Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

tak pokračování ...když jinak nedáte

Každý umírající umírá první, part 3

„Ale…“chtěl něco říct, ale všiml si, že se blíží další postavy. Lékařský tým s jejím otcem. Ten se zarazil.
„Holčičko…“vydechl. Věděl, že jindy by si vysloužil jeden z vyčítavých pohledů, ale co by za něho dal.
„Johne…uhni…“odstrčil ho Carson. Byl o hodně bledší než obvykle a pod očima měl tmavé kruhy. „Jak dlouho je v bezvědomí?“zeptal se. Na monitoru se objevila rovná křivka.
„Já nevím…už tak byla, když jsem přiběhl.“
„Asi pět minut.“odpověděl Gabriel.
„To je moc.“zavrtěl hlavou. Píchl jí nějakou injekci a pokračoval v tom, co začal John. Bohužel se stejným výsledkem. Za chvilku se objevil taky Rodney a George. Oba vystrašeně sledovali, co se před nimi děje.
„Doktore, mám nápad.“ozval se Christopher.
„Pokud neznáte nějaké úžasné kouzlo, tak jí nepomůže, nemůžete dělat absolutně nic.“zavrtěl hlavou Beckett.
„Vždyť to přece vypadalo, že už se to povedlo.“namítl John. Hlas se mu třásl.
„Bylo to jenom stahy srdce díky defibrilátoru. Nic víc, Johne.“zavrtěl hlavou. Jenom si zoufale prohrábl vlasy.
„Poslouchejte. Udělám něco podobného jako léčení. Jenom ji předám kousek svojí energie.“ ozval se znova Christopher.
„To bude hodně velký kus.“dodal doktor. „Zkusíme to.“ Chris přikývl a chytl ji za ruku. Byla studená jako led. Zarazil se.
„Co se děje?“zamračil se Carson.
„Má v ruce nějaký papír.“ukázal a opatrně ho vypáčil a rozbalil. Přečetl ho nahlas.
„Jak je možné, že ho napsala, vždyť tu není žádná tužka.“rozhlížel se George.
„Na chvíli z ní byla Bohyně. Proto ta síla a možnost zastavit vojsko.“vysvětlil její otec.
„Ale za jakou cenu.“zavrčel Winterson. Christopher přikývl. Mezi jejich dlaněmi se vytvořila jasně žlutá záře. Doktor mezitím pokračoval s masáží srdce. Na monitoru sledoval jeho činnost. Křivka se sem tam zakřivila, ale vzápětí se zase narovnala. John, Rodney, George i opodál stojící Gabriel překračovali na místě a modlili se. Křivka se znova zakřivila. Sem tam se objevil oblouček.
„No tak…už to skoro bylo.“zavrčel Beckett. „Mac, ty to zvládneš. Kolikrát předtím jsme to spolu zvládli….nepokaz to.“přemlouval ji. Další oblouček a vzápětí za ním další. A ještě jeden.
„Tlak 35 na 11.“oznámil jeden ze zdravotníků. Christopher otevřel oči. Chtělo se mu strašně spát, ale věděl, že ještě chvíli musí vydržet. Ruku jí stiskl pevněji. „Tlak 48 na 22 a stoupá.“
„Už ji můžete pustit.“řekl Carson s úlevou v hlase. Přikývl a odsunul se stranou, kde si vyčerpaně sedl. Rodney, George i Gabe se zaradovali.
„Dobrá práce.“uznal John.
„Díky.“vydechl.
„Carsone? Bude v pořádku?“zeptal se Sheppard opatrně. Doktor se zarazil.
„To já zatím nevím. Víc ti řeknu až doma.“zavrtěl hlavou. „Je možné, že má kvůli nedostatku kyslíku poškozený mozek. Zatím máš zpátky její tělo, ne ji. Tak jo, jdeme domů.“
„Seženu jumper.“řekl John.

„Už něco víš?“zajímal se John nervózně a chodil tam a zpátky před ošetřovnou.
„Je v kómatu. Nereaguje na oslovení, ani na bolestivý podnět. Dokud se neprobere, nebudu mít možnost zjistit, nakolik je její mozek poškozený.“odpověděl mu Carson, který se objevil ve dveřích.
„A kdy se probere?“zeptal se Christopher.
„To nevím. Za hodinu, za den, za dva, za týden…za rok.“pokrčil rameny. „Její EEG je skoro pod jedním Hz.“
„To by stačilo, aby se povznesla.“vyhrkl John.
„Ona netuší, co se kolem děje, Johne, a k povznesení potřebuješ vědět, co děláš.“namítl Beckett.
„Omluvte mě. Musím…musím na chvilku pryč.“vyhrkl Sheppard a odběhl.
„Jdu za ním.“povzdechl si Christopher.
„Je mi to líto.“hlesl. Jenom přikývl.

Další den vstal John mnohem dřív, než musel. Měl před službou, ale chtěl se ještě stavit na ošetřovnu. Mac ležela stejně jako předchozí den. Na jednom z monitorů byla vidět činnost jejího srdce a na druhém činnost mozku. John si k ní sedl a chytl za ruku. Opatrně ji pohladil po tváři.
„Vím, že mě stejně asi nevnímáš, ale chci, abys věděla, že je mi to líto, co se stalo. Neměl jsem tě do té jeskyně nechat jít samotnou. Měl jsem jít s tebou a zastavit tě. Kdybych to udělal, nemuselo se tohle stát.“
„Jistě, to už bychom ale tady vůbec nemuseli být.“ozval se za ním George.
„Podplukovníku.“
„Byl jsem tady celou noc. Jenom jsem si odskočil.“řekl omluvným tónem.
„Běžte se vyspat. Teď tady budu já.“
„Chcete pohlídat Sarah?“nabídl.
„Je s ní Christopher. Nemusíte, ale díky.“maličko se pousmál.
„Ano, pane.“přikývl a odešel.

Následující tři dny probíhaly podobně. John proseděl většinu času u Mac. V podstatě se tam přestěhoval. Jedl tam, pracoval, jenom spát chodil do postele. Se Sarah pobýval vždycky jenom pár minut, ale skoro ji neposlouchal. Objevil se zase ve dveřích ošetřovny a sedl si k posteli. Povzdechl si a začal hladit Mac po ruce. Dělal to naprosto bezmyšlenkovitě. Jenom tak. Jenom, aby věděla, že tam s ní někdo je. Najednou se rozpípal jeden z monitorů. Zvedl oči a zahleděl se na něho. Křivka monitorující srdce se začala narovnávat.
„Carsone!“zavolal vystrašeně. Byl u něho během pár vteřin. V momentě zjistil situaci.
„Sežeňte jejího otce! Potřebuju, aby udělal to, co na té planetě!“křikl. „Johne!“
„Jo, už jdu.“vyhrkl.

Carson se objevil za pár minut později.
„Je stabilizovaná, ale může se to kdykoliv opakovat.“odpověděl mu dřív, než se stačil zeptat.
„Můžu zase za ní?“
„Běž se vyspat. Bude u ní její táta. Běž.“pobídl ho. Neochotně se odloudal pryč.

Další den došel na ošetřovnu a zase si sedl na židli. Povzdechl si. Neviděl ji rád takhle. Jak jenom tak leží a netuší, co se děje.
„To ne.“hlesl vyděšeně, když se znova rozpípal monitor. Zvedl oči. Číslo 0,85 Hz se začalo hodně rychle zvyšovat. Okamžitě se postavil.
„Carsone!!“zavolal, protože zrovn on měl ten den službu.
„Co se děje?“přiběhl. Jenom trhl hlavou k jednomu z monitorů. Ukazoval už 8 Hz. Po chvilce to už bylo 13Hz. Mac sebou maličko trhla. Za pár minut otevřela oči. Při tomhle sebou John málem sekl na zem.
„Mac.“hlesl potichu. Jenom se na něho maličko nechápavě zadívala.
„Kde…kde to jsem?“zašeptala a maličko vystrašeně si prohlídla místnost. Chtěla se posadit, ale byla zatlačena zpátky.
„Na Atlantis. V bezpečí. Neboj.“pousmál se. Nejradši by ji objal.
„Aha…“hlesla. „A…kdo jste vy?.... A ….kdo já?“zeptala se a tentokrát to znělo hodně vyděšeně. John se podíval na doktora.
„Dej nám chviličku, ano?“otočila se na Mac. Ta jenom přikývla. Beckett chytl Johna za ruku a odtáhl ho stranou.
„Co se děje?“zajímal se.
„To je problém, kterého jsem se bál. Teda spíš problém, který čekáme už delší dobu.“ odpověděl. Když viděl nechápavý pohled, pokračoval. „Jde o to, že její mozek uzavřel veškeré vzpomínky na minulost. Je to taková sebeobrana. Chrání vlastně sám sebe. Prožila toho tolik, že…prostě tahle událost asi byla poslední kapka. Jediná dobrá zpráva je, že nejspíš nedošlo k žádnému jinému poškození.“
„Takže?“
„Takže já nevím. S tímhle jsem se nikdy nesetkal. Možná časem se to zase spraví, ale hlavně musí být v klidu a bez stresu.“
„Jasně.“přikývl.
„Dobrá. Provedu ještě pár vyšetření, ale jsem si tímhle skoro jistý.“prohlásil a odešel. John se vrátil k Mac.
„Jak je ti?“
„Jsem….zmatená.“přiznala. „A…unavená.“
„Doktor říká, že to bude v pořádku. Že je to jenom dočasné.“řekl maličko nervózně.
„Kdo jste?“
„Jsem John. John Sheppard.“
„Aha….“hlesla. „Nepamatuju si vůbec nic.“zašeptala.
„To nevadí. Dáme to do pořádku.“ujistil ji a pohladil. Maličko se odsunula. „Promiň. Zvyk.“
„Zvyk?“nechápala.
„My…jsme spolu přes čtyři roky.“
„Jako…?“
„Jo.“přikývl.
„Jasně.“hlesla. „Co bych ještě měla vědět?“zamračila se.
„Je toho hodně, co bys měla vědět.“pousmál se. „Ale jedna z nejdůležitějších věcí je, že máme dceru, Sarah. A ty máš doma ještě jednu. Je dospělá a jmenuje se Abby.“
„Dcery. Fajn.“přikývla.
„Měla by sis odpočinout. Pořádně se prospat. Přijdu zítra, ano?“pousmál se. Jenom přikývla.

„Takže si nepamatuje absolutně nic?“vydechl George večer u piva.
„Ne.“zavrtěl smutně hlavou John a pořádně si přihnul ze sklenky. „Carson tvrdí, že je to sebeobrana před tím, co prožila. Že to její mozek už nevydržel, a tak se uzavřel.“
„Vždyť už se jednou stalo něco podobného. Za pár dnů si vzpomněla.“nadhodil Rodney.
„Jenže to bylo něco jiného.“povzdechl si Sheppard. „To bylo… tohle je jiné.“
„Co když si nevzpomene?“zajímal se Christopher.
„Mluvil jsem s Woolseym. IOA už ví, co se stalo a chtějí….chtějí ji poslat na Zem.“ odpověděl.
„A co tam?“zeptal se George.
„Říkají tomu specializovaná klinika. Ale jednoduše řečeno je to cvokhaus.“
„Ona není blázen!“naježil se Chris.
„Já vím.“přikývl unaveně John. „Já vím.“
„Možná bych věděl o jedné možnosti…“ozval se po chvilce ticha znova Christopher.
„Ano?“zbystřil Sheppard.
„Telepatie.“odpověděl prostě.
„Ona to nedovolí.“zavrtěl hlavou.
„Mac, která ví, co se děje, by to nedovolila. Tahle chce jenom zjistit, kdo je.“řekl Winterson.
„Je slabá.“namítl John. „A je to její soukromí.“
„Je mi jedno, co tam uvidím! Chci ji zpátky!“zavrčel Black.
„Dobrá. Domluvíme se s doktorem.“souhlasil po chvilce John.

„Buďte opatrný. Je pořád hodně vyčerpaná.“upozornil Carson další den.
„Nebojte.“pousmál se a vešel za Mac.
„Ahoj, holčičko.“pozdravil.
„Promiňte…já…“podívala se na něho.
„Jsem tvůj otec.“hlesl a do očí se mu vetřely slzy. „Vydrž chvilku.“vyhrkl a odběhl.
„Jste v pořádku?“staral se John, jakmile ho dohnal.
„Já…jsem…“přikývl a otřel si slzy. „Jenom je to strašný pocit zjistit, že vás vlastní dítě nepoznává.“
„Zvládnete to?“
„Jo.“přikývl rozhodně a vrátil se dovnitř.

„Promiň…jenom…“snažil se to Mac vysvětlit.
„To je dobrý.“pousmála se.
„Chci ti pomoct vzpomenout si. Ale musíš mi věřit.“
„Mám na výběr?“opáčila. Její otec se usmál.
„Posaď se pohodlně a uvolni se.“poradil jí. Uvelebila se na posteli. Sedl si naproti ní. „Nastav dlaně a já ti na ně položím svoje.“ Poslechla. Jejich ruce se spojily. Mezi nimi se rozlila oranžová záře. Christopher opatrně pronikl do její hlavy. Hodně ho překvapilo, že nemůže najít žádné vzpomínky. Jako by je někdo vymazal. Nadechl se a zapátral hlouběji. Konečně našel aspoň nějaké matné pocity.
„Stoupá jí tlak!“vyhrkla Jennifer.
„Ještě chvíli.“odvětil Christopher.
„Kolabuje!“vyjekla. Mac spadla na polštář. Její táta otevřel oči a vyděšeně ji sledoval. „Defibrilátor, rychle!“
„Jak je to možné?!“vyhrkl a odsunul se stranou. Prohrábl si zoufale vlasy.
„Ne, počkejte!“křikl doktor o pár vteřin později. EKG bylo zase vcelku normální.
„Proč se to stalo?“zajímal se John.
„Ona si nechce vzpomenout.“hlesl Christopher. „Už jsem to skoro měl, ale nepustila mě. Ten kolaps jsem zapříčinil nejspíš já. Chtěl jsem tu bariéru prolomit. Bránila se. Ale já byl silnější a ona to nevydržela.“vysvětlil. „Byla to moje chyba. Nikdy bych si neodpustil, kdyby…“ Větu nechal nedokončenou.
„Už to nezkoušejte, ano?“zavrčel Carson. „A všichni byste si měli jít odpočinout. Tohle je náročné i pro vás.“poslal je nenápadně pryč. Pochopili.

„Dobré ráno, nesu ti snídani a někoho ti vedu.“pozdravil Christopher další den ráno a vešel na ošetřovnu i s velkým tácem a Sarah.
„Ahoj.“pousmála se Mac. Položil tác na stolek vedle ní a přisedl si.
„Mamíííí.“vyjekla Sára.
„Ahoj.“pozdravila maličko nejistě. Sarah si vlezla k ní do postele a přitulila se k ní.
„Je to mazel.“usmál se Christopher.
„Jo…to nejspíš jo…“přikývla a pohladila ji.
„Omlouvám se za včerejšek.“hlesl.
„To nic. Zkusíme to znova.“mávla rukou.
„Ne. Málem tě to zabilo a já nechci být ten, kdo to bude mít na svědomí.“zavrtěl rezolutně hlavou.
„Ale…“
„Nehádej se!“zavrčel.
„Chci vědět, kdo jsem. Podívej se! Mám u sebe svoji dceru, ale vůbec ji neznám. Nevzpomínám si na nic. A já si chci vzpomenout. Chci, ale nejde to.“
„Holčičko…“vydechl a objal ji.
„Pomoz mi, prosím.“hlesla.
„Rád bych. Tak strašně rád bych ti pomohl, ale nemůžu.“zavrtěl hlavou. „Nechám tě tady se Sarah. Bylo jí smutno a pořád se po tobě ptala.“
„Dobrá.“přikývla. Christopher odešel.

Mac se s trhnutím probudila o pár hodin později.
„Sáro?“zavolala maličko vystrašeně.
„Neboj, je u mě. Usnula jsi.“odpověděl jí Carson.
„Díky.“oddechla si.
„Pořád nic?“zajímal se. Mac smutně zavrtěla hlavou. „Možná ti spravím maličko náladu. Zítra tě pustím na maličkou procházku. Pokud ti bude dobře.“
„To by bylo fajn. Chci konečně vidět, kde jsem.“usmála se.
„Výborně. Myslím, že s Johnem ti to půjde skvěle.“

„Plukovníku, jak se vám daří?“zeptal se doktor Hallifax, když strčil hlavu do dveří ošetřovny.
„Prosím?“zamračila se.
„Promiňte.“omluvil se. „Vy mě asi nepoznáváte. Jsem doktor Hallifax, místní psycholog.“
„Aha.“hlesla jako pokaždé, když někoho nepoznávala.
„Můžu?“zeptal se a ani nečekal na souhlas a posadil se na židli. „Kdysi jsme bývali přátelé.“
„Jasně.“hlesla znova.
„Víte, jste velice zajímavá… bytost.“začal. „Víte, nikdy jsme si spolu nepromluvili o vašich schopnostech…. Vždycky mě strašně zajímalo, jak je ovládáte.“
„Já…nevím…teď je ani nemůžu používat.“
„Co kdybyste zkusila relaxovat. Jenom vypněte a já vás budu navádět.“pousmál se.
„Vy?! To žertujete!“vyjekl ode dveří John.
„Podplukovníku.“vyhrkl doktor a rychle vyskočil.
„Co to tady děláte?“zeptal se.
„Povídali jsme si.“odpověděl rychle.
„Aha…a o čem?“ Ironie v hlase byla zcela jasná.
„Tak různě.“
„Tak různě? Normálně jste využil její situace… A VEN!“štěkl. Doktor kolem něho vystrašeně prošel. John měl sto chutí ho zaškrtit.
„Promiň, já nevěděla…“začala se omlouvat Mac. „Udělala jsem něco špatně?“
„Ne, to víš, že ne. Nemluvíš s ním….teda v podstatě s žádným psychologem.“vysvětlil.
„On tvrdil…“
„Už dlouho si chce s tebou promluvit, ale ty ho zdařile posíláš do…určitých mezí.“
„Fajn.“pousmála se.
„Připravená na malý výlet?“zeptal se John.
„Myslím, že jo.“přikývla a opatrně vstala z postele.
„Pomalu.“ Přidržel ji. „Tak pojď.“ Udělala pár váhavých kroků, než získala znova jistotu. Šli se projít ven.

„Tohle město je úžasné.“vydechla Mac.
„To jsi říkala, i když jsi ho viděla poprvé.“usmál se. „Pojď.“pokynul jí ke dveřím, které otevřel. Ocitli se na molu. „Tady jsme měli svoje první rande.“
„Je to nádherné.“pousmála se. Na konci mola byla deka a na ní oběd.
„Pořád nic?“
„Promiň.“zakroutila hlavou.
„To nevadí. Chce to čas.“mávl rukou. Dovedl ji až k dece. Sedli si. „Na co máš chuť? Salát, kuře, hranolky…ovoce?“
„Co si dáš ty…. Mně je to vcelku jedno.“pousmála se. John jí dal na talíř jídlo.
„Uvidíš, klidně si mě zamiluješ znova.“řekl napůl vážně.
„Jo, to nejspíš jo.“přikývla s úsměvem. John se k ní přiblížil a dal jí pusu. Jenom chvilku vyjeveně koukala.
„Promiň….já jenom…“začal se omlouvat.
„To… to je dobrý.“odpověděla zaraženě. Po chvilce ho sama políbila. Zbytek času si povídali. John se snažil odpovědět na všechny její otázky. Oba se dobře bavili a aspoň na chvíli zapomněli na skutečnost. Večer se vrátili do města a John s ní zůstal, dokud neusnula.

Tak to šlo pár dalších dní. Mac se maličko uvolnila a vypadala méně vystrašeně. Až na její paměť se stav zlepšoval. Bohužel si pořád nedokázala na nic vzpomenout. Asi o týden později si Johna k sobě pozval Woolsey. To, co mu řekl, se mu ani trošku nelíbilo. Naštvaně vyšel z jeho kanceláře.

„Co se stalo?“zajímal se George, když Shepparda uviděl. Vrazil do dveří jako velká voda.
„Chtějí ji poslat na Zem.“zavrčel a naštvaně kopl do zdi. „Kde je?“
„V Sářině pokoji. Hrajou si.“odpověděl George.
„Jdu jí to říct.“hlesl a vešel do vedlejšího pokoje. Obě jeho holky si hrály s plyšáky a smály se u toho. „Mac, potřeboval bych s tebou mluvit.“
„Jistě.“usmála se. „Zůstaň chviličku tady, ano, broučku?“dala jí pusu.
„Ehm….“začal John.
„Co se děje?“zamračila se.
„Máme problém.“hlesl. „Víš, jak jsme se bavili o tom, že pokud si nevzpomeneš, budeš muset nejspíš odejít.“
„Ano?“přikývla.
„Chtějí to udělat.“ V tu chvíli strašně zbledla.
„Co když mi všechno řekneš…co když…naučím se to! Já nechci pryč, Johne!“vyhrkla vyděšeně.
„Je toho hodně a oni chtějí přijít už za pár hodin. To nemůžeme stihnout.“zavrtěl hlavou.
„Zvládnu to.“trvala na svém.
„Mac…. Je to jejich rozhodnutí a my nemáme čas přijít na řešení. Tohle ne. Neplač, prosím.“zavrtěl hlavou a objal ji. Pevně se k němu přitiskla a vzlykla.

„Tak kdepak ji máme?“zeptal se muž, který právě prošel bránou.
„Je u sebe v pokoji.“odpověděl chladně John.
„Fajn.“
„Nemyslíme si, že je to dobré, abyste ji zavřeli do blázince…“
„Není to blázinec, ale klinika specializovaná pro tyto pacienty.“
„Ona není blázen. Jenom…. Chce to jenom čas.“
„Je mi líto. Je to nařízení shora. Já s tím nic neudělám.“trval na svém muž.
„Přiveďte ji, podplukovníku.“řekl John do vysílačky. Za pár minut se objevili nahoře na schodech.
„Nikam nejdu!!!“snažila se bránit Mac.
„Neblbni, spadneš z těch schodů.“držel ji pevně George. „Mac, prosím…“ Dostali se ze schodů.
„Já nikam nejdu…!!!“
„Pánové, můžu s vámi mluvit?“ozval se přísně Carson. Přešli k němu.
„Ano?“
„Není na tom psychicky moc dobře. A pokud ji vezmete sebou, její stav se zhorší. A to o hodně.“
„U nás bude mít tu nejlepší péči.“ujišťoval ho muž.
„Nebude. Pokud ji odsud odvedete, nebude to o nic lepší. Tady má lidi, kterým věří a kteří ví o její minulosti víc, než kdokoliv jiný. Jako její lékař nedoporučuji přemístění.“
„Bohužel to není na vás, doktore Beckette. Jdeme.“
„NE!!“bránila se Mac a chytla se Johna.
„Běž, prosím. Bude to lepší. Budu za tebou chodit každý víkend, Mac, prosím běž.“naléhal se slzami v očích. „Mám tě rád, ale běž, prosím.“ Konečně povolila a nechala muže, aby ji chytli. Brána se otevřela a oni prošli skrz. John si zajel zoufale do vlasů a nakopl nejbližší zeď.

díky všem za přání k narozeninám a za komentáře

a další povídka zase za týden

Mackenzie:

G R A T U L U J U T I

Tvoje povídka má nyní 1006 stran.
(Celkem má PDF 1011 stran - je tam úvodní a 4 s obsahem)

Ono taky tato povídka má dlouhou historii.
První díl vyšel už 02.6.2008 18:48:07 .

tááák, dlouho jsem tu nic nenapsala, tak bych to asi měla napravit jako vždy to bylo super, tahle trojdílná část se ti opravdu povedla a ten konec... já už chcu vědět, co bude dáál! eňo ňuňo

moc hezký i když trochu depresivní jsem zvědavá jak si vzpomene tentokrát a moc se těším na další díl

Mackenzie: Moc pěkný díl. Už se nemohu dočkat dalšího dílu.

Veľmi dobrá aj keď smutná časť.
Som samé oko ako to dopadne.
Určite sa teším na pokračovanie.

Musim říct, tenhle způsob oživení se mi docela líbil, až na "dávání energie" bez většího následku na Christophera.

Jinak mel šlužbu Carson nebo Jeniffer? nebo tam byly v tu chvíli oba? "otočila"

Toto je spoiler!!!:

„Carsone!!“zavolal, protože zrovn on měl ten den službu. ... „Aha…“hlesla. „A…kdo jste vy?.... A ….kdo já?“zeptala se a tentokrát to znělo hodně vyděšeně. John se podíval na doktora. „Dej nám chviličku, ano?“otočila se na Mac. Ta jenom přikývla. Beckett chytl Johna za ruku a odtáhl ho stranou.

Ale já zase rejpu... no nebylo co napsat snad jen že čekam čekam na pokračování

jo jo, taky jsem si toho všimla, Mackenzie mi řekla, že tam měla prvně Jennifer a pak to změnila na Carsona a asi jí tam něco uniklo ale myslela jsem, že to už opravila

Co pokračování

tak a další povídka spatří světlo světa , omlouvám se za zpoždění

Jen blázen dělá stejnou chybu dvakrát

Jen blázen dělá stejnou chybu dvakrát.

Napoleon Bonaparte

„Vy jdete určitě za plukovníkem Blackovou, že?“usmála se jedna sestřička, když se John objevil ve dveřích.
„Ano.“pousmál se.
„Tak chviličku. Přivedu ji.“
„Jak jí je?“zajímal se.
„S nikým za celý týden nepromluvila. Jenom sedí stočená do klubíčka a dívá se do prázdna.“odpověděla. Jenom přikývl. Posadil se do jednoho z křesel a rozhlédl se po místnosti pro návštěvy. Byla to malá místnost, kde bylo šest křesel a jeden stolek. Všechno přidělané pevně na zemi. Za chvíli se objevil doktor i s Mac. John se postavil.
„Jenom pár minut.“řekl doktor a odešel.
„Ahoj…Mac….zlato…jak je ti?“zeptal se nervózně. Podívala se na něho tím nejvyčítavějším pohledem, na který se zmohla. „Přestaň. Jinak to nešlo. Tak jak ti je?“
„Dostaň mě odsud. Moc tě prosím.“hlesla. Nechtěla plakat, ale rozklepala se jí brada a z očí se samy od sebe vyvalily slzy.
„Ginny….“vyhrkl a objal ji.
„Strašně tě prosím…dostaň mě odsud.“
„Chovají se špatně?“
„Ne…ne…. Ale je to jako vězení…. Nemusela bych nic dalšího jíst. Vždyť beru asi dvanáct druhů prášků. Ani….ani nevím, na co jsou. Celý týden jsem nebyla venku.“
„Je mi to líto. Je mi to strašně líto. Woolsey se to snaží napravit, ale nejde to. Pořád na tom děláme.“ Celou dobu ji pevně držel. „Posaď se.“poklepal na sedačku. Poslechla. Pořádně si ji prohlídl. Byla pohublá a měla temné hluboké kruhy pod očima.
„Jak se má Sárinka?“zeptala se, když se trošku uklidnila.
„Stýská se jí.“odpověděl.
„Mně taky.“přikývla a utřela si slzy. „Víš…. Víš, jak jsi mi tehdy říkal o té…té věci, kterou máme jenom já a můj táta?“
„Ano?“
„Je to složité na kontrolu, ale dá se to.“
„To je dobře. Moc dobře. Neboj, zdejší personál má bezpečnostní prověření. Ví o tom.“ Jenom přikývla.
„Podplukovníku….“strčila do dveří hlavu sestra. „Už byste měl jít.“
„Jistě.“přikývl. „Přijdu zítra, než se budu vracet. Buď hodná, ano?“objal ji. Přikývla. Když odcházela, v očích měla slzy.

„Vemte si ty léky, plukovníku.“podal jí s úsměvem jeden ze zdravotníků kalíšek s léky. S odporem se na to podívala, ale vzala si je a zapila je vodou. Jakmile zdravotník odešel, odběhla na záchod. Cestou se stolu vzala solničku. Doběhla na onu místnost a do skelničky si nalila vodu, do které pak vysypala celý obsah solničky. Všechno to vypila. Během pár vteřin vyzvracela všechno, co za celý den snědla.
„Prokrista.“otřepala se odporem. Opřela se o zeď a napila se vody. Znova se otřepala a vyšla do společenské místnosti. U stolků seděli lidé a hráli šachy, jiní se zase dívali na televizi. Bylo tam místo, tak si sedla do jednoho z křesel a stočila se do klubíčka. Pozorovala film, co se promítal. Byla to nějaká hollywoodská akční střílečka. Chviličku to pozorovala. Od Johna věděla, že něco takového by zvládla taky. Maličko se pousmála a vstala.
„Kampak jdete, plukovníku? Na kutě?“zeptal se zdravotník. Jenom přikývla. „Doprovodím vás.“ Jenom pokrčila rameny a vydala se do svého pěkného útulného malého polstrovaného pokoje. V půlce cesty se prudce otočila a zdravotníka praštila. Ten to vzal hlavou o obě zdi a sjel dolů. Rozutíkala se pryč.
„POZOR! SNAŽÍ SE UTÉCT!“zavolal. Několik lidí zpozornělo a rozběhlo se za Mac, která kolem nich probíhala. Měla sice dostatečnou rychlost, ale jich bylo víc. Chytli ji a přitlačili ke zdi.
„No tak, slečno, klid. Tohle zabere.“snažil se ji uklidnit jeden muž a vytahoval z kapsy injekci.
„Dej ty pracky pryč!“zavrčela a jednoho omráčila. Cítila, jak se jí něco zapíchlo do ramene.
„Už to bude dobré.“řekl muž.
„Ale ne pro tebe.“štěkla a praštila jím o zeď. Začala se jí točit hlava a všechno se rozmazávalo. Otřepala hlavou. Musela se opírat o zeď, aby vůbec mohla jít. Cítila, jak se jí podlamují nohy. Viděla další lidi, kteří se k ní blíží. Otočila se a zadívala se na ně. Všichni se chytli za hlavu. Snažila se jít dál, ale nohy se jí podlomily úplně a skončila na zemi. Chvilku prudce oddechovala, ale pak se postavila a rozběhla se dál. Chtělo se jí strašně spát, ale za pár minut byla venku na čerstvém vzduchu. To ji trošku probralo. Viděla plot. Maličko zrychlila. Ale nastal problém. Neměla se čeho přidržovat a sedativa začala zabírat čím dál rychleji. Spadla. Mátožně vstala a motala se dál. Zbývalo pár metrů k plotu. Znova spadla. Těsně před plotem. Chytla se latěk a vytáhla se díky nim na nohy. Z budovy vybíhali lidé. Z posledních sil vyskočila a překulila se přes plot. Vykřikla bolestí, když prudce dopadla na záda. Ozvalo se křupnutí. Znova vstala a běžela do tmy. Nevěděla, jak dlouho běží, ale v jeden moment jí podjela noha, podlomily se jí kolena a skutálela se někam dolů z kopce do křoví, kde zůstala ležet.

„Utekla?! To nemyslíte vážně!“vyhrkl John další den, když se to dozvěděl, napůl radostně a napůl zděšeně.
„Je mi to líto, podplukovníku.“omlouval se ředitel.
„Líto? Ona…absolutně se tady nevyzná. Neví….Prokrista. Hledáte ji?“
„Jistě.“přikývl. „Hledá ji i policie.“
„Přidáme se. Zbytek týmu tady bude za pár minut.“oznámil chladně.
„Pátrají po ní i policejní psi.“hlesl ředitel.
„To je mi jedno. Uvědomujete si, že pokud jste jí píchli sedativa a ony zabraly, tak celou noc ležela někde venku? A v noci byla pořádná zima. Jestli se jí něco stane, osobně vyberu nějaké hodně odlehlé místo a tam vás nechám.“zavrčel. Ředitel jenom vyděšeně polkl. Nepochyboval o tom, že ten chlap to myslí vážně. John vztekle odešel.

„Tak co?“vyhrkl George.
„V noci ji samozřejmě nehledali, ale měla v sobě sedativa.“odpověděl mu Sheppard. „Co to je za nápad, stavět cvokhaus uprostřed lesů a kilometry od civilizace.“zakroutil nechápavě hlavou.
„Bude v pohodě.“
„No to si nejsem jistý.“zavrtěl hlavou John.

Mac sebou trhla a se zasténáním se přetočila na záda. Otevřela pomaličku oči. Ležela v nějakém hustém křoví. Ruce a kolena ji pálily. Podívala se na dlaně. Byly do krve rozedřené. To samé kolena. Pár oděrek měla i jinde po těle. Opatrně vstala a rozhlédla se. V noci se musela skutálet z kopce přímo k řece. Vydala se po vodě dál. Oblečení měla tenké a hlavně zvlhlé, takže se za chvilku začala třást. Od úst jí šel kouř. Voda byla sice průzračně čistá, ale studená jak led, jenže jedině tak si byla jistá, že ji nemůžou stopovat.

„MAC! MAC! MACKENZIE!“volaly záchranné týmy. Chvílemi je slyšela, ale volání totálně ignorovala.
„Tady je stopa rozmazaná.“ukázal George.
„Sklouzla dolů.“řekl místní šerif. Sheppard přikývl a seběhl z kopce. Dole našel polámané větve od křoví, ale nikde nikoho neviděl.
„Mac!“zakřičel.
„Já tady ležet celou noc, tak jsem pořádně zkřehlý.“poznamenal šerif a přejel si rukou po hustém kníru.
„Myslím, že jí bylo stejně, šerife Jonesi.“poznamenal George.
„Budeme doufat, že nenarazí na bandu pytláků. Nebývají to příjemní lidé.“zamručel Jones.

Mac šla dál korytem řeky. Před chvílí se začala příšerně třást zimou a bolest v ranách se s chladem stupňovala. Šla pomalu, vždyť neměla kam spěchat. Zkoumala hladinu vody. Kolem jejích noh se proháněly rybky. Najednou se ozval výstřel. Prudce zvedla hlavu a vykřikla leknutím. Na protějším břehu uviděla skupinku lidí. Jeden z nich ležel na zemi a nad ním stál muž s pistolí. Zůstala stát s otevřenou pusou. Muž, který držel zbraň, se překvapeně ohlédl. Evidentně slyšel výkřik.
„CO TO….?! ZA NÍ! CHYŤTE JI!“vykřikl. Zbytek jeho skupiny se rozběhl k Mac. Ta na nic nečekala a chtě nechtě musela z vody ven. Rychle se vydrápala do kopce a zmizela jim z dohledu. Vyběhla na kopec. Okolo ní byla zleva skála, zprava křoví a před ní další kopec. No a za ní muži s pistolí. Snažila se najít nejlepší východisko. Zvolila křoví. Trnité. Rychle se rozběhla a proběhla jím.
„Au…sakra…kruci.“zanadávala a podívala se na roztrhlé kalhoty, které se začaly zabarvovat krví. Ozval se výstřel. Přikrčila se a rozhlédla kolem. Když nikoho neviděla, rozběhla se rychle dál.

„Výstřel?“otočil se za zvukem John.
„Z lovecké pušky.“přikývl šerif. „Je to tady hodně časté. Pytláci loví celoročně a je jim jedno co.“
„Pojďme se tam podívat.“navrhl George. Přikývli a vydali se směrem, odkud slyšeli zvuk. Došli k řece. „Co je to támhle?“ukázal George na protější břeh. Šerif vytáhl dalekohled.
„Ehm…tělo…“
„Tělo?“vydechl John.
„Mužské.“upřesnil Jones. Sheppard si oddechl. „Musím to nahlásit a zajistit místo činu.“
„Dobrá.“
„Nebude to dlouho trvat.“ujistil je. Přebrodili řeku a dostali se k mrtvole. „Vypadá to na průstřel hrudníku. Jsou tady dvě nábojnice. Ale střela jenom jedna.“zamračil se.
„Ty stopy vedou k řece.“ukázal Winterson. „Končí.“podrbal se na hlavě a zadíval se na protější břeh. Přeběhl přes vodu a chvilku pochodoval po břehu. „STOPY!“zavolal. Skupina přeběhla k němu. „Jsou tady troje mužské, tak velikost 9 a jedny tak 7…ty budou od Mac. Má to i takovou podrážku. Běžela do kopce a oni za ní.“
„Musela vidět, co se stalo.“zamyslel se šerif.
„Jo. Nejspíš.“souhlasil John maličko udýchaně, jakmile se vyškrábali nahoru na kopec. „Měli bychom se rozdělit.“
„Fajn, vezmu si ten kopec.“přihlásil se okamžitě George.
„A já to křoví.“přikývl John.
„Nechám vám tady pár mužů. Půjdu zkontrolovat naši mrtvolu. Kdybyste ji našli, dejte vědět.“řekl šerif a odešel.

Mac se opřela o strom, potřebovala si oddechnout. Ozval se další výstřel. Přišlo jí to zvláštní. Své pronásledovatele nikde neviděla ani necítila. Rozbolela ji hlava. Bolest byla čím dál intenzivnější. Promnula si spánky. Po pár minutách narostla bolest do gigantických rozměrů. Chytla se za hlavu a klesla na kolena.
„Jsi poslední potomek starodávné rasy… Měla bys to udělat…Co takhle to zkusit? Už jste s tím někdy letěla?“ Krev, střepy…les, výstřely…Atlantis, ranč…plno tváří…všechno se míhalo závratnou rychlostí.
Vykřikla zčásti bolestí a z části děsem. Omdlela.

Nevěděla, jak dlouho tam ležela, ale hádala, že pokud ji nenašli, tak to moc dlouho nebylo. Postavila se.
„Kruci, tohle se dost podobá…“větu nedořekla. Uvědomila si, na co si právě vzpomněla. Do prázdna vykulila oči a na tváři se objevil úsměv, který zmizel okamžitě potom, co se ozval další výstřel. Rozhlédla se a za křovím uviděla stín. Nezjišťovala, kdo nebo co to je, a rozběhla se dál. Zrychlila, když si uvědomila, že vidí před sebou maličký kopeček, za kterým by se dalo skrýt. Vyběhla na něho a zrovna probíhala kolem jednoho stromu, když ji někdo prudce chytl za pasem a zacpal jí rukou ústa. Snažila se vykřiknout, ale nemohla.
„Buď zticha, to jsem já. Potichu, ano?“ozval se známý hlas. Jenom přikývla. John ji otočil k sobě. „Jsi v pořádku?“ Přikývla a setřela si pot z čela. Ozval se další výstřel. Sheppard ji stáhl k zemi a vytáhl zbraň.
„Dáš mi taky?“zeptala se.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“zavrtěl hlavou.
„Dej mi tu zbraň.“zavrčela a natáhla se po jeho pravé noze. Vyhrnula mu nohavici. U boty měl maličkou zbraň. Pousmála se, když ji uviděla.
„Co?“nechápal.
„Střílej.“pobídla ho.
„Ty…“vydechl.
„Celkem.“přikývla a dala mu pusu. Byl tak vykulený, že přestal i na chvilku dýchat. „Jsou tady.“kývla ke křoví. Vynořili se odtamtud čtyři lidé se zbraní v ruce. „Chci ty dva vlevo.“
„Fajn.“hlesl a namířil. Ozvaly se čtyři výstřely a muži zůstali ležet na zemi. „Zůstaň.“řekl a šel je svázat.
„Nejsem Ray!“křikla za ním a postavila se. John muže svázal k sobě a dal vědět šerifovi. Oba se pak vydali ke klinice. Čím blíže byli, tím pomaleji šli a tím Mac víc bledla. John ji chytl pevně za ruku. Před budovou už čekala policie a zbytek pátracích týmů.
„Můžu vám dát pusu?“vyhrkl George nadšeně, když ji uviděl. Jenom přikývla.
„Jistě.“usmála se. Objal ji.
„Měla byste si nechat ošetřit ty ruce a kolena.“ukázal na zranění. Jenom přikývla. Přítomní doktoři ji donutili sednout na lavičku a chvilku v klidu posedět. Obě ruce jí vydenzifikovali a zavázali. To samé u ostatních ran. Jakmile to bylo hotové, rychle odběhla k Johnovi, který ji objal.
„Pojďme odsaď.“poprosila ho.
„Plukovníku…“vyhrkl ředitel.
„Ano?“otočila se na něho.
„Jste dobrá.“
„To ano. Utekla jsem zatím odkudkoliv. Tohle by byla velká prohra.“odpověděla ledově.
„Mac!“ozval se varovně John a kývl k její dlani. Obvaz začal doutnat. Jenom se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Potáhl ji k sobě a políbil. Jenom maličko překvapeně zamrkala, ale potom mu rukou vjela do vlasů.
„Jsem rád, že jsi zpátky.“
„To je nás víc.“přikývla.
„To je krásné…Bůh to všechno zařídil.“rozplýval se jeden pacient.
„Co kecáš! Já nic neudělal!“ozvalo se za ním. Mac jenom zhnuseně protočila oči.

„Tady jsi.“usmál se John další večer, když už byli na Atlantis. Našel ji, jak jinak, na terase v jejím pokoji.
„Ahoj.“pozdravila. „Sarah před chviličkou usnula. Nechtěla mě pustit.“
„Jasně.“přikývl. ale pak jeho pohled spočinul na láhvi whisky. „Pilas?“zeptal se. Přikývla a ukázala na prstech dva.
„Jenom panáčky. Takové maličké pajduláčky.“pousmála se.
„Však si dělej, co chceš.“usmál se a objal ji.
„Armáda mi nabídla odškodnění.“řekla a stále sledovala hvězdy.
„Co dostaneš? Nové erární hnědé fusky?“zeptal se.
„Ne. 100 000 dolarů.“odpověděla lhostejně.
„Hlavně neříkej, že to kvůli svojí pitomé hrdosti nevezmeš.“zavrčel. „Pomohlo by ti to.“
„Neboj.“mávla rukou. „Vezmu to. Byla bych blbá, kdyby ne. Potřebuju z něčeho splatit tu pitomou hypotéku. Hlavně tátovi. Nerada někomu něco dlužím.“
„Já vím.“přikývl a objal ji pevněji.
„Já…chtěla jsem ti poděkovat.“otočila se k němu.
„Za co?“vyvalil oči.
„Za to, žes to nevzdal. Že…že jsi zůstal se mnou. A…“soukala ze sebe.
„Dobrý…pochopil jsem.“zastavil ji. Věděl, že tohle se jí nelehko říká, a tak ji zastavil. „Vždycky tady budu, ano?“pohladil ji. Otočila se zpátky k oceánu a oba se zadívali na hvězdy. Po chvilce se rozesmáli, aniž by věděli čemu.

DarkLive měla pravdu ...původně tam měla být Jennifer - snažila jsem se to o/upravit, ale asi jsem si nevšimla všeho
jinak další povídka bude asi zase za týden

Som rád, že je Mac späť. Totiž... ona do tej poviedky patrí.
Teším sa na ďalší víkend.
....


P.S.: Ešte som zabudol napísať, že táto časť sa Ti vydarila.

supr eším se na pokračování

Mackenzie: Moc pěkný díl.

Toto je spoiler!!!:

Konečně má pamět a vrátila se na ATL.

Už se těším, co sis připravila po posledních 20 dílů. Sice mě mrzí, že se blíží konec, ale těším se na strhující finále.

Co pokračování

sgacatlantis: co trpělivost? teprve ted jsem dorazila domů

dneska nikam nepospíchám, mám v plánu přečíst celou tvou povídku od začátku po tu současnou, snad mi to vystačí do těch třech ráno, než začne SGU

DAVE!: Máš smysl pro humor. Povídka Stargate: Last Ancient má v PDF

1011 stran (písmo Times 12)

tak další povídka...se omlouvám, ale včera jsem sotva našla postel

V síle je slabost

„Neplánovaná aktivace zvenčí!“křikl Chuck a sledoval právě otevřenou bránu. Právě jí proběhl Rodney a jako poslední George s Mac.
„Nějak brzo, ne?“křikl John ze shora. Mackenzie se na něho jenom naštvaně podívala a sykla něco naštvaně směrem k Georgovi. Pevně ji chytl za ruku a otočil ji k sobě. Za paži si ji přitáhl k sobě a něco jí zavrčel přímo do obličeje.
„Podplukovníku!“zavrčel John a seběhl dolů. „Co se děje?“
„To se zeptejte tady svojí přítelkyně! Málem jsme tam kvůli ní všichni zařvali!“štěkl George a naštvaně se díval na svoji velící.
„Mac?“otočil se na ni Sheppard. Jenom se na něho podívala a vyškubla se Wintersonovi. Zamířila pryč. Cestou doslova vrazila zbraň jednomu seržantovi do náručí a zmizela za rohem. John vrhl tázavý pohled na podplukovníka.
„Zamrzla.“pokrčil rameny. „Prostě jen tak. Začala přestřelka a ona tam jenom stála a zírala.“
„Stála a zírala?“vydechl.
„Jo.“přikývl a promnul si čelo. „Nevím, co se stalo.“
„Jsem rád, že jste všichni v pořádku. Pošlu ji na ošetřovnu. Je možné, že jsme to hodně uspěchali.“povzdechl si. „Woolsey bude chtít hlášení co nejrychleji.“dodal ještě.
„Jasně.“přikývl George a vydal se do sprchy.

„Tady jsi.“pousmál se John, když našel Mac na balkoně. Přišel k ní a objal ji. Pak si ale všiml sklenky whisky vedle ní a skleničky v její ruce. „Zase si pila?“zamračil se.
„Trošku.“přikývla a dopila obsah skleničky.
„A před, anebo až po misi?“rýpl si.
„Co tím myslíš?“zavrčela a otočila se k němu.
„Winterson mi řekl, co se tam stalo.“odpověděl jí.
„A?“opáčila naprosto nezúčastněně.
„A? Ginny, mohli jste tam všichni umřít.“
„Všichni ne, jenom já. To já tam zůstala stát, jenom já! Nikdo jiný.“prskla.
„Co to do tebe vjelo?“zavrčel a chytl ji pevně za paži.
„Pusť mě!“vyjekla a podařilo se jí vykroutit.
„Chci jenom vědět, co se tam stalo. Nic víc.“řekl už jemněji.
„To hlavní ses dozvěděl.“odsekla a prošla dovnitř pokoje.
„Mac…chci ti jenom pomoct.“sedl si na postel. „Možná jsi ten návrat uspěchala.“řekl potichu.
„Nemyslím si.“zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě.“prskla. Rychle se otočila, a jak tak máchla rukou, shodila zbytek flašky s pitím, kterou předtím přinesla dovnitř. „Do háje!“štěkla a chtěla to zvednout. John byl ale rychlejší.
„Sedni si a zůstaň chvilku sedět.“povzdechl si a šťouchl ji na postel. Mezitím zvedl láhev a položil ji na skříňku. Potom zaběhl pro hadr a šel setřít vylitý obsah. U louže už byl ale Ray a snažil se ji sprovodit ze světa. Mac si ho nevšímala. „Rayi, vystřel!“prskl Sheppard a chytl ho za obojek. Potáhl ho pryč. Pes jenom zavrčel, ale šel se stočit do košíku. „Řekneš mi, co se tam stalo?“zeptal se opatrně. Mac jenom zakroutila hlavou a setřela si slzy. John si jenom povzdechl. „Dobře, tak mi to řekneš zítra. Běž se sprchnout a jdem spát.“
„Mamí…“zavolala Sarah a přišla k Mac. „Pojď mě uložit.“
„Půjdu já.“nabídl se Sheppard a vzal ji do náručí. Odešel s ní do pokoje. Položil ji do postele a přikryl do postýlky.
„Co je mamince?“zajímala se a přitulila se k jednomu z plyšáků.
„Je smutná a trošičku unavená. Nic víc. Zítra to bude dobrý.“pohladil ji po hlavičce.
„Aha.“
„Už spinkej. Povykládám ti pohádku.“pousmál se a začal jí vykládat pohádku o Sněhurce. Sarah za chvilku usnula. Sheppard jí dal pusu a zavřel dveře.

„Plukovníku, posaďte se.“pokynul Woolsey Mac, která se ráno objevila v zasedačce. Jenom přikývla a posadila se naproti Johna a vedle George. „Právě jsme se bavili o tom, co se dělo na té planetě. Podplukovník nám to už trošku vylíčil. Ve zkratce.“
„A po mně chcete, abych to rozvedla?“hádala. „Sloh mi nikdy nešel.“zavrtěla hlavou.
„Plukovníku, nechte toho.“zamračil se.
„Fajn.“povzdechla si. „Dorazili jsme na MX8 P88…“

„Další dokonale stejná planeta.“zabručel George okamžitě potom, co prošli bránou, a nasadil si sluneční brýle.
„No já si nestěžuju.“zívla Mac.
„Jak daleko je to městečko?“zajímal se Rodney.
„Pár kilometrů odsud.“odpověděl mu Winterson a zamířil do lesa.
„Definujte mi někdo pár kilometrů!“zabručel a přešlápl jeden kmen.
„Asi pět.“houkla Mac zepředu a pokračovala dál, aniž by se otočila.
„Spíš tři.“křikl George.
„Anebo tři.“pokrčila rameny. „Není to jedno.“zabručela.
„Ta vesnice…už jsme tam byli, že?“vyzvídal Rodney dál.
„Jo, byl tu tým doktora Changa.“odpověděl George. „Proč jdeme tak rychle?!“křikl na Mac, která byla několik metrů před nimi.
„Nejdeme rychle! Jdeme normálně.“odpověděla. „Nebo ne?“
„Ne.“zafuněli jednohlasně oba muži. Mac jenom protočila oči a zastavila se. Když ji dohnali, rozešla se zase stejným tempem dál. Za pár minut se dostali na vrchol kopce, pod kterým se rozkládalo menší městečko. Zamířili k němu. Jakmile sešli z kopce, narazili na pěšinku, která vedla přímo k městečku. Cestou začali potkávat nějaké lidi. Především různé farmáře, kteří šli vedle povozu s koňmi. V klidu došli do města. Přibližně uprostřed bylo menší náměstí s kašnou a několika obchůdky kolem. Podle vystaveného zboží to byly krámky s oblečením, nějakými potravinami, naproti byl nějaký obchodník s koňmi a v dalším to snad vypadalo na přísady do nějakých lektvarů. Odhadovali to podle zdechlých myšek pověšených za ocas, různých kulatých věcí, co vypadali jako čísi oči a několik dalších neidentifikovatelných věcí. Prodavači vykřikovali ze všech směrů.
„Mají tu něco užitečného?“podrbal se na hlavě Rodney a rozhlížel se kolem.
„Vy dva se poptejte u těch tykví,“mávla rukou Mac k jednomu krámku, před kterým byly nakupené dýně, tykve, cukety a podobné věci, „a já jdu ke koním.“ kývla hlavou k ohradě.
„Kdyby něco, volejte.“pousmál se George. Mac jenom přikývla a vydala se k ohradám. George s Rodneym se vydali do krámku s tykvemi.
„Ahoj.“pozdravil podplukovník. Malý muž vystrčil hlavu zpoza pultu a překvapeně zamrkal.
„Jdete si koupit tykev?“vyjekl.
„Ne.“zavrtěl hlavou George.
„Dýni?“
„Ne, chceme…“
„Cuketu?“
„Ne, chceme jenom vědět, jestli…“
„Nepřišli jste sem pro tykev?“zamručel zklamaně.
„Ne…“
„Ani pro dýni?“
„Ne, ale…“
„Ani pro cuketu?“zeptal se s nadějí v hlase.
„Ne, opravdu ne, chtěli jsme jenom vědět…“snažil se dostat ke slovu Winterson.
„Tak proč jste přišli?“
„Probůh!“nevydržel to Rodney.
„Chtěli jsme se jenom zeptat…“hlesl George.
„Jste si jistí, že…“vyhrkl obchodník.
„NE, NECHCEME KOUPIT ANI TYKEV, ANI DÝNI, ANI CUKETU! Díky.“vykřikl bezradně George a porval Rodneyho za límec. Odtáhl ho k vedlejšímu odchodu.

„Co tady děláte?!“křikl nějaký muž a zamířil k Mac, která si hladila jednoho grošovaného koně.
„Co byste řekl, že dělám?“odsekla a poplácala koně po šíji.
„Jste voják.“prskl a sjel ji pohledem.
„No a? Podle vás mají být vojáci necitelní?“opáčila nevzrušeně, ale pak kývla ke koni. „Je nádherný. Sprinter. Má krásné dlouhé nohy a je štíhlý. Na závody jako dělaný. Pro práci ale ne.“pousmála se a ukázala na hnědáka skoro vzadu. „Je podsaditější a nebude tak moc rychlý, ale do terénu se hodí víc. Na nahánění nebo svážení dřeva.“bezmyšlenkovitě hladila grošáka po čele.
„Vyznáte se.“zamrkal muž. Mac jenom přikývla.
„Jste zdejší?“zajímala se.
„Ne, zdejší tady není skoro nikdo. Tahle planeta je jenom neutrální území. Ty domy okolo nejsou obytné, jsou to hostince, ubytovny a…nevěstince.“odpověděl.
„Aha. Takže tady tohle je v podstatě jeden velký obchod, ano?“
„Ano.“přikývl.
„Skvělý, vždycky jsem chtěla poznat Wall Mart na jiné planetě.“ušklíbla se. Najednou se z cesty, odkud přišli, vynořila skupinka vojáků. Jakmile vešli do města, začali všechno převracet. Z jednoho stojanu vzali louči a podpálili všechno, kolem čeho šli. Lidi začali panikařit a utíkat. Za chvíli se začaly ozývat i výstřely. George s Rodneym se schovali za jeden z pultů. Mac se jenom podívala tím směrem, ale nic neudělala. Zůstala stát přesně tam, kde byla.
„Co to dělá?“vyjekl Rodney, když vykoukl.
„A do kelu!“vyhrkl George. „Zůstaňte tu, doktore!“pleskl ho po ramenu a vyběhl ven. Rychle přeběhl okolo domů. Viděl, jak jeden z vojáků namířil zbraň směrem na Mac. Zrychlil. Strhl ji na zem setinu vteřiny před tím, než se ozval výstřel. „V pohodě?“zeptal se. Jenom přikývla. „Fajn.“hlesl. „TAK CO SI TO SAKRA DĚLALA?!!“zatřásl s ní.
„Pusť mě!“zavrčela a snažila se setřást jeho ruce ze svojí vesty.
„Nepustím! Přeskočilo ti?“
„Podplukovníku, dejte ty pracky pryč!“zavrčela znova. Nepustil ji. Jenom ji vytáhl na nohy.
„Jdem pro Rodneyho a vrátíme se.“štěkl.
„Kdo ti dal právo velet?“zajímala se naštvaně.
„Ty ve chvíli, kdy jsi tam stála, jak tvrdé Y!“prskl. Oba se rozběhli za Rodneym, který se pořád krčil za nějakým pultem.
„Jste v pořádku?“zajímal se. Oba jenom zadýchaně přikývli.
„Jdeme! Dokud jsou otočení!“pobídl je George a vyběhl. Rychle proběhli uličkou mezi domy a dostali se pod kopec. S námahou se na něho vyškrábali stejně jako několik dalších lidí. Rozběhli se k bráně.

„To je vše?“ujišťoval se Woolsey.
„To je vše.“přikývla Mac.
„Plukovníku,“ podrbal se na hlavě, „to, co se tam stalo, je velmi vážné. Uvědomujete si, že jste tím ohrozila svůj tým?“
„Vím to.“přikývla.
„Navrhuji…psychologické vyšetření.“
„Co když odmítnu?“zavrčela a postavila se.
„Mac.“hlesl John. „Sedni si.“
„Když odmítnete, stáhnu vás ze služby.“odpověděl klidně.
„Kdy tam mám zajít?“protočila oči.
„Zítra.“odpověděl. „Můžete jít.“přikývl.

Další den se Mac ráno vzbudila dřív než obvykle. Oblékla se a vydala se na snídani. Po snídani zkontrolovala hodinky. Měla tak akorát čas na to, aby se doploužila k psychologovi. Jakmile se dostala před dveře a zaklepala.
„Dále.“ozvalo se. Poslechla a vešla. „Á, plukovníku. Posaďte se.“ukázal na jedno ze starých antických křesel. Jenom přikývla a sedla si. „Slyšel jsem, co se včera stalo na té planetě.“
„Ano?“opáčila nevzrušeně a sledovala oceán.
„Proč jste se neutíkala schovat? Proč jste tam zůstala stát?“
„Nevím, asi proto, že se mi tam líbilo?“pokrčila rameny.
„Líbilo se vám tam?“zamrkal překvapeně.
„Jo.“přikývla.
„Hm.“zamručel a něco napsal do papírů.
„Poslouchejte, tohle je ztráta času. Nemůžu jít?“zabručela otráveně.
„Potřebuju vás lépe poznat.“
„Ne, vy potřebujete zjistit, jestli jsem normální, nebo ne.“ušklíbla se. „Vím, jaký názor na to máte. Taky vím, jak to skončí. Tak proč si to komplikovat?“pokrčila rameny a postavila se.
„Já neskončil.“
„Ale já ano.“zavrčela.
„Dobře. V tom případě posudek odešlu panu Woolseymu.“ Jenom přikývla a odešla.

Mac seděla za stolem ve svojí kanceláři a koukala na obrazovku u notebooku. Měla před sebou prázdnou stránku Wordu. Povzdechla si a začala psát. Potom soubor vytiskla a naškrábala tam svůj podpis. Přeložila ho na půl, pak znova na půl a dala ho do obálky, kterou zalepila. Vstala a zamířila k Woolseymu do kanceláře.
„Můžu, pane?“zaklepala na dveře.
„Samozřejmě.“pousmál se Richard. Mac vešla. „Co se děje?“zajímal se. Jenom nervózně přešlápla a poklepala obálkou o ruku.
„Něco jsem přinesla.“hlesla a podala mu bílou obálku. „Byla bych ráda, kdybyste to neprotahoval a podepsal co nejrychleji.“
„Plukovníku? Není to to, co si myslím, že je, že ne?“ujišťoval se.
„Pravděpodobně je to ono. Ale to zjistíte sám.“
„Můžeme přijít na jiné řešení.“řekl.
„Žádné jiné není.“zavrtěla hlavou.
„Pokud je to kvůli tomu posudku…“
„Oba víme, že se to jindy nestalo. Ale teď ano. A to není dobře. Musím jít, mám ještě nějakou práci.“obrátila se a odešla pryč.

Okamžitě zamířila do svého pokoje. Otevřela dveře a vešla dovnitř.
„Dala jsem výpověď.“hlesla Mac a odhodila bundu na postel. Měla sto chutí se zahrabat pod peřinu a tak tisíc let nevylézt.
„Vý…CO?“vyhrkl John a otočil se od skříně. „Mac…proč… proč jsi mi neřekla, že to chceš udělat? Mohli jsme to probrat.“
„Tady není co probírat, Johne. Přemlouval bys mě a já už nemůžu. Nemůžu dělat tuhle práci. Už delší dobu ne.“
„Jsi jenom přetažená. Nic víc.“
„Johne…poslouchej…Po tom, co se stalo na té planetě…uvědomila jsem si jednu věc. Já tuhle práci už nedělám ráda. Už je to povinnost a ne zábava.“ Hlas se jí začal třást.
„Mac….“
„Víš co? Když jsme se vrátili z té mise a Woolsey se dozvěděl, co se stalo, poslal mě k Hallifaxovi. Jemu se splnil sen a mně noční můra.“
„Co ten idiot zjistil? Že jsi cvok?“pousmál se.
„Jo.“přikývla zcela vážně. „Že jsem labilní. To napsal do posudku. Ale ten jeho výraz stál za to.“na moment se usmála. „Jsem rozhodnutá.“
„A nic, co řeknu, to nezmění?“ujišťoval se. Mac udělala jeden jediný bezradný pohyb a pak přešla k nočnímu stolku a ze šuplíku vytáhla nějakou lahvičku a hodila ji po Johnovi.
„Co to je?“
„Antidepresiva.“odpověděla. „Beru je od toho cvokhausu.“
„Proč?“
„Já nevím…prostě už nemůžu, Johne. Já…je toho moc. Podívej se, co se stalo za tu dobu, co jsem tady. Naše dcera se narodila, když útočili Wraithové. Já několikrát umřela, mučili mě, nesčetněkrát postřelili, měli jsme tady infekce, my jsme se rozešli, ty jsi umřel….a já…já už prostě dál nemůžu. Nemůžu žít s pocitem, že kdykoliv projdu bránou, je to možná naposled. A tentokrát opravdu naposled.“ Po tváři jí začaly stékat slzy. Jako tolikrát za posledních několik týdnů. „Chci vidět svoji dceru vyrůstat….chci s ní stát před školou v její první školní den, chci poznat jejího prvního kluka a se s ní ládovat zmrzlinou, když se rozejdou. Chci tady pro ni být, tak jako jsem byla pro Abby… já chci, aby moje holky měly lepší život, než měla já. Chci tady pro ně být a to půjde při téhle práci dost těžko.“chrlila ze sebe a utřela si slzy. „Podívej se na mě. Už zase brečím. Poslední dobou je to skoro každý den. Mám toho po krk. Jde to všechno jako by mimo mě. Vůbec nevnímám, co se děje a já nevím, čím to je.“
„Tak si vem jenom volno.“skoro zaprosil.
„Volno nepomůže, Johne.“
„Takže výpověď.“povzdechl si.
„Rezignace na post vojenského velícího tohohle města a výpověď z Letectva.“přikývla.
„Jseš si tím jistá? Je to to, co chceš?“objal ji. Jenom kývla. „Co budeš dělat?“
„Nevím.“pokrčila rameny. „Začnu zase jezdit. Rodeo, cross country, trénink…nic jiného neumím.“ špitla a objala ho pevněji.

„Pane Woolsey, chtěl jste se mnou mluvit.“hlesla Mac další den ráno a vešla do jeho kanceláře.
„Jistě.“přikývl a usmál se. „Sedněte si.“pokynul ke křeslu.
„O co jde?“zamračila se a sedla si.
„Mám řešení.“
„Řešení čeho?“
„Vaší výpovědi. Je to jednoduché. Sarah jsou teprve dva roky. Máte ještě nárok na jeden rok mateřské dovolené.“řekl jí.
„Mateřská.“vydechla Mac. „Ale to je jenom rok.“
„Ano. A jak vás znám, za měsíc vám to tu bude chybět.“mrkl na ni.
„No…ehm…“
„Zkusme to takhle. Když vám to nepomůže, tak vám pak už bránit nebudu. Slibuju.“
„Dobře.“pousmála se Mac. „Nechci…nechtěla jsem se toho vzdát, ale na tohle jsem nepomyslela.“ přiznala.
„To jsem si všiml.“přikývl. „Kdy chcete odejít?“zajímal se.
„Dodělám jenom papírování a věci, abych předávala čistý stůl.“hlesla a podívala se dolů.
„Dobře.“přikývl.

Mac se toulala městem. Venku se dávno setmělo, ale zatím se vracet nechtěla. Věděla, že John dneska hraje karty. Ostatně jako vždycky v úterý. Došla do jeho pokoje. Neobtěžovala se zaklepat a vešla. Bylo tam s ním dalších pět chlapů a hráli karty. Na stole byly rozložené peníze, flašky od piva a karty.
„Johne?“špitla Mac a nervózně přešlápla.
„Vydrž momentík, ano?“zvedl ruku a zahleděl se do karet. Vypadalo to, že nad něčím uvažuje.
„Johne…potřebuju s tebou mluvit.“hlesla skoro se slzami na krajíčku. Přitáhla si bundu těsněji k sobě.
„Ještě chvilku, zlato, ano?“znova ji odbyl a napil se. Mac ještě chviličku čekala, ale když jí nezačal věnovat pozornost, odešla. Cestou si setřela slzy.

„Tak brzo?“hlesl Sheppard další den ráno.
„Jo.“přikývla Mac. „Vezmu to hned při jednom, ať vám moc neplýtvám energií.“hlesla. „Papírování budeš mít dodělané. Služby a mise napsané. Začneš s čistým stolem.“
„Bude mi po tobě smutno.“
„Jo.“povzdechla si. „Mně taky. Ale co mám dělat.“pokrčila rameny. „Hlášení jsou řazené podle názvu planety. Stejně tak osobní spisy jsou podle jména. Ještě něco jsem zapomněla?“ podrbala se na hlavě.
„Zapomněla jsi, že chceš zůstat.“
„Ne, Johne. Nech toho.“zavrtěla hlavou.
„Asi sebou bereš i Sáru, že?“špitl.
„Jo. Co by tady dělala? Ty bys na ní čas stejně neměl.“pousmála se.
„Co tu budu bez vás dělat?“povzdechl si.
„Zvykneš si. Budeš muset.“řekla.
„Takže mám dva dny, kdy vás tady obě budu mít, ano?“ujišťoval se.
„Dva dny.“přikývla. Musela se otočit, aby neviděl, že jí po tváři stékají slzy.

„Tak pojď, zlato. Půjdeme.“povzdechla si Mac a podala Sáře plyšového pejska, který jí spadl.
„Za dědečkem?“usmála se.
„Jo.“přikývla a rozhlédla se po svém pokoji. Potom si hodila přes rameno tašku a vyšla ven. Věděla, že pokud by neodešla hned, tak by tam vydržela stát na věky. Natáhla k Sáře ruku a ta se jí chytla. Obě se vydaly k transportéru. Mackenzie slyšela, jak se dveře jejího pokoje zavřely. Vešly do transportéru. Mac jenom na chvilku zavřela oči. Když je otevřela, byly v kontrolní místnosti. Pořádně se nadechla.
„Madam.“přikývl Chuck. „Potřeboval bych podepsat tohle to.“strčil jí pod nos nějakou složku. Jako vždycky mu tam naškrábala podpis. Došla až ke schodům, kde jenom překvapením vydechla. U brány byla nastoupená celá její jednotka v čele s Johnem. Jenom se na něho prosebně podívala. Pousmál se. Znova se zhluboka nadechla a sešla pomalu dolů. Došla až před Johna.
„Madam.“přikývl a postavil se do pozoru. „Jednotko POZOR!“ křikl. Ozvalo se jednotné dupnutí, jak se všichni vojáci svorně narovnali.
„Co blbneš?“hlesla potichu.
„Plukovníku, chci vám za všechny, co jsou tady, říct, že nám budete chybět!“řekl tónem přesně podle předpisů. „A mně budete chybět nejvíc!“dodal a objal ji.
„Nech toho.“zašeptala. „Prosím. Nechci začít brečet před ostatníma.“
„Nebudeš.“pohladil ji a políbil. Mac ho pevně objala.
„Nechci odejít.“zašeptala a po tváři jí slzy tekly přímo proudem.
„Já vím.“hlesl. Brána se otevřela. Oba se podívali na modrou hladinu. „Musíš jít.“ Přikývla a zvedla ze země tašku. „Mám tě rád.“
„Já tebe taky.“dala mu pusu na tvář. Pak se naposledy ohlídla. Chtěla si zapamatovat všechno. Každý detail, každou prasklinu, každý flek na zdi, všechno. Její jednotka stála pořád v pozoru. Cítila, jak jí po tváři stekly další slzy. Nechala je tak. Neotřela je. Jenom se maličko nuceně pousmála a prošla bránou. Tohle brala jako svoji největší životní prohru.

tak doufám,že se povídka líbila, jinak pro ty, kteří budou říkat, že odchází už po x-té...

Toto je spoiler!!!:

Mac nezmizí úplně

Díl byl dobrý. I když se mi moc nelíbí, že to vypadá, že Mac pomalu ale jistě míří do penze.

PS:Jinak, co to bylo za vojáky. (Vojáci Bohů byli přece do jednoho zabiti Mac. )

velmi zajímavé jen nevím co mám očekávat od dalšího dílu ale stejně se na něj těším

Táto časť je písaná v pesimistickej forme , ale skôr ako následok prístupu vedenia k jej osobe a JEJ zásluhám (obeti) k výsledku vojny. ( )
Moje vyjadrenie k Návratu Mac som napísal k predchádzajúcej časti.
Teraz reagujem skôr na to, že ZEM (vojsko, vláda, IOA.....) sa zachovali k Mac, ako sa zachovali (strčili ju do cvokhauzu) a ani sa nesnažili jej pomôcť (skôr sa jej chceli zbaviť).
Osobne som rád, že si zobrala voľno (vďaka Woosleymu ) a pravdepodobne (nakoľko skončilo prímerie s Wraithami a Eagermi ((dúfam, že som to napísal správne )) budú na Atlantis potrebovať aj jej pomoc).

Som VEĽMI zvedavý akým smerom sa včulejky (teraz) uberie smerovanie deja (ani neodhadujem)

sgcatlantis: vojaci Bohov sú preč, ale ostali staronoví: Eagerovia a Wraithovia.


( )

a máme tu další povídku ....jsem se první hodinu ve škole (IVT - kompy) nudila, tak jsem povídku opravila tam

„Jo, jenom to dodělám.“pousmál se a dál hřebelcoval koně uvázaného mezi boxy.
„Nepočká to?“hlesla.
„Zítra má velký den a musí vypadat úžasně. Ale už jsem skoro hotový. Ještě ocas, hřívu a upravit kopyta.“zhodnotil situaci a pohladil leklého hnědáka po šíji. Začal se věnovat kopytům.
„Aha.“špitla. Tohle byla práce tak na hodinu. Povzdechla si a zamířila do domu. Z baru v tátově kanceláři vytáhla láhev whisky. Vzala si ji a zamířila za stáj. Sedla si do tmavého neosvětleného koutku a pořádně si lokla. Zavřela oči a hlavu si opřela o studenou zeď.

George se ráno zavrtěl a nespokojeně zamručel. Rukou se snažil zastavit ten protivný budík. Omylem ho shodil na zem, ale aspoň sklapl. Podplukovník se protáhl a konečně otevřel oči. Koukl z okna. Venku bylo zataženo a pršelo. Jenom zamručel a přehodil si peřinu přes hlavu. Tak zoufale se mu nechtělo vstávat. Další zazvonění budíku ho ale donutilo vylézt z postele. Zvedl ho ze země, zaklapl ho a položil ho na stolek. Podrbal se na hlavě a zamířil si to do koupelky. Dal si ranní sprchu a oholil se. Oblékl si uniformu a vyšel si ulovit něco k jídlu.

„Podplukovníku.“zamručel někdo nad Georgovou hlavou. George neochotně odlepil pohled od svojí opečené slaninky a míchaných vajíček. „Můžu si přisednout?“zeptal se Sheppard.
„Jistě.“přikývl a pokynul rukou. „Děje se něco?“broukl a pokračoval v jídle.
„Za pár hodin dorazí Daedalus i s hlášením, co se stalo tehdy na té planetě. A pomaličku se dostáváme i ke konečnému číslu přeživších Bohů a sečetli jsme ztráty.“zamručel.
„Ano? Jak to dopadlo?“naložil si další sousto.
„Woolsey chce briefing. Jakmile přiletí loď, máme sraz v zasedačce.“
„Dobře. Budu tam.“přikývl. „Jak se má Mac?“zajímal se.
„Chystal jsem se na Zem, ale nějak to nevyšlo.“povzdechl si. „Moc práce.“ George jenom přikývl a dál se cpal.
„No nic, uvidíme se na poradě.“broukl Winterson po chvilce a vstal. Odnesl tác s jídlem a vydal se dopsat hlášení. Maličko si povzdechl, když si uvědomil, že to dělá z vlastní vůle.

„Máš zase týden zpoždění.“broukla Mac a podívala se vyčítavě na George.
„Jo, já vím.“zahučel. „Ale slibuju, že ho do večera dopíšu.“hodil na ni psí pohled číslo tři, vyhrazený speciálně pro tyhle příležitosti.
„Hele, tyhle zpoždění znamenají míň času se Sarah a Johnem.“podívala se na něho vyčítavě.
„Omlouvám se.“zamručel a koukal na špičky svých bot.
„Víš, Georgi, my dva jsme si celkem podobní.“usmála se.
„Cože?“rozesmál se.
„No dobře, ne stejní, ale podobní.“
„Proboha v čem?“smál se.
„V papírování. Nenávidíme ho.“rozesmála se.
„Jsi blázen, opravdu.“rozcuchal jí vlasy.
„Héééj!“zaprotestovala. „Mazej už.“

O pár hodin později se všichni sešli v zasedačce. Plukovník Caldwell byl pohodlně přenesený přímo do zasedačky, aby jeho důstojnické nožičky nemusely chodit moc daleko. Chvilku po něm došel i Woolsey a porada mohla začít.
„Vítejte zpátky, plukovníku.“kývl Richard směrem k veliteli Daedala.
„Děkuji.“přikývl s úsměvem Steven.
„Takže, podělíte se s námi o to, co se dělo nahoře?“zeptal se Woolsey.
„S radostí.“přikývl Caldwell a napil se. Dal se do vyprávění.

Daedalos čekal na smluvených souřadnicích.
„Plukovníku, právě se otevřelo hyperprostorové okno a vystupuje z něho…vystupuje z něho 14 lodí.“
„Přátelé, nepřátelé?“broukl Caldwell a sedl si do křesla.
„Eagerové.“zahučel. „A další…Wraithské Hive ship.“oznámil.
„Dobře, dejte jim vědět, že vyrážíme. A oznamte to na stanoviště delta.“zamručel.
„Rozkaz, pane.“přikývl Marks a vyslal zprávu. Za pár minut, jakmile obdrželi potvrzení od všech lodí, vyrazily všechny lodě na cestu.

„Pane, k planetě dorazíme za 2 minuty.“ohlásil Marks.
„Jakmile vystoupíme z hyperprostoru, štíty na maximum a zahajte palbu na nepřátelské lodě.“
„Rozkaz, pane.“usmál se. Caldwell zapnul interkom.
„Všem pilotům. Buďte připraveni ve svých letounech. Za pár vteřin budeme na místě.“
Za pár chvil vystoupili z hyperprostoru. Jakmile jejich senzory zachytily nepřátelské lodě, spustili palbu. Spojenecké lodě si rozdělili ty nepřátelské. Okamžitě po vyskočení z hyperprostoru lodě Bohů vypustily stíhače a zapnuly štít. Přece jenom je ale několik asgardských paprsků zasáhlo. „Vyšlete stíhače.“dal povel Steven. Z panelů za ním se vyvalil roj jisker.
„Štíty na 80%. A…stíhači jsou venku.“broukl.
„Tady Tygr 2, mám ho za zadkem, sejměte ho někdo!“zakřičel nějaký mužský hlas.
„Hned jsem tam.“ozval se další hlas, tentokrát ženský.
„Taylorová, zůstaňte na pozici!“křikl Caldwell, když uviděl, jak se jedna stíhačka řítí skrz všechno a všechny.
„V klidu, pane. Mám to pod kontrolou.“uslyšel pobavený hlas. Stíhačka cestou sestřelila další tři.
„No moc v klidu to teda ani nebylo.“zabručel Caldwell.
„Pane, Taylorová sejmula dalších osm.“řekl udiveně Marks. „Vyřadili nám hyperpohon a štíty jsou na 50%.“
„Další dobré zprávy?“zabručel Steven.
„Ne, pane.“omluvně se pousmál.
„Všem stíhačům, vyřadili nám hyperpohon, zůstaňte ještě venku. Jak je na tom zbytek?“
„Je jich trošku moc, pane.“odpověděla Taylorová. „Přidali se k nám i Wraithové a Eagerové, ale i tak to nestačí. Několik z nich míří k planetě, Modrá a Červená letka se mnou.“zamručela a odklonila se od ostatních. Zamířili k planetě.
„Tady Orel, blíží ke k vám kamikadze nálet!“ozvalo se ve vysílačce. Steven vyskočil ze svého velitelského trůnu a vrhl se k oknu. Viděl, jak se k nim blíží dvě nepřátelské stíhačky.
„Úhybné manévry! Hned!“křikl. V tu chvíli se loď dala do pohybu, ale stíhačky se blížily moc rychle.
„Jsem hned u vás!“ozvalo se z vysílačky.
„Taylorová, vy jste snad všude!“uchechtl se Caldwell. V tu chvíli se před sklem rozprskla jedna nepřátelská stíhačka a vzápětí druhá. V další chvíli těsně kolem přeletěla jedna 302.
„Všude úplně ne.“dostala se mu odpověď.
„Pane, z planety přišla zpráva, že se stahují. A hyperpohon se podařilo nahodit.“
„Dobře.“přikývl Caldwell a pozoroval právě vybuchující wraithskou hive ship a jednu nepřátelskou loď. „Dejte vědět zbytku lodí, pokud o to budou stát.“zamručel. „Stáhněte stíhačky. Jakmile budou na palubě, skočte do hyperprostoru.“
„Jistě, pane.“přikývl Marks a dal vědět stíhačkám. Okamžitě bylo vidět, že se stíhačky začínají stahovat zpět do hangárů.
„Jsem poslední, pane.“ozvala se Taylorová.
„Skočte.“křikl Steven.

„Taky jste měli co dělat, jak to tak poslouchám.“broukl Sheppard.
„Omlouvám se, podplukovníku, jestli jste si myslel, že jsme se jenom flákali.“uchechtl se.
„Pršeli nám na hlavu ty vaše zbytky.“zamručel George.
„Za to se poníženě omlouvám.“ušklíbl se Caldwell.
„A co bylo dál?“zajímal se Woolsey.
„Dál?“pousmál se Steven.

„Podplukovníku Taylorová, přes Atlantis nám přišla zpráva z Pentagonu.“pousmál se Caldwell a napil se.
„Poslouchám.“přikývla podplukovník.
„Jde o vaše povýšení za zásluhy.“
„Moje povýšení?“vyvalila oči.
„Co se tak divíte, Vanesso?“broukl a zakousl se do broskve.
„No…víte, jsem překvapená.“hlesla a sedla si vedle něho.
„Nemáte proč. A…mám jeden návrh.“
„Poslouchám.“přikývla.
„Co byste řekla převelení na Atlantis?“
„Atlantis? Vždyť ti přece plukovníků mají až až, ne?“zamručela.
„Post hlavního vojenského velitele je teoreticky volný. Plukovník Blacková odešla na mateřskou.“
„Ten Antik?“zeptala se nepříliš nadšeně.
„Ano, znáte ji?“
„Zběžně. Moc jsme si do oka nepadly.“
„Víte, Atlantis by byla v dobrých rukou.“pousmál se.
„Celkem pravidelné jídlo, postel a normální pokoj, sem tam mise… Jo, beru to.“broukla.
„Skvěle. Dám vědět Atlantis.“usmál se Steven. „A rád bych vás povýšil ještě před tím, než tam dorazíte. Máte zítra čas?“
„Jistě, v kolik?“
„Řekněme…v pět odpoledne? Svolám posádku.“

„Takže budeme mít nové velení?“zavrčel George.
„Ano.“přikývl Steven. „Je to milá holka.“
„Jistě.“zamručel John.
„Za chvilku tady vlastně bude.“usmál se Caldwell, když koukl na hodinky. V tu chvíli se v místnosti objevil transportní paprsek. Jakmile zmizel, u dveří stála mladá pěkná žena s dlouhými černými vlnitými vlasy.
„Pánové.“přikývla a trošku se pousmála.
„To je kus.“vydechl potichu George. John se jenom uchechtl.
„Jsem plukovník Vanessa Taylorová.“představila se.
„Madam.“zasalutovali oba.
„Pohov, pánové.“přikývla. „Takže ráda bych jako první viděla všechny hlášení z misí, pak svůj pokoj, následně jídelnu a potom tělocvičnu. A následně by mě někdo tady mohl pořádně provést.“řekla. „Co třeba vy, podplukovníku Shepparde?“otočila se na Johna.
„Promiňte, madam, musím ještě dodělat několik věcí. Ale tady podplukovník Winterson by se toho mohl ujmout.“ukázal na George. Ten jenom polkl.
„S radostí.“hlesl přiškrceným hlasem.
„Výborně, tak jdeme.“pousmála se. George vstal a otevřel dveře. Pustil ji první a pak hodil zoufalý pohled na Shepparda. Ten jenom pokrčil rameny.

„Tak co na ni čistě profesionálně říkáte, podplukovníku?“zajímal se John další den a pustil do dveří jednu doktorku.
„Na Taylorovou?“broukl George.
„Přesně na tu.“přikývl Shepp.
„Můžu mluvit otevřeně, pane?“
„Jinak bych se neptal.“pousmál se John. George se jenom rozhlédl okolo. Nikde nikdo nebyl.
„Moc vás prosím, přemluvte Mac, aby se vrátila. Taylorová je strašná husa. Včera večer po službě mě sjela, že mám prý špinavé boty. Chci zpátky Mac a její jezení čokoládové zmrzliny ve službě.“zakňučel zoufale.
„Souhlasím. Vypadá tak už od pohledu.“zamručel.
„Donutila mě dokonce napsat a odevzdat hlášení během dvou hodin po misi. Když jsem jí ukazoval město a představoval lidi, ke každému měla hned nějakou výtku. Chrlila ze sebe jednu změnu za druhou. Samé vyhlášky, zákazy, příkazy…ona přemýšlela a vymýšlela to už za pochodu. Není normální.“stěžoval si dál. John se jenom uchechtl.
„Jo, je plukovník sotva týden a už si vyskakuje.“zavrčel.
„Mi to povídejte.“skoro fňukl.
„Co byste řekl partičce pokeru večer?“zamručel John.
„Jo, můžem.“přikývl a koukl na něho. „Je vám po ní smutno?“zeptal se. Sheppard chvilku neodpovídal, ale potom pomalu přikývl.
„Víte, když jsem se vždycky vracel do pokoje, byla tam ona a Sára. Pokaždé jsme si večer povídali. U skleničky nebo u nějaké dobrotky. Vždycky měla něco v zásobě.“pousmál se. „Tyhle večery mi chybí.“povzdechl si. „Anebo čtení pohádky Sáře večer.“
„Věřím.“přikývl George. Městem se najednou rozezněl Chuckův hlas.
„Podplukovník Sheppard do kontrolní místnosti, podplukovník Sheppard do kontrolní místnosti.“ozývalo se městem. John koukl na Wintersona. Ten jenom pokrčil rameny. John se tam rozeběhl.

„Pane, přišla vám zpráva ze Země.“podotkl Chuck, když John vyběhl nahoru po schodech následovaný Wintersonem. Jenom přikývl a přešel k jednomu z prázdných notebooků. Zadal heslo a otevřel si poštu. Maličko se zamračil, když viděl, kdo mu píše.
„Děje se něco?“zajímal se George.
„Píše otec od Mac.“odpověděl a zprávu otevřel. Najednou zbledl. „Proboha.“vydechl.
„Co se stalo?“
„Mac se pokusila o sebevraždu.“hlesl John.

tak doufám, že se povídka líbila

sgcatlantis: prostě vojáci, není řečeno jací, mohli to být Eagerové, wraithové, anebo vojáci z jakékoliv jiné rasy ...je jedno jaké, prostě vojáci
puk: o spojenectví bude určitě ještě řeč

a kdyby někoho napadl název...vy víte, že máte dát vědět

DOST DOBRÝ.Povídka se začíná nádherně vyhrocovat do příštího týdne to asi nepřežiju

Jen jsem asi našla chybku

„Mi to povídejte.“

řekla bych že by tam mělo být spíš

„Mě to povídejte."

Je to moje první nalezenná chyba tak doufám že správně

bindina: když už tak MNĚ (3. pád) ...a MI může být taky

Druhá mierne smutná poviedka za sebou , ale veľmi dobre napísaná.
Teším na pokračko.