Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Jinak sem tu (konečně) s novým dílem, který se mi sem podařilo dostat bohužel později, než jsem původně čekal, jednak to bylo mým vypětím ve škole a jednak také kvůli extrémnímu studijnímu vypětí, které zase zažívala DarkLive...
Nyní jsem už ale tady a vy si můžete přečíst další část prvního dílu mého nového povídkového seriálu...
A teď už něco k samotné nové povídce, takže... předem musím (možná bohužel) upozornit, že jsem se znovu nedostal k přímé akci (tj. u mě momentům, kde zemře více než deset lidí během několika vteřin a vystřílí se zhruba polovina munice, kterou spotřebuje americká námořní pěchota za celý roky...
), zato jsem se vám ale pokusil popsat další z aspektů a detailů práce výsadkového komanda z Daedala, které NENÍ pouze o vojenských věcech, ale také o technické stránce přípravy a jejím provedení, myslím, že jsem snad nepopsal těch necelých pět stránek jen tak pro nic za nic, ale přesněji se to dozvím až se k tomu čtení dostanete vy, takže už přestanu kecat a nechám vás si něco přečíst... 
A nakonec přeji dávku trpělivosti a pěkné počtení...
TASK FORCE:
1x01 Modří a Červení (II.)
Zbrojnice, USS Daedalus (DSC-304), Kdesi v Galaxii Mléčné dráhy
Všichni z majorova týmu nekonvenčních zabijáků v černém už notnou chvilku ladili svou výzbroj a výstroj a kontrolovali buď všechny důležité vlastnosti ovlivňující jejich efektivitu v boji, nebo se prostě jen navzájem pošťuchovali, jak to dělají vždycky – samozřejmě pokud nepracují. Naproti tomu sám velký náčelník z bílého kmene námořní pěchoty do místnosti napěchované nejrůznějšími novými i starými klasickými smrtícími hračkami a pomůckami vešel jako poslední a u skříně se svými věcmi se začal – ostatně jako vždy – s ledovým klidem připravovat.
Jako první byla na řadě nejzákladnější výstroj. V té byla na prvním místě černá bojová kombinéza, kterou už měli jeho hoši sice dávno na sobě, on si ji ovšem zatím neoblékl, protože byl jako důstojník nucen kvůli lodnímu kodexu na palubě chodit v zelené verzi své mariňácké uniformy skládající se ze zeleného saka s kalhotami a béžovou kravatou s košilí. Samozřejmě i boty museli dolů, vycházkové polobotky totiž v akci moc pohodlí a taktických výhod neposkytovaly, takže si místo nich obul klasické moderně vypadající vysoké boty v černé barvě, které byly na rozdíl od sice klasických, ale zastaralých kanad při chození tišší a poskytovaly větší pohodlí. Při jejich vázání ovšem nevytvořil běžnou smyčku s jedním uzlem, ale tkaničky pevně svázal několika uzly a přebytečné kusy potom ještě ustřihl.
Teď byly na řadě chrániče. Nejdříve ty kolenní, z nichž na každou nohu si dal jeden, pevně utáhl a pak ještě prozkoušel, jestli při zakleknutí správně plní funkci, anebo jestli škrtí, či jsou příliš volné. Stejně tak to udělal i v případě těch na lokty.
Pak přišla řada na pásek a věci, které na něm byly vázané a které už tam byly dopředu připevněné. Na pravé noze to bylo nožní pouzdro na pistoli a těsně k němu ještě to na bojový nůž a na pravé zase kapsy na pistolové zásobníky s upevněním na nohu, tak aby byly níž, přesně tam, aby, když pro ně rukou zašátrá, ji nemusel skrčit, a to mu zase ušetřilo nějaký ten čas navíc. Jakmile byly všechny pásky zajištěny a připevněny, přešel ke skříňce, kde byla jeho výzbroj – ano, zbraně se v jeho jednotce sice skladovaly ve stejné místnosti, každý muž si ty svoje hračky ale zavíral do vlastní skříňky, aby mu s nimi nikdo nemohl nic udělat a věřte, že to jejich výkonnost nebo minimálně pohodlí mohlo v akci, kde jde ne o desetiny ale setiny sekund, ovlivnit. Tam vyndal svoji ruční zbraň, byla to pistole Heckler & Koch USP ráže 9 mm se zásobníkem na neuvěřitelných 18 nábojů, přičemž on si ještě vždy, když měl čas, nabil jeden náboj do hlavně navíc. Tento typ zbraně si vybral i přesto, že není moc typická pro americké ozbrojené složky, ale jemu poskytovala přesně to, co potřeboval – naprostou spolehlivost a funkčnost – nevýhody jako větší zpětný ráz nebo zbytečně velká výška mířidel už pro něho potom nebyly důležité. Nakonec si zbraň důkladně očima přiměřil, zkusil si zamířit do země a pak ji bez dalších okolků nabil a zajištěnou ji zastrčil do pouzdra na noze. Krátce na to pak zastrkal do trojité sumky na druhé noze šest zásobníků, které už měl dopředu naplněné vhodným střelivem používající se pro operace na záchranu rukojmích, což znamená, že po zasažení těla už dále nepokračují, a tak nezasáhnou rukojmí.
Nyní spočinuly jeho oči na jeho speciálním noži, který s ním přežil všechny ostré akce a výsadky od začátku tisíciletí a stal se tak pro něj jistou formou talismanu, jenž se mu buď šťastnou náhodou, nebo vlastním přičiněním stejně vždycky nakonec nějak dostane zpátky do pouzdra a je jako on připraven na další úkol.
Další nedílnou součástí, která nechyběla u žádného z moderních profesionálních válečníků, byla taktická vesta opatřená speciálními modulárními pásky, které umožňovaly dle libosti téměř kamkoliv na vestu umístit potřebné typy kapes a doplňků na téměř všechno vybavení od kompasů přes granáty až po zásobníky do hlavní zbraně. To všechno teď rychle nastrkal na své již předem mnoha lety praxe vytypované místo. Pro představu vpředu dole se v největších kapsách skrývalo několik zásobníků (po dvou v každé kapse) na 30 nábojů pistolové ráže 9x19 mm pro jeho malý kompaktní speciálními jednotkami velmi oblíbený samopal Heckler & Koch MP5SD6 (verze s integrovaným tlumičem a zásuvnou pažbou) s přidaným holografickým kolimátorem (zaměřovací zařízení skládající se ze sklíčka a laserové soustavy, která vytváří červený záměrný kříž, který dopředu nevysílá žádné světlo či paprsky narozdíl od obyčejného laseru) EOTech. Tento malý kompaktní samopal (vám známý především díky své verzi s integrovanou baterkou a dvojitým zásobníkem, kterou používal O’neill a jeho SG-1 téměř na každé misi několik let ze začátku svého působení) se podobně jako jeho ruční zbraň od stejného výrobce vyznačovala legendární spolehlivostí a díky své velikosti a promyšlenému designu, jenž se během několika dlouhých desetiletí téměř nezměnil, také velmi dobrou kompaktností v uzavřených prostorách. I s touto zbraní zopakoval svůj kontrolní rituál a potom, co ji nabil, si ji přehodil přes rameno na záda, aby mohl přejít k předposlední části svého vybavení.
Tou byla samozřejmě kevlarová helma (kromě ní měl na těle ještě z kevlaru všechny chrániče, části rukavic a ještě triniem zpevněné pláty původně vyvinuté v SGC a zasunuté do nitra taktické vesty vpředu a vzadu). Dále noční vidění, připevněné na její přední části a ještě plynová maska, pro případ, že by na palubě napadlo někoho použít k jejich ochromení nějaký slzný nebo jiný otravný plyn, tu si ale prozatím jen pověsil za spodní popruh na krk.
Úplně nejposlednější z posledních částí výstroje byly zvláštní kevlarové taktické rukavice, které přišly na řadu až jako poslední proto, aby měl major po celou dobu ladění své výstroje maximální cit a rozpoznal každou nesrovnalost. Rukavice byly nejlépe srovnatelné snad jen s nějakou vyztuženou celoprstovou verzí cyklistických či horolezeckých rukavic, které na kloubech a prstech poskytovaly malou ochranu proti odraženým pomaleji letícím střelám nebo tvrdším střepinám a na své spodní straně, jenž přichází do styku s tělem zbraně a uchopovanými předměty, zase umožňující téměř normální cit a hmat.
Tento podrobný výčet částí výstroje s výzbrojí a operací ke zkompletování toho všeho ale trvá o mnoho více času přečíst, než trvalo majorovi všechno si obléct a připravit, což také znamenalo, že za malou chvíli už byl připraven stejně jako ostatní a správně vybranými slovy už mohl své hochy pobídnout, aby se přesunuli do hangáru, kde by na ně už měl čekat připravený Puddle Jumper.
- „Na co ještě čekáte?! Zvedněte ty svý tlustý chlupatý zadky a padejte do hangáru!“ Tato láskyplně vyřčená slova nemusel také opakovat dvakrát a všichni jeho muži v mžiku vyklidili místnost, až tam zůstal jen on sám. Ještě jednou si očima a prsty překontroloval svou výstroj a pak se už rovnou vydal za nimi.
Hangár B (nalevo), USS Daedalus (DSC-304), Kdesi v Galaxii Mléčné dráhy
Když dorazil, na místě už skutečně stál připravený průzkumný letoun i s několika chaoticky kolem pobíhajícími techniky a zbytkem jeho mladých černě oděných zabijáků, kteří se s pošťuchováním snažili natlačit do malého prostoru určeného maximálně pro polovinu ani ne z půlky tak moc oblečených osob. Ale hned, jakmile major vešel dovnitř, jeho oči zachytily něco neobvyklého, co by zrovna tady nikdy nehledal – chlapa s pleteným kovbojským kloboukem a nohama hozenýma na antické modře zářící „přístrojové desce“. Něco se mu ale na první pohled bez pochyby nedalo upřít – ten chlápek měl určitě antický gen, soudě podle zářících konzol, u nichž však nešlo přesně určit, jestli to je kvůli doteku s jeho nohami, nebo spíše jeho ponožkami, které po dlouhém nošení podle některých námořnických historek ve tmě někdy dokonce svítí, a také musel mít asi vyšší hodnost, když si tohle mohl před druhým pilotem dovolit.
Velitel výsadkového komanda se to rozhodl neřešit takhle z dálky a raději napochodoval přímo před nebo spíše za toho chlápka v klobouku a oslovil ho, teď už s jistotou, že má nižší hodnost než on, slovy:
- „Vy neumíte pozdravit nadřízeného důstojníka, když vedle vás stojí a čuchá ty vaše haksny, nadporučíku?!“ Ten sebou na to trochu trhl a sundal si klobouk, aby viděl na příchozího, ale celou dobu se neobtěžoval sundat si nohy dolů.
- „B…“ vydal ze sebe nedokončeně teprve, až když potřetí zaostřil způsobem: „Je to on, není to on?“ a vjelo do něho přitom něco, co by se snad dalo nazvat jenom elektrickým šokem, který způsobil, že se rychle pokusil dát nohy dolů, vstát a zasalutovat, navíc tohle všechno najednou. To způsobilo, že při neplánovaném otočení svého pilotního křesla spadl a za to ještě k tomu skytal bouřlivý výsměch od mariňáků a příslužníků jednotek SEAL ze zadu.
- „Majore!“ Dokázal pozdravit teprve, až když se konečně pracně vyškrábal na nohy.
- „Nadporučíku,“ opověděl major jakoby s údivem a zeptal se: „Nadporučíku Caine, nebýval vy jste náhodou kdysi, kapitán?!“ Muž naproti zkřivil pusu v nešťastném pokusu o úsměv a odvětil:
- „Ano býval, pane, teď už jím ale nejsem!“ Tato strojeně předpisová odpověď vyvolala nejen svou podobou znovu výbuch smíchu od mužů, kteří je teď už pouze sledovali a přestali s jakoukoliv jinou činností.
- „Co vy, nemáte co na práci?!“ Obrátil se na ně s úšklebkem major, čímž je znovu donutil přesně k tomu, co zrovna chtěl daleko lépe, nežli nějakými předpisovými rozkazy.
- „Doufám, že vás na tuto misi neposlali právě kvůli tomu, nebo jste tu jen trávil svoji ranní pauzu?“
- „Ne, pane, jsem tady, protože jsem byl jako jediný v letce Jumperů na Atlantis…“
- „Kterou ale kvůli návratu na Zem nikdy nevytvořili,“ přerušil nadporučíka major.
- „Ano, ale několik týdnů poté se s ní ještě počítalo, mimo to mám taky s těmihle ptáčky nalétáno o desítky hodin víc než ostatní piloti a podle kapitána sem prostě číslo jedna.“ Pravil nakonec hrdě Caine a samolibě se usmál nad svým osobním vítězstvím.
- „To první vám věřím, druhé nemůžu vyvrátit a to třetí jste si vymyslel. Nuže, můžeme nyní přejít k tomu, co máte udělat a potom se dát konečně do práce?!“
- „Jistě, jestli jste s vašimi muži připravení?“
- „Na rozdíl od vás, my jsme vždycky připraveni, poručíku Kovboji!“
- „OK, jdeme na to. Zatím, co mi to nastíníte, udělám si předstartovní přípravu,“ řekl jen tak mimoděk Caine majorovi, aniž by uslyšel jediné slovo souhlasu, už si sedal, aby to provedl, jak chtěl on sám. Jeho nadřízený k němu však přistoupil, popadl ho za ruku a důrazně a potichu zároveň mu sdělil:
- „Nejdříve si to projdeme a pak si uděláte tu pošahanou kontrolu! Není můj problém, že jste tu chrápal a není v mým zájmu, abyste pak v nejlepší chvíli něco podělal ‚proto, že jste to neslyšel‘, jasný, poručíku Kovboji?!“ Pilot bez zvuku vyslovil „au“ a potom přikývl se slovy:
- „Ano je, majore.“
- „Dobře, tak se do toho tedy dáme…“ V následujících několika sekundách si oba dvakrát prošli tentýž na první pohled jednoduše vypadající scénář. Při něm se Jumper měl vznést, zamaskovat se a doletět až ke spodní části Ha’taku, kde je vybraný vstupní otvor. Tam pak zastavit a „zacouvat“ zadkem letounu tak, aby se z něho dalo vystoupit a pro tento účel ještě přeměnit maskování na štít, který se rozšíří až dovnitř do vstupního tunelu, kam potom napumpují atmosféru a komando nakonec bude moct v nulové gravitaci jednoduše vplout dovnitř.
V tom momentu nadporučíkova pilotní část úkolu skončí a započne ta koordinační, kdy bude zajišťovat komunikaci mezi lodí a jednotlivými týmy. Bude tak zajištěna větší bezpečnost akce, protože díky tomu si s sebou komando nebude muset brát na palubu Ha'taku příliš silné vysílačky, které by si sice vystačily bez asistence "zesilovače" v Jumperu, ale svým výkonem by vzbudily nechtěnou pozornost všech, kteří na té lodi budou alespoň trochu dávat pozor. Když toto měli konečně za sebou, přišel konečně pokyn ke startu a to rovnou z můstku:
- „Tady admirál Caldwell, nadporučíku Caine, jste s majorem připraveni ke startu?“
- „Potvrzuji, pane, máme povolení k akci?“ Odpověděl znuděným hlasem Caine.
- „Máte zelenou, ovšem, majore, slyšíte mě?“
- „Jistě, admirále, co se děje?“ Přiklonil se k vysílačce oslovený s výrazem, jako by mu právě na telefonu předával někdo jeho ženu, která po něm beztak chce zase nějaké zbytečnosti v tu nejnevhodnější chvíli.
- „Doufám, že pamatujete na to, že dokud nebude potvrzena verze o přepadení piráty, nechci, abyste na kohokoliv střílel, dokud nebudete ohroženi sami. Pokud to bude situace vyžadovat, můžete použít omračovací cvičné zbraně, které jsem vám dal k dispozici, jak jste chtěl. Rozumíme si, majore?!“ Ten se škodolibě usmál ke svým mužům a klidně odvětil:
- „Samozřejmě, admirále, můžeme tedy vyrazit?“ Na to se z druhé strany ozvalo nejdříve těžké oddechnutí a potom teprve pokyn:
- „Ano, můžete vyrazit hned, jak nám sdělíte vaše volací znaky.“
- „Volací znaky? Ehm,“ pohlédl krátce na Caina a pokračoval, „Průzkumný letoun bude ‚Kovboj‘ a družstva budou modré a rudé, já budu velet tomu modrému. A jaký bude ten váš, pane?“
- „Dobrá, modrý veliteli. Kovboji, tady dostavník,“ konstatoval spolu s dalším vzdechnutím admirál, který očividně přistoupil na majorovu provokační hru, „máte povolení ke startu, potvrďte rozkaz!“
- „Tady… kovboj,“ pravil jmenovaný nadporučík s úšklebkem, „Potvrzuji rozkaz.“
- „Dostavník, konec!“
- „Kovboj, konec!“ Ukončil Caine spojení a začal konečně se startem, při němž se pomalinku vznesli, zamaskovali a pak skrz otevřená vrata hangáru B vyletěli vstříc malé zlaté tečce v povzdálí. Mezitím se major znovu otočil zpátky a zase s muži zopakoval celý postup tentokrát zahrnující hlavně úkoly modrého a rudého týmu.
Zjednodušeně to mělo probíhat tak, že rudý tým hned po proniknutí na palubu obsadí ve vší tichosti a opatrnosti strojovnu, prohlédne, jak to na palubě vypadá a pak, podle situace, buď pomůže s hledáním Jaffů modrému týmu, nebo je bude jistit, zatímco budou obsazovat můstek, aby tak převzali kontrolu nad lodí.
- O šest minut později…
Puddle Jumper -> Odpadní šachta, Ha’tak, Kdesi v Galaxii Mléčné dráhy
- „Štíty drží, pumpujeme tam kyslík, šéfe - majore!“ Konstatoval, jakoby už bylo všechno hotové, nadporučík a pohodlně se protáhl na své židli.
- „Dobrá. Rekordmane, vem si sebou ještě někoho na průzkum tunelu a připravte na místě všechno pro odpálení vnitřku těch vrat. Až to bude, houkni na mě, přijdu si to zkontrolovat!“
- „Jasně, šéfe!“ Pravil s nadšením jeden z těch starších střelců z majorova komanda, jemuž nemohlo být více než pětatřicet a vypadal ze všech kromě velitele asi nejstarší.
- „Hele,“ oslovil majora krátce na to s trochu nechápavým výrazem Caine, „Proč on vám může říkat ‚šéfe‘, a když to řeknu já, tak se na mě tváříte, jako kdybych právě oznámil, že jdu do kina s vaší dcerou?!“ Při tom pomyšlení se dotázaný zamračil a bez sebemenšího zapřemýšlení odvětil:
- „Dvě věci – zaprvé, není to pilot a zadruhé ví, co znamená zkratka ‚SERE‘… A rovnou vám napovím, že to nemá nic společnýho s tím, co vás napadlo jako první!“ Doplnil sám sebe ještě rychle major, když viděl, že se nadporučík příliš rychle nadechuje.
- „Ještě něco?!“ Pravil ještě velitel útočného komanda, ačkoliv vzápětí docela jistě zalitoval, že vůbec něco takového řekl:
- „Jo ještě něco, nevím, jestli to tady někde nezaznělo, ale napadlo mě, proč se tady furt opakuje to samý - jak, kdy, kdo a co má udělat a tak dále. Proč pořád ztrácíme čas s tím, co se bude dělat a radši to rovnou neuděláme, vždyť ti Jaffové tam možná teď právě umírají kvůli tomu, že my si tu válíme šunky!“
- „Heleďte, Caine, nemám čas vám tady dělat přednášku o tom, jak se vede nekonvenční druh válčení, ale že jste to vy, povím vám o něčem, co se prakticky od jednoho případu k druhému nemění a aspoň trochu vám to pomůže uspokojit vaši neukojitelnou touhu po poznání.“
- „A?“ Vyprskl na něho ihned nadporučík pln očekávání, že se taky něco nového dozví.
- „Všechno, co se může posrat, se posere!“
- „Co, to – to je všechno?!“ Vytřeštil na něho oči Caine, aniž by se nad tím zamyslel.
- „Jo, zkuste o tom popřemýšlet a možná zjistíte, že je to důvod proč většina akcí probíhá tak, že se 95% času věnuje na plánování akce, 4% na to, abyste se dostali na správné pozice a 1% na provedení samotné akce…“
- „Šéfe, tady Rekordman, my jsme připravený, jak jste na tom vy?“
- „Jo, už jdu,“ utrousil major do vysílačky a pak ukončil hovor s kovbojem, „Zkuste to nechat uležet a pak to možná pochopíte, konec přednášky!“ Pak se rychle otočil a během několika málo sekund v nulové gravitaci „doplaval“ až ke svým dvěma mužům, kteří mezitím připravili na velkých vratech, o rozměrech asi čtyři krát čtyři metry, obdélník jeden a půl krát půl metru z úzké provazovité trhaviny. Ta byla vybrána přesně pro tento účel, aby v mohutných vratech, o tloušťce přibližně deset centimetrů pevné slitiny naquadahu a něčeho velmi podobného oceli, vytvořila otvor, kterým pak oni bez problémů proniknou dovnitř.
Celý vtip pak spočívá v tom, že právě díky tomu se o nich nikdo nedozví, protože oni sice budou moci proniknout skrz dveře dovnitř, ale jejich okraje a potažmo vrata samotná se vlastně vůbec neotevřou a díky podpoře života z Jumperu se ani vlivem dekomprese nikdo nedozví o tom, že jsou tady. Jedině pokud by je někdo slyšel, ale to je vzhledem k odlehlosti těchto částí plavidla dosti nepravděpodobné.
Když se tam major dostal, podrobně si celý systém výbušniny prohlédl a pak se ještě pro jistotu dotázal:
- „Dali jste tam dvě rozbušky?“
- „Jasně, šéfe, přesně tak, jak jste nás to vždycky učil,“ pronesl se samolibým úsměvem Rekordman a aby to ještě umocnil, šťouchl do svého partnera vedle něj a řekl:
- „Vidíš, takhle se to dělá!“ Ten na to ale i dál nedůvěřivě koukal, aby se nakonec zeptal:
- „Ale proč dvě, to je plejtvání, ne?“ Na to si Rekordman s majorem věnovali krátký pohled, při němž ten výše postavený hodil hlavou k nechápavému, aby mu to jeho zkušenější muž vysvětlil.
- „Ty nevíš, jak jsme přišli o historicky první šanci zničit Orijskej křižník? Kamaráde, tak to se SG-1 dostala na jeden ochromenej křižník bez posádky a jako plán B dala C-4řku na bok energetickýho jádra. Jenže když pak šlo do tuhýho a oni to potřebovali odpálit a tím vzít sebou i celou loď, aby ji nedostali Oriji, selhala jim nálož a to nakonec skončilo tím, že vůdkyně Orijů vymazala celý posraný jaffský hlavní město i s nejmocnější zbraní ve vesmíru, díky kterej jsme dostali dokonce Replikátory. A to byli mimochodem ti týpci, co dostali Goa'uldy!“ Na tohle už mladík neměl, co namítnout a tak pokýval hlavou, že chápe.
Krátce nato se pak všichni tři přesunuli dolů do Jumperu z dosahu explozivního účinku výbušniny.
- „Všichni se připravte,“ upozorňoval ještě na poslední chvíli major, „Až to odpálím, modrý tým pod mým velením okamžitě zajistí nejbližší okolí a potom teprve dám pokyn rudému pod velením Rekordmana, aby se vydali ke strojovně. Hoorah?!“
- „Hoorah, yeah!“ Ozvalo se promíchaně vzhledem k tomu, že komando tvořili jak mariňáci, kterým bylo mířeno to první, tak i příslušníci SEAL, kteří měli na svědomí zase to druhé.
- „Odpaluji nálož!“ Zazněl nakonec hlas jejich velitele ve chvíli, kdy už měli všichni včetně něj natažené plynové masky a kryli si své uši. Pak už se ozval jen silný výbuch, který však byl daleko více slyšet u nich než na druhé stráně.
I tentokrát prosím o nějaký ten komentář a to hlavně i od těch, kteří už něco četli, ale ještě neměli odvahu či možnost se tu se svým názorem ukázat...
Korekci pro mě opět provedla DarkLive, za což ji skládám nekonečné ovace...
, typnul bych si, že tam budou přeci jen ty piráti, když slibuješ akci, že by po sobě stříleli s jaffama se mi moc nezdá, když jsou to teť ty spojenci. Jen tak dál a už aby tu byl další kousek 
)...