Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Mac: techn. průvodce ???? to jako u zájezdů budeš průvodkyně?? Nebo co si mám pod tím představit?

mno tak nějak ... na otočku přes víkendy do Chrovatska...vždycy sesbírám a odškrtám lidi po cestě tam, přečtu jim něco o Chorvatsku (poprvé, pak se to naučím, ale ted není čas ) a předám je delegátovi na místě...pak budu mít osm hodin pro sebe v Chorvatsku a pak zase s jinou grupou domů

Co takhle skončit ten dovolenkovej a řict kdy bude další díl

sgcatlantis: během příštího týdne

CO TO, včera že dneska a dneska že příští týden, to sou mi teda změny

jo to víš, brouku, holt Ostrava - Brno je velká vzdálenost a já se včera vrátila a mám toho celkem dost do školy...a může se stát, že ještě slovo a povídka bude až další pondělí

tramtadadáááá...další povíííídka já tam žádný spešl začátek nemám, ale Mooony má svůj, takže šupky dupky si to přečíst

viewtopic.php?f=27&t=4941&start=525

jinak povídka je dělená na 4 části a těžko říct, kdy jí bude konec, protože do doby, než si odfrčím na dovolenou, to skoro 100% nebude , ale aspoň se budete mít na co těšít

Budoucnost si předurčíme sami, part 1

Planeta vypadala jako každá jiná. Všude, kam oko dohlédlo, se nacházely stromy, skály, k uším doléhal zvuk potůčku a uprostřed toho všeho stála brána, která se právě s tichým zvukem otevřela. Z ní proletěly dvě postavy, snad rychleji, než obvykle, které skončily v blátivé louži přímo u brány. Kruh předků se za nimi okamžitě zavřel a nechal osamocené válet se v bahně. Ani jeden z příchozích se neměl k rychlému zvednutí.
„Dobře, řekněme, že jsme mohli přistát hůř,“ hlesla žena a koukala do nebe. Jednou rukou se šťourala v blátě.
„Hm,“ ozvalo se zaprskání vedle ní. Její společník se snažil vykašlat kus bahna.
„No tak… není to sice Atlantis," broukla, "ale je tu taky pěkně.“ Posadila se a koukla na svoje oblečení.
„Jistě, že není,“ povzdechl si podplukovník Winterson a snažil se vyplivat všechno bahno, které se mu dostalo do úst. „Jen mi vrtá hlavou, proč tu s námi není zbytek vědeckého týmu.“
„Koho to zajímá? Aspoň bude klid,“ protáhla se.
„Uvědomuješ si,“ zavrčel, „že jsme po cestě bránou z Atlantis na tuhle planetu ztratili asi pět lidí, že ano?“
Tady se Mac zamračila. „Co když jsou na správné planetě?“
George udělal neurčité gesto a stoupnul si. Pomohl své velící na nohy. Chvíli se rozhlížel. „Tedy podíval bych se okolo a pak...pak se uvidí, co ty na to?“
Mackenzie přikývla: „Co jiného dělat?“ Muž taky přikývl a oba se vydali prozkoumat okolí brány, moc se nechtěli vzdalovat. To, že jsou na špatné „adrese“, a to doslova, se dozvěděli tak, že už od začátku neviděli žádnou sondu. Jenže podle toho, jak planeta vypadala, tak se podobala té, na kterou měli jít, jen vypadala trošku „mladší“. Pomalinku se vraceli k bráně. Když ji měli na dohled, znova se otevřela. Přikrčili se za strom. Stali se svědky letu tří postav, které, jak oni, dopadly do bahna. Mackenzie se jenom ušklíbla. Byla ráda, že v tom blátě neskončili sami. Jak to vypadalo, všechny tři postavy se rychle zvedly. Za prvé moc dlouho se v tom nechtěly válet a zadruhé, pravděpodobně vojenská část začala zjišťovat situaci.
Mac koukla na George. „Půjdem tam, nebo počkáme?“ broukla.
Winterson jenom koukal na nově příchozí. „Myslím, že můžeme," zahučel. „To...“ zarazil se. „To není možné,“ vydechl.
„Co?“ koukla na něho a pak zase k lidem. „No to se mi snad zdá.“ Pokud si dobře pamatovala, tak s ženou, která se bedlivě rozhlížela po okolí a pravděpodobně si jejich krytí už všimla, protože neustále mířila na jejích stromokeř, měla menší nedorozumění. Teda pokud se jako nedorozumění počítá odhození přes půl chodby.
„Asi ví, že tu jsme,“ hlesla Blacková a koukala na tři postavy. „Vylezem?“ Jenže otázka byla poněkud bezpředmětná.
„Nechceme vám ublížit,“ houkla druhá žena a mířila na jejich křoví. „Ocitli jsme se tu náhodou, prosím vylezte, nerada bych střílela.“
„Ona by nerada střílela," uchechtla se plukovník. „Tak jí budem věřit.“ Pomalinku s rukama nad hlavou vylezli ze svého úkrytu. Místo vlídného slova uslyšeli.
„Super, tak to jsem mohla klidně střílet.“
Mac se jenom zamračila. „Taky vás ráda vidím, kapitáne.“
„Já vás taky,“ broukl George, „ale na rozdíl od ní to myslím upřímně.“ Zuzana se zdržela komentáře a podívala se na Rodneyho, který si sedl na zem a povzdechl si. Druhý muž z jejího týmu se tvářil, že se ho to ani tolik netýká. Mac si ho zkoumavě prohlížela.
„Neslintej,“ šťouchl do ní Winterson, když si toho pohledu všiml.
„Neslintám,“ broukla. „Ale ty očividně jo,“ vrátila mu to. Kapitán zatím došla k doktorovi a šeptem s ním o něčem hovořila. Přidal se k nim, pro Mac a podplukovníka, neznámý muž.

„No nic. Tak co budem dělat?“ otočila se na George blondýna. „Počkáme, až se domluví a pak něco vymyslíme?“
Tázaný pokrčil rameny, „myslím, že oni spíš už něco vymýšlejí, teda podle výrazu McKaye, tak se tváří, když nad něčím přemýšlí.“
„No tak si tu sedneme a budeme sedět.“ Kecla sebou na nějaký spadlý kmen. Následoval ji a čekal. Oba dva sledovali ty před sebou. Lidé z druhého týmu vypadali, jako by přesně věděli, co budou dělat, jen se nemohli dohodnout.
„Hele, Emersone, na mě ty tvoje psychologický kecy neplatí,“ dolehlo jim k učím.
„Prostě uděláte to, co jsem řekla, to nebyla nabídka, ale rozkaz.“ Muž něco odsekl a otočil se od skupinky pryč. Mac ho celou dobu sledovala a úplně zapomněla na svého Johna. Jenže moc se neotočil, zelenooká žena ho hodně rychle uzemnila.
„Mac!“ šťouchl do ní George. Asi jí něco říkal.
„Co?“ zatřepala hlavou.
„Měli bychom jít za nimi a trochu se no...v tvém případě udobřit, v mém se poptat na situaci a zkusit se k nim přidat.“
„Jsi lepší diplomat jak já. Já se spíš zkusím seznámit...teda ehm, zjistit, kdo je ten nový,“ zahučela.
„To půjde docela těžko,“ broukl a vydal se ke skupince tří. Jakmile se přiblížil na doslech, McKay, který právě mluvil, zmlknul. Kapitán se otočila.
„Majore?“ pozvedla obočí.
„Podplukovníku,“ opravil ji a maličko pyšně se nafoukl.
Žena protočila oči, „to je šumák,“ mávla rukou, „o co jde?“
„No my,“ ukázal na sebe a Mac, která se blížila k neznámému muži, „my se chtěli jen zeptat, jestli nevíte něco víc.“ Všichni tázaní na sebe pohlédli.
„Víme o tom asi tolik, co vy,“ přidal se do řeči neznámý muž. George si ho prohlédl. Postavou by ho tipl na vojáka. Měl poněkud širší ramena, hnědé vlasy a modré oči. Podle střihu vlasů a jejich nošení by to mohl být spíš doktor. „To, že jsme se tu všichni sešli, tak by to mohlo podle doktora McKaye znamenat, že jsme zase v jiné realitě, anebo jsme se dostali jinam,“ přetlumočil myšlenku. Vytáhl vodu a napil se.
„Šli jsme na misi na docela podobnou planetu. Možná při průchodu červí dírou někde nastala chyba a my jsme se odklonili,“ dodal Rodney.
„No evidentně,“ přikývla Mac a fascinovaně na neznámého hleděla.
„Co je?“ otočil se na ni konečně dříve nazvaný Emerson. Jenom zamrkala a otevřela pusu, že něco řekne.
„William Emerson, psycholog,“ vysvětlila Zuzana, „podplukovník,“ dala velký důraz na hodnost, „George Winterson,“ odpustila si nějakou jízlivou poznámku, „plukovník Mackenzie Blacková, pravděpodobně tvůj nový pacient, Wille,“ představila všechny hodně bleskově. Nechtěla se zdržovat zbytečnými řečmi. Mac po ní vrhla naštvaný pohled. George si ale všiml, že na malý moment se zatvářila vyděšeně.
„Díky, svoje problémy jsem zvládla i bez psychologa,“ zasyčela žena s vyšší hodností.
„Jistě hlavně ty mentální,“ broukla hnědovláska. „Nechme toho, co se podívat po okolí?“
Mac jenom zavrčela: „Dělejte si, co chcete. Pochybuju, že chcete jít s cvokem, co?“ ušklíbla se.
„Nechcete, nechtějte, pánové, jdeme,“ rozkázala Zuzana. Oba ji poslechli a ani necekli. Všichni tři se docela svižným krokem vydali po pěšině směrem do lesů.
„Jsi vážně pošuk,“ zavrčel George.
„Dejte si pozor na pusu, podplukovníku!“ vrátila mu to stejným tónem. „Chcete jít s nimi? Běžte,“ dodala. Zavrčel něco o tom, že sama zůstat nemůže a v pěti se líp ubrání, než ve dvou. Nakonec se vydal bez řečí za skupinkou s Mackenzie v patách. Jenže tempem, kterým šli, je brzy ztratili z očí. Obloha se nad nimi začala zatahovat a z dálky připlouvaly černé mraky.
„No dobře,“ povzdechla si Mackenzie. „Jdeme je dohnat.“ Pomalu přidali na tempu. Dohnali je o míli dál, když začalo pomalu kapat. Dávno se zešeřilo a ochladilo. Vítr profukoval stromy. Skupinka pod velením kapitána našla přístřeší v nějaké skalní prohlubni.
Tým pod velením plukovníka pomalu přišel k úkrytu. Oba nejistě přešlapovali na kraji a mokli.
„Můžeme se přidat?“ zeptal se potichu George.
„Jak je libo,“ ukázala jim kapitán cestu a vylovila z batohu nějaké instantní jídlo. Hodila ho po McKayovi, který ho předal dalšímu. Poslední muž sestavoval vařič. Plukovník váhavě vešla dovnitř, sedla si ke zdi a opřela se o ni. Chvilku koukala do stropu, ale 0 zavřela oči. Z podřimování ji probrala vůně jídla. Jenom začuchala, ale oči nechala zavřené. Nechtělo se jí dělat nic. Jenže klid jí dlouho nevydržel, někdo do ní několikrát šťouchl. Nakonec oči musela pootevřít. Narušitel předstíraného spánku byl George a podával jí „výtečnou“ proteinovou polívku, o kterou se rozdělila druhá skupina.
„Dík,“ broukla a polívku si vzala. Chvilku do ní foukala a pak ji z ešusu vypila. Snažila se nemyslet na chuť. Sledovala druhou polovinu, která si evidentně pochutnávala. „Tohle mě jednou zabije,“ hlesla a otřepala se.
„Dá se to,“ knikl podplukovník a tvářil se, jako by snědl citrón.
„V tom případě jsem asi ještě neměla takový hlad,“ zašklebila se a dívala se na druhou skupinku. Hlavně na nového muže. Ten se mlsně oblízl.
„Fajn, tak tohle je asi jedno z lepších jídel, co jsem za poslední týden měl,“ prohlásil Emerson. Druzí dva přikývli. „Nemáš ještě jednu? Myslím, že mám opravdu hlad.“ Mac i George vyvalili oči.
„Asi jim vázne zásobování,“ polkl podplukovník.
„Nevázne,“ broukl William, který je slyšel, „jen si nesmíme vybírat a na jídlo není skoro čas.“ Na tohle George jen něco zamručel.
„Kdo si vezme první hlídku?" zeptala se hlasitě Mackenzie. Místo odpovědi hledala kapitán další jídlo v batohu. Blondýnka si toho všimla a nabídla jí tyčinku, kterou druhá žena s díkem odmítla. 0 Místo toho se dala do dělání polívky, která už teď mohla zasytit pět lidí.
„Moji porci si klidně vezměte,“ broukla Blacková, když viděla, že jí chtějí nalít další porci, a dala se do žvýkání tyčinky. Všichni to radostně uvítali. Jakmile byla polívka hotová, tak se hnědovláska natáhla pro Georgův ešus, aby mu přidala. Podala mu jej plný polívky. Winterson se na ni usmál a poděkoval. Přikývla a naznačila, že nemá zač. Zbytek rozdělila mezi zbylé. V tichosti se pustili do další porce. Dlouho po jídle nikdo nic neřekl.
„Takže kdo si vezme první hlídku?“ zeptala se znova blondýna.
„Klidně já,“ přihlásil se hnědovlasý podplukovník.
„Dobře, vezmu si hlídku hned po vás,“ přihlásila se žena s nejvyšší hodností.
„Pak už je jasný, jak to půjde dál,“ broukla zelenoočka. Předchozí dva jenom přikývli. Zbytek seděl v tichosti. Pravděpodobně přemýšleli, co se děje se zbytkem lidí, který šel s nimi a kde je to vyhodilo, jestli je vůbec hledají a tak dále. Po asi hodině ticha Zuzana vstala a zamířila ven do deště.
„Kapitáne, nemůžete jít sama!“ křikl George a vyběhl za ní.
Povzdechla si a protočila očima. „Jistě že můžu,“ zamručela, jakmile ji dohonil.
„Nevíme, kde jsme, to prostě nejde. Ovšem pokud nejdete… ehm… na záchod,“ špitl.
„Nejdu, jdu se porozhlédnout po okolí, déšť polevil a ještě není zdaleka večer.“
„V tom případě… můžu vám dělat společnost?“
„Když budete potichu,“ vyhrkla bez rozmyšlení a přidala na tempu.
Rychle popoběhl, aby ji dohnal. Jen vydechl: „Bez problémů.“ Od té doby se snažil držet jazyk za zuby. Jeho společnice hnala, teda na jeho vkus měla až moc rychlé tempo. Pohybovala se potichu. Mířila na nějaký kopec, nebo skálu.
„Kapitáne, vím, že jsem slíbil, že budu potichu, ale nemohla byste zpomalit?“ zafuněl muž.
Zvolnila tempo, „vyhovuje?“ Spokojeně přikývl, ale bylo mu to na nic. Za chvíli stejně zase přidala, neuvědomovala si to. Myslela na něco úplně jiného.

Na vrchol kopce se dostali docela rychle. Tráva jim trošku podkluzovala, ale dávali si pozor, kam šlapají. Jakmile se zastavili, tak se rozhlédli. Měli krásný výhled na bránu, která se tvářila naprosto nevinně, jako by se jí jejich situace netýkala. Na druhé straně se rozpínalo malé městečko. Bránu i stavby odděloval hustý les.
„Přátelé, nepřátelé?“ broukl George a ukázal směrem, kde se tyčily kamenné hradby. Žena na něj pohlédla a vytáhla z kapsy malý dalekohled. Chvíli do něj koukala.
„To zjistíme zítra,“ zamračila se. „Tuhle planetu znám,“ broukla. „Chodíme sem docela často, ale to město bývalo větší.“ Narážela na to, že věděla o tom přístřešku ve skále a i o tom, kam se má vydat.
„My tady jsme poprvé,“ snažil se udržovat konverzaci Winterson.
„Ti lidé dole se před nedávnem jako by osvobodili z nějakého fanatického poblouznění. Nebyli nepřátelští to ne, ale pokud jsme v jiné realitě, kdo ví, jak je to tady.“
„Aha, takže si dávat pozor,“ zahučel. Opět přikývla. Občas si připadala jako kývací panák. Sedla si na nějaký kámen a stále sledovala městečko dole. George jenom chodil tam a zpátky. Začínal se nudit. Zuzana nevypadala, že by se chtěla jen tak rychle zvednout a zamířit si to dolů. Po chvilce si sedl taky a koukal po okolí. Uplynula půl hodina a jemu to připadalo jako neskutečná nuda. Navíc déšť zesílil.
„Myslím, že už můžeme,“ postavila se z ničeho nic hnědovláska. Muž jen zaraženě přikývl. Pohlédla na něj a pozorně si ho prohlédla. „Co tak zaraženě?“ zeptala se nakonec a opatrně zamířila z rozbahněného kopce plného skal dolů.
„Proč jste tu seděla?“
„Sledovala jsem dění ve městě,“ odpověděla stroze. „Myslím, že to nejsou tak úplně ti lidé, které znám.“
„Aha a co z toho vyplývá?“
„Řeknu to až dole všem,“ odbyla ho. V tu chvíli jí to podklouzlo a po bahně se svezla o pár metrů níž.
"Kapitáne!" vyjekl a rozběhl se za ní. Jen knikla, že je v pohodě a škrábala se na nohy. Pomohl jí a přidržel ji.
„Díky, vážně jsem v pohodě,“ snažila se ze sebe sklepat bahno. Pomohl jí. Nic neřekla, jen ho sledovala.
Zarazil se: „C-co?“ Mávla rukou. „No co?“ pousmál se.
Ušklíbla se. „No nic.“
„Dobře,“ pokrčil rameny. Zakroutila hlavou a zase zamířila dolů. Rozhodla se nechat oklepávání bahna raději na později. George si povzdechl a vydal se za ní.

Pomalím krokem došli k jeskyni.
„Konečně,“ vydechla Mac, která přešlapovala na místě.
„Jsme v pohodě,“ ujistila ji Zuzana, „a jsme na naší cílové planetě,“ dodala k McKayovi. Ten se zamračil. Plukovník využila příležitosti a vypařila se někam za roh. "Podle všeho naše pozice souhlasí, jen je les trochu větší a to město menší. Pravděpodobně ještě nedosáhli takového rozmachu, o jakém víme. Viděla jsem staré plány, co mi kdysi ukazoval Elmerther, kvůli starým podzemním chodbám. Souhlasí s velikostí i tvarem města.“
„Zajímavé,“ přikývl Rodney. Zamračil se. „Jak staré ty plány byly?“
„Zhruba....no do prdele...“ ujelo jí.
„Zhruba?“ povytáhl obočí George.
„No, abyste pochopili, teď je to docela vyspělá kultura se svými zákony, před...“ zarazila se, „před pěti tisící lety to byla malá vesnička a za těch pět tisíc let dosáhli lidé velkého rozmachu, sice ne tak velkého, ale pořád...“ žbleptala.
„Zuzano!“ zavrčel Rodney.
„Čtyři tisíce...“
„Čtyři tisíce čeho?“ chtěl vědět George. Nikdo neodpověděl. Kapitán si jen sedla na zem a roztřeseně si vjela rukou do vlasů. „Héééj!“ zahučel Winterson. „Prosím, jenom jednoduché vysvětlení.“
„Modli se, abychom byli v jiné realitě a je to tu jiné,“ knikl Rodney, „jinak by to znamenalo, že jsme se vrátili čtyři tisíce let nazpět.“
„Hustý,“ vydechl George. Kapitán i doktor po něm střelili vražedným pohledem. Raději zmlknul a sedl si na zem, pokud možno co nejdále od těch dvou.
„Kde je Mac?“ zeptal se po chvilce.
„Venku,“ odsekl vědec, „s Willem.“
„S...“ rozhlédl se. „Aha.“ broukl. „A kam šli?“
„Nejsem jejich chůva, první odešla plukovník a pak Will.“ George jenom přikývl a radši doopravdy zmlkl. Tohle rozhodně nebyl McKay z jeho reality, který byl hodný, poslušný. Tenhle se uměl slovně bránit, raději moc nechtěl zjišťovat, jestli je zdatný i v jiném bránění. Opřel se o skálu a začal podřimovat. Za chvíli usnul úplně. Zuzana začala s Rodneym tvořit nějaký plán. Oba se snažili přijít na to, jak se tam dostali a jak odsud vypadnou.

Mac si odskočila za nějaký křáček a pak si sedla na kámen na nějaké vyvýšenině. Netoužila zrovna po společnosti lidí. Mohla tam sedět asi deset minut. Rozhlížela se po okolí a pozorovala mladé stromky, které teprve rostli. Uslyšela za sebou něčí tiché kroky. Vyskočila a vytáhla devítku. Překvapeně zamrkala, když muž, který za ní přišel, rychle zareagoval a pro vlastní bezpečnost jí ruku s devítkou odrazil na bok.
„Co tu děláte?“ zavrčela.
„Hned nevrčte,“ odbyl ji muž. „Šel jsem na vzduch,“ vysvětlil. "Máte chorobnou touhu střílet po každém?"
Překvapeně zamrkala. "Nevěděla jsem, že to jste vy." Mávl rukou, že je to jedno a posadil se na zem. Rozhlédl se a pak koukal před sebe. "Ehm...já...odešla jsem, abych tu byla možná chvilku sama," snažila se mu jemně naznačit. "No to je fuk," taky mávla rukou, když neodpovídal. Ticho bylo pro blondýnku poněkud nesnesitelné. William vypadal naprosto v klidu a zhluboka dýchal. Rozhlížel se okolo a pousmíval se. Snažila se ho co nenápadně pozorovat. Netušila, proč se usmívá. Spíš vypadal jako blázen. Nevěděla, na co se ho má zeptat, aby tady nebyli tak potichu.
„Vy jste doktor?“ rozhodla se nakonec pro tuhle strašně trapnou otázku.
„Jak bylo řečeno," přikývl, "jsem psycholog."
„Aha,“ broukla trošku nervózně.
Ignoroval to. „Je málo planet, na které jsem se dostal, málo která vyla bez Wraithů,“ povzdechl si.
„Já jsem po hodně dlouhé době zase na nějaké planetě,“ špitla potichu. Přikývl a položil si hlavu na kolena. Mac mlčela. Netušila co dál. Stejně jako on. Prostě bylo ticho a konec. „Myslíte, že se z téhle kaše dostanem?“ broukla potichu.
„To se nechám překvapit,“ naznačil tím, že neví. „Začíná hustě pršet, raději se pojďte schovat.“
„Jsem v pohodě,“ koukala na něho. Nemohla z něho spustit oči.
„Je zima,“ vytáhl ji na nohy. "To byla rada, která se většinou poslouchá,“ zamručel jak medvěd a strkal ji před sebou. Jakmile se jí dotkl, strašně se jí rozklepaly nohy. Nechápala to.
Dostrkal ji až k jeskyni. Pomalu se už smrákalo. Všichni se začali soukat do spacáků, jenom George zůstal na hlídce. Doktor Emerson se vydal ke svému batohu, a pak si zalezl do spacáku. Mac po vystřídání George a odsloužení si svojí hlídky taky zapadla a zahrabala se. V noci jí byla strašná zima, jenže to do rána musela nějak vydržet.
„Co budem dělat?“ protáhl se ráno George a zobal nějaký chleba, který měl sebou.
„Půjdeme do města,“ řekla Zuzana.
„To zní fajn,“ broukl Winterson. „Chce někdo?“ nabídl chleba. Nikdo se moc neměl na ochutnávání. Naopak každý si hrabal v batohu a vytahoval nějaké jídlo. Jenom pokrčil rameny a zakousl se do své svačiny. Ostatní jedli mnohem pomaleji. George to rychle snědl a pak ještě vyloudil kousek od Mac. Nevypadalo to, že by druhá strana „výpravy,“ někam spěchala. Pomalu si balili i jedli. George s Mac si taky sbalili věci a čekali na zbylé tři. K naštvání plukovníka museli čekat docela dlouhou dobu. Nesnášela dělání věcí tak pomalu, takže celou dobu přecházela tam a zase zpátky. Konečně se všichni sbalili a najedli. A k velké radosti Mac se dokonce i vydali na cestu. Nikdo nemluvil, ale kapitán si všimla poněkud "radostného" výrazu v plukovníkově obličeji. Neměli kam spěchat, takže to vypadalo, že k vesnici dorazí až další den. Jenže, tenhle chabý odhad byl rychle smáznut tempem, který nasadila Zuzana a neohlížela se na ostatní. Emersonovi s McKayem to vyhovovalo dokonale. George a jeho nadřízená zase maličko nestíhali. Dokonce to i vypadalo, že velitelka druhého kousku týmu ví, kudy má jít a tak dorazili na konec lesa kolem poledne. Sedli si a dali si krátkou pauzu. Mac i George došli až za pár minut.
„V pohodě?“ starala se Zuza.
„Naprosté,“ zafuněla Mac. Zhroutila se na zem.
„Fakt jste v pořádku?“ staral se Emerson a podával jí vodu.
„V naprostém pořádku,“ hekla a vyvalila se na záda. Koukala do koruny stromů.
„Nevypadáte,“ uchechtl se Rodney.
„Je mi jenom strašné vedro,“ vydechla. Všichni pokývali hlavou, jako by to bylo jasné. Mac jenom prudce oddechovala a George seděl vedle ní a zamyšleně trhal nějakou travičku. Po pár minutách se už Zuza chtěla zvedat. Mac jenom zoufale, ale potichu, zakňučela. Jediný, kdo ji slyšel, byl doktor Emerson, který stál nedaleko. Uchechtl se.
„Proč se všech lidí v několika galaxiích jsme tu museli skončit zrovna s nima,“ houkla směrem k Georgovi. „Proč ne třeba Delroy?“
„Co se ti na tom nelíbí?“ staral se a užíval si perfektní výhled.
„Všechno, kam vůbec spěcháme?“ fňukla.
Povzdechl si, „je to jejich normální chůze, tipl bych si.“
„Já taky chodím rychle...teda aspoň jsem si to myslela.“ Místo odpovědi zafuněl. „Dobře, mám plán,“ hekla k Georgovi.
„Jaký?“ knikl.
„Budeme dělat, že jsme v pohodě.“ Vydrželo jim to pět minut. Když skupinka zjistila, že stíhají v pohodě, změnili vycházkové tempo na rychlejší chůzi.
„Nějaký další geniální plán?“ hekl George.
"Zastřel mě...." vyknikla, "proboha živýho, už zpomalte!" Skupinka před nimi se zaraženě zastavila.
"Omlouváme se, jen jsme šli jako normálně," broukla hnědovláska. "Tak půjdeme pomaleji."
"Děkuju," vydechli oba zadýchaně.
"Nemáte zač, příště si řekněte dříve," dostalo se jim pokárání. Podívali se na sebe naprosto vyděšeně.
"Nevím, že nestačíte, mně se lidi flákají normálně," rozhodila rukama kapitán.
"My většinou volíme pomalejší tempo," vysvětlila Mac.
"Ach, my pomaleji vstáváme..." broukla s pochopením, ale byla přerušena docela silnějším odkašláním ze strany vědce, "...vstáváme pomaleji, když nás nikdo nehoní..." další odkašlání, "dobře, tak nás každou chvíli někdo honí, a?"
Zbytek se jenom uchechtl.
"Myslím, že můžem vyrazit dál. Už můžu popadnout dech," broukla Blacková a koukla na Wintersona, který přikývl. Pomalu došli k hradbám městečka, které chránily spoustu domů, jeden jako by hrádek, obrovský chrám a jiné důležitosti.
"Jdeme dovnitř?" zajímal se voják.
"Počkáme, než nás vyzvou," broukl vědec, "místní zvyky, jak já je nenávidím...některé sahají ještě dál než 4 000 let, jak tvrdil Elmerther." Winterson přikývl a zamračil se. Zadíval se na vrata. Ty se pomalu otevřely a vyšlo několik postav v kápích, mířilo na ně podivnými zbraněmi. Zuzana okamžitě zvedla ruce nad hlavu. Její přátele jí následovali. Radši. Neradi by měli v jakékoliv části svého těla zapíchnuté cokoliv.
"Jedové šipky," šeptl někdo z trojice.
"Budou střílet?" špitl George.
"Doufám, že ne," doslova vydechla Zuzana. "Přicházíme v míru," promluvila nahlas a udělala váhavý krok vpřed. "Máme problém se vrátit domů a doufáme v pomoc." Muži v kápích se na sebe jenom otočili a něco prohodili. Kapitán znejistěla. "Setkali jsme se s podobnou kulturou, jako je vaše a víme, že máte přísná pravidla. Jsme ochotni je akceptovat a dodržovat..." hlesla.
"Co se stane, když před námi pro jistotu vytvořím štít?" navrhla potichu Mac.
"Když nepůjde vidět," šeptl k ní Will.
"Když se tvoří, tak jde maličko vidět," hlesla.
"Tak to ne," zavrtěl hlavou Rodney.
"Dobře," špitla, ale dávala sakra velký pozor, aby stačila včas zareagovat, kdyby se k něčemu schylovalo. Zakuklenci pomalu přišli k Zuzaně a donutili ji pokleknout. Chvíli přemýšleli, a když nikdo nekladl odpor a ani se nepohnul, tak došli k závěru, že snad nebudou dělat problémy.

tak co vy na to zatím?...

zajimavy uvidime co se z toho vyklube,moc se teším na pokračovani

Jeden príspevok som už napísal vedľa , ale aj tu to môžem s kľudným svedomím zopakovať. ,,Zatiaľ sa mi to páči a teším sa na pokračovanie."
Trošku mi vŕta v hlave, či sa tu bude jednať aj o tých čo sa možno dostali
na správne miesto.
A ešte niečo:

Toto je spoiler!!!:

V poviedke som našiel preklep.

Ááá super , trošku se nám to rozhýbalo ( napětově i fyzicky )
Dobrý je, že zatím vůbec nevím co mám od pokračováí čekat hh

tak a máme tady úterý a s ním i další část

Budoucnost si předurčíme sami, part 2

"Odkud jste?" zavrčel hlubokým hlasem jeden z mužů vepředu.
"Z daleka," zahalekal McKay. Muž si odfrkl a hned se staral, z jak moc velké dálky jsou.
"Arsos..." vyhrkl Emerson první, co ho napadlo, „jo, jsme z planety zvané Arsos.“ Mac s Georgem se na sebe podívali a maličko pokrčili rameny. Tu planetu neznali. A možná to bylo jedině dobře.
"Co tady děláte?" zeptal se druhý muž. Kapitán si odpustila protočení očí.
"Hledáme pomoc," knikl někdo další.
"Pomoc? Jakou pomoc?"
"Nemůžeme se dostat na místo, které potřebujeme, a nějak jsme se připletli sem. Žádáme jen o přístřeší a stravu, nic víc." Muži se od nich odvrátili a domlouvali se nějakým cizím jazykem.
"Mluví anticky," zašeptala Mac a snažila se poslouchat. Rozeznávala některá slova. Slyšela jen, že se rozhodují, jestli je zabít, pustit dovnitř, anebo nechat jít.
"Nemůžeme vás tady jen tak nechat," řekl nakonec jeden muž.
"Děkujeme," broukla Petersonová, která stále klečela a ještě se uklonila.
"Vy jste mě asi nepochopila," odkašlal si.
"Eh," hlesla, "už asi pochopila..." doufala, že to vezmou rychle.
"Budete si to, co žádáte muset nějak odpracovat. Nebo máte snad něco na výměnu?"
"Na výměnu máme jen to, co vlastníme, ale vše potřebujeme. Raději bych volila si to odpracovat," koukla na něj. Oddechla si. Zatím to nevypadalo, že by měla vyzkoušet, jak rychle účinkuje jed v šipkách.
"Dobrá, co umíte?" povzdechl si muž.
"Prakticky vše, kromě vaření," řekla za sebe Zuzana.
"Co vy?" otočil se na zbývající.
"Jsem vědec, mohl bych vám pomoci s usnadněním některých věci a ten vedle mě to samé," ukázal na psychologa, který neuměl snad nic, teda tvářil se tak.
"A vy?" ukázal na George a Mac.
"Já...máte koně?" hlesla Mackenzie.
"To je vše?" broukl muž.
"Jo, umím trénovat koně," hlesla. "A pak ještě střílet, ale to je vám asi na kulový." Slyšela zabrblání a Emerson do ní kopl. Tady to chtělo úctu. Všichni slyšeli slabé zavrčení.
"Umím taky skoro všechno," dodal George. Doufal, že to bude stačit.
"Dobře," povzdechl si muž. "Odevzdejte zbraně." Zuzana vydala jen to, co viděli. Stejně jako zbytek. Muži jim pokynuli směrem k hradbám. Všichni potichu vyšli směrem, kterým jim ukázali. Za pár vteřin se před nimi rozprostírala městečko. Z venku nevypadalo nikterak obrovsky. Hlavní ulice byla široká a prašná cesta, po které se dalo jet i ve voze a ústila na náměstí s trhem. Nad vše se majestátně tyčil chrám. Zvědavě se rozhlíželi. Stejně tak se lidi dívali po nich. Nikdo, kromě stráží, neměl kápě. Pomalu procházeli náměstím a prodírali se stánky s jídlem a různými hrnci. Dostali se až před pevnost, tedy drobný hrádek.
"Proč jdeme sem?" zeptala se plukovník.
"Musíte předstoupit před našeho vůdce," odpověděl jí muž po pravoboku. "Musíte být seznámeni se zákony." Na to nic neřekla, pochopila. Nic jiného jí nezbývalo, než cupitat za ostatními. Prošli do hradu kamennou bránou. Přes nádvoří vstoupili po velkých robustných kamenných schodech do velké síně, že které vedly další schody do prvního patra Kámen jim klapal pod nohama. Na stěnách visely koberce, látky, sem tam nějaký obraz dřívějšího panovníka, který stejně byl zabyt tím předchozím. Vše ozařovaly pochodně, které daly okolnímu šeru poněkud děsivý ráz. Došli do rozlehlého trůnního sálu, na jehož konci byl stupínek, na něm křeslo a v křesle seděl muž. Nevypadl nikterak honosně ani majestátně, spíš znuděně. Možná přemýšlel o tom, že toho předchozího panovníka nemusel otrávit, kdyby věděl, jaká je to nuda. Když ale viděl přicházet nové lidi, zvědavě se napřímil. Pozorně si každého nováčka prohlédl. Dřív než se před ním zastavili, už měl na každého nějaký názor.
"Poklekněte před panovníkem," zahučel muž, který je sem dovedl. Do jednoho poslechli. Hlavně ani jednomu se nelíbila představa smrti.
"Máte zájem s námi obchodovat?" zeptal se král.
"Žádáme o pomoc," promluvila Mac, když se nikdo do řeči moc neměl.
"O pomoc? Nejsme nejvyspělejší, tak jakou pomoc byste od nás mohli žádat?" uchechtl se král.
"Máme problém s cestováním, žádáme o azyl," pokračovala.
"Azyl? Nemůžeme vás tady nechat, to nejde," zavrtěl hlavou. "Máme sotva prostředky pro naše lidi."
"Všimla jsem si po cestě, že máte pár domů ve špatném stavu," knikla Zuzana, "můžeme vám je opravit, jediné, co potřebujeme, je na pár dní střecha nad hlavou a trochu jídla."
"Nevíme o vás naprosto nic."
"Přicházíme z planety Arsos, před nedávnem," broukla kapitán, zkusí hrát na city, doufala, že o té planetě se tu ví, "jsme přišli o celou vesnici," povzdechla si. "Wraithové na nás zaútočili."
"Arsos?" zamrkal muž překvapeně. "To je zvláštní, zrovna včera tady byl jeden člověk z Arsosu a říkal, že jeho vesnici se daří výborně," podrbal se na hlavě. "Tak kdo mi lže?"
"Jistě, vesnici, která hostí Wraithy na jejich setkání, se daří výborně, ale po celé planetě je spousta vesnic, pane," řekla skoro vzdorovitě. "Wraithové mívají během setkání hlad, sotva jsme se stihli schovat ve skalách."
"Co vím, tak je na Arsosu jenom jedna vesnice," zavrčel muž. Zuzana přemýšlela, co se tam dělo před čtyřmi tisící lety nevěděla. Co se dělo v její době, to bylo jiné, to byl Arsos posetý vesnicemi, teda tím, co Wraithové nesnědli.
"Bývali," povzdechla si. "Ti, co se chtěli vzepřít, byli vyhnáni a loveni, pravděpodobně budeme muset odejít," pomalu vstala. Král jenom protočil oči.
"Potřebujeme podkováře," řekl. "A kuchařku." Zuza se zarazila. Kovařinu nikdy nezkoušela natož vařit.
"Tady tahle je výborná kuchařka!" vyhrkl rychle podplukovník a ukázal na svou nadřízenou. Mackenzie se na něho jenom vytřeštěně podívala. Král si ji prohlédl a přikývl. Čekal na podkováře.
"Podkovář mezi námi není," knikl Winterson potichu.
"Zrovna ty vypadáš urostle," ukázal na něho.
Polknul, "ale v životě jsem to nedělal."
"Vyměním si to s tebou," nabídla se bleskově plukovník.
Muž na křesle chvíli mlčel. "Říkala jsi, že můžete opravit domy," konečně promluvil a ukázal na Zuzanu.
"Trochu se v tom vyznám," přikývla pomalu.
"Dobře," zamručel a otočil se na Rodneyho a Willa. "Vy dva zbytku pomůžete. Vyberte si."
"Jdeš do kuchyně, to ber jako rozkaz!" zavrčela tiše Mackenzie směrem ke Georgovi. Bylo rozhodnuto. Kapitán potřebovala oba doktory u sebe, bohužel zběžně ovládala to, co bylo moderní na Zemi před dvaceti lety a trochu nějaké základy, když pomáhali na jiných planetách. Takže toho nebylo moc. Trojice se okamžitě vrhla na opravu nejhůře poničených domů. Tedy hlavně jejich prohlídkou, zjištění materiálů a pokus o nakreslení plánů. K večeru se k nim přidal Winterson, kterého vyrazili z kuchyně, protože zničil za těch pár hodin tři hrnce. Tam taky překážel, tedy ne tolik, ale zatím se hádala kapitán s vědcem o tom, jak se má udělat střecha. Radši se na chvilku zapovídal s doktorem a oba se shodli, že se půjdou kouknout za Mac. Dorazili do kovárny. Mac sice byla celá zpocená a špinavá, ale vypadala z nich nejnadšeněji. Zrovna kovala jednoho koně. Oba si ji prohlíželi. Asi jí ještě nikdo nevysvětlil, že jsou asi v největším průšvihu všech dob. Usmála se na muže, kterému koně podkovala a pak pohladila i koníka. Muž i s koněm odešli a ona se pořádně protáhla a usmívala se. Pomalu začala sklízet nářadí a uhasila oheň v peci.
"Dali nám k dispozici jeden rozpadlý dům," vylekal ji George. Nadskočila tak moc, až úlekem pustila rozžhavený kus nějakého nářadí, který se pak snažila chytnout.
"Auvajs!" vyjekla, když jí to spálilo ruku. "Au," fňukla a do očí se jí vehnaly slzy. Snažila si to ochladit foukáním.
"Pardon," broukl. Jenom si sedla na kovadlinu a ruku si strčila mezi kolena. Strašně ji to pálilo.
"Dům, skvěle," hekla.
"Strčte si to do studené vody," poradil jí Emerson, "kapitán má u sebe lékárničku."
"Zdejší studená voda bude plná nějakých breberek," namítla a snažila se nenadávat. "Co gentlemani, přišli jste se na mě podívat?"
"To ano," broukl Will, "a strčte tu ruku do vody, nebo zítra se můžete rozloučit s nějakou prací." Myslel to vážně. Pokud jí to napuchne, tak sotva něco uchopí.
"A nemohli byste mi nějakou přinést?" udělala smutné očka. "Mně už došla." Oba si povzdechli, popadli kýbl a šli pro studenou vodu. Když se vrátili zpátky i s vědrem vody, Mac si stírala z očí slzy a potichu nadávala tak, že by se ani dlaždič stydět nemusel. Jen před ni postavili vědro s vodou a ona do něj hned strčila ruku.
"Au," ohodnotila situaci. "Díky."
"Nemáte zač," broukli oba.
"Podplukovníku, skočíte ke kapitánovi prosím pro lékárničku?" broukl Will.
"Jistě," přikývl George a pomalu se odloudal. Našel Zuzanu nad nějakým hrubým plánem. Snažila se něco zakreslit. Doktor si pravděpodobně udělal volno. "Emerson by rád lékárničku," zahučel.
"Proboha!" vykřikla a doslova odhodila tužku. George nechápavě zakroutil hlavou. To už byla dneska druhá.
"Pardon," broukl. Mávla rukou a šla do batohu. Hodila po něm to, co chtěl a pak se zohnula pro tužku. Promnula si oči a snažila se přijít na to, jak to sestavit. "Jak to jde?" zajímal se. Úplně zapomněl na lékárničku a Mac.
"Blbě," broukla. "Pojďte se kouknout, jestli na něco nepřijdete," zvala ho k papíru, který byl plný čar. George do toho nakoukl.
"Hm...no..." Zuzana ho pozorovala, došla k názoru, že asi těžko se v tom vyzná. "Pardon," hlesl. "Umím nakreslit jenom domeček jedním tahem, nic víc."
"V pohodě," mávla rukou. "Já už se v tom pomalu taky nevyznám." Zmačkala papír a vyhodila ho. Natáhla se pro další a zkoušela to znova. George ji jenom pozoroval. Rychlými tahy načrtla nějaký návrh domu. Byl trošku modernější, než tu viděl. Snažila se vyřešit snad všechny problémy. Vůbec tomu nerozuměl.
"Asi...měl bych to konečně odnést," vzpomněl si najednou. Podívala se na něj a trochu unaveně se usmála. Však ona ho tu nedržela. "Hodně štěstí," pousmál se a poplácal ji po zádech.
"Díky, vám taky," odpověděla nepřítomně a zase sledovala papír.

"Jak to jde s tím domem?"zajímala se Mac, zatímco čekali na George. Doktor psychologie se podrbal na hlavě.
"No, zatím stojí, střechu nemá, takže budeme spát v prvním patře, kde pokoje ani nejsou. Je doslova na stržení."
"Další rýpavá otázka. Nebude lepší a bezpečnější to zalomit venku?"
Zakroutil hlavou. "Lepší je tam, prý něco vydrží, to není problém, spodní patro má pevné trámy."
"Aha, dobře," přikývla. Zase mlčel a sem tam se jí podíval na ruku. Přišlo jí strašně blbé, že jsou potichu. "Povídejte něco," pobídla ho, když to zase nemohla vydržet.
Pousmál se, "nevím co, tak raději mlčím," pokrčil rameny.
"Cokoliv," usmála se. Povzdechl si a začal povídat první, co mu přišlo na mysl. "Zvláštní, už to tak nebolí," pousmála se.
"Počkejte, až to vytáhnete z vody a přestane se vám to chladit," dodal trochu sarkasticky. Jenom přikývla. Jakmile George donesl lékárničku, tak si ji Emerson vzal a začal plukovníka ošetřovat. Opatrně jí ruku natíral nějakou mastí a obvazoval. Maličko jí při tom přejížděl mráz po zádech, když se jí dotýkal. Skoro fascinovaně ho pozorovala. Nakonec jí ruku jemně pohladil. Jenom vydechla trošku víc, než měla původně v plánu. Trošku ji to zabolelo, ale když jí to pohladil, bylo to příjemné. Zářivě se usmál a pomohl jí na nohy. Začalo se smrákat.

Všichni tři se vydali na místo, kde měli spát. Opravdu to nebyla žádná radost. Rodney se Zuzanou se snažili přijít na způsob návratu, nebo možná řešili stavbu střechy.
"Nezabalíte to už?" zamručela blondýna unaveně. Všechno ji z práce bolelo.
"Jděte klidně spát," povzdechla si kapitán, "ještě tu musím něco dořešit."
"Kapitáne, můžete na moment?" zavolala na ní plukovník. Druhá žena přikývla, že ano. Maličko poodešly stranou. "Chtěla jsem se omluvit," broukla Mac. Druhá žena na ni koukla nechápavě. "Za to, co se stalo minule.“
"Jo tohle," mávla rukou, "myslím, že to je už jedno," pousmála se. "Budu ráda, když se odsud dostaneme živí a zdraví."
"Jasně," pousmála se blondýna a natáhla k ní ruku. Taky se drobně pousmála a přijala ji.
"Nejsem pesimista," broukla zelenoočka, "ale pravděpodobně se nevrátíme," řekla nahlas svou myšlenku.
"To mi ani neříkejte. Za měsíc se vdávám."
"To gratuluji," přikývla. "Já říkám jen možnou verzi toho, jak to dopadne," pokrčila rameny. "Podle místního kalendáře se možná vdáváte za čtyři tisíce let a měsíc, toho se možná i dožijete," začala si utahovat kapitán.
"Ha, ha, ha," ušklíbla se.
Hnědovláska se ušklíbla. "To nebyl vtip, to je realita," dodala už s vážnou tváří.
"Bohužel je," přikývla plukovník. Na to už neměla ani jedna co říct. Zuzana se vrátila k plánům. Zbytek si zalezl do domu. Nachystali si večeři a pak si zalezli do spacáků. George si všiml, že se McKay vytratil za Zuzou. Winterson si jenom povzdechl a smutně koukal před sebe. Nemohl dlouho usnout. Před domem svítilo světlo a ozýval se stále šepot. Od prvního setkání se mu kapitán strašně líbila. Jenže když na ni skoro zapomněl, tak se zase objeví. Jenom potřepal hlavou, aby tyhle myšlenky zahnal. Teď měl na starosti jiné problémy. Skoro spal, když přišla s Rodneym. Oba si potichu zalezli do spacáků. Trvalo mu ještě celkem dlouho, než znova začal podřimovat, až nakonec usnul.

Ráno s ním někdo třásl.
"Co je?" zamručel ospale a otevřel jedno oko. Hleděl do tváře kapitána, která po něm chtěla práci na opravách domů. "Kolik je?" broukl.
"Šest ráno, všichni už jsou vzhůru a pracují."
"Bože, šest ráno," rozhlédl se kolem sebe. Pravda, že všichni pracujou, to rozhodně nebyla. Mac si ještě vesele chrupkala. Jenže než stihl protestovat, tak si všiml naprosto vražedného a nekompromisního pohledu Zuzany, která odmítala jakékoliv námitky a čert vem, že on je podplukovník.
"Už vstávám, má paní," špitl krotce.
"Tu paní si můžete odpustit, podplukovníku," zavrčela a na poslední slovo dala důraz. Jenom protočil oči a nějak se vyhrabal ze spacáku. S ní zase jednou bude po celý den řeč. Protáhl se a šel si pro nějakou snídani, která byla na jeho vkus poněkud skromná. Pak následovalo zaměstnání v podobě stavby a výstavby. Mac se vyhrabala ze spacáku, až když byla většina lidí venku. Z venku slyšela jen nadávky a rány. Zakroutila hlavou a vzala si jednu tyčinku. Pak si zahrabala ve vestě a vytáhla čistý obvaz. Špinavý si z ruky sundala a obkoukla spáleninu. Nevypadala zrovna radostně, navíc puchýř přes noc prasknul. Zašklebila se a snažila se si to sama převázat, ale s jednou rukou to šlo hodně špatně. Jenom si povzdechla. Vykoukla ven. Na druhé straně ulice u domu v lepším stavu stál doktor Emerson s Wintersonem a táhli nějaký náklad k domu. Počkala, až ho tam dotáhnou.
"Dobré ráno," broukla a maličko se pousmála.
"Dobré," hekli oba.
"Ehm...mohl by mi tu ruku někdo převázat, prosím?" špitla a ukázala na spáleninu. Oba muži se na sebe podívali. Nakonec se toho ujal doktor, protože podplukovník měl jiné starosti, které zahrnovali nadávky ze strany McKaye.
"Díky moc. Snažila jsem si to zavázat sama, ale jednou rukou to jde špatně," broukla.
"Nemáte zač," pousmál se.
"Ale mám," taky se pousmála a koukla na něho.
Cvrnkl ji do nosu, "nemáte," mrkl na ni a vstal. Musel jít ostatním pomoct s prací. Mac taky vstala a pomalu se odloudala do kovárny a rozdělala oheň. Mezitím přišel nějaký muž s koněm, kterému špatně držela podkova. S jednou rukou jí šlo vytrhnutí hřebů blbě, takže musela požádat o pomoc majitele koně. Ten jí mile rád pomohl. Práce měla docela hodně. Odpočinula si až kolem poledne, kdy si celá rozbolavělá, unavená, zpocená a špinavá sedla do nějakého koutku a konečně si mohla vydechnout. Bylo jí příjemně. Jenže klid neměla dlouho, maximálně tak pět minut. Někdo jí začal shánět po vysílačce, která ležela na stole. S nesouhlasným zamručením se pro ni natáhla.
"Co je?" broukla.
"Oběd, pokud máte zájem," uslyšela poněkud naštvaný hlas kapitána.
"Jo, za chvilku jsem tam," přikývla a vysílačku si dala za pas. Pomalým krokem se vydala k jejich dočasnému domovu. Musela uznat, že za to dopoledne udělali kus práce. Teda už to aspoň nevypadalo, že by jim to chtělo spadnout na hlavu. Všichni vypadali opravdu zmoženě.
"Co Atlantis?" broukl zrovna George, když přišla plukovník. Všichni seděli v
kruhu a snažili se vymyslet, kam můžou jít. Mac si jenom nabrala něco k jídlu a kecla sebou na zem. Na nějaký rozhovor neměla moc sílu.
"Jít tam zní dobře, ale kdo ví, kam by nás to hodilo," poznamenal Rodney. "Můžeme být ve stejné době v jiné realitě, nebo jiné době v jedné z našich realit, nebo v jiné době v jiné realitě, můžeme být v budoucnosti nebo minulosti. Máme tolik možností, a i když všechno vypadá na to, že jsme čtyři tisíce let nazpět, tak to neznamená, že nemůžeme být taky čtyři tisíce let vepředu," rozhodil rukama.
"Těžko říct, co je lepší," zahučel George.
"Těžko říct, kde jsme, naše kódy nemusí ani existovat," broukl Will.
McKay se ušklíbl, "no o existenci kódů bych se tolik nebál..."
"No tak co to zkusit?" navrhl George, ale pak překvapeně zamrkal, když se Mac zvedla a zase se vydala bez jediného slůvka pryč. "Beze slova? Bez poznámky?" vydechl.
"Víte, major...podplukovníku," začala Zuza a koukla za Mac. Taky vstala. "Rodney chtěl naznačit, že problém nemusí být v kódu, ale v nás. My nemusíme existovat vůbec, tady mohla Atlantis padnout." Povzdechla si a vydala se za Mac. George se podrbal na hlavě.
"To mě nenapadlo."
"Překvapilo by mě, kdyby ano," rýpl si McKay.
"Víte co, doktore? Až zas někdy budete chtít přitáhnout trám, řekněte si, rád vám ho omlátím o hlavu!" ušklíbl se George. Vstal a šel zase něco dělat. Vědec se ušklíbl a nic neřekl. Myslel si něco o machrovi.

Mac došla do kovárny a sedla si na kovadlinu. Chvilku koukala do země, než vytáhla z pece napůl hotovou podkovu. Tu dala na místo, kde před chvilkou seděla a začala ji kladivem tvarovat. Byla tak zabraná do práce, že si nevšimla postavy stojící u dveří a opírající se o rám. To už z dálky přicházel další muž s koněm, pro kterého podkovu dělala. Z kování ji vyrušilo až zařehtání koně. Koukla na něho a usmála.
"Ahoj, kluku," broukla a pohladila ho. Pak si všimla Zuzy. "Jak dlouho tu stojíte?" zarazila se.
"Ne krátce, ani ne dlouho," odpověděla neurčitě. Mackenzie zamručela a přivázala koně. Pak si jednu jeho nohu dala na klín a přiměřila podkovu. Maličko se zamračila.
"Měli bychom co nejdříve odsud odejít," prohodila Zuzana.
"No to bychom asi měli," přikývla druhá žena a postavila koni nohu na zem. Podkovu dala na kovadlinu a několikrát do ní kladivem praštila. Potom znova zvedla koni nohu a znova přiměřila. Tentokrát se usmála. Hnědovláska se zamračila a sedla si na kovadlinu.
"Moc civilizací osobně neznám, hlavně neznám jejich dějiny, jsou maximálně tři, které dobře znám," začala potichu, "bohužel tahle mezi ně nepatří. Vím o nich jen to, že byli pravděpodobně fanatici do obětí a slavností," broukla. "Považovali to ve svém vyspělém světě jako temnou minulost," snažila se něco naznačit.
"Aha," broukla Mac a nevypadalo to, že nějak chápe, co tím chtěla říct, protože nevzrušeně strčila hotovou podkovu do pece a mezitím koni obrušovala rohovinu z kopyta.
Petersonová se zamračila: "Nikdy mi neřekli, o jaké oběti se jednalo..."
Pokrčila rameny a dala horkou podkovu koni na kopyto. Vyvalila se pára, ale Mac do toho začala hned zatloukat hřeby. Pak se ale zarazila a koukla na Zuzanu. Asi jí něco došlo.
"Šli jsme na tu planetu těsně před začátkem slavností, chtěli nám ukázat, jak slaví teď a jak to bylo předtím..." začala jemně.
"Dobře, předpokládám, že slavení tehdy bylo...barbarské?"
Zelenoočka mlčela. Vypadala, že přemýšlela. "Možná," vysoukala ze sebe. "Hádám podle trestů, které nám říkali. Jak zabráníte zlodějovi, aby nekradl?"
"Useknete mu ruce?" broukla.
Usmála se, "tak přemýšleli lidé na Zemi ve středověku," přikývla. "Tady to dotáhli k dokonalosti, bez hlavy není myšlenka, bez myšlenky není krádež."
"Téda, ti jsou vynalézaví," uchechtla se. "Ale proč ne. Předpokládám, že kriminalita tady není nijak vysoká."
Zuzana se ještě víc zachmuřila. "Není, ale bojím se, kdy jim dojde jedna věc...proč obětovat něco nebo někoho ze svých lidí, když máme cizince," zamručela a vstala.
Mac na ni koukala: "Dobře, v noci bychom se měli kouknout k bráně."
Přikývla. Pomalu vstala a vydala se ke stavbě. Moc dobře si všimla pohledů lidí. Začalo jim to docházet, cítila to. Mackenzie si jenom povzdechla a zkontrolovala koně. Zjistila, že kůň stojí dobře a nevykazuje žádné další problémy. Uhasila oheň a potichu se vytratila pryč. To, co slyšela, ji začínalo znervózňovat. Začala si všímat i kradmých pohledů lidí. Její životní sen opravdu nebyl skončit například jako první kosmonautka s neúspěšným startem v téhle společnosti. Zrychlila na chůzi. Z dálky už viděla dům, na kterém její společníci pracovali. Skoro k němu běžela. Zároveň se ale snažila vypadat klidně. Moc se jí to stejně nevedlo. Jako vysvobození uslyšela výkřik, když byla kus od domu. Tedy prvně byla rána a pak výkřik. Hned se tam rozeběhla. Oddechla si, když viděla na zemi Zuzu v jednom kuse.
"Co se stalo?" hlesla.
"Spadla," křikl shora Rodney a rychle slízal z různých rámů na zem. Za ním v závěsu seskakoval George s Willem.
"Aha," oddechla si a klekla si k ní. "V pohodě?" starala se.
Ani se nepohnula. "Docela," broukla.
"Tak vstávat!" pobídla ji a natáhla k ní ruku. Odmítla se jen pohnout. To už přilítl Winterson s Emersonem a McKay.
"Scott měl ostatní lékařské vybavení?" staral se Rodney a nadkláněl se na Zuzu.
"Jo," zahučel Emerson. Mac si jenom povzdechla.
"Ukažte, zjistím, jestli vám něco není." Ustoupili a zakryli ji tak, aby nikdo kromě nich nic neviděl. Položila jí jednu ruku nad čelo a druhou dala nad trup. Dlaně jí začaly oranžově zářit jako vždycky. Zavřela oči. Trvalo to jen chvíli.
"Má zlomené žebro," zahučela, když oči znova otevřela. "Chcete to dát do kupy?" zeptala se.
"Ne, to je v pohodě," broukla kapitán, "díky... já věděla, že něco křuplo, když jsem se zachytla i o ten druhý trám."
"Není problém to spravit," pousmála se. Jen mávla rukou.
"Teď si schovejte sílu, budeme ji potřebovat," mrkla na ni. "Pojďte nahoru," pomalu se drápala na nohy. "Domlouváme se, co a jak."
"Dobře," přikývla a vytáhla ji na nohy. Ozvalo se zakřupání. Jenom se obě ušklíbly a všichni pomalu lezli nahoru. Mac si všimla, že McKay jde jako poslední a to těsně za kapitánem. Jakmile se dostali na střechu, chvilku každý funěl.
Winterson si odkašlal, "kolem půlnoci je tu klid a ticho, nikdo moc nevylízá," broukl. "Všimla si toho kapitán včera."
"Dobře, takže se pokusíme dostat k bráně?" houkla Mac. Všichni přikývli.
"Napadlo nás se dostat na Arsos, ale tam to není bezpečné," broukl Rodney. "Možná Atlantis, jiné planety jsou bohužel nebezpečné, tedy ty, o kterých víme."
"Zkusila bych Atlantis. V téhle době už bude bez Antiků a doufejme, že nezaplavená."
"No, pokud není obývaná lidmi," broukl někdo.
"Zkusit to můžeme, pokud budeme mít čas, jinak skočíme na Arsos, McKay to tam zná," kývla k nim Zuzana. "Kdyby se něco stalo," podala každému lísteček s adresou.
"Měli bychom si maličko zdřímnout," zahučel George. "K bráně to je daleko." Emerson mávl rukou. Naznačil, že je to maximálně pět mil pokud nepůjdou po cestě. "Dobře, tak asi ne," pokrčil rameny podplukovník.
Zuzana navázala: "Bude těžké se dostat přes bránu, na noc ji zavírají," podala každému další šílený náčrtek, "mapa Arsosu, teda podle toho co si pamatuji. Pár let to bude, co jsem tam byla. Je tam vyznačená cesta do skal."
"Musí být jiná cesta ven," zahučela Mac. Všichni mlčeli. Nakonec si vědec vzpomněl, že kapitán mluvila o podzemí. Jenže její paměť tak daleko nesahala. Plán měla v hlavě, ale nakreslit se jí ho nedařilo. "Tak si svoji cestu vyrobíme," broukla Mac. Jenže to jí zatrhli. Teď šlo o nenápadnost. Nakonec se plukovník musela podívat do hlavy kapitánovi, aby alespoň znala cestu i ona.
"Je to nějaké složité," zahučela.
"Jiná cesta ven není, tak si to pamatujte," broukla.
"Nebojte, zas tak sklerotická nejsem." V to pevně kapitán doufala. Čekali až do úplně tmy a do vylidnění městečka. Jenže všechno má nějaký háček, jak posléze zjistili. Sice byli ulice vylidněné, ale před jejich dočasným domovem bylo několik stráží.
"Tolik k plánu A," broukla Mac. Jakmile to zjistili, tak raději batohy nechali na místě. Chvíli se dohadovali, kdo půjde zjistit, co se děje.
"Mám nápad," zahučel George. "Co kdybyste vy dva," ukázala na Willa a Mac, "dělali, že jste strašně zamilovaní a že chcete jít...kamkoliv? Romantická procházka, večeře, cokoliv?" pousmál se.
"To zní fajn," broukl William, "ale má to jeden háček."
"Jaký?" zamrkal George.
"To, že evidentně čekají, až někdo vyleze..." broukl. "Hej, Zuzano!" zavrčel. Ta se s tím nehodlala párat a šla ven zjistit, o co jde.
"Ale ten tvůj plán byl lepší," broukla Mac potichu k Georgovi. Usmál se. Věděl to. Zuzana se vrátila o chvilku později. Byla bledá.
"Jste v pohodě?" zajímal se George.
"Slavnosti začaly," zašeptala. Vůbec si George nevšimla. "Kromě jídelních a zvířecích obětí jim chybí dvě lidské. Budeme mít tu čest..." Většina osazenstva si dala na čas s pochopením významu slov, nakonec mírně přikývli. "Tři z nás můžou pak odejít.... chybí už jen jeden," zašeptala a sedla si. Došla k rozhodnutí. Pokud měli všichni odejít, pokud byla možnost, aby se sem nikdy nedostali, pak musí jít na Atlantis McKay, navíc znal adresy a pak plukovník, s ní měl větší šanci na přežití.
"Jeden? Co? A kdo je ten první?" zavrčela Mac. Podívala se na ni. V očích jí neviděla prakticky nic, jen smíření s tím, co mělo nadejít.
"S vámi mají větší šanci, než se mnou. Jste Antik, já nemám schopnosti jako vy."
"No to ani nápad. Dostaneme se odsud všichni. Od brány nejsme daleko a z těch 4 strážců udělám pečeni dřív, než to stačí postřehnout!"
"Ze čtyř ano, ale ne z armády...jak dlouho dokážete udržet štít?" štěkla po ní kapitán. "Jste unavená, sotva tam doběhnete, uběhnete vůbec pět mil?"
"Když bych si měla vybrat mezi během a ugrilováním? Jo, uběhnu. A možná bych trhla i světový rekord."
"Kdo mluvil o grilování," ušklíbla se. "Nikdo z nás neví, jak oběti probíhají, zase taková nuda to třeba nebude," buďto měla zvrácený smysl pro humor, nebo se dočista zbláznila."My se nevrátíme, plukovníku, jsem možná pesimista, ale není možnost najít tu správnou realitu. Nevíme, kde jsme, musela byste cestovat několik let, abyste se vrátila nazpět. Jediná možnost je to nějak zvrátit..." Nikdo zatím nemluvil. Někde uvnitř tušili, že má pravdu.
"Co kdybychom jednou měli štěstí a povedlo se to, hm?" zavrčela. "Vydržím tak dlouho, jak bude třeba, abychom se dostali do bezpečí!"
"Kapitán má pravdu," ozvalo se hlesnutí vedle ní. "Všichni tu umřeme." Podívala se na toho, kdo mluvil.
"Jistě, McKay, v každé realitě stejný!" vyštěkla a vstala. Ani se nepohnul. Koukal před sebe, stejně nepřítomně jako Zuzana.
"Vždyť ani nevíme, jak se vrátit, natož, kde jsme..." zakroutil hlavou.
"Víte co? Rusové měli pravdu. Mít teď kyanidovou kapsli, vy dva jste v klidu!" zavrčela.
"Rodney," oslovila ho hnědovláska. Oba ignorovali výbuch blondýny. "Víš, co máš dělat?" pousmála se. Pomalu se na ni otočil a přikývl.
"Jste cvoci!" zavrtěla hlavou a odešla do jiné místnosti. Nechápala to, vždyť by se mohli bezpečně dostat ven, zvládli by projít bránou... všechno by vyšlo a oni to teď vzdávali. Naštvaně kopla do jedné ze zdí, až se probořila na druhou stranu. Zarazila se a dírou koukla ven. Byli obklíčeni. Všude viděla jen stráže. Celé tohle byla past. I tak ale trvala na svém. Kdyby jí dali šanci, zvládli by to. Dokázala by to, ale oni jí házeli klacky pod nohy. Teď dostávala strach, kdo bude ten druhý. Rezignovaně si sedla a opřela se o stěnu. Rovnou se mohla nechat odstřelit. Z druhé místnosti se ozývala hádka. Pomalu nabírala na síle.
Když už to bylo skoro neúnosné, tak vstala a strčila hlavu do dveří.
"Víte co? Pokud se nedokážete dohodnout, kdo bude druhý, půjdu. Hlavně když už budete zticha!" zavrčela.
"Vy se do toho nepleťte," odbyla ji Zuzana.
"A proč ne? Nedovolíte mi udělat absolutně nic! Nic, co by nám mohlo pomoct!"
"Už jsem vám vysvětlovala," zavrčela a šla nebezpečně k ní, "že beze zbraní mají s vámi větší šanci na přežití, všeho všudy máme dvě beretty a tři zásobníky!"
"Potřebujeme se jenom dostat z města. Venku to bude už pak pohoda," zavrčela.
"Jistě a to zvládnete celé město?" ušklíbla se. "Myslíte si, že chci umřít? Tady na tomhle podělaném místě?" rozhodila rukama.
"Jo, myslím si, že chcete," přikývla zcela vážně a zcela v klidu. "Protože člověk, který chce žít, pro to udělá všechno!"
"Udělat vše pro to, abych žila a neohrozit ostatní, je těžké," zašeptala. "Někdy prostě není na výběr."
"Vždycky je na výběr!" zavrčela. Zuzana se otočila na všechny v místnosti.
"Slyšeli jste, je na výběr, tak si klidně vyberte," rozhodila rukama. "Ale zvažte vše, co to obnáší," štěkla ke všem. "Protože jak se rozhodnete, nebude cesty zpět!" Nikdo se ani nepohnul, ani neceknul.
"Fajn, užijte si obětování," ušklíbla se Mac a sešla po schodech dolů. Chvilku mluvila se strážemi a potom zmizela ve tmě za domem. Kapitán odešla do vedlejší místnosti a sedla si na zem. Zahleděla se na hvězdy. Věděla, že stačila jedna chyba a je po McKayovi, tím pádem i po možnosti se vrátit, nebo to alespoň zvrátit. Nikdo neviděl do budoucnosti, nikdo nemohl určit, kdo kdy umře. George koukl na Willa a pak na Rodneyho. Po chvíli Emerson prohlásil, že půjde.
"Ne, půjdu já," přerušil ho George. "Nemůžou jít dva ze stejného týmu." Na tohle muži z druhého týmu jen protočili oči.
"O to tu vůbec nejde," zakroutil hlavou Will. "Se Zuzanou nikdo nehne a vy jste voják, možná toho umím víc, než vy, podplukovníku, ale z hlediska potřebnosti v týmu, musím uvolnit místo důležitějším pozicím," broukl. Vždy museli přežít vyšší šarže.
"Mac to zvládne i za mě. Nic jiného než střílet neumím," špitl. "Vy ano."
"Tohle je rozhodnutí naší velící, ne vaše," snažil se ho přemluvit.
"Vaše velící není moje. A pořád mám vyšší hodnost."
"Nejste ale její nadřízený," podotkl, "naše však ano, vy poslouchejte plukovníka, ona s tím nesouhlasí, jdu já."
"Doktore," povzdechl si George. Najednou bylo slyšet zavrzání dveří a kroky po schodech.
"Tak jak jste se rozhodli?" zeptal se nějaký muž. "Kdo jde?" George rychle pohlédl na Willa, a než stačil něco říct, tak ho poslal do bezvědomí. Pak se Winterson přihlásil, on jde. "A druhý?" ušklíbl se muž. George ukázal do vedlejší místnosti. Nerad, ale nic jiného mu nezbylo. "Pojďte se mnou," vybídl je muž, jakmile se k nim přidala i hnědovláska.

mno a mám pro vás nemilou zprávu ... od 26. 6. (sobota, tahle ) do 7. 7. si jedu lenošit a dopsat poslední dva díly na Krétu, takže další pokračování bude, až se vrátím, ale to se pak s Mooony ještě musíme domluvit
zatím doufám, že se vám tahle část líbila

Síce je to zamotané že až, ale ináč si nemôžem sťažovať.
P.S.: Byť nimi tak zmizneme všetci, ale neviem aké plány si si vytvorila Ty.
Teším, na pokračko.

supr moc se teším na další dí

Mackenzie: tak si to tam pořádně užij. Kréta je prý krásné místo.

Tahle společná povídka má jednu vadu, co ty tvoje už dlouho nemají - je chvilkama nepřehledná . Jak se míchjí oslovení Emerson / Wili Geroge / Wintesrton Mac / blondýnka Zuza / černovláska, je v tom docela bordel A myslím že nejen pro čtenáře Mac, ale i Moony - z druhé strany...
Jinak sem moc zvědavej jesti se bude rožnit na těch oslavách a kdo bude rožnit případně.
Přeju inspirativního ducha a pěknou dovču.

Děkujeme za komentáře, omlouváme se za nevychytané věci, četly jsme to několikrát a asi se to nepovedlo všechno vychytat. Pokud jde o problém s oslovením tak, kdybychom nechávaly neustále jména Mac, Zuzana, George, Will, pak by vám vadilo neustálé se opakující jména. Podle mě, pokud jste přečetli všechny povídky od Mackenzie, pak by neměl být problém s oslovením: plukovník/Mac/Mackenzie/Blacková/ (co vím, ještě Ginny)/blondýna

maly dotaz: byl by další díl
moc se totiž tešímm

Já taky,pěkné povídky,očekáváme další

mi se to určitě líbí a děj je sice trochu zamotaný, ale rozhodně se v něm člověk neztrácí a aspoň je zajímavější a s oslovením teda problém vůbec nemám těším se na pokráčko

Kalispera ... tááákže jsem zpátky, ale mám pro vás špatnou zprávu. Povídka bude, až se vrátí i moje druhá polovička...což by mělo být, pokud si dobře pamatuju, 18. července ...takže možná ještě ten den, anebo den poté...kdo ví

Dave!: Kréta ani letos nezklamala ... jeli jsme pro změnu na západ od hl. města (Heraklion) a taky úžasné...dva výlety na dvě dokonalé pláže (na jeden jsme si půjčili auto, na druhý jsme pluli lodičkou )... jinak autem po cestě zpátky jsme se ještě stavovali do Chanie a jeden večer do Rethymna, které jsme měli asi 6 km...jinak tohle měla být naše odpočinková dovolená, ale myslím, že tyhle vlastně 3 výlety říkají něco jiného ...
to jenom, kdyby to někoho zajímalo

jenom mě maličko mrzí, že jsem zas nedopsala poslední dva díly povídky ...napsala jsem dvě věty
tak jenom doufám, že nám ještě chvilku čekat vydržíte a užíváte si prázdnin

Trošilinku závidím, ale s kľudným svedomím môžem napísať, že Ti to prajem. Ja som hlavne rád, že píšeš/te krásne poviedky.
a za

Mackenzie: Hlavně, že sis to užila, mě pro změnu letos padnul výlet do Říma (zatracení finančáci), snad se mi tam povede dostat příští rok

Tak mám za sebou první FF, jsem rád že sis Krétu užila Mac... Mě se tady plánována(ale nenaplánovaná ) cesta na jih pomalu rozpadá....
Uužž se moc teším až přijedu zmrzačenej z vody a zanořím svůj zrak do nové povídky, protože tohle léte je u mě kůlturní krize(nění na co koukat, co číst atd.).
Jinak, pročetl jsem si topicy o poslední povídce roku, mě nikdy nenapadlo že oproti ostatním máš povídku taaak dlouhou, však sem tech ostaních taky moc nečetl.... Takže palec nahoru a chuť do další tvorby třeba pak i mimo Last Ancient(s, je jich tam přece víc!).

Přesně, taky přeju hodně štěstí

Jak to vypadá s dalším dílem