Kapitola 04
To the light
Thompson si to šinul na vozíčku chodbou do jídelny a zrovna přemýšlel, co si dá na snídani, když v tom se kolem něj prohnal postarší vědec a málem ho srazil. „Hej! Dávej bacha na cestu“ křikl za ním a pokračoval do jídelny. Když si vybíral snídani, tak se lodí rozezněl alarm a polovina lidí v jídelně se zvedla a vyrazila na svá stanoviště. Thompson je sledoval a s tím, že zbude více jídla pro něj si dojel ke stolu.
„Pane! Plukovníku!“ Řval vědec už z chodby před můstkem. „Už vím, co se s námi stalo. Záření bylo stejné jako při objevení druhého Daedala a vysílání, které prozradilo Wraithům pozici...“ uprostřed věty zůstal stát jako opařený a zíral na hlavní obrazovku můstku, kde si visela modrá planeta „...Země.“ Plukovník se na něj otočil. „ S největší pravděpodobností jsme v alternativní realitě pane. A vzhledem k tomu, že v naší realitě byla Země zničena a tady si poletuje jako by se nechumelilo, předpokládám, že mám pravdu.“ Plukovník se podíval na Davise „ Jak jsem říkal, než nás tady doktor přerušil... Jak jste sakra věděl, že tady bude...?“ Davis se na chvíli zasekl, nemohl přece říct, že mu to našeptal přelud jeho mrtvé matky... „Ehm, při vší úctě pane, rád bych si to nechal pro sebe, alespoň prozatím.“ Westwood přestal tlačit, lepší aby mu to Davis řekl dobrovolně, než tlačit na pilu, což by majora pravděpodobně donutilo lhát. „Jestli se můžu ptát, proč bylo tak naléhavé, aby jsme tady byli? Jsme sice ještě několik světelných minut daleko, ale nevidím jediný důvod pro takový spěch...“ Major už se chystal vysvětlovat, že nemá tušení, ale byl přerušen kormidelníkem. „Pane, tohle by jste měl vidět...“ Zpoza planety se zrovna vynořil měsíc, nebo alespoň co z něj zbylo. Čtyři velké kusy a hromada malých úlomků obíhaly Zemi. „Muselo se to stát nedávno, jinak by se vytvořil prstenec nebo by většina dopadla na Zemi“ okomentoval vědec dění na obrazovce. „Pane zachytávám četné výboje energie, vypadá to, že na odvrácené straně planety se bojuje! Jedna světelná minuta k cíli.“ Plukovník nemusel dlouho přemýšlet, alternativní realita nebo ne, Země byla v nebezpečí. „Bojová stanoviště! A kdo nemá na můstku co dělat pryč. Vy zůstaňte Davisi...“ a usedl do svého křesla. „Třicet světelných vteřin, máme video“ na obrazovce proběhl zoom na flotilu lodí, která pálila na dvě lodi třídy Prometheus, které očividně neměly moc šancí. Na nižší orbitě bylo vidět BC-304 bez energie a s mnohočetnými průstřely, jak padá do atmosféry. „Zdá se mi to, nebo to jsou ha’taky?“ zeptal se Davis. „Předběžný scan potvrzuje flotilu ha’taků, více než padesát kontaktů... Oprava, uprostřed flotily je něco většího, silueta neznámá!“ Goméz chvíli něco prováděl na ovládacím panelu a poté se na obrazovce objevil mnohonásobný digitální zoom bitvy převedený do černobílé pro lepší kontrast. Černá mateřská loď mamutích rozměrů se vykreslila na tmavém pozadí vesmíru. „Anubis, to se mi snad zdá...“ vydechl plukovník. „Deset světelných vteřin, nepřítel nás zaregistroval!“ Plukovník si prohlédl bojiště a jist si svou technologickou převahou zavelel „Přímo středem, všechny baterie palte dle libosti. Pavlove, vy zatím nestřílejte.“
Phoenix letěl přímo proti nepřátelské flotile a na všech frekvencích vysílal identifikační kódy, aby ho pozemské jednotky nenapadly. Letěl přímo na střed formace a pět ha’taků se mu vydalo naproti. Palba začala na obou stranách stejně, ale Anubisovy jednotky neměly proti brutální úderné síle Phoenixe moc šancí. První tři ha’taky explodovaly zároveň a další dva dostaly každý po jednom zásahu asgardskými zbraněmi, které ale nedostaly šanci na druhý výstřel, protože se jejích cíle ocitly za lodí. Plukovník řekl pouze „Pavlove?“ a z trupu Phoenixe se vznesl asi tucet žlutých střel, které si prokousaly cestu skrz obě poškozené pyramidy. „Pane štíty klesly o pět procent, obě spojenecké lodě neschopny bitvy a ztrácejí atmosféru, nepřátelská flotila se přesouvá proti nám. Vlajková loď se začala rozkládat a hromadí energii.“ Nahlásil Goméz a pokračoval „Vypadá to, že má k dispozici Oči vládců soustavy, energetická stopa převyšuje cokoliv, co kdy Goa´uldi měli.“ Phoenix zpomalil svůj postup flotilou a ničil, co mu přišlo do zaměřovače. Anubisova loď se mezitím otočila přímo proti planetě. Davis to celé sledoval a už mu docházelo, proč potřebuje Země pomoc... „Pane o té zbrani jsem četl v hlášeních SG-1, pokud vystřelí, tak je Země v háji.“ Plukovník nehodlal ztratit Zemi podruhé v řadě. „Na plno v před, postavte nás přímo do předpokládané cesty paprsku a pokropte tu jeho kocábku!“ Loď okamžitě vyrazila plnou rychlostí a polovina zbraní pálila na Anubisovu loď, ale její štít odolával. Dorazili na místo právě v čas. Po nástavci lodi projely blesky a mohutný paprsek zasáhnul Phoenixe. Energie ve štítech klesala jako kámen a paprsek nevypadal, že by brzy skončil. „Pavlove vypalte všechny!“ Z Phoenixe se vznesly stovky dronů a okamžitě si to namířily proti Anubisově lodi. Planetární zbraň očividně potřebovala obrovské množství energie a štíty byly v důsledku oslabeny. Dost na to, aby si pár dronů našlo cestu skrz a zasáhly loď. Zbraň téměř okamžitě přestala pálit a Anubisova loď se začala otáčet od planety. „Ten parchant se snaží utéct! Palte vším!“ Štíty Anubisovy lodi byly pod obrovským zatížením a z povrchu planety se hnala asi stovka dronů. Anubis ovšem nehodlal jenom tak zemřít a zbytky jeho flotily mu vytvořily živý štít a umožnily ústup. Mateřské loď zmizela v hyperprostoru a nechala za sebou přes padesát zničených ha’taků. „Přeneste personál ze zničených lodí do našeho hangáru, snad se tam vlezou“ rozkázal plukovník. „Pane drony z planety kolem nás začaly kroužit.“
„Opakuji, neznámé lodi. Identifikujte se, nebo budeme nuceni použít sílu.“ Plukovník naznačil, ať mu dají i obraz a na displeji se objevila starostmi zvrásněné tvář Jacka O’Neilla. „Poslední výzva, identifikujte se!“ „Plukovník Christopher Westwood, kapitán lodi UEF Phoenix, sériové číslo DSC-0001, třída Victory.“ O’Neill byl chvíli ticho... „Naše planeta nikdy nepostavila loď jménem UEF Phoenix a žádný plukovník Westwood nikdy u armády nesloužil. Dám vám poslední možnost!“ Plukovník se nadechl a spustil „Plukovník Christopher Westwood, kapitán lodi UEF Phoenix, sériové číslo DSC-0001, třída Victory.“ Sotva dořekl, tak se drony Země pokusily Phoenixe zničit, ale neškodně se rozmázly o štít. O’neill na obrazovce cítil, že jde do tuhého, když v tom se do rozhovoru vložil Davis. „Generále! Plukovník vám říká pravdu, patříme ke spojeným silám Země a obdrželi jsme volání o pomoc, proto jsme tady.“ Generál i plukovník na něj nechápavě pohlédli. „V mém... v mém snu jsem byl požádán o pomoc a povedlo se mi přesvědčit plukovníka, aby nás sem vzal...“ O’Neill byl stále skeptický i když asi tušil odkud volání o pomoc přišlo... „To ovšem nevysvětluje odkud jste a proč máte platné identifikační kódy naší flotily.“ Davis se podíval na plukovníka jestli může odpovědět a ten jenom přikývnul. „Pošlete k nám pár vašich lidí osobně, na telefonní hovor je to příliš složité.“ O’Neill se podíval někam za kameru a po chvíli souhlasil. „ Za hodinu k vám pošleme nákladní loď s naší delegací. A jako důkaz dobré vůle bych byl rád, kdyby jste nám vrátili naše posádky na tyto koordináty.“ Westwood přikývnul.
Během následující hodiny na Phoenixu provedli přípravy pro přijetí delegace ze Země. Nachystali potřebné soubory, opravili trčící kabely a nepřišroubované kryty, uklidili zasedačku a nachystali všech pět kajut určených hostům, kterými loď disponovala. Davis byl pověřen vyjednáváním a připravoval se na všechny možné otázky, které by mohly padnout. Nejhorší, co ho čekalo, bylo vysvětlení odkud se vzali, zvláště když sám pořádně nevěděl, jak je to možné. „Loď s delegací se blíží“ ozvalo se z interkomu. Davis dopnul slavnostní uniformu a vyrazil z kajuty směrem k místu přistání. „Loď na pozici, zámky zapadly“ hlásil technik přes interkom. Před dveřmi přepážky stála osmičlenná skupina vojáků ve dvojstupu, na jejich konci Davis a plukovník Westwood. Dveře se, se zasyčením, otevřely. První vstoupila na palubu čtyřčlenná skupina bodyguardů. Rozhlédli se po kolem stojících vojácích a poté přes vysílačku dali znamení, že nehrozí nebezpečí. Ze dveří vyšel armádní generál Jack O’neill a brigádní generál Sheppard. Westwood s Davisem je uvítali zasalutováním, oba nově příchozí pozdrav opětovali a přistoupili blíže. „Generále tahle ochranná opatření nejsou za potřebí, dokud jste v našem okolí tak vám nebezpečí nehrozí a kdybychom měli nepřátelské úmysly, tak už Země neexistuje“ poznamenal Westwood. „Plukovníku ta ochranka není pro nás... já i tady John se o sebe umíme postarat, ta je pro naši delegátku a ukázal do dveří, ve kterých se objevila mladá žena s tmavě hnědými vlasy, jejíž štíhlou postavu zvýrazňovaly jednoduché bílé hedvábné šaty bez ozdob. Okamžitě, jak vstoupila na palubu, všichni přítomní členové posádky vytáhli příruční zbraně a namířili na nově příchozí. Ochranka reagovala stejně, akorát namířila na Westwooda a Davise. „Co ta tady sakra dělá?!“ zavrčel Westwood mířící na hlavu O’neilla.