SG-Pulverization 1x14 POZASTAVENO (čtěte poslední příspěvek)

Nie, ja mám Word 2003, a tam ti to ukladá tiež samo. Ale len vtedy, keď si to tak nastavíš...

Aspoň máš poučení na příšťe.VŽDY nastavit Word na automatické ukládání

bohužel automatické ukládání tam nastvané nemám, mám w2007 ale že tam jde něco takového nastavit jsem nevěděla, no už to jdu přenastavit

sgcatlantis: áleží na nastavení, já mám po 10 minutách, ale jde i méně a po 1 minutě je to dost brzy, ideální je tak 5 či 10 minut. (mám Word 2002)

mikuliska: Máš ponaučení pro příště, občas se to hodí. Mě to zahránilo při psaní absolventky. Taky se mi to vyplo a nemusel jsem to psát znova, jen posledních 10 minut.

Kdy bude další díl

Takře další díl bude již opravdu brzy.. převelice se omlouvám, pokorně se klaním a smutně koukám, opravdu je mi nesmírně líto můj časová sklus, ale zjistila jsem, že jsem v následujícím trochu zamotala pár věcí, které by mi kazily děj a sem tam jsem odkryla až moc onformací takže jsem ještě upravovala... jinak další díl je ještě delší než ten předchozí

Ešte dlhší?? Nenormálne sa tešííím

áááá... je to konečně tadíííí

Kapitola 8. - Maninroch part 2
V Jumperech už byli připraveni všichni vybraní na záchrannou misi a čekali na poslední pokyny před startem, do kterého jim zbývalo jen pár minut. Plukovník Carterová seděla na křesle spolujezdce vedle doktora Mckaye, který si trochu nervózně prohlížel přístroje.
„Klid, doktore. To zvládnete.“ pokoušela se ho právě podpořit.
„Samozřejmě, že to zvládnu. Proč bych taky neměl?“ zasmál se trochu zajíkavě, „Mám už toho nalétáno hodně.“
„Ovšem.“ pousmála se. „Slyším!“ odvrátila se od něho zničehonic a zaposlouchala se do vysílačky. „Dobře doktore Woolsey… Děkuji. Carterová konec.“ plukovník se otočila zpátky na Mckaye. „Můžete to nakopnout.“ a pak spustila znovu vysílačku. „Všem Jumperům: Dokončete přípravy, za 5 minut vyrážíme.“

„Cítíte to?“
„Co?“
„No právě.“ Aisha se zvedla a přeběhla k východu z jeskyně, radostí se rozesmála.
„Asi už z toho zešílela.“ zamrčel Sheppard.
„Já to slyšela.“ zavolala na ně. Už stála před jeskyní. „Pojďte ven, podplukovníku!“ Sheppard se neochotně zvedl a odešel za ní. Hned pochopil, co způsobilo její radost. Žádný vichr, žádný mráz, jen půda od něho ztvrdlá. Slunce svítilo na nebi bez jediného mráčku. Teplota byla přijatelná, kolem 25C°.
„Teď bych se tu nejradši natáhl a opaloval se, u nás je pořád zima.“
„Taky mně to napadlo, ale máme jenom 10 minut.“ nastavila si na hodinkách časovač na 8 minut, aby měli nějakou rezervu a zamířila zpátky do jeskyně. „Zůstaňte tady! My se s Johnem za chvíli vrátíme.“ když to dětem říkala, dívala se pouze na Andyho. Měla strach o Lenu pohledem třeba jen zavadit. Vrátila se zpět za Sheppardem. Ten už to obhlížel kolem. Vypadalo to tam úplně jinak než předtím. Většina stromů byla vyrvaná ze země, jen málokterý z nich se udržel v půdě. Zem byla semletá deštěm a následně ztvrdlá mrazem. Když sem při tornádech běželi, utíkali po rovině. Teď před nimi byl sráz hluboký asi 80 metrů. Jinudy cesta nevedla. Podívali se na sebe.
„Stihneme to?“ zeptala se Aisha.
„Stihneme to.“
„Najdeme vůbec nějaké jídlo?“
„Najdeme.“
„Tak to bychom si měli pospíšit.“
„To bychom měli.“
„Bude to o hubu.“ Aisha shlédla z vytvořeného kopce dolů.
„Bude to o hubu.“
„Budu dole první!“ vykřikla a se smíchem se rozběhla k úpatí.
„To není fér!“ zařval Sheppard, ale hned se rozběhl za ní. Rychle ji doběhl a pak už běželi vedle sebe, neschopni předběhnout jeden druhého. Oba se smáli, když jim vítr šlehal do obličeje, bylo to tak uvolňující, bylo to, jakoby byli zase dvě děti, které jen tak z legrace hrají závody. Tedy smáli se do té doby, než Sheppard zakopl o vyčnívající kořen, svalil se na zem a zbytek cesty (asi 20 metrů) se dost nepěkně kutálel. Jakmile dorazili na rovinu, Sheppard zůstal ležet a Aisha k němu ihned přiběhla. Převrátila ho na záda, aby mu viděla do obličeje a sklonila se nad něho.
„Podplukovníku?“ začala potichu, žádná odezva, „Pane?!“ zatřásla s ním a sklonila se nad něho ještě víc, aby zjistila, jestli vůbec dýchá.
„BÁÁÁF!!!“ vykřikl, jakmile u něho byla dost blízko. Leknutím sebou celá škubla a naštvaně se postavila, zatímco Sheppard na zemi hýkal smíchy.
„Jak malé dítě.“ zamračila se na něho. „Akorát jste nás zdržel.“ podívala se na hodinky. „6 minut, 42 vteřin.“ oznámila.
„Já půjdu na sever, Vy běžte na jih.“ řekl Sheppard a stále prskal smíchy. Rozběhli se určeným směrem.

„Máte něco?“ od všech Jumperů dostala Carterová stejnou odpověď: Nic. „Fungují ty jejich vysílače?“ teď se ptala Mckaye.
„Měly by. Je možné, že signál nemůžeme zachytit kvůli zdejšímu zemskému jádru. Zjistili jsme, že ruší některé druhy záření. Třeba mezi ně patří i radiové vlny. Detektor známek života zatím nic nezachytil.“
„Absolutně nevím, na co jsme si brali tu zimní výbavu. Slunko svítí, že by se na něm dalo opalovat.“
„Jak znám Shepparda, určitě ho napadlo něco podobného. Ale tyhle podmínky jsou jenom dočasně, až ta pauza skončí, nevím ani, jestli budeme schopni tady nadále zůstat.
„Plukovníku Carterová! Mám tu 2 známky života a nedaleko nich další 2.“ ozvalo se vzrušeně z vysílačky. „Jsou asi 2 kilometry na západ od nás.“
„Dobře běžte tam, majore. Za chvíli se k vám připojíme. Vy ostatní to otočte domů.“

„Podplukovníku, já nic nemám, co vy?“
„Taky nic.“
„Právě mi došel čas na stopkách. Musíme se vrátit hned, jinak to nestihneme.“
„Rozumím.“ povzdechl si zklamaně Sheppard. „Sejdeme na místě, kde jsme se dostali dolů.“ Během minuty byl na místě, tam už ho Aisha čekala.
„Bohužel. Raději budu hladovět a přežiju, než nepřežít vůbec.“
„Já vím, tak pojďte.“
„Johne! Aisho!“ Lena sbíhala opatrně z kopce v závěsu s Andym.
„Vraťte se!“ vykřikla Aisha a rozběhla se jim naproti. Sheppard hned za ní. „Vraťte se zpátky!“
„Ne, počkejte!“
„Leno za chvíli se bouře vrátí, okamžitě se vraťte zpátky nahoru.“
„Podplukovníku jste to vy?“ oba dva se prudce zastavili, oběma se ve vysílačkách ozval dobře známý hlas.
„Tamhle!“ ukazovala Lena potěšeně. Otočili se ukazovaným směrem. Přímo k nim mířily 2 Jumpery. „Viděli jsme je už z dálky. Přišli nás zachránit.“
„Majore Nutsi, vy se mi snad zdáte!“
„Ne pane, jsem si jist, že by to byl krásný sen, ale tohle je skutečnost.“
„Můžu ten váš sen o trochu obohatit?“ ozvalo se znovu ve vysílačce. Tentokrát byla Aisha naprosto mimo o koho se jedná, zato Sheppardova tvář se rozzářila.
„Plukovníku Carterová!“ vykřikl. Nebyl však jediný. Andy zaječel. Aisha si až teď uvědomila, jak ji začaly mrznout ruce a nohy a pak pocítila chvění země. Podívala se nahoru. Po skále se na ně valila obrovská lavina. Jumpery si toho musely taky všimnout, protože v tu chvíli ještě nabraly na rychlosti. Naštěstí už od nich nebyly moc daleko a tak už Aisha mohla konečně vidět obličej plukovníka Carterové, koukající na ně zpoza čelního skla. V druhém Jumperu seděl major Nutse, vedle něho Teyla a za nimi stál Ronon. Jumpery se k nim otočily zády a otevřely se zadní dveře. Nemohli k nim přiletět dost nízko, tak jim z každého vyhodili jedno lano a bundy. Honem si je na sebe nahodily. Aisha k jednomu lanu přivázala Lenu a Shepppard k druhému Andyho.
„Táhněte!“ jakmile byla Lena i Andy v bezpečí, provazy jim hodili zpátky dolů. John jeden chytil s tím, že se přiváže, ale těsně před tím se ještě ohlédl. Poslední, co viděl, byla snad 10 metrová hora sněhu vzdálená asi 3 metry od něho. Lano se mu vyškublo z ruky, jak Jumper na poslední chvíli vyletěl do vzduchu. Všichni v letadlech přítomní s hrůzou v očích sledovali, jak několik metrů pod nimi lavina smetla 2 jejich přátele a oni nemohli nic dělat.
„Musíme vypadnout!“ vyjekl Rodney, když si s ním nárazový vítr začal pohrávat jako s hadrovou panenkou.
„Musíme jim přece pomoct!“ namítl nadporučík, který s nimi byl uvnitř.
„Mrtví jim moc nepomůžeme!“ prskal Rodney a snažil se aspoň trochu udržet Jumper v klidné poloze.
„Leťte na Atlantis.“ přikázala Carterová. Nedělala to ráda, ale Mckay měl pravdu, takhle by jim nepomohli. Stejné instrukce sdělila druhému Jumperu. Po pár minutách se konečně dostali k Bráně a s těžkými srdci se vrátili domů.

Stalo se
„Táhněte!“ jakmile byla Lena i Andy v bezpečí, provazy jim hodili zpátky dolů. Aisha se ani neobtěžovala ten svůj vzít do ruky. Ucítila, jak Jumpery vylétly do vzduchu a prudce se otočila. Sněhová stěna tyčící se 12 metrů nad Aishou v ní způsobila náhlý nával strachu, adrenalinu, překvapení a všeho dohromady. Kašlala na nějaké utajení a krytí a její ruce čistě instinktivně vystřelily do vzduchu před ní. Sheppard zavřel oči a čekal prudký náraz, když se ale ani po 2 vteřinách nic nedostavilo, otevřel překvapeně oči a ještě překvapeněji zůstal zírat. Aisha stála s rukama napřaženýma před sebe, hlavou skloněnou, očima pevně semknutýma soustředěním a kolem nich bylo něco jako velká neviditelná kopule, přes kterou se lavina valila na první pohled naprosto neškodně. Vypadalo to úžasně a zároveň tak děsivě. Aisha začala klouzat dozadu. Jednou nohou se rychle zapřela. Zdálo se, že síla přírody na ni pořádně tlačila. A pak to přestalo. Sníh se usadil a dál se valil někde níž pod nimi. Aisha okamžitě klesla k zemi. Z nosu jí tekla krev a byla celá bledá.
„Co to…? To jako- Em… to bylo-“ Sheppard nebyl schopný dát tu otázku dohromady.
„Asi se chcete zeptat, jak jsem to udělala?“ zasmála se sípavě Aisha, její hlas byl sotva slyšitelný.
„A?“ Aisha otevřela oči a podívala se na Shepparda. „Co to sakra?“ uskočil o kus dozadu.
„Proč to lidi vždycky tak vyděsí? Měly by Vás děsit spíš ty modré oči, ty jsou nezvyklé. Černé oči má každý druhý.“
„Ale ne takové?!“ vyjekl Sheppard. Bylo v nich něco… nedobrého. „Co to má být?“
„Tak fajn, víte co? 1. zachránila jsem nás tak, že jsem kolem nás vytvořila kupu telekinetické energie a zabránila vstupu sněhu. Můžete tomu říkat ochrana, plášť…“
„Štít?“
„Taky možnost. Tu energii držím pořád, proto se na nás ten sníh nesesype. 2. oči mi zčernají pokaždé, když používám síly. Teď se mně můžete zeptat na cokoliv, co budete chtít, budu naprosto upřímná, stejně už je to jedno.“ povzdechla si.
„Takže jste telekinetik…“
„Taky telepat, empat, pyrokinetik, levitér-“
„Stačí, stačí, stačí!“ zastavil ji Sheppard, když začala používat slova, kterým přestal rozumět, „Máte více schopností než jednu?“
„Ano.“
„Ostatní Antici měli také více než jednu?“
„Ne.“
„Proč vy máte?“
„Moment.“ zašeptala Aisha a začala trochu přerývavě dýchat, chytla se za hrudník a opět trochu klesla k zemi.
„Jste v pořádku?“ zeptal se a přistoupil k ní.
„Jo, v pohodě. Další otázku.“
„Vaše zranění se hojí tak rychle…“
„Je to obvyklá vlastnost každého Antika. Rychle se nám hojí zranění, velmi dobře slyšíme a vidíme, nemůžeme dostat téměř žádnou nemoc a máme jisté nadání pro to, být na místech, kde nás potřebují.“
„Znovu se vrátím k Vašemu hlasu. Jste si jistá, že mi ohledně něho nechcete ještě něco říct?“
„Myslíte na všechno, že?“ pousmála se Aisha, „Dobře, ten hlas bych zařadila mezi své schopnosti. Ale nevím, jak bych ji nazvala. Když chci, dokážu v lidech pomocí hlasu vyvolat jakousi euforii a pocit důvěry, můj zpěv uspává. Napadlo mě, že bych té schopnosti mohla říkat voicineze.“
„Co z toho všeho, co jste nám zatím řekla je vlastně pravda?“
„Moje jméno.“
„To zní… zajímavě.“ Sheppard se zamračil a uvažoval nad další otázku. Pocítil, jak mu zima zase o něco víc projela tělem a tak si bundu ještě více přitáhl k tělu. Rázem se ve středu jejich štítu vytvořil sám od sebe oheň. „Co…?“ otočil se na Aishu, která zrovna stahovala svoji ruku zpátky do rukávu bundy. „To vy?“
„Pyrokineze.“ vysvětlila mu. „Schopnost vytvořit oheň.“
„Takže předpokládám, že tam nahoře v jeskyni…“
„Ne, tamten oheň byl čistě Váš. Ale pohnula jsem s tím stromem. Jeskyně by ten výbuch nevydržela a tak jsem kolem bomby vytvořila ehm… štít a energii z výbuchu jsem vypustila vytvořeným otvorem.“
„Tak jsem si teď vzpomněl, první den, kdy jste byla s námi, měl jsem zraněnou nohu a pak zničehonic ta noha byla v pořádku. Taky Vaše práce?“
„Ano, ovládám i léčitelství.“
„Proč Vám při používání schopností oči černají? To přece Antikům obvykle nedělalo, nebo ano?“
„Ne, to opravdu není normální, stejně jako moje dlouhověkost, stejně jako velké množství schopností.“
„A proč to tak teda máte?“
„Jsem prostě jiná.“
„Jak jiná?“

„Doktore Woolsey?“ zeptala se opatrně plukovník Carterová. Seděla proti němu v jeho kanceláři a právě mu dopověděla, co se stalo se Sheppardem a Aishou. Woolsey jen seděl a vyděšeně zíral před sebe. „Nemám zavolat doktorku?“
„To není potřeba.“ vzpamatoval se v tu chvíli. „Takže je strhla lavina… Vy jste voják. Jaká je šance na jejich záchranu? Jaká je šance, že to vůbec přežili?“
„Milostivou lež nebo krutou pravdu?“
„Jistěže pravdu!“
„Mizivá. Pokud je nezabil ten náraz, pravděpodobně se ve sněhu udusí, když se jim náhodou podaří vyhrabat se ven, bylo to dost daleko od Brány a měli jen bundy, takže by asi umrzli. Navíc vítr byl silný, že to cloumalo i s Jumperem a přední sklo nám začalo zamrzat. Viděl jste to sám, Jumpery jsou schopné létat ve vesmíru a tam to sklo namrzalo! Ani nevíte, jak moc mně to… šance na jejich záchranu je tak 1:1000000.“
„Milostivou lež…?“ zaskuhral Woolsey.
„Em… asi už jsou na cestě domů.“

„Jak jiná?“ zavrčel znovu Sheppard. Aisha odvrátila obličej. „Jste vy vůbec Antik?!“ vyjel na ni už naštvaně. Aisha mlčela a trochu zesílila oheň, aby vytvořila o něco vyšší teplo. „Nejste?“
„Jistěže jsem!“
„Ale to není všechno, že?“
„Ne, to není.“
„Tak o co tu jde?“
„Jestliže bychom ke křížovkám znali tajenky, neluštili bychom je podrobněji…“
„Co to má zase být? Takové Vaše: Hádej-a-když-neuhodneš-tak-máš-smůlu?“
„Spíš bych řekla: Pochop-význam-a-pochopíš-i-vše-ostatní.“
„Tak fajn, jak chcete. Vrátím se k tomu teda později. A teď mi řekněte, jak se jmenovaly Vaše děti.“

„Ronone, my další bychom ten pytel rádi ještě někdy používali.“ pokoušel se major Lorne zastavit Ronona při jeho pokusu o rozmlácení boxovacího pytle. Ronon přestal a chytil pytel, aby se nehoupal. Otočil se na majora.
„Teď trénuju.“ zavrčel jenom a pustil se do něho znovu.
„Proti trénování nic nemám, ale tohle je pokus o vraždu.“ Ronon naštvaně vší silou udeřil do pytle a pak se od něho odvrátil a posadil se na lavičku.
„Měli jsme jim pomoct.“ řekl a začal se otírat ručníkem.
„Kdyby to šlo…“
„Nebyl jsi tam. Nevíš, jak to tam šlo. Kdybychom už od začátku letěli rychleji, kdybychom ta děcka netáhli tak dlouho, kdyby…“
„Nech toho! Znám to, tohle je ten typický případ, kdy si můžeš říct tisíckrát ´kdyby´, ale nic to nezmění. Teď se musíme soustředit na jejich záchranu. Jasný?“ Ronon přikývl. „Nechceš si zatrénovat?“
„Fajn, ale varuju tě. Jsem pořádně rozjetý.“

„Ach bože.“ vydechl Sheppard a zíral na Aishu. „Em… no, to je…“
„Nesnažte se. Už je to dlouho. Měla jsem dost času na smíření.“
„Já vůbec nevím, co na to říct.“
„Nic neříkejte a přemýšlejte jak se odsud dostat.“
„Přemýšlím nad tím celou dobu. Nemohla byste nějakými čáry máry zjistit jak moc toho nad námi je?“
„Dřív bych to možná zvládla, ale už nějaký čas jsem používání schopností snížila na minimum a hodně jsem zeslábla, nejsem teď schopná používat více než 2 najednou, kdybych teď oheň zhasla, znovu už bych ho asi nespustila. To bychom zmrzli.“
„Nestačilo říct prostě ´Ne´?“
„Nestačilo. Já vždycky musím vysvětlit, co, jak a proč.“
„Možná byste měla trochu méně mluvit, občas už mně z Vás bolí hlava.“
„Jsem Antik.“ řekla, jakoby to mělo všechno vysvětlovat.
„Což samozřejmě není všechno, ale i přes Váš slib, že budete upřímná, mi to nechcete říct.“
„Ne nechci.“
„A proč? Co může být tak hrozného, že se mi to bojíte říct.“
„Já se nebojím.“ zavrčela.
„Tak co, co to má být? O co tu jde?“ Sheppard už začal zvyšovat hlas.
„Nechte to být.“ zašeptala a vypadalo to, že ji stojí hodně námahy udržet chladnou hlavu.
„Nenechám to být! Do kelu! Mně už ty Vaše tajnosti nebaví! Každý normální člověk už by to řekl!“
„Já nejsem člověk, jasný!“ zařvala. Na některých místech se dovnitř sesypalo trochu sněhu.
„Konečně z Vás něco vylezlo.“ potěšil se podplukovník. „Jak to myslíte, že nejste člověk?“
„Nijak.“ sklonila hlavu, zdálo se, že hodně litovala své chvilkové slabosti.
„No tak… Jste přece můj člověk. Součást mého týmu. V týmech musí být vzájemná důvěra. Když Vy mně nedůvěřujete a nechcete mi říct takovou drobnost, jak mám teda důvěřovat já Vám?“
„Prostě mi musíte věřit…“
„Jak Vám můžu věřit? Řekněte mi jak?! Jak můžu vědět, že jste nás třeba nepřišla zabít, když od té doby, co jste přišla, nám jenom lžete?!“
„Jak dlouho tady jsem? Dva, tři měsíce? Měla jsem tisíce šancí vás zabít, zničit celé město. Nemyslíte si, že kdybych to chtěla udělat, že už bych to dávno neudělala?“
„Co když jste prostě nemohla?“
„To zase myslíte jak?“
„Teď sotva dokážete udržet ten sníh a sama jste řekla, že jste příliš slabá. Třeba jste prostě neměla dost síly…“
„Už začínáte být trochu paranoidní, nemyslíte?“
„Jen zvažuju všechny možnosti, když vy mi nechcete říct pravdu…“
„A kdybych Vám řekla jen nějakou malou nápovědu, nechal byste toho.“
„Asi ne. Já chci znát celou pravdu.“
„To bude dlouhý den.“ povzdechla si Aisha. Vytáhla si z vesty láhev s vodou a chtěla se napít. Když se o to však pokusila, z láhve nic nevyteklo. Podívala se dovnitř, byl tam jen pěkně vypadající led. „Skvělý.“ zamrčela a schovala flašku zpátky.
„Proč si to nerozmrazíte?“ zeptal se Sheppard, který sám seděl u ohně, co nejblíže to šlo.
„No jo, to mně nenapadlo.“ přelezla k němu a láhev začala pomalu nahřívat.
„Jak dlouho už tady sedíme?“ zeptal se Sheppard znuděně. Aisha se podívala na hodinky. Zamrzly.
„Super! To je fakt skvělý! Co se ještě podělá?! No nic, řekla bych, že tady jsme asi hodinu.“
„Tak řeknete mi konečně, co chci vědět?“
„Věříte na Boha?“ zeptala se ho Aisha z ničeho nic.
„Cože?“ Sheppard nechápal, co to s tím má mít společného. Aisha jen chtěla odvést řeč jinam.
„Tak věříte v Boha?“

„Teplota -43°C. Rychlost větru 368m/s. Teď to nepůjde paní.“
„Dobře Chucku, zavřete to.“ přikývla plukovník Carterová. Vyslali na planetu MALP, aby zjistili, jestli podmínky k záchraně jsou už přijatelné. Samantha se otočila s tím, že se půjde naobědvat, ale právě v tu chvíli se otevřela Brána.
„Neohlášená aktivace zvenčí.“ ohlásil roboticky Chuck. „Přijímáme kód SGC a video signál.“
„Dejte mi to na obrazovku.“ přikázala Carterová a sama se k jedné přesunula. Za pár vteřin na ni z obrazovky koukal doktor Nelson.
„Dobrý den, plukovníku.“
„Hmm…“ zamručela. „Jak pro koho…“
„Podle vašeho přístupu předpokládám, že Vaše mise nebyla příliš úspěšná.“
„Ale byla.“ namítla. „Zachránili jsme 2 lidi.“
„Vážně?“
„Ano.“
„A koho?“
„Ty děti.“ povzdechla si.
„A co podplukovník a ta druhá?“
„Myslíte Aishu?“ Carterová to tak řekla naschvál, moc dobře věděla, jaký vztah si ti 2 vypěstovali. „Oba dva zůstali na té planetě.“
„Aha. Takže co budete dál dělat?“
„Vrátíme se, jak hned budeme moct a přivedeme je zpět.“
„Jsou tady jistá pravidla…“ ušklíbl se Nelson. „Jestli je nenajdete do…“ podíval se na hodinky. „…hups! Do 3 hodin. Budou prohlášeni za nezvěstné a následně za mrtvé. Jejich pozdější návrat by znamenal, že někde spolupracovali s nepřítelem, což by z nich udělalo vlastizrádce, za co, jak víte, jsou vysoké tresty.“
„Takové pravidla slyším poprvé!“ vyjela na něho Carterová. „Kdo je vymyslel? Vy teď před 5 minutami že? Vlastizrádce?! Vždyť jsou na opuštěné planetě a vy to víte!“
„Bohužel. Pravidla jsou pravidla.“ řekl s předstíranou lítosti, přičemž z něho očividně čišelo potěšení. „Země konec.“ a Brána se zavřela. Plukovník tam zůstala stát a jen to v ní vřelo.

„Podplukovníku. Hej!“ Sheppard sebou škubl, „Nespěte. Ne v této situaci.“
„Já jsem nespal.“ ohradil se. Byli pořád pod sněhem.
„Jistě, nespal.“ jen slyšel její tón hlasu, jakým to řekla, chtěl už se sní Sheppard začít hádat, ale jakmile se na ni otočil a uviděl ty černé mrtvé oči, musel svůj pohled zase soustřeďovat jinam.
„Nemohla byste s tím něco udělat,“ zeptal se a zamával si rukou kolem vlastního obličeje.
„Ráda bych.“ řekla pouze a podplukovník se to rozhodl raději dál neřešit.
„Tak kde jsme to přestali?“
„Ptala jsem se Vás jestli věříte na Boha.“
„Co to má co dělat s tím o čem se teď bavíme?“
„Takže?…“
„No já rád bych věřil, ale…“
„Ale?“
„No tak se přece rozhlédněte. Myslíte si, že kdyby Bůh existoval, dělo by se všechno, co se děje?“
„Co myslíte?“
„Všechno! Dovolil by Bůh všechno to zabíjení, podvody, nespravedlnost, krádeže, utrpení nevinných lidí? Já bych rád věřil, ale s tím vším, s čím se denně setkávám, prostě nějak nemám šanci v něj věřit. Lidé, kteří by si zasloužili všechny poklady světa, žijí výplatu od výplaty a počítají každý cent, aby aspoň byli schopní nakrmit své děti a ti, kteří nemají dobroty ani za nehet, si válí šunky a užívají si. Nemyslíte si, že by Bůh zasáhl? On má být přece spravedlivý. Všichni stejným metrem ne? Tak proč, řekněte mi proč sakra? Kdyby Bůh byl, bylo by vše jinak… Já jsem vždycky doufal, že někde je nějaká vyšší moc, která nad námi drží ochrannou ruku, ale tohle doufání každým dnem slábne.“ zdálo se, že Sheppard využil veškerou svou slovní zásobu.
„A nenapadlo Vás třeba, že ten Bůh, nebo co to vlastně je, vás chce nechat žít své životy takové, jaké jsou? Že třeba nechce do vašich životů zasahovat? Ne proto, že by byl líný, ale chce Vám nechat svobodu?“
„To se asi nedovíme… Ale kdyby to tak bylo, byl bych radši, kdyby se rozhodl do našich životů zasahovat. A co vy? Věříte na Boha?“
„Proč Vás to zajímá?“
„Proč to zajímalo Vás?“
„Já věřím.“
„Proč?“
„Prostě věřím.“
„Ale kde máte nějaký důkaz? Proč věříte? Každá víra je na něčem založená.“
„Proč vy nevěříte? Kde máte nějaký důkaz, že neexistuje?“
„Všechno už jsem řekl.“
„A to je všechno? Jak můžete vědět, že to není boží rozhodnutí Vám připravit takové složité životy? Jak můžete vědět, že tohle všechno neslouží „vyššímu dobru?““
„A jak můžete vědět vy, že to tak je?“
„Přestaňme s tím. Tohle by byla nekonečná diskuze…“
„To máte pravdu. Ale mně vážně zajímá, proč na Boha věříte. Vy už jste tehdy měli náboženství?“
„Ne, neměli. Každý musel věřit sám v sebe. Ale nenapadlo Vás, že každé náboženství, musel někdo založit?“
Sheppard se zasekl uprostřed pohybu a podíval se na Aishu. „Vy? Jakože…“
„Ne, to ne. Tohle se mně opravdu netýká. Ale řekněme, že jsem s tím měla něco málo dočinění.“
„Dobře, ale pořád jste mi neřekla, proč věříte.“
„Možná, že nějaký důkaz mám…“ řekla potichu.
„Co prosím?“ zeptal se, měl pocit, že jí špatně rozuměl.
„Zapomeňte na to…“
„Já měl totiž pocit, že jste řekla, že máte důkaz. Ale to jsem se asi přeslechl, že?“
„Nepřeslechl.“
„Cože?“
„Slíbila jsem, že budu upřímná.“
„Jistě, ale to přece není možné. Mít důkaz. To jste ho jako viděla nebo co?“
„Možná.“
„Možná?“
„Možná určitě.“
„Nemůžete to prostě jednou říct všechno najednou a nemít kolem toho 10 dalších poznámek?“
„Nemůžu, jsem-“
„…Antik. To už jsem slyšel několikrát. Takže co? Řeknete mi to?“
„Ne.“
„Upřímnost.“ připomínal jí Sheppard.
„Ne.“

„Prostě nám dejte povolení, pane.“ žadonila plukovník Carterová.
„Já bych rád, ale vzhledem k tamějším podmínkám nemám jinou možnost.“ zavrtěl hlavou Woolsey.
„Co my víme… Třeba už se tam počasí vylepšilo.“
„Ale to nevíme.“
„Tak to zjistíme. Doktore Woolsey, prostě nás pusťte, ověříme to tam a popřípadě Shepparda a Moonovou zachráníme. Kdyby podmínky nebyly přípustné, vrátíme se zpět. Slibuji.“ dodala ještě.
„Dávám Vám půlhodiny. Stejně ani víc času nemáme.“
„Děkuji.“ vyskočila z křesla a chystala se jít sehnat personál.
„Ale plukovníku! Nezapomeňte, co jste mi právě slíbila.“
„Jistě.“ mávla rukou a vyběhla z kanceláře.
„A já si teď zatelefonuju.“ řekl si Woolsey pro sebe.

„Fajn!“
„Fajn!“ Sheppard si uraženě složil ruce na prsa a otočil se zády k Aishe.
„Chováte se, jako malé dítě.“
„A řekl bych, že nejsem jediný.“
„Jen proto, že si jednu věc chci nechat pro sebe?“
„Jednu věc? Tak fajn. Řekněte mi, proč se tak lišíte od ostatních Antiků.“
„Měl byste jít spát. Je noc.“
„Tak rychle?“ zamrkal překvapeně Sheppard.
„Čas utíká celkem rychle, když člověk má o čem mluvit.“
„Po…lukov…u…“ Sheppard s Aishou se po sobě překvapeně podívali. „…lyší…ě…ně…do?“ z vysílaček se slabě ozýval něčí hlas přerušovaný chrčením.
„Já Vás slyším!“ vyjekl Sheppard a vyskočil na nohy.
„Sl…ší…. mě… kdo?“
„Neuslyší nás.“ zaskučela Aisha. „Nemáme tu signál.“
„A…ho!“ podplukovník začal zběsile běhat po jejich skrýši a hledal místo, kde by byl aspoň o trochu lepší příjem. V jednu chvíli se zlepšil. „Halo! Aisho, po…lukovníku She…arde. Slyšíte nás?“
„Já Vás slyším. Jsme tady pod sněhem.“ křičel Sheppard do vysílačky. Zvuk se zase zhoršil.
„Asi od nás letí pryč.“ povzdechla si Aisha zklamaně.
„Ne, ne!!! Vraťte se!“
„Bohužel.“
„Počkejte.“ otočil se Sheppard na Aishu. „Byli tady. Předtím toho nebyli schopni ani s Jumperem! Počasí se muselo zlepšit!“

„Kód plukovníka Carterové.“
„Otevřete.“ na Atlantis proletěl Jumper a hned vyletěl nad Bránu do hangáru. Woolsey tam postranním schodištěm vyběhl za nimi.
„Tak co?“ zeptal se, ale odpověď mu byla jasná, jakmile všichni vystoupili a ani jeden ze ztracených mezi nimi nebyl.
„Nic!“ zavrčel naštvaně major Nutse. „Lítali jsme kolem asi 20 minut a žádná odezva.“
„A co počasí?“ tentokrát mu odpověděla Carterová.
„Horší než předtím. Šílená vánice, že nebylo vidět na 5 metrů. Teploměr se nám zasekl na -86°C. Vítr no raději mlčet. Ještě, že se těm naším vědátorům podařilo nainstalovat lepší zateplení a jak to nazvali? Jo posilovač řízení. Jako u auta…“ zakroutila hlavou.
„Tak nejsem sám, kdo byl ve svém pokusu neúspěšný. Spojil jsem se se Zemí a snažil jsem se nějak ujednat ta pravidla… Nelson tam právě zastupuje ve vedení a nikoho jiného jsem nesehnal. Řekl bych, že žádná taková pravidla neexistují, jen teď využívá velení, aby si mohl rozkazovat. Nedokázal jsem se s ním domluvit, aby nám dal víc času.“
„Něco takového jsem si myslela.“ přikývla Carterová.
„Neohlášená aktivace brány.“ ozvalo se městem.
„To bude asi ze Země.“
Woolsey se trochu zamračil: „Já teď půjdu do svého pokoje a budu dělat, že o ničem nic nevím. Co řeknete je jen na Vás.“ a odešel. Carterová seběhla po schodech do kontrolní místnosti.
„Kód SGC, madam.“ oznámila Amélie. „A přijímáme video signál.“
„Otevřete kanál.“ přikázala Samantha.
„Plukovníku!“ z monitoru se na ni dívala opět tvář doktora Nelsona. „Tak už jste se vrátili z mise. Doktor Woolsey, při našem posledním hovoru říkal, že jste právě venku.“
„Ano, zrovna jsme se vrátili.“
„A co? Kde máte ty Vaše ztracené?“ usmál se samolibě. „Nebo že byste je snad nepřivedli?“
„Ale ano, už jsou doma.“ Carterová ucítila, jak se vedle ní Amélie trochu nervózně zavrtěla.
„A kde tedy jsou?“ zeptal se překvapeně Nelson.
„Na ošetřovně.“
„Rád bych s podplukovníkem Sheppardem mluvil, kvůli jistým informacím…“
„To nebude možné, podplukovník je příliš vyčerpán a doktorka mu zakázala opouštět ošetřovnu.“
„Tak alespoň se slečnou Moonovou…“
„Stejná situace.“
„A co doktor Woolsey? Kde je?“ Carterová trochu zaváhala.
„Spí. Od chvíle, co se ti dva ztratili, neměl ani chvilku odpočinku. Po dvou dnech se mu konečně podařilo usnout, nerada bych ho teď budila.“
„Tak aspoň hlavního doktora. Chci vědět, v jakém jsou stavu.“
„Mám takový pocit, že já jsem jediná, s kým tady teď můžete mluvit.“ Nelson se zamračil.
„Jestli se dovím, že jen jediná z těch věcí, které jste mi řekla, není pravda, vlastnoručně Vám strhnu hvězdy z uniformy! Vypněte to!“ vyjel na někoho, vedle sebe a Brána se zavřela.
„Jste si jistá, madam?“ zeptala se trochu nejistě Amélie.
„Ne. Teď se jenom můžu modlit, aby Nelson byl takový líný, jak se o něm tvrdí a nepřišel si to zkontrolovat osobně. Bože to zase bude den.“

„Co Vám je?“ zeptal se Sheppard Aishy, když se malinko zavrtěla.
„Nic jenom… měla jsem takový pocit, jakoby mně někdo potřeboval.“
„Vy dokážete vycítit, když na Vás někdo myslí?“
„Ne tak docela. Je to složitější.“
„Vy jste celá složitější.“
„Měla jsem jenom takový divný pocit. Neřešte to!“
„Tak abychom se k tomu vrátili. Nemůžete to tu nějak držet a já bych zatím kopal nahoru?“
„Nevím, jestli bych to zvládla udržet, kdybyste tam měl nějaké problémy. Už tohle mě velmi vyčerpává. Nejsem na tom jako dříve, přestala jsem schopnosti naprosto používat a zhoršila jsem se.“
„A to tu mám jen tak sedět?“
„Jestli Vás to povzbudí, tak tady budete sedět už jenom 1 den.“
„To je velmi utěšující, když už teď padám hlady. Proč jste vlastně přestala schopnosti používat?“ napadlo ho najednou.
„Já… po jistém zážitku, jsem prožívala psychický kolaps… a no, nějak jsem se rozhodla, že by pro mě bylo lepší přestat je užívat.“
„Co se Vám stalo?“
„Osobní záležitost.“ řekla to takovým tónem, který Shepparda přinutil dál se neptat. „Opravdu byste měl jít spát.“
„Myslíte si, že bych vůbec byl schopen usnout?“ Aisha se na něho záludně podívala a zničehonic začala zpívat. Sheppard okamžitě pocítil, jak jeho víčka začínají klesat. Taková únava… „To není fér.“ zívl si. „Já nechci.“ Jeho hlas slábl, až se nakonec ponořil do temnoty. Aisha ještě chvíli pro jistotu zpívala a pak si povzdechla. Kéž by byl někdo schopný uklidnit takhle ji.

„Šípková Růženko! Vstávat!“
„Cože?“ Sheppard se opatrně posadil a začal si mnout oči. Trochu ho bolela hlava.
„Šípková Růženka. To je jeden pohádkový příběh. Četla jsem si ho v jedné knize a líbil se mi ze všech nejvíc.“ vysvětlovala Aisha.
„Já vím co je Šípková Růženka.“ něco mu nesedělo.
„Možná byste si měl sundat tu bundu.“ To bylo ono! Bylo mu teplo. Sheppard otevřel oči. Sníh zmizel. Žádný vichr ani stopa po zimě. Slunce bylo na obloze a celkem dost pařilo. Aisha už tam stála jenom v triku. Bunda s vestou ležely vedle ní na zemi. I na Aishe byla změna: její oči měly původní, výrazně modrou barvu.
„Proč jste mně přinutila spát?“ zeptal se, zatímco se vyzlékal.
„Protože jste to potřeboval.“ pokrčila rameny.
„Tak už to příště nedělejte! Bolí mně z toho hlava.“
„Jak jsem řekla. Dlouho jsem svoje schopnosti nepoužívala, a i když tohle bych mezi ně tak úplně nezařadila, mohou nastat komplikace.“
„Už nastaly.“ řekl a znovu si promnul oči. „Tak jo.“ rozhlédl se kolem. „Jdeme domů.“
„A víte kudy? Když jsme byli dole, úplně jsem ztratila pojem o orientaci.“
„Vezmeme to podle slunka.“ vytáhl si z vesty láhev a chtěl se napít, ale voda, která ještě předchozího dne byla zmrzlá, teď nebyla vůbec. „Kolik je vlastně stupňů?“
„Odhadovala bych to zatím tak na 36°C.“
„Ve stínu?!“
„Vidíte snad nějaký?“ stromy, které vydržely vichřice, byli mrazem spálené a ty nejodolnější teď usychaly, neboť ztvrdlá vyschlá půda nebyla ochotna dát rostlinám ani ždibec vláhy. Veškerá tráva už byla kompletně suchá.
„Takové teplo by mělo sníh rozpustit… Neměla by tady být voda?“
„Řekla bych, že se asi všechno vypařilo.“
„Za takovou chvíli? Při 36 stupních?“
„Možná je ten můj odhad špatný… Nejsem si jistá, jestli 36 nebo 46…“
„To je dost velký rozdíl!“
„To teď neřešte. Už odtud chci vypadnout.“
„Brána byla jihovýchodním směrem. To je… tudy.“ ukázal tím směrem.

„Pane, chci to zkusit znovu.“
„Můžete jít…“ povzdechl si Woolsey.
„Děje se něco doktore?“
„Totiž já… každou chvíli mám víc a víc pocit, že už jim nemůžeme pomoct.“
„Až je přivedeme tak už nebudete pochybovat.“ řekla nadějně Carterová a odešla už po několikáté připravit Jumpery na záchrannou misi. „Vyrazíme za 2 hodiny.“
„Už by to nemělo být daleko…“ vydechla Aisha a zastavila se. Rukama se opřela o kolena a zhluboka dýchala.
„Jak Vám je?“
„Ne hůř než obvykle.“
„Dáme si pauzu.“ nemohl si ale sednout, jak by to obvykle udělal, země byla celkem dost rozpálená a už jenom chodit po ní, bylo něco na jeho nohy.
„Ne. Nemůžeme se zastavit, čím déle budeme na slunci, tím to bude horší. Musíme se snažit dostat se odsud, co nejdříve, najít aspoň nějaký stín.“
„Teď bych se s radostí vrátil do té jeskyně…“
„Tak jdeme.“ Aisha se narovnala a šla. Měla ale pocit, jakoby její nohy už šly samy z posledního, ale nutila se jít dál. Prošli kolem hořícího keře. Už si toho ani nevšímali, byl to snad čtvrtý, který už minuli. Země byla popraskaná, na obloze ani ten nejmenší mráček, jen žhnoucí slunce a vánek taky žádný. Sheppard najednou udělal 2 kroky do leva a pak 3 zpátky doprava. Nakonec se zastavil a roztáhl ruce, jakoby se snažil udržet rovnováhu při přechodu přes lano.
„Co je?“
„Nic, jenom se mi trochu zamotala hlava.“
„To přežijete, pojďte.“ Oba dva měli přes hlavu uvázané šátky, vytvořené odpáráním látky z bund, které zůstaly daleko za nimi stejně jako vesty a další zbytečné náčiní. Vydali se dál.
„Kolik byste řekla stupňů teď?“
„Už se to nesnažím uhodnout… Teď jsem na řadě já: První hádka s rodiči?“ pokračovala Aisha ve hře, kterou si vymysleli, aby se udrželi při vědomí. Jeden druhého se ptali na různé otázky z osobního života.
„Jako každé děcko jsem se s nimi hádal skoro pořád. Ale ta první, kterou bych zařadil do seznamu opravdových hádek, nastala, když jsem si vybíral střední školu. Matka chtěla, abych šel na gymnázium nebo něco podobného a chtěla si ze mě udělat úředníka nebo snad právníka, ani sám nevím. Otci to bylo jedno. Říkal, ať si vyberu to, co mně bude bavit, co chci. Mně už od mala brala letadla a vždycky jsem si hrál s vojáčky a vojenství mně celkově přitahovalo. Matka z toho byla celá nešťastná, ale nepatří k těm, co budou tiše plakat. Začala se se mnou hádat, vyčítala, jak mně celý život vychovávala a vedla k výšinám, čímž asi myslela podplácení profesorů, a že já jí to takhle oplácím, že jsem ji úplně podrazil. No, zbytek si můžete představit. Takže, když už jsme u těch škol, co vy? Jak jste měla zařízené vzdělávání?“
„U nás jsme neměli školy, jako takové. Bylo něco jako základní výuka, kam chodil každý Antik. V těchto hodinách jsme se učili ovládat svoje schopnosti a učili nás starší zkušení antikové. A pak byly ještě zvláštní výuky. Když se Antik chtěl třeba stát vědcem, šel do vědecké třídy, pilotem, musel se učit létat se stroji atd. Byly ale i výjimky. Například takoví Antikové s léčitelskými schopnostmi se většinou rozhodli jít do zdravotnictví a ti nepotřebovali zvláštní výuku. Vše se totiž naučili už v té základní. Já nechodila do žádné výuky. Měla jsem extra lekce s jednou „učitelkou“, protože jsem se nemohla učit spolu s ostatními najednou. Kdyby viděli, že mám více schopností než jednu, vyvolalo by to spoustu otázek. Proč jste přijal práci na Atlantis?“ Tahle otázka Shepparda trochu zaskočila.
„Nechal jsem se přemluvit.“ zasmál se. „Představa toho, že bych mohl navštěvovat jiné galaxie a planety, potkat E. T.eho… no prostě to znělo příliš lákavě na to, abych odmítnul. Já vlastně nevím nic o Vaší rodině. Řekněte mi něco. Třeba o vašich sestrách.“
„Mladší sestru jsem milovala. Jmenovala se Alice. Byla to 110% optimistka. Milovala život, milovala svět, milovala všechno. Rozplývala se nad každou maličkostí, byla z těch, co vidí sklenici poloplnou. Byla dobrosrdečná, důvěřivá, milá, za všech okolností se usmívala a ráda pomáhala. Proto jí asi byla svěřena schopnost empatie. Jakmile někde ucítila smutek, strach, zlobu hned byla na místě a okamžitě pomohla. Byla nesmírně charismatická. Starší sestra, Aurora-“
„Počkat! Aurora jako to letadlo?“
„Ano přesně. Tyto vesmírné lodě byly pojmenovány podle mé drahocenné sestry.“ z těchto slov ironie už více čišet nemohla. „Aurora mně jednou uviděla, jak užívám telekinezi, přestože jsem, jako tady, tvrdila, že žádné schopnosti nemám. Byla telepatka, a přestože to měla zakázáno, pokusila si přečíst moje myšlenky. Nešlo jí to. Pochopila, že jsem taky telepat. Zablokovat svoji mysl tak, aby si v ní nikdo nemohl číst, dokáže pouze telepat. Sledovala mně a časem přišla i na další schopnosti. Svěřila se mi, že o tom ví a slíbila mi své mlčení, jsem pro ni prý příliš důležitá. Měly jsme krásný vztah. Dokud mně nezradila.“
„Jak?“
„To je jedno. Prostě udělala něco, co mi velmi ublížilo, a když se na ni přišlo, ostatní Antici se za mě chtěli pomstít už proto, že jsem měla již brzy převzít místo krále. Při pokusu o útěk zemřela. Alice se tehdy velmi změnila. Už byla schopná vidět i ty špatné věci a pár set let na to taky zemřela.“
„A jaká byla Aurora před… tím?“
„Vždycky mi záviděla, že jsem se narodila jako druhá. Mrzelo ji, že se nemůže stát královnou, ale po čase se s tím celkem dobře vyrovnala. Byla to ta nejvtipnější, žena jakou jsem kdy poznala, nikdy se moc nesvěřovala a vzhledem působila velmi příjemná, ale byla hodně ctižádostivá, pyšná a arogantní. Teď zase já. Jak byste chtěl zemřít?“
„Cože?“
„Chtěl byste spadnout z mostu, nebo aby Vás raději přejelo auto?“
„Někde v klidu doma, při normálním životě. Stáří bych si představoval někde na ranči s manželkou, dětmi a vnoučaty. Pravděpodobně bych chtěl zemřít ve spánku, nejlíp zároveň se ženou, aby nemusela trpět po mé smrti.“
„Čekala jsem něco jako při boji, jako hrdina.“
„To by taky nebylo špatné, ale všichni vojáci nejsou stejní. Myslíte si, že tohle chci dělat do konce života? Ne… Chtěl bych tu po sobě taky něco zanechat, nejlépe děti. Vy ne?“
„Ano. Chci, aby tady po mně taky něco zůstalo, ale děti ne.“
„Vy už nechcete mít děti?“
„A divíte se mi? Každý večer píšu, co se toho dne událo.“
„Deník?“
„Dalo by se to tak nazvat. Až si za pár milionů let, tu knížku otevřou a budou si číst, jak jsem nebyla schopna přijít na večeři včas… no svět si mně bude pamatovat. Jednou ten deník bude ležet v muzeu, jako spisy posledního Antika. A něco tady po mně zůstane.“
„Máte dost divné hodnoty.“
„Myslím jinak než druzí.“ dál šli tiše. Už nebyli schopni mluvit. Měli tak vysušená ústa, neměli vodu, nebyli schopni najít stín, poloha slunce byla stále, jakoby by bylo pravé poledne. Aisha zakopla o vlastní nohy a spadla na zem. Zapřela se rukama a ztvrdlou rozpálenou zem, která už se začala měnit v písek a zapřela se, chtěla se zvednout. Její ruce byly příliš slabé, stále byla vyčerpaná z užívání telekineze, dalo by se říct, že 2 dny nejedla, téměř nepila a minulou noc navíc ani nespala. Ruce se jí podlomily a ona se svalila zpátky. Zůstala ležet, už nemohla dál. Zavřela oči. Viděla jen bílé světlo a tu k ní přicházel Anděl. Byl tak krásný a vycházela z něj bílo-zlatá kouzelná záře. „Sélem!“ volal na ni z dálky omamným hlasem. „Sélem Anistá!“
„Ne, já nejsem…“ snažila se Aisha říct, ale její hlas zněl velmi vzdáleně, jakoby to ani neříkala ona.
„Pojď se mnou.“ natahoval ruku. Stále k ní šel a přitom byl pořád tak daleko. „Pojď, hledal jsem tě, tak dlouho. Jen pojď, Sélem.“
„Aisha.“ zašeptala. „Já jsem Aisha.“ ale Anděl jako by ji neslyšel.
„Sélem.“
„Sélem není… Já ji zabila.“ všechno zmizelo a přetvořilo se do jiných tvarů.

„Aisho, vstávejte!!!“ Sheppard s ní třásl, ale ona nereagovala na žádný podnět. „Tak se sakra zvedněte!“ žádná odezva. Chytil ji pod pažemi trochu si ji nadzvedl a táhl po zemi. Šlo se mu špatně a tak Aishu zvedl úplně, v tu chvíli děkoval, že je menší postavy, a přehodil si ji přes ramena. Šel a nohy se mu podlamovaly, byl ale odhodlaný. „No tak jste silná.“
„Ne, já nejsem…“ zamručela Aisha téměř slyšitelně.
„Ale jste! Jste sakra Antik, vždyť vy jste jako nesmrtelní.“
„Aisha… Já jsem Aisha.“ Sheppard natočil hlavu a viděl, že je pořád mimo, musela blouznit. Něco znovu žblebtla, ale to už jí podplukovník nerozuměl. Udělal pár dalších kroků a jeho nohy selhaly. Sesul se k zemi stejně jako Aisha před chvílí. Postavit se úplně, už pro něho bylo nemožné. Vyhrabal se tedy aspoň na kolena, chytl Aishu za jednu ruku a škrábal se pomalu kupředu. Druhou si pomáhal a snažil se zachycovat rozpálené země. Kolena měl za chvíli prodřená až do krve stejně jako ruku. Už dost, dál už to nešlo. Padl na zem, neschopen dalšího pohybu.

Něco chladného ho šlehlo do tváře, které ho okamžitě začaly pálit. Sheppard pomalu otevře oči. Ucítil, mokro. Bylo všude kolem něj a právě voda bylo to, co způsobilo ostrou bolest na jeho obličeji. Posadil se a zatočila se mu hlava. Neopřít se v tu chvíli o něco měkkého, co bylo vedle něj, skončil by zpátky na zemi. Zamrkal a rozhlédl se. Všude kolem byla voda. Kam dohlédl, viděl jen vodu. Nebylo jí moc, jen pár centimetrů. To měkké o co se opřel, byla hromádka, něčeho červeného, s lidskou uniformou a dlouhým hnědým slepeným něčím rostoucím od červené boule, z které byly vytřeštěné prázdné modré oči se zornicemi stáhnutými do té nejmenší černé kuličky. Byla to Aisha. Skoro ji nepoznal. Byla celá spálená a působila dojmem prasátka se špatnou parukou a nevkusným oblečkem. Když Sheppard omdlel, upustil ji zrovna nešikovně obličejem přímo vzhůru. Naklonil se k ní a velmi opatrně s ní zatřásl.
„Aisho.“ zachraptěl. Mluvit ho nesmírně bolelo. V krku cítil puchýře velké jako kiwi a byl úplně vyschlý. Nahnul se k zemi, nabral si vodu do dlaní a napil se. Nemohl pít. Vodu okamžitě vyplivl. Byla slaná. Teď měl ještě větší žízeň a hrdlo o to víc podřené. „Aisho.“ zkusil to znovu, ale ozvalo se jen slabé zapískání, které se jeho hlasu ani z daleka nepodobalo. A pak si toho všiml, voda stoupala. Když se probudil, nedosahovala Aishe ani k uším a teď už měla pod vodou skoro celou hlavu. Rychle ji chytl do rukou, přičemž měl obě spálené a jednu do toho ještě podřenou, a nadzvedl Aishu alespoň částečně do své výšky. Ještě jí zavřel oči, protože si všiml, že je má stále otevřené. Hladina vody se každou chvíli zvyšovala rychleji a rychleji. Sotva za 2 minuty už ji měl Sheppard téměř u krku a v tu chvíli se musel rozhodnout. Buď zkusí poplavat i s Aishou pryč a bude mít tak 20% šanci na přežití nebo tady s ní zůstane a na 95% se oba utopí nebo tady Aishu nechá a zkusí zachránit aspoň sebe a na 60% přežije. Ani jedna z možností se mu nelíbila.

„Paní, mám tady 1 známku života!“ vykřikl někdo v Jumperu, ani nečekal na rozkaz, který přišel téměř vzápětí a rozlétl se k souřadnicím.
„Bože, tam jsou.“ zašeptala Teyla. Obrazovka hlásila jen jednu známku života a oni viděli oba. Sheppard se držel kusu nějakého ohořelého kmene, který kolem něj plaval, a přes který měl přehozenou Aishu, jako zvěřinu sestřelenou při lovu. Zdálo se, že je uslyšel, protože pomocí noh otočil kmen směrem k nim a jednou rukou na ně zamával. Málem ze své podpěry ale sklouzl dolů, tak se honem chytil zpátky. Jumper slétl, jak nejníže to šlo, což bylo sotva půl metra nad ně a ze zadního vchodu už se ven vykláněl Ronon, aby Sheppardovi pomohl nahoru, pak se natáhl pro Aishu.
„Madam, když jsme k nim přilétli blíže, zaznamenalo to 2. Ta druhá byla tak slabá, že na tu dálku to nezabralo.“
„Díky Bohu.“ vydechla Carterová. Vzadu už byli oba naloženi na nosítkách a v lékařské společnosti. „Rychle domů.“

„Au! Opatrně!“ vyjekl asi o 3 dny později na ošetřovně Sheppard, když ho doktorka Kellerová mazala nějakou mastí proti spáleninám.
„Říkala jsem, že to bude bolet.“
„Omyl, že to bude trochu bolet! Tohle není trochu.“ zatímco mu mazala obličej, natáhl se pro láhev, která ležela na jeho stolku, a pomocí slámky se napil, stále ho to trochu drhlo, ale díky úžasné lékařské péči už aspoň pít mohl. Vzpomněl si, když je přivezli a on prosil o trochu vody, ale oni mu dát nemohli. Vlastně když na to teď vzpomínal tak se trochu styděl.
„Aisha se ráno probrala.“ Sheppard se málem zadusil.
„A to mi říkáte až teď! Jak je na tom?“
„Asi jako vy. Jen o trochu hůře. Možná by Vás zajímalo, že plukovník Carterová se rozhodla tady chvíli zdržet a za svou lež nebude vůbec potrestána. Zato doktor Nelson obdržel upozornění za zneužívání pravomoce a stavil se tady doktor Woolsey. Mám Vám vyřídit, že jakmile toho budete schopen, máte pro něj napsat hlášení.“ Sheppard jen stroze přikývl. Při vzpomínce na všechno, co se tam dozvěděl, se mu dělalo špatně. Prozatím se rozhodl, o tom nikomu neříct.
„Chci jít za Aishou, potřebuji s ní o něčem mluvit.“
„Ještě jste dost slabý a ona taky.“
„Je silnější než vypadá. Prostě za ní chci.“
„No dobře.“

„Au.“
„Jejda promiňte mi to.“ uskočila od postele Lena, když v návalu emocí zkusila Aishu obejmout.
„To je v pořádku.“ zašeptala se sípavým smíchem. Stejně jako Sheppard první den, jí dělalo veliké problémy mluvit.
„Máma nás čeká za dveřmi, už budeme muset jít.“ řekl Andy.
„Jen běžte, ať se nezlobí.“ Tamara už v místnosti byla a snad půl hodiny tam Aishe plakala a nevěděla jak vyjádřit vděčnost. Stěhování jejich rasy začalo už předevčírem a jak se Aisha dozvěděla, dům Leny a Andyho byl jeden z mála, které zůstaly téměř neporušené. V tu chvíli myslela, že věci začnou sami vybuchovat, jak to v ní řvalo vzteky.
„Je mi moc líto, jak jste kvůli nám dopadli.“ sklonila oči Lena.
„No, žiju…“ pokusila se usmát Aisha, ale její obličej se sešklebil do podivné grimasy, při které jí opět začala pálit celá kůže. „A jak se mají koťata?“
„Máme je tady.“ rozzářil se Andy a zvedl krabici, kterou do té doby měl položenou na zemi. Uvnitř byla dvě koťata. Větší s černou rozcuchanou srstí a menší s hnědou uhlazenou srstí.
„Pojmenovali jsme je po Vás. To černé je Aisha a ten pěkný hnědý kocourek je John. Tak na Vás nikdy nezapomeneme.“
„Děkuji.“
„Jestli budou mít koťata, pojmenujeme je po vašich dětech.“
„To jako?… Ne děti, to jste špatně pochopily. Já a podplukovník nejsem spolu jako spolu…“
„Aha promiňte.“ Lena trochu zčervenala. „Dokud náš táta žil, škádlili se s mámou stejně jako vy dva, tak jsem myslela…“
„To nevadí. A navíc jsou to sourozenci.“ kývla hlavou ke kočkám.
„Ne nejsou. Jsou od různých koček, to jsem Vám neříkala? Kdybyste je viděla, jen co byly schopné se postavit, už se praly.“ zasmála se Lena. Aisha se znovu podívala do krabice. Aisha-kočka právě kousala do ucha Johna-kocoura.
„Dej na ně pozor.“ zašeptala Aisha.
„Nashledanou.“
„Ahoj.“ řekla a položila se do měkkého polštáře. Stejně jí to bolelo.
„Jak se máte?“
„Podplukovníku!“
„Nechte nás prosím.“ pokynul sestře, které ho přivezla na vozíku. „Asi bychom si měli promluvit.“
„Není o čem.“ zahleděla se Aisha do stropu.
„To tedy je! Doktor Woolsey už po mně chce hlášení a já nemám jinou možnost než říct o Vás pravdu.“
„Nemáte to vědět.“
„Jak to myslíte?“
„Tak,“ Aisha se na posteli napřímila a zahleděla se Sheppardovi do očí. „že to nemáte vědět.“ její ruce vystřelily do vzduchu a chytla Shepparda ze stran hlavy tak pevně jak dokázala. Trvalo to sotva vteřinu a pak Aisha klesla zpátky do polštáře.
„Co se stalo?“ podplukovník vypadal trochu zmateně.
„Děje se něco pane?“
„Já nevím, měl jsem takový zvláštní pocit.“
„Možná byste si měl promluvit s doktorkou. Asi ještě nejste úplně v pořádku.“ dívala se na něj Aisha starostlivě.
„Co jsem po Vás vlastně chtěl?“
„No řekl jste mi, že máte napsat hlášení a potřeboval jste nějaké informace ohledně toho, když jsme byli pod sněhem.“
„No jo vlastně… Potřebuju vědět, co jste dělala, když jsem usnul.“
„Vcelku nic. Jen jsem každou chvíli kontrolovala ty podpěry, aby se na nás všechen sníh nesesypal…“

Abychom nějak zabili čas, povídali jsme si se slečnou Moonovou a každodenních věcech, které vykonáváme. Právě když jsem se jí snažil vysvětlit, aby méně mluvila, se naše podpěry začaly hroutit. Musely jsme je znovu napravit, aby nás sníh nezavalil…
„Nějaký problém?“ zeptala se jedna lékařka, když uviděla, že Sheppard přivřel svůj notebook a začal si mnout oči.
„Bolí mně hlava a celkem hodně.“
„Počkejte, zavolám doktorku.“
„To není potřeba.“ Jennifer u jeho postele stála dřív, než to stihl doříct.
„Ještě něco jiného? Cokoli?“
„No mám trochu divný pocit, jakoby všechno, co se stalo, byl jen nějaký sen. Některé části mám trochu zamlžené.“
„Jako výpadky paměti?“
„Tak něco.“
„Dám Vás pod skener a něco vymyslíme.“ usmála se na něho, ale tvářila se trochu ustaraně. „A s tím hlášením si dejte na chvíli pohov.“ prohlídka skenerem a všechna další vyšetření neukázaly žádné problémy a tak doktorka dala Sheppardovi nějaké prášky na spaní a potom, že ho vyšetří znovu.
„To je v pořádku.“ Aisha se na něho usmála, tím nejúžasnějším úsměvem a naklonila se k němu. „Já to taky chtěla udělat, do chvíle, co jsem tě poznala.“ naklonila se k němu a začala ho líbat. Sheppard ji k sobě přitiskl, jednou rukou jí zajel do vlasů a druhou hladil po zádech. Potom ji pustil a oddálili se od sebe. Aisha otevřela oči. Sheppard ztuhl a zůstal stát na místě, její oči byly celé černé. „Taky jsem tě chtěla zabít.“ usmála se sladce. Její ruka vystřelila k jeho hrudníku, prorvala se mu dovnitř kůží, přes maso a cestou zlámala několik žeber. Pak ruku vytáhla ven a v ní držela Sheppardovo srdce.
Sheppard otevřel oči. Ležel na ošetřovně. Oddychl si, noční můra…

Výborná časť. Pekne dlhá a aj napínavá. Ak dej bude pokračovať takýmto smerom, budem netrpezlivo čakať na každé pokračovanie.

tak sem si to včera večer přečetl ale byl sem natolik unavenej že sem nemohl napsat koment....tak to napravím teď...díl super o Aishe se zase dozvídáme mnohem víc a víc...sem zvědavej co teda je...kromě Antika...jiank dobře napsaný už se těším na další...ale nevadilo by kdyby byl kratší..

Daedalos304: vynasnažím se o zkrácení budoucích dílů

Neber ho vážne. Možno sa dobre nevyspal.
(Tak dobre. Možno o jeden - dva riadky menej.)

No, ja by som prijala aj dlhší, mne sa to.... ľúbilo tak, že to ani neviem vyjadriť po slovensky... Jediné slovo, ktoré ma napadá, je awesome Do tejto časti som neodvolateľne zaľúbená Pri poslednom odstavci som zabudla dýchať.... a teraz to myslím vážne. Prečítala som to a až keď mi začal dochádzať dych, som zistila, že nedýcham A až potom tam bol ten posledný riadok.... ja som ho úplne prehliadla
A momentálne som na vážkach, čo je Aisha vlastne zač.... a či niečo chce, či niečo šípi, prečo im to všetko tají.... veď vymazala Sheppardovi pamäť! To by som nečakala.... takže.... ach, kedy bude ďalšie pokračovanie??

mikuliska: Konečně jsem si dočetl tento pěkný a dlouhý díl. Moc se mi libílo, že jsme se o Aishe něco dozvěděli, ale v povídce se to moc neprojeví, když to John nemá v paměti, ale bylo na zase zajímavé, kdyby se mi to objevovalo jakoby v záblezcích vzpomínek, o kterých by nic nevěděl.

No... ale nakoniec by si to dal dokopy
Už len jedno.... kedy bude ďalšia časť?? Kedy?? Kedy?? Kedy??