Rovnováha
V zasedací místnosti Dia seděla Adria, Jack, Thor a O‘Neill. Po obvodu místnosti chodil v kruzích Daniel v bílém roláku a kalhotech. Bylo na něm vidět, že je nervózní a usilovně přemýšlí, asi se snažil dát dohromady všechno, co chtěl říct. Když dělal, v naprostém tichu,už minimálně desáté kolečko, O’Neill už nevydržel, lusknul prsty a zavolal.
„Hej, Světluško! Nezapomněl jsi, že jsou s tebou v místnosti i nižší bytosti?“ Doktor zastavil a se zvednutým obočím překvapeně pohlédnul na Jacka.
„Hmm?“
„No tak Danny vyklop to... Objevíš se u mě ve tři ráno, vytáhneš mě z postele tou starou dobrou větou ‚Osud galaxie visí na vlásku!‘ a pak tady chodíš dokola jako mukl na vězeňském dvoře...“
„Jsou mrtví....“ odpověděl Daniel.
„Fajn, to je začátek. A kdo je mrtvý?“
„Všichni. Antici jsou mrtví. Tedy ne jen oni. Všichni povznesení. Ba’al odpálil první prototyp Merlinovy zbraně a všechny je zabil jen, aby se zbavil Anubise... Tři miliardy životů...“
V místnosti bylo stále ticho, tentokrát však z šoku, až se ozval Davis.
„Takovou operaci přece nemohl před Anubisem jenom tak utajit. Musel mít komplice...“
„Ano měl... Sokar zařídil vývoj a distribuci viru, který přeprogramoval supervojáky. Ba’al ho při první příležitosti bodnul do zad. Téměř doslova...“
Adria se soucitně podívala na svého otce.
„Takže jsi tam nahoře sám?“
Daniel zakýval hlavou a pokrčil rameny.
„Těžko říct... možná... asi...“
O’Neill se opět vložil do rozhovoru.
„K čemu ti to povznesení je, když nevíš ani tohle? S tou vševědoucí pasáží se to poněkud přehání, nemáš ten pocit?“
„Je to složité... Vědomosti neobdržíš, musíš je získat. Povznesená bytost to má jen jednodušší...“
Teď se ozval Davis.
„Když jste sám, tak už se nemusíte řídit pravidly a můžete nám pomoct, ne?“
„Bohužel ne. Jenom proto, že nežijí Antici, se nepřestanu řídit pravidly... “
O’Neill nevěřil vlastním uším.
„To nemyslíš vážně!“ a hned za ním pokračoval Davis.
„Jste nejmocnější zbraň, co máme!“
Adria protočila oči a podpořila svého otce.
„Jacku!“
„Co?!“ zvolal O’Neill i Davis zároveň a hned se na sebe zvláštně podívali. Adria je ignorovala a pokračovala.
„Jsem si jistá, že má lepší vysvětlení, než že se mu nechce...“
Daniel přikývnul.
„Zasahování do nižších sfér ničí rovnováhu vesmíru. Energie mezi rovinami je v jemné rovnováze a zásahy mezi sférami vychylují celý systém, což může mít závažné následky pro vesmír jako celek. Ori toto porušili... Zasahovali do nižší sféry a ničili rovnováhu, která byla z velké části vyrovnávána jejich ‘vysáváním‘ věřících, které vracelo energii zase do vyšší sféry. I přesto za sebou nechali spoušť.“
Adria se zkoumavě podívala na otce.
„Proč to zní, jako by rovin bylo více, než dvě?“
„Protože je... nevím přesně kolik, ale jsem si jistý minimálně jednou nad mojí.“
O’Neill si protřel oči.
„Fajn... takže nebudeš metat blesky a ničit planety. Můžeš aspoň špehovat?“
„Možná v ma...“ Daniel se zaseknul uprostřed věty a rozplynul se.
O’Neill ještě chvíli koukal na místo, kde Danny stál.
„Nesnáším když tohle dělá! Ještě někdo nesnáší, když tohle dělá?!“
Na druhé straně galaxie
Ba’al seděl na svém černém trůnu, na můstku bývalé Anubisovy mateřské lodi. U řídících konzolí byli přítomni jen dva jaffové, z nichž jeden byl Ba’alův první muž a za trůnem stáli dva supervojáci jako čestná stráž. V tom světla na můstku pohasla a vypadalo to, že zhasínají í hvězdy za oknem, když se uprostřed místnosti začala zhmotňovat zářící koule. Proudilo do ní všechno okolní světlo a zvedl se prudký vítr, jak nasávala všechno kolem. Vystrašení jaffové zahodili tyčové zbraně a poklekli, zatímco Ba’al čekal, co se bude dít a supervojáci byli připraveni ke střelbě.
Na můstku se udělala naprostá tma a když po pár vteřinách naskočila světla, stála uprostřed místnosti mladá hnědovlasá žena. Supervojáci okamžitě zahájili palbu, ale jejich střely procházely skrz ni a Ba’al je pohybem ruky zastavil. Prohlédnul si ženu odshora až dolů a svým zkresleným hlasem pronesl.
„Čemu vděčím za tak milou návštěvu?“
V jejich rukou se objevily dvě bílé koule, jejichž energie ji protékala mezi prsty, přičemž náboj stále rostl.
„Všechny si je zabil... Teď poznáš, jaké to je, když tě někdo jenom tak vymaže.“
Ba’al se přestal usmívat, když mu došlo, že to nebyl transportní paprsek, ani hologram, ale povznesená bytost. Bez Merlinovy zbraně byl naprosto bezbranný a už si kryl oči před jasnou září, když se žena zapřáhla a dva proudy energie vyrazily proti němu. Těsně před goa’uldem se však rozptýlily do stran a neškodně ho obešly. Chaya okamžitě začala vytvářet další střely.
Z mohutného víru bílého světla, který prošel přes strop, se před ženou zhmotnila postava s kápí přes hlavu a do obličeje mu viděla jen žena. Chvíli na sebe v šeru zírali a nikdo kolem se neodvážil pohnout, až postava s kápí prolomila ticho.
„Chayo tohle nemůžeš...“
„On je všechny zabil!“ Máchnula zářící rukou k Ba’alovi, který se tvářil jako odsouzenec čekající na trest smrti.
„To ti však nedává právo zabít ho... Musíme udržet rovnováhu.“
„Kdo si myslíš, že jsi? Jsem povznesená déle než ty, nejsi ani Antik. Nemáš mi co rozkazovat!“
„Jsi povznesená déle a já nejsem Antik, to nepopírám. Ale jsem mocnější než ty a nedovolím ti, aby si ho zabila!“
Chaya se pobaveně usmála.
„Ty, že jsi mocnější než já?!“
„Jsem. Zatím co ty jsi strávila deset tisíc let ve své kleci, já se v řádu měsíců, na svobodě, dozvěděl obrovské množství informací. Informace jsou moc... v tomhle případě doslova. Klidně mě zkus, jestli chceš, ale jsme poslední dva... Nechci ti ublížit.“
„Proč toho parazita vůbec chráníš? Tvá planeta pod ním také trpěla!“
„Dříve, nebo později i na něj dojde řada. Má velké množství nepřátel a nemusí se do toho míchat povznesení...“ postava přešla do šepotu a naklonila se k Chaynu uchu „...Nech Zemi a Alianci ať se o něj postarají....“
Chaya to vzdala, uklidnila se a spustila ruce, ve kterých pohasly energetické výboje. Postava s kápí ji chytila za ruku, řekla.
„Dořešíme to někde v klidu.“ a otočila se k Ba’alovi čelem. Pod kápí, která vrhala stín na obličej, bylo vidět jen ústa, která se pohnula.
„Příště už takové štěstí mít nebudeš!“ Hned na to oba povznesení zmizeli a světla se vrátila do normálu, i hvězdy zase zářily jako dříve.
Země, Minessota, chata kdesi v lese. Asi o hodinu později
V naprosté tmě, která vládla v ložnici, se objevil jasný bod, který během vteřiny pohasnul a na jeho místě stál Daniel.
„Jacku...“
„Hmmmm....?“
„Jacku!“
O’Neill nahmatal po tmě hodinky a zjistil, že jsou čtyři ráno. Sjel rukou na podlahu, kde uchopil botu a se zabručením ji mrsknul po Danielovi. Bota prošla skrz a dopadla na stolek u stěny, ze kterého shodila kovový hrnek. O’Neill kapituloval a rozsvítil lampičku. Vedle něj bylo z pod peřiny vidět dlouhé blond vlasy a z těch samých míst se ozvalo rozespalé.
„Dělává tohle často?“
Jack si protíral oči.
„Nemáš ani nejmenší tušení...“
Daniel, který do teď stál v tichosti se konečně ozval.
„Pardon, že vás budím majore...“ otočil se na Jacka a pokračoval.
„...Přežil ještě jeden povznesený a potřebujeme s vámi mluvit. Za patnáct minut na Diovi? Fajn.“ Nečekal Danny na odpověď a zmizel.
„Emmo můžeš se postarat o juniora, kdyby se náhodou probudil...?“
„Jistě. Malého mám ráda, ale ta Danielova antré...“
Jack se vyplížil z ložnice a během deseti minut se oblékl do uniformy a připravil, poté zapnul vysílačku.
„Achilleus? Přeneste mě Dia.“ Načež zmizel v jasném záblesku transportu.