Invaze - 44. část - závěr 1. dílu

[Patas25]

Kdo ví co sním je... třeba se strachy podělal a ti orkové se kvůli smradu k němu ani nepřiblížili xDDD A nebo chtěli nechat někoho kdo by vyřídil jak sou ti borci nepřemožitelný.

Invaze – 16. díl

Zahalený mávnul rukou a tisícihlavá orkská jednotka se rozestupovala, padající v pokleku. První řada zelených se neodvážila ani pohlédnout jednomu ze svých pánů do očí. Oděn v černém hávu, nijak nevlajícím v prudkém vichru, posla blížící se bouře.
Major odložil zbraň do džípu, a šel mu naproti. Chtěl odpovědi, a věděl přesně, jak je dostane. Velké bytosti byly ovládány přímo, a ty zelené (budiž, „orkové“) z něj cítily strach. Stačilo na to jen pomyslet.
Když si v polospánku vybavil, co se ráno na polích stalo, zdálo se to celé až směšně evidentní. Celá ta teorie výzkumného oddělení, rozmáznutá ve zbylých médiích…vysvětlení všeho, co se stalo. Něco, co jsme donedávna mysleli vážně jen ve fantasy literatuře a v pohádkách pro děti.
Magie.
Logické vysvětlení všeho. Mágové nás zbavili technologických výhod a použili vše, aby nás oslabili. Zbytek měli zařídit jimi ovládaní primitivové.
Četl mysl několika z nich, když umírali. Nedokonale, ale…nedělají to dobrovolně. Oni, Zahalení, jsou jejich páni.
„Máš tu drzost poroučet mým otrokům, ty smrtelnická chátro?“ uslyšel hlas ve své mysli. Zahalený se zastavil, a vzdor Gebauerovým představám neměl žádnou hůl ani artefakt, jen se zdál…prázdnou černou látkou. Jakoby to nebyla osoba.

Pochopitelně, nemohl Degrellovi říct, kam ani proč jede. A co by s ním provedli, pokud by to nahlásil? V tom lepším případě by skončil jako křeček v akváriu. Nemohl rozeznat jediný čarodějův rys, neboť žádný neměl. On dokonce snad neměl ani tvář. Tak dobře. Zkusí hrát jeho hru. Poodešel pár kroků, a podíval se zhruba tam, kde by čekal tvář.
„Ano.“ odpověděl mu, a aniž si to sám uvědomoval, začali svým pohybem opisovat kruh.
„Jsi statečný, člověče. Náš vládce se tobě, i tobě podobným bohatě odmění, o tom nepochybuj. Pokud však hodláš vésti marnou válku, váš druh bude vymazán z povrchu.“
Telepatický dialog nabýval na intenzitě.
„Pokud je to pravda, proč jste to ještě neudělali? Ne, já si myslím, že toho spíš nejste schopni. Od té doby, co jste tu, se zmůžete leda na pár blesků a trochu smradlavý mlhy.“
Zahalený sepjal ruce, a na Gebauera letělo deset rozžhavených mečů. Silně mávnul pravačkou, jakoby odháněl hejno hmyzu, a podlomila se mu kolena. Jakoby ho koplo probíjející trafo.
„Nedokážeš zastavit ani mě, lidská chátro.“
Obrovskou vlnou nenávisti a vzteku téměř neviděl. Instinktivně natáhl dlaň, a tou projela příjemná vlna energie, co se proměnila v řetězový blesk. Zahalený jí odrazil, zato zabila tucet nábožně prihlížejících Orků.

Kód: Vybrat vše

Souboj : http://www.youtube.com/watch?v=8jac46d_M5w

Major vypadal dokonale překvapený. Jestli byl někdo, kdo něco takového nečekal, tak on. Nemůže to přeci být tak…triviálně jednoduché.
Začal mnout prsty a představil si pochodeň. V rukou držel zvětšující se ohnivou kouli. Zasmál se. Začalo se mu to zamlouvat. Neví proč ani jak, ale rozhodně je to návykové.
Vyhnul se příletu modrého paprsku, který odstřelil pěkný kus kopce, přibližně padesát metrů za ním. Tlaková vlna ho srazila do trávy.
Skočil, a vyhnul se proudu rudého ohňe od zkušenějšího mága. Měl toho právě tak dost. Opovážlivý človíček. Mělo ho to napadnout už tenkrát. Cítil blízkost jiné bytosti, vstřebávající tuto opojnou sílu. Nedal na svůj instinkt. Musel být oslepen snadností jejich zabíjení.

Zkusí to. Nemá na výběr, takhle ho brzy vyčerpá a zabije. Po probuzení byl přesvědčen, že zde zemře, případně vezme sebou tu zrůdu v hábitu. Teď, když se nedokáže koncentrovat, a proniká jeho myslí, by tím pomáhal leda jim. Mohl by pomoci více. Bude vědět, komu a čemu čelí. Může tím zachránit další životy.
Z opasku vytáhl dýku s černou čepelí.
Nevěděl proč, ale věděl, že dělá správně.
Rychlým krokem se približoval k Zahalenému, a odrážel, vstřebával, snášel bolest zásahů. Polní blůza vzplála ohněm, a boty se roztavily v hromádky spálené kůže a gumy. Cítil propalovanou kůži a pach hořící tkáně. Své vlastní.
Bodl. Bodal dál. Bodal do humanoida v kápi. Kvílení umírajícího čaroděje a mocná záře ze zcela mizícího těla. Éterická energie v podobě zelenozlatého kouře vstoupila do nejbližšího tvora, schopného vládnout silami, umístěných nad chápaní dosavadní lidské vědy.
Václav Gebauer otevřel oči. Vstal. Byl zcela nahý, ale přes studený vichr mu přesto nebyla zima. Musel se prohlédnout, aby si uvědomil, že je zcela v pořádku, a vydává pozvolná se ztrácející, bledé světlo.
Orkové leželi mrtví. Většina neměla jediný šrám, a přesto byli mrtví. Zahalený v poslední smrtelné křeči zabil vše živé. Neunesl svou vlastní potupu.
Člověk, třesoucí se už zimou, odcházející ke svému vozidlu pro náhradní oblečení, ho porazil. Vstřebal jeho pomíjivou zásobu magie, a zjistil leccos zajímavého.
Plukovník Degrelle se ho jistě nebude na nic ptát, jakmile mu udá polohu všech obětních chrámů a shromaždišť otroků ve střední Evropě.
Oba mají jisté povýšení.
Gebauer nebyl prvním ani posledním, kdo na sobě od začátku invaze pozoroval změny. Takových byly na Zemi tisíce, a objevovali se s každým dnem další a další. Na schopnější protivníky v řadách Druhé strany to přesto nemohlo stačit.
Zelené víčko posledního umírajícího se zvedlo, a oko se snažilo zaostřit na mizící věc s koly.
„Ka…Kargon…“ zašeptal Ork, a vydechl naposledy

Zajímavé, velmi zajímavé.

To vskutku, čím dál tím zajímavější..

Invaze – 17. díl

Polní bordel byl od poslední světové války nevídaná, a pro moralisty a pokrytce opět nepřijatelný způsob obveselení těch, jejichž myšlení zažívalo neustálý nápor beznadějí.
Zrovna z jednoho z nich, umístěného cca padesát kilometrů za frontou, táhnoucí se už Vislou a Váhem až po Bělehrad, vyšel za zásluhy vyznamenaný kapitán Kojecký. Zapínal si kalhoty a rozmrzele nadával na alianční skupinu armád Jih, která se narychlo rozhodla, že jej nemůže postrádat další dva dny. Zapálí si cigaretu. Chtěl ještě pozdravit Vencu, zaslechl, že z něj po bleskovém vyvrácení tří orkských chrámů udělali plukovníka, a přidělili mu nové velení.

Smutně vydechl kouř směrem ke své rodné zemi, která se proměnila v pohřebiště, a ve vojenské a uprchlické tábory. Kromě jiného poslední týden jen mrholilo, a všechen kraj byl proměněný v blátivé svinstvo.
Poklepal na okénko usínajícímu taxikáři. Ten jen neochotně otevřel dveře, a zeptal se, kam to teda bude.
Benzín byl na příděl, ale vychytralí jedinci si dokázali pokaždé sehnat papíry o práci pro vojenskou správu. Kromě toho, lepší kšeft než vození důstojníků z odpočinků a rekreací si nemohl v dané době přát.
Mezerou měřenou na milimetry se protáhl mezi cisternou a náklaďák s municí, odkud ho také doprovázely nadávky ve dvou jazycích.

Kapitán si toho ani nevšiml. Byl zahrabán v myšlenkách o brzkém konci války. Zůstal by v armádních službách? Ne, na to už viděl příliš. Ti, co budou všechno zničené obnovovat, to budou mít sakra těžký.
Hlad, bída a nakažlivé choroby už rozežíraly celé přeživší lidstvo.
Na druhou stranu, přece jen se začalo dařit lépe. Svět se pomalu vzpamatovával, a příjímal jeden těžký zásah proti vědě a technice za druhým. Ještě před týdnem byl v Berlíně pořádán summit výzkumných středisek, odmítajících dennodenně dokazovanou teorii „magie“.
Ani nezačal, protože televizní studia celého světa vysílaly záznam z Basileje, kde se doslova rozevřela země, a v plameni vytrysklo cosi podobné pegramenu, a levitovalo to ve vzduchu, dokud po tom první odvážlivec nesáhnul. Nikým nepodepsaný latinský text, obsahující vysvětlení toho, co se děje.
Na veřejnost pronikly jen úryvky textu.

„…arci se síly magické kumulovaly věk co věk, neodešly ze světa našeho. A ty se tak mohou v časech dalekých stát ďábelskými pro všechny rozumné bytosti…“

„…na vědomost těm, co tento opis nalezli, je třeba vysvětliti zákeřnost bezbožných nájezdníků, schopných rozevřít vřídla magická a donutit je sloužit jejich moci…“

Kapitánu Kojeckému to všechno připadalo nesmyslné ještě teď. Kde se to ten svět ocitnul? V Pánovi Prstenů nebo v Harrym Potterovi?! Šílený, všechno zešílelo.
Obrněné divize bojují s lučistníky a mágy, děla nejsou schopná zničit jedinou nepřátelskou stavbu, pokud je tam jediná postava schopná zlikvidovat celou rotu mávnutím ruky, schopná vyvolat další bouře a mlhy, uzemňující letectvo, které by je jinak vymazalo ze světa během dvou dnů.
A slavný lidský jaderný arzenál? Byl uskladněn po prvních pokusech ho použít. Ve spojení s mocí Druhé strany způsobily jen neškodný výbuch a kromě jiného jen mutace Orků a rostlin do nebezpečnějších podob.

Celé to zní jako fantazie nějakého uctívače Warcraftu. Za chvíli nám tu snad budou poletovat i draci a gargoyly, ušklíbl se, zatímco práskl dveřma, a odpověděl na salutování hlídky u brány.
Nemohl vědět, jak moc tu poslední představu zakřiknul.
Na briefing dorazil akorát včas, když generál Janota přemisťoval špendlíky na mapě podle posledních hlášení z frontových linií. Byla to kompletní mapa Evropy. Podle toho, jaký prostor zabíraly červené značky, bude mít Světová Aliance ještě spoustu práce.
Brzy už bylo slyšet jen generálův monotónní hlas, vysvětlující důvody a směr dalšího postupu směrem na Užhorod, kde vyčekají na rozhodnutí, jestli bude zajištěno dostatek sil na proražení k Rusům, nebo aspoň k zakopání u Karpat, u kterých by bylo šílenstvím pokoušet přímý útok v případě silných mrazů a nedostatečného zásobování.
Její horské hřebeny se už zdálky ježily monumentálními sídly orkských velitelů, elfími věžemi a citadelami mágů, což bylo o to děsivější, uvědomíme-li si, že neuplynulo ani půl roku od začátku invaze.

Nadcházející ráno, oblíbená to část dne pro zahájení ofenzív, se sto tisícové vojsko, ve kterém byl Kojecký jen jedna část důstojnické skládačky, na východ, a zároveň na sebe upoutat co nejvíc nepřátel z Polska, kde byl každý metr čtvereční zaplacen mnoha střelami a kalužemi krve.
Jiná armádní skupina se valila z Rakous přes maďarskou pustu do Jugoslávie, a s bojem v horách obeznámení Švýcaři s Rakušany se připravovali na dlouhé dobývaní lesů a hor v onom pomyslném „balkánském sudu s prachem“, který pravděpodobně zmizel spolu se všemi řevnivými příslušníky místních národů.

Daleko v Asii znovu žhnula oslepující záře, ze Sibiře a Tibetu znělo táhlé kvílení a shlukovala se bouřková mračna.

omlouvám se za prodlevu, ale před týdnem se mi "něco" stalo se souborem, kde kromě jiného byly dva nové díly dneska nebo zítra se teda snad konečně zas dostanu ke psaní téhlé malé ságy

[Dragon]

No tak jsem dnes přečetl první tři části a musím říc že jsi povídku začal velmi dobře, tak jak je tvým zvykem

Invaze – 18. díl

Probral se a všude kolem viděl jen překrásné planiny dýchající životem, plné zvířat a rostlin. Obloha byla modrá, ale zdálo se na ní cosi cizího. V dálce zahlédl praskliny ve skalách, připomínající Grand Canyon.
Šestikřídlý plaz se zobákem se mu usadil na rameni a vzápětí s pískavým zvukem odletěl.
Kolem něj projela skupina humanoidních jezdců na desetinohých chlupatých tvorech. Na jeho volání nereagovali. Nezdálo se ani, že by ho brali na vědomí.
Oslepily ho všudypřítomné záblesky a ohloha zčernala na uhel. Pak z ní začaly padat meteory a všude slyšel nářek a kvílení.
Zavřel oči.

Nejste toho hodni.

Jakmile je znovu otevřel, viděl pouze spáleniště, a meteory stále padaly, a měnily se na beztvaré bytosti, spalujících veškerý život. Otočil hlavou a viděl, jak hoří choulící se postavy žen a dětí. Nebyli to lidé, ale posedla ho strašná nenávist k těm, co to mají na svědomí.
Oči mu zčernaly do barev a odlesků sopečného skla, a kůže zbělela. Ohni a blesky zabíjel ty nemyslící netvory.
Nový záblesk, a všechno bylo stejné, jako na začátku.
Roztodivný plaz mu znovu sedl na rameno. Tentokrát se však proměnil v popel. Podíval se dolů, a kam došlápl, tam pomřel další život. Cítil se jiným. Lepším.
Jezdci na něj bez účinku házejí oštěpy, a on je mávnutím ruky srazí proudem světla. Poté došel až k místu, odkud pocházeli. Vesnice plná mírumilovných obyvatel. Padali na kolena, a tiskli se k sobě.
Cítil zvrácené potěšení z jejich strachu. On je přece jiným, lepším.
Záblesk.
Shlíží ze své citadely, a s uspokojením pozoruje týraní tisíce zotročených ubožáků. Podívá se nalevo, a smích mu zmrzne na rtech.
Je to on. Václav Gebauer. S černým zrakem a mrtvolnou pletí, na němž visí kdysi mu dokonale padnoucí slavnostní uniforma Armády ČR. Visí splihle, je nasáknutá čerstvou krví.

NEJSI TOHO HODEN!

Křik ze spaní zarezonuje pancířem Leoparda jako ve zvonu, a probere i střelce, Slováka, kterému se bůh ví jak daří pravidelně spát vsedě, kdežto plukovník si připadal zkroucený jak paragraf.
Stále to bylo bezpečnější než nocovat ve stanech nebo montovaných domcích. Pokud je něco schopno zničit obrněný cíl, má to obvykle moc zabít člověka hned. Nepřítel už dokázal vymyslet mnohem bolestivější alternativy smrti pro nechráněné cíle.
„Čo to bolo, pán velitel? V poriadku?“ zeptal se co nejzdvořileji poručík Puškár, snažící se zakrýt zívání, měnící se na velmi hlasité bučení silně rozespalého tvora.
„To nic. Jenom noční můra nic víc. A propos – kolik je hodin?“
„Osem.“
„Tak to jsem se probral včas. Nebudeme čekat na desátou…“

Že plukovník Gebauer rozhodl, jak nutná je změna nočního postupu, se dozvěděl celý pluk během pěti minut, ani o vteřinu déle. Ti výbojnější udusili nadávky na dresu všeho, co bylo po ruce, včetně hmyzu, kazícího už tak mizerné jaro na mrtvých ukrajinských pláních.
Hořící Kyjev, jednoho z mnoha měst, které byly pro druhou stranu pouhými zásobárnami lidských obětí a pracovních sil, už zachránit nemohli. V každém případě byl zázrak, že jej podle leteckého průzkumu místní vládce ušetřil větších následků na to, že už několik měsíců bylo ukrajinské hlavní město a jeho okolí obsazeno dobrým miliónem Orků a jiných bestií.

To však bylo stále malou útěchou pro „vítězící“. Ty, co zachránili, čekala ještě dlouhá a strastiplná cesta do relativního bezpečí, přičemž se množily přepady zbloudilými oddíly zrůd, skrytých v horách a lesích.
Postup směrem k Rusku způsobil, že jednotkám Aliance téměř podařilo rozdělit síly mágů a orkských generálů do dvou gigantických kotlů, na Balkáně a v oblasti zasahující od východního Polska téměř až k Moskvě, jíž by tvrdošíjní Rusové neopustili, i kdyby na ní táhlo deset miliónů Orků s celou škálou magické podpory.
Již každým okamžikem se tyto čísla měla stát skutečností nejen v Evropě, ale na celém světě. V Severní Americe, kde se podařilo utvořit frontovou linii severně od Toronta, táhnoucí se ke Quebecu, by Gebauer vycítil několik dalších lidí, jako je on. Lidí s větší mocí, než by měli mít, s doslovným šestým smyslem.
Tito nemnozí příslušníci lidské rasy by mu potvrdili, že měli rovněž podobné sny. Až nápadně podobné.

Co se mělo stát, se stalo.

Proč si vždycky v průběhu čtení říkám, že lidi mají přeci jen šanci a když dojdu na konec, tak si zas řikám, že je to v pytli ? Tuším, že povídka bude napínavá až do samého konce, ať již bude jakýkoliv...

Invaze – 19. díl

„Celý pluk musí ustoupit, a to co nejrychleji. Proveďte.“ nařídil plukovník radistovi „A spojaři vzadu musí rozšířit mé doporučení se stáhnout. Na mou zodpovědnost. Pověření Gebauer 34-Brno-WL-9.“
Osobní identifikační kódy byly produktem prostého nápadu jak zajistit průhlednost konání v úplném frontovém chaosu, kde by luštění depeší nebo neustálé měnění frekvencí působilo jedině zdržení, a to za dobu, kdy mohlo být pár tisíc vojáků převálcovaných Orky, zatímco týl se ještě ani nedovolal někomu s „pravomocí“.
Tanky, obrněné transportéry, BVP, samohybná děla, nákladní vozidla všech typů, prostě vše se obrátilo nazpátek, všechno co mělo zbraně, je obrátilo o sto osmdesát stupňů, aby ostřelováním zdržovaly to, co brzy přijde. Nebo co si plukovník myslel, že přijde.

Jak jen tohle vysvětlím? Promiňte, prostě jsem ty vidiny a pocity nemohl ignorovat, ano, už jsem měl čest nakopat prdel jednomu metači blesků, protože jsem jím taky…
Ano, asi tak nějak jim to řeknu. Pokračování s cigárem u huby u zdi, nebo jako pokusné morče. Vynikající vyhlídky.

Netušil, jak velký je pesimista. Ve skutečnosti (a ve vší tajnosti), se Výzkumné oddělení Aliance snažilo zaevidovat a ochránit co největší počet lidí s paranormálními schopnostmi. Ochránit je nebyla pouhá eufemistická fráze pro jejich únosy, neboť mnohým hrozilo nebezpečí i od svých vlastních příbuzných, protože jednou z nejhorších lidských schopností je likvidovat všechno, čeho se zároveň bojí a čemu nerozumí.
Paracelsův svitek původní střízlivé domněnky vědců potvrdil. Kvůli nízké úrovní hladiny oné energie zvané magie, byly tyto schopnosti dlouhá staletí pouze latentní, a sotva detekovatelná v laboratořích.
Příchod armád Chaosu (jedno z populárních pojmenování nepřítele veřejností) musel nějakým způsobem tuto neznámou energii uvolnit, a to pro své účely, tedy používání přírodních katastrof jako zbraně.
Vedlejším efektem bylo její rozptýlení do světa, a aktivace lidských jedinců, disponujících schopnostmi magii ovládat. U stovek podobných lidí zaznamenávali silně proměnlivé nadání pro léčitelství, pyrokinezi, telepatii a podobně.
Jejich užitečnost však byla vždy nesmírná.
A to dokazoval už sám Gebauer. Nemohl to vědět, ale ve stejnou dobu i jemu neznámý britský generál v Polsku vydal rozkaz k ústupu dvou divizí, aniž by cokoli komukoli vysvětloval, a ty sebou ve výsledku strhly dalších deset.
Samozřejmě, že se našli i mnozí poddůstojníci a vojáci v Evropě s…velmi podobnými představami věcí budoucích, a jen jim budou vděčit za své životy další tisíce lidí.

Žravé motory těžkých vozidel různého určení polykaly palivo, a na obzoru se vysokou rychlostí přibližovala bouřková mračna, černá a plná nečeho, o čemž měli představu jen výše popsaní lidé.
„Pane? Předsunuté velící stanoviště v Mukačevu žádá vysvětlení…“ dožadoval se radista pozornosti, ale při pohledu na plukovníka strnul hrůzou.
Teď už věděl, proč jsou v každém blbém horroru základem děsu černé nebo červené oči. Nyní hleděl do té první alternativy, a lekl se tak, až si málem rozrazil hlavu o kulomet.
Jak se čerň v očích plukovníka rychle objevila, tak i vymizela.
„Neodpovídejte. Velmi brzy uvidí důvod sami.“ odpověděl Gebauer normálním, vyrovnaným hlasem, a jeho duhovka už měla taktéž normální barvu.
Podíval se na východ, odkud se blížila démonická oblaka. Šestým smyslem viděl hordy rozzuřených Orků, Elfů a stovky dalších druhů z různých světů.



Byly to víc než představy. Pohled do blízké budoucnosti. Nesmí se zastavit. Někde to budou muset udělat, tak nebo tak, ale jistý si byl tím, že zastavit se tady je rozsudkem smrti.
A měl pravdu.
Také tušil pravdu o předchozím „snu“. Ten se nepodobal předtuchám a vizím, jako je tahle. Objevil se mnohem dříve, a musel být cílený. Ty myšlenky nebyly jeho.

Kód: Vybrat vše

Hudba : http://www.youtube.com/watch?v=birc212dq28

Nebe se zatáhlo, a nesvítila jediná hvězda. Ponurý kraj páchnoucí smrtí se ponořil do tmy, z níž začaly tryskat výrony lávy, a meteory.
Poslové zkázy si nevšímali zbraní, a ničili úplně všechno, co se jim pokusilo dostat do cesty. Skupina armád Aliance na východě Evropy přestala existovat během dvaceti minut, a jakmile se bytosti rozplynuly, převálcovaly je masy smrtelných bytostí, sloužících stejným pánům.
Bylo záhadou, jak se mohli objevit v tak obrovských počtech na všech místech světa, když by takové obrovské přesuny musely být monitorovány.
Bude to jedna z prvních otázek, které začne Výzkumné oddělení řešit, hned po tom, co se jim unavené, polozničené zbytky evropských armád pokusí dát čas na evakuaci Berlína a Prahy…

Invaze – 20. díl

Po čtyřech dnech, kdy dostaly Gebauerovy jednotky možnost krátkého odpočinku v Karpatech, se mohl i on konečně vyspat. Nevypálená obydlí nechal pro raněné a uprchlíky, a sám se jen uvelebil pod stromem rozetnutým bleskem, tentokrát snad vyjímečně přirozeným.
Druhý zvláštní sen mu připadal jako astrální vidění. Bylo před svítáním, a zdál se mu, jak vychází z vlastního těla, a rozmazaně vnímá okolní pohyb. Postavy v potrhaných uniformách, téměř spící hlídky, a celý okolní křik a nářek překrývala palba děl a minometů, převrácejících zemi v mohutných gejzírech zkázy.
Tajemným vládcům nestačili jejich ubozí služebníci, a na tanky se sypaly žluté a modré paprsky energie od přízračných démonických stvoření, které se daly zničit jen přesnou palbou nejsilnějšími zbraněmi.
Viděl to bez použití optických přistrojů, jenom mu stačilo pomyslet na ta místa pár kilometrů od svého těla a viděl to jak červeným pichlavým okem řadového Orka, tak hnědou duhovkou Maďara, který šavlí proklál prvního zeleňáka, který mu vlezl do zákopu. Než byl rozsekán a jeho ostatky posloužily jako orkské krmení, zabil ještě dalších pět.
„Musíte se změnit, ale především nezapomeňte na to, kým jste byli.“ řekla Gebauerovi přízračná osoba, podobající se Zahalenému, ale byla oděna v modrém. Chtěla odejít, ale plukovník po ní vztáhl ruku, stále ve své éterické formě, protože jeho tělo zůstávalo v bezvědomí pod u stromu.
Nebyl jediný, kdo si úplným vyčerpáním zdříml u svého vozidla, proto si ho nikdo nevšímal.
Bytost v modrém se chvíli ošívala, než to vzdala, a vrátila se k člověku, kterého už podruhé chtěla varovat.
„Rozhodnutí hledej na konci. Poznání je jen tvé.“
„Odpusť si ty kecy. Nejsem blanický rytíř, ani Artuš, a ty nejsi ani Svatý Václav ani Merlin, tak mi pověz, kdo jsi a proč mi lezeš do hlavy!“
Hodnou chvíli mlčeli. Vlastně celou půl hodinu se mu plukovník vpíjel pohledem pod kápi, a vztaženou rukou občas projely proudy energie.
Nakonec ho oslepil záblesk, a věděl, že už není na Zemi.



„Kam si mě to vzal?“ zeptal se až přihlouple. Byl tak překvapený, nebo to bylo cosi…v místním vzduchu, který určitě teď nedýchá:
„Tam kde si chtěl. Tam, kde jsou odpovědi.“ pronesl mág, a odhalil svou tvář. Očividně to byl Elf, jen jeho kůže byla zdravá a podobná lidské, nikoli mrtvolně šedá jako u elfích lučistníků.
„Váš svět není jediný, ani první, který musí čelit rozmarům pánů našich nešťastných bratří. Rasa žijící na tomto světě nebyla lepší, ani horší, než vy. Jedni vzdorovali, druzí poslechli medová slova těch, které nazývali Zahalení.“
„Jak se tento svět jmenoval?“ zeptal se znovu, i když se bál, že zná odpověď.
„Orgragringarer. Domov Orků.“ odpověděl Elf, a všechno okolo zmizelo.
Procitnutí bylo provázeno blízkou explozí a všudypřítomným štiplavým kouřem a pachem krve.
„Plukovníku, tady jste! Byla proražena linie, je třeba…“ křičel na něj v rychlosti četař z druhé roty, ale to už Gebauer naskakoval na tank, snažící se zatlačit do pozadí minutu starou zkušenost

Tlak nepřítele byl nemilosrdný, a ve zmatku dalších dvou týdnů se nad Evropou stahovala nová mračna, mračna nevyhnutelné porážky.
Americké jednotky byly tou dobou definitivně vytlačeny z celé Kanady, a plovoucí fronta v Rusku přestala existovat. Naštěstí se nepřítel nezabýval silně opevněnými baštami odporu, ve které se proměnilo mnoho měst a horských masivů, kde se usadily silné vojenské oddíly, a čekaly na signál k protiútoku, až se zvrátí situace na frontách. Nechat milióny lidí uprchlých do městských aglomerací a hor napospas nepříteli bylo nepřijatelné. Velitelé takovýchto jednotek měli zkrátka na výběr mezi jistou smrtí vojáků a masakrem a zotročením obyvatel, a zahrabáním se a doufáním v zázrak.
Většina souhlasila s výrokem vojenského velitele Káhiry o tom, že sice neví z jakého pekla se ti vrahové vzali, ale jedno ví jistě – raději zbaví celý Egypt obyvatel, než aby jim dovolil je použít jako chrámové oběti a hračky pro své zvrhlé a bezbožné záměry.
Každý už měl totiž na paměti, co dělá Druhá strana s těly lidí, které nedokázali ochránit, v co strašného a nechutného je mění.
Zanedlouho se hordy znovu vrátily na předchozí dobytá území, a pálila a ničila dál. Aliance neměla ani tolik zdrojů, aby ochránila uprchlíky a ustupující průmysl, včetně skladů surovin.

Poražené kmeny stromů proložené ostnatými dráty, minami a dalšími zákeřnými šaškárnami zcela zaplnily tři stovky metrů silnice, vedoucí na další dopravní tepny, ucpané k smrti vyděšenými lidmi.
Brdy se měnily na baštu odporu, a žádný básník by při pohledu na unavené poraženecké obličeje obránců nenašel jediné slovo k napsání heroického eposu.
S tím počítal i sám Kojecký, už byl celé dva dny plukovníkem velícím promíchaným zbytkům něčeho, co mělo bránit pekný kus země. Nepřítel se prohnal střední Evropou jako uragán, doslova jí konzumoval. Stromy padaly pod sekerami Orků stejně rychle, jako těla lidí a zvířat.
Zanedbaná pole byla znovu zdupána, města hořela a zdi domů se bortily jak pod útoky obrovských orkských válečných strojů, tak magických pomocníků, zjevujících se odnikud.
Kojecký už dalekohledem rozeznával standarty orčího klanu, blížícího se k zatarasené cestě.

Pani, takhle nas rozmazlovat, na to bych si zvykl Jinak dil to je bajecny.

Paradní povídka ted sem ji dočetl a čekám další!

Mám trochu zpoždění, ale lepší než nikdy, že.. Pěkné dva díly, krásně depresivní, vypadalo to že vyhráváme, a teď to vypadá že jsme zase v pytli.. Nicméně, fandím Gebauerovi že je všechny nakonec sejme..

Invaze – 21. díl

Kulometná střelba rozzářila večer ponořený do příkrovu jak tmy tak mlhy hustoty hrachové polévky. Plukovník chodil kolem pozic a jen podle zvuku odpaloval výbušné nástrahy buď sám, nebo na výslovný rozkaz vysílačkou. Jedno hnízdo se odmlčelo a sotva tam doběhl, uviděl chroptícího vojáka se dvěma šípy v krku. Podle křiku Orků se museli přibližovat k prvním zákopům. Odpálil poslední nástrahu pod touto pozicí, a i přes příkrov mlhy viděl záblesky řetězových explozí min a skřeky umírajících zeleňáků.
Bylo to dost blízko, protože cítil jak závan z tlakových vln, tak i slyšel plesknutí mnoha kusů ustřelených končetin. Pak se sám chopil kulometu s těžkou hlavní, a trasírky střel mířily pod bráněný kopec, dokud jej nevystřídali záložáci.

Kód: Vybrat vše

Hudba: http://www.youtube.com/watch?v=Rf3ewAEPmmk

Ani je nemusel volat. Prostě se měli všichni v době útoku připravit a důstojníci pravidelně posílali náhradníky za padlé. Doktor i medik by zde byli zbyteční. Prvně jmenovaný chyběl úplně, a medici se víc sami zapojovali do boje, než aby zkoušeli někoho křísit. Těžká sekyra řadového Orka uměla člověka nadobro zbavit života i nijak silným seknutím. O vesměs vždy otrávených elfích šípech raději ani nemluvě.
Kojecký dobře věděl, že bez veteránů tvořících vetšinu jeho provizorní maličké armády by se neudrželi ani hodinu. Mnozí měli tolik kuráže, že při útoku lehké orkské pěchoty použili v boji zblízka místo pušek šavle a meče, které dílem vzali snad ze zámků, dílem od mrtvých Elfů, a bezděky se tak vrátili do středověku.
Proměnit nepřítele zblízka v cáry masa a dívat se mu přitom do očí se totiž diametrálně liší od neosobní střelby na desítky a stovky metrů.

Zažil to sám před dvěma dny, když se pod praporem jednoho z orkských klanů dostaly ty hrůzostrašné bytosti hluboko za pozice, až téměř na vrchol prostředního pahorku k polní nemocnici.
Plukovník jel v původně civilním hummeru zkontrolovat stav po posledním pokusném útoku Orků na východní průsmyk, a viděl je.
Nějak se jim podařilo dostat přes hnízda, jejichž obsluhy skončily s useknutými hlavami, a co nejvíc se jich pokusilo vpadnout Kojeckého jednotkám dovnitř jejich provizorní pevnosti.
Nabral nejvyšší rychlost a najel přímo proti nim, okýnkem vyhodil dva granáty, takže je dostatečně zpomalil a zdržel, aby je zuřivý protiútok Lidí zahnal s obrovskými ztrátami zpět.
Jen ho mrzela jedna věc, a to sice, že ty zasrané sekery mu udělaly z hummeru dvakrát (a blbě) nožem otevřenou konzervu.

Každý den to zkoušeli jinak, a to i způsoby, které by od takových primitivů dosud využívajících pouze početní převahy nikdo nečekal. Poměrně dobře dokázali odhadnout slabší místa, čímž nutili plukovníka hrát s nimi hry kdo koho obelstí dřív, jen s tou nevýhodou, že jeho omyl může být poslední, jako ten zmíněný, který byl napraven za cenu zánovního hummera a stovky mužů.
A proč tam vlastně byli?
Druhá strana sice ignorovala „kapsy“ plné obklíčených zoufalých lidí, ale jen pokud jim nestály přímo v cestě, což byla jediná výhoda, jež se světové Alianci hodila. Stahování do předem připravených pozic díky postavením podobným tomu v Brdech probíhalo méně chaoticky, a přidávaly tolik potřebný čas.
Jenže za vysokou cenu.

Plukovník Kojecký desátý den, kdy jim docházely munice, léky i potraviny, zaslechl, že Praha sice definitivně padla do rukou Orků, ale Poláci ve Slezsku a Italové za Alpami se dál zarputile bili, a nedovolili postoupit armádám Chaosu ani o krok.
Jedna z tajných informací Výzkumného oddělení Aliance bylo tou dobou také zjevná schopnost silně věřících lidí vzdorovat magii. Bylo zřejmě jedno, jestli se jednalo o monoteistické nebo pohanské kulty, předběžná zpráva hovořila o doložených případech, kdy při magických útocích byli nábožensky založení lidé překvapivě schopní je přežít téměř bez úhony.

Jedenácty den se rozednilo, a mlha opadla. Konečně se mohl každý na vlastní oči přesvědčit, co se za ty dny dělo. Blízké okolí bylo změněno mrtvou zónu plných hnijicích těl a spálených kostí.
Z rádia se ozval sice nepřívětivý, ale pozitivní zprávy mluvící hlas, po němž následoval příjezd náklaďáků s několika sotva pojízdnými tanky a transportéry.
Čechy byly sice ztraceny, a není vůbec jisté, jestli to není navždy spolu se vším lidským, ale na jeden den byla Aliance pánem situace.
Kojeckého jednotky se konečně mohly stáhnout do bezpečí, bitevní vrtulníky je kryly. Nově vytyčené pozice se táhly od Hamburku po Alpy, a i ten nejbezvýznámnější vojín si uvědomoval, že tuto čáru nesmí nepřítel překročit.
Osud celé Evropy měl viset na tenkém vlásku.
A tak se i stalo.