TASK FORCE - Pokračování, ukončení - oznámení!

Díky, za hodnocení...
Ad ty krystaly z SGA - tohle byl krápník!
Ale myslím, že časem poznáš nějaký ten znatelnější rozdíl (aspoň od tohohle dílu a pak i od SGA)...

Veď som nepísal, že to je také isté, ale, že mi to veľmi pripomína tú časť.

pekna cast ale mam jednu vyhradu.
ten predator pekne si mu zmensil rozpetie, tak o 10-11m, taka mala technicka nedokonalost. s par strelami hellfire a rozpetim skoro 3m by sa neodlepil ani s tymy vzlet raketami. tak mozno odlepil ale poodhodeni rakiet by sa peknym balistickym oblukom vratil na zem. prepac ze sa zaoberam takou blbostou ale mozes tam dopisat pre moj klud ze mal zvysok toho kridla sklopeneho dozadu pre prelet branou?

Puk: Však jo, jen jsem tě chtěl ujistit, že se nemusíš bát toho, že by to bylo úplně stejné...
Janci001: Díky, moc dobrá připomínka, jsem si vědom, že jsem poněkud (nebo spíš víc) zmenšil jeho rozpětí, ale bral jsem to, jako že tohle je zmenšená verze pro průlet bránou, ovšem aby to zase nebylo tak nereálné, je možné, abych tam dopsal, že po průletu bránou se může rozpětí křídel zdvojnásobit z 5 na těch 10, aby to sedělo.
Přece jenom, sám si potrpím na detaily, tak proč to nepozměnit...

uz som kludny inak tym ruskym oblekom si myslel asi partizana?

Kód: Vybrat vše

http://wpmedved.rajce.idnes.cz/boarder_war/#P5020573.JPG

ak je to on, pouzivame to ako nase zakladne vystrojove camo u nas v jednotke (airsoft)
az historicka zaujimavost - rusi toto camo prebrali od nemcov v WW2 (WSS přehoz EICHENTARN 1-3)

No tento maskovací vzor vypadá velmi zajímavě, i velikost jednotlivých fleků by šla, ovšem do prostředí zelených pralesů a džunglí se to moc nehodí, takže bych si představoval spíše nějaký jiný...
Jinak já si tento vzor vymyslel, ale jelikož ne moc známých maskovacích vzorů vyvynuli armády v minulosti desítky, počítám, že něco takového určitě existuje...
Navíc běžná praxe ve speciálních jednotkách je, že si berou maskování velmi specifický pro jednotlivý typ prostředí, kde operují, aby bylo co nejúčinější, takže často jde o ne moc známý a málo používaný vzor...

no to by si sa divil ako dobre to kryje na 3 metre ma nevideli lezat v pololese a znamy nedokazal na 10 m zaostrit fotak ked ma fotil. plus tento prevlecnik ma po sebe este nasite pruzky latky do ktorych mozes zachytit miestnu vegetaciu. ale asi viem aky si predstavujes len ho nemozem teraz najst ale hodim potom sem link ked to najdem ci sa ti bude pacit viac

No nestačím zírat na týden odjedu a ty sem hned hodíš díl, mile jsi mě překvapil.
Díl můžu jedině pochválit... sice mi tam trošku chybí větší interakce mezi Houstonovou a Cainem (asi jsem rozmazlenej z 24ky), ale trošku to tam bylo

Prostředí popsaný hezky, ale trošku mě překvapilo, že po cestě nepotkali (nebo o něm neví) žadnýho domorodce... přece jen šli 2 hodiny a věřím, že i ti domorodci by někde poblíž brány byli... zvášť, když jsou to tak dobří lovci - ti si dávají na bezpečnost větší pozor

V závěru jen chválím
Doufám, že další díl bude dřív než za 2 měsíce..

Neboj mám v plánu (a jestli bude pršet tak se mi to nejspíš i s klidem podaří) dodat sem příští díl zase v pondělí s tím, že ho těď o víkendu napíšu a pak předám na korekci...

Jinak interakce bude, nebojse, to se jen promítlo to, že jsem chtěl rychle posunout děj, aby se už něco dělo a pořád jen nekecalo, teď se to už ale jenom zlepší...

Toto je spoiler!!!:

A o domorodce se neboj, však se musí ještě dostat zpátky...

Tak s tím, že stejně nemám moc čas někam chodit by klidně pršet mohlo... ty budeš psát a mě nebude mrzet, že trčím v práci

Ta interakce mezi nima to skvěle oživuje.. člověk se u toho dost zasměje (samozřejmě i Rekordman/Brooks)...

Toto je spoiler!!!:

Já se až tak nebojím o domorodce, spíš o Caina

Jasně, ale obávám se, že bych to asi časem přestal stíhat...
Jinak díky, snažím se to právě tímhle oživit stejně jak to dělali v SGA s Rodneym a jak to dělají v NCIS s Dinozem...

Toto je spoiler!!!:

Právě, teprve uvidíme jestli to bude sen nebo spíš noční můra...

A taky tedy se spožděním dodávám i PDF od jakopa, jemuž samozřejmě děkuji a to i proto, že si přes velké vytížení na mě udělal čas...

Kód: Vybrat vše

http://www.ulozto.cz/5395240/task-force-part-04-.pdf

*Jack*: Moc pěkný díl. Konenčně jsou v akci Jsem zvědav, co to bylo s tím světlem

jo tak na to s tím světlem jsem taky zvědavá

Díky,

Toto je spoiler!!!:

právě to se chystám rozebírat v dalším díle...

Zdravím všechny...
Tak jsem se konečně zase dostal k dalšímu dílu a to doufám ne zas tak pozdě, sice už byl téměř hotov včera večer, ale i korekce je potřeba a tak jsem tu s ním až dnes - no, když už nic alespoň jsem se posunul k pro mě lepšímu vydávacímu dni v týdnu (cokoliv lepší než pondělí, že ), kdy nový díl nabízí možná spíše druhý dech do konce týdne (což platí spíše mimo prázdniny) a ne zase začátek nového...
No, tak sem se vykecal a vy už si můžete přečíst to pokračovaní, doufám, že se vám bude líbit...

A tak, abych nezapomněl, pěkné počtení a trpělivost, přeji...

TASK FORCE:
1x04 Hrdinův sen (II.)

O jednu a půl hodiny později…

Hluboko uvnitř pralesu, Planeta P3Z-485, Mléčná dráha

Skupina ozbrojenců opatrně postupovala vpřed a postupně si prosekávala cestu vysokou pozemní vegetací složenou z nejrůznějších listů, kapradin a menších náletových stromků, které však najednou vytvářeli bez mačety téměř neprostupnou hráz. Tato všudypřítomná překážka je nejenže všechny nadměrně unavovala, zatímco se snažili prorazit si cestu zpět k bráně, ale také při prosekávání tvořili nežádoucí hluk.
Nejen z toho důvodu nechal major několik metrů před nimi vždycky na pár minut jednoho muže, aby působil jednak jako návnada pro domorodce, ale také jako hlídka, jež je může včas upozornit a oni se tak budou moct vyhnout nežádoucí schůzce s místními. Brooks sám byl potom netradičně až skoro vzadu spolu s Cainem a desátníkem Ryanem, které v jeskyni před jejich odchodem zasáhlo ono záhadné světlo z jednoho z vápencových útvarů. Major B. se tak sice nemohl držet jedné ze svých nejpevnějších zásad, „vést své muže vždy zepředu“, ovšem na druhou stranu si alespoň mohl v klidu pohlídat oba dva, kdyby se jim třeba z břicha snažil vydrat nějaký vetřelec.
Všechno šlo vcelku klidně, opět zatím celou cestu nepotkali žádné domorodce a ani termokamera z Predátoru, kterou Brooks kontroloval každých deset minut, neříkala nic o tom, že by se v příštích několika minutách mělo něco změnit. Pak si ale majora z ničeho nic dopředu zavolal cosi větřící Sergej. Ten byl od něho celkem daleko a tak, aby nebudil příliš velkou pozornost, ozval se mu jeho nadřízený pouze vysílačkou.
- „To jsem já. Co se děje, Sergeji? Příjem.“ Ruský důstojník s bojovou odborností velmi zkušeného stopaře se trochu přikrčil a vkleče se stále namířenou zbraní kamsi dopředu odpověděl majorovi na jeho otázku.
- „Někdo nebo něco tam vepředu je, zahlédl jsem to v trávě dvacet metrů před námi, příjem.“
- „Dobrá, zkontroluju to. Držte se dál, dokud nezjistím, co jste tam viděl, příjem.“
- „Rozumím, příjem,“ odvětil Sergej. Major už mezitím dávno pohlížel do svého PDA a čekal, dokud je letoun nad nimi neobletí, aby měl jistotu, že ten, kdo se tam vpředu možná schovává, není jen v zákrytu za stromem. Když se tak po asi dvou minutách stalo, nebyl mu schopen říct o nic víc než předtím, ale i tak hned nechtěl odsoudit kapitánovo tušení, a tak se s ním ještě jednou spojil.
- „Sergeji, jste si jistý, že tam něco je? Naše jestřábí oko nevidí o nic víc než tady já, příjem.“
- „Upřímně, pane, nejsem. Ale rozhodně si nejsem jistý, že tam nic není a to se mi nelíbí, příjem.“
- „Dobře, vraťte se zpátky, tak aby vás někdo kryl. Obejdeme to, konec.“
- „Rozumím, konec.“ Sergej se podle rozkazu velice pomalým a rozvážným krokem vrátil, a tak se během chvilky zase postupně dávali do pohybu. Jenže nežli se do něho vůbec mohli zapojit i oni, přilétla odkudsi přímo do Cainova ramena malá nepřátelská šipka. Ten se na ni ještě stačil podívat a dokonce ji vyndat, než se mu rozostřilo vidění a nakonec ztratil vědomí úplně, načež se bezvládně sesunul k zemi. To bylo okamžitým signálem pro Brookse, který zařval:
- „Kontakt, devět hodin!“ A ihned tam i obrátil hlaveň své zbraně a vypálil několik prvních ran tvořených malými červeně zářícími projektily, což značilo, že jsou omračovací. Téměř ihned tak učinili i další čtyři muži, zatímco zbytek se rychle začal přesouvat, v rámci možností samozřejmě – stále tu bylo dost nepohodlných rostlin směrem vlevo, tedy přesně na druhou stranu od nepřítele. Činila tak i Houstonová, která se tak spolupracovat naučila během šestiměsíčního výcviku, a desátník Ryan s Cainem na zádech, jemuž teď Brooks na chvíli prokázal důvěru tím, že ho na chvíli pustil z hledáčku.
Teď však nebyl čas na nějaké zdržování se s kdejakými vetřelci v něčím břiše, celá skupina spolupracovala i v tomto počtu (8 mužů plus major a doktorka) jako opravdový tým ve snaze dostat se od nepřítele neustále zasypávaného tucty rudých projektilů, aby se ani na sekundu nemohl vzmoct na nějaký další protiútok. V podstatě to vypadalo tak, že každých pár metrů zaklekli čtyři muži, kteří zároveň stříleli, zatímco další čtyři pomáhali s evakuací zbývajících členů skupiny.
Když se dostali dostatečně daleko, vyndal si major ovládání k bezpilotnímu letounu a poslal jednu raketu přímo mezi ně a jejich nové poněkud nevrlé „přátelé“. Krátce nato, jakmile je uviděl se pohybovat směrem pryč na své termokameře, poslal ještě další dvě kamsi před ně, aby měl jistotu, že je už nebudou otravovat další útoky. Pak se postavil do čela týmu, aby mohl vystřídat Sergeje a zaštěkat pár rozkazů:
- „Sergeji, můžete jít zase hlídat naše geology, já si beru pozici na hrotu. Vy ostatní pohyb, jsme Oskar Mike!“ Poslední formulací jim poručil, aby vyrazili (Oskar Mike / On the Move, česky „v pohybu“ je vojenské kódové označení používané v rádiích pro oznámení o rozpohybování konvojů ale také pěších jednotek), a tak se odtud co nejrychleji dostali.

Prostor brány, JSGC, Atlantis, severní část Atlantiku, Země, Mléčná dráha

V nejvyšším patře nejvyšší věže na Atlantis se z ničeho nic rozezněl alarm značící příchozí červí díru, což vzápětí také potvrdil poddůstojník u DHD. Ochranka jako vždy horlivě a po zuby ozbrojená naběhla k bráně a rozestavěla se napravo a nalevo za schody, aby měla dobrý výhled, ale zároveň to hned při prvním výstřelu z brány neschytala. Také vysoké frčky jenom kmitali, a to zejména v případě velitele místního personálu v těsném závěsu za plukovníkem Woodwardem, jenž očekával svoje muže z námořního oddílu majora Brookse.
Všech sedm krystalů se rozsvítilo, z horizontu událostí se jako vždy vyřítil nestabilní proud částic ve tvaru vodního víru, aby ho krátce na to nahradilo žluté silové pole blokující příchod každého nezvaného hosta. Netrvalo to dlouho a komunikací pověřený poddůstojník z SOOC hlásil příchozí radiokomunikaci:
- „Pane, máme na drátě Hotel 1!“
- „Dejte to na reproduktory,“ rozkázal Woodward a popošel kousek stranou, aby mohl promluvit také na Rekordmana, který v plné výstroji čekal opodál spolu se svými hochy na rozkaz k zahájení jeho části akce.
- „Připravte se, kapitáne!“ Mezitím se místností rozlehl silný hlas majora Brookse v pozadí s četnými výstřely z pozemských palných zbraní doprovázené občasným výbuchem.
- „Základno, tady Hotel 1, narazili jsme na početný odpor na cestě k bráně, žádám o okamžité vyslání posil! Zatím máme situaci pod kontrolou, ale začíná tu být celkem horko, příjem!“
- „Tady základna, rozumím Hoteli 1, ihned vysíláme všechny posily, snažte se do té doby odvézt pozornost od brány, ať má podpora volnou cestu. Potvrďte příjem!“
- „Potvrzuji, ale pospěšte si, mají omračovací šipky a dva moji muži už jsou dole! Hotel 1, konec!“
- „Rozumím. Základna, konec!“ Krátce na to se brána zavřela a plukovník na nic nečekal a řekl:
- „Vytočte zadané souřadnice! Kapitáne, máte zelenou, ale připravte se na tuhý odpor!“
- „Rozkaz, pane!“ Zasvítily Rekordmanovi oči, načež se Hvězdná brána už znovu vytáčela, což byl také signál pro ně, takže mohl také nějaký ten rozkaz vydat:
- „Jdeme na to, s*áči, chtěli jste akci, tak tady ji máte!“ Pokud někoho nyní napadlo, proč jsou na ostatní členy zvláštních jednotek Rekordman s Brooksem nějak příliš sprostí nebo nevraživý, je třeba to uvézt na pravou míru, a to tím, že ostatní jsou ještě o hodně horší. Důvod? Častá přítomnost nebezpečí a smrti ve spojení s dlouhými týdny v akci daleko od civilizace, navíc výhradně v mužské společnosti, totiž časem téměř vede u každého vojáka k tomu, že začne mluvit jako dlaždič, nebo spíše začne „klít jako námořník“ – což je mnohem typičtější fráze zejména pokud jde o námořnictvo a jednotky žabích mužů.
- „Stabilní červí díra otevřena, pane!“ Ohlásil poddůstojník a obrátil se na plukovníka Woodwarda, od něhož právě nyní pobíral rozkazy stejně jako ti dole, kteří to udělali rovněž.
- „Jděte na to!“ Na nic dalšího už nikdo z nich nečekal a během chvilky se všichni přenesli desítky světlených let daleko.

Okolí brány, Planeta P3Z-485, Mléčná dráha

Stejně nepříjemný pocit, jaký čekal první tým, ochromil na krátko i je, ovšem oni neměli zrovna čas na to si sednout a rozdýchat mírné nepohodlí, ale museli se rychle přesunout dál od brány, a to rovnou k ovládacímu panelu, u něhož se krčil major Brooks spolu s dvěma ležícími těly, zdravotníkem nad nimi a poněkud vystrašeně se tvářící vědkyní. Ostatní sice nebyli přímo na dohled od nich, ale dávali o sobě vědět častými dávkami ze svých automatických pušek. Rekordman jim poručil je u panelu prozatím krýt, dokud se nedomluví s velitelem.
- „Tak co, už sis konečně nadělal do těch tvejch starejch spoďárů?“ Zavtipkoval kapitán, aby povzbudil nepříliš šťastně se tvářícího majora. Jeho volba slov však očividně příliš jako povzbuzení nezaúčinkovala, a namísto díků se dočkal spíše něčeho jako urážky na pozdrav.
- „Jestli máš zájem, můžeš mi políbit p*del a klidně se o tom přesvědčit!“ Tuto hlášku doplnil Brooks ještě tím, že se nadzvedl a trochu pootočil, kdyby měl náhodou zájem.
- „Možná někdy jindy, Romeo,“ musel ho upřímně zklamat Rekordman, jenž ale po zhlédnutí jeho následného výrazu mírného uspokojení raději ještě dodal:
- „Přece jenom máme dost práce.“
- „Taky nás neplatí za tohle koketování, takže co kdybyste se vy, kovbojové z filmu, s plukovníkem Clintem Woodwardem sebrali a vystřídali moje kluky, abychom se už mohli dostat z týhle pošahaný planety, hm?!“
- „Dobře, nevzrušuj se, staříku, už se na tom pracuje. Jen mi dopřej trochu toho přípravku proti odpornýmu hmyzu, ať mají na to tu ‚správnou‘ atmosféru.“
- „Bože, ty toho naděláš. Je vidět, že nejsi od Maríny, tam by tě naučili vystačit si s nedostatkem a ne jak u toho tvýho rozmazlenýho námořnictva.“ Pokračoval Brooks v jejich odlehčeném polním rozhovoru mezi dvěma naprosto duchapřítomnými veliteli v bojové akci na cizí planetě, zatímco pomocí svého příručního počítače zaměřoval místa, odkud je neustále odstřelují poslední dobou špatně naladění domorodci, a která je potřeba vyčistit.
- „Vystačit si s nedostatkem, to jako myslíš nedostatek toaletního papíru?!“ Vyhrkl z ničeho nic mezitím Rekordman a měl co dělat, aby se i s opodál stojícími vojáky nezačal řehtat na celé kolo. To už majorovi úplně stačilo na to, aby je vrátil zpátky do reality svým správně naštvaným chraplavým hlasem:
- „Přestaňte se blbě smát a radši padejte na ty pozice! Ostatní si zacpěte uši, nebo co je vám libo! Ka-boom, s*áči!“ Oznámil jim v nejen anglickém vojenském slangu, že brzy dojde k výbuchu, a pak jedním tlačítkem postupně odpálil tři poslední rakety AGM, které měl na jejich bezpilotním letounu. Rakety rozsvítily okolní džungli, jak to nedokáže žádná rachejtle o Silvestru, a tak není divu, že ze strany nejspíše na smrt vyděšených domorodců dlouho nepřišla žádná rána. Díky tomu měli muži z obou týmů dostatek času na to, aby se kryjící vystřídali, i když nová řada, z níž byla vedena krycí palba, byla nyní postavena mnohem blíže.
Brooks se mezitím postavil k bráně a hlasitě pobízel členy své skupiny, aby se stáhli, souběžně s čímž doktorka vytáčela adresu Země.
Ani ne dvě minuty na to byl už každý z prvního týmu pryč, a tak druhý tým už pouze navedl letoun na kolizní kurz s nejbližší skálou tak, aby z něho nic použitelného nezbylo, a pak se sám za neustálého střílení kamsi do džungle, kde ještě nedávno byli domorodci, stáhl. Ti ale podle všeho už neměli moc chuť odporovat, takže se jim to bez větších problémů podařilo.

Prostor brány, JSGC, Atlantis, severní část Atlantiku, Země, Mléčná dráha

Navrátivší se týmy už na Zemi čekaly i záchranné týmy a ještě o něco početnější ochranka, která jim asistovala po celou dobu jejich vracení se zpět. Jakmile byli všichni doma, zavolal major nahoru:
- „Zavřete to!“ Poddůstojník tak pohotově učinil, aniž by čekal nějaký další rozkaz, a krátce na to také spolu s ostatními sledoval, jak se brána zavřela. To bylo okamžitým signálem pro Woodwarda, jenž dole zahlédl nosítka s dvěma bezvládnými těly, aby k nim zavolal zdravotníky a sám mohl dojít až k Brooksovi, kterého si vzal na kobereček:
- „Co se to tam k čertu dělo, majore, a co se stalo těmto dvěma mužům?!“
- „Dostali to šipkou na mouchy a chcete tu dlouhou nebo zkrácenou verzi, pane?“
- „Raději tu, která mi zároveň řekne vše potřebné, ale také nás to nebude příliš zdržovat!“
- „Dobrá, když jsme prováděli ta měření, šli se tři z mých mužů porozhlédnout dále do jeskyně a přitom narazili na nějaký druh krápníku nebo čehosi, co se podle nich rozzářilo a pak už si nic nepamatují. Jeden z nich, co u toho přímo stál, když to začalo, se ještě snažil svého parťáka odtrhnout, ale nejspíš tím byl ovlivněn i on, když se ho dotkl. Třetí z nich je potom už jenom našel v bezvědomí na zemi. Proto jsem se rozhodl okamžitě dokončit měření a vyrazit zpět k bráně. No a cestou, jak už asi víte, jsme narazili na ten odpor a oni dva to dostali postupně tou omračovací šipkou, nebo co to vlastně bylo.“
- „Vidím, že s vámi asi nikdy nebude nic jednoduché, že majore…“ Zakroutil hlavou nevěřícně Woodward a otočil se k ostatním mužům, o které se již starali zdravotníci čekající na jeho pokyny.
- „Vy ostatní se můžete vrátit na základnu, ty dva odvezte na naši ošetřovnu! Ale prohlédnout nechte všechny, vyhlašuji okamžitou karanténu v celém SGC! Každý, kdo se zde nacházel od otevření brány do teď, se bude ihned hlásit na ošetřovně! Prostory ošetřovny a JSGC zůstanou ostatním uzavřené, dokud nedostanu jasnou odpověď, že to nebylo nakažlivé nebo jiným způsobem ohrožující bezpečnost!“ Rozkázal s naprostou vážností a patřičně hlasitě plukovník a pak už spolu s nimi vyrazil na jejich základnu v Budově 21 (budovy UNICOMu jsou číslovány většinou podle toho v jakém pořadí byly postaveny – ta v Kapském městě sloužící jako hlavní centrum má číslo 1, vojenské centrum v D.C. 2 a vědeckovýzkumná sekce v Sydney 3, základna SOOC je tedy jakoby jedna z nejnovějších, namísto nějaké nově postavené se ale jedná o dávno stojící objekt na Atlantis, což má za úkol zmást nepřítele – pozn. aut.), kam je měli stejně jako předtím přenést Asgardským transportním paprskem.

O několik desítek minut později…

Ošetřovna, Budova 21, Atlantis, severní část Atlantiku, Země

Hlavní doktor jednotky kapitán Andy McQueen z Operační skupiny Sierra právě dokončil podrobnou prohlídku desátníka Ryana s Cainem, zrovna když na ošetřovnu dorazil před chvílí z karantény propuštěný plukovník Woodward, nyní již v doprovodu s generálem O’Neillem. Jakmile byl zpozorován, všichni se ihned chystali postavit a pozdravit ho zasalutováním, on je ale včas zastavil gestem ruky, které doprovodil slovy:
- „V pořádku. Majore? Vy jste ještě nebyl propuštěn z karantény?“
- „Ano byl, pane, ale vzhledem k tomu, že mi doktor řekl, že to zatím nevypadá na nic nakažlivého, rozhodl jsem se zůstat.“
- „Fajn, tak tedy k věci. Doktore, máte pro mě už nějakou zprávu o tom, co se to s nimi vlastně stalo?“
- „No, úplně jistý si zatím nebudu, dokud nedorazí zbytek výsledků z laboratoře, ale prozatím to vypadá, že pro nikoho nejsou nakažliví. To je způsobeno tím, že v sobě nemají žádnou nákazu, cizí organizmus ani nic jiného biologického, nýbrž spíše mechanického na úrovni nanotechnologií.“
- „Nelíbí se mi, kam tím míříte, doktore.“
- „Přesně tak, ale měli byste se raději podívat na zvětšeniny tělních skenů, které jsem jim provedl za použití antické technologie.“ Pravil McQueen a popošel s nimi o kousek dál k počítači, na jehož obrazovce zobrazil malé různě tvarované objekty zcela odlišné barvy než je tkáň, které se na levé straně jakoby začaly spojovat do nějakého druhu mozaiky.
- „Jde o jistý druh nanitů, s nimiž jsme se zatím ovšem nesetkali, a proto bychom je ani jako nanity nazývat neměli. Nejsou to totiž žádní replikátoři nebo něco v tom smyslu. Spíše naopak, u replikátorů šlo od začátku do konce o stroje, soběstačné, v krajním případě určené k napadení lidského organizmu zevnitř a tím docílení jeho eliminace. Tady je to ale jiné, od začátku mého sledování se zdá, že se ty malé potvůrky snaží spíše zapadnout do jejich těla a vytvořit něco jako novou vnitřní ‚kostru‘, i když vlastně nejde o kostru, ale struktura jejich uspořádání v těle ji do značné míry obklopuje.“
- „A když se do nich teda snaží začlenit, znamená to, že je to na něco mění, nebo na co to vlastně je, a víte už, jak by to šlo odstranit?“ Vysoukal ze sebe generál ve snaze pochopit všechno, co jim mírně řečeno fascinovaný doktor právě pověděl.
- „Dobře, takže jedno po druhém. Prokonzultoval jsem to všechno podrobně tady s doktorkou Houstonovou a došli jsme k závěru, že se je to spíše snaží jistým způsobem vylepšit. Bohužel ještě nevíme jak, ale podle toho, jak rychle to postupuje, se to v nejbližší době jistě dozvíme.
To, čeho se tak trochu obávám, ale je, že by ty změny nemusely být vratné, ale co my můžeme vědět. Už jsme se setkali, nebo spíš vy jste se setkal, s tolika možnými technologiemi a organizmy, že si zatím netroufám hádat, jaké by to mohlo být. Jejich životní funkce ale detailně sledujeme nejmodernějším naším i antickým vybavením, a prozatím se žádná život ohrožující neblíží, dokonce zatím nejde ani o žádné přebudovávání tkání nebo něčeho takového na buněčné úrovni. Zatím jde stále o uspořádávání a změny těch věciček uvnitř.
Co se týče vaší poslední otázky, chystáme se po těchto testech provézt další testy, jak bude účinkovat EMP a mírně upravené anti-replikátorské zbraně. Obě tyto protiopatření by měly být teoreticky účinné, ale já jsem koneckonců lékař a ne technik, takže na toto se raději zeptejte někoho jiného. Já vám mohu říci pouze, jestli jim to může něco udělat, to je všechno.“
- „Děkuji vám, doktore, za vyčerpávající hlášení, ale ještě bych chtěl vědět, jak to bude s karanténou. Říkal jste, že nejsou nakažlivý, ale co vím o těhle nanitech, tak většina se jich dokázala docela rychle replikovat, a tím se také potenciálně i rozšířit.“
- „To je sice pravda, ale v případě těchto organizmů bych se toho nebál, technici se sice chystají provézt ještě důkladnější analýzy, ale prozatím to vypadá, že se replikovat neumějí a tomu dosvědčuje také to, že se od začátku sledování počty těch ‚nanitů‘ ještě nezměnily, a to v obou případech. Proto bych doporučoval jen asi lehčí variantu karantény, kdy bych pro jistotu uzavřel například jedno patro a tam bych je nechal neustále pod dohledem našich přístrojů a povolaného personálu. V případě, že by se potom něco stalo, nikdo jiný v budově, ale ani na Atlantis, by nebyl zasažen, a přesto k nim bude snadný přístup a zároveň se nebudou cítit jako nějací křečci v kleci. To je můj názor.“
- „Ano, doktore, jsem rád, že jste mi ho řekl. Připravte tedy vše potřebné, já zařídím zbytek a to včetně technického personálu. Stejně bych ale něco jako základní kontrolu dal alespoň po 24 hodin po celé budově, jen aby se vědělo, že to v sobě mimo sledované podlaží nikdo nemá, bylo by to možné?“
- „Já si myslím, že určitě ano, generále, s technickým provedením ale budete muset jít za někým jiným.“
- „OK, moc jste mi pomohl, doktore. Zatím nashle.“

Druhý den, časně ráno…

Caine stál na okraji střechy některého z nejvyšších mrakodrapů v New Yorku a v dlouhém černém plášti a s černými brýlemi se kochal zářícími světly nočního velkoměsta. Vítr do něho silně narážel ze všech stran, zejména zespodu, ale jemu to bylo fuk. Věděl, že je tu kvůli něčemu úplně jinému. Čekal, až někoho zaslechne volat o pomoc, aby ho mohl zachránit. Jak ale? Ptal se sám sebe uvnitř své hlavy, ačkoliv zvenku se tvářil stále stejně sebejistě a neohroženě. Bylo to, jako by sledoval sám sebe, viděl, cítil, slyšel, prostě všechno jako normálně, jen nemohl žádným způsobem ovlivnit to, co dělal.
Pak z ničeho nic zaslechl hlas ženy, volala velmi vystrašeným hlasem o pomoc. On se ale rychle zaměřil na něco v pozadí, nebylo to ale nijak dobře slyšet. Všechno se odehrávalo pouze v řádech několika tisícin, ba dokonce desítitisícin sekundy. On však věděl, že má času dost, a tak se zaměřil na ono volání a pak také našel jeho zdroj. Ano, ačkoliv to bylo dosti neuvěřitelné i pro něj, našel ho jako v mapě a nyní pohlédl až kamsi dozadu a zahlédl tam onu ženu, jak visí na železném balkónu, který se nejspíš kvůli rzi postupně bortil a odtrhával od zdi domu, k němuž patřil.
Něco tam však na první pohled nesedělo, oddálil svůj nadpřirozený zrak jako u dalekohledu a uvědomil si, co to „něco“ je – Atlantis a na jedné z jejích nejvyšší věží visela ta žena a volala zoufale o pomoc, ale takhle vysoko ji prostě nikdo neslyšel a tudíž ani nepřišel na pomoc. V tu chvíli mu blesklo hlavou, ačkoliv si toto zjištění nedokázal vysvětlit. SKUTEČNOST!

Uzavřené podlaží, Budova 21, Atlantis, severní část Atlantiku, Země

Z ničeho nic se probudil celý zpocený na své posteli a věděl, že část toho, co se mu zdálo, rozhodně sen nebyl. Jak na to přišel, to nevěděl, ale pokud má pravdu, nemá moc času na to, aby nad tím bádal, než bude příliš pozdě. Proto se rychle postavil, a aniž by si hledal nějaké oblečení, měl na sobě pouze jakési lékařské pyžamo skládající se s modrozelených kalhot a trička, hned vyrazil směrem k oknu. To otevřel, vylezl na rám a začal se rozhlížet do všech stran, jestli onu ženu neuvidí nebo alespoň nezaslechne. Chvíli hledal obrysy oné budovy, ale moc času mu to nedalo, pokusil se znovu použít svůj super zrak, ale docílil jen velmi malého ne-li žádného výsledku.
- „Sakra!“ Zaklel, ale stále se nehodlal vzdávat, „Jdu pro vás!“ Zavolal na ni, jakoby ho snad na tu dálku téměř dvě stě metrů slyšela a pokusil se vymyslet, jak se k ní dostat.
Mezitím se v místnosti kousek od něho probudil desátník Ryan, jehož probudilo Cainovo volání, v nevědomosti se však ještě obtěžoval hledáním bačkor, než se vydal za ním, aby se přesvědčil, že „zelenáč nedělá nějakou blbost“ - avšak místo slova blbost použil trochu peprnější výraz.
Kapitán v okně měl ale větší starosti. Nevěděl, co má dělat a k nějakému „matrix“ skoku stále nesebral dost odvahy. Ta žena to však náhle vyřešila za něj, už se neudržela a začala padat.
- „Nééé!“ Vykřikl Caine a rychle seskočil z okna dolů, aby měl větší rozběh k tomu, co se právě chystal udělat. Ještě ho přitom stihnul zahlédnout Ryan, ten se však už jenom vzmohl na to vyběhnout za ním a zastavit se u okna, aby se podíval, jak bude padat dolů.
- „Zelenáči, ty vole!“ Vykřikl ještě, než tam úplně doběhl. On tam však nikde nebyl, takže se, i když tomu moc nadějí nedával, podíval do dáli před sebe a tam skutečně uviděl jakousi padající ženu, kterou v poslední chvíli zachytila jakási létající „šmouha“, která ji odnesla až nahoru na jeden z neutržených balkónů.
- „Zatracenej parchant,“ pronesl s úsměvem, zatímco stále sledoval Caina v dáli, jak nejspíše uklidňuje onu ženu a snaží se porozumět tomu, co se stalo. V tu chvíli se mu též vyjasnila odpověď na následující otázku: „Proč se to vlastně utrhlo?“ Ve zdi kolem utržené konstrukce bylo totiž patrné poškození po střele nejspíš z wraithského křižníku, které před dvěma lety Atlantis bombardovaly.

Korekci provedla DarkLive, za což ji mnohokrát děkuji a vás prosím ještě o nějaké ty komenty, jako co od toho čekáte, co se vám líbilo nebo, co vám nesedělo a tak, však už to znáte...