Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

jakop: Jo, u Sarah se schopnosti projeví....ten díl už je napsaný, ale nevím přesně číslo....ale jakmile se budu biole moc nudit (což je skoro jisté), tak pohledám ...

Mackenzie: Tak na ten díl se těším, už aby tu byl.
Jinak jak to bude s vycházením dílů přes Červenes a Srpen? Budou vycházet taky takhle pravidelně?

teoreticky.... ....ono my se chystáme (teda jako já, mamka a brácha - ne že bch byla schizofrenní, anebo Goald ) v sobotu nejspíš do Řecka...pořád čekáme na Last Minute....takže tak do 10, července tu nebudu...ale je to zatím předběžné, takže až na to přijde, napíšu více ... ale jinak myslím, že by díly měly aspoň přibližně takhle vycházet

Mackenzie: Tak to je opravdu výborná zpráva , už jsem myslel, že budu mít absťák z nedostatku dílů.

ne, to neboj...určitě se tady pár dílů objeví

Sorry za zpoždění, trošku jsem pozapoměl...
poslední díl. Slušný, trošku sem čekal rozvědenější utek od wraithu. A jako že to mám v čisté paměti, tak todle je poprvé co si použila rušičku, a navíc uspešně(narozdíl od serialu, ale jak už tu bylo autor má právo na upravu skutečností že ...).
Opět jedna překlepová perla "Zaznamenávám jednu lidskou známku člověka."
Jiného než lidského člověka opravu neznám, možná jen jeho lidskou známku života.
Bohové přilétají, McKay vytáhne data z krystalů z babylonu, vytvoří něco je okamžitě usmaží a štastný konec

Pod palbou, part 1

Válka neurčuje na čí straně je pravda - jenom kdo zbyde.
Bertrand Russell

„Dobrá, takže já vyrážím. Za pár hodin budu zpátky.“rozloučila se spěšně Mac, chytla Sarah za ruku a dala Johnovi pusu na rozloučenou.
„Spěchej.“řekl.
„Neboj, budu zpátky, než se naděješ.“pousmála se a prošla otevřenou bránou.

„Ahoj, holčičko.“pozdravil ji její táta, jakmile se objevila v SGC.
„Tati…“zamručela nesouhlasně, ale dala mu pusu.
„Promiň, MAC.“omluvil se a rozhlédl se po místnosti. Pár mariňáků je pozorovalo.
„Pojďme někam jinam.“pobídla ho.
„Povíš mi, co se děje?“zajímal se zvědavě.
„Něco bych snědla. Poslední dva dny jsem toho moc neměla. Nikdo neví, kam dřív skočit. Evakuujeme město a nepotřebný personál posíláme buď na Alfu, nebo tady. Jak se budu vracet, beru sebou zbraně a ještě pár dalších věcí jako nějaké náhradní díly do stíhaček… takové ty maličké.“
„Chápu.“přikývl její táta. Pomaličku došli do jídelny. Mac si okamžitě nabrala plno jídla a hladově si uřízla kus masa. „Tak co?“pobídl ji a houpal Sarah na klíně.
„Hm… Bohové se na nás přiletí podívat a to hodně zblízka.“odpověděla a rychle spolkla sousto. Christopher se nervózně zavrtěl. „Co je?“zamračila se.
„Nic.“odpověděl rychle.
„Tati?“zavrčela.
„Opravdu.“trval na svém.
„Tak tohle dělám velice nerada, ale tenhle výraz máš pokaždé, když mi něco důležitého neřekneš.“prohlásila a soustředěně se na něho zadívala.
„Ginny!“vyjekl.
„To žertuješ.“hlesla. Nerada používala telepatii u svých přátel nebo rodiny, bylo to jejich soukromí. Ale teď neměla čas ani náladu na hry a využila telepatii. To, co zjistila, se jí vůbec nelíbilo. Ostatně cokoliv, co se od něho dozvěděla v poslední době, bylo šokující. „Ty je znáš!“
„Ano.“přiznal se potichu.
„Ty znáš Bohy. Už jste s nimi bojovali. A ty hergot nic neřekneš! Snažíme se jich zbavit. Málem mě zabili a ty jenom mlčíš. Jeden by řekl, že už jsem si na to mohla zvyknout, ale proč mě to zas tolik šokovalo?“vyštěkla.
„Poslouchej…“
„A moment! Tady přichází moje nejoblíbenější část. Vysvětlení.“ušklíbla se.
„Fajn…skončila jsi? Myslel jsem, že to nikdy takhle daleko nedojde.“
„Myslel jsi špatně.“odsekla.
„Jsou silní, Pallas… ale jejich technika je podobná té pozemské. Dá se zničit.“
„Jak?“zajímala se a úspěšně ignorovala, jak ji oslovil.
„Stejně jako u všech ostatních. Nejlépe by bylo, kdybyste dovnitř propašovali atomovku. Jinak soustředěná palba na jedno místo bude taky účinná.“
„Takže nic, co bychom nevěděli.“přikývla.
„Není na to univerzální návod.“řekl.
„Skvěle. Improvizace. Tu mám nejraději.“dodala s úšklebkem.
„Hodláš s tím svým cynismem přestat?“vrátil jí to.
„Ještě ne. Jsem naštvaná, jestli sis nevšim.“
„Nepovídej…“
„Měla bych jít.“prohlásila potom, co potichu dojedla. „Buď hodná, zlatíčko, ano?“sehla se k Sáře a dala jí pusu. Sarah ji objala. Otočila se k odchodu.
„Mac…počkej!“zavolala na ni táta. Otočila se zpátky k němu.
„Nechci, abys odešla takhle.“
„Kdybych náhodou umřela?“ušklíbla se.
„O tomhle se nežertuje. A už vůbec ne v tvém případě.“zamračil se. „Chci, aby sis vzala tohle.“ A hodil jí menší kovové pouzdro.
„Co je to?“zajímala se.
„Otevři to.“pobídl ji. Podívala se dovnitř a vytáhla dva doutníky. Neubránila se úsměvu.
„Díky.“pousmála se, chvilku nejistě stála na místě a pak přešla zpátky k němu. Dala mu pusu.
„Mám tě rád, zlato.“hlesl.
„Já tebe taky, tati.“objala ho. „Kdyby…kdyby něco…dej mi pozor na Sáru.“
„Neboj.“slíbil. Mac se usmála a odešla. Christopher se za ní díval a v duchu doufal, že ji ještě někdy uvidí.

„To by mělo být vše, plukovníku.“ozval se generál Landry, jakmile Mackenzie dorazila k bráně a rozhodil rukou po bednách, kde byly zbraně, náboje a další maličkosti.
„Pf…“vydechla Mac, když to uviděla.
„Hoši vám pomůžou.“
„To by bylo milé, pane.“přikývla. Brána se otevřela a vojáci skrz ní začali posílat věci. Po pár minutách byla většina věcí na druhé straně.
„Hodně štěstí, plukovníku. Snažil jsem se sehnat posily, ale neuspěl jsem.“
„Nebojte, zvládneme to.“usmála se, zasalutovala a prošla na Atlantis.

„Skvěle. Už jsi tady.“oddechl si John.
„Proč, co se děje?“zajímala se.
„Zrychlili.“odpověděl stručně.
„Skvěle.“povzdechla si trpce. „Jak to jde s evakuací?“
„Nemocní a ranění jsou na Zemi, nepotřební vědci na stanovišti Alfa, mariňáci si chystají pozice a rozestavují týmy a piloti se hádají o stíhačky a jumpery.“
„Krása… jaká je šance, že mi zbyde Raptor?“
„Mizivá.“zavrtěl hlavou. „Ale stejně jsi déle lítala v Tomcatu.“ Jenom smutně zamručela.
„Nechci dvoumístnou stíhačku.“dodala.
„Myslím, že jsi přišla pozdě.“pousmál se.
„Kruci.“
„Aby ti to nebylo líto, tak si vezmu jumper.“
„Velice solidární.“přikývla.
„Měli bychom být nachystaní. Zaber si stíhačku a udělej předletovou kontrolu.“
„Podplukovníku, uvědomujete si s kým mluvíte?“usmála se a dala mu pusu.
„Promiňte, madam.“usmál se taky.
„Tak pojď…jdem pracovat.“pobídla ho. Přikývl a každý se vydal jiným směrem. Mac si šla zabrat stíhačku a John šel zkontrolovat, jak si vedou vojáci.

Vyšla na molo, které bylo speciálně upravené pro stíhačky. Ve dveřích se zastavila a chvilku pozorovala celý šum okolo a prohlížela si stíhačky. Musela se pousmát. Vzorně, ve dvou řadách a dokonale vyrovnané stály stíhačky. Našli se tady Tomcaty, F 22 Raptor, 4 bezpilotní letouny X-45A/B UCAV, několik vylepšených F 15 Silent Eagel, pár F 35 Lightening II a samozřejmě nějaké ty 302. Když tyhle letouny dorazily Daidalem na Atlantis, osobně si každý vyzkoušela. Celý den jí niko neviděl. Běhala od stíhačky ke stíhačce a vždycky s ní chvilku létala. Zamířila zcela dobrovolně k Tomcatu. Jakmile mu byla na dosah, dala ruku na trup a jela jí až k žebříku, po kterém se lezlo dovnitř. V tomhle pohybu nedělala rozdíl. Nezáleželo, jestli takhle přejížděla po hřbetu či šíji koně anebo stíhačky. Bylo jí to jedno. Oboje hladila stejně jemně.
„Plukovníku!“zavolal na ni někdo. Otočila a maličko zděšeně vyvalila oči.
„Ne.“hlesla. „Tak jakou stíhačku jste si vybral, Evansi?“zeptala se a doufala v jinou odpověď.
„Vypadá to, že bych mohl dostat jedině jumper, ale nemám ATA gen. Takže bych si vzal Tomcat.“
„Smůla. Toho mám já. Je poslední.“pousmála se.
„Jenže Tomcat je dvojmístný.“upozornil ji na menší detail.
„Nepovídejte….to ale neznamená, že tam dva musí sedět:“zavrčela. „Jenže na výběr pravděpodobně nemáme.“povzdechla si. „Aby bylo jasno. Jsem pilot, vy ko-pilot. Já rozhoduju, co a kdy uděláme. Je vám to jasné?“
„Vcelku.“přikývl.
„Fajn. Tak odchod. Jdu udělat kontrolu.“poslala ho pryč. otočila se zpátky k letounu a vylezla po žebříku. Z vrchu uviděla Lorna. Ten postřehl její pohled a pousmál se na ni. „Lorne, asi váš praštím! Kde je vaše solidarita?“křikla na něho.
„Vzala si volno, madam.“křikl v odpověď a otřel rukávem svého Raptora. Každý pilot se o svůj stroj staral jako o vlastní. Jenom zavrtěla s úsměvem hlavou a sedla si do stíhačky.
„Tak co, krásko, budem si rozumět?“pousmála se a začala kontrolovat přístroje. Za pár minut byla hotová. Seskočila n a zem.
„Vy tam tu stíhačku teprv montujete, Wintersone?!“křikla, když uviděla Georgovu hlavu čouhající ze stíhačky.
„Montážní pás stávkuje. V době finanční krize se snižují stavy, a tak my, nižší hodnosti, si musíme montovat své stroje sami.“odpověděl jí.
„Jsem ráda, že s blížícím se nebezpečím jste všichni čím dál víc vtipnější.“řekla. „A někteří drzejší.“otočila se na Lorna, který se na ni jenom zakřenil. Prošla dveřmi dovnitř do města.

„Jak to vypadá se spojenci?“zajímala se, když došla k bráně.
„Jejich lodě nedorazí dřív jak pozítří.“zavrtěl hlavou Rodney a klikal něco do svého tabletu.
„Jak dlouho vydrží štít?“
„Při troše štěstí celé dva dny.“odpověděl, aniž by ji úplně vnímal.
„Fajn a za jak dlouho dorazí naše návštěva?“
„Zítra. Podle rychlosti kolem druhé ráno.“
„A je…jedenáct v noci.“povzdechla si. „To se máme na co těšit.“
„Mhm…“zamručel.
„Rodney…“řekla potichu. Vůbec ji nevnímal. „Rodney.“otočila ho ks obě.
„Ano?“teprve teď jí začal pořádně věnovat pozornost.
„Poslouchej, jestli s Jennifer chcete odejít, běžte. Já vás tady držet nebudu.“nabídla mu.
„Odejít? Já odejdu a vy to tady poděláte.“prskl.
„Díky.“přikývla. Brala to jako ano. „Jdu za Woolseym.“

„Jak vám je?“zeptala se Woolseyho.
„Lépe, jenom mě doktorka nechce pustit.“požaloval.
„To ona nerada.“přikývla Mac.
„Slyším to.“ozvala se za nima Jenn. „A doporučovala bych, abyste se přesunul na Zemi.“
„Souhlasím. Bude to tady hodně ostré a…“
„Já bych se vám jenom pletl pod nohy.“doplnil ji.
„To ne. Jenom by to pro vás bylo bezpečnější.“zavrtěla hlavou.
„Zvládnu to.“trval na svém.
„Jak myslíte. V tom případě si zajděte pro vestu.“přikývla. Woolsey se usmál a rychle vylezl z postele. Rychle odešel.
„Jennifer, nabídla jsem to i Rodneymu a nabídnu to i tobě. Pokud chceš jít, můžeš.“
„Ne, Mac. Kdo by vás pak dával dohromady?“pousmála se.
„Pravda.“přikývla.
„Plukovníku, máme příchozí červí díru.“oznámil jí Chuck vysílačkou.
„Už běžím.“řekla.
„Jsou tady?“zeptala se Jennifer potichu.
„Já nevím…“zavrtěla hlavou.

„Tak kdo nám to tu klepe na dveře?“zeptala se, když doběhla k bráně.
„Kód SGC, madam.“odpověděl s úlevou Chuck.
„Otevřete.“přikývla. Bránou prošla jednotka vojáků v čele s …
„To je vtip?“zašeptala v hrůze Mac a zděšeně zírala dolů k bráně.
„Plukovníku…“přikývla postava.
„Parker….díky moc…opravdu, tohle mi tu chybělo.“zavrčela.
„Postavte se támhle a běžte hlídat ochozy z venku.“rozmisťoval svoji jednotku Parker.
„Whohou…stop…. Co to děláte?“
„Rozmisťuji svoji jednotku?“opáčil.
„Stůjte. Jestli se pohnete, tak vám na zadek nakreslím terč a postavím na mola!“křikla na vojáky. Zaraženě se zastavili. „Aspoň někdo má rozum.“přikývla. „A co vy, plukovníku. Omrzel vás život?“
„Mám stejný výcvik jako vy.“
„Jsem si jistá, že ne.“ironicky se pousmála. „Atlantis je pod mým a Woolseyho velením. Ne pod vaším. Pokud chcete namítnout něco ve smyslu, že jste zpravomocněn a tak dále, tak na to zapomeňte. Jinak si tady totiž sednu na schody a celou dobu tady jenom prosedím a nehnu ani prstem.“
„Mac, máme problém.“přiřítil se Radek.
„Ano?“otočila se na něho.
„Lodě zrychlily. Budou tady tak za hodinu.“
„Cože?“vyštěkl Rodney a seběhl dolů. Vytrhl mu z ruky tablet a rychle zkontroloval údaje. „Má pravdu.“přikývl za chvilku. „Ale zrychlila jenom jedna loď. Ta menší.“
„Nezájem.“zavrčela. „Vzbuďte město a vyhlaste poplach!“zakřičela nahoru. Městem se okamžitě začal ozývat alarm.
„Vypadá to jako průzkumná loď. Odhaduju tak dvacet lidí nanejvýš.“dodal Rodney po chvilce.
„Mno, s jejich výzbrojí i to bude hodně. Běžím si pro věci.“ Rychle se rozběhla do zbrojnice.

„Tady jsi. Zmizíš si a…“zafuněla Mac, když doběhla ke zbraním.
„Slyšel jsem. Jsem nachystaný.“skočil jí do řeči John a nabil si zbraň.
„Dobrá. Jdi ke křeslu. Jakmile se objeví, sestřel je.“
„Rozkaz, madam.“zasalutoval.
„A buď opatrný.“
„Ty taky.“usmál se. Dal jí trčící vlasy za ucho a políbil ji.
„Jak se mám po tomhle soustředit?“usmála se taky a pomalu vycouvala ze dveří ve vestě a se zbraní v ruce.

„Zaujměte pozice a letci, ať jsou připraveni.“křičela v běhu a ještě si stačila svázat znova vlasy. Piloti se rozeběhli k molu se stíhačkami. Jejich úkol byl při vpádu bránit tuhle část města. „Rozmístěte se podle pokynů. Běžte!“dala povel zbytku.
„Madam, zůstávám.“ozval se za ní George.
„Ok.“přikývla. Nechtěla se s ním hádat, ale zároveň si byla jistá, že se na něho může spolehnout a nemusí ho hlídat. „Parkere, vy budete bránit hlavní věž.“otočila se na něho. Nehodlala debatovat, takže okamžitě vyběhla nahoru k Rodneymu.
„Snažím se zdokonalit ten rušící program, ale neznám frekvenci, na které přenášejí.“oznámil jí, aniž by se předem zeptala.
„Aha…jasně. Pracuj na tom dál. Kdyby něco, dám ti vědět.“přikývla. Potřebovala na chvíli na vzduch. Vyšla na terasu a rozhlédla se kolem. Město svítilo jako každý večer. Nic nenaznačovalo tomu, že by se za pár minu mělo okolí změnit v peklo. Zadívala se na oblohu. Na obloze nebyl ani jeden ze tří měsíců. Jen plno hvězd klidně svítilo. Na její vkus jedna až moc jasně. Byla čím dál větší a rychleji se přibližovala. Mac ji chvilku pozorovala, než zjistila, co to je. V momentě, kdy to zjistila, bylo pozdě. Poznala, že je to střela z lodě, ale to už byla tak blízko, že zasáhnout jakoukoliv část Atlantis, město jde ke dnu. Jenom máchla rukou a pár metrů vysoká a široká ohnivá stěna, útok zastavila. Střela ale vybouchla a tlaková vlna ji smetla a odhodila dovnitř i se sklem z výplně okna. Sklouzla po schodech dolů.
„Co to bylo?“vyjekl vyděšeně Rodney.
„Střela. Jsou tady.“hlesla a pomalu se postavila. Z paže jí trčel střep.
„To není možné.“zašeptal Rodney.
„A to bylo co? Zbloudilý dron ze Silvestra?“zavrčela a střep si vytáhla. „Vyhlaste plný poplach.“přikázala. „Ta uniforma byla nová.“povzdechla si a podívala se na ránu. Přiložila si na ni ruku a rána za chvíli zmizela. „Zapni štít.“
„Bude nám to k ničemu.“
„Ochrání to město. S vojáky si poradíme.“mávla rukou. „Kde je nejpravděpodobnější místo přenosu?“
„Asi tady, k bráně.“pokrčil roztržitě rameny a zrychlil v klikání na tabletu.
„Dobrá.“přikývla. „Pánové!“křikla. „Připravte se. Co kdyby…“ Vojáci přikývli a zaujali pozice. Atmosféra by se dala v místnosti krájet. Za pár chvil se doprostřed místnosti přenesl jasný světelný paprsek a s ním i deset vojáků.
„PALTE!“zakřičela. Vojáci se ani neobtěžovali mířením a začali střílet.
„Máme hlášení od naquadahového generátoru. Jsou tam taky.“snažil se Rodney přehlušit křik. „Chtějí zlikvidovat obranu. Půjdou po křeslu.“
„Johne, máte u vás návštěvu!“řekla do vysílačky. Kryla se za rohem a přebila.
„Vím. Snažím se ten křižník sundat. Už nám klepou na dveře. Máme tady málo lidí.“ozvalo se z vysílačky.
„Jdem k vám.“řekla. „Wintersone!“přehlušila palbu a pleskla ho po ramenu. Pochopil a běžel za ní.
„Mac, ne že bych tě chtěl nějak honit, ale pokud nám chcete pomoct, tak je nejvyšší čas.“ozvalo se z vysílačky.
„Jsme na cestě. Vydržte!“ S Wintersonem rychle proběhli chodbami k transportéru a dostali se na druhý konec města. Už z dálky bylo slyšet střelbu. Oba maličko zrychlili. Seběhli schody, proběhli přes ochoz a objevili se v uličce, kde bylo křeslo. Ve výklencích bylo schováno pár vojáků a marně se snažili udržet pozice. Podle projektilů na zemi bylo jasné, že je vojáci Bohů postupně vytlačovali. Mac s Georgem se pohybovali tak tiše, jak jim to situace dovolila. Jakmile byli dobře krytí a zároveň měli dobrý výhled začali střílet zezadu. Nepřátelským vojákům chvíli trvalo, než si uvědomili odkud nová palba jde.
„Loď je dole!“oznámil John. Dveře od místnosti křeslem se otevřely a Sheppard z nich začal střílet.
„Madam, místnost s bránou je zajištěná. Bereme zajatce?“uslyšela z vysílačky.
„Pár.“přikývla a znova přebila. Padl poslední voják a obyvatelé města si oddechli. Prozatím.
„Vše?“zafuněl George celý zpocený.
„Myslím, že pro tuto chvíli.“přikývla a prošla kolem mrtvých těl. „Jsi si jistý, že ta loď už problémy dělat nebude, že?“
„Naprosto. Co se ti stalo s uniformou?“zajímal se. Jenom mávla rukou a zavrtěla hlavou. „Vemte ty zbraně. Dáme je Rodneymu prozkoumat.“řekla. „Měl to být klam. Ta loď musela nějak rozladit naše senzory.“zauvažovala a schovala si jednu ze zbraní. Vojáci se mezi sebou už zase klidně bavili a nebylo poznat, že ještě před chvílí rozhodovali o tom, kdo přežije. Najednou se ozvaly dva výstřely a po nich salva ze samopalu. Mac skončila na zemi. Za chvilku se převalila na záda a prudce oddechovala.
„Jsi v pořádku?“vyjekl John.
„Já….jo….“vydechla a masírovala si žebra. Z vesty si vytáhla tátovo pouzdro na doutníky. Byla v něm zaseklá kulka. „A pak že kouření škodí zdraví.“zafuněla znova a posadila se. „Dneska jsem neměla vylízat z postele.“zavrčela a postavila se. „Ty doutníky jsou v čudu.“povzdechla si a u pouzdra vysypala jenom drť. „Krvácíš!“vyjekla a ukázala na Johnův bok.
„Nic to není.“mávl rukou.
„Mazej na ošetřovnu.“
„Mac…“
„HNED!“trvala na svém. „Coopere, vy taky.“
„Jsem v pořádku, madam.“namítl.
„Odchod.“
„Ty nejdeš?“zeptal se John.
„Je mi fajn. Krom toho musím za Rodneym.“mávla rukou.
„Nepůjdeme, dokud nepůjdeš taky.“postavil si hlavu John.
„Jsi jak malej. A na záchod s tebou jít nemám?“
„Na záchod ve dvou chodí jenom holky.“usmál se.
„Fajn. Hlavně už pojďte.“rezignovala.

Pokračování příště

ešus: jo, chybička ...a to jsem to po sobě četla ...no stane se ...snad tam tentokrát nebudou podobné chyby

Jinak další povídka bude v pátek a pak bude na 12 dni pauza, protože frčím do Řecka ...to znamená, že se vracím 8.7.

dobrý díl takový ještě oddychový, doufám, že přijde pořádný boj o základnu

tak další část

Pod palbou, part 2

„Nikdo není vážně zraněný.“řekla Jennifer.
„Říkala jsem ti to.“otočila se Mac na Johna.
„To já tobě taky.“zabručel.
„Tebe to jenom škráblo.“řekla doktorka Johnovi. „Ale tobě to skoro zlomilo hrudní kost.“dokončila otočku k Mac.
„Ale no tak.“zaprotestovala a oblíkla si bundu.
„Zkus si dávat pozor.“
„Já si pozor dávala. Kdo mohl za to, že ten parchant nebyl mrtvý?“bránila se.
„Dobrá, ale…“
„Jasně. Schovám se v jumperu a nevylezu, dokud to neskončí.“řekla Mac a odešla.
„Je maličko nervní.“špitl omluvně John. „Je na ní velká zodpovědnost a Parker.“
„Aha. Zdá se mi nějaká rozhozená. V těhle situacích si ji pamatuju, že bývala naprosto klidná, ale teď…“
„Jo, bojí se, aby neudělala nějakou chybu. Kvůli Parkerovi. Ten chlap ji dokáže vytočit víc než její matka. Když jsme se ocitli v podobných situacích, bylo na ní vidět, že si je málem užívá, ale dneska je strašně napjatá.“souhlasil Sheppard.
„Dej na ni pozor. Poslední dobou se jí to stává často.“
„Neřekl bych. Jenom je maličko na nervy z toho vola. Neuvěřitelně ji se… no víš.“
„Jistě.“přikývla doktorka.
„Už půjdu. Za chvilku tady máme další.“povzdechl si. „Tohle bude dlouhá noc.“
„Doufám hlavně, že se všichni dočkáme rána.“ Sheppard souhlasně přikývl a odešel.

„Nesu ti kafe.“pousmál se John a podal Mac hrnek.
„Díky.“poděkovala s úsměvem. „Pálí.“hlesla a foukala do hrnku.
„Je čerstvé. Speciálně pro tebe. Mlíko, cukr a vanilková zmrzlina.“
„Zmrzlina. Mňam. Dala bych si normální.“zasnila se.
„Vezmem si pak volno a zajdem si na pohár, dobře?“
„Zajdem do té cukrárny v Coloradu?“zeptala se a udělal krok k němu.
„Na ten velký pohár, který sis dala po celodenním nakupování s Abby?“hádal.
„Šest kopečků různé zmrzliny, ovoce, šlehačka, čokoláda a oplatka…jo, to je přesně on.“přikývla a zase se o kousek přiblížila. Stačil udělat maličký krůček, ke kterému se už chystala, když v tom se ozval Parker.
„Nemohli byste si to nechat na jindy?“zavrčel.
„Nemohli.“zavrtěla hlavou Mac a provokativně Johna políbila.
„Mac…strašně nerad vás ruším, ale jsou tady. Právě se otevřelo hyperprostorové okno.“ozval se Radek.
„Jasně.“přikývla. „Běž ke křeslu. Letět stejně nemůžeš.“požádala ho.
„Už jdu. Hej, Evansi! Dejte mi na ni pozor.“křikl ještě a pak odběhl.
„Vylétávají stíhačky!“
„Slyšeli jste, lidi! Do stíhaček, honem!“pobídla Mac zbytek pilotů, kteří ještě nebyli u svých strojů. Za pár minut odstartovaly první stíhačky následovány jumpery.

„Aby bylo jasno, Evansi, velím já. Vemte si tohle!“a hodila po něm něco jako příručku.
„Co je to? Manuál?“ušklíbl se.
„Je to užitečná věc. 302 to mají digitalizované, ale tady budete hledat vy. Je tam totiž spousta užitečných tipů.“řekla Mac, zapla si přilbu a přístroje. Za okamžik se ocitli ve vzduchu.
„Bravo 1, držte formaci. Jakmile uvidíte nepřátelskou letku, palte.“řekla do vysílačky.
„Rozumíme a s radostí splníme.“ozvalo se. Letka asi patnácti stíhaček letěla v dokonalých rozmezích po hvězdné obloze. Na radarech se pomalu začaly objevovat nepřátelé.
„Mám nápad. Ukážeme jim maličko akrobacie, co vy na to? Zařaďte se za mě.“navrhla. stíhačky v tuto chvíli letěly v řadě za sebou. Jakmile se objevily nepřátelé, stíhačky se rozletěly a vmísily se mezi ně. Oblohu prosvětlily jasné výstřely a rakety.
„Stíhačka dole!“začalo se ozývat častěji. Mac to celé vnímala jenom na půl. Právě teď měla co dělat, aby setřásla dva stíhače, kteří se jí drželi jako klíšťata.
„Do hajzlu!“zavrčela, když se z pravého křídla vyvalil oblak černého dýmu. „Mám zásah.“ohlásila do vysílačky. Už delší dobu zvažoval alternativu, která se jí z hloubi duše příčila, ale tahle alternativa mohla zachránit většinu životů. „Vypínám systém.“
„Vybouchneme!“panikařil Evanse.
„Sklapněte!“zavrčela. „Začínám počítat.“oznámila. „Pánové, potřebuju krýt záda.“
„Jistě, madam. Jsme vedle vás.“ozval se George a tu chvíli se objevil na levém boku stíhačky a Lorne napravo.
„30….25…20….“odpočítávala dobu dotyku se zemí, v jejich případě s hladinou oceánu. Stíhačka se řítila skoro kolmo dolů. „15….10…5…zapínám systém.“ Přístroje se rozsvítily a naběhly. Stíhačka se vyrovnala pár metrů nad hladinou. „Máme porušenou geometrii pravého křídla, ale není to nic hrozného. Diagnostika objevila ještě pár dalších drobností a zběsile mi tu blikají nějaké kontrolky, ale při troše snahy je můžu ignorovat.“
„Výborně.“
„Jo a Evans omdlel.“dodala a v hlase jí znělo pobavení. „Nezvládl to.“
„Mno…spíš si nadělal do kalhot.“ušklíbl se Winterson.
„Hej, Evansi…vstávat.“křikla a hodila po něm štos papírů, které našla v palubovce.
„CO?“vyjekl.
„Vyspaný?“zeptala se. Jenom vztekle zavrčel. Stočili se prudce doprava a obletěli kolečko. Vmísili se zpátky do boje. Nebylo to moc platné. Stíhačky na obou stranách padaly jako mouchy.
„Plukovníku, máme problém… máme plno sestřelených. Záchranný jumper už je na cestě, ale nestihne všechno posbírat včas.“ohlásil jí Chuck.
„Dobrá…“přikývla Mac a na chvilku se odmlčela. „Vraťte se. Všem stíhačům. Okamžitě se stáhněte. To je rozkaz.“ Od všech stíhaček se ozval souhlas.
„Plukovníku, to nemůžete!“zaprotestoval z bezpečí Atlantis Parker.
„Víte co? Je to na moji zodpovědnost a je to moje rozhodnutí. Nehodlám se s vámi vybavovat! Letka se prostě vrací.“štěkla. „První půjdou na přistání nepoškozené stíhačky a potom zbytek!“dodala ještě. Stíhačky se obrátily a zamířily domů.
„Máme dva za zadkem.“zapištěl Evans.
„Co kdybyste začal střílet a dal mi pokoj.“zavrčela Mac. Najednou to se stíhačkou cuklo a všechny kontrolky se zbláznily. „O-Ou!“
„Mac…“ozval se z vysílačky John.
„Jo…moment… máme problém. Jdeme dolů!“oznámila celkem nevzrušeně a odvysílala poslední pozici. „Budeme se katapultovat. Teď.“ Kokpit se odlomil a oba byli vystřeleni. Za pár minut se na obloze objevily padáky.
„Vidíme padáky.“ohlásil George, který právě proletěl kolem.
„Jistě. Jumper už je na cestě. Bude tam tak za dvacet minut.“přikývl John.

Mac i Evans dopadli do vody. Mac si okamžitě odepla padák a vynořila se.
„Evansi!“zakřičela, protože ho nikde neviděla. „Evansi!“ Místo něho se na obloze objevily dva letouny a zamířili přímo k ní. Chvilku je pozorovala, než hladinu prořízla sprška střel. Nadechla se a rychle se schovala pod vodu. Tak hluboko jak mohla. Viděla, jak střely lítají kousek od ní a jedna ji trefila do paže. Do té, ve které jí před pár hodinami zasáhl střep. Pomyslela si, že té ruce dneska nebylo přáno přežít v celku. Chtě nechtě musela vyplavat nahoru a nadechnout se. Kousek od ní se vynořil Evans. Oba hodně drkotali zuby. Nad nimi přeletěly jejich 302 a pronásledovali nepřátelské letouny. Za chvilku je sestřelili. 302 se vrátily a udělaly okolo nich kruh. Mac jim jenom ukázala, aby se vrátili.
„Co budem dělat?“zeptal se Evans.
„Budem se modlit, aby nás našli dřív, než nám dojdou síly anebo se podchladíme.“zadrkotala zuby. „V mém případě hrozí ještě vykrvácení nebo sežrání něčím, co přiláká moje krev. Ale s tím vykrvácením bych to neviděla tak černě. Ta sůl to zastaví. Jenom to štípe jak sviňa.“

„Jak to šlo?“zajímal se John.
„Hodně špatně, ale lízat rány si budou obě strany.“odvětil George a prohrábl si vlasy. „Už víte, co je se sestřelenými?“
„Jumper je v půli cesty.“odpověděl nervózně a chodil tam a zpátky. „Je to naprostá debilovina poslat normální stíhačky proti mimozemským.“vyštěkl a nakopl stěnu.
„Podplukovníku, uklidněte se.“řekl Parker.
„Já vám něco řeknu, jestli se někomu z nich něco stanu, zažaluju já vás!“zavrčel a odešel.

„Jumper!“vykřikl Evans.
„Konečně.“vydechla úlevou Mac, která začínala nápadně připomínat borůvku. Nad nimi se objevil jumper. Jakmile je zpozoroval, zpomalil. Otevřely se mu zadní dveře.
„Pojďte.“natáhl k nim ruku jeden mariňák. Evans se tam okamžitě nahnal a vylezl na palubu. Mac byla v těsném závěsu za ním. Oba se vyčerpaně svalili na zem a okamžitě vyfasovali deky. Jumper byl plný vylovených pilotů.

„Pojď ke mně.“oddechl si John, jakmile jumper přistál a dveře jumperu se otevřely. Mac k němu došla a opřela se mu o rameno. Pevně ji objal. „Už je to dobrý.“
„Je mi strašná kosa.“
„Zajdeme na ošetřovnu.“

„Jsi maličko podchlazená, ale ani tohle, ani ta rána není nic vážného.“pousmála se Jennifer.
„Fajn.“přikývla Mac, ale deku si kolem sebe stáhla těsněji. „Tak já zase mizím. Potřebuju dodělat pár věcí.“
„Mac… měla bys být chvilku v klidu.“
„Já jsem v klidu.“namítla.
„Dobrá, ale stejně pro tuhle chvíli nemůžeš dál lítat. Máš v sobě prášky a jsi zraněná.“
„Není ani s čím lítat. Stejně jsme zrušili pár milionu dolarů. No, možná víc. Byla to prkotina. Každý, kdo sedl do stíhačky, musel počítat s tím, že to nemusí vyjít. Ta šance byla hodně velká.“povzdechla si.
„Vím. Máme jen tři mrtvé.“přikývla Jennifer.
„I to je dost.“prohlásila Mac a odešla.

„Zajímalo by mě, proč neútočí.“zapřemýšlela Mac a podívala se na oblohu.
„Utrpěli ztráty. Stejně jako my.“nadhodil John.
„Podívej se na ně.“ukázala na vojáky sedící sklesle u brány. „Nemůžu je nikam poslat, i kdybych chtěla. Jejich morálka a sebevědomí je úplně v háji.“
„Čekají podporu, Mac. Od tebe.“
„Ode mě? Vždyť já taky v téhle chvíli nemám dojem, že bychom to zvládali a měli situaci pevně pod kontrolou.“povzdechla si.
„Chtějí jenom něco slyšet. Věř mi, řeč je někdy to nejlepší řešení.“
„Zase se blíží! Vyslali další stíhače!“křikl Chuck. U brány to jenom zašumělo.
„Tak pohyb lidi. Připravte se.“pobídla je Mac a vzala si zbraň, kterou si odložila na schody.
„Tohle nemáme šanci vyhrát.“ozval se jeden voják. Otočila se k němu.
„Dobrá. Dám vám možnost. Pokud nechcete být tady a chcete jít někam do bezpečí, zadáme adresu a vy můžete odejít. Nebude to bráno jako nějaká zbabělost, to vám můžu slíbit. Ale já nevidím důvod. Pořád jsme tady! Pořád můžeme bojovat. Nevzdávejte to. Vím, že jste unavení, vyčerpaní a máte strach. Věřte mi, vím jak vám je. Cítím to samé.“
„I strach?“zeptal se pochybovačně někdo.
„Ano. Ale ne o sebe, ale o vás a o tohle město. Přežilo deset tisíc let a já nedovolím, aby ho ti parchanti zničili! Nevzdávejte to, protože když to vzdáte, prohrajeme. Když to vzdáte… ztratíme tohle město. A já zatím nejsem připravená to vzdát. Máte poslední možnost. Kdo chce, může jít.“ukázala na bránu. Nikdo se nepohl. „A kdo jde se mnou?“zeptala se. Stejná reakce. Jenom zoufalým pohledem přejela přítomné a zastavila se na Rayenovi a Georgovi.
„Já jdu.“přihlásil se Winterson.
„Já taky.“udělal krok dopředu Ryan. Po chvilce se souhlasné bručení ozývalo ze všech stran. Necelá stovka vojáků vstala, připravena k boji. Mac se usmála.
„Díky.“přikývla. „Tak na co čekáte? Na místa!“popohnala je. Vojáci se rozeběhli ke svým pozicím. „Rodney? Jak to vypadá s autodestrukcí?“
„Jakmile zadáš na kterémkoliv počítači nebo konzoli ve městě rok objevení Atlantis, okamžitě máš přístup k autodestrukci. Stačí zadat jenom identifikační číslo a dát enter. Potom už zbývá 5 minut.“vysvětlil. „Může to udělat jenom vyšší důstojník.“dodal.
„Jasně, takže já, John, George a Evan.“
„Přesně.“přikývl.
„Slyšeli jste?“otočila se na již zmíněné.
„Jistě.“pousmáli se.
„Mac!“zavolal na ni John. Otočila se k němu.
„Ano?“
„Neříkal tvůj táta něco o atomovce?“
„Jo a co?“zamračila se. Sheppard jí neodpověděl. Po chvilce to vypadalo, jako by pochopila. „Rodney, mohl bys nás…hypoteticky…přenést na jejich loď?“
„Hypoteticky? Oni můžou proniknout našimi štíty, tak proč ne my jejich.“pokrčil rameny.
„Skvěle. Zkus na to nějak přijít. Chucku…za jak dlouho tady budou naše lodě?“
„Asi za půl hodiny, madam. O deset minut později tady bude i Daedalus.“odpověděl jí.
„To je hodně času.“přikývla. „Radku, běž nachystat tu atomovku.“
„Kdo půjde?“zeptal se John potichu.
„Já…dostanu se tam rychleji.“řekla Mac.
„Co takhle si střihnout?“navrhl.
„Aby sis užil vždycky tu největší srandu?“usmála se.
„Mac…“
„Někdo tady musí zůstat.“
„A kdo tě zachrání? Stejně tam nemůžeš jít sama.“trval na svém.
„Tak se příště tak blbě neptej.“odsekla. Celá Atlantis se najednou otřásla.
„Kamikadze!“vykřikl McKay.
„Je čas.“zkonstatovala Mac.
„Posílám tam MALPa.“oznámil Rodney. Na obrazovce se objevil vnitřek lodě Bohů. MALP se nacházel v nějaké prázdné místnosti. „Zdá se, že prošel.“
„Fajn. Jak je na tom ta bomba?“
„Skvěle. Můžete vyrazit.“odpověděl Radek vysílačkou.
„Rodney.“přikývl Sheppard.
„Buďte opatrní.“řekl George.
„Bylo by vám po mně smutno?“zeptala se s úsměvem Mac.
„Ani ne, ale zvykat si na někoho nového, by se mi nechtělo.“odvětil. Jenom se pousmála. Věděla, jak je to doopravdy.
„Vemte si ještě tohle.“podal jim CD McKay.
„Co je to?“zeptal se John.
„Virus.“odpověděl doktor prostě. „Nahrajte ho, do kterékoliv konzole. Kabely k propojení máte. Kdysi jsme to použili proti Wraithům a fungovalo to. Úplně to odrovná jejich schopnost kontrolovat loď. Vyřadí to hyperpohon, podsvětelné motory, možná štíty a zbraně.“
„Jasně.“přikývl John.
„Hodně štěstí.“popřál jim Woolsey.
„Budem ho potřebovat.“kývla Mac. V tu ránu byli přeneseni na jednu z nepřátelských lodí.

„Nikoho kolem necítím.“zašeptala Mac.
„Dobrá, nastavíme tu bombu a padáme.“přikývl John.
„Mělo by stačit patnáct minut.“zauvažovala a rozhlédla se po malé tmavé místnosti.
„Do té doby tady budou posily.“řekl a nastavil odpočítávání na patnáct minut. „Rodney, jsme připraveni.“řekl do vysílačky.
„Jenže my tady…má…problém..“ozvalo se chrčivě. „Přišli jsme o transportní systém…. Nedostaneme…v…dom…ů…“
„Čím dál lepší.“zabručela Mac. „Poslouchej, zkusíme se dostat odsud sami. Jakmile se objeví naši, tak ty lodě zničte, ať už se odsud dostanem nebo ne.“řekla do vysílačky.
„Roz..m..ím…“zapraskalo to. „A..lan…s….ko…c.“
„Další problém navíc. No nevadí.“povzdechl si John.
„V pohodě. Zabijeme pár…desítek…vojáků, najdeme hangár, cestou nahrajeme ten virus a letíme domů.“usmála se Mac.
„Vidím to na úplnou pohodičku.“přikývl John. Jenom přikývla a otevřela dveře. V chodbě nikdo nebyl. Pokračovali dále.

„Tohle je naprosto na nic. Nemáme proti nim šanci!“křikl George a přebil zbraň.
„Nemáme moc na výběr! Buď si začneme demolovat město, nebo se budeme stahovat do centrální věže a počkáme, než přiletí posily.“odpověděl Lorne.
„Ta druhá možnost je nejlepší! Jdeme!“přikývl Winterson a pobídl zbytek jednotky. Pomalu se stahovali k transportéru.

„Skvělý, prostříleli jsme se k můstku.“zavrčela Mac a zavřela dveře. Pod ovládací konzolí leželi čtyři vojáci. U konzolí byly dvě křesla. „Je sice fajn, že jsme zabezpečili dveře, ale to je asi tak všechno. Uvízli jsme tady.“zavrčela a posadila se do jednoho z křesel.
„Můžeme nahrát ten program.“navrhl.
„To je fakt.“ožila zase a vyskočila. Vytáhla notebook a zapla ho. Vložila CD. Za pár minut byl v systému instalovaný virus.
„Co teď?“zeptal se John.
„Co tohle?“pousmála se a vytáhla z vesty krabičku s doutníky. „Tentokrát je mám já.“ Otevřela krabičku a vysypala z ní doutníky. Byla to ta krabička, která zastavila před pár hodinami kulku. „Jsou maličko rozlámané, ale stále použitelné.“ Nabídla Johnovi větší a sama si odlomila kousek menší. Vytáhla zapalovač a oba doutníky zapálila.
„Dobré.“uznal John.
„Že jo?“souhlasila Mac a znova se uvelebila v křesle. „Máme asi tři minuty. Nabrali jsme kurs na druhou loď a střetneme se s ní za dvě minuty a padesát sedm vteřin.“
„Nešel by ten virus poslat i na druhou loď?“podrbal se na hlavě.
„Zkusíme jim něco poslat.“pokrčila rameny a něco naťukala na laptopu. „Hele…virus je i na druhé lodi. Oni tu zprávu otevřeli. Mám návrh. Co kdybychom se zkusili prostřílet ven? K hangáru to jsou tři patra. Oflambovat je zvládnu.“
„Určitě?“ujišťoval se. „Je to nebezpečné.“
„Tak si projeďme možnosti. Můžeme tady zůstat, bouchne to, nebo narazíme a umřeme. Zadruhé…můžeme se zkusit prostřílet a buď se to povede a my se nasnídáme doma, nebo nás cestou zastřelí. Výsledek bude v podstatě stejný.“
„Fajn. Jdem to zkusit.“vyhrkl. Oba típli doutníky. Sheppard se postavil ke dveřím a na kývnutí je otevřel. Mac na čekající vojáky poslala obrovskou ohnivou kouli. Ozval se jenom křik. Rychle proběhli chodbou.
„Máme asi minutu a půl.“křikl John. Oba zrychlili. Mac se ani neobtěžovala zbavovat se nepřátel. Jenom držela štít.

„Pane, vystoupili jsme z hyperprostoru. Na orbitě jsou dvě nepřátelské lodě.“oznámil Marks.
„Nestřílejte… máme tam dva naše lidi!“ozval se z vysílačky Rodney.
„Tak co máme dělat? Začínají útočit.“odvětil Caldwell.
„Chtěla, abychom začali střílet, jakmile bude možnost.“namítl George. „Je mi to líto, plukovníku, ale palte.“dodal.
„Z hyperprostoru vyskočili další dvě lodě. Eagerů! Začínají střílet na nepřátele.“zkonstatoval Marks. Eagerové dorazili se dvěma velkými bitevníky a okamžitě začali střílet. Střely se vpíjely do štítu nepřátelských lodí, ale neměly skoro žádný účinek. Najednou se obě lodě srazili a pár vteřin na to následoval obrovský výbuch.
„Co se stalo?“nechápal Caldwell.
„Atomovka.“odpověděl potichu Rodney.
„Pane, máme jednu stíhačku.“oznámil Marks.
„Tady Sheppard. Hlavně nestřílejte a nechte nás přistát. Vysvětlíme to.“

O PÁR MINUT DŘÍVE:
„Zrychli!“pobídl ji John.
„Zrychli? Jsi vtipný, opravdu. Zrychlit můžu, ale pak zapomeň na štít.“odsekla Mac, ale maličko zrychlila a zároveň oflambovala vojáky, kteří se jim postavili do cesty. Doběhli k hangáru. Loď se najednou začala otřásat a z obvodů se vyvalily plameny. John ji chytl za ruku a táhl za sebou. Vybraly si jednu ze stíhaček a nastoupili do ní. Jednou už s něčím podobným letěli, takže nebyl problém zjistit, jak tohle funguje. Během pár sekund vyletěli ven. V tu chvíli obě lodě bouchly. Zamířili k Daedalu.

„Vítejte doma.“usmál se Woolsey, jakmile přistál Daedalus.
„Je skvělé to tu zas vidět.“usmála se Mac.
„To věřím.“pousmál se George. „Můžu?“zeptal se. Mac jenom přikývla. Objal ji.
„Jak to vypadá?“zajímala se.
„Máme pár zdemolovaných částí města, ale není to nic hrozného.“odpověděl.
„To je fajn. Myslíte, že už můžeme začít stěhovat lidi zpátky?“zeptala se.
„Mám dojem, že ano. Pročesáváme ještě město, ale myslím, že jsme všechny zvládli.“přikývl Woolsey.
„Dobrá, pánové, pokud mě omluvíte, jdu se najíst a pak do postele.“omluvila se Mac.
„Jistě. taky se k tomu většina jednotky chystá.“
„Zavolala bych zálohy z Alfy. Všichni si můžou jít odpočinout, myslím, že teď nám už následujících několik hodin nehrozí.“pousmála se.

„Dobré ráno, jak jste se vyspali?“zívla Mac další slunečné ráno, jakmile dorazila do jídelny.
„Skvěle.“usmál se na ni Rodney. Maličko se zamračila. U něho nebylo zvykem, aby se na někoho usmíval takhle po ránu. „Kde je John?“
„Ještě spí. Děje se něco, co nevím?“zeptala se.
„Máme datum svatby.“řekl jí.
„Vážně?“vyjekla nadšeně. „Kdy?“
„Za týden. Woolsey dovolil, aby s obřad uskutečnil tady. Otec Jennifer právě absolvuje prověření bezpečnosti.“
„Chudák. To mu nezávidím. Hlavně teda to, jak se dozví, kde jeho dcera dělá.“
„Mno.“souhlasil McKAy. „Obřad bude u brány.“
„Dobré ráno.“pozdravila právě příchozí Jennifer a dala Rodneymu pusu. „Mac, když už jsi tady, chtěla jsem se tě na něco zeptat.“
„Ptej se.“přikývla a zakousla se do nějakého koláče. Po bitvě toho moc v kuchyni nezbylo, takže kuchaři splácali jídlo jenom z toho, co zůstalo v jednom kuse.
„Půjdeš mi za svědka?“
„Já…jseš si tím jistá?“
„Samozřejmě.“
„V tom případě půjdu. A ráda.“
„Skvělé, protože v úterý máš volno a jdeme vybírat šaty.“oznámila jí Kellerová.
„Nebudu muset mít nějaké….“
„Neboj, nějaké si vybereš, podle toho, jaké se ti budou líbit.“ujistila ji doktorka.
„Jo, a abys nebyla šokovaná. John jde za svědka mně.“ozval se Rodney. Jenom přikývla.

další povídka bude nejspíš toho 8.7., když se vrátím

Jinak DarkLive děkuji za komentář a doufám, že když se vrátím, přepíše mi zase povídkyvíš dobře, že ti určo něco pěkného/dobrého přivezu

Opravdu dobrý díl, mám rád vzdušné a hlavně vesmírné souboje, ale musim souhlasit, že posílat proti mimozemskejm stíhačkám ty normální pozemský, je opravdu debilita první úrovně

A prosím, ale kdy na Atlantis instalovali Asgardský transportér, na to si opravdu nepamatuju.

A chudák Coldwel, ani si nevystřelil, no, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí

A mám pocit, že pana Kellera asi klepne pepka, až mu řeknou, kde jeho dcera pracuje

Suprový dvojdíl. Hodnotím 9,25/10 A nenech se zmást násleujícím šťouráním, všechny klady bych nevypsal ani za rok.
Ale jak řekl sgcatlantis, nějak si nepamtuju odkdy maj na atlantis transportér. To bych čekal spíš kruhy(který tam sice asi taky nejsou ale město je antický tak proč ne) než tohle . Ale je pravda že když si chtěla daidalea mít až na konec, musel si to udělat jinak no.
A ten virus ten byl dobrej ale vlastně jim k ničemu nebyl že? A pamatuju si jen na wraithskej vir ne ns vir na wraithy.
A todle už je jen drobonost, v celovečerních filmech dělaj uplně to samý:
Ta atomovka to byla nějaká kapesní ne? Většinou když bouchne loď s atomovkou tak vezme i ve vesmíru hodně ve svém okolí( druhou loď). A ten souběch atomovky a srážky dvou lodí byl taky good. Ona ve své podstatně atomovka když ji zničích před detonací by vlastně bouchnout neměla, ale to se proste v žádné sci-fi neřeší.
Nenech se zvyklat já sem hroznej techno šťoural. Ale čim lepší povídka tim víc šťourám detaily

A ta poslední věta byla fakt dobrá...

V příštím dílě (možná) uvidíte:
Otce jenifer s vyvalenýma očima
Svatbu
Útok bohů při svatbě

Tak jsem si konečně přečetl ten dvojdíl a je to fakt pěkný. Ty boje jsou nádherně napsané, ale musím souhlasit, že ten kdo nechal umístit na Atlantys i normální stíhačky spadl z višně.

tak jsem konečně odvařila svůj mozek z 35 stupňového vedra a rozhodla se dát povídku

Šťastný den

„Kód plukovníka Blackové.“oznámil Chuck. „Vypínám štít.“ Bránou proběhl celý tým. Jakmile se objevili na Atlantis, z brány se vyvalil oblak prachu, štěrku a kamení. Mac, která proběhla jako poslední, leknutím vypískla a uskočila. Trefila se Johnovi přímo do náruče.
„Kam se ženeš?“pousmál se a pořád ji držel, aby nespadla, protože její rovnováha si na chvíli dala pohov.
„Hu….“vydechla, sundala si kšiltovku, rozpustila blond vlasy, ve kterých se usadil prach, špína a bahno z mise, a prohrábla si je rukou. Zaschlé bahno se vydrolilo na zem. Jenom se na to znechuceně podívala.
„Co se stalo?“zeptala se Jennifer, která stála na schodech a bavila se s postarším sympatickým mužem.
„Mno….jak bych ti to jenom řekla?“předstírala zamyšlení Mac a vyběhla k ní. „Jakmile jsme vešli na planetu…mimochodem, neměli tam být žádné známky života….tak se na nás někdo pravděpodobně rozhodl vyzkoušet nějakou primitivní zbraň. Takže nám odřízli přístup k bráně. Vběhli jsme do lesa, ale asi po deseti metrech jsme zahučeli do nějaké díry, víš? V té díře nebylo sucho nebo tak, ale byl tam nějaký hnus, co měl konzistenci jak sirup. Smrdělo to ale jak močůvka. Po pár minutách jsme se odtamaď vyhrabali. Chtěla jsem, abychom se vrátili zpátky, ale po pár dalších metrech…na cestě zpátky k bráně…jsme se propadli do další díry…tentokrát tam bylo naštěstí jenom bláto. Pak začal foukat vítr a zvedl se štěrk a písek. Upřímně? Nemám tušení, co se tam dělo, ale planetu vyřadíme z databáze.“
„Hlavně, že jste v pořádku.“pousmála se doktorka.
„V pořádku? Jenn, ty se zítra vdáváš, já ti jdu za svědka a vypadám jak cácorka!“zakňučela Mac.
„Máš čas to dát do kupy, neboj.“snažila se ji povzbudit.
„Mno…snad…když tak si k těm šatům vezmu přilbu.“
„To bude hodně sexy.“rozesmála se. „Mimochodem….tohle je můj táta, Richard Keller.“ představila muže po svojí pravici.
„Těší mě.“pousmála se. „Podala bych vám ruku, ale jsem od bláta.“omluvně pokrčila rameny.
„To je v pořádku.“usmál se.
„Hele…aspoň už nemusíš na bahenní zábal.“rýpla si doktorka.
„Dík no.“zamručela. „Jdu do sprchy.“
„Ne, nejdřív na ošetřovnu.“zarazila ji.
„Dobrá, tak nejdřív na ošetřovnu a pak do sprchy.“pokrčila znova rameny.
„Vy se nechcete vdávat?“zeptal se Richard. „Promiňte, jestli je to moc osobní.“dodal rychle.
„Já? Proboha to ne.“rozesmála se. „Prozatím mě prosím omluvte.“ Seběhla dolů a proběhla dveřma kolem ochranky.

„Umytá?“zeptal se John, když Mac vyšla z koupelny jenom županu a vytírala si ručníkem vlasy.
„Trvalo to, ale nakonec se to povedlo.“usmála se. „Sára spinká?“
„Usnula před chvílí.“přikývl už zachumlaný v peřině.
„Fajn.“pousmála se Mac a pustila ručník na zem. John ji zvědavě pozoroval. Rozvázala si bílý župan a pomaličku ho sundala dolů z ramen. Sheppardovi jenom zasvítily oči a ztlumil světlo. Mac pomaličku vlezla na postel a blížila se k němu. Nevydržel to a převalil ji na záda. Jenom se usmála a políbila ho.

„Kde mám to kvítko?“zavrčel vztekle John a běhal po pokoji.
„Uklidni se. Děláš, jako kdyby to byla tvoje svatba.“zakroutila hlavou Mac a odmotala si vlasy z kulmy. Pramen, který na ní trůnil, spadl dolů a maličko se roztáhl. Vznikla jemná lokna. Vstala, přešla ke stolku, odhrnula pár věcí a hodila po něm kytku do klopy. Nastal další problém. Vypadalo to, že John sad poprvé v životě viděl spínací špendlík. Mac se jenom usmála a pomohla mu.
„Díky.“
„Nemáš zač.“přikývla a maličko si rozcuchala vlasy. Lokny jí povolily, takže to měla jenom volně zvlněné.
„Sluší ti to.“pousmál se John a prohlídl si ji. Líbilo se mu na ní úplně všechno. Od vlasů a světle modrých stínů přes blankytně modré šaty bez ramínek jenom se zavazováním za krk až po stříbrné boty na podpatku.
„Dík.“poděkovala tentokrát ona a maličko šmrncla Sáře přes víčka modré stíny. Ta měla na sobě bílé šaty pro družičky. „Mazej za Rodneym.“pobídla ho.
„Jo. Mám všechno?“zeptal se nervózně.
„Máš….běž už.“

„Mohla bys mi to prosím zapnout?“požádala Jennifer o pár minut později.
„Jasně.“přikývla Mac a zapla jí sněhobílé dlouhé svatební šaty. Byly bez ramínek a měly v okolí sukně krajku.
„Dík. Jsem strašně nervózní.“
„Neboj… nic to není.“
„Jak to můžeš vědět? Vždyť si se nikdy nevdávala.“
„Naštěstí.“pousmála se Mac.
„Nechtěla bys? Ani za Johna?“podivila se.
„Jedině kvůli těm šatům.“zavrtěla hlavou. „Ale nikdy neříkej nikdy.“dodala už s úsměvem. „Pro mě je svatba závazek. A já se toho naprosto děsím.“vysvětlila.
„Ale kdyby se tě zeptal…co bys odpověděla?“zajímala se Jennifer a upravovala si vlasy, které jí Mac před chvilkou úplně narovnala.
„Já nevím.“přiznala. „Ale tohle je tvůj den, tak si ho užij a o mě se nestarej. Měly bychom jít.“popohnala ji.
„Jasně.“přikývla, pořádně se nadechla, podívala se do zrcadla a vyšla ze dveří následovaná Mac a Sárou.

„Probůh…to je hrozné…!“nervózně chodil tam a zpátky Rodney.
„Uklidněte se.“pousmál se Richard.
„Kašlu to. Jdu pryč…. tohle nezvládnu.“vyhrkl McKay svým typickým způsobem a skoro se rozběhl ke dveřím.
„Whoou….stůj…kam jdeš?“zastavil ho John.
„Pryč….a zvracet…“
„Něco ti řeknu. Mac dneska vypadá tak dokonale, že bych si ji nejradši požádal o rukuk, ale problém je, že tuším, že by mi dala košem.“
„Zkus se jí zeptat. Byla by dvojsvatba.“navrhl Rodney. John neodpověděl, ale zasněně se podíval do dálky.

Kontrolní místnost byla změněná k nepoznání. Na zábradlí byly rozvěšené bílé pentle a stuhy, podlaha u brány se leskla jako nikdy předtím a na schodech byl natažený bílý koberec. Celá místnost byla zaplněná lidmi. Mac dovysvětlovala Sáře, co má dělat, dala jí do ruky košíček s kvítky růžových růží a pohladila ji. Na schodišti byla ještě Rodneyho neteř Madison a s holkami tam byl ještě Toren a nějaký jeho bratranec. Mac sešla po schodech dolů k bráně, kde už čekal John s Rodneym a postavila se na druhou stranu. Zachytila Johnův pohled a maličko se pousmála. Sheppard zase zauvažoval o Rodneyho návrhu. Najednou se místností ozval klasický svatební pochod. Na schodech se objevila Jennifer se svým otcem a před nimi šly děti a rozhazovali lístky. Když scházela po schodech, úplně zářila štěstím. Pomaličku došla k bráně. Její otec ji předal Rodneymu, který se na ni nervózně usmál. Podle něho jí to strašně slušelo.
„Dámy a pánové, sešli jsme se dnes, abychom stvrdili tento vztah manželským slibem. Předem se omlouvám, nikoho jsem zatím neoddával.“ Místností to zašumělo smíchem. „Byl jsem požádán, abych vynechal takové ty řeči a přešel k věci.“dodal s úsměvem Woolsey. „Takže doktore Rodney Meredithe McKayi, berete si zde přítomnou doktorku Jennifer Annie Kellerovou?“zeptal se.
„Ano.“přikývl bez váhání.
„A ptám se vás, doktorko Jennifer Annie Kellerová, berete si zde přítomného doktora Rodneyho Mereditha McKaye?“
„Ano.“řekla Jennifer.
„Z moci mně svěřené vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“usmál se Woolsey. Políbili se. Všichni přítomní začali tleskat. Po podepsání různých formalit Kellerová – pardon, teď už doktorka Jennifer Annie McKay – Kellerová – zavolala, ať se všechny holky shromáždí, že by ráda házela kytici. Mezi děvčaty nastal rozruch a všechna se hrnula dopředu. Jenom Mac se odsunula co nejvíc bokem. Jennifer hodila kytici. Všichni sledovali, kam letí. Mac jenom neskrývaným úděsem. Kytice si to namířila přímo k ní. Nechtěla ji nechat spadnout, a tak ji chytla. Jenom se na ni vyděšeně podívala a pohledem našla Johna. Nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo.

„Mac….hej, Mac…“poklepala jí na rameno Jennifer o pár hodin později při oslavě.
„Ano?“otočila se.
„Chtěla bych ti někoho představit. Většina Atlantis už ho zná.“usmála se a odněkud přitáhla muže. „Doktor Carson Beckett.“
„Těší mě.“usmála se Mac a podala doktorovi ruku.
„Mě taky. Hodně jsem o vás slyšel.“přikývl svým typickým způsobem Carson a nabízenou ruku jí jemně políbil. Mac jenom překvapeně zamrkala. Tohle se jí každý den nestávalo. Carson byl prostě rozený gentleman.
„Bude mě tady zastupovat, zatímco nebudu pryč.“vysvětlila.
„Skvělé. Ráda bych vás poznala víc.“zaradovala se Mac.
„Já vás taky.“
„To věřím.“přikývla Mac a dopila sklenku šampusu.
„MÁÁC, TADY JSI!“zakřičel jí John do ucha, aby přehlušil hudbu.
„A kruci.“hlesla. Jennifer se rozesmála.
„POJĎ SI ZATANČIT!“
„Promiň, ale dneska ne. Nerada bych měla pošlapané nohy.“odbyla ho Mac. Bylo jasné, že přebral. A nebyl jediný. Vojáci využili každou příležitost k tomu, aby mohli pít alkohol. Mackenzie v tomhle stanovila přísná pravidla. Ale i tak se z chodeb ozýval hlasitý smích a zpěv. Nikdo si nechtěl ani na vteřinu připustit, že by tuhle oslavu mohlo něco přerušit. Mac tvrdila, že na její svatbu by se určitě přišlo podívat pár set nezvaných hostů.
„MAC, Mac…“začal šeptat John. „Vezmeš…vezmeš…si mě…?“zašeptal úplně na mol a v tu ránu se svezl na podlahu.
„Jo, miláčku, vezmu si tě…ale leda tak do pokoje, abys tu opici vyspal.“povzdechla si, ale pousmála se.
„A se mnou si zatančíš? Strašně ti to sluší.“ozval se za ní Ryan. „Dovolil bych se tvého přítele, ale je momentálně, jak vidím, trošku mimo.“
„Jeden tanec. Pak ho musím odklidit, aby moc nezavazel.“pousmála se. „Pohlídáš mi ho, prosím?“požádala doktorku.
„Jasně.“přikývla Jennifer. Mac se chytla Ryanovi nabízené ruky a odešla s ním na parket.

„Dobré ráno, jak ses vyspal?“zajímala se Mac s úsměvem a hrnkem horké čokolády další den ráno, jakmile se John objevil u brány.
„Ani se neptej.“hlesl a trošku si poposunul sluneční brýle.
„Asi jako zbytek?“pousmála a kývla hlavou. Všude kolem bylo plno vojáků, kteří evidentně měli kocovinu.
„Mno….“
„Hele…ještě pořád si mě chceš vzít?“zeptala se.
„C- cože?“zakoktal se a maličko zrudl.
„Fajn, jsem ráda, že si to nepamatuješ.“oddechla si, ale usmívala se.
„Co jsem ještě dělal?“ptal se strachem.
„Už nic moc. Teda co jsem viděla.“
„Jasně.“polkl. „Sarah ještě spinká.“
„Vždyť je brzo.“pokrčila rameny a pozorovala jednoho vědce, který šel opravdu pomalu a opatrně a na očích měl tmavé sluneční brýle. Musela se pousmát. Líbilo se jí pozorovat pro změnu někoho jiného. Tyhle rána znala až moc dobře, ale včera ji vidina něčeho podobného zastavila. Nějak neměla potřebu pocitu šípu v hlavě.
„Co?“zeptal se John zvědavě, když viděl její úsměv. Jenom ukázala na vědce. „To nic není. Já se dneska ráno nemohl trefit do dveří.“hlesl. Mac se rozesmála. Ne že by mu to přála, ale….
„Jdu za Sárou, kdyby něco, tak zavolej.“řekla mu.

„Dobré ráno, plukovníku.“usmál se na Mac Carson, když se objevila v jídelně se Sárou.
„Dobré.“pousmála se.
„Posaďte se tady. Je mi tady smutno.“poklepal na prázdnou židli.
„Jasně. Jenom Sarah zajdu pro něco dobrého.“přikývla a pomohla Sáře na židli. Za pár minut se vrátila s jídlem.
„Víte, že nesnídat není zdravé?“
„Snídala jsem. Jsem měla dneska nějaký hlad.“odvětila a ukrojila si kus melouna. Jak ona tohle ovoce milovala. Teda vlastně zeleninu, ale co. Hlavně, že je to dobré.
„John včera o vás hodně mluvil.“
„Vážně?“podivila se Mac. „A to předtím nebo až potom, co si mě chtěl vzít?“
„Vypadal střízlivě. Miluje vás. Každou větou, kterou o vás řekl, bylo vidět, že si vás váží.“ podotkl Beckett.
„Je strašně milý. Má svoje mouchy, ale nevyměnila bych ho ani za Harrisona Forda – a to je panečku kus.“usmála se.
„Indiana Jones?“
„Tam byl dokonalý.“přikývla. „Co kdybychom si začali tykat?“
„Jistě. Jsem Carson.“ A podal jí ruku.
„Mac.“ Ruku stiskla.
„Zvláštní jméno.“podivil se.
„Mno… zvykla jsem si. Moje druhé je Virginia. Nevím, co je lepší, ale když se ty jména zkrátí, tak to není tak hrozné.“
„Váš spis je hodně zajímavý.“
„Osobní nebo lékařský?“
„Oba.“
„Jo…některé věci bych nejradši vymazala. Ale tak zastávám heslo, že je to moje minulost a pokud se s ní nenaučím žít, tak se z toho zblázním.“
„Máte roztomilou dceru.“
„Doktore, umíš dělat ještě i něco jiného, než skládat poklony?“zeptala se.
„Pokud vám…ti to vadí, nechám toho.“
„Já jenom, že na to nejsem moc zvyklá.“maličko zčervenala.
„Chápu. Měl bych jít. Nemocní čekají.“pousmál se Carson, vstal, rozloučil se a odešel.
„Tak co budeme dělat, kočičko? Zahrajem si Člověče?“
„Jo.“přikývla Sarah.
„Skvěle. Tak dopapej a mizíme si hrát. Pak si můžeme dát fotbal.“
„Myslím, že to budete muset nechat na později.“ozvalo se za ní a v zádech ucítila hlaveň.
„Ehm….ano?“hlesla.
„Klidně vstaňte a pojďte.“zašeptal. „Tu holku tu nechte.“
„Ta holka jde s námi.“zavrčela.
„Dobrá, ale dáte ji Sheppardovi.“poručil, ale už to neznělo tak jistě. Pomaličku vstala.
„Pojď, Sáry, půjdeme za tátou, ano? Maminka má ještě nějakou práci. Potom přijdu.“
„Tak jo.“přikývla Sarah a podala jí ruku. Pomalinku došly do kontrolní místnosti.

„Johne…potřebovala bych, abys chviličku pohlídal Sarah. Jenom si musím něco zařídit.“řekla mu a snažila se nevypadat nervózně. Muž ji pořád pozoroval.
„Jistě. Pojď, miláčku. Maminka má zase důležitější věci, než jsi ty.“zamručel. Mac na to tentokrát nereagovala a odešla. Prošla kolem muže a vyšla do chodby. Muž ji pořád následoval, až ji v jedné z chodeb prudce chytil a přimáčkl ji ke zdi.
„Kdo jste a co chcete?“vyhrkla.
„Jmenuji se Steven Caine. Jsem syn Howarda Caina.“
„A sakra.“pochopila.
„Vzpomínáte si?“zavrčel s nepříčetností v očích.
„Byla to nehoda.“odsekla. „Přihlásil se dobrovolně. Každý počítal s touhle možností. Ten plán nevyšel a už bych to neudělala, ale stalo se. Je mi to líto. My jsme zase strávili měsíc v nějakém zapadákově.“zaprskala.
„Můj otec byl všechno, co jsem měl. Celou tu dobu, co tady jsem, přeju si jen zabít vás. Pomalu.“ Mezi rozhovorem jí svázal ruce za záda.
„Bude to znít otřepaně, ale odsud se nedostanete.“ušklíbla se.
„Nestihnou to.“uchechtl se. „Pohyb!“šťouchl ji před sebe. Poslušně se rozešla.
„Víte, fascinuje mě jedna věc. Jak si každý myslí, že se odsud dokáže dostat a splnit svůj cíl.“zavrtěla hlavou. Caine neodpověděl. Minulo pár chodeb a naskytl se jim pohled ven. Caine otevřel dveře. Ofoukl je chladný mořský vzduch. Mac jenom zaskučela. Tohle nechtěla zažít znovu. Postrčil ji na molo.
„Je to trochu klišé, víš?“ozvala se a otočila se k městu. „Střelil mě tady můj bývalý přítel. Spadla jsem do vody a málem jsem se utopila. Trvalo měsíce, než se krev smyla.“ Rozhodila rukou k místu, kde byl dlouhou dobu flek její krve.
„Kéž by tě zabil.“
„Když jsi šel k armádě, musel jsi s tím počítat.“řekla.

„Mac….nechci tě nějak honit, ale Sáře jsi slíbila Člověče.“řekl John do vysílačky. Nikdo se neozval.
„Podplukovníku, dostali jsme hlášení, že ji viděli na molu s nějakým mužem.“ozval se Chuck. John zbledl.
„Co tam dělali?“zeptal se.
„Ten muž prý na ni mířil pistolí.“
„Sežeňte odstřelovače!“křikl Sheppard a rozběhl se pryč.

„Odsud se živý nedostaneš.“řekla mu Mac.
„Proč ne?“zamračil se. „Mám tebe.“
„Dva odstřelovači za tebou, dva vlevo a dva vpravo. Je to standardní postup.“
„Né…takhle to být nemělo!“zařval a vytrhl si chomáč vlasů. Mac to jenom vyjeveně sledovala. Využila jeho chvilkové nepozornosti a malinko se natočila nalevo a dala povel jednomu sniperovi. Ozval se výstřel a Caine se skácel k zemi. Rozeběhla se ke dveřím, ale zastavil ji další výstřel. Maličko se sklonila, ale to dalo čas Cainovi, aby ji doběhl a nepustil. Z paže mu tekla krev. Dal ji pistoli k hlavě tak, aby to bylo vidět na všech stranách a pomalu ji vtáhl zase do města.
„Běž….“
„Vždyť jdu.“zavrčela. „Kam teď?“zajímala se.
„K bráně!“štěkl.
„Jasně…k bráně.“přikývla.

„Co se to…“vyjekl John a vytáhl zbraň. U brány se objevil Caine s Mac před sebou.
„Řekni jim, ať to položí.“zavrčel jí do ucha.
„Položte to.“přikývla.
„Zadejte adresu!“křikl. Mac znova přikývla.
„Kam?“hlesl Chuck.
„To je jedno. Hlavně, ať je tam teplo.“štěkla Mac. Brána se za pár minut otevřela.
„Co se to tady děje?“zajímal se Carson, který přinesl Woolseymu nějaké hlášení. Zarazil se, jakmile uviděl, co se děje.
„Doktore…myslím, že se projdete s námi.“pousmál se Steven a pistolí popohnal Carsona. Ten poslušně, jako ovečka, prošel bránou.

„Skvěle. Geniální nápad.“zavrčela Mac, zatímco držela štít. Vojáci Bohů, které poznala podle uniformy, byli všude kolem a stříleli na ně. „Chtěla bych mít vaši inteligenci. Máte GDO?“
„N-ne.“zakoktal se voják.
„Vysílačku?“
„Ne.“zavrtěl hlavou.
„Chytré. Opravdu. Naprosto dokonalé. Ty idiote! Když lezu na jinou planetu, tak si vezmu sebou něco, abych se později mohla identifikovat. To by napadlo už i Sarah.“protočila oči. „Nechcete mě aspoň rozvázat?“štěkla. Když se k ničemu neměl, vytvořila si v dlani malý plamínek a rozpálila jím provazy. Jakmile měla volné ruce, vyšlehla plameny a podařilo se jí zabít nějaké vojáky. Zbytek se skryl za kameny u brány. Z lesa ale vybíhala další skupina. Mackenzie porvala Carsona za ruku a táhla ho do lesa. Caina si nevšímala. Priorita byla zachránit doktora a pak ho dostat domů. Běžela, jak nejrychleji mohla a Beckett za ní maličko povlával.
„Co budeme dělat?“zajímal se Caine vyděšeně.
„S tím jste nejspíš nepočítal, co?“ušklíbla se. Popravdě řečeno ona s tuhletou komplikací nepočítala taky. A už vůbec ne, že ji zrovna dneska vezme nějaký pomstychtivý pošuk jako rukojmí. „Zatím poběžíme.“
„Nechci být otravný, ale už nemůžu.“zafuněl Carson.
„Ale jo. Když si myslíš, že nemůžeš, tak mi věř, že ještě můžeš. Krom toho, když zastavíš, zabijou tě. Ale rozhodě nebudeš mít takové štěstí, abys umřel hodně rychle, protože nášivky z Atlantis z tebe udělají zajatce, od kterého se budou chtít dozvědět co nejvíc.“
„Myslím, že už zase můžu.“vyhrkl. Mac se pousmála a zase se rozběhla.

„Tady bychom měli být na chvíli v bezpečí.“zkonstatovala, jakmile doběhli mezi skály.
„Ukažte.“pobídl Carson Caina. Ten poslušně natáhl ruku. „Je to čistý průstřel.“
„Ten sniper dostane mimořádné prémie.“řekla Mac. „Ale kdyby se trefil do hlavy, dostal by týden dovolené navíc.“
„Ale no tak. To jste pořád taková?“zaprotestoval Beckett.
„Po většinu času.“přikývla.
„Myslel jsem, že když se pomstím, tak mi bude líp.“hlesl Caine. „Myslel jsem, že jste jiná.“
„Hm.“zabručela Mac a propálila ho pohledem.
„Uvědomil jsem si, že jste nejspíš udělala všechno, co bylo ve vašich silách. Omlouvám se.“špitl.
„To ale neznamená, že vám to prominu, jak se vrátíme na Atlantis, tak vás nechám převelet někam hodně daleko. Polární kruh by mohl stačit. A to můžete být ještě hodně rád. Mám sto chutí vás postavit před vojenský soud.“
„Dám výpověď.“
„Tak to už si dělejte, co chcete.“pokrčila rameny.
„Hotovo.“pousmál se doktor, jakmile ošetřil zraněnou paži.
„Tak můžem pokračovat.“podotkla Mac.
„Kolik jich tady je?“zapískal Carson.
„Netuším.“zakroutila hlavou Mac a rozhlídla se. „Dobrá, shrneme si naši situaci.“
„Jsme na cizí planetě a nemůžeme utéct?“opáčil doktor.
„Vezmeme to z té pozitivní stránky. Jsme na cizí planetě, ale zatím nás nechytli. Máme 24 nábojů, jednu takovou tu hnusnou tyčinku, pár piškotů. Nemáme vesty, granáty, dýmovnice ani vysílačky nebo GDO.“
„A závěr je?“povytáhl obočí Beckett.
„Mohlo to být horší.“pousmála se. „Vem si tu zbraň. Já si vystačím s ohněm.“
„Zvládneš to?“staral se.
„Neboj, chvilku jo. A budu kolem nás držet štít.“
„A když to nezvládneš?“
„Zvládnu, a když ne, tak mě zachráníš.“usmála se. „Víš, je to jako deja vu. Uvízneme na planetě. Dostaneme se domů…. Začíná to být nuda.“
„Já bych rád, aby to tak zůstalo.“hlesl Carson.
„No, ještě tady máme jeden problém.“dodala.
„Ano?“
„Nedostaneme se na Atlantis. Nemáme nic, čím bychom se mohli identifikovat.“
„Jak se dostaneme teda domů?“vypískl.
„Znám prvních pět symbolů. Poslední je výchozí. Takže máme 38 pokusů. Musíme je nějak odlákat, ať to zvládneme.“
„Jak rychle dokážeš zadávat?“
„Jak je to třeba.“řekla. „Víš co? Počkám si na nějakého vojáka a maličko ho oberu… Pak to zkusíme nějak vymyslet. Počkejte tady. Kruci, nesnáším tyhle uniformy.“dodala a maličko si potáhla kalhoty.
„Proč?“nechápal.
„Máme 3 typy. Jednu na misi, druhou na Atlantis a další speciálně vyztuženou na určitých místech. Lokty, kolena… v kombinaci s vestou vás to nezabije, ale jenom přizabije.“ vysvětlila, pousmála se a odběhla.
Pár set metrů od nich cítila dva vojáky. Zpomalila a připlížila se k nim zezadu. Jednu výhodu její tenisky měly. Chodilo se jí v nich lépe než v kanadách. Vojáci byli pod ní. Vyběhla na kopeček a vzápětí skočila dolů a oba je srazila k zemi. Jednoho se jí podařilo sejmout hned. Druhý se proti ní postavil. Vyrazila rychle pravou nohou a trefila ho do krku, za který se chytl a zkroutil se k zemi. Vytřeštila oči, protože takovouhle rychlost zneškodnění opravdu nečekala. Obrala je v podstatě o všechno, co měli. Rozběhla se zpátky.

„Tak co, máš?“vyhrkl Carson, jakmile se vrátila.
„Jo.“vydechla a odstrčila zbraň, kterou držel. „A miřte tím jinam. Hodíme tady kousek granáty nebo co to je a rychle se vydáme k bráně. Máme teď i náhradní zbraně.“vytáhla zpoza pasu dvě zbraně vojáků. Beckett nic nenamítal, a tak Mac odhodila asi čtyři granáty a rozběhli se k bráně. Běželi, jak nejrychleji mohli. Vojáci brzy prokoukli, že to byla jenom past na odlákání pozornosti a vydali se za nimi. Najednou se ozval hlasitý výstřel a výkřik. Mac a Carson se otočili. Caine ležel na zemi.
„To není dobrý.“zašeptal Carson.
„Co?“zeptala se Mac, aniž by se tam podívala. Kontrolovala zbraň a počítala náboje.
„Jeho zranění jsou hodně vážná. Nemám tady nic.“zoufale rozhazoval rukama.
„Nějak ho litovat nebudu.“odsekla a nabila.
„Plukovníku, on umírá.“
„Málem mě zastřelil.“ohradila se. „A nechá se trefit na jiné planetě.“
„Teď budu…zase s tátou….“hlesl Caine a hlava mu klesla na stranu.
„Je mrtvý.“zašeptal Carson a smutně se na něho díval.
„Skvělý.“povzdechla si a vzala jeho známky. Schovala je do kapsy. „Teď abychom neskončili stejně. Musíme ho tady nechat.“kývla ke Cainovi. „Pojď!“pobídla Carsona. Ten ho ještě chvíli pozoroval, ale pak se rozběhl za ní.

„Mám čas tak na polovinu adres, než dorazí.“vyhrkla a začala okamžitě zadávat adresu stanoviště Alfa. V hledání chybějícího symbolu postupovala postupně. Žádný z prvních symbolů nepasoval. Vztekle zavrčela. Když se jí to nepovedlo asi po desáté, vztekle DHD nakopla.
„Dělej!“popoháněl ji Carson.
„Snažím se.“zavrčela a začala zadávat další pokus.
„Jsou tady!“zapištěl a začal střílet. Mac vytvořila štít a zadávala další adresu.
„No tak ty pitomej kráme!“zoufale vykřikla. Vojáků bylo hodně a ona začínala být vyčerpaná.
„Plukovníku!“
„Dělám na tom!“ Další pokus a ještě jeden a další. Konečně. Kruh se vyplnil modrou hladinou. „Pojďte.“potáhla ho za ruku a prostrčila bránou. Otočila se a mrštila oheň na vojáky. Nezdržovala se, aby viděla výsledek a následovala Carsona.

„Nestřílejte!“zakřičela, jakmile se objevila na stanovišti a ocitla se tváří v tvář jednotce vlastních vojáků, kteří na ně mířili. „Nestřílejte!“
„Madam.“vydechl jeden z nich. „Co tady děláte?“
„Dlouhý příběh.“usmála se už klidněji.
„Chcete domů?“
"Bože, mám tak chápavé vojáky."usmála se.
„Rádi bychom, synku.“přikývl Carson. Voják přikývl, usmál se a zadal adresu domů.

normálně já málem zapomněla, jak se vkládá povídka ...

jinak všem děkuji za - tentokrát - velmi obsáhlé komentáře ...

sgcatlantis: asgardský transporter? teď asi budu za vola, ale jestli je to takový ten, co běžně používá Daedalos, tak ten tam snad mají odjakživa ne?...teda v seriálu to taky nijak neřešili ... jestli jsem vedle a tys myslel něco jiného, tak to popiš

ešus: neznáš "kapesní" atomovky? ...prý se dají sehnat za zvýhodněnou cenu v Tescu - ale pospíchej, mají je jenom do vyprodání zásob

jakop: nemáš náhodou nový obrázek v profilu (jako po jménem)? ...no jinak díky za pochvalu za bitvy, protože to jsem právě myslela, že se mi to nepovedlo, protože podle mě moc popisovat neumím , ale

Jinak další povídku vidím tak někdy okolo čtvrtku

Jo, povídka celkem ušla, jen mi je líto, že nebylo vidět překvapení pana Kellera po jeho příchodu na Atlantis

Jinak si myslím, že by bylo zajímavý, přidat do konverzace Mac a Carsona to, že je Wraithský klon

Jo, a myslím, že maj na Atlantis lepší snipery, trefit se do ramene, když se cíl nehýbe a je na prázdnym molu.
Jinak ta poznámka o prémiích mě fakt dostala.

Jo, a co se týče toho asgardského transportéru, tak nikdy v seriálu nebyla zmínka o tom že by si ho tam instalovali a ani ho nepoužili (to jak se tam přenášej do města je to, že používaj lodě na orbitu), a ty si se nikdy nezmínila o tom, že by si ho do města nainstalovali a ani že by překonali Wraithskou rušičku.
Jinak jestli jo,tak ve kterym díle, a proč to nepoužili jako v The Siege III a nezačali postupně ničit Wraithské loďe.

aha, jo takhle...no to neřeš....třeba to dostali na Vánoce ...možností je plno....nebo už tam třeba nějaký transporter byl ...zapoj fantazii

Mackenzie: Přečetl jsem novou povídku a líbí se mi. Ta svatba byla fajn a to jak John požádal Mac a ruku bylo dobré . No už se těším na další díl.

Jo a ještě k tomu obrázku, máš pravdu, tak jsem si nový Avatar. Nelíbí?

jakop: libí, já jenom, že je nový ...ono to jsou takové ty šoky, když jste více jak týden pryč...třeba u nás ve výtahu máme další nápis (pardon, jenom menší postřeh )

Mackenzie: Tak se pochlub - jaký nápis?

jakop:copak to přečtu? .... ale je bílý

tákže, mám tady vzkaz od Mac dneska povídka nebude, bude nejspíš zítra

tak další část...

„Ještě jednou, Sáry. Za maminku…“přemlouval John Sarah v jídelně u večeře, když už nechtěla nic sníst.
„Necu.“zavrtěla hlavou. „Kde je mamika?“
„Už by měla být co nevidět zpátky.“pousmál se. „Hele, už jde.“ukázal ke dveřím, kde se právě objevila Mac. Tu ale zastavil Ryan. John to jenom sledoval s přivřenýma očima.

„Ahoj, už jsi zpátky?“pozdravil Ryan.
„Jo, konečně doma.“odpověděla mu unaveně a protřela si oči.
„Nechtěla by sis zítra zatrénovat?“
„Ryane…“vydechla.
„No tak. Jenom na chviličku.“zaškemral.
„15 minut.“přikývla.
„Díky. To mě porazíš i dvakrát.“
„I třikrát.“usmála se. „Jdu něco zblajznout a pak jdu do postele. Ne. Nejdřív do sprchy a pak do postele.“
„Jasně. Uvidíme se zítra.“rozloučil se. Mac se rozhlídla po místnosti a v rohu uviděla Johna se Sarah. Zamířila k nim.
„Vítej zpátky.“usmál se John a dal jí pusu.
„Pf…“vydechla, pohladila Sáru po hlavě a podložila si svoji hlavu rukama.
„Jak bylo?“
„Jsem unavená jak kotě.“zívla. „Furt jsem lítala jak urvaný vagon celé tři dny, nemohli se beze mě odejít ani dvě minuty.“
„Něco ti přinesu, chceš?“nabídl jí.
„Ani ne. Jdu asi spát.“zavrtěla hlavou. „Nevadí?“
„Jistěže ne.“usmál se.
„Dobrý. Tak já jdu. Dobrou noc.“rozloučila se, dala jim pusu na dobrou noc a odešla.

Došla k sobě, shodila ze sebe uniformu, našla pod peřinou noční košilku, kterou dostala od Johna a vešla do koupelky. Původně se chtěla vykoupat, ale byla tak ospalá, že by ve vaně nejspíš usnula, tak se rozhodla jenom pro dlouhou sprchu. Za pár minut bylo všechno od kachliček až po zrcadlo od páry. Zaposlouchala se. Vypadalo to, že se John se Sarah už vrátili. Zastavila vodu, pořádně se zabalila do dlouhého bílého chundelatého ručníku, rozčesala si mokré vlasy, odlíčila si obličej, namazala si ho, převlíkla se do košilky a vyšla ven. Maličko ji překvapilo, že všude bylo zhasnuto, když slyšela, jak něco zašustilo. Chtěla si rožnout, ale cestou na něco šlápla.
„Sakra.“zanadávala a vstala. Netušila, kvůli čemu se rozplácla. Promasírovala si koleno, protože napadla na sponu od pásku od uniformy. Slyšela, jak něco zašustilo v koutě.
„Johne! Jindy bych tohle považovala za docela zábavné, ale dneska jsem unavená.“zabručela a šla na balkon pověsit mokrý ručník. Jakmile se k němu otočila, vyřítila se ze stínu nějaká postava. Něž stihla cokoliv udělat, postava se rozehnala a praštila ji. Mac nestačila ani uhnout a skončila na zemi. Postava rychle utekla pryč.

„A hned jak přijdeme, zalezeš si potichoučku do postýlky, ať nevzbudíš maminku, ano?“ pousmál se John, když se blížili k pokoji Mac. Otevřel dveře, rožnul a zůstal vyjeveně stát. Mac se právě sbírala pomalu ze země.
„Co se stalo?“vyhrkl a klekl si k ní. Maličko jí natočil hlavu, aby se lépe podíval na ránu, kterou měla na čele.
„Já…nevím.“hlesla.
„Zůstaň ležet. Zavolám Carsona.“
„Je mi fajn.“mávla rukou a vstala. Jakmile byla na nohou, chytl ji balanc a maličko se zakymácela. John ji přidržel.
„Tak fajn, jo?“ušklíbl se.
„Mami….co to je?“začala plakat Sára a ukázala na její čelo.
„To nic není, kočičko.“pousmála se a nechala Johna, aby jí pomohl na postel. Celá místnost vypadala, jako po dopadu atomové pumy. Všechny věci, šuplíky a skříňky byly vyházené na zemi.
„Carson už jde.“řekl jí.

„O můj bože, co se tady stalo?“vyjekl, když se rozhlédl po pokoji. Nikdo mu neodpověděl. „Tak se ukaž.“pobídl Mac a přešel k ní. „Není to moc hluboké, ale pro jistotu bych tě rád skenoval a nechal si tě na ošetřovně přes noc. Jak dlouho jsi byla v bezvědomí?“
„Pár minut. Na ošetřovně ale nezůstanu. Chci se vyspat.“zavrtěla hlavou, ale vzápětí toho litovala.
„Pamatuješ si, co se stalo?“zajímal se Carson.
„Já…šla jsem do koupelky,“řekla, zvedla se a vešla do koupelny, „osprchovala jsem se, převlíkla a vyšla ven,“vyšla z koupelny, „šla jsem k posteli,“přešla tam, ale v půlce cesty se zarazila a otočila se k balkonu, „šla jsem nejdřív pověsit ten mokrý ručník, ale v tu chvíli se na mě něco vyřítilo. Nestihla jsem udělat absolutně nic.“
„Narazila jsi hlavou o tu skříňku.“ukázal John na roh bílé skříňky, kde byla krev. „Ztratilo se něco?“
„Nevím….nestačila jsem to prohlídnout.“pokrčila rameny Mac a rozhlédla se po pokoji. „Proč vždycky já?“povzdechla si. „Mám tady notebook?“vyhrkla najednou.
„Ne.“zavrtěl hlavou, jakmile prohledal pokoj.
„Kruci.“štěkla. „Byl tam rozdělaný překlad z té planety. Mluvilo se tam o nějakém starém jazyku. Prý všemohoucím. Bylo to psáno Anticky, ale vypadalo to zajímavě.“
„Měli jste nějaké potíže?“zeptal se John.
„Ne, všechno šlo úplně hladce. Žádný problém nebyl.“
„To dořešíte potom. My půjdeme.“pobídl je Carson. „Za chvilku vám ji vrátím.“

„Tak co?“vyhrkl John, jakmile se vrátila.
„Jsem v pořádku. Jenom jsem se pořádně praštila do hlavy. Když mi bude špatně, mám zavolat.“odpověděla mu. „Sarah už spinká?“
„Myslím, že jo.“přikývl. Mac vešla k ní do pokoje. Jakmile otevřela dveře, sarah se posadila.
„Mami.“
„Už jsem tady.“pousmála se a sedla si k ní na postel. Sarah ji objala. „Ale no tak. Jsem v pořádku.“řekla a hladila ji po zádech. „Chceš dneska spinkat s náma?“
„Jo.“hlesla.
„Tak pojď.“ Mac ji zvedla. V jedné ruce držela ji a do druhé posbírala peřinu a polštář. Přešla do druhého pokoje. Sáře ustlala uprostřed postele. Obě si zalezly do postele. Sarah se chytla Mac a ruku a za chvilku usnula.

„Dobré ráno, slyšel jsem, co se včera stalo.“řekl George další den u snídaně. „Jste v pořádku?“
„Jo, je mi fajn.“přikývla Mackenzie a nakrájela Sáře chleba.
„Takže zítra jdeme na misi?“
„Ne, nechala jsem všechny mise zrušit. Týmy venku byly informovány o situaci a budou se stahovat na Betu.“
„Takže náplň dne bude najít to, co vám to udělalo?“
„Pěkně řečeno, majore.“usmála se. „Je to trefné.“
„Takže…jak to budem hledat?“zajímal se Chuck, který měl uši všude.
„Zkusila bych senzory. Ale nemá to kam utéct, takže nemusíme spěchat. Budu zatím v tělocvičně, kdyby mě někdo hledal. Zatím můžete spustit scan.“

„Strašně se omlouvám.“vyhrkla,m jakmile dorazila do tělocvičny, kde už čekal Ryan.
„V pořádku.“pousmál se. „Jsi si jistá, že to zvládneš?“
„Jsem.“přikývla a vlezla na žíněnku. Ryan vykopl nohu, ale Mac se vyhla. Rychle vyrazila rukou a vzápětí mu podkopla nohy. Zůstal ležet na žíněnce.
„Tak to šlo rychle.“hekl. Mac ho vytáhla na nohy. „To si vypiješ.“vykřikl a začal ji lechtat, načež ona začala šíleně pištět, protože byla lechtivá snad úplně všude.
„Přestaň…prosím tě!!“lapala smíchy po dechu. Za chvilku toho nechal. Oba byli u sebe hodně blízko a než si to Mac stačila uvědomit, byla jejich blízkost alarmující. Dělilo je jenom pár centimetrů. Ryan ji políbil.
„Co to děláš?!“vyjekla a odžduchla ho.
„Promiň….přišlo mi to jako dobrý nápad.“omlouval se.
„Tak to příště nezkoušej!“vyštěkla, rychle si oblíkla bundu od uniformy, obula si boty a vyběhla ven.

„Máme hotový scan, plukovníku. Nikde se neobjevilo nic zajímavého ani neobvyklého.“ oznámil jí Chuck. Jenom přikývla.
„Kdes byla?“zeptal se zamračeně John.
„V tělocvičně.“
„A s kým?“
„S Ryanem.“odpověděla rychle. Sheppard se zamračil ještě víc. „Copak?“
„Nic.“odsekl.
„Ty žárlíš!“vyhrkla Mac s úsměvem. „Johne Shepparde, ty mi lichotíš.“
„Hm…“
„To se mi ještě nikdy nestalo.“zašeptala.
„Jo, žárlím!“štěkl. „Sakra, jak já toho chlapa vidím, nejradši bych ho zastřelil.“zavrčel.
„Ale no tak. Neboj.“zašeptala, dala mu pusu a pohladila ho. „Pojď, jdeme nějak najít tu potvoru.“

„Plukovníku, je to už dlouho. Nikoho jsme nenašli.“zavrčel George po pár hodinách prohledávání města.
„Taky nic nemám. Na chvilku to zabalíme a pak se dáme do toho znova. Skočte si na oběd.“ povzdechla si Mac.
„Díky:“ozvalo se s úlevou. Celé město bylo v pohotovosti. Jakmile kdokoliv objevil cokoliv podezřelého, okamžitě se to hlásilo. Bohužel nebylo nikde nic moc neobvyklého, takže hlídkující týmy hlásily jenom KLID.

„Hej, Ryane! Můžu s vámi mluvit?“zavolal John, jakmile se objevil u brány.
„Ano?“otočil se.
„Jenom bych vás chtěl poprosit, abyste se okolo Mac točil maličko míň.“
„Myslím, že si Mex vybere sama, když bude muset.“ušklíbl se.
„Jistě.“přikývl.
„Ale jedno se jí musí nechat. Ten polibek byl dokonalý.“ušklíbl se.
„C-cože?“vydechl John.
„No.“pokrčil Ryan rameny.
„Ahoj, už jsi jedl?“zeptala se právě příchozí Mac a dala Johnovi pusu.
„Je to pravda?“zeptal se potichu.
„Co?“nechápala Mac.
„Líbala jsi se s ním?“ v tu chvíli se v jejím obličeji vystřídaly rychlostí světla snad všechny známé barvy. Neodpověděla.
„Ty parchante!“štěkl John a na Ryana se vrhl.
„NE! PŘESTAŇTE! NECHTE TOHO!“snažila se je od sebe odtrhnout, ale moc se jí to nevedlo. Nakonec skončila na zemi. Vstala a telekinezí je od sebe dostala. „Tak dost.“ Oba se na sebe chvíli naštvaně dívali, než se John obrátil a odešel. „Johne! Vrať se.“křikla za ním Mac, ale nebylo to moc platné. „Johne! Ksakru!“štěkla a otočila se k Ryanovi. „Tos podělal!“
„PLUKOVNÍKU!“zavolal na ni Woolsey z ochozu. Zvedla hlavu. „Mohla byste na minutku?“
„Za chvilku.“odbyla ho a rozběhla se za Johnem.

„Prosím stůj!“dohnala ho až za několik chodeb dál.
„Co chceš?“
„Mluvit s tebou.“
„Líbala jsi se s ním?“
„Ano.“přiznala potichu.
„Tak není o čem mluvit.“štěkl a otočil se.
„Johne, to on políbil mě, ne já jeho.“snažila se celou situaci objasnit.
„Vyber si. Buď já, nebo on.“
„Jistěže ty.“vyhrkla.
„Pořádně si to rozmysli, ať toho nelituješ.“štěkl a odešel. Mac si prohrábla vlasy a šla prozatím za Sarah, která byla u Woolseyho.

„Co to mělo znamenat?“prskl Richard, jakmile se objevila u něho v kanceláři.
„Pane?“
„To divadlo. Bylo to jako ze špatného filmu.“
„S tím nemám nic společného.“ohradila se a zvedla Sarah ze země.
„Bylo to kvůli vám.“
„Ale no tak.“zaprotestovala. „Jsou to chlapi. S tím já nic neudělám. Oni se pohádali kvůli mně. Já…“
„Ať se to neopakuje. Je vám to jasné? Nebo to budu muset nějak vyřešit.“pohrozil. Mac se na něho zlostně zadívala a beze slova odešla.

„Tata s nami nebude?“zaštěbetala Sarah u oběda.
„Dneska asi ne, holčičko. Maminka to nejspíš maličko zvorala.“povzdechla si Mac a přehazovala salát z jedné strany talíře na druhý.
„Aha.“špitla a bylo jí jedno, že celé sousto, které měla na vidličce, skončilo na stole.

„Dobrá, pánové!“křikla Mac o hodinu později u brány. „Prohledáte zbylou část města. Běžte po skupinkách po dvou. Forrest a Sheppard půjdou spolu!“ pohledem sledovala jejich reakci. Oba se zamračili. „Winterson půjde s Lornem! Zbytek se nějak rozdělte! Pohyb!“
Vojáci vytvořili skupinky a vydali se hledat do neprozkoumaných částí města. Mac šla sama.

Ve městě se nepohybovalo moc lidí. Jenom ti, kteří museli nutně zařídit, se pohybovali prázdnými chodbami. John a Ryan šli neprozkoumanou částí města. Ani jeden nepromluvil po celou dobu. Tak pokračovala celá cesta podvodní částí města, než se Ryan odhodlal promluvit.
„Viděl jste poslední zápas Yankees?“
„Viděl.“přikývl chladně John.
„A co říkáte na ten obrat?“
„Dobrý.“přikývl Sheppard. Neměl náladu se s ním vybavovat. Spíš měl co dělat, aby ho nezastřelil. Najednou chodbou před nimi něco rychle proběhlo. Oba zpozorněli a připravili zbraně.
„Mac, něco tady máme. Jsme dvě patra pod severní laboratoří.“oznámil John přes vysílačku.
„Tak buďte ve střehu. Za chvilku jsme tam.“zazněla odpověď.
„Rozumím.“přikývl a oba potichu zabočili za roh. V tom se na ně něco vyřítilo. Odžduchlo je to stranou až oba skončili na zemi. Postava se otočila a něco k nim hodila. Oba sledovali kutálející se věc, dokud se nedokutálela ke stěně.
„GRANÁT!“zakřičel John a vrhl se k zemi. Ozval se ohromný výbuch. Část města se otřásla.

„Co to bylo?“vyhrkla Mac do vysílačky. Nikdo se neozýval. „Johne, slyšíš?“ Zoufale se podívala na George a Evana. Rozběhli se.

„Co to sakra bylo?“hlesl John a postavil se. Všude okolo bylo plno trosek a vypadalo to, že se zřítila část stropu.
„Mno. V každém případě to byl člověk.“
„Podle stavby těla bych to tipoval na vojáku od Bohů. Měl ještě brnění.“
„Možná, že to nebyl voják.“
„Jako že by to byl rovnou Bůh, jo?“
„A co?“štěkl.
„A co by tady asi tak chtěl?“
„Tak nedávno jsme je celkem slušně porazili, tak možná se pomstít. A Mex na tom měla taky velkou zásluhu.“
„Ale ona chtěla jenom ten notebook. Nic jiného se neztratilo. Kdyby tam Mac nepřišla, nic by se nestalo. Krom toho tam prý měla rozdělaný nějaký překlad, který se zdál důležitý.“
„Tak co budeme dělat?“
„Víme, že je to člověk. Najdeme to pomocí senzorů.“pokrčil rameny.
„JOHNE! SLYŠÍŠ?“ozvalo se za sutinami.
„Jo.“křikl v odpověď.
„Já taky!“přidal se Ryan.
„Ty mlč!“zpražila ho Mac. „Dostaneme vás odtamtud. Skupina už je na cestě: Co se stalo?“
„Granát. Mělo to něco společného s Bohy. A drželo to v ruce tvůj notebook.“
„Skvělý, aspoň vím, že žije.“povzdechla si. „Jste v pořádku?“
„V celku. Trošku otřesení, ale jinak dobrý.“odpověděl jí Ryan.
„Fajn. Teď, když vím, co mám hledat, tak to půjde snadno. Začínají odhrabávat sutiny. My to jdeme najít.“
„Opatrně.“
„Madam, zahlédli jsme to u ochozů v centrální věži.“ozvalo se z vysílačky.
„Jde to k bráně.“zašeptala Mac. „Nechte to projít a všichni se stáhněte k bráně!“křikla. George a Evan se rozběhli za ní.

Celá místnost s bránou byla hlídaná připravenými vojáky. Byly všude. Na ochozech, u brány, na schodech, na balkóně.
„Blíží se.“křikla Mac. „Zůstaňte na pozicích a nechte ji projít.“ Vojáci přikývli, jako že rozumí. Dveře do místnosti se otevřely a dovnitř vešel jeden vědec. Nevypadal vůbec překvapeně a vyběhl po schodech. Najednou vytáhl devítku a namířil jí na Chucka. Vojáci okamžitě zamířili.
„Co to děláte?“vyhrkla Mac.
„Zadejte adresu.“štěkl vědec.
„K-kam?“zakoktal Chuck.
„Nikam!“zarazila ho Mac. „Je tady.“dodala a seběhla dolů ze schodů. Pod nimi bylo pořád schované AERO. Najednou odněkud vyšla červená střela a trefila Mac do nohy. Bylo to jako kopanec elektrickým proudem. Spadla na zem, ale AERO zapla. Pár metrů od ní se objevila žena. Byla štíhlá, měla hnědé vlasy a v ruce držela pořád notebook. V druhé měla zbraň a mířila jí na Mac. Ta natáhla ruku a zbraň jí vytrhla. Žena se zamračila a máchla rukou, ale nic se nestalo.
„Překvapená?“zeptala se Mac s úsměvem a vstala. Pomalu přenesla váhu na nohu. Trošku v ní píchlo, ale jinak nic. Přešla k ženě. „Ani se moc nesnaž. Tohle spolehlivě zablokuje veškeré tvoje schopnosti.“kývla k AERu.
„Ty jsi Pallas?“zeptala se žena.
„Ano.“přikývla Mac a postřehla, že v jejím hlase zazněl strach. „A ty jsi….?“
„Tísifoné.“
„Jasně.“přikývla a marně se snažila vzpomenout, co je zač. Tísifoné si toho všimla.
„Jsem Bohyně. Bohyně pomsty, kletby a mstitelka vražd.“
„Krása.“pousmála se Mac. Nikdo z vojáků se ani nepohl. Čekali na rozkaz. „A koho tady chceš mstít?“
„Své druhy. Mnoho jich zemřelo kvůli vám.“
„Taky jsme přišli o dost lidí. Problém je, že čím víc vás je, tím víc vás zničíme.“usmála se.
„Nemůžete nás zničit.“
„Ale no tak… Proč tolik toužíš po mém notebooku? Chápu, že se ti asi líbí, to mně taky, ale kdybys slušně poprosila, možná bych ti nějaký sehnala.“
„Ty to nevíš?“překvapeně vyjekla Tísifoné. Mac zakroutila hlavou. „Tím lépe pro nás.“řekla a rozběhla se k bráně. Mac ji štítem zastavila.
„Kampak jdeš?“pousmála se. Tísifoné se zoufale otočila a hledala cestu pryč. „Odsud neutečeš. Ale pokud mi povíš něco zajímavého, pouvažuju o tom, že bych tě nechala jít. Bez notebooku samozřejmě. Armáda mi nový jen tak nedá.“
„Nikdy ti nic neřeknu. To raději zemřu.“
„To se ti lehce může stát.“pousmála se Mac.
„Hádes mě pomstí.“
„Ten je mrtvý. Teda myslím.“
„To není možné! V každém případě mé sestry zjistí, že se mnou není něco v pořádku.“ zavrčela. Oči jí začaly žhnout.
„Budeme čekat.“
„Madam, Sheppard a Forrest jsou venku. Oba jsou živí a nezranění.“oznámil jí kdosi vysílačkou.
„Díky.“poděkovala. „To se teda divím.“dodala potichu. George, který stál za ní, se uchechtl. Nikdo nepřestával sledovat Bohyni. Oči jí žhnuly čím dál víc.
„To není dobrý.“zavrtěla hlavou. „Palte! A bacha na ten notebook!“ Znělo to jako jeden výstřel, ale ve skutečnosti vystřelila skoro celá jednotka. Z Tísifoné vyšlehl plamen a po chvilce oslepující záře zmizela. Ono nezmizela jenom záře, ale i Tísifoné.
„Ej.“vydechl Lorne. „Zase smůla. Proč všichni zmizí?“povzdechl si.
„Pud sebezáchovy?“hádal George a zajistil zbraň. Chuck mezitím opatrně odebral vědci zbraň. Ten jenom šokovaně koukal, kde se to octl.
„Možná.“pokrčila rameny Mac a opatrně vzala svůj notebook, jako by to byl poklad. „Pojď, broučku, už je dobře. Co ti to ta škaredá paní udělala?“zamručela a oprášila prach. Kluci se jenom na sebe podívali.
„Příště bychom si mohli nějakého Boha nechat, nemyslíte, madam?“rýpl si Lorne.
„Ale, Evane, víte dobře, že se o něho nebudete starat. Kdo ho bude venčit? Uspokojovat jeho egoistické potřeby? Krmit? Povídat si s ním?“napodobila hlas rodičů, kteří svým dětem nechtějí koupit nějaké domácí zvířátko. Všichni se rozesmáli. „Omluvte mě, pánové. Musím si něco zařídit.“dodala po chvilce.

Mac došla před Johnův pokoj a po chvilce váhání zaklepala. Za pár vteřin otevřel.
„Mohli bychom si promluvit?“zeptala se potichu Mac. Beze slova ji pustil dovnitř.
„Tak mluv.“pokrčil chladně rameny.
„Johne….“
„Už jsi říkala, že jsi v podstatě za to nemohla.“odsekl.
„Co se to s námi stalo?“povzdechla si.
„Co myslíš?“
„Podívej se na nás. Už mě ty hádky nebaví.“
„Nehádáme se tak často.“namítl.
„To ne, ale měli bychom s tím něco udělat.“
„To měli.“souhlasil.
„Fajn….“přikývla potichu.
„Vezmeš si mě?“

nějak mi došly nápady, co sem psát, tak to vezmu stručně

díky za komentáře a další povídka bude ve čtvrtek nebo v pátek

Tak zase sem se sem náhodou dostal a díl nutno říct, nebyl špatný, ušel, i když na můj vkus se trochu otálelo s akcí, i když se to na konci částečně zpravilo a pro děj to bylo asi podstatný...
Jinak jsem se docela divil odvaze toho Ryana, nebo jak se jmenoval, že rejpal do svýho nadřízenýho, kterej se ho ani nemusí dotknout, ale když bude chtít tak si počká na důvod, díky němuž ho může poslat hlídat sklad se zásobama banánů...
Ale chtěl jsem se zeptat, jestli jsi na tenhle díl měla korekci? Protože jsem hned od začátku začal vnímat takové nespisovné chyby, třeba takové "rožnula" nebo i jiné, i když to nebylo nic horentního, ale přesto jsem si toho všiml, což už něco značí, protože sám korekturu potřebuju...

jack: já si korekci dělám sama, ale mně třeba na slově "rožnula" nepřipadá nic zvláštního , i když wordu se to nelíbí, ale mu se nelíbí víc věcí, takže jeho červené vlnovky jsem se naučila celkem úspěšně ignorovat
ale pro příště slibuju, že zkusím svoji ostravštinu omezovat a používat ji jenom v přímé řeči - tož toho budu muset kurňa hodně opravit

No u nás je "rožnula" taky normální slovo, ale od té doby, co píšu a hlavně používám word takové věci prostě vidím...
Btw tohle jestli nemáš název, co třeba "Souboj bohů?" Jestli ho už máš, tak nic...

díky za název...někdy ho mám už když mě napadne obsah a jindy na něho nemůžu přijít ani kdybych se postavila na hlavu
no mně se třeba věci s hodně spisovnou češtinou moc nelíbí a hlavně se mi špatně píšou ...ale budu si snad dávat pozor