Invaze – 9. částMlha nezeslábla ani po více jak týdnu, naopak ještě více zhoustla, a pluk se musel potýkat s potížemi dalece přesahující jeho možnosti. A Gebauerova jednotka na tom byla stále lépe, než ty, co držely pozice u největších měst, kde se necházely spojnice hlavních komunikací. Silnice a železniční stanice v cestě postupujícím stvůrám byly přeplněny statisíci utečenci. Nikdo ani nechtěl pomyslet na ty, co zůstali v zabraných oblastech, kde se sice pořád bily silné oddíly, odmítajících se vzdát, které ale bohužel neměly příliš nadějí na přežití.
Zvlášť zatvrzele se k tomu postavily armády bývalé Jugoslávie. Jak Chorvati, tak i Srbové se opevnili v horách a zastavovali neutuchající nájezdy nepřátel. Primitivní živá síla nepřítele musela být vyloženě nevyčerpatelná, jinak se to vysvětlit nedalo.
A i ta primitivní živá síla se tak snadno nevydávala napospas. Skrytá v mlze a bez skrupulí brutálně vraždících obyvatele, nosila brnění, oddalujících rychlou smrt v dešti kulek.
Pokud se dostali k lidským vojákům příliš blízko, proti sečným a bodným zbraním oblečení jen v látkových uniformách neměli nejmenší šanci na přežití.
U cest se nakupily hromady mrtvol lidí, humanoidních tvorů sloužících původcům války, a pokračovali dál, beze strachu, hnaní zřejmě jen touhou po krvi. A snad i ze strachu z toho, co je do boje hnalo…
Na zídce seděli dva lidé. Člověk otočený k mraky rozplihlému Slunci pečlivě přejížděl součásti pistole mastným hadříkem. Pak vzal hlaveň a důkladně jí vyčistil.
Všiml si něčeho, čeho jeho zachmuřený společník s cigaretou v koutku úst a tupým pohledem na silnici ne.
„Nějak se nám vyjasňuje.“ podotknul muž, jehož hodnost kapitána prozrazovala jen čepice „A to znamená…“
Nebyl nikterak udivený ani spadnutím zbytku Startky na zem, ani vpravdě hitlerovským křikem rozkazů, které major používal jen v opravdu nutných případech.
Případ, kdy po rozplynutí mlhy následuje útok nepřítele, jak už slyšeli z rádia i hlášení za poslední dny snad tisíckrát, k nim bezesporu patřil.
„Vím, co to znamená! A přestaň to plivátko pucovat, sakra! Běž zkontrolovat ty flákače vzadu!“ rozčílil se Gebauer, naskakující do vskutku obstarožního džípu, jeden z neprodaných z armádních výprodejů.
Zrezlý socialistický šunt s vybledlým kruhovým znakem svých majitelů.
Svému účelu stále posluhoval, až na rachot celého ústrojí a vytékajícího oleje.
Studený vítr se opřel do silničničních zátarasů. Dunění země a zvuky, připomínající skřeky divé zvěře se blížily k první linii nikoli sychravým počasím rozechvělých obránců.
Mlha se pomalu, váhavě, zvedala, a odkrývala blízké okolí.
„Vy nejdete nikam, pomůžete mi v předním hnízdě.“ řekne vyjevenému vojákovi, co mu právě přinesl další z písemných rozkazů. Měl smůlu.
Deset metrů od něj bylo stanoviště s rychlopalnou zbraní, o jejichž schopnostech zastavení pěších jednotek nemohl nikdo pochybovat. V rámci možností perfektní, z obou stran zajištěná pozice.
Vezme to do ruky sám. Do kulometných hnízd posadil jen ty, které choval ve velké důvěře, ovšem už od školky věděl, že věřit se dá jen sobě, a rozhodně netoužil viděl, jak nějaký blb zazmatkuje, a odsoudí k smrti celý zákop.
„P…pane, měl bych informovat velení...přece nemůžu…“ koktal kurýr. Proklínal se, proč se tu jen musel zdržovat, proč já kterén blbej už nezdrhal směrem od toho všeho….
„Zůstanete tady, a pomůžete nám. Mohl byste rozkaz neuposlechnout, ale příliš bych vám to nedoporučoval.“
řekl cestou k pozicím, aniž by se na něj podíval.
Teď už bývalému kulometčíkovi podal svou osmapadesátku, a ukázal mu, ať posílí obranu domu
Chápe ho. Sám by se nejraději sebral a šel, jenomže to nejde. Kdo zkusí utéct, toho na místě zastřelí.
Jen kdyby tak moc nebylo jisté, že to bude muset udělal, povzdechl si, hledíc na některé, v tuto chvíli už napohled „předposrané“ vojáky.
V sázce je příliš, než aby si dovolili luxus ústupu. Pochyboval, jestli ti uprchlíci, co nasměroval ku Praze a Havlíčkově Brodu postoupili o víc jak pár kilometrů. Spolu s nimi uteklo i bůhvíkolik obyvatel města, odsouzeného k zániku, podobně jako Olomouc, o níž se dověděl před pár minutami, od toho poseroutky vedle něj. Bože. A to se tam bránila celá divize. Čekal leccos, ale že ten zasraný zmrdí generál, co mu nemůže přijít na jméno, vydal Olomouc a bezbranné lidi napospas masovým vrahům, tomu odmítal uvěřit.
Prostě nemohl.
Zrak odstřelovačů v oknech domů procházel skrz zaměřovací kříže směrem k blížícím se obrysům. Ten nejmladší z nich, který kromě airsoftu a pravidelného hraní Counter-Striku nezažil nic, co se podobá vojně, si lámal hlavu jen nad tím, kam střílet.
Mají pálit do něčeho, o čem ví jen, že to přibližně vypadá jako člověk? No head-shot je jistota. Jen kdyby se mu tak neklepaly ruce. Nasucho polkne, a odjistí
Major Gebauer se suverénně postavil za kulomet s těžkou hlavní na trojnožce, a tolik v jeho životě prováděným pohybem ruky o zbraň zařadí první náboj z pásu.
Zkontroloval mechanická mířidla zbraně. Vysílačku měl na správné frekvenci. Bude rozhodně zajímavé, jestli se rozhodnou obcházet celé město.
Jsou na dohled. Pokyne kurýrovi se stále nešťastným výrazem, aby udělal, co má udělat. Ten z velitelovy brašny vytáhne signální pistoli, a vystřelí nad Chotěboř déšť barevných jisker.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Zajímavý jak dokážeš napsat čtyři díly bez toho abys vlastně řekl s kym to bojujeme. Tim se to stává pořádně napínavé. Předpokládám, že příští díl napadnou Čechy, takže se možná dovíme alespoň něco víc o těchto "kreaturách". Každopádně, budu se těšit na další díl. Jen teď uvažuju jestli se mám vůbec odvážit fandit Čechům, když vidim jak masakrujou bez problémů armády světa. Blitzkrieg byl proti tomu šnek.. 
ale pro přesnost - ustoupil z civilisty přeplněného města, jen co uviděl postupující hordy, což je podle mě mnohem krutější a neodpustitelnější, než kdyby bojoval do posledního muže a dal tak nějakou šanci uprchlickým kolonám...