Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

jo ten prvni napad neni spatny, jenom bych to malicko upravila

bylo to takovy vystreleni, zatim jsem si ty povidky nezopakoval. třeba to "pekelná společná" byla jak celovečerní film(byla podobně navržená)

spolecne ne...

hej dneska se na to budu muset podivat

takže po zdárném ukončení debaty o mojí skleróze tady máme další povídku

Mac jako skoro celý předchozí měsíc vyšla za svítání z chalupy a protáhla si svaly. Svázala si vlasy do copku, aby jí nevadily a rozeběhla se po dobře známé cestě do lesa, kde se napojila na širší lesní pěšinu. Její tradiční okruh byl týden od týden delší. Teď měřil pět kilometrů tam a zpátky. Cesta byla místy náročná. Vedla dolů z kopce, po srázů kolem stromů a přes potok, který se asi po kilometru vléval do divoké horské řeky, kam se dalo dostat jenom po větších balvanech. Přeběhla řeku po kamení, vyběhla do kopce a jako kamzík vyskočila na balvan. Přeskočila menší proláklinu a vyběhla po balvanech k řece, u které se napila a vyčerpaně a zadýchaně se posadila na jeden z balvanů. Zadívala se do tekoucí vody. Jako každý den se její myšlenky zatoulaly k důvodu, proč tady byli. Podle ní v tom plánu chyba nebyla žádná. Na Atlantis ho procházela asi stokrát. Hledala v něm chyby a trhliny, procházela jakékoliv scénáře – možné i nemožné - , ale nikde chybu neviděla. Proto tu misi schválila. Ale chyba tam evidentně byla, jinak by neskončili tady. Ať už to tady bylo kdekoliv.

O MĚSÍC DŘÍVE
„Neplánovaná aktivace brány. Kód Eagerů, madam.“oznámil seržant u brány. „Příjmáme kódovaný signál.“
„Otevřete kanál.“přikývla Mac.
„Zdravím.“ozval se z reproduktoru hlas Delroye.
„Hm. Ahoj. Co bys rád?“zatvářila se nepříliš nadšeně.
„Máme informace o tajném úkrytu Bohů. Naše tajná služba na něj narazila při plnění jedné mise a tvrdí, že bychom jim mohli zasadit tvrdou ránu zničením základny.“
„Dejte nám půl hodiny. Sejdeme se na stanovišti.“odpověděla.
„Dobrá. Spěchej. Nerad čekám. Zvlášť, když jde o tebe.“řekl a brána se zavřela. Mackenzie vztekle zavrčela a otočila se na seržanta. „Buďte tak laskav a svolejte můj tým a informujte Woolseyho. Chci je všechny za deset minut v zasedačce.“

„Proč jsi nás volala? Je deset v noci.“zívl Rodney a položil si hlavu na stůl.
„Omlouvám se, ale Delroy chce s námi mluvit.“odpověděla.
„S námi, nebo tebou?“zeptal se uštěpačně John.
„Vtipné.“ušklíbla se. „Ať to zkrátím. Za 15 minut u brány. Vybavení moc neřešte. Jdeme na lehko. Odchod.“ Její tým odešel.
„O čem s vámi chce mluvit?“zajímalo Woolseyho.
„Prý můžem Bohům zasadit velkou ránu. Předá mi další informace.“
„Dobrá. Už běžte.“

Jakmile se objevili na planetě, okamžitě zamířili k táboru, kde je čekal netrpělivě přešlapující Delroy.
„No konečně.“vyprskl namísto pozdravu.
„Taky tě ráda vidím.“odsekla a vlezla do stan, protože začalo pršet. Okamžitě zamířila ke konvici s kávou. „Tak spusť.“pobídla ho.
„Tak pojďte blíž.“rozhrnul na stůl nějakou velkou mapu.
„Jsi vybavený.“uznala a opřela se o stůl.
„Vypadá to jak nějaký obchoďák.“zamračil se John.
„Je to ten komplex. Mí lidé to mapovali celý měsíc. Podívejte. Jsou tady čtyři vchody.“
„Čtyři? To je trošku hodně, ne?“opáčil George.
„Máme podrobný plán budovy. Když zničíme hlavní zálohy energie a vyřadíme z provozu generátory, můžeme nastálého zmatku využít. Mohli bychom zaútočit a překvapit je.“vysvětlil rychle. Vypadalo to, že už dopředu přemýšlel, jak je přesvědčit. Mac zkoumala plán budovy. Napadlo ji, že mít dobrý plán, Bohové by přišli o velké množství vojáků.
„Dobrá. Zkusit to můžeme. Ale chci dokonalý plán, který nemůže selhat. Nevyšlu tam svoje lidi bez jistoty. A chci, aby akce byla pod mým velením.“
„Dobrá.“přikývl.
„Souhlasíš? Ty fakt souhlasíš?“vykulila nevěřícně oči.
„Ano a věřím, že vymyslíme společně dobrý plán.“
„Jo, už ho vidím. Nabalíte se tunou vojenských věcí a vyhodíte to do luftu. Tomu se říká plán.“ušklíbl se Rodney.
„Ne, tohle bude do poslední chvíle naplánovaná akce.“zavrtěla hlavou. „Tady se může zvrtnout plno věcí, proto chci mít plán. Nebudu zodpovídat za pár lidí, ale celou jednotku. Proto plán.“vysvětlila. „Vrátíme se na Atlantis a probereme to s Woolseym. Pak ti dáme vědět.“
„Budu tady.“přikývl Delroy.

O TÝDEN POZDĚJI

„Mac?“zašeptal John večer před akcí, když oba leželi v posteli a pohladil ji po zádech.
„Mhm?“zamručela.
„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“řekl potichu.
„Ano?“ozvala se, otevřela oči a zpozorněla.
„Víš, myslel jsem, že když to je mezi námi v poslední době v pořádku…“
„Ano?“Možná se maličko bála otázky.
„Nechtěla bys ještě jedno dítě?“zeptal se opatrně. Svým způsobem si oddechla. Otočila se k němu a podepřela si hlavu rukou.
„Johne…já… ne, nechtěla.“odpověděla a snažila se, aby to vyznělo, že je jí to líto. Ale diplomacie jí nikdy nešla.
„Jasně…byl to jenom návrh…netrap se tím. Dobrou noc.“vyhrkl rychle a chtěl se otočit. Položila mu ruku na rameno a tím ho donutila, aby se otočil zpátky.
„Poslouchej mě. Není to kvůli tobě. Víš dobře, že tě miluju a chtěla bych další dítě…s tebou, ale ne teď…není na to vhodná doba.“
„Chápu.“přikývl, ale moc chápavě to neznělo.
„Ale no tak. Johne, mám tady pořád nějakou práci. Chtěla bych další dítě. Opravdu, ale teď to nejde.“ Podíval se na ni. Evidentně to myslela vážně.
„Bohové a Delroy?“zeptal se už s úsměvem. Přikývla a začla si hrát s jeho vlasy. „Dobrá, uděláme dohodu.“
„Jakou?“zeptala se zvědavě.
„Jakmile bude všechno v pořádku…jako jakmile tady bude bezpečněji, tak to zkusíme, dobře?“
„Uvidíme, jak to dopadne zítra, ale jinak souhlasím.“
„A co bys řekla malému tréninku?“zeptal se. Jenom se usmála a přenechala veškerou aktivitu na něm.

„Jste si tím jistá, plukovníku?“ujišťoval se naposledy Woolsey další ráno si prohlížel z ochozu nachystanou jednotku.
„Ano, pane.“křikla od brány a nabila zbraň.
„V tom případě můžete jít.“přikývl a úzkostlivým pohledem je sledoval, dokud neprošli modrou hladinou na stanoviště.

„Tak fajn lidi a bytosti všeho druhu! Věnujte mi chvilku pozornost!“křikla Mac a vylezla si na jednu z beden. Šum kolem utichl a dav jí začal věnovat pozornost. „Děkuji. Všichni víte, co máte dělat, ale pro jistotu to ve stručnosti zopakuju. Máme čtyři skupiny. V každé jsou dva lidé z Atlantis, dva Eagerové a dva Wraithové. Do všech čtyř vchodů vtrhneme najednou. Na můj povel. Veškeré pohyby budete hlásit mně. U brány permanentně hlídají stráže. Pět až osm. Dle situace. Hodíme tam něco jako Vo'cume. Je to cizí technologie. Ale funguje spolehlivě. Vyřadí to hlídky a my potom snad potají pronikneme až k nedaleké budově. Osazenstvo budovy eliminujeme. Komplex podminujeme. Na každé stěně bude celý balíček C4. Nejlíp dva. Pěkně skrytý. Pro vstup do budovy bych zvolila taktiku podobnou S.W.A.T. to znamená, že se rychle dostaneme dovnitř, ztropíme rámus a vyvoláme paniku a následně zajistíme lidi v místnosti. Všichni jste dostali podrobné rozpisy, tak se jich držte a bude to v pořádku. To je vše.“ Seskočila dolů a vzala si P 90 podávanou Johnem. Celá skupina se vydala k bráně. Rodney zadal adresu cílové planety. Pár vojáků se chvilku před otevřením červí díry dohadovalo, kdo tam tu kulatou věc hodí. Nakonec vyhrál Winterson a kulatou zbraň, jemně a s citem jako při bowlingu, prokutálel bránou. Chviličku počkali a potom celá jednotka proběhla na planetu.

Mac sebou trhla a rozhlédla se kolem sebe. Zdálo se jí, že slyšela kroky a šustění listí. Chviličku pozorovala okolí, ale nikde neviděla nic podezřelého. Otočila se zpátky k řece a zase se zadívala do divokých peřejí.

„Zajistěte to tady!“přikázala Mac. „Šest lidí zůstane tady a bude držet bránu. 2 Wraithové, 2 Eagerové a dva lidé. Kdyby nastali potíže, zkuste bránu udržet co nejdéle a dejte nám vědět. když už to nebude možné, projděte. Jasné?“ ozvalo se souhlasné zabručení. „dobrá a tyhle,“ ukázala na omráčené stráže, „pošlete na stanoviště. A my jdeme!“ celá skupina se vydala rozptýleně k budově. Zůstávali při zemi a snažili se procházet křovím. Za pár minut se dostali ke kopci, pod kterým byl komplex. Dalekohledem se rozhlédli po okolí. Viděli jenom pár lidí s ručními zbraněmi. Budova připomínala nějakou továrnu.
„Dobrá lidi, jdeme na to. Johne, vezmi západní křídlo. Lorne, vy východ. Winterson a já si vezmeme hlavní vchody. Počkáme, až budete na pozicích.“ Oba přikývli a i se svým týmem se každý vydal na opačnou stranu. Udělali pro jistotu větší okliku, než bylo potřeba, ale důležité bylo, aby si jich nikdo nevšiml. Jakmile byli na místech, ohlásili to Mac.
„Ne že budete dělat nějaké harakiri akce, je vám to jasné. Pokud se o to jenom pokusíte, garantuju vám, že vás při tom pokusu vlastnoručně zastřelím.“
„Neboj, chceme je zničit stejně jako vy.“ujistil ji Delroy.
„Bude tě moc pohoršovat, když se mí vojáci budou…“chtěl se zeptat Todd.
„Nebude, hlavně si je nespleťte s našima.“skočila mu do řeči. Zatvářil se spokojeně. „Všem týmům. Jdeme na to!“dala povel. Všechny čtyři týmy vyběhli ze svých úkrytů. Osamocení strážní neměli šanci. Než si stačili uvědomit, co se děje, byli mrtví. Doběhli ke dveřím a vyrazili je. Octli se ve velké hale, která vypadala jako nějaká továrna. Všude byly samé blikající přístroje a nádrže, uprostřed jako by tam byly montovací pásy a všude pobíhalo plno lidí.
„Bereme zajatce?“zeptal se Delroy v rychlosti. Mac jenom přikývla. Ze všech stran se ozývali výkřiky tipu: „Lehněte si na zem! Na zem a ruce za hlavu!“ nebo „Zůstaňte, jak jste! Nehýbejte se.“ Zdálo se, že jejich taktika vyšla. Po pár minutách bylo po všem a nikdo se ani moc nemusel namáhat se střílením.
„Zajistěte oblast.“křikla Mac a nervózně chodila mezi ještě nervóznějšími lidmi ležícími na zemi. „Rayi, hlídej.“řekla ještě. Ray si poctivě stoupl na jednoho z lidí, které považoval za nepřítele a zavrtěl ocasem.
„Co je?“zeptal se John.
„Já nevím, šlo to moc jednoduše.“pokrčila rameny a rozhlížela se kolem.
„Buď ráda.“ozval se za ní Delroy a se zájmem si prohlížel jednu ze zbraní. Najednou se ozval výkřik. Všichni se otočili po zdroji. Oddechli si, když viděli, že to byl jenom jeden z vojáků, který se snažil utéct. Todd ho po svém zastavil. Odvrátili se pryč. byli to sice nepřátelé, ale tohle opravdu vidět nemuseli.
„Pozor! Má zbraň!“zavolal Lorne upozornění, ale než stačil cokoliv udělat, muž se zbraní vystřelil. Vyletěli z ní tři menší tvrdé střely – něco jako kulky a trefili Delroye, Johna i Mac, kteří stáli těsně u sebe. Všichni tři spadli na zem. Jakmile lidé ležící na zemi spatřili, že jejich strážci jsou na zemi, rychle vstali a vyběhli si pro další zbraně. Zbylí vojáci začali pálit do davu.
„Žijete?“zeptala se Mac, jakmile se doplazili za jeden z přístrojů a vytáhla si z vesty hrot.
„Jo, měli by si pořídit něco lepšího.“zavrčel Delroy.
„Neprovokuj.“odsekl John.
„Palte.“štěkla Mac a začala střílet. Nemířila, prostě střílela, kam mohla. O pár vteřin později se ozval alarm.
„Ksakru!“štěkla Mac.
„Posily přicházejí. Trošku se vám to nepovedlo!“uchechtl se jeden chlápek a vrhnul se na ni. Uhla mu, chytla ho za kabát a mrštila s ním o jeden z přístrojů.
„Jo, jenže ty se toho už nedožiješ.“zavrčela, vytáhla berettu a zastřelila ho.
„Plukovníku!“zakřičel Lorne. Mac se otočila a viděla, jak se její muži i spojenci padají k zemi jako mouchy. Chvilku se jenom nepřítomně dívala, jak se plán, který považovala za dokonalý, se právě sesouval k zemi jako domeček z karet. Co si pamatovala, tak tenhle povel dala jedinkrát v životě a přísahala si, že už nikdy víc.
„Ústup!“zakřičela. „Vypadněte! Rayi!“ Nemusela je moc dlouho pobízet. Všechny čtyři týmy se rozeběhli k východu. Nikdo nic nenamítal. Jakmile vyběhli ven, narazili na posily. Vojáci hodili granáty a nepřátelé se proletěli vzduchem.
„Kdo má detonátor?“zeptala se Mac. George jí ho hodil. Dřív, než vběhli do budovy, umístili po stěnách výbušniny. Mac si ani tentokrát neodpustila svého obvyklého sněhuláčka, načež sklidila udivený pohled Delroye, Todda a jejich mužů. Jenom pokrčila rameny. teď se musela přesvědčit, jak je sněhuláček spolehlivý. Zmáčkla červené tlačítko, jakmile se dostali do dostatečné vzdálenosti. Celá budova vyletěla do vzduchu.
„Pánové, máme tady problém. Buďte připravení k odchodu!“ohlásil Winterson vysílačkou.
„My ho tady máme taky.“ozvala se odpověď. „Pospěšte si. Bránu dlouho neudržíme.“
„Slyšeli jste!“pobídla je Mac a zrychlila. Střely lítaly ze všech stran. Nikdo neviděl nepřítele, ale každý věděl, že tam někde je. Snažili se jenom utéct. Wraithové, Eagerové i lidé padali k zemi jakou mouchy. Z původních 24 se jich k bráně dostalo jen 11. prostříleli se k bráně.
„Běžte. Jdeme poslední!“křikla Mac a zaklekla společně se zbytkem svého týmu. Lorne a jeho tým, Delroy, Todd, Zadar a vojáci od brány proběhli. V tom se někdo trefil do DHD. V tu chvíli z něho vyletělo plno jisker a brána se zavřela.
„Rodney!“zakřičel John. McKay vyběhl a zadal adresu. Beána se znova otevřela a doprovázeni střelbou proběhli.

„Tohle není Atlantis! Rodney?“hlesla vyděšeně Mac, když se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Leželi pod bránou a všude kolem byl les a nad nimi se rozprostírala modrá obloha.
„Zadal jsem Atlantis.“bránil se.
„Ale tohle Atlantis není.“namítl John.
„Jdu to zkusit znova.“ Rychle se vyhrabal na nohy a došel k DHD. „O-ou.“
„O-ou?“
„Je to nějaký rozbitý.“hlesl a díval se na místo, kde měly být symboly.
„Dobrá, budeme myslet pozitivně. Mohlo to být i horší.“řekla Mac.
„Horší?“vyjekl Sheppard. „Praštila ses do hlavy?“
„Mohli jsme skončit na nějaké planetě, kterou ovládají Bohové.“pokrčila rameny a zase si sedla. Ray si opřel hlavu o její koleno.
„Jsou tady stopy.“ukázal na zem George. „Ale nejsou moc čerstvé.“
„Tak po nich půjdeme.“navrhla Mac. Stejně nikdo neměl lepší nápad, tak se vydali k lesu.

Mackenzie si povzdechla a vstala. Nějak si nedokázala představit, jak doběhne zpátky. Nohy se jí třásly, a to bylo znamení, že seděla příliš dlouho. Pomalu se rozběhla zpátky. Zase stejná cesta. Vlastně tahle byla náročnější, protože se dvakrát musela vydrápat do kopce. Jakmile se blížila k vesnici, vypadala, jako by se v té řece vykoupala.
„Dobré ráno.“pozdravil John, jakmile ji uviděl. Jenom mávla rukou a opřela se vyčerpaně o kolena. Nemohla popadnout dech. „Žiješ?“
„Částečně.“vydechla a sedla si.
„Neměla bys…“
„Dost! O tomhle jsme se už bavili! Musím něco dělat, jinak bych se zbláznila.“

Svítalo. Skupinka se zase vydala na cestu. Noc strávili v provizorním táboře a na večeři dojedli poslední zásoby. Nikdo nebyl moc vyspaný, ale na jednom místě zůstat nemohli. Museli dál. Stále po stopách. Nikomu nebylo moc od řeči, ale za pár set metrů uslyšeli rozhovor. Zpomalili a připravili zbraně. Na pěšině se objevil dva muži.
„Kdo jste?“zeptal se jeden z nich.
„Průzkumníci.“odpověděl George.
„Se zbraní?“zamračil se.
„Právě se nám jeden průzkum nepovedl.“odvětila Mac ledově.
„Mé jméno je Maron. Bydlím kousek odsud. Ve vesnici. Pokud chcete, můžu vás tam zavést.“nabídl se.
„To by bylo milé.“rozhodl se pro trochu diplomacie John.
„Následujte mě.“

Za pár minut dorazili do typické středověké vesničky.
„Nehodláte nás upálit, utopit, ukřižovat nebo jinak zabít, že ne?“zeptala se Mac.
„Proč bychom to dělali?“zajímalo ho.
„Protože se nám to většinou stává.“odpověděla.
„Á, Torin. Vůdce vesnice.“usmál se na vysokého mladého muže, který právě přišel.
„Kdopak jsou tito cizinci.“
„Průzkumníci.“odpověděl Maron.
„Jsem plk. Mackenzie Blacková, tohle je major George Winterson, podplukovník John Sheppard a doktor Rodney McKay. Přišli jsme tou kulatou věcí na louce.“
„Je rozbitá.“namítl Torin.
„Z téhle strany. To jsme taky zjistili.“přikývl Rodney. „Nemáme se jak vrátit domů.“
„Jste z Atlantis?“zeptal se.
„Když ano, tak to bude dobře?“zajímala se opatrně Mac.
„Jistě. to by bylo moc dobře. Lidé z Atlantis jsou naděje.“řekl a zkoumavě se zadíval na nášivka na paži.
„Jak o nás víte, když brána nefunguje?“
„Řekli nám to Předkové.“
„Jasně.“přikývl John.
„Určitě jste unavení. Pojďte, můžete tady zůstat. Ale jen pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“zajímali se.
„Své zbraně zničíte a tady vaše přítelkyně bude nosit šaty.“ Mac se rozhlédla kolem. Když se vzalo v úvahu, v jaké jsou situaci, musela souhlasit.
„Dobrá, ale zbraně nezničíme. Jen schováme. A ty šaty prosím nějaké barevné. Budu je muset nosit pořád?“
„Budeme respektovat vaši kulturu.“odvětil Torin. „Pojďte, máme jeden dům volný. Pohodlně se tam všichni vlezete.“
„Proč nám pomáháte?“zajímalo Wintersona.
„Protože vás obdivujeme a je pro nás čest mít tady někoho tak významného. Jak jsem řekl. Zůstaňte, jak dlouho potřebujete.“ Zavedl je do menšího domečku. Měl dvě ložnice a velkou kuchyň.
„Asi to není to, na co jste zvyklí, ale lépe to zařídit neumíme.“dodal omluvně.
„Je to pěkné.“maličko se pousmála Mac.
„To jsem rád. Nechám ti přinést nějaké šaty.“
„Kde se myjete?“zeptala se ještě.
„Ve vodě.“
„To je mi jasné, že ne ve formaldehydu, ale něco jako koupelna? Nebo tak.“
„Všude kolem jsou maličké vodopády. Teplé.“odpověděl s úsměvem a odešel.

„Ne, myslel jsem, že by ses měla šetřit.“
„Je mi fajn, Johne.“odsekla a postavila se. „Jdu se okoupat.“
„Mac. Tys tu malárii chytla poslední. I my se pořád ještě dřív unavíme. Dej si jeden den pauzu. Krom toho běh stejně nedáváš.“
„Sprosťáku.“zavrčela, ale pousmála se.

„Mac! Mac!“křičel už z dálky Rodney.
„Ano?“otočila se na něho.
„Jde o George. Něco mu je.“vyhrkl. Na nic nečekala a běžela za ním. Doběhli k jednomu domu. Winterson ležel na zemi.
„Co se stalo?“chtěla vědět.
„Hráli jsme fotbal a on najednou spadnul.“vysvětlil jí jeden z místních chlapců.
„Celý hoří. Odneste ho do pokoje. Máme sebou první pomoc?“obrátila se na Johna.
„Ve vestách.“přikývl.
„Zajedu pro ně.“přikývla a odběhla si do ohrady pro koně. Zdržovala se strojením a převlíkáním sebe, vyskočila na něho a pobídla.
„Kam jela?“zajímalo Torina.
„Pro léky.“
„Dohodli jsme se…“
„Ne zbraně, ale léky, potřebuje je.“zavrčel John.

„Zvládla jsi to rychle.“uznal, když se Mac za chvilku objevila ve dveřích.
„Nejsem doktor, ale vypadá to jak malárie.“řekla. „Na tu nic nemáme. Ale můžeme mu zkusit srazit teplotu.“dodala a sklepala pytlík s práškem a vsypala ho do vody. „Hej, Wintersone, vzbuďte se.“popleskala ho. Otevřel oči. „Vypijte to. Celé.“řekla nesmlouvavě. Poslechl.
„Je to tady u vás časté?“zajímalo Johna.
„Ano, většinou to ale mívají malé děti. U dospělých je to horší.“odpověděl Torin.
„Jak moc horší?“
„Párkrát se stalo, že někdo umřel.“hlesl potichu. „Ale když to jednou dostanete, podruhé už to chytnout nemůžete.“ Celá nemoc trvala asi tři dny. Mac u majora zůstala celou dobu, než mu bylo lépe. Když si myslela, že jsou z toho venku, stalo se to samé Rodneymu. Stejný průběh. Vysoké horečky, třes, nevolnost, slabost a v Rodneyho případě ještě mírná hysterie. Do toho se do dne přidal John, takže si za pár hodin připadala jako hadr na holi. Snažila se to vyléčit, ale nešlo to. O týden později to chytla sama. Musela uznat, že se kluci o ni moc pěkně starali. I když dle jejího názoru byla přímo vzorný pacient. Většinu dne prospala, protože stejně chodit nemohla a dobu, co byla vzhůru, měla co dělat, aby aspoň trošku ovládla zimnici. Stejně jako u ostatních i jí to za pár dnů přešlo, ale John ji z postele nechtěl pustit další tři dny. Jakmile jí bylo lépe, začala protestovat, ale on stál tvrdě na svém.

„Mac?“zavolal jeden z mužů.
„Ano.“otočila se.
„Jedete teda s námi?“
„Jistě. Jenom se skočím umýt.“přikývla a vzala si od něho krásného tmavého hnědáka. John jí podal čisté věci. tohle byl každodenní rituál. Chodila si zaběhat v uniformě, potom si vzala čisté věci a jela se umýt. Místní švadleny jí ušili plátěné kalhoty, aby se jí pohodlněji jezdilo na koni a nemusela být pořád jen v šatech. Tentokrát si ale moc nestěžovala. Podle ní šaty vypadaly skoro dokonale. Jak to jednou okomentovala, připadala si v nich jako princezna, protože měly trošku podobný styl návrhářky Matragi, od které se jí šaty vždycky líbili. Ale přece jenom na koně je pohodlnější mít kalhoty. Dojela k vodopádům a skočila do nich i s uniformou. Stejně by ji prala, tak to vzala při jednom. Až ve vodě si sundala kusy oblečení a zase se ponořila do vzpomínek.

„Copak děláš?“zajímal se John, když našel Mac u stodoly, jak sedí na ohradě.
„Píšu rodinám zemřelých vojáků.“povzdechla si. „Je to moje povinnost.“
„Mac…víš dobře, že to nebyla tvoje chyba.“zopakoval jí snad po dvacáté.
„Ale já měla velení, Johne. Byla jsem zodpovědná, co se stane. Ten plán měl vyjít. Byl dokonalý… ty posily tam být neměly.“vyhrkla.
„Stalo se to. Je to strašné, že jsme ztratili více jak polovinu lidí, ale stalo se to.“
„Chci zpátky. Chci aspoň vědět, co je se Sarah.“hlesla.

Potom se převlékla do čistých bavlněných béžových kalhot, volné halenky a vesty. Nazula si boty – každý je dostal od vesničanů jako dárek – přesněji kozačky, stáhla si vlasy do drdolu, vylezla na koně a jela zpátky do vesnice.

Když dorazila, sjela z koně dolů a rozvěsila mokrou uniformu na provizorní šňůru. Nasedla zpátky na koně, kterému začala říkat Fiero.

„Zvíře pitomý!“vykřikl Torin.
„Co se děje?“zajímalo Mac, která slyšela jeho zanadávání, když se vracela do jejich dočasného domku a uviděla rozčilujícího se Torina.
„Ten kůň je ďábel. Nejde zkrotit.“rozčiloval se a vztekle mrštil bičem na zem. Opodál nervózně přešlapoval tmavý hnědák.
„Můžu to zkusit?“
„Proč ne, ale chytili jsme ho už před měsícem a on pořád nechce zkrotnout.“
„Do týdne bude poslouchat.“pousmála se Mac.
„To vám nevěřím, ale když ano, dostanete odměnu.“
„Jak myslíte, ale já to dělám pro zábavu.“pokrčila rameny. Torin jí podal bič, který obratem položila na ohradu a šla pomalu ke koni.
„Neboj, neublížím ti.“mluvila klidně. Kůň stále nervózně přešlapoval a frkal. „Neboj…“ Pomalu a klidně k němu došla a chytla ho za ohlávku. Chtěl s postavit na zadní, ale nedovolila mu to.
„Máte nějaký dlouhý provaz?“zeptala se.
„Jistě.“přikývl vykuleně a odběhl. Za pár minut se vrátil i s provazem. Podal jí ho a Mac provaz přivázala koni k ohlávce a rozmotala ho na celou délku. Potom teprve šla pro bič a maličko jím koně popohnala. Vcelku rychle pochopil, co po něm chce a za pár minut běhal poslušně kolem dokola a měnil rychlost podle toho, jak Mac chtěla. Byla vcelku ráda, že měla co dělat, protože v tomhle zapadákově se začínala nudit. Odhadla to dobře, do týdne byl Fiero dokonale připravený. Poslouchal skoro okamžitě, ale neztratil nic ze svého temperamentu. Mac souhlasila, že na něm bude ještě jezdit. Dokonce jí vyhovoval, protože povahou jí připomínal Asfalu. Trávila u Fiera celý den, a tak moc nestačila sledovat, co dělá zbytek jejího týmu. Jenom večer, když si povídali, co se dělali, zjišťoval, že Winterson si nejčastěji hrál s místními dětmi, John pomáhal, kde mohl a Rodney se snažil vylepšit pár věcí. Takhle plynul den za dnem.

„Za jak dlouho budeš zpátky?“zajímalo Johna.
„Do večeře.“odpověděla a upravila si třmen.
„Vždyť je to šest kilometrů na tu pastvu a pak s krávami sem.“
„Věř mi, mluvíš s Nejlepším honákem státu Colorado.“pousmála se.
„Cože?“vyvalil oči.
„Bylo mi 19. Brala jsem to jako srandu. Byla jsem tam jediná holka. Prostě jsem to jela pro zábavu a najednou koukám a jsem ve finále.“
„No teda.“vydechl obdivně. „Proč ses nepochlubila?“
„Ty sis nevšim toho poháru, co má táta nad krbem?“podivila se. „Je velkej skoro jak krávy.“
„No všiml jsem si ho….“
„Takže do večeře jsme doma.“usmála se, zohla se k němu, dala mu pusu a pobídla koně. „Rayi! Poběž!“zavolala ještě. Obrovská chlupatá koule okamžitě vyrazila za ní. Za vesnicí narazila na skupinku mužů – honáků.
„Můžeme vyrazit?“zeptala se. Jenom přikývli a pobídli koně. Jeli po pastvině, která byla lemovaná prořídlým lesem a sem tam nebylo vidět nic jiného než suchá tráva. Za půl hodiny dojeli na kopeček, odkud bylo vidět stádo krav. Mac pobídla Fiera dolů. Líbil se jí jeho styl. Když běželi s ostatními koňmi, bylo vidět, že má ještě hodně velké rezervy. Sjeli dolů a honáci začali krávy chaoticky nahánět, takže se stalo, že jedna kráva běžela naproti druhé, načež málem při uhýbání zašlápli Raye. Muži naháněli dobytek jeden přes druhého, bez jakéhokoliv systému. Mac to chvilku trošku zděšeně sledovala, než je zastavila.
„Poslouchejte!“křikla. Zastavili se. „To, co děláte, je naprostá blbost. Nemůžete je hnát takhle. Vždyť se pozabíjí. Rozdělte se a každý bude hlídat jednu část. Je nás šest. Dva si vezmou levou stranu, dva pravou a já a ještě někdo budeme hlídat vzadu. To samé s naháněním. Za chvilku pak nemáme co dělat.“ Jenom souhlasně zamručeli a poslechli. Za pár minut měli krávy nahnané do pěkného útvaru.
„Jedna se snaží zdrhnout!“křikla Mac a ukázala na krávu. „Vezmu si ji. Rayi, hlídej!“ pobídla Fiera a tryskem vyrazila za krávou, která mizela v lese. Ani ne o minutu později se vyřítila z lesa kráva a za ní Mac. Za pár chvil se připojila ke stádu. Cesta ubíhala pomalu, ale do oběda byli v půli cesty. Rozhodli se, dát si pauzu. Jeden muž jí hodil chleba s nějakou pomazánkou. Poděkovala a šla si sednout kousek dál.

„Tady jsi.“pousmála se, když našla Rodneyho u DHD. Sklouzla z Fiera a šla k němu.
„A kde bys řekla.“odsekl a zkoumal výsledky na tabletu.
„Rodney, není to tvoje chyba.“ozvala se potichu.
„Není? Tak čí? Já zadal adresu.“vyjel na ni.
„Mohlo se to stát komukoliv.“zavrtěla hlavou. „Trávíš tady celé dny a pořád jsi na nic nepřišel… Mohla to být porucha brány.“
„Chceš, abych to vzdal?“
„Ne. Jenom se tím tak moc nezabývej.“
„Ty taky trávíš celý den u toho koně.“namítl.
„Jo.“přikývla.
„Víš, že se mi strašně stýská po Jennifer.“hlesl potichu. Jenom se usmála.
„Myslím, že jí se stýská taky.“přikývla. „Všichni chceme domů, Rodney, ale to není důvod, abys tady proseděl celou dobu. Stejně bez energie to ani neštěkne.“
„Máš pravdu:“povzdechl si. „Za chvilku se vrátím.“
„Dobrá. Nepřežeň to.“pousmála se a odjela.

Ze vzpomínek ji vyrušil nějaký záblesk. Podívala se pozorněji. V dálce se opravdu něco blýskalo. Vytáhla ze sedlové brašny dalekohled. V dálce byla nějaká budova.
„Co je to támhle?“zeptala se mužů.
„Jsou tam jen nějaké zříceniny. Nic významného.“
„Nic zakázaného?“ujišťovala se.
„Ne. Nechodíme tam. Není tam nic užitečného.“pokrčil rameny a dál se věnoval svému jídlu.
Mac se rozhodla, že tam další den vyrazí.

„Ty jsi blázen. Na koně nesednu.“vyštěkl Rodney.
„To chceš každý den chodit takovou štreku?“namítla Mac a držela koně.
„Rodney, nedělej fóry a vlez na toho koně. Je to v pohodě.“pobídnul ho John. Neochotně se na něho vyštrachal. Většina souhlasila, že se na koni jezdit naučí. V těchto podmínkách to ani jinak nešlo. Johnovi a Georgovi to šlo skoro samo. Na konci dne byla na svůj tým pyšná. Všichni, dokonce i Rodney, se dostali k větší rychlosti než kroku.

„Můžeme vyrazit?“zeptal se muž.
„Jistě.“přikývla a vyhoupla se na koně. Za pár hodin byli doma. Mac hned šla oznámit,c o zjistila.

ATLANTIS
„Zrušit hledání?“vyštěkl nevěřícně Lorne.
„Je mi líto. Ale už tak jsme překročili dobu hledání o 2 týdny. IOA mi více už nedovolí.“řekl Woolsey smutně.
„Ale co Sarah?“
„Je na Zemi.“
„Vím, kde je. Ale ona…sakra, pane…“
„Opravdu mi to je líto, majore.“povzdechl si. Lorne na něho ještě chvilku nevěřícně zíral a potom naštvaně odešel z jeho kanceláře.

„Takže říkáš, že jsi viděla něco jako budovu?“ujišťoval se Rodney.
„Ano a vypadala Anticky.“přikývla.
„Dobrá. Vyrazíme tam teda zítra.“souhlasil George.
„Jistě. Vezmeme si koně.“řekla Mac. Rodney trošku nesouhlasně zamručel. „Pojedeme přes tu pastvinu a pak se tam nějak dostaneme.“

Další den brzy ráno se nachystaní sešli u stájí. Mac ještě večer před zajela pro věci a schovala je do domu. Torin zbraně neměl rád a jí se nechtělo hádat. Ráno všem osedlala koně a vyrazili na cestu. Jeli přes pastvinu a zastavili se tam, kde Mac včera uviděla záblesk.
„A jo. Něco tam je.“přikývl Winterson, když se podíval dalekohledem.
„A vypadá to Anticky.“souhlasil Rodney.
„Tak se tam jedem podívat.“prohlásila Mac a pobídla koně. Do hodiny dojeli po stezce k zřícenině. Jakmile se před nimi objevili trosky, vyvalili oči. Ze země trčela část kontrolní atlantské věže.
„Zajímalo by mě kolik Atlantis se v Pegasu ještě povaluje.“zkonstatoval John a seslezl z koně. Pomalu vstoupili dovnitř rozbitým oknem. Místnost vypadala stejně jako jejich.
„Mohli by tady být nějaké náhradní krystaly.“vyhrkl Rodney a vydrápal se k ovládacímu panelu. Ostatní se šli porozhlídnout kolem.
„Nechte si zapnuté vysílačky.“řekla Mac a zmizela ve tmě. Ani si neuvědomovala, kam jde. Byl to prostě zvyk. Došla do chodby, kde se nacházely pokoje. Nakoukla tam, kde byl její. Po tvářích jí najednou začali stékat slzy. Sjela po stěně na zem.

„Jak jsi na tom, Rodney?“zajímalo Johna o pár hodin později.
„Mám pár náhradních dílů.“pousmál se.
„Skvěle. Dole u křesla je plno dronů.“dodal George.
„Jdem zkusit přehodit ty krystaly u brány.“pobídl je Rodney.
„Kde je plukovník?“zajímal se George. John se rozhlídl.
„Asi vím, kde je.“řekl Sheppard. „Hned jsem zpátky.“ Odběhl pryč.

„Mac.“zašeptal potichu, jakmile strčil hlavu do dveří.
„Ano?“hlesla a otřela si oči.
„Co se děje?“zeptal se a sedl si k ní.
„Chci domů. Já…chci za Sarah… Chci za svojí holčičkou.“škytla.
„Rodney našel nějaké krystaly, zkusíme to spravit.“objal ji. „Pojď, zkusíme to hned.“pobídl ji a vytáhl na nohy. Jenom přikývla a šla za ním.

„Sakra! Proč to nefunguje?!“zavrčel Rodney a vztekle praštil do DHD.
„Uklidni se.“řekla Mac, která celou dobu nervózně chodila tam a zpátky.
„Podle diagnostiky je zdroj plně vybitý.“povzdechl si.
„Dobrá, zajedu se tam znova podívat a zkusím najít ZPM.“vyhrkla Mac a nasedla na Fiera. Pobídla ho k trysku. Zdálo se jí, že u trosek byla mnohem rychleji. Seskočila a rozběhla se dovnitř. Proběhla chodbami. Nic nebylo na svém místě. Odhadovala, že tahle loď toho hodně zažila. Doběhla do místnosti, kde bývala ZPM. Jedno z nich vyndala. Zbylá dvě byla černá jako uhel. Proběhla zase zpátky a vyrazila k bráně.

„Je to jenom to jedno?“poklesla Rodneymu smutně čelist.
„Zbylé dvě jsou vybité.“zafuněla. Rodney provedl jeho diagnostiku.
„Tohle je taky vybité.“zašeptal vyděšeně.
„Ne, to ne…musí jít poslat aspoň maličká zpráva….jenom…“vyhrkla Mac zoufale.
„Rodney, na Zemi jsme taky tehdy poslali zprávu a vlezlo se tam toho strašně moc.“připomněl mu Sheppard.
„Uvidím, co se dá dělat.“povzdechl si. „Zatím vymyslete, jak nejlépe popsat, kde jsme.“ Den se přehoupl v noc a všichni tři vojáci se snažili určit polohu podle hvězd. Rozdělali malý tábor, kde strávili noc.
„Víš, co nechápu?“ozval se Rodney, když se chystali spát.
„Ne.“zavrtěla hlavou Mac.
„Kdysi jsi říkala, že piloti nemají moc dobrý výcvik, ale ty i George jste naprosto dokonalí.“
„Byli jsme hodně aktivní.“pousmála se. „Já třeba měla v pondělí tanec, v úterý sebeobranu, ve středu horolezectví, ve čtvrtek výsadky a v pátek zase tanec.“
„Já měl v pondělí a úterý sebeobranu, středa horolezectví, čtvrtek taky výsadky a v pátek rugby.“
„Kdy jste se zvládali učit?“vyvalil oči John.
„No, já osobně jsem se neučila.“usmála se.
„Já byl pořád v lihu.“rozesmál se George.
„Vím, jak to odeslat!“vyhrkl najednou Rodney a oči mu zazářily. Rychle se vrhl k tabletu. Během chvilky se brána na malý okamžik otevřela. Zbytek málem ani nestačil postřehnout, že se něco stalo. „Mělo by to být doma.“pousmál se.

„Pane, neplánovaná aktivace zvenčí.“oznámil Chuck, jakmile se brána otevřela. Během okamžiku se zase zavřela. Chuck jenom vykuleně vyvalil oči. „Přijali jsme nějakou zprávu.“
„Co v ní je?“zajímalo Lorna.
„Je to popis nějakého místa.“
„Sežeňte Zelenku.“přikázala Lorne. „A informujte Woolseyho.“

„Měli bychom se vrátit do vesnice. Možná jim to chvilku potrvá.“navrhl John další den ráno.
„Měli jste to popsat přesněji. Než na to přijdou.“zabručel Rodney.
„Budou hledat.“prohlásil přesvědčivě George. Vrátili se do vesnice.
„Vracíte se domů?“zeptal se Torin, který jim vyšel vstříc.
„Přišli jsme na způsob, jak poslat zprávu. Bude chvilku trvat, než nás najdou.“odpověděl mu John.
„Chápu.“přikývl. po zbytek dne se nedělo nic zajímavého a každý se věnoval své práci jako doposud. Když se začalo stmívat, nastal ve vesnici rozruch..
„Pojďte sem! Honem!“volal Torin. John, George i Rodney vyběhli zpoza domu a zůstali stát jako přimražení.
„Mac!!“zakřičel John. Přišla v pestrobarevných dlouhých šatech.
„Ne.“zašeptala nevěřícně a rozeběhla se k lidem stojícím na okraji lesa. „Že vám to ale trvalo!“vykřikla a objala Lorna a samou radostí mu dala pusu.
„Sluší vám to.“usmál se.
„Jak se má Sarah?“chtěla vědět.
„Je na Zemi. U vašeho otce.“
„Nechci vám kazit radost, ale uvědomujete si, že nemůžeme projít bránou zpátky.“vložil se do toho Rodney.
„Nebojte, doktore. Máme sebou naquadahový generátor.“ujistil ho Lorne.

Tak já jenom doufám, že kurzíva jsou tam, kde být mají

Jinak jsem ráda, že se vám Amorek líbil a mně se možná povedlo vybrat nějaké povídky ... 6-7, 23-25, 36-38, 97-98, 119 a pak další, které mám už napsané, ale ještě jste je nečetly....tak zkuste nějakou z nich vybrat

Jinak další povídka bude někdy okolo středy

Jak jste si jistě všimli, povídka je zase bez názvu, tak nějaký by se možná hodil

Povídka supr, přesně takovýhle mám rád. Název. No anglickej je výstižnější - malfunction (http://slovnik.seznam.cz/?q=malfunction&lang=en_cz)
česky by mohlo být chyba (pasovalo by to na Mackenziino uvažovaní na začátku i na bránu) nebo porucha(jen co se brány týče), případně selhání.

Ty povídky - neco zejtra vyberu, snad je čas ?

Moc dobrej díl

I když musim přiznat že mi trochu (i když vzdáleně) připoměl díl SG-1 Tanthalova muka (to s tim rozbitym DHD)

Jo a Mac, vážně by sis měla zopakovat starý díly SG-1, pak by si věděla, že Vo´cume je jen holografický Goauldský projektor a né omračovací granát (je to díl SG-1 03x09)

sgctlantis: je tam napsané NĚCO JAKO...nebo tvarem připomínající....a každý nemá čas na sledovánjí deseti řad SG a pěti SGA v jednom kuse a pak se ještě ptát, kdy bude povídka ...i když tentokrát ses neptal, co jsem valila oči
ešus: jo, do pondělí je čas

Hodíme tam Vo'cume. Je to cizí technologie.

kdo tam Vo'cume hodí. Nakonec vyhrál Winterson a kulatou zbraň, jemně a s citem jako při bowlingu, prokutálel bránou.

sgcatlantis má pravdu...A žádné přrovnávací spojení nevidím Napiš goaldský šokový granát. BTW: první použití je v epizodě kdy apophis letí na zem, myslím že je to 1 díl třetí řady, v hangáru kluzáků. Já jsem puntíčkář

kur....chyba v Matrixu... ...takhle to tam být nemělo...jdu to spravit...

Přece nemůžů přirovnávat jednu neznámou věc k veci jiné kterou zřejmě nikdo nikdy nevidel. Stejank si tam měla napsat goaldský škový grantát. Třeba> "Hodíme tam něco jako flashbang. Je to goaldská(cizí) technologie." jo a Vocume je 3x větší s ídrou nahoře a třema nažičkama. Vypadá jak čarodějnickej kotlík. Ale co, ty jsi spisovatel
Jinak udělal jsem si dějové shrnutí těch povídek, škoda že si nevybrala nic v tom mim rozmezí.
6-7 - její havarie jumperu, potrat
23-25 - spíš až 24 ne? John zasažený kurolinem, umíra, recpt má eager
36-38 špehování - mac= agent
97-98 Jonh umíra - moc psycho je ten druhej díl a první byl "jen" průměrně dobrej, bez oživení to neni ono
119 - úžasný kolik si toho dostala do jednoho dílu.

Takže rozhodování je 36-38 vs 119. Výber je na tobě. V obou dílech jsou minimálně dva dobrý zvraty / dějový linie

jde tady o to, že lidé z Atlantis ví, co to je...zybtku to může být u .... víš kde ... mno furt nevim s tema povidkama

nemužeš si vybrat? Mno obě jsou dobrý ale jestli kvalita lepší než kvantita tak asi 119. I když se mi muže zdat lepš protože jsem ji četl včera a ne před týdnem.
//: zmenil jsem názor 23 patrí k tem dalším taky. Ale já prostě nejak nemusim díly kde jen "pobíha po zemy", myslim v SG-1, nejraději černý díly a podobny nesmysly v SGC + boj no. Ale každej má rád to svoje, takže někomu se může lov na řasy líbt

mno ja tu 119 bych tam určitě dala....ale pak nevim....teda jako vim, ale ta jeste neni na netu

Krásná povídka zvlástě to jak se rodney bránil sednout na koně

A kolik jich chceš vybrat?

mno už jsem asi vybrala

tak super..
Je škoda že čtení se dneska tak blbě propaguje... SG námět je super jen o těhle povídkách ví málokdo.

Super díl, už se nemohu dočkat dalšího.

dneska krátce, stručně, aktuálně

„Sárinko, copak je, holčičko?“zašeptala Mac v noci, když Sarah od večera kašlala, a sedla si k ní a podala ji sklenku s vodou.
„Bojí mě bžíško.“maličko zafňukala.
„Bříško?“zamračila se. „Budeš zvracet?“ Zavrtěla hlavou a zachumlala se pod peřinu. „Zajdeme za tetou Jenny?“
„Ne.“znova zavrtěla hlavou. Znova se rozkašlala.
„Já myslím, že jo.“trvala na svém Mac a vzala od ní sklenku. Sarah se znova strašně rozkašlala. „Ou… pojď!“vyhrkla a rychle ji odnesla do koupelny. Celá večeře skončila ve vaně. „Št..neplakej…to bude dobrý…“utěšovala ji a hladila po zádech. „Dobrý?“ Jenom přikývla. „Fajn, zlatíčko, vypláchni si pusinku a pojď si zase lehnout.“povzdechla si a odnesla ji zpátky. Sáhla ji na čelo. Bylo horké a zpocené.
„Spinkej a ráno zajdeme za Jennifer, ano? Zůstanu tady s tebou.“pohladila a opřela se o postel. John měl noční, a tak tady musela celou noc zůstat sama. Sarah za chviličku usnula. Mac jenom poslouchala, jak ztěžka oddechuje. Nechtěla spát, ale byla tak unavená, že to nevydržela, lehla si vedle postele a během chvilky usnula schoulená v klubíčku jako kočka.

„Mac.“zašeptal John a jemně s ní zatřásl. Na Atlantis začínalo další z hektických ran. Slunce svítilo na obloze a své paprsky posílalo, kam mohlo.
„Co je?“rychle se posadila a protřela si oči. „Kriste, moje záda.“hekla a protáhla se.
„Co se děje?“zajímalo Johna.
„Je nemocná.“zašeptala a kývla k Sáře, která spala.
„Byla jsi tady celou noc?“ Jenom přikývla. „Vezmu ji za Jennifer.“nabídl se.
„Dobrý, mám to při cestě.“mávla rukou a vstala. Vzápětí trošku zaskučela bolestí.
„Lehni si zpátky.“řekl John. Poslechla a lehla si na zem. Promačkal jí záda, ve kterých to jenom zakřupalo.
„Lepší. Díky.“pousmála se unaveně.
„Donesu ti aspoň snídani.“řekl a odběhl. Mac vstala a šla na balkon. Opřela se o zábradlí a zahleděla se do dáli. Skoro v noci nespala a dneska měli jít na misi.
„Mami.“zatahala ji Sára za bundu od uniformy.
„Už jsi vzhůru?“pousmála se. „Pojď, zajdeme za Jennifer.“

„Ahoj, jak se máte?“usmála se doktorka, když je viděla.
„Špatně.“povzdechla si Mac a položila kašlající Sáru na postel.
„Aha. Tak se ukaž.“pochopila Kellerová. „Má neštovice a k tomu chytla ještě nějakou virózu.“zkonstatovala po prohlídce.
„Neštovice? Vždyť nemá žádné vyrážky.“namítla Mac.
„Má, podívej.“vyhrnula jí tričko a ukázala na záda.
„Ráno tam ještě nic neměla.“
„Jde to rychle. Dám ti nějaké prášky na horečku a mastičku na tu vyrážku.“
„Bude z tebe sněhuláček.“usmála se Mac a dala Sáře pusu. „Tak pojď, půjdeme si zase zalézt do postýlky.“
„Hlavně v klidu. Musí to vyležet.“dodala Jennifer.
„Neboj, není já.“
„Zatím.“rozesmála se doktorka.

Jakmile se vrátili zpátky do pokoje, Mac uložila Sarah zpátky do postele a začala jí číst pohádku. Ani si skoro nevšimla toho, že Sára za chviličku usnula. Položila knížku, pohladila ji a odešla.
„Už jsem tady. Co Sára?“zeptal se John, jakmile dorazil i se snídaní.
„Má neštovice a k tomu nějakou virózu.“povzdechla si Mac. „Potřebuju, abys tady s ní dneska zůstal.“
„Jdeme na misi.“zamračil se.
„Je to jenom dohodnutí nějakých podmínek. Jde i Woolsey.“
„Tak ji může pohlídat Jennifer.“
„Johne.“vyhrkla. „Proboha živého. Zůstala bych tady, ale ti lidé už jednali se mnou a bylo by vhodné, abychom u toho i zůstali. Věř mi, že bych si to s tebou velice ráda vyměnila.“
„Ale…“
„Jednu misi určitě oželíš.“
„Mac…“
„Je to taky tvoje dcera!“vyštěkla. „Není to věc, kterou můžeš jenom tak odložit. I tak se k ní nechováme zrovna fér. Pokaždé, když jdeme ven, ji necháváme v podstatě u cizích lidí.“
„Vyčítáš mi to?“zavrčel.
„Co?“nechápala.
„Že máme dítě?“
„Unikl ti jeden drobný detail?“zeptala se s úšklebkem. „K tomu, aby vzniklo dítě, jsou potřeba dva. A jestli sis nevšim, Sarah je pořád tady! Víš co? Jedinkrát to nehodlám řešit a přistoupit na kompromis. Prostě jdu já a ty zůstáváš! Tečka!“vyjela na něho. „A nechtěj, abych využila SVÉHO postu TVÉHO velícího!“zavrčela vztekle, když viděla, jak otvírá pusu k odpovědi. Hodila na sebe bundu a vyšla ze dveří.

„Stalo se něco?“zajímalo George, jakmile se sešli před bránou.
„Ne.“odpověděla Mac rychle. Winterson se na ni zkoumavě zadíval. „Pohádali jsme se.“ povzdechla si. „Sarah je nemocná a někdo s ní musel zůstat.“
„Chápu.“přikývl.
„Aspoň někdo.“
„Můžeme vyrazit?“zajímalo Woolseyho a seběhl dolů. V závěsu za ním přiběhla Rory s Rayem.
„Jistě.“přikývla a prošla otevřenou bránou na planetu.

Cestou do vesnice se nic moc zajímavého nestalo. Mac házela klacky oběma psům a zároveň se bavila se zbytkem, Woolsey si chystal řeč a George s Rodneym se bavili o včerejším proflámovaném večeru. Mackenzie celou dobu nemohla z hlavy vyhnat strach o Sarah a vzpomínky na poslední hádku. Byla to zase další z prkotin. Naprostá hloupost a tentokrát nemohla přijít na to, čí to byla vina. Musela si přiznat, že byla nevyspaná a vyjela na něho celkem bezdůvodně, ale taky mohl být méně tvrdohlavý. Naštvaně odhodila klacek. Ray ho ve vzduchu chytl. Maličko se pousmála. V klidu došli do vesnice a po přivítání obyvateli, zasedli k jednání. Většinou takovéhle dohody trvaly donekonečna, ale tahle byla hotova za chvilku. Všichni zúčastnění si podali ruce. Najednou se z venku ozval křik.
„Co se děje?“vyjekla Mac, kterou to probralo z dřímoty. Nemohla si pomoct. Oči jí samy padaly. Rychle vstala a nabila.
„Wraithové.“vpadl dovnitř jeden muž.
„Neříkali jste, že na tuhle planetu už dlouho nepřišli?“vyhrkl Woolsey.
„Asi si už vyjedli špajzku a potřebují doplnit zásoby.“ušklíbla se Mac.
„Plukovníku…“zabručel káravě Richard.
„Pardon, pane. Jsem nevyspaná.“omluvila se. „Máte tady nějaké jeskyně?“otočila se na muže, se kterým jednali.
„Ano, v lesích.“přikývl.
„Tak tam běžte. My se vrátíme domů.“
„Je to…?“začal Rodney, ale v tu chvíli se dveře rozletěly podruhé a v nich stál Wratih. Mac stačila jenom vykulit oči, ale automaticky mávla rukou, ze které vystřelila ohnivá koule a zároveň Wraith odletěl dozadu a rozplácl se o protější dům.
„Jdeme!“pobídla je a vyběhli ven. Nad vesnicí proletělo pár wraithských stíhaček a paprskem sbírali nejpomalejší obyvatele.
„Do lesa! Rychle mezi stromy!“křikla a společně s Georgem zaklekli a začali po nich střílet. Jedna se jim podařila sestřelit. Rozutíkali se do lesa.
„Rory! Nech ho a poběž!“zakřičel Woolsey, když se Aurora rozštěkala a skoro se rozběhla nazpátek. Nad nimi proletěla stíhačky a paprskem sbírala opozdilce. Mac stačila uhnout, ale paprsek se stočil a Woolsey i s Aurorou zmizeli.
„Co…?“nechápal Rodney. Mac i George chvilku zírali na místo, kde ještě před chvíli stál velitel Atlantis.
„Musíme se vrátit. Běžte.“pobídla je. Zase se rozběhli k bráně. Cestou je stále pronásledovala jedna stíhačka. „Zadej adresu, Rodney. Budeme tě krýt.“křikla, jakmile doběhli k bráně. Oba zase svorně zaklekli a začali střílet. Stíhačka se blížila hodně rychle.
„Hotovo!“vykřikl a proběhl bránou s Rayem v patách. Mac s Georgem ho následovali.

„Zavřete to!“zakřičel Winterson, když se objevili doma. Na bráně se okamžitě objevil štít. Všichni tři šokovaně zírali na zavřený kruh.
„Co se stalo?“vyhrkl John a seběhl dolů.
„Objevili se tam Wraithové.“informovala ho stručně Mac a odepla si zbraň. „Jak je Sáře?“
„Spinká.“odpověděl jí.
„Fajn. Sežeňte mi Todda.“křikla. Dobře si uvědomovala problém, v jakém se ocitli. Nejenom, jak vtipně poznamenal Winterson, že Atlantis ovládal ďábel v ženském těle, ale navíc museli najít Woolseyho.

„Plukovníku, Todd dorazí asi za pět minut.“informoval Mac Chuck, když dorazila do kontrolní místnosti potom, co se šla podívat za Sárou.
„Výborně, doufám, že bude mít rozumné vysvětlení. Jako třeba, že někoho zabil a potřeboval právníka.“zavrčela. Chuck se jenom pousmál. Brána se otevřela.
„Toddův kód, madam.“oznámil s úsměvem. Mac seběhla dolů. Na Atlantis se objevil Todd v doprovodu svých dvou strážných.
„Zdravím. Pojďme si promluvit někam, kde budeme mít soukromí.“pokynula rukou k zasedačce. „Ztratil se nám velící.“začala.
„Ale…“zamračil se.
„Copak? Nepovíš mi něco, co nevím?“zeptala se.
„Nic o tom nevím, jestli narážíš na tohle. A jestli si mě tady zavolala jenom kvůli tomu, tak můžu jít.“zvedl se.
„No to teda nemůžeš!“vyštěkla a přitlačila ho na stěnu s nožem pod krkem. Nějak zapomněla na oba jeho strážné. Jeden ji prudce od něho odtrhl a odhodil přes stůl ke dveřím. Vzala sebou tři židle. Namáhavě se postavila. Ale to už se k ní blížil další. Sotva se stačila postavit a najít zatoulanou rovnováhu a v tu chvíli ji praštil tak, že povolily i dveře. Znova se rychle postavila a vypálila ohnivou kouli. Wraithové uhli a znova se na ni vrhli. Jeden tak prudce, že oba přeletěli přes zábradlí. Mac měla jediné štěstí, že spadla na Wraitha. To už po schodech sbíhal druhý wraith i Todd, který vypadal tak trošku nerozhodně.
„Mackenzie!“zakřičel John a chytl ji za pasem. „Co to zase vyvádíš?“
„Snažím se najít Woolseyho?“vyprskla.
„Takhle?“zavrčel.
„Máš lepší nápad?“odsekla.
„Co takhle to vyřešit v klidu?“navrhl.
„To by bylo vhodné.“přikývl Todd klidně.
„A ty se uklidni!“zavrčel a pustil ji. Jenom se na něho zlostně podívala. „Víte něco?“obrátil se na Todda.
„Pořád existují Wraithové, kteří… řekněme jsou v hodně uzavřené kolonii. Nekomunikují s ostatními a nechtějí mít s ostatními nic společného. Mohou ho mít oni.“řekl.
„Něco jako rebelové?“zamračil se John.
„Ano.“přikývl.
„Víte, kde jsou?“
„Pohybují se ve čtvrtém kvadrantu.“
„To nám toho hodně řekne.“ušklíbla se Mac sedící na schodech.
„Znáte souřadnice?“zeptal se Sheppard.
„Ano.“přikývl Todd a zadal do počítače souřadnice.
„Díky, zkontrolujeme to.“
„Není zač.“ Todd si zadal adresu a prošel bránou na nějakou planetu.
„Co to do tebe sakra zase vjelo?“vyjel na Mac.
„Nepamatuješ se? To ty!“zavrčela a vstala. „Ráno jsem jenom chtěla, abys pro jednou zůstal se Sarah ty. Ale né, to né. Proč bys to dělal? Jsi přece pán tvorstva, tak máš právo jít na misi a já, jakožto ženská, mám sedět doma a nachystat ti večeři.“prskla naštvaně.
„To jsem nikdy neřekl.“bránil se.
„Ale vyznělo to tak.“zavrčela. „Já se nechci hádat, Johne.“povzdechla si a promnula si unaveně oči. „Dobře, přiznávám. To, co jsem teď udělala, nebylo správné. Bylo to unáhlené. Prostě jsem vystartovala.“řekla potichu.
„Co se děje?“zeptal se.
„Celou noc jsem nespala kvůli Sáře, jsem unavená a Woolseyho drží bůh ví kde. A ty se prostě chováš, jako… já nevím…“povzdechla si. „Proč se vždycky nemůže stát jenom jedna věc. Proč jich musí být víc najednou? Kdo to má pak všechno zvládat?“
„Máš říct, že toho je na tebe hodně.“
„Víš dobře, že to nikdy neřeknu.“protočila oči.
„A jak já to mám pak poznat?“opáčil. „Nejsem telepat…na rozdíl od tebe.“
„Dobře, příště ti to řeknu. Spokojený?“povzdechla si rezignovaně.
„Skoro.“přikývl.
„Co ještě?“
„Musíme najít Woolseyho. Tak vstávej, šup.“vytáhl ji na nohy.
„Chce se mi strašně spát.“zívla a opřela se o jeho rameno.
„Udělám ti kafe.“nabídl se. „Ale ještě chvilku vydrž. Najdeme ho a pak si zalezeš do postele a dospíš se.“
„Nemůžu se dočkat.“zamručela.
„Daedalus tady bude do půl hodiny. Pojďme si pro věci.“pobídl ji. Jenom přikývla a vydala se za ním.

„Pane Woolsey, jaká čest.“zavrněl Wraith. Stráže donutily Woolseyho kleknout.
„Co chcete?“zeptal se vztekle.
„Ale ale. Co taková nevraživost?“ušklíbl se. „Nebojte. Jenom si přátelsky popovídáme.“
„Nemám vám co říct.“
„Myslím, že máte, pane Woolsey.“trval na svém Wraith. „Povězte mi, jak se dostanu přes váš štít?“
„Zapomeňte.“zavrčel Woolsey, i když se mu třásl hlas.
„Ale no tak. Přece nechcete, abyste skončil stejně jako támhle ti.“mávl rukou do rohu, kde bylo několik kostlivců. Jenom vyděšeně polkl.
„Věřte mi, že se ode mě nic nedozvíte.“prohlásil přesvědčeně.
„Jak myslíte.“pokrčil rameny a pokynul strážím.

„Jsem vzhůru.“hlesl Richard a podrbal Auroru, která ho oblizovala, za uchem. Pomalu se posadil. Všechno ho bolelo a třásl se zimou. „Evidentně tady nemají zaplacené topení.“zadrkotal zubany a objal ji. „Co myslíš? Hledají nás?“povzdechl si. Rory mu jenom oblízla ruku. „No, vypadá to, že jsme na to zůstali sami. Ale bez pomoci se odtud rozhodně nedostaneme.“zauvažoval.

„Z hyperprostoru vyskočíme za 3,2,1…jsme venku. Na senzorech.jsou dvě Hive Ship. Pravděpodobně jsou to ony. Zaznamenávám jednu lidskou známku člověka.“oznámil Marks na můstku Daedala.
„Skvěle. Přeneste nás dovnitř. Co nejblíž k místu, odkud vychází signál.“přikývla Mac.
„Vysílám rušící kód.“řekl Rodney. „Potvrzeno. Můžeme dovnitř.“

„Nikdo tu není.“poznamenala Mac zaraženě a rozhlédla se po chodbě.
„Tama.“ukázal John podle detektoru života. Pomalu se plížili chodbami. Až pár zatáček před vězením narazili na hlídku. Začala přestřelka. Wraithů bylo víc a víc.
„Winterson se mnou! Vy zůstaňte tady a udržujte pozice.“křikla Mac a i s Georgem odběhli k vězení.
„Mackenzie…“křikl John, ale ona se ani neotočila.

„Jak se to otvírá?“zavrčel George, jakmile se objevili u cel.
„Uhněte!“pobídla ho Mac a vystřelila ohnivou kouli. Vypadalo to, že usmažila obvody a dveře se otevřely.
„Pane Woolsey.“vyhrkla, když ho uviděla ležet na zemi.
„Plukovníku?“hlesl.
„Už je to dobrý. Jsme tady.“zašeptala. „Rayi, pojď.“pobídla ho, když uviděla, že už našel
Rory. „Majore, vemte ho, prosím.“požádala ho.
„Jistě, madam.“přikývl a pomohl Woolseymu na nohy. Pomalu vyšli z cely a vydali se k ostatním. V chodbě naproti se objevila skupinka Wratihů. Schovali se za roh. George pomohl Woolseymu se posadit na zem a začal střílet.
„Plukovníku Caldwelle.“zapla Mac vysílačku a zároveň vypálila ohnivou kouli.
„Pokračujte.“ozvalo se.
„Potřebujeme přenést.“řekla.
„Už se na tom pracuje.“odpověděl. „Jsme připraveni.“ozval se po chvilce.
„Rozumím.“přikývla. V tom momentě byli přeneseni na loď.
„Pryč. Honem.“křikla Mac, jakmile se objevili na palubě. Marks jenom přikývl a zapnul hyperpohon.

„Tak co, jak se cítíte?“zeptala se s úsměvem Mac další den ráno, když se přišla podívat za Woolseym na ošetřovnu.
„Všechno mě bolí.“přiznal.
„Za pár dní to přejde.“řekla.
„To doufám. Jak je Sáře?“
„Pořád stejně. Ale je hodná. Většinu dne prospinká.“
„A jak jde vám řízení Atlantis?“zajímal se.
„Vidíte, že stále stojí, ne?“pousmála se.
„Jistě.“přikývl. „Jestli mě omluvíte…jsem unavený.“
„Samozřejmě. Už mizím. Taky musím dospat ty dva dny. Zatím sbohem.“rozloučila se. Cestou ven se málem srazila s Jennifer.
„Co se stalo?“zeptala se jí, když viděla její šťastný obličej.
„Pojď ke mně. Musím ti něco říct.“vyhrkla doktorka a zatáhla ji do svojí kanceláře.
„Jsi těhotná?“hádala Mac.
„Zatím ne, ale Rodney…“ tady se nadechla a usmála se. „Rodney mě požádal o ruku.“vyklopila ze sebe a ukázala na prstýnek na ruce. Mac jenom vyvalila oči.
„Žertuješ?“hlesla a užasle zírala na její ruku. Jenom zakroutila hlavou. „Rodney McKay…ten Rodney McKay tě požádal o ruku?“ujišťovala se. Jennifer znova přikývla. „No teda.“vydechla Mac. „V tom případě…gratuluju.“řekla po opadnutí počátečního šoku s úsměvem.
„Díky.“ Kellerová celá zářila.
„Páni…“vydechla znova Mac.
„Jo, páni.“souhlasila doktorka.
„Tak povídej…“pobídla ji a pohodlně se usadila na stole. Jennifer se jenom usmála a spustila.

„Jennifer…tady jsi.“zafuněl udýchaně Rodney, když ji objevil na ošetřovně.
„Co bys rád?“zajímala se.
„Především tebe.“usmál se. „Pojď se projít.“pobídl ji.
„Mám službu.“namítla.
„To nevadí. Marie to za tebe určitě ráda na chvilku vezme.“mávl rukou.
„Tak dobrá.“nechala se nakonec přemluvit a šla s ním. Rodney ji vedl na jednu z teras.
„Zavři oči.“řekl jí, když dorazila k cíli. Poslechla. McKay otevřel dveře. „Můžeš.“ Jennifer se podívala na terasu. Na celé její podlaze byly rozsypány květy růží. Jenom překvapeně otevřela pusu.
„Rodney…nevím, co na to říct. Je to nádhera.“vydechla a otočila se k němu a vykulila oči překvapením. Rodney klečel na kolenou s malou otevřenou krabičkou v ruce, ve které byl prstýnek.
„Vezmeš si mě?“zeptal se. Znělo to trošku nervózně.
„Ano…“vyhrkla skoro bez přemýšlení. „Ano, ano, ano…tisíckrát ano.“rozesmála se a nechala ho, aby jí navlékl prstýnek na prst. Políbili se. „Musím jít. Uvidíme se večer. Pacienti čekají.“řekla po chvilce omluvně.
„Jistě.“přikývl Rodney.


No teda.“vydechla Mac, když Jennifer dokončila svoje vyprávění. „Rodney a takový romantik?“
„Nepřestává mě překvapovat.“přiznala doktorka.
„No to věřím.“přikývla. Najednou se celým městem ozvalo hlášení.
„Plukovník Blacková do řídící místnosti.“
„Musím jít.“povzdechla si.
„Jasně. Utíkej.“
„Ještě jednou gratuluju.“křikla ode dveří a rozeběhla se pryč.

„Co se děje?“zeptala se, jakmile dorazila.
„Máme problém, madam. A velký.“hlesl George a ukázal na obrazovku. „Blíží se Bohové.“
„Jak dlouho máme?“zajímala se a zkoumala obrazovku.
„3 dny.“

Další povídka bude okolo pondělí nebo úterý

sice takový trochu uspěchaný díl, ale přesto dobrý... zajímalo by mě, co zase vyvedou Bohové a jestli tam nějak rozepíšeš tu chystanou svatbu

Jo, moc pěkný díl, s velmi šokujícím koncem...

PS:Nevim, ale asi sem zapoměl, jak, a od kdy, se dostávaj přes ty Wraithský přenosový rušičky

sgcatlantis:valim kukadla ...no to je jedno...už je mají dlouho a neptej se, od které části, protože to bych to musela hledat a to se mi teď fakt nechce ...ale bylo to někde v těch prvních dílech

jedním slovem krásná povidka to jsou sice dvě slova ale to nevadi jen tak dál

bindina: ano, ty počty ...to dělá problém všem ...no dobré, všem ne, ale mně určitě jo...po kompozici z matiky jsem zjistila, že jsem totálně v...v prdeli s velým P

Tak jsem akorát dočetl poslední díl a je jako vždy dobrý a ten konec dáva tušit mnoho zajímavých věcí. A to, že je Rodney takový romantik, byl pro mě opravdu velký šok.

Jen mám takový malý dotázek, kdysi si psala, že někdy kolem 120 dílů se u Sáry projeví nějaké ty speciální antické schopnosti, tak mě zajímá, zda se jich už brzy dočkáme.