TASK FORCE:
1x03 Výlet do přírody (II.)Les nedaleko neznámé vojenské základny, kdesi v USA- „To by našim Jeníčkům a Mařenkám mělo stačit, můžete vyrazit, seržante White!“ Pravil Brooks s dramaticky zamračeným obličejem, jímž pohlížel do temnot chladného lesa, odkud měla právě vyrazit nejméně půl kilometrová rojnice vojáků se psi. Ti měli se svými páníčky dohnat po párech svázané vojáky s piloty, kteří mají takto značně omezené možnosti, vzhledem k tomu, že se nikomu neběží zrovna dobře, když je s někým svázaný a ještě hůř, když je k němu uvázán opačnou rukou, než by bylo jinak logické. Takto se totiž jeden z nich bude muset otáčet, anebo výrazně natahovat svoji ruku na stranu, čímž se tak hodně rychle unaví a bude tak svého partnera nutně brzdit. Jediná možnost, jak v tomto velmi jednoduchém, ale překvapivě dosti vychytralém testu zvítězit, je tedy vzájemná spolupráce. Ta však vyžaduje nejen schopnosti, ale i týmového ducha.
Bohužel právě ten tak trochu chyběl v podání dvojice Houstonové a Caina, kteří stále nemohli přijít na způsob, jakým spolu vzájemně vyjít, a to hlavně z toho důvodu, že se doktorce nelíbilo být tím znevýhodněným z jejich dvojice. Ona totiž musela běžet s rukou nepřirozeně nataženou doleva a nic tomu nepomáhalo ani to, že se každou chvíli snažila svého partnera všelijak popohánět, odhánět nebo ho nutit, aby běhal na druhé straně, tudíž pozadu. Již od začátku bylo ale nadporučíkovi zřejmé, že její zjevná podrážděnost nepochází pouze z tohoto nepohodlného pouta jako spíš z toho, že ho musí sdílet s ním. Proto se už od začátku snažil přijít na něco, co by jim pomohlo a zajistilo výhru nebo alespoň lepší výsledek, a tak by se mohl minimálně zbavit přezdívky, jíž ho začala permanentně oslovovat.
- „Dělej, Blbečku, potřebujem se dostat co nejdál, a to nepůjde, pokud tě budu muset pořád tahat jako nějakou kouli s řetězem!“
- „Jo, taky nejsem zrovna nadšenej z toho, že mě dali k tobě. Kdybych to věděl, pořídil bych si aspoň vatu do uší!“
- „Počkat, chceš mi říct, že jako moc mluvím?!“
- „No, to je slabý slovo!“
- „No, tohle se mi stává, když jsem nervózní…“ Přiznala, i když trochu s nechutí, doktorka, načež se mezi nimi na chvíli rozhostilo dosti nezvyklé ticho. To jediné je však bylo schopné varovat, teprve teď totiž byli schopni slyšet i něco víc než jen vzájemné urážky a popichování, uslyšeli za sebou štěkající psi, kteří rozhodně nebyli nijak zvlášť daleko.
- „Sakra!“ Vydali ze sebe téměř ve stejnou chvíli a poté, co si znovu věnovali nevraživé pohledy, znovu přidali do kroku. Caine navíc přišel se svým nápadem, jak z toho ven:
- „Musíme najít jednu z těch nápověd, jinak nás za chvíli mají!“
- „Dobrej nápad, génie, ale jak ji chceš najít? Stejně si myslím, že to Brooks řekl jen, abychom se zbytečně zdržovali s hledáním a on nás zatím mohl do… honit.“ Zarazila se najednou Houstonová a pohledem zůstala na jednom v půli zlomeném stromu opodál. Oba se zastavili a nadporučík promluvil na svou partnerku:
- „Co se děje?“ Ona však bez jediného slova znovu vyrazila, ovšem přímo k onomu kmeni, kde ho donutila přejít na druhou stranu, aby měla obě ruce volné na šmátrání po mokré rozlámané kůře.
- „Co je ti, něco si našla?“
- „Ne, jenom jsem myslela, že bych se pod tu kůru mohla schovat!“ Pronesla sarkasticky doktorka a dál hledala, dokud z jedné pukliny nevytáhla malou bílou obálku.
- „Jak si…? To je fuk, co je uvnitř?“ Vykoktal ze sebe Caine a snažil se otočit tak, aby viděl lépe na papír, který z obálky právě vytáhla.
- „Je to něco jako…“
- „Mapa,“ dokončil za ní větu nadporučík a pokusil se jí mapu vytrhnout z rukou. Moc dobře však nepochodil, protože se i s ní Houstonová pohotově otočila a ještě mu stačila vrazit loktem do těla.
- „Brzdi, kovboji, tuhle mám já, klidně si najdi svojí!“
- „Jo, tak klidně, pokud z ní umíš bez kompasu číst, navíc asi nemusím připomínat, že máme za zadkem ty psy!“ Doktorka se sice ještě snažila chvíli jaksi očima zaměřit sever, ale vzhledem k tomu, že skrz koruny stromů nebyla obloha skoro ani vidět a na ní stejně nebylo slunce, musela to po chvíli vzdát a prohlásit:
- „No, tak dobře, ukaž se, pane MacGyver!“ Stále mu však mapu úplně nesvěřila, ale dovolila mu se vrátit na správnou stranu a podržet si jeden roh, zatímco nahlas přemýšlel, jak to hodlá udělat:
- „Dobře, takže počítám, že tu žádný malý kousek kovu a taky jezírko s listem nemáme, takže se raději podíváme na mech na stromech, ten by měl být na jihu, takže na druhej straně bude sever! Až na to… že tady žádnej mech není…“
- „Ještě nějakej nápad, G.I. Joe?“ Popíchla ho znovu Houstonová se škodolibým výrazem, stále však dosti starostivým výrazem vzhledem k tomu, že jejich náskok se pomalu ale jistě snižoval.
- „Tak už zbývají jen větve. Tam, kde jich je víc, je opět jih a na opačný straně zase sever.“ Naštěstí tento fakt jako jeden z mála platil, takže se i s mapou natočili podle okolních jehličnanů a podle toho začal zase Caine polemizovat, kde právě jsou:
- „Takže tady odsud jsme vyrazili, tudy prošly, tohle viděli… bla, bla, bla… a teď budem asi někde tady…“ To však nepřesvědčilo doktorku, která se nad mapkou sehnula a po podrobném prostudování usoudila:
- „To by ale znamenalo, že jsme urazili skoro dvanáct kiláků během asi tři čtvrtě hodiny, nepřijde ti to jako trochu moc?“
- „Dobrá, tak pokud jsme urazili aspoň pět, tak budem někde tady, to už vypadá líp, koukni.“
- „Jo, buďto si můžem jít zaplavat v potoku kilák odsud a nebo se jít pokochat pravým medvědím trusem 500 metrů daleko támhle tím směrem.“ Vrhnula na něho výraz „tak to jsme si moc nepomohli“ a čekala, na co přijde teď. Cainovi však v očích doslova zasvítilo když se znovu podíval do mapy, načež rozhodně pravil, jakoby právě vyřešil všechny jejich problémy najednou.
- „Musíme se dostat k tomu potoku!“ Než ale mohl říct proč, doktorka už si vymyslela další přihlouplou poznámku, jímž měla v plánu ho i s jeho nápadem znovu shodit.
- „Dobrej pokus, ale na konci ledna mě do vody nikdo nedostane, pokud nemá aspoň třicet stupňů a nejmíň dvaceticentimetrovou vrstvu pěny navrchu!“
- „Já se tam nemám v plánu koupat, ale takhle se můžem zbavit těch psů.“
- „Jo a jak asi, zadržíme dech na půl hodiny než projdou kolem?“ Nadporučík obrátil oči v sloup a pokusil se jí to nějak rozumně vysvětlit, aby to pochopila i s jejím vrozeným skepticizmem.
- „Ne, nikdy si nikde neslyšela, že voda zabraňuje psům, aby mohli stopovat podle pachu?“
- „Možná, letmo…“
- „To tě táta v rámci toho tvého celoživotního výcviku nikdy nebral do lesa?“
- „Jo, ale to nás při tom nehonili psi!“
- „Jo, to zní logicky…“
- „Navíc sem stejně většinu času utíkala někam do kempu za klukama, takže jinými slovy…“
- „Ses vlastně nic nenaučila, jasně… Každopádně bychom ale měli vyrazit.“
- „Jo, s tak silnou pachovou stopou, jakou máš ty, bychom opravdu měli!“
- „To nebylo vtipný…“
- „Ale bylo…“ Zamumlala si pod vousy Houstonová a pak už se oba vydali tam, kam řekl Caine. To mu také poprvé za celý den dodalo alespoň trochu onoho převzácného sebevědomí.
Ovšem i na druhé straně to zdaleka nebylo tak ideální, jak by si kdo mohl přát, a to z toho důvodu, že se paradoxně svojí vysokou zdatností v běhu dostali velmi blízko ke psím patrolám. Tento možná až bizardně působící fakt byl způsoben tím, že se z polní cesty přímo před nimi vyrojila smečka nejspíše právě vysazených psů a ti si to namířili rovnou k nim. Teprve teď si oba uvědomovali, že major neřekl ani slovo ohledně toho, odkud na ně ty psy pošle. Nejde tedy o zkoušku v tom, kdo nejdál doběhne, a tudíž dokáže nejdéle utíkat před svými pronásledovateli, ale spíše kdo bude lepší ve volbě trasy a dokáže dobře předvídat, kde se objeví nepřítel.
Oni však doplatili právě na to, že byli tak dobří a dostali se tak daleko a podle očekávání zbývaly už pouze sekundy do doby, kdy je psi dohoní. V tu chvíli ze sebe oba muži museli vydat všechno, co mohli, a zdálo se, že pokud se dříve nebo později nestane nějaký zázrak, dopadne to s nimi vzhledem k situaci velmi špatně. Ani jeden z nich by ale neskončil, dokud by se nevyčerpala poslední možnost, kterou mají, a oni si byli jistí, že ještě nějaká musí přijít.
- „Vypadá to, že z tohohle už jako vítězové asi nevyvázneme!“ Vysoukal ze sebe během rychlého běhu Rekordman jako předzvěst posledních okamžiků.
- „To se ještě uvidí!“ Odvětil v nezvykle dobré náladě jeho ruský kolega, aniž by mu dal nějak vědět, z čeho jeho ledový klid v tuto chvíli pramení. Nadporučík se tak alespoň snažil ještě o trochu víc přidat do kroku, ačkoliv se mu s pravou rukou nataženou doleva zrovna moc dobře neběželo.
O pár desítek vteřin později už mezi nimi a jejich pronásledovateli nezbývalo ani šedesát metrů, když se před nimi objevil nějaký jiný pár běžící přímo proti nim, a ve chvíli, kdy probíhali těsně kolem sebe, na ně zavolal:
- „Rychle na druhou stranu, jsou kousek za námi!“ A hned jak pohlédli dopředu, bylo jasné, že nelhali, protože jen asi sto metrů dál byla další psí hlídka mířící – jak jinak – rovnou k nim. Oba to tedy bez jediného slova otočili doprava, aniž by nějak varovali ty za nimi. Ti si tak již nestačili včas všimnout druhé hlídky, a ta tím pádem měla čas na ně vypustit svoje německé ovčáky, kteří je za pomoci vrčení a rychlých nohou donutili se vzdát.
Bohužel však už ani tohle nepomohlo Rekordmanovi se Sergejem uniknout, a tak byli i oni během chvíle chyceni vrčícími chlupáči, jež na ně pustili jejich páníčci jako poslední fázi jejich malé hry na kočku a myš. Krátce potom je i se zbylými dvěma nešťastníky deportovali zpátky za Brooksem na základnu.
Ani s Cainem s Houstonovou to nevypadalo příliš růžově, jelikož psí štěkot za nimi byl stále hlasitější a oni ještě k tomu pořád nemohli najít onen Cainův potok. Doktorka se navíc dala do dalšího stěžování si a napadání jejího „slabšího“ partnera, což jim také zrovna do kroku nepřidávalo.
- „Kde že si říkal, že je ten veletok, padavko?“
- „Tady,“ zavrčel nadporučík, „a neříkej mi padavko!“
- „Tak dobře, budu ti říkat třeba Rambo.“
- „S tím sarkasmem to zní snad možná ještě hůř než ten padavka.“
- „Jo, protože kdyby tu Rambo byl, tak by nás z tohohle dostal, anebo aspoň přečet tu zatracenou mapu!“
- „Minimálně by docílil toho, aby tady bylo ticho!“ Zaúpěl nahlas Caine, který mě pocit, že se mu z ní za chvíli musí rozletět hlava.
- „Tím si chtěl říct co?!“
- „No, vizuální stránku bych nechal na tobě, ale jen tak pro představu, viděla si někdy, jak se zabíjejí kuřata?“
- „Kuřata? Nechtěl si spíš říct slepice?!“
- „Ani tomu se nebráním!“
- „Jasně,“ konstatovala s opovržením Houstonová, ale místo toho, aby se dále věnovala svému soupeři ve slovní roztržce, zahleděla se kamsi dopředu, až si toho všiml i Caine a pokusil se tam v dáli to něco najít taky.
- „Co tam máš?“ Vydal ze sebe ve snaze něco se dozvědět.
- „No, vzhledem k tvojí psychický a sexuální vyspělosti řekněme, že to samý, co panenka Barbie.“
- „Na to jsem se neptal, chtěl jsem vědět, co tam vidíš?“
- „Mám v záloze ještě pár vyhýbavejch odpovědí, ale aby ses mi tu nerozbrečel, radši ti odpovím.“
- „Díky bohu!“
- „Stačí, doktorko… Počkej, teď jsem něco slyšela…“ Zastavila z ničeho nic doktorka a pro jistotu dala Cainovi na pusu svoji levou ruku, aby si pojistila kvalitu svého sluchu. Ta jim však poskytla možnost slyšet další hlasy. Oba se jakoby na nějaký nevyřčený povel přikrčili a instinktivně si našli krytí za nedalekým keříkem, jenž jim poskytl úkryt dokud se nedohodnou co dál.
- „Někde tam je,“ vyřkl nahlas, jak má ve zvyku, nadporučík.
- „Neříkej, nebejt tebe, tak bych si toho asi nevšimla!“ Oplatila mu to hned na to Houstonová, načež si už tradičně věnovali vzájemný nevraživý pohled.
- „Co teď, můžou to bejt klidně ti, co nás tady honí?“
- „Právě,“ přitakal Caine, „na druhou stranu, pokud tady budeme čekat, tak jako tak nás dohoní, protože máme jen malej náskok, dokud nás nečapnou ti vzadu!“
- „Ale, ale, koho pak to tu máme!“ Zazněl velmi škodolibě radostně znějící hlas majora B., který právě s úsměvem a novým hrnkem ještě více horké kávy nežli předtím přišel ven do zimy „přivítat“ nově přivedenou kořist. Ta byla po více než hodinových mukách rozpojena a zařazena bez jakéhokoliv většího zájmu zpět do řady, kde už bylo odhadem něco přes polovinu těch, kteří se do tohoto testu původně zapojili s nimi. Z nějakého prazvláštního důvodu tu ovšem stále chyběla dvojice outsiderů Caina a Houstonové.
Brooksovi tedy očividně nezbývalo nic jiného než zaměřit se na svoji pravou ruku a jejího nového ruského přítele, o něhož se major začal nyní zajímat, když viděl, že Rekordman zrovna nesdílí jeho chuť na vzájemné popichování.
- „A jak si vedl náš ruský specialista na protekci?“ Touto průpovídkou si muž s hrnkem tmavé kouřící tekutiny rýpnul do způsobu, jakým mu byl onen zmiňovaný důstojník doslova vtlačen do týmu.
- „No, dalo by se říci, že jsme si celkem rozuměli, aspoň co se týče toho, že ti to nehodláme zlehčovat.“
- „Ale? A pročpak jste tady teda dříve než pan a paní ‚Zelenáčovi‘?“
- „No, všechno šlo podle plánu, dokud jsi na nás neposlal psi z úplně jiný strany, než si měl!“
- „Já?“ udivil se velmi přesvědčivě Brooks, „nevzpomínám si, že bych někde říkal, z jakýho směru hodlám psy posílat. Navíc nevím, jestli jsem to říkal, ale šlo tu spíš o schopnost utéct a tím pádem i předvídat nebezpečí a ne zaběhnout si vytrvalostní přespolák na deset mil, a aby se neřeklo, s pár roztomilými mazlíčky za zadkem. To je doufám jasné?“ Nastražil uši nakonec major a podíval se i po ostatních, kteří by mohli mít na jazyku podobné dotazy.
- „To jsem rád.“ Usmál se vítězně major a na podpatku se otočil, aby si mohl promluvit s vojákem, který k němu právě zezadu přistoupil.
- „Co se děje, seržante?“
- „Právě jsme chytili další, pane, jednoho udýchaného pilota a ukecanou doktorku.“
- „Jo, myslím, že vím, kteří to jsou, dejte je přivézt sem a já mezitím připravím ten obchvat, kterým chytíme ten zbytek, už je čas na něco jiného.“
- „Rozkaz, pane.“ Vydal ze sebe poslušně poddůstojník a odfrčel si to zase rychle někam pryč. Brooks se mezitím otočil zpět a informoval Rekordmana se Sergejem:
- „Tak to vypadá, že vás holka s imbecilem přece jenom o tolik nepředběhli.“
- „Tys uměl vždycky zvednout náladu,“ pokusil se o úsměv nadporučík, ovšem vyznělo to spíše tak, jakoby chtěl říct „Tyhle kecy si můžeš nechat pro sebe, starouši!“, což major B. také očividně pochopil, a tak se raději dál věnoval koordinování jednotek se psy.
19.4.2010 20:49:16
) 
Toto sa vzťahuje aj na generálske hodnosti. Nezáleží na tom či je Gen. Mjr., Gen. Por. ... Vo všeobecnosti sa im hovorí Generál.
Sice se tam nic moc akčního nestalo a děj se odehrává převážně na Zemi, ale jako oddechové počtení je to víc než dobré. 
. Jak k tomu vlastně došlo???
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
