STAR GATE pre-Vates 01x16 První kontakt (30. 7. 2011)

Tak jsem měl zase jednou dobrý den a tak jsem využil čas a rozhodl jsem se psát.... tady to máte. Omluvte prosím pravopisné chyby, ale nesehnal jsem nikoho na korekci....
A teď už jenom, příjemné počtení...

[img][http://img171.imageshack.us/img171/4853/logott5.jpg]http://img171.imageshack.us/img171/4853/logott5.jpg[/img]
CONSERVATUM ENERGIUM

Astralum Galaxus, konstrukce Astralum Postum, přístaviště, Solaris, hangár
„Co to bylo?“
„Otanilský stíhač!“
„Jak nás tady k sakru mohli najít?“
„O tom nemáme nejmenší ponětí.“
„Budeme muset přesunout stanici!“
„Je to stanice! Nemůžeme ji jen tak přesunout!“
„Tak potom je zapotřebí, abychom shromáždili všechny lodě a připravily je k obraně Astralum Postum!“
„Proti lodím Otanilů nejsme připraveni se bránit! Když jich přiletí více než je nás, tak nebudeme mít sebemenší šanci!“
„Ledaže bychom zprovoznili zbraně Solaris.“
„To je přinejmenším nemožné!“
„Proč?“
„Protože její energetické jádro ještě není hotové“
„V tom případě musíte přijít na to jak získat a uchovat dostatečné množství energie.“
„Uchovat tolik energie za tak málo času je prakticky nemožné!“
„Nevíme kolik máme času!“
„A to je ten problém!“
„Prostě něco vymyslete! Jste génius, tak přemýšlejte! Až něco budete mít, tak mě kontaktujte, já jdu zatím ohlásit naši situaci.“

O dvě hodiny později
Astralum Galaxus, konstrukce Astralum Postum, přístaviště, Solaris, zasedací místnost
Zasedací místnost Solaris byla poměrně malá, jak by taky ne, když to byla válečná loď, měla tvar půlkruhu, stejně jako stůl v jejím středu a v čele místnosti byl stupínek se stolkem, kde seděl přednášející zasedání, což byl většinou kapitán, technicky vzato to byla normální zasedací místnost objevující se na většině lodí Antiků. Vládl zde hluk, jak se různí muži a ženy snažili mezi sebou domluvit a přehlučovali se jeden přes druhého. Jeden každý Antik v místnosti věděl, co se děje, ale nikdo z nich neměl ani potuchy, jak s tím jejich vůdce naloží.
Po nějaké době tohoto chaosu se otevřely dveře a vstoupil Trinis. Měl na sobě bílou kapitánskou tuniku s označením hodnosti, což bylo zvláštní, jelikož on nebyl ten typ, co si zakládal na vojenském protokolu. Prošel celou místností až k již zmíněnému stolku a spustil: „Jak jistě víte, před chvílí naši stanici objevily otanilské hlídky.“ Odmlčel se. „Jejich stíhač byl zničen, avšak nevíme, zda-li se jim povedlo poslat zprávu o naší poloze a vojenské připravenosti. Jedno je ale jisté. Dříve či později nás najdou. Po pečlivém rozvážení a konzultací s několika našimi vědci a zbraňovými experty, jsem se rozhodl, že zahájím okamžitou masovou výrobu energetických článků,známých jako C.E., obohacených o prvek, který jsme nedávno našli na nějaké planetě.“ Ukončil oznámení a porozhlédl se po místnosti. „Nějaké otázky?“ V tu chvíli se postavilo asi pět z přítomných na znamení toho, že chtějí promluvit. Předsedající pokývl na jednoho z nich a on začal klást svou otázku. Byla to pouze upřesňující otázka, na níž se chtěli zeptat všichni a to, jak chtějí vlastně do C.E. dostat energii. Odpověď byla snadná. C.E. se standardně používalo na lodích, které roznášely brány a dobíjely se jednoduchým manévrem, kdy loď prolétla vrchním obalem hvězdy. Toto byl stejný princip, ale díky rudě, kterou nalezni na planetě bylo mnohem snazší uchovat energie mnohem větší množství. Po pár dalších podobných otázkách Trinis zasedání ukončil a přešel do strojovny.

Astralum Galaxus, konstrukce Astralum Postum, přístaviště, Solaris, strojovna
Ve strojovně byl ruch, nejen z důvodu, že výstavba energetického jádra pro tak masivní loď byla náročná operace, ale navíc zde probíhala úprava prvního C.E. Nějak moc náročná práce to nebyla, ale spíš šlo o to, že nikdo neznal plný potenciál oné rudy, co do něj implantovali.
„Jak si vedete?“ tázal se napjatě Trinis, ale přitom se snažil zakrýt svou neuvěřitelnou zvědavost, jak by taky ne, když mu na ramenou leželo takové bedro, jakým válka může být a on byl TEN, který by ji musel vyhrát a nejnovější poznatky naznačovaly, že ji bude muset vyhrát, ne, že by snad Astralská flotila trpěla akutním nedostatkem stratégů a taktiků, to ne, ale on byl zvolen jako vůdce, ještě na Atlantis, byl to on koho povýšili na kontraadmirála, jež měl sjednotit několik flotil a uvést je do chodu za jedním cílem.
„Zatím to moc dobře nejde.“ Dostalo se mu odpovědi od jednoho z inženýrů
„Jakto?“
„Toto je už dvanácté M.C.P., které jsme zcela vybili,“ poukázal na vyhaslou, dobře známou, naoranžovělou schránku, která v sobě představovala jeden z nejsilnějších zdrojů energie, jaký kdy Antikové vynalezli „a stále to není dost! Docela by se nám hodila loď, která je uzpůsobená na dobíjení těchto článků.“ Tím samozřejmě myslel jakoukoliv loď vyslanou před stovkami let, aby rozmístily brány všude tam, kam se Antikové chtěli jednou podívat, naprosto ideální by byla ta, kterou lidstvo bude za milióny let znát jako Destiny.
„Na tom už se pracuje.“ Započal uklidňující řeč Kelen „Jedna z lodí v sobě tento systém zabudovaný má je na cestě k Astralum Postum a měla by tu být během pár hodin.“ Skončil, ale poté si opět uvědomil, že přeci jen chtěl něco dodat, a tak zase spustil: „A když už jsem u toho cestování Vesmírem,“ pozastavil se trochu. „Bylo by dobré aby na planetu zaletěl nějaký jumper a nabral trochu té rudy.“
Trinise to trochu zarazilo. Přeci jen nařídil masivní výrobu a oni tam chtějí jednu malou loď? Když se ptal proč jen jednu malou, tak se mu dostalo odpovědi takové, že té rudy není potřeba mnoho a nákladní prostor tohoto plavidla pojme dostatek materiálu na to, aby se z toho dalo vytvořit padesát takových C.E.
Malý moment ještě pozoroval, jak nový konzervátor energie do sebe doslova vycucává sílu M.C.P. a poté se rozhodl, že se proletí se svým přítelem Herpesem a když už v tom bude nabere tu rudu.

O chvíli později
Astralum Galaxus, konstrukce Astralum Postum, přístaviště, Solaris, hangár č.2
„O nic nejde, jen tam doletíme, aktivujeme těžební přístroje a poletíme domů. Na orbitě je brána, takže to nepotrvá dlouho. Já a Herpes budeme zpět nanejvýš za dvě hodiny… Dobře, tak si to vyřídíme až se vrátím. Zatím naschle.“ Takto dokončil Trinis svůj rozhovor s prozatímním kapitánem Solaris, komandérem Harelenem. Jakmile byl přenos ukončen zavřely se vrata jumpru, on vzlétl a pak už jen mizel v prázdnotě Vesmíru, jak vylétal z hangáru lodi. Po pár minutách letu se dostali k hvězdné bráně u Astralum Postum, zadali adresu na planetu s rudou.
Loď zasunula své motory a prolétla bránou. Na druhé straně červí díry se motory vysunuly, ale to jen z toho důvodu, aby mohly po chvíli zase zajet, až bude loď přistávat.
Herpes a Trinis připravili těžební zařízení na souřadnicích, které jim byli zadány a šli rozpravovat do vnitřku lodi.

Po zhruba dvaceti minutách byly těžební práce ukončeny a posádka jumpru uklidila stroje a vydala se na cestu zpět k domovu. Ovšem jakmile vylétla loď z atmosféry planety na senzorech se ukázaly tři kontakty.
„Tři otanislké stíhače přímo před námi!“ hlásil pohotově Herpes, ale to už o nich Trinis věděl a prováděl první úhybný manévr.
„Jak se sem k sakru dostali?“ rozzuřil se Trinis zrovna, když se uhýbal další salvě střel.

Nepřátelské stíhače se formovaly do trojúhelníku a zuřivě pálili po Astralanském průzkumném jumpru. Trinis dobře věděl, že takovou přesilu nikdy nezvládne, ale také dobře věděl, že když zadá bránu, tak ohrozí bezpečnost Astralum postum.
Jedna salva za druhou stíhala bezbrannou loď, která se mohla pouze snažit utéct. Hlavní nevýhodou bylo, že Otanilské lodě měli mnohem větší schopnost manévrovat, a proto bylo jediné místo, kde mohl trinis alespoň trochu zvýšit šance na únik. Atmosféra planety.
Loď začala prudce klesat k povrchu a její pronásledovatelé šli hned za ní, celý tento manévr doprovázela palba z nepřátelských děl, které vystřelovaly ony smrtící projektily, vůči nimž neměl jumper se svým trupem odolným proti energetickým zbraním žádnou šanci. Čím hlouběji v atmosféře se loď nacházela, tím více palba řídla, nejspíše proto, že měli piloti otanilských stíhačů více práce s tím, udržet loď v klidu. A to byla ta chvíle, kdy se Herpes rozhodl opětovat palbu. Z pozice pro ko-pilota se dostal k ovládání zbraní a zaměřil se na jeden z nepřátelských cílů. Pal! Z odpalovačů dronů vylétly tři zářivé střely a po chaotické dráze letěly ke svému cíli. Jedenu z nich se podařilo nepříteli sestřelit, ale další dva zasáhly cíl a zničili ho. To byl velký úspěch, ale stále měli na krku dvě lodě, jež už budou na takovýto zákrok připraveny.
„Vezmu si skafandr a vyskočím z lodi.“ Vyhrkl ze sebe najednou Trinis
„Cože?!“ nechápavě mu odvětil jediný spolupasažér na palubě „Jak tě to napadlo?“
„Ty poletíš s jumprem zpět do Vesmíru,“ vysvětloval. „Já potom vyskočím ven a ty všechno vypneš! Bude to vypadat, jako, že se snažím se jich zbavit! Jakmile budou pryč, všechno nahodíš a poletíš to nahlásit!“
„To neudělám!“ Tvrdě odporoval Herpes, už jen z toho důvodu, že Trinis byl nejdůležitější osobou ze všech Astralanů
„Musíš, jinak se odsud živí nedostaneme!“
„Nemůžu tě tady nechat. Jestli to uděláš, vrátím se pro tebe!“
„Zemřeš!“
„Lepší já než ty!“
„O to tě žádat nemůžu.“
„Ani nemusíš.“ Přesvědčoval Trinise „Já to udělám, jen mi slib, že to přežiješ!“
„Slíbit ti to nemůžu, ale budu se snažit!“ Uklidňoval ho.
Po chvilce debat a rozebírání plánu se rozhodlo, jak bude proveden. Trinis začal prudce stoupat, jak jen nejprudčeji to šlo. Jakmile byl dost vysoko, aby Herpa nestáhla gravitace planety zpět k sobě, zavřel přepážku uvnitř lodi a Herpes se oblékl do skafandru. Nějakou chvíli se Trinis ještě snažil uniknout, ale potom se ozvalo z komunikátoru: „Jsem připraven. Šťastnou cestu.“
„Tobě také příteli. A pokud bude možnost, vrať se!“ Loučil se Trinis se svým nejlepším přítelem. „Na Astře dva zanecháme jeden bojový jumper ukrytý poblíž brány, pokud se ti podaří se dostat pryč, tak se vrať k nám!“
„Rozumím!“ souhlasil „Otevírám zadní dveře!“
Jakmile se dveře otevřely Herpa okamžitě vytlačil unikající vzduch z lodi ven, přímo do vakua. Otanilské stíhače zareagovaly ihned. Plán vyšel. Jumper mizel setrvačností v dáli a lodě nepřátel se přibližovaly. Jakmile k němu doletěli na dostatečně malou vzdálenost, jedna z nich se k němu dostala horním trupem a ten se začal rozevírat. Vypadalo to jako nákladní prostor, či něco takového. Postupně se otvor otevíral víc a víc, až nakonec se začala loď přibližovat k němu. Bylo mu jasné, co ho čeká.
Temnota. Nic jiného v tom prostoru nebylo. Nic než temnota. Čím déle v otvoru byl, tím více ztrácel pojem o čase. Skafandr na sobě sice měl hodiny i další zařízení, ale místa zde bylo tak málo, že se k nim nemohl dostat, natož pak je aktivovat.
Asi po dvou hodinách, tedy podle Herpova odhadu, což nebylo nic extra přesného, se k němu začalo dostávat světlo. Otvor se otevíral. V první chvíli ho naprosto oslnilo, ale pak si jeho oči zvykli a on shlédl tu hrůzu, co se mu přihodila. Byl na nepřátelské lodi, ale teď nemluvím o stíhači, ale o Otanilonu. Válečné lodi Otanilů, její pravý název jim byl skryt, stejně tak jako název Otanilů, ale Antikové měli vždycky sklon k tomu věci pojmenovávat. Ani se nestihl zamyslet a už po něm sahaly něčí ruce. Nebyli Antické, nýbrž Otanilské, a tahaly ho ven z transportního prostoru. Dopadl na podlahu. Rána to byla pořádná, když uvážíme, že spadl ze dvou metrů. Chtěl se porozhlédnout, ale nešlo to, skafandr ho příliš omezoval a navíc se k němu hrnulo pět párů nohou. Někdo se k němu naklonil a sundal mu helmu. V tom se začalo ozývat něco co se podobalo řeči, avšak té on nerozuměl, i když se mermomocí snažil. Ve svém tápání po čemkoliv, co by mu připomnělo cokoliv, co zná zaslechl čtyři slova, Antik, Solaris, Astralum Postum. Chvíli na to se nad něj naklonila tvář nepodobná té antické, nahodila nějaký výraz, kterému však nerozuměl. Bytost, které obličej patřil do Herpa kopla a potom odešla.
V tu chvíli si Herpes pomyslel jediné ‚Tohle nepřežiju!‘

A korekci zase spáchal jakop. Díky.

Tak, jelikož sem si našel volnou chvíli, odvahu a múzu, tak jsem začal sepisovat další díl.... Tady máte menší spoiler

Toto je spoiler!!!:

Tento díl se bude odehrávat převážně na Otanilské lodi, kam se v minulém díle Herpes dostal. Ukážeme si, že Otanilové nejsou všichni stejní. A nakonec můžete očekávat dějový zvrat, který nás konečně dostane tam, kam jsem se chtěl celou dobu dostat a povídka začne být zase o něco zajímavější.

Tak jsem se k tomu konečně dostal a řeknu,že to teda bylo čtení na jeden dech(už jsem dlouho žádnou povídku nečet a toto mi zlepšilo náladu ) Moc se ti to zatím povedlo a věřím,že takhle budeš pokračovat i nadále

Kdo by mi věřil, kdybych řekl, že další díl naservíruji už zítra?

[Patas25]

No tak jsem během dneška přečetl všechny díly a musím říct, že je to povedené. Akorát mi první díly nějak moc podezřele připomínaly BSG. A jinak si neodpustím takové rýpnutí.

1. Když Astralané ví, že maskování je jim kničemu, proč jej nenahradí štítem? Dalo by jim to pár chvil navíc.

2. Jak vyskočil z jumperu, to bylo dobré. Ale pochybuji, že by nepřítel nechal fungující kus nepřátelské technologie jen tak poletovat vesmírem. Zvlášť když skoro nic o nich neví.

Ale jinak pokračuj ve psaní a doufám, že nebudou tak velké časové rozdíly jako si to dělával.

1. Astralané nahradili celou třídu lodí a to s tím štítem... no počkej si....

2. Jo, bylo to trochu přehnané, ale předpokládali, že spadne dolů na planetu... navíc Otanilské lodě nemají nic co by se podobalo vlečnému paprsku

Ale děkuju za kritiku... alespoň vím, že to někdo čte a v čem se mám zlepšit...

btw: připomíná Galacticu? Když ona je tak úžasná....

Je právě 21. 11 2009 23:49 zimního času a já jsem zase nedodržel slovo....
Jsem to ale nenapravitelnej....
No nic... užijte si další díl

[img][http://img171.imageshack.us/img171/4853/logott5.jpg]http://img171.imageshack.us/img171/4853/logott5.jpg[/img]
POD ROUŠKOU ZLA

Šedý strop. Jediné, co Herpes viděl a mohl vidět, byl šedý strop. Otanilové ho táhli nějakými chodbami už necelé tři minuty, ale jemu se cesta zdála nekonečná. Jak by také ne, vždyť byl zajatec na nepřátelské lodi, spoutaný k lůžku a na cestě neznámo kam. ‚Co po mě můžou chtít? Kam mě to vedou?‘ Tyto otázky se honily hlavou antickému muži, jež byl svázán v nepřátelské domovině.
Další dveře. Konečně byl nejspíš tam, kam se měl dostat. Moc toho neviděl, ale z toho co spatřil usoudil, že je v místnosti zhruba patnáct metrů čtverečních velké, a pravděpodobně se jedná o nějaký druh biologické laboratoře. Otanilové, jež ho tam dovedli, se obrátili k nějakému vědci a něco mu řekli v jejich jazyce. Neznělo to zrovna přívětivě, pokud pracovali s hlasem stejně jako Antický národ, pak ho ti dva neměli zrovna v lásce. Pak už jen slyšel, jak zaklapl magnetický zámek dveří a nastalo hrobové ticho. Jak moc ho Herpes nenáviděl. Nutilo ho přemýšlet nad věcmi, nad nimiž by se ani nepozastavil, kdyby se něco dělo. Do hlavy se mu vrývaly vzpomínky na všechny ty, které měl rád a které miloval. Zamýšlel se nad věcmi, jež měly nastat a na ztýraného Fixera.
Zrovna, když byl myšlenkami mimo místnost něco s ním cuklo. A hned věděl proč. Začal se vsouvat do nějakého druhu skenovacího zařízení. Neměl ani potuchy k čemu je, ale naštěstí nevypadalo nebezpečně. Bylo válcovitého tvaru a vyznačovalo se bílou barvou Neměl ani potuchy k čemu je, ale naštěstí nevypadalo nebezpečně. Bylo válcovitého tvaru a vyznačovalo se bílou barvou. Poté, co pohyb ustal, zapískal vysoký tón. Netrvalo to dlouho. Snad ani ne celou vteřinu, avšak zvuk to byl pronikavý.
Ticho! Další chvíle nuceného přemýšlení. Díky bohu netrvala dlouho, jelikož ji přerušilo otevření dveří a rozhovor dvou Otanilů. Herpovi se zdálo, jakoby to byly ty samé hlasy jako předtím. A opět to neznělo moc příjemně, až výhružně. Jako kdyby měli výměnu názorů. Dost ostrou výměnu názorů. Netušil o čem byla, ale měl pocit, že se týkala jeho. Neznal ani základy Otanilského jazyka, jenomže cosi uvnitř k němu promlouvalo a vnucovalo mu tento názor.
Otravný zvuk se ozval znovu a jako na povel se začal vysouvat ze zařízení ven.
„Vítejte na palubě Trifony!“ Řekl hlas a Herpovi se začaly uvolňovat ruce a nohy z pout na nosítkách.
„Vy ovládáte naši řeč?“ Vypravil ze sebe rychle, ale hned na to si uvědomil, že ho asi osoba, které byla otázka určená, nebude slyšet. Pohotově se proto kouknul na ukazatel stavu atmosféry. Byl zelený, což naznačovalo prostředí vhodné pro život. Chtěl si proto rychle sundat helmu, aby mohl s vědcem mluvit, ale jen co se jí dotknul mířila mu na obličej zbraň. Herpes rychle ztuhl a po náhlém vzpamatování se snažil naznačit, že když si helmu sundá bude se mu lépe dýchat a bude moci mluvit. Otanil na něj sice ze začátku jenom nechápavě zíral, ale nakonec přeci jen pochopil, co má jeho vězeň a zároveň předmět zkoumání na mysli a zbraň složil. Jen, co byla helma dole, Herpes zopakoval svou otázku.
„Dlouhý příběh, ale řekněme, že máme své zdroje.“ Dostalo se mu odpovědi
„Co tady dělám, proč jste mě zajali a co je tohle za místo?“ Chrlil ze sebe jednu otázku za druhou a neuvědomoval si, že nejspíš on bude ten, kdo bude muset odpovídat.
„Na někoho, kdo je zajatcem na nepřátelské lodi máte celkem dost odvahy nemyslíte?“
Herpes rychle zmlkl a stáhl se před svým vyšetřovatelem.
„Kdo jste?“
„Jmenuji se Herpes Trikoli, jsem důstojník Astralské flotily.“
„Jmenuji se Kelrem.“ Představil se. „Mám na vás pár otázek Herpesi.“
„Je to Herpe.“ Opravil ho.
„Omlouvám se, naše překladače nejsou úplně dokonalé. Tak tedy…“ a výslech začal. Herpes nevěděl proč, ale měl nutkání mu na všechno odpovídat. Většinou se otázky týkaly Antické fyziologie, Země, Atlantidy a vůbec vývoje Antiků, ale měl zvláštní pocit, že by odpověděl i na otázku týkající se taktické situace Astralanů.
Výslech netrval dlouho, něco kolem dvou hodin, což je na výslech opravdu krátká doba a navíc to ani nevypadalo, jak by mělo. Potom co se stalo Fixerovi si Herp představoval, že ho budou mučit, týrat a vůbec dělat naprosto všechno, aby z něj dostali, co jen budou chtít, ale takhle to nebylo. Jeho vyšetřovatel byl klidný, nijak agresivní a rozhodně na něj nekladl, ani fyzický, ani psychický nátlak. Dokonce mu nabídl i vodu, aby se měl čeho napít. Něco mu tady nesedělo. Možná to byla nějaká plynná látka ve vzduchu, možná že ho zdrogovali, to nevěděl. Co však věděl bylo, že něco není v pořádku.
„Poslední otázka,“ dostal ze sebe Otanil. „Co to je za zařízení? Ta, kterými se dostáváte na Otanilské planety.“
„To jsou hvězdné brány.“ Odpověděl mu slušně Herpes. „A pro připomínku, ty planety nejsou vaše, jsou těch národů a civilizací, které na nich žijí. Těch, které jste si zotročili a sobecky je využíváte, vy a ten váš národ.“ Dodal, už ne zas tolik zdvořile.
„Ne,“ osočil se z otrokářství obviněný. „Víte, takový národ.“ Odmlčel se. „Někdy je to velký pojem, nemyslíte? Všichni nejsme stejní. Vy si myslíte, že já se někdy jen tak zvednu a půjdu si utýrat pár Letrioňanů k smrti? Mýlíte se!“
„Mýlím se?“
„Ve skutečnosti jenom hrstka z nás jsou otrokáři, naneštěstí se vyskytují převážně na vysokých postech ve vojenské síle, ale NE, všichni takoví nejsme.“
„Tak proč na nás útočíte, kdekoliv se objevíme?“ dožadoval se objasnění Herpes.
„ Jak jsem říkal, většina vysokých vojenských vůdců jsou otrokáři. A na první planetě, kde jsme vás zaznamenali jste zabili jednoho z našich, jak vy byste řekli geus dax, a admiralita z toho nebyla zrovna nejšťastnější. Proto se rozhodla, že veškerou vaši aktivitu se bude snažit potlačit. Zprvu se to dařilo, dokonce se i dozvěděli něco o těch vašich Bránách, ale né moc. A navíc jsme za to zaplatili strašlivou cenu!“
„Jo!“ Souhlasil Herpes tvrdě. „Jednoho z mých přátel jste museli týrat!“
„Ale né já!“ Bránil se „To bylo na zcela jiné lodi, né-li na nějaké planetě. Kdyby bylo po mém, tak by se ho ani nedotkly, ale na mě to bohužel není.“
„Počkat,“ přerušil ho rychle. „Když otrokářství zavádí jenom vaše armáda, tak proč s tím neudělají něco civilisté.“
„To je ten problém, civilisté se snaží s tím něco dělat, už staletí, ale nikdo je neposlouchá a kterákoliv demonstrace, či útok vždy skončí neúspěchem.“ Na chvíli se odmlčel a potom se podíval na Herpa. „Vlastně jsme doufali, že vy byste s tím mohli něco udělat.“
„My?“
„Ano vy! Ti co nesympatizují s otrokářstvím zjistili, co jste provedli s válečnou lodí. Mohli byste to zkusit.“
„My jsme mírumilovný národ. Válku nechceme, navíc jsme se právě z jedné vykopali.“
„Takže raději necháte miliardy životů pod rukama jejich zneuživatelů?“
„Ani nevíme, kde bychom měli začít.“
„Začínat nemusíte.“
„Cože?“ Vykřikl Herpes, když tohle uslyšel.
„Válečná flotila padesát šest se chystá zaútočit na vaši vesmírnou stanici. Na tu, kde jste nedávno sestřelili náš průzkumný stíhač.“
„Kdy?“
„Během příštích sto osmdesáti vašich hodin.“
„Proč mi tohle vůbec říkáte? Stejně se nedostanu odsud pryč!“ Rozčiloval se Herpes, protože se mu v jeho hlavě začala ozývat ta strašná beznaděj.
„V tom se právě mýlíte!“
…

Bílá světla v horních rozích chodby změnila svou barvu na modrou a z lodního intercomu se ozvala hlasitá siréna.
„Pozor celé posádce. Zajatec unikl, opakuji zajatec unikl. Zahajte neprodleně kód třicet sedm!“ Tak znělo hlášení. Herpes byl rád, že mu Kelrem poskytl přenosný překladač, protože bez něj, by se asi jenom těžko dozvěděl, co to dostává posádka lodi za pokyny. I když mu kód třicet sedm nic neříkal, tak si alespoň dokázal představit, že to má co dočinění s ním.
Po chvilce běhu narazil na dveře, chvíli se u nich zastavil, aby si odpočinul. Od svého Kelrema věděl o zablokovaných dveřích. Naštěstí od něj získal i kód k jejich otevření. Přejel rukou nad ovládání a naťukal kombinaci znaků, přesně tak jak mu bylo nařízeno. Dveře se otevřely, hned po pár metrech se dostal na rozcestí. Rozhlédl se a po krátkém přemýšlení a pátráni v paměti se rozhodl vydat se vpravo. Následovala dlouhá rovná chodba. Z obou stran lemovaná dveřmi. Ani se nenadál a jedny z nich se otevřely. Vyšli z nich dva Otanilové. Jakmile je Herpes spatřil okamžitě zalezl do jiných dveří, neblokovaných, dveří a zahájil palbu ze zbraně, kterou také obdržel od Kelrema. Nedržela se nejlépe, ale přeci si nebude stěžovat. Otanilové měli jinak uspořádanou dlaň, takže jejich držení bylo také jiné, a naneštěstí pro antika dosti nepříjemné. Oproti Herpově předpokladům ze zbraně nevylétávaly projektily, ale jakési energetické výboje, né nepodobné výstřelu z goau‘ldské tyčové zbraně, s pár rozdíly, nebyly tak velké a měly spíše modrobílou barvu a hlavně jejich výstřely byli poněkud ničivější, než ty ze zbraně goau’ldů.
První rána skolila jednoho z otanilů, avšak druhý výstřel se s takovým úspěchem již nesetkal. Sice těsně, ale minul svůj cíl. Následovala palba nepřítele. Tři rychle za sebou jdoucí výboje. Naštěstí všechny minuly, ale tomu poslednímu chyběl už opravdu jenom kousek. Avšak hned potom, co ustala palba, Herpes vyskočil ze svého úkrytu a začal pálit, co to šlo. Prvních pár sekund to vypadalo, že se netrefí, ale asi dvacátý výstřel se střetl se svým cílem. Jen co si uvědomil, že je hrozba eliminována, vyběhl a dál pokračoval v cestě.
Žádní další nepřátelé se neobjevili a cesta k hangáru byla volná. Pokud mu jeho osvoboditel nelhal, tak v doku by se měla nacházet šedá loď s fialovým pruhem, která v sobě měla nastaveného autopilota na planetu, kolem které loď obíhala, a místo přistání by mělo být přímo před bránou.
Dveře hangáru byly čím dál tím blíž. Herpes běžel, co mu nohy stačili. Jen co se k nim dostal, přešel k ovládání hangárových vrat a zadal kód. Dveře se začaly otevírat a Jerpovi se rozbušilo srdce. Věděl, že jestli tam ta loď nebude, tak je to jeho definitivní konec. Otanilské hlídky se brzy dozvědí, kde je a to bude jeho konec. Jakmile byl vchod do hangáru volný začal se rozhlížet. A byla tam. Stála přímo uprostřed před hangárovými vraty. Byla podobná té, která ho přivezla sem, ale byla o hodně větší, skoro dvakrát tak velká jako jumper. Dost možná šlo o nákladní loď, ale nad jejím účelem moc nepřemýšlel, jediný úkol, který pro ní měl byl dostat ho na planetu,o možná nejblíže k bráně. Rozběhl se přímo k ní a nasedl. Kabina byla dost prostorná, ale její ovládání bylo i přes to zmáčknuté na relativně malý prostor.
Přesně podle Kelremových instrukcí Herpes zapnul hlavní ovládací panel a hledal jedno jediné tlačítko. Měl na něm být symbol, dost podobný truhle, nebo nějaké menší skříňce. V jazyce Otanilů to prý znamenalo autopilot. Bylo podsvícené zeleně, takže hledat ho ne černém panelu nebyl zrovna nejtěžší úděl. Jakmile ho stiskl loď sebou trhla a hangárová vrata se začaly otevírat. Loď jimi proletěla a ocitla se před dalšími. Očividně to byl jakýsi druh přechodové komory. Hned, co se vrata zavřely, začaly se otvírat ty druhé. Loď vylétla ven a zamířila směrem k planetě.
Cesta k planetě byla poměrně klidná. Otanilové nestihly vyslat žádnou stíhačku, do doby, dokud se nedostal do atmosféry, takže Herpes měl dostatek času na získání pořádného náskoku. Ale to ještě nebyla výhra, jelikož se jeho dopravní prostředek nevešel do brány, věděl, že bude muset vylézt a projít skrz bránu pěšky, aby místo toho použil přenosné DHD a proletěl s lodí. Povrch planety se bez přestání přibližoval , ale Herpovo zadávací zařízení stále neregistrovalo žádnou bránu v dosahu. ‚Ať mě dovede k bráně, ať mě dovede k bráně.‘ opakoval si bez přestání v hlavě. Povrch byl čím dál blíž, když najednou něco zapípalo. Byl to signál, že v dosahu je nějaká brána. Herp ihned vzal do ruky DHD a v seznamu bran hledal Astru dva. Planetu na níž se měl nacházet záchranný jumper. Výhodou bylo alfanumerické uspořádání bran, takže hledaná planeta byla hned druhá. Jen co stiskl tlačítko s pokynem k započetí zadávání, brána vykonala svou povinnost. Asi dvanáct vteřin poté Herpes konečně zjistil, kde se brána nachází. Byla nedaleko od něj, asi kilometr a tak se právě chystala loď přistát.
Hned, co plavidlo dosedlo na povrch planety, si jeho jediný pasažér nasadil helmu a otevřel dveře. K bráně mu chybělo necelých padesát metrů, ale skafandr nebyl nejlehčí a terén jakbysmet. Na půl cesty k bráně se začal krajinou šířit hlasitý hučivý zvuk. Byl to hluk otanilských podsvětelných motorů, které mířili směrem k aktivované bráně.
Hned, co se Herpes objevil na druhé straně červí díry,.chňapl po svém ovladači a přikázal bráně se deaktivovat. Bohužel, než do stihl udělat proletěla jedna nepřátelská stíhačka skrz. Bylo jasné, že Otanilové jenom těžko věděli, co se s nimi po průchodu bránou stane a tak první co pilot nepřátelského plavidla udělal bylo to, že se vyhnul lodi stojící před ním. Byl to bojový jumper. Herpes se ze všech sil rozběhl přímo k němu, ale když se k němu víc přiblížil odrazil ho štít. Nepochybně ho tam nainstaloval nějaký technik ze Solaris, či Astralum Postum, aby se nikdo nemohl jumpru zmocnit, ale naštěstí Herpes věděl, jak ho deaktivovat.
Jakmile zrušil obranné pole, vlezl Herpes dovnitř a na zadávacím panelu zadal rychle adresu k Astralum Postum. Hned, co ustal nestabilní vír, vletěl jumper dovnitř. Po překročení na druhou stranu se obrátil směrem k bráně a začal do ní pálit jeden dron za druhým. Díky tomu, že to byl bojový jumper bylo dronů dost. Jen co otanilská loď vyletěla ven střetla se hned s několika drony a byla zničena.
Herpes chvíli seděl na křesle pilota a zhluboka dýchal. Byl doma. Před pár hodinami si myslel, že se sem nikdy nevrátí. Myslel si, že teď už bude mrtví, ale ne. Byl živý a nesl domů zprávy. Avšak né radostné. Byly to předzvěsti války.

pokračování příště…

Za korekci děkuji jakopovi...

[Patas25]

Teda paráda přečetl jsem to jedním dechem a říkám.. Hoď sem safra další!!

zase super díleček,už se těším na další

Tak lidi... chtěl sem to mít do Mikuláše, ale nakonec se ukázalo že u nás na gymplu se na to pořád hraje a letos převzala štafetu naše třída, takže sem měl trochu hoňky, ale teď budeme mít chřipkový prázdniny... začíná se nám ozývat chrochtání... tak budu mít čas a můžete další díl očekávat během příštího týdne.... a MOŽNÁ, ale nic neslibuji už o víkendu...

Omlouvám se za zpoždění, ale nějak jsem si neuvědomil, že bude Chanuka, ale tu už máme za sebou a já si řek, že Vám ten díl přihraji o Vánocích...

Takže.... Veselé Vánoce Všem a přeji příjemné počtení....

[img][http://img171.imageshack.us/img171/4853/logott5.jpg]http://img171.imageshack.us/img171/4853/logott5.jpg[/img]

V minulých dílech
„Nejsem si jist jestli mi rozumíte, ale přicházíme v míru.“ Pokračoval a dělal při tom gesta tak, aby mu bylo alespoň trochu rozumět. V tom ze stínů vyšlo několik bytostí s hnědou pletí, vysokou hlavou, dlouhými končetinami v honosném zeleném hábitu. Při svém příchodu hovořili něco ve své řeči, ale jedno slovo už bylo Astralanům známé. To slovo znělo Otanil.
„Aha. Už chápu.“ Řekl Pinor „Vy …“ ukázal na bytost „…Otanil. A my…“přejel rukama směrem k sobě „…Astralan.“
Otanil zřejmě nestál o rozhovor a prošel kolem Pinora jakoby tam vůbec nebyl.
…

„Střílejí po nás!“ Kolem jumpru začaly létal nějaké projektily a sem tam nějaký zasáhl i jumper.
„Střílejí projektily.“
„Projektily?“ Ptal se Pinor
…

„Střely jsou zneškodňovány těsně před cílem pane!“ Nechápal Usnar
„Jak je to možné?“ Ptal se Herpes
„Senzory zaznamenávají výbušné střely pár metrů před povrchem lodě.“
„Pevný štít. SAKRA.“ Zařval nahlas první důstojník
…

„Energetický dron.“ Pronesl slavnostně.
„Vysvětlete!“ Rozkázal Trinis.
„Energetický dron je nová forma dronu, tak jak ho známe. Vytvořili jsme jádro, které je schopné pohybovat se všemi směry, a dokonce i okamžitě obrátit o sto osmdesát stupňů,“ vysvětloval vědec „Kolem tohoto jádra se vytvoří jakýsi energetický obal, který má mnohem průraznější účinky, než normální dron. Výhodou této technologie je snadná úschova dronů a jejich rychlé vyrábění, nevýhodou však je jejich energetická náročnost.“
…

„Válečná flotila padesát šest se chystá zaútočit na vaši vesmírnou stanici. Na tu, kde jste nedávno sestřelili náš průzkumný stíhač.“
„Kdy?“
„Během příštích sto osmdesáti vašich hodin.“
…

Byl doma. Před pár hodinami si myslel, že se sem nikdy nevrátí. Myslel si, že teď už bude mrtví, ale ne. Byl živý a nesl domů zprávy. Avšak né radostné. Byly to předzvěsti války.
…

VÁLEČNÝ AKT

Na můstku Vecatia byl neobvyklý hluk, důvodem se stala neplánovaná aktivace brány. Hlášení na všech palubách lodi a ve všech místnostech nabádalo k okamžitému přesunutí každého člena posádky na jeho stanoviště. Klasický postup prováděný, při podobných událostech.
„Odkud?“ Ozvalo se z úst osoby sedící v kapitánském křesle.
„Zatím nevíme pane, ale nemáme nikoho venku.“ Přilétla hned odpověď od senzorové konzole.
„Je možné, že by to byl Herpes?“
„Momentálně nejsme schopni vyloučit jakýkoliv faktor.“
V tu chvíli dorazil na můstek Trinis a začal se rozhlížet po můstku. První místo, kam jeho zraky zabloudily byla oblast, kde se soustřeďovaly sledovací systémy. Pohlédl na senzorový hologram, na němž byla zaostřena brána a její okolí.
„Přijímáme nějaké vysílání z druhé strany?“ Otázal se rychle
„Nic pane!“
„Okamžitě tam pošlete hlídku!“
„Už je na cestě.“ Uklidňoval Trina jeho první důstojník.
…

„Tady je jumper tři pět osm čtyři dva, máme vizuální kontakt s bránou, zatím nic neprošlo skrz.“
V kabině jumpru nikdo ani nedutal. Všem bylo jasné, že jestli se z červí díry vynoří otanilská loď, tak všechno, co zde vybudovali budou moci zase zničit. A to bylo něco, co nikdo nechtěl. Znovu všechno stěhovat. Už se jim to tady stalo s Solar cevetes a likvidovat Astralum postum…

Po pár vteřinách, po navázání vizuální kontaktu vyletěl z brány jumper.
„Tady jumper tři pět osm čtyři dva, z brány právě vyletěl jumper.“ Hlásil pilot hlídkového plavidla.
„Tady Vecatius, snažte se navázat komunikaci s jumprem, pokud nebude odpovídat na Vaše volání odpovězte na to výstražnou palbou a odváděcím manévrem!“
„Tady jumper tři pět osm čtyři dva, rozumím!“
Jen co hlášení doznělo loď, co vylétla z brány se otočila a začala do ní pálit drony, jeden za druhým
„Tady jumper tři pět osm čtyři dva, neidentifikovaný jumper začal pálit do horizontu, potřebuji pokyny!“
…

Herpes se pohodlně posadil do křesla, dal ruce za hlavu a oddychl si. Konečně měl chvíli klidu. Moment, který přinášel uspokojení a blaho z nicnedělání. Bohužel pro něj, tato slast neměla trvat dlouho, protože jen, co si stačil uvědomit, že je konec, už pípal komunikátor a hlas v něm žádal o identifikaci.
„Tady kapitán Herpes Trikoli, vesmírná loď Demecuteor, ověřovací kód bitu jedna ulfu hlasového vzoru Trikoli, zadržte palbu!“
Chvíli bylo ticho, jelikož si hlídka musela ověřit kód a ostatní detaily, avšak po chvíli komunikátor opět oživl: „Tady jumper tři pět osm čtyři dva, vítáme Vás zpátky, prosím, následujte nás.“
Díky neurálnímu ovládání jumpru lodi nemusel Herp sice zvedat ruku ani mačkat žádná tlačítka, ale i přes to se musel na let soustředit, což si odporovalo s jeho touhou si odpočinout. Nejhorší na tom všem bylo, že se jeho přání jen tak nesplní, a to kvůli nutnosti napsat hlášení a hlavně, oznámit chystající se invazi na Astralum Postum. To byla ta věc, jež mu neustále běhala hlavou. Síly Otanilské armády se odhodlaly zaútočit na domov tisíců Astralanů. Sto osmdesát hodin a odpočet neúprosně běžel. Během šesti standardních dní musí připravit flotilu na obranu svého domova. Domova o kterém doufali, že se jejich nepřátelé nikdy nedoví. Doteď nikdo nechápal, jak se o Astralum Postum vlastně Otanilové dozvěděli. Od Fixera to vědět nemohli a nikoho jiného nezajali. Jeden by řekl že musí mít v Astralské flotile špeha…

Herpovo přemítání přerušilo další uši rvoucí pípání komunikátoru.
„Tady Solaris, prosím připravte se na přiblížení a přistaňte v hangáru dva. Bude na Vás čekat eskorta, která Vás odvede do zasedací místnosti, pro předběžné hlášení.“
„Rozumím Solaris,“ potvrdil vstřícně a pokračoval „rád bych si zažádal i přítomnost Trinise, je to velmi důležité“
„Tady Solaris, vyřídíme Vaši žádost. Solaris konec!“ Po doznění těchto slov komunikátor utichl. A Herpes měl opět chvíli na přemýšlení a menší relaxaci. Ovšem jeho myšleny byly stále u chystané invaze. Neustále si vyčítal, že ho nenapadlo se zeptat kolik lodí se chystá zaútočit, jakou taktiku využívají jejich kapitánové nejčastěji a odkud by alespoň mohli zaútočit.
…

„Vítejte na Solaris.“ Řekl přívětivě Harelen směrem k Herpovi.
„Děkuji Vám, ale nemáme moc času na zdvořilosti.“ Naléhal Herpes. „Kudy do zasedací místnosti?“
„Pojďte za mnou!“ Naznačil rukou cestu Harelen „Mohu se zeptat, proč ten spěch?“
„Raději bych to řekl vše najednou, jak je to daleko do zasedačky?“
„Chvilku, můžeme použít transportéry, jestli chcete.“
„Spěcháme, takže ano!“ Reagoval rychle Herp, normálně by nespěchal, ale toto byla výjimečná situace.

Chodby na Solaris byly poměrně široké, v některých oblastech až deset metrů, to aby bylo možné přesunout danou oblastí, co nejvíce vojáků v co nejkratší časový úsek. Takto byly řešené chodby u hangárů a velících center. U kajut posádky, které se nacházeli poblíž pláště lodi, kvůli tomu, že veškeré prostory uvnitř zabíraly důležitější prostory, jako například můstek, velící středisko, strojovna a podobně, byly koridory poměrně užší, kolem dvou a půl metru.

Když Herpes s Harelenem dorazili k transportéru, Harelen přiložil prst k oranžovému bodu na displeji a hned poté se dveře znovu otevřely. Transportér je přenesl a oba niní stáli hledíce na stůl v zasedací místnosti. Herpes ukázal kapitánu lodi, tedy Harelenovi, aby šel, byla to společenská zvyklost, že kapitán měl na své lodi vždy přednost, i kdyby ten druhý byl třeba nejvyšší představitel celého Antického národa, na lodi byl Kapitán tím nejvyšším. Jen co vstoupili, všichni v místnosti se postavili, na znamení pozdravu a Trinis jim ukázal místa. Vypadal docela nervózně, což u něj nebylo zvykem, jelikož si vždy snažil zachovat si klidnou hlavu, ale dnes ho něco znervózňovalo.
„Zdravím Herpe,“ začal Trinis. „Rád vidím, že jsi v pořádku.“
„Díky, ale na tohle nemáme čas.“naléhal Herpes
„Co tolik spěchá?“ připojil se do hovoru velitel jedné z lodí třídy aurora Kirlen
„Během mého zajetí na Otanilské lodi jsem zjistil několik novinek.“
„Jakých novinek?“
„Ta první je, že né všichni Otanilové jsou stejní, ti se kterými jsme se doposud setkali jsou příslušníci ozbrojených sil, které hýbou s celou tou věcí kolem otrokaření. Jeden z těch na lodi mi řekl, že Otanilští civilisté nejsou zrovna dvakrát spokojení s tím, co se děje. Dokonce existují odporová hnutí, která se snaží proti otrokaření bojovat, ale jejich zdroje jsou dosti omezené.“
„Chcete říct, že oni nás žádají o pomoc?“ Tázal se Hermes, který právě vešel do místnosti.
„Zdravím Herme, co potřebujete?“ odvedl rozhovor směrem k nově příchozímu Trinis.
„To počká,“ odbyl ho. „Ta záležitost s Otanily, bude jistě důležitější.“
„Děkuji,“ přitakal Herpes a pokračovat v tom, co chtěl říct, než byl přerušen. „Ano, žádají nás o pomoc.“
„Doufám, že si uvědomujete, že si nemůžeme dovolit vyprovokovat ozbrojený konflikt s Otanily.“ Upozorňoval Hermes.
„Já si to velice dobře uvědomuji, ale nemáme jinou možnost,“ odmlčel se. „Otanilská válečná flotila se totiž chystá zaútočit na Astralum Postum.“
Po těchto slovech zasedací místnost ovládlo hrobové ticho. Myšlenka Otanilského útoku byla nemyslitelná. Všichni věděli, že i Vecatius, nejlepší válečná loď astralské flotily, se jen tak tak může měřit s otanilskou lodí. Nemluvě o nepřipravenosti Astralské flotily.
„Kdy to má podle Vás být?“ Otázal se Trinis
„Během sto osmdesáti hodin.“ Odpověděl bleskově Herpes.
„Pokud Vám do toho můžu skočit,“ ozval se Hermes „Tak pokud mi dáte dostatečné zdroje, budu schopen zprovoznit zbraně na Solaris.“
„Jaké zdroje?“
„Potřeboval bych spoustu inženýrů a techniků,“ oznamoval. „A samozřejmě také spousty stavebních strojů. Sice nebudeme mít motory, ale alespoň bychom mohli střílet.“
„Máte je mít!“ Potvrdil Harelen
„Kolik máme k dispozici lodí?“ Tázal se Trinis.
„Patnáct bojových lodí, a tři aurory se zásobou dronů.“ Oznámil taktický důstojník Solaris. „Není to zrovna největší flotila, ale na uhlídání stanice by to mělo stačit, pokud nebudeme moc přečísleni.“
„S tím právě nemůžeme počítat,“ přerušil ho Herpes. „Oni to myslí vážně. Nepošlou sem patnáct lodí, divil bych se, kdyby jich poslali méně než sto. Otanilové nejsou hloupí. Nejsou to Wraithi. Musíme mít něco v záloze.“
„Co minová pole?“ Nadhodil Tunise, velitel bojového křižníku Trevor.
„Minová pole?“ ozvalo se v jednu chvíli od mnoha Antiků v místnosti.
„Silné nálože s vlastními senzory, jakmile se k nim nepřítel dostatečně přiblíží vydají se k němu a explodují. Pár lodí by to mohlo zničit.“
„Nic takového nemáme.“ Vyvracel nápad Trinis
„To ne, ale máme spousty výrobních lodí, které jsou schopny něco takového vytvořit. Během těch pár dní jich neuděláme moc, ale přeci jen by se něco dalo vyrobit a rozmístit.“
„Dobrá, pošlete zprávu na výrobní lodě,“ rozkázal Trinis. „Ať začnou s výrobou, návrhy a všechno ostatní ať si proberou s Vámi, či s někým koho tím pověříte. Chci mapu to vašeho minového pole alespoň deset hodin před pravděpodobným zahájením útoku. Všichni kapitáni jděte na své lodě, pomocí holografického přenosu chci s Vámi, Vašimi prvními a taktickými důstojníky probrat taktickou situaci ve flotile a naši plánovanou strategii. Herme, Vy si vezměte kolik personálu budete potřebovat, zbraně na Solaris jsou teď Vaší prioritou. Rozchod!“
…

Kolem Astralum Postum bylo rušno. Všechny civilní lodě, které se u ní za normálních podmínek motaly byly nyní ty tam, avšak letky hlídkujících bojových jumprů vybavených energetickými drony, bojové stíhače, a válečné lodě, připravující se k boji absenci civilů zcela vynahrazovali. Zkoušky zbraňových systémů na Solaris byly v plném proudu. Trevor, Uchullus a Omonfistus rozmisťoval miny. Lodě třídy aurora, hlídkovaly za hranicemi minového pole a na ostatních lodích se dolaďoval bojový plán.

„Pane!“ Hlásil jeden z důstojníků na můstku Vecatia. „Vyšlo to!“
„A jste si jistý?“ Odvětil mu hned Trinis.
„Ano, zaznamenávám otevírání těch oken směr dva, tři, šest, na osm, čtyři, devět, na tři, jedna, devět.“

Nedaleko Astralum Postum se rozzářila spousta jakýchsi oken, ne nepodobných těm hyperprostorovým, s tím rozdílem, že tyto zářili více barvami a byly to kruhy. Jeden každý z nich měl průměr bez mála pět set metrů a bylo jich rozhodně více než sto. Chvíli si jen tak stály v prostoru, ale po asi dvou minutách se začalo něco dít. Začaly jakoby pulzovat, zvětšovat se a zmenšovat. Pak se z nich začaly vynořovat Otanilské lodě. Spousty lodí různých tříd. Od letadlových lodí, přes bojové křižníky, až po těžké válečné lodě. Všechny tyto kolosy mířily stejným směrem…

„Takže to začalo.“ Povzdechl si Trinis a zahleděl se na senzorovou konzoli, blikal na ní nápis, jež udával, že se objevilo 128 nových kontaktů. Nebyly to těžké počty. Byli přečísleni, zhruba sedm na jednoho. Ale vzdát se nemohli. Přeci jen, pořád bylo mezi nimi minové pole, které by mohlo zastavit pár lodí. Ale bude to dost? Tahle otázka se teď Trinovi, a spoustě dalších kapitánů, honila hlavou. Trinis ještě chvíli hleděl na senzory a poté jediná věc, kterou řekl jako odpověď svému kontrolorovi byla: „Bojová pohotovost!“

Korekce byla provedená jakopem, děkuji ti...

komentáře pls...

super a je to tady,válka astralanů a Otanilů,parádní díl už se těším na další díleček

Už se nemůžu dočkat pokračování!

Dočkáš se... jenom se teď nemůžu dostat z jedný patový situace...

Přečetl jsem si teď všech 11 dílů a moc se mi tato povídka libí.

Je to něco nového a velmi zajímavé a už se nemohu dočkat dalších dílů.