Invaze - 44. část - závěr 1. dílu

sakra! ..

Toto je spoiler!!!:

ten člověk je určitě Gebauer .. ale jak dopadla bitva! .. když přežil tak asi vyhrál, ale já chci popis bitvy! .. to nemaj léčitele aby ho uzdravili? ... tohle se mi mrtě nelíbí, co se tam sakra stalo?

Supr, jsem zvědav na pokračování. Lidi maj zase docela naději řekl bych.

Ja som skôr zvedavý na to, čo bude (v čo sa vyvinie) Gebauer.
Totiž, na ktorú stranu sa pridá, alebo, ako bude žiť (sa správať) následne ( ). Z jeho schopnosťami.

Tentokrát něco z jiných bojišť

Invaze – 31. díl

Pokud někdo byť jen pomyslel, že snad už lidé viděli všechno, co by je mohlo vyděsit nebo přivést k úžasu, zmýlili se. 2. Americko-kanadský armádní sbor po vlnových defenzivních útocích, při nichž byly nasazeny desítky mágů na obou stranách, dobyl to, čemu se dříve říkalo Vancouver.
Pohled se nijak nelišil od podobně zpustošených míst v jiných částech světa. Vše živé, co mohlo utéct, uteklo. Roztrhaná, napolo zkonzumovaná těla, včetně umírajících na kůlech a křížích, byly i zde neodvratným dovršením věci.
K tomuto dovršení rovněž patřil rapidní pokles v řadách zajatců, které čekala hromadná postřílení z kulometů a mnohdy mnohem horší věci, jimiž byl proslavena nejedna jednotka, a zdaleka ne vždy to byly jen fanatické náboženské legie.

Celé ulice byly dlážděny těly povražděných, protože jakmile se šamani a kněží dozvěděli o vítězství Aliance u města, raději všechny pobili, než aby je nechali osvobodit, a – opět jako vždy – většina spáchala sebevraždu.
Jen většina. Doposud bylo zcela nevídané, aby se kdokoli výše v hierarchii Druhé strany nechal zajmout.
Přesto se to stalo, a právě v Kanadě.
Orkský šaman s těžko správně vyslovitelným jménem Grahtuhkrarrhh plně spolupracoval, a to i při výslechu vedeném důstojníky paranormálního sboru.
Co neřekl těžko lidmi artikulovatelný, primitivní jazyk Orků, řekly jeho myšlenky.
Grahtuhkrarrhh bez nátlaku prozradil pravdu o údajné vzpouře ve vojsku po nedávné strašlivé bitvě v Evropě, kdy byly neočekávaně zničeny milionové armády všech bytostí věrné Zahaleným, jak mágům zásadně říkali samotní Orkové, a oslovoval tak i lidské mágy.
Naznačil určité zviklání věrnosti a důvěry ve své pány, i v samotném bezejmenném vládci, o jehož moci hodné boha či poloboha s úctou a strachem hovořil nejeden zajatec.
Kromě toho podrobně vylíčil původ svého druhu, jeho dávné porobení Zahalenými, svou rasu bez okolků popsal jako válečnickou s neustálou touhou po zkáze…a vítězství.
Tím bylo řečeno vše.

Velitelem orkských hord v Severní Americe byl kníže a generál Uldrawarghhhghagar. Nad jeho jménem se už nepozastavovala ani ta poslední kancelářská krysa v nejzapadlejší buňce alianční rozvědky. Orkové si zakládali na, podle nich zvučných, jménech, které se jednak musely zasloužit, a jednak už při vyslovení v podobě výhružného orkského zavrčení/zahuhlání musely vzbuzovat respekt.
Dle šamanových indicií měl k dispozici dost sil, aby Vancouver udržel, přesto tak neučinil, a bezděčně ustoupil, opět na Orka nezvyklé jednání.
Spořádaný ústup temných vojsk na východ se zvrhl v nekontrolovaný úprk. Západní Rusko bylo zcela vyčištěno, to, co z nepřítele zbylo, se stáhlo na Balkán a do střední Asie, do světadílu, který se nacházel pod plnou kontrolou Druhé strany již celé měsíce bez výjimky.
Bouřková mračna a mlhy se střídaly s prudkým větrem a vichřicí.
Něco viselo ve vzduchu. Jen nikdo nedokázal říct co to bude.

„Máš něco, Johne?“ zeptal se jeden operátor druhého, oba se zarudlýma očima z celodenního civění do monitoru počítače, na nichž se pohybovaly jen jedny a ty samé údaje a křivky.
„Nic, stejně jako minulý a předminulý den. A nějakých stopadesát dní od posledního zajímavějšího pulsaru.“ odpověděl mu rezignovaně obézní pracovník observatoře.
„To mi pověz, na co tady ještě jsme, a předstíráme, že se venku neděje Tolkien v praxi.“ doplní ještě ztrápeněji.
„Na napsání něčeho takovýho by neměl žaludek ani on.“ odpověděl mu jeho kolega, a ubrouskem si setřel pot a mastnotu z čela, načež si začal podle zvyku čistit brýle.
Jeho rituál byl vyrušen kým jiným, než jediným dalším člověkem na kilometry daleko.
„Když jsme nic nezachytili, tak proč tu vidím náhodně se pohybující objekt u Měsíce?“ řekl po chvíli tiše a se zaujetím druhý nedobrovolný obyvatel výzkumného zařízení.
Hledání nových hvězdných soustav a náhodně prohledávat vesmír opravdu nepatřilo k válečným prioritám Aliance, proto by nebyl údiv náhodného pozorovatele na místě, i kdyby viděl snad deset kanceláří a pracovních míst pro dvacet lidí, kolem nichž celodenně běhají jen dva.
„Jo, na to jsem koukal už předtím. Myslel jsem, že už tady blbnu a vidím duchy. Opravdu to tam je?“
„Přesně tak, a přibližuje se to. Ne. Je to víc objektů za sebou. Drží přímou trajektorii.“
Žádné ze zařízení centra pro výzkum vesmíru nebylo poškozené, přesto to zkontrolovali. Jen se zpřesnily údaje o zhruba dvaceti objektech přibližujících se k Zemi

Zajistit přímou linku do Pentagonu bylo poměrně složité. Satelitní sítě byly stále v troskách, a všechno se tak stále muselo přenášet pevnými linkami. Telefonát nebyl přijat zrovna vřele, a trval pouhých pět minut, z toho tříminutová lítánie nadávek a pohrůžek vojenskou policií na adresu volajícího, dokud nezavěsil.
„Nějaký civilní pitomec přeruší spojení s velitelstvím v Seattlu, jen aby nám vzkázal, že se k nám blíží vetřelců z kosmu! Hned mi zjistíte, o koho jde, ze mě si nikdo dělat srandu nebude!“ vysvětlil nezměněným zabarvením hlasu americký generál v polní uniformě jako pěny tichým podřízeným.

Nedopalek dopadl mezi dávno vyhaslé ohořelé zbytky něčeho, čemu se říkalo hraniční přechod v Rozvadově. Nyní jím projížděly kolony vojenských vozidel, drtící onu silnici koly i pásy, které rovněž trhaly její okraje.
Tu a tam byly vidět trojbarevné, červeno-modro-bílé vlajky.
U následné kolony obyčejných nákladních vozů tomu nebylo jinak. K cestě do hlavního města zbývalo mnoho kilometrů, mezi nimiž tyto vlajky postupně popadají na silnici a do škarp, vystřídané jen zaťatými pěstmi a zbraněmi pro postřílení zoufale unikajících skupinek nepřátel.
Národ bez naděje, zbavený tří čtvrtin obyvatel se už může jen mstít. Tak jako všechny ostatní na zničeném světě.

Říkal jsem si jestli se také někdy podíváme na americké bojiště. Čím víc H a G ve jméně, tím tvrdší je to ork, to se mi líbilo..

Zajímavý díl. Těšim se na další jako vždy

Tak zase si na nás niečo pripravili a teraz z vesmíru?
Zase musím poviedku pochváliť.
(Asi si uložím zopár pochvál a začnem ich sem kopírovať. )
Teším sa na ďalšiu časť.

Invaze – 32. díl

Obvazy mu sundali hned poté, co odnesli umírajícího léčitele. Další dva zešíleli, jakmile přišli na úplnou ztrátu svých schopností, a stejně jako jejich v křečích dokonávající kolega, rovněž následkem léčení mnohem mocnějšího člověka, než byli oni všichni dohromady.
Nadřízení je předem instruovali protiopatřeními a varováními, jak působí jeho aureola. Nejhorší dopad měla na ty, co magii nejen cítili, ale i viděli, ti měli vůbec zakázáno se k němu přibližovat. Možné následky, pokud by neuposlechli, se dají srovnávat přímým pohledem do slunce v pravé poledne, a i tuto představu je třeba pro laika zdesetinásobit.
Neznámý si prohlížel dorostlé končetiny. Byly funkční, nebolely jej, ale kůže byla téměř tak svraštělá, jako jeho tvář, která byla pryč úplně, a zbyly z ní jen oči a štěrbina v místě, kde byla ústa.
Věděl, jak vypadá, ale nevadilo mu to. Pošlou další. Ne, že by si uvědomoval svou cenu pro Alianci, ale dokázal slyšet myšlenky na velké vzdálenosti, i myšlenky mágů.
Vstal a přešel k oknu, od něhož se mohl kochat pouze pohledem na nedalekou silnici, přes kterou se poněkud nemotorně a pomalu ploužila kolona vozidel.
Nemohl se ubránit pocitu, který sám neuměl popsat. Náhle mu všechno připadalo malé a nedůležité. Dokázal by pohnout horou, stvořit jinou silou vůle, mohl by rozložit celé město cihlu po cihle.

Poslední dny dělal přesný opak. Atom po atomu poskládal tři spálené vesnice nacházející se nedaleko, z popela se stalo dřevo, z roztaveného kovu se znovu staly dopravní značky a elektrické kabely.
Do zdejší nemocnice přiváželi těžce raněné z širokého okolí, neboť se všichni v jeho přítomnosti uzdravovali. Ty, které přivezli pozdě, znovu ožili.
Piloti bombardérů záhadně přicházeli na cíle skryté pod příkrovy mlh a oblaků, a přesně zasahovali shromaždiště mágů, nemrtvých a pevnosti orkských a elfích velitelů.
To vše se ještě dalo poměrně dobře utajit, ne však předminulá noc, kdy ve snu opustil fyzické tělo a objevil se na místěm, kde se kavkazské hory tyčily nad jeho éterickou podobou.
Za jeho zády se za úpění a skřeků rozplývali démoni v podobách spojených zmrzačených těl, padlých rytířů, klasických představ pekelníků i absolutně ohyzdná stvoření, nepřipomínajících nic konkrétního.
Pouhá jeho přítomnost je zahubila, a ke všemu odhodlaní ruští veteráni při přiblížení k té zářící bytosti padli na kolena.
Byli přesvědčeni, že vidí vyslance, nebo snad i samotného Boha.
Mávnul směrem k nim na pozdrav, oni si to pochopitelně vyložili jako požehnání, a v okamžení byl zpět v nemocničním pokoji na přísně střežené základně Aliance.
Neviděl, co se stalo pak. Rusové se s Gruzínci, a spoustou dalších místních národů, bez ohledu na dřívější nenávist pustili do dobývání těch legendárních hor, nenechávaje nic a nikoho naživu.
Svědci si „Elbruské zjevení“ rozhodně nenechali pro sebe, a ze všech stran se na Světovou Alianci sypaly otázky, jejichž ignorování jen podnítilo další.
Vikomt Ronovský, velící Řádu Přemysla Otakara, v rozhovoru pro noviny War Times na toto téma uvedl, že co se týče těch, co bojují za víru a lidský druh, lidí jako on sám, měl by jim být důkaz o boží přízni více než dostatečný k dosažení konečného vítězství nad temnotou.
I ty nejradikálnější náboženské sekty všech vyznání jedna po druhé uznávaly, že konec světa nenastane, a jejich sebevražedné oddíly známé nemožností ztráty morálky a beze strachu ze smrti se měly stát podobně legendárními, stejně jako jim podobné.

Dusot kopyt prostupoval innsbruckou základnou, až se betonové desky otřásaly. Zlatem lemované standarty se znaky Polska a Aliance, promísené křesťanskými symboly, na jejichž špicích se leskla ruka s mečem s napíchlou ohyzdnou hlavou Orka. Velící důstojník seskočil z koně, a překvapené stráži se prokazoval vyšší propůjčenou pravomocí, jakožto všichni představení nepravidelných dobrovolnických vojsk, jak byly tato uskupení nazývány. Koně přeskočily bránu, a zastavily se teprve u budovy, odkud je z příšeří pokoje pozoroval ten, kterého si přáli vidět.
Klouby na prstech generála Kreuzberga praskaly častým zatínám v pěsti. Jak tohle vysvětlí Štábu, to netušil. Na druhou stranu mu to nemůže nikdo dávat za vinu. Přesun i všechno okolo mělo být přísně utajeno, a teď mu jeden z těch „svatých mstitelů“ jak jim v duchu zásadně říkal, ukazuje samotným hlavním velením vstupní dekret, což znamená, že mají stejné právo být v jakémkoli vojenském objektu jako plnoprávné elitní oddíly Aliance.
„Aliance, která si pořád hraje na armádu…“ syknul pohrdlivě hejtman Kwiatkowski, a vrátil se ke svým mužům. Ti rozpačitě postávali u svých koní, s jednoročními samopaly na prsou, a s meči v tulcích. Na zeleno přebarvená zbroj ze zabitých elfích velmistrů se blyštěly rýhy po secích, bodech i kulkách. Taktéž chrániče z elfího kovu na koních si zjevně už něco užily.
Stále častěji se znovuzrození polští dragouni setkávali s Orky obsluhující lidské zbraně, se kterými je naučili zacházet zrádci vlastní rasy a žoldnéři bez duše.

Hejtman tasil a vzápětí položil meč opatrně na zem, na níž poklekl a sklopil zrak. Pokud k nim opravdu sestoupil z nebes, musí poznat čistotu víry v jejich srdcích.
„Nejsem ten, za koho mě považujete. Jsem člověk jako vy. Nevím, kdo jsem, a proč dokážu, co dokážu, ale vstaňte. Není to zapotřebí.“ uslyšeli ve svých myslích polští jezdci.
Jediný, kdo vstal, byl hejtman Kwiatkowski.
„To se přece nevylučuje. A pokud si nepřeješ, aby tě kdokoli rušil, umožni alespoň nám prosím, tě provázet, ať tvá cesta, kterou ti vytyčil hlas Boží, je sebevíc klikatá.“
„Dělám jen to, co tuším, že je správné. A říkám ne. Jděte svou cestou.“
Hejtman se jen nepatrně uklonil, a beze slova, celá jednotka, jako jeden muž, naskočí na koně, odjede a nechá za sebou zkoprnělou posádku vojáků, kteří nic neslyšeli.
Poláci byli zklamaní, dokud za dva týdny, při ofenzívě ve střední Asii, přišli na neobyčejné schopnosti svých zbraní….

kurňa nenapínej jo! .. co ty letící objekty k zemi? ... kde je Gebauer? ... co se stalo v boji s Darghentem! .... wuaaa už 4 díly ani slovo o tom co se stalo :'( ...

nikdy sem neměl rád ani díly SG na pokračování ..

Hustý, velice velice zajímavé. Slintám na další díl

Pěkný díl. No tak já osobně mám celkem jasnou představu, kde je Gebauer. Ne že mi ji nabouráš, Vlade.. Ale taky by mě zajímalo, copak se skrývá za těmi záhadnými objekty letícími k Zemi..

Tak. Ďalšia pochvala, skopírovaná zo zásob.
Len pokračuj veselo ďalej a ja sa budem vytešovať pri

Invaze – 33. díl

Padající výsadkové moduly se jevily jako tisíce padajících meteorů, které po nárazu vytvořily stejně početné, velké krátery v zádech nepřátelských armád. Zelená hlavy Orků se bez vědomí jejich pánů stáčely k dopadajícím objektům, z nichž se se sykotem vzduchotěsných dvířek vyhrnuly desítky, stovky, tisíce ozbrojenců malého vzrůstu, oblečených do těžkých brnění, jejichž nošení jim zjevně nečinilo potíže.
Zlaté a stříbrné hlavy z jejich zbraní zahřměly, a orkové i jejich zubatá a smrtelně nebezpečná tažná a válečná zvířata popadala k zemi.
Přesná střelba pokryla pláně kolem Astrachánu zelenými mrtvolami, nemálo jich skončilo ve Volze, odkud se měly vydat do Kaspického moře, aby svými zbytky nakrmily hladové ryby.
Široké hlavně na ramenech těžkooděnců odpalovaly rakety řízené dvojitými laserovými paprsky do tvrzí přisluhovačů Druhé strany, kde s vysokými pestrobarevnými sloupci ohně explodovaly, zanechávaje za sebou čistě vyhořelá místa, okolo nichž se oheň dále nezastavitelně šíří, oheň, jenž se nedá uhasit vodou, ani ničím jiným.



„Kdo to je?! Zkoušejte všechny frekvence, ať se naši vojáci zatím drží zpátky!“ volal překotně generál Byčkov, velitel 2. ukrajinského frontu Aliance, právě se snažící probít přes deltu Volhy. Boje se již týden vlekly z důvodu neochoty ruských velitelů být v podřízenosti k ukrajinskému veliteli, takže plán chytit miliony Orků do gigantického kotle kolem města Astrachán se nezdařil, a silně opevněný nepřítel byl posílen tuctem bitevních kouzelníků a nemalým kontingentem elfích lukostřelců.
Zvednuté hlavně polního dělostřelectva chrlily střely do pevností a zástupů hord. Někdy dopadly, někdy doslova zmizely za letu, nebo se neškodně rozprskly o neviditelný deštník.
Situace se očividně změnila, když granáty dopadaly bez odporu mezi opevněné pozice, i na samotný přepravní portál, kterým v červené záři uprostřed jakýchsi soch zjevovaly nové a nové posily.
Nyní začala stabilita magického zařízení pro přenos hmoty povážlivě brát za své, až explodovalo ve víru temné energie, přičemž vtáhla do sebe veškeré okolí.
Ti, kdo stáli příliš blízko, navždy oslepli, a nepřítel byl připraven o možnost úniku.
Generál v tu chvíli překonal pochybnosti, a zavelel k přímému útoku. Žádná příprava, žádné krytí, prostě starý dobrý frontální útok.
Sborové výkřiky Úráááá hřměly bitevním polem, a před válkou údajně překonaný útok na bodáky si rovněž vysloužil úspěch.
Následné rozpačité a pomalé přiblížení k, do zlata a stříbra oděných, neznámých.

Velící důstojník nepředpokládal, že by rozuměli lidským jazykům, proto si dal přivolat přidělence PSA a lingvisty z rozvědky. Rozeznat velitele nebylo těžké. Až na určitou výzbroj a výstroj měli všichni helmy, zakrývající celou hlavu, kromě jednoho z nich, vyzbrojeného těžkým válečným kladivem.
„Co říká?“ tedy, co myslí, bože, já si na tu telepatii těch paranormálů nezvyknu, uvědomil si ukrajinský generál, než dopověděl větu.
Telepat chvíli mlčel. Nejprve se podíval na Trpaslíka – nebylo už pochyb, o koho jde – a až pak na svého nadřízeného, který neměl nejmenší tušení, co si má myslet. Lidé, i nově příchozí stáli proti sobě, někteří jen cosi málo přes tři metry. Jeden odvážnější vojín si pušku přehodil na záda, udělal krok, a poklekl před jedním z nich, s pravou rukou nataženou. Pár vteřin se zdálo, že jej trpaslík nehodlá brát na vědomí. Pak si sundal helmu. Vzdor vžitým představám z lidských legend, i vzdor podobě jejich velitele, se většina nepyšnila vousy, ba ani dlouhými vlasy, a tento nebyl žádnou výjimkou.
Masitá tvář s velkým nosem a modrýma očima se rozzářila téměř lidským úsměvem, a jeho krátká ruka stiskla nabídnutou lidskou. Pak jeho spolubojovníci cosi z plných hrdel zařvali.
„Eh, říkají…“ začal paranormál, nevšímaje si povyku, „…že se museli vrátit na svůj rodný svět, protože nemají, kam by šli. Na poslední chvíli unikli zničení svého dosavadního domova, abych ho citoval přesně.“
„Rodný svět?!“ zatvářil se nechápavě generál „to přece není…“ začal, ale jakmile si pozorně prohlédl tváře potenciálních spojenců, kteří se po vojínově činu rozhodli seznámit se s lidmi tváří v tvář, musel uznat, že ta podoba tam je. Orkové i Elfové jsou dost odlišní, ti mohou pocházet z jiných planet. Ale ty růžolící zmenšené a svalnaté verze lidí, s různobarevnými vlasy i očními duhovkami…
„… je možné.“ nakonec dořekl. „A proč se museli prezentovat zrovna takhle? Co kdybychom do nich – neinformovaní - začali střílet?“
„Říká, že o tom jejich regent dlouho uvažoval s pomocí stařešin zbylých rodů, nakonec došli k závěru, že není lepší způsob, jak vyjevit své přání dokázat lidem své čestné úmysly. S ohledem na minulost.“
„Minulost? O čem to mluví?“ myslí, sakra, myslí!
„O válce mezi našimi rasami. Než opustili Zemi. Říká, že jejich panovník-regent to rád uvede na pravou míru s vůdci našeho světa. Jejich ženy a děti zůstaly prozatím na orbitě.“

Moduly dopadaly i na Blízkém východě, v severní Kanadě, v Africe, v Austrálii. Tam všude se příslušníci technicky vyspělejšího trpasličího národa s úspěchem zapojovali do bojů, a ihned si získali jméno respektovaných menších příbuzných.
Navíc se apetit Trpaslíků ukázal být velmi „lidský“, a za necelé dva týdny se leckde válečníci obou ras veselili u sklenic piva, aniž by si rozuměli jediné slovo, nemluvě o jejich nemalém zájmu při návštěvách míst pro obveselení vojáků, hanlivě nazývaných polní bordely.
Jenže samotná planeta Země měla stále k idyle daleko, a Temnota (jak jí sami Trpaslíci říkali) stále pohlcovala dobrou polovinu kontinentů.

Okay, tohle jsem nečekal. Předpokládal jsem nějaké meteority či jiné svinstvo od druhé strany, ale přílet nabušených trpaslíků co vraždí rádi orky, to mě ani ve snu nenapadlo. Předpokládám, že vysvětlení regenta se také dočkáme..

Gebauer?