Pokud není řečeno jinak, nový díl každou neděli.
John je žoldák. Býval mariňákem, takže mu nedělá problém plnění rozkazů. Kam ho pošlou s instrukcemi, udělá je. Neptá se proč, neptá se jak, prostě je udělá. Je to jeho práce. Přijde, provede, inkasuje.
Včerejškem mu skončila jeho další mise - potlačování nepokojů u mořských břehů Jihoafrické republiky sice nebyla žádná sranda, ale už zažil náročnější akce. Tady neměl namále jako kdysi v Saudské Arábii. Boje o poslední zásoby nafty tam byly podle jeho slov "kurva vostrý".
Tady šlo jenom o nějakou blbou ekonomickou krizi a všichni na jihu afriky šíleli a nevěděli co si počnou. Od dob, kdy Afrika byla rozvojovým kontinentem uplynulo hodně času. Teď to však vypadalo na to, že by se tahle situace mohla vrátit a Afrika by na tom ekonomicky byla jako na počátku milénia. Což v roce 2118 rozhodně není žádoucí. Obzvlášť všichni představitelé z organizace Spojených Africkým Zemí měli nahnáno.
Nic z toho už ale Johna nezajímalo. Tomu jeho práce v Africe skončila a chtěl si užít zaslouženého odpočinku, než ho zase někam pošlou. Obzvlášť se těšil na pivo se svým starým kamarádem z vysoké, Carlem.
Carl kdysi býval také mariňák, ale teď už je, jak by řekl John, kancelářská krysa. Dělá papírování pro zásobování výzbroje americké armády pro polovinu západního pobřeží. Když do téhle práce nastupoval, tak netušil, že mu tolik bude chybět práce v terénu, ale podle jeho slov má aspoň klid.
Cestou letadlem z afriky zpátky do států Carlovi ještě volal, na kdy to asi tak vidí, jestli se vůbec stihnou setkat. Poslední dobou na zásobování měli spoustu práce a John nevěděl, kdy ho zase někam pošlou.
"Nazdar Carle, ty experte" načne rozhovor jako vždy. Carl si z něj hned začne dělat legraci "A helemese, kdopak nám to volá, John. Už je to nějaká doba, co jsem o tobě neslyšel. Konečně se dostaneš domů nebo chceš zase půjčit peníze?"
"Tak znáš mě" odvětí John a hned pokračuje, "co budeš vyvádět zejtra? Neuděláme si zase jeden z našich vyhlášených tahů?" promlouvá s velkým entuziazmem John deset tisíc metrů někde nad hladinou Atlantiku. "No mám toho tady dost, ale zkusím se trhnout z práce a někam zajdem."
"Počítám s tebou Bude to jako za starejch časů, co?" říká John s jistou dávkou sentimentu. "Jasná věc, tak zatím." ukončí Carl hovor.
Další den ráno má John samozřejmě volno, nemusí se za ničím honit. Jeho byt na okraji centra Seattlu je klidný, proniká do něj jenom velmi tlumeně ruch velkoměsta. John si v klidu a pohodě dělal snídani, když v tom ho vyrušil zvonek u dveří. Nebyl moc rád, že musí topinku nechat namazanou jenom napůl a šel otevřít. Cestou z kuchyně přemýšlel, kdo by to tak mohl být, Carl se má zastavit až večer, ale Johna napadlo, že ho chtěl možná překvapit a zastavit se už ráno.
Odemkl a s úsměvem na tváři otevíral se slovy, "Carle, ale tohle jsme si nedo..." Jaké ale bylo jeho překvapení, když ve dveřích uviděl někoho úplně jiného. Ve dveřích stáli dva muži, kteří svým zevnějškem jakoby vypadli z filmu Muži v Černém. Jejich vzhled Johna moc nepřekvapil, byl zvyklý na to, že lidé z úřady občas byli občas trochu tajemní a jejich krytí bylo spíše nápadnější a tedy ku škodě.
"Pan Andrews, předpokládám" řekl ten menší z nich. John je jinak než velikostí těžko odlišil. Oba v obleku vypadali skoro stejně.
"Ano, to jsem já. Promiňte, ale čekal jsem někoho jiného" odvětil John a problesklo mu hlavou, že vidina večerní pitky se rozpadá v prach.
"Dlouho vás teď nezdržíme, máme pro vás další práci," řekl ten vyšší z nich a hned mu vrazil do ruky nějakou složku s dokumenty. "Nejpozději do 20 00 se dostavte na útvar" dodal stroze. Oba se dali na odchod.
"No skvělý," zabručel si pro sebe John a podíval se na složku, na které bylo jeho jméno a obligátní nápis "TOP SECRET". John bohužel práci odmítnout nemohl. Podepsal s armádou, jak to jenom říci, dlouhodobou smlouvu, takže jinou možnost neměl. Cestou zpátky k napůl namazané topince a v této chvíli už určitě studené kávě roztrhnul pečeť na složce a vytáhl prvních pár papírů. Všechny měli hlavičku nějaké firmy, o které nikdy neslyšel. Nikdy pro ně ještě nedělal. "Bůh ví, co o bude zase za cucáky," pomyslel si a trochu si srknul teď už opravdu studené kávy.
Přesunul se do obýváku a začal listovat všemi dokumenty důkladněji. Čím víc četl, tím víc kroutil hlavou a říkal si, co to všechno sakra znamená. Tahle práce byla trochu něco jiného, než dělal doteď. Začal přemýšlet jestli se z toho nemá pokusit nějak vykroutit, ale když se dostal až na konec, kde byla uvedená částka, kterou za tuhle fušku dostane, zatočila se mu hlava. Sice šlo o misi o délce trvání jednoho roku, sedmimístná částka ho ale zajistí do konce života. "Koneckonců dělám to hlavně pro ty peníze, no ne?" zamyslel se naposledy a byl rozhodnut se do toho pustit.
Včerejškem mu skončila jeho další mise - potlačování nepokojů u mořských břehů Jihoafrické republiky sice nebyla žádná sranda, ale už zažil náročnější akce. Tady neměl namále jako kdysi v Saudské Arábii. Boje o poslední zásoby nafty tam byly podle jeho slov "kurva vostrý".
Tady šlo jenom o nějakou blbou ekonomickou krizi a všichni na jihu afriky šíleli a nevěděli co si počnou. Od dob, kdy Afrika byla rozvojovým kontinentem uplynulo hodně času. Teď to však vypadalo na to, že by se tahle situace mohla vrátit a Afrika by na tom ekonomicky byla jako na počátku milénia. Což v roce 2118 rozhodně není žádoucí. Obzvlášť všichni představitelé z organizace Spojených Africkým Zemí měli nahnáno.
Nic z toho už ale Johna nezajímalo. Tomu jeho práce v Africe skončila a chtěl si užít zaslouženého odpočinku, než ho zase někam pošlou. Obzvlášť se těšil na pivo se svým starým kamarádem z vysoké, Carlem.
Carl kdysi býval také mariňák, ale teď už je, jak by řekl John, kancelářská krysa. Dělá papírování pro zásobování výzbroje americké armády pro polovinu západního pobřeží. Když do téhle práce nastupoval, tak netušil, že mu tolik bude chybět práce v terénu, ale podle jeho slov má aspoň klid.
Cestou letadlem z afriky zpátky do států Carlovi ještě volal, na kdy to asi tak vidí, jestli se vůbec stihnou setkat. Poslední dobou na zásobování měli spoustu práce a John nevěděl, kdy ho zase někam pošlou.
"Nazdar Carle, ty experte" načne rozhovor jako vždy. Carl si z něj hned začne dělat legraci "A helemese, kdopak nám to volá, John. Už je to nějaká doba, co jsem o tobě neslyšel. Konečně se dostaneš domů nebo chceš zase půjčit peníze?"
"Tak znáš mě" odvětí John a hned pokračuje, "co budeš vyvádět zejtra? Neuděláme si zase jeden z našich vyhlášených tahů?" promlouvá s velkým entuziazmem John deset tisíc metrů někde nad hladinou Atlantiku. "No mám toho tady dost, ale zkusím se trhnout z práce a někam zajdem."
"Počítám s tebou Bude to jako za starejch časů, co?" říká John s jistou dávkou sentimentu. "Jasná věc, tak zatím." ukončí Carl hovor.
Další den ráno má John samozřejmě volno, nemusí se za ničím honit. Jeho byt na okraji centra Seattlu je klidný, proniká do něj jenom velmi tlumeně ruch velkoměsta. John si v klidu a pohodě dělal snídani, když v tom ho vyrušil zvonek u dveří. Nebyl moc rád, že musí topinku nechat namazanou jenom napůl a šel otevřít. Cestou z kuchyně přemýšlel, kdo by to tak mohl být, Carl se má zastavit až večer, ale Johna napadlo, že ho chtěl možná překvapit a zastavit se už ráno.
Odemkl a s úsměvem na tváři otevíral se slovy, "Carle, ale tohle jsme si nedo..." Jaké ale bylo jeho překvapení, když ve dveřích uviděl někoho úplně jiného. Ve dveřích stáli dva muži, kteří svým zevnějškem jakoby vypadli z filmu Muži v Černém. Jejich vzhled Johna moc nepřekvapil, byl zvyklý na to, že lidé z úřady občas byli občas trochu tajemní a jejich krytí bylo spíše nápadnější a tedy ku škodě.
"Pan Andrews, předpokládám" řekl ten menší z nich. John je jinak než velikostí těžko odlišil. Oba v obleku vypadali skoro stejně.
"Ano, to jsem já. Promiňte, ale čekal jsem někoho jiného" odvětil John a problesklo mu hlavou, že vidina večerní pitky se rozpadá v prach.
"Dlouho vás teď nezdržíme, máme pro vás další práci," řekl ten vyšší z nich a hned mu vrazil do ruky nějakou složku s dokumenty. "Nejpozději do 20 00 se dostavte na útvar" dodal stroze. Oba se dali na odchod.
"No skvělý," zabručel si pro sebe John a podíval se na složku, na které bylo jeho jméno a obligátní nápis "TOP SECRET". John bohužel práci odmítnout nemohl. Podepsal s armádou, jak to jenom říci, dlouhodobou smlouvu, takže jinou možnost neměl. Cestou zpátky k napůl namazané topince a v této chvíli už určitě studené kávě roztrhnul pečeť na složce a vytáhl prvních pár papírů. Všechny měli hlavičku nějaké firmy, o které nikdy neslyšel. Nikdy pro ně ještě nedělal. "Bůh ví, co o bude zase za cucáky," pomyslel si a trochu si srknul teď už opravdu studené kávy.
Přesunul se do obýváku a začal listovat všemi dokumenty důkladněji. Čím víc četl, tím víc kroutil hlavou a říkal si, co to všechno sakra znamená. Tahle práce byla trochu něco jiného, než dělal doteď. Začal přemýšlet jestli se z toho nemá pokusit nějak vykroutit, ale když se dostal až na konec, kde byla uvedená částka, kterou za tuhle fušku dostane, zatočila se mu hlava. Sice šlo o misi o délce trvání jednoho roku, sedmimístná částka ho ale zajistí do konce života. "Koneckonců dělám to hlavně pro ty peníze, no ne?" zamyslel se naposledy a byl rozhodnut se do toho pustit.


Uvidím pozdejšie. A to neznamená aby si to prestal písať. Ak to bude zaujímavé, určite si to prečítam.
a uvidíme 


