek spolubojovníků. Jaffové po pokynu Teal´ca odzbrojili nepřítele a jakmile byla možnost, tak jim dali čepel ke krku, aby jim naznačili, že jsou zajatci.