Zdravím všechny,

jak jistě vidíte, ještě před koncem července sem dodávám slíbený díl, ačkoliv jak už tady naznačoval Peca86, tak je skutečně delší a já ho byl nucen rozseknout na dvě části (možná i proto, že to celý ještě nemám, no
Teď už ale dost keců, pěkný počtení a trpělivost, jako vždy...

STARGATE - 24 hodin
1x24 Konec? I. (The End? I.)
- Následující události se odehrávají mezi 05:00 a 05:30 hodinou ranní Greenwichského času (ZULU)
04:55 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Mason Neck State Park, Nedaleko „D.C.“
Přestalo pršet, obloha se pomalu zase začala zbarvovat do černa a znovu se na ní objevovaly známé bílé tečky, které v dálce rušil pouze stále na velkou vzdálenost zářící hořící kráter v centru bývalého Washingtonu. Když vrtulník vyslaný na podporu obraně Aurory míjel krátký úsek řeky kousek od svého cíle na malém poloostrůvku, z oken se dalo zahlédnout dokonce ještě hořící trosky, jež sem vyplavila řeka. Poručík Hawk si v temném korytě prohlížel zejména něco, co nápadně připomínalo část křídla nebo směrovky bílého dopravního letadla.
Výhled se mu však vzápětí přeměnil na nekonečné zástupy lesů nejrůznějších tvarů, jakými může každý národní park v této zeměpisné šířce jen oplývat. Klíčová byla však na dálku zřetelně viditelná bílá plocha, kde se okamžitě dalo zahlédnout několik tmavých zohýbaných objektů, které nepochybně doutnaly, soudě podle toho, že nad nimi i přes celkem jasně šedý povrch bylo tmavo.
To všechno se také zblízka potvrdilo a hned, jakmile se kola velké helikoptéry dotkla jasného polního povrchu, mohl to i poručík sám zblízka vidět. Nepochybně šlo o zásahy z orijských kluzáků, které tak likvidovaly všechny větší cíle, jež by pro ně časem mohly znamenat problém. Pak, zrovna když se Hawk chystal vyrazit dál, přihrnul se k nim s malým samopalem MP5 a slovy velitel vrtulníku:
- „Počkejte, půjdu s vámi, poručíku!“ Ten se zamračil a chladně odvětil:
- „Počkejte ve vrtulníku, já to s mými muži zvládnu. Bude to tak lepší, seržante.“ Avšak on se jen tak nedal a jako by byla odpověď úplně opačná, vrhl se okamžitě před ně a utrousil:
- „Ale nebude! Může jich tam být klidně několik desítek, takže bych být vámi uvítal každou pomoc!“ Poručík už ho nechal na pokoji a jen si sám pro sebe zamumlal:
- „Zatracenej bigoš!“
05:00 – Hyper prostor v Mléčné dráze, RFS Kutuzov (BC-303), Můstek (C.I.C.)
- „Přiblížení dokončeno, kapitáne,“ vyšlo z hrdla důstojníka nalevo od kapitána, jenž obratem odpověděl:
- „Navažte spojení.“
- „Ano, pane,“ vydala ze sebe taktická a hned na to se tentokrát dvě obrazovky najednou přede všemi rozzářily a promítly vůdce obou spojenců:
- „Teal’cu,“ pokynul první hlavě Markov, „Eldrene, můžeme začít s probráním strategie?“
- „Vskutku.“
- „Pokud je to bezpečné, ano,“ ozvalo se od Tok’rů.
- „Poručíku,“ pokynul kapitán pro poskytnutí vysvětlení z úst mladé taktické, která se do toho také okamžitě a ochotně pustila:
- „Nemějte obavy, naše opatření jsou dostatečně účinná na to, aby nebyli schopni ani za námi ani před námi vůbec i vytušit, že komunikujeme.“
- „Dobrá tedy, začněte,“ odvětil stále kamenně pohlížející Eldren a napnul uši.
- „Taktika bude úplně stejná jako posledně, tedy hlavní útok bude Kutuzov a Orijský křižník Tok’rů, který s námi zaútočí, co nejvíc zblízka a tvrdě tak, abychom je zaskočili, odvedli pozornost pro klidný výstup jaffských Hataků a Al’keshů, které se, až budou na místě, okamžitě zamaskují a posléze budou útočit kryti bitvou, dokud to jen půjde, pak zase taktikou udeř a uteč. Nyní, i když máme o jeden Hatak a pár Al’keshů méně, budeme o mnoho silnější a to díky hlavní zbrani Orijského křižníku. Jsem si jistý, že uspějeme, avšak bude také důležité pokusit se z toho vyváznout co nejlíp a s co největším počtem bojeschopných lodí, k čemuž také hodně dopomůže to, jak rychle to zvládneme, a to stoprocentně souvisí s naší spoluprácí,“ pohlédl nakonec kapitán důrazně na obě obrazovky, aby si uvědomili, kde jsou mezery ve spolupráci největší.
- „Nějaké dotazy?“ Ze strany svobodných Jaffů tentokrát nic, ovšem jako vždy se namísto toho o to hlasitěji ozvali Tok’rové:
- „Žádné nemáme. Máme ale na naší straně ještě jednu výhodu, o které jsme vám zatím neřekli.“
- „Další eso v rukávě, sem s ním!“ Vyjádřil se pro mimozemské osazenstvo poněkud nesrozumitelně výkonný důstojník dosud téměř neviditelně stojící za Markovem. Ten na něho pouze krátce pohlédl a pak chtěl odpovědět, ovšem Jaffové byli rychlejší:
- „Proč jste nám o tom nedali vědět dřív?!“ Na to Eldren okamžitě vypálil na jejich obranu:
- „Nebylo to nic tak akutního, aby to bylo třeba říkat hned.“
- „Dobrá, dobrá, o čem tu tedy mluvíme?“ Vmísil se do pře nenápadně Markov. Tok’ra na obrazovce se podíval přímo do obrazu a odvětil:
- „Když jsme ukořistili křižník, na jeho palubě jsme též nalezli jedno z Ba’alových rušících zařízení. Takové, které použil pro rušení vaší planety a které jsme před naším setkáním použili i my ve strachu před posilou ze strany Goa’uldů.“
- „Skvěle, můžete ho aktivovat ihned?“
- „Ne, zařízení už dávno běží. Před deseti minutami bylo aktivováno, abychom předešli zachycení loděmi na vaší orbitě.“
- „A kdy jste se nám to chystali říct?!“ Přišlo opět trochu nerudně z druhé obrazovky.
- „Právě teď.“
- „Fajn, pokud o nás tedy nevědí, neznamená to nic, pro co by se mělo cenu hádat.“
- „Vskutku,“ přitakal uznale Teal’c.
- „Připravte se na útok hlavními zbraněmi a vy na zamaskování, my uděláme totéž. Kutuzov, konec!“
- „Rozumíme! Tok’rové, konec.“
- „Svobodní Jaffové, také konec.“
05:02 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Mason Neck State Park, Před vrakem Tiberizula
O pár set metrů dál od světlé polní přistávací plochy to už začalo připomínat spíše to, jak by mohl vypadat Washington než nějaký nedotčený státní park. Stromy byly většinou opřené jeden o druhý nebo ležely na zemi či přímo utvořily neprostupný zátaras, který však už naštěstí byl proražen těžkou technikou záchranných vozidel armády, po nichž tu zůstala menší „dálnice“ podobná snad už jen tomu, co vytvořil Arnold Schwarzenegger v jednom ze svých starších filmů, když poprvé dostal do ruky „bezbolestnou“.
Skrz ni byl tedy poručíkův „tým“ hned na místě a mohl vidět tu zajímavou scenérii, která se jim naskytla. Již samotný dosti impozantně působící havarovaný křižník, kterému chyběla znatelná část předku zničená dozajista při prudkém přistání na místní planině, by mohl sám o sobě stát za to, ovšem kromě něj se tu ještě dalo najít nepřeberné množství hořících a doutnajících trosek jak ze strany pozemšťanů, což se vyznačovalo hlavně náklaďáky a Humvee, tak Orijů či Goa’uldů zahrnující funkční i nefunkční kruhové platformy a havarované letouny.
Hawk všechny zastavil za jedním z havarovaných stíhačů, aby se podíval dalekohledem, který přiložil na svoje noční vidění.
- „Máme tu pár stráží, ale nic tak hrozného. Nějaké tipy?“ Mířil na své podřízené, kteří se zatím rozhlíželi také, ovšem ne tak úplně na lidi, jako spíš na zbraně v autech okolo, které by jim mohly pomoci. Pak jeden z nich odvětil:
- „Něco bych tu měl, dvě hodiny, Humvee s padesátkou na střeše, vypadá nepoškozeně a pořád sedí na všech čtyřech.“
- „To by šlo. Parkmanne, vemte tady seržantovi z vrtulníku jeho MP5ku a kryjte mě, než se tam dostanu. Zatím je to jediná zbraň, která je na tu dálku dokáže aspoň na chvilku udržet v šachu.“
- „Rozkaz, pane… Můžete,“ pokynul mu později jeden z mužů, jakmile vleže bezpečně kryl nepřátelské vojáky.
- „Dobře, TEĎ!“ Procedil mezi zuby Hawk a co nejrychleji se střídavě po všech čtyřech a během v pokleku vydal na určenou pozici vzdálenou asi deset metrů rozrytým nezpevněným terénem plným menších trosek nejspíše toho letounu, za nímž se schovávají jeho vojáci. Ti však, a to jmenovitě ten se samopalem, náhle zahlédli, jak se jeden hýbe a pak míří někam na oblohu.
- „Rychle ať se vrátí, mají světlice!“ Vyprskl jeden poddůstojník na druhého v naději, že bude šéf ještě tak blízko, aby je slyšel.
- „Tady ne! Musíš vysílačkou!“ Odvětil rychle ten druhý, avšak v té chvíli už bylo pozdě a celé okolí se rozzářilo jako ve dne.
- „Ku*va!“ Vydal ze sebe poručík, který byl zrovna absolutně nechráněn ještě asi čtyři metry od svého cíle, a tak mu nezbylo nic jiného než rychle skočit za jednu z odlomených částí stíhačky. Chvíli bylo ticho a pak se zase setmělo. Naštěstí pro pozemšťany ti naproti nestačili nic zahlédnout, ale nepochybně si tím nebyli dostatečně jistí, a tak po chvíli zase vypálili světlici. Hawk se tím pádem tedy mohl pohybovat jen nalepený na zemi, což mu neposkytovalo větší rychlost, než může dosáhnout nějaká želva a není vyloučené, že si také tak nepřipadal.
Nakonec se však dostal až tam, kde ho mohlo krýt samotné Humvee a on mohl konečně vzít zavděk jeho možnostmi. V tu chvíli se mu také ohlásili jeho muži vysílačkou:
- „Jak jste na tom, pane, je ta padesátka funkční?“ Poručík s náznakem úsměvu ve tváři odpověděl:
- „To je fuk, protože jsem našel něco lepšího. Koukejte se,“ pravil, načež všichni vzadu nenápadně vystrčili hlavy zpoza letounu a sledovali nic netušící vojáky, z nichž jeden se právě znovu chystal odpálit světlici. Zrovna když to však udělal, z ničeho nic se nevysvětlitelně sesunul k zemi, k čemuž jeden z poručíkových hochů nadšeně dohodil:
- „Ostřelovačka!“ V tu chvíli už se parťák toho zastřeleného obrátil a v jasném světle sálajícím z oblohy vytřeštil oči nad jeho náhlým zhynutím a před tím svým již stačil pouze kouknout směrem, kde byl Hawk, načež dopadl na zem mrtvý také. Netrvalo dlouho a stejně tichý a smrtonosný osud nalezli i zbylí strážci z vesmíru, kteří na místo první střelby výhled ani neměli, ale po chvíli se možná začali divit, proč nepřichází další světlice.
- „Tak jdem!“ Rozhodl nakonec poručík, na jehož rozkaz si jeho vojáci následně ještě pobrali ve vracích výzbroj, kterou potřebovali, a spolu s ní bylo jen otázkou času podminovat všechny platformy kruhů, jenž měli vyhodit do vzduchu zevnitř tak, aby posléze šikovně odvedli pozornost.
05:04 – Hyper prostor v Mléčné dráze -> Oběžná dráha Země, RFS Kutuzov (BC-303)
- „Třicet sekund, pane!“ Informoval kormidelník a připravoval své stanoviště na rychlé manévrování po opuštění modravého tunelu.
- „Senzory,“ Pokračoval velitelův zástupce odněkud zezadu.
- „Stále nic, to je právě nevýhoda toho rušení, sice oni do poslední chvíle neuvidí nás, ale ani my je.“
- „Jen se snažte, abychom se neobjevili někde uprostřed něčí lodní paluby!“ Pravil s jemným pobavením kapitán, jenž se zatím relativně klidně rozhlížel kolem sebe a sledoval poslední „předvýstupní“ přípravy. Ty měl plně pod palcem kromě výkonný důstojník Petrovov, který se procházel po můstku a dával patřičné pokyny a rozkazy pověřeným důstojníkům. Nakonec se jako vždy postavil na své oblíbené místo za velitelovým křeslem a silným a zřetelným hlasem řekl:
- „Všichni připravit na výstup! Taktická, připravte se na spuštění štítů ihned po ukončení skoku. Zbrojní, vy se připravte na střelbu z hlavních zbraní. Kormidelníku, odpočítejte nám výstup, prosím…“ Markov se usmál jemně humornému gestu na konci tvrdého vydávání rozkazů a připravil si ruku, aby jí v pravou chvíli zaclonil své oči a nepřišel tak o detaily, které by se mohly skrývat v černi vesmíru.
- „Rozkaz, komandére,“ vydal ze sebe mladý poručík, „7 – 6 – 5 – 4 – 3 – 2 – 1, teď!“ Skrz čelní průzor zazářilo oslnivé světlo vzápětí nahrazené znatelně slabější modrou září z povrchu Země, která se před nimi objevila mimo jiné jako pozadí pro dva ze čtyř Orijských křižníků sedících si v prostoru s čumákem namířeným někde k modré planetě. Zazněl hlas XO a hned na to senzorového:
- „Hlášení!“
- „Dva křižníky v dosahu, nenabíjejí zbraně, aktivují štíty. Tok’rové úspěšně ukončili skok a jsou kousek od nás připraveni ke střelbě.“ Hned na to se slova rázně chopil kapitán:
- „Vyberte jeden cíl a palte, výkonný! Taktická, připravte mi kanál pro vydání pokynu Jaffům!“
- „Rozkaz,“ přišlo od komandéra, který zaostřil cíl a pokračoval, „Zaměřte ten vpravo, střelba jen v našich možnostech, do jednoho bodu na štítu!“
- „Zaměřeno, pane.“
- „Palte!“ V tu chvíli z přední části trupu vyšlehly postupně všechny stanoviště mířící pokaždé do toho samého bodu na ochranném silovém poli pomalu se otáčejícího křižníku. Hned na to vypálili také Tok’rové odněkud zleva, jenže daleko silnějším a větším paprskem, který měl ve výsledku skoro stejně tak silnou odezvu u nepřátelských štítů.
- „Nepřátelské štíty obou křižníků klesly na 75% jejich kapacity! A zaznamenávám dvě další lodě blížící se z nižší oběžné dráhy nad Evropou.“
- „Dobře, kurz k těm dvěma před námi, dejte vědět Eldrenovi, ať se s jejich lodí drží za námi, než se ty dva k nám dostanou, zkusíme si naživo simulaci ve vyhýbaní se nepřátelským laserům zblízka!“ Rozkázal kapitán, načež komandér Petrovov pokračoval v přesnějších korekcích, díky nimž se následně začali přibližovat k oné dvojici křižníku, jenž se od té doby už stačily obrátit a namířit si to jako na nějakém koridoru přímo k nim. Ovšem ani Tok’rové nezůstali příliš pozadu a nyní se v čelním průzoru objevili odněkud shora a hned stačili schytat jeden výstřel, který jim však téměř okamžitě vrátili a svou dráhu přizpůsobili dalšímu útoku.
- „Druhý nepřátelský křižník se připravuje k palbě, štíty Tok’rů začínají klesat!“ Oznámil chvíli na to senzorový, načež kapitán vydal potřebné rozkazy, aby se do bitvy už konečně zapojili také naplno.
- „Vypadá to, že se rozhodli upoutat jejich pozornost, tak nesmíme otálet a musíme toho využít! Komandére, ujměte se korekcí našeho kurzu, já si vezmu na starost střelbu! Zbrojní?“
- „Rozkaz, kapitáne.“
- „Zbraně připraveny, pane.“
- „Najděte nám cíl a palte!“
05:06 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Mason Neck State Park, Tiberizulum
Uvnitř bylo v provozu pouze něco jako záložní osvětlení. Poručík se ihned vydal dopředu nyní ozbrojen jednou z nikdy nekončících verzí útočné pušky řady M4 s R.I.S. předpažbím a přídavnou rukojetí; párkrát bystře prolétl očima celou chodbu, ve které se nacházeli, a pak ze své kapsy vylovil malý mobilní telefon typu „V“, z něhož rychle vytočil potřebné číslo a přiložil si ho ke svému uchu:
- „Tady Hawk, jsem uvnitř, co mám dělat, abych je nějak lokalizoval?“
- „Rozumím, počkejte chvíli,“ ozvalo se mu v uchu. Po několika málo sekundách pokračoval hlas ženy:
- „Pokuste se najít nejbližší servisní konzoli, bývají v malých místnostech skoro na každých dvaceti metrech ve velikosti asi tak jako stolní počítač. Pak dejte vědět, povím vám, co dál.“
- „Rozumím,“ pravil Hawk do telefonu, který si znovu strčil zpátky do kapsy, pohlédl na své muže a řekl:
- „Jdeme!“ Hned nato se sám vydal vpřed s namířenou zbraní, s níž došel až k prvním dveřím ještě před koncem chodby. Tam naznačil pěstí „stát!“ a vytáhl své PDA, kde našel nejbližší věc odpovídající určenému popisu. Pak je bez jediného setkání s odporem dovedl až tam. Čekal tam na ně krásný funkční a definitivně nehlídaný panel, jenž pouze čekal, až ho někdo použije.
- „Mám to a je aktivní, co dál?“
- „Počkejte…“ přišlo zpět nedokončeně, načež došlo pár přímých pokynů, co udělat. Když poručík všechno dokončil, všichni v místnosti mohli upřít své pohledy na detailní plán lodi s několika shluky bílých teček, z nichž přesně čtyři byly v modře zářící místnosti.
- „Co je tohle? Tam se chceme dostat?“ Vydal ze sebe okamžitě seržant z vrtulníku, který do obrazovky zíral, jako kdyby poprvé viděl Windows.
- „To jsme my,“ vydal ze sebe prostě Hawk a chtěl také hned zavolat zpět, ale voják se jen tak nedal:
- „A jak to víte, já nevidím žádné jmenovky…“ Poručík se na něho pouze zamračil a raději se dál věnoval telefonu, mezitím se vysvětlení chopil jeden z jeho mužů:
- „Poznal to podle tvaru lodi, vidíte,“ objevil se prst u jedné z nejširších částí lodi na její zádi, „Tady to jsme viděli zvenku, je to záď a tyhle čtyři postavy jsou ze všech asi nejblíž místu, odkud jsme přišli.“
- „Díky,“ ozvalo se krátce od telefonujícího Hawka, „A jak mám teda najít to ‚ZPM‘?“
- „Hledejte v plánech lodě něco jako tlusté kabely, vedení, mělo by procházet celou lodí a sbíhat se někde zhruba v jejím středu, nebo spíš kousek vzadu od středu. Kolem by mělo být pravděpodobně víc…“
- „Lidí, chápu… Mám dojem, že jsem to našel, vypadá to, že několik bílých teček chrání pár těch druhých, které jsou tam, kde se sbíhají ty obvody.“
- „Skvěle! To je ono, tak asi… hodně štěstí…“
- „Jo, díky. Ohlásím se, až tu udělám pořádek, Hawk konec,“ řekl naposled do telefonu, jenž zaklapl, aby vzápětí mohl začít ukazovat na obrazovku se známkami života jejich plán.
- „Poslouchejte mě dobře, tuhle strategii nebudu opakovat a musí nám vyjít. Takže…“
05:07 – Mléčná dráha, Orbita Země, Okolí bitvy
Do boje se již zapojili i svobodní Jaffové a to přesně v ten pravý okamžik, kdy se dosud ničím nerušené křižníky dorazivší z nižší orbity chystaly napadnout tvrdě bojující dvojici „protiorijských“ plavidel, jenže ještě než to mohli udělat, Hataky s Al’skeshy se odmaskovaly a začaly systematicky zasypávat nejdříve jedno a pak druhé plavidlo do jednoho bodu mířenou střelbou. Tím nejspíš objevili dosud nejúčinnější taktiku pro slabší Goa’uldská plavidla, která tak mohla sečíst svou palebnou sílu a stát se alespoň na okamžik pro velké obávané koráby něčím, na co musí reagovat. „Hostující tým“ si to však neuvědomil včas, a než se mohly lodě obrátit tak, aby je svými jedinými účinnými děly vůbec trefily, byly už všechny Hataky zase zamaskované a Al’keshe se jim začaly ztrácet v nepřehledné bitvě kousek od nich, kde těžily ze svých jinak opomíjených vlastností, aby mohly neustále škodit a střílet do zad velkým neohrabaným křižníkům, které bez stíhačů neměly moc velké možnosti k obraně.
Nejen díky tomuto znatelnému přispění se tak bitva pomalu začala obracet ve prospěch domácích.
05:08 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Mason Neck State Park, Tiberizulum
Hawkovy myšlenky se ale nyní zaobíraly něčím jiným, i když co chvíli posílal za roh několik krycích střel, aby se křižáci znovu nepokoušeli o sebevražedné výpady. Chvíli se totiž nemohl odtrhnout od svého zkrvaveného partnera, který před ním v rudé kaluži bezvládně ležel a nejevil známky života. Zemřel kvůli náhlému výpadu jednoho křižáka, jenž se během toho jejich vyřítil zpoza rohu a začal zuřivě bodat všechno, co se mu dostalo pod ruku. Ke smůle onoho mariňáka to „to“ byl právě on a za to také zaplatil životem. Takovým malým zadostiučiněním tedy alespoň bylo, že hned potom Hawk využil tělo záškodníka jako živý štít a v chodbě, ze které vyběhl, zastřelil několik jeho nechápajících kolegů, jež nebyli připraveni ihned střelit vlastního, aby tak zastavili rafinovaný útok protivníka.
Poručíkovi naběhla rozhodná myšlenka, musí to skončit hned, protože prohra by znamenala příliš pro jednu nebo druhou stranu, a tak musí začít nasazovat svůj život i oni. Rozhodl se nejdříve zjistit, jak je na tom druhý tým.
- „Dvojko, tady jednička, jak se držíte? Já jsem kousek od strojovny, ale nedostanu se tam, dokud na mě budou z protější strany mířit!“
- „Tady dvojka…“ stačilo se pouze ozvat, než hlas přehlušila vedle střílející M4, „Opakuji: tady dvojka, jsme pod palbou, došly nám flashe i granáty a nevidíme moc způsobů, jak se přes ně dostat. Navíc co chvíli...“ znovu přehlušení palbou, „Každou chvíli dělají sebevražedný útoky a před chvílí už jsme měli co dělat, abychom sejmuli toho chlápka a zároveň neztratili chodbu!“
- „Rozumím, jak daleko jste od strojovny?!“
- „Odhadem tak patnáct metrů, pane, myslím, že byste na konec té naší chodby měl vidět! Poslouchejte!“ Na to se Hawk po pár výstřelech za roh na chvíli vyklonil a zaslechl krátce zesilující palbu za rohem stejně se lámající chodby, v jaké byl právě teď.
- „Souhlasí, připravte se! Až vám řeknu, pokuste se udržet ty křižáky před vámi palbou, použiju proti nim naši C-4řku!“
- „Rozumím!“ Přišlo z vysílačky, zatímco si poručík klekal, aby z vesty partnera vyndal zmiňovanou výbušninu a připravil ji na dálkové odpálení. Ovládání k němu potřebné si zastrčil do kapsy, dobil si plný zásobník do M4, nadechl se a pak ho, co nejpřesněji, vyprázdnil do míst, odkud by se po jeho odkrytí mohl vynořit křižák. Potom přišla řada na vysílačku, do níž zavrčel jednoduché:
- „Teď!“ A pak vší silou do protější chodby hodil malý balíček s výbušninou a skočil k zemi, kde ještě než stiskl páčku ovládání, stačil do vysílačky dodat:
- „Kryjte se!“ A pak se ozval mohutný výbuch, před nímž si kryl hlavně sluch rukama, protože kdyby tak neudělal, nemusel by už nikdy nic slyšet. Když znovu otevřel oči, zjistil, že z chodby před strojovnou k němu překvapivě nedolétla ani střepina. A jakmile byl na nohou a měl možnost se podívat za roh, nebyla to poslední překvapující věc, jež měl tu možnost vidět. Před ním ve střepinami poškrábané chodbě byla sice mrtvá těla, ovšem nebyla tu známka po tom, že by zrovna na tom místě, kam výbušninu hodil, také vybuchla. Jediné, co si z toho v té chvíli mohl vzít, že byla úspěšná i tak, a na starosti o to, co se stalo s dvojkou, teď prostě nebyl čas, ať už mu na tom záleželo sebevíc. Musel dokončit své poslání hned i proto, že už mohl být poslední, kdo přežil, a že je taky poslední, kdo může zabránit tomu, aby se křižáci i se ZPM vypařili a Brooks s ostatními by pak kvůli jeho chybě nemohli uspět a všechno tohle by bylo k ničemu.
Podobně rychle jako se však probral on, přišli k sobě i nezasažení křižáci uvnitř strojovny, a právě ti mu teď nepochybně šli naproti. Avšak nic, s čím by nepočítal. Jeho dobře školený a také celkem zkušený mozek začal ihned pracovat na 100% a okamžitě vyhodnocoval situaci a vymyslel též nejlepší strategii, jak předejít orijské vojáky a obrátit situaci ve svůj prospěch. Způsob, jak toho dosáhnout byl možná bizardní, ale přesně to, on nyní potřeboval – překvapit.
Proto se rozeběhl proti cílovým dveřím, a když byl asi metr od nich, nechal své nohy podklouznout tak, aby se po zádech rozjel proti právě ven vycházejícímu křižákovi. Ten s namířenou tyčovou zbraní koukal ve své výšce po dveřích, a než vůbec zaregistroval muže před ním na zemi, dostal už jednu střelu do těla a druhou do hlavy z poručíkovy pistole. Zatímco pak bezvládné tělo začalo padat na podlahu, poskytlo ještě dostatečné krytí k tomu, aby dva ze tří zbylých, které mohl uvnitř vidět, nalezli podobný osud. Hned na to se ale Hawk musel rychle překulit jako sud napravo, protože po něm poslední na nohou stojící postava vyslala něco jako vlnu, která opticky zkreslovala své okolí a ihned po svém dopadu do míst, kde před chvílí byl, zarazila do podlahy tělo bezvládného křižáka.
- „Zatraceně, co to bylo?!“ Pomyslel si krátce potom naštvaně poručík a rychle si dobil k jeho smůle poslední zásobník, co si vzal venku, kde namísto sbírání nábojů pro pistoli upřednostnil M4.
- „Mě nemůžeš nic udělat, člověče, ani zabránit v tom, že si vezmu, pro co jsem sem přišel!“ V důsledku toho, že se nyní poručík setkal s řekněme neznámým typem cíle, musel si ho nejdříve otestovat, i když to znamenalo na chvíli se odkrýt a z tohoto důvodu se také rozhodl udělat to během rychlého přeběhnutí na druhou stranu otvoru pro dveře.
Naposledy se nadechl, namířil zbraň směrem ke dveřím a pak se nohama odrazil co možná největší silou tak, aby mohl své tělo uvézt do potřebné rychlosti, při níž se mu po pár desítkách centimetrů pohybu odkryl muž stojící mezi panely a znovu směrem k němu zvedající ruku. Když však viděl, že na něho co chvíli vystřelí, zavřel oči a skoro současně s tím, jak svého cíle téměř dosáhla první kulka, se kolem něho roztáhlo jakési zlaté silové pole. Netřeba dlouze vysvětlovat, že potom i zbytek zásobníku neměl žádný účinek kromě toho, že poskytl poručíkovi krytí.
- „Ani utéct nemůžeš, mně se neschováš!“ Vydal ze sebe znovu výhružně Goa’uld, což Hawka sice nijak nevyvedlo z míry, ale začalo ho štvát, jak se vše komplikuje, a tak se v okamžiku znovu vracel ke dveřím už s parťákovou M4 v rukou a plným zásobníkem, který se do něho chystal ještě pro jistotu vyprázdnit. Rozhodl se, že toho chlápka sejme, i kdyby ho to mělo stát život.
Ač už šlo o pouhý náhlý záchvat vzteku nebo zuřivosti, poručík se ho rozhodl okamžitě realizovat, a tak se znovu vynořil zpoza rohu a silně stlačil spoušť až na doraz. Jediný efekt, který to však mělo, byl, že se Goa’uld uvnitř silového pole napínaného výstřely začal pohrdavě smát a jeho chvástavá svalová křeč v obličeji a hrudníku ještě zesílila, když pozemšťanovi došly náboje.
- „Vidíš, že proti mně nic nezmůžeš,“ pravil pušku zahazujícímu Hawkovi, který se pomalu rezignovaně přibližoval, a zvedl ruku, aby mu ji mohl dát kousek před čelo a začít smažit jeho mozek, jak to tak jeho druh s oblibou dělává. Ovšem zrovna, když chtěl myšlenkou aktivovat krystal své ozbrojené ruky, poručík ho za ni popadl a rychle využil jeho překvapení k tomu, aby se posilným tahem dostal jeho pravým bokem před sebe a ještě než se vzmůže, zarazil mu nůž ze strany do krku, přesně tam, kde bývají larvy Goa’ulda. Ten také následně dopadal na zem s nic nechápajícím pohledem, jenž Hawk okomentoval:
- „Pro příště se vyse*te na to, informovat ty, který se chystáte zotročit o tom, kde sou vaše slabiny.“ Narážel tak velmi pravděpodobně na projev prezidenta, kde bylo mimo jiné i pár menších zmínek o fyziologii Goa’uldů.
Krátce potom si začal poručík vychutnávat zasloužilý pocit vítězství, jenž mu dodal hlavně pohled na už skoro vyjmuté ZPM v jednom z okolo stojících ovládacích panelů. Pak se ale z ničeho nic ozval výstřel. Rozhodně byl v této místnosti a mariňák ho také okamžitě ucítil ve svých zádech, načež se skácel a teprve potom mohl vidět, co za ním stálo. Z druhého konce místnosti s půdorysem ve tvaru pravidelného šestiúhelníku na něj mířil malý mladý trochu vyplašený křižák, dalo by se říci i bez ironie, že to byl teprve chlapec, jenže se očividně chystal dokončit svou práci, a to zabít ho.
Jejich oči se střetly téměř okamžitě a zkušený mariňák nepotřeboval moc dlouhou dobu na to, aby zjistil, že je ten mladík v podobné situaci nejspíš poprvé a proto ještě nezmáčkl spoušť. Pokud by byla situace obráceně, nejspíš i v případě takhle mladého hocha by Hawk ani nezaváhal, tím si byl jistý, a tento pocit ještě narůstal, když si znovu vzpomněl na to, co je všechno v sázce. Avšak i za těchto okolností ho napadlo, že by si to nejspíše asi zasloužil, ačkoliv to tak neplatilo v případě obyvatel Země, kteří by na to doplatili. Za svůj život udělal hodně špatných věcí a kvůli většině z nich se ani necítil nijak špatně, takže nebylo divné, že ho podobné věci občas napadaly.
Pak ve chvíli, když už si byl téměř jistý, že spoušť na druhé straně dosáhla vrcholu svého napínání a spouští, přišel výstřel úplně jiného rázu, a to z palné zbraně. Chlapcovy oči se zakalily a svalil se k zemi hlavou mimo Hawkův výhled. Namísto toho se v něm objevil někdo jiný, seržant z vrtulníku, o němž si myslel, že už je mrtvý.
- „Pane bože, jste v pořádku? Viděl sem, že se na vás chystá střílet,“ zamumlal a v pokleku se snažil najít jeho zranění.
- „Co-co se stalo v té chodbě, kde jste byli?“
- „Když jste tam hodil tu výbušninu, kryli jsme se, ale oni ji popadli a běželi k nám. Parkmann mi řekl, abych se dostal pryč a skočil po něm, aby zastavil toho chlapa s bombou a ta mohla zabít zbytek křižáků v té chodbě… Díky bohu, je tu ZPM … Co se vám stalo?“
- „Já… přehlédl jsem ho,“ vydal ze sebe poručík omámený rozsahem vážného zranění, které začalo smáčet jeho vestu i zepředu.
- „Ale, dokázal jste to… úplně sám…“
05:09 – Mléčná dráha, Orbita Země, RFS Kutuzov (BC-303), Můstek
- „Druhý zničen, dva zbývají!“ Rozezněl se okolím s mírnou euforií hlas senzorového důstojníka, krátce po čemž se výhled skrz průzor přesunul z ohnivých trosek k ironickému obrazu dvou proti sobě bojujících lodí stejné konstrukce a původu, jimž dělalo společnost několik Al’keshů poletujících kolem jednoho z nich, jehož štít nenechaly ani na okamžik v klidu.
- „Jak jsou na tom se stavem štítů?“
- „Tok’rové se pohybují v hodnotách kolem 35% a nepřátelský křižník kolem 20%, pane.“
- „Fajn, tak to zvládnou sami, nasměrujte nás k druhému plavidlu a nabijte zbraně!“
- „Rozkaz, kormidelníku, otočte nás na horizontální ose o 1-5-6 stupňů doprava, poloviční tah!“ Upřesnil rozkazy podle svého výkonný, načež se přede všemi zase naskytla možnost vidět Jaffy v akci, když zezadu zasypávají jako jeden stroj křižník, který se zrovna chystal k útoku na nic netušící Kutuzov.
- „Křižník kousek od nás a připravuje se ke střelbě!“ Ozvalo se zezadu, na což okamžitě reagoval kapitán, který udělil rozkazy přímo ke kormidlu:
- „Plný tah, vertikální náklon 5-0 stupňů!“ Bylo to velmi chytré a logické, protože samotný orijský kanón byl situován spíše do spodní části přídi, a tak se mu daleko hůře zasahoval cíl směřující nad loď spíš než pod ni nebo do některé ze stran. Avšak nebylo jisté, jestli to stihnou, v důsledku čehož se přidal ještě komandér Petrovov a přidal své do mlýna:
- „Plná rotace vlevo, natočte nás tak, aby mělo prostor k palbě co nejvíc Railů! Zbrojní, nakrmte ty parchanty!“
- „S radostí, pane!“ Odvětil důstojník plný dobré morálky z výhry a začal dělat přesně to, co se mu řeklo, čímž v době výstřelu z hlavní zbraně citelně zatížil jejich štíty, které i tak už měly dost práce s otravnou střelbou Jaffů. I přesto, že si však vedli tak dobře, palubou následně zaduněl výstřel, po němž se okamžitě ozvalo ze sedla taktiky:
- „Štíty na 38%, nepřátelské během střelby výrazně klesly až na 14%.“
- „Pokračujte v palbě z Railů a snažte se je od nás držet dál, dokud nedobijeme energetické zbraně!“
- „Vertikální sklon zvýšit na 7-5 stupňů, udržujte plný tah,“ přišlo znovu od XO, jenž si jako ostatní vzápětí vyslechl další dobrou novinu:
- „Právě jsem zachytila zprávu od Tok’rů, že zničili předposlední křižník a letí nám pomoct s tím posledním.“
- „To nebude třeba,“ ujistil ji se skoro neznatelným úsměvem kapitán, „Jak jsou na tom naše hlavní zbraně?“
- „Právě mi zezelenaly, pane.“
- „Zaměřte je ze zadní platformy a palte!“
- „Rozkaz, kapitáne,“ vydal ze sebe soustředěně zbraňový důstojník sedící ve svém křesle za tím velitelovým, odkud provedl rozkaz a tentokrát pouze na senzorech měli možnost vidět, jak obě plavidla na okamžik spojil energetický puls a pak druhá loď po krátkém zablikání zmizela. Následoval slabý náraz energie a trosek do štítů a potom už bylo definitivně po všem a na můstku propukl další krátký výbuch euforie.
05:12
- „Pane bože,“ Dokázal ze sebe pouze dostat kapitán, jakmile se mu naskytl pohled na satelitní snímek oblasti Washingtonu, kterou nyní skenovali nejen kvůli výskytu vraku sestřeleného Tiberizula.
- „Ale proč něco takového udělali? Vždyť přece, jestli chtěli zlikvidovat vládu, stačilo jim jenom zničit centrum…?“
- „Myslím, že jim šlo spíš o demonstraci síly než jenom odstranění vlády, i když to mohl být jeden z důvodů. Každopádně můžeme být rádi, že nelačnili po krvi daleko víc. S tím, co měli k dispozici, mohli udělat vlastní verzi holocaustu. Poručíku, přibližte mi oblast, kde jsme zachytili vrak lodi.“
- „Ano, pane,“ ozvalo se a obraz na hlavním LCD se po snímcích přiblížil až tak, že šlo jasně rozeznat sestřelené orijské letouny, zničené kruhové platformy a vybombardovanou pozemní techniku americké armády, to vše nepravidelně rozeseté kolem shora celkem zachovale vypadajícího křižníku.
- „Vypadá to, že tam Američané i orijští vojáci něco hledali, něco, co jim stálo za to, aby se vzájemně pozabíjeli,“ konstatoval s ledovým klidem Markov.
- „Vrak nevyzařuje žádné větší energetické hodnoty, kromě toho, že je v oblasti stále aktivní energetické pole zabraňující možnosti použít transportní paprsek. Avšak okolí je o to zajímavější. Téměř všechna technika v okolí lodi je zničená nebo poškozená, ale vypadá to, že se to stalo teprve před několika minutami, protože jak sami můžete vidět, některé vraky jsou ještě teplé a doutnají, hlavně mobilní transportní kruhy se zdají nedávno vyřazené z provozu, nejspíš lidská práce, protože orijové by nepotřebovali ničit svoje kruhy,“ dohodil důstojník, co měl pod palcem senzory, jehož hned na to doplnil ještě výkonný, který dostal jeden ze svých nápadů, jenž přicházejí bez varování.
- „Senzorový, proskenujte okolí toho antického křižníku, hledáme jakoukoliv vojenskou techniku nebo energetické stopy.“
- „Dobrý nápad, komandére, myslíte, že jedna ze stran byla úspěšná a odnesla si trofej?“
- „Přesně tak, pane.“
- „Něco mám,“ pravil pověřený důstojník, spolu s čímž se na obrazovce obraz vraku oddálil a změnil v digitální mapu, kde se objevil jeden pohyblivý bod asi kilometr od lodi mířící někam nahoru nalevo od Washingtonu.
- „Jde o větší transportní vrtulník americké armády a na palubě si veze něco, co se náramně podobá energetické signatuře ‚Z-P-M‘.“
- „Ale podívejme se… Spojte mě s nimi.“ Rozkázal kapitán a zakrátko již mluvil do otevřeného komunikačního kanálu:
- „Tady velitel RFS Michail Kutuzov (BC-303) kapitán Pavel Markov, zachytili jsme vás na svých lodních senzorech z orbity, identifikujte se a objasněte své úmysly.“ Chvíli bylo ticho a pak se nazpátek ozvalo:
- „Tady Echo 32, průzkumný vrtulník záchranných jednotek americké armády, naše úmysly jsou přísně tajné a při vší úctě, kapitáne, si nemohu být jistý vaší kompetentností, takže vám je ani nehodlám prozradit.“ Projevil se muž na druhé straně trochu nedůvěřivě, ačkoliv Markov se nijak špatně cítit nemusel, takže byl dál jako doposud velmi klidný a stejně tak odpověděl:
- „Chápu vás, ovšem máme údaje o tom, že na palubě máte zařízení známé jako ‚Z-P-M‘. Víme, odkud pochází, a že ho pro svou vládu k něčemu potřebujete, a já bych potřeboval vědět k čemu, nebo alespoň mluvit s někým, kdo je vám nadřízený a může mi o tom říct víc. Možná se vám bude odpovídat lépe, když vám řeknu, že my tady nahoře jsme porazili zbytek Ba’alovy původní flotily, pokud máte vy nebo vaše velení možnost nějak se podívat na oběžnou dráhu, udělejte to, abyste nám uvěřili, že jsme obrazně na jedné lodi.“
- „Vypadá to, že jste minimálně velmi dobře informovaný, kapitáne, počkejte chvíli a seženu vám něco jako moje velení.“
05:13 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Průmyslový komplex, Podzemní laboratoř
Dosavadní téměř hrobové ticho z ničeho nic přerušil zvonící telefon položený na sedadle v zadní části Jumperu, kde ho naposled položila Houstonová, která ho nyní rovněž zase brala:
- „Jo?!“ Vyrazila ze sebe pouze, než vytřeštila oči a rychle se vydala najít viceprezidenta, jenž ji už také šel tak nějak naproti, protože dobře slyšel zvonění rozléhající se ve zdejším tichu jako ve škole o prázdninách.
- „Pane viceprezidente, myslím, že byste si to měl poslechnout sám,“ řekla a podala mu mobil do ruky. Jakmile si ho přiložil k uchu a pípl do něj, že je to on, seržant z vrtulníku mu hned všechno vysvětlil a pak mu dal vědět, že to potřebuje potvrdit zhlédnutím satelitního záběru Orbity.
- „Doktorko, jste ještě stále napojená na ten satelit?“ Na to se ona zamračila a odsekla:
- „Jasně, byl to rozkaz, pokud se nemýlím.“
- „Dobrá, potřeboval bych od vás ještě něco…“ Chvíli na to už v Jumperu i za asistence kapitána Caina sledovali tmavé snímky, na nichž satelit přiblížil pár světlých bodů nedaleko jasného výbuchu. Jeden z těch bodů byl střílející silueta BC-303 doprovázené Hatakem.
- „Tohle je pár minut starý snímek z jiného satelitu, který někam tam nasměroval ještě Bílý Dům v době sledování přesunu Ba’alových křižníků,“ informovala, k čemuž Eastbound okamžitě dohodil další dotaz:
- „Můžeme se nějak kouknout, jestli je opravdu porazili?“
- „Zkusím jít dozadu a dopředu a spočítat výbuchy…“
- „Chytré,“ pochválil nápad zahleděn do obrazovky Caine, jenž na konci krátkého převíjení napočítal dozadu tři a dopředu jeden, pak už stačilo jen přiblížit lodě při výbuchu posledním a skutečně tam byl již jen jeden Orijský křižník, Kutuzov a pár Hataků. Na to viceprezident přikývl a znovu promluvil do telefonu:
- „Mluví pravdu, můžete mě s nimi spojit?“ Nazpět se mu ozvalo, že ne, ale že to s klidem zvládne kapitán Kutuzovu sám, což se také za chvilku projevilo tím, že začal zvonit jeden z pevných telefonů na stěně.
- „To jsou oni, přehodila jsem to z kanceláří sem přes počítač,“ dodala ještě Ashley, aby rozuměli, jak se jim podařilo ze všech telefonních přístrojů použít zrovna tenhle. Tou dobou již však přišel čas na to, aby Eastbound znovu zvedl další hovor a vyslechl si ruského kapitána, jenž se znovu představil a po zjištění, že mluví přímo s viceprezidentem, se oba muži navzájem velmi rádi informovali. Markov se dozvěděl o tom, že se chystají vyslat stroj času několik hodin do minulosti se ZPM na palubě, aby sem dostali Atlantis, které už je vlastně na cestě, jak se také vzápětí dozvěděl Eastbound spolu s tím, že oni s Atlantis už vlastně mluvili, že se město Antiků vydalo zničit Super bránu a odtamtud je na cestě sem, ale nebude tu nejspíš dostatečně včas, aby stačilo zabránit dalším křižníkům znovu napadnout Zemi, a tak bude potřeba je na chvíli zadržet, než se sem dostanou.
Nakonec došel v rozhovoru čas na docela logickou a rozhodně důležitou věc:
- „Ano, celá akce získání ZPM dopadla úspěšně, avšak čtyřčlenný tým, který byl na místo vyslán utrpěl citelné ztráty a přežil pouze jeden z původní osádky průzkumného vrtulníku, jenž také dostal ZPM z lodi a ve vrtulníku se s ním vydal k nám. Nyní ale není už proč přepravovat ho touto nepohodlnou a hlavně dlouhou cestou, proto bych vás chtěl požádat o to, abyste ho transportovali rovnou k nám a my mohli dokončit náš úkol ihned, jakmile bude připraven stroj.“
- „Jistě, to není problém, i když musím přiznat, že z toho cestování časem a změny minulosti a budoucnosti nejsem moc nadšen. Sám přece musíte vědět, pane viceprezidente, jak nebezpečné je nechat někoho řídit takovou věc, díky které má možnost dělat, co se mu zlíbí.“
- „To jsme na tom stejně, kapitáne, zezačátku se mi do něčeho takového vůbec nechtělo, ale když pak zničili Washington a zabili všech těch několik milionů nevinných lidí, myslím, že by si za to zasloužili daleko horší věci, než jen pouhou porážku, ale spíš úplné vymazání z časové linie. Ovšem z pochopitelných důvodů to není možné, a také kvůli tomu samému důvodu to zašlo až tak daleko, jinak bychom zabránili tomu, aby se celý dnešní den vůbec mohl stát.“
- „Jistě, neříkám, že nejsem ochoten podstoupit to riziko, nic jiného nám nezbývá, takže spíše nemáme právo rozhodovat o tom, že by se nic udělat nemělo.“
- „Zajímavý názor, kapitáne, očekávám, že budeme schopní do doby, než sem dorazí křižníky, vyslat stroj času. Pokud by se však něco zkomplikovalo nebo změnilo, dám vám vědět.“
- „Fajn, spoléháme na vás, pane viceprezidente. Kutuzo…“
- „Počkejte ještě,“ zarazil kapitána krátce před ukončením spojení Eastbound, „Je vám doufám známo, že by se tato věc neměla dostat do příliš širokého okolí, protože, ať už se děje cokoliv, stále je to přísně tajná věc a my nemůžeme vědět, jestli tomu tak nebude i potom, co dokončíme náš úkol.“
- „Samozřejmě, pane viceprezidente, můžete se spolehnout. Kutuzov konec.“
- „To jsem rád,“ řekl už viceprezident do „tůtajícího“ sluchátka a potom ho teprve položil.
05:17 – Hyper prostor v Mléčné dráze, Atlantis, Cela v hlavní věži
Porter se naštvaně vřítil do dveří, za nimiž našel klec vyspělé antické konstrukce, kde nechal zavřít Caina z budoucnosti a ten se ho už asi poslední hodinu v kuse neustále snažil kontaktovat. Netřeba vysvětlovat, že něco jako je mluvení s tím otravným pilotem „Black guye“ zrovna v tuto chvíli docela rozladilo, i když by ho to jindy v tomto případě nejspíše rozladilo i tak.
- „Mluvte, dávám vám minutu a to jen proto, že jste z budoucnosti!“ Odsekl a nakrátko se podíval nahoru, aby ještě víc zdůraznil, jak se teď cítí.
- „Co takhle pět?“ Pokusil se s podlézavým úsměvem kapitán, na což záporák s odporem odpověděl:
- „Máte dvě, ale pokud nezačnete mluvit, nechám tu zhasnout a zahodím klíč!“
- „Dobře vidím, že bych to asi měl vybalit hned… Takže, dobře vím, že se vám tohle nebude moc líbit, ale jsem k tomu nucen, protože jste mě tady zavřel a já nebudu moct udělat tu hlavní věc, která změní budoucnost… nebo z velké části teď už vlastně přítomnost, ale o to nejde. Vím, že jsem vám říkal o tom, že ta moje cesta a pokyny vymyslelo několik lidí, ale pravda je, že vlastně ani nevím, kdo to původně vymyslel, ale mám dojem, že aspoň z velké části já.“
- „Vy?“ Vydal ze sebe hned na to s vysoko zvednutým obočím Porter.
- „Jo, nebo některé z mých minulých já,“ znovu ten nevysvětlitelně nechápající výraz, „Ehm… totiž, abyste tomu rozuměl, za pár minut se moje mladší já vydá k bráně a cestou mě, teda vlastně jemu přijde subprostorová zpráva obsahující video, které jsem před pár hodinami nahrál já sám. V něm bude všechno to, co má dělat, kam se má vydat, co má nechat proběhnout bez zásahu a z části taky co má říkat a jak přesvědčit lidi, který je potřeba, aby mu uvěřili.“
- „A proč jste něco takového nezkusil i se mnou?“ Namítl najednou logicky „Black guy“.
- „A uvěřil byste?“
- „Ne.“
- „O důvod víc, proč jsem to neudělal. Hlavní ale je, že mě budete muset pustit, abych mu ten záznam poslal a on tak věděl, co dělat, tak jako jsem se to před osmi hodinami dozvěděl i já. Chápete mě?“
- „Sám se tomu divím, ale myslím, že jo. Mimochodem vaše dvě minuty skončily už před minutou,“ vydal ze sebe s vyzařujícím nezájmem záporák a vydal se ke dveřím, jako by mu řekl, že je cela OK a o nic důležitého se vlastně nejedná.
- „Počkejte! Kam to dete?! Musíte mě pustit, jinak…“
- „Co?!“ zastavil se „kravaťák“ a s následujícími slovy se otočil a došel zpátky, „Zableskne se a my všichni zmizíme? Nebo se z nás stanou napůl plazi a ze všech mrakodrapů v New Yorku se stanou stromy?!“
- „Cože?“ zkřivil otevřená ústa tupě Caine, „Jo vy myslíte ten debilní film s motýlím efektem? Ne, nic takového… teda vlastně ne přesně takového, ale v zásadě asi ano.“
- „Mám dojem, že sám víte méně než já, jste jen námořní pilot, co si přehrál nějakou pásku a teď podle ní mění svět bez toho, aby věděl, jestli je to správné.“
- „To je absurdní…“
- „Ne, pane Caine, přesně tak to je! To, že nedokážete přiznat ani tento prostý fakt, že jednáte jen na základě vaší domněnky a nějakého neoficiálního ‚návodu‘ bez jediného hmatatelného důkazu, že to vše povede ke šťastnější budoucnosti, jen přihrává mému názoru na vás, tomu, že se vám nedá věřit! A teď mě omluvte, mám důležitější věci na práci než poslouchat nějaké výmysly…“ Následně chvíli Cainovi trvalo, než dokázal vymyslet něco lepšího na svoji obhajobu a promluvit jen o sekundu později, už by to Porter za dveřmi ani neslyšel.
- „Máte pravdu!“ Jednoduchá avšak nepříliš často a lehce vyslovovaná slova náhle dokázala něco, co neustálé omývání zoufalých rad, jak změnit budoucnost k lepšímu, ne. Když byl „Black guy“ zase u něj zkusil to kapitán z jiného konce:
- „Dobře, asi máte pravdu v tom, že nemůžu přesně vědět, jak to všechno dopadne, ale to, proč to dělám a věřím tomu, vězí v tom, že bych tohle nikdy neudělal, pokud bych to nevěděl jistě. Musel sem udělat pár věcí, co mi příliš neseděly, a být v jiné situaci, nikdy bych nedopustil, aby se staly. Ale postupem času se to vyplatilo, protože věci, co bych jinak nikdy neudělal, způsobily, že do sebe všechno zapadlo a teď jsme tady, pár minut od Země v Hyper prostoru se třemi ZPM a desítkami ne-li stovkami Dronů, které zachrání svět. A teď mi řekněte, že bychom tady byli, i kdybych nepřišel a nepomohl plukovníkovi párkrát vzít za otěže trochu tvrději, tak jak bylo potřeba a vy jste to nedokázal.“
- „Divil byste se, co všechno bych dokázal, ale nemyslel jsem si, že…“
- „Jasně, nebyl jste dostatečně odhodlaný, přesvědčený nebo jste mi nevěřil, to je fuk, hlavní je, že se to tak muselo stát a bude muset ještě několik set milionkrát či miliardkrát v jiných realitách, kde jeden Caine získá stroj času, aby mu ten druhý, co už časovou linii mění, řekl, co udělat, i když neví, kde se to vlastně ten první dozvěděl. Vím, že vy víte, alespoň trochu, že mám pravdu nebo se k ní aspoň blížím a jestli to je tak, pustíte mě a necháte mě vám pomoct třeba i v bitvě při ovládání Dronů…“
- „Ano, něco ve vašich slovech je, pane Caine, asi z části pravdu opravdu máte,“ přikyvoval zamyšleně do prázdna pohlížející Porter.
- „Tak pustíte mě?“ Zeptal se nakonec s úsměvem z vítězství kapitán a s nadějí očekával, co muž v obleku odpoví.
- „Ne,“ ozvalo se najednou záporně, až s sebou Caine cukl.
- „Co-cože? Měl jste říct ano, jak-jak si potom budu moct poslat tu pásku?“
- „Nijak,“ pokračoval nekompromisně záporák, „Ale dám vám možnost mi říct, kde jste ji nechal. Nuže?“
- „Bože, fakt sem si myslel, že jste mi začal věřit.“
- „Dělal sem i v utajení, kapitáne, nemyslete si, že neumím hrát. I když to, že jste mě vůbec přesvědčil k tomu, poslat vašemu mladšímu já tu pásku, můžete brát jako jeden z vašich největších osobních úspěchů… vůbec.“ Na to již kapitán s nelibostí vydechl a svolil:
- „Dobře, poslouchejte…“
05:19 – Mléčná dráha, Orbita Země, RFS Kutuzov (BC-303), Můstek
Klidné pozadí dokončování sčítání škod a započínání jejich oprav v CIC náhle přerušilo varovné hlášení senzorového důstojníka, jež bylo jen téměř o sekundu zpožděné oproti zapípání senzorového varování z počítače.
- „Kapitáne, zachytili jsme plavidlo v HP mířící velkou rychlostí k nám. ETA: 30 sekund!“ Markov se okamžitě a zamračeně otočil na svém křesle dopředu, aby viděl na hlavní obrazovku, kde se ona data zobrazovala graficky.
- „Zatracená rušička, začínám si myslet, že se nevyplatí ani nám. Identifikace?“
- „Vyhlaste pohotovost prvního stupně, připravit ke spuštění zbraní a štítů!“ Zavelel zatím stranou XO a pak se rovnou vydal dozadu ke stanovišti senzorů.
- „Zatím nic nemáme, pouze to, že je zatím jedna a velikostí odpovídá zhruba něčemu mezi Orijským křižníkem a BC-304kou. Ovšem kvůli tomu rušení jsme jako krátkozraký bez brýlí, vidíme nějaký obrys, ale zaboha nepoznáme, o co přesně jde, dokud se nepřiblíží.“
- „Chápu,“ odvětil hned na to kapitán, „Jak jste myslel to, zatím jedna?“
- „No, lodě většinou v HP cestují za sebou a chvíli byla možnost, že se objeví i další, teď už to ale tak nevypadá.“
- „Průzkumné plavidlo?“ Vydal ze sebe návrh na jednu z možností zamyšleně výkonný.
- „To brzy zjistíme, nahoďte ty štíty a ujistěte se, jestli je ostatní vidí také! XO vyhlaste bojovou pohotovost!“ Rozkázal bez obalu Markov, který právě uviděl, že se limit blíží ke svému konci.
- „Rozkaz,“ ozvalo se a téměř ve stejnou chvíli, kdy zazněl poplach s hlášením, se za oknem průzoru rozsvítilo zelené světlo a z něho vypadla silueta šedého plavidla. Na tu dálku to však mohl být i křižník z profilu odkud není na takovou dálku záře z jeho energetického jádra příliš znatelná.
- „Zbraňový, připravte se to zaměřit,“ pokračoval zatím kapitán počítající se vším. Všechny však vzápětí o jistém omylu přesvědčily slova senzorového:
- „Počkejte! Zachytávám signaturu BC-304, identifikace odpovídá… Kapitáne je to Daedalus!“
- „Daedalus? Nikdo nám nedal vědět, že nám ho posílají jako podporu…“ Divil se komandér Petrovov, zatímco důstojnice ze sedla taktiky oznámila další novinku:
- „Pane, snaží se s námi spojit.“
- „Na obrazovku!“ Zaznělo prostě a jen o sekundu později už se mohli poslední velitelé pozemských křižníků octnout tváří v tvář.
- „Kapitáne Markove,“ pokynula známá holá hlava jako první.
- „Plukovníku Caldwelle, nevěděl jsem, že nám letíte na pomoc…?“
- „Za to se omlouvám, kapitáne, vyrazili jsme teprve po tom, co jste domluvili s panem Porterem a Atlantis změnilo svůj kurz. Nemohli jsme vám dát ovšem vědět, protože pět minut za námi letělo osm Orijských křižníků, které by mohly naši komunikaci zachytit. Navíc, stejně už by to nebylo nic platné, daleko důležitější pro nás je, že jsme získali informace o jejich počtu a také času, kdy dorazí, což bude přibližně v 05:30 ZULU.“
- „Dobrá práce, plukovníku. Vydržíte chvilku?“
- „Jistě.“ Přitakal klidně si sedící kapitán Daedala, zatímco na své obrazovce sledoval, jak se kapitán ruského plavidla naklání ke své taktické a pak si nasazuje do ucha headset, zvedá se a popochází dál od své posádky a blíž k obrazovce.
- „Promiňte, musím udržovat jistou míru utajení, ale chtěl jsem se vás zeptat.“
- „Ano?“
- „Vy jste úplně uvědoměn o všech těch věcech se strojem času a podobně?“
- „Samozřejmě, mluvil jsem s člověkem, co se k nám dostal z budoucnosti krátce po tom, co se objevil v Pegase.“
- „Dobře, děkuji vám, jen jsem se chtěl ujistit, že to je skutečně tak, jak mi řekli…“ Dokončil trochu zamyšleně Markov, jenž byl následnou změnou tématu docela potěšen.
- „Chápu, kapitáne. Mimochodem, jak jste na tom se škodami a dobíjením vašich štítů?“
- „Ó dobře, plukovníku, škod máme minimum a doufáme, že štíty budou do pěti minut nabity aspoň do 75%, i když jsme museli na naši palubu transportovat několik přenosných naquadahových generátorů z našeho doku na Zemi.“
- „Výborně, pokusíme se pomoct, jak nejvíce bude potřeba, můžete se spolehnout. Je to všechno?“
- „Bohužel ne, plukovníku, mám ještě tu nemilou povinnost, že vám musím oznámit téměř kompletní zničení vašeho hlavního města Washingtonu, D.C. Tato událost se stala jen před necelou třičtvrtě hodinou, bohužel, když jsme se sem dostali, bylo už příliš pozdě na to, bychom tomu zabránily.“
- „Proboha,“ dostala ze sebe ztěží druhá strana, „A už jste zjistily, proč to udělali?“
- „S velikou pravděpodobností to bylo v důsledku toho, že se Ba'al dozvěděl o zradě ze strany prezidenta, ačkoliv jeden z určujících faktorů byl určitě také úmysl demonstrovat celému světu jeho moc a odhodlání.“ Na to Caldwell přikývl a ukončil jejich komunikaci slovy:
- „Snažte se před příchodem dalších lodí dostat do co nejvíce bojeschopného stavu. Daedalus končí.“
- „Rozumím, Kutuzov konec.“
05:24 – Mléčná dráha, Země, USA, Virginia, Průmyslový komplex, Podzemní laboratoř
- „Tohle nemá smysl! Se*u na to!“ Zaklela najednou Houstonová a celou halou silně zazněl tupý zvuk něčeho těžkého a kovového, co docela jistě poslala k zemi stejná osoba.
- „Co se stalo?“ Přiběhl k ní jako první před Jumper Eastbound a našel ji, jak vynervovaně sedí opřená o nějakou skříňku a mne si rukou unavený obličej.
- „Nejde to, je to tam tak namačkaný vedle sebe, že sem skoro ráda, že rozeznám jednotlivé programy a podprogramy od příkazů a pojistek!“ Ačkoliv ustaraně pohlížející důstojník ve výslužbě neměl ani páru, o čem to mluví, snažil se jí přesto porozumět a toho se snažil dosáhnout slovy:
- „Jak to myslíte, bojíte se, že to nestihnete nebo že to nedokážete?“
- „S tím prvním máte pravdu, to druhé jsem neřekla, ale když sem dostala nápad, jak to udělat, nevěděla sem, jak těžké a složité to vlastně bude, nikdy předtím sem na tom nedělala a něco takového je tak složité, že se spíš stane, že to podělám a ten stroj už nebude fungovat ani jako dosud.“
- „A o co si se vlastně přesně snažila, jestli to dokážeš říct aspoň z půlky tak, abych tomu rozuměl,“ vydal ze sebe zase Caine, který se tu náhle objevil odněkud z neznáma.
- „Snažila jsem se vypnout tu pojistku, co brání stroji cestovat několik set let zpět a vpřed v čase z přítomnosti.“
- „Jasně,“ vydal ze sebe s pohledem upřeným někam dopředu a vzhůru kapitán, který ze sebe dostal další slovo teprve za pár vteřin:
- „A jak ten stroj vlastně ví, kdy je přítomnost, když cestuje třeba tři tisíce let do minulosti? To má nějaký vesmírný hodiny nebo…?“
- „Ne, stroj má něco jako harddisk nebo je to spíš podobný datovému krystalu, kde se tohle ukládá a na základě toho…“ Zarazila se ještě před koncem doktorka, jíž dost očividně něco napadlo.
- „To je ono! Celou dobu sem to měla před nosem a přišel na to Caine…“ Konstatovala trochu s překvapením a udivením zároveň. Viceprezident zatím sebral síly k položení otázky:
- „Promiňte, doktorko, ale na co jste přesně přišla, mám dojem, že to přesně neví ani tady kapitán Caine…“
- „Héj! Musíte mi to hned zkazit?“ utrhl se na Eastbounda ještě v doznívajícím opojení nad vlastní dokonalostí Caine. Naštěstí pro něj to však viceprezident moc nevnímal, protože se snažil pobrat slova Houstonové.
- „Přišla jsem na to, jak celkem rychle a spolehlivě odstranit tu pojistku, a to vlastně tím, že s ní nic dělat nebudu, ale odstraním fyzicky její datový prostor a napojím tam jiný, mnohem menší. Když to hodně zjednoduším, po pár delších skocích jak dopředu tak dozadu pojistka ztratí časový údaj z přítomnosti a bude blokovat úplně jiný čas, zatímco tento bude dostupný jako teď nějaká vzdálená minulost či budoucnost.“ Hned na to se bez okomentování toho, jestli to pochopil, přidal kapitán:
- „Počkat, a jak vlastně zjistíme, kam – do jakého času se vrátit? Když to nebude vědět ani ten chudák stroj…?“ Ačkoliv se k němu s tázavým výrazem přidal i sám viceprezident, doktorka neměla žádný problém s tím to vysvětlit:
- „Bude stačit tvůj mozek, teda aspoň doufám,“ rýpla si zase dobře naladěná Ashley, „Pomyslíš soustředěně na přítomnost a bude to.“
- „A proč se vlastně už nepřenesete rovnou o těch několik hodin do minulosti?“ Pokračoval už jen sám Eastbound.
- „To by nebylo k ničemu, nebyla by tady cesta do Galaxie Pegasus bez toho, aby se změnila naše časová linie, kvůli které vlastně podnikáme zrovna tento typ plánu. Bude potřeba se vrátit nejdřív sem, proletět bránou na Midway, přesunout se v čase zpět, vysvětlit vše místní posádce a pak teprve odcestovat do Galaxie Pegasus v minulosti.“
- „To je docela složité, nemyslíte?“
- „Nikdy jsem neříkala, že to bude jednoduché, pokud se ale s pomocí zmenšení té paměti podaří omezit to na dva skoky, než se časový údaj přítomnosti vymaže, bude potřeba dohromady provézt pouze raz, dva, tři… 6 skoků,“ usmála se nakonec doktorka šťastná z konečně vyřešené nevyřešitelné hádanky. Její radost jí dokonce nezkazila ani následující poznámka ze strany Caina:
- „Nic jednoduššího sem nikdy neslyšel,“ po které vydal viceprezident už raději potřebný pokyn:
- „Dejte se do toho.“
A zase bych prosil nějaké ty komentáře, či pochvaly, však už to znáte...

Samozřejmě za skvělou a rychlou korekci vděčíme všichni DarkLive...





, jen doufám, že Baal těch orijských křižníků nemá nekonečné množství, ta bitva o Zemi musí taky někdy skončit
i když už to tolik protahovat nebudu, protože se v těch bitvách začínám pomalu motat a připadá mi, že píšu až na výjímky to samé...












