Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Děkujeme za komentáře, omlouváme se za nevychytané věci, četly jsme to několikrát a asi se to nepovedlo všechno vychytat. Pokud jde o problém s oslovením tak, kdybychom nechávaly neustále jména Mac, Zuzana, George, Will, pak by vám vadilo neustálé se opakující jména. Podle mě, pokud jste přečetli všechny povídky od Mackenzie, pak by neměl být problém s oslovením: plukovník/Mac/Mackenzie/Blacková/ (co vím, ještě Ginny)/blondýna

maly dotaz: byl by další díl
moc se totiž tešímm

Já taky,pěkné povídky,očekáváme další

mi se to určitě líbí a děj je sice trochu zamotaný, ale rozhodně se v něm člověk neztrácí a aspoň je zajímavější a s oslovením teda problém vůbec nemám těším se na pokráčko

Kalispera ... tááákže jsem zpátky, ale mám pro vás špatnou zprávu. Povídka bude, až se vrátí i moje druhá polovička...což by mělo být, pokud si dobře pamatuju, 18. července ...takže možná ještě ten den, anebo den poté...kdo ví

Dave!: Kréta ani letos nezklamala ... jeli jsme pro změnu na západ od hl. města (Heraklion) a taky úžasné...dva výlety na dvě dokonalé pláže (na jeden jsme si půjčili auto, na druhý jsme pluli lodičkou )... jinak autem po cestě zpátky jsme se ještě stavovali do Chanie a jeden večer do Rethymna, které jsme měli asi 6 km...jinak tohle měla být naše odpočinková dovolená, ale myslím, že tyhle vlastně 3 výlety říkají něco jiného ...
to jenom, kdyby to někoho zajímalo

jenom mě maličko mrzí, že jsem zas nedopsala poslední dva díly povídky ...napsala jsem dvě věty
tak jenom doufám, že nám ještě chvilku čekat vydržíte a užíváte si prázdnin

Trošilinku závidím, ale s kľudným svedomím môžem napísať, že Ti to prajem. Ja som hlavne rád, že píšeš/te krásne poviedky.
a za

Mackenzie: Hlavně, že sis to užila, mě pro změnu letos padnul výlet do Říma (zatracení finančáci), snad se mi tam povede dostat příští rok

Tak mám za sebou první FF, jsem rád že sis Krétu užila Mac... Mě se tady plánována(ale nenaplánovaná ) cesta na jih pomalu rozpadá....
Uužž se moc teším až přijedu zmrzačenej z vody a zanořím svůj zrak do nové povídky, protože tohle léte je u mě kůlturní krize(nění na co koukat, co číst atd.).
Jinak, pročetl jsem si topicy o poslední povídce roku, mě nikdy nenapadlo že oproti ostatním máš povídku taaak dlouhou, však sem tech ostaních taky moc nečetl.... Takže palec nahoru a chuť do další tvorby třeba pak i mimo Last Ancient(s, je jich tam přece víc!).

Přesně, taky přeju hodně štěstí

Jak to vypadá s dalším dílem

bindina píše:

Jak to vypadá s dalším dílem

Mělo by být dnes nebo zítra, jestli se Moony dnes vrátit, nebo ne?

jop, přesně tak ....ale vidím to spíš na zítřek

dobré ráno ....tak konečně přichází další díl a tímto se omlouváme za menší zpoždění

Budoucnost si předurčíme sami, part 3

Rodney se ocitl sám v místnosti, tedy pokud nepočítal Emersona v bezvědomí. Teď se musel soustředit na důležitější věci, než na to, že zítra umře někdo, na kom mu záleželo. Po chvilce se dovnitř vrátila Mac. Hned po příchodu do místnosti se zarazila.
"Kde jsou?" vydechla.
"Pryč," knikl doktor a sedl si na zem.
"Pryč? Kde pryč, jak pryč?!" zavrčela.
Prudce se postavil a přišel k ní, "copak jste to nepochopila? Není jiná cesta ven! Nejste Terminátor, abyste zvládla celé město, nemáme neomezené zásobníky!"
"Neustále mě podceňujete, doktore!" štěkla.
"Já vás nepodceňuji, to nikdo z nás, ale víme, kde končí možnosti člověka i Antika," povzdechl si. "Stačí, abyste si chvíli nehlídala záda a je po nás. Zabíjí mě, je po vás...copak nechápete, kolik je možností?" Sedl si na zem a zahleděl se před sebe. Will se pomalu probíral.
"Nemáte ani tušení, jaké možnosti mají Antikové," rozčílila se. "Musíme je dostat pryč!"
"Tak mi řekněte jaké, kromě neskutečné arogance?" odeskl. "Antikové jsou taky jen lidi. Namyšlení, celou dobu, co jsem na Atlantis, po nich jen uklízím jejich chyby!"
"Fajn, končím, vzdávám to. Dělejte si, co chcete!"
"Tak mi řekněte, co dokážete!?" zakřičel na ni. "Něco co nikoho z nás neohrozí!"
"Budu kolem nás držet štít!"
Rodney na ni zoufale koukl: "Ale jak dlouho to vydržíte?"
"Tak dlouho, jak bude potřeba!"
"Jak dlouho?" ozvalo se ze země od před chvíli omráčeného doktora. "Jak dlouho dokud nepadnete vyčerpáním?"
"Jsem v pohodě, k hradbám určitě. A ještě mi zbydou síly." Oba dva na ni upírali pohled, chtěli vědět pravdu, ne to, co si nalhávala. Byla unavená, moc nespala. "Proč mi sakra nikdo nechce věřit!" nadskočila vzteky. Ani jeden neodpověděl. Rodney podal Willovi vodu a sedl si vedle něj. Skoro je propalovala pohledem.
"Zkuste na chvíli zapomenout na to, že jste Antik, podívejte se na to našima očima," hlesl Will.
"Ale já jsem Antik! Jsem Antik! To je ten rozdíl! Mám tu moc nás odsud dostat! Všechny!"
"Máte moc nás dostat za bránu, ale co pak, dokážete lítat?" hlesl Emerson. "Připusťte si, že nemůžete vydržet věčně. Teď nejde o to to zkusit, teď jde o to zvrátit tohle všechno. Navrátit to do původního dění. Oni to věděli, proto šli. Dostaneme se za hradby, spadne vám štít a je po nás...možná jsme pesimisti, ale v naší realitě se nám chyby vrací a jsou horší," pomalu se postavil. Přešel k blondýnce a vzal ji za rameno. Jenom na něho koukla. "Dali nám šanci to změnit," pousmál se a vzal ji kolem ramen. Donutil ji si sednout.
"Ale za svoje životy. Já vím, jaké to je se obětovat! Vím to, udělala jsem to několikrát."
"No jo, mrcha," ušklíbl se Rodney, "teď už se s náma nemusí táhnout a poslouchat naše dohady. Umře si dřív..." Žena zavrtěla hlavou. Nikdo už nepromluvil. Neměli chuť něco říkat.
"Nemůžeme je tam nechat!" zakňučela Mac. Nedočkala se žádné reakce. Pohlédla na ně. Emerson vypadal v klidu. Teda snažil se tak tvářit, za to McKay seděl jak hromádka neštěstí. "Takže co se teď bude dít?" zeptala se potichu. Nikdo se neměl k odpovědi. Nakonec se toho chopil Emerson. Podle něj bylo nejlepší se dostat teď na Atlantis. "Pustí nás?" hlesla.
"Myslím, že ano, kapitán není magor, myslím, že si to zjistila, předtím než by dělala ukvapené závěry."
"Tak bychom měli zjistit, jak odsud vypadnout," hlesla rezignovaně.
Psycholog pozvedl obočí: "Co takhle to zkusit hlavní bránou?" Mackenzie přikývla.
"Můžeme s odchodem počkat?" vložil se konečně do diskuze McKay.
"No můžeme," přikývla váhavě. Pousmál se a pomalu vstal. Chtěl se jít alespoň rozloučit. Mac koukla na Willa. Ten čekal, až jejich společník odejde. Pak si povzdechl. "Je mi to líto," zašeptala. Podíval se na ni.
"On to nese hůř než já," zamručel.
"Chodí spolu?" zeptala se přímo.
Zavrtěl hlavou, "ale nemají k tomu daleko, tedy neměli." Jenom přikývla a zamrkala. Pak si setřela jednu jedinou slzu, která jí stekla po tváři. Potichu si k ní přisedl a dal jí ruku kolem ramen.
"Jenže oba jsou tak tvrdohlaví, že by si to stejně nikdy nepřipustili."
"Tohle není fér," zavrčela tvrdohlavě. Pohladil ji po paži.
"Rozhodnutí každého člověka bychom měli respektovat," trochu se pousmál. "Budete tu chtít zůstat až dokonce, nebo odejdeme ráno?"
"Já ho nechci vidět umírat," zavrtěla hlavou. "Ale nemůžu ho tady nechat." Mlčel. Na tohle neměl co říct. "Co chcete vy?" zašeptala a aniž by si to uvědomila, přitiskla se k němu. Přitáhl si ji ještě blíž a pohladil po hlavě.
"Nechal bych rozhodnutí na vás dvou."
"Rodney chce zůstat a sám jít k bráně nemůže."
"Chtěl se jít jen rozloučit," broukl, "podle mého názoru." Povzdechla si. Zase mlčel. Věděl, že teď se stejně nehodí mluvit.
"Chci jít za Georgem." Beze slova vstal a pomohl jí na nohy. Doufal, že je k nim pustí. Pomalu sešli po schodech a vyšli před dům. Zamířili tam, kde doufali, že jsou cely.

"Jak myslíte, že to bude probíhat?" zeptala se Zuzana, když už byli nějakou chvíli potichu.
"Ve všem svém hrdinství doufám, že rychle,“ odpověděl George.
Rozesmála se, "to jsme dva." George se maličko nervózně pousmál.
"No tak," šťouchla do něj, "může být i hůř," šla k mřížím a vyhlížela do chodby, jako by na někoho čekala.
"Hůř?" zamrkal. "To mi řekni...pardon, řekněte, co může být horší?"
"Klidně mi tykej," mávla rukou, "na dlouho to stejně nebude." Otočila se k němu. "Horší může být vysán Wraithem a nebo se na něj přeměnit a pak zase nazpět, co já vím," rozhodila rukama.
"Ale aspoň bychom byli naživu," povzdechl si.
"Ale no tak, co byste ještě chtěl?" broukla. "Oni se možná taky nevrátí. Tam odkud jsem, tak zuří válka, o jednoho míň nebo víc, to nic nezmění."
"My právě jednu skoro vyhráli," hlesl.
"Pak je mi to líto," broukla. Sedla si na zem. Po chodbě se ozvaly kroky. Oba dva zbystřili. K mřížím rychle přišel muž. Kapitán od nich rychle odskočila a pak se zarazila. "Rodney?"
"Jsi v pořádku?" staral se.
Přikývla a nahrnula se taky k mřížím. "Odejděte co nejdřív, ano?" pousmála se. Zavrtěl hlavou, že to rozhodně nemá v plánu. Zavřela oči a promnula si je. "Prosím," knikla. "Budu v pořádku," usmála se. Snažila se ho ujistit, že to co říká, je pravda.
"Co kdybych zkusili to, co nabízí ta žena?" hlesl. Povzdechla si a natáhla k němu ruku přes mříže. Jen zavrtěla hlavou. Věděl, že to nejde. George to jenom sledoval. Chtěl taky někoho, kdo by za ním takhle přišel.
"Rodney," zašeptala Zuzana.
"Ano?" koukl na ni. Stále k němu natahovala ruku. Chytl ji za ni. Pevně ji stiskla. Přitáhla si ho až k mřížím a nějak ho přes ně objala. "Musí jít něco dělat!" tvrdohlavě zavrčel.
"Jediné," broukla a donutila ho, aby se na ni podíval, "co musíš udělat je," snažila se zadržet slzy, "že zjistíš, co se stalo a zabráníš tomu." Jenom na ni beze slova koukal. Usmála se. "Prosím," broukla a přitáhla si ho co nejblíže mřížím. George na to jenom vyvaleně koukal. Veškeré jeho naděje a ambice se právě vytratily. Nikdo mu nevěnoval pozornost.
K Georgově radosti se ozvaly další kroky. Taky se vrhl k mřížím. K jeho potěšení viděl, jak po chodbě běží Mac a za ní se loudá Emerson. Oba dva dorazili k mřížím. Mac skrz mříže objala George a pohladila ho po hlavě.
"Nevšiml sis nějaké cesty ven?" zašeptala mu do ucha. "Jakékoliv." Jen zakroutil hlavou. "Musí! Sakra!" zavrčela. Pořád si stála za svým. Jen si povzdechl.
"Odejděte, co nejdřív," zaznělo vedle nich.
"Ne," zavrtěl hlavou Rodney.
"Souhlasím," přikývla Mac. "Něco vymyslíme!" dodala přesvědčeně.
"Samozřejmě, že vymyslíte," přikývla Zuzana. Podívala se na George. Oba to věděli, tušili. Jistěže něco vymyslí...

Na malém náměstíčku uprostřed městečka se shromáždilo plno lidí, kteří netrpělivě čekali. Oslavy již dávno dosáhly vrcholu. Teď už jen zbývalo složit poslední oběť. Konečně uviděli ty, kteří jsou ochotni se obětovat jejich bohům, zemi i králi. Muž a žena šli za doprovodu stráží malou uličkou mezi lidmi, kteří jásali a provolávali slávu. Věřili, že k nim budou bohové štědří a letošní úroda bohatá. A bude jim trvat několik tisíc let, než jim dojde, že bohům je docela jedno, kolik obětí jim složí a co s nimi bude. Pomalu mířili k chrámu, kde u jeho vstupu čekali další tři lidé, kteří se už tak nadšeně netvářili. Dvě postavy se zarazily. Jejich doprovod nikam nespěchal, nechal je alespoň říct poslední sbohem. Muž i žena se povzbudivě usmáli a oba si sundali známky. Podali je svým společníkům. Pak se mlčky nechali odvádět do chrámu, kde už bylo vše připravené. Chrám byl postaven přesně pro tyto účely. Uprostřed celé velkoleposti se nacházel obrovský oltář, přesně pro dva lidi. První tam vešli lidé a potom tam přivedli dvě lidské oběti, které přivázali k oltáři. Jejich tři přátelé stáli nedaleko a byli mnohem bledší než ostatní. George i Zuzana mohli obdivovat krásu stropu. Neviděli na ostatní. Leželi pevně přivázaní za kotníky i zápěstí. Celý obětní kámen byl posetý drážkami a kanálky, které se jakoby slévaly do jednoho. Dav netrpělivě čekal na kněze, ten se však ještě připravoval. První pozdvižení bylo, když přišel jejích král a vládce. Teď nervozita stoupala. Každý už netrpělivě čekal. Od stěn se ozývalo netrpělivé přešlapování a šepot. Konečně přišel i ten, na nějž všichni čekali. Dav ztichl, skoro nedýchali. Muži u stěn vyloudili pomocí podivných nástrojů tenký a táhlý zvuk. V každém, kdo ho slyšel, to vyvolalo pocit strachu a paniky. Oba obětovaní se na sebe vyděšeně podívali. Netušili, co bude následovat. Skleněnými okny dovnitř pronikaly sluneční paprsky. Přestože hřály, nikdo je necítil. Kněz v bílém rouchu se postavil před obětiště. Pozvedl krátkou a bohatě zdobenou dýku. Dav zalapal po dechu. Bylo cítit napětí z každého. Dýka se zaleskla ve vzduchu. Mihla se a ozvalo se slabé syknutí. Zuzaniny oči se rozšířily poznáním. Zhluboka se nadechla. Zahleděla se do stropu. Pomalu spustila hlavu na bok, aby viděla na svého společníka, který taky pochopil. Bylo pozdě na cokoliv. Oba se pousmáli. Pomalu, ale jistě cítili, jak umírají. Nebolelo to. Jen cítili chlad. Žena pohnula rukou a vložila ji do mužovy dlaně. Ten ji jenom pevně stiskl. Jejich krev se smísila do jedné. Putovala pomalu kanálky, slívala se do většího a většího pramene. Pomalu kapala do velké mísy pod obětním kamenem. George se podíval na Zuzanu. Tolik se mu chtělo spát. Oči se mu klížily. Ona už je měla dávno zavřené. Ještě párkrát mrkla. Poslední, co si pamatoval, byl bezstarostný úsměv a zakalené zelené oči. Tón ustal. Dav se začal tlačit dopředu. Jakmile poslední kapka dopadla do zdobené mísy, tak ji kněz pozvedl. Chvíli ji nechal ve vzduchu. Napětí se prohlubovalo. Muž v bílém rouchu nechal ruce klesnout do výše očí a pak se napil. Mackenzie omdlela.

Ani si nepamatovala, co se pak dělo. Začala matně vnímat až pár metrů od brány. Podívala se na bláto, do kterého dopadli, když se tady ocitli a jak se u toho celkem bavili, i když neměli tušení, kde jsou. Zůstala stát a zabořila obličej do dlaní. Rozplakala se.
Cítila, že jí někdo objal kolem ramen a pomalu ji přiměl k pohybu. Slyšela otevření brány, nějaké zvuky, ale nepodívala se ani na cestu. Pomalu ani nevnímala, když prošla bránou. Netušila, kde se ocitli, ale vzduch tady byl jiný a studenější. Nevnímala tmu, která tam byla. Cítila zatuchlinu. Rozhlédla se kolem a matně poznávala obrysy. Stačilo, aby udělala další krok a v nejbližším okolí se rožnula světla. Stála na Atlantis. Ve městě, které milovala. Jenže něco tu chybělo. Žádný zvuk hlasů ji nevítal. Nikdo se po ní nesháněl. Přešla ke schodům a rukou přejížděla po zábradlí. Pak do něho kopla. Bylo jí jedno, jestli se rozpadne nebo ne. Stihla do něho kopnout ještě několikrát, dokud ji někdo neotočil k sobě a neobjal. Přestala se ovládat. Hlasitě se rozvzlykala a zhroutila se do náruče toho, kdo jí objímal.
"Oni nic neudělali! Nic! A kdybyste mě poslechli, byli bychom tady všichni!"bušila neznámému do hrudi. Neodpověděl jí. Prakticky nereagoval. Jen se několikrát roztřeseně nadechl. "Měli jste mě poslechnout," vzlykala. "Měli jste..."
"A mohli jsme zemřít všichni," přerušil ji někdo, "bylo to jejich rozhodnutí. Nikdo je nenutil." Neodpověděla, jenom se k tomu, kdo ji držel, přitiskla více. Nevěděla, jak dlouho se k němu tiskla. Bylo jí to všechno jedno. Chtěla jenom domů. Chtěla za svojí holčičkou, svým psem, svým přítelem a do svojí postele. Ale když tak nad tím uvažovala ten muž, co ji držel, by pro začátek bohatě stačil. Cítila, jak ji posadil na schody a pustil. Stočila se na jeden schod do klubíčka a koukala do prázdna. K uším jí dolehl nějaký šepot. Oba muži se snažili vyřešit jiné problémy. Párkrát se zhluboka nadechla a otřela si oči. Věděla, že se musí uklidnit. Prohlédla si známky, které se jí houpaly na krku. V duchu si slíbila, že udělá vše pro to, aby k tomu nedošlo. Posadila se a znova se nadechla. Vstala a vyšla za oběma muži.
"Tak co teď?" hlesla a v ruce svírala známky.
Oba na ni pohlédli, "teď," začal McKay, "musíme vymyslet, co dál."
"Aha," přikývla a rozhlédla se kolem. "Asi...měli bychom se asi trošku vyspat a odpočinout si." Oba přikývli. William rozdělal spacáky jak pro Mac, tak pro sebe. Rodney se ani nepohnul. Začal procházet antickou databázi. "Doktore," řekla jemně Mac, "máme hodně času. Nechte to na později." Ani na ni nepohlédl. Ignoroval ji. Koukla na Willa a pokrčila rameny. Vzal ji bokem.
"On spát nepůjde," šeptl. "Jestli chcete, můžem jít spát do vedlejší místnosti," broukl. "Pokud by vás rušil."
"Náš McKay mluví sám se sebou, tak by to možná bylo lepší," řekla potichu.
"Náš ne," trochu se pousmál a vzal spacáky, "ale myslím si, že by chtěl být raději sám ... nějakou chvíli." Starostlivě se na něj podíval. Jenom znova přikývla.
"Dobrou noc, doktore," hlesla. Neodpověděl a strnule zíral na obrazovku. Pomalu oba odešli do vedlejší místnosti. Emerson si hodil spacák vedle plukovníka a sundal si boty. Sedl si na něj a zíral do stěny.
"Možná jsme sem měli jít hned." Mac nic neřekla. Jenom vytáhla z vesty nějakou fotku a koukala na ni.
"Uvidím ji ještě někdy?" hlesla potichoučku. Nakoukl jí přes rameno.
"Vaše dcera?" Jenom přikývla a koukala na svoji holčičku, která seděla na svém poníkovi a smála se. "Možná ano," pousmál se. Dodával jí naději. Taky se na něho maličko usmála a koukala mu do očí. Měl je krásně modré. Podobné jejím. Neuvědomovala si, co dělá. Byla mu pořád blíž a blíž. Nějakým záhadným způsobem se přibližoval. Políbili se. Bylo jim teď jedno, co bude. Mac mu vjela rukou do vlasů a hladila ho v nich. Opatrně si ji položil na zem.

Vzbudila se až ráno. Na sobě neměla vůbec nic, jenom ji něco krásně hřálo. Brzy zjistila, že jí to něco objímá. Chytla ruku, která ji objímala a hladila ji. Přitiskla se blíž. Uslyšela zamručení. Otočila se a koukla na muže. Byl dávno vzhůru a usmíval se. Natočila se pohodlněji k němu.
"Dobré ráno, cizinče," pousmála se.
"Dobré ráno," úsměv jí vrátil. Pohladila ho po tváři a dala mu pusu na rty. Pusu jí vrátil a sedl si. "Dojdu pro snídani," ohlásil a začal se oblíkat. Stáhla ho zpátky a natáhla se pro vestu. Vylovila jednu z tyčinek a podala mu ji. Usmál se a zakousl se do ní.
"V noci...bylo to nádherné," řekla potichu a sklopila oči. Místo slov ji políbil.
"Jdu zkontrolovat McKaye," oznámil jí.
"Přijdeš ještě?" zajímala se. Přikývl, cvrnkl jí do nosu a vstal. Pomalu se vydal do druhé místnosti. Našel doktora sedět tak jako večer předtím a nepřítomně zírat do monitoru.
"Dobré ráno, doktore," pozdravil. Vědec jen zamručel. "Chcete snídani?" nabídl. Neodpověděl. Všiml si, že vědec svírá vojenské známky. Usmíval se. "Rodney," jemně ho poplácal po ramenu.
"Ano?" zamručel a podíval se na něj.
"Chcete snídani?"
"Jo," přikývl. Potřásl hlavou a poposedl si na židli. "To už je ráno?"
"Řekl bych, že ano."
"To je zvláštní," uchechtl se, "ještě před chvílí byl večer."
"Asi jste pracoval celou noc, že?"
"No, eh," broukl. "Asi ano," zase se usmál.
"Je vám dobře?" staral se William.
Pustil se do snídaně, "nikdy mi nebylo lépe," odpověděl s plnou pusou.
Druhý muž si sedl naproti doktorovy, který se cpal. "Nějaké novinky?" zabručel.
"Ne, ale pracujem na tom," zamručel McKay. Emerson se zamračil. Přikývl. Potichu se raději vytratil nazpět za plukovníkem.
"Co se děje?" zajímala se žena stále zabalená ve spacáku. Přisedl si k ní a začal ji bezmyšlenkovitě hladit po hlavě.
"Něco se děje s McKayem," vysvětlil. "Možná mu to ujelo, to nevím, ale mluvil v množném čísle."
"To je asi špatné, že?"
"Pokud by to pokračovalo, tak ano," podrbal se na hlavě. Přikývla.
"Co takhle se rozhlédnout po okolí?" navrhla. Přikývl a pomohl jí na nohy. Podala mu zbraň.
"Umíte s tím zacházet?" zeptala se.
"Za prvé, umíš a za druhé, jistě, že ano, nejsem žádná lama," šel do svého batohu a vytáhl svoji berettu. Jenom se usmála a svoji nabila. Vyrazili ze dveří. Nikdo kolem nebyl. Všude se rozléhalo podivné ticho. V půli jedné chodby cítila, že ji vzal za ruku. Podívala se na něho a ruku mu stiskla pevněji. Mrkl na ni. Zastavila se a přitáhla si ho k sobě. Nechápala, co to do ní vjelo. Měla přítele, kterého si měla zanedlouho brát, a rodinu a ona se klidně spustí s někým jiným. Jenže v téhle situaci to bylo docela jedno. Co na tom, že měla přítele. Ona ho už pravděpodobně nikdy neuvidí. Podívala se na muže vedle sebe a nesměle ho políbila. Usmál se a polibek jí vrátil. Pak se zamračil a šel někam dopředu.
"Co?" zašeptala potichu a nabila.
"Nic, jdu jen zjistit, jak je na tom ZPM," broukl. Usmála se a zavrtěla hlavou.
"Á chceš u toho společnost?" zeptala se nevinně.
"Můžeš," mrkl na ni. "Teď je důležité zjistit, kde a co a jak jsme." Vysvětlil. "Víš, jak tady kdysi byla ta pojistka, co město vyhoupla nahoru?" Samozřejmě, že to věděl jen z doslechu.
"Něco jsem o tom slyšela," přikývla.
"No, tak to by bylo fajn zjistit." Podrbal se na hlavě. "Pokud je tu pojistka zabudovaná, pak je tu i Weirová," změnil směr ke stázi a táhl plukovníka za ruku.
"Nebyla by na místě troška opatrnosti? Já jenom, že tady kromě nás může být, kdo ví co," podotkla.
"Jsme podle mě v minulosti, ne v budoucnosti, a když jsme sem přišli, nic tu nebylo. Navíc jsme tu sami. Co by tu žilo, zmutovaná plíseň?" řekl sebejistě. Tohle bylo to první, co McKay zjišťoval. Jestli jsou sami a pak se začal zabývat jinými věcmi.
„Dobře, budem tomu věřit." Poslušně capkala za ním. Jen zakroutil hlavou a došel před stázy.
„Fajn, v tom případě máme problém," zamručel a sledoval prázdnou komoru, kde podle všeho měla být doktorka Weirová v pokročilém stádiu stáří.
„Pravda," přikývla jeho společnice. "No my máme problém a Rodney nejspíš práci." Přikývl a rozhlédl se.
"No, to znamená, že bychom mu to měli říct,“ zabručel doktor jako medvěd. Souhlasila a rozhlédla se po místnosti. Nijak zvláštně nevypadala. Měla normální antický vzhled. Šedomodré stěny splývaly s podlahou a jediný jako by výklenek byla stáze.
"Nic moc tady asi nevykoukáme, jdeme?" otočila se žena na Willa. Zamručel.
"Je to tu docela strašidelné," uchechtl se po chvíli. Stěny tichounce sténaly a tmavé chodby lec koho děsily.
"Díky. Na to se celou dobu snažím nemyslet," špitla.
"Víš, že v naší realitě tu Petersonová byla sama zhruba týden? Tedy, nevím přesně kolik dní, ale začalo jí z toho hrabat," šeptl.
"Jak bych to mohla vědět?" opáčila. "Co se stalo?“
"Vědci zkoušeli nějaký přístroj, myslím na výrobu dronů," pokrčil rameny. Moc toho nevěděl. "Všichni, co byli přítomni, zemřeli, doktorka Weirová taktéž, až na kapitána, která jakž takž přežila." Odmlčel se a přemýšlel, co se tenkrát vlastně stalo. "Týden před Štědrým dnem," zamručel. "Trochu ironie, nemyslíš?" Jenom se smutně pousmála a přikývla.
„Je mi líto, co se stalo," broukla.
"Nemusí," broukl, "jsme ve válce, oběti jsou normální, myslím, že jedna smrt nikoho nespasí, prostě není, život jde dál.“ Povzdechl si. Jistě, jedna smrt nikoho ani nezachrání. Nejhorší na tom bylo, že umřeli všichni tak hloupě, avšak to nebyl zdaleka konec.
„Vím, co myslíš. My ve válce byli ještě nedávno," začala z ničeho nic. Mlčky jí chytil kolem ramen a zamyšleně pokračoval v chůzi. Oni válku rychle nevyřeší, možná na chvíli zmírní, ale nemají šanci. "Nechápu to," hlesla. Podíval se na ni s otazníkem v očích. "Jsme v minulosti? A ještě v jiné realitě? To znamená, že moje realita pořád existuje?" přemýšlela nahlas. S tímhle měla vždycky problém.
"Upřímně," broukl, "kde jsme, to se můžeme jen dohadovat," pomalu skoro došli až do řídící místnosti. "Podle kapitána ta kultura byla stará čtyři tisíce let. Není tu pojistka na vyzdvižení města. Můžem být i v budoucnosti," pokrčil rameny, "ale pravděpodobně jsme v jiné realitě," zamručel a sledoval McKaye, který běhal od konzoly ke konzole a něco si pro sebe brblal.

mno a další povídka (poslední část) bude až někdy začátkem srpna, protože tentokrát si jede válet šunky Mooony

Čakal som, že "odídu" všetci, ale ešte tento príbeh celkom neskončil a tak si počkám čo si na nás vymyslíte.
Veľmi slušné psycho, ale príbeh je napísaný dobre. sa na pokračovanie.
Nech sa darí a


P.S.: Šunky si idem váľať aj ja, tak máte čas vymyslieť dobrý koniec.
(Viem, že to viete zvládnuť.)

dost dobrý trochu depresivní ale to podle mě celou povídku oživí.Moc se těším na další díl