SG Unanswered Questions - 1x06 – Naděje část 2.

Opět mám hlavu plnou rozporů a otázek, oni znali adresu na svou domovskou planetu? Doktorka co postřílí bez úhony tři vojáky najednou. Aschenové se mi zdáli nějací divní a pak ta databáze planet, oni pokud vím mají databázi pouze "svých" planet, černé díry a dvou dalších neobyvatelných. An-soka mi stále více a více připomíná postavu Ashoky pouze bez lightsaberu. A Rachel mistra Yodu Objektivně posouzeno si myslím, že tato povídka ztratila potenciál.

Ashoka nevim kdo je . Tohle jméno mi jen někdo poradil a mě nic lepšího nenapadlo. Budu tedy upřímný: Ten pilot teďka celej předělávám (dějová linie se ale nezmění). Původně jsem se přez něj chtěl jenom dostat abych mohl psát další epky (a dát tam konečně Furlingy a Noxi). Avšak když sem si ho několikrát přečetl musim s některejma nedostatkama souhlasit a tak trochu se i zastydět Naopak teď chci docílit toho aby ten pilot byl co nej Jako že mi jinak slohy šli vždycky

Jako první dílko je to dobrý, sice tam je pár chyb, ale dá se to překonat

EDIT: Budou další díly?

Tak po zhruba roce jsem se k tomu vrátil. Nedokážu odhadnout jak často sem budu kapitoly přidávat ale rozhodně to nebude jedna za rok Omlouvám se za chyby. Pokud jich tam najdete hodně tak to ještě budu upravovat.

1x03 – Vzpomínky

„Ještě ti jednou moc děkuju An-soko,“ řekla ji Rachell.
„Ty víš, že nemáš za co,“ odpověděla ji An-soka a zalezla do postele.
Byli v Rachellině pokoji který byl asi 6x7 metrů velký, oranžově vymalovaný. Podél zdí byl rozmístěn drahý dřevěný nábitek, v rohu stála krásná postel s nebesy a celý pokoj osvětlovala měsíční záře, která sem přicházela velkým elegantním kruhovým oknem. Jediné co tu vyčnívalo, bylo malé sklápěcí lehátko, které si sem Rachell dotáhla.
„To opravdu rodičům nevadí, že tu jsem?“ zeptala se An-soka.
„Ne, myslim že ti to ani nepostřehnou,“ odpověděla ji pobaveně Rachell,která dokončovala odličovací rituál u zrcadla, „pořád jsou někde na služebních cestách nebo večírích. Já se s nima vidim jen když mi dávají kapesné.“
„A není ti to líto, že se ti skoro vůbec nevěnují?“ zajímala se An-soka.
„Je, ale co nadělám,“ odpověděla Rachell a zalezla pod peřinu, „časem jsem si na to zvykla.
„To já rodiče nikdy nepoznala,“ řekla smutně An-soka, „vychoval mě můj strýček, který mě taky všechno naučil. Je to opravdu hodný člověk. Snad je po mém útěku v pořádku.“
„A co se stalo s tvými rodiči?“ zeptala se Rachell.
„To přesně nevím. Podle mě byli zavražděni. Někde jsem dokonce slyšela že to byli zakladatelé Aschenského odboje,“ odpověděla An-soka.
„Tak to je mi líto. Dobrou noc.“ odpověděla smutně Rachell.
„Dobrou noc.“

„Ano, ano, myslím že to máme,“ zaradovala se nadšeně An-soka a dopisovala poslední poznámky.
Byla ve velké kruhové laboratoři. Všude po stranách byli jakésy ovládací konzole a uprostřed místnosti stála velká průhledná klec, ve které byly ostatky lidského těla.
„Vykliďte prosím testovací místnost,“ požádala An-soka jednoho svého podřízeného.
Sama se pak chopila jakésy „vysílačky“ :
„Hoangu? Tady je An-soka. Myslím že to máme. Příjďte sem co nejrychleji.“
„Skvělé An-soko. Věděl jsem že jste nejlepší,“ ozvalo se repráčku.
O něco později se dveře do laboratoře otevřeli a dovnitř vešel kancléř Hoang, který byl očividně celý natěšený a ihned řekl An-soce:
„Okamžitě začněte, už se nemůžu dočkat“.
An-soka jen kývla hlavou na svého asistenta, který se chopil kozole a zmáčkl žluté tlačíto. To co pak násladovalo bylo opravdu příšerné. Do klece se trasportovali dva lidé. Muž a žena. Oba křičeli a bušili na zeď. Ta žena dokonce brečela. Hoang se však jen pobaveně koukal dál. Ovšem na An-soce bylo znát že by nejradši utekla.
„Vpusťe virus,“ řekl Hoang.
Asistent ochotně zmáčkl červené tlačítko a do klece se vyvalilo malé množství jakésy páry. Následující děj byl opravdu nechutný. Ti lidé přestali křičet a jen před sebe zírali do prázdna.
Najednou začli oba zvracet a řvát z plných plic, kůže jim praskala a krev stříkala všude kolem. Nakonec jejich těla doslova explodovali.
„Bravo An-soko,“ za tohle vás odměna nemine usmál se sladce Hoang.

An-soka, se probudila celá zpocená a udýchaná.
„Byl to jen zlý sen,“ snažila se sama sebe ujistit.
Bohužel, její snaha byla marná. Tohleto se totiž skutečně stalo. Potom propadla do bezesného spánku a byla zvědavá co ostatní řeknou na věci co přinesla, až jim je zítra ráno v továrně ukáže.

„Podařilo se mi vzít několik věciček. Krom toho štítu který nás chrání, sem vzala několik menších, které se dají rozmístit třeba do dveří,“ vysvětlovala An-soka a postupně vytahovala z pytle další věci, „ tohleto jsou obyčejné Aschenské ruční zbraně. Vysílají krátké laserové paprsky a musejí se samozřejmě dobíjet.
„Zbraně? Skvělé,“ zajásal Thomas který se právě oběvil ve dveřích.
V tu chvíli sebou Rachell, An-soka i Joe leknutím škubli a sjeli Thomase nazlobeným pohledem.
„Omlouvám se, jdu pozdě, po tom včerejšku sem byl vážně unavenej,“ hájil se Thomas.
„Chápu, ale tamhleto jsou dveře, tak příště zaklepej jestli chceš aby sme dostali infarkt,“ odpověděl mu Joe a sledoval co dalšího An-soka vytahuje.
„Tohle snímá obraz, který je za bránou a taky to zjistí základní životní podmínky,“ řekla An-soka a lovila v pytli dál:
„Ah, můj osobní počítač. Bude se nám hodit, je v něm taky databáze planet. Získali jsme ji od jedné rasy, se kterou sme chtěli uzavřít smlouvu. Ale prokoukli nás. Naštěstí tu databázi zapoměli vzít sebou. První brána vedla na planetu, kterou vysávala černá díra, ale ty další světy už byli v pořádku.“
„An-soko,“ zeptala se Rachell, „nevíš jestli v nejbližší době probíhá na nějáké planetě uzavření smlouvy?“

Ansoka čekala celá netrpěliváv terminálu u Aschenské brány. Byla tak nervózní, že si pořád musela urovnávat vlasy a upravovat si hábit. Potom ještě vytáhla zrcátko a snažila se najít i ty nejmenší chyby na svém obličeji. Není divu, že byla nervózní. Tohle bylo její první vyjednávání....

„.... ehm co si říkala? Něják jsem tě přeslechla...“, odpověděla zasněná An-soka.
„Ptala jsem se, jestli nevíš kde v nejbližší době probíhá na nějáké planetě uzavření smlouvy?“ odpověděla netrpělivě Rachell.
„No... vim, na planetě Nasya,“ odpověděla An-soka.
„A víš kdy?“ , zeptal se Thomas.

„Na tohle bychom si měli připít že?“ odpověděl s úsměvem malý šedovlasý muž, který právě podepsal jakýsi papír, „koneckonců, jste to nejlepší co nás potkalo. Díky vám se nám bude dařit mnohem lépe.“
Stáli ve vetší dřevěné místnosti, která byla určená pro jednání. V čele byl velký stůl u kterého seděla rada a naprotim nim, seděla se svými lidmi An-soka. Ta se pokusila o úsměv, ovšem byl tak falešný že i ona cítila jak ji stéká po tváři.
„To rozhodně,“ prohlásila, „vše, včetně vakcíny proti stárnutí vám dodáme během zítřka.“
Poté ten muž, zbytek rady a Ascheni sedící naproti nim včetně An-soky pozvedli skleničky a připili si.

„An-soko,“ střásl s ní Joe, „jsi v pořádku?“
„Jo, jsem, odpověděla zmatená An-soka, „je to ještě dnes,“ podívala se do svého počítače, „podle Aschenského času přesně za dvě hodiny.“
„Tak fajn, balíme,“ řekl suveréně Thomas.
Rachel i Joe pokývli hlavou.
„Počkejte... vy to chcete překazit?“ zeptala se nejistě An-soka.
„No samozřejmě,“ odpověděla Rachell, „říkala jsi, že tam Ascheni chodí v pouze v pěti až desíti. To zvládneme ne? A dřív než si toho ostatní všimnou, řekne lidem, ať zakopou bránu a budou v bezpečí.“
„Zatím“, podotkl Joe.
„No já nevim – a není to nebezpečné?“ strachovala se An-soka.
„A co je horší? Víš jak dopadnou ti lidé?“ zeptal se ji Thomas.

„Už se těším až konečně uvidím použití naši nejnovější zbraně v praxi“, usmíval se Hoang. Spolu s An-soko stáli v terminálu před bránou kde již stála nachystaný biologická zbraň. Byla to v postatě hustá šedá pára, kterou obkolopalo modré silové pole.
„Výborně. Začněte zadávat“, řekl netrpělivě Hoang.
An-soka jen přešlapovala na místě a zdála se nervózní.
Jakmile se brána otevřela, biologická zbraň byla vyslána zkrz. Hoang se pousmál a vedl An-soku k počítači aby se podívali na to, co se bude dít dál. An-soka se však dívala jinam. Nechtěla vidět ten pohled na bezbranou vesnici, kde postupně doslova explodují všichni její obyvatelé... ženy i děti.
„Skvělá práce An-soko. Do měsíce tam můžeme jít a vybudovat další kolonii. Aschenský národ je ti vděčný,“ pochválil ji Hoang.

„Je několik způsobů. Máte pravdu musíme tam jít a překazit to,“ odpověděla Thomasovi An-soka.
„Fajn,“ řekla Rachell.
Za půl hodiny měl každý svoje věci sbalený. Všichni si vzali po jedné ruční zbraně a Rachell si k sobě vzala dálkové ovládání na vypnutí štítu.
„An-soko, pojď sem prosím zadat symboly té planety,“ poprosil ji Joe.
Všichni netrpělivě sledovali jak An-soka přešla místnost k počítači a postupně zadala všech 7 symbolů.
„Tak a teď počkejte, uvidíme jestli je někdo před bránou,“ řekla An-soka a chopila se malé čtvercové konzole, kterou namířila na bránu.
„Ok, vzduch je čistý tak jdeme.“
Hned na to prošla čtveřice branou.
Pokračování příště.

perosak Pěkné pokračování. Snad budeš pokračovat i dále.

Pěkný pěkný, hlavně aby to pokračovalo, btw. plánuješ postupem času do děje zapracovat i jiné rasy? Nemyslím hned zrovna Zemi, ale přidat do děje někoho ze seriálu známého by mohlo být zajímavé oživení

Tak to mam pro tebe dobrou zprávu. Právě kvůli těm jinejm rasám to píšu. Proto se to jmenuje "Nezodpovězené otázky". Jelikož mě v seriálu naprdlo, že tam pak nedořešili některé rasy. No a tak si to píšu sám Těš se na desátej a jedenáctej dvojdíl

perosak: Snad ty dvojdíly nebudou za 10 a 11 let

Nn, za chvilku bude další. Ještě opravim pár chyb

Sem s tim

1x04 – Vzpomínky část 2.

Objevili se na kraji lesa, před kterým bylo velké pole, a podél něho vedla široká cesta až do vesnice, která zeřejmě byla pod kopcem. Slunce co bylo přímo nad nimi naznačovalo, že je zhruba poledne.
„Tak An-soko a co teď?“ zeptal se Joe.
„Půjdeme do té vesnice, ale nenápadně,“ sdělovala An-soka, „tam si vezmem nějáké jejich oblečení abychom zapadli mězi ně.“
Ostatní souhlasně přikývli.
„Pak počkáme až příjde vyjednavač a pár vojáků,“ pokračovala An-soka. „poslechneme si, co jim řeknou a pak je zabijem.“
„No, zní to dobře snad to výjde,“ řekla Rachell.
Čtveřice se tedy vydala směrem do vesnice. Vzali to podél lesa protože chtěli aby si jich tamější obyvatelé hned všimli. Neměli záruku, že Aschenům neprozradí kdo tu je. Když došli k první chatrči řekl Thomas:
„Podívám se jestli je někdo doma“.
Potom opatrně došel k okraji okénka a nenápadně se nahnul aby viděl dovnitř.
„Dobrý, vzduch čistej,“ oznámil ostatním a prolezl okem dovniř.
Tam to bylo velmi staromódně zařízeno. U zdí bylo několik ošuntělích dřevěných skříní, uvprostřed místnosti stál menší obyčejný stolek ze dřeva, kolem něj pár židlí v rozkladu a po podlaze byla rozházená sláma.
An-soka se vrhla k jedné skříni a začala z ní vytahovat staré a prožrané pláště s kapucami.
„No fuj, tohle si na sebe nevezmu,“ ohradila se Rachell.
Když ale vyděla jak po ní ostatní šlehly pohledem, jen neochotně se pláště chopila a s bolestným vyrázem v obličeji se do něj zahalila.
„Ty krasavice,“ ušklíbl se na ni Joe čímž si vysloužil pořádnou facku.
„Nechte toho vy dva,“ okřikl je Thomas zatímco An-soka se vedle něj dusila smíchy, „pojďte si to tu radši prohlédnout a případně s někým promluvit.“

„Tady bude asi střed vesnice,“ usoudila An-soka když došli ke studni kolem které byl kamenný plácek a kolem něj plno chatrčí.
Najednou si všimli, že k nim spěchá nějáký mneší šedovlasý stařík a mává na ně.
„Vy jste jistě obchodníci od hor že ano?,“prohlásil, „Já jsem Lucas. Mohu vám pomoci? Chcete tu provést?“
„Ehm... ne... totiž,“ začal koktat Joe.
„Ne, děkujeme,“ ujala se slova Rachell, „ chceme se vás jen na něco zeptat.“
„Ptejte se na co chcete,“ souhlasil ochotně Lucas.
„Byla tu v poslední době skupinka lidí, která vám nabízela spojenectví?“ zeptala se ho An-soka.
„Ano ale o tom jistě musíte vědět,“ odpověděl Lucas, „říkají si Aschenové, je to moc milý a přátelský národ. Podělí se s námi o vše. Slibují, že nás zbaví nemocí a pomohou nám se zemědělstvím. Všichni jsou moc šťastní že sem za náma přišli.“
„Víš Lucasi, chceme tebe a tvé lidi na něco upozornit,“ začal Thomas.
„Přišli jsem vás sem před nimi varovat,“ pokračoval Thomas, „Ascheni se chtějí ve skutečnosti zmocnit vaší půdy a vás využívat jen k tomu aby jste pro ně pěstovali jídlo, protože jejich národ je velmi početný. Časem by většinu z vás úplně vyhadili.“
Ostatní přikyvovali.
„A jak to víte?“ zepal se zděšeně Lucius.
„Já sem Aschenka,“ řekla An-soka, „a jelikož jsem nesouhlasila s tím co můj národ dělá, odešla sem od nich. Nemusíte mi věřit ale já vás prosím, nepodepisujte tu smlouvu.“
„No řekli jste to krásně. Ale je trochu pozdě,“ řekla jakási postava která stála opodál.
Sundala si kápi a celá čtveřice nadskočila. Byl to sám kancléř Hoang.
„Ahoj An-soko. Rád tě zase vidím,“ pozdravil ji s úsměvem.
Asi deset lidí kolem nich si rovněž sundalo pláště a ukázalo se, že to jsou aschenští vojáci. Vytasili zbraně a postupně je obklíčili.
„Nevim co si myslíte vy,“ řekl ironicky Joe, „ale já si myslim že máme průser.“
„To bych fakt nevěděla kdyby si mi to neřekl,“ řekla naštvaně Rachell.
„Položte zbraně na zem a dejte ruce za hlavu,“ řekl pobaveně Hoang.
„To sotva ty bastarde,“ zařvala Rachell a prudce mávla rukou načež se čtyři vojácí vznesli do vzduchu a tvrdě sebou praštili o zeď chatrče. Vojáci na tohle byli však připraveni a jeden střelil Rachell uspávací šipku přímo do zad.
„Co to sakra...“ žvatlala Rachell a pleskla sebou o zem.
„Sladké sny,“ zasmál se Hoang, „a teď položte zbraně.“
Ostatním nezbylo nic jiného než složit zbraně a dát ruce za hlavu.
„Strčte je všechny do nějáké chatrče a pořádně je svažte, až tu skončíme půjdou s námi,“ přikázal Hoang.
Vojáci je odvekli do nějáké staré kůlny která byla kousíček od středu vesnice. Tam je pevně svázali. Poté odešli.

„Tak, už můžem panikařit?“ zeptal se Thomas.
„An-soko, víš co s námi udělají?“ zeptal se ji s obavami Joe.
„No,“ přemýšlela An-soka, „vás popraví a mě předtim budou brutálně mučit.“
„Tak to je super. A to ještě neví že Rachell má u sebe ovladač na vypnutí štítu,“ podotkl Joe.
„Kdy se vůbec probere?“ zeptal se Thomas a starostlivě se na Rachell podíval.
„Těžko říct, nejspíš za pár hodin,“ usoudila An-soka, „ale i kdyby se probrala teď, nebude mit sílu použít svoji schopnost. Navíc pochybuju že ji umí ovládat tak dokonale aby nás rozvázala.“
„Myslím že to nebude potřeba,“ usmál se Joe, který sledoval škvírou mezi prkny jak se k nim blíží Lucas a další jeho přátelé.
O chviličku později otevřel dveře a všechny čtyři rozvázal.
„Věříme vám,“ řekl, „to co sme viděli nás přesvědčilo. Tvrdili že to vy jste ti zlí, ale pak jsme je slyšeli. Bavili se o tom jak tebe (ukázal na An-soku) budou mučit.“
„Heh.... odhadla jsem to dobře,“ usmála se chabě An-soka, „ co teď?“
„Většina lidí ve vesnici vám věří,“ usmál se Lucas, „už teď má každý u sebe nože a čeká jen na moje znamení.“
„A co se bude dít?“, zeptal se Thomas.
„Zabijeme je. Je nás tu dost,“ usmál se Lucas, „pojďte vezměte si tyhle pláště. Jí tu můžete nechat(ukázal na Rachell). Za chvilku se u studny koná velké shromáždění. Tam zaútočíme.“
Opatrně vylezli z kůlny a vydali se směrem k centru.
„Aschenové budou stát uprostřed,“ seznamoval je s plánem Lucas, „ostatní vesničané je nenápadně obklíčí a až zapískám, vrhneme se na ně.“
„Ale mají zbraně,“ řekla An-soka, „nepřežijete to všichni. Mají tvrdý výcvik.“
„Toho jsme si vědomi,“ řekl klidně Lucas.
Když došli k centru uviděli, že dav je už téměř shromážděn. U studny stáli Aschenové a Hoang mluvil k davu.
„Dnes je jak víte pro nás všechny velký den....“ začal Hoang.
„Bla bla bla,“ protočila oči vsloup An-soka.
V tu chvíli zamířil k Lucasovi jeden z vesničanů.
„Všichni jsou připraveni,“ oznámil mu tiše.
„Dobře připrav se. Tři...dva...jedna...“
Lucas hlasitě zapískal načež se většina vesničanů rozeběhla proti vojákům. Ti se ale pohotově chopili všech zbraní a začali do nich střílet. Joe a Thomas na nic nečekali a šli vesničanům pomoct.
„Pojď tamhlenten je sám,“ zakřičel na Joea Thomas a ukázal je jednoho vojáka.
Ten měl však výcvik a oba srazil pěstmi k zemi. Potom na ně namířil zbraněmi.
„Sbohem,“ řekl.
Najednou se vznesl pár stop nad zem a prudce škubnul hlavou čímž se mu zlomil vaz. Když dopadl, uviděli za ním stát Rachell, která se sotva držela na nohou.
„Slyše...la sem ně.....jáký křik,“ řekla nemotorně a padla na kolena.
Najednou se přímo za ní objevil Hoang a namířil na ni zbraň.
„Rachell pozor,“ zavolal na ni zděšeně Joe.
Zblbá Rachell ale jen zamumlala:“ Jo.... jasně že sem vane vítr z hor.“
Hoang se uchechtl a řekl: „Tak teď už opravdu sbohem.“
Najednou sebou škubl a padl k zemi. Za ním stála s úsměvem An-soka se stále namířenou zbraní.
„A máš to ty parchante,“ řekla výtězoslavně.

„Ještě jednou vám moc děkujeme,“ řekl Lucas když se vraceli k bráně.
„My vám také. Kdbybyste nás nezachránil,“ usmála se An-soka.
„A co ona?“ zeptal se Lucas a podíval se na Rachell.
„Heh... za den by se měla dát dohromady,“ujistil ho Joe.
Když vytočili bránu řekl Lucasovi Thomas: „A nezapomeňte ji hned zakopat. Sbohem“
„Sbohem,“ řekl Lucas a ostatní vesničané jim mávali.

Paráda, už se těším na další , kdy sem máš v plánu dodat pokračování?

Co nejdřív.

Toto je spoiler!!!:

Další díl se bude jmenovat "Naděje". A najdou tam první verzi zařízení, které sestrojili antikové. Ale jaký neřeknu

perosak: Moc pěkný. Už se těším na pokračování.

1x05 – Naděje část 1.


„To písmo poznávám,“ prohlásila nadšeně An-soka.
„A umíš ho přečíst?“, zeptal se ji Thomas.
„Ehm.... ne,“ odpověděla An-soka.
„To neznamená, že to nezvládneš ty,“ řekl Joe Thomasovi, „máš koneckonců nejvyšší vzdělání co se týče historie, umíš 13 jazyků ....“
„...ale na jiné planety jsem vyměnné pobyty nepořádal,“ zarazil ho Thomas.
Čtveřice seděla před bránou v továrně a plánovala na jaký další svět se podívají. Minulý týden měli všichni hodně napilno. Zařizovali si samostatné bydlení, aby rodičům nemuseli vysvětlovat svoje absence. Jediná An-soka se nudila a tak se vydala na další planetu v seznamu, kde nafotila pár snímků. Blíž k tomu chrámu, na kterém byli ony nápisy se jít sama neodvažovala.
„Tak se tam půjdeme podívat ne?“ navrhla netrpělivě Rachell.
„Já dneska nemůžu,“ zívl si Joe, „Otec semnou potřebuje mluvit.“
„Ale vždyť to bude chvilka,“ prosila ho Rachell.
„Vzhledem k tomu že tam mam být za 10 minut..... ne,“ odpověděl Joe, „už tak tam příjdu pozdě a vyslechnu si plno řečí.“
„Tak na co čekáš, jen bež,“ odpověděl mu Thomas, „my to tu za chvilku taky zabalíme.“


Joe v dešti utíkal co nejrychleji jak šlo. I když měl deštník, byl celý promáčený. Jeho oblek by se dal ždímat. Konečně uviděl restauraci.
„Sem jsme kdysi chodili s mámou,“ zavzpomínal a vešel.
Ihned si všiml svého otce který seděl v zadním boxu a mával na něj. Byl to vysoký dobře vypadající černovlasý muž, kterému nemohlo být více jak padesát let. Vztal a potřásl si rukou s Joem.
„Promiň tati vím že jdu pozdě, ale spěchal jsem jak jen to šlo,“ omlouval se Joe.
„V pořádku,“ ujistil ho s úsměvem táta.
„Už sis obědnal?“ ptal se Joe.
„Ne čakal jsem na tebe,“ usmál se otec, „co kdybychom si dali to co jsme si tu vždycky dávali s mámou?“
„Chceš se o ní bavit?“ zeptal se Joe.
„Ne,“ odpověděl mu otec a obědnal u servírky dvě sklenice červeného vína a dvakrát specialitu šéfkuchaře.
„Tak o čem?“ vyzvídal netrpělivě Joe, „určitě si mě sem nevytáhl jen tak.“
„Vždycky si byl podezřívavý,“ řekl mu otec, „ale máš pravdu. Nejsem tu jen tak. Potřebuju ti něco říct.“
„Tak?“, zeptal se s úsměvem Joe, „ máš novou přítelkyni?“
„Umírám,“ sdělil mu prostě otec.
„Co....že?“, koktal Joe.
„Před týdnem mi našli v těle obrovský nádor...“, řekl mu smutně táta.
„To není možný, a nemůžeš jít prostě na operaci?“ zeptal se uzkostlivě Joe.
„Bohužel, kdyby to šlo...šel bych. Zjistili to příliš pozdě,“ odpověděl klidně táta.
„Ale...“
„Joe, budeš to muset zvládnout sám. Už si velký. Máš zasebou školu. Našel sis byt. Jsem na tebe moc hrdý.“
Joeovi ukápla slza a když před něj servírka předložila večeři, chuť na jídlo ho opustila. Právě mu docházelo co mu jeho táta říká.
„Nejdřív máma.... teď ty,“ ukápla mu další slza.
„Je mi to líto,“ odpověděl otec a položil mu ruku na rameno.
„Když umřela máma, měl sem tebe,“ řekl Joe, „ale teď? Těšil jsem se na to, až budu mit děti. A ty si s nima budeš hrát. Teď je to všechno pryč....“
„Joe slib mi jednu věc,“ pravil otec, „dávej na sebe pozor. Nedovol aby se ti cokoli stalo.“
Jeho táta se taky neubránil slzám. Oba tam mlčky seděli a zírali doprázdna...


„To bude snad všechno,“ skontrolovala si batoh Rachell, „jak jste na tom vy?“
„V pohodě,“ ozvali se ostatní.
„Joe zadej prosím souřadnice,“ poprosil ho Thomas.
Joe však jen zíral před sebe. Myslel uplně na jiné věci. Na to, až mu zavolají z nemocnice že jeho otec umřel. Co bude dělat?
„Jooooe?“ houkla na něj An-soka a zamávala mu rukou před obličejem.
„Jo?...Co?....Symboly.... jdu na to,“ řekl zmateně.
Chopil se svého tabletu a zadal znaky. Pak prošli bránou.

Kolem brány bylo jen pár stromů a v písku zhruba po jednom metru chomáče trávy. Z pravé strany se tyčilo do výšky několik skal a po levé straně byl velice řidký les.
„Pojďte, vede tu pěšina. Je to tu asi obydlené,“ řekla An-soka.
Šli zhuba patnáct minut od brány když se před nimi vynořila krásná malá vesnička. Lidé v ní nebyli moc vyspělí. Přístřešky byli dřevěné ale zato pečlivě udržované. Každý dům měl u sebe malou zahrádku, kde si lidé pěstovali jídlo.
„Rachell, An-soko... vy dvě vypadáte tak mile,“ řekl Tomas načež se na něj Rachell vražedně podívala, „..... chci říct skuste navázat s těmi lidmi nějáký kontakt a my se s Joem koukneme to ty zříceniny.“
Dámy nepříliš nadšeně odkráčeli do vesnice kde na ně lidé začali zvědavě pokukovat.
„Je jasné, že tu stavbu nepostavili tihle lidé,“ prohlásil Thomas a prohlížel si ruiny.
„Podívej, je tam vchod,“ řekl Joe a ukázal na zříceninu, která se jim teď celá odkryla. Byla kompletně porostlá trávou a mechem. Kdysi to byl asi původně velký chrám celý z kamene, ale teď se všechny věže zřítili a jediné co zůstalo byla hlavní spodní místnost a nezavalený vchod.
„Půjdeme se kouknout dovnitř,“ rozhodl Thomas a pomalu prošel vchodem.
Uvnitř to bylo kupodivu až moc zachovalé. Podél zdí se tyčili vysoké sloupy, malými okny sem proudilo sluneční světlo a na konci místnosti byl na podstavci kamenný oltář pokrytý nápisy.
„Tak na to bych se podíval,“ řekl Thomas a přišel k oltáři.
Vyndal si pár knížek a zkoušel to přeložit. Joe si mezitim znuděně sedl na podlahu a vyndal si tablet aby se zabavil.

„To je pro tebe,“ řeklo malé děvčátko k An-soce a nasadilo ji na hlavu věneček z kytek.
„A pro tebe mam taky,“ řeklo Rachell.
Obě dvě se na ní usmáli a to už kolem nich byli další lidi. Ukázalo se že jsou milí a vztřícní. Když jim Rachell řekla že přišli bránou, prohlásili, že je to poprvé, co za nimi piřšel někdo dobrý.
„Cože? Kdo sem chodí, jak vypadají?“ zeptala se An-soka jedné stařenky.
„Zlí lidé to jsou, nosí brnění a jejich tyče střílí,“ odpověděla ji.
„A sakra,“ řekla An-soka a zděšeně se podívala na Rachell.
„Co se děje?“
„Ta paní mluví o Goa'uldech.“
„A to je kdo?“
„No... v postatě maj pod palcem celou naší galaxii. Až budeme doma řeknu vám o nich víc. Nevěděla jsem, že tehle kout galaxie navštěvují. Jdu za Joem a Thomasem. Kdyby něco mám u sebe vysílačku,“ řekla An-soka, která vypadala že má opravdu strach.

„Tomu textu sice moc nerozumim ale píše se tu něco o životu,“ zkonstatoval Thomas, „jenže je to tu zpřeházené.“
Joe vztal a přišel k němu. Po chvilce si všimnl že na desce jsou drobné zářezy.
„Skus s timhle otočit,“ řekl a ukázal na dvě kolečka vzazené do oláře.
„No jo, máš pravdu vůbec jsem si toho nevšiml,“ řekl Thomas a narovnal kolečka tak aby věty dávali smysl.
„Nechť život vzkvétá?“ řekl udíveně Thomas, „to je jako všechno?“
Najednou se oltář rozevřel a z ně vyjela ovládací konzole a nad ní byl průhledný display na kterém běhalo zelené světlo (pozn. Něco jako displaye v Atlantis).
„Tohle je už lepší,“ usmál se Joe, „snad to tu má někde výstupy, alespoň bych zjistil k čemu to je.“
Vytáhl z tabletu kabel s kovovou svorkou a hledal na konzoli kde by ji mohl zacvaknout. Nakonec přece jen něco našel.
„No... hodně složitej program,“ řekl když viděl hromadu informací co mu v tabletu objevila.
„Dokážeš si s tim poradit?“ zajímal se Thomas.
„Vůbec netuším. Nadruhou stranu jsou tu jen tři příkazy. Jenže vůbec nevim co provedou.“
„Joe, Thomasi balíme,“ zavolala na ně od vchodu An-soka.
„Proč?“
„Vysvětlím vám to cestou.... co to tam máte?“ zbystřila An-soka a šla za nimi.
„Jo to kdybych věděl,“ řekl smutně Joe.
„Ale já to vím. Poznávám to,“ řekla rázně An-soka.
„Cože?“
„Kdysi sme skoro stejnou věc našli,“ vysvětlila jim An-soka. „umí to rozkládat určitou hmotu, nebo tkáně. Záleží co tam zadáš.“
„A použili jste to?“ zeptal se Thomas.
„Ne, našli jsme to s vybitým zdrojem energie a tak sme to skusili napájet naším. Bohužel ta konstrukce byla moc složitá a mimo naše chápání. Hned při prvním testu to explodovalo.“
„A víš jak se to ovládá?“ zeptal se An-soky Joe. Ta kupodivu odpověděla: „Ano.“
Chopila se tabletu a snažila si vzpomenout když se ji náhle ozvala z vysílačky Rachell:
„Máme průser. Aktivovala se brána a řekla bych, že to co sem jde jsou Goa'uldi.“