SG-Pulverization 1x14 POZASTAVENO (čtěte poslední příspěvek)

Daedalos304: no promiň že mi je jen 14 ale Aishe je skoro 17000 takže

já to nemyslel zle.. ubec...sám sem ve 14 nebyl jinej...xD...

Kdy bude další díl

Jak to vypadá s dalším dílem

BUDE UŽ KONEČNE ĎALŠÍ DIEL ?

Takto som smutná z toho No čo, ako to vyzerá? Ale bola si teraz vyťažená, tak ale stále dúfam, že čo najskôr pribudne niečo nové

nejsem teď k dispozici povídky mám doma a jsem na týden pryč až přijdu tak přidám omlouvám se za Vám způsobené komplikace

mikuliska:Bezva zpráva, už se moc těším

aale žiadne komplikácie Len sa už veľmi teším

Kedy už konečne bude nový diel ???

UPOZORNĚNÍ: Tento díl byl inspirován stejnojmenou epizdou seriálu Red Dwarf (Červený trpaslík)

Kapitola 11. – Lepší než život
„Pánové, teď je to dámská šatna. Prosím.“ ukázala ke dveřím jakási vojačka. Muži s mručením místnost opustili. „Člověk by řekl, že už se to po těch letech naučili.“
„Přece po nich nemůžete chtít, aby si zapamatovali, že když se převlékáme my, tak oni musí chvíli počkat.“ zasmála se Aisha. Byli v šatně, kde se obvykle převlékali po misích. Aisha sice z žádné nepřišla, ale další 2 přítomné ženy ano a tak si jen povídaly.
„Ruby, nemáš dneska večer čas? V jídelně se bude od 21:00 hrát turnaj v pokeru.“
„Ne, promiň, už něco mám.“ zdejší pyrotechnička trochu zčervenala, když se od nich odvracela.
„Copak? Povídejte?“ nemohla si Aisha nevšimnout její reakce.
„Mám schůzku.“
„S kým?“ zeptala se zvědavě vojačka.
„S majorem Nutsem.“ Aisha s druhou se po sobě překvapeně podívaly.
„Děláte si legraci?“
„Ne proč?“ podivila se.
„Sakra, Ruby! Nutse je jedna z nejžádanějších partií na Atlantis. To nevíš? Ženský se můžou přetrhnout o to, která si k němu sedne na obědě nejblíže. A jak se patří, on je všechny ustavičně odmítá. Nebýt v armádě, tak bych do něho šla taky. Jak se ti to povedlo?“
„On přišel za mnou.“
„Máte štěstí, major Nutse je dobrý člověk.“
„A co vy Aisho?“ Ruby už chtěla uzavřít rozhovor o ní a Nutsovi. „Vy nejste z armády. Můžete kohokoliv. Nějaký objev?“
„Já? Ne. To je to poslední, na co bych teď myslela.“
„A přijdete večer na poker?“
„To si nenechám ujít.“
„Tak bude to, nebo budete drbat celý den?“ bouchali jim už netrpělivě na dveře.
„Jasně už jdeme!“ zařvala jim nazpátek vojenská část babince.

„Zítra v 10:30 vyrážíme. U Brány buďte už v 15, ať si můžeme znovu projít instrukce. Můžete jít.“ Sheppardův tým se rozešel ze zasedačky a každý člen zamířil jiným směrem. Aisha vešla do kanceláře vedoucího. Zaklepala na dveře a odkašlala si.
„Můžu dál, doktore?“
„Ano. Co si přejete?“ odpověděl stroze Woolsey a odložil na stůl lícem dolů nějakou fotku.
„Em… Ráno nebylo skoro co jíst a kuchaři tvrdí, že nemají z čeho dělat oběd.“
„A proč mi nikdo nic neřekl?!“ vyjel naštvaně.
„Ale ano. Už předevčírem, pane. Byla Vám poslána žádost o dobrání zásob.“
„Ne, nic takového jsem nedostal.“
„Já sama jsem Vám ji dávala.“ ukázala na modrou složku na kraji stolu. Woolsey ji vzal do ruky, letmo si její obsah prohlédl a pak ji odložil zpět na stůl.
„Zapomněl jsem na to.“ řekl nezaujatě. „Odešlu to dnes s ostatními.“
„A jak se jinak máte?“
„Dobře. Můžete mně omluvit?“ kývl hlavou ke dveřím.
„Jistě.“ Aisha se zvedla a odešla. Tak co? naznačil ústy Sheppard od Hvězdné brány. Aisha jen zakroutila hlavou a povzdechla si. Sheppard chápavě přikývl a zmizel.

„Nevěděla jsem, že pokoj po Teyle je už plný…“ nadhodila u oběda doktorka Kellerová.
„Včera přijel nějaký nový personál. Někdo z nich se tam ubytoval.“ přikývla Aisha.
„Zítra se za mnou musíš zastavit na ošetřovnu. Dělají se pravidelné odběry krve.“
„Můžu už dneska.“
„Dneska už mám plno, až zítra. Kolem třetí odpoledne tam buď jo?“
„Fajn. Jak ti to teď jde s Rodneym?“
„Popravdě to teď trochu skřípe.“ sklonila hlavu Jenniffer.
„Proč to?“
„Já mám moc práce, on je pořád zalezlý v nějakých papírech, vůbec nemáme čas na sebe. A když už jsme spolu, tak jsme oba unavení a nic z toho není.“
„A nenapadlo tě, vzít si dovolenou? Zajet si společně někam, pěkně v klidu, jen relaxovat.“
„To není tak jednoduché… Rodney tady má povinnosti a já taky.“
„Tak se zamysli. Co je důležitější? Váš vztah nebo práce? Podívej se na mně. Taky tady mám povinnosti a věř nebo ne, víc než ty. A odjela jsem si pěkně na Zem téměř na měsíc.“
„Hmm…“
„Co?“
„Já jen nechci riskovat, že by se za mé nepřítomnosti stalo něco podobného, jako se stalo za tvé.“
„Už jsem dojedla. Uvidíme se zítra na ošetřovně.“ Aisha byla během 5 vteřin pryč z jídelny.

„Three of a kind. Esa.“ vyložil na stůl své karty nějaký kapitán.
„Flush.“ zašklebila se podporučík a vzala si všechny peníze ze stolu. Ostatní už dávno předtím složili. U stolu sedělo 8 hráčů. Kromě dvou zmíněných tam byla vojačka, se kterou se ráno bavila Aisha, Aisha sama, major Lorne a podplukovník Sheppard, jakási botanička vypadající jako Rambo a ještě jeden seržant. Kolem nich postávalo pár zvědavců, kteří sledovali hru, kuchař jim rozdával karty a zapisoval.
„Výborně.“ pochválili ji přítomní, když si vítězoslavně přepočítávala peníze. Někteří měli svých bankovek plné ruce, jiní pěkně naskládané do malé kupky, která se ne a ne zvětšit.
„Končím.“ shrábla Aisha svých zbylých 5 dollarů a zvedla se od stolu. „Přeji pěknou hru a dobrou noc.“ ten den se jí opravdu nedařilo. Z 18 kol vyhrála jen 2.
„Vám taky.“ přišlo jí v odpověď.
„No v nejlepším se má skončit, navíc máme zítra misi, takže se taky loučím.“ Sheppard si posbíral svou nemalou hromádku a vyšel z jídelny zároveň s Aishou. Po cestě vedli jen takový neurčitý rozhovor, až se nakonec rozdělili, Sheppard zamířil na východ a Aisha na západ. John došel do svého pokoje. Měl celkem dobrou náladu. Možná to způsobila jeho vydařená hra. Boty odkopl stranou, ze skříně vytáhl kytaru a jen tak pro sebe si začal hrát. Aisha stála na balkóně a pozorovala 3 úchvatné měsíce. Noční vánek k ní donesl jakousi hudbu. Zaposlouchala se do ní. Zněla hezky a hýřila optimismem. Aisha vešla zpět do pokoje a zavřela za sebou. Radostná hudba rozhodně nebyla na místě. Pustila si rádio a zapnula si písně od skupiny Black eyed pease, které si koupila na Zemi a opravdu se jí zalíbily. Po 6. písničce Aisha konečně usnula.

„Neříkejte, že jste teprve teď vstávala.“ podíval se Sheppard nevěřícně na zívající Aishu druhý den ráno u Brány.
„Ne, ale večer se mi nějak blbě spa-spa-spalo.“ potlačovala Aisha další zívnutí. „Dopřejte mi to. Jako královna jsem si nemohla ani oči promnout únavou.“
„Tvrdý režim co?“
„Můžeme už?“ zeptal se Ronon.
„Ještě nejsme… No jo vlastně jsme všichni…“ Sheppard si pořád nemohl zvyknout na Teylinu nepřítomnost. Znovu shrnul nejdůležitější informace o planetě, na kterou se chystali jít. Nejdůležitější z nich byla, že se tam nachází, jakási velmi vyspělá rasa. „Spusťte.“ houkl na Amélii podplukovník, Brána se jim otevřela a oni prošli. Na druhé straně už je, podle očekávání, čekal uvítací/bezpečnostní výbor. „Dobrý den.“ začal slušně Sheppard.
„Omlouvám se, ale musím Vás požádat, abyste odložili své zbraně.“ udělala krok k nim nějaká žena.
„Mám dojem, že jsme byli domluveni, že dnes přijdeme.“
„To ano, ale věřím, že vy být v naší situaci, konali byste stejně. Přes Váš přístroj…“ ukázala na MALP, který byl odstaven vedle „… mohl mluvit kdokoliv. Musíme se ujistit, že je vše bezpečné. Abyste viděli, že nám můžete věřit, ani my s sebou nemáme žádné zbraně.“ ukázala na svou družinu. Opravdu nikdo z nich u sebe neměl nic, co by se podobalo zbrani. Sheppard svému týmu pokynul a všichni své vojenské pomůcky odložili. Žena sáhla do kapsy a vytáhla nějaký stříbrný přístroj. „Nebojte se, je to jen snímač. Chvíli uvidíte pouze bílé světlo.“ Namířila na ně a skutečně je prudké bílo světlo na pár vteřin oslepilo. Pak ještě proskenovala jejich odložené zbraně a detektor zastrčila s úsměvem zpět do kapsy. „Děkuji, své věci si můžete opět vzít.“ Konečně měli možnost se pořádně rozhlédnout. Stáli na kraji obrovského města, jehož věže šly až nad mraky. Mohli vidět pravděpodobně dopravní prostředky létající vzduchem. Celé město jaksi zářilo.
„Jmenuji se podplukovník John Sheppard.“ potřásl si s ní rukou.
„Já jsem Mary Stenner. Zdejší vládce všeho. Prosím, následujte mně, nebudeme se přece seznamovat tady, na okraji.“ o pár metrů dále je čekal velmi zvláštní vůz. Jeho tvary byly zaoblené a měl zelenou barvu. Nastoupili dovnitř, kde to vypadalo, jako ve špičkovém soukromém letadle. Různě zde byla rozmístěna pohodlná křesla a v každém rohu stála stráž. „Těch si nevšímejte, jsou povinně v každém Přepravníku někoho výše postaveného.“ mávla rukou Mary. Posadila se do jednoho křesla a Sheppard i se zbytkem svého týmu se usadili do ostatních. Ta se okamžitě začala přizpůsobovat tvarům jejich těl a změnila se na potřebnou teplotu a materiál. Úžasné.
„Slečno Stennerová, tohle jsou doktor Rodney Mckay, náš vědec, Ronon Dex, sateďan a Aisha Moonová, antička.“ představil svůj tým Sheppard.
„Vidím, že nemáte averzi vůči jiným rasám, to se mi líbí. Jste také velmi důvěřivý, to není špatné, ale ne vždy se to hodí.“
„Proč myslíte důvěřivý?“
„S vybavením, se kterým jste přišli… Kdybychom se rozhodli vás zbavit, ty vaše hračky by vám ani v nejmenším nepomohly. Myslíte, že bych povolila, abyste u sebe měli nás ohrožující prostředky. Shledávám Váš národ velmi zaostalým.“
„To bych si vyprosil.“
„Jistě, promiňte. Muselo to vyznít velmi hrubě.“
„Poletíme už?“ zeptal se Sheppard.
„Už dávno letíme.“
„Vážně.“ Sheppard zvedl a přešel k výhlednímu okýnku. Opravdu byli ve vzduchu. Hodně vysoko nad zemí. Celé město se od nimi rozkládalo jako na dlani. „Ani jsem si nevšiml, že bychom vzlétli.“
„Naše technologie je pravděpodobně v mnohem pokročilejším stádiu. Myslím, že vás budeme mít, co učit.“ pousmála se mile. „Divím se, že jste neomdlel. Při pohledu z takové výšky se většině lidí minimálně zatočí hlava.“
„Jsem letec. Jsem zvyklý.“ posadil se zpět do křesla.
„Co to?“ hekl překvapeně Rodney. Z opěradla jeho křesla vyjela sklenice s nápojem.
„Ach ano. Zapomněla jsem vás upozornit. Většina našich přístrojů dokáže číst myšlenky uživatele a potřeby splní. Asi jste měl žízeň, že?“
„Ano.“ přikývl a spokojeně si pití vzal.
„Letíme do mé kanceláře. Za pár minut budeme tam.“ zbytek cesty bal stejně zajímavý jako jeho první část. Pořád bylo něco nového na zjišťování, jako třeba, že tato rasa se nazývá Torsiáni.

„Doktore, můžu na okamžik.“ zaklepala na dveře prosklené kanceláře Amélie.
„Pojďte.“
„Došla nám pravidelná zpráva z SGC, pane. Už jsem Vám ji odeslala na server. A všimla jsem si, že tam byla i jedna konkrétně pro vás.“
„Děkuju.“ Amélie zase odešla. Woolsey otevřel zprávu určenou jemu a začetl se. Nakonec zůstal jen strnule sedět.

Vše bylo dokonalé. Torsiáni byli milí, jistě trochu namyšlení z představy vyvinutějšího druhu, ale milí. Po pár hodinách pobytu v Torsee už lidé ze Země věděli, jak vypadá Torsiánská armáda, letadla, architektura budov a další různé technologie. Zatímco Vrchní demokraté Torsey sepisovali smlouvy míru, Sheppardův tým objevoval stále nové věci k prozkoumání. Mckay se od nich už dávno odloučil v sekci fyziky, chemie a vědy. Na chodbách nejrůznějších budov potkávali neustále stovky lidí.
„Tak mně teď napadlo, nechtěli byste si zkusit náš nejnovější projekt?“ otočila se na Shepparda Mary.
„Jaký projekt?“
„Catrin, jako splněný sen (come true dream). Původní název měl být Cotream, ale zjednodušeným vyslovováním z toho vzniklo Catrin.“
„A o co tam jde?“ zajímal se Sheppard dále.
„Jak to říct… nechápejte mně špatně, ale je dost složité to vysvětlit, tak abyste to pochopili…“
„Tak to zjednodušte.“
„Prostě a jednoduše Vám Catrin na 2 hodiny vytvoří maximálně realistický imaginární svět. Je to naprosto individuální, u každého vypadá jinak. Na 2 hodiny se octnete v dokonalém světě, který je jen Váš. Plní se Vám všechna přání i ta, která jste si třeba ani sami neuvědomili, že byste chtěli, aby se stala. Samozřejmě to hned vyvolalo veliký poprask. Každý chtěl mít svůj plnič snů, proto do každého přístroje byla zavedena pojistka. Jeden člověk může program využít pouze jednou měsíčně a jen na 2 hodiny. Je to především kvůli slabomyslným a náchylným k závislostem. Nechtěli jsme riskovat, že by někdo promrhal svůj život ve hře.“
„Takže vy mně napojíte na nějaký systém a 2 hodiny se mi budou promítat moje nejtajnější sny?“ zeptal se užasle podplukovník.
„Ano. Ale nesmíte zapomenout, že je to pouze program. Není to skutečnost. Já ho třeba využívám k tomu, abych si to srovnala v hlavě, abych si uvědomila, co doopravdy chci. Samozřejmě, že některým to jen ukojí jejich potěšení, ale je nás hodně, kteří Catrin používáme s čirým rozumem.“
„Je to bezpečné?“ ptala se tentokrát Aisha.
„Naprosto. Za 11 měsíců používání nebyla nalezena jediná chyba. Tak co, chcete si to zkusit?“
„No já myslím, že…“ začala Aisha.
„Ano!“ dokončil za ni větu Sheppard.

„Doktore Woolsey, volal jste mě?“
„Pojďte dál, doktorko.“ ukázal Jenniffer na křeslo. „Přišel bych sám, ale…“
„To je v pořádku, byla jsem nedaleko. Co potřebujete.“ byli ve Woolseyho pokoji. Velící se od ní odvrátil a s křeslem dojel až k balkónu a zadíval se ven.
„Víte, doktorko, co mi tady na Atlantis nejvíce schází? Ptáci. Zpěv ptáků každé ráno, který Vás, ať chcete nebo ne, zaručeně probudí a mile navnadí do dalšího dne. Možná kdyby mně budili, byl bych milejší… a možná taky ne.“ otočil se zpátky na ni, zaraženě seděla a zírala na něj. „Moje pointa je, že je brzo opět uslyším.“
„Jak to myslíte?“ zeptala se Kellerová pomalu.
„Jsem tady na obtíž. A neříkejte, že ne! Je to tak. Na Atlantis je více schodů, než v jakémkoliv jiném městě na Zemi a transportéry taky nejsou na každém kroku. Musím mít neustále někoho u sebe. IOA to ví. Všichni tady to ví. Já to vím. Příští týden se vracím na Zem a někdo mně vystřídá.“
„Nejde s tím něco udělat?“ vyhrkla Jenniffer. „Vždyť jsme si Vás tady všichni tak oblíbili!“
„Už jsem dostal rozkaz. Nevím, koho sem pošlou za mě, ale než odjedu, potřebuju něco vědět.“
„Ano?“
„Nechci, abyste někoho obviňovala, to ne, jen mi řekněte, jak to bylo. Jak se to stalo?“ bylo více než jasné, o čem mluví.
„Pane, já… Vždyť jste dostal hlášení…“ Woolsey ukázal na stolek. Ležela tam oranžová složka.
„Ještě jsem to neotevřel. Chci to slyšet od někoho, komu věřím. Ne to číst.“
„Jsem poctěna, že jsem ten, komu věříte, ale pro mně není snadné…“
„Pro Vás není snadné?!“ vyjel nevěřícně. „Co mám říkat já? Přišel jsem o nohy!“
„Prosím, pane, tohle ne.“
„Promiňte.“ sklonil halvu Woolsey. „Jsem trochu… To je jedno. Dobře, běžte. Nebudu Vás do ničeho nutit.“ Dokotorka se zvedla k odchodu, ale u dveří se ještě zastavila.
„Víte, pane. Jestli opravdu chcete vědět, jak to přesně bylo, v našich hlášeních je všechno.“ a nechala ho tam sedět s oranžově zářící složkou na stole.

„Teď se uklidněte a na nic nemyslete.“ Sheppard a Aisha seděli v křeslech a pár nějakých vědců jim k hlavě připevňoval jakési přístroje. Ronon se toho odmítl zúčastnit a šel raději do výcvikového střediska pro vojáky.
„Au!“ vyjekl Sheppard.
„Promiňte.“ omlouval se rozpačitě jeden z vědátorů. „Zapomněl jsem upozornit, že to trochu štípne. Napojovali jsme Vám to k nervovému systému.“
„Trochu?…“ zamručel.
„Můžeme?“
„Počkat, když jsme na jednom přístroji, může ona vidět, to co já.“ ukázal na Aishu.
„Ne. Je to pro zachování soukromí jedna z pojistek. Na začátku ještě projdete jistým druhem registru.“
„Dobře, tak můžeme.“
„Přeji Vám sladké a hlavně splněné sny.“ usmála se na ně slečna Stennerová. Vědci zmáčkli nějaký knoflík a pak Aishe i Johnovi bezvládně klesla hlava na bok.

„Dobrý den, vítejte. Jmenuji se Catrin a splním Vám všechna Vaše přání.“
Aisha stála uprostřed ničeho a před ní se vznášela holografická projekce ženy, se štítkem hlásajícím: Catrin, na prsou. „Věřím, že už jste prošli, všemi bezpečnostními upozorněními.“
„Ano už jsem prošla, snad tisíckrát.“ na půl hodiny, před tím je vědci upozorňovali, co všechno můžou a nemůžou dělat.
„Dobrá tedy. Pro vaši vlastní bezpečnost začneme se zvukovým zaregistrováním. Přečtěte prosím tento text.“ před Aishou se objevil stojánek a na něm kousek papíru. Přečetla, co bylo napsáno a pak už program pouze řekl.
„Děkuji. Přeji Vám krásné prožití při využívání Catrin. Registrovaným majetkem Torsea organization®.“ Všechno zmizelo. A potom, jakoby se pod Aishou propadla podlaha. Letělo neuvěřitelnou rychlostí dolů a přitom vyděšeně křičela. Letěla temnem a chtěla, aby to už přestalo, dělalo se jí špatně, ale zároveň měla strach z dopadu. A najednou dopadla, ale tak lehce, jakoby jen seskakovala z půlmetrové zídky. Stála na nádherné pláži u moře, které bylo průzračně čisté. Písek byl hladký a dokonale zlaté barvy. Podél pláže, byly stromy, převážně palmy s kokosy, a květiny úžasných tvarů a barev. Vše bylo perfektní. Nedaleko Aisha viděla stánek vytvořený ze dřeva a slámy. Moc dobře věděla, že je to bar s pitím, byl to přece její sen. Došla až k němu přičemž si uvědomila, že na sobě má plavky a lehkou sukýnku.
„Dala bych si…“ začala, ale velmi pohledný barman ji přerušil.
„Horký pomerančový džus s vodkou, kapkou grenadiny, dvěma kostkami ledu a malou ozdobou na skleničku. Žádný deštníček.“
„Přesně.“
„Myslím, že Vás někdo shání.“ podal jí její pití a ukázal k moři. Aisha se otočila. Z moře právě po plavání vylézala nějaká žena. Běžela k Aishe, mávala na ni a zářivě se usmívala.
„To není pravda.“ zašeptala Aisha.
„Mami!!!“ křičela žena a doběhla k Aishe. Skočila jí kolem krku a obě se objímaly a smály se. Dívka plakala.
„To přece není možné.“ Aishe z očí začaly téct slzy. Nevěřícně si sáhla na obličej.
„Mami, tady je všechno možné. I tohle.“ setřela jí slzy.
„Já přece nemůžu plakat.“
„Pamatuješ. Tohle je místo splněných přání, tady můžeš všechno.“
„Jsi tak krásná.“ pohladila ji po tváři. „Je mi to tak líto.“
„Nebyla to tvá vina.“
„Takže, když jsi tady ty, Sarah, je tady i?...“
„Už se na tebe taky nemůže dočkat.“ zničehonic Aishe někdo zakryl oči rukama.
„Kdo je tam?“ ozval se za ní další ženský hlas, pak smích a druhá dívka skočila Aishe na záda. Opět nastalo objímání.
„Cheryl.“ držela její obličej v dlaních Aisha. „Jste obě tady.“ prohlížela si své dcery a prostě to musela říct nahlas, aby tomu uvěřila. „Starší Sarah, mladší Cheryl, obě stojí přede mnou, jsou úžasné a obzvlášť naživu a naprosto zdravé.“ kroutila hlavou. „To prostě nemůže být pravda.“ Cheryl se zasmála.
„Je to naprostá pravda.“
„Ani to není skutečné.“ pokrčila rameny Sarah.
„Takže ty,“ podívala se na Cheryl, „jsi ta optimistická. A ty,“ podívala se na Sarah, „jsi ta pesimistická. Chybí-“
„Realistická. Mezník mezi námi. Měla se narodit druhá. Cheryl to pokazila.“
„Hej, ségra! Nerýpej!“ ušklíbla se Cheryl a šťouchla Sarah do žeber.
„Nedělej.“
„Proč ne?“ a znovu ji šťouchla, přes další varování i potřetí a pak se natahovala na čtvrté šťouchnutí, ale její ruka zabrzdila pár centimetrů před Sariným bokem. „Telekineze? Tak ty ovládáš telekinezi. Drahá, telekinetik nemá proti telepatovi šanci.“ Cheryl se nadechla a zavřela oči. Sarah začala krčit obočí, jak se soustředila na udržení své ochrany.
„Jsem starší, nemůžeš vyhrát.“
„Já měla více času na trénování.“ Aisha nechala obě se přetahovat. Byla to oblíbená zábava Antiků, měřit své síly, samozřejmě pro legraci.
„Mami pomož mi.“ zavrčela Sarah a klesla námahou na zem.
„Už stačí.“
„AU!“ vyjekly obě najednou a začaly si masírovat hlavy. „Proč?“
„Ty to máš za to, že moc dobře víš, že úroveň tvé telepatie je vyšší než úroveň její telekineze. A ty, protože jsi starší a máš mít více rozumu, ne se tady s ní prát jak malé dítě.“ Chvíli se na sebe všechny jen koukaly a pak se hlasitě rozesmály. Sarah se Cheryl skočily na svou matku a začaly ji lechtat, válely se v písku a smály se. Když konečně popadly dech, zůstaly ležet na zemi a dívaly se na oblohu. Povídaly si a mluvily a mluvily a mluvily…
„A co nějací kluci?“ Sarah protočila oči.
„Jsme mrtvé. A já si zrovna moc dlouho nepožila.“ Cheryl po ní šlehla nazlobeným pohledem. „Promiň.“ vykoktala rozpačitě.
„Ne, ty mi promiň. Zapomínám, kde jsem.“ Aishe z očí opět začaly téct slzy. „Když pláču, můžu taky?…“
„Ne!“ vyjekla Cheryl a pak se trochu zmírnila. „Tohle Catrin neumožňuje. No a co ty a kluci?“
„Nic zajímavého.“
„Opravdu? A co ten, co sem s tebou přišel? Nevypadá špatně.“
„Myslíš podplukovníka? Ze začátku jsem myslela, že by něco mohlo být, ale později jsem si uvědomila, že je něco v jeho chování, co je mi velmi… um, proti srsti, řekla bych.“
„Fajn, tak toho vynecháme. Major Lorne, major Nutse, Ronon Dex… Rodney Mckay?“
„Ne-e. Všichni dobří kamarádi a navíc většina z nich zadaná.“
„Kamarádi?“ zvedla Sarah obočí.
„Víš, jak to myslím…“
„Ne, počkej. Jsem ráda, že jsi to slovo ze sebe konečně dostala.“

„Doktore Woolsey, máte minutku?“
„Pojďte dál. Co si přejete, doktorko Cooperová? Nějaké problémy?“ odložil na stůl nůžky a jakýsi papír, který právě rozstřihl na půl.
„Žádné.“
„A děje se snad něco?“
„To se musí vždycky něco dít? Prostě jsem se zastavila na pár slov.“
„Pár slov jako…?“
„Přítelkyně. Nemusím zastávat jen roli psychiatra. Jak se Vám daří?“
„Promiňte, na tohle nemám zrovna moc čas. Mám spoustu práce. Omluvte mně.“ vyjel ze své kanceláře někam pryč a Cooperová tam zůstala sama. Chvilku váhala, ale potom přes skleněnou stěnu vyhlédla ven, a když zjistila, že ji nikdo nesleduje, sebrala ze stolu obě poloviny rozstřihnutého papíru. Byla to fotka. Woolsey na ni stál v pozadí s šikmou věží v Pize. Fotka byla ustřižená přesně podél jeho pasu.

„Hele.“ ukázala Cheryl do vzduchu. Letěl k nim Jumper. Přistál kousek od nich a vchod se otevřel, uvnitř nikdo nebyl. „To bude pro tebe.“ objala Aishu kolem ramen. Obě už byly na nohách.
„Kdo bude řídit?“
„Ani jedna nemáme povolení.“ zvedla se znuděně Sarah. „Takže to zůstává na tobě.“
„Ale já…“
„Klid. Mami, to zvládneš.“
„Dobře.“ Aisha vešla do Jumperu a posadila se na sedadlo řidiče. Nic necítila. Žádný strach. Položila ruce na ovládací panely a ty se hned rozzářily. Když se Sarah posadila na sedadlo spolujezdce a Cheryl si sedla na křeslo za Aishou, zadní dveře se zavřely a Jumper začal stoupat. „WOW!“ vykřikla radostně Aisha. „To je super!“
„Vidíš, můžeš cokoliv.“ Chvíli letěly a jen si užívaly pohledu na oceán pod nimi. „Tam je to.“
„Náš cíl.“ usmála se Aisha.
„Tam patří všichni Antici.“ přikývla Cheryl a postavila se, aby si mohla lépe prohlédnout město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká (a to doslova), Atlantis. Střecha hangáru Jumperů se otevřela a oni vlétli dovnitř. Hladce přistáli a vyšli ven.
„Ellie!“ vykřikla jakási žena a vrhla se k Aishe.
„Alice.“ objala ji a poplácala po zádech.
„Promiň mi to.“ padla Aishina mladší sestra na kolena a se slzami stékajícími po tváři jí líbala ruce.
„Prosím, Alice. Přestaň. Neomlouvej se mi.“ Alice se postavila a přišla k Cheryl.
„Já…“
„Jo já vím, teto.“ povzdechla si a smířlivě ji objala.
„A Sarah. Páni, jsi úžasná.“ začali se vítat, ale Aisha jim nevěnovala pozornost.
„Pheobe.“ kývla na ni hlavou vysoká žena s velmi ostrými rysy.
„Auroro. Ahoj.“
„Ahoj. Em, já… Ráda tě vidím.“ řekla trochu prkenně.
„Děkuji.“ usmála se na ni. Moc dobře věděla, že nic víc z ní nedostane a tohle bylo víc než dost.
„Naše skvělá vůdkyně.“ ozvalo se za Aishou.
„Nechte ji vydechnout, Amosi.“
„Amosi… Tati?“ otočila se. Stál přímo tam. Nemuseli se obejmout, nebo snad plakat, oba dva cítili pocity toho druhého a to znamenalo více než slova. A ona tam byla taky. Stála přímo za otcem. Rovně a vznešeně jako vždy.
„Skvělá vůdkyně možná, ale dost mizerná telepatička.“ usmála se Oma. Aisha přišla až k ní, chvíli se jí dívala do očí a pak, k překvapení všech, se Omě uklonila.
„Děkuji a no, oml… já myslím pro… no je mi to…“
„Já vím, Aisho.“ zvedla ruku. „Neplýtvej na nás čas a běž se podívat po městě. Jsou zde jen tví nejmilejší.“
Aisha se usmála a vyběhla z hangáru. Atlantis bylo jiné. Nebylo plné Antiků nebo lidí. Bylo plné Antiků, lidí a všech dalších možných ras, se kterými se Aisha za svůj život setkala. A byli to jen ti, kteří ji opravdu přirostli k srdci.
„Amando, v místnosti Nejvyšší rady se právě koná zasedání, asi bys tam měla jít.“
„Rachel, v jídelně na tebe čekají tvé oblíbené pokrmy a patrně nějaké překvapení.“
„Aisho, včera jsem žádala o přeložení k Eassinům, máš to na stole.“
„Anjo, slyšela jsi, co se stalo minulý týden?“ lidi na ni chrlili své žádosti a informace ze všech stran, ale jí to bylo jedno. Byla ráda, že je mezi nimi. Kdokoliv se k ní dostal blíže, na toho si musela sáhnout, aby alespoň cítila jeho přítomnost. Byli zde osoby z té nejdávnější minulosti i ty, se kterými teď žila.
„Jenniffer? Co tady děláš?“ zeptala se překvapeně, když se k ní skrz dav s úsměvem protlačila doktorka Kellerová.
„To já nevím. Ty jsi tu šéf.“ zasmála se. „Pojď se mnou.“ popadla ji za ruku a táhla ji pryč. Šli chodbami, kdy se v tu chvíli nacházelo tolik bytostí, že by je člověk nespočítal. „Máš hodně přátel.“ podotkla Jenniffer.
„To se jen zdá.“ pokrčila rameny Aisha. „Představ si, ty za svůj život potkáš tak 3-5 skutečných přátel. Možná víc, možná méně. Já už žiju 1700x déle než ty. Počítej.“
„Matika mi nikdy moc nešla.“
„Kam jdeme?“
„To nevím. Já teď musím na ošetřovnu. Vaši lékaři jsou úžasní. Myslím z profesionálního hlediska.“ dodala. „Ty si vyber svou další cestu.“ a zmizela v další chodbě. Aisha věděla, co chce. Nejkratší cestou se dostala až k západnímu molu. Proběhla ho celé sprintem a pak, bez jediného zaváhání, se odrazila od kraje a skočila dolů. Chvíli jen plachtila, pak se narovnala do šipky a nakonec narazila na hladinu. Vklouzla do vody jako nůž do másla. Volný pád z 30 metrů způsobil svoje, a tak se nořila do vody hloub a hloub. Až ji konečně gravitační síla přestala tahat, otevřela oči a rozhlédla se ve vodě. Tentokrát jí od slané vody ani nezačaly štípat. Moře bylo plné krásných rybiček, větších i menších, různě barevných a tvarovaných. Zezadu do ní něco ťuklo. Otočila se, byl to delfín. Tedy vlastně nebyl, ale delfínovi se asi podobal nejvíce. Aisha se ho chytla za ploutev a on začal stoupat nahoru. Když se konečně nadechla čerstvého vzduchu, delfín se otočil a odplaval. Aisha připlavala až ke stěně mola. Tam se dotkla jakéhosi neoznačeného, skrytého místa a ze stěny vyjel malý výstupek. Stoupla si na něho a chytla se ochranné tyče. Výtah začal pomalu stoupat. Po pár minutách už Aisha ležela na molu na dece s košem plným jejích oblíbených jídel a pití. Právě si po kouscích ulamovala vafle, když se jí někdo zeptal.
„Máš tam i muffiny?“ Aisha se zprudka posadila. Ten hlas nemohla nepoznat.
„Mystique?“ vyskočila na nohy a podívala se na ženu, která si právě z koše vytahovala borůvkový muffin.
„Překvapená?“
„Co tady děláš?“ vypískla.
„No promiň, ale já bych tady nebyla, kdybys to ty nechtěla.“
„Já vím, já jenom… netušila jsem, že právě ty jsi můj tajný sen.“
„A o tom Catrin je. Nikdy nevíš, co tě tady potká.“
„Pokaždé, když si na tebe vzpomenu, vidím, jak jsi zemřela. Jak jsem ti nedokázala pomoct.“
„Klid. Já toho nelituju. Jen se na sebe podívej. Kdybys mi šla na pomoc, teď bys tady nebyla. A já jsem ráda, že za celý mizerný život jsem dokázala zachránit alespoň jednu duši.“
„Mystique, já vím, že ve skutečnosti bys mi to neřekla a to je ten problém.“
„Víš, co je problém, že nevěříš, že lidi se můžou změnit. Já jsem se změnila, ty ses změnila-“
„Já se nezměnila. Jsem pořád stejná ulhaná a zákeřná svině.“
„Možná, že jsi ulhaná a zákeřná a možná jsi taky svině, ale uvědom si, proč to všechno děláš. Jde o vyšší dobro… Jo, a o tohohle,“ mávla rukou a před nimi se objevil hologram Shepparda. „si nedělej starosti. Brzo se o něj postaráme.“
„Ne! Musíte ho nechat. Je to jen člověk. Nedůležitý.“
„Víš vůbec, kdo je?“
„Ano. Myslíš, že jsem to nepoznala hned, když jsem ho poprvé uviděla.“
„Jistě, ale až se to dozví tví sourozenci, tak to bude problém.“
„Jak jsem řekla, není důležitý. Sama jsem se o to postarala. Teď už v něm není nic, co by nás mohlo ohrozit.“
„Jsi dobrá zlato. Dávej si pozor, aby ti primitivita lidí nezatemnila mozek.“
„Oni zas tak primitivní nejsou.“
„Jistě, ale pořád jezdí na benzín.“ odfrkla si, pak se rozhlédla. „Není mi fajn, být zase tady.“
„Mockrát jsi tu nebyla co?“
„Párkrát a příjemné to zrovna nebylo. Hele západy slunce máš ráda.“ ukázala na obzor Mystique. Aisha přikývla a posadila se. Mystique chvíli váhala, ale nakonec přišla a posadila se k ní.
„Jsem ráda, že jsi tady.“ řekla Aisha a opřela si hlavu o Mystiquino rameno.
„Pšššt.“ zašeptala a začala Aishu hladit po vlasech, které, jak si teprve teď uvědomila, byly velmi krátké.

Aisha se zhluboka nadechla a otevřela oči. Byla zmatená. Podívala se do slunce a asi se dívala moc dlouho, zatemnilo se jí před očima a všechno zmizelo.
„Zůstaňte sedět. Chvíli budete trochu dezorientovaná.“ Aishe se začalo všechno vracet. Rozhlédla se kolem. Sheppard se vedle ní právě taky probudil a roztěkaně se rozhlížel kolem. Aisha seděla v křesle stále napojena na Catrin ve městě Torsea.
„V pořádku?“ zeptala se Shepparda, zatímco jí od mozku odpojovali přístroje. Jen přikývl.
„Jak se máte?“ ve dveřích stála Mary.
„Bylo to slušný.“ usmála se Aisha a postavila se. „Co jste viděl?“ podívala se na Shepparda zvědavě. Na okamžik se na ni zadíval a pak řekl.
„Spoustu ženskejch, pivo a fotbal. A vy?“ Aisha si vzpomněla na Sarah, Cheryl, Jumper, otce, Omu, Jenniffer, Mystique…
„Havaj. Byla jsem na Havaji, Když jsem byla na Zemi, nestihla jsem tam zajet a moc jsem se tam chtěla podívat.“
„Jo, to muselo být fajn.“
„Smlouva je sepsána.“ vyrušila je slečna Stennerová.
„Fajn, ale my ji podepsat nemůžeme. Budeme muset poslat pro našeho velícího.“
„To jsme si mysleli. Brána je Vám k dispozici. Aisho můžete na minutku?“
„Jistě, co si přejete?“
„Jste jiná než oni. Nejste člověk, že je to tak?“
„Ne, nejsem.“
„Poznala jsem to. Chováte se jinak. Oni byli ze všeho tak vyjevení a nadšení, zatímco vy jste se chovala, jakoby pro Vás takto vyspělá technika byla každodenním kafem.“
„Ano to byla.“ přitakala nezaujatě.
„Podplukovník Vás představil jako antičku…“
„Ano. Patřím ke staré rase. Jsem Váš dávný spojenec. Byla jsem u toho, když se na Torsee běhalo ještě bez oblečení.“
„O Anticích se dochovaly nějaké záznamy. Hodně nám pomáhali ve vývoji.“
„To ano.“
„Nechtěla byste tady zůstat?“
„Prosím?“ zeptala se překvapeně Aisha.
„Mám zvláštní pocit, že mezi nás byste zapadla lépe než mezi ně.“
„Já taky, ale…“
„Nespěchám na Vás. Nechte si to projít hlavou, i kdybyste se rozhodla pro lidi, musíte vědět, že naše město Vám bude vždy otevřeno.“

„Dobrý den, pane.“ uvítal Woolseyho Sheppard, když projel Bránou.
„Vítejte v Torsee. Jmenuji se Mary Stennerová a vedu Torseánský lid.“ natáhla ruku a potřásli si.
„Těší mně. Moje jméno je Richard Woolsey, doktor. Jsem civilní velící lidí ze Země na základně Atlantis.“ pak následovaly obvyklé formality, až se konečně dostali do Torseánského Přepravníku.
„To je velmi zvláštní přístroj.“ ukázala Mary na Woolseyho křeslo.
„To je kolečkové křeslo.“
„A proč ho používáte? Chodit se Vám už zdálo nemoderní?“ Sheppard zatnul zuby a doufal, že Woolsey její chování pochopí.
„Ne. Nedávno jsem měl nehodu a od té doby nemůžu chodit.“ řekl suše.
„A co se Vám stalo?“ Mary se teď ukázala jako pravá žena. Neustále zvědavá.
„Nerad o tom mluvím.“
„Nic se Vám nestane, když mi to řeknete.“ to jakým tónem s ním mluvila, jak se tvářila a pohybovala, působila až hypnoticky a na Woolseyho to rozhodně zapůsobilo.
„Napadlo mně zvíře.“
„A vaši lékaři Vás neuzdravili?“
„Oni chtěli.“
„A proč tedy ne?“ Woolsey na okamžik odstřelil svým pohledem na Shepparda, který byl ztuhlý jako kámen.
„Nevěděli jak.“
„Jistě, zapomněla jsem, že Vaše technika je o dost slabší než naše. U nás by to nebyl problém…“
„Vy mě můžete vyléčit?“ vykřikl téměř doktor, až Mary překvapením zamrkala.
„Teď už ne.“ řekla, když si ho prohlédla pořádně a všimla si, že nemá nohy. „Na vyléčení je už pozdě.“ Woolsey si zklamaně povzdechl. „Ale s něčím bychom Vám mohli pomoci.“

„Je to pro mě obrovská příležitost.“
„Takže odejdete?“
„Ne. Možná dělám obrovskou chybu, ale měla jsem pocit, že byste to měl vědět. Stáli o mně v Torsee a kvůli vám, lidem, jsem to odmítla, tak byste si mně měli možná začít trošku lépe opečovávat, protože příště už bych odmítnout nemusela.“
Sheppard právě mířil do jídelny a po cestě se k němu přidala Aisha, aby mu vypověděla o svém rozhovoru se Stennerovou. Už z dálky slyšeli z jídelny šum hlasů povídajících si lidí. Sheppard musel pořád myslet na program Catrin. Měl chuť se na Torseu vrátit a všechno si dát od znova. Aisha se od něho v jídelně oddělila a on si zašel k pultu pro láhev s vodou. Pak se otočil a uviděl, že si Aisha přisedla k majoru Nutsi a o něčem s ním mluví. Neslyšel, co říkala.
„Jak to šlo s Ruby?“ mrkla na něj. Nutse se trochu zakašlal.
„Cože?“
„No tak Charlie.“
„Tady se vážně nic neutají.“ zaskřípal zuby a sklonil se ke svému talíři, protože se snažil zakrýt ruměnec stoupající mu do tváře.
„Tak jak to šlo?“ dobírala si ho a spiklenecky na něho koukala.
„Dobře.“
„To mi nestačí.“
„Příští týden jdeme znovu.“
„Druhý rande. A dojde i na třetí?“ zasmála se.
Když ji tam Sheppard viděl, popadl ho naprosto nepopsatelný vztek. Viděl rudě, všechno v něm vřelo. Aniž si to uvědomil, mačkal v ruce láhev vody, až ho rozbolely prsty. Nešlo to popsat. Kdyby se jeho vztek proměnil na nějaké síly, všechno kolem by vybuchovalo a lítalo. Proč si každého musí všímat víc než ho samého? Tak sakra proč?! Obzvlášť Nutse, jednoho z jeho nejoblíbenějších vojáků. Sheppard to ze sebe musel dostat. Zahodil láhev zpět na pult a vystřelil z místnosti. Minutu přecházel po chodbě před jídelnou, zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Vrátil se zpátky. Myslel, že to zvládne, ale když uviděl, jak se oba na sebe usmívají a Aishin pohled na Nutse, hněv ho zase ovládl. O pár minut později už Sheppard stál na střelnici. Pořád viděl ty obličeje před sebou. Znovu nabil a přesně se trefoval do středu. Pak mu někdo položil ruku na rameno. Dostřílel zásobník, sundal si sluchátka a otočil se.
„Doktorko.“ kývl hlavou a šel odložit ochranné brýle.
„Podplukovníku. Jak se máte?“ Cooperová ani nečekala na odpověď. „Už jste u mně dlouho nebyl.“
„Neberte si to osobně. Vlastně bych Vám možná měl poděkovat, asi jste řekla něco, co mi pomohlo. Už sezení nepotřebuju. Žádné další sny nebo halucinace a ty, které jsem viděl dříve, se mi už vytrácejí z paměti. Takže díky.“
„Určitě?“
„Stoprocentně.“
„A nic jiného Vás netrápí?“ zeptala se při pohledu na 6 prostřílených terčů.
„Ne.“ řekl zarytě. „Už odcházím.“
„Dobře. Jenom chci, abyste věděl, že jsem pořád plně k dispozici.“ Sheppard přikývl a zmizel. A pak Cooperovou něco napadlo.
„Počkejte!“ vykřikla a vyběhla za ním do chodby.
„Ano?“ otočil se na ni.
„Chtěla bych Vám něco ukázat.“ odvedla ho někam k severu a pak ho vyvedla na balkón v jedné věži. „Podívejte.“ ukázala prstem dolů na molo. Tam byla natáhnutá síť. Byla tam možná měsíc, protože polovina obyvatelstva Atlantis chtěla hrát tenis. Nadšeně se tam ze strany na stranu honily za tenisákem 2 osoby. Doktorka Kellerová a doktor Woolsey.
„Je fajn ho takhle vidět.“ vydechl Sheppard.
„Ano, to je. Už jsem začala mít veliké obavy o jeho psychický stav. Kdyby to tak šlo dál, bylo by mou povinností podat návrh na dlouhodobější léčbu.“
„Myslíte jako?...“
„Ano, psychiatrickou léčebnu. Je to jako osud, co? Doktor Woolsey, přijde o nohy a shodou náhod, pár týdnu na to, se seznámíme s rasou natolik vyspělou, že je schopná mu darovat repliky nohou téměř nerozeznatelných od skutečných končetin.“
„To bylo vážně štěstí.“
„Vidíte ho. Jak si teď váží života. Má pro něj teď úplně jinou cenu. Často se zaobíráme drobnostmi a zapomínáme žít. Bojíme se změn, ale jak pravil Rooswelt: „Velké změny nám přináší ještě více možností.“ Doktor Woolsey si prošel něčím hrozivým, takovou věc si asi nikdo z nás nikdy nedovede představit, ale on se z toho ponaučil a teprve teď začal doopravdy žít. Je to sice trochu pozdě, ale lepší pozdě než nikdy. A co vy? Vezmete si nějaké ponaučení?“ dokončila svůj výklad a pak se potichu vytratila zpátky do chodby. Sheppard tam zůstal stát a nepřítomně hleděl na rozesmátého Woolseyho.

Doktor Woolsey došel do své kanceláře, posadil se na křeslo. Vzal do ruky oranžovou složku s hlášením o incidentu s Tearem, chvíli přemýšlel a pak otevřel až na poslední stránce, umístil své razítko a podpis a složku zavřel. Nic si nepřečetl. S radostí si vzpomněl na svůj rozhovor s generálem O´neillem, kdy mu vysvětloval nynější situaci. Jeho nejoblíbenější část z celého rozhovoru byla ta poslední, kdy mu bylo uděleno povolení velet na Atlantis do neurčita. A pak si všiml jakéhosi obrázku položeného na stole. Vzal lísteček, který k němu byl přiložený a přečetl si ho: Nikdy se nevzdávejte. Poznal v něm rukopis doktorky Cooperové. Podíval se na obrázek. Byla to lepicí páskou slepená fotka, kde byl vyfocen s šikmou věží v Pize, zarámovaná v jednoduchém, ale pěkném rámečku. Doktor Woolsey se pousmál a fotku si postavil na stůl tak, aby na ni vždycky viděl a lísteček zastrčil k ní.

„Jenniffer, copak jsi chtěla?“ zeptala se zmateně Aisha, když došla na ošetřovnu, potom, co jí doktorka Kellerová dost naléhavě vyvolávala ve vysílačce.
„Došly výsledky krevních testů.“
„A?“
„Měla by ses na to podívat.“ vzala jeden spis. „Raději se posaď.“
„Co se děje?“ to už se Aishe nelíbilo, ale na nabízenou židli se posadila.
„Tohle je tvoje.“ podala jí papír. Aisha si ho od ní vzala a začala pročítat. Všechno bylo v pořádku. Všechno až na… Aisha se zasekla. Musela si celou složku projít znova, aby si byla jistá, že se nepřehlédla a pak se vyděšeně podívala na Jenniffer.
„Jsem nemocná.“

.... snad jste po tom čekání nebyli zklamáni... s tím mým časem už to začíná být opravdu zoufalé, až je mi blbé se Vám pořád omlouvat

Naozaj sa nemáš za čo ospravedlňovať!
Ale som VEĽMI VEĽMI rada, že je tu nová časť Aaaaaaaa! Už sa chystám večer na čítanie, a teším sa Hodnotenie prihodím v najbližšej dobe

mikuliska: Chtěl jsem si nechat díl na odpoledne, ale nakonec jsem si ho přečetl ještě teď v noci.

A mohu říct, že mě nezklamal. Moc pěkně napsané.

Toto je spoiler!!!:

Jsem rád, jak si vyřešila situaci s Woolseym. Ale už se opravdu těším, až se dozvím, 2 věci. Snad budou brzy vysvětleny. 1) Kdo je to vlastně Sheppard, že ho Aisha hned poznala. Osobně si myslím, že je to nějaký Antik z minulosti, který se povznesl a pak se opět vrátil, ale ostatní mu vymazali pamět. 2) S čím je Aisha nemocná. Když jsem to čelt, tak mě napadlo, že je těhotná.

Už se nemohu dočkat pokračování, snad bude brzy

Dlouhé čekání se vyplatilo. Skvělé a napínavé. Možná to taky bude tím, že " Lepší než život" je jedna z mých nejoblíbenějších epizod Červeného Trpaslíka.

Toto je spoiler!!!:

Za Woolseyho ti děkuju. Jsem ráda, že má opět nohy a může nadále velet Atlantis. A co se týče Johna, začínám být čím dál tím víc zvědavá. Stejně jako jakopa mě napadlo jestli to není nějaký Antik z minula. U něj by mě to vůbec nepřekvapilo Jsem zvědavá co jsi Aishe opět přichystala za nemoc.

Už se těším na další díl

Moc hezký to čekání sice bylo strašné ale povídka mi vše vynahradila moc se těším an další díl