SG: StarGate 3000

Tak pro Mackenzieho to snad bude i dříve...zrovna ji dál rozepisuji...snad v pátek...ale možná i zítra či ve čtvrtek...uvidíme, jak to budu stíhat...

paráda...určitě chceme zítra...

Antická základna na Antarktidě, 21. 21. 3000, 18:00

„Je v pořádku?“ „Ano, je naprosto zdravá. Její rána se zahojila. Tlak normální, pulz normální.“ Řekl Ferder a pohlédl na tělo mladé ženy se zlatavými vlasy. Líbila se mu a chtěl si s ní promluvit. Věděl, že se jí nebude líbit, jelikož Antikové je velmi změnili, avšak chtěl jí dokázat, že je hodný. „Odneste ji na ošetřovnu. Až se probudí, dejte mi vědět.“

Ferder ji společně s několika lékaři převezl na ošetřovnu. Poté čekal, až se probudí. Chtěl být první, koho uvidí. Těšil se, že si promluví s takovou bytostí. Po vesmíru jich sice bylo mnoho rozeseto, avšak on nikdy neprošel na jiný svět. Pomáhal na své rodné planetě. Chtěl pomoci všem.

„Hotovo. Zapněte to.“ Uslyšela žena ve své hlavě. Myslela si, že si jí něco stane, ale později si uvědomila, že jí proběhli v hlavě její poslední vzpomínky. „Danieli! Pomozte mi!“ uslyšela naposledy ve své hlavě a rozhodla otevřít oči. Myslela si, že vedle ní bude sedět Jack O’Neill či Daniel, popřípadě Vala či Teal’c. „Pane bože. Co tu dělám? Kde to jsem? Co jste zač?“ začala řvát žena, když otevřela své osláblé oční víčka. Byla evidentně v šoku a nechtěla se dívat na tu bytost. Nelíbila se jí. Byla bez vlasů, měla velké oči, které svítily červenou barvou. Připadala ji zlá. Tak strašně zlá. Její uši byly schovány v zadní části lebky. Jestli se to vůbec dalo nazvat lebka. Bytost měla svoji ruku na její posteli. Žena pohlédla na místo, kde byla ruka položena a začala řvát ještě více. Nikdy neviděla tak odpornou bytost. Zvlášť, když měla jen čtyři prsty. „Jsem major Ferder, občan Spojených Států Zemských. Jste v Antické základně v Antarktidě. Jsem pozemšťan.“ Odpověděla přívětivým hlasem bytost, ale žena nechápavě pohlédla a poté omdlela.

Antická základna na Antarktidě, 21. 12. 3000, 21:00

„Danieli. Jsem zraněná. Musíme projít bránou.“ „Samantho, nehýbejte se! Málem vás zabili. Hned začnu zadávat adresu zpět do SGC.“

Žena se probudila v temné místnosti. Netrvalo však dlouho a senzory zjistili její pobyt a okamžitě se rozsvítila světla. Byla tónována do modra a místnost působila velmi odstrašujícím a deprimujícím dojmem. „Kde to jsem?“ proběhla ženě hlavou další otázka. V tom se jako na zavolanou otevřely dveře a do místnosti vstoupily dvě bytosti, které jako by z oka vypadly té první bytosti, se kterou se žena setkala při prvním probuzení. „Jste Samantha Carterová. Plukovník letectva Spojených Států. Říkám to dobře?“ zmínila se jedna bytost. Žena si uvědomila, že se jmenuje Samantha. Hledala další své druhy, ale v místnosti s ní byly jen ty dvě odstrašující bytosti. „Ano, jsem Samantha Carterová, plukovník letectva Spojených Států. Co ode mě chcete? Kde to vlastně jsem? Jak dlouho jsem pryč ze Země? Dny, týdny, měsíce, ba i roky?“ řekla Samantha chladným hlasem. Chtěla se dozvědět, co se to děje. Vždyť něco podobného jsem již zažila, řekla si v duchu.

„Potřebujeme vaši pomoc. Jak jsme již řekli, jste na Antické základně v Antarktidě. Píše se rok 3000. IOA plánovala, že vás uspí a dají vás do stázové komory pro případ, že vás někdo bude v budoucnu potřebovat. Dnes je přesně 21. Prosince 3000, je devět hodin večerních. V poslední době potřebujeme pomoc od mozku člověka, který byl uložen do stázové komory v naději, že nám pomůže. Daniel Jackson byl tehdy doktor a tak IOA nechala nařídit, abyste do stázové komory šla vy, jelikož jste po doktorovi měla jeden z nejlepších mozků světa. Nechtěli do komory dávat obyčejného doktora. Cítili by se evidentně trapně. Spala jste celých 990 let.“ Řekla vyšší, starší bytost a Samantha opět upadla do bezvědomí…

Planeta Cone, galaxie M-451, 21. 12. 3000, 22:00

„Zahajte útok. Poberte co nejvíce dostupných lodí, vleťte se všemi do hyperprostoru a zničte tu planetu. Pokud by se o nás dozvěděli, mohli bychom stejně jako ostatní přijít o vůdčí postavení. Jsou dobře chráněni, avšak naše lodě jsou silnější.“ Řekla temná postava ve zvláštní, kruhové místnosti. Všude hořely objekty podobné svíčkám. „Ano můj pane. Zničíme ty odporné zrůdy. Planeta Země bude naše.“

Tak prosím...první díl je hotov. Je úmyslně kratší, jelikož jsem jej připravil za velmi rychlých okolností a nechtěl jsem přijít o fanoušky. Doufám, že se vám příběh líbí, a že bude StarGate 3000 dále číst. O víkendu se můžete těšit na další díl...

Bylo to skvělé, akorát mám dojem, že máš chybu ve výpočtu Píšeš, že spala 1090 let....to by ji museli uspat roku 1910.....

pise 990

zajímavé, zajímavé, čoveče

jenom malá výtka: často se ti tam opakujouu slova (ne přímo ty samé, ale podobné )

Jen do toho...chci v jakém je stavu naše galaxie v roce 3000. Jen mi je líto, že Sam je dost unavená a v šoku. Pořád jen omdlévá:)

Těším se ...těším...


PS: poslední příspěvěk někdy v červnu. Přesunulo se to někam, nebo to předčasně skončilo? Nevšiml jsem si něčeho nebo jen přehlédnul?

Tak se vám tedy moc omlouvám, jedeme dále...mám dopsanou celou první sérii, pěti-dílnou minisérii a první díl 2. série

Planeta Cone, galaxie M-451, 23. 12. 3000, 4:00

„Takže…jak pokračuje útok?“ řekla zvláštní postava s kápějí na hlavě v kruhové místnosti. Svícny změnili barvu do červena. U dveří stála další postava, avšak ta měla pouze holou hlavu. „Můj pane. Naše lodě tam již brzy budou. Velmi se rozneslo, že pozemšťané pro nás představují hrozbu, že?“ „Začni mě konečně poslouchat a nepokládej mi otázky! Takové chování nestrpím!“ řekla postava s kápějí, rozzuřeně přistoupila k jednomu ze svícnů a do rukou jí poskočil oheň ze svícnu. Poté si dala bytost svoji ruku, kde jí nad kůží poskakoval oheň, k obličeji a postavě u dveří se naskytl hrůzný pohled. Oči tak zelené, jako krev brouka, z hlavy vyrůstal velký kus lebky. Prsty měl zohyzděné jakoby kyselinou. Jeho pohled byl odstrašující. „Můj pane. Právě mi přišla zpráva. Jsou v galaxii pozemšťanů…“

Antická základna v Antarktidě, 23. 12. 3000, 3:00

„Danieli!“ Mé oči!“

„Samantho Carterová. Potřebujeme vaši pomoc.“ Řekl Ferder, vedle kterého seděla ještě další bytost. „Promiňte. Jsem z toho zděšená.“ Odpověděla mu téměř ze spaní Samantha. Druhá bytost k Sam začala opět promlouvat: „Plukovníku Carterová. Jsme v nebezpečí. Musíte nám pomoci.“ Řekla bytost. Nyní z ní nebyl cítit takový strach. Zdálo se, že tato rasa je přátelská. „Dovolte, abych se představil. Jsem generál Rodert Guerde. Velitel Spojených Antických měst Země.“ Řekl generál a Samantha začala přemýšlet, co tím vlastně myslel. Bylo to velmi zvláštní. Velitel Spojených Antických měst Země – právě to Sam vrtalo hlavou. „Co jsou to Spojená Antická města Země?“ řekla s velkým důrazem a očekávala jasnou odpověď. „Vše vám vysvětlíme, avšak nyní vás potřebujeme v jedné z našich laboratoří. Ferder vás odvede do vašeho pokoje, tam se obléknete. Ferder vás pak doprovodí do laboratoře.“ Řekl Guerde, stoupl si a odcházel z místnosti. Při jeho odchodu si Samantha všimla, že Guerde nenosí oblečení. Evidentně tedy nikdo z této rasy.

„Sam! Odstanu tě odsud!“ „Carterová! Tohle musíte zvládnout! Jste přeci ta, kterou jsem vrátil zpět do týmu! Nenecháme vás tady!“

Ferder odvedl Samanthu do jedné z místností. Tato místnost ji byla představena jako její pokoj. Připadala si zvláštně. Nevěděla, co má očekávat od všech těch vymožeností. Ferder odešel za dveře, které se v zápětí zavřeli. Samantha byla v chladné místnosti, která měla ledový nádech. Přišla k objektu, který se podobal lampě, a pokusila se ji zapnout. Když ji však nešla zapnout, začala nadávat: „Zatraceně, jak se to zapíná?!“ „Stačí říct a já vám pomohu.“ Řekl neznámý hlas, který uslyšela Samantha jakoby ve své hlavě. Bylo na ní poznat, že se lekla. „Kdo jsi?“ otázala se nahlas. „Jsem autorizovaný počítač BXP-1001. Jsem tu pro vás, a pokud budete mít nějaký technický problém, konzultujte ho prosím se mnou. Děkuji.“ Ozval se příjemný hlas opět v hlavě Samanthy. „BXP, kde mám najít své oblečení?“ zkusila říci sama pro sebe a očekávala možnou odpověď. Ta se jí dostala v podobě další odpovědi přímo v hlavě: „Vaše oblečení je zde. Přicházíme k vzájemnému porozumění.“ V rohu místnosti začali blikat malé, růžové světýlka. Poté se ze stěny „vynořily“ džíny a růžové triko. „Nemám ráda růžovou…“ řekla si v duchu Samantha. „A jaká barva se vám líbí?“ odpověděl ji v mžiku BXP a triko začalo měnit svoji barvu. „Dejte mi černou, děkuji.“ Řekla pro jistotu nahlas a doufala, že jí BXP přestane číst myšlenky. „Jak si přejete. Odteď pokládejte vaše dotazy ústně.“ Usrkl BXP tvrdě a zdálo se, že byl smutný. Samantha však k počítači neměla porozumění. V duchu začala strašně řvát. Jak jsem se sem vlastně proboha dostala, opakovala si při oblékání.

Za několik okamžiků, kdy se Samantha oblékla, se opět otevřeli dveře. „Plukovníku Carterová, pojďte prosím za mnou.“ Řekla postava a Samantha v ní rozeznala Ferdera. Byla to celkem milá bytost, avšak Sam z ní byla evidentně vystrašena. Nevěřila zde nikomu. „Tak co pro mě máte?“ řekla drsně a očekávala, že jí Ferder prozradí plán na zbytek dne. Když tak přemýšlela, dostala se vlastně k tématu, zda je na Zemi stále jen 24 hodin. „Pozměnili jsme plány. Půjdete s námi a nadechnete se toho nejčistšího vzduchu, který jste kdy vdechla. Chceme, abyste potkala alespoň někoho vám blízkého.“ Řekl mile Ferder, otočil se na Samanthu a pousmál se. Sam se snažila vrátit mu jeho úsměv, ale moc ji to nešlo. S takovou obludou bych nikdy nechtěla nic mít, proletělo jí hlavou a začala myslet na Jacka O’Neilla. V tom se rozbrečela a upadla na zem. „Plukovníku, co se stalo?“ optal se jí opatrně s trochou citů Ferder. „Ne, dobrý. Nic mi není. Jen jsem se zamyslela.“ Řekla Sam, stoupla si a oba šli dál. Samantha se trochu vzpamatovávala a snažila se zakrýt stesk.

Netrvalo dlouho a Samantha zaregistrovala světlo Slunce. Jen si musela zvyknout, že toto Slunce viděla naposledy před 990 lety. Přišlo ji to stále všechno tak neuvěřitelné. Nechtěla tomu uvěřit.
„Vítejte na dnešním Posledním shledání.“ Ohlásil hlas přes celé náměstí, a který zjevně patřil generálu Guerdovi. Sam se rozhlédla přes velké náměstí a poznala zde několik významných Antických prvků. „Není tam to Atlantida?“ otázala se Ferdera Sam a stále a upřeně se dívala před sebe. „Atlantida je na druhé straně, to je Antické město Colonian. Vypadají témeř stejně, že? Našli jsme jej v roce 2012 v galaxii Andromeda. Je to velmi příjemná galaxie a lidé a ostatní rasy jsou tam velmi přívětivé a pohostinné. Našli jsme tam spousty přátel, a proto jsme tam také vytvořili mnoho základen. Avšak tehdejší prezident trval na tom, že toto město je nutné přepravit na Zemi, jelikož Wraithi se zdáli být velmi silní a později se zjistilo, že to byla pouze nadřazená skupina Wraithů.“ Řekl ve vší stručnosti Ferder a Samantha jen pokyvovala hlavou. „Kolik jste navštívili galaxií?“ otázala se Ferdera. „Abych řekl pravdu, byli jsme i na konci vesmíru. Našli jsme tam Antickou civilizaci. Nebyli však jediní, později jsme narazili na Furlingské království, Spojené státy Noxské a Asgardskou monarchii. Byl to velký skok pro lidstvo. Skok až ke konci vesmíru.“ Jeho vykládání na Samanthu výrazně zapůsobilo a chtěla se jej zeptat na tolik dalších věcí, avšak náhle ji přerušil zpěv. Zpěv, který se podobal kostelnímu zpěvu. Samantha se začala cítit velmi stísněná a pocítila strach. Všechny ty bytosti rázem ztichly a sledovali skupinku asi 20 lidí na velké plošině. „Co je to?“ řekla s naléhavostí Samantha a Ferder ji tiše odpověděl: „Tento obřad se nazývá Poslední Shledání. Skupinka lidí, kteří mají možnost dosáhnout povznesení, se snaží splnit tento cíl. Jsou to naši moudří lidé, a aby se nezapomnělo na to, co udělali, nahráli před Posledním Shledáním do našich počítačů všechny své vědomosti. Velmi nám pomohou.“ Poté, co dořekl Ferder odpověď, uviděla Samantha na menší plošině, která byla trochu výše, než velká plošina, povznesenou bytost. „Není to Oma Desala?“ zeptala se tiše Samantha Ferdera. „Ano, váš Jaffský přítel Teal’c velmi pomohl k povznesení našich lidí. Oma Desala a několik ostatních nyní může být při povznesení pozemšťanů. Toto je velká událost. Užijte si ji.“ Řekl, otočil se zpět a sledoval Poslední Shledání. „Všechny povznesené bytosti vás zdravý. Těší se na povznesení všech bytostí z celého vesmíru. Nyní dohlédneme na povznesení.“ Řekla silným hlasem Oma a všichni, až na Samanthu, ucítili harmonii, klid a mír.
Po třech hodinách urputného zpěvu a uklidnění těch dvaceti lidí konečně přišlo na řadu povznesení. Avšak toto nebylo jen tak obyčejné povznesení. Toto bylo hromadné osvícení a to vypadá zcela jinak. Samantha uviděla zář, která vycházela z těl těch lidí. Začala se zvětšovat, měnila všechny známé barvy. Do těch lidí začali šlehat blesky, které vycházeli odnikud. Evidentně to ty bytosti nebolelo. V tom se vedle Omy objevili další dvě povznesené bytosti. Jeden z Antiků a poté velký, statný muž černé pleti. Samanthě někoho připomínal. „To je Teal’c!“ zašeptala s nadšením Samantha k Ferderovi. „Jistě.“
Nyní se tyto bytosti změnili na čistou energii a Teal’c promluvil: „Budiž se tito vzdělaní lidé připojí k nebesům a poznají tajemství všeho světa.“ Vskutku, řekla si ve své hlavě Samantha. „Velkolepá show, že?“ řekl s nadšením Ferder, když bylo poslední shledání u konce. „Vskutku.“ Odpověděla jedna z povznesených bytostí, která přistoupila ke dvojici Sam a Ferder. „Teal’cu! Ráda vás zase vidím! Moc se mi stískalo.“ Řekl Samantha, když uviděla tu čistou energii. „Vítejte v tomto novém světě. Nyní již nikdy nebudete sama. Jsem vám stále na blízku.“ Řekl Teal’c a Samantha si připadala jako doma. „Omluvte mě, budu muset jít.“ Řekl Teal’c, všichni se rozloučili a on odešel. „Alespoň někdo, koho opravdu znám.“ Řekla Sam a uviděla nějakou ženu, která k nim přichází…

musím řícz že an tuto povídku už sem dávno zapomněl ale teď mě zajímá co s ní je...že nepokračuje tak jak měla???

Ona pokračovala dál už dávno, jenže jsem ji sem zapoměl dát

zatial dobre ale neak mi nesedi ta fyzicka zmena za 990 rokov

[Patas25]

Musím říct, že to vypadá lákavě, ale já být Sam tak se neznám bych tam polovinu vymlátil. Vždyť ju zmrazili bez jejího svolení, ona si vedla život a najednou ji zničeho nic flágli do mražáku. Ale jinak super, těším se na pokračování.

Coder: No tahle tvoje povídka už je lepší, s tím co jsem od tebe četl posledně se to nedá moc srovnávat. Jako autor máš zcela jistě potenciál, jen to chce trochu vyšperkovat, zapracovat na stylistice, atd. To všechno se dá naučit a jak vidno nápadů máš celkem dost, takže kdy bude další pokračování?

No nápad je to zajímavý, ale pár čísel tam lítá vzduchem. Krom povznesení při 20% mozkové aktivity ( Antici to točili až při překročení 90% jestli si pamatuju dobře) tak taková razantní změna ve fyziologii jenom za tisíc let je víc sci-fi než star gate sama o sobě. Nechápej mě špatně, povídka se mi líbí, jenom vypichuju chybky
EDIT: Jo a ještě si sežeň někoho na korekce, čím novější díl, tím vice i/y chyb.

Pravda, ty číselný a další chyby jsem zapoměl vytknout. Stačí se podívat v SGA na díl Tao of Rodney, nebo v SG na díl s Khalekem a máš (Coder) celkem jasnou představu o tom, jaký čísla mozkový aktivity jsou potřeba k tomu, aby se člověk povznesl.
Na druhou stranu si myslím, že tvoje povídka umožňuje to, že můžeš tu lidskou "mutaci" nějak vysvětlit a tím pádem obhájit i to osvícení při 20%... No, tak sem koukej hodit další díl, ať ti pomocí kritických komentářů můžeme dopomoci k postupnému zlepšování a zdokonalování povídky