Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

bindina píše:

Jak to vypadá s dalším dílem

Mělo by být dnes nebo zítra, jestli se Moony dnes vrátit, nebo ne?

jop, přesně tak ....ale vidím to spíš na zítřek

dobré ráno ....tak konečně přichází další díl a tímto se omlouváme za menší zpoždění

Budoucnost si předurčíme sami, part 3

Rodney se ocitl sám v místnosti, tedy pokud nepočítal Emersona v bezvědomí. Teď se musel soustředit na důležitější věci, než na to, že zítra umře někdo, na kom mu záleželo. Po chvilce se dovnitř vrátila Mac. Hned po příchodu do místnosti se zarazila.
"Kde jsou?" vydechla.
"Pryč," knikl doktor a sedl si na zem.
"Pryč? Kde pryč, jak pryč?!" zavrčela.
Prudce se postavil a přišel k ní, "copak jste to nepochopila? Není jiná cesta ven! Nejste Terminátor, abyste zvládla celé město, nemáme neomezené zásobníky!"
"Neustále mě podceňujete, doktore!" štěkla.
"Já vás nepodceňuji, to nikdo z nás, ale víme, kde končí možnosti člověka i Antika," povzdechl si. "Stačí, abyste si chvíli nehlídala záda a je po nás. Zabíjí mě, je po vás...copak nechápete, kolik je možností?" Sedl si na zem a zahleděl se před sebe. Will se pomalu probíral.
"Nemáte ani tušení, jaké možnosti mají Antikové," rozčílila se. "Musíme je dostat pryč!"
"Tak mi řekněte jaké, kromě neskutečné arogance?" odeskl. "Antikové jsou taky jen lidi. Namyšlení, celou dobu, co jsem na Atlantis, po nich jen uklízím jejich chyby!"
"Fajn, končím, vzdávám to. Dělejte si, co chcete!"
"Tak mi řekněte, co dokážete!?" zakřičel na ni. "Něco co nikoho z nás neohrozí!"
"Budu kolem nás držet štít!"
Rodney na ni zoufale koukl: "Ale jak dlouho to vydržíte?"
"Tak dlouho, jak bude potřeba!"
"Jak dlouho?" ozvalo se ze země od před chvíli omráčeného doktora. "Jak dlouho dokud nepadnete vyčerpáním?"
"Jsem v pohodě, k hradbám určitě. A ještě mi zbydou síly." Oba dva na ni upírali pohled, chtěli vědět pravdu, ne to, co si nalhávala. Byla unavená, moc nespala. "Proč mi sakra nikdo nechce věřit!" nadskočila vzteky. Ani jeden neodpověděl. Rodney podal Willovi vodu a sedl si vedle něj. Skoro je propalovala pohledem.
"Zkuste na chvíli zapomenout na to, že jste Antik, podívejte se na to našima očima," hlesl Will.
"Ale já jsem Antik! Jsem Antik! To je ten rozdíl! Mám tu moc nás odsud dostat! Všechny!"
"Máte moc nás dostat za bránu, ale co pak, dokážete lítat?" hlesl Emerson. "Připusťte si, že nemůžete vydržet věčně. Teď nejde o to to zkusit, teď jde o to zvrátit tohle všechno. Navrátit to do původního dění. Oni to věděli, proto šli. Dostaneme se za hradby, spadne vám štít a je po nás...možná jsme pesimisti, ale v naší realitě se nám chyby vrací a jsou horší," pomalu se postavil. Přešel k blondýnce a vzal ji za rameno. Jenom na něho koukla. "Dali nám šanci to změnit," pousmál se a vzal ji kolem ramen. Donutil ji si sednout.
"Ale za svoje životy. Já vím, jaké to je se obětovat! Vím to, udělala jsem to několikrát."
"No jo, mrcha," ušklíbl se Rodney, "teď už se s náma nemusí táhnout a poslouchat naše dohady. Umře si dřív..." Žena zavrtěla hlavou. Nikdo už nepromluvil. Neměli chuť něco říkat.
"Nemůžeme je tam nechat!" zakňučela Mac. Nedočkala se žádné reakce. Pohlédla na ně. Emerson vypadal v klidu. Teda snažil se tak tvářit, za to McKay seděl jak hromádka neštěstí. "Takže co se teď bude dít?" zeptala se potichu. Nikdo se neměl k odpovědi. Nakonec se toho chopil Emerson. Podle něj bylo nejlepší se dostat teď na Atlantis. "Pustí nás?" hlesla.
"Myslím, že ano, kapitán není magor, myslím, že si to zjistila, předtím než by dělala ukvapené závěry."
"Tak bychom měli zjistit, jak odsud vypadnout," hlesla rezignovaně.
Psycholog pozvedl obočí: "Co takhle to zkusit hlavní bránou?" Mackenzie přikývla.
"Můžeme s odchodem počkat?" vložil se konečně do diskuze McKay.
"No můžeme," přikývla váhavě. Pousmál se a pomalu vstal. Chtěl se jít alespoň rozloučit. Mac koukla na Willa. Ten čekal, až jejich společník odejde. Pak si povzdechl. "Je mi to líto," zašeptala. Podíval se na ni.
"On to nese hůř než já," zamručel.
"Chodí spolu?" zeptala se přímo.
Zavrtěl hlavou, "ale nemají k tomu daleko, tedy neměli." Jenom přikývla a zamrkala. Pak si setřela jednu jedinou slzu, která jí stekla po tváři. Potichu si k ní přisedl a dal jí ruku kolem ramen.
"Jenže oba jsou tak tvrdohlaví, že by si to stejně nikdy nepřipustili."
"Tohle není fér," zavrčela tvrdohlavě. Pohladil ji po paži.
"Rozhodnutí každého člověka bychom měli respektovat," trochu se pousmál. "Budete tu chtít zůstat až dokonce, nebo odejdeme ráno?"
"Já ho nechci vidět umírat," zavrtěla hlavou. "Ale nemůžu ho tady nechat." Mlčel. Na tohle neměl co říct. "Co chcete vy?" zašeptala a aniž by si to uvědomila, přitiskla se k němu. Přitáhl si ji ještě blíž a pohladil po hlavě.
"Nechal bych rozhodnutí na vás dvou."
"Rodney chce zůstat a sám jít k bráně nemůže."
"Chtěl se jít jen rozloučit," broukl, "podle mého názoru." Povzdechla si. Zase mlčel. Věděl, že teď se stejně nehodí mluvit.
"Chci jít za Georgem." Beze slova vstal a pomohl jí na nohy. Doufal, že je k nim pustí. Pomalu sešli po schodech a vyšli před dům. Zamířili tam, kde doufali, že jsou cely.

"Jak myslíte, že to bude probíhat?" zeptala se Zuzana, když už byli nějakou chvíli potichu.
"Ve všem svém hrdinství doufám, že rychle,“ odpověděl George.
Rozesmála se, "to jsme dva." George se maličko nervózně pousmál.
"No tak," šťouchla do něj, "může být i hůř," šla k mřížím a vyhlížela do chodby, jako by na někoho čekala.
"Hůř?" zamrkal. "To mi řekni...pardon, řekněte, co může být horší?"
"Klidně mi tykej," mávla rukou, "na dlouho to stejně nebude." Otočila se k němu. "Horší může být vysán Wraithem a nebo se na něj přeměnit a pak zase nazpět, co já vím," rozhodila rukama.
"Ale aspoň bychom byli naživu," povzdechl si.
"Ale no tak, co byste ještě chtěl?" broukla. "Oni se možná taky nevrátí. Tam odkud jsem, tak zuří válka, o jednoho míň nebo víc, to nic nezmění."
"My právě jednu skoro vyhráli," hlesl.
"Pak je mi to líto," broukla. Sedla si na zem. Po chodbě se ozvaly kroky. Oba dva zbystřili. K mřížím rychle přišel muž. Kapitán od nich rychle odskočila a pak se zarazila. "Rodney?"
"Jsi v pořádku?" staral se.
Přikývla a nahrnula se taky k mřížím. "Odejděte co nejdřív, ano?" pousmála se. Zavrtěl hlavou, že to rozhodně nemá v plánu. Zavřela oči a promnula si je. "Prosím," knikla. "Budu v pořádku," usmála se. Snažila se ho ujistit, že to co říká, je pravda.
"Co kdybych zkusili to, co nabízí ta žena?" hlesl. Povzdechla si a natáhla k němu ruku přes mříže. Jen zavrtěla hlavou. Věděl, že to nejde. George to jenom sledoval. Chtěl taky někoho, kdo by za ním takhle přišel.
"Rodney," zašeptala Zuzana.
"Ano?" koukl na ni. Stále k němu natahovala ruku. Chytl ji za ni. Pevně ji stiskla. Přitáhla si ho až k mřížím a nějak ho přes ně objala. "Musí jít něco dělat!" tvrdohlavě zavrčel.
"Jediné," broukla a donutila ho, aby se na ni podíval, "co musíš udělat je," snažila se zadržet slzy, "že zjistíš, co se stalo a zabráníš tomu." Jenom na ni beze slova koukal. Usmála se. "Prosím," broukla a přitáhla si ho co nejblíže mřížím. George na to jenom vyvaleně koukal. Veškeré jeho naděje a ambice se právě vytratily. Nikdo mu nevěnoval pozornost.
K Georgově radosti se ozvaly další kroky. Taky se vrhl k mřížím. K jeho potěšení viděl, jak po chodbě běží Mac a za ní se loudá Emerson. Oba dva dorazili k mřížím. Mac skrz mříže objala George a pohladila ho po hlavě.
"Nevšiml sis nějaké cesty ven?" zašeptala mu do ucha. "Jakékoliv." Jen zakroutil hlavou. "Musí! Sakra!" zavrčela. Pořád si stála za svým. Jen si povzdechl.
"Odejděte, co nejdřív," zaznělo vedle nich.
"Ne," zavrtěl hlavou Rodney.
"Souhlasím," přikývla Mac. "Něco vymyslíme!" dodala přesvědčeně.
"Samozřejmě, že vymyslíte," přikývla Zuzana. Podívala se na George. Oba to věděli, tušili. Jistěže něco vymyslí...

Na malém náměstíčku uprostřed městečka se shromáždilo plno lidí, kteří netrpělivě čekali. Oslavy již dávno dosáhly vrcholu. Teď už jen zbývalo složit poslední oběť. Konečně uviděli ty, kteří jsou ochotni se obětovat jejich bohům, zemi i králi. Muž a žena šli za doprovodu stráží malou uličkou mezi lidmi, kteří jásali a provolávali slávu. Věřili, že k nim budou bohové štědří a letošní úroda bohatá. A bude jim trvat několik tisíc let, než jim dojde, že bohům je docela jedno, kolik obětí jim složí a co s nimi bude. Pomalu mířili k chrámu, kde u jeho vstupu čekali další tři lidé, kteří se už tak nadšeně netvářili. Dvě postavy se zarazily. Jejich doprovod nikam nespěchal, nechal je alespoň říct poslední sbohem. Muž i žena se povzbudivě usmáli a oba si sundali známky. Podali je svým společníkům. Pak se mlčky nechali odvádět do chrámu, kde už bylo vše připravené. Chrám byl postaven přesně pro tyto účely. Uprostřed celé velkoleposti se nacházel obrovský oltář, přesně pro dva lidi. První tam vešli lidé a potom tam přivedli dvě lidské oběti, které přivázali k oltáři. Jejich tři přátelé stáli nedaleko a byli mnohem bledší než ostatní. George i Zuzana mohli obdivovat krásu stropu. Neviděli na ostatní. Leželi pevně přivázaní za kotníky i zápěstí. Celý obětní kámen byl posetý drážkami a kanálky, které se jakoby slévaly do jednoho. Dav netrpělivě čekal na kněze, ten se však ještě připravoval. První pozdvižení bylo, když přišel jejích král a vládce. Teď nervozita stoupala. Každý už netrpělivě čekal. Od stěn se ozývalo netrpělivé přešlapování a šepot. Konečně přišel i ten, na nějž všichni čekali. Dav ztichl, skoro nedýchali. Muži u stěn vyloudili pomocí podivných nástrojů tenký a táhlý zvuk. V každém, kdo ho slyšel, to vyvolalo pocit strachu a paniky. Oba obětovaní se na sebe vyděšeně podívali. Netušili, co bude následovat. Skleněnými okny dovnitř pronikaly sluneční paprsky. Přestože hřály, nikdo je necítil. Kněz v bílém rouchu se postavil před obětiště. Pozvedl krátkou a bohatě zdobenou dýku. Dav zalapal po dechu. Bylo cítit napětí z každého. Dýka se zaleskla ve vzduchu. Mihla se a ozvalo se slabé syknutí. Zuzaniny oči se rozšířily poznáním. Zhluboka se nadechla. Zahleděla se do stropu. Pomalu spustila hlavu na bok, aby viděla na svého společníka, který taky pochopil. Bylo pozdě na cokoliv. Oba se pousmáli. Pomalu, ale jistě cítili, jak umírají. Nebolelo to. Jen cítili chlad. Žena pohnula rukou a vložila ji do mužovy dlaně. Ten ji jenom pevně stiskl. Jejich krev se smísila do jedné. Putovala pomalu kanálky, slívala se do většího a většího pramene. Pomalu kapala do velké mísy pod obětním kamenem. George se podíval na Zuzanu. Tolik se mu chtělo spát. Oči se mu klížily. Ona už je měla dávno zavřené. Ještě párkrát mrkla. Poslední, co si pamatoval, byl bezstarostný úsměv a zakalené zelené oči. Tón ustal. Dav se začal tlačit dopředu. Jakmile poslední kapka dopadla do zdobené mísy, tak ji kněz pozvedl. Chvíli ji nechal ve vzduchu. Napětí se prohlubovalo. Muž v bílém rouchu nechal ruce klesnout do výše očí a pak se napil. Mackenzie omdlela.

Ani si nepamatovala, co se pak dělo. Začala matně vnímat až pár metrů od brány. Podívala se na bláto, do kterého dopadli, když se tady ocitli a jak se u toho celkem bavili, i když neměli tušení, kde jsou. Zůstala stát a zabořila obličej do dlaní. Rozplakala se.
Cítila, že jí někdo objal kolem ramen a pomalu ji přiměl k pohybu. Slyšela otevření brány, nějaké zvuky, ale nepodívala se ani na cestu. Pomalu ani nevnímala, když prošla bránou. Netušila, kde se ocitli, ale vzduch tady byl jiný a studenější. Nevnímala tmu, která tam byla. Cítila zatuchlinu. Rozhlédla se kolem a matně poznávala obrysy. Stačilo, aby udělala další krok a v nejbližším okolí se rožnula světla. Stála na Atlantis. Ve městě, které milovala. Jenže něco tu chybělo. Žádný zvuk hlasů ji nevítal. Nikdo se po ní nesháněl. Přešla ke schodům a rukou přejížděla po zábradlí. Pak do něho kopla. Bylo jí jedno, jestli se rozpadne nebo ne. Stihla do něho kopnout ještě několikrát, dokud ji někdo neotočil k sobě a neobjal. Přestala se ovládat. Hlasitě se rozvzlykala a zhroutila se do náruče toho, kdo jí objímal.
"Oni nic neudělali! Nic! A kdybyste mě poslechli, byli bychom tady všichni!"bušila neznámému do hrudi. Neodpověděl jí. Prakticky nereagoval. Jen se několikrát roztřeseně nadechl. "Měli jste mě poslechnout," vzlykala. "Měli jste..."
"A mohli jsme zemřít všichni," přerušil ji někdo, "bylo to jejich rozhodnutí. Nikdo je nenutil." Neodpověděla, jenom se k tomu, kdo ji držel, přitiskla více. Nevěděla, jak dlouho se k němu tiskla. Bylo jí to všechno jedno. Chtěla jenom domů. Chtěla za svojí holčičkou, svým psem, svým přítelem a do svojí postele. Ale když tak nad tím uvažovala ten muž, co ji držel, by pro začátek bohatě stačil. Cítila, jak ji posadil na schody a pustil. Stočila se na jeden schod do klubíčka a koukala do prázdna. K uším jí dolehl nějaký šepot. Oba muži se snažili vyřešit jiné problémy. Párkrát se zhluboka nadechla a otřela si oči. Věděla, že se musí uklidnit. Prohlédla si známky, které se jí houpaly na krku. V duchu si slíbila, že udělá vše pro to, aby k tomu nedošlo. Posadila se a znova se nadechla. Vstala a vyšla za oběma muži.
"Tak co teď?" hlesla a v ruce svírala známky.
Oba na ni pohlédli, "teď," začal McKay, "musíme vymyslet, co dál."
"Aha," přikývla a rozhlédla se kolem. "Asi...měli bychom se asi trošku vyspat a odpočinout si." Oba přikývli. William rozdělal spacáky jak pro Mac, tak pro sebe. Rodney se ani nepohnul. Začal procházet antickou databázi. "Doktore," řekla jemně Mac, "máme hodně času. Nechte to na později." Ani na ni nepohlédl. Ignoroval ji. Koukla na Willa a pokrčila rameny. Vzal ji bokem.
"On spát nepůjde," šeptl. "Jestli chcete, můžem jít spát do vedlejší místnosti," broukl. "Pokud by vás rušil."
"Náš McKay mluví sám se sebou, tak by to možná bylo lepší," řekla potichu.
"Náš ne," trochu se pousmál a vzal spacáky, "ale myslím si, že by chtěl být raději sám ... nějakou chvíli." Starostlivě se na něj podíval. Jenom znova přikývla.
"Dobrou noc, doktore," hlesla. Neodpověděl a strnule zíral na obrazovku. Pomalu oba odešli do vedlejší místnosti. Emerson si hodil spacák vedle plukovníka a sundal si boty. Sedl si na něj a zíral do stěny.
"Možná jsme sem měli jít hned." Mac nic neřekla. Jenom vytáhla z vesty nějakou fotku a koukala na ni.
"Uvidím ji ještě někdy?" hlesla potichoučku. Nakoukl jí přes rameno.
"Vaše dcera?" Jenom přikývla a koukala na svoji holčičku, která seděla na svém poníkovi a smála se. "Možná ano," pousmál se. Dodával jí naději. Taky se na něho maličko usmála a koukala mu do očí. Měl je krásně modré. Podobné jejím. Neuvědomovala si, co dělá. Byla mu pořád blíž a blíž. Nějakým záhadným způsobem se přibližoval. Políbili se. Bylo jim teď jedno, co bude. Mac mu vjela rukou do vlasů a hladila ho v nich. Opatrně si ji položil na zem.

Vzbudila se až ráno. Na sobě neměla vůbec nic, jenom ji něco krásně hřálo. Brzy zjistila, že jí to něco objímá. Chytla ruku, která ji objímala a hladila ji. Přitiskla se blíž. Uslyšela zamručení. Otočila se a koukla na muže. Byl dávno vzhůru a usmíval se. Natočila se pohodlněji k němu.
"Dobré ráno, cizinče," pousmála se.
"Dobré ráno," úsměv jí vrátil. Pohladila ho po tváři a dala mu pusu na rty. Pusu jí vrátil a sedl si. "Dojdu pro snídani," ohlásil a začal se oblíkat. Stáhla ho zpátky a natáhla se pro vestu. Vylovila jednu z tyčinek a podala mu ji. Usmál se a zakousl se do ní.
"V noci...bylo to nádherné," řekla potichu a sklopila oči. Místo slov ji políbil.
"Jdu zkontrolovat McKaye," oznámil jí.
"Přijdeš ještě?" zajímala se. Přikývl, cvrnkl jí do nosu a vstal. Pomalu se vydal do druhé místnosti. Našel doktora sedět tak jako večer předtím a nepřítomně zírat do monitoru.
"Dobré ráno, doktore," pozdravil. Vědec jen zamručel. "Chcete snídani?" nabídl. Neodpověděl. Všiml si, že vědec svírá vojenské známky. Usmíval se. "Rodney," jemně ho poplácal po ramenu.
"Ano?" zamručel a podíval se na něj.
"Chcete snídani?"
"Jo," přikývl. Potřásl hlavou a poposedl si na židli. "To už je ráno?"
"Řekl bych, že ano."
"To je zvláštní," uchechtl se, "ještě před chvílí byl večer."
"Asi jste pracoval celou noc, že?"
"No, eh," broukl. "Asi ano," zase se usmál.
"Je vám dobře?" staral se William.
Pustil se do snídaně, "nikdy mi nebylo lépe," odpověděl s plnou pusou.
Druhý muž si sedl naproti doktorovy, který se cpal. "Nějaké novinky?" zabručel.
"Ne, ale pracujem na tom," zamručel McKay. Emerson se zamračil. Přikývl. Potichu se raději vytratil nazpět za plukovníkem.
"Co se děje?" zajímala se žena stále zabalená ve spacáku. Přisedl si k ní a začal ji bezmyšlenkovitě hladit po hlavě.
"Něco se děje s McKayem," vysvětlil. "Možná mu to ujelo, to nevím, ale mluvil v množném čísle."
"To je asi špatné, že?"
"Pokud by to pokračovalo, tak ano," podrbal se na hlavě. Přikývla.
"Co takhle se rozhlédnout po okolí?" navrhla. Přikývl a pomohl jí na nohy. Podala mu zbraň.
"Umíte s tím zacházet?" zeptala se.
"Za prvé, umíš a za druhé, jistě, že ano, nejsem žádná lama," šel do svého batohu a vytáhl svoji berettu. Jenom se usmála a svoji nabila. Vyrazili ze dveří. Nikdo kolem nebyl. Všude se rozléhalo podivné ticho. V půli jedné chodby cítila, že ji vzal za ruku. Podívala se na něho a ruku mu stiskla pevněji. Mrkl na ni. Zastavila se a přitáhla si ho k sobě. Nechápala, co to do ní vjelo. Měla přítele, kterého si měla zanedlouho brát, a rodinu a ona se klidně spustí s někým jiným. Jenže v téhle situaci to bylo docela jedno. Co na tom, že měla přítele. Ona ho už pravděpodobně nikdy neuvidí. Podívala se na muže vedle sebe a nesměle ho políbila. Usmál se a polibek jí vrátil. Pak se zamračil a šel někam dopředu.
"Co?" zašeptala potichu a nabila.
"Nic, jdu jen zjistit, jak je na tom ZPM," broukl. Usmála se a zavrtěla hlavou.
"Á chceš u toho společnost?" zeptala se nevinně.
"Můžeš," mrkl na ni. "Teď je důležité zjistit, kde a co a jak jsme." Vysvětlil. "Víš, jak tady kdysi byla ta pojistka, co město vyhoupla nahoru?" Samozřejmě, že to věděl jen z doslechu.
"Něco jsem o tom slyšela," přikývla.
"No, tak to by bylo fajn zjistit." Podrbal se na hlavě. "Pokud je tu pojistka zabudovaná, pak je tu i Weirová," změnil směr ke stázi a táhl plukovníka za ruku.
"Nebyla by na místě troška opatrnosti? Já jenom, že tady kromě nás může být, kdo ví co," podotkla.
"Jsme podle mě v minulosti, ne v budoucnosti, a když jsme sem přišli, nic tu nebylo. Navíc jsme tu sami. Co by tu žilo, zmutovaná plíseň?" řekl sebejistě. Tohle bylo to první, co McKay zjišťoval. Jestli jsou sami a pak se začal zabývat jinými věcmi.
„Dobře, budem tomu věřit." Poslušně capkala za ním. Jen zakroutil hlavou a došel před stázy.
„Fajn, v tom případě máme problém," zamručel a sledoval prázdnou komoru, kde podle všeho měla být doktorka Weirová v pokročilém stádiu stáří.
„Pravda," přikývla jeho společnice. "No my máme problém a Rodney nejspíš práci." Přikývl a rozhlédl se.
"No, to znamená, že bychom mu to měli říct,“ zabručel doktor jako medvěd. Souhlasila a rozhlédla se po místnosti. Nijak zvláštně nevypadala. Měla normální antický vzhled. Šedomodré stěny splývaly s podlahou a jediný jako by výklenek byla stáze.
"Nic moc tady asi nevykoukáme, jdeme?" otočila se žena na Willa. Zamručel.
"Je to tu docela strašidelné," uchechtl se po chvíli. Stěny tichounce sténaly a tmavé chodby lec koho děsily.
"Díky. Na to se celou dobu snažím nemyslet," špitla.
"Víš, že v naší realitě tu Petersonová byla sama zhruba týden? Tedy, nevím přesně kolik dní, ale začalo jí z toho hrabat," šeptl.
"Jak bych to mohla vědět?" opáčila. "Co se stalo?“
"Vědci zkoušeli nějaký přístroj, myslím na výrobu dronů," pokrčil rameny. Moc toho nevěděl. "Všichni, co byli přítomni, zemřeli, doktorka Weirová taktéž, až na kapitána, která jakž takž přežila." Odmlčel se a přemýšlel, co se tenkrát vlastně stalo. "Týden před Štědrým dnem," zamručel. "Trochu ironie, nemyslíš?" Jenom se smutně pousmála a přikývla.
„Je mi líto, co se stalo," broukla.
"Nemusí," broukl, "jsme ve válce, oběti jsou normální, myslím, že jedna smrt nikoho nespasí, prostě není, život jde dál.“ Povzdechl si. Jistě, jedna smrt nikoho ani nezachrání. Nejhorší na tom bylo, že umřeli všichni tak hloupě, avšak to nebyl zdaleka konec.
„Vím, co myslíš. My ve válce byli ještě nedávno," začala z ničeho nic. Mlčky jí chytil kolem ramen a zamyšleně pokračoval v chůzi. Oni válku rychle nevyřeší, možná na chvíli zmírní, ale nemají šanci. "Nechápu to," hlesla. Podíval se na ni s otazníkem v očích. "Jsme v minulosti? A ještě v jiné realitě? To znamená, že moje realita pořád existuje?" přemýšlela nahlas. S tímhle měla vždycky problém.
"Upřímně," broukl, "kde jsme, to se můžeme jen dohadovat," pomalu skoro došli až do řídící místnosti. "Podle kapitána ta kultura byla stará čtyři tisíce let. Není tu pojistka na vyzdvižení města. Můžem být i v budoucnosti," pokrčil rameny, "ale pravděpodobně jsme v jiné realitě," zamručel a sledoval McKaye, který běhal od konzoly ke konzole a něco si pro sebe brblal.

mno a další povídka (poslední část) bude až někdy začátkem srpna, protože tentokrát si jede válet šunky Mooony

Čakal som, že "odídu" všetci, ale ešte tento príbeh celkom neskončil a tak si počkám čo si na nás vymyslíte.
Veľmi slušné psycho, ale príbeh je napísaný dobre. sa na pokračovanie.
Nech sa darí a


P.S.: Šunky si idem váľať aj ja, tak máte čas vymyslieť dobrý koniec.
(Viem, že to viete zvládnuť.)

dost dobrý trochu depresivní ale to podle mě celou povídku oživí.Moc se těším na další díl

tak právě jsem dopsala poslední díly povídky a abyste se měli (doufám) na co těšit, nabízím menší ochutnávku

Toto je spoiler!!!:

- Byl tam záznam, který ukazoval vesnici a právě se objevující pro Mac dobře známou loď, která prostě dvakrát přeletěla nad vesnicí a mezitím ji srovnala se zemí. Všichni se na to se zatajeným dechem dívali. Další záznam byl tomu prvnímu dost podobný, až na to, že tam k tomu všemu vypustili i stíhačky, protože už to bylo menší městečko. - „Čas?“ Chuck jenom ukázal časomíru. Zbývalo asi šest hodin z původních dvanácti. „Ještě lepší. Zahajte evakuaci.“ - - Najednou Mac cítila, jak jí odstrčil ruku se zbraní a vášnivě ji políbil. Jenom postřehla, že se jí skoro podlomila kolena, ale on ji držel tak pevně, že neměla šanci skončit na zemi. - „Děkuju za krásný večer…“podíval se na ni. Jenom na něho se slzami v očích koukala a cítila, jak stisk jeho ruky povoluje a oči se mu zavírají. Mac se jenom rozplakala a pevně ho držela.

tak a můžete hádat, o co asi půjde

puk: pěknou dovolenou ...kam to bude?

Mackenzie:

Toto je spoiler!!!:

Mám až panickou hrůzu z toho, co tvoje šílená hlavička vymyslela. Vše se taky bude dost odvíjeto od toho, zda chceš někdy v budoucnu navázat, protože pokud ne, tak se dá očekávat hotový masakr hlavních postav.

Toto je spoiler!!!:

mrtvý Sheppard? Prosím, prosím, at to tak je

Jestli se smím zeptat:

Kdy asi bude pokračování zítra ma totiž jet na tábor (ve 13:00.)
Rád býcjh si povídku přečetla než odjedu na ten tábor smrti

a máme tady poslední část společné povídky
ráda bych vác poprosila o hodnocení - jsme zvědavé, která povídka ze společných se vám líbila nejvíc
ráda bych jenom podotkla, že konce máme jiné, takže by nebylo od věci kouknout i k Mooony

Budoucnost si předučíme sami, part 4
"Měl by se maličko prospat," podotkla Mac.
"Myslím, že to je ten nejmenší problém," broukl. "Náš McKay si nikdy pro sebe nebrble," zamručel. "Zní to, jako by si spíš s někým povídal..." Mac se rozhlídla.
"Ale...nikdo tady není," podotkla.
Will se na svou společnici podíval a trochu se rozesmál: "No to je asi ten zásadní problém.“
"Myslíš, že se baví se...Zuzanou?" špitla.
Zamračil se, "proč myslíš?" Oba ho pozorně sledovali. Moc si nebrblal, jen tak někdy něco prohodil. Chvíli se tvářil nepříčetně a v druhou chvíli byl naprosto v pohodě a na něčem pracoval.
„Vypadalo to, že ji má rád. Viděl ji umřít," pokrčila rameny. "Pár let zpátky se stala nehoda a Johna zabili. Po nocích jsem si s ním povídala taky," přiznala. "Byla jsem...myslela jsem, že se zblázním. Tohle trošku pomáhalo," šeptala. Jen si povzdechl.
"Na předčasné závěry je ještě brzo," vydal se za Rodneym. Co mu je, zjistí později, důležité bylo, aby odvedl svou práci tak, jak má. "Tak co, doktore? Jak to jde?" zajímal se.
Vzhlédl od práce a podíval se na něj.
"Jo, docela dobře," odvětil, "máte něco zajímavého?" Emerson dlouho neváhal. Popsal Rodneymu, co viděl a jak to vypadá u stáze. Chodby a všechno. Po jeho naprosto barvitém popisu nastalo ticho. Slyšeli vítr narážet do stěny. Všechny v místnosti to znervózňovalo. Napětí stoupalo. Najednou se ozvala rána. Mackenzie nadskočila a vykřikla. Zbylí muži nadskočili taky. Spadla tužka. Mac se hned nahrnula k Willovi a pevně mu stiskla paži. Okamžitě ji objal a hladil po zádech. Druhý doktor se jen uchechtl. V tomhle šokovém okamžiku ho zřejmě něco napadlo.
"Co to sakra bylo?" zavrčela po chvilce plukovník. Pomyslela si, že má nervy na pochodu.
"Tužka narazila do ešusu, který byl na kraji stolu, shodila ho a spadla taky," mávl rukou McKay. Mac jenom zavrtěla hlavou a v duchu si vynadala, že se tak snadno polekala. Sedla si na jednu ze židlí a zaposlouchala se do doktorova výkladu, jak udělá pojistku, aby se město vyhouplo nad hladinu. Popravdě rozuměla jen spojkám. Po chvilce se přistihla, že začíná podřimovat. Nějak dávalo jejímu mozku zabrat, sledovat všechny ty vědecké názvy a termíny. Usnula. Doktor Emerson, ale bedlivě poslouchal McKaye. Plynule přešli k tomu, jak poslat zprávu do jiných realit. Po dvou hodinách to vzdali. Na nic nepřišli. Oba mlčeli a zírali z okna.
„Přemýšlel jsem, jaké by to bylo se vrátit," pousmál se Rodney. "Ta realita by už nebyla ono," pousmál se, "tahle změna nebyla plánovaná, třeba měla Zuzana umřít někde jinde a popravdě já taky," zamručel.
"Co tím chcete říct?" broukl.
"Tím chci říct, že ať se na to koukám z kterékoliv strany, tak přežije jen jeden," pousmál se.
"To nejspíš ano," přikývl. "Otázka je kdo."
"Tipl bych si tak plukovníka," broukl. "Do stáze se vleze jen jeden a ona je Antik, když vše nastavím a přijdu na to, jak z tohoto ven, pak ano, myslím, že by to měla být ona," pousmál se. Nechtělo se mu vracet zpět do své doby. Tady byl docela spokojený. Podíval se na jednu prázdnou židli a usmál se. Docela hodně tu byl spokojený.
"Nemyslíte, doktore, že by se k tomu měla taky vyjádřit," kývl ke spící Emerson.
Jen zakroutil hlavou, "nebude mít na výběr," pokrčil rameny.
"No, to se jí asi nebude líbit," uchechtl se.
"Je možné, že s tím taky nic neudělám," pokrčil rameny.
"Taky možnost," povzdechl si a přešel k Mac, která spala s hlavou na nějaké konzoli. Sundal si bundu a přikryl ji. V místnosti nastalo tíživé ticho. McKay zase něco klapal do svého notebooku, který si bral na misi. V duchu přemýšlel nad problémem, který měl. Znova byl slyšet vítr. Jediný kdo vypadal, že ho to znepokojuje byl William. Rodney něco dělal na notebooku a Mac si zrovna dávala dvacet na konzoli.
"Tak to být nemůže!" vykřikl z ničeho nic McKay. Stoupl si a koukal naštvaně před sebe.
"Prosím?" zamrkal Will a koukal na něho.
"Ty se do toho nepleť," odbyl ho.
"S kým to mluvíte, doktore?" zeptal se pomalu Emerson. Druhý muž něco odsekl a rychle začal klapat do notebooku. "Doktore? S kým jste to mluvil?" zeptal se důrazněji.
"S nikým," broukl.
"Tak komu jste říkal, že to tak být nemůže?"
Chvíli mlčel, "sám sobě." William si ho ještě chvilku prohlížel, ale pak si jenom povzdechl. S ním vždycky byla domluva na houby. Mac se mezitím probudila a protřela si oči. Oddechla si, že Rodney už skončil s výkladem. Sedla si a zadívala se z okna.

Rodney naštvaně ťukal do svého počítače. To, co psal, nedávalo prakticky smysl.
"Děláš to blbě," zaznělo mu zpěvavě u ucha.
Vzhlédl od své práce. "Co myslíš?" zamručel potichu. Všiml si, jak se hnědovlasá žena opřela o konzoly před ním. Měla na sobě bílé tričko se sexy výstřihem.
"Myslím tím,“ protáhla, „že na to všechno jdeš ze špatného konce," usmála se. "Zkus zavzpomínat, jak jsme se kam dostali. Třeba na jiné místa, světy, a když už jsme u toho, tak, jak jsme se dostali do jiných realit," snažila se ho dostat na správnou cestu. Sedla si na židli a hodila si nohy na stůl. Koukl na ni a zvědavě ji pozoroval. Začala rukou klepat do antické slitiny. "Pam pam pam...no tak, to chceš říct, že jsem chytřejší než ty?" zazubila se.
"No to teda rozhodně nejseš!" zavrčel vědec, génius ve dvou galaxiích. Zelené oči se mu doslova smály.
"Jsem, jsem a jsem," protáhla. "No tak přiznej to, vím jak se odsud dostat a ty ne," vyplázla na něj jazyk.
Naštvaně si založil ruce v bok a opřel se o židli. "Tak mi pověz, co dělám špatně."
"Vem to z druhého konce, než to bereš," začala se znuděně otáčet na židli.
"Vzal jsem to odevšad," fňukl bezradně. Zakroutila hlavou a spadla ze židle. Rozesmála se.
Pak se na něj usmála. "No tak, jsem jen tvoje podvědomí, poslouchej mě alespoň jednou v životě."
"Tak jo, poslouchám." Protočila očima a spokojeně si lehla na zem. Odněkud vytáhla jablko a zakousla se.

"Tak se mnou hergot..." vykřikl McKay a postavil se. Najednou mu něco docvaklo. "Mám to!" knikl.
"Co?" zajímala se Mac, která do té doby hrála s Williamem piškvorky.
"To jak se odsud dostat, teda zvrátit to...teda není to úplné, ale něco mám."
"Skvěle," pousmála se žena. Najednou jí hlasitě zakručelo v břiše. "Ehm...pardon," špitla. Oba doktoři se usmáli. Jo, taky měli hlad. "Měli bychom najít něco k snědku," hlesla.
"Malý dotaz, co tu chceš najít, kromě uschlých stromů?" pozvedl obočí Emerson.
"Větší dotaz, co chceš jíst, když nebudeme mít jídlo?"
"Já mám ještě zásoby, v šest tisíc let starým městě, není nic," broukl.
"No to vím taky," broukla. "Na kolik dní máš zásoby?"
"Na pár, ale zlato, tady nic nebude, tady chcíp pes...myslím to jako metaforu." Zarazila se.
"Co myslíš jako metaforu? Toho psa...nebo to zlato?" zeptala se potichu a podívala se na něho.
"Ježiši, psa," protočil oči.
"Aha," přikývla a posmutněla. "Půjdu ven," broukla a přešla po ochoze směrem na balkon. Will si povzdechl.
"Jdu se projít," broukl a vzal si vysílačku. Rodney jen nepřítomně přikývl. Snažil se dotáhnout svůj plán k dokonalosti. Mac se vrátila do kontrolní místnosti o pár minut později.
"Kde je Will?" zajímala se a rozhlížela se.
"Šel se projít,“ zazněla odpověď.
„Sám?" broukla. "Půjdu ho najít. Zvládnete to tu sám?"
Podíval se na ni, jako na hloupé dítě, "byl jsem tu sám celou noc a více jak půl dne, co myslíte?"
"Dobře," pousmála se. "Kdyby vám bylo smutno, volejte," ukázala na vysílačku. Jen zakroutil hlavou a pomyslel si něco o blondýnkách. Mac se rozeběhla do města a cestou se snažila telepatií najít Willa. Našla ho někde na jednom ze vzdálených balkónu. Zaklepala, aby ho nepolekala.
"Ahoj," špitla. "Můžu?" Přikývl a stále hleděl na oceán, sem tam kolem štítu proplula rybka. Přešla k němu a opřela se o zábradlí. Byla maličký kousíček od něho.
"Půjdeš pak do stáze," oznámil jí.
"Cože?" šokovaně se na něho podívala.
"McKay tam nevleze a ty máš větší šanci na přežití."
"A co ty?" podívala se na něho. "Proč tam nejdeš ty?“ Podíval se na ni stylem, že o tom nechce diskutovat. "Ale mě se nikdo na názor neptal," namítla.
"Asi nebyl důležitý," pousmál se. "Kdybychom tady zůstali, tak pravděpodobně by tu brzo byli obyvatelé," ušklíbl se. "To by změnilo běh všeho, takže když se hodíš do stáze, pak to bude ok.“
„Co vy?" zašeptala. "Co když to nevyjde? Co když se stáze pokazí a já tam stejně umřu?"
"My? To vymyslí doktor co dál, my momentálně nejsme důležití, jak říkala kapitán, stejně tu všichni umřem, tak co řešíš?" povzdechl si. "A když umřeš, tak se to stane znova a znova."
"Pokud to přežiju do doby, než mě někdo najde, to budu potom žít s nima? S lidma, kteří tady budou?" hlesla.
"Pravděpodobně ano. Do stáze se vleze jen jeden." Otočil se na ni. "Neříkám, že musíš s nimi žít, ale možnost, že McKay najde tu správnou realitu, je mizivá. Nevím, jaký našel způsob, navíc mu už hrabe," objal ji. "Na závěry si ještě počkáme."
"To bych měla žít s cizími lidmi, bez přátel, rodiny...bez tebe," zašeptala potichu. Nic neřekl. Stejně to tak dopadne, ať bude dělat, co bude chtít. "Tohle není fér. Není!" řekla tvrdohlavě. Povzdechl si a podíval se na ni.
"Počkej si na to, s čím přijde Rodney," uzavřel diskuzi na dobu neurčitou. Zadívala se někam do dálky.
"Myslela jsem, že když jsem našla Johna a zamilovala jsem se do něho, že mám všechno. Muže, kterého miluju, nádhernou dceru, ale jakmile jsem uviděla tebe, zjistila jsem, jak strašně jsem se mýlila. Myslela jsem, že Johna miluju a nikdo jiný pro mě nikdy nebude existovat. Další věc, ve které jsem se spletla. Nedokázala jsem si představit, že se zamiluju do někoho jiného, ale stalo se," podívala se na něho. "Těch pár dní...připadám si jako v jiném světě," hlesla. „Celou dobu jsem byla ráda, když jsi byl vedle mě; když jsi se mě jakkoliv dotkl. Prostě když jsi byl blízko. Chtěla jsem, abys to věděl," špitla a pomaloučku se vydala ke dveřím. Teď to věděl a ona mohla být v klidu, že nic netají. Dvěma kroky k ní přešel a objal ji.
"Ať to dopadne jakkoliv," podíval se jí do očí, "cítím to samé co ty, ale evidentně nám to není souzeno.“
„Tohle taky není fér," hlesla a přitiskla se k němu. "Měli bychom si ten zbývající čas užít." Pousmál se. "Měli bychom jít zjistit, na co McKay přišel," pohladil ji po vlasech. Pak se odtáhl a chytil ji za ruku. Pomalu ji táhl do kontrolní místnosti.
„Co takhle být jednou sobečtí?" navrhla v půlce cesty. "Vykašlat se na budoucnost a jenom si užít přítomnost. Poslat Atlantis na hladinu a začít žít jako její obyvatelé?"
"Změnit běh celé jedné reality, nechat přátele umřít. Copak jsme se nenatrápili už dost?" podíval se na ni. "S tímhle bych nemohl žít," broukl. "Pokud je šance to změnit udělám vše, aby se to stalo." Vypadl rozhodnutě. Neřekla ani slovo, ale ruku mu chytla pevněji. Po zbytek cesty neprohodili jediné slovo. Jakmile dorazili do kontrolní místnosti, tak se jim naskytl děsivý pohled. Doktor McKay vypadal, jako by s někým mluvil. Chodil po místnosti a rozhazoval rukama. Oba ho zaraženě pozorovali.

„Tak mě poslouchej," zavrčel a založil si ruce na prsou. Pohlédl někam k oknu, "pořád jen naznačuješ, ale nikdy nic neřekneš!"
"Ale no tak, Rodney, ty to víš," usmála se Zuzana. Zatvářil se uraženě. Sedl si na židli. Kapitán k němu přišla a objala ho kolem ramen. "Víš to, protože když to vím já, tak ty to tušíš." Šťouchla ho do břicha. "Na odpověď jsi dávno přišel.“
"Když já nevím, co mám dělat. Nemůžu na to přijít. Musíš mi pomoct víc."
Povzdechla si. "Ale já nemůžu," broukla. "Nemůžu ti pomoc, můžu jen naznačovat, přijít na to musíš sám.“
"Proč mi nemůžeš pomoct?!" zavrčel. „No jo, vlastně, moje podvědomí," zamručel. "Hele, to by ses mohla třeba svlíknout, ne?"
"No to bych teda nemohla. Rozptylovalo by tě to."
"A ten výstřih mě nerozptyluje? Zapomeň na to,“ mávnul rukou. „Proč se žádný můj výmysl nechce svlíkat," povzdechl si. "Ani mě neposlouchají, jen komandují… hele a co to nastavit ten přístroj tak, aby pak mohla jen rozeslat zašifrovanou zprávu do všech realit?" Koukl na ni, čekal na schválení. Usmála se. Přišel na to. "To je jako ano?" vyhrkl.
Znova se zářivě usmála. "Co myslíš, ty můj malý šílenče?"
"Ano! ANO! ANO! ANO!!!" začal jásat a poskakovat kolem.
Zastavila ho. "Tak to bychom měli tu jednoduší část za sebou, nemyslíš?" Zadíval se na ni nechápavě. "Teď jen vymyslet zprávu do všech realit, kterou pochopí každý McKay, tedy hlavně ty a ten u Mackenzie, hm?" koukla na něj a doslova se vyžívala v tom, jak se zhroutil na stůl.
„Co to napsat přímo, hm?" zkusil to.
"Nazdar, Rodney, víš, tak se nám něco podělalo a vyskočili jsme v nějaké realitě čtyři tisíce let nazpět, teda možná, no takže tě prosím, nechoď tam… hahaha, další vtip by nebyl?" zamručela a sedla si na konzole před ním.

"Doktore?" broukl naprosto šokovaný Emerson.
"Ano?" otočil se na něho Rodney.
Psycholog přišel k vědci a prohlídl si ho. "Jste si jistý, že jste v pořádku?"
"Já? Jo, naprosto," pousmál se.
Sedl si na místo, kde seděla Zuzana. "S kým tedy mluvíte?"
"Bacha! Sedl jste si na...!" vyhrkl McKay. William se na něj podíval s pozvednutým obočím a naznačil mu, aby to dokončil. "Ehm...konzoly," broukl Rodney a zamrkal, když tam Zuzu neviděl. Zamračil se. Rozhlížel se po místnosti a hledal ji.
"Doktore, hledáte někoho?" zajímal se Emerson. Neposlouchal ho. Viděl se mihnout něco u brány. Rychle se tam rozeběhl.
"Rodney!" vyjekla Mac a rozeběhla se za ním. Cestou tázavě koukla na Willa.
"Zbláznil se," oznámil jí a běželi za ním. On se hnal chodbami za svým přeludem, věděl to, ale taky zároveň tušil, že jde o něco důležitého. K překvapení plukovníka běžel mnohem rychleji než její McKay. Netáhl se. Na to nebyl čas. Pomalu zjistili, že mířil k místnosti s ZPM. Doběhli chviličku po něm. Pobíhal v místnosti a snažil se získat nějaké data. Nevypadal zrovna nadšeně. Po nějaké chvíli vypojil dvě ZPM a usmál se. Pak se otočil a zamířil zase nazpět. Musel udělat nějaké výpočty. Zarazil se v půli pohybu. Zíral na Emersona a Blackovou. Mac na něho jenom vyjeveně koukala a nějak nenápadně se snažila popadnout dech.
"No ehm," vydechl. "Napadlo mě, že když předtím zbylo jen jedno ZPM lehce nabyté, tak bychom to měli udělat i teď," zářivě se usmál. To bylo první, co ho napadlo.
Mackenzie něco nesrozumitelného vydechla. Snažil se nerozesmát. Zuzana za ní dělala různé ksichtíky. Tázavě se na něho podívala a pak koukla na svoji uniformu, jestli někde nemá flek. Rozesmál se naplno.
"Tak tohle je děsivé," špitla a podívala se na Willa.
"Doslova," hlesl. "Doktore," odehnal Mac a naznačil jí, aby šla jen za dveře. "Vysvětlete mi, co se tu děje, rád bych byl v obraze," přívětivě se usmál. Žena poslechla a odplížila se za roh.
"Nic," usmál se. Jenže William mlčel. "Nejsem blázen!" zavrčel.
"Jistě že ne," broukl bodře.
"Jsi blázen," prohlásila Petersonová do ticha.
"Nejsem!" ohnal se McKay.
Žena se ušklíbla. "Dobře, řekněme, že jsem jen výplod tvé šílené mysli, co pak jsi?" přešla k němu. Začala kolem něj obcházet, "co si Williamek pomyslí? Takhle tu křičet..."
"Sklapni," zavrčel. Udělala uraženou a stoupla si vedle Emersona a zatvářila se stejně. "No tak, nech toho," broukl. Zuzana se ušklíbla a otočila. Zmizela. Doslova se mu rozplynula před očima. "Počkej!" vyhrkl. "Zuzano!" vykřikl a rozeběhl se na chodbu. Snažil se ji najít. Tam vrazil jenom do Mac, kterou shodil na zem. Nevšímal si toho a běžel dál. Musel ji najít, nemohla jen tak odejít, nemohla ho tu nechat. Will se rozběhl za ním. V tomhle stavu si mohl někde ublížit. Přeskočil Mac. Podle něj byla v pohodě, viděl ji sbírat se ze země. Vydala se za nimi. Připadali si jako v nějakém béčkovém filmu. Všichni všechny honí a špatní herci pobíhají po scéně. Rodney právě vběhl do nějaké dlouhé rovné chodby. On byl asi tak v půlce, Will v první čtvrtině a Mac tam právě vbíhala. Měla toho dost, takže před Rodneym vytvořila štít, o který se rozplácl. Spadl na zem a zíral do chodby před ním. Hledal ji pohledem, někde tam určitě byla, jeho halucinace, vize, nebo jak tomu říkal, ale nemohla odejít, nesměla.
"Tak jo, doktore, co kdybyste se uklidnil a maličko prospal," zafuněl Will a vytáhl ho na nohy.
"Spal jsem dnes v noci," hlesl. "Musím přijít jen na to, jakou zprávu poslat," skoro fňukl. "Alespoň to budu mít rychle za sebou."
"Tak to vymyslíme spolu, ale vrátíme se k bráně," hlesl Will. Potichu přikývl a se svěšenou hlavou odcházel. Mac se koukla na Willa. "Myslím, že se nikdy nesmířil s tím, že by mohla zemřít," zašeptal a v tichosti následoval vědce. Jenom přikývla a šla za nimi. Pro dnešek toho bylo dost. Celou noc pak slyšela z vedlejší místnosti Rodneyho, který s někým mluvil. Ani ona, ani William se nevyspali. Jenom leželi u sebe a byli úplně potichu. Nemělo cenu cokoliv říkat. Mac se k němu přitulila blíž a jemně si dala svoji tvář k jeho. Doufala, že mu to nevadí. Nevadilo. Přitáhl si ji blíž a zíral do stropu.
"Je mi ho líto," špitla.
Pousmál se: "Takhle svým způsobem šťastný.“
„Je to děsivé."
Přikývl. "Děsivé je, že pokud se to všechno vrátí do původního stavu, tak ti dva se asi nikdy nedají dohromady. Je děsivé, jak jim na sobě a na každém záleží... Myslím si, že kdyby šel McKay, tak se bude chovat stejně."
„To já nevím, skoro je neznám."
Potichu se rozesmál, "já taky ne a vlastně mě i překvapila doktorova reakce. Nečekal bych, že se takhle začne chovat."
„To asi nikdo."
"Co na tom sejde, zítra svět skončí," ušklíbl se nad svou metaforou.
„Nechci, aby tohle skončilo."
Povzdechl si, "ani já, ale musí." Chtěla ještě něco říct, ale pak si to rozmyslela. Jenom se k němu přitiskla. Hladil ji po zádech a čekal, než konečně Rodney zmlkne. Stalo se to až za několik hodin. Ani jeden z nich do té doby nespal. Ale teď když měli klid, mohli. Will vjel Mac pod tričko a uklidňujícím způsobem ji hladil po zádech. Takhle najednou vypadala spokojeně. Po dlouhé době se jí podařilo usnout. Will jí dal pusu do vlasů a chytnul ji za ruku. Přitáhl si ji k sobě a zavřel oči. Zanedlouho po ní usnul taky.

Ráno je vzbudil nějaký hluk. Oba se rychle vyhrabali ze spacáků a rozeběhli se za hlukem. Rodney rázoval okolo konzolí a už byl v plné práci.
„Večer jsme konečně složili zprávu," broukl. "Stačí to jen poslat, je zakódovaná." Mluvil k nim. Nějak tušil, že tam jsou. "Máte tam i planetu, kam pak jít," pokračoval ve vysvětlování, "tam vám nechám další instrukce." Usmál se a otočil se. "Další problém je, že se dvakrát vzbudíte a vyměníte vždy jedno ZPM." Mac jenom poslouchala. „Pak stačí tem lidem tvrdit, že jste Antik a vysvětlit jim situaci, budou stejně zatvrdlý, jako my. Probudíte se přesně ve stanovenou dobu." Podrbal se na hlavě. To, že zpráva dojde do jejich realit trochu dříve, nevadí, to už si pak ohlídají. "Myslím, že je to všechno." Napadlo ho, že by to mohl poslat teď, jenže raději zjistí, jak funguje neznámý přístroj a pak začne riskovat. Když zjistí, že jde nastavit přesný čas i datum, kdy má být zpráva doručena, udělá to, ale do té doby se zdrží jakýkoliv risků.
"Dobře," přikývla. "Ale...co vy?" zeptala se potichu. Nechtěla žádné výmluvy, chtěla jasnou odpověď, co budou dělat oni, když ona bude ve stázi.
"Půjdeme připravit ten přístroj," usmál se Rodney, "je zhruba tři míle severně od brány v malé jeskyňce."
„Nemůžu jít s váma?" skoro škemrala. "Prosím." Oba jen zakroutili hlavou, ve znamení, že nemůže. Tohle byla pouze pánská jízda. Doprovodili ji až ke stázy. Will ji naposledy políbil. Po tváři jí stékaly slzy. Jenom ho pevně objala. Pomalu se jí vymanil z obětí a dal jí do ruky tablet. Ten Mac pevně stiskla.
"Když...když zprovozníte ten přístroj, vrátíte se sem?" zašeptala.
William ji natlačil do stáze a usmál se. "Ne, sem se vrátit nemůžeme," broukl.
"To tu budu sama?" zašeptala vyděšeně. Nejradši by se zastřelila na místě. Ani jeden jí neodpověděl. Viděla Rodneyho, jak mačká několik dalších tlačítek. Chtěla něco vykřiknout, ale cítila, jak jí proudí teplo do celého těla. Celý svět náhle zčernal. Pohltila ji temnota a samota. Až se jednou konečně probudí v tu správnou chvíli, pak už jen udělá to, co musí. Nic víc...



"Pane, máme výkyvy energie v podvodní části města ve východní části," broukl Chuck.
"Kde?" staral se John Sheppard a vrhnul se k němu.
"Tady," ukázal na mapu. "Už jsem kontaktoval McKaye." Zakroutil hlavou a hned se natáhl po vysílačce. Vyžádal si několik mariňáků a vydal se k tomu místu. Přišli až k místnosti, kde se nacházela stáze, tedy podle doktora McKaye. Pod dozorem zdravotníků probudili uspanou ženu. Chvilku si je překvapeně prohlížela, ale pak se elegantně sesunula k zemi. Z ruky jí vypadl tablet.

Probudila se až na ošetřovně. Zmateně se kolem sebe podívala, ale pomalu si začala na všechno vzpomínat. Okamžitě začala hledat tablet. Musela se rychle vydat na tu planetu. Nikdo si jí moc nevšímal, takže vyběhla z postele. Hned po dvou krocích ji zastavil doktor Beckett.
"No tak, klid, jsme přátelé," promluvil k ní.
"To je mi jedno, ten tablet… kde je?" vyhrkla a rozhlížela se kolem. Zatlačil ji do postele a zavolal McKaye i Shepparda. Ti se objevili během chviličky. Mac jenom letmo pohlédla na Johna. Vypadl pořád stejně. Oba se napřed poptali doktora a ještě počkali na doktorku Weirovou, která dorazila chvíli po nich. Mac jenom netrpělivě poklepávala rukou do peřiny a čekala, až někdo trošku zrychlí pohyb. Očividně jim to bylo jedno. Pomalu k ní přišli a začali se vyptávat na to, kdo je a jak se tam dostala. Proč měla na sobě uniformu a proč měla tablet, ve kterém byla zakódovaná zpráva od doktora McKaye a nějaká adresa. Na všechno odpovídala popravdě, ale bez jakéhokoliv zájmu. Čím déle byla vzhůru, tím jí bylo hůře. Skoro pořád myslela na Willa. Lidé se jí vyptávali na plno věcí. Až za několik hodin ji nechali oddechnout.

Uplynulo pár dní, co se snažili zjistit snad cokoliv, co by jim situaci vysvětlilo. Mac dostala povolení se sem tam i projít. Jednu procházku si vzal na starosti Sheppard. Žena si ho skoro vůbec nevšímala. Věděla, kam jde a kam míří. Znala to tu dokonale. Zastavili se na jednom z balkonů, kde si chvilku povídali. Moc ho ale nevnímala. Nemohla. Když zjistil, že ho skoro stejně neposlouchá, vzdal to a odvedl ji zpátky na ošetřovnu. Rozloučil se a odešel.
Volali jej za pár hodin, že má rychle přijít. Vydal se na místo, kam ho volali. Carson ho zastavil hned u ošetřovny.
"Spolykala plno nějakých prášků a píchla si nějaká sedativa," řekl mu doktor. Zamračil se.
"Proč to dělala?" broukl. "Myslel jsem, že chtěla předat tu zprávu.“
"Běžte za ní. Snad vám to vysvětlí." ukázal do dveří. Jen si povzdechl a vydal se tam. Ležela na posteli, měla takovou nazelenalou barvu a byla celá zpocená. Jakmile ho ale spatřila, pousmála se. Přisedl si k ní.
"Proč to děláte?" staral se.
"Protože chci umřít. Je to jednoduché," pousmála se.
„Aha," pokrčil rameny a sledoval, jak je přivázaná. "Bohužel vás budeme muset dát do izolace, po tomhle pokusu. Říkala jste, že jste ze Země. Můžeme vám dát novou totožnost."
"Kdybyste měli léky uspořádané stejně jako my, byla bych už mrtvá, ale to nevadí,“ maličko se pousmála, „zabiju se stejně,"dodala. "Jenom mi prosím slibte, že půjdete na tu planetu, jinak se tohle bude opakovat pořád a pořád. A...asi tam najdete dvě těla - kostry. Pohřběte je prosím. A pokud bych po vás nežádala příliš, mě pohřběte vedle nich. Víc nechci," šeptala a po tváři jí stékaly slzy. Přikývl.
"Po tomhle naštěstí pro vás neumřete," broukl Carson, "udělali jsme výplach žaludku a sedativa vás za chvíli dají do útlumu." Povzdechl si. Pak ji přesunou do izolace a pravděpodobně nechají převézt na Zemi. V blázinci nikdo nepozná, že jde o dávno mrtvou ženu. Upřeně na něho koukala.
"Blázinec," vydechla po chvilce. Za tu dobu dokázala rozeznat, když lidé něco skrývají a v ty chvíle používala telepatii. "Ne," zašeptala zděšeně. "Znova ne, prosím." Oba se na sebe podívali. Zamračili se. Pak stáli vedle postele, dokud sedativa nezačali působit úplně. Usnula.

O pár týdnů později ji přesunuli na Zem. Pořád jenom seděla v pokoji a koukala do prázdna. Většinu dne jenom proplakala. Nechtěla takhle nikdy skončit. Po pár dnech to nedokázala vydržet. Rozhodla se. Došla na záchod a zamkla se tam. Chvilku koukala do zrcadla. Potom telekinezí roztříštila umyvadlo a vzala jeden střep. Pousmála se a opřela se o zeď. Doufala, že podřezání má natrénované už z dřívějška. Přejela si po zápěstí, odkud okamžitě začala stříkat krev. Jenom se na to dívala a prsty druhé ruky psala na zem Willovo jméno...

Další povídka bude jako vždy za týden (teda asi )...nejpozději v pondělí

proč já něco takovýho čekal?

jinak já myslel že to není alternativní realita ale "poprvé" když ještě antici nevěděli že za 10000 let příjdou na atlantidu lidé a tak Janus nenastavil pojistku no ale to je jedno jinak sem zvědavý jak to všechno dopadne

Super!
Veľmi dobré, len škoda toho konca.
To snáď stačí.
sa na poviedku.

Tak jsem konečně přečetla další část byla svým spusobem zajímavá a inspirující a samozřejmě se již těším na další část

Takže začnu hodnocením... 2,3,4,1.... A to že 4díl jsem hodnotil jako témeř "nejslabší", není ani tak pro ten

Toto je spoiler!!!:

špatný konec

, ale spíš protože se to celé točí jen kolem sociálního klábosení, a to mi vadilo i v 1. 1/2 1. serie SGU.
Každpádně, povídka je to vskutku zajimava, a to i protože je tovýrazná změna.... Jen doufám že je to "slepá ulička příbehu". tzn. nebudeme se dále věnovat realitě kdy

Toto je spoiler!!!:

Mackenzie a George odešli a budeme se věnovat realitě kdy neodešli, ať už dostali zprávu nebo ne.

Nějak bych radši viděl buď hromadný masakar nebo neukončenou povídku, neco jak Unending.

OT: Sem zjistil že zase davaj McLeodovy dcery, a nějak nám tam opět výraně
prořídly původní hl. postavy / jejich pozice. Nevíš co se tam dělo?

P.S.

Toto je spoiler!!!:

ten depresivní smrťák kdy nakonec skončila na zemi, suprově podtrhuje směr kterým se to od 2. dílu ubíralo

Tak sje si udělal čas přečíst si kone u Moony, koukam že jste si

Toto je spoiler!!!:

vybrali reality kdy dostali zprávu... Takže Mac nechali zhnít na zemi ale poslechli ji, jo?

velice a poníženě se omlouvám, ale já zapomněla ... děkuju všem za komentáře a jsem ráda, že se povídka ve většině případů líbila...a vzhledem k tomu, že byla taková psychologičtější, tajemnější a temnější, tak pro vás mám dneska hodně velkou oddechovku

Dokud nás smrt nerozdělí

„Takže šaty mám, dort máme, hosty…nemáme.“broukla Mac a koukala na papír.
„No tak na Atlantis to je jasné, ne? A pak na ranč asi taky.“pousmál se John a hladil ji na zádech.
„Asi jo. Táta mě s tou svatbou na ranči předběhl.“zahučela.
„Atlantis bude při západu nádherná.“podotkl John.
„To jistě, ale ranč, koně…no to je fuk.“mávla rukou. „Kdo ti jde za svědka?“zajímala se.
„Asi Rodney. Tobě?“
„Rozhodně Abby.“ Tady se Sheppard jenom pousmál.
„A povede tě táta?“zajímal se.
„Samozřejmě.“přikývla a pleskla sebou do postele. Zadívala se do stropu.
„Co?“usmál se a hladil ji po bříšku.
„Hm.“broukla. „Uvažuju.“
„Ne.“rozesmál se.
„Jo.“nafoukla se a šťouchla do něho. „O té zprávě, co nám došla.“zahučela.
„A na cos přišla?“zajímal se.
„Na celý týden zastavíme cestování bránou. Pro jistotu.“zahučela.
„Rodney říkal, že tam byla ještě jedna zpráva. Pro tebe. Ale prý byla zašifrovaná jako ten zbytek.“
„Nooo…byla tam.“přiznala.
„Co tam bylo?“zajímal se. Koukla na něho.
„To si nechám pro sebe.“pohladila ho.

„Madam, doktor McKay už rozluštil tu zprávu.“zamručel Chuck, jakmile se Mac objevila v kontrolní místnosti.
„Jo? Co se tam hezkého píše?“protáhla se.
„Nevím, madam.“pokrčil rameny. „Nečetl jsem to.“broukl. „Ale doktor McKay říkal, že pro vás udělal zvláštní zprávu.“podával jí složku.
„Díky.“pousmála se a složku si vzala. Pomalu zamířila na nějakou terasu. Cestou to vzala ještě přes jídelnu a vzala si nějakou mňamku. Pak zamířila ještě do pokoje kouknout na Sarah. Ta už se po obědě probudila a koukala z postele. „Ahooj.“usmála se na ni a vzala ji do náručí. Dala jí pusinku a prohrábla vlásky. „Jdeme ven, pojď.“postavila ji na zem a převlékla. Společně vyšly do města. Našly si nějakou odlehlou terasu. Sarah si rozložila panenky a zvířátka a začala si hrát. Mac rozevřela složku a začetla se. Jako první si přečetla oficiální a už rozšifrovanou zprávu, a pak se teprve dala do čtení zprávy pro ni.

„Z celého srdce doufám, že když tohle budeš číst, uvěříš tomu. Věřím tomu, že se ta zpráva pro tebe k tobě skutečně dostane. Lidé z Atlantis byli tak laskaví a dali mi ještě na chvilku tablet, se kterým jsem byla ve stázi. Teď ležím na ošetřovně a doufám, že tohle všechno brzy skončí, protože si nedovedu představit, že bych takhle žila dál. Ve chvíli, kdy jsme prošli bránou, jsem ztratila svého snoubence. O pár dní jsem přišla o svého nejlepšího přítele a po příchodu na Atlantis jsem za pár dní přišla o svůj život tím, že jsem se bláznivě zamilovala do jednoho z mužů z reality od Petersonové. Myslela jsem, že s Johnem mám všechno. Pletla jsem se, ale ty nesmíš udělat stejnou chybu. Prosím tě, abys nedělala stejnou chybu jako já. Snaž se zabránit tomu, aby se na Atlantis dostal doktor psychologie William Emerson. Udělej to a všechno bude v pořádku.“

O pár dní později se brána najednou otevřela. Mac zrovna probíhala kolem.
„Madam, přijímáme kód SGC. Jde o zprávu. Pro doktora McKaye.“broukl Chuck.
„Už jsem tady!“ zafuněl Rodney a zohl se k jednomu z notebooků. Rychle přeletěl zprávu očima. „Ježiši.“hlesl. „Musím na Zem!“vyhrkl. „Jennifer je v nemocnici. Bude každou chvíli rodit…Ježiši!“
„Utíkej, a že ji zdravím!“zavolala Mac. Rodney se div nepřerazil ze schodů a rychle proběhl právě otevřenou bránou. Sheppard se jenom usmál, když přišel a slyšel rozhovor.
„Ať se toho ještě dožije.“uchechtl se. Mac se jenom pousmála.
„Abby by měla dorazit každou chvíli.“broukla Mac a netrpělivě sledovala bránu.
„No tak…jsi nervózní.“objal ji John.
„Zítra se vdávám, za tebe.“šťouchla do něho.
„Co tím chceš říct?“zamračil se.
„Nic.“dala mu pusu. Sheppard se zarazil. „Děje se něco?“ broukla.
„Jo, právě jsem si uvědomil, že nemám svědka.“hlesl John.
„A sakra.“špitla.
„Zkusím Carsona!“vyhrkl okamžitě a odběhl. Brána se po chvíli opět otevřela a na Atlantis přišla mladá světlovlasá dívka. Usmála se a rozhlédla.
„Mamííí!“vypískla. Mac se jenom rozesmála a seběhla po schodech dolů. Skočily si do náručí. Abby si ji po chvilce prohlídla. „No s tebou bude ještě zítra práce.“uchechtla se.
„Ty jsi sprostá.“pleskla ji, ale pak ji znova objala a dala jí pusu na tvář.
„Děda vzkazuje, že dorazí zítra ráno. Musí zařídit ještě pár věcí na tu druhou oslavu.“
„Dobře, chci, aby mě vedl k…oltáři asi ne…asi ke stolečku.“pousmála se.
„Chápu.“přikývla. Obě se se smíchem vydaly do pokoje.

„Mac, zlato, nesu ti večeři!“zaklepal na dveře pokoje John, když zjistil, že je zamčeno.
„Johne, máme před svatbou. Nemůžeš sem!“křikla jeho nastávající.
„A kde mám asi tak spát?“
„Zkus Carsona!“usmála se.
„Mackenzie, neštvi mě!“zavrčel.
„Poslouchej, pustím tě, ale budeš mít na zítra zkažené překvapení!“ Chvilku bylo ticho.
„Jestli to zítra nebude stát za to, tak si mě nepřej.“zahučel.
„Děkujůůů.“zašvitořila. Slyšela povzdechnutí a pak odcházející kroky. „Chudáček můj maličký.“ povzdechla si.
„Jo, právě sis vyhodila svého skoro manžela.“uchechtla se Abby.
„To pro tebe ale znamená, že se budeš muset zítra hodně snažit.“ Abigail se znova uchechtla a skočila do postele.

Kdo ví, jak dlouho si povídaly, ale Abby musela další den svoji mámu budit, aby všechno stihly. V jídelně se dozvěděly, že John uspořádal menší rozlučku. Účastníky poznaly docela s jistotou a strašně se jim chichotaly. Většinou na sobě měli černé brýle anebo monokly pod očima. V klidu se naobědvaly, protože snídani už nestihly, a pak se vrátily do pokoje. Navlíkly Sarah do krásných družičkovských šatiček, ve kterých si Sára připadala jako princezna.
„Budeš mít důležitý úkol, sestřičko.“pohladila ji Abby. „Musíš jít dřív než maminka a na molo pouštět tyhle plátky růží.“podala jí košíček. Sarah se jenom pyšně nafoukla a přikývla. „Tak, mami, triko dolů, ručník na sebe a sedni na židli.“rozdávala úkoly dál. Mac jenom vyvalila oči. Ona jí normálně rozkazovala. Abby si to asi uvědomila. „Promiň.“odkašlala si. „Měli jsme nouzové přistání a já jsem si ještě neodvykla.“maličko zčervenala. Mac se jenom pousmála a vytáhla z krabice svatební šaty. Rozložila je na postel. Abby jenom závistivě vydechla a vrhla se k nim.
„Jsou dokonalé.“zkonstatovala po chvíli. Mac se jenom usmála a sedla si na židli.
"Hlavně ať mi na té hlavě něco zbyde!"zaprotestovala o chvilku později, když se jí Abigail snažila rozčesat nějaký zamotaný chuchvalec.
„No jo pořád.“zahučela a pořádně potáhla. Chuchvalec byl rázem fuč. Po pár hodinách náročné práce měla vlasy jemně zvlněné a v nich měla vpletené malé kytičky stejné, jako měla kytici. Abby jí potom pomohla do šatů.
„Vypadáš krásně.“podotkla a koukala na ni. Mac pro změnu koukala do zrcadla a usmívala se.
„Asi jo.“hlesla.
„Tak pojď, je skoro čas.“pobídla ji, když koukla na hodinky. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel Chris. Zůstal stát ve dveřích.
„No teda.“vydechl. Mac se jenom usmála.

John trošku nervózně přešlapoval na místě a pokukoval ke dveřím. Za ním stál Carson.
„Klid.“popleskal ho po rameno a taky koukal kolem. Pak ale někdo vykřikl:
"Támhle!" a ukázal do dálky. Všichni tam vykuleně hleděli. Johnovi jenom spadla brada, když měl Mac na dohled. Před ní šla Sarah, která rozhazovala kvítečka a za ní šla Abby. Jakmile se objevila ve dveřích, začala hrát hudba. Její táta ji pomalinku dovedl ke stolečku asi v půlce mola. Pak ji předal Johnovi. Woolsey se jenom pousmál a otevřel nějakou knihu.
„Erich Kästner kdysi řekl, že před manželstvím se domníváme, že milujeme - v manželství se to teprve učíme.“začal. Přítomní se pousmáli. „Je zvykem, že si snoubenci připraví svatební sliby, proto bych vyzval vás, Mac, abyste začala.“usmál se. Mac se k Johnovi otočila a chvilku na něho koukala.
"Ať jsem napsala cokoliv, abych to pak nezapomněla a naučila se to, nikdy se mi to dost nelíbilo."řekla. "Nevyjadřovala to, co doopravdy cítím. V tomhle asi nebudu moc originální, ale chci ti říct, že tě miluju. Miluju tě víc, než kohokoliv jiného...tímto se omlouvám všem svým bývalým, kteří tady jsou."pousmála se. Většina lidí se uchechtla. "Vím, že to čas od času se mnou nemáš lehké...a ani asi mít nebudeš."znovu se pousmála. "Ale jsi ten nejdokonalejší chlap, kterého jsem mohla potkat."
"Děkuji. Johne?"otočil se Richard na něho.
„Miluju tě, Ginny. A ze zcela ze sobeckých důvodů jsem rád, že jsme dneska tady…spolu, a že se za pár minut konečně staneš mojí ženou.“usmál se.
"Velice vyčerpávající. Děkuji."pousmál se muž. "Teď se táži vás, Jonathane Shepparde, berete si zde přítomnou Mackenzie Blackovou, za svou právoplatnou manželku, budete ji milovat a ctít v bohatství i chudobě..."odvykládal to.
"Ano..." zamručel. Mac se zadívala někam za muže. Slunce právě začalo všechno barvit do oranžova. Trošku se pousmála.
"A vy, Mac, berete si zde přítomného Johna Shepparda za svého právoplatného manžela, budete ho..."
"Jistěže ano."přikývla s úsměvem.
"Vyměňte si prstýnky..."pousmál se Woolsey a sledoval je. „Můžete políbit nevěstu.“otočil se na Johna. Ten se jenom usmál a přitáhl si Mac k sobě. Políbil ji a přitom s ní otočil ve vzduchu. Lidé se rozesmáli a začali tleskat. Potom několik vojáků odsunulo stoleček stranou a tím pádem bylo pořádně vidět na stoly, které byly postavené do tvaru písmene U. Na nich bylo plno jídla. Uprostřed byl dort a různé sladkosti, napravo samé zdravé věci a nalevo zase ty nezdravé. Nejdřív se ale přešlo ke gratulacím a předávání nějakých těch dárků. Zbytek noci většina lidí protančila a propila.

Dopoledne se pár lidí přesunulo na oslavu na ranč, kde se objevili i kluci z vedlejší farmy a pár dalších lidí, kteří na Atlantis zrovna nemohli. Johnova matka všem okolo vykládala, jak se tam vojáci opili a jak příšerné jídlo měli. A představa, že by to měla absolvovat znova, jí přišla příšerná. Samozřejmě ji ani nenapadlo, že by mohla odejít. Později po pár skleničkách se všichni rozpovídali a začali tančit. Jenom se pousmála a otočila se na Johna.
"Tanec?"
"Proč ne?" pokrčil rameny, ale daleko se nedostali. Chris s Mac musel něco nutně projednat.
"Nepočká to?"zamručela. "Jenom jeden tanec."
"Ne, ne." táhl ji pryč.
"O co jde?"zajímala se. Přidal se k nim Alex.
"O únos nevěsty." uchechtl se Chris. Mac jenom zakňučela.
"Hlavně ať se nic nestane šatům."zahučela.
„Bez obav, kovbojko.“uchechtl se Alex a ukázal na stáj, Chris je tam pak oba zamknul. Nechtěli ji tam nechávat samotnou.
"Já bych neutekla."zamručela a sedla si na seno.
"To nás ani nenapadlo...karty?"
"Jo."přikývla. "Co když mě hledat nebude?"uchechtla se.
"No, do večera by tě měl najít." pousmál se a prohlídl si ji.
"Co?"usmála se, když si všimla jeho pohledu.
"No tak svatební noc by měla prostě být...."
"No to by měla."přikývla. "Včera jsme to maličko nestihli a odpadli jsme." uchechtla se.
"No jediný chlap jsem tu já," rozdal karty, "já se navíc těmhle věcem ani nebráním...rád si zahraju náhradu za manžela."
"Ts."rozesmála se a karty si vzala. "Tohle bych mu neudělala."dodala.
"Na co si myslíš, že celou dobu narážím?"
"Já nevím. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem se včera vdala."pousmála se a prohlídla si prstýnek. "Takže jsem z toho ještě maličko zpitomělá." Najednou se ozvalo mlácení na dveře.
"Alexi, jestli jsi mi jen šáhl na ženu, tak se nedožiješ druhého dne!" křičel John a snažil se dostat klíč do zámku. Mac slyšela smích svého táty. Kdo ví, co mu všechno navyprávěl.
"Chudáček můj maličký."pousmála se. "Uvažuju, jestli tě mám potopit."usmála se zákeřně.
"Potopit?" zamručel.
"Ano."přikývla. "Zakřičet na Johna, že jsi u mě až moc blízko a že jsi se mě přece jenom dotkl."uchechtla se. Jen pokrčil rameny a v klidu se natáhl na seno. "Johne, než ten klíč strčíš do dveří, tak rychlejší bude, když vylezeš po žebříku na střechu a tím okýnkem se protáhneš dovnitř!"křikla. Ozvala se rána a Mac slyšela tátovo zaúpění. Za chvíli dovnitř vešel Sheppard. "Aj."hlesla, když viděla, jak dveře vypadly z pantů.
"Konečně....věřím, že mi dal špatný klíč." zamručel.
"Ukaž."seskočila ze sena a vzala mu klíč z ruky. "Jo, ten rozhodně není odsud."pohladila ho. "Našel jsi mě celkem rychle."pochválila ho. Chris se co nejrychleji zdekoval, rozhodně nechtěl, aby ji zastřelili kvůli špatnému klíči.
"Našel a odnesu." zamručel John a hodil si ji přes rameno. Jenom vypískla, ale nechala se odnést. Když ji konečně zase postavil na zem, chytla ho za ruku.
„Johne, telefon!“ křikl z domu Chris. Sheppard tam jenom odběhl. Po chvilce vyšel.
„To byl Rodney.“vyhrkl. „Mají chlapečka.“rozesmál se. Všichni, kdo věděli, o koho se jedná, začali tleskat a radovat se. A samozřejmě mu připíjet.
"Tak ten tanec?"přitočila se k němu Mac. Pokrčil rameny a vytáhl ji na parket. Jakmile zbytek postřehl, že tam ti dva jsou, uhnuli na kraj, takže parket měli pro sebe. Sledovali, jak tančí. Chviličku jim nechali parket volný, ale pak se k nim přidali. Jakmile dohrála písnička, přitočil se k ní Alex.
"Dovolíte, můžu si ji na chviličku půjčit?"zeptal se a usmál se na Mac. Ta jenom přikývla a podívala se na Johna.
"Jistě, proč by ne." usmál se a poklonil se Mac. "Děkuji za krásný tanec." Začala hrát rychlejší písnička.
"Ukážeme jim, jak se tancuje, kovbojko?"uchechtl se Alex a otočil ji.
"Mám špatné šaty a boty."namítla s úsměvem.
"Nevadí..." zamručel.
„No jak komu.“povzdechla si, ale to už ji její partner vytáčel a otáčel. Alex jí po chvilce něco pošeptal do ucha. Jenom přikývla a v tu chvíli ji "vyhodil" do vzduchu a ani nevěděla, jak a on si ji obtočil okolo sebe. Tohle trošku nepostřehla, ale v pohodě to ustála..
"Já už nemůžu."zafuněl Alex asi v půlce písničky.
"Přibrals."šťouchla ho do břicha a otočila se.
"Mac...musím...musím si sednout..."zahučel. Jenom se rozesmála a přikývla. Alex se zhroutil na židli.
"Páprdo." pousmála se. Nalila si nějaké pití. Zbytek se zase vydal na parket. Šla najít Johna. Ten ji přepadl zpoza nějakého rohu a táhl ji do pokoje.
"Je tam plno lidí..."vydechla, když ji přitiskl na zeď a políbil ji. "Co když...co když to půjde slyšet?" Ale sama mu vjela rukama pod košili.
"Tak nesmíš křičet...." zamručel a snažil se z ní sundat šaty.
"Zip je vzadu."políbila ho na krk. " Rozepla mu košili a stáhla kalhoty. Pak zapadli do pokoje. Chris šel do domu pro nějaké věci a viděl ze schodiště trčet kus šatů od Mac. Jenom se zamračil a vyšel po schodech. Když tam viděl i hromadu od Johna, jenom se pousmál, oboje poskládal a dal na skříňku u zábradlí. Pak seběhl zase dolů.

„Příště sebou vezmeme i Sarah.“usmála se Mac a vybalovala si věci. Před pár minutami se vrátili z týdenního pobytu na jednom opuštěném ostrůvku z Pacifiku.
„Příště to už nebude svatební cesta.“broukl John a pohladil Sáru po hlavičce. „To pojedeme všichni.“pousmál se. Sára jenom přicupitala k mamince a objala ji.
„Plukovníku, můžete přijít k bráně, prosím?“ozval se Chuck z vysílačky.
„A je to tady zase.“usmála se. „Za chvilku jsem zpátky, kočičko.“pohladila Sarah po hlavě. Ta jenom přikývla a Mac odběhla.

„Madam, přišel nějaký nový psycholog.“ukázal Chuck dolů k bráně. Mac tam koukla. Stál tam nějaký muž a rozhlížel se kolem. Podle jejího názoru nevypadal vůbec špatně. Pak ale zavrtěla hlavou. Přece se už vdala. Seběhla dolů.
„Plukovník Mackenzie Blacková.“natáhla k muži ruku. „Vojenský velitel Atlantis.“pousmála se.
„Těší mě.“usmál se muž a ruku jí stiskl. „Jsem doktor William Emerson.“

tak doufám, že jsem vás zase jednou nezahltila romantikou , ale slibuju, že další díl bude jiný ...víc nepovím

Tak, romantika je v pohode a bola dokonalá , ale aj na pokračovanie sa určite teším.

Uff tak jsem skoro po 2 měsících opět zavítala na web a hned musela dohnat všechny povídky...
Společná s Mooney: Moc se mi líbila, velmi chválím tuto práci, bylo tam všechno napětí, drama, vztahy a hlavně ta psychologie mně velmi potěšila ... abych ale nepřechválila, občas jsem se už v textu ztrácela, nevím jestli to bylo záměrné, ale taky jsem sem tam byla trochu zmatená z dějové linie... krom toho se mi tento čtyřdíl zdál opravdu povedený...
svatba: pěkná oddechovka... zajímá mně jméno Jennina syna ... a jinak ten konec... ty fakt Mac nechceš dát klid co?

Než se pustím do romatnik vydrž Mac... že vy jste se inspirovali v SG Continuum
// tak jsem si to přečetl drtíš Mac opět stejnými prostředky jako kdysi jen to mohlo chvilku počkat
OT: Psal sem ti tu PMku o tech našich australankách...

tak přidávám teda další díl, který snad bude víc akční

„Měl jsem zrovna mít rande s nějakou pěknou doktorkou. Michelle se myslím jmenuje. Tak proč hergot někam musíme?“mručel George cestou k bráně.
„No v podstatě budeme pořád tady.“zahučel Sheppard. „Tak jsem to aspoň pochopil.“
„Ne, konec, nechápu to.“zakňučel.
„Jde o to, že nám poslali komunikační kameny ze Země. Ty kameny se spojují s Destiny. O té jsi slyšel, že?“podívala se na něho Mac.
„Jo, o té jo.“přikývl. „Ale proč budou tady?“
„Nějak jim přestaly fungovat. Prý.“zamručela. „Tak to chtějí zkusit odsud. Nevím proč. Ani jestli to bude mít nějaký efekt.“
„Pokus se cení.“uchechtl se Sheppard.
„Nepochybně. Jenže na Zemi si mohli zajít za rodinami a takhle budou tvrdnout jedině tady. Takže zase jednou nechápu něčí inteligenci.“poznamenala a vešla do kontrolní místnosti.
„Madam, mám tady…“broukl Chuck, jakmile ji spatřil, ale nestačil větu doříct. Vytrhla mu papíry a naškrábala podpisy. Pak mu je vrátila zpátky. „Díky.“usmál se.
„Není zač.“zahučela a vešla i s oběma muži do zasedačky, kde už čekal Woolsey, doktor Lee, který si sem udělal menší výlet, a generál O´Neill. „Doktore, pane.“přikývla a Jackovi jemně zasalutovala, aby se neřeklo.
„Plukovníku, pánové.“kývl generál i doktor. Jack pak přišel k Mac.
„Jak se má naše novomanželka?“objal ji.
„Dokonale.“uchechtla se a ukázala na křeslo.
„Dík.“pousmál se a sedl si.
„To je ten zázrak?“zeptal se George a ukázal na zařízení uprostřed stolu.
„Ano.“broukl doktor Lee. „Dohodli jste se, kdo půjde?“
„Já bych nejspíš jít neměla.“řekla Mac. „Nerada bych svoje tělo nechala na pospas nějakému amatérovi, který by to tu podpálil.“zamručela.
„Naopak, měla bys. Jsi Antik.“broukl Jack. Mac se rozesmála.
„To je důvod?“ Jenom přikývl. „Ale no tak. Proč?“zamračila se.
„Umíš anticky, můžeš něco zjistit.“pousmál se. „A neříkej mi, že nejsi zvědavá.“uchechtl se.
„Jsem.“přiznala potichu. Ostatní se rozesmáli.
„Budeme ti tvoje tělo hlídat.“broukl Jack. „Kdo z vás se ještě vymění?“
„Asi já.“houkl George. „Tady podplukovník musí hlídat Sarah.“
„Dobře.“přikývl Woolsey.
„Pojďte k tomu blíž.“broukl Lee.

Mac se okolo sebe rozhlédla. Vypadalo to, že je na nějaké staré lodi. Okolo ní byly nějací lidé. Jeden udělal krok dopředu.
„Plukovníku Youngu.“přikývla. „Jsem plukovník Mackenzie Blacková.“broukla.
„Těší mě.“usmál se a natáhl k ní ruku, kterou stiskla. „Tohle je poručík Scott.“ukázal na mladého muže vedle sebe.
„My už se známe.“broukla. „Přetáhl jste mi ho.“
„Tak to se velice omlouvám.“maličko se poklonil. „Tohle je doktor Rush.“ukázal na dalšího muže.
„Doktore.“pousmála se.
„Těší mě. Ale jsem tady jenom na skok. Za chvilku budu na Atlantis.“zahučel. Jenom přikývla.
„Takže, plukovníku, kam to bude?“broukl Young.
„Co takhle nějaký archív?“koukla na něho.
„Jo, archív. Ten jsi hledala.“řekl najednou Rush. Všichni na něho koukli. „Promiňte, jsem podplukovník George Winterson.“zasalutoval.
„Aha. Plukovník Young, poručík Scott.“představil je muž. George zasalutoval. To samé udělal i Scott. Mac kývla a vydala se s plukovníkem Youngem někam do lodi.
„Ukážete mi trošku loď, poručíku?“otočil se George na mladého muže.
„Jistě, pane, pojďte za mnou.“pousmál se Scott. Vyšli z místnosti.

„Musím se přiznat, plukovníku, že vás celkem obdivuju.“broukla Mac, když procházeli nějakou chodbou.
„Ano? A proč pak?“uchechtl se, jako by nevěděl. Koukla na něho a pousmála se.
„Jste kdo ví kde, kdo ví, jak moc vzdálení od domova a vypadá to, že to zvládáte – navzdory okolnostem.“
„Jen první dojem.“podíval se na ni Young. Mac pokývala hlavou.
„Přebral jste mi Scotta.“broukla.
„Jo, za to se omlouvám.“uchechtl se.
„Neřeknete mu, že teď mohl být sice v jiné galaxii, ale aspoň na relativně poklidné základně?“ rýpla si.
„Rozhodně ne.“zavrtěl hlavou a usmál se. „Je to dlouho, co jsme se neviděli.“otočil se na ni.
„To jo.“uznala Mac.
„Vypadáte určitě pořád stejně.“řekl potichu. „Pořád vás chce půlka jednotky do postele?“
„To nevím. Před měsícem jsem se vdala.“usmála se.
„Sááákra. Takže bez šance?“koukl na ni.
„Rozhodně.“přikývla. „Mám manžela, dceru a psa. Jsem spokojená.“usmála se.
„Tak si škrtám další věc na mém seznamu toho, co mám udělat, jakmile se vrátíme.“ušklíbl se. Mac se jenom zašklebila. „Dala byste si skleničku?“ Tázavě na něho koukla.
„Máte tu i alkohol?“zamrkala překvapeně.
„Samozřejmě, co byste čekala?“uchechtl se. „Je tu banda vojáků a vědci. Dali jsme hlavy dohromady a začali něco pálit.“
„A to ještě vidíte?“rozesmála se.
„Pojďte zkusit. Chutná to jako vodka.“ Vykulila oči ještě víc.
„Pokud vím, vodka se dělá z obilí nebo brambor, ne?“hlesla.
„Něco jako obilí a brambory jsme našli.“uchechtl se. „No tak, Mac, neříkejte, že vy na Atlantis nic takového neděláte.“
„Nepálíme.“zavrtěla hlavou. „Jenom zkupujeme ve velkém.“uchechtla se. „Karty, Člověče, napij se, sem tam večírek a tak.“
„No vidíte.“usmál se na ni. Pomaličku došli do místnosti, která vypadala jako jídelna. „Plukovníku, tohle je seržant Greer.“ukázal na mladého černocha u stolu. „Seržante, plukovník Blacková z Atlantis.“ Mladík vyskočil a zasalutoval.
„Madam.“
„Pohov.“pousmála se Mac.
„Jak to, že se do toho motá expedice z jiné galaxie, madam?“zeptal se.
„No mě se neptejte. Rozpínáme se po celém vesmíru. Nazvala bych to výměnným pobytem.“ pousmála se.
„Jak dlouho se zdržíte?“zajímal se.
„Těžko říct.“pokrčila rameny.
„Nabídnete dámě pití, seržante?“broukl Young. „Máme všichni po službě…“
„Jistě.“usmál se a sáhl do vesty. Vytáhl placatku. „Prosím.“natáhl ruku k Mac. Pousmála se a lokla si. Pak se zarazila.
„Hm…celkem dobré.“pousmála se. „Na to, jaké tady máte podmínky.“ohodnotila to.
„Díky, madam.“zazubil se seržant. Znova přikývla.
„Ha, mám tě. Chloe, co bys řekla malé procházce.“chytl Mac za paži nějaký trošku tělnatější mladík.
„Eh?“
„Chloe je teď na Atlantis a tohle je plukovník Blacková. Plukovníku, Eli Wallace. Rozluštil… no to je jedno.“uchechtl se.
„Ráda vás poznávám.“usmála se a natáhla k němu ruku.
„Já vás taky.“kývl zaraženě.
„Nekoušu.“pousmála se.
„Jo, já jenom, že…nezvyk.“usmál se.
„Chápu.“přikývla. Najednou to s nimi jako by maličko cuklo. Mac se po nich tázavě podívala.
„Právě jsme vystoupili z FTL.“vysvětlil Eli.
„Aha.“přikývla.
„Plukovníku, pojďte se podívat na nějaké ty záznamy a archív.“pousmál se Young. Mac jenom přikývla a vydala se za ním.

Došli do nějaké další místnosti, kde bylo několik do kruhu postavených konzolí.
„Prosím, plukovníku.“pokynul rukou Young. Mac pomaloučku došla k jedné z konzolí a přejela nad ní rukou. Okamžitě se rozsvítila obrazovka. Trošku se pousmála a začetla se. „Mno, tak se tady mějte. Nechám vám tu vysílačku.“položil ji na jednu konzoli.
„Jo, díky.“broukla Mac nepřítomně a přejížděla očima fascinovaně řádky. Tohle bylo dokonalé. Tolik informací už dlouho neviděla. Jinak se jí ale tahle loď vůbec nelíbila. Destiny byla na ni moc ponurá, tmavá, depresivní. Všude samé trubky, které nenáviděla, tmavý nátěr; prostě z toho místa neměla dobrý pocit. Najednou na jiné konzoli, než byla, vyskočilo nějaké hlášení a začalo zběsile pískat. Mac zvedla oči od toho, co si četla. Chvilku koukala, odkud to jde, než si všimla blikající obrazovky. Přešla tam a koukla na hlášení. Vypadalo to jako mapa galaxie a blikala tam červená tečka. Nespouštěla oči z obrazovky a couvala pro vysílačku.
„Plukovníku, mohl byste sem prosím přijít?“broukla a dál to zkoumala. Červená tečka nikdy nevěstila nic dobrého.
„Jsem na cestě.“ozvala se odpověď.
„A asi by nebylo od věci vzít sebou pana Wallace.“zahučela.

Plukovník se podíval na muže, který seděl naproti němu, a pokrčil rameny.
„Když si to přeje.“broukl Eli a pomalu se loudal za plukovníkem. Pomalu došli za Mackenzie, která pořád koukala na obrazovku.
„O co jde?“zajímal se Young.
„Vyskočila tu nějaká červená tečka.“ukázala na obrazovku. Eliovi zasvítily očka a vrhl se tam.
„Ne, to není dobrý.“zahučel.
„Proč?“zajímal se plukovník.
„Jsou to Šmoulové.“zahučel Eli.
„Šmoulové?“zamrkala Mac.
„Maličko nás pronásledují.“zavrčel Young.
„Předpokládali jsme, že do jiné galaxie nemůžou. Mýlili jsme se.“zahučel. „Převedu všechnu energii do štítů.“broukl.
„Asi byste měli i s podplukovníkem zmizet.“zamručel.
„Budou útočit?“zajímala se.
„To nevíme. Naposledy unesli doktora Rushe a právě Chloe.“broukl Young.
„Chápu.“přikývla. „Je tady podstatě jenom historie Destiny.“zamručela. Čekala víc.
„Poručíku, Scotte, přiveďte podplukovníku Wintersona ke kamenům. Jdou domů.“řekl Young do vysílačky.
„Rozkaz, pane.“ozvalo se.
„Pojďte.“chytl Young pod paži Mac a táhl ji pryč. Rychle se blížili k místnosti s kameny, když se loď otřásla. Oba se automaticky přikrčili. „Zrychlete!“potáhl ji za ruku. Když běželi, tak se v jedné z chodeb potkali se Scottem a Wintersonem. Zabočili do jedné chodby, ale najednou se před nimi zjevil pruh širokého oranžového světla a ve stropě se vytvořila kulatá díra.
„Už zase?“povzdechl si Scott.
„Zbraň, dejte nám zbraň!“vykřikla Mac. Oba muži bleskově zareagovali a podali jí i podplukovníkovi devítky.
„Máme tu problém, zase se nám cpou dovnitř.“broukl Scott a pozoroval světlo.
„Víme, už jsme na cestě.“zahučel do vysílačky Greer a i s týmem zrychlil. Čtveřice byla zapřená o zeď a čekali, co se bude dít. Stropem propadly nějaké dvě bytosti. Okamžitě začala přestřelka. Návštěvníci jenom vztekle zavrčeli a něco vypálili. Čtyři lidé se okamžitě sesuli do bezvědomí.

„Pane, no tak, plukovníku, vzbuď se.“třásl s Youngem Greer. „TJ. Co je s nima?“otočil se k blondýnce, která klečela u Scotta.
„Jsou asi jenom omráčení. Doufám.“zamručela.
„Fajn, ale máme problém. Plukovník i podplukovník jsou pryč.“ TJ se na něho podívala a v tichosti přikývla. To už se ale začali probírat oba muži na zemi.
„Co…co se stalo?“broukl Young a chytl se za hlavu.
„Přišli jsme o naši návštěvu.“řekl Greer.
„No to…to není dobré.“hlesl Young.
„Měli by si poradit, ne?“broukl Scott.
„No asi měli, ale tyhle neznají. A upřímně, poručíku, my také ne.“podotkl plukovník a hrabal se na nohy. „Musíme zjistit, kde jsou. Tak do práce.“popohnal je.

Mac se probrala a koukla kolem sebe. Byla v nějaké místnosti. Uprostřed místnosti byla konzole a u na stranách uličky byla dva úzké válce s nějakou bublající tekutinou. Vedle ní se nacházela nějaká nádoba, ve které někdo plaval. K jejímu zděšení zjistila, že to byl George. Do té doby si neuvědomila, kde je, ale teď se rozhlédla po nejbližším okolí. Byla nadnášena vodou v nějakém válci a na tváři měla nasazenou nějakou dýchací masku, do které vedlo několik hadiček. Okamžitě začala panikařit. Snažila se odplavat někam dál. Jenže to nešlo ani dozadu, ani doleva, ani doprava a ani nahoru nebo dolů. Začala lapat po dechu. Tenhle nečekaný stav způsobil, že začala panikařit, za což mohla její celkem dlouho potlačovaná klaustrofobie. Měla dojem, že nemůže dýchat, že se všechno kolem ní svírá a k tomu všemu měla pocit, jako by jí voda natékala do té dýchací masky, co měla na obličeji. Začala bušit do skla, drápat po něm, ale k ničemu to nevedlo. Sem tam se jí zatmělo před očima a nemohla se nadechnout. Omdlela.

George se vzbudil chvilku potom, co Mac omdlela. Koukl se kolem. Viděl to samé, co jeho velící před chvilkou. Pár konzolí v dálce a okolo sebe jenom vodu. Zaraženě si sáhl na obličej a nahmatal tam masku. Jenom se zarazil a radši se moc nehýbal, protože si všiml, že nádoba, ve které je, je z většiny naplněna nějakou tekutinou. Trošku zaklepal na sklo. Vypadalo pevně. Povzdechl si a znova zaklepal. Snažil se na sebe upozornit ženu v nádobě vedle sebe. Vypadala, že je pořád mimo. Znova zabušil na sklo. Nereagovala. Pořádně si ji prohlédl. Na tváři taky měla masku a na čele nějaký přístroj, který kopíroval obrys jejího čela a spánku, kde taky končil. Zeleně svítil. Sáhl si na svou levou stranu čela a nahmatal tam to samé. Zamračil se. Pomyslel si, že cokoliv je na hlavě, není to dobré. Snažil se na nic moc nemyslet. Všiml si, že se Mac vzbudila. Znova jemně zaťukal na sklo. Vyplašeně koukla tím směrem. Naznačil jí, aby byla v klidu. Jenom trošku přikývla a rozhlížela se kolem sebe. Dveře naproti nich se najednou otevřely a vešla nějaká postava. Byla trošku shrbená a celá modrá. Měla pár fousků a světle modré zářící oči. Na sobě měla nějaký tmavě hnědý jako by otrhaný neopren. Oba zpozorněli. Nejdřív šel k Georgovi a prohlídl. Pak to samé udělal u Mac. Něco zavrčel a otočil se ke konzoli. Oba lidé se po sobě podívali a pokrčili rameny. Něco tam chvilku dělal. Mac se vzápětí chytla za hlavu a neslyšně vyjekla. Trhla sebou a nohama narazila do skla nádoby a odsunula se k zadní stěně, o kterou se zastavila. Snažila se proti tomu útoku nějak bránit, ale tohle nebylo její tělo. Viděla probíhat svoje myšlenky. John, Atlantis, Sarah, Atlantis, její táta, Atlantis, Atlantis… Snažila se myslet na něco jiného, ale tlak v hlavě nedokázala zastavit ani ignorovat. Být ve svém těle, tak by mu to vrátila a zkoumala by jeho mysl sama, ale takhle… ani to nepostřehla a omdlela. George jenom bušil do skla a vyděšeně to sledoval. Snažil se rozmlátit sklo, ale nedařilo se mu to. V tu chvíli ale v hlavě pocítil bolest, jako by mu tam někdo zarazil přinejmenším nějaký oštěp. Hlavou mu projížděly vzpomínky. Na dětství, na rodiče, na Atlantis, na školu, na Atlantis, na všelijaké mise, na Atlantis, na oslavu narozenin, na Atlantis… George došel k názoru, že je Atlantis začala hodně zajímat, a proto se snažil myslet na něco neutrálního. První věc, která ho napadla, byl motor jeho milované staré Corvettky. Na všechny ty kabely, baterku, všelijaké nádoby… Docela se mu to dařilo. Pak ale znova viděl Atlantis a pak už nic. Omdlel, stejně jako žena vedle něho před tím.

tak doufám, že se vám to líbilo a neukamenujete mě za výlet do jiné galaxie a pokračování zase za týden

ešus: o žádné inspiraci nevím ...v čem?
ešus, mikuliska: v čem ji zase trápím? ... vždyť jsem jí nic neudělala - teda myslím

wow pěkné propojení seriálú, jen jediné co mi trochu kazilo dojem bylo neustále se opakující

uchechtl se/uchechtla se

ale jinak vážně moooc pěkný

Mac: no ještě řekni, že nevíš o co jde

jinak tenhle díl se mi líbil, jen abysme nakonec šmouly neměli i na Atlantis

nevím ...

jinak tenhle díl se mi líbil, jen abysme nakonec šmouly neměli i na Atlantis

Toto je spoiler!!!:

ehm, ehm

bindina: a co teprve ten další díl ...ale zkusím s tím něco udělat

Děkuji za SGU crossover. A mám otázku. Kolik dílů zbývá do konce?

DAVE!: 180 - 177 = 3 ... pokračování tohohle a pak závěrečný dvojdíl