Star Trek Atlantis 1x02 Part VI

Zkoušky byly delší, než jsem čekal, ale nakonec jsem se k tomu dostal. A oproti minulým dílům jsem se zatvrdil a nic sem neposlal dokud jsem nenapsal vše, co jsem do tohodle dílu nacpat chtěl... ono většinou během psaní přijde několik myšlenek, které to protáhnou.

STAR TREK ATLANTIS 1x02 Winds of change (větry změny)
Part V

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus
Ta místnost se nenacházela na žádném plánu lodi. Možná proto, že při stavbě lodi tam ještě nebyla, a možná proto, že v trojrozměrném newtonovském kontinuu, jež plány zachycovaly, prostě neexistovala. I v čtyřrozměrném einsteinovském kontinuu to prostě byla přepážka mezi laboratoří 14G a kajutou 14H. Až v pětirozměrném mensingerovském vesmíru zde člověk mohl najít místnost. Nijak přepychově zařízena nebyla, veškeré její vybavení bylo holografické (samozřejmě s nutnými silovými poli, aby ho bylo možné používat) a bylo vytvořeno standardními příručními zařízeními Temporální stráže. Stejně jako místnost samotná, ale ta už hologram nebyla, byla skutečná. Protože byla vmáčknuta mezi dvě existující místnosti a pro běžného lidského pozorovatele neexistovala, neměla ani okna ani dveře. Ven se obyvatelé přesouvali pomocí dalšího svého polního vybavení, jež se jim podařilo vzít s sebou. Ne, že by to dělali často. Ačkoliv ruch oprav na Tolkienu by jim poskytl dostatek krytí, ven se přesouvali jen v případech nutnosti. Jako třeba vzít nějaké jídlo z replikátoru (vždy nějakého náhodného, aby nebylo pojato podezření na zvýšenou činnost), či odskočit si na toaletu.
Agentka Ruby Baxterová byla natažena na jedné z holopostelí, pozorovala nudný strop a očividně neměla, co dělat. Už po několikáté střelila pohledem po ostatních, jenž každý dělal nějakou práci u přístrojů, ale nic neřekla. Zřejmě se už na toto téma nejednou bavili.
Mladší agent Steve Robinson seděl na zemi obklopen vybavením, jež dokázali zachránit z Urobora a kontroloval jeho funkčnost. I z jeho výrazu se dalo vyčíst, že by raději dělal něco zábavnějšího – třeba zmizel z této místnosti, ale ani on nijak nevyrušil oba starší agenty.
Agenti Aaron Alistair Daniels a Peter Grodin se krčili nad sadou holografických záznamů a dat a tiše spolu hovořili. Ani jim jejich práce nevoněla, ale bylo důležité to udělat. Procházeli data vrstevnicového časového skenu z Urobora a to ručně. Vždy to za ně dělal počítač, ale oni tady s sebou neměli žádný schopný podobných akcí. Proto už několik hodin analyzovali záznamy skenu ručně.
Vrstevnicový sken generoval neskutečné množství redundantních dat. Do každého časového okamžiku v zadaném rozmezí vystřelil kontrolní puls, který obsáhl celou vrstvu časoprostoru v daném okamžiku a prostoru (šířka vrstevnice v prostoru byla něco přes milion světelných let, takže se většinou nikdo o relokaci prostorové souřadnice skenu nestaral, protože tak dokázal pobrat nejen celou lokální galaxii, ale i spoustu dalších kolem) a rezonoval s čímkoliv, co neodpovídalo časové signatuře dané vrstvy. Vrstevnicový sken byl tak vlastně jedinou možností, jak odhalit již proběhlé časové průniky, jež unikly pozornosti a nyní se tvářily jako normální realita. Ani mnohonásobné průniky do jednoho bodu a následná mnohonásobná změna okolní reality skenu neunikla. Bohužel, ona rezonance s časovými průniky se vztahovala i na objekty, jež pocházely z jiného času. Sken vyvolával v těchto hmotných objektech tak silnou resonanci, že se objekt doslova rozpadl v čase. Proto byl vrstevnicový sken krátce po svém objevení zakázán. A to i přesto, že se nakonec jeho účinnost dokázala omezit na specifickou technologii.
I přesto ho Daniels cestou do galaxie Pegasus použil. Důvod byl prostý. Akce renegáda Connorse vymazaly cokoliv od teď budoucího, takže sken nakonfigurovaný na technologickou rodinu 31. století mohl narazit maximálně na minulost osob v této místnosti. A protože oni byly sesynchronizovaní se současným absolutním časem, nemohl jim nic udělat.
„Tady,“ řekl Grodin a ukázal prsten do jednoho hologramu.
„Dobré oko, Petere,“ uznale pokýval hlavou Daniels a zvětšil část hologramu. „To bude ono,“ souhlasil a ponechal na hologramu jedinou vrstevnici, na níž ho upozornil Grodin. Vrstevnice zobrazovala dvě velké rudé tečky a několik malých oranžových.
„Rok 2007,“ zamumlal Grodin. „Takže máme pachatele. Tehdy to všechno začalo.“
Robinson a Baxterová je museli slyšet, protože se oba objevili za jejich zády.
„Na co se to díváme?“ zeptala se Baxterová.
„Okamžik změny. V tomto časovém úseku začaly všechny naše trable,“ odpověděl Daniels.
„Jak,“ otázal se Robinson.
„Tyhle oranžové tečky,“ okázal Grodin na hologram. „Ty značí počátky odchylování času od našeho směru. Tehdy došlo k plošnému pozměnění drobných událostí a to vytvořilo časový uzel, který nakonec Connors svými akcemi rozsekl a vymazal tak budoucnost.“
„Ještě jednou, jak?“ zeptal se znova Robinson.
„Tenhle průnik,“ řekl Daniels a zvětšil první červený kruh tak, že se kolem něj objevil vějíř dat. „Ten bezpochyby patří Connorsovi. Connors udělal ale jednu chybu, nevymodeloval si účinnost průniku na daný okamžik, což ani Silikova frakce nezapomínala dělat. Protože takhle neznal důsledky svých činů v širším měřítku. Neprovedl totiž ani lokální ani globální změnu času. Udělal jen cílenou změnu, možná i nechtěnou, a ta nebyla schopna sama o sobě pojmout energii měnícího se časoprostoru. Tato energie se rozptýlila a udělala několik lokálních ohnisek změn, mnohdy v opačných směrech. To jsou ty oranžové body. Navíc, když se podíváte opět na celé měřítko,“ zvětšil Daniels zobrazení zpět na plnou velikost, „uvidíte, že změny jsou umístěny jen po galaxii Pegasus, což odpovídá naší teorii.“
„A ten druhý průnik?“ zeptal se Robinson kdovíproč schlíple. Patrně nejsou tyhle teorie jeho silnou stránkou, pomyslel si Daniels.
„To je tak trochu záhada,“ odvětil Daniels a zvětšil druhý červený kruh. I tentokrát se kolem objevil vějíř dat, ale nyní byl z velké části neurčitě šedý. „Způsob průniku je dost hrubý, skoro bych řekl až náhodný, ale je tu jasný základ naší technologie. Ale zajímavější je tohle,“ řekl a zvětšil vějíř dat až na jediný sloupec dat. „Tohle je výstupní časový vektor. Kvůli kataklysmatu není kompletní, takže nedokážu určit čas původu přesně, ale odhad je jedno až tři století. Což je o dost dříve než jednatřicáté století.“
A to bylo více než podivné. Ten průnik totiž pocházel z budoucnosti, která byla kataklysmatem odstřihlá, takže by neměl existovat, protože neexistuje vstupní bod/čas průniku. Ten Connorsův existoval z důvodu, že onen průnik byl původcem změn, jež vedly ke kataklysmatu. Tenhle ale neměl… ledaže.
„Třeba Connorsův komplic?“ zeptala se Baxterová.
„Sotva,“ odfrknul si Daniels. „Zaprvé, ze způsobu ovlivnění času je vidět, že Connors jej neplánoval, nebo neplánoval plošnou změnu budoucnosti. Pokud by to byla připravovaná plošná změna, tak ano, mohl si s komplicem sesynchronizovat průnik, aby komplic nebyl vymazán, jenže na to by potenciálnímu komplici stačilo zařízení na odstínění časozměnných vln. Vzhledem k tomu, že Connors si dokázal obstarat své bůhvíjak ve čtyřiatřicátém století, určitě by sehnal i pro komplice. Zadruhé i zločinci druhé kategorie používají lepší průnikové zařízení, než tu zhůvěřilost, co tu vidíme. A to mě vede k bodu tři. Connors pracuje sám. Nikomu nedůvěřuje. Podle profilu je to tak kvůli nějakému zážitku z minulosti.“
„Takže nic konkrétního nevíme…“ povzdechl si Robinson.
„Nedourčená budoucnost,“ zašeptal Grodin náhle.
„Další z tisíce a jednoho šuplíku teorie času?“ ušklíbla se Baxterová.
„Mimo jiné,“ odvětil Grodin zamračeně, ale to protože usilovně přemýšlel, a ne kvůli posměšnému tónu agentky. „Jde o paralelu s matematikou a soustavami rovnic. Jistá nebo již uskutečněná budoucnost odpovídá přesně určené soustavě. Po jejím vyřešení zůstane jediné řešení. Opakem je neurčená soustava, tedy pravděpodobná budoucnost. O ní nevíme nic, všechny proměnné jsou nevyřešené a budoucnost je jakoukoliv jejich kombinací. Pravděpodobnost jednotlivých budoucností určujeme podle vztahu proměnných k známému času a jejich nejpravděpodobnějším změnám v dané budoucnosti. Nedourčená budoucnost je něco mezi. Známe určité skutečnosti, jež se na sto procent stanou, ale okolní zbytek je opět naprosto neznámý.“
„Dost šílený. Každý ví, že existují jen jisté a pravděpodobné budoucnosti. Nic mezi,“ máchla rukou Baxterová.
„Něco na tom bude,“ zarazil ji Daniels a Baxterová se na něj zmateně podívala. A nebylo divu. To, co řekla, bylo opravdu základem poznatků o chování času. Tvrdit něco jiného by bylo jako snažit se jí přesvědčit, že přesun v čase se dá přesně zaměřit pomocí jen pěti časoprostorových souřadnic místo šesti. „Jisté a pravděpodobné budoucnosti známe proto, že je můžeme měřit,“ pokračoval Daniels. „Nedourčená budoucnost se měřit nedá. Při měření jistých budoucností se prostě schová za tu jedinou konkrétní, která spolehlivě překryje jakékoliv stopy po těch jen částečně jistých. A při měření pravděpodobných budoucností zase nedourčenou budoucnost nevidíme proto, že počítání pravděpodobností je onou jistou částí budoucnosti vyhnáno někam za roh a tedy zahozeno jako neplatné. Pokud by opravdu existovaly nedourčené budoucnosti, nemáme je, jak měřit,“ zopakoval.
„A pomůže nám to nějak? Myslím tohle všechno,“ dodala Baxterová skepticky a kývla směrem ke schématům průniku.
„Pokud identifikujeme průnik blíže, můžeme mu zkusit předejít tím, že budeme otáčet události pryč od onoho průniku. Třeba až do té míry, že nenastane. Pokud by nebyl druhý průnik, mohly by být následky Connorsova průniku menší a časové napětí by se uvolnilo.“
„Takže nakonec musíme jen čekat,“ odfrkla si Baxterová. „Jen ležet a koukat, zatímco bychom mohli pomoci kapitánu Taylorové.“
„Nemůžeme měnit budoucnost,“ zaděsil se instinktivně Daniels.
„Jenže ona není,“ ušklíbla se Baxterová. „Pokud se teď vytváří nová, proč jí nevytvořit lepší, než měla být? Koneckonců, sám jsi říkal, že změny už tu jsou. Třeba tahle polízanice, kterou jsme kapitánu Taylorové zčásti připravili sami.“
„Ne,“ odmítl kategoricky Daniels. „Musíme budoucnost udržet co nejblíže naší zaznamenané. Chceš snad, aby se čas zauzloval a skončil nadobro?“
„Další teorie… A co když náš dnešní zásah kapitána odvede na cestu, která skončí katastrofou a koncem času, když nezasáhneme?“
„Hele, Ruby, budeme se držet toho, co víme. Je to lepší než hrát v kostky.“
„Ale kapitán Taylorová si zaslouží vědět, oč tu běží. Málem jsme jí zničili loď a teď se na ní schováváme.“
„Až nastane správný čas,“ ukončil debatu Daniels.
„Anebo až správný čas nadobro skončí,“ vynutila si Baxterová poslední slovo a odešla si znova lehnout na holopostel.
Daniels se naklonil ke Grodinovi. „Zkus něco vykoumat kolem těch nedourčených budoucností. Já zatím zkusím vymyslet, jak zabavit naší zlobivou agentku…“

Výslechová místnost byla v podstatě jen vyklizená geomolekulární laboratoř sousedící s jedním ze skladišť se zajatými Klingony. Veškeré vybavení bylo pryč, takže zbyl jen dlouhý stůl a židle. Za jednou z delších stran stolu teď byli usazeni Terry Taylorová, Sam Carterová-Cochranová, Orson Ayala, Gorr a lingvistka Kristýna Wanková. Terry by tu raději měla i Harryho, ale souhlasila s jeho logikou, že alespoň jeden z nich by měl dohlížet na opravy. Cítila ale také, že jí taktně nechává trochu vlastního prostoru jako důkaz, že jejich dnešní hádky byly jen vypětí nervů.
Na druhou stranu ji trochu trápilo, že Harrymu stále neřekla celou pravdu. Ano, řekla mu hodně, ale stále tu byly věci, jež si chtěla nechat pro sebe. Především tu byla záležitost Nikki, Terryiny ztracené sestry, kterou by měla najít zde, v Pegasu. Terry věděla, že Harry by jí v hledání Nikki plně podpořil, ale po dnešku Terry nechtěla odvádět pozornost jeho, ani nikoho jiného nežádoucím směrem. Tedy, pro Terry to byl žádoucí směr, ale objektivně to s působením Tolkien zde nemělo co k dočinění. Navíc, pro Terry byly myšlenky na matku a Nikki stále bolestivé. Dokázala se jim věnovat okrajově, zahrnovat je do svých ostatních myšlenkových pochodů, ale nedokázala se na ně soustředit celou myslí. Vždy, když to zkusila, objevil se jí v břiše ledový balvan iracionálního strachu a bolesti, snad z budoucnosti či neznáma. Každopádně to byla bolest velmi osobní, jakou dosud nepoznala. Terry zatím nikoho blízkého neztratila. Ano, umírali lidé, jež znala, ale nikdy jí nebyli tak blízcí. Znělo to nefér, ale s tímhle se Terry smířila jako s vnitřním řádem vesmíru, ale pokud by se to stalo někomu blízkému, jako Harry, Sam nebo jejímu otci, nesla by to těžce.
A proto nesla těžce vědomí, že se může setkat se svou nikdy nepoznanou sestrou a poznat svou matku ze skutečné stránky. Celý život vyrůstala s vědomím, že žádnou sestru-dvojče neměla a že matku jí zmizela, aniž ji měla šanci poznat. Nyní věděla opak. To vědomí, že vesmír jí lhal o její ztrátě z dětství, bylo stejně bolestivé jako možná ztráta někoho z blízkých nyní. A jakkoliv chtěla Terry najít Nikki a jakkoliv chtěla poznat svou matku, obojího se taky bála. A bála se to někomu říct. Rozum jí říkal, že ostatní by jí byli oporou, ale v tomhle zápase rozum drtivě prohrál s emocemi. Terry se cítila… rozpolcená. Nikki se stala jejím osobním motorem, ale také nemesis. Cíl, k němuž směřovala, chtěla se k němu dostat, ale zároveň se ho bála. A úplně nejhorší byla představa, že Nikki nenajde. Představa, kterou si dnes prožila až moc skutečně… Terry pocítila, že v břiše se jí opět formuje směsice strachu a bolesti, a tak reflexivně odvedla myšlenky stranou. Pohlédla opět na poslední volné místo u stolu na její straně. Původně ho chtěla nakonec zaplnit Sigim nebo Carolyn Wolcottovou, ale tak se nerozhodla, protože jí došlo, že z dvojice před sebou by technické detaily stejně asi nedostala.
Na druhé straně stolu seděli dva Klingoni, každý důsledně sledován dvojicí důstojníků ostrahy. První z nich byl vysoký a ostražitý. Z jeho očí se dala vyčíst nedůvěra, ale také zvláštní odstín naděje. Ten druhý, menší a zamračený, se kolem sebe díval vyloženě nepřátelsky. Při vstupu do místnosti a prvním očním kontaktu s Gorrem dokonce zamručel nějakou nadávku, kterou komunikátor odmítl přeložit, stejně tak to se zavrtěním hlavy a lehkým úsměvem odmítla Kristýna. I po usazení naproti čtveřici vyslýchajících nespustil druhý Klingon oči z Gorra, zatímco první Klingon vyhledal očima Terry jako nejvýše postaveného v místnosti.
„Jsem kapitán Terry Taylorová, velitel Tolkiena,“ řekla Terry a schválně nechala chvíli působit, že loď, kterou napadli, má také jméno. „Dnes jste nám zkazili už tak špatný den. Nicméně vám mohu prozradit, že jste nenapáchali žádné velké škody a nikdo na naší straně nezemřel. To samé nemohu říct o vaší lodi ani posádce, přesto doufám, že si můžeme vzájemně vypomoct.“
Druhý Klingon se musel přemáhat, aby si neuplivl, ale ten první se Terry podíval zpříma do očí a naděje v těch jeho jako by narostla.
„Jsem Mekagh, syn Grolla, první důstojník Nak‘r’horu. Tohle je Pih’waf, syn Orguse, druhý důstojník. O jaké spolupráci tu mluvíte?“
Terry se nejprve zadívala do očí Pih’wafovi, ale neviděla tam žádné pochopení. Proto se soustředila na Mekagha.
„Zřejmě jste v této galaxii dost dlouho na to, abyste se zde dokázali orientovat. My jsme to noví, ale máme také technologii o téměř století lepší, než jakou jste měli vy. Máme zde určité poslání, ale naším cílem je nakonec se vrátit domů. Pevně věřím, že vaším cílem je to také. Pokud vy pomůžete nám s naším posláním, my pomůžeme vám dostat se zpět do naší galaxie.“
„Proč bychom vám měli věřit, že splníte svou část? Co když jde jen o další federační lest?“ promluvil drsně Pih’waf, dříve než to stačil udělat Mekagh.
„Třeba proto, že mezi Říší a Federací je již desítky let mír. A nejen to, již několikrát jsme stáli sobě bok po boku proti společným nepřátelům,“ řekl Gorr. „Válka, jejíž představou se řídíte a o které vám nejspíše vykládali otcové, je dávno u konce.“
„Opět, proč bych tomu měl věřit? Zvlášť od Klingona v uniformě sil Federace!“
„Jsme vaše nejlepší naděje na přežití a návrat domů,“ řekla klidně Terry.
„Přežili jsme doteď, přežijeme i nadále,“ odsekl Pih’waf.
„Žít není totéž, co pouze přežívat,“ překvapil Mekagh svou odpovědí a to nejen posádku Tolkiena. I Pih’waf byl očividně překvapen, že se jeho nadřízený postavil proti němu.
„Lepší zemřít ve stoje, než žít na kolenou,“ odpověděl mu pak další frází.
„Zajímalo by mě, kolik Klingonů z vaší posádky sdílí váš názor,“ ozval se Gorr.
„Určitě dost na to, abychom měli své slovo!“
„Své slovo mít budete,“ uklidnil ho Mekagh. „Ale nebudu hnát naši posádku – mou posádku – od příležitosti zlepšit naši zoufalou situaci jenom kvůli předsudkům, které si ani nemůžete ověřit, že jsou pravda. Nebudu další Korekk.“ Terry zmateně zamrkala, než jí kontextu došlo, že Korekk byl kapitánem Nak’r‘horu.
Oba Klingoni se na sebe upřeně zadívali a v ohnisku jejich pohledů by se dalo tavit duranium. Pih’waf se snažil zapůsobit nevyřčenou hrozbou, že tak jako Mekagh byl přímým podřízeným Korekka, Pih’waf je ve stejné pozici vůči Mekaghovi, takže ho může sesadit, kdykoliv Mekagh sklouzne vedle. Mekagh mu to vracel stejně tvrdě varováním před vzpourou proti nadřízenému. Nebo alespoň něco takového si Terry u obou představovala. Ačkoliv Klingoni jako rasa ušli dlouhou cestu, stále měli zvyky, které připadaly obyčejnému člověku kruté či barbarské. Naopak zase lidé připadali Klingonům slabí a změkčilí. Tradiční koloběh jednání s Klingony. Tak či onak, mezi oběma Klingony teď před Terry probíhal neslyšný souboj vůlí. Očividně se nyní dostaly na povrch rozpory, které od zničení jejich lodi nedostaly šanci probublat na povrch. Možná, že teď šlo jen o tichou výměnu pohledů, ale Terry si byla jisté, že pokud by byla dvojice nyní o samotě, hlasitá výměna názorů by byl ten nejklidnější možný průběh.
„Dost,“ křikla Terry, když se rozhodla, že to na ně zkusí trochu po Klingonsku. Mekagh i Pih’waf opravdu přestali a obrátili svoji pozornost k Terry. Ta měla co dělat, aby se pod jejich stále planoucími pohledy nezatřásla, ale nakonec to vydržela. „Své záležitosti si pak vyřešte mezi sebou. Teď chci vědět, s kým můžu jednat jako se zástupcem vaší posádky.“
Oba Klingoni si vyměnili krátké pohledy a Pih’waf nakonec sklonil hlavu a pronesl: „Hovořit bude Mekagh.“ Nicméně pohled, který na Terry krátce vrhl, jí na klidu moc nepřidal.
Mekagh se na Terry zpříma podíval. „Souhlasím s vzájemnou pomocí mezi Klingony a Federací,“ pronesl. „Ale nikdy nebudeme druhořadým partnerem!“
„Nic menšího bych od Klingonského válečníka nečekala,“ odpověděla Terry formální lichotkou. „Musíte si být ale vědomi toho, že než vám budeme moci důvěřovat, budete se moci osvědčit.“
„Nic menšího bych od důstojníka lodi Federace nečekal,“ pronesl v odpověď Mekagh a Terry překvapilo, když ve větě neslyšela žádný náznak ironie. Spíš… humoru?
„Nejprve mi teda prozraďte, kde se vzala Klingonská loď v miliony světelných let vzdálené galaxii.“
Mekagh nebyl otázkou vůbec zaskočen. Koneckonců, dala se čekat, stejně jako někdy musí přijít stejná otázka od Klingonů. „Naši předkové opustili Qo'noS z důvodů, které nemusíte znát. Vydali se směrem do kvadrantu delta a po dlouhých letech narazili na vesmírnou anomálii. Ukázalo se, že je to červí díra. Umělá. Naši předci to považovali za znamení a prolétli jí. Ocitli se v této galaxii v podivné soustavě. Kromě prastarého zařízení na planetě tam bylo udivující hlavně množství trosek, starých tisíce let i několik měsíců. Brzo jsme přišli na to, že ty nejnovější trosky jsou z lodi, která otevřela zařízením na planetě tu červí díru. Byla to loď O’khra…“
„O’khra?“ zastavila ho Terry.
„Klingoská povídačka na strašení dětí,“ odpověděla Kristýna Wanková místo Klingonů. „Padlý bezectný válečník, který dokázal uniknout z klingonského pekla Gre’thoru a vrátil se do světa živých, aby zabránil čestným válečníkům v cestě do Sto’vo’kor. To prý dělá tím, že z nich vysává sílu bojovat a tedy jim zabrání jít do bitvy, čestně zemřít a vysloužit si tak cestu do Sto’vo’kor.“
„To zní jako upír,“ podotkla Terry.
„Nebo Wraith,“ řekla Sam a Terry si vzpomněla na popis život vysávajících tvorů z galaxie Pegasus. Bezpochyby právě o nich mluví Klingoni.“
„Ano, tak je místní nazývají,“ připustil Mekagh a pak se podíval na Kristýnu. „Mimochodem, my své děti nestrašíme!“
Kristýna jen pokrčila rameny. Jiná rasa, jiná kultura, jiné pochopení jedné a té samé činnosti.
„Váš hyperpohon jste našli mezi troskami?“ zeptala se Terry.
Mekagh chvíli přemýšlel, co tím myslí a pak přikývl. „Myslím, že ano. Z trosek kolem té podivné planety jsme vzali cokoliv, co vypadalo užitečně, ale většinu jsme nezprovoznili.“
„Ale hyperpohon ano. My tu také máme vlastní, ale náš přílet ho poněkud… pocuchal.“ Oba Klingoni vzhlédli, když uslyšeli, že i federační loď má hyperpohon, ale Terry jim teď neměla zájem vysvětlovat okolnosti jeho získání. „Upřímně, moc jsme ani neměli čas se na něj podívat, jednak proto, že hlavní strojovna je stále mimo provoz a pak proto, že máme sto jiných věcí na opravu.“ K Mekaghově cti bylo třeba přičíst, že se alespoň pokusil tvářit neutrálně, když si uvědomil, že se tu mluví i o škodách, které také způsobila i klingonská loď.
„Říkal jste, že ta červí díra byla otevřená uměle pomocí jakési stanice,“ ozvala se Sam. „Byla ještě funkční, když jste přiletěli?“
„To nevíme, tuhle informaci si nechal náš tehdejší kapitán pro sebe. Co hůř, nařídil odletět ze soustavy a vymazat veškerá data o soustavě. Těch několik, co protestovali, nechal popravit.“
Terry se zamračila. Tohle bylo moc i na Klingona. Takhle zamezit své posádce v návratu domů z této galaxie… Nebo nás, došlo jí náhle. Pokud má Sam pravdu a ani s opraveným hyperpohonem by se ven nedostali, musí najít jinou cestu. Tahle záhadná stanice by mohla poskytnout jinou cestu domů, pokud by nyní fungovala. Jen všechno popořádku, uklidňovala se Terry. Napřed tu mají misi, pak můžou hledat cestu domů. Jenže kvůli fanatickému kapitánovi klingonské lodě to bude o řád těžší… fanatickému, zopakovala si v hlavě.
„Nechte mě hádat, důvody které vás vyhnaly z domova, byly náboženské.“
„Nás nikdo nevyhnal,“ zkusil zapírat Mekagh, ale ve tváři mu bylo snadné vyčíst, že se Terry trefila. Když si to uvědomil i sám Mekagh, klesla mu ramena. „Dobrá, opustili jsme Qo'noS ne zrovna dobrovolně, ale už v okamžiku, kdy jsme narazili na červí díru, se začaly šířit pochyby o naší víře. Poprava těch několika nejhlasitějších sice věci o chvíli odložila, ale pobyt v této galaxii nás přinutil rychle vystřízlivět. Dnes nás jen málo věří tak plně jako kdysi a většina si z toho nese jen odkaz osobní víry.“
Pih’waf zavrčel na znamení, že zrovna pro něj je to více než osobní víra.
„Tahle galaxie nás poznamenala. Ta červí díra rozhodně nebylo dobré znamení,“ pokračoval Mekagh. „Byla to cesta do pekel. Pekel, kde jediné co může válečník dělat je bojovat s proradnými O’khra. Sice jsme tu přežili, ale za jakou cenu? Co se stalo s naší duší válečníka? Někdo si sytil svou zášť vůči Federaci, jiný se obrátil na svoji osobní víru. Jiní, včetně mě, prohlédli marnost našeho počínání zde, ale překážkou byl nyní kapitán Korekk, který se řídil zásadami prvního kapitána, jež nás sem přivedl. Na vzpouru nás bylo málo a sesadit ho jsem měl dostatečný důvod až dnes.“
Pih’waf vydal další zavrčení, když Mekagh připustil, že vážně uvažoval o vzpouře. Terry bylo jasné, na kterou stranu by se Pih’waf přidal. Ale vypovídalo to zajímavé věci o Mekaghovi. Byl pro ni ještě větší hádankou než Gorr. Ten byl přese vše stále klingonským válečníkem, ačkoliv měl způsoby spíše lidské. Mekagh naproti tomu působil dojmem pragmatika s klingonskými způsoby. Mekagh byl ochotný zapomenout na zvyky a předsudky svých předků, pokud to jemu a jeho posádce umožní přežít. Nebo se i vrátit domů. Přesto měl v sobě Mekagh hrany, které tam nemohl nemít, když strávil celý život mezi svými. Potom taky Terry překvapilo, že Mekagh není jediný podobného smyšlení v klingonské posádce. Očividně boje s Wraithy a fanatičtí velící důstojníci dokážou změnit pohled i na zapřisáhlého nepřítele jako je Federace. Zároveň ale Terry nesmí zapomínat, že přesevše je to Klingon. Čest a hrdost byly stále základní hodnoty jeho myšlení, jen jejich naplňování se změnilo.
Terry také zaujaly náboženské důvody, jež je sem dovedly, ale radši se neptala. Mekagh o tom prostě nechtěl mluvit, tak ho nechala. Nevěděla, jestli proto, že se za víru předků styděl nebo že sám si ji v jisté formě udržel. To nic ale nemělnilo na tom, že by se o tom chtěla dozvědět. Náboženství nebo víra byly něco u Klingonů nezvyklého. Ano, věřili v posmrtná místa Sto’vo’kor a Gre’thor, ale Terry nevěděla o žádné víře, kterou by sami provozovali za života. Však sami Klingoni tvrdí, že v bohy nevěří, protože své bohy zabili.
„Upřímně nevím, zda vás budu moct všeho toho zbavit,“ promluvila nakonec. „Myslím, že je jisté, že se s Wraithy střetneme i my a rozhodně neslibuji procházku růžovým sadem. Můžu jen říct to, že s námi budete mít lepší šanci tady přežít, než splníme, co máme a nalezneme cestu domů. Ráda bych, aby to bylo i naopak. Že my budeme mít s vámi větší šanci vyváznout se zdravou kůží.“
„Z naší strany je to minimum, co mohu přislíbit,“ zazubil se Mekagh.
„Ještě jedna poslední věc,“ řekla Terry a vstala. „Mezi svými lidmi budete mít své pravomoci, ale ve výsledku budete vy i vaši lidé – Klingoni – spadat pod mé velení.“
Mekagh se na ní podezíravě podíval, ale pak přikývl a rovněž vstal. „Však vy jste kapitán a já jen komandér,“ řekl uvážlivě a natáhl ruku. Terry ji okamžitě přijala. No nakonec to nebylo tak složité, jak se… Pih’waf se vymrštil rychleji, než by od někoho tak objemného čekala. V ruce třímal nůž, který záhadně unikl důkladné bezpečnostní kontrole. Stráže stojící za ním okamžitě sáhly po phaserech, ale to už Klingon zabodl nůž do stolu sotva deset centimetrů od její ruky. Klingon stihl ještě vrhnout na Terry pohled plný zadostiučinění a pak ho už dvojice phaserových paprsků srazila na zem. Terry v první řadě udivilo, že ani oba paprsky nastavené na omráčení nedokázaly Klingona poslat do bezvědomí. Dvojice stráží na to ihned zareagovala a Klingona zvedla ze země, zatímco jeden z dvojice určených Mekaghovi na něj mířil svým phaserem. Druhý Mekaghův hlídač pro změnu mířil phaserem na Mekagha, kdyby se i on o něco pokusil.
Mekagh ale neměl v úmyslu vůbec nic udělat. Jen tam stál s výrazem plným zděšení, pokud se tomu tak dá u Klingona říkat, a snad i viny. Terry sledovala jeho pohled až k noži zabodnutému do stolu a náhle i jí došlo, o co tu jde. Ten nůž vůbec nemířil na ní, Pih’waf neměl v úmyslu ji zranit. Ten nůž představoval výzvu. Mezi Klingony často šlo o výzvu k boji o čest, ale někdy také k boji o pozici či k sesazení slabého nadřízeného. A o to poslední šlo i tady. Pokud by Terry prohrála, nemuseli by ji Klingoni poslouchat jako nadřízeného. A nejspíš by Pih’waf v hierarchii Klingonů přeskočil i Mekagha, protože ten se Terry dobrovolně podřídil. Pokud by tedy Pih’waf Terry porazil, porazil by Mekaghova nadřízeného a tím se tedy stal Mekaghovým nadřízeným. Na druhou stranu, kdyby Terry Pih’wafa porazila, zajistila by si tak poslušnost všech Klingonů, snad jen s výjimkou Mekagha, který tak učinil dobrovolně. Jenže tuhle možnost si Pih’waf nepřipouštěl. Stál proti člověku, a navíc ženě. Třetí možností bylo, že Terry odmítne a to by mělo ještě horší důsledky než prohrát. Tedy horší obecně, protože prohra často byla určena smrtní jednoho z bojujících a to by po Terry osobně byla horší varianta.
Vzhledem k tomu, že Pih’waf si opravdu prohru nepřipouštěl, nemohl nic ztratit. Teď zpětně ho Terry podezírala, že přesně na tohle čekal, když se před chvílí Mekaghovi podřídil. Čekal, až se dohodnou, aby pak mohl vyřídit dvě mouchy – Mekagha a Terry – jednou ranou. V Terry vzkypěl vztek. Nejen nad jeho drzostí, ale i nad tím, že předpokládá, že Terry je snadný cíl. Dříve, než si Terry uvědomila, co dělá, vytrhla nůž ze stolu a s planoucím pohledem zapíchnutým do Pih’wafových očí zavrčela: „Přijímám.“
Zadostiučiněním jí bylo, že Pih’wafa ovládlo překvapení. Nejspíš čekal, že výzvu odmítne nebo že Terry se bude snažit nějak vykroutit, nikoliv však takhle přímou odpověď. Terry na něj ještě chvíli hleděla, dokud se na jeho tváři neobjevily náznaky obav a pak ho nechala odvést.
Mekagh se očividně necítil dobře, že do toho takhle Terry zatáhl, což byla další z věcí, které by se Terry od obyčejného Klingona nedočkala. „Tohle nebylo dobré rozhodnutí,“ zašeptal. „Kdybyste mě nechala, nějak bych to mezi námi urovnal…“
„Ne,“ přerušila ho Terry. „Tohle je jediné řešení, které mi zajistí, že nebudou problémy.“
„Mluvíte jako byste měla vyhrát, ale se vší úctou k vám, nejste Klingon. Nemáte šanci.“
Terry se nemusel otáčet, aby poznala, že ostatní na její straně stolu to cítí podobně. Snad jen z Gorra cítila trochu podpory. Ovšem tak, jak se začal vztek vytrácet, sama si připustila pochyby. To ale neměnilo nic na tom, že to udělat musela.
„Vzkažte Pih’wafovi tyhle podmínky. Zaprvé nejsem Klingon, takže si mohu vybrat zbraň, jakou chci. Nejen bat’leth. Zadruhé, místo boje bude vybráno mnou. A za třetí – tohle je loď Federace a tady nikdo v soubojích umírat nebude. Poražen bude ten, kdo skončí s čepelí na krku.“
Mekagh vypadal rozpačitě, ale Terry se na něj tvrdě podívala a do toho pohledu vložila poslední zbytky vzteku. Klingonovi do výrazu proniklo cosi jako úcta a sklopil zrak. Terry mávla na jeho strážce a nechala ho odvést k ostatním.

„To ses úplně zbláznila?“
Harry rázoval po Terryině pracovně (šlo o přestěhovanou místnost z paluby jedna, aby byla blízko novému hlavnímu můstku) tak zuřivě, že několikrát málem škobrtl o nohy Sam a Sigiho, kteří se radši rozhodli sedět. Zatímco Sam se tvářila zamyšleně a Sigi tentokrát nemohl přijít na žádný vtípek na uvolnění situace, Terryin první důstojník zuřil.
„Co si o sobě sakra myslíš? Postavit se Klingonovi? Omrzelo tě snad velet téhle lodi? Napřed nás požádáš, abysme na tebe dali pozor, a sama nám všem za zádama provedeš takovouhle pitomost. Vlastně ne za zádama všem. Proč jsi ji nezastavila?“ vyjel Harry pro změnu na Sam. Ta se nadechovala k odpovědi, ale Harry si jí už nevšímal. „To jsi nemohla požádat Gorra nebo Rončeviče, ať to vybojují za tebe?“
„Už jsi skončil s řečnickými otázkami?“ ušklíbla se Terry, ale pak si uvědomila, že takhle Harryho jen víc rozdráždí. Nasadila proto pokud možno co nejneutrálnější výraz.
„Pokud Klingony chceme přimět ke spolupráci, není tomu vyhnutí, Harry,“ řekla Sam, když konečně dostala šanci promluvit. Harry se neubránil překvapení, že zrovna Sam, která se s Klingony setkala až teď, ho o nich poučuje. „Ten boj by sice mohl vybojovat Gorr nebo někdo jiný, jenže to by nedostalo Klingony pod Terryinu autoritu. Tedy ne přímo. A už jen to, že by si Terry za sebe vybrala někoho jiného, by její autoritu naopak podkopalo. Pokud jsem to pochopila, rovná se to zbabělosti a to je pro rasu, která si zakládá na cti, příliš velké sousto. I kdyby její náhradník vyhrál, oni by se jí nikdy nepodřídili. To už i čestná prohra by znamenala větší úspěch.“
„Promiň, ale já nejsem Klingon,“ odfrkl si Harry. „Myslím tím - k čemu je čest mrtvému kapitánovi?“
„Harry, …“ zdvihla Terry varovně prst, ale Harry jí přerušil.
„Ano, ano,“ pokrčil rameny. „Souhlasil, že se bude bojovat bez zabíjení, jenže ty mu fakt věříš, že to dodrží? Vždy se může vymluvit na zápal boje a i s nejčestnějšími úmysly může někdo umřít. A bojím se, že ty,“ podíval se na Terry směsicí skepse a obav.
„Jsem ráda, že tak dbáš o mé zdraví,“ řekla Terry a koutky se jí zavlnily v náznaku úsměvu. „Ale věř mi, já nejsem někdo, koho bys rád potkal v temný uličce, kdyby došlo na pěsti.“
„Fajn, jenže já nejsem Klingon. A i když tě Gorr cvičil cestou sem v šermu, ty taky ne. Vůbec, ty si myslíš, že nějakým šermem zastavíš brutální sílu bat’lethu?“
„Laik každým coulem,“ odpověděla Terry. „Kdo říká, že přijmu jeho styl boje?“
„A kdo říká, že on tvůj?“ kontroval Harry.
„Protože Terry umí něco, co on ne,“ odpověděla místo Terry Sam. „Proto jsme tu teď zrovna my čtyři a nikdo další, že?“
Harry chvilku přeskakoval pohledem z jedné na druhou, a hledal, o co tu jde. Pak mu to došlo. Sám před chvilkou zmínil, že zrovna je čtyři Terry požádala, aby na ni dohlídli. V tu chvíli mu ale nedošlo, že tu jsou i také kvůli tomu, proč na sebe chtěla nechat dohlížet.
„Asi budu pokračovat v roli ďáblova advokáta, když se zeptám, je-li to vůbec možné. Tedy, spíše dovolené?“ zeptal se Harry.
„Podle přepisu tradovaných pravidel, který máme v databázi, mají oba bojovníci bojovat za použití všech svých schopností,“ řekla Terry. „Sice se tam nic nepíše o telekinetických schopnostech, ale nejsou ani vysloveně vyřazeny. Ale hlavně, snad sis nemyslel, že se nechám chytit s pověstnou kouřící zbraní? Rozhodně nemám v úmyslu nechat Pih’wafa poletovat po místnosti bez zjevného důvodu. A to bych nejspíš ani nezvládla,“ ušklíbla se Terry, ale její výraz naznačoval, že by jí to nebylo proti mysli.
„Otázkou pak tedy je, zda se Terry dokáže během boje dost soustředit, aby dokázala svojí schopnost použít,“ zhodnotila vše Sam.
Terry přikývla, jakože její připomínce rozumí. Sama si tu otázku pokládala mnohokrát během poslední hodiny, která dělila Pih’wafovu výzvu a tuto poradu. Tu hodinu Terry strávila ve své kajutě a velkou část té doby se snažila rozhýbat různé předměty. Opravdu tu byla potřeba notná dávka soustředění, ale zároveň také zjistila, že větší předměty maximálně tak popostrčí, ale do vzduchu je nezvedne. Upřímně doufala, že proti mohutnému Klingonovi to bude stačit, aby získala nějakou výhodu. Taky si přála, ať ji v souboji nezradí hlava, protože během cvičení své schopnosti se jí vrátila tepavá bolest ve spáncích a nechtěla přestat, dokud si Terry neudělala malou přestávku.
Ale celé tohle cvičení byla jen záminka pro to, aby nějak zaměstnala hlavu. Potom, co náhlý nával vzteku na Pih’wafa polevil, už si nebyla tolik jistá jako předtím na konci výslechu. Stále sice věřila, že to bylo nakonec správné rozhodnutí, nevěřila však sobě. Jistě, Gorr jí naučil víc, než kdokoliv mohl tušit, stále však byla začátečník. Vše, co vybojovala, byly cvičné bitvy, většinou proti neživým protivníkům v simulátoru. Navíc protivníkům, kteří stejně jako ona byli vyzbrojeni meči, šavlemi, dýkami či jinými lehkými zbraněmi. Ani prozíravého Gorra nenapadlo postavit ji v cvičném souboji proti Klingonovi s bat’lethem. Na druhou stranu, pokud ona nikdy nebojovala proti bat’lethu, Pih’waf nejspíš nikdy nestál proti meči, tedy spíše mečům.
Ať však mysl zaměstnala jakkoliv, stále slyšela podivný hlásek, který jí šeptal, že může zemřít. Že vlastně svojí misi zkazí hned na začátku, aniž by vůbec začala. Pak tu byl ale další hlas, který jí prostě tvrdil, že Pih’wafa porazí. Že si nemusí dělat starosti. Ona, Terry, dcera Ysery dokáže Klingona přemoci. Terry ten hlas poznávala. Byl to stejný hlas, který jí před několika hodinami našeptával, že poškozenou gondolu není třeba odhodit. Tehdy měl hlas pravdu, ale nebylo to jen štěstí? Terry ho považovala za ozvěnu svého sebevědomí nebo snad podvědomého přání. Riskovat však nemohla, přílišné sebevědomí už zabilo větší válečníky než ona.
„Všechno dobře dopadne, věřte mi,“ řekla nakonec nahlas.
„Jako důstojník Flotily nerad vidím, když mi někdo maluje svět narůžovo,“ zabručel Harry. „Na druhou stranu, jako tvůj přítel doufám, že máš pravdu. A co ty Sigi, ty k tomu nemáš co říct?“
Jmenovaný šéfinženýr, který až doteď nepromluvil, se zatvářil křečovitě, jako by násilím hledal myšlenku, která by ho spasila. Nakonec to vzdal a řekl prostě:
„Natrhni mu pozadí, Terry!“

Doktor se zrovna věnoval léčbě plazmových popálenin jednoho z Klingonů, když se uprostřed ošetřovny materializovala trojice Klingonů doprovázená dvojicí důstojníků bezpečnosti. Prostřední z Klingonů byl podpíraný ostatními dvěma a očividně byl v bezvědomí. Doktor pozastavil probíhající proceduru a podal dermální regenerátor sestře. Pak se otočil k nově příchozím.
„V některých kulturách je považováno za nezdvořilé vpadnout někam bez ohlášení. Obzvláště, když jde o ošetřovnu, kde může probíhat choulostivý zákrok, pane Hergote,“ řekl Doktor a podíval se zpříma na jednoho z ochranky.
Oslovený Afrosian si pohladil svůj dlouhý knír, tolik typický pro jeho rasu, a odpověděl: „Omlouvám se, Doktore. Ale ten Klingon se najednou zhroutil a přestal reagovat. Sotva dýchá.“
„Doufám, že máte pravdu,“ pronesl Doktor a nařídil zbylým dvěma Klingonům, ať pacienta položí na biolůžko. „Pokud i tenhle simuluje, aby se mohl pokusit převzít kontrolu nad ošetřovnou, tak má smůlu. Tenhle trik už je ohraný,“ ucedil Doktor a ukázal ke dvojici - Klingonovi a Klingonce - upoutané na lůžkách, očividně v bezvědomí. „Vlastně byste mi mohl pomoci, pane Hergote,“ řekl pak Doktor a vzhlédl od diagnostických ukazatelů biolůžka. „Zajděte pro někoho, ať tu dvojici bukanýrů odnese k ostatním. Tady není veřejná lůžkovna. Pan Himl to nyní jistě zvládne bez vás,“ dodal a pokývl směrem k druhému, haliianskému, důstojníkovi bezpečnosti.
Pak se Doktor sklonil zpět k biolůžku. „Tento Klingon má pokročilý neuroleptický šok. Jak se mohl zhroutit teprve před chvílí?“ zeptal se dvojice přihlížejících Klingonů, ale na odpověď nečekal. „Pane Serkisi,“ zavolal na svého asistenta. „Potřebuji dávku alkysinu a dvojitou dávku synaptisinu.“
„Ještě před chvílí seděl s ostatními a pak se najednou zhroutil,“ odpověděl opožděně jeden z Klingonů na Doktorovu otázku. „Možná za to může výboj z jádra subprostorového pohonu O‘khra, který Errtua zasáhl.“
Když se Andy Serkis objevil s dvojicí hyposprayů, biolůžko nad pacientem bylo již uzavřené, takže mu koukaly jen chodidla a hlava. Doktor vpíchl Klingonovi první dávku, ale čísla na biolůžka stále padala do červených hodnot. Rychle upravil dávkování na druhém hyposprayi a pomocí něj vpíchl Klingonovi synaptisin. Čísla se na chvíli ustálila, ale pak najednou zčervenala a z lůžka se ozvalo varovné pískání.
„Rozpadají se mu nervové cesty, synaptický usměrňovač!“ rozkázal Doktor svému asistentovi.
„Bylo součástí toho zařízení, z něhož pacienta trefil výboj, biogenní pole?“ zeptal se pak Doktor Klingonů.
„Ano,“ odpověděl jeden z nich zvýšeným hlasem, jako by ta odpověď byla samozřejmá.
„Tak byste si místo hulákání po ošetřovně měl vzpomenout na frekvenci toho pole, pokud chcete zachránit život svému kolegovi.“ Doktor nechal Klingona přemýšlet a přesunul se k zařízení, jež se vysunulo nad pacientovou hlavou. Chvíli se věnoval nastavení a pak k tomu pustil Klingona, který si prý možná vzpomněl.
Doktor píchl pacientovi ještě jednu dávku synaptisinu a pak mohl jen sledovat, jak se Klingon u ovládání synaptického usměrňovače snaží zadat správnou frekvenci. Jak bylo ale varovné pípání lůžka rychlejší a naléhavější, byl Klingon nervóznější a agresivnější. Nakonec, když pípání přešlo v jediný táhlý tón a hodnoty na biolůžku klesly do mezí neslučitelných se životem, vzdal Klingon svoji marnou snahu.
„Je mi líto,“ pronesl Doktor, nechal zasunout synaptický usměrňovač do tělesa lůžka a vypnul samotné lůžko, čímž umlčel tón umíráčku. Pak odstoupil od lůžka a nechal k němu přijít i další dva Klingony, kteří zde byli léčeni a mohli chodit. Čtveřice Klingonů se mlčky postavila k hlavě zemřelého a Doktor poznal, co bude následovat. „Mírně prosím, máme tu pacienty, jež potřebují klid na lůžku.“
I přes jeho varování čtveřice Klingonů zaklonila hlavy a vydala táhlý řev, jež nebyl podobný ničemu, co mohly vyprodukovat lidské hlasivky. Řev tak hlasitý a nelidský, že by z něj Doktora jistě mrazilo v zádech, kdyby nebyl hologram. A byl to řev tak intenzivní, že patřičně vylekal i komandéra Kima, který právě vcházel na ošetřovnu.
„Ještěže jsou všichni pacienti tady jen Klingoni,“ zakřičel Doktor k Harrymu Kimovi, snažíce se překonat řev Klingonů. „Nicméně mám obavu o strukturální integritu ošetřovny.“
Harry jen přikývl a své hlasivky radši šetřil.
„Můžeme si promluvit o samotě?“ řekl Harry, když Klingoni zmlkli.
Doktor se na něj skepticky podíval. „Jste si vědom, že na lodi se šíří tajemství rychleji než světlo?“
„Warpem deset, já vím,“ přikývl s úsměvem Harry. „Můžeme tedy?“
Doktor předal instrukce sestrám a asistentovi Serkisovi, zatímco Klingoni se odvrátili od mrtvého. Dvojice, která ho sem přivedla, se chystala vrátit zpět k ostatním, když i zbylí dva stojící Klingoni odmítli vrátit se na lůžko a dožadovali se návratu k ostatním. Normálně by se Doktor hádal, ale pro dnešek měl více než dost Klingonské tvrdohlavosti, jež si dokáže zadat jen s tvrdohlavostí kapitánů hvězdných lodí. Proto mávl na podporučíka Himla, ať je odvede s první dvojicí. K Himlovi se přidali další dva členové ostrahy, očividně přidělení právě propuštěným Klingonům. Mrtvého těla si již nikdo z Kligonů nevšímal. Podle jejich zvyklostí jde nyní jen o prázdnou schránku nic víc. Harry s Doktorem zašli do pracovny hlavního lékaře a počkali, než se za nimi zavřou dveře.
„Tenhle jejich řev je něco, na co se nedá zvyknout,“ řekl pak Harry.
„Když se nad tím ale člověk zamyslí, je to skoro až poetické,“ odpověděl mu Doktor a v teatrálním gestu zdvihl ruku. „Varování předkům ve Sto’vo‘kor: Pozor! Padlý válečník přichází!“
„Jistě,“ ušklíbl se Harry. „Kdo to ale má poslouchat?“
„Jestli vám připadá zvyk Klingonů tak špatný, pomyslete na jiné kultury. Třeba takoví Arborové uloží mrtvého na hranici a zapálí. A dokud hoří, nesmí nikdo u hranice promluvit, jinak je na ní zaživa vhozen za neúctu k mrtvému. Tomu říkám barbarské. A co pak Moriové?“
„To stačí, Docu,“ usmál se Harry. „Nejsem tady, abych rozebíral pohřební zvyklosti.“
„Tak o co jde? Kapitán zase odmítá jít si odpočinout?“
„To taky, ale abych byl upřímný, já jsem na nohou stejně dlouho jako ona,“ pokýval hlavou Harry.
„V tom případě bych vám radil si jít lehnout minimálně na šest hodin. A s kapitánem…“
„To nebude tak jednoduché,“ zachmuřil se Harry. „Klidně si pak půjdu lehnout na celý den, ale napřed musíme vyřešit jednu záležitost, kterou vyvedla Terry…“
„Horší než obvykle?“ zamračil se Doktor.
„Mnohem. Přijala výzvu od jednoho z Klingonů.“
Doktor chvíli vypadal, že tomu není schopen uvěřit, ale nakonec zavrtěl hlavou a sednul si do svého křesla. „Kapitán pro mě byla vždy záhadou, hlavně pak od té doby, co jí její antické dědictví začalo motat hlavu. Ale tohle je příliš i na ní. Copak se zbláznila?“
„Na to jsem se ptal přímo u zdroje,“ usmál se kysele Harry. „Ale nedokázal jsem jí to vymluvit. Sam a Sigi jí v tom podporují. Za Gorrem jsem byl teď a ten sice měl obavy, ale postavil se za ní. No a Chris znáte… ta je pro každou šílenost. Takže z pěti lidí, na které nejvíc dá, jsem já jediný, kdo je proti.“
„Podceňujete sílu kapitánovi osobnosti,“ odvětil Doktor. „Její obyčejnost a přátelský duch je to, proč za ní posádka stojí. Pokud na téhle lodi najdete deset procent lidí, kteří by ji v tom nepodpořili, provedu diagnostiku svých psychologických podprogramů.“
„Jenže to nic nemění na tom, že je to šílené rozhodnutí. Logicky opodstatněné, ale sakra, já nejsem Vulkánec.“
„To mi povídejte,“ řekl Doktor a napodobil lidské odfrknutí. „Vy jí nemusíte jednou týdně připomínat, aby se nepřepínala a někdy si odpočala. A co teprve ta cvičení s Gorrem? Podle těch zranění, s kterými sem přicházela, to vypadalo, že bezpečností protokoly simulátoru nefungovaly na sto procent. A nejspíš úmyslně. Co potom ale dokáže udělat skutečný Klingon? To zapomněla, že tyhle souboje končí smrtí jednoho ze zúčastněných?“
„Toho si byla vědoma dobře. Hned na začátku si dala podmínku, že se nebude zabíjet.“
„Alespoň něco jí v hlavě zůstalo,“ oddychl si Doktor, ale ne nadlouho. „Ale stejně, zažila někdy Klingona v té jejich pověstně válečné zuřivosti? Těm je pak nějaká dohoda úplně putna, protože jediné, na co se dokáží soustředit, je zabití soupeře.“
„Právě proto jsem tady,“ usmál se temně Harry. „Musíme Terry napomoct. Nejen přežít, ale vyhrát.“
„Chcete podvádět?“
„Jestli si mám vybrat mezi mrtvým kapitánem a vlastní ostudou, rád tu oběť podstoupím. A potom, ten Klingon dost podle využil situace, aby mohl přednést svou výzvu a prosadil tak své osobní ambice. Pokud ho Terry porazí, tím líp.“
„A co máte přesně na mysli?“ zeptal se Doktor opatrně, ale ve tváři měl zájem.
„Přemluvil jsem Terry, ať jí můžu replikovat odpovídající klingonský válečný oděv, zatímco ona bude ještě chvíli trénovat. Doktore, pamatujete na BS-89?“
Doktor přikývl. BS byla řada bojových obleků používaných pozemními silami Federace. Většinou šlo o buďto o těžké obrněné obleky nebo naopak lehké a vybavené maskováním. BS-89 byl lehký oblek, vlastně šlo spíše o silnější uniformu, navržený přímo lékařskou sekcí flotily. Oblek měl vlákna neprůstřelná většinou projektilů a schopná pohltit část energie výstřelu některých energetických zbraní. V rukávech měl pak jednoranný phaser, který se ale mohl dobýt právě onou pohlcenou energií výstřelu. To hlavní na obleku ale bylo, že měl několik dávek léků, které se automaticky aplikovaly nositeli podle potřeby. Tento oblek byl primárně navržen pro polní mediky, aby mohli přežít v bitevní vřavě, ale jeho univerzálnost měla za následek, že se BS-89 postupně rozšířil do všech částí vojenských složek Federace, včetně hvězdných lodí, kde se pomalu stával standardem pro výsadky.
„Asi chápu, kam míříte,“ pokýval hlavou Doktor. „Léky proti bolesti, prostředky na urychlení hojení a stimulanty potají schované do jejího oděvu?“
„Přesně tak,“ vycenil zuby Harry. „Když nemůžeme Terry přemluvit, alespoň jí snad pomůžeme přežít…“

Terry původně chtěla použít na souboj ring, kde cvičila s Gorrem, ale nakonec se rozhodla pro simulátor. Na jednu simulaci si přeci jen přivykla více, než na skutečný ring. V podstatě nešlo o nic převratného. Rovný, pečlivě zastřiženou trávou porostlý kruh o poloměru dvaceti metrů obklopený písečnou pláží. Ta tam byla spíše na okrasu, ale při několika cvičných soubojích se Terry dokázala v průběhu boje dostat i tam. Na pláži pak stála malá tribuna, sotva postačující pro dva tucty přihlížejících. Většinou na ní seděl osamocený Gorr, ale dnes byla plně naplněná. Desítka Klingonů a o něco málo víc důstojníků Tolkienu do posledního místa tribunu zaplnili, zatímco několik stráží postávalo zdánlivě ledabyle kolem.
Uprostřed trávy již čekal Pih’waf v plné Klingonské zbroji a rukou svůj bat’leth. I takhle v klidu to byla impresivní zbraň. A co teprve v boji! Terry bylo od začátku jasné, že proti brutální síle této tradiční klingonské zbraně nemá šanci ve vyrovnaném souboji. Proto trvala na tom, že si zvolí vlastní zbraň. Terry se rozhodla vsadit na pohyblivost a vybrala si dvojici lehce zahnutých mečů – scimitarů. Bat’leth, stejně jako samotní Klingoni, byl stavěn na použití brutální síly. Samozřejmě, Klingoni nebyli žádní neohrabaní hromotluci, ale bat’leth i jejich zbroj je omezovala v pohyblivosti. Terry oproti tomu měla na sobě z klingonské zbroje jen jejich vestu a to ještě odlehčenou tak, aby jí nebránila v pohybu.
Terry potěšilo, když viděla, že její výběr zbraně Pih’wafa zaskočil. Ostatně nebyl sám, několik Klingonů na tribuně začalo pobouřeně mumlat a i pár jejích federačních podřízených se tvářilo zaraženě. Však se taky s tím, že trénuje s Gorrem, nijak nešířila. Nejspíš proto, že to původně byl jen šílený nápad založený na jedné stále se vracející vizi… lehce zakřivený meč, zaražený do kamenného podstavce v podivné podzemní kryptě… Terry zamrkala a vrátila se do reálného světa. Tedy tak reálného, jak jen simulátor může být. Pak se na Pih’wafa vyzývavě podívala.
Jestli Klingon čekal, že uvidí strach nebo obavy, zmýlil se. Terry sice nějaké pochyby měla, ale ty si teď nepřipouštěla. Dát je najevo před Klingonem by byla velká chyba. Další překvapení se Pih’wafovi dostalo, když Terry na okraji travnatého kruhu skopla boty a vykročila proti němu jen naboso. Klingon, s pevnými botami i rukavicemi, podrážděně zavrčel.
„Zdá se, že mi vše jen usnadňuješ, člověče,“ zamumlal.
„Trochu úcty, prosím. Já vás taky neoslovuju názvem vaší rasy,“ odpověděla klidně Terry a ostentativně se začala protahovat.
„Vsadím se, že nevydržíš první minutu… Terry Taylorová.“
„Sázka přijata. A o co se budeme sázet? Navrhuju o čest… ne počkat! O tu se hraje už v tomhle souboji, ne?“
„Grrrr!“ zařval Pih’waf a zbrunátněl. „Rozmáčknu tě jako štěnici!“
„A já tě praštím kometou po hlavě… prosím, buďme v těch hrozbách trochu realističtí, ano?“ rýpla si Terry a potěžkala oba scimitary v rukou.
„Bude z tebe žrádlo pro targy!“
„Kulinářská přirovnání ne. Začínám z nich mít hlad.“
„Uááááá!“ zakřičel Pih’waf a vrhl se směrem k Terry.
„Dost!“ křiknul přicházející Harry, když Klingon narazil na silové pole dělící poloviny obou soupeřů. „Souboj ještě nezačal,“ řekl rázně Klingonovi, který se na něj jen vzdorně podíval. Harry se pak obrátil ke svému kapitánovi. „Je moudré ho provokovat?“ zašeptal. „Takhle ho jen rozdráždíš a tím spíš se přestane ovládat.“
„Právě,“ odpověděla Terry, také šeptem. „Unáhlená rána nejčastěji padne vedle. Poslední, co potřebuji, je to, aby u boje přemýšlel.“
„Jak myslíš,“ odfrknul si Harry. „Nerad bych se ale stal velitelem lodi proto, že ten předchozí neznal svou míru. A taky tu jeho,“ kývnul směrem k Pih’wafovi.
„Neboj, mám to plně v rukou.“
Harry nakonec od Terry odstoupil, ale zavrtěl hlavou nad její sebedůvěrou. Pak se postavil na okraj travnatého kruhu a řekl: „Počítači, vypnout silové pole.“ Vzduch před Terry jakoby zablikal, jak se silové pole dělící jí od Pih’wafa deaktivovalo. Harry chvíli ještě sledoval oba soupeře a pak pronesl prosté: „Začněte.“
Terry se nepohnula z místa, jen jeden ze scmitarů zvedla před sebe, zatímco druhý nechala směřovat špičkou do země. Pih’waf naopak začal pomalu kolem Terry opisovat oblouk a máchal bat’lethem ve snaze Terry zastrašit. Ta ale nedala nic najevo, naopak vyčkávala. Navzdory představám tvůrců holorománů, spousta soubojů na meče (bat’leth je v podstatě taky dost speciální meč) končila prvním výpadem. Buďto útočník úspěšně vyrazil a zastihl soupeře překvapeného nebo obránce útok vytušil a využil tu drobnou mezeru v obraně útočníka, která se vytvoří, když se napřahuje k úderu. No a pak je tu ta třetí možnost, že ani jeden nedosáhne úspěšného zásahu. Terry věděla, že její soupeř je natolik zkušený, aby ji dokázal překvapit, a že ona není naopak natolik zběhlá, že neodhalí jeho signál – nějaké tělesné znamení, rozšíření zorniček, nebo třeba strnutí svalů na krku – který vždy předchází útok. Proto Terry musela Klingona k útoku přinutit sama.
„Pokud se pokoušíš o tanec, tak ti můžu garantovat, že i targ by to zvládl lépe,“ ušklíbla se Terry na Pih’wafa.
„A tebe by porazil i chromý targ,“ odpověděl podrážděně Klingon.
„To nemůžu vyvrátit. Ještě jsem s ním nebojovala. Smím tedy předpokládat, že jeho bojové dovednosti jsou lepší než tvé?“
„Grrr! Co ty víš o bojování? My jsme dosáhli mistrovství ve válečnictví, když tvůj druh ještě lezl po stromech.“
„Jenže my jsme z nich nakonec i slezli, na rozdíl od vás,“ ucedila Terry. Klingon zamručel a zastavil se. Pak se ale dal zase do pohybu. Terry cítila, že je blízko Pih’wafa vyprovokovat k úderu. Aby ho ještě víc navnadila, couvla o krok. Klingon si to podle jejího očekávání vyložil jako gesto strachu a začal kroužit rychleji.
„Pověz, Pih’wafe. Proč si říkáte válečníci, když dokážete svým bat’lethem jen plašit mouchy jako ty tady?“
Klingon ostře vyfoukl vzduch mezi zuby.
„A vůbec, Pih’wafe, nelituješ toho, že jsi mě vyzval? Dávám ti poslední šanci vyjít z toho bez zranění.“
To byla pro Klingona poslední kapka. Nahlas zařval a rozmáchl se bat’lethem, držíc ho jen v pravé ruce. Terry bleskurychle sekla pravým scimitarem soupeře do boku, zatímco tím levým ho bodla do pravého podpaží, přičemž do obou ran se pokusila vložit trochu své psychické síly. Klingonova zbroj úder na bok ztlumila, ale pod ramenem byla zbroj tenčí a tam druhá zbraň prorazila. Klingon zařval bolestí a pustil bat’leth. Terryina radost ale netrvala ani o zlomek sekundy déle, protože Pih’waf ji svou volnou levou rukou naplno udeřil do tváře. Terry, která to nečekala, odlétla dobré dva metry od Klingona.
Terry ukrutně bolela krční páteř, jak jí úder prudce trhl hlavou, ale přinutila se zvednout. Levou tvář měla v jednom ohni, a celá polovina zubů se bolestivě ozývala. Jazykem vyzkoušela několik stoliček a zjistila nepříjemnou skutečnost, že dvě z nich se opravdu viklají. Aby toho nebylo dost, cítila, jak jí teče krev z tržných ran, které po sobě zanechaly klingonovy pobité rukavice.
Nicméně ani Klingon nevyvázl bez škrábance. Zatímco se Terry zvedala ze země, zvládl sice sebrat svůj bat’leth, držel ho ale jen levou rukou. Pravá mu bezvládně visela u boku. Jak moc účinná byla rána do boku, Terry odhadnout nedokázala. Pih’waf sice šetřil svou pravou stranu, ale to mohlo být stejně tak kvůli ruce jako kvůli pohmožděnému boku. Její soupeř těžkal svůj bat’leth a Terry z toho odhadla, že levá je jeho slabší strana. Další bod pro Terry. Proto se rozhodla sama zaútočit.
Jedním mečem zaútočila volně s úmyslem nechat ho zablokovat a druhým znova sekla po pravém boku soupeře. Nicméně zapomněla na sílu, kterou Klingon dokáže vyvinout i jednoruč. Hravě zablokoval její klamný úder, aniž by se přitom zpomalil a plynule zablokoval i ten druhý. Pak zbraní trhnul vpřed a Terry od sebe odhodil. Terry ale neváhala a vrhla se zpět do útoku.
Terry útočila oběma zbraněmi a snažila se využít své hbitosti, ale Klingon vždy dokázal její výpady zablokovat. Sám se sice nedostal k útoku, ale bylo poznat, že se s levoručním bojem začíná víc a víc sžívat. Nebude dlouho trvat a přejde do protiútoku. To Terry nemohla dopustit. Rozhodla se proto k riskantnímu kroku. Oběma zbraněmi zaútočila proti soupeřově zbrani a v okamžiku, kdy obě zablokoval, vykopla obloukem levou nohou. A nejen to. Vyvolala tolik soustředění, kolik dokázala a telekineticky přidala svém kopnutí na síle. Kop zasáhl Klingona přímo do pravé paže a ten s bolestivou grimasou zakolísal. Terry si ale triumfu neužila dlouho, protože Klingon jí to oplatil stejnou mincí. Na rozdíl od Terry měl Pih’waf na sobě pevné boty, takže jeho kopnutí do boku Terry nejen vyrazilo dech, ale také jí opět o notný kus odhodilo. Terry se postavila a lapala po dechu. Podle toho, jak jí při každém pohybu ostře bodalo v boku, by si tipla, že jí soupeřův kop zlomil nějaké žebro. Terry to musela skončit, dokud jí v žilách kolovalo dost adrenalinu. Není pochyb, že až vyprchá, zhroutí se v bolestech. Bolest hlavy po nárazu na zem byla jen malou nepříjemností ve srovnání se žebry. Alespoň ji už přestala bolet ta tvář…
Oba soupeři stáli proti sobě a ztěžka oddechovali. Oba se snažili ulehčit své jedné straně, ale Klingon vypadal přeci jen o něco lépe. Tady se již začala projevovat zvýšená odolnost Klingonského organismu. Znásobené orgány, třetí plíce i osmikomorové srdce ho jasně předurčovaly k vítězství v delším souboji. Terry moc času nezbývalo. Nehledě na to, že z adrenalinu čerpala síly už dost dlouho. Skoro i déle, než by čekala.
„Takový odpor jsi od člověka nečekal, že? A to se teprve začínám rozehřívat,“ zablafovala.
„Chá! Jen ti začínají docházet síly, tak to doháníš řečmi. Podívej se na sebe. Jsi samá-“ Pih’waf vytřeštil oči při pohledu na její tvář. Terry nečekala na vysvětlení a vyrazila vpřed. Klingon jen taktak zvládl zastavit dvojici čepelí, jež mířily na jeho dosud zdravou ruku. Přesto ho to ale zatlačilo do obrany.
„Co je to za čertovinu,“ zaburácel Klingon, ale místo odpovědi se mu Terry pokusila podmést nohy. Klingon sice kop do lýtka ustál, ale Terry díky jeho zaváhání dokázala najít skulinu v obraně a jednou čepelí praštila Klingona do zraněného ramene. Klingon zavyl a mohutným obloukem sekl bat’lethem vodorovně ve výšce Terryina krku. Terry byla uprostřed pohybu a tak jí nezbývalo nic jiného, než se rychle skácet čelem k zemi. Ucítila silné zatahání ve vlasech, ale ignorovala ho. V okamžiku, kdy dopadla, se rychle odkutálela pryč, nehledě na bolest, kterou jí válení po zemi vyvolávalo v pochroumaných žebrech. Terry se zvedla a pohled jí padl na část copu, který jí Pih’waf svým úderem usekl. Terry se rozzuřila. Doteď používala údery, které měly soupeře jen zranit a ochromit. On místo toho použil útok, který by jí bezpochyby usekl hlavu, kdyby nezareagovala. Její vztek přehlušil bolest hlavy i tepavé pálení ve spáncích a vrhla se po Klingonovi.
Nyní Terry kolem Klingona kroužila, skoro běžela. Jednou zaútočila z téhle strany, podruhé z jiné a pokaždé měl Klingon potíže je odklonit. Terry se snažila Klingonovi dostat do zad a zdálo se, že se jí to možná i podaří. S každým úderem byl Klingon pomalejší a pomalejší, až nakonec-
Svět kolem Terry se rozmazal a veškeré zvuky zněly hluboko a jaksi zdálky. Terry se podívala na Klingona a čelist jí překvapením poklesla. Klingon pomalu natáčel hlavu, aby se podíval, kde Terry je, zatímco ona ho během toho pohybu snad tucetkrát oběhla kolem dokola. Zatímco její rozumová část stále nemohla pochopit, co se děje, ta část, která byla na soupeře naštvaná, přejala opět vládu nad tělem. Jedna čepel se postavila do cesty bat’lethu, který se jen pomalinku zvedal k zoufalé obraně proti soupeři, kterého Klingon ani nemohl pořádně zahlédnout, zatímco jílcem druhé zbraně udeřila Terry Klingona prudce do prstů. Pih’waf ani nestačil pustit zbraň a Terry už stála za ním a kopla ho zezadu do kolen. Údery byly tak silné, že Klingon okamžitě klesl na kolena, ačkoliv puštěný bat’leth neurazil ani deset centimetrů ze svého pádu k zemi. Nakonec Terry přiložila čepele obou zbraní pod Klingonův krk. Bat’leth se jen pomalu snášel k zemi, urazil už půlku dráhy k zemi-
-když se svět najednou vrátil zpět do normálu. Bat’leth žuchnul do trávy a Klingon bolestivé vykřikl, jen aby si uvědomil, že čepele Terryiných mečů má pod krkem. Jedna část Terryiny mysli byla stejně překvapená jako Klingon, ale ta naštvaná část vyštěkla: „Poražen?!“
Pih’waf se strachem v hlase zachroptěl: „Poražen.“
Terry klečícího Klingona obešla a přitom si všimla, že ji v boku již vůbec nebolí. Přejela si rukou po tváři, kterou jí zranily soupeřovy pobité rukavice, a pod vrstvou krve nahmatala jen zdravou kůži. Ani se neodvažovala zkusit viklající se stoličku. Podívala se do tváře klečícímu Pih’wafovi a spatřila v ní posvátnou bázeň. Terryin zmatek se jen umocnil, když si Klingon přiložil sevřenou pěst na hruď a zakřičel: „Kuvah’meghar!“
Terry se zoufale otočila po tribuně, jen aby spatřila, jak ostatní Klingoni klesají na kolena a provolávají stejné jméno. Harry, který se k ní blížil se zoufalým výrazem, jen řekl. „Ach ne, už zase!“

Brrr! Znakový limit...

„Tak tohle už neukecáš,“ pronesla Ruby Baxterová směrem k Danielsovi. Oba předtím stáli zamaskovaní vedle tribuny a sledovali celý souboj. Nyní museli kus poodejít, aby se vůbec přes Klingonský řev slyšeli. „Už když se objevili ty Klingoni, jsem ti to říkala. Ale tohle? Budoucnost právě vyletěla ven přechodovou komorou!“
„Fajn, nemusíš to rozmazávat,“ zamručel Daniels.
„Já jen, že ty tvoje řeči o zachování budoucnosti takt jak měla být, už neplatí. Proto ti opět říkám: Zkontaktujme kapitána Taylorovou.“
„Musím si to promyslet,“ ucedil Daniels a sáhl k opasku. V mžiku se oba dva přenesli zpět do své skrýše.
„Tak jak to dopadlo?“ zeptal se úzkostlivě Grodin, a ulevilo se mu, když zjistil, že Danielsova zbraň je stále zajištěna v pouzdru. Daniels měl totiž v plánu Klingona zabít, kdyby přímo hrozilo, že Terry Taylorovou zabije. Lepší možnost, než riskovat další změnu v čase, říkal předtím.
„Ano, Taylorová vyhrála,“ odpověděl Daniels neutrálně.
„A jak!“ přisadila si Baxterová. „Zdá se, že její antická krev dokáže víc, než ji složit do bezvědomí.“
„To znamená co?“ zatvářil se Grodin zmateně.
„Potom,“ mávl rukou Daniels. „Co máš ty?“
„Našel jsem naši nedourčenou budoucnost,“ odpověděl Grodin vítězoslavně.
„Počkat, počkat,“ zavrtěla hlavou Baxterová. „Neříkali jste, že se najít nedají?“
„Nedají jen za normálních podmínek. Ale my tu normální podmínky nemáme,“ odpověděl poučným tónem Grodin, jen aby si za to vysloužil od agentky vražedný pohled. „Využil jsem toho, že teď neexistuje žádná jistá ani pravděpodobná budoucnost, takže nám nebudou stínit při hledání naší částečně jisté, nedourčené budoucnosti. Prostě a jednoduše – našel jsem ji. Rok 2552, galaxie Pegasus.“
„Zase Pegasus,“ ušklíbl se Daniels. „Proč se asi všechno děje tady?“
„Na to ti vážně neodpovím. Řeknu ti ale ještě tohle – v tom průniku jsou časové stopy naší technologie, ale majoritní podíl signatury tvořilo federační warp pole a genijské prostorové ustalovače.“
„Počkat, hergot!“ zaklel Daniels. „To je bordel jak od spisovatele holorománů. Federace se sice na počátku šestadvacátého století do Pegasu vrátila, ale tehdy už Hvězdná flotila dávno přešla z warpu na hyperpohon. Genijové byli v té době dávno smeteni wraithy a jak se tam sakra mohla dostat naše technologie?“
„Tak chytrý a tak omezený,“ usmála se Baxterová. „Ty pořád cituješ příručky a encyklopedie dějepisu. Kdy pochopíš, že nic z toho už neplatí? Naše dějiny jsou fuč! Cokoliv, co Peter tvrdí, se může stát, protože se může stát cokoliv. Co ty víš? Třeba to budeme my sami, když budeme chtít poslat varování do minulosti. Nebo naše děti. Koneckonců, v roce 2552 mi bude přes dvě stě. To už bych mohla přestat zachraňovat galaxie…“
„Jenže… nic z toho nedává smysl. Vždyť my sami máme teď jen techniku pro přesun osob. Velikost toho průniku byla minimálně něco jako raketoplán!“ Daniels se chytil za hlavu a zmateně chodil po místnosti.
„No, možná…“ začal Grodin, ale Daniels ho přerušil. „Žádné další teorie. Musím teď přemýšlet. O samotě!“ křikl Daniels, sáhl k opasku a zmizel.
„Tak takhle si ho pamatuji jen jednou. Bylo to tehdy… ne, vlastně bude… to taky ne, když je budoucnost pryč. Prostě se takhle choval, když jsme se poprvé rozešli,“ zavzpomínala Baxterová. „No nic, co jsi mu to chtěl?“
„Já jen, že ta naše technika tu je,“ řekl Grodin. „Stále bych měl mít na Atlantis svou zamaskovanou loď. Časované pojistky možná vyřadily některé vybavení, ale měla by tam být.“
„Takže…?“
„Takže máme práci,“ odpověděl Grodin. „Vzbuď Robinsona. Sami zkusíme něco vymyslet. Nemůžeme přeci nechat všechno myšlení na Danielsovi, ne?“

Planeta L-2782, Takarský sektor, hranice kvadrantů alfa a delta
Bylo to… nepopsatelné. Lilly Jacoteyová se v jednu chvíli cítila, jako by jejím tělem prostupoval chlad, v dalším okamžiku naopak příjemné teplo. Vůbec to nebolelo, v podstatě to nebylo ani nepříjemné. Vlastně to bylo jako transportér, akorát mnohem delší. Nakonec se objevilo světlo a Lilly vystoupila z brány.
Okamžitě ji zalila vlna chladu a Lilly byla hned ráda za silný kabát, který dostala na druhé straně. Druhý silný vjem přišel, když se poprvé nadechla. Nedusila se, ale bylo to nepříjemné. Mírně zakašlala. Reginard Barclay si toho všiml a řekl:
„Jsme na L-2782. Z označení by mělo být jasné, že jde o planetu třídy L. Kyslíkovo-argonová atmosféra, ale dýchatelná. Pokud byste měli potíže s dýcháním, někde tady kolem by měly být dýchací masky,“ dodal a začal se roztržitě otáčet na všechny strany.
Lilly si ale rychle na zdejší vzduch zvykla a raději věnovala pozornost okolí. Stáli v jakési ledové jeskyni, bezpochyby umělé. Bránu obklopovala spousta beden, plátů durania a barelů se zásobami. Ve zdech bylo zaseknuto několik svítilen, takže se tu dalo vidět. Mezi vším pobíhalo několik techniků a zásobovačů s antigravitačními vozíky a tu a tam Lilly zahlédla nějakého důstojníka Federace, jak kontroluje vybavení. Jeden z nich Lillyin pohled opětoval. Křídově bílá pokožka, zlaté oči a nevinný, zvědavý pohled. Lilly zalapala po dechu. To není možné, ten má být přeci mrtvý…
„Pojďte,“ poklepal jí Reg na rameno. „Seznámím vás později.“
„Ale on vypadal jako…“ začala Lilly protestovat.
„Říkám, později,“ zasmál se Reg. „Vaše loď čeká.“
To Lilly dostatečně uklidnilo. Tohle místo bylo dost tajemné a sama se nyní nemohla dočkat, jaké záhady skrývá její nová loď. Reg ukázal na tunel, který z jeskyně vedl. Skupinka vyrazila a cestou míjela spoustu lidí i materiálu. Lilly to nedalo a zeptala se.
„Začínám mít pocit, že každý, kdo ve Flotile něco znamená, je tady. To je to opravdu něco tak úžasného?“
„Každý, kdo něco znamená ve světě vědy a techniky. A nejen z Flotily. Každý dostupný významný vědec a technik tady nejspíš někde bude. Víte, kolikrát za život se asi podaří objevit starobylou, přesto mnohem pokročilejší, techniku? Jo, a taky utajovanou pozemskou techniku.“ Lilly přikývla, ačkoliv se stále nedozvěděla, o co přesně tu jde. Reg ale pokračoval. „A co že je tu tak úžasného? No přeci vaše nová, ačkoliv celkem stará, loď!“
V okamžiku, kdy to dořekl, se tunel nad skupinkou otevřel a oni vyšli na volné prostranství. Tedy natolik volné, kolik dovolovala sto metrů hluboká díra v ledu, na jejímž dni odpočívala ta nejzáhadnější loď, kterou za svou kariéru viděla (což nebylo hodně, musela si upřímně přiznat). Takhle z výšky loď připomínala písmeno T, kde krajní části horní příčky toho T byly protaženější a níže položené, než zbytek lodi. Z trupu lodi vystupoval neobvykle velký počet antén a podobných… věcí (koneckonců Lilly tu nebyla jako vědec) a celý trup byl z podivného tmavě šedého kovu. Vlastně ne celý. Až po několika sekundách si Lilly všimla, že na oněch bočních částech lodi – nejspíše velké motory nebo snad hangáry – se usilovně pracuje. Lilly zalapala po dechu, když zjistila, že to, co se montuje na povrch oné lodi, je dvojice tmavých, se zbytkem lodi barevně sladěných, warp gondol. Lilly odtrhla od podivného plavidla zrak a podívala se po Regim, aby jí potvrdil, že je to vše pravda.
„Ano, tohle je naše nová loď. Kdysi Apollo, nyní USS Corsica.“

Veľmi dobrá a veľmi dlhá časť.
Našiel som minimum preklepov, ale to na hodnotení nič nemení.
Viem, že napísanie takto dlhého príbehu zaberie kopec času. To je asi najväčší "nedostatok". Kto to má vydržať kým vydáš pokračovanie?
Dej a všetko okolo sa mi vééééľmi páči.
No a znova čakať na ďalšiu dávku ako na zmilovanie.

Díl byl opravdu dobrý. Konečně sem se dočkal vysvětlení, jak to dopadne s klingony.
Jen nechápu, proč na Apollo montovali Warp, když má hyperpohon a proč ho přejmenovali na Corsicu.

PS:Jen doufám, že jako do teď neplánuješ jeden díl každé 3 měsíce
Vždyť sou prázdniny, tak by to mělo jít rychleji, ne

Nice* nemůžu se dočkat pokračování

Kdy bude další díl?

Jeden z mých nejoblíbenějších počinů zde na fóru, škoda jen těch dlouhých prodlev...

Ale no táák, už je to 5 měsíců, a blížej se vánoce. Co projevit trochu vánoční nálady a jako dárek sem dát další díl

prosím, prosím...smutně koukám, prstíčkem hrabu..

Omlouvám se za dlouhou prodlevu, ale vysokou školou povinní (a hlavně pak bakalářkou povinní) mě jistě pochopí... jak jsem před pár dny SGCAtlantisovi slíbil, pod stromeček další díl dodám, takže je tady:

STAR TREK ATLANTIS 1x02 Winds of change (větry změny)
Part VI

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus
Terry se svalila na pohovku ve své pracovně a poprvé od souboje dovolila myšlenkám dostat se na povrch. Vlastně si ani příliš nepamatovala, jak se sem dostala. Matně si vybavovala rychlý útěk ze simulátoru před planoucími pohledy Klingonů a také to, jak jí chodbami následovali Harry, Sam a Sigi. Ti tři se přiřítili hned za ní a z toho, jak teď před ní oddychovali, by Terry řekla, že cestou za ní museli běžet. Zvláštní. Terry si vůbec udýchaná nepřipadala. Ale co, další z podružných záhad dnešního dne, pomyslela si a pohrdavě si odfrkla. Její přátelé na ní vrhli starostlivý pohled, ale ona si jich teď nevšímala. Poslední události jen potvrdily to, co již nějakou dobu tušila. Vše se děje kolem ní. Ale ne tak, jak to bylo před půl rokem, kdy to vše začalo. Tehdy se ukázalo, že je… zvláštní, ale stále byla jednou z mnoha. První mezi rovnými, kteří měli této galaxii čelit společně, ale teď? Terry se cítila jako oko hurikánu. Ať se hne kamkoliv, bouře jde s ní. A nejen to – ona ty bouře přitahuje. Ona byla v jejím srdci relativně v bezpečí, ale síla událostí tvrdě dorážela na lidi kolem ní. Lidi, kteří pod ní sloužili a kteří byli mnohdy jejími přáteli. Terry už poněkolikáté napadlo, zda by pro ně nebylo bezpečnější, kdyby šla sama svou vlastní cestou, ale bylo pozdě. Teď jsou všichni v galaxii Pegase, bez cesty zpět. Jediný způsob, jak ostatním pomoct, je dokončit úkol, ať už to bude cokoliv. Nejspíše společně, protože v téhle galaxii asi není místa, kde by byla její posádka v bezpečí. A pak tu byl ještě jeden důvod, proč Terry nemohla odejít. Nebyla žádný osamělý hrdina z knih či holorománů. Neměla prostě sílu jít a bít se s osudem sama. Ona ostatní potřebovala stejně jako oni ji. A z pohledů svých přátel vycítila, že oni by jí stejně jít nenechali. Že se tohle pro ně stalo osobní záležitostí, protože to byla její osobní záležitostí. Tady už nešlo o to, zda byla jejich kapitán. Byla jejich přítel a oni by ji nikdy neopustili. A za to jim byla vděčná.
Ale stále tu byly události předešlých chvil. Nikoliv to, co Terry dokázala, ale to, co nedokázala. Nedokázala se kontrolovat. Ve chvíli, kdy ji překvapení a nedostatečná bojová průprava zpomalily, převzal vládu nad tělem někdo jiný. Byla to jiná Terry, chladná, nekompromisní a smrtící. Terry věděla, že ona Pih’wafa nezabila, protože to bylo lepší východisko vzhledem k podmínkám souboje. Ale co když nebude dán žádný kodex, žádná pravidla, která by té druhé řekla, že zabíjení je ta horší varianta? Terry se bála pomyslet a byla upřímně vyděšená, že něco takového má v sobě. Jenže tohle nemohla připsat svému antickému dědictví. Tohle byla její lidská stránka, vždy tam byla už od dětství, pohřbená hluboko pod přátelskou a váhavou osobností Terry Taylorové. Nikdy si jí nebyla vědoma, až teď. Teď pochopila, že tam byla vždy a číhala na situaci, kdy převezme vládu nad tělem. Ne pro vlastní prospěch ani nikdy natrvalo. Jen tak, co vyžadovalo přežití obou, doktora Jeckylla i pana Hyda. Byla to v podstatě sada primitivních pudů a snah přežít za každou cenu jako u každého člověka. Jenže Terry už nebyla jen člověk a její pan Hyde nebyl jen primitivní pud. Byla to plnohodnotná osobnost s jasným cílem zajistit oběma přežití. A byla to osobnost ostrá jako břitva. Stejně jako Yoshiko Angová, jenže Terry cítila jeden podstatný rozdíl. Yoshiko se pokud možno překážkám vyhýbala a zasadila smrtící ránu až cíli. Ta druhá Terry ne. Ta překážky ničila a nedej bože, aby se já někdo postavil do cesty. Kdokoliv jí bude překážet, bude smeten…
Dveře do její pracovny se bez vyzvání otevřely a dovnitř vpadl Doktor s lékařským kufříkem, čímž se řetěz Terryiných myšlenek přetrhl.
„Tohle už přeháníte. Celý den pracujete do vyčerpání, necháte se zmlátit Klingonem a pak se ani nezastavíte, abych vás prohlédl? Jsem tady snad pro srandu králíkům?“ Sigi se nadechoval k odpovědi na poslední položenou otázku, ale Doktor ho zarazil. „Ne, nadporučíku. Na to neodpovídejte. Odpovídat tu bude kapitán.“
„Já jsem v pořádku,“ řekla vzdorně Terry.
„Ne to nejste,“ odpověděl Doktor tónem, který nepřipouštěl diskuzi. „Ta bota vám musela minimálně zlámat žebra. Nechápu, jak jste se vůbec dokázala doplazit až sem,“ dodal a podíval se na trojici důstojníků, jako by to byli oni, kdo ji sem přinesli. Harry už chtěl vzdorovat, že to naopak oni nestíhali dohnat Terry, ale Doktor se zase věnoval Terry. Rozložil na stole lékařský kufřík a vzal do ruky lékařský skener.
„Doktore,“ promluvila Terry. „Jestli v tomhle těle najdete byť jen jednu zlomenou kost, strávím na ošetřovně klidně týden.“
Doktor si odfrkl s výrazem, který naznačil, co si myslí o pošetilosti té sázky, ale pak se zarazil, když mu skener podal první údaje.
„To není možné,“ hlesl a znova projel lékařskou sondou nad Terry. „Vaše krev vůbec neodpovídá lidské. Vlastně žádné, které jsem kdy viděl. Kapacita přenosu kyslíku je na pětinásobku, bílé krvinky zabíjejí cokoliv, co by mohlo být jakkoliv nebezpečné, a tahle struktura krevních destiček? Vždyť to vypadá, jako by produkovaly veškeré látky nutné pro léčbu jakéhokoliv zranění! Možná jste zdravá, ale v pořádku rozhodně nejste!“
„Hrozí mi nějaké nebezpečí?“ zeptala se Terry a snažila se tvářit poslušně, aby měla tuhle celou epizodu za sebou.
„Vám?“ pokrčil rameny Doktor. „Cokoliv menšího než supernova by vás ani neškráblo. Tedy po dalších deset minut. Pak se tyhle látky nejspíš vstřebají a krevní řečiště se vrátí do normálu.“
„Takže nás můžete nechat o samotě?“
„Jistě, ale jenom proto, že ačkoliv se teď cítíte jako rybička, za těch deset minut usnete únavou chtě nechtě. Jen vám ještě odeberu vzorek krve.“
„Poslužte si, mám jí pět litrů,“ řekla Terry s polovičním úsměvem.
„Jen čtyři celých šest set dvanáct, nepočítaje to, co máte ještě na tváři,“ řekl Doktor a odebral Terry několik mililitrů krve. Pak se zvednul a vydal se ke dveřím, kde se ale zastavil. „A kapitáne? Až se vzbudíte, přijdete okamžitě na ošetřovnu. Tahle loď může fungovat i pod prvním důstojníkem. Ten sice nepřikládá spánku také žádnou váhu, ale alespoň ze sebe nedělá boxovací pytel,“ dodal s káravým pohledem upřeným na Harryho.
„Už budeme hodní. Oba dva,“ pípla Terry, načež Doktor odešel. Terry se za ním ještě chvíli hleděla, ale pak se zadívala na Harryho. „Když jsem tam s Pih’wafem skončila a Klingoni začali vyšilovat, říkal jsi ‚už zase‘. Proč?“
„Vlastně nevím, jestli se to dá popsat jako ‚zase‘, ale rozhodně mi to připomnělo jednu příhodu na Voyageru,“ pokrčil rameny Harry a Terry ho posunkem vyzvala, ať pokračuje.
„V podstatě to bylo tak, že jsme v delta kvadrantu narazili na klingonskou loď. Třída D-7, ještě starší než ta tady. Šlo o Klingony, kteří hledali svou posvátnou postavu z jakýchsi ‚Svitků‘ – Kuvah‘magh. A nakonec ji našli. V nenarozeném dítěti T’Belanny Torresové.“
„Miral,“ zašeptala Terry a vzpomněla si na malé děvčátko, které nebylo nijak zvláštní. Tedy kromě faktu, že její matka byla poloviční Klingonka, což z ní tedy dělalo čtvrtinovou Klingonku. Její matka, T’Belanna, byla ženou Toma Parise a kvůli dobrému přátelství mezi Tomem a Terry bylo nemožné, aby se Terry s T’Belannou nesetkala. Nakonec potakala i Miral a to tehdy, když se Tom stal kapitánem Enterprise a jeho žena si vydupala pozici hlavního inženýra na stejné lodi, nehledě na to, že se musela starat o dceru. Personální oddělení Flotily tehdy podlehlo, protože se doteď sotva mohli setkat s typickou klingonskou neústupností. Terry s T’Belannou ale soucítila, protože věděla, že tak energická žena doslova leze po stropě z nicnedělání na mateřské dovolené. A navíc, malá Miral se tak toužila podívat do vesmíru, o kterém od rodičů tolik slyšela. Terry byla jen ráda, že se jim to rozhodnutí nevymstilo, když byla Enterprise proměněna ve šrot v bitvě u Deep Space Five. Každopádně, ta Miral, kterou Terry poznala, nebyla žádná osoba, která by mohla figurovat v klingonských textech. Vlastně v jakýchkoliv posvátných textech. A to taky nakonec nyní Harrymu sdělila.
„Klingoni taky pochybovali, že by čtvrtinový Klingon mohl být jejich Kuvah’magh, ačkoliv jejich vůdce na tom trval. Nakonec došlo na souboj mezi Tomem a jedním z pochybovačů. Právě to mi naši situaci dost připomnělo.“
„Panebože,“ vyklouzlo Terry, jako by zapomněla, že podobný souboj před chvílí vybojovala.
„Jen klid,“ usmál se Harry. „Jejich velitel vytáhl nějaké staré klingonské pravidlo o soubojích s tupými bath’lety.“ Terry se zamračila, protože to pravidlo by se snadno mohlo aplikovat dnes, ale pak jí došlo, že Harry byl postaven až k hotové a domluvené věci a sotva mohl něco měnit. „Nakonec se souboj nedohrál, protože Klingona skolila nějaká nemoc, která trápila celou jejich posádku,“ pokračoval Harry. „Sice tak nakazil T’Belannu i Miral, ale právě většinová lidská část Miral pomohla najít lék a Klingoni přijali Miral jako Kuvah’magh.“
„Co se s nimi pak stalo?“
„No co?“ usmál se Harry. „Na Voyageru nebylo dost místa na trvalé ubytování dvou stovek Klingonů, tak jsme jim našli pěknou planetu. Vlastně byli někteří z nich vděční, že se můžou někde zastavit.“
„Počkat, a to nemohli odletět ve své lodi?“
„Já to nezmínil? Jejich velitel, přesvědčený o své pravdě, svou loď nechal zničit, aby jeho posádka neměla na výběr. Proto jsme je museli dočasně ubytovat u nás na Voyageru.“
„Hm… dnešek se tomu vážně podobá až moc. Ještě jedna věc. Jak moc uctívali tu Kuvah’magh?“
„Celkem dost. Vlastně tam měli přímo proroctví ve smyslu, že ‚budete následovat moje kroky, dříve než je udělám‘. To nám umožnilo je přesvědčit, aby se usadili na jedné z tamních planet. Zvláštní ale je, že jakmile jsme po návratu Voyageru domů informovali Qo’noS, netvářili se zrovna potěšeně.“
„Nediv se,“ řekla Terry. „Mekagh nepřímo potvrdil, že jejich předky z Qo’noSu vyhnali. Pokud tyhle dvě skupiny mají něco společného, zřejmě provedli to samé i té vaší.“
„To je fakt,“ pokýval hlavou Harry. „A já bych řekl, že mají něco společného. Tedy krom schématu, jak podobně se události vyvíjejí. Jen si ta slova řekni nahlas: Kuvah’magh. Kuvah’meghar. Jestli tam není podobnost, tak sním svou uniformu.“
„Fajn, ale tehdy následovali nenarozené dítě a stále alespoň částečného Klingona. Já jsem dospělá a naprosto nulový Klingon. Proč zrovna já?“
„Nejsi jediná, koho ta otázka napadla v posledním půl roce,“ řekl Harry s pokřiveným úsměvem a zlehka poklepal Terry po rameni. „Jen můžu říct, že to bylo něco, co jsi provedla v tom souboji.“
„Ó, díky, kapitáne Očividný. Samotnou by mě to nenapadlo,“ ušklíbla se Terry.
„To je už úloha prvních důstojníků. Dohlížet na to, aby měl kapitán všechna fakta před očima. Ať už je zná nebo ne,“ zasmál se Harry. „Ale zpět. Jediný způsob, jak to zjistit, je zeptat se přímo Klingonů, pokud tedy nějaký je mimo to jejich náboženské delirium.“
„Zkusíme Mekagha, ten byl zatím z nich nejrozumnější a možná nebude tak… věřící. Ale nejprve zkusíme Andyho, co řekne jeho archiv Sekce 31. Když už jsme se s tou haldou dat tahali mezi galaxiemi, tak ať nám k něčemu je,“ řekla Terry a zvedla se z pohovky. Hned se pod ní ale podlomily nohy. „To už je deset minut?“ hlesla, když se zhroutila zpět na pohovku. „Nic, co by trocha kafe nespravila.“ Načež se znovu pokusila vstát.
Harry jí ale zatlačil zpět na pohovku a Terry cítila, jak ji opouští síly. „Víš, co říkal Doktor. Měla by ses prospat,“ připomněl ji Harry.
„Zrádce,“ zašeptala Terry a s úměvem tvrdě usnula.
„Pro vás vždy, kapitáne,“ odpověděl Harry, rovněž šeptem.

„V podstatě máte pravdu,“ řekl Andy Walker a vzhlédl od obrazovky svého počítače. Harry, Sam a Sigi se pohnuli blíže směrem k němu, ale on je mávnutím ruky odehnal.
Už v první chvíli, kdy za ním trojice přišla s požadavkem najít v databázi Sekce 31 něco o Kuvah’magh a Kuvah’meghar, jim nekompromisně sdělil, že informace jim zprostředkuje on. Přímý přístup nikomu poskytnout nemohl, ani samotnému kapitánovi. Navzdory tomu, že byl do aktivní služby Sekce 31 přiveden z důchodu víceméně proti své vůli, očividně neměl zájem porušovat její nařízení. Tedy porušovat důležitá nařízení, protože podle Andyho měl povoleno sdílet informace s ostatními jen za kritických situací. Ale sám čestně přiznal, že je tady poněkud mimo dohled, takže může trochu… volněji interpretovat. Současná situace byla sice nezvyklá, ale byla daleka toho, aby si vysloužila označení kritická. Přesto Andy souhlasil, že pomůže.
„Nemám tady přesná data ani jména, ale základní rys tu je,“ pokračoval Andy. „Klingoni očividně o téhle epizodě svých dějin mlčí, proto máme tak málo informací. Někdy během třiadvacátého století byly na Sepuce tři – sotva obyvatelná planeta deset světelných let od Qo’noSu – objeveny Svitky Bofura. Bofur byl kazatel, kterého sám velký Kahless vyhostil za náboženská kázání neznámo kam. Objev Svitků pak prokázal, že to bylo na Sepuku tři. Ani Klingon tam neměl šanci přežít víc než několik týdnů, ale Bofur za tu dobu stihl napsat Svitky. Ty po svém objevení zprvu způsobily jisté pozdvižení, ale jakmile se ukázalo, že jde v podstatě jen o sadu náboženských proroctví, zájem o ně upadl a ony skončily v jednom z několika qo’noských archivů. Malá skupinka se ale o Svitky začala zajímat a z napůl přeložených kopií Svitků vytvořila kult. Původní listiny odmítala vláda vydat, takže se následovníci pokusili Svitky dopřeložit sami. Vznikly tak dvě celkem odlišné verze se základním jádrem. Ke cti překladatelů se musí přiznat, že Bofur zřejmě nakonec zešílel a Svitky napsal zdegenerovanou formou tehdejší klingonštiny a některé části nebyly po nalezení k přečtení vůbec. Asi vás teď nepřekvapí, že ony dvě interpretace byly Svitky o příchodu Kuvah’magh a Svitky o příchodu Kuvah’meghar.“
„A co to vyhoštění našich Klingonů?“ zeptal se Harry.
„Tady je to na informace ještě skoupější. Faktem je, že na přelomu století prošel jeden z archivů – zrovna ten, kde byly uloženy Svitky – rozsáhlou rekonstrukcí. Zároveň v době rekonstrukcí už na planetě nezůstal jediný následovník Svitků, ať už jedněch nebo druhých.“
„Ale vševědoucí Sekce přeci musí mít nějakou teorii,“ řekl Sigi a ani se nesnažil zakrýt pohrdání vložené do slova ‚vševědoucí‘.
„V podstatě ze střípků a faktů poskládala tuhle verzi: Během desetiletí počet následovníků narostl z jedinců na desítky a nakonec stovky. Nakonec spory o výklad Svitků přestaly být pouhé disputace, ale pomalu začaly přecházet v násilné potyčky. Vše pak vyvrcholilo napadením archivu se Svitky, kdy obě strany chtěly v originálech najít svou pravdu. V následných bojích byla zničena část archivu a zřejmě i Svitky samotné, ale jisti si nejsou ani sami Klingoni. Kromě části budovy padla střetu za oběť většina nábožensky zaslepených Klingonů. Zbylé zatkly bezpečnostní síly. Soud projevil nezvyklou dávku prozíravosti, když rozhodl, že přeživší nebudou popraveni, což by mohlo v budoucnu způsobit problémy s jejich ‚mučednictvím‘. Místo toho nechal za zabavený majetek vězňů postavit lodě. Pro každou skupinku jednu, a protože přeživší příznivci Kuvah’meghar byli o něco bohatší, mohli si dovolit nechat si postavit lepší loď, než ti druzí. Nakonec obě lodě opustily Qo’noS pod trestem smrti v případě návratu a na vše bylo uvaleno tabu.“
„Od vás to zní jako dobrý příběh, ne jako střípky informací,“ ušklíbl se Sigi.
„Autorská licence vypravěče,“ zašklebil se Andy v odpověď.
„Žádná informace o obsahu Svitků? Těch, co nás zajímají. O Kuvah’meghar?“ zeptal se pak Harry.
„Vůbec nic. Někdo si dal dost práce, aby o jejich textu nezůstala na Qo’noSu jediná zmínka.“
„Brrr!“ zamumlal Harry. „Takže budeme muset pro informace rovnou ke zdroji. O to míň se těším, když slyším, že se tihle Klingoni dokázali masakrovat jen kvůli výkladu nějakých proroctví.“
„Harry,“ zavrtěl hlavou Andy s výrazem učitele, kterého zklamal oblíbený žák. „My sami jsme dělali to samé z důvodů stejně malicherných. Co křížové výpravy? Co džihád?“
„Touché,“ odvětil Harry a zdviženýma rukama symbolizoval porážku.
„A navíc, nesuďte je příliš tvrdě,“ pokračoval Andy. „Být větší část století vykázán z domova je zkouška pro jakoukoliv víru. Hlavně když vidíte, kam dovedla vaše rodiče. A možná vás tihle Klingoni překvapí. Víra je silná motivace nejen k ohavnostem. Pokud jsem si vyložil dnešní události dobře, tak si kapitán zřejmě zasloužila jejich důvěru a poslušnost, jak by to jiným způsobem ani nešlo.“
„Snad máte pravdu,“ vzdychl Harry. „V zájmu Terry, snad máte pravdu.“

Pokud chtěl Harry odpovědi, musel chtě nechtě za Klingony. A byl by rozhodně radši, kdyby to byli normální, nepřátelsky naladění Klingoni. Z těch, kteří padají na kolena před jeho kapitánem, mu naskakovala husí kůže. Bylo to jako… vidět Vulkánce usmát se. Prostě nepřirozené. Ale v Terryině zájmu to musel udělat.
Harry původně chtěl vytáhnout informace jen z Mekagha, ale jak Sam správně připomněla, byl to Pih’waf, kdo první označil Terry jako Kuvah’meghar, a proto se teď trojice důstojníků Flotily sešla s Mekaghem na ošetřovně, u Pih’wafova lůžka. Ne lůžka, opravil se Harry v duchu. Lůžko znělo příliš zlověstně. Pih’wafova zranění Klingoni stále označovali jako lehká a za normálních okolností by Klingon Pih’wafova rázu už demoloval okolí, aby ho pustili ven. Jenže ačkoliv byla jeho zranění vyléčena, ležel Pih’waf na lůžku téměř netečně. Když trojice s Mekaghem v závěsu dorazila, sotva na ně pohlédl a opět si hleděl svých myšlenek.
Z toho pohledu Harryho zamrazilo, ale zároveň mu bylo Klingona i trochu líto, jakkoliv si to odmítal přiznat. Ten pohled postrádal typickou klingonskou hrdost válečníka nebo spíš, ta hrdost byla potlačena něčím jiným. A to něco byla bolest a pocit zrady. Ta bolest, co milující člověk cítí, když se dozví, že ho ta druhé osoba nemiluje. Nebo když věřící člověk zjistí, že jeho bůh je jen falešný obraz. Anebo naopak – jako nyní – když přijde na to, že modla, jež tak dlouho zatracoval a vysmíval se jí, je nakonec skutečná. Harrymu došlo, že Pih’wafa muselo stát spoustu osobní hrdosti si to přiznat. Na druhou stranu, po tom, co Terry předvedla na kolbišti, by Harry byl ochoten přiznat si spoustu věcí. Pih’waf zřejmě nebyl nejbystřejší Klingon v galaxii (vlastně v obou galaxiích), ale když už mu někdo ve faktech vymáchal obličej, dokázal se nad nimi zamyslet. Ne, nikdo nebude před Pih‘wafem schovávat naleštěné křižníky v osvětleném hangáru…
Dobrá, tohle nebylo zase tak fér, zastyděl se Harry za poslední myšlenku. Nicméně také věděl, že soucit by Klingona jen ponížil. Jednat ale musel, z takovéhle trosky by sotva vytáhnul něco užitečného.
„Ale no tak,“ zvolal. „Dostal jste naklepáno od ženský. Svět ještě nekončí nebo jsem prošvihl poslední zprávy?“
Pih’waf na něj znova pohlédl, ale tentokrát se mu v oku nebezpečně zablýsklo. Za normální situace by to Harryho přimělo k opatrnému přístupu, teď ale ještě přitlačil na pilu.
„Také bych vás rád informoval, že jste výzvu prohrál. A tím pádem…“
Klingon se posadil na lůžku rychleji, než by Harry od někoho dosud tak letargického čekal.
„Byl jsem předurčen k porážce, protože váš kapitán je Kuvah’meghar,“ zavrčel Pih’waf.
„A to víme, protože…?“ naznačil Harry otázku.
„Protože ji tak Svitky označily,“ dokončil Meghar místo Pih’wafa.
„Jasně, a co tenhle váš Bofur vlastně předpověděl?“ zeptal se Sigi a oba Klingoni se na něj podívali pohledem, který se ptal, jak se vlastně může opovažovat to jméno vyslovit. „Neberte mě špatně. Vaše víra je vaše věc, ale docela mě znervózňuje, že mluvíte o mém kapitánovi jako o nějaké modle, aniž byste mi řekli proč.“
„‚Potkáte mě, až domy dvou úhlavních nepřátel uzavřou mír,‘“ zacitoval Pih’waf.
„Federace a Klingoni,“ zašeptala Sam.
„Ten mír je už celé století starý,“ odporoval Sigi, rovněž šeptem.
„Ne pro ně,“ špitla rázně Sam.
„Pššš!“ zasyčel Harry.
„‚Budu silnější než zranění, smrtelnější než vesmír,‘“ řekl Mekagh.
„‚Budu váš kat i spasitel. Lodivod i velitel,‘“ pokračoval Pih’waf.
„‚Dovedu vás ke cti otců a zpět k zemi matek.‘“
„‚Díky mě zanecháte bojů a vádek.‘“
„‚V nerovném boji se stanu rovným, proti čepeli se stanu ostřím dvojím.‘“
„‚ Dědic předků i moci jejich. Neohrožený.‘“
„OK, zní to pěkně, docela to i sedí,“ řekl Sigi. „Ale jak může být Terry dědicem vašich předků?“
„Bwahaha,“ zasmál se hrdelně Mekagh. „Ani století vám nestačilo na to, abyste přišli na to, co naši otcové věděli, když zakládali náš kult.“
„Doufám, že nám povíte co… když už nás tak napínáte,“ popíchl ho Sigi.
„Že my všichni máme jedny společné předky,“ Harry a Sigi vypadali, jako by je někdo praštil hodně tupým předmětem. „Proč myslíte, že se naše rasy můžou křížit? Vlastně většina ras prozkoumané části naší galaxie? To není náhoda. To jsou geny.“
„Má pravdu,“ řekla Sam. „V naší galaxii kdysis vypukl jakýsi ‚mor‘ a Antikové nastartovali život na planetách znova podle svého obrazu, obrazně. Jen na Zemi to platilo doslova.“
„Počkat,“ řekl Pih’waf a měřil si Sam zpoza přivřených očí. „Tihle Antikové, nebo Předci, jak jim říkají taky v galaxii, jsou vlastně i Předci ze Svitků? To jsme je měli rovnou pod nosem?“
„V podstatě ano,“ odpověděla Sam a oba Klingoni si vyměnili překvapené pohledy.
„Co ty víš o Předcích?“ zeptal se Mekagh Sam s náhlým zájmem.
Sam se podívala na Harryho a ten přikývl. Sam se pak otočila k Mekaghovi. „Hodně. Žila jsem před čtyřmi stoletími, kdy se na Zemi v tajnosti zkoumali mimo jiné i záležitosti Antiků – Předků. Měli jsme mnoho jejich technologie, ale vše zmizelo v popelu světové války. A já zemřela.“
Mekagh se na ní podíval s podivně zamyšleným výrazem a Sam radši řekla zbytek: „Zemřela jsem, ale mé vědomí se přeneslo do sféry, kde teď Antikové přebývají. Nic si odtamtud nepamatuji. Tak to chodí, když se člověk rozhodne vrátit do téhle sféry bytí. Mám jen pocit, že mě tu bylo opravdu třeba.“
„Taky ano,“ řekl Mekagh. „Ty jsi druhým ze tří Průvodců, kteří mají doprovodit Kuvah’meghar – Moudrost. Museli jsme být slepí, když jsme si toho nevšimli. A vy dva,“ obrátil se Mekagh k Harrymu a Sigimu, „jste Čest a Lstivost. První a třetí Průvodce.“
„Lstivost, to se mi líbí,“ zašklebil se Sigi. „Počkat! Až třetí Průvodce?!“
„Jsou tam nějaké verše i o nás, za předpokladu, že jsme ti Průvodci?“ zeptal se Harry.
„‚Nebudu však stát osaměn. Průvodců budu mít tří.
Prvním budiž vedení Cti. Můj věrný rádce i svědomí.
Druhým pak moc Moudrosti. Vzkříšená duše, v bouři přítel.
Třetím se stane dar Lstivosti. Lesklý šašek, však mocný nepřítel.‘“
„Héééj,“ křiknul Sigi. „Kdo je u vás ‚lesklý šašek‘. Ty elasťáky jsem nikde na veřejnosti nenosil!“
„Pozdrav obraznost, Sigi,“ poklepal ho po rameni Harry. „Ale má pravdu v jednom. To může znamenat spoustu věcí. Proč ne jen třeba ony tři vlastnosti?“
„Se vší úctou,“ promluvil Mekagh. „Vy jste Svitky celé nečetli, a pokud to bude možné, tak ani číst nebudete. Věřte, my sami jsme Svitky nejednou zatratili a odmítli, ale přesto jsme nyní zde a citujeme z nich. Je vlastně jedno, jestli svou roli přiznáte nebo ne. Svému osudu neutečete. Ani Kuvah’mekagh.“
„A tím osudem je?“ zeptala se Sam.
„Dovést na za ctí a pak domů.“
„Nic konkrétnějšího?“
„Víc se ze Svitků nedochovalo.“
„Pfff,“ odfrkl si Sigi. „Samozřejmě, že se nedochovalo! Jaká by to byla sranda, vědět dopředu svůj osud? Tohle je skoro jak špatně napsaný holoromán…“
„Který se navíc kvůli línému autorovi tak vleče?“ přisadil si Harry. „Dozajista! A teď ještě úsměv pro holokamery a pak hurá na autogramiádu!“
„No jo,“ zamručel Sigi. „Jen se mi nelíbí dělat někomu modelku v proroctví.“
„A teď si přestav, jak se musí cítit Terry. Na tu se to valilo hned od začátku. Tahle ‚Kuvah’meghar‘ je jen další cihla do zdi.“
„Jo, máš pravdu, promiň.“
„Pokud mohu,“ vmísil se do rozhovoru Mekagh. „Budeme moci mluvit s Kuvah’meghar?“
„Teď odpočívá,“ řekl rázně Harry. „Hrát si s ‚mocí Předků‘ není jen tak. A jako její ‚svědomí‘ můžu rovnou říct toto: Nikdo si před ní nebude klekat na kolena a nikdo o ní nebude mluvit jako o Kuvah’meghar. Alespoň ne otevřeně. Rozumíte? Když ne jako slova od ‚Cti‘ tak jako rozkaz od zástupce toho, kdo vás na hlavu porazil ve výzvě.“ Harry se nehodlal zmínit o tom, že poražen byl jen Pih’waf a Meghar jen podřízený status přijal dobrovolně a tak se ho může kdykoliv vzdát. Doufal, že slova budou tak silná, že to oběma Klingonům unikne. A taky, že ano. Tedy, Mekaghův úšklebek vehnal do Harryho nové pochyby, ale když Klingon promluvil, jeho hlas byl jasný a upřímný.
„Naše věrnost patří Kuvah’meghar – tedy kapitánu Taylorové.“
„To by snad mohlo stačit,“ přikývl Harry a otočil se k odchodu. Ve dveřích zašeptal směrem k Sam: „Nevadilo by, kdyby to neříkal tak fanaticky.“ Pobavené odfrknutí za zády Harrymu prozradilo, že jeho šepot uším Klingonů neunikl. Už snad posté za poslední hodinu si přál, aby tu byli potkali naprosto obyčejné Klingony…

Přední patnáctka připomínala roj včel. Bylo tu celkem plno a každý probíral události souboje v simulátoru. Počet přítomných sice netrhal rekordy, ale vzhledem k tomu, že spousta lidí se stále věnovala opravám, většina lidí zde musela oželet spánek, aby mohla být přítomna. Ne, že by se jim Harry divil. Souboj nebyl plánován jako tajná událost, protože ona ‚moc Předků‘ nebyla ve scénáři. Bohužel se to stalo a nemělo cenu to před nikým popírat. Na veškeré otázky sice Harry odpovídal mlčenlivým zavrtěním hlavy, ale spekulace žily dál. Hlavně v této místnosti. Každý, kdo měl nějakou svou teorii či chtěl nějaké slyšet, tu byl. Harrymu bylo jasné, že brzo se k tomu on nebo Terry budou muset vyjádřit, ale zatím vše bylo příliš čerstvé. I posádka se zatím zabavila svými spekulacemi a rekapitulací souboje. Někomu se očividně podařilo hacknout i veřejně nepřístupné záznamy simulátoru, takže mezi lidmi kolovala už i elektronická verze událostí.
Harry, Sam a Sigi se posadili ke stolu nejvíce v rohu, který poskytoval jakési zdání soukromí. Původně Harry chtěl odejít jinam, třeba do své kajuty, ale nakonec si řekl, že to by vypadalo, že trojice důstojníků má co skrývat. A přese vše to tu nebylo tak špatné. Ostatní očividně respektovali, že když si trojice důstojníků z nejvyššího vedení lodi rozhodne sednout sama, tak rušit je nebude dobrý nápad.
Servírka se objevila u jejich stolu, jakmile zasedli, a po objednávce dvou synthenolů a jedné kávy (pro Harryho – přeci jen potřeboval zůstat vzhůru) zase neslyšně zmizela.
„Občas si říkám, jestli vesmír kolem nás nezešílel,“ povzdechl si Harry. „A jindy si říkám, zdali jsem nezešílel já, protože přese vše si to všechno tak nějak užívám. Jiná galaxie, stará proroctví, nadpřirozené síly? Poprvé od návratu Voyageru domů si připadám jako objevitel ze starých časů Federace. Proč jsem se vlastně dával k diplomatickým sborům? To jsem chtěl o tohle vše přijít?“
„Protože tehdy sis myslel, že líná práce a pivní pupek je vše, co ti do konce života bude stačit,“ usmál se Sigi a kývnutím poděkoval servírce, která přinesla objednané nápoje.
„To sotva,“ zaškaredil se Harry. „Jen jsem asi potřeboval změnu od všeho toho adrenalinu. Jenže teď jsem rád zpátky ve hře.“
„Jste si vědomi toho, že tahle ‚hra‘ nás všechny může zabít?“ zeptala se Sam s úšklebkem.
„Prostá a nezábavná, jako vždy,“ rýpnul si Harry. „Proto většinou nemíváme vědce jako důstojníky. Pokud nejsou Vulkánci… Víš, že by ses na jednoho docela hodila?“
„Jo, a ty zase na byrokrata se štemplem,“ vrátila Sam úder a Sigi se zachechtal, čímž na sebe upoutal pozornost Sam: „A ty, ‚lesklý šašku‘, by ses hodil leda tak na kolotočáře…“
„Přímo do srdce,“ zahuhlal Sigi a chytil se za hruď a teatrálně sehrál infarkt včetně posmrtného ztuhnutí na židli s vyplazeným jazykem.
„Fajn,“ řekla Sam. „Teď když jsme se zbavili kolotočáře, můžeme si vážně promluvit ne?“
„Lesklý šašek je pro,“ probral se Sigi z hrané smrti.
„Začínám mít pocit, že všechno se na Terry hrne jako rozjeté náklaďáky,“ řekl Harry. „Pokud jí od nich trochu neulehčíme, celá se sesype. A to nesmíme připustit. Ona je ústředním článkem téhle výpravy a ona vše drží pohromadě. Bez Terry jsme ztracení. Vím, že to tak nevypadá, ale je to tak…“
„Cítím to podobně,“ přikývla Sam. „Přesto, že vlastně ještě nikam přesně nemíříme, ona udává směr. A události kolem ní taky tak. Harry má pravdu. Nesmíme nechat Terry podlehnout. I kdyby nás sama nedávno nepožádala, nyní bych navrhla, abychom na ní dali pozor. A nejen před vším tím, co na ni čeká venku, ale i před ní samotnou.“
„Já vím, že Terry dokáže být naivní a tak trochu moc dobrácká, ale tohle mi zní moc silně,“ řekl Sigi a zvážněl. „Neříkám tvýmu návrhu ne, ale nebudu dělat Terry chůvu. To si od nás nezaslouží.“
„Chůvu přímo ne, jen… na ni dohlédnout, aby neudělala nějakou pitomost, která by jí zničila a ona by si přitom myslela, že to dělá pro nás a pro posádku,“ řekla Sam tichým hlasem. „Sigi, já jsem viděla tyhle typy. Klidně skočí do nádrže žraloků, když si bude myslet, že tím všechny spasí. Ve chvíli nouze nemyslí vůbec na sebe. Ona je ten druh člověka, který si myslí, že jejím odchodem vesmír moc neztratí. Harry, nemýlím se, když řeknu, že moc přátel mimo loď nemá a vážnou známost taky neměla?“
„Ne, co si já pamatuji tak opravdu ne,“ řekl Harry smutně. „Asi to bude vážně pravda. Pamatujete ten pohled nahoře v kajutě? Já ji znám dost dlouho, abych věděl, co se za těma jejíma očima honilo. Ona vážně pomýšlela na to, že od nás odejde, aby na nás netahala své pohromy.“
„Panebože,“ vydechl Sigi. „Ví vůbec, že bychom ji nenechali?“
„Ona to ví, a proto se tak nerozhodla,“ řekla Sam a poklepala Sigiho po rameni. „Ví, že na nás a na svou posádku obecně se může spolehnout. Stejně jako si dokáže připustit svou ‚nedůležitost‘, stejně tak si dokáže připustit své slabiny. Proto nás v první řadě požádala o pomoc a proto také potřebuje lidi, kteří by jí pomohli vyklestit cestu vpřed. Ale hlavu vzhůru. Mám pocit, že se to jednou zlepší. Zdá se mi, že tahle mise konečně dodává Terry nějaký smysl života, který doteď postrádala. A taky bychom jí měli pomoci s tou vybájenou samotou.“
„Jako najít jí přítele?“ zhrozil se Sigi.
„Jen to ne,“ zasmál se srdečně Harry. „Některé věci se musí nechat běžet samy. Sam určitě myslela, abychom tu pro ni byli my. Tím, jak se mění, se zároveň stává zranitelnější. Myslím psychicky. A je na nás, abychom ji ochránili. Z posádky nejspíš nebezpečí nehrozí, ale tam někde venku může být někdo, kdo její dobromyslnosti a otevřenosti zneužije. A to pak nedopadne dobře pro nikoho. Sice nejsem psycholog, to by musel říct přesně Andy – pokud by byl ochoten porušit svá profesní tajemství – ale Terry má v sobě ještě něco jiného. Stejně jako tady Sigi je pod povrchem jiná, ale na rozdíl od pana ‚kolotočáře‘ to v ní spí nevyužito. Ale věřte mi, mstící Terry půjde přes mrtvoly. Ona není ten typ, který by vybouchl žárem nenávisti. Naopak její peklo je mrazivá pustina, která sežehne všechny, kteří stojí proti ní. A to nechci. Nevinná a usměvavá Terry je mým kapitánem, nikoliv smrtící kobra. Na to máme Gorrovy pěšáky z Aury.“
„Hmmm,“ zamumlal Sigi a podrbal se na bradě. „Já dr. Freud sice nejsem, ale tak nějak instinktem s tebou souhlasím. Ano, postaráme se o ni. A na to se napijem,“ dodal a pozvedl sklenici. Harry a Sam se okamžitě přidali.
„Na Terry. Nevinnou a usměvavou,“ řekl Sigi a vyprázdnil do sebe obsah své sklínky. „Fajn. Když jsme si tohle vyjasnili, potřebuju vědět ještě jednu věc. Co je sakra ‚kolotočář‘?!“

Askeron, galaxie Pegasus
„Fajn, tohle byl pátej,“ křikl Oranžový Bedrník do headsetu, když keř sotva dva metry od něj vzplál nepřirozeně modrým plamenem. „A ten poslední měl zřejmě dost rozumu na to, aby si proti mně vzal pulzer místo stunneru.“
„Pane, navrhuji, že sestoupím na nižší orbitu, ať mohu rozlišit jednotlivé wraithské známky života,“ ozval se mu ve sluchátku počítačem syntetizovaný hlas.
„Zapomeň!“ křikl Bedrník do headsetu hlasitěji, než zamýšlel, čímž na svou pozici upozornil Wraithy. Kolem kmene stromu, za nímž se skrýval, prosvištělo několik omračujících výbojů a jedna jiskřivá koule plazmy z pulzeru. Druhý výstřel z této zbraně vybuchl přímo na kmenu stromu a jednoduše ho tak podťal. Bedrník automaticky vyskočil, aby se vyhnul padající koruně stromu, čímž se ale vystavil palbě na volném prostranství. Reflexivně sáhl do zásoby svých vnitřních sil, vyvolal iluze a rozběhl se pryč. Wraithi očividně znejistěli, ačkoliv to nebylo poprvé, co proti nim tento trik použil. Místo jediného běžícího cíle tam najednou měli celý tucet stejných postav, každá běžící jiným směrem. Chvíle klidu trvala ale jen pouhou vteřinu, než po běžících postavách začaly létat výstřely. Pokaždé, když byla některá postava zasažena, prostě zmizela. Wraithové očividně doufali, že trefí toho pravého, než stihne najít nový kryt. Bylo to od nich asi to jediné, co mohli dělat, ledaže by měli s sebou svou pověstnou plazmovou demoliční čtyřhlavňovku, která by celé prostranství před branou srovnala během dvou výstřelů. Touhle zbraní ale očividně nedisponovali, takže byl Bedrník bez starostí. Ani jedna z běžících postav nebyl totiž on. Nebyla to tak ani neviditelnost, jako potlačení vnímatelnosti své osoby. Pokud by tu pobíhal sám, nebylo by to nic platné. Takhle v davu, byť iluzorním, byl téměř nepostřehnutelným. Nakonec se mu podařilo doběhnout k bráně a skrýt se za jejím tělem. Odtamtud pak s potěšením zpozoroval, že dvojici jeho dvojníků se podařilo dosáhnout druhé strany mýtiny, čímž Wraithy odlákali pryč od jeho současné pozice.
„Pane?“ ozvalo se mu ve sluchátku.
„Jsem v pořádku, Humbarte. A ne, zůstaň pěkně nahoře. V atmosféře maj příliš moc sond. Teď když o mně ví, budou po tobě pátrat. Nezapomeň, ty jsem tam jako moje prodloužené oko, tak se drž z problémů, jinak toho moc neuvidíš. Však proto jsem šel bránou, zatímco ty jsi to vzal h-prostorem.“
„Samozřejmě, jen upozorňuji na možné taktické variace.“
„Tak mi příště pro příště takticky připomeň, že si šokové granáty mam brát i na průzkumné mise.“
„Jistě… pane, detekuji nadměrně zvýšenou aktivitu wraithských jednotek a vozidel kolem cílového zařízení.“
„Divil bych se, kdyby ne. Však jsem se jim pěkně ukázal… sakra, kdo by čekal, že bránu na utajované planetě bude hlídat tolik pěšáků?“ ucedil Bedrník a překontroloval nabití antického blasteru. Sice ho před misí dobíjel, ale ta věcička byla stará tolik tisíciletí, kolik bylo jemu let. Bohužel to byla nejlepší z antických zbraní a po celé galaxii existovalo jen několik kusů. Antikové na Atlantis je prý vyvinuli krátce předtím, než se vydali cestou povznesení. Pak jejich výrobu opustili a stavěli jen zbraně nutné pro svou osobní ochranu. A zbrojní pokrok v ostatních městech se tomu atlantiskému rovnat nemohl. Proto bylo téměř nemožné sehnat do téhle věci náhradní díly a většinu si musel Bedrník vyrobit improvizovaně ručně. A navzdory bedrníkových geniálnímu umu v oblastní antických technologií to už nebylo ono. Zbraň se dokázala výjimečně bez důvodu v okamžiku úplně vybít a nyní fungovala jen na zlomek svého původního výkonu. Ne, že by Bedrník někdy viděl tuto zbraň fungovat na plný výkon, ale i onen zlomek stačil k děsivým výsledkům. Ne nadarmo Humbart blaster označoval jako ‚příruční zbraň hromadného ničení‘ (Bedrník si nebyl jistý, zda jde o pokus o žert či to Humbart vyhrabal v některém ze zapomenutých archivů na planetě XYZ). Naštěstí dnes měl blaster dnes svůj lepší den, takže šokové granáty asi potřebovat stejně nebude.
„Pane,“ ozval se opět Humbart. „Po podrobném průzkumu známek života jsem v komplexu zařízení objevil blíže nespecifikovatelný počet lidských známek života.“
Bedrník zdvihl prudce hlavu. „Podle zpráv Sokola má být tohle zařízení výzkumné. Žádní vězni.“
„Přesto zachycuji střídavě po celém komplexu roztroušené známky života, pane.“
„Počet?“
„Nedá se určit. Mám sestoupit na nižší…“
„Ne,“ skočil mu do věty Bedrník. „Už jsem řekl!“
„Jistě, pane. Nicméně takto nemohu přesně určit povahu a polohu oněch známek života.“
„S tím se budu muset smířit. Kontaktuj mě, pokud se něco změní,“ řekl Bedrník a vypnul spojení. Pak opatrně vykoukl zpoza brány.
Wraithové už přestali ostřelovat kus lesa, kam zmizela dvojice jeho iluzí a nyní obezřetně přecházeli mýtinu před bránou. Bedrníkovi bylo jasné, že lepší příležitost se nenaskytne a zamířil blasterem. Wraith uzavírající skupinku se zarazil. Možná si všiml kradmého pohybu za bránou či ho možná upozornil náhlý záblesk světla odražený od Bedrníkovy zbraně. Stejně ale bylo už pozdě. Wraith se sotva stačil otočit bedrníkovým směrem, když ho do hrudi zasáhla jasně stříbřitá tečka. Wraith i prakticky celá mýtina explodovala bělostným ohněm. Bedrník sice stačil zavřít oči, přesto byl několik sekund naprosto oslepen. Když nakonec dokázal normálně vidět, zkontroloval pohledem mýtinu. Tam kde původně stál zasažený Wraith, nyní zel kráter o průměru dobrých pět metrů a hloubce tří metrů. Všichni Wraithi se prakticky vypařili a zbytková energie výbuchu ještě zvládla zapálit les na obou stranách. Bedrník trochu zalitoval založení lesního požáru, pak si ale připomněl, že kromě Wraithů tu není žádný humanoidní život. Tedy ještě krom oněch záhadných lidských známek života v Mihalově výzkumném zařízení. Rychle proto vyrazil.
Běžel snad deset minut, když nad vrcholky stromů konečně začaly prosvítat šedavé zdi výzkumného komplexu. Podle plánů od Sokola měl v podstatě několik možností, jak proniknout dovnitř. Asi nejsnazší by bylo použít šachtu pro odhazování pevného odpadu, ale Bedrník nechtěl, aby ho náhodou zrovna odhozený kus šrotu praštil do hlavy, a proto se raději rozhodl jít vrchem, přes střešní depo hlídkových letounů.
Nakonec dorazil na kraj lesa a od vysokých zdí komplexu ho dělilo jen sotva pět set metrů. Wraithové proudili hlavním vchodem ven i dovnitř zařízení a chovali se daleko víc vyplašeně, než by čekal. Asi je zničení hlídky u brány vyděsilo více než méně. Bedrník si rozhodně nehodlal stěžovat. Čím víc jsou rozrušení, tím líp bude jeho narušení vnímatelnosti fungovat. Sáhl proto k opasku a vytáhl pár šplhacích rukavic s gravimagnetickými ploškami…
„Pane?“ zapraskalo mu v headsetu.
„Ano, Humbarte?“
„Ty lidské známky života zmizely až na jednu. Ta se nachází sto metrů od severní zdi komplexu.“
„Dobrá, podívám se na to. Nějaká aktivita uvnitř komplexu? Něco, co by vysvětlilo, proč ti známky života zmizely?“
„Zachycuji narůstající energii subprostorového víru, nicméně pravděpodobně jde o další test pokusného zdroje energie. Vše ostatní v normě.“
„Fajn, zůstaň ve střehu. Konec.“
Takže změna plánu, pomyslel si Bedrník a zase schoval šplhací rukavice. Lidský život měl pro něj vždy přednost před sabotáží výzkumného zařízení. Koneckonců, už nejednou se ukázalo, že jediný člověk dokázal Wraithům zkřížit plány víc, než ztráta jednoho komplexu. Vrátil se tedy kus zpět do lesa a začal obcházet komplex. Hlavní vchod byl na západ, ale komplex byl obrovský. Musel si pospíšit, protože nemohl vědět, co mají Wraithové v plánu s oním člověkem. Věděl, že na sever od komplexu les ustupuje, ale to se rozhodl řešit až potom. Napřed se tam musí dostat.
Brzo se zastavil na okraji lesa a před sebou měl severní stranu komplexu. Dobrý kilometr před sebou zahlédl skupinku Wraithů a někoho, kdo rozhodně Wraith nebyl. Rozeznal dlouhé blond vlasy, pravděpodobně žena. Žena byla očividně na živu a někam skupinku vedla. Určitě pod nátlakem, protože nejednou byla postrčena k větší rychlosti. Bedrník automaticky vyloučil použití blasteru a místo něj vytáhl obyčejnou genijskou dvouhlavňovou pistoli. Pokud budou Wraithové pořád mířit na sever, pryč od komplexu, a tedy i částečně pohledem pryč od Bedrníka, má šanci dostat se k nim nepozorovaně natolik blízko, aby mohl bezpečně zamířit. Zhluboka se nadechl a vyrazil.
Sto metrů, dvě stě metrů…
„Pane! Ta subprostorová energie uvnitř komplexu není z pokusného zdroje.“ Ozval se mu ve sluchátku Humbart. „Je naprosto mimo stupnici a roste exponenciálně. Pokud se nezas…“
Zášleh energie přerušil Bedrníkovo spojení s Humbartem. To mu ale blesklo hlavou jako vedlejší myšlenka. Celý komplex po jeho pravici totiž prostě zmizel. Jediný slabý záblesk zeleného světla a zdi se rozpadly na prach, který se ihned poté rozložil na subatomární částice. Zbyla jen obrovská plocha posetá děrami původních sklepení a skladišť. Ale nebyl jediný, kdo si toho všiml. Skupinka se zajatcem před ním se obrátila zpět a pak začal jeden z Wraithů zuřivě gestikulovat na zajatce. Bedrníkovi došlo, že právě zajatec má nějak prsty ve zmizení celého komplexu. Opět se rozběhl.
Takřka okamžitě nato zaslechl darty, ale nezastavil se. Jen se ohlédl přes planinu, kde předtím stálo zařízení, a spatřil, jak darty nabírají do transportních paprsků skupinky Wraithů. Podle toho, kolik jich bylo, musela přežít většina z osazenstva komplexu, tedy pokud se zpravodajci nemýlí. Což by dnes nebylo poprvé, pomyslel si kysele. Náhle se jeden z dartů otočil a zamířil k Bedrníkovi. Vlastně přímo ne k němu, ale ke skupince, kam sám mířil, uvědomil si s mrazením v zádech. To nemohl dopustit! Ten zajatec byl jediná osoba, která mohla vysvětlit vše, co se tu před několika okamžiky stalo, a on si ji prostě nemohl nechat proklouznout mezi prsty. Sáhl pro blaster a zastavil se. Sáhl do své mysli a nahlédl.
Dart se v letu jakoby protáhl do dálky, do pozic, ve kterých bude, pokud nějak nezmění směr letu. Bedrník vybral bod, který byl v trajektorii letu dartu jeho pozici nejblíže a soustředil se na něj. Zdánlivě se nic nedělo, jen dart se neustále ve vyznačené dráze přibližoval. Byl už téměř u bedrníkem vybraného bodu, když ruka maskovaného muže vylétla vzhůru a směrem onoho bodu vystřelila trojici zářivých bodů. Bedrník vždy takto vystřelil třikrát, kdyby se náhodou chybil, ale tentokrát by to ani bývalo nebylo třeba. Střely dopadly rovnoměrně do zadní třetiny letounu a ten se okamžitě změnil v kouli bílého ohně. Jediné, co přežilo, byla špička dartu, kterou setrvačnost stihla odnést ze zkázy.
Bedrník ani nezkoumal, zda se nějaký letoun nechystá pokusit o to samé, protože si ho wraithové před ním konečně všimli. Byl od nich ještě polovinu kilometru, ale oni přesto začali pálit ze stunnerů. Zaklekl a vytáhl svou genijskou dvouhlavňovou pistoli. Zadoufal, že mu zbývá dost psychických sil, a nahlédl. Wraithové stáli na místě, ale stejně měl dost proměnných, se kterými počítat, protože kulka byla fyzická. Na rozdíl od energie blasteru byla poslušná mnohem většímu spektru fyzikálních zákonů. Bedrník náhle viděl směr i sílu větru, hustotu vzduchu, gravitaci a další fyzikální okolnosti, které ovlivní směr letu kulky. Před očima se mu objevily trajektorie k hlavě každého z pěti Wraithů. Ruka mu opět jako před chvilkou vylétla vzhůru a stiskla spoušť.
Prst stiskl spoušť jen dvakrát, když Bedrník přes zbraň zahlédl další z omračujících pulzů. Na rozdíl od svých mnoha sourozenců, kteří již neškodně prolétli kolem skrčené postavy Bedrníka či mířili stranou, tenhle se neomylně přibližoval přímo k němu. Zorničky se mu poznáním rozšířily, ale v těch myslí neměřitelných zlomcích sekundy nemohl nic dělat. Prst ještě stihl zmáčknout spoušť potřetí, když omračující proud částic pohltil bedrníkovo tělo, zbraň mu vypadla z ruky a pohled se mu rozmlžil. Zvládl stále zaznamenat trojici bezvládně padajících postav a zbylé dvě, které zůstaly na nohou, zbraně stále ještě střílející. Dvě? Po zajatci nikde ani stopa… pak už padl obličejem k zemi.
Vědomí ho plně neopustilo, ale dokázal dostat cit jen do půlky paže, když mu do malého použitelného výseku pohledu vstoupily dva páry odporně páchnoucích bot – takže ani čich ho neopustil, pomyslel si kysele. Jedna z bot ho kopnutím převalila na záda a on pohlédl do tváří svých pokořitelů. Nikdo nikdy neřekl, že by se Wraith mohl tvářit vesele, ale nepřátelský výraz by byl pro tuhle dvojici ještě silným eufemismem. Tihle dva byli na pokraji toho, vrhnout se na něj a holýma rukama ho roztrhat na malé kousíčky. Berdníka zřejmě nepovažovali – správně, ale to mu moc platné nebylo – za původce dnešních trablí, tedy těch velkých. Byl ale poslední kapkou a taky někým, na kom si mohli zlost vybít. Naštěstí na něj hleděli a vrčeli dost dlouho, aby dokázal dostat cit i do zbylých končetin. Kdyby jen dokázal zkroutit ruku a dostat se tak nenápadně k noži za opaskem…
Náhle ucítil v hlavě píchnutí. Nikdy nevěděl, co to přesně znamená, ale bylo varování, že se karta obrací. Pustil nůž z hlavy a vycenil na své protivníky zuby v triumfálním výrazu. Dvojice Wraithů se na sebe podívala, když v tom je najednou srazila k zemi rozmazaná šmouha. Tam, kde v jednom okamžiku stáli oba Wraithové, najednou se objevila sympatická mladá blondýna s dvojicí stunnerů přes rameno (Bedrník se ani nemusel ohlížet po bezvládné dvojici na zemi, aby věděl, kde je vzala). Žena byla oblečena do volných kalhot po kolena, košile, rukavic bez prstů a vlasy měla obvázané širokou stuhou. Vše v černé barvě, jakoby její šatník jinou neznal. Bedrník si ale stěžovat nechtěl, především ta stuha příjemně kontrastovala se světlým odstínem vlasů. Co ho ale zaujalo, byla jediná nečerná součást oděvu jeho zachránkyně. V podstatě to ani nebyl oděv, spíš zařízení… bezpochyby zařízení… a antické. Žena je měla nasazena z vnější části rukou mezi zápěstím a loktem. Jen tak bez pomoci tam držely a Bedrník se snažil prohrabat paměť, protože tohle určitě už někde viděl! Žena se mezitím na něj usmála takovým tím roztomilým způsobem, který i z její celkem obyčejné tváře dokázal udělat krásnou.
„Ahojky hrdino… zdálo se, že jsi potřeboval trochu pomoct…“
Berdník přestal přehazovat paměť a konečně se mu podařilo nadzdvihnout se na loktech.
„Říká někdo, kdo před chvilkou sám byl hostem těchto gentlemanů…“
„Tohle?“ pohodila žena hlavou. „Řekněme, že tyhle udělátka trošku zlobí,“ řekla a poplácala své náloketníky. „Ale nic překvapivého, vzhledem k tomu, že teprve trocha techniky mých lidí to dokázala zprovoznit.“ Načež vytáhla malou trubičku a jejím modře svítícím koncem přejela po jednom ze zařízení. Pak ji zase schovala. Bedrník zpozorněl. Tohle nebyla antická technologie… a pokud dokáže tak snadno ovládat antické přístroje, dostal by Kruh do ruky konečně něco, čím by dokázal zvrátit tisíciletí technické stagnace. Tuhle ženu musí stůj co stůj přivést na jednu ze základen Kruhu…
„A co to umí?“ řekl, aniž by odhalil své myšlenky.
„Copak? Nepostřehl jsi můj příchod?“ odvětila mu vesele, načež zmizela jako rozmazaná šmouha. Ani ne za úder srdce se vrátila a místo dvou stunnerů jich měla na rameni pět. A u pasu dvě wraithské dýky. To Bedrníkovi stačilo. Sice si hned nespojil způsob jejího entrée s těmi náloketníky, ale teď už si vzpomněl. Tu zprávu četl sice dávno, ale stále si pamatoval na článek o zařízení na znásobení lidské rychlosti, síly a metabolismu obecně. Alespoň tohle kdysi Antikové zamýšleli. Dobrovolníci Kruhu, kteří nalezená zařízení testovali, nicméně skončili jako kaše tkáně, kde se každá buňka pohybovala jinak rychle. Proto rychle návleky skončily v nejzazším trezoru Kruhu… Zřejmě ale ne všechny. Tahle ale stála před ním v jednom kuse. Bedrníkův obdiv k ní stoupl, stejně ale tak i potřeba získat ji na stranu Kruhu.
„Musíme se odsud dostat. Tady jsme dost na ráně,“ pronesl Bedrník a pokusil se vstát.
„Není třeba… kromě těchhle dvou v limbu jsme sami. Podívej se sám,“ dodala a s lehkostí naprosto neodpovídající její postavě (ale zato odpovídající specifikací návleků) ho zvedla na nohy. A měla pravdu. Tam kde předtím pobíhaly houfy wraithů, nyní nebyl nikdo. V dálce ještě zahlédl obrysy dartů, unikajících k bráně.
„Ale jak…?“ hlesl při pohledu na vymazanou budovu wraithského výzkumu. Až teď si uvědomil hrůznost toho, co se stalo. Nikoliv rozsahem, ale lehkostí a způsobem, jakým byla budova zničena. „To ty?“
„Realitní bomba,“ pokrčila žena rameny. „No nedívej se na mě takhle… někdo je musel zastavit.“
Bedrník ze sebe pomalu sundal její ruce, protože cítil, že stát může již sám. „Humbarte?“ zkusil vysílačku.
„Tohle ti teď fungovat nebude,“ ušklíbla se žena a znova vyndala svou podivnou trubičku. Svítivý konec strčila k jeho uchu. Pískotem vysílačky mu zazvonilo v uchu. „Kruci,“ křikl a strhl od sebe ženinu pomůcku. „Příště mě varuj,“ zamračil se, ale hned zpozorněl, když v uchu uslyšel známý hlas.
„Pane, jste naživu?“
„Díkybohu, Humbarte… máš nějaká smysluplná data o tom, co se tu stalo?“
„Data ano, smysluplná ne… alespoň ne zatím.“
„Dobře, co Wraithové?“
„Všechny jejich letouny se buďto již evakuovaly branou, nebo jsou na cestě k ní.“
Bedrníkovi zamávala jeho zachránkyně rukou před nosem. „Hele, ráda bych tu stála a pozorovala, jak se bavíš s kumpánem, ale už musím běžet.“
„Počkej,“ chytil ji Bedrník za ruku. „Co jsi zač?“
„Já?“ usmála se. „Já jsem Jenny, těší mě.“
„Přidej se k nám,“ vydechl Bedrník, protože tak narychlo ho žádný verbovací slogan nenapadl.
„K vám? K vám, co na vše střílíte a neobejdete se bez velkých výbuchů jako před chvílí ten dart? Ne díky, to není můj styl.“
„Ehm,“ odkašlal si Bedrník a posunkem ukázal k zarovnané zemi, kde stávala budova.
„Čisté a efektivní!“ urazila se Jenny. „To je třeba nemít v hlavě testosteron, aby se dal cíl odstranit bez kilometrového kráteru?“
„Tak jsem to nemyslel… Kdybychom měli to, co ty, mohli bychom být efektivní jako ty…“
„Nebo byste to předělali na něco, co bouchá ještě víc… promiň, ale střílení a zabíjení není můj styl.“
„Nic proti, ale tam musela zařvat spousta wraithů…“
„Cestou ven jsem spustila všechny poplachy, co měli,“ pokrčila rameny. „Jestli zemřel byť jen jediný, tak s tebou půjdu kamkoliv…“ ušklíbla se kysele.
„Tak nějak vážně nechápu tvé principy… zase jsem nemyslel, že bys je musela všechny ušetřit. Přeci jen jsou to wraithové…“
„No jo no… chlapi,“ povzdechla si Jenny. „Dá se fungovat i bez zabíjení, ne?“
„A co teda děláš ty? Máš teď přeci u sebe slušnou řádku zbraní pro malý přepadový oddíl.“
„Ne každý má zdroje jako já… tohle je pomoc potřebným. Na obranu,“ dodala a na obličeji se jé objevil nadšený výraz člověka, který ví, co dělá a především ho to baví.
„A co teda ty?“ zopakoval Bedrník otázku. „Jak do toho zapadáš ty?“
„Zachraňuju planety, chráním civilizace a strašně moc utíkám…“ pronesla a byla pryč.
Ne! Bedrník ani nepřemýšlel a rozběhl se za ní. K jeho překvapení Jenny stačil. Ne proto, že ona by byla tak pomalá, ale protože on byl tak rychlý! Během vteřiny uběhl snad kilometr, ale pak vyčerpáním psychických sil padl k zemi. Tohle rozhodně bylo nové, řekl si v duchu, zatímco zhluboka oddychoval.
„Hum- Humbarte, pokud máš tam nahoře volno, sleť sem pro mě. A cestou sleduj tu holku. Tohle rozhodně není směr k bráně a Wraithové by tu nenechali nic přistát. Někde tu bude mít dočasný úkryt.“
„Jistě, pane. Jsem na cestě,“ zapraskalo mu ve sluchátkách. „Je třeba ještě poznamenat, že známky života té ženy se kvůli rychlosti jeví jako mnoho nezávislých známek. Není pochyb-„
„Že to v tom zařízení byla ona. Jasně, to jsem si taky domyslel,“ řekl Bedrník a zamyslel se nad svou předchozí větou. Wraithové by rozhodně nenechali nikoho přistát. Jenže stejně tak kruh pochyboval, že by se někomu podařilo zprovoznit náloketníky v takové formě, v jaké je Antici zamýšleli. Pokud záhadná Jenny dokázala druhé s antickou technologií, kolik práce by jí dalo oblafnout wraithskou v prvním případě?
„Pane, známka života té ženy zmizela,“ ozval se Humbart.
„Kde?“
„Třicet sedm kilometrů severo-severo-východně. Je tam nějaké pasivní protisenzorové pole. Dokud jsem průzkum nezamířil přesně na tu lokaci, nemohl jsem jej rozeznat od přirozeného okolí. Nyní rozpoznávám i sofistikované kompresní prostorové zakřivení.“
„Díky, měj oči na stopkách.“
„Kruci“, zaklel Bedrník, když přerušil spojení. Tolik techniky na jednom místě sotva znamenalo, že jde o dočasný úkryt. A dlouhodobá základna to také být nemohla… na zničení komplexu ji Jenny nepotřebovala. Zbývala tedy loď, jak se původně obával. Jeho myšlenky přerušil přílet jeho vlastní lodi.
Na válcovitém tělese lodi, na obou koncích zkoseném, šlo jednoznačně poznat antický design. Tomuhle typu lodí by podle bedrníkova názoru slušelo lepší pojmenování než ‚puddle jumper‘, které Genijové převzali od atlantiské expedice. Jenže tehdy žádný Bedrník na světě ani nebyl, aby se ho zeptali, proto nyní mlčel. Navíc, ani on sám si svou loď nijak nepojmenoval. Především proto, že by se to mohlo dotknout Humbarta uvnitř. Nyní tedy zmíněný Humbart lodí mistrně manévroval, dokud nezastavil metr od Bedrníka, pár čísel nad zemí s rampou otevřenou. Sotva Bedrník naskočil a chytil se výztuhy uvnitř, Humbart bez otázek a zavření rampy vystartoval vpřed k místu zmizení Jenny. Bedrník ze zvyku zkontroloval stav nabití na konzoli hyperpohonu a s potěšením zjistil, že nový naquadahový generátor (navržený Kruhem) je opravdu o stupeň účinnější než jeho genijský předchůdce.
Humbart se ani neobtěžoval zavřít rampu lodi, protože cesta byla záležitostí jen krátké doby. Bedrník proto sledoval ubíhající krajinu pod sebou, když se za ním znova ozval Humbart.
„Pane, špatné zprávy. Cíl zmizel.“
„Zmizel?“ křikl Bedrník, aby přehlušil svištění větru za sebou.
„Zaznamenal jsem krátké vzedmutí energie ve struktuře prostoru. To, co tam bylo, se v podstatě propadlo časoprostorem. Pravděpodobně jde o pohon na bázi skládání prostoru či jiné neinvazivní metody vyšších prostorových rozměrů.“
„Hm…“ zamručel Bedrník místo zaklení, které měl původně v plánu. Právě přišel o možnost, která mohla posunout válku s Wraithy na novou úroveň. Vlastně jednu ze dvou, opravil se, když si vzpomněl na zprávu od Ysery o lodi ze Země. Teď ale nemělo cenu litovat ztracené šance. Stále ještě měl původní cíl.
„Žádné stopy o tom, odkud ta loď přiletěla či kam zmizela?“
„Naprosto žádné, pane.“
„Dobrá Humbarte, otoč to. Letíme zpátky, jestli nenajdeme něco užitečného alespoň tam.“

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus
Terry seskočila z vyšetřovacího lůžka na ošetřovně, načež jí Doktor věnoval ještě jeden káravý pohled. Bylo poznat, že nejraději by ji tady zavřel na pozorování a klid na lůžku, jenže neměl naprosto žádná fakta, kterými by mohl svůj rozkaz podložit. Podle prohlídky byla Terry zdravá jako řípa a Doktor tak prostě musel kapitulovat. I proto se mu radši Terry neodvažovala prozradit, že se stále cítí trochu mimo. Jenže zase na druhou stranu, šestnáct hodin v kuse nebývá její obvyklá dávka spánku.
Terry ani nepřekvapilo, že hned za dveřmi z ošetřovny na ni čekali Harry a Sigi (Sam tentokráte chyběla), spíš se podivila tomu, že Doktor ještě Harryho neposlal do postele. Zřejmě měl Harry na Doktora lepší páky než ona. Koneckonců ho ale znal daleko dále než Terry. Pak si řekla, že odpočinout by měl poslat i Sigiho, protože oba vypadali ztrhaně. Navíc, na obou bylo poznat, že přiložili ruku k dílu, takže ani jeden nevypadal jako učebnicový příklad důstojníka Hvězdné flotily. Terry si řekla, že jakmile z nich dostane zprávu o momentální situaci, pošle oba spát, i kdyby si na pomoc měla vzít Gorrovo jednotku.
„Vida vida,“ začal Sigi. „Poprvý za posledních čtyřiadvacet hodin vypadáš líp než naše loď. Ale jen o kousek,“ dodal chvatně, když se na něj Terry zamračila. Pak Sigi rozhodil rukama, když mu došlo, že tím věci moc nepomohl.
„To, co chtěl náš prostořeký šéfinženýr říci,“ zachránil ho Harry, „je to, že loď je v podstatě plně funkční. Sice si to už nebudeme moct sprintovat tak jako předtím, hlavní strojovna je pořád mimo provoz a na trupu nám zůstane pár jizev, ale v celku jsme na tom dobře. Rozvody EPS jsou opraveny nebo přemostěny, pojistný okruh nahradily softwarové pojistky a už se podařilo uvést zpět do provozu gravitaci po celé lodi.“
„Takže už není nic, co by vyžadovalo akutní pozornost či opravu?“ zeptala se Terry.
„Sice ještě musíme bedlivě kontrolovat několik odečtů, ale nic, co by nemohli dělat podřízení, zatímco spolu mluvíme,“ pokrčil rameny Sigi, aniž by mu došlo, že Terry nahrál na smeč.
„V tom případě… jako kapitán vám oběma nařizuju jít okamžitě spát…“ Harry i Sigi začali něco mumlat, ale Terry jim zašermovala ukazováčkem před obličeji. „Půjdete po dobrém, nebo na vás pošlu Gorra!“ Oba dva se na sebe bezmocně podívali, ale vzdorný výraz jim zůstal. „Nebo Doktora,“ dodala Terry s úšklebkem.
„Prr… Nemusíš hned vytahovat zbraně hromadného ničení. My bychom šli i tak. Jen jsme chtěli dát najevo svá stanoviska,“ zatvářil se dotčeně Sigi.
„Vaše stanoviska jsou mi u přechodový komory,“ rýpla si dál Terry. „Moje uniforma přeci jasně říká, že jsem kapitán!“
„No jo no,“ pokrčil rameny Sigi v hrané rezignaci. „A pak že otrokářství zrušili před půl tisíciletím…“
„Tohle není otrokářství,“ opravil ho Harry. „Spíše něco jako… nevolnictví.“
„Tak to ti pěkně děkuju!“ ucedil Sigi. Pak se obrátil k Terry: „Může se tenhle nevolník zdekovat z dohledu?“
„Ne, dokud mi nepoví, kde je Sam.“
„Ta je v astrometrice. S Mekaghem se snaží dát dohromady nějaký základ místních map. A než se zeptáš, tak ano… ona se už byla vyspat,“ dodal Sigi.
„Fajn, rozchod do ubikací!“ zavelela, načež Sigi vysekl takovou parodii zasalutování, že Terry neudržela vážnou tvář. Sigi věděl, že tohle kolo vyhrál, tak se rozběhl chodbou pryč, aby se nedostalo na kolo další. Harry na Terry jen pokrčil rameny.
„Jakoby nevěděl, že kdybys chtěla, tak ho doženeš,“ řekl Harry s úšklebkem a rychlou chůzí se vydal za Sigim. Terry se zachichotala a pak vyrazila směr astrometrika…

Skvělý, Skvělý, Skvělý
Jen doufám, že máš v záloze i speciál na Silvestra

Hodně dobrej díl. Začíná to do sebe pěkně zapadat.

Toto je spoiler!!!:

Zdá se že Ysera měla všechno hodně dopředu naplánovaný. A navíc to vypadá že Daniels a ostatní "Návštěvníci" jsou spíš na obtíž a možná antikům nechtěně zkazí pečlivě připravenej plán.

Ak by si tým neporušoval autorské práva, tak to môžeš aj vydať.
Ďalšia výborná časť.
Len škoda tých prestojov.
Príjemné prežitie Vianočných sviatkov.

Zas už nějak mrtvo

Co takhle po víc jak půl roce další díl

Snad se dockame a nebylo na nas uplne zapomenuto.