
Koukal jsem na to dvakrát, je to fajn, líbilo se mi to, ALE:
1) přišlo mi to moc jednoduché. Doctor se pořád směje, všechno je hrozně easy, fun a ani známka po nějaké vážnosti nebo doctorovské "hrůzostrašnosti".
2) Není tam žádný "náběh", to znamená že díl měl celou dobu konstantní vyrovnané, i když pravda, hodně dynamické tempo, ale tím pádem tam nebyl žádný "wow" moment nebo zkrátka něco, kde tempo trochu zvolní, aby vzápětí diváka napnulo až do konce. Tohle uměl dobře Davies. Z toho Moffatova "hmm, máme dvacet minut do zničení světa", nic takového nepůsobilo.
3) Závěr byl evidentně inspirován Tennantovým dílem se Sycoraxy. Bohužel musím říct, že Tennantův díl byl procítěnější, emotivnější (zatímco Smithův byl celý vyjuchaný a jednoduchý).
Zkrátka celkově vzato mi v The Eleventh Hour chyběla hloubka. Přišlo mi to tak nějak povrchní a epizodní. Ostatně svědčí o tom to, jak Doctor kontaktoval ty různé organizace. Zatímco Daviesův Doctor byl provázán s Unit a bylo to takové osobnější, bližší (mělo to nějaké pozadí), tak Moffat to odbyl naprosto neosobně dvouminutovým videokonferenčním hovorem s naprosto neznámými organizacemi, představiteli atd., které nemají žádný základ v Doctor Who světě (kde byl Torchwood, Unit ?).
Na druhou stranu vzhledem k tomu, že Blink, SIlence in the Library aj. se mi líbily, doufám, že to byl jenom výjimečný Moffatův pokles a že to bude jen lepší a lepší.