Invaze - 44. část - závěr 1. dílu

Tak. Táto časť (aj keď sa mi zdala krátka ) pokračuje v nasadenej kvalite.
Osobne si myslím, že pokračuješ vo veľmi dobrej práci a si píš, že určite čakám na pokračovanie.
Na toto sa teším:

Toto je spoiler!!!:

ale odted pojedem zase pekne svižně...

[Dragon]

nice ...šup se s dalším dílem

Invaze – 41. část

Knížecí palác byl v jednom ohni. Černooděnci postupovali chodbu za chodbou, likvidující vše, co jim stálo v cestě. Stavěli se jim na odpor jak řadoví Orkové, tak šamani, ti však jen užasle sledovali, jak jejich kouzla mizí za letu, nebo je ledabylým mávnutím ruky útočníci odrážejí.
Vybavení zbrojí z dračích šupin a vybavením z magických kovů nalezených u vřídel, kde magická energie vyvěrávala ze země v pravidelných intervalech, byli prakticky neporazitelní, a při boji zblízka přesekávali celá zelená těla bez větší námahy. Pouhá facka rozbila i tvrdou lebku Orka na kousky.
Stále vládl věk technologie a pokroku, a tak jim rozhled zlepšovalo ve tmě a kouři vylepšené vidění, a od Elfů ukořistěné neurální rozhraní, takže si myšlenkami mezi sebou mohli předávat údaje o útoku během milisekund.
Krátké útočné pušky s velkými zásobníky vpalovaly svůj obsah přímo do zubatých zelených obličejů, z nichž se ještě na žulové podlaze pár minut kouřilo.
Zanedlouho směrová nálož vypálila kruhový otvor i v samotné trunní komnatě, odkud jejich počínaní sledoval kníže Orků, jehož jméno nebylo nikdy nikým vysloveno. Snad ani nešlo vyslovit, což bylo docela dobře možné.
Bez hnutí seděl na kamenném trůnu, a jeho hrůzostrašně vyhlížející zbraň s černou čepelí zůstala opřená o schody pod ním.



Byli překvapení, čekali početnou gardu nejlepších válečníků, stovku šamanů obklopujících svého vládce – všechno možné, ale jeho samotného nikoli. První z útočníků po něm bezmyšlenkovitě vystřelil.
Těžký náboj se odrazil od neviditelného štítu, a trefil druhého co vešel přímo do čela.
Kníže zařval, popadl svůj těžký meč, a namířil ho proti nim. Z nepatrného otvoru nad jílcem vylétla žlutá výboje energie, a skrz naskrz provrtala další dva Smrtihlavy, aby kdesi v záhybu chodeb explodovala ve změti prachu a kamení.
Vcházející lidé z komanda si sundali bionické masky, aby pro boj zblízka lépe viděli, a sami tasili dlouhé šavle jakoby samurajského typu, ale s širší čepelí, vyrobené ze zářivě stříbrného kovu, v nastálém šeru světélkujícího.
Všude kolem nich probíhala řež s o nic větší intenzitou, byl slyšet skřek na smrt bojujících Orků a strážných stvůr nejistých tvarů i původu.
Muži, i několik žen v nijak omezující matné zbroji obstoupilo svůj cíl ze všech stran, a obezřetně se vyhýbali výpadům, skokům i výstřelům, vytrhávající další kusy kamení ze skály, neboť zdi místnosti už tvořil jen masivní vnitřek hory, na jejímž úpatí pevnost stála.
Zvenku to byl na Orky vynikající pevnostní systém protkaný zaminovanými koridory a rušičkami na bázi magie nebo nečeho konvenčnějšího, čím je vybavili lidští odpadlíci. Speciálním oddílům stačilo obsadit jediný portál pro přenos hmoty, aby obešli veškerá opatření.
Zadní dvířka, jež si sám kníže nebo snad nějaký odpadlický mág ponechal pro případ útěku nebo rozumné zrady, se svým stvořitelům vymstila.

Zásobník energie knížeti došel po devíti výstřelech, a jeho dosavadní bilance činila osm těch měkkých a slabých lidských opovážlivců. Ti se dosud ranám jen vyhýbali, a jako na povel na něj začali dorážet s úmyslem svou oběť unavit. Nemuseli nijak komunikovat, do jednoho se sami od sebe shodli, že by je při přímých výpadech bez potíží zabíjel, nehledě na jejich schopnosti. Neviditelná clona stále obklopovala jeho obludné zelené tělo a zjevně propouštěla jen relativně pomalé objekty.
Čtveřice Smrtihlavů vybavených rychlopalným samostřílem připevněných na rukou pro tichou práci zaklekli, a vystříleli do něj vše co měli. Kníže začal krvácet snad z dvaceti otvorů, a tmavá krev mu stékala všude po zbroji.
Odrážení ran šavlemi z nezlomitelného a navždy ostrého karnivortalu jej začalo unavovat, a začal si uvědomovat, jak je jeho ochrana před projektily a kouzly zbytečná – všichni mistrně ovládali různé druhy boje s meči, a jakmile jeden z nich padl, ostatní nevšímavě pokračovali.
Neměli z něj strach ani respekt. Nebyli jako ti podlézaví a chamtiví lidští červi, co cvičili jeho poddané. To se mu líbilo.
Probodl dalšího a bezvládné tělo odhodil stranou. Tohoto okamžiku však využili další tři, a nízko vedenými pohyby v něm otevřeli další krvácející otvory. Ork cítil, jak z něj pomalu vyprchává život a ustoupil dozadu, ztráceje orientaci.
Ještě celých osm minut vzdoroval, než inkasoval čerstvé rány, které srazily knížete na kolena. Černá okovaná bota mu z tlusté zelené ruky vyrazila meč, přičemž mu ji druhá rozdrtila prudkým dupnutím.

Od hlavy až k patě spálenou cizí tkání pokrytý velitel zvednul zbraň poraženého knížete, a potěžkal jí v rukou.
Lehká a elegantní, předpokládal, že jde o kořist, nebo naprosto prastarý výplod tajemné technologie. Snad obojí.
Otevřel svorníky své masky a dal tak na odiv tmavou ošlehanou tvář stejně nejasného původu, jako poslední bestie, o jejíž lebku si zlomil katanu.
Beze slov, jedním mávnutím, zbavil zelené tělo jedné jeho části, jen aby brzy skončila u nohou ohromených služebníků knížete.
Pomocí hlásných stanic s tlampači a rohy v orkském jazyce provolávali slávu nového vůdce orkských klanů, a jeho vysoká černě oděná postava s černým mečem padlého si už jen sama o sobě vynutila respekt.
Orkové jeden za druhým padli k zemi. Jiní začali tlouct sekerami o zem a řvát.
Gigantická pevnost, rozkládající se na celé kilometry čtvereční a přilehlá území byla dobyta.
Od teď slouží jenom lidem. Jednomu člověku.
Druhá strana právě ztratila kontrolu nad deseti milióny elitními Orky přímo v centru své moci.

Ťažko to popísať. Snáď len slovom fantastické!

Pěkné. Jsem zvědav, co na toto druhá strana.

Tak jsem si dal taky pauzičku, ale už jsem tě dohnal. Nemám co dodat, prostě nepopiratelná kvalita jako vždy. Těším se na další..

Invaze – 42. část

Jako ze severských ság. Jako z legend o dávných válkách starých bohů, vlastní každému kmeni, každému národu na Zemi. Masy armád zaklesnuté do smrtelného zápasu. S palnými a sečnými zbraněmi, s podporou tanků pomalovaných znaky a hesly pluků a divizí z celého světa, s palbou salv raket a dělostřeleckých granátů těsně před sebou, se statisícové armády lidstva probíjely indickým subkontinentem, spalujíce na popel jednu každou zrůdnost, která se jim postavila do cesty.
Obnovená satelitní pozorovací síť umožnila nebývale rychlý nárůst ztrát nepřátel.
Tentokrát to mělo být jiné. Posvátná řeka Ganga rudla a černala krví mnoha ras, když byl náhle postup Aliance zastaven obrovskou přílivovou vlnou démonů, elementálů a těch nejstrašnějších tvorů, chodících po Zemi od Velkých válek Nesmrtelných, jak byli někteří vojáci poučeni od svých trpasličích spojenců.
Nenápadná, dosud neviditelná postava, léčící vše okolo sebe jen svou pouhou přítomností. Na kámen zpečená černá půda se zazelenala, na krvavou masu rozsekané břicho umírajícího se zacelilo, bouřková mračna chrlící kroupy a blesky se rozbíjela, a slunce osvětlovalo celý prostor, na níž se odehrávala vpravdě apokalyptická bitva. Jenže, který válečný střet, kterýkoli na světě, by se dnes dal označit jinak?
Žádný.

Pán Země z moci Nejvyššího vládce, Krea’sill Tan Arkan, věděl, koho vyzval na souboj. Jeho moc, schopná blokovat projevy té jeho, byla nezpochybnitelná. Důstojný protivník, bez něhož bude moci tu následně vyčerpanou a demoralizovanou lůzu pozabíjet, a splnit tak přání Nejvyššího, neboť jeho přání musí být vždy a do písmene splněno. A kdo jej zklame, nemá právo na druhou šanci.
Sesedl ze svého vznášedla, přízračného vozu bez kol, pod nímž matně zářilo cosi namodralého, a vykročil směrem skrz vlastní vojsko, uctivě se rozestupující do stametrové mezery, s obličeji sraženými až do bláta.
Jeho aura, sálající široko daleko, byla spojena se samotnou podstatou magických tepen pod zemskou kůrou, z níž čerpal nové síly.
Doslova plně nabitý touto, tísice let akumulovanou, silou se tak připravoval k vytvoření posil ke konečnému rozdrcení alianční skupiny armád Východ, dorážející na jemu věrné Orky a Elfy. Brzy je měli zezadu napadnout zrádné orkské legie, které lidé lstí získali na svou stranu, a změnily tak dosavadní poměr bojujících stran.
Podobně jako jeho vlastní služebníci, začaly reagovat ustupující lidští pěšáci. I pásové obludy, jež měli ti lidé v oblibě, zastavily palbu, a jejich posádky se mermomocí chtěly vidět jediného muže, který si zasluhoval respekt celého zachráněného světa.
V prosté zelené uniformě, jako obvykle bez označení, šel vstříc svému protivníkovi. Ten byl naproti tomu oblečen v překrásné červené zbroji poseté drahokamy a podivnými symboly. Kalné vody v řece prosycené krví se při dopadu jeho boty prvního o hladinu začaly čistit na křišťálově průzračné, kdežto Arkanův krok dopředu jí proměnil v hnijící a pulsující černou břečku.
Na obou stranách stály bytosti, vládnoucí mocí bohů.

„Padneš i se svým slabým rodem, člověče. Nic nedokáže vzdorovat moci Nejvyššího vládce a jeho služebníků.“
uslyšel ve své mysli Gebauer.
„Řekl otrok svobodnému muži.“ doplnil jej dalšími telepatickými slovy a udělal dva kroky vpřed. Jen málo svědků překvapilo jeho chůze po vodě, rozhodně nezpůsobená žádným podhladinovým mostem či jiným trikem.
Arkan si byl jist sám sebou, až do chvíle, když viděl, jak mění svou fyzickou podstatu na čisté světlo, jeden z derivátů magie, rozptylující jím stvořené vojsko magických kreatur, jako jemný písek odvátý silným větrem.
To nemůže být skutečný…ne. Všichni padli. Jsou mrtví. Tento člověk jen nějak musel přijít na to, jak získat tuto…schopnost.
Stále to však neřešilo jeho problém. Jak může vzdorovat něčemu, co dokáže překonat nevýhody masa a kostí?
Pokusit se to zabít na jediný pokus.
Soustředil se na jediný bod na své čtyřprsté ruce. Celou minutu, dokud mu nezačalo krvácet z uší, očí, nosu a úst, z nichž trčely početné špičáky, od jejichž horů kapala v rychlých proudech tmavomodrá krev.
Dlouhý a temnou, negativní aureolou magie prosycený paprsek rozťal nebesa, a obloukem dopadl na na cíl. Mohutná tlaková vlna odhodila první řady armády Aliance, a to včetně těch nejtěžších obrněných vozidel, na kilometry daleko.
Světla se jeho snaha zřejmě ani netkla. Shluk světelných částic jakoby sebou zavrtěl na nesouhlas, a přelétl až k vysílenému Arkanovi, do nejž se jako kopí zaryla desítka proudů žlutých paprsků. Jeho vlastní aura se ztrácela, a odhalovala jeho smrtelnou duši.
I dosud živí přisluhovačští zaklínači se otřásali děsem a strachem. Jejich pán byl poražen.

Arkan ztěžka oddechoval. Byl slepý a sotva slyšel výkřiky již ničím nechráněných Elfů a skřeky Orků, masakrovaných masivní dělostřelbou a nálety stíhacích bombardérů s termobarickými bombami a napalmem pod křídly. Zdálo by se, že jsou naváděny majákem světla, rozehnávající poslední projevy nepřátelské magie a rozjasňující den coby vítané doplnění slunečního kotouče.
Zničehož nic se také, pro mnohé věřící opět nepřekvapivě, rozestoupily vodstva, a obrněná kaválérie z bitevních tanků, transportérů a bojových vozidel pěchoty drtily dezorientované otroky temnot. Přesně to, co zamýšlel udělat Arkan s lidmi, se právě stalo s jeho slavnými legiemi, majícími na kontě nejeden zničený svět.

Veškeré svitky, databáze vědomostí tolika světů…a vše vyšlo vniveč.
Jeho poslední myšlenka se soustředila opět na jediné. Byl zabit Nesmrtelným. Posledním Nesmrtelným. Proto nedokázal od druhého do posledního dne otevřít brány sto tisíc cyklů starého Daemonora, které by jim dalo neocenitelné spojence pro dobývaní stovek světů prostoupených magií. Byl tak blízko…
Krea’sill Tan Arkanův sklovitý pohled zůstal tupě upřený a spalovaný sluncem z bezmračné oblohy.

Hezký, Gebauer v tom vážně umí chodit. Mám pocit že Nejvyšší bude mít slušnej problém..

Asi zmením hodnotenie z Fantastické na:

Toto je spoiler!!!:

Neskutočné. Výboré stupňovanie obsahu a stále dokonalá kvalita príbehu, to stojí za

Invaze – 43. část

Potřeba spánku byla jedna z mála, která Gebauerovi po jeho „znovuzrození“ po klíčové bitvě o Evropu zůstala, ale i ta jen v extrémní formě.
Teoreticky zřejmě spát nemusel, když se nikdy nedokázal unavit, jenže zjistil, že z nějakého důvodu to narušuje jeho schopnost přecházet z fyzického do éterického těla.
Nepřepokládal zopakování předešlých, a již tak vzdálených zážitků se sny, jenž nebyly sny, nýbrž forma komunikace a způsobu ovlivňování myslí.
Ihned poté, co zavřel víčka, se ocitnul uprostřed kosmu. Bez viditelných planet, mlhovin, čehokoli zajímavého, hodné jeho pozornosti. Jen černota prozářená matným světlem nesčíslných hvězd kolem něj.

Nevznášel se. Stál na nějaké tvrdé neviditelné desce, držící jej jako gravitace jeho rodného světa.
„Dá se říct, že se mi již tomhle zážitku stýskalo. Avšak, měl jsem zato…“ začal nevzrušeně, čekaje odpověď nebo příchod toho, co neměl v oblibě běžnou konverzaci reálného kosmu.
„Zabil jsi mého pobočníka. Mého věrného zástupce.“
„Ano. A pokud vstoupíš na můj svět, tak zabiji i tebe. Je to prosté.“ odpověděl mu nedobrovolně pozvaný, klidným a sebejistým zabarvením hlasu. Mohl by z toho „snu“ vystoupit okamžitě. Ale proč vlastně. Druhá strana byla na hlavu poražena. Ne, to není správné slovo. Po zabití svého pána byly zmatené zbytky někdy i početných vojsk, snadno povražděny, přestože některé měly šanci ještě něco dokázat a dopřát zcela zfanatizovaným lidským armádám Pyrrhova vítězství.
I takové pozůstatky moci temných invazních sil, ještě před pár měsíci jen krok od vítězství, nebylo snadné dorazit. Zrádci vlastního druhu přebíhaly na stranu Aliance jak jen to šlo, ovšem pokud padly do rukou náboženským oddílům, čekalo je to nejhorší zacházení jaké existuje, a to i na poměry všem známých brutálních Orků.

Zelenokožci se beze strachu ze smrti bili o každý metr země, ať už se mělo dít cokoli, a jejich knížata se poučila z lidské taktiky rychle je zabít a eliminovat tak odpor orkských poddaných.
Přesto jim vyvstala jiná potíž – pokud si nedali opravdu pozor, předtím svým mocným vojevůdcům zcela poslušní „groti“ (jak každý Ork nazýval všechno menší než je on sám), tak mohli být kýmkoli svého druhu zavražděni.
Bylo to k nevíře, a nikdo to neuměl pochopit, ale od zabití nejvyššího pána se Orkové začali chovat nebývale…rozumně. Mnozí se v zajateckých táborech jakoby probrali z opojení, a začali sami od sebe mluvit, což byla schopnost, pro kterou mohla rozvědka vždy využít jen důstojníky nebo šamany.
Další co měli společné bylo, že přestože neztratili ani špetku své bojechtivosti, toužili sloužit tomu, co je zbavil jha otroctví. Právě mocná magie, jejíž vlákna spřádal a měl pod kontrolou právě nejvyšším vládcem dosazený Pán Země, padla, a s ním i otupující kontrola malých zelených mozků přes jejich šamany, neschopné si to uvědomit.
Celá rasa Orků žila v otroctví, aniž by si toho kdokoli z nich všiml.

Nejvyšší vládce Druhé strany však nezajímala malicherná ztráta těch zcela patetických a nahraditelných tvorů. Jen a pouze myšlenka, odeslaná jeho mrtvým služebníkem, zbaveným života někým, kdo už nemá existovat.
„Nemůžeš být Nesmrtelným. Ti se díky své tuposti vyvraždili dávno před tvým narozením.“
„Ah. Tak proto tohle nočnomůrní soireé nás dvou. Jak milé. Tuto laskavost ti, neznámý hrůzovládce, rád oplatím – nejsem ani člověk, ani Nesmrtelný. A právě si mě přesvědčil, že má včerejší úvaha není nesmyslem.“
Gebauer nyní seděl na pohodlné proutěné židli a popíjel imaginární kakao. Bez námahy začal prostředí stvořené svým nepřítelem přetvářet podle sebe.
Právě dospěl k zajímavému zjištění. Aby s ním mohl vést debatu takovýmto způsobem, musel – podle vědomostí vstřebaných při likvidaci Tan Arkana – spotřebovat vřídla magie, ze živých bytostí akumulovaných, na několika světech.
Tak nehorázné plýtvání naznačovalo nervozitu a uznání vlastního ohrožení.
Jaká škoda. Nebýt tady a teď, zavřel by cesty na Zemi, a pomohl svému druhu při obnově zpustošené planety. Neriskoval by protiútok, pokud by si nebyl jistý výsledkem.

„Na tvém světě mi nezáleží, přízraku, ty zatracený hybride, nebo co vlastně jsi. Jen další…“
Byl přerušen. S naoko překvapeným výrazem a pohybem ukazováčku, kmitajícího ze strany na stranu.
„Nejdřív to tak vypadalo. Teprve po příletu našich trpasličích přátel mi začalo svitat. Na Zemi vám – tobě – záleží. A drahnou chvíli vím proč.“
Vstal ze židle a upřel pohled na bod mezi dvěma hvězdami na nebeské klenbě nalevo od něj.
„Musel by jsi k tomu zbavit vesmír i posledního člověka. Jak šílený a megalomanský plán.“ Dopověděl, a lusknutím prstů byl pryč.
Zpět na rozbouřené vodní hladině himalájského jezera, kam šel spát, aby ho nikdo nerušil. Ani kapka vody nemohla do jeho prostého oblečení vsáknout.
Je to šílené. Všechno zešílelo během necelých dvou let. Celý jeho svět, ve kterém se narodil, vyrostl a snad ho i právě zachránil, se zbláznil, změnil se ve fantastické něco, čemu ještě nepřišel ani trochu na chuť. Udělá však cokoliv, aby ho z něj zůstalo co nejvíc.
Dovedl svůj druh k vítězství, a dovede ho k němu zas. I s pomocí Orků a Trpaslíků.

Velmi zajímavé. Opravdu, jsem zvědav, proč vlastně temnej boss na Zem zaútočil.

Poviedka ako taká je výborne napísaná, ale teraz ani neodhadujem čo má v pláne (alebo je jeho možnostiach) Gebauer a prečo sa druhá strana snažila zničiť ľudí.

( )



P.S.: Asi ma už zastrelíte, ale:

Toto je spoiler!!!:

SME MAJSTRI!!!! (SR)

Invaze – 44. část - Závěr 1. dílu

Kdysi dávno

Kvetoucí stromy se prolínaly s věčně zelenými jehličnany, přes něž se sluneční světlo jen stěží dralo na své nevyhnutelné cestě k zemi. Zato listí a květenství některých stromů překypovalo učiněnou hrou barev a stínů. Cvrkot cikád a třepotání křídel celých hejn motýlů, bzučení medonosného hmyzu a zpěv ptáků.
Léta v Tanenderských hájích taková byla. Nikdy v nich nezapršelo, nikdy však nic netrpělo nedostatkem vláhy. O co se nepostarala prostá ranní rosa nebo jarní obleva, to Anjjal rád a ochotně nahradil svým uměním.
Vždy své nadání pro vytváření života považoval jen za umění, rovné lidské architektuře nebo kovorytectví, přitom svým svéhlavým dětem žádné zvláštní schopnosti pro posuzování krásy do kostí a masa nevložil. Zkrátka byli takoví sami od sebe, za což byl jen rád.
Jen ho děsila ta přehnaná věrnost lidí. Cožpak bylo něco správného na tom, že kdyby chtěl tak na jeho příkaz všechny ženy ve Starém světě udusí vlastní děti? Jen na to pomyslel a už se otřásl děsem.
Poslechli jej pokaždé. Jakmile příliš nestoudní a na jeho slova nedbající králové zahájili válku s ostatními druhy, byl první kdo to zarazil, a ostatním bratřím se za své děti omluvil. Přes zavádějící výraz, kterým jim všichni bez výjimky říkali, úplně nesmrtelní nebyli. A především jich nezbývalo právě mnoho.

„Stále se ukrýváš jen zde, náš bratře?“ zeptal se Fraensil. Jako všichni jejich rasy nenosili šaty, a jevili se jen jako identičtí šedobílí tvorové, zdající se jen o málo více reální než ranní mlha, jejíž příkrov háj stále zahaloval.
Anjjal přiložil ruku ke stromu zasaženého bleskem. V okamžení se rozštíplý strom znovu spojil, a už umírající listí se zazelenalo svěžestí.
Upřel na Fraensila své mdlé, téměř nerozeznatelné oči. Byl vždy, jak jeho děti říkaly často o sobě, horkokrevný. Paradoxně měl více v oblibě chlad a ticho hor. Snad proto i jeho národ, který sám stvořil a o který pečoval, uměl opracovat jeskyně v obrovská podzemní města a katedrály uctívající jejich boha.
„Zpustošené universum potřebuje všechny. Nač hrotíš zbytečný konflikt?“ zeptal se Anjjal, tušící, o čem se bude vést řeč. Ano, sdílel jeho znepokojení ohledně Garrena a jeho Orků. Množili se mnohem rychleji, a byli pravda divočejší.
Tolik světů bylo po nešťastné válce s Elgopty zbaveno všeho živého, a na tolika měli šanci přežít a vrátit jim bývalou prosperitu jen odolní Orkové. Stejně jako mnoho světů, potřebujících jemné ruce Elfů a šikovné lidské řemeslníky. Někde zase houževnatý a mrazem pohrdající Fraensilův národ.
A tento svět, kde se zrodí nový život v tolika rozmanitých formách, obývaný posledními Nesmrtelnými, byl i žalářem zbylých Elgoptů. Všemi nenáviděných pseudobohů, vysávajících život i ze samotných hvězd.
Rovněž oblíbené Fraensilovo téma. Anjjal sám nerozuměl, proč trvá na zničení těch, co jim nedobrovolně pomáhají získávat životné éter, v lidském výrazu magii, aby i oni obnovili to, co zničili.
Ani netušil, jak se ocitnul mezi vzrostlými trsy trávy. Bílá krev potřísnila nedaleký žlutě kvetoucí keř a ulpěla i na jeho vrahovi, na nějž se zaměřil lítostivý pohled vyhasínajících očí.
„Nečiní mi to žádnou radost, bratře. O tvůj lid se postárám dobře, je téměř tak silný, jako můj. Jen se mi nesmí vzepřít. Oni byli tvou slabostí, Anjjale.“

Les se pomalu, se zrychlujícím tempem, propadal do hluboké tmy. Listí žloutlo a opadávalo, zvířata stárla o celé roky a pomírala na nemoce. Z božských hájů Tanenderu do dalšího úsvitu zbývala jen zčernalá planina posetá shnilými dřevy a kostrami uhynulých zvířat.
Lidské pevnosti, chránicí svatý les, upadly do smutku a nenávisti. Kněží trvali na tom, že jde o znamení dne konce světa bohů a jejich ras, a armády vytáhly do boje se zbylým světem, zatímco probíhala postupná likvidace prvně jmenovaných v bratrovražedném zápase o osud každého z druhů obývajících Zemi.
Anjjal si tisknul ránu na hrudníku a ztrácel vědomí. Mohl se snadno zachránit, pokud by vstřebal veškerý život, co stvořil, včetně lidí. K něčemu tak obludnému se snížit nemohl.
Z posledních sil se doplazil k jedinému místu v hrůzu nahánějící černotě padlého lesa, ke studni z hrubých kamenů, stále posetých mechy a lišejníky, s několika jako zázrakem stále žijících květinami kolem.
Zemřel ve stejném okamžiku, kdy se ponořil do mnohobarevného víru spojených aureol, prostupující každým živým světem.

Bitva o Evropu, první měsíce po invazi

Darghent zarazil své nově vyrostlé pařáty do generálova břicha, ze samé bolesti nemluvného. Levou rukou vší silou tisknul mágův znetvořený obličej, a spaloval ho na prach. Byl téměř slepý. Gebauerova vlastní tvář byla proměněna ve spečenou růžovou hmotu. Po vlasech nebylo také ani stopy a jen se štěstím se mu nespekly i rty v žáru, vytvářeném jeho protivníkem, sajícím vlastní formu many z vřídla přímo za ním.
Prohrával, a s ním i jeho stateční vojáci, padající pod sekerami Orků a magickými střelami Elfů. Vozidla hořela tam, kde stála.
Ze zoufalství zkusil Darghenta ze všech sil chytit, a zatlačil do divoce se zmítajícího kouzelníka, oplývajícího mnohem většími zkušenostmi a silami, s nimiž se nemohl měřit. Ještě jednou na něj dorazil, a oba přepadli do vířící masy energie. Mág se pokusil zachránit, ale k jeho tělu přirostlá ruka umírajícího i jeho poslední pokus něco udělat, mu v tom zabránil.
Nemohl dýchat a upadl do bezvědomí, cítil, jak se rozpadá. Z Daghenta nezbylo nic než atomy, a o to víc se pád do magických žil a tepen Země projevil na povrchu. Vítězící i poražení byli sraženi plameny a tlakovou vlnou, pohlcující všechno živé i neživé.
Co se mělo stát, se nestalo. Umírající se setkal s již dávno umírajícím. A síly magie stvořily jednoho. Živého.
Část člověka, část Nesmrtelného. Část něčeho jiného.

32. den od vylodění v Bombaji, Kašmír

Nehmotným mečem přetínal těla nepřátel, aniž by se potřísnil tím, co je tvořilo.V dáli matně zářila Brána, magický vstup do jiných dimenzí, jiných světů. Jeho přítomnost na bojišti působila neustálou vzpruhu každé jednotlivé jednotce, probíjející se zbytkem vojsk Druhé strany, k nimž přibývaly rychlé posily zvenčí, údajně vyslané samotnými a i pro Gebauera stále tajemnými Vládci. Jediné, o čem nepochyboval, byla jejich touha dobýt Zemi nikoli kvůli klasické honbě za zdroji.
Pro oblast netypické bouře dodávaly místu punc apokalyptické bitvy, jíž se nečekaným průběhem bojů stala.
K postavě vůdce lidstva by pisatelé pozdějších legend nemuseli nic dodávat. Mocnými výboji pálil na popel spousty malých nebo skupiny velkých tvorů a víceméně zrůd. Co mu přišlo do cesty, se rázem ocitlo přetnuté na několik částí, dopadající až stovky metrů daleko.
Strach je musel pohánět mnohem více, než předpokládal. Vzdor marné snaze se stále snažili dostat přes jeho osobní štíty z mnoha jím vytvářených aureol a dorážely na něj celé legie mágů, až musel přiznat určitou únavu.
Taktické bombardéry proto prolétly těsně nad jeho hlavou, zatímco piloty telepaticky navigoval na cíle. Plazmové bomby, vytvářející ničivé atomové exploze bez jaderného zamoření, dárek od Trpaslíků, zničily veškerý odpor před armádou lidí daleko rychleji, než by to dokázal on sám.

Bitevní tanky Aliance s pancíři posetými neuvěřitelně hluboko zaraženými šípy a důlky po střelách dojely k místu jako první. K místu, kde skály, země a písek zpekly na desky ze zeleného skla. Horký povrch nedělal problému jen jednomu chodci v okolí. Pousmál se.
„Sakra. Tak takhle nějak musely vzniknout ty zatracené vltavíny…“ pronesl tiše, a změřil si jednotlivé objekty brány. Dvacet prakticky nezničitelných černých věží, vysoké sto metrů, postavené do kruhu s kilometrovými mezerami a vytvářejících pod vedením nadaného a magií silně prostoupeného čaroděje mezihvězdný vstup do jiného světa.
Stál přímo uprostřed a stačilo mu jen pomyslet na aktivaci všech najednou. Žádné zaklínadlo z pohádek a fantasy románů. Prostá a jednoduchá myšlenka.
Zavrtěl hlavou, a s už neplanoucím mečem vykročil vstříc svým věrným. Na věžích tanků ztěžka kašlali z dýmu a padali horkem, přesto se přemáhali, aby vzdali zachránci lidstva hold. Znovu se pousmál.
Nikdy se nenechal prohlásit tím, čím se stal, ale zakrýt to nemohl.
Opřel se o rozžhavené zbytky balvanů nedaleko nejbližší věže a letmým pohybem ruky k obloze nechal Slunce ozářit vítěze, provolávající na kilometry a nakonec na tisíce kilometrů daleko skrz masmédia, slávu sjednotiteli a vůdci lidského druhu.

Dúfam, že poviedka rýchlo skončí, lebo neviem opísať ako sa mi páči.
Dúfam, že Gebauer a Anjjal sa spoja v jednu bytosť a ukončia túto vojnu.
Netrpezlivo počkám na pokračovanie.

Puk : Měl bys číst pořádně To se stalo právěže tehdy po bitvě s Darghentem

Další díl se bude jmenovat Vzestup a první část dodám zítra