Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Jelikož Apophis zde není zaregistrovaný a jeho nekonečná lenost mu to ani nedovoluje, tak mě požádal abych sem dával jeho povídky místo něj...
Nemám ponětí o tom, jak budou povídky vypadat, ale sem tam se stane, že já nebo on něco napíšeme a hodíme to do šuplíku, na což jsme si řekli ne a hodili to do složky, někomu na korekci a následně to hodláme házet dál a to tak, že na net...
_______________
První krátkou povídkou je ta s názvem Jsem starý koberec a budu Vám vyprávět napsal: Apophis
Jsem starý koberec a budu Vám vyprávět
Jsem už starý, takový léty ošoupaný červený perský koberec. Říkejte mi třeba Karel. Chtěl bych vám vyprávět svůj životní příběh, a že je opravdu pestrý.
Vše začalo v Afghanistánu před více než 70 lety. Ano ano, v Afghánistánu, jsem totiž pravý perský koberec. Opravdu pravý drahý perský koberec. Mno, ehm, konec chlubení se, kde jsem to skončil? Ach, ano, už vím. Vše začalo před mnoha lety, když mě nějací arabští pánové po večerech, při světle jedné sotva svítící zářovky vysící jen tak na kabelu z oprýskané zdi, vyrobili. Věřte nebo ne, jsem rád, že mě brzy dodělali a prodali mým prvním majitelům, tu žárovku a puch z koz, které žily s námi v domě, jsem opravdu nesnášel. Jednou, když se střílelo v ulicích, vyběhl ten arab, co mě zrovna tkal ven a nechal mě ležet samotnýho na zemi. Kozy nelenily a šli se na mě podívat zblízka. Očichávaly mě, chodily po mě a pak se to stalo. Hrůza. Mé nejčernější představy se vyplnily. Jedna z koz se na mě vydělala. Nic horšího jsem ještě nezažil. Něco tak nepřijemnýho bych nepřál ani linoleu, a to je úhlavní nepřítel nás koberců.
Psal se rok 1933, rok poté co jsem měl utkané první vlákna. Už jsem byl hotový a můj výrobce mě mohl jít prodat. Kupcem byla bohatá židovská rodina z Prahy. Moc jsem neslyšel, když se dohadovali o ceně, protože jsem už byl stočený připravený na dlouho cestu, ale zaslehl jsem pana Roubíčka, mého nového majitele, jak tvrdí, že za mě utratil skoro roční výplatu. To mě potěšilo, vědět, jak moc jsem cenný, mi zvedlo sebevědomí.
Po dlouhé a ne moc přijemné cestě jsem se dostal konečně do vily pana Roubíčka. Byla to nádherná stará secesní vila s nejkrásnějším schodištěm v hale, jaké jsem kdy viděl. Vydržel bych se na něj divát snad celou věčnost. Mělo krásné ručně vyřezávané zábradlí z ebenového dřeva a schody byly uprostřed překrytý červeným kobercem se zlatými třásněmi po boku. No, zkrátka nejkrásnější schodiště jaké jsem kdy viděl, to mi věřtě.
Po krátkém rozmýšlení a mírnou hádkou s paní Roubíčkovou mém umístění mě můj pán vzal na rameno, odnesl do prostorné, dřevem vykládané pracovny a rozvinul mě před masivní krásně zdobený stůl. Chvíli se na mě díval, pak se usmál a řekl mi: "Krásně se sem hodíš, mám z tebe radost". To mě opravdu potěšilo, protože jak jistě dobře víte, životním snem každého správného koberce, a to já opravdu jsem, je dělat sebou samotným radost svým majitelům.
Dlouhá léta jsem si žil, poklidně rozvinutý u pana Roubička v pracovně, a jen pozoroval jak pracuje za svým stolem, jak si chodí do pracovny zakouřit doutník po obědě a nebo jak při práci usíná. Jenže tato idilka, sen každého koberce, se najednou rozplynula. Psal se rok 1940, Hitler byl u moci, druhá světová válka zuřila a mladí muži umírali kvůli nesmyslům a chorobomyslnosti jednoho německého malíře pokojů. Němci byli v naši krásné zemi, kterou jsem za ty roky opravdu zamiloval, vraždili, zatýkali a šikanovali. Židům bylo zakazováno čímdál více, byli téměř zproštění lidství. Jsem sice jen koberec, ale mám svoji duši, a vidět pana Roubíčka, dřívě statného hrdého a velice váženého pána, jak je nyní zlomený, podvolený, šikanovaný a zesměšňovaný, mě opravdu bolelo a bylo mi ho líto. Nějaký ten pátek uplinul, Roubíčkovi už dávno museli nosit potupné žluté hvězdy na oblečení a už jsem nemohl sledovat bezstarostného pana Roubíčka jak si slastně pokuřuje svůj doutník. Jednoho večera, zrovna když si rodina četla u krbu z Tóry, vrthli do jejich domu dva slizký muži v dlouhých kožených kabátech v doprovodu asi šesti po zuby ozbrojených německých vojáků. Začali rozbíjet vše co jim přišlo pod ruku a odvlekli rodinu před dům. Otevřeným oknem v pracovně jsem zaslechl, jak jeden z němců přikazuje mé paní aby se před nimi vysvlékla do naha. Pan Roubíček se ji zastal a okřikl němce, co si to dovolujou, že jsou přece lidi a ne dobytek. Pak jsem jenom slyšel výstřel a němce jak sarkasticky říká: "Omyl, prašivej Žide." "Jeho nechte tady, je naložte a pošlete do transportu do Osvětimi! Prohledejte dům a vše cenný naložte. Schnell!" popocháněl vojáky ten němec.
Bylo mi hrozně, z ničeho nic ten slušný gentlemen, který o mě tak pěkně pečoval, byl mrtvý. Jenom proto, že se zachoval jako správný můž a zastal se své ženy. Hrůza. Ale to nejhorší ještě přišlo. Vojáci začali prohledávat dům. Ukradli vše co se dalo, ostatní zničili. Slyšel jsem jak se chechtají, dupou, rozbíjejí věci. Cítil jsem se tak bezmocně, že kdybych mohl, brečel bych. Nejradši bych vše vrátil do toho okamžiku, kdy se mě pán přivezl a rozložil před svůj stůl. Tak krásné vzpomínky na toho starého gentlemana mám...Prásk! Silná rána přerušila mé vzpomínání. Vojáci vykopli dveře od pracovny a hrnuli se krást co jim přijde pod ruku. Dupali po mně tak hrubě, že i ty Afghánský kozy byly ohleduplnější. Najednou si jeden z vojáků uvědomil, že bych mohl být cenný a křikl: "Hej Franzi, dělej! Mám tady pěknej koberec, bude určitě cennej. Pojď vemem ho taky, Oberstutmanführer nás třeba i pochválí".
Takto jsem se dostal do rukou Němcům, kterým jsem se, k mé smůle velice líbil. Putoval jsem z místa na místo až jsem se dostal do kanceláře Heinricha Müllera, šéfa gestapa německé tajné policie. Byl to opravdu na pohled odpudivý muž. Vyslechl jsem hodně tajných informací gestapa, viděl jsem jaké hrůzy tato lidská bestie provádí a ještě horší plánuje. Každou vteřinou jsem si přál odtamtud zmizet a už se nikdy nevracet. Po několika měsících se mi mé přání vyplnilo, ovšem vůbec jsem si nepolepšil. Bylo 20. dubna 1944 a Hitler slavil své 55. narozeniny. Můj současný majitel, byl samozřejmě jakožto šéf gestapa pozván na oslavy Führerových narozenin a jako svůj dar si vybral právě mě. Führer ze mě měl velikou radost a Müllerovi velice děkoval, dokonce mu nabídl svoji stodvacetiletou skotskou jako poděkování. Po bujarých oslavách, při nichž jsem mimochodem utrpěl zranění ve formě příšerně nevzhledné skrvny od vína. Katastrofa! Já takový pěkný koberec a taková ošklivá skrvna přímo na mě. Ostuda. Naštěstí mě Hitler dal vyčistit. Konečně jsem vypadal zase normálně, tedy úžasně.
Hitler si mě dal do své pracovny. Jeho pracovna ale nebyla tak hezká jako ta pana Roubička. Všude visely vlajky s hákovým křížem a Führerovi podobizny.
Mé utrpení u Němců dále pokračovalo. Nikdo si snad nepřál konec války víc než já. Můj nejhorší zážitek je už z konce války, když jednou za Hitlerem přišel generál jeho vojsk oznámit mu drtivou porážku a další postup spojenců. Hitler to psychicky neunesl, seřval generála až do vyčerpaní. Když už nemohl popadnout dech, posadil se zpět do svého křesla. Generál, celý poprskaný od Führerovýho srdceryvného projevu, začal situaci opatrně vysvětlovat a omlouvat se. Hitler ho však vůbec neposlouchal šáhl do šuplíku pro svoji pistoli a generála upřostřed slova zastřelil. Spadl mrtvý přímo na mě! Na mě! Hrůza a děs, to mi věřte! Jeho krev se po mě rychle rozlévala a skoro celýho mě zašpinila.
Celý od krve jsem skončil vyhozený na hromadě. Sledoval jsem jak se kolem mě krutě bojuje. Prášilo se na mě, dopadala na mě krev a hlína, občas mě prošpikovala nějaká zbloudilá kulka. Takový je můj smutný přiběh.
Ovšem, jak se říká, vše zlé se jednou v dobré obrátí, spojenci vyhráli, dobili Berlín, Hitler se zastřelil (nejspíš neunesl ztrátu tak krásného koberce jako jsem já) a mně zachránili Američané. Všiml si mě jeden neznámý vojín a vzal ho pro svého velitele jako dík, který mu před okamžikem záchránil život. Jenže co osud nechtěl, velitel během posledních bojů druhé světové války zahynul a já zůstal bez majitele ležet na vojenském ustředí mezi ostatními válečnými trofejemi.
Měl jsem ovšem štěstí, že jsem tak krásný a všiml si mě slavný generál George Patton. Na ten okamžik nezapomenu. Ležel jsem na chodbě jentak pohozený, částečně překrytý jinými věcmi. Můj zachránce, generál Patton, procházel právě kolem mě, když si všiml, že má rozvázané tkaničky na svých botech. Sehl se tedy a v tom si všiml mě. Jeho lesklé modré oči zářily skoro jako jeho generálské hvězdy na výložkách uniformy. Pohladil mě, aby zjistil z jak krásnýho materiálu jsem utkaný. Neváhal a vytáhl mě z hromady. Dostal jsem se tak do rukou skupině velmi hodných a hlavně šikovných lidí, kteří mi vrátili moji plnou krásu, vyčistili mě od krve a prachu, zašili díry po kulkách a přitkali na mě zlatou nití nápis: "Pro prezidenta spojených státu George Patton". Tak jsem se jako osobní dar prezidentovi USA dostal až do Bílého domu. Pan prezident Truman si mě velice považoval a umístil mě na mé obvyklé a oblíbené místo – před stůl do pracovny. Postupem času, jak se měnili hlavy státu jsem měnil své místo v Bílém domě, ale nikdy jsem nepřestal hrde sloužit nejmocnějším mužům světa, prezidentům spojených státu. Současná hlava Ameriky, pan Barrack Obama, jednou na otázku, čeho si v bílém domě nejvíc váží, odpověděl, že nepočítaje jeho ženy a dětí jsem to já. Starožitný perský koberec s velmi bohatou historií, který jeho předchůdci daroval osobně generál Patton.
Takový byl můj životní příběh. Občas jsem se měl krásně, občas jsem měl na mále. Ale takový život už hold je. Jsem zvědavý co mi osud ještě přichystá...
Jsem už starý, takový léty ošoupaný červený perský koberec. Říkejte mi třeba Karel. Chtěl bych vám vyprávět svůj životní příběh, a že je opravdu pestrý.
Vše začalo v Afghanistánu před více než 70 lety. Ano ano, v Afghánistánu, jsem totiž pravý perský koberec. Opravdu pravý drahý perský koberec. Mno, ehm, konec chlubení se, kde jsem to skončil? Ach, ano, už vím. Vše začalo před mnoha lety, když mě nějací arabští pánové po večerech, při světle jedné sotva svítící zářovky vysící jen tak na kabelu z oprýskané zdi, vyrobili. Věřte nebo ne, jsem rád, že mě brzy dodělali a prodali mým prvním majitelům, tu žárovku a puch z koz, které žily s námi v domě, jsem opravdu nesnášel. Jednou, když se střílelo v ulicích, vyběhl ten arab, co mě zrovna tkal ven a nechal mě ležet samotnýho na zemi. Kozy nelenily a šli se na mě podívat zblízka. Očichávaly mě, chodily po mě a pak se to stalo. Hrůza. Mé nejčernější představy se vyplnily. Jedna z koz se na mě vydělala. Nic horšího jsem ještě nezažil. Něco tak nepřijemnýho bych nepřál ani linoleu, a to je úhlavní nepřítel nás koberců.
Psal se rok 1933, rok poté co jsem měl utkané první vlákna. Už jsem byl hotový a můj výrobce mě mohl jít prodat. Kupcem byla bohatá židovská rodina z Prahy. Moc jsem neslyšel, když se dohadovali o ceně, protože jsem už byl stočený připravený na dlouho cestu, ale zaslehl jsem pana Roubíčka, mého nového majitele, jak tvrdí, že za mě utratil skoro roční výplatu. To mě potěšilo, vědět, jak moc jsem cenný, mi zvedlo sebevědomí.
Po dlouhé a ne moc přijemné cestě jsem se dostal konečně do vily pana Roubíčka. Byla to nádherná stará secesní vila s nejkrásnějším schodištěm v hale, jaké jsem kdy viděl. Vydržel bych se na něj divát snad celou věčnost. Mělo krásné ručně vyřezávané zábradlí z ebenového dřeva a schody byly uprostřed překrytý červeným kobercem se zlatými třásněmi po boku. No, zkrátka nejkrásnější schodiště jaké jsem kdy viděl, to mi věřtě.
Po krátkém rozmýšlení a mírnou hádkou s paní Roubíčkovou mém umístění mě můj pán vzal na rameno, odnesl do prostorné, dřevem vykládané pracovny a rozvinul mě před masivní krásně zdobený stůl. Chvíli se na mě díval, pak se usmál a řekl mi: "Krásně se sem hodíš, mám z tebe radost". To mě opravdu potěšilo, protože jak jistě dobře víte, životním snem každého správného koberce, a to já opravdu jsem, je dělat sebou samotným radost svým majitelům.
Dlouhá léta jsem si žil, poklidně rozvinutý u pana Roubička v pracovně, a jen pozoroval jak pracuje za svým stolem, jak si chodí do pracovny zakouřit doutník po obědě a nebo jak při práci usíná. Jenže tato idilka, sen každého koberce, se najednou rozplynula. Psal se rok 1940, Hitler byl u moci, druhá světová válka zuřila a mladí muži umírali kvůli nesmyslům a chorobomyslnosti jednoho německého malíře pokojů. Němci byli v naši krásné zemi, kterou jsem za ty roky opravdu zamiloval, vraždili, zatýkali a šikanovali. Židům bylo zakazováno čímdál více, byli téměř zproštění lidství. Jsem sice jen koberec, ale mám svoji duši, a vidět pana Roubíčka, dřívě statného hrdého a velice váženého pána, jak je nyní zlomený, podvolený, šikanovaný a zesměšňovaný, mě opravdu bolelo a bylo mi ho líto. Nějaký ten pátek uplinul, Roubíčkovi už dávno museli nosit potupné žluté hvězdy na oblečení a už jsem nemohl sledovat bezstarostného pana Roubíčka jak si slastně pokuřuje svůj doutník. Jednoho večera, zrovna když si rodina četla u krbu z Tóry, vrthli do jejich domu dva slizký muži v dlouhých kožených kabátech v doprovodu asi šesti po zuby ozbrojených německých vojáků. Začali rozbíjet vše co jim přišlo pod ruku a odvlekli rodinu před dům. Otevřeným oknem v pracovně jsem zaslechl, jak jeden z němců přikazuje mé paní aby se před nimi vysvlékla do naha. Pan Roubíček se ji zastal a okřikl němce, co si to dovolujou, že jsou přece lidi a ne dobytek. Pak jsem jenom slyšel výstřel a němce jak sarkasticky říká: "Omyl, prašivej Žide." "Jeho nechte tady, je naložte a pošlete do transportu do Osvětimi! Prohledejte dům a vše cenný naložte. Schnell!" popocháněl vojáky ten němec.
Bylo mi hrozně, z ničeho nic ten slušný gentlemen, který o mě tak pěkně pečoval, byl mrtvý. Jenom proto, že se zachoval jako správný můž a zastal se své ženy. Hrůza. Ale to nejhorší ještě přišlo. Vojáci začali prohledávat dům. Ukradli vše co se dalo, ostatní zničili. Slyšel jsem jak se chechtají, dupou, rozbíjejí věci. Cítil jsem se tak bezmocně, že kdybych mohl, brečel bych. Nejradši bych vše vrátil do toho okamžiku, kdy se mě pán přivezl a rozložil před svůj stůl. Tak krásné vzpomínky na toho starého gentlemana mám...Prásk! Silná rána přerušila mé vzpomínání. Vojáci vykopli dveře od pracovny a hrnuli se krást co jim přijde pod ruku. Dupali po mně tak hrubě, že i ty Afghánský kozy byly ohleduplnější. Najednou si jeden z vojáků uvědomil, že bych mohl být cenný a křikl: "Hej Franzi, dělej! Mám tady pěknej koberec, bude určitě cennej. Pojď vemem ho taky, Oberstutmanführer nás třeba i pochválí".
Takto jsem se dostal do rukou Němcům, kterým jsem se, k mé smůle velice líbil. Putoval jsem z místa na místo až jsem se dostal do kanceláře Heinricha Müllera, šéfa gestapa německé tajné policie. Byl to opravdu na pohled odpudivý muž. Vyslechl jsem hodně tajných informací gestapa, viděl jsem jaké hrůzy tato lidská bestie provádí a ještě horší plánuje. Každou vteřinou jsem si přál odtamtud zmizet a už se nikdy nevracet. Po několika měsících se mi mé přání vyplnilo, ovšem vůbec jsem si nepolepšil. Bylo 20. dubna 1944 a Hitler slavil své 55. narozeniny. Můj současný majitel, byl samozřejmě jakožto šéf gestapa pozván na oslavy Führerových narozenin a jako svůj dar si vybral právě mě. Führer ze mě měl velikou radost a Müllerovi velice děkoval, dokonce mu nabídl svoji stodvacetiletou skotskou jako poděkování. Po bujarých oslavách, při nichž jsem mimochodem utrpěl zranění ve formě příšerně nevzhledné skrvny od vína. Katastrofa! Já takový pěkný koberec a taková ošklivá skrvna přímo na mě. Ostuda. Naštěstí mě Hitler dal vyčistit. Konečně jsem vypadal zase normálně, tedy úžasně.
Hitler si mě dal do své pracovny. Jeho pracovna ale nebyla tak hezká jako ta pana Roubička. Všude visely vlajky s hákovým křížem a Führerovi podobizny.
Mé utrpení u Němců dále pokračovalo. Nikdo si snad nepřál konec války víc než já. Můj nejhorší zážitek je už z konce války, když jednou za Hitlerem přišel generál jeho vojsk oznámit mu drtivou porážku a další postup spojenců. Hitler to psychicky neunesl, seřval generála až do vyčerpaní. Když už nemohl popadnout dech, posadil se zpět do svého křesla. Generál, celý poprskaný od Führerovýho srdceryvného projevu, začal situaci opatrně vysvětlovat a omlouvat se. Hitler ho však vůbec neposlouchal šáhl do šuplíku pro svoji pistoli a generála upřostřed slova zastřelil. Spadl mrtvý přímo na mě! Na mě! Hrůza a děs, to mi věřte! Jeho krev se po mě rychle rozlévala a skoro celýho mě zašpinila.
Celý od krve jsem skončil vyhozený na hromadě. Sledoval jsem jak se kolem mě krutě bojuje. Prášilo se na mě, dopadala na mě krev a hlína, občas mě prošpikovala nějaká zbloudilá kulka. Takový je můj smutný přiběh.
Ovšem, jak se říká, vše zlé se jednou v dobré obrátí, spojenci vyhráli, dobili Berlín, Hitler se zastřelil (nejspíš neunesl ztrátu tak krásného koberce jako jsem já) a mně zachránili Američané. Všiml si mě jeden neznámý vojín a vzal ho pro svého velitele jako dík, který mu před okamžikem záchránil život. Jenže co osud nechtěl, velitel během posledních bojů druhé světové války zahynul a já zůstal bez majitele ležet na vojenském ustředí mezi ostatními válečnými trofejemi.
Měl jsem ovšem štěstí, že jsem tak krásný a všiml si mě slavný generál George Patton. Na ten okamžik nezapomenu. Ležel jsem na chodbě jentak pohozený, částečně překrytý jinými věcmi. Můj zachránce, generál Patton, procházel právě kolem mě, když si všiml, že má rozvázané tkaničky na svých botech. Sehl se tedy a v tom si všiml mě. Jeho lesklé modré oči zářily skoro jako jeho generálské hvězdy na výložkách uniformy. Pohladil mě, aby zjistil z jak krásnýho materiálu jsem utkaný. Neváhal a vytáhl mě z hromady. Dostal jsem se tak do rukou skupině velmi hodných a hlavně šikovných lidí, kteří mi vrátili moji plnou krásu, vyčistili mě od krve a prachu, zašili díry po kulkách a přitkali na mě zlatou nití nápis: "Pro prezidenta spojených státu George Patton". Tak jsem se jako osobní dar prezidentovi USA dostal až do Bílého domu. Pan prezident Truman si mě velice považoval a umístil mě na mé obvyklé a oblíbené místo – před stůl do pracovny. Postupem času, jak se měnili hlavy státu jsem měnil své místo v Bílém domě, ale nikdy jsem nepřestal hrde sloužit nejmocnějším mužům světa, prezidentům spojených státu. Současná hlava Ameriky, pan Barrack Obama, jednou na otázku, čeho si v bílém domě nejvíc váží, odpověděl, že nepočítaje jeho ženy a dětí jsem to já. Starožitný perský koberec s velmi bohatou historií, který jeho předchůdci daroval osobně generál Patton.
Takový byl můj životní příběh. Občas jsem se měl krásně, občas jsem měl na mále. Ale takový život už hold je. Jsem zvědavý co mi osud ještě přichystá...
Apophis)
.
Smutné, ale aj toto sa stáva pri objavovaní a nemusí byť vo vesmíre.
