Povídky od Můn-Ana - Vystřel, nebo zemřeš

Drazí spolučitatelé a čtenáři. Jak je rok a půl dlouhý, rozhodly jsme se s mojí kolegyní napsat povídku, která sice není dost dlouhá, ale doufáme, že je kvalitní a bude se vám líbit. Na začátek bych ráda vysvětlila, proč jsme tento topic nazvaly Povídky od Můn-Ana.

Jak jste si všimli mé přezdívky, jsem Anijsha, čili zastupuji druhou část Můn-Ana...čili An. Druhý není nikdo jiný než Mooony. Přemýšlely jsme jak to nazvat, aby všichni pochopili, kdo, kde, kdy a jak... Nakonec jsme se nad horkou čokoládou dohodly, že Můn-An je dokonalé a nepřekonatelné. Ono An-Můn zní divně a Moon-An, nebo An-Moon není z estetického hlediska dokonalý, nakonec vyhrál Můn-An.

Teď něco k povídce. Jak už jsme psala, není dlouhá, dala by se považovat za kratší dílo, které jsme psaly opravdu dlouho. Doufáme samozřejmě, že vám budeme moc přidat nějakou další povídku v rekordním čase a to dříve než za rok, ale nechceme nic slibovat.
Tak tedy, povídka se jmenuje: Vystřel, nebo zemřeš.
Je poněkud temnější a jméno hlavní postavy vám nemůžu prozradit, protože bych vám zkazila celé napětí

Já a má kolegyně, celý tým Můn-An vám přejeme příjemné počtení a doufáme, že se vám povídka líbila.

Slitina starého města se rudě leskla. Mohl za to západ slunce, avšak nebyla to jediná příčina. Něco zvláštního viselo ve vzduchu. Dalo se předpokládat, že obloha okolo zapadajícího zdroje tepla bude narůžovělá, něco však způsobilo začervenalost celého obzoru. Děsivou atmosféru podporovala blížící se bouřková mračna. Netrvalo dlouho a slunce zmizelo. Přicházela temnota, déšť, hromy a blesky. Těžké kapky bušily do oken celého města, ve snaze celou stavbu zničit. Blesky oslepovaly, a hromy? Nejděsivějším na tom všem však nebyly tyhle obyčejné záležitosti. Nejhůře vypadala načervenalá obloha, která s nadcházející nocí stále více tmavla.
Chodby si tichounce povídaly. Zmlkly vždy, když se nějaký člověk dostal tak blízko, že by je mohl zaslechnout. Nikdo tedy nepojal podezření. Tak to je a navždy zůstane. Dveře při každém otevření zazpívaly. Stíny se prodlužovaly. V tuhle dobu se skoro nikdo nepotloukal po starém městě. V takový nečas dokázal vyděsit i antický květináč. Stačilo zvláštní osvětlení a člověk měl pocit, že tam není sám. Wraithové opravdu všem naháněli strach.
Dlouho se v bdění převaloval na posteli, než mu milostivě jeho vlastní vědomí dovolilo se vzbudit. Vyděšeně se posadil a s úlevou zjistil, že to byla jen další noční můra. Chvíli jen tak seděl na posteli a snažil se vzpamatovat. Tak živý sen už dlouho neměl. K jeho smůle se mu muselo zdát o audienci u Wraithské královny. Znovu si lehl a snažil se propadnout do spánku. Bohužel mu to nebylo přáno, jediné, co přicházelo, bylo bdění. Takhle se na posteli převaloval, hodinu, dvě, než si řekl dost a vstal.
Podivně zavrávoral a pár sekund počkal, než se mu přestane motat hlava. Povzdechl si, další důvod se vypravit na ošetřovnu. Oblékl si tričko přehozené na jedné z židlí, obul si boty a vyrazil na ošetřovnu.
Tepalo mu ve spáncích. Dotkl se jich a trošku přitlačil. Přineslo mu to jen trochu úlevy. Jenže když prsty oddělal, tak měl pocit, že se mu hlava rozskočí. Zavřel oči. Nic, žádnou úlevu mu to nepřineslo. Rychlým krokem zamířil do chodeb.
Tma, zvuk narážení větru do oken, prohánějící se stíny mu sevřely srdce úzkostí. Cítil průvan, ale nevěděl, odkud přichází. Od země se zvedala mlha. Stěny se mu doslova měnily před očima. Jedné z nich se dotkl. Pod jeho prsty se antická slitina změnila v kus Wraithské organické hmoty. Rychle ucukl rukou. Nepomohlo to. Nepřátelská živá forma pohlcovala starou antickou stavbu přímo před jeho očima. Strávila vše, co miloval.
Zrychleně dýchal. Chtěl vykřiknout, nemohl se ani pohnout. Najednou mu hlavou projela ostrá bolest. Chytil se za spánky a prudce rozevřel oči. Podlomily se mu nohy a on dopadl na zem. Nebolelo jej to tak. Snažil se myslet na cokoliv jiného, než na to, že mu každou chvíli exploduje hlava.
Uslyšel kroky. Strašlivě se odrážely od stěn. Tak hlasité byly. V očích se mu zatřpytily slzy. Pohlédl na příchozího. Srdce se mu zastavilo. Nemohl tomu uvěřit. Wraith. Všiml si jej. Něco na něj volal a běžel k němu. Poprvé klečící vykřikl. Jenže vše zmizelo. Zatmělo se mu před očima. Tma jej obklopila, stříbrná mlha jej obalila, zvuky utichly.
Pomalu přicházel k sobě, nechtěl otevřít oči. Bál se toho, co by mohl vidět. Bál se Wraithů naklánějících se nad ním. Chvíli jen tak ležel a poslouchal. Nic. Neslyšel, žádné zvuky, natož hlasy. Byl sám.
Otevřel oči a hned je úlevou znovu málem zavřel. Nikdy si nevšiml, že mají na Atlantis tak krásné stropy. Opatrně se posadil, hlava ho začala znovu bolet. Ucítil, jak mu něco začíná téct z nosu. Krev. Povzdechl si. Bude se muset na ošetřovnu dostat co nejdřív. Vstal. Hlava se mu zamotala, proto chvíli počkal, až se svět trochu ustálí. Vydal se na cestu.
Už nějakou dobu šel, když v tom zůstal stát jako opařený. Dělo se to znovu. Byli tady. Wraithové. Zrovna jednoho viděl přímo před sebou. Ten si ho všimnul. Znovu se to opakovalo. Znovu, znovu a znovu. Ale teď se už jen tak nenechá. Zaútočil na něj, když byl dostatečně blízko. Překvapilo ho, že soupeře ve svém stavu srazil jednou ranou. Wraith se zvedal, ale to mu nedovolil. Kolenem ho přitlačil zpět k podlaze. Bez váhání uchopil jeho hlavu do dlaní a vší silou škubl. V nepřítelově krku to zakřupalo a jeho tělo ochablo. Byl mrtev.
Poodstoupil od Wraitha a s mírným sebeuspokojením si utřel ruce do kalhot. Cítil, že se na něj žene únava. Pravou rukou si promnul oči. V uších mu zapraskalo. Na chvíli měl pocit, že snad i tělo Wraitha zmizelo a místo něj viděl McKaye. Potřásl hlavou a vše se vrátilo do svých kolejí. U noh mu leželo mrtvé stvoření.
Zamyslel se a pomalu se vydal po chodbě dál. Pokud tu opravdu hrozilo nebezpečí, že jsou na Atlantis Wraithové, tak ošetřovna šla stranou. Musel se co nejdříve dostat do zbrojnice.
Po chvíli přešel do běhu. Ne že by se bál, ale situace vyžadovala, aby rychle zakročil. Nějak ho nenapadlo někoho vzbudit. Stíny se prodlužovaly. Slyšel, jak město vrčí a přede. Chodby se staly chladnější. Tíživé ticho na něj dopadalo. Zrychlil. Teprve teď dostával strach.
Cestou ke zbrojnici potkal jen pár Wraithů, ale raději se před nimi schovával, vyhýbal se jim. Štěstí, jako před chvílí, by už mít nemusel. Se soustředěním se podíval na ovládací panel u dveří do zbrojnice. Identifikační kód… Nebylo mu nejlépe, ale snažil se nevolnost a mírnou dezorientaci potlačit. Teď tady má důležitější věci na práci. Atlantis byla v rukou nepřátel.
Po pár sekundách zadal svůj identifikační kód, který ho opravňoval ke vstupu do zbrojnice. Tam už neváhal. Vzal si vestu, na kterou si zavěsil nabitou P-90, berretu a pár C-4. Nikdy nevěděl, kdy se mu může hodit kousek výbušniny.
Vběhl do chodby. Rozkašlal se. Zavřel oči a snažil se uklidnit. Nakonec se rozhodl pokračovat. Viděl, jak se některé stěny přeměnily na Wraitho-antické cosi. Ničilo ho, když viděl svůj domov takhle zdevastován. V jedné slabší chvilce přišel ke stěně a přejel po ní rukou. Cítil zkaženost a zneuctění tohoto místa. Za tohle někdo zaplatí. Za svůj domov se bude bít. Přestal mít slitování s Wraithy. Střílel je bez smilování. Působilo mu to neskonalou radost. Jeho hlavní cíl byla královna, která se tu někde určitě procházela.
Šel přes mrtvoly za svým cílem, když v tu chvíli se celým městem rozezněly sirény. V duchu zanadával. Přišli na něj. Teď bude jeho postup složitější. Půjdou po něm stejně, jako on šel po nich. Ledaže... V hlavě se mu vylíhnul plán. Plán jak se co nejrychleji dostat ke královně. Nechat se chytnout. Ovšem, tenhle plán nebyl bez rizik. Není si vůbec jistý, jestli ho chtějí chytit živého nebo se na něm jen nějaký bezvýznamný voják naobědvá.
Počkal na první Wraithskou hlídku a neozbrojený vyšel. Samozřejmě nebyl tak hloupý, aby si do rukávu nestrčil malý nůž, kdyby ho příšery spoutaly. Další zbraně měl schované. Jak předpokládal, okupanti města se po něm vrhli a spoutali ho. Vedli ho pryč. Netušil kam, možná do vězení, možná za královnou. Cítil, že bolest hlavy opět přichází. Párkrát klopýtl a pak upadl. Věznitelé ho vytáhli na nohy a pokračovali s ním dál. Stěny na něj padaly, mlha se mu převalovala u kotníků. Vítr a bušení těžkých kapek do stěn a oken znělo podivně strašidelně. Každou chvíli blesk ozářil část chodby. Vězněný však šel s hlavou hrdě vztyčenou. Měl plán.
Stráže ho dovedly do jedné z mnoha izolačních místností na Atlantis, kde na něj už čekal jeden z výše postavených Wraithů postávající u lůžka. Podíval se nahoru. Z vrchu na něj shlížela ona, Wraithí královna. Hněvem semkl čelist, až ho pomalu začala bolet. V tu chvíli k němu přistoupil Wraith s injekční stříkačkou v ruce.
Cítil bodnutí jako od včely, ale necukl. Vražedně si Wraitha-doktora přeměřoval. Dával mu najevo svým chováním, že kdyby chtěl, tak ho zabije. Jenže, jako vždy byl ve všem háček. První chyba, na kterou Evan přišel, byla, že se neměl nechat chytit, druhá byla, že si měl sednout. Během chvíle se mu podlomily nohy a on dopadl na zem v sladkém zapomnění, které mu slibovala sedativa.

Podplukovník Sheppard se ustaraně podíval do místnosti pod sebou na muže, který zdrceně seděl na lůžku a naslouchal slovům doktorky Weirové. I když nic z rozhovoru neslyšel, věděl, co mu říká. Říká mu, že právě zabil dvacet tři lidí včetně McKaye. Pořád tomu nemohl uvěřit, že jeho zástupce rozpoutal před několika málo hodinami hotové peklo.
Uslyšel za sebou kroky. Otočil. Stál tam doktor Beckett se svým tabletem. „Mám výsledky, podplukovníku,“ odpověděl na jeho nevyslovenou otázku. „Ta látka, co jsem našel v jeho krvi je nějaký druh silného halucinogenu. Něco jako pozemský LSD nebo heroin. To vysvětluje ty jeho vidiny.“
Sheppard si povzdechl, zatímco doktor pokračoval. „Také jsem při prohlídce objevil nejspíš kousnutí do nějakého hmyzu na majorově krku. Nejspíš ho při nějaké misi něco kouslo a vstříklo po něj tu halucinogenní drogu a díky tomu…“
„Rozpoutal jatka,“ dokončil za něj voják s pohledem upřeným do místnosti pod sebou.

Muž vypadal, že je na pokraji zhroucení. Nějak jí nevěřil, hlavně nemohl a nechtěl. Vždyť to dělal jen pro dobro Atlantis. Snažil se zabít Wraithy. Nikomu z obyvatel by neublížil. Nikoho hlavně neviděl, šlo jen o pouhé Wraithy, o nic jiného. Pohlédl na své ruce. Měl pocit, že je má od krve. Krev všech obětí. Zrychleně dýchal. Snažil se otřít ruce do prostěradla, ale nešlo to. Nedokázal je umýt pod vodou ani mýdlo nedokázalo dostat tu špínu z jeho rukou. Chtělo se mu křičet, plakat a zároveň smát.
Cítil, jak se vzduch v místnosti ochladil. Dlouho mu trvalo, než odtrhl pohled od svých rukou, které už nikdy neumyje. Rozhlédl se. Kromě stolečku s lékařským vybavením tu nic jiného nebylo. Tedy nic co by viděli ostatní, ale on je viděl všechny. Nebyli nikterak znetvoření, mírumilovně se usmívali. Samotný McKay mu dokonce mával. Rozesmál se.

Podplukovník Sheppard se narovnal a promnul si oči. Pootočil se na své židli a sledoval obzor. Slunce pomalu vycházelo. Počkal, až se zlatavý kotouč vhoupne nad obzor, pak se teprve vrátil k práci. Dopsal poslední dopis, který mělo SGC odeslat příslušné rodině. Nerad tyhle věci dělal, ale věděl, že je to tak správné, když to napíše on. Možná by bylo správné, aby je doručil osobně, a pak se možná staví za svým podřízeným a podívá se, jak se mu v novém domově daří. Doufal, že jej tam nebude brzy následovat. Povzdechl si a zavřel složku majora Lorna. Co nevidět přiletí Deadalos a s ním i nový major, ale teď, teď dopíše dopisy a hlášení...

mnooo, dobrý holky ... od první chvíle jsem byla napnutá jak kšandy a popravdě je mi Evana líto ... jsem zvědavá, jestli ještě něco stvoříte, protože tohle byl luxus
stačí, Mooonišku? je to dost dlouhé?

a mimo mísu: jsem prvníííí s komentem....juhůůůůů

Naozaj morbídna, ale celkom zaujímavá a reálne napísaná poviedka.
Opatrne s práškami dievčatá a šup sem s novou poviedkou.

Normálně bych absolutně za žádných okolností nevěřil tomu, že by Mooony jenom dovolila myšlenku na zabití McKaye a nechala zbláznit Lorna, ale poslední dobou mě věci čím dál tím méně překvapují.

povídka je skvělá, co více dodat...jenom se divým, že Lornovi nepřišlo divný, že wraithi mluví.

Ty jo, tak ale teda, co na to říct? SAKRA, HOLKY, CHUDINKA EV. Tohle není fér, to by se Sheppardovi určitě nestalo

Jistě, proto to taky schytal Ev Cos čekala, náš miláček musí mít hoooodně povídek Samej Shepp, kam se hrabe. Toho i kulky ve strachu oblítávaj

Prominte, že píšu až ted, ale neměla jsem moc čas.
Povídka dobrá

BB20: a určitě si taky slyšela že v určitých případech se před a čárka píše třeba a proto... před ani taky pokud máš ani...,ani... víš..

BB20: kočenko, kolik ti je?... podle toho, co jsi napsala, bych to odhadovala tak do 12, maximálně 13 let. Bych si tak tipla, že v té době se typy a poměry vět hlavních a vedlejších asi ještě neprobírají, že? A pochybuju, že když povídka prochází několikrát korekturou, tak že by si toho korektor nevšiml.

Daedalos304: Jsi byl rychlejší ...když já to viděla ve škole a pak jsem měla plno jiných věcí na práci

Mackenzie: Věř mi, že nevšiml, pokud to není v každé druhé větě. Já raději to, co pošlu na web jako opravené už znovu nečtu, protože když jsem to párkrát udělala, mlátila jsem hlavou o futro a říkala jsem si, že ještě že mi za to ti lidi neplatí.
Ale jinak máte pravdu