Phoenix falling„Podejte mi skalpel a dejte mu narkózu“ a oslepující bílé světlo bylo jediné, co vnímal. Tedy pokud pomineme tupou bolest v boku. Proti ostrému světlu viděl, jak mu něco nasazují přes hlavu a ozval se příjemný dívčí hlas „Dýchejte. Jedna- - - dvě---.......“
S prudkým posazením se probudil z hlubokého spánku, ale ostré škubnutí v boku ho zase položilo. Rozhlédl se kolem a zjistil, že jasné světlo je pryč a už neslyší žádné hlasy, tedy až na otravné a všudypřítomné pípání... Kde už ten zvuk slyšel... když byl na operaci se slepým střevem, to je ono! Takže je v nemocnici... Počkat... v nemocnici kde? Poslední co si pamatoval bylo, že klečel na tanku schovaný za věží, kryl civilisty běžící do lesa... a... a když se podíval, za co se mu zahákla uniforma, tak ji měl celou od krve. Asi ho postřelili, ale to pořád není odpověď na to „kde sakra je?!“ Doktoři mluvili anglicky, aspoň není v zajetí, přinejmenším neměl ten pocit... S tímhle závěrem se spokojil a vysílením zase usnul. Tentokrát bylo probuzení pomalejší a už se raději nepokoušel posadit. Když se podíval doprava tak nad ním stála nějaká osoba v uniformě, které řekla jenom „Jak se máš Tommy?“. „Promiňte, ale my se známe?“ odpověděl. Jackovi stojícímu u jeho postele zmrznul úsměv na rtech. Chvíli nevěděl, co má říct a když už se nadechoval k odpovědi tak z Tommyho vypadlo „Klid ty cvoku, dělám si srandu!“ Kapitán si oddechl, přijít o Tommyho vážně nepotřeboval, ne potom co ztratil tolik lidí na planetě... „Mohl by si mi doplnit informace v tom, co se stalo po evakuaci?“ zeptal se Tommy a lehce se na posteli pootočil. Jack jenom přikývnul a začal mu vyprávět, jak se evakuace odvíjela z jeho pohledu. Když se dostal k autodestrukci základny tak se odmlčel, pořád viděl všechny ty zraněné, které musel zabít. Tommy sice poznal, že je něco špatně, ale přešel to bez poznámky. „No a potom jsem vydal jediný možný rozkaz... směr stanoviště Omega. V ten okamžik se ozvalo bzučení, všude se rozlilo bílé světlo a jediné, co mě napadlo bylo, že nepřítel obnovil bombardování a dostali jsme zásah. Potom se ale světlo rozplynulo a my stáli v nějakém poloprázdném hangáru, byly tam s námi i všechny naše tanky. Lidi začali panikařit, tak jsem se je snažil uklidnit, ne že by to bylo jednoduché... A potom se ze všech stran začali sbíhat vojáci, doktoři a všemožný jiný personál, okamžitě začali odnášet zraněné, těžké případy řezali přímo na podlaze. Byl tam takový šrumec, že nikdo neměl čas mi říct, co se to sakra děje... asi až po dvaceti minutách, co sem pomáhal, kde se dalo, vidím, jak na mě něco gestikuluje důstojník v uniformě letectva, tak sem nechal na zemi ležet zakrvavenou výstroj, doběhl k němu a on mě odvedl na můstek...“ Přes Tommyho obličej se začal šířit výraz pochopení „... tam mě uvítal kapitán lodi, plukovník Westwood, a velice slušně a s podivným respektem mě požádal o hlášení o dění na planetě... Později jsem se doslechl, že díky němu jsme přežili, postavil tuhle kocábku mezi planetu a nepřítele, jenom aby nám koupil čas...“ Tommy už zavíral oči „Jak to tak vypadá, tak je v porovnání s našim Napoleonem úplný beránek“ a uchichtl se. „Tak se zase prospi“ řekl Jack a poklepal Thompsona po rameni, ten jenom přikývnul a uvolnil tělo... „Počkej ještě“ vystartoval „Jak se to tady jmenuje?“ Jack se ve dveřích otočil „Phoenix, uvidíme jestli umí taky vstát z popela.“ Tommy spokojeně přikývnul, uvelebil se na posteli a do minuty zase nevěděl o světě.
Loď přišla v bitvě o většinu obvodů, hypermotor byl pochroumaný a nedodával ani pětinu výkonu, takže se teď doslova plazili k nejbližším asteroidům už dva dny v kuse. Podle toho taky vypadal můstek, když na něj Jack vstoupil. Posádka se lenivě pohybovala mezi stanovišti, v Antickém křesle se vrtal nějaký technik a na místě kapitána lodi seděl major Goméz a unaveně pozoroval modrou záři na obrazovce. „Á kapitáne, plukovník s vámi chtěl mluvit. Támhle ty dveře vedou do jeho kajuty“ ukázal Goméz a pokračoval ve své namáhavé činnosti.
Kapitán stiskl tlačítko zvonku a hned na to se mu dostalo pozvání dovnitř. Plukovník seděl za dubovým stolem a zrovna zavíral nějakou složku. „ Posaďte se kapitáne.“ Davis si sednul a plukovník pokračoval „Vaše hlášení je při nejmenším zajímavé... velení průzkumným týmům jste zvládl výborně, taktický plán dobití základny byl chladnokrevným výpočtem a nebál jste se zariskovat, samozřejmě v rozumném měřítku. Bitva proti technicky vyspělému nepříteli s početní převahou není nikdy jednoduchá, ale vy a vaši muži jste ji zvládli výborně.“ Davis se nervózně posunul na židli „ Pane, při vší úctě... ztratil jsem přes padesát mužů z průzkumných jednotek a potom jsem aktivoval autodestrukci základny i když jsem věděl, že na bojišti zůstali naši ranění... přes tři tisíce mrtvých...“ Kapitán se odmlčel a plukovník využil chvíle ticha, aby pokračoval. „Moc dobře vím, co se tam dělo, vaše hlášení není jediné, které jsem četl. Můžu Vás ujistit, že jste zvolil pokaždé správně a žádný mrtvý není mrtvý kvůli Vaší chybě, hrál proti Vám mocný nepřítel... náhoda, tu jenom tak porazit nejde.“ Davis neměl co říct a tak čekal, jestli bude plukovník pokračovat. „Doktoři mi před chvílí oznámili, že major de Lyon je těžce zraněná, její krev musí okysličovat přístroj a neví jestli bude vůbec někdy chodit. Vaši lidé budou potřebovat velení a preferoval bych ať jim velí někdo koho znají. Z toho důvodu jsem se rozhodl využít mých pravomocí a povýšit vás v poli na majora.“ Davis jenom nevěřícně zíral. Po chvíli mu došlo, že by měl nějak reagovat. Postavil se, zasalutoval a se slovy „Děkuji pane!“ vyrazil ven z kajuty. „Davisi, něco jste tu zapomněl“ zavolal za ním plukovník. Jack se zastavil až téměř u vchodu do transportu. Plukovník ho doběhl, odepnul z Davisových výložek kapitánské proužky a připnul mu na každé rameno jeden zlatý list, potom udělal krok zpátky, zavelel a s celým můstkem zasalutoval novému majorovi. Davis s hlasitým polknutím opětoval pozdrav, otočil se a vstoupil do transportu. Plukovník se ještě chvíli spokojeně díval tam, kde Davis zmizel a s úsměvem si pomyslel „Tak to by bylo...“
Loď konečně vystoupila z hyperprostoru u pásu asteroidů, v dálce bylo vidět hořící supernovu. Loď začala prolétat skrz pás a skenovat jednotlivé asteroidy a planetky. Většina byla z kamene a ledu, když našli pár objektů, které se skládaly z různých kovů, tak se Phoenix zastavil a začal pomocí transportních systémů těžit. Automatizovaný systém vždy přenesl kus asteroidu do skladu, kde ho replikační zařízení zpracovalo, vyrobilo náhradní díly, které si technici rozebrali a začali opravovat přepálené systémy. Jako finální byly vyrobeny nové kusy plátování spálené v poslední bitvě. Kolem lodi poletovaly automatické sondy, které z hangáru nosily náhradní pláty a upevňovaly je na poškozená místa trupu.
Thompsona probudily zvuky oprav, které se šířily skrz konstrukci lodi a byly slyšet až na ošetřovně. Dveře se otevřely a vstoupil Davis. Nešel k Thompsonovi, ale někam do rohu ošetřovny k jednotce intenzivní péče. Asi po pěti minutách přišel za Tommym, který si okamžitě všimnul zlatých lístků na Jackových ramenech. „Pane!“ zasalutoval poručík a obličej se mu zkřivil bolestí. Jack s úsměvem zasalutoval. „Co je to za zvuky?“ zeptal se Thompson. Jack si sednul „Opravují loď. Když nás zachraňovali tak dostala pořádnou nakládačku a pořád nevědí od koho... Máme asi hodinu čas, než to tady smete exploze supernovy...“ Tommy se pootočil tak, aby viděl na Jacka „Už jsem ti říkal, že mě včera ta sestřička...?“
Mezitím na můstku dokončovali potřebné výpočty pro cestu zpátky k Městu. Tisíce procesorů v počítačovém jádru prováděly simulace všech možností a scénářů. Manévr, který se snažily propočítat, byl v podstatě řízený hyperprostorový surfing. Díky moderním senzorům a navigaci měli k dispozici přibližný směr letu Terrus Atlantis. Plán byl prostý... dohnat pravděpodobně nejrychlejší loď ve vesmíru. Na můstku se konečně objevila projekce manévru, který byl při nejmenším odvážný. Plukovník sedící v křesle si chvíli prohlížel projekci a poslouchal hlášení několika důstojníků, které bylo zakončeno Gomézem „Máme něco kolem deseti minut, než k nám dorazí vlna. Opravy téměř hotovy, sondy dokončují kontroly svarů. Hypermotor i štíty zpátky na maximu, generátory po kontrole.“ Plukovník ještě chvíli zvažoval manévr a když ho vzal za přijatelný, tak zavelel ať se loď přesune na souřadnice.
Stěna žhavého plynu se hnala obrovskou rychlostí přímo na loď, která už čekala na pozici mírně natočená bokem. Když byla stěna několik vteřin od lodi tak Phoenix vyrazil pod předem daným úhlem plnou rychlostí od blížícího se pekla. V okamžiku kdy ho stěna dohnala se do ní štít částečně ponořil. Loď se začala otřásat, nabírat rychlost a nechávala za sebou rýhu ve žhavém plynu jako surfař ve vlně. Na lodi už začala být patrná dilatace času z rostoucí rychlosti. Po dosažení bodu, který simulace určila, se před lodí objevilo hyperprostorové okno a Phoenix do něj vletěl s plátováním na pravoboku rozžhavenými do ruda. Zavírající se okno vytrhnulo obrovské množství plynů a způsobilo sekundární explozi. Phoenix se hnal neuvěřitelnou rychlostí a okolní hyperprostor byla jenom rozmazaná modrá šmouha. Na třesoucím se můstku zazněl varovný signál... „Pane! Hyperprostorový tunel se hroutí!“ vykřikl Goméz. Plukovník zprudka zavelel „Vytáhněte nás ven!“ , ale již bylo pozdě. Hyperprostor kolem rudě zablikal a zmizel, loď sebou škubla jako by narazila do zdi a ....
Korektor: Jakop