Invaze - 44. část - závěr 1. dílu

Aha, tak to potom jo. Počítám tedy, že tohleto se stalo všude?

Jak se tak koukám z okna, tak mám pocit, že emzáci zaútočí každou chvíli.. Mlha čím dál větší, teď už neni ani vidět na protější barák.. Už jen čekám kdy začnou lítat ty kotouče..

Invaze - 10. díl

První vlny svalnatých zelených potvor ozbrojených sekyrami, páchnoucích a řvoucích jak stohlavé stádo paviánů, byly zničeny bezezbytku. Mrtvá a umírající těla se kupila na sebe tak, až bylo čím dál náročnější rozeznta, kde se chtějí živí a zdraví mručící primitivové proplazit přes vrstvy těch méně šťastných, a kde se jen cukají ruce a nohy.
Občas to vyjasnil výbuch z minometu nebo granátometu, a tak chotěbořskou silnici a okraje lesů pokrývaly výsledné produkty spojení živé tkáně a exploze.
Řetězové exploze nášlapných min a nástrah tento typický válečný obraz zdokonalovaly.
Určitě by jich měli víc, nebýt ještě nedávno řvavých humanistických mezků, neschopných pochopit, že se bez těch zákeřných věciček zkrátka nic ubránit nedá.
Vystřelil další světlici, tentokrát žluté barvy, značící ústup. Bitevní plán měl vymyšlený do nejmenších detailů, a k jeho údivu zatím vycházel do puntíku.
Způsobit obrovské ztráty nepřátelským jednotkám mimo město, a přehradná palba rezervních oddílů a minometů se postará o bezpečný přesun do silně opevněných pozic na okraji Chotěboře. Zatím to jde.
Jakmile přiběhl, všiml si šílené nervozity svých lidí. Připevnil kulomet, a křičel slova, v jejichž sílu věřil – v tom co udělali, co je nesmíme nechat udělat.
Pak pomocí vysílačky a hlasů v pozadí zjistil, jak o dvě ulice dál vojáci propadají panice. Běžel tam, na pozadí pekla, co sám zprostředkoval svými nápady. Všechno se posírá v nejnevhodnější chvíli…

„Nesmíme ustoupi t vnitřnímu postavení, jen takhle máme šanci…“ vysvětloval k smrti vyděšenému rotmistrovi, který bohužel nevěnoval pozornost všemu okolnímu. Vržená obří dýka našla svůj cíl
Vyprsknul krev, a zemřel, ještě než jeho tělo padlo k zemi.
Ne. Ne.
„Ne!“ zaryčel Gebauer jako tur, a hodil dva granáty mezi přibližující se dav mručících nepřátel.
Zelené masy se přesto převalily přes zákopy a zátarasy. Vojáci utíkaly, co jim nohy stačili, maximálně pálili bez míření od boku.

První dům na konci ulice se rozpadl. Zídka vedle majora pukla po nárazu vrženého kladiva, jehož minula o centimetr. Otočil se, a podivně klidně sledoval, jak jsou jeho muži vražděni v nerovném boji, a ztrácí jemu svěřené město.
Sleduje je, jak utíkají, do předem ztracených posledních provizorních překážek v ulicích vedoucích přímo k náměstí.
Něco se stalo. Cítil, jakoby čas pro něj plynul pomaleji. Podíval se vlevo. I bez dalekohledu rozeznal vysokou autoritativní postavu, obalenou pulsující září.
Pomalu zvedla ruce, a Gebauer ucítil cosi mocného blízko něj. Zmizelo to. Smysly se mu vrátily do reality vybuchujících granátů a palby lidských zbraní.
Zdi domů po obou stranách ulice se začaly bortit, zmáčknuté neviditelnými obřími drtiči. Další. A další domy se hroutily samy do sebe, proměněné v hromádky drti.
Nebyli v nich vojáci. Ani civilisté, naštěstí. Zato jich byly plné domy na náměstí, ještě v relativním bezpečí.

Zastavil se uprostřed silnice. Znovu se to stalo. Šum. Závan větru. Vlastní srdce. Rozžhavená střela opouštějící vývrt hlavně.
„Pane, tady nemůžete zůstat, musíme…“ snažil se ho probrat jeden z utíkajících vojáků, ale sekyra mu nemilosrdně rozštípla lebku.
Zeleňák se nestačil napřáhnout k nové ráně, protože byl sražen přesnou dávkou tří střel do obličeje.
Major si toho sotva všimnul. Poněkud udiveně hleděl na kousky mozku a lebky na ruce.
Pak se zadíval kdesi…někam.
Bytost v kápi u úpatí Železných hor. Neviděl nic jiného. Krev mu tepala ve spáních.
Přepnul kmitočet vysílačky na minometný oddíl dvě, za městem. Snad se ještě nestáhli….
„Gebauer. Palte na tyto souřadnice…“ a z úst mu splynula změť slov a čísel, čímsi záhadným zjištěné.
Vír boje.
Jednou rukou chytil slizkou pěst svírající těžkou oboustrannou sekyru, a vpálil několik nábojů z pistole do tlustého zeleného krku. Druhou stvůru vší silou srazil k tomu, co zbylo z obvodového zdiva velké vily, a narval jí hlaveň čezety do oka. Výstřel. Obklíčili ho. Nemá už čím by se bránil, vyjma bojového nože.
Raketa dopadne přímo mezi ně, a exploze ho odhodí stranou

Kód: Vybrat vše

Hudební doprovod : http://www.youtube.com/watch?v=nry_f8Y2oMw

„Snad sis nemyslel, že tě tu necháme stát samotnýho.“ řekne klidně kapitán. Kulhající, téměř udušený z povýstřelových zplodin, ale stále naživu a při smyslech.
Odhodí trubku pancéřovky, a bez dalších řečí popadne malý samopal, doteď mu visící přes rameno, zatímco ho míjí rozzuření Češi. Není ani jeden, u něhož by se nemísily maskáčové barvy s červenou.
Zuřivý protiútok vyhnal čímsi zaražené a demoralizované humanoidy z už dobyté většiny města.

Velice zajímavé. Ty zelené potvory byly předpokládám orkové?

Jatka přesně podle očekávání.. To by mě ale zajímalo po čem měl ten minomet pálit a kdo sakra byla ona záhadná autoritativní postava..

Invaze – 11. díl

Českým zázrakem nazvali novináři těžce zkoušeného světa zastavení…koho vlastně? Dosud se nikdo neshodl na tom, jak „tomu“ říkat. Nejčastěji se používaly výrazy Druhá strana, Temní nebo Stíny, v narážce na to, že vlastně dosud nikdo neví, odkud a jak se proboha dostali na náš svět. To a jiné z války vyplývající záhady rozjely bouřlivé vědecké diskuse o schopnostech nepřítele.
Zatímco frontu v Evropě, Rusku a Severní Americe se podařilo víceméně stabilizovat, politicky to mezi zeměmi novopečené Aliance vřelo. Skandální na celém „zázraku“ byl fakt o záměrném zdržování vojenské pomoci napadené republice. Zejména, že zvláště Němci dělali vše pro to, aby bylo co nejvíce jednotek plně zachováno pro záchranu jejich milovaného Vaterlandu, takže se de facto rozhodli obětovat je, a to platilo i pro Poláky.
Ti ztratili polovinu svého území, spolu s větší polovinou obyvatelstva, takže Češi měli vlastně o dost větší štěstí.
V každém případě, lidstvo dostalo trochu času na přemýšlení.
Zapomenout na ideologie, zapomenout na náboženství, všechno, co je odlišné.
A díky tomu získat jakous takous společnou šanci na vítězství.

Mlha se nevrátila už tři dny. A hrůzu nahánějící protivník kapituloval. Tedy hned dvě překvapující události v, od světa odříznutém, městě.
Bylo to vlastně na poslední chvíli, zrovna jak důstojníci zachmuřeně propočítavali zásoby munice. Vše, co jim zbývalo, stačilo tak na pár minut podobně zuřivého boje, a bylo to už vlastně jen to, co vojáci měli zrovna u sebe. Několik kulometných pásů na hnízdo, přehozených na blůzách jako šerpy, pár zásobníků, tu a tam granát.
Zkusili to ještě třikrát a pokaždé to skončilo stejně, zkonstatoval nekorunovaný vládce města, nacházejícího se v ruinách. Pach hniloby a hnijící maso začalo být cítit tak pronikavě, až musel nařídit zelenokožnatá těla spálit, a aspoň částečně dezinfikovat okolí vším, co měli po ruce. Nakonec, který blázen by ty dny řešil životní prostředí?! Plastikové pytle stejně sotva stačily pro lidi, především pro, po všech stranách pobité, civilisty.
Zejména na sundávání těl nabodaných na kůly měl žaludek málokdo. I kapitán Kojecký mlčky pomáhal kopat hroby po tom, když vlastnoručně naplnil pytle tím, co zbylo z tuctu rodin.
Jen Gebauer poznal podle cukání svalů v obličeji a skelných očí, že je ve skutečnosti na pokraji šílenství. Měl by se naučit ubírat páru…na druhou stranu ho chápal. Sám se odklízení těl vyhýbal, jenže…
Tenhle pohled by naučil i Gándhího zabíjet bez slitování.
Kdyby je našli už ráno…těžko by své muže zadržel v nebrání zajatců.
Další pravidelný útok nepřišel, zato se k nim za svítání blížili ti, co se je už pět dní snažili neúspěšně pozabíjet. Beze zbraní. Polovina jich byla za krutého smíchu vojáků pobita, dokud jim zábavu nezkazil sám major s tím, že nahoře potřebují aspoň pár zajatců.
Mezitím také dorazily slibované tanky. Ty posádky, co při projíždění Chotěboře byly natolik bláhové, že se odvážily podívat poklopy ven, se setkaly s chladem a nenávistí dosud živé poloviny 38. Pluku.
„Ti sráčové se třásli někde u Bavor a my tady…“ zasyčel rotmistr Král. Měl velký krvavý obvaz kolem břicha a seděl opřený o okraj kulometného hnízda, které slavně uhájil před třemi dny. Jediný tehdy přežil při obraně zadních ulic, když zeleňáci zkoušeli druhý frontální útok, tentokrát vedený o dost zákeřněji.

„Tak kde je máme? Říkal jsem ti třikrát, že štáb bude chtít ně…něco ke studiu a snad výslechu.“ ale že by to jejich mručení byla jakákoli člověku chápatelná řeč, to pochybuju, doplnil se v duchu Gebauer.
Oslovený, kapitán Kojecký, ledabyle mávnul k jedinému Orkovi, který si mohl být prozatím jistý osobním bezpečím.



„Generál chce jen támhletoho, nebo ne?“ řekl kapitán, a ukázal na něj, přikovaného ke troskám domu na konci ulice. „Se zbytkem…“ Major jim chtěl říct, aby zbytek narvali do vypálené sportovní haly, ať si je řeší někdo po nich. Nějak v tom zmatku posledních dní pozapomněl na logické chody myšlenek, ke kterým se jistě počítá pomstychtivost…
„O zbytek se…postaráme.“ prohlásil kapitán znuděně, a okolostojící podřízení se výmluvně zašklebili. Gebauer se na něj tázavě podíval, ten mu jen opáčil dalším unaveným výrazem.
No, proč ne. Být u toho ale nemusí. Koneckonců, stanovy o zacházení se zajatci se vztahovaly jen na lidi.
Ork si nedělal žádných iluzí, a útrpně přijímal opovržlivé gesta cestou k připravenému transportéru, kde už čekali pracovníci rozvědky s uspávacími šipkami, paralyzéry.
Zelený obličej stáhne do vzdorné grimasy po každém dopadu plivance a prázdné nábojnice. Už na první pohled šlo o důležitou osobu. Zbroj, vyrobená z neznámého šedého kovu, podobného titanu a odlišné válečné barvy naznačovaly, o koho přibližně může jít. Důstojník, šlechtic nebo cokoli podobného.

Zajatec vedený na řetězech, dosud zřejmě smířený s velkou šancí na mučení a bolestivou smrt, si všimne majora, jenž jako obvykle prohání plicní sklípky kouřem, a vede běžnou konverzaci se svou pravou rukou. Hluboko vpadlými červenými duhovkami projede děs a strach. Ork ztuhne a svalí se na zem před nimi. Po chvilce všem dojde, že v tom není pokus napadnout velitele, nýbrž ponížené kleknutí k zemi před ním.
Bodali do něj dobré tři minuty nasazenými bodáky, než roztřeseně vstal, a i pak odkráčel se skloněným otrockým výrazem. Rázem byla z nějakého důvodu veškerá důstojnost ta tam.
„Co ho tak vyděsilo?“ zeptal se tupě svého podřízeného, spadajícího kromě jiného do kategorie dlouholetý kámoš.
„Beztak jim ještě nikdo nedal tak moc po držce jako my tady. A viděl tebe, zodpovědnýho za jeho selhání, tak se sesypal. Víc v tom nehledej.“ pronesl Kojecký s jízlivým úsměvem
„Asi to tak bude…“ odpoví mu Gebauer zamyšleně. Pak si vzpomněl na přízemnější a bližší problematiku. „Poslyš, ověřil si zbylý zásoby munice? Nerad bych pak musel s tím puntičkařským volem debatovat, proč mají o tisíc nábojů míň…“ poslední slova řekne zpomaleně, protože majorův zrak spočinul na místě, kde klečel poražený.
Na rozpraskaném asfaltu ležela dýka s černou čepelí posázená drahokamy.

Invaze – 12. díl

Ráno. Žluť paprsků Slunce si prorážela cestu korunami stromů. Rosou nasycená příroda voněla životem.
Kdosi neopatrně nahlas zaklel. Vzápětí inkasoval ránu do hlavy a vážně míněné hrozby.
Poznovu se obnovil prozatimní klid a mír.
Beskydy od války neztratily nic ze svého kouzla, mimo vylidněné vesnice.
Pouze stěží zřetelné obrysy v husté vegetaci skrývaly přepadový oddíl. Učiněná idyla „průzkumáků“ byla protržena vzdálenými zvuky. Velitel se ztěžka opřel o lokty a chvíli hledal svůj malý dalekohled. Pod kopcem, na němž pobývali celý den poté, co stěží dvakrát za sebou unikli odhalení, se zjevně něco muselo dít.
Byli ve větším nebezpečí, než na momentální frontové linii Varšava – Brno – Terst, naštěstí pro ně samotné si to tolik neuvědomovali. Alespoň se vyhnuli následkům psychologické války. Bezhlavá lidská těla byla těsně za frontou navršená na kopcích, okolo nich hlavy zavražděných nabodané na kopích, častými jevy byla i hromadná ukřižování. Boj mu nevadil. Aby mu nepřítel masovými popravami připomínal jeho bezmoc cokoli s tím dělat, s tím už se nemohl vyrovnat. Snad kdyby většina jeho rodiny nebyla nezvěstná, jenže na tom byla více jak polovina jeho nynějších podřízených

Venca, vlastně pro ostatní major Gebauer, mu jeho rozhodnutí přidat se k průzkumné skupině nerozmlouval, a ani jediným gestem mu nedal najevo, že to považuje za zbabělost.
Dalekohled po chvíli bezvýsledného šmátraní po kapsách vypátral v polospánku se nacházející desátník.
Nedostatkem spánku rozbolavělé oči protestovaly. Mnohadenní prodírání se přes ty nejzarostlejší lesní mýtiny, co Kojecký kdy viděl. Potravinové dávky vzaly dávno za své, a s chlorovými tabletami na čištění vody to nebylo o moc lepší.Včera zabili několik srnců, aby se najedli. Pochopitelně nemohli rozdělat oheň.
Znechuceně si při té čerstvé vzpomínce odplivnul.
Zaostřil obraz, a jasně rozeznával, co se dole děje. V duchu zasténal. Orkská jednotka zastavila na silnici, a na odporný skřek se obrátila čelem k nim.
V následujících momentech je snadné si představit, nad jakými možnostmi kapitán přemýšlel. Vpadnou na ně ze všech stran. Nesmíme padnout do zajetí. Mohli bychom rozvrátit tenhle čelní útok a umožnit několika mým mužům přežít, aby podali podrobnou zprávu. V každém případě, tomu poslednímu vývoji událostí příliš šancí nedával. Budou další ztracenou „kohortou naděje“ (jeden článek v novinách, a už se uchytí sebevíc idiotský název, povzdechl si otráveně. Na milisekundu zapomněl na tady a teď).
Jistě, zatím pobili spoustu nepočetných hlídek a malým skupinek, jenže proti takto početné síle, ve stavu v jakém jsou, s minimem munice, nemají žádnou šanci.

Některým se klepala čelist, jiným tekl studený pot. Většina byla smířená s tím, co se má stát. Ostatně, podobně jako sám kapitán, i oni byli dobrovolníci. Neměli už co ztratit, mimo vlastního života, a jak známo, ve spojení s myšlenkami na odplatu, už valné ceny nenabýval.
V polovině cesty k nim se zelená stvoření zastavila, a začala podtínat stromy. Tentokrát se podíval lépe, nevynechávaje jediný detail. Na cestě pod nimi rozeznával přijíždějící těžké vozy, tažené také Orky.
Ti se bez meškání dali také do práce.
Bože, já jsem vůl, zašeptal tak, aby to nikdo neslyšel. Mysl se mu nacházela někde mezi úlevou, veselím a hořkostí. Měl si toho všimnout. Neměli válečné sekery, dýky ani brnění, co by stálo za řeč. Krátké kožené kazajky a hrubé košile. Dělníci!
Svou rychlostí překonávali každý způsob těžby dřeva, co Kojecký znal. Stačily dvě tři rány pracovní sekerou. I pak probíhala práce svižně. Statná borovice byla za pár chvil připravena k naložení.

Bez mluvení, jednoduchými posunky rukou dal vědět všem, že se mají připravit. Díky těžbě dřeva byla snaha o nehlučný pohyb bezpředmětná. Běželi, obratně se kryli za vyvrácené pařezy a velké balvany, nespatřeni až do poslední chvíle.
Puška s nasazeným bodákem projela hrudníkem prvního překvapeného dřevorubce, a skrz něj prostřelila dalšího.
Zuřivost a marnost posledního týdne byly vybíjeny krveprolévaním.
Rotný Šťastný se zapálením prořezával hrdla umírajících. Pak se pokusil usmát na svého velícího, rozdělující zbytek svých lidí k prohledání vozů.
„Je chvályhodné šetřit municí, ale řehnit se u toho nemusíte.“ odvětil mu ledovým zabarvením hlasu
„Hej! Tady se něco…au!“ uslyšeli u jednoho povozu, kde se přirozeně všichni seběhli.
Našli dvě, přibližně šestileté, k smrti vyděšené děti.

„Postaráme se o ně. Kdo si je vezme na starost?“ zeptal se, a ve vzduchu se kymácela celá dvacítka pravic.
Ukázal na pět vybraných. Pak ještě přidali pár výbušných nástrah k podvozkům, a jeden naložený dřevem rovnou zapálili. Teď je dobře, že to ty bastardy přiláká.
Kapitán se utrápeně podíval kolem sebe. Měli by už tedy jít. Náhoda umí být pěkná děvka.
Šťastný našel v předním voze náklad kopí, tak začal uplatňovat Chamurappiho zákony v praxi spojením hrotů a brčálově zelených hlav. Po prvním boji s nimi věděl, že ta pakáž má strach, jako kterýkoli člověk. Tak ať si tuhle lekci kurevsky dobře zapamatují…
Pět vojáků se drželo stranou s oběma dětmi. Neřekly ani slovo, bylo jen zřejmé, že jde o sourozence.
„Je volná cesta, tak jdem pryč, pohyb!“ zavelel, a oddíl neslyšně vklouzl do dalšího lesa, blíže ke zbylé civilizaci.

No, musím říct, že se to celkem pěkně rozjíždí... i když, válečné sekery a pod. mi připadají celkem moc stárgejťácké, jestli víš jak to myslím, ale jinak je to fakt paráda... btw: zajímalo by mě, jak vypadají, myslím jako celkově...

a to s tou těžbou dřeva... perfektní, hodně se mi líbí, že tam zakomponováváš i tohle... jak to tak vypadá, tak to přeci jen nebudou mít ty parchanti tak lehký, jak to ze začátku vypadalo...

a

Vlad Dracul píše:

„Je chvályhodné šetřit municí, ale řehnit se u toho nemusíte.“

bylo boží...

Invaze – 13. díl

Prsty v kožené rukavici přenastavily rádiovou frekvenci v pásovém transportéru. Éter byl mimo armádních hovorů, leckdy i v cizích jazycích, plný šumu a rušení. Po chvilce se ozval tichý, nezřetelný hlas.
„Volání o pomoc?“ podivoval se Gebauer, snažící se ještě trochu vyladit sotva slyšitelné zvuky. Jeho uši je sotva překládaly. Nechápal, jak je ten vojín zaslechl při všem tom venkovním marasu.
Právě přisunuté dělostřelecké baterie chrlily oheň na postupující orkskou pěchotu. Pokaždé je to jen zdrželo, a několikrát se dostali až do zákopů, kde proti Orkům v brnění měli vojáci jen malé šance. A vzhledem k nevídané rychlosti pohybu nepřítele a nepřijatelným ztrátám letadel, nestály zpravodajské informace ani za starou belu.
Palba ustala, děla se musela stáhnout, očekávaje brzkou odpověď v podobě vybuchujících mračen šípů.

Sám major viděl jejich původce zatím jen jednou. Vysoké, bledé siluety v přesných rozestupech, vystřelující jako jeden muž salvu šípů, cupujících vše nepancéřované a nezakopané na kusy.
Děsivá i fascinující podívaná zároveň.
Ani teď se nemýlili s reakcí, a na transportér dopadalo učiněné krupobití miniaturních granátů. Zůstavaly po nich ožehlá místa i důlky. Tanky by s nimi potíže neměly, kdyby tu nějaké vůbec byly. Česko zkrátka nemělo prioritu, údajně kvůli snadné ubránitelnosti. Blbci!
To bubnování po jeho „vlajkovém“ vozidle mu už zřejmě leze na mozek.
„38. pluku, Gebauer. Směr severo severo východ, silnice 78.“ měli se sice dorozumívat šifrovaně, ale vcelku se na tom nelpělo. Ostatně, představa Orka u rádia s šifrovacími bichlemi byla absurdní.
Pásové vozidlo se v oblaku kouře znovu rozjelo, za ním několik stejných.
Jako poslední se rozjely náklaďáky, do nichž ve spěchu naskakovali vojáci. Pět se po lukostřelbě nerozjelo vůbec, z deseti dalších šípy nadělaly jednohubky.
Měly takovou sílu, že několik lidí zůstalo přišpendlených ke kmenech stromů, za něž se pokusili schovat.
Ti, na které nezbylo místo naskákali na korby transportérů, až to připomínalo druhoválečné filmy, kde vojáci obsypaní po tancích nebyli zvláštním jevem.
Měsíční krajina, dým a třesoucí se země, kam až oko dohlédne.
Pěší divize po obou křídlech pronikaly hlouběji do zabraných oblastí, nebylo tedy času nazbyt.

„…a dost! Víte sám, že ofenzivní rozkazy jsou nadřazeny ostatním, a vy máte povinnost splňovat každý požadavek útočných jednotek, tedy i mě! Palbu směřujte na kóty 225 a 248! Hned!“ řval do vysílačky, aby mu ti zatracení dělostřelci vůbec rozuměli. Přímo nad hlavou vrzala věž, a rychlopalný kanón vyplivoval trhavé střely do všech směrů. Jestli to tak půjde dál, tak se ze mě vážně stane stejný arogantní sráč, jako je náš starý generál, napadlo ho nečekaně.
Průzorem se podíval ven. Zbloudilá kulka cinkla těsně vedle levého oka. Reflexivně sebou praštil dozadu úlekem.
Ale zahlídl dost, aby si domýšlel průběh postupu. Jeho „pancéřoví granátníci“ postupovali zároveň s transportéry, využívajíce jakoukoli terénní nerovnost.
Z lesů po obou stranách se zjevili lučistníci, a začali působit mnohonásobně větší ztráty.
„Dým do stran! Hned!“ nařídil, teď už dost ochraptěle, do rádiové komunikace. Transportér nalevo od nich už hořel, jen jedno z něj podpálené tělo, se zmítalo po rozryté louce. Jeho ječení se všem okolo zarývalo do mozku jako sbíječka. Někdo mu věnoval ránu z milosti.
Smrtonosné šípy svištěly vzduchem.
Zadýmovače na věžích mrštily granáty nalevo i napravo, a umožnily pěchotě se přiblížít k siluetám s luky.
I Gebauer opustil bezpečí bojového vozidla, a připojil se ke svým lidem. Nevědomky
Jak se ukázalo, popis lučistníků coby „Elfů“ se hrubě shodoval. Měli špičaté uši a luky, rozhodně by se však nedali nazvat pohlednými. S protáhlými šedými tvářemi a studeným pohledem ve velkých načervených očích vypadali snad ještě odpudivěji, než takzvaní Orkové.
Boj zblízka byl ale o poznání vyrovnanější, než s nimi. Lučistníci měli na sebeobranu jen dlouhé dýky, a rychlopalné zbraně je spolehlivě zabíjely na jakoukoli vzdálenost. Jejich pestré stejnokroje nenabízely větší ochranu, než-li lidské uniformy.
Major se dostal do celé vřavy s pistolí a černou dýkou v ruce. Prvnímu dlouhohubcu chytil ruku s nožem a druhou mu odspodu nahoru probodl tvář. Moc si z toho ke konci nepamatoval, kromě shromáždění těch, co se vzdali. Pár jich poslal v džípech s doprovodem, ať si s nimi pohrají zpravodajci, zbytek nechal postřílet.
Zálohy, co se je chystaly překvapit, byly zaživa pohřbeny granáty ze samohybných děl.

Stačilo dvacet minut jízdy po mnohokrát vyspravované silnici, než pluk vzal ztečí doutnající obec. I tady se srazili s orkskými oddíly, naštěstí pro ně zaskočenými nenadálým proražením fronty. Tentýž postup jako předtím. Tam, kde evidentně odmítli zelenokožci vylézt, se po zemi kutálely odjištěné granáty.
Pak začalo zdlouhavé prohledávání budov. Nechat si byť jediného Orka v týle by byl nepřípustný hazard, přestože i tak se jich musely hemžit lesy okolo, tomu zabránit nemohl nikdo.
Konečně je našli. Zprávu vysílal zoufalý rádioamatér, kterému se podařilo shromáždit skupinu utečenců v blízkosti městečka, a až do příjezdu Gebauerova pluku se vyhýbat orkským a elfím stopařům.
Pět stovek mužů a žen za to zaplatilo.
Vítězství za každou cenu.
Gebauera i poddůstojníky na tomhle místě mátla jiná věc – těla zmasakrovaných chyběla. Jen…jakoby všichni odešli. Nebo spíš byli odvedeni…

[Patas25]

Teda musím říct dobré! Ale už sem hod další díly.

Invaze – 14. díl

Moravské frontové linie se rozhodně nedaly nazvat pevnými. Připomínaly rozbouřené mořské vlny. Rozrážely se o protivníka, dokud neztratil trpělivost. Poslední týdny se stále častěji tento příboj lidských armád zakousával do ruin měst, pevně odhodlán nevzdálit se ani o metr původním směrem.
S tím kapitán Kojecký počítal od samého začátku, a přemýšlel o tom i při seskoku, těsně před tím, než blesk ve tvaru víru zasáhl letadlo, a proměnil jej na popel.
Ani nestačil otevřít padák, a už přišel téměř o třetinu lidí.
Dalekohled s kletbou odhodil do hluboké kaluže. Prasklé čočky. Ani si nepamatoval, kde ho tak zřídil. Snad když sebou praštili na nesklizeném, hnijícím poli, zatímco je míjely zástupy Orků, těch…lučistníků (říkat těmto bezcitným zrůdám Elfové se mu příčilo. Čtyři dny od výsadku byl svědkem rituálů, kde…nikdy na to nezapomene, i kdyby byl ještě sto let naživu. Zjevně jejich pohanští bohové vyžadovali velmi speciální a velmi bolestivou smrt nevinných lidí), pseudovlků, co Orkové používali místo koní (tehdy ho napadlo, jestli je nemohou ucítit, v tak špinavě nechutném stavu, ve kterém byli, zjevně ne).
Následoval ještě větší počet lidských mužů, žen a dětí, odváděných na smrt. Věděl kam jdou. Zemřít na obětních kamenech, rukami orkských šamanů. A on s tím nemohl vůbec nic dělat. Nic, dokud nepodá hlášení…
Neklamné známky civilizace byly po útrapách spojených s návratem, byly na dosah.
Byla slyšet už i palba z lehkých zbraní.
Od lesa, v němž vyhledali nový prozatimní úkryt, je dělila jen nějaká ta míle otevřeného prostoru a země nikoho.
Posadil se na pařez, svěšená hlava se mu kymácela ze strany na stranu. Dospěl do stavu, kdy z nedostatku spánku omdlí nebo dostane zástavu. To druhé spíš. „Vitamínky“ na výdrž dokázal spolykat vzdor doporučovanému dávkování do posledního.
Z následků smrtelného vyčerpání ho probral dětský pláč a mnohohlasný křik hádky. Hlasitě praskající klouby protestovaly vůči jeho nejlepšímu úmyslu vstát.

Došel právě ve chvíli, kdy docházelo k pěstí a nožní výměně názorů mezi polovinou toho, co mu zbylo z jednotky, složené jen z profesionálů.
„Co je tu za problém?“ zeptá se kapitán, a potlačí tak silné zívnutí, až se bál, že mu kusy čelisti vystřelí jako pružina. Zato jeho hlas způsobil zůčastněným přesně to, co u televize příkaz Pause.
„Ti malí smradi pořád kvičí, takhle nás jen prozradí…“
„Držte hubu, desátníku.“ odpoví mu s klidem
„Ohrozil jste nás všechny, PANE! Neměli jsme je brát s sebou.“
„Máte chuť ve svém nesouhlasu zajít dál? Polní soud by pro mě byl novou zkušeností…ačkoli jsem myslel, že nějaký čas si na to ještě počkám, nač ještě čekat? Pokračujte.“
Konverzační tón, kterým to Kojecký řekl, vzal protestujícímu pevnost jeho už tak vratké pozice.
„Prozatím si přátelsky povídáme na místě určeném k odpočinku. Změna děje je na vás, poddůstojníku.“
Pokračoval, a to bez známky strachu. Dobré polovičce jeho malé jednotky nebyly ty děti od začátku po chuti. Ano, bezpochyby bylo praktičtější zapomenout na lidství a soustředit se na přežití, jenže to on schvalovat odmítá. Podíval se obě děti. Dosud nevydaly ani jediné slovo, co by stálo za řeč.
Pistoli měl i s pouzdrem položenou pár kroků od nich. Pochva jeho nože však měla odepnutý puntek, takže jestli se něco semele, tak ten podvratný pitomec skončí s čepelí mezi žebry jako první.
Nemusel podniknout vůbec nic. Desátník si totiž všiml, jak studeně se na něj dívají další dva „bratři ve zbrani“, a došlo mu, že by vzpouru nejdéle žil tak asi deset vteřin. Proto se bez debat podřídil kapitánově rozkazu k přesunu.

Nebylo ani jednoho z nich, kdo by nezalapal po dechu nebo si neodplivnul nad fantasmagorickým nápadem Kojeckého. Pokud se nemohou nepozorovaně proplížit,
Zoufalost a identické vyčerpání síly těla i mysli nedovolily dalším vojákem uvažované rebelii vyplout na povrch.
Prostě šli. Šli v řadě, děti si po nedostatku nápadů dali dva vojíni do batohů, kde je ještě zamotali do nepřůstřelných vest. Kapitán jim jasně naznačil, pokud se to celé posere, musí se postarat o to, aby netrpěly. Jejich pohledy mluvily za všechno. Ani jim to naznačovat nemusel. Jednu ránu jim, pak sobě.
Ze začátku, jak se rychlým krokem blížili, je nikdo nezaregistroval. Po levé straně je minula dobrá stovka Orků na těch vlčích věcech, aniž by jezdci o zubožené průzkumníky jevili zájem.
Snad to bylo podvečerem, snad obrácenou psychologií, se kterou Kojecký počítal. Teprve až došli k hrubým hradbám z kolů, vrhlo se na ně s řevem několik desítek Orků.
Cenili své obludné tesáky, a vydávali obludné skřeky.



Pro poslední zelené nepřátele jim definitivně došlo veškeré střelivo, tak použili pěstí a nožů. Někdo vzal i ukořistěnou sekeru.
Následného příjezdu francouzských transportérů s jediným tankem v čele se dočkalo osm lidí. Poručíka, co jim vyšel vstříc, se pokoušely mrákoty. Tak tohle všechno udělalo.
Kojecký mu oplatil jeho roztržité zasalutování, a obrátil se ke svým podřízeným.
„Někdo z vás umí francouzsky, myslím. Mohli byste…“
Desátník mlčky ukázal prstem na posekaný zbytek něčeho, co ještě před čtvrthodinou bylo živou a dýchající lidskou bytostí.
Francouz naštěstí rozuměl i angličtině.

Zajímavý, zdá se, že orkové a spol se jaksi zasekli.. Jsem zvědav, jestli jim to naši nakonec nanadají i s úrokama..

Invaze – 15. díl

Pásová vozidla a džípy přejížděla mrtvá těla. Ta lidská byla nakládána na poslední náklaďák, a vzápětí skončila vyklopená v příkopech. Belgický plukovník strašlivě sprdnul celou rotu na téma nezdržovat se s mrtvými, když by mohli ztraceným časem přibýt další.
Kromě toho, většina tam ležela už dlouho, a vlastně se už staly stejnými prvky krajiny jako ty staré jabloně lemující neudržovanou silnici.
Mnoho času věru nezbývalo. Spolu se zbytkem důstojnictva diskutuje nad rozloženou mapou, zatímco je míjejí vlastní vojáci, vstupující do rozbořeného města. Neumí si to vysvětlit. Už dávno měli zahlédnout někoho z
38. pluku. Přece ještě ráno potvrdili setrvání ve městě kvůli zraněným a doplnění utržených ztrát.
Nějakou dobu trvalo, než-li byl dokončen průzkum celého místa.
Za obcí, u severovýchodního výjezdu, u polí, se jim naskytl děsivý pohled.
Zkrvavené mrtvoly byly rozesety, kam oko dohlédlo. Místo posledního odpočinku českého pluku.
Mouchy a ptáci se slétali za potravou ze širokého okolí. Kavky a krkavci vyklovávali oči dříve, dokud je nepředběhne hmyz.
Pak si ho všimli. Václav Gebauer seděl na mrtvém tvorovi. Mnohametrová hora svalů měla jedinou obrovskou vypálenou díru v břichu. Vyšel jim v ústrety, v rukou kulomet a na zádech jednorázovou pancéřovku.
Bez meškání ho přivedli k velícím důstojníkům, řešících, zda-li mají podpořit obchvatnou akci (v podstatě opakování Ostravsko-karvinské operace) nebo postupovat s aliančními jednotkami dál na jih, podél Dunaje.

Bylo to….zvláštní.

Jeho příchod byl pro Belgičany jak šokem, tak úlevou. Budou alespoň vědět, co se tu stalo. Mnoho jednotek bylo zmasakrováno do posledního muže takovou rychlostí, až někdy velitel vyslal spojku s depeší, vrátila se za ani ne hodinu, a už neměl komu předat odpověď.
„Ach tak, vy jste nás…mě přišli vystřídat?“ opáčil jim anglicky. Jakmile se ujistil, že mu rozumí, vstal a zasalutoval před plukovníkem Degrellem. Zapomněl, že má v koutku úst zapálenou cigaretu, nebo nepovažoval za nutné jí vyhazovat. Každopádně, plukovník by mu nevytýkal nic ani v případě, kdyby zmlátil do bezvědomí jeho pobočníka. Muž, co přežije svůj pluk, a uchová si zdravý rozum, si zaslouží nejvyšší možné uznání…
Nevěděl, jestli ho víc děsí majorův klid, nebo stav, ve kterém je. Neuměl si představit, co by dělal jako velitel, kterému pod rukama zemřou všichni muži, ale rozhodně by nezůstal a nehájil pozici, jako v nějakém heroickém filmu.

Kód: Vybrat vše

Skladba: http://www.youtube.com/watch?v=3PODzRYD5yE

Nešlo to zastavit.. Veškerý rozum selhal. Touha po zabíjení se roznesla do srdcí všech.

„Co se tu stalo?“ zeptal se ho plukovník. Věděl, jak hloupě ta otázka zní, ale jiná ho nenapadala. Koneckonců, co když za pár minut dojde k opakování těch velejatek?
„Kapku moc se tu toho na nás sesypalo.“ odpověděl suše, tentokrát chraplavěji, než předtím „Nemějte obavy, na nějakou dobu je tahle oblast bez nepřítele.“

Zaútočili za svítání. Nepřítel bez fantazie. Odražen a utíká, pronásledován rozběsněnými mstiteli.

„Jsem si vědom, že podle rozkazu jste mým velícím důstojníkem do doby, než štáb mé divize rozhodne jinak. Hlášení pro vás i pro velitelství budu mít nejpozději hotové zítra, do 6:00.“

Pobili jsme je, a vynořili se další. Zhmotněné noční můry bojovaly s nepochopitelnou zarputilostí.

„Majore Gebauere, spíše mám na mysli odpočinek a rekreaci.“
„Vaše starost mě dojímá. Pane. Ale se vší úctou, rád zde vyčkám dalších rozkazů, a pokud jen projíždíte, zapojením do akce se bránit nebudu.“ tvář měl odkrvenou a neobtěžoval se odhánět hmyz, toužící se nakrmit četných zbytků padlých, kterými byla jeho polní uniforma hustě nasycena.

Srazil mě k zemi a čepel se před mým zrakem studeně zaleskla. Ztuhlý strachem jsem se nedokázal ani pohnout, ani křičet. Výstřel brokovnice. Zelená ruka klesla, a já v ústech ucítil cizí nakyslou krev. Nabídnutá ruka mě vrátila do víru boje.

„Jestli je to zatím všechno…potřeboval bych se převléknout. Aha, to mi připomnělo, to co nám zůstalo ze zásob je uskladněno na radnici a v tom co zbylo z místní samoobsluhy.“
Degrelle jen přikývl.

Byli by zvítězili, kdyby řady nepřátel neposílily ty neohrabané brutální postavy. Nedělalo jim žádné potíže odolat kulometům, a rozbíjely transportéry…ne mačkali je jako plechovky od piva.
Živí Orkové a lidé z toho pole vymizeli během minut, až zbyl sám.
Z nějakého důvodu od něj udržovali uctivou vzdálenost. Nerozuměl tomu. Tak chodil, a hledal. Jakmile našel pancéřovku, střílel. Neměl problém se zaměřením. Jenom tam…prostě stáli. A tupě hleděli.

„Výhra v loterii, kterou nikomu nepřeju.“ zamumlal, ignorujíce obdivné i nechápavé výrazy v obličejích.

Zajímavé, velmi zajímavé.
Jsme skutečně zvědav co je vlastně Gebauer zač.

Hmm, zdá se, že z Gebauera jde respekt.. Taky jsem zvědavej čim to nakonec je..