Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Invaze - 44. část - závěr 1. dílu

Invaze - 44. část - závěr 1. dílu


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
:) Experimentálně na vás zkusím vybafnout s něčím, co budu chrlit v krátkém čase vždy po jedné stránce :write:

Půjde o kombinaci sci-fi a fantasy, na základě příběhu jedné prastaré zapadlé hry :pst:

EDIT : Tady to máte vcelku (postupně je přidávám, po 10 dílech)

http://uloz.to/4501207/invaze-part-40-.pdf




POZN.:
Povídka nemá nic společného se seriálem, který jsem mimochodem nikdy neviděl 8) :lol:

POZN(2).:
Teďka se to bude dlouho odehrávat v našich luzích a hájích, za velké či malé přehmaty a nejasnosti ohledně míst dění se omlouvám :sorry:, podobnost s postavami nebo skutečnostmi je čistě náhodná, za kvalitu odmítám ručit :lol:

Invaze - 1. část

Déšť bušil do rozmáčené země, neschopné nasát více vláhy. Vodní masy si nemilosrdně prorážely cestu všemi směry. Řeka zaplavovala celé město.
„To je konec.“ zašeptal voják Aktivních Záloh, shlížející katastrofu dalekohledem. Za ním byl i přes nápor vody z nebe slyšet křik a nářek. Silnice byly beznadějně zablokovány auty, tak museli co nejvíc lidí dostat co nejvýš. Stará, vysoko položená pevnost tak byla přeplněná zmatenými a vyděšenými obyvateli města.
A to, co se dělo tady pod Špilberkem, nebylo nic proti tomu, co se dělo jinde. Vltavská kaskáda se zhroutila, a hysteričtí meteorologové nedokázali vysvětlit, odkud se berou další a další bouřková mračna. Vytvářely se jakoby z ničeho nad celou střední Evropou.

Praha a Ostrava na tom musely být ještě hůř, když moravskou metropoli nedokázala ochránit ani slušná nadmořská výška. Voda se valila všude, odkud se valit mohla. Nebylo snad metru čtverečního republiky, kde by nárazově nepršelo už několik dní.
Geologové zase neuměli vysvětlit pohyby zemských desek, a nastálých zhruba dvacet tsunami po celém světě. Ničím nechráněná pobřežní města byla během krátké doby smetena mnohametrovými vlnami.
Pouště se na všech kontinentech změnily v písečné inferna, jih Spojených států zaplnily série tornád, netypicky pronikajících hluboko do vnitrozemí.
Většina států měla co dělat sama se sebou.

I kapitán Gebauer pozoroval dílo zkázy, a běžel k rádiovému vozu, zaparkovaném u vjezdu do pevnosti. Dva jeho podřízení mu razili cestu mezi civilisty, dožadujících se evakuace nebo alespoň přístřeší. Dodávky elektřiny a pitná voda byly už dvoudenní minulostí.
Se svou jednotkou se dostal do centra jako první, aby jen zjistil, že jsou odříznutí, protože hromadný exodus
Z armádního vysílání včera slyšel, že do několika elektráren se strefovaly blesky obrovské síly, dokud je nevyřadily, a podobné záhadné věci se neděly jen tam.
Kavčí Hory bez přestání vysílaly jen výzvy ke zmírnění paniky.
„Musíme dostat ty lidi pryč, kde jsou do hajzlu s těmi vrtulníky?!“ dožadoval se odpovědi důstojník krizového velení, umístěném prozatímně ve staré základně v Blansku.
„Že musím vyčkávat? Jsou tady tisíce lidí, a my nemáme ani dost prostředků, abychom jim zajistili alespoň základní životní podmínky! Mohl bych uplatnit konfiskace na sklady a obchody, ale na to potřebuji oficiální rozkaz! Jen od rána už bylo zastřeleno deset lidí co napadlo mé muže, nebo při rabování použili zbraní.“
Odpověď ho jistě nepotěšila, když jim na jejich odpověď bouchldo přenosového vozu, a odplivl si.
Všichni vojáci, profesionální i od záloh, co neměli na práci strážní službu a pacifikaci zachráněných, byli zavolání do pevnosti před svého velícího důstojníka.
Gebauer byl momentálně člověk s nejvyšší hodností. Plukovník Janota se zbytkem jednotky a ve spolupráci s dalšími stavěli uprchlické tábory v bezpečné vzdálenosti od větších řek. Major Sojka se pravděpodobně utopil i s několika dalšími, když proud neočekáváně během okamžiku smetl provizorní hráze.
Déšť už někde naštěstí zeslábl, to však na věci nic neměnilo. Humanitární katastrofa je už v tuto chvíli jistá věc, a nelze očekávat pomoc zvenčí, vzdor blábolům o solidaritě, vycházejících z otlemených vrcholných politiků, jejichž rodiny už byly dávno v bezpečí v luxusních vilách a chatách na svazích.
„Potřebujeme získat zdravotnický materiál, vodu, potraviny, přikrývky a další věci. Poddůstojníci už obdrželi přesné rozkazy, kde požadované zásoby hledat. Zůstali jsme v tom sami, tak se o ty lidi sami postaráme. Rozchod!“

Staré ruské transportéry vyfoukly hustá oblaka kouře, a nejvyšší možnou rychlostí se začaly valit směrem dolů, rozrážeje auta, stojící v cestě. Za nimi jely nedávno převzané Tatry.
Minuli dvě obranná stanoviště, odkud hrstky vojáků a policistů udržovaly jakýs takýs klid a mír. Pár z nich se dokonce začalo předčasně radovat, že je stahují, ale gesta řidičů je hned vyvedla z omylu.
Kolona se rozdělila, a ve několika minutách byly ničeny vrata a zámky skladišť několika obchodních řetězců.
Každý velitel družstva se snažil přesně zapsat množství armádou zabaveného zboží, přesně podle předpisů.
Družstvo o jednom transportéru a třech náklaďácích, co mělo na „starost“ jeden ze supermarketů se cestou zpátky muselo dokonce prostřílet, a po návratu museli hlásit tři raněné, téměř umlácené rozzuřenými davy.
Nemalá část obyvatel zůstala podle rad z masmédií doma, v zatopených částech přirozeně v horních patrech, a jedna část se pochopitelně urvala z řetězu, rabování a násilí tak nebralo konce.

Policie a armáda byla potřeba nejen ve velkých městech, a tak ti zbylí ochránci pořádku nestačili k zajištění bezpečnosti. Mnozí už padali unávou nebo šíleli z proseb a výčitek lidí, že jim nezajistili hladký a pohodlný únik pryč, nemluvě o zábranách u vodních toků, se kterými se dřeli, a které vzaly za své.
Kapitán Václav Gebauer měl na jazyku stovky zuřivých výpadů, jakmile by dostal nějakého generála nebo politika do ruky. Někdo nahoře se bál následků, kdyby vyhlásili vyjímečný stav a evakuaci největších měst oddalovali, a chlácholili občany řečmi o brzkém konci dešťů, takzvanými účinnými opatřeními dokud nebylo příliš pozdě.
Naposledy upravil Vlad Dracul dne 01.5.2010 16:30:20, celkově upraveno 48
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Příspěvek 07.10.2009 15:51:37
Patas25 Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 870
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
No zatím je to takové nijaké. Vypadá to na konec světa, ale ničit bude příroda... Ale jinak další díl si přečtu.
Je to taková výzva, taková prosba. Chtěl bych se naučit programovat v Cčku, proto bych chtěl poprosit někoho z této komunity, kdo tento jazyk ovládá a byl by ochotem sem tam poradit, případně doporučit nějaké zdroje.

Příspěvek 07.10.2009 15:58:45
mouse Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 99
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
jen tak dal:-) doufam ze za to budou moct emzáci:-D
Obrázek

Příspěvek 07.10.2009 18:32:34
Ice Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1152
Bydliště: Krkonoše
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Zajímavé a probouzí to ve mě rozporuplné pocity. Asi bych si další části přečetl abych zjistil jak to vymyslíš dál, jen mít víc času. Takto bohužel asi zůstane u přečtení jen první "stránky" ale přeji hodně zdaru.

Příspěvek 08.10.2009 14:36:39
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Invaze – 2. část

Blesk uhodí do vysokého dubu, a pukne jako špejle. Desátník Kovář na hlídce několik metrů od něj uskočí stranou. Rozmrzele pohlédl nahoru. Ocelově šedé mraky se neumoudřují, a v puse má poslední cigaretu. Neměl by, jenže co na tom záleží. On i další z jednotky jsou promoklí až na kost.
Ztratil už pojem o čase. Neví, kdy ho u toho zatraceného mostu vystřídají.
Beze spánku stavěli stany a obsazovali domy v nedaleké vesnici, aby se mohli postarat o ty z méně šťastných obcí. Majitel prvorepublikové vily na konci horské lhotky ještě ráno protestoval, což ho stálo ránu pažbou do zubů. Tři dny v tomhle a snažit se udělat něco, co se udělat nedá, to rychle změní chování jednotlivců i celků.
Zvuky motorů ho donutí zbystřit smysly, a sundat osmapadesátku z ramena.
Ulevilo se mu, jakmile zjistil, že nejde o civilisty, hledajících přístřeší. Musel by jim říct neradostnou zprávu o tom, jak jsou přeplněni, a musí jinam.
To by bylo vskutku na pováženou, aby nemusel použít zbraň.
Nebyl generál, ale jako každý věděl o věci své. Jak by se mohla nepočetná, nedávno zprofesionalizovaná armáda a neefektivní policie zajistit ochranu obyvatelstva, když nejsou ani schopni zprůjezdnit hlavní komunikace, co jsou dílem zatopeny, dílem podemlety, dílem beznadějně zatarasené haváriemi.
O politickém vedení ani nemluvě.
V rádiu slýchají tolik hrůz, až jsou rádi za to, kde jsou. Zásobovací a hasičské kolony se musely do beznadějně zatopené Prahy probíjet s tanky a transportéry v čele.
Stanné právo platilo už dva dny, nebylo se tedy čemu divit.

Z terénního vozidla vyskočila známá osoba. Desátník neváhal, a co mu síly stačily, vzorově zasalutoval a podal hlášení.
„V pořádku.“ řekl plukovník Janota, také notně unaveně „Vypadá to, že to tu docela zvládáte, nepojedu dál. Už jsem hovořil s rotmistrem Syrovým – žádné větší incidenty zde nebyly?“
„Ne, pane. Jen ráno došlo k nedorozumění s jedním z místních. Nic důležitého.“
„To jsem rád. Musím zkontrolovat další utečenecká centra. Držte se.“ dodal povzbudivě, a do minuty jeho inspekci připomínaly jen cákance bláta na desátníkově nepromokavém plášti.

Naštěstí pro něj do půl hodiny poslali. S nepříliš velkým nadšením ho vystřídal vojín Procházka. Svého předchůdce se jen zeptal na cigarety, ten mu však vyhovět nemohl, proto zaujmul jeho místo u mostu stonásobně rozmrzeleji.
Desátník, občanským jménem Josef Kovář, se nestačil ani vyzout, a podobný zastřelenému dopadl na svou matraci a v půl vteřině usnul. Ostatní se ho ani nesnažili probudit. Ti, co neměli potřebu odpočinku, vylaďovali rádio. Na krátkých vlnách se ozýval pouze šum, na dlouhých zachytili jen státní vysílání, kromě českého i téměř nesrozumitelné rakouské a slovenské.
„....krizové zasedání OSN z těch zemí, schopných vyslat zástupce, nepřineslo nic nového. Červený kříž a Červený půlměsíc ztratili kontakt s velkou částí svých pracovníků, dvě letadla s humanitární pomocí vyslaná do Indie se ztratila beze stopy. Ruský prezident vyjádřil…počkat – právě dostáváme informace o… …Kanárské ostrovy zmizely v obrovském sopečném výbuchu, vzniklá vlna tsunami se vysokou rychlostí blíží k americkému pobřeží! Je to…strašné. Strašné a nepředstavitelné…“
Dveře se rozletí s hlasitým praskotem. Posluchači rádia sebou trhnou, spící by patrně neprobudily ani dopady raket.
„Vypnětě ty hrůzy, a pojďte se napít.“ vyzve je příchozí, a položí dvě láhve s čirou tekutinou na stůl.
„To ti to ráno nestačilo? Myšpulín z toho zbitého chlápka málem vyletěl z kůže, jak si šel ten kokot na tebe stěžovat.“
„Vy jste tam nebyli. Zeptejte se Pepana,“ řekl, a vrhnul pohled po promáčeném desátníkovi „ten blb začal vyhrožovat, jaké není zvíře a že porušujeme jeho práva. Navíc to bylo v jeho vlastním zájmu – kdyby mu dal přes držku Pepan, tak by nevstal.“
„To myslím jednou někde zaznělo, jenom nevím kde…“ odpověděl mu na jeho obhajobu mladý světlovlasý vojín, lokaje si podezřelé tekutiny „dobrý…kdes to sehnal?“
„Řekněme, že viník a oběť v jedný osobě z rána maličko roztál. Pod tím svým baráčkem má spoustu hezkejch věcí, jak jsem docela náhodou zjistil. Taky chlast a jídlo…a vůbec. V domě má dalších dvacet lidí a ti by ho za takový syslení rozsápali. Dal jsem mu slovo, kdyby něco, není to jeho ale naše.“
„Proto byl tak nervózní…zasloužil by víc, Monty.“ zkonstatoval mladý vojín
„Já vím.“ řekl, přeleváje si trochu z druhé láhve do polní plastové.
„Bacha, povolení drancovat pořád nemáme.“ uchechtl se další voják, vypadá o dost starší než blonďák, přebírajíc od něj láhev.
„Všechno to bude zbytečné. Žijme dokud můžeme.“ zašeptal nahlas na boku ležící rotný
„Tebe to ještě nepřešlo?“ zeptá se ho kysele mazák, než si přihne vodky
„Co mu je?“ nechápe voják, oslovený před chvílí jako Monty
„Začalo mu hrabat. V poledne byl ještě normální, pak začal blekotat cosi o temnotě a že se to blíží. Musíme na něj dát pozor, aby ho to nesebralo víc…“
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Příspěvek 09.10.2009 08:58:45
mikey Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1059
Bydliště: Renewed Valor
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Pěkný Vlade, trochu mě děsí jak jsou ty díly krátké, u tebe mi to přijde neobvyklé, ale ne že bych si stěžoval, alespoň to stíhám přečíst.. (zatim) :wink:
Je to rozhodně zajímavý nápad, určitě si přečtu další díl, už jen proto abych zjistil jestli to je fakt příroda co se nás rozhodla zbavit, nebo jsou za tím nějaký emzáci, kterejm nedělá problém ovládat naše přírodní procesy.. :wink:
Povídka Svatá výprava Ori již vládnou Pegasu a nyní upřeli veškerou svou pozornost k poslednímu útočišti nevěřících. Mléčné Dráze!
Mikeyho krátké povídky: Antareský incident (11.12.09)

Příspěvek 10.10.2009 20:58:25
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
:D Zase si na to tempo 2 dny = 1 díl nezvykejte, jen mám teď dobrý dny :write: Ale i v té největší krizi nebudou mít díly větší prodlevu jak pět dní :wink: :yes:

Invaze – 3 . část

Velitel města si oklepal nohavice od bláta, a přijal hlášení od hlídky – na všech blízkých perimetrech klid. Čtyři trojcípé hvězdy na blůze už nebyly kryty nepromokavým pláštěm.
Dal by cokoli, aby tu nebyl tím, na koho se lidé obrací se slzami a následnou nenávistí v očích, když jim musí povědět, že pomoc nepřijde, dokud se počasí neuklidní a voda neopadne.
Jakýkoli náznak odporu musel být potlačován zbraněmi, až většina bezmocných vyhnanců upadla do pološílené apatie plné strachu. Věřící se modlili nesčetněkrát za den.
Proti těm neměl Gebauer nic. Zrovna oni se projevili užiteční a dělali nejméně problémů.
Zato posílal do horoucích pekel a i horších míst Janotu, co si někde hraje na matku Terezu, majora Sojku, že se utopil ve chvíli, kdy si ten idiot hrál s pískem na vládce živlů u koryta řeky, přestože bylo jasné, na jakou jedinou věc se teď hodí pytle s pískem…
A kde jsou všichni generálové? Pár tisícová armáda, snad třicet nebo kolik generálů, a největší moravské město dají na starost kapitánovi, říká si, a jistě ne poprvé.
Nevěděl to, ale chaos byl větší, než si i on připouštěl. Z generálů AČR bylo celých osm nezvěstných, velký počet dalších byl v Praze, kde by, jak trvalo politické vedení státu, měli osobně řídit celou situaci, hned jak byl vyhlášen zákaz vycházení, a rabovači začali být stříleni bez milosti.
Vláda by nikdy nepřiznala, že nemají pod kontrolou nic. Celé oblasti a velká města měli na starost policejní a armádní důstojníci, jednající více méně na vlastní pěst, zatímco krizové velení udržovalo iluzi o zvládání situace.
Větší přesuny byly pořád nemožné, a těch pár funkčních člunů a helikoptér se příliš nevzdalovalo od svých stálých stanovišť, což je k opakujícím se bouřím pochopitelné.

Co se dělo v zahraničí, na mezinárodních misích, to netušil ani nikdo ze štábu. Internet byl vyřízen téměř ihned, bezdrátové sítě ve většině světa jakbysmet. A naprosto bezdůvodně začaly vypovídat službu satelitní sítě, komunikační držice i GPS.
Výstřel a vzdálený výkřik. Přes nejlepší snahu o klid je tohle slyšet spletí ulic poměrně často.
Počasí se zjevně rozhodlo jim maličko ulevit, a intervaly, kdy nepršelo, se začaly prodlužovat. A každá minuta suchého nebe měla cenu zlata. Cosi se blízko něj plácalo v kaluži. Holub. Rozmrzele do něj kopl.
„Zasraný lítající krysy…“ zasyčel. Sere to lidem na hlavu, a před spouští venku si to zaleze do bezpečí střech a vikýřů. Pernatý hnus.
Gebauerovy oči skrze čočky dalekohledu zaostří na zřetelné body, pohybující se v blízkosti stávající hladiny vody. Ty manipulovaly se sebou podobnými, leč nehybnými objekty, někde i pod nánosy naplavenin.
Nechtělo se mu dívat na plnění jeho rozkazů. Nicméně, chce na to alespoň pasivně dohlížet.
Hladina vody se snížila, a v ulicích byla vyplavená těla desítek obětí. A to napočítal jen v dosahu dalekohledu.
Většina těl byla už v plastikových pytlech a hozená na korbu Tatry.
Ještě nevyřešili, kam je odvezou. Někam, kde provizorní hroby nesmete další nedobrovolná nebeská sprcha a kde se na to nemusí lidi dívat.

Na čepici mu dopadly těžké kapky vody. Je to zase tady.
„Ajéjej.“ Zkonstatoval rezignovaně, a vykročil do středu pevnosti, k velitelskému stanovišti. Měl by se podívat na soupisy zásob.
Své muže neustále hlídá. Není divu. Každá lidská populace mezi sebou chová určitý počet mrchožroutů, co se v katastrofách, a ve způsobech zisků z nich, vyžívají. Naneštěstí.
Ať tak, nebo tak, byl rozhodnut měřit stejným metrem. Kdokoli bude přistižen při loupežích a jinému terorizování obyvatel v nouzi, je automaticky odsouzen k trestu smrti.
Poslední přívalové srážky trvaly pouhých pět minut. Doslova na vlastní kůži to poznala hlídka u vchodu.
„Přestalo pršet.“ vydechl rotmistr Zahálka překvapeně. „Přestalo pršet!“ zařval za sebe, odkud se sbíhal dav lidí, vojáci, hasiči, policisté, civilisté, všichni bez rozdílu.
Nikdo se nemohl nabažit pohledu na rychle se protrhávající mraky
Ocelově šedá oblaka se rozpadla, a slunce je hřálo do tváří. Celý evropský kontinent pocítil úlevu, a s ním i americký. Další schůze národů byla naplánována co nejdříve, a to v Ženevě. Sídlo OSN bylo i s celým New Yorkem zlikvidováno nedávnou tsunami, mnohé pobřežní oblasti na celém světě pohltilo moře. První odhady o počtech obětí překračovaly miliardu, a to byly ty optimističtější.
Modlitby věřících ke svému Bohu nebo bohům však byly předčasné.
Na třech místech v Asii, na Sibiři, v Himalájích a v Indočíně zazářilo pronikavé světlo.

Poměrně nedaleko od Brna, se s výkřikem probudil rotný Karas. Desátník Kovář dostal výslovný rozkaz na něj dohlížet. Pro jistotu ho spoutali. Jednu chvílí byl úplně normální, a pak říkal podivnosti.
Vytřeštil oči, a zavolal –
„Pepane…pomoz mi…“
Podřimující desátník se probere a nakloní se k němu. Aniž by to čekal, rotný ho chytí za límec tak velkou silou, až na obou stranách protrhne látku polní blůzy. Řemeny bezvládně visely. Kousek, co by zvládl jen Houdini.
Karas je bez sebe a má oči podlité krví. Stačí mu sípavě zašeptat do ucha –
„Musíme – se – tomu – postavit…“
Načež rotný upadne do bezvědomí.
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Příspěvek 14.10.2009 13:39:54
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Invaze – 4 . část

Vladislavský sál nikdy nepůsobil tak neutěšeným dojmem, jako teď. Ministr obrany připínal vyznamenání takzvaným hrdinům. Prezident zahynul při zničení New Yorku, přímo uprostřed jednání v sídle OSN. Do helikoptéry s premiérem udeřil blesk třetí den od počátku zničujících bouří.
I další posty zaznamenaly ztráty. Vše bylo v troskách, včetně mizerně fungujícího parlamentu, co měl jen o málo víc, než svou existenci.
Major, který byl včera ještě kapitánem, řešícím postapokalyptické město, měl chuť zvracet nad tím vším falešným pozlátkem. Tohle šaškování lidem nepřidá na naději, tím si byl jist.
Nepodstatné, prázdné gesto, jen pro dobrý pocit pánů v oblecích, aby před světem předvedli, jak jsme to zvládli levou zadní.
Po ozdobení své uniformy Řádem bílého lva si podal ruku s ministrem, jako každý v řadě. Oba se na sebe nuceně usmáli, přestože oba věděli, že jsou na pokraji duševních sil. Co se dá dělat. Nemůžou před lidmi vypadat tak, jak se ve skutečnosti cítí, jenom by všem bylo víc mizerně.
Jeho náměstkovi, nesoucích lakované krabičky s řády, věnoval upřímně vražedný výraz. Když ten usmrkánek vystoupil z vrtulníku, měl ho přečteného v té chvíli, když si prohlížel své nalakované boty, a dával si pozor, aby mu na značkovém obleku neulpěla jediná kapička bahna.
A to i při jeho připravené řeči o jeho velkých zásluhách, že generál Kratochvíl ho tímto nahrazuje ve velení města, je povýšen, dostane nejvyšší státní vyznamenání atd.
Nemálo vypovídala jeho snaha se při letu co nejméně přibližovat ke kapitánově nejen zablácené, ale i zkrvavené uniformě. Konec dešťů nebyl příliš lyrický, jakmile lidé dostali novou chuť se vzbouřit, a to s velkou pompou, podpořenou i vrháním věcí.
Nakonec se i to vyřešilo, nemohl si však vyměnit uniformu, takže zkrvavené rukávy a kalhoty zůstaly až do příletu do Prahy, proměněné v jednu velkou bažinu.
Čtvrtě s paneláky shora připomínaly dlažební kostky v kaluži.

A teď si ten parchantík zase chodí v čisťounkém řučně šitém oděvu, zatímco většina národa živoří a zachraňuje, co se zachránit dá. Má chuť ho popadnout a hodit až na ten vyblýskaný starodávný lustr.
Po celém nutném divadle ho i zbytek „hrdinů“ čekala slavnostní večeře.
Chuť na jídlo se u Gebauera a většiny dalších odmítla dostavit. Raději šel ven, nadýchat se pročištěného pražského vzduchu. Předtím do sebe otočil několik sklenic kořalky, aby ho přešel světabol. Příliš nepomohly.
Celá Praha páchla jako zatuchlou vodou nasáklý hadr. Nedoléhalo k němu to, čemu se říká hukot velkoměsta, jen občasně prerušované ticho. Okrajové čtvrtě připomínaly očistec, kdežto centrum bylo vylidněné, prosvícené jen světly hlídek, a pár světlomety na střechách.
Z každého mostu komicky trčely ubohé zbytky kovu, betonu či kamení po obou stranách, a dopravu mezi břehy zajišťovala teprve ten den sestavená dvojice pontonových.
„Kouříte?“ zeptá se policista s hodností podplukovníka, a nabídne mu obsah stříbrného pouzdra
„Ne. Ale asi zase začnu.“ odpověděl mu major, a jednu si vsunul mezi rty. Cvaknutí zapalovače, a už lačně nasával návykový kouř.
„Jak se vám líbilo představení?“ zeptal se strážce zákona a pořádku. Gebauer si matně vzpomínal na slavnostní řeč, a u tohoto člověka mu ulpělo pár slov. Záchrana dětí ze školky, kdesi v severních Čechách, pomoc při…ale do háje s tím.
„Nijak zvlášť dobré. Promiňte, potřebuju si něco vyřídit.“ zamumlal. Policista chápavě přikývl.

Potřeboval od toho všeho vypadnout. Zmizet. Být sám. Přeje si, aby se zbláznil, stal se šťastným, neuvědomoval si, co viděl.
Prošel tolika skutečnými boji při misích v cizině, a přece ho to nijak nezocelilo na takovou spoušť. Nic vás nepřipraví na den, kdy zabíjíte vlastní vyděšené lidi, křičících vaší mateřštinou, jen abyste ochránili většinu před horšími věcmi, co by se děly při anarchii.
Hradní stráž mu zasalutovala, když jí míjel. Nebyla to ta nehybná vzorná stráž pro turisty, nýbrž desetičlenná ostraha, chráněná pytli s pískem a dvojicí kulometů. Z Hradu byla jedna velká pevnost. Není divu. Na rozzuřené davy vodou vyhnaných občanů s dobrým slovem nemusíte zapůsobit…
Mlčky nastoupil do jednoho z vládních vozů, a překvapený šofér na jeho výzvu o klíčky samozřejmě nic nenamítal. Sjel až dolů k řece, kde típnul druhou cigaretu z nedalekého obchodu zkonfiskované krabičky. Nehrdinsky si přihodil do kufru pár kartónů do zásoby, a šel se projít až k Vltavě.
Vojáci střežící břeh nenamítli ani ň. Stejně tu není nikdo, kdo si to vyfotí na mobil, a nikdo z nich není takový vůl, aby kvůli pár Startkám obvinil z rabování majora s bílým lvem na prsou.
Karlův most. Rozdrolená chlouba napolo zničené metropole.
Ze středověkého mostu se po bou stranách ježil nezničený zbytek, a jakoby zázrakem přežila jediná socha, prakticky nedotčená vodou. Socha jeho jmenovce, knížete Václava.
„To ty zasluhuješ vyznamenání, ochránče české země…“ pronesl, sundal si Řád, vylezl na úroveň sochy a přehnanou silou mu ho sevřenou pěstí vrazil k nohám. Jenže se stalo neočekávané. Celé umělecké dílo nejevilo známku poškození, a tak ho dost překvapilo puknutí kamene, náklon a pád zbývající sochy.
Svatý Václav se roztříštil.
A jeho ruce zůstaly stále sepjaté v nekonečné modlitbě.
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Příspěvek 14.10.2009 16:26:23
dehu Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 196
Bydliště: Othalla
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
to je konec?
Asgards 4ever! >> f*ck 10x20 Unending !

Příspěvek 14.10.2009 17:18:19
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
:lol: :lol: :lol: :lol: tak to ani omylem... :rflmao: tak přes sto stran to mít nakonec bude :)
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Příspěvek 14.10.2009 18:50:07
dehu Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 196
Bydliště: Othalla
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
no to sem chtěl slyšet :D .. ale tak už to chce vytáhnout nějakou zápletku ne? :) .. nemyslim si že by to všechno byla náhoda ... takže aspoň příště bys mohl naznačit, kdo bdue nepřítel :)
Asgards 4ever! >> f*ck 10x20 Unending !

Příspěvek 19.10.2009 20:42:56
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Ve dvou následujících dílech se tak trochu podíváme do světa...

Invaze – 5 . část

Základna Bagrám byla vždy terčem útoků povstalců, ať už byla po velením jakékoli armády. Bylo tomu týden, co mezinárodní jednotky ztratily většinu možností navázat spojení mimo Afghánistán.
Kolony vozidel jí hustě obklopovaly, a letišní dráha stěží zvládala přílety a odlety. Vrásky na čele jim způsobovaly zmizelé průzkumné bezpilotní i pilotované stroje.
Přes hrůzy, dějící se mimo afghánské hory, si důstojnící NATO lámali hlavu, jak mohou bojovníci Tálibánu likvidovat takové množství letadel. A nejen to.
Od včera se nehlásilo deset pevností na severovýchodě, a teprve jedenácta o sobě dala vědět, zjevně při probíhajícím útoku. Radista stačil ohlásit napadení pozic, pár slov, dále jen šum.
A velící středisko mělo co dělat samo se sebou, aby se přeplněnost nezměnila v chaos.

Do německého Schwarzwaldu narychlo přemístěný štáb Severoatlantické aliance řešil mimo tisíce jiných i tuto potíž. Dostat ničím nenarušený tok informací do postižených oblastí bylo čím dál složitější, ne-li nemožnější.
Satelitní spojení se dařilo obnovovat jen částečně.
Mezitím přišla francouzská rozvědka, na štábu přítomná ve fyzické podobě plukovníka la Mesléeho, se šokujícím zjištěním – komunikační problémy a rychlý pád bezdratových sítí způsobilo několik promyšlených sabotáží, a přišli s důkazy o tom, že pozorovací družice NOIR-7 byla zničena protisatelitní střelou z letounu amerického letectva.
Styčný důstojník USAF to s pohoršením popřel, a opět byly věcné problémy s řešením katastrof zastíněny. Co bylo třeba plukovníkovi přiznat, je to, že Američané se po ztrátě New Yorku nijak nevyjadřovali k žádné možností spolupráce při zvládání živelných pohrom, a jejich apatické chování bylo v každém případě podezřelé.
Evropané tomu prostě nerozuměli. Ve Státech byly tornáda a bouře běžné, a vládě se podařilo udržovat stále dodávky zásob a elektřiny.

Zato vodní stěna, splachující jedno z největších světových měst i s většinou obyvatel, to je probralo ze snad odvěkého, pohodlného pocitu, že se jich to opět osobně nedotýká. Viceprezident musel složit přísahu už hodinu po potvrzené smrti prezidenta, utonulého při té nepopsatelné tragédii, vedle které pád „dvojčat“ před lety byl leda tak pro srandu králíkům.
Ve štábu Aliance se přece jen podařilo zachytit útržky mnoha depeší. Byly zoufalejší, než ty předtím, a nemluvilo se v nich jen o…další přicházely. Zkoprnělý spojař je projížděl očima co nejrychleji, nahrubo je pospojoval v textovém editoru, vytiskl, a celý udýchaný výsledný produkt vrazil do ruky prvního generála, oxidujícího kolem. Co chvíli se nějaký šel projít, zakouřit si, nebo se jen uklidnit. Hádát se v kuse s tolika národy není zrovna
„Pane…ty zprávy…přicházíme o…oni útočí…někdo…“ zapletl se zmatený nadporučík od spojařů. To, co tam četl, ho muselo úplně rozhodit z koncentrace, kterou už tři dny udržoval bez potíží.
„Člověče, mluvte jasně a souvisle – kdo a kde že útočí?“
„Dostáváme zprávy o jakýchsi náhlých úderech proti základnám nejméně deseti států v Asii, jenže s většinou oblastí nemáme komunikaci, co by stála za řeč. Jejich velvyslanci by s tím měli být právě seznámeni, stejně jako vy. Dálkový průzkum a satelity co nevypověděly službu…no…nemají žádný kontakt. Chaotická volání o pomoc, nikde žádná zmínka, kdo to je, žádný náznak soustředění vojsk, flotil nebo leteckých uskupení…“
„Nevykládejte mi takové pohádky! Chci přesné a nikoli kusé, částečné nebo sporné!“ zbytek papíru mu vytrhl z ruky, a podal ho polskému majorovi, co měl tu smůlu, že ovládal čtyři evropské jazyky a v ten okamžik byl nejblíž. „Do hodiny budu mít v ruce kompletní zprávu!“ zařval na něj vztekle.
Nepřikázal, prostě zařval.

Bagrám planul tisícovkami ohňů.
Z osmi stran na základnu letěly masy modré energie, a vmžiku zůstaly spálené krátery v místech, kde byla soustředěna těžká technika. Žádné zbytky roztaveného kovu, nezbylo po nich nic.
Zbylí obránci propadali panice. Jedni stříleli do všech stran, další se snažili ujet ve zbylých dopravních prostředcích. Hrstka německých vojáků se už ocitla na okraji cesty z Bagrámu, když jejich náklaďák a desítka dalších v blízkosti vzplanul a shořel na popel.
To malá skupinka českých vojáků, co pohotově ukořistila dva Land Rovery, měla větší štěstí. Dostali se pryč z místa odsouzeného ke zkáze.
„Nezastavujte! Dokud máme benzín, neopovažujte se zastavit!“ hulákal poručík Březina přímo do ucha řidiče, ten ho stejně neposlouchal a ani nemusel. Ani Matka Tereza uprostřed silnice by ho teď nedonutila zpomalit.
Za sebou viděli jen oheň.
Minuli opuštěné postavení, kde uviděli jen cákance krve a stopy po boji, žádná těla.
Řidič prvního auta prudce zabrzdí. Zorničky se mu stahují nevěříčným pohledem do dálky.
Nic, co za tyto chvíle spatřili, se nemohlo rovnat mlze, blížící se k vám ze všech stran, z každého vyprahlého skaliska, neztráceje na své hutnosti ani při překonání vršků kopců.
Do minuty je zcela zahalila hustá mrazivá šeď.
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Příspěvek 24.10.2009 20:16:28
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Invaze – 6. část

Pár jich po zastavení výhlíželo ven okénky, co se děje, a do nosů je v okamžení udeřil hnilobný zápach smrti, jdoucí zřejmě v ruku v ruce s hustou…mlhou?
Nešlo jim do hlavy, kde by se tu vzala. Jsou to pravda velké hory, ale žádná vodní plocha nebo les. Jak by přece jinak vznikla tahle šeď?
Ale byla tu. A lihový teploměr spadl těsně nad bod mrazu.
Země se začala lehce otřásat. Znělo to jako přesun velkých stád dobytka.

„Co to do hajzlu…“ začal rotmistr Dohnal, ale nedokončil. Cosi zasvištělo a z mlhy před nimi vylétlo několik desítek zářivých kotoučů. Jedna z těch věcí rotmistrovi čistě odsekla hlavu, což jí zřejmě nezpomalilo, proletěla skrz a poručíku Březinovi z druhého Land Roveru seřízla kus helmy i s vlasy.
Výkřik bolesti se smísil s odporným venkovním pachem a pachem spálené kůže a vlasů.
Pohotoví řidiči ve stejný okamžik zarazili ruční brzdy, a otočili své terénní vozidla o devadesát stupňů.
Zpět nemůžou, dopředu mezi neviditelné cokoli také ne, tak zbývala odbočka v vpravo. Poručík si matně vzpomínal, co je to za místo, než si vzpomněl, jak tam před rokem zařval celý průzkumný oddíl bundeswehráků.
Bezhlavé tělo vyhodili v zatáčce. Ani o tom nepřemýšleli, prostě jen chtěli zvýšit vlastní šance.
Snažili se pronásledovatele skryté v mlze takříkajíc setřást, nijak se jim to však nevedlo.
Míra strachu byla zvýšena tím, že i přes všepohlcující šeď neslyšeli a nepotkali nikoho. Museli míjet opevněné pozice a zcela určitě museli minout velkou vesnici, ve které Březina domlouval pár ne právě politicky korektních obchodů s místním pánem a vládcem.
Jmenovaný právě častoval nadávkami podřízeného s balíčkem první pomoci. Roztřesenýma rukama nedokázal vytáhnout náplastě a obvaz dost rychle. Ten byl oproti němu rozzuřený do nepříčetnosti, a stoupl si ke kulometu.
Zřejmě se je rozhodli pronásledovat, protože
U druhého tereňáku se další hvězdice zarazila o boční přídavný pancíř, přípomínala obrovský shuriken rozžhavený doběla.
Jedna její špice trčela dovnitř, a desátník Konečný jí vší silou skopl ven, ovšem za cenu zpola roztavené boty, což mohl mluvit o štěstí. I tak mu v levé ruce pulsovalo bolestí. Běžet betonou plochou, a být výbuchem odhozen jako hadrový panák není ten druh zážitku, co by stál za opakování

Trasírky z německého kulometu směřovaly do příkrovu šedi, zakrývající podstatu nepřítele. Březina nikdy nepatřil k taktickým expertům, byl rád, že zvládal svěřené úkoly, jenže co teď, uvažoval – co se dělo jinde, to se dalo vysvětlit přes eko-bláboly. Jenže něco, co cíleně útočí, to se vysvětlit dá jen jedním způsobem.
Proto se neznámé takto rozhodl řešit ve zlomku vteřiny, ve chvíli, kdy si sahal na ránu, jak moc velký kus lebky mu to utnulo.
To už na něj bylo moc. Toužil se pomstít tomu za nimi,ať je to cokoliv.
„Podejte mi všechny granáty, co máte u sebe!“ nařídil pod sebe, a další dva bílé objekty prolétly přesně tím místem, kde měl před půl vteřinou hlavu.
Medik, kterého ani neznal jménem, se už také vzpamatoval, a začal střílet z malého samopalu, pravděpodobně odněkud sebraného až při přepadu Bagrámu.
Druhé vozidlo jelo více nalevo, a záhy se ukázalo proč. Začali potíže řešit v poručíkově stylu, s útočnými puškami v rukou.
Březina odhazoval granáty s jistotou profesionála – po odjištění si přesně spočítal, kde až po odhození vybuchne. Podle mlaskavého dusotu věděl, že se „to“ za nimi přibližuje.

Vjeli na cestu, kopírující úbočí hory, a Konečný dostal šílený nápad. Vytrhnul vojínovi z ruky osmapadesátku s granátometem kterou zrovna přebíjel, chloubou, jakou se mohlo pyšnit jen pár chlapů, a naládoval jej příslušnou municí.
„Copak jste se pomátl?! Mám jich jen pár můžeme jí…“
„Potřebujem jí hned, nebo tu zařvem!“ vysvětlil desátník, úplně zapomínaje na svou mírně vyšší hodnost, stejně jako onen vojín, že má v rámci subordinace držet hubu.
Za krkolomné jízdy měl pochopitelně potíže se zaměřováním, prostě jen mírným obloukem střelil granát těsně za své spolubojovníky. Zejména Březina by ho přetrhnul napůl a pak ještě jednou, kdyby věděl, kvůli komu zažil kamenný déšť do těla a do obličeje, protože i on odhodil poslední granát, takže se síly explozí podpořily v jednom místě.
Zafungovalo to. Narušili strukturu svahu, a kvílení věcí za nimi, spolu s pronásledováním, přestaly jako když utne.
V rychlé jízdě nepřestávali, dokud nenarazili v podobě hořící vesnice plné mrtvých těl.
Kromě lidských tam byly na hromadě spalovány i těla něčeho, co člověkem být nemůže ani omylem.
Vzali co mohli, a prošli vesnicí až do jejího středu.
Nebyl to dobrý nápad, jak zjistili, sotva byli obklíčeni trojnásobnou přesilou bojovníků, oblečených v různých kombinacích místních oděvů, maskáčů a výzbroje. Většina ovšem měla staré dobré Kalašniky.
Bodejť by ne. Šlo přeci o oblast, kde vládne pouze a jedině Tálibán.
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Příspěvek 28.10.2009 19:31:21
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Invaze – 7. část

Kolona, složená ze všeho pojízdného civilního i vojenského charakteru, rozrážela studenou mlhu, pokrývající celou Vysočinu. S ohledem na tohle místo nešlo o nich výjimečného. Major Gebauer však doufal v její vymizení s prvními paprsky slunce. Nestalo se tak. Asi v tom bude ta zasraná vlhkost. Stromy odpařují, co můžou…
„Je to ještě daleko?“ zeptal se kysele vojína za volantem. Vypadal dost unaveně a neduživě. No co, po tom všem se tomu nemůžu divit. Měl by se na něj podívat doktor.
Jau, rozlíceně se praští přes ruku. Rozmázlý zbytek hmyzu si otře o sedadlo. Zasraný ovád!
Výtečně, ještě pár náletů, a tu trochu odkryté kůže budu mít jak po chemickém útoku. Ještě štěstí, že tu není malárie. Komáři a mouchy už takhle žerou jak blbé.
„Ehm…omlouvám se pane. Zrovna tady už vidím značku…“ prohlásí vojín, a snaží se rozeznat písmena.

„Ano, už jsme tu…pane!“ dodá poděšeně, že málem zapomněl na oslovení. Podá Gebauerovi vysílačku.
„Koloně 42, major Gebauer, velitel přesunu. Vjíždíme do města Chotěboře. Obsazení předem určených budov a výkladka materiálu bude probíhat podle posledních instrukcí. Gebauer konec.“
Nakloní se dopředu a přepne frekvenci. Auto poskočí a major se praští o střechu.
Vojín ještě více zbledne. Bylo toho na něj opravdu trochu moc. Vzadu sedící major ho sice navigoval dobře, řízení mu vždycky šlo od ruky, ale de facto mít zodpovědnost za početný konvoj…
Gebauer nad tím rozšafně mávne rukou, povzdechne si, a snaží se dovolat do transportéru, uzavírající kolonu.
„Poslušně hlásím, že se nestalo nic mimořádného!“ uslyší známý hlas, a donutí ho to se smát i přes všudypřítomnou depresi.
„Tak mi nahlaste i ty běžný události, kapitáne.“ řekne, a daří se mu udržet odměřený výraz. Ten Láďa je ale vůl. A tyhle blbosti musí kecat před právě zmobilizovanýma zelenáčema. Aby toho nebylo málo, musí trefit na várku nadšených airsofťáků, kteří jsou se skutečnýma zbraněma v rukou blahem bez sebe.
Čemu se vlastně divit? Beztak ani polovina neprošla vojnou…

Obrázek

Konvoj se mezi vylidněnými ulicemi rozdělil do několika proudů, směřující k části města se školními budovami, sportovní hale a přilehlým budovám. Čelní vozidlo s pískavě zabrzdí, major vystoupí a energicky, se zvýšeným hlasem podpořeným mácháním rukama bránil vzniku zmatků.
Roty byly rozděleny do budov s nově určenými funkcemi – ve školách bylo zajištěno ubytování, z rozlehlých halových prostor se stalo skladiště a polní nemocnice. Na budovu velitelství prozíravě určil oprýskanou budovu sokolovny, nacházející se přibližně uprostřed zabraných objektů.
Připadal si jako dopravák na křižovatce, marně se snažící zabránit řetězové havárii. Teprve když pojal názor o vcelku bezchybném umístění své jednotky, šel si zapálit cigaretu. Poslední týden, tedy celou hektickou „mobilizaci“, dával i krabičku denně.
Zase se přesvědčil o neschopnosti vyšších míst udělat něco správně. Celý svět jde do pekel, něco (to je přiléhavé, říkat něco něčemu, co nemá jméno ani tvář) ohrožuje svět, a hrstka důstojnického sboru, co nezařvala v záplavách ani se nenachází někde na Balkáně a v Asii, dostane na starost kvanta lidí, z nichž dobrá polovička nezvládá ani údržbu pušky. Vojna přece jen nějaký smysl měla…

Ke vchodu do kinosálu, kde si chtěl zapálit druhé žváro, přiběhl přibližně dvacetiletý vojín. Téměř včas, jakoby majorovi potvrdil jeho dnešní myšlenkové pochody. Téměř komicky, ale s velkou snahou, srazí paty a zasalutuje.
„Pane!“ zahuláká, tentokrát díky své snaze až na ohlušení bubínků „Mám vám předat tohle, je to určeno pouze vašim očím. Kurýr spěchal hned za kolonou.“
„Pohov, vojíne. A běžte dál pomáhat s umisťováním pluku, tady uvnitř není co dělat.“ řekne a natáhne kouř z právě zapáleného hřebíčku do rakve.
Roztrhne úřední pečeť s označením přísně tajné, a zjistí, že v těchhle „lejstrech“ je přesně to, co čekal – zpřesňující direktivy, potrvzení setrvání v Chotěboři. Přece jen byl překvapený, jakmile přešel až k posledním pasážím, podepsaným – hele, to je mi překvapení – generálem Janotou, s odkazem na přímé zdroje NATO.

„Nepřátelské jednotky mimozemské povahy postupují z několika oblastí. Ruská armáda potvrdila, že je ztracena polovina Sibiře, byl definitivně ztracen kontakt s Indií a Afghánistánem, a americké jednotky v Iráku se opevňují v blízkosti hranic s Íránem, který odmítá jakoukoli pomoc, přestože je jisté, že místní ozbrojené síly ustupují. Podobně jako v jiných částech světa, jsou místa s větší koncentrací odporu cílem živelných pohrom. Území Japonska bylo srovnáno se zemím zemětřesením o síle 15,5 Richterovy stupnice. Ze střetů se podařilo zajistit několik těl, jejichž fotografie jsou přiloženy s touto zprávou. Předběžné ohledání…“

Dál nečetl. Přelistoval přes byrokratické formuláře k vyplnění, až ke slíbeným…tady to je. Zalapal po dechu. Čekal leccos, šediváka v biobrnění, ohyzdného aliena nebo parazitka co leze lidem do hlav…ale něco tak šílenýho ne.
Inkriminující snímky zatrčil do kapsy své polní blůzy, ujišťujíc sám sebe, že tohle nikomu jinému hned teď neukáže. Protože, kdo pro všechno na světě by věřil…že na svět útočí..tohle, řekne si, a znovu si pořádně prohlédne ohyzdné vzezření mrtvých bytostí na fotkách.
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Příspěvek 30.10.2009 22:13:08
Vlad Dracul Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2009
Bydliště: Segmentum Solar
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Invaze – 8. část

Rádiovým neklidem se po světě nesly lavinové zprávy o milionech bestiích, jež musí kupředu hnát nějaká dobře informovaná inteligence. Ztráty armád většiny států narůstaly. Hordy nemilosrdných tvorů postupovaly vytrvale vpřed, nevynechávaje jediný kontinent.
Nikdo nevěděl co dělat. Pokud se zmohla vojska k odporu, čekala je ohromná smršť katastrof, včetně planoucích lesů a hurikánů v místech, kde se neobjevily nikdy. V jednom případě bez příčiny pukla zbrusu nová přehrada. Očití svědkové trvali na svém, že cítili cosi podobné horkému větru, těsně před tím, než po celé délce praskl železobeton a to samé je údajně nutilo stát na místě půl hodiny bez vydání jediné hlásky.

Bizarní na tom všem byl charakter zajatých a mrtvých cizáků. Bez výjimek šlo o tvory, jejichž vzhled evokoval jakoukoli fantasy literaturu, se zbraněmi pro boj zblízka a středověkými oděvy. Někteří připomínali silně zmutovaná pozemská zvířata. Tak či onak, brutalita těchto věcí neznala mezí. Milióny povražděných obyvatel a ještě větší nezjištěné počty nezvěstných se násobily každým dnem. Nikdo jim nedokázal pomoct.
Přesto všechno se zbytky poražených armád probíjely ke svobodě s mizivou šancí na úspěch. Ti nemnozí, co z nich přežili, byli cenným zdrojem informací.
Čistě ze zoufalství a vzdoru se v Ženevě dvacet států během jediného dne dohodlo na vzniku tzv. Světové Obranné Aliance, mezi jinými i Argentina, Izrael a Rusko. Ostatní váhali, jiní vyslanci už neměli nic, za co by mluvili. Podmínkou byla totální demokracie v rozhodování a úplné propojení ozbrojených sil k boji s invazními silami, nazvané z nedostatku nápadů Druhou stranou.f

Obrázek

To, a ještě víc se obyčejný člověk mohl dozvědět z rozhlasu, jediného jistého média po zhroucení všech těch slavných technokratických bezdrátových supersítí.
Chotěbořská posádka, 38. pěší pluk pod Gebauerovým velením, se nestačil ani pořádně zabydlet na svém novém stanovišti, a už hledal možnosti povyražení, neméně se také každý snažil vědět víc, než co jim řekli důstojníci. Proto i teď, ti co neměli službu, poslouchali ze starého tranzistoráku běh posledních událostí.
Většina byla vzteklá, a nešlo se tomu nedivit. V tom hnusným marasu musí měnit město na nedobytnou pevnost a dívat se na vyčítavé tváře místních. Původně měli vůli jim zkusit vypomoct, ale ti, které major uviděl rozdávat zásoby, nedopadli nejlépe.
Jako první v řadě si vyslechli prskání nadávek do obličeje, a vyslechnou si pohrůžky zastřelením.
„To mě kurva nezajímá, vy jeden idiote! Máte dělat co se vám řekne, a nezkoušet tu sabotáže naším pomalým rozebíráním! My tu nejsme na humanitárce, svobodníku!“ vyslechli si, přičemž sprdnul dalších dvacet jiných.
Trestem jim bylo kopání zákopů a upevňování ostnatých drátů.

„Možná bys ty jejich krystálky měl zabavit.“ navrhl nerozumně muž s hodností kapitána druhému, svému jedinému nadřízenému zde, hledící na, od bláta doslova zaprasené vojáky, hltající každé slovo o záhadných armádách kreatur ničící vše, co jim přijde do cesty, mající moc nad ohněm, vzduchem, vodou i zemí.
„Jenže něco z toho je přece jen pravda, i když třeba hodně zveličená. Musí přece vědět, proti čemu budou stát. Večer jim beztak povím, že to nebude dlouho trvat.“ pokrčil rameny major
„Co ta změna?“
„Nejsi jediný, koho napadlo říct lidem dřív co se děje, než nechat žvanit útržky od fanatických žurnalistů na krátkých vlnách. Už došel přímý rozkaz, abychom podřízeným prozradili dosavadní skutečnosti.“ slabě se pousmál. Ani tenhle kapitán by tohle nemel vědět. Jenže s kým jiným by tady měl co probírat?

„Kdy?“ zeptal se jeho „bratr ve zbrani“, prohlížeje si neobvykle důkladně špičky bot
„Podle štábu 12 dní. Můj nejlepší odhad je týden, podle toho, jak rychle se sunou vpřed. Prorazili do Turecka a Ukrajiny, dávaj do toho dost zdrojů. U Rusáků zjistili, že budou o dost tvrdší, než si asi mysleli, našli nejslabší místo, a míří na nás.“ vyjeví mu pravdu potichu, a típne zbytek cigarety o zeď
„Tak to bude milej milník. Vždyť už je to pomalu čtyřista let…“ prohlásí kapitán zamyšleně
„Co?“
„Přece Bílá hora, člověče. Poslední místo, kde bojovala česká armáda o svojí zem. Pak už to bylo všechno víceméně v režii někoho jinýho.“
„Jako by to teď bylo jiné…“ zamumlá si pro sebe, a odejde zkontrolovat průběh opevňovacích prací. Zkusí ještě vymyslet pár vychytávek. Nějaká ta hromadná past nebo nálož…něco vykoumá. No, tyhle věci se pokaždé dají zflikovat skoro až na poslední chvíli. Oči upře k východu, odkud se šíří mlha, přesně ta pověstná, co by mohla krájet.
Doufá jen, že bude ušetřený na davy rodin utíkajících před smrtí.
Nezastavitelná mlha toho dne padla na jižní a východní Evropu, a také na české země.
A za ní spěchali její stvořitelé.
[img][./images/thumbs/300px-imperial_eagle_1267550493.jpg]http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bd/Imperial_eagle.jpg/300px-Imperial_eagle.jpg[/img]


Invaze - 41. část

_____________

Domov – Kapitola 6. – Ale pro milost boží

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Další

Zpět na Mrtvé povídky

cron