Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Mě se povídka velmi líbila. Byla velmi srozumitelná a ten úlet Zuzany a George byl fakt dobrý

Jen jedna věc, nebylo tam nijak vysvětleno, jak se vlastně do té budoucnosti dostali - tedy kromě toho, že to udělal jeden bůh.

No už se těším na další dobrodružství Mac.

povídka byla supr

taky se musím přidat k názoru, že povídka byla super

Já nevím, ale někdo tady před nedávnem říkal, že když napíše, že povídka bude třeba v PÁTEK, tak se to počítá od 00:00 - 00:00 ale pokud se mi nepředchází hodinky tak je teďka už SOBOTA

sgcatlantis: máš naprostou pravdu, jenom se to dělá dost těžko, když ti net jede pomaleji než jakýkoliv veterán...ono si zas náš poskytovatel hrál s kabely a já opravdu neměla nervy na takové čekání...doufám, že to je dostatečná omluva

Hra

„Pánové, mám pro vás novinu.“informovala piloty Mac, jakmile na ně narazila v jídelně. Asi sedm mužů zvědavě zvedlo hlavy. „Ohledně toho výcviku. Našla jsem někoho, kdo je ochotný to uskutečnit i tady, v Pegasu.“
„A kdo to bude?“zajímalo Ryana.
„Generál O´Neill. Tvrdil, že se v Pentagonu nudí a potřebuje nějaké vytržení. Slíbil, že to vezme. Máte poslední možnost si to rozmyslet a přihlásit se.“
„Nebudu se někde nechávat buzerovat.“prohlásil Evans.
„Jó, to si dělejte, co chcete. Ale počítejte s tím, že pokud si ten kurz nedoděláte, budete tady jenom sedět a hledět. Na mise vás nepustím, když umíte sotva nabít a zamířit.“řekla nekompromisně. Jenom pokrčil rameny. „No, jak myslíte.“
„Kdy začneme?“zajímalo dalšího pilota.
„Za týden. Na stanovišti Alfa. Rovnou vám říkám, že to nebude procházka růžovým sadem. Ale výsledkem snad bude, že vás pustím ven.“
„To by bylo fajn.“přikývli.
„Dobrá. Jakmile se dozvím něco dalšího, dám vám vědět.“maličko se pousmála a šla si sednout ke zbytku svého týmu.

„Co vám to vajco udělalo, majore?“zeptala se a posadila se, ale stále sledovala osud vajíčka natvrdo, ze kterého se stávaly drobky.
„Nic.“odsekl. Mac se jenom rozhlédla po ostatních. Z jejich pohledů vyčetla, že taky nic moc neví. Pokrčila rameny a dala se do palačinek s ovocem. Najednou se ozval zvuk tříštěného skla.
„Sarah!“povzdechla si, když uviděla na zemi rozbitý hrnek.
„Beluška.“začala plakat.
„Nebeč, ono ti to stejně nepomůže.“vyštěkl George a postavil se. Sára se na něj zaraženě podívala.
„Tak dost, majore!“vyjela na něj Mac a taky se postavila. „Netuším, co to do vás vjelo, ale varuju vás! Dávejte si pozor na to, co říkáte!“zavrčela. „A pokud mi nechcete říct, co vás žere, tak se chovejte normálně a nevylívejte si to na ní.“ukázala na Sarah. George vztekle praštil příborem na talíř.
„Fajn.“vyštěkl. „Fajn.“zopakoval a zlostně odešel. Mac ho naštvaně sledovala.
„Co to s ním hergot je?“
„Je takový už od samého rána.“pokrčila rameny John.
„Jdu za ním. Odpoledne jdeme ven a já tam nehodlám mít dusno.“řekla a poslala střepy do koše. Zakousla se ještě do palačinky, nabodla si pár kousků ovoce a šla hledat Wintersona.

Jako první zamířila k němu do pokoje. Došla přede dveře a zaklepala. Ve dveřích se objevil Winterson. Trošku překvapeně zamrkal, ale uhnul tak, aby mohla Mac projít dovnitř.
„Tak to vysypte. O co jde?“pobídla ho. Chvilku na ni jenom zlostně koukal.
„Můj otec má dneska pohřeb.“hlesl.
„Tak co tady děláte? Ať už jste pryč. Proč jste nic neřekl?“
„Neměli jsme moc dobrý vztah.“
„Já vím, ale byl to váš otec. Měl bystě tam být.“
„Co ta dnešní mise?“
„Odložíme ji.“pokrčila rameny. „Běžte a zůstaňte, jak dlouho budete potřebovat.“
„Opravdu?“
„Bez debat.“přikývla. „Odyssea by měla být ještě na orbitě.“
„Obřad je ve dvanáct. Do večera jsem zpátky.“
„Nemusíte spěchat.
„Budu. Nemám tam co dělat. Krom toho si nemůžu nechat ujít večeři.“
„Hm. Já bych ji spíš vynechala. Je tam játra a krupice.“zašklebila se odporem.
„No, já se chcu vrátit na tu krupici.“přiznal a maličko zčervenal. Mackenzie měla co dělat, aby se nerozesmála.
„Sarah ji má taky ráda. A já si vezmu asi ovoce. Fakt vás nechcu honit, ale měl byste vyrazit.“
„Řekl vám už někdy někdo, že jste úžasná?“
„Jo, naposledy včera John po…ehm…už půjdu.“vyhrkla trochu rozpačitě.
„Jasně a ještě jednou díky.“řekl už s úsměvem.

„Neplánovaná aktivace zvenčí.“ohlásil seržant u brány odpoledne. „Přijímám ID Eagerů. Posílají zprávu. Chtějí se prý sejít. Jsou tady i souřadnice.“
„Proč se chtějí sejít někde jinde. Vždyť přece máme planetu.“zamračil se Woolsey.
„Nevím, ale píšou, že mají něco důležitého.“pokrčila rameny Mac. „Půjdeme to prověřit.“ Woolsey nic nenamítal a jenom přikývl. „Sežeňte zbytek mého týmu a řekněte jim, že vyrážíme.“otočil se na seržanta. Přikývl.
„Máme příchozí!“vyhrkl najednou. Mac, která byla uprostřed schodů, zpozorněla. „Kód SGC.“oznámil po chvilce a tázavě se na ni zadíval. Přikývla. Vzápětí štít chránící bránu zmizel a na Atlantis se objevil Winterson.
„Jste tady brzo.“podivila se.
„Řekl jsem, že chci být na večeři zpátky.“odpověděl jí.
„Jste v pohodě?“
„Naprosto.“přikývl.
„Skvěle. Tak sebou švihněte a běžte se nachystat. Jdeme ven.“
„Ano, madam.“přikývl předpisově.

Za pár minut se všichni sešli u brány v plné výzbroji. Seržant zadal adresu a tým prošel.
„Nebylo v té zprávě, že nás budou čekat u brány?“podivil se George, když se objevili na planetě a nikde nikoho neviděli.
„Bylo.“přikývl Rodney.
„Někdo tady je.“vyhrkl Mac.
„Eagerové?“hádal John.
„V žádném případě.“zavrtěla hlavou. „Nemůžu je nijak poznat.“
„Někdo tam je.“ukázal McKay do křoví.
„Zadejte adresu. Tohle nevypadá dobře.“křikla. Zpoza stromů vyběhlo několik vojáků. Mac okamžitě kolem nich vytvořila štít, který pohltil první střely. Za pár vteřin ale vykřikla a chytila se za hlavu. Štít zmizel. Jedna ze střel trefila Rodneyho a on se skácel na zem.
„Johne, adresu! Dělej!“zakřičela znova. Než se k DHD stačil jenom přiblížit, padl k zemi. Ona i George začali střílet. Pár vojáků trefili, ale najednou se ozval majorův výkřik. Otočila se a viděla, jak se zrovna ohnal po jednom z vojáků. Ta chvilka ji stála zásah světle fialové střely, která měla podobný účinek jako wraithský stunner. Okamžitě po zásahu se poroučela k zemi. Chvilku na to ji následoval i Winterson.

Probrali se o pár hodin později v něčem, co se velikostně podobalo goa´ldské nákladní lodi, která vypadala už značně opotřebovaně. Kožené bílé sedačky byly špinavé a potrhané, palubní deska byla rozbitá a jenom obrazovka vypadala v pořádku.
„Co se stalo?“zajímalo Mac, jakmile se vzbudila a posadila se.
„To bychom taky rádi věděli.“zavrčel Sheppard.
„Tohle na Delroye nevypadá. Je sice parchant, ale že by si dovolil tohle…“zamračila se.
„Pokud je tady východ, tak ho schovali moc dobře.“zamručel Rodney, který do té doby obhlížel stěny.
„Co je vám?“otočila se Mac na Wintersona sedícího v koutě. Zatím neřekl ani slovo.
„Bolí mě huba.“zamručel. „Dostal jsem přes ni.“přiznal.
„Ukažte.“klekla si k němu a jemně mu ji prohmatala. „Zlomená není, ale máte ji nateklou. Zkuste moc nemluvit.“
„Hele!“vyjekl najednou Rodney a ukázal na obrazovku, která z ničeho nic zbělela. Všichni zpozorněli. Po chvilce se na ni objevil známý obličej.
„Ty.“zavrčel Sheppard vztekle.
„Ano, já.“přikývla hlava Hermése. „Mám pro vás zprávu od samotného vládce Bohů Dia.“
„Posloucháme.“
„Zajali jsme vás, abychom o vás měli lepší přehled.“
„To, jak netvoříte lidi, vám nestačí?“vyjela na něj Mac a postavila se.
„Nedopověděl jsem to. Vy jste tady pro naši zábavu. Jste ti nejlepší, se kterými jsme se kdy setkali. Zahrajete si s námi hru.“
„Jakou?“zajímalo Rodneyho.
„Kdo přežije.“pousmál se Hermés.
„Co když hrát nechceme?“opáčila Mac.
„Potom zemřete všichni.“odpověděl jí klidně. „My se budeme bavit a vy bojovat o život. Není to zábavné?“
„No, jak pro koho.“ušklíbla se.
„Jste připraveni? Ano? Můžete vyrazit. Pokud se dostanete k Velkému kruhu, můžete jít domů. Tak běžte.“dodal. Někde vzadu se objevily dveře, ale nikdo se ani nepohnul.
„Nebudeme hrát tu vaši pitomou hru. Nejsme cvičené opice.“zavrčela Mac.
„Budete muset. Nic jiného vám nezbude, pokud během dvou minut nechcete vyletět do vzduchu.“usmál se. Jeho hlava zmizela a místo ní se na obrazovce objevilo odpočítávání.
„Myslel to vážně?“zeptal se Rodney.
„Nebudeme to zjišťovat, že ne?“opáčila Mac a otevřela dveře. Ovanul je ledový horský vzduch. „To žertuje.“hlesla a rozhlédla se po okolí. Loď stála na nejvyšším vrcholu zasněženého skalnatého pohoří. Dole bylo údolí s lesem. Po prozkoumání okolí dalekohledem zjistili, že v dohledu je i brána. Před lodí našli část své výzbroje. Konkrétně vesty, beretty a zásobníky. Ve vestách zůstala jenom výbava první pomoci a vysílač kódu. Oblékli se a rychle utíkali od lodi co nejdál. Evidentně ale neutekli dostatečně daleko. Loď explodovala a tlakové vlna shodila lavinu, která je zasypala.

Jako první se vyhrabal John a rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to, že výbuch vytvořil hlubokou propast. Nikde nikoho neviděl. Po chvilce zahlédl ze sněhu vyčuhovat ruku. Rychle se tam vrhl a majitele vyhrabal.
„Mac! No tak! Prober se!“popleskal ji.
„Hej!“zakřičel někdo. Sheppard se otočil za zvukem. McKay s Wintersonem na něj mávali z druhé strany propasti. Mávl jim taky a otočil se zpátky na Mac, které se zatím povedlo vyštrachat na nohy.
„Prokrista…je mi strašná…kosa…“drkotala celá promodralá zuby.
„Pojď ke mně.“objal ji a snažil se ji zahřát.
„Jste v pořádku?“ozval se z druhé strany George.
„Jo!“křikl John.
„Nemůžeme se k vám dostat!“prohlásil Rodney.
„Bylo chytré nás rozdělit. Co budeme dělat?“zadrkotala zase Mac.
„Stíhačky!“upozornil Winterson a ukázal na oblohu. Z dálky se k nim blížilo pět lodí.
„Vyřešili to za nás.“povzdechl si John.
„Jo.“souhlasila Mac. „Běžte! Utíkejte k bráně a hlavně se nějak dostaňte domů!“zakřičela na ně. Jenom neochotně přikývli a každý se rozběhl jinam. Vypadalo to, že stíhačky svůj úkol splnily. Vracely se zpět, George s Rodneym vběhli mezi skály a pár minut běželi úzkou prasklinou. Jakmile z ní vyběhli, ocitli se na útesu kousek od brány.
„To není možné.“hlesl Rodney.
„Možné nemožné. Není to jedno?“opáčil major. „Vrátíme se domů a seženeme posily. Brána je kousek. Pojďte, doktore.“pobídl ho. Oba seběhli po delší úzké pěšině dolů a, jak nejrychleji to šlo, se rozběhli k bráně.
„Zase stíhačky!“ukázal McKay na oblohu. Vypadalo to, jako by souvisle něco přemisťovali.
„Rychle, než si nás všimnou.“popohnal ho George. Znova se rozběhli. Po pár dalších kilometrech měli bránu na dohled. Zrychlili. Jakmile se k ní přiblížili, začaly kolem nich lítat střely.
„Adresu! Budu vás krýt!“zakřičel George a začal střílet do místa, kde tušil střelce. Rodney zadal úspěšně adresu a vyslal kód. Oba proběhli.

„Idioti. Nemohli nám dát aspoň kožichy?“bručel zmrzlá Mac, když se snažili dostat z hřebenu. „Tahle pitomá tenká bunda a těžká vesta opravdu nejsou přizpůsobené deseti pod nulou.“
„Kdo to mohl vědět?“opáčil John.
„Jo, příště si do kapsy vezmu náhradní teplou bundu.“vyprskla naštvaně.
„Přestaň.“
„Tohle bude krátká hra. Než se dostaneme dolů, tak zmrznu.“
„Mac…“
„Hele, tebe nezasypal metrák sněhu!“vyjela na něj a zastavila se.
„To ne, ale zima je mi stejná…“odvětil.
„Jak to, že jsi tak klidný? To ti zamrzla emoční stránka mozku?“
„Ne, ale někdo si musí zachovat chladnou hlavu.“odpověděl s úsměvem.
„Ta moje je chladná až moc.“zabručela a rozešla se. O pár metrů dál narazili na útes.
„Co teď?“zajímalo Johna a letmo pohlédl pod ně. Mohli být tak sedm metrů nad zemí.
„Skočíme.“pokrčila rameny Mac.
„Blázníš?“vyvalil oči.
„Ne. Je to nejkratší cesta. Při nejhorším si zlomíme nohu.“
„Jo a jak se odsud pak dostaneme?“
„To zvládnem. Podívej se okolo!“ukázala kolem sebe. „Všude jsou tak čtyři metry sněhu. Nic se nestane.“přesvědčovala ho. „Krom toho nemáme čas na obcházení, tak za dvě hodiny je tma.“
„Chceš dojít k té chatrči?“zeptal se a ukázal doprostřed lesa. Přikývla. Jenom si povzdechl a rezignovaně pokrčila rameny. Mac se pousmála a skočila dolů.
„Pojď! Je to lepší jak do peřin.“křikla.
„Jo.“jenom nasucho polkl a skočil. „Hó…há…to studí…“zafuněl.
„Jsem tak zmrzlá, že to bílé svinstvo ani necítím.“odvětila. Oba se vyhrabali ze závěje a oprášili se navzájem.

„Nepošlete záchranný tým?“zopakoval naštvaně George.
„Je mi líto, majore. Nemůžu riskovat životy dalších, když jste mi právě řekli, že se to tam jenom hemžilo vojsky Bohů.“přikývl Woolsey.
„Ale…“snažil se něco namítnout Rodney.
„Na svém rozhodnutí trvám, doktore. Budou si muset poradit sami.“zopakoval a odešel. Rodney a George za ním naštvaně zírali.
„Opravdu někdy nechápu jeho myšlenkové pochody.“zavrčel major.

„Zdá se mi to, nebo je tu tepleji?“nadhodil John a pár set metrů níž.
„Nezdá. Už zas cítím prsty na nohách.“hlesla Mac.
„Tys…“
„Ne.“zavrtěla hlavou.
„Můžeš s nimi hýbat?“
„V rámci možností.“přikývla unaveně. Bylo vidět, že nějak není nadšená z představy jít dál. „Mohli bychom si dát na chvilku pauzu?“
„Za chvilku bude tma. Musíme dojít k té chatrči. Nikde jinde se schovat nemůžeme. To zvládneš. Dojdeme tam, i kdybych tě měl nést.“zavrtěl hlavou. Jenom vyčerpaně přikývla a rozešla se dál. Cesta naštěstí už nebyla tak náročná. Za pár minut se dostali do oblasti, kde sníh začal ubývat, a po pár dalších minutách došli do lesa.
„Viděl bych to tak na tři kilometry nejvýš.“prohlásil John.
„Asi budu zvracet.“hlesla a vyčerpaně si sedla.
„Vstaň. Nesmíš sedět. No tak.“vytáhl ji znovu na nohy.
„Johne, nerada to přiznávám, ale už nemůžu.“hlesla. „Běž sám.“
„Nejdu. Jdeš se mnou. Taky už nemůžu, ale do té chatrče dojít musíme. Od teď už to bude pohoda. Klidná vycházka lesem.“pousmál se. V tu ránu kolem nich proletěla střela.
„Tak klidná procházka, jo?“vyhrkla Mac.
„Asi jsem si mýlil. Pojď. Honem.“chytil ji za ruku a táhl za sebou. Zpočátku ji táhl doslova, ale po chvilce se zdálo, že pud sebezáchovy je silnější než únava. Střely kolem nich za chvíli jenom pršely. Mac se podařilo vytvořit štít tak silný, aby je zadržel. Následkem toho ovšem museli zpomalit. Najednou vykřikla a skončil na zemi.
„Sakra!“zaklela a vytáhla z vesty náboj.
„Vždyť to je z devítky, z našich berett.“vyvalil oči John a vytáhl ji zase na nohy.
„Vyřešíme to potom.“mávla rukou a namáhavě se zase rozběhla. Výstřely, které zněly jako z jejich zbraní, byly stále častější. „Pojď za ten strom!“zatáhla ho z ničeho nic za jeden statný strom a zalovila ve výstřihu, odkud vylovila malý kulatý předmět.
„Co to je?“zajímalo Johna.
„Kupodivu dárek od Delroye. Mám ale jenom jeden, takže se mě musíš držet. Nepůjdeme asi 5 minut vidět. Pak už to je silně nestabilní.“vysvětlila v rychlosti, pevně ho drapla za ruku a dotkla se zelené plochy. Okamžitě zmizeli. Vydali se ke svému cíli – chatrči. Vypadalo to, že je vojáci začali hledat. Netušili, že byli tak blízko. K chatrči se dostali během pěti minut své neviditelnosti. Venku se mezitím setmělo. Rychle za sebou zavřeli dveře, dali na ně petlici a vyčerpaně se zhroutili k zemi, kde prudce oddechovali.
„To je nezadrží navždy. Najdou nás.“ozvala se šeptem po chvilce Mac.
„Vyrobili jsme falešnou stopu. Mohlo by je to chvíli zdržet.“připomněl John. Jenom přikývla a vytáhla z vesty detektor známek života.
„Rodney to překalibroval. Hlásí život ve vzdálenosti 50 m. Upozorní nás to.“
„Pojďme se podívat, co tu máme.“řekl Sheppard a rozhlédl se po jediné místnosti. Uprostřed byly polámané židle a stůl. V jednom z rohů zničená postel a v dalším nějaká krabice. Otevřel ji a vytáhl ven čtyři dynamity.
„Hele.“otočil se na Mac, ale ta ležela na zemi a tvrdě spala. Maličko se pousmál, sundal si bundu a přikryl ji. Sám se opřel o zbytky židle s detektorem na klíně a během chvilky začal dřímat. Vzbudilo ho až pípání. A hodně divoké. Trhl sebou a zkontroloval stav. Červených teček okolo nich přibývalo. Posunul se k Mac, jednou rukou jí zakryl ústa a druhou s ní zatřásl. Jakmile se vzbudila, rychle ukázal, aby byla zticha. Přikývla.
„Jsou tu?“zeptala se. Přikývl.
„Našel jsem dynamit.“ukázal jí je. „A trošku jsem přemýšlel. Myslíš, že by mohli ty zbraně…naklonovat?“
„Proč ne? Technologii na to mají.“pokrčila rameny. „Ale ta střela měla menší průbojnost. Nebyla tak ostrá.“
„Mohli bychom nějak proběhnout. Pomocí toho maskovače.“
„Byl to jenom prototyp. U Eagerů to používají ti, kteří mají…určitou genetickou poruchu.“
„Aha. Ale…“
„Johne.“zarazila ho a podívala se na něj.
„Ano?“
„Já už nechci utíkat.“řekla. „Nechci hrát tu jejich pitomou hru!“
„Chceš to vzdát po tom všem?“vyvalil oči.
„Ne. Naopak.“zavrtěla hlavou. Chvilku ji pozoroval. Vypadala odhodlaně. Maličko se pousmál a zajel rukou do vesty. Úsměv se ještě rozšířil, když našel, co hledal. Vytáhl čtyři doutníky.
„Vítězné doutníky? Žertuješ?“vydechla Mac.
„Tohle“, ukázal na dva z nich, „jsou obyčejné a tyhle“,další dva schoval, „jsou vítězné.“ Vytáhl zapalovač a zapálil je. „Nosím je u sebe vždycky. Pro případ.“vysvětlil a vydechl obláček kouře.
„Nepřestáváš mě překvapovat, Johne Shepparde.“usmála se a vyrobila kolečko. Musela si přiznat, že jednou za čas nebyly doutníky k zahození. Znova potáhla.
„Když jsi spala, vylomil jsem některá prkna.“ukázal na protější stěnu, kde prkna byla ledabyle naskládaná. Přikývla.
„Takže plán…“nadechla se.
„Chceš plán?“vyvalil oči.
„Osnova. Bude to jenom osnova.“pousmála se. „Hodíme dynamity, prolezeme a prostřílíme se domů.“
„To zní skvěle.“přikývl. „Mac…miluju tě.“
„Já tebe taky.“usmála se a políbila ho.
„Na ex?“zeptal se
„Až do úplného konce.“souhlasila a zkontrolovala zásobník ve zbrani. Nabila a to samé udělal i John. Podívali se na sebe. „Jdeme na to.“řekla a zbytkem doutníku podpálili dynamity a rozbitým oknem je hodili do lesa. Ozvaly se dva výbuchy, které osvětlily okolí. Několik lidí prolétlo vzduchem a venku nastal chaos. Vzápětí se ozvaly další dva výbuchy.
„Uvidíme se v pekle.“usmála se Mac. John přikývl a oba vyběhli dírou mezi prkny a okamžitě začali střílet. Před nimi poletoval ohnivý pták vytvořený Mac, který osvětloval nejbližší okolí. Vydali se směrem, kde tušili bránu. Zdálo se, že vojáci proti nim nemají šanci, i když byli v přesile. Něco záhadného je hnalo kupředu. Oba dostali pár zásahů, ale vesty byly naštěstí kvalitní, takže jim to moc neublížilo. V jednu chvíli se stalo, že se od sebe oddělili a ztratili se jeden druhému z dohledu, aby se v následující chvíli srazili zády a málem zastřelili navzájem. Doběhli na mýtinu, kde do noci svítila brána, která osvětlovala okolí prostor a stojící vojáky. Mac sebrala veškeré zbytky sil a mrštila po nich ohnivé střely. Ani jedna neminula cíl. Jakmile splnili úkol, klesla na kolena.
„Pojď!“zakřičel John a snažil se ji znova vytáhnout na nohy. Jenom zavrtěla hlavou a chránila je před střelami. „Přece to teď nevzdáš!“ Podle jejího zoufalého pohledu to vypadalo, že je na pokraji svých sil a že by to nejradši teď a tady zabalila. „No tak! Je to pár metrů!“křikl znovu. Přikývla a roztřeseně se s jeho pomocí zvedla a nejistě udělala krok vpřed. Nohy se jí znovu podlomily.
„Tohle mi nedělej.“zavrčel, podepřel ji a doslova odtáhl k DHD. Zadali adresu a vyslali kód. Prošli a objevili se doma, kde se vyčerpaně zhroutili na zem a zůstali tam ležet. Po chvilce se na sebe podívali. John se začal maličko uchechtávat. Mac se začala smát taky. Za pár vteřin se smáli na celé kolo. Našli sílu sednout si a objali se.
„Zvládli jsme to.“smál se Sheppard a dal Mac pusu. Jenom ho pevně objala. Matně vnímali, že Rodney a George je popleskali. Oba mysleli jenom na postel.

„Dobré ráno, jak jste se vyspali?“zeptal se Winterson další den v kontrolní místnosti.
„Dokonale.“pousmála se Mac se Sárou v náručí.
„Naprosto skvěle.“souhlasil John.
„Co vaše čelist?“zajímala se.
„Naražená. Bude to dobrý.“mávl rukou. „Informovali jsme Delroye o tom, co se stalo. Přišla nám odpověď s možným vysvětlením.“
„Poslouchám.“přikývla Mac.
„Před časem zajali jednoho jejich agenta. Je možné, že informace prozradil neúmyslně při mučení. Možná při prozkoumávání jeho mysli. Nalákali nás, protože chtějí znát naši taktiku.“
„Aha.“
„Woolsey už jim přidělil nový kód, který bude znát jen pár lidí.“
„Dobrá.“přikývla. Nějak se jí nechtělo nad ničím přemýšlet. S Johnem dostali den volna a hodlali si ho i se Sárou užít. Jenom tak lenošit, hrát si a nic nedělat se jim už dlouho nepovedlo.

Teoreticky by sem dneska ještě měly přibýt díly v doc a pdf ..uvidíme, jak na tom jakop bude

A další povídka (pokud se zase neobjeví neovlivniteln technické problémy) by měla být v úterý

Jinak jsme s Mooony rády, že se vám spol. povídka zase líbila

A zároveň bych ráda vyhlásila...řekněme soutěž ...kdo domyslí názvy chybějících částí, tomu pošlu tři povídky dopředu ....pokud vymyslíte třeba jenom půlku tak dostanete jeden a půl... a pokud jenom k některým, tak dostanete jenom kousek následující ... tak vymýšlějte

povídka byla super, tuhle jsem dokonce ještě přepisovala... a to jsem si myslela, že už tam žádné takové nebudou a jinak ten nápad s tou soutěží je fakt dobrý, zajímalo by mě, jestli někdo něco vymyslí

dneska bez delších proslovů (jako by někdy byly, že? )

„Cos jim proved?“zeptala se s úsměvem Mac sbíhající ze schodů a pozorovala skupinku pilotů sedící vyčerpaně na zemi.
„Přespolní běh na 15 km je asi trochu vyčerpal.“zkonstatoval nezaujatě generál Jack O´Neill, sundal si kšiltovku a typickým pohybem si prohrábl vlasy.
„Vypadala bych stejně.“pousmála se.
„Už máš ten posudek s hlášením?“
„Ehm…ne. Ale do večera ho máš na stole.“slíbila.
„IOA…“
„…ať mi políbí šos. Mám i jinou práci.“mávla rukou.
„Ale mně dýchají za krk.“
„Já ti to věřím, ale blíží se termín čtvrtletního hodnocení a tohle má přednost kvůli odměnám. Slibuju, že do večera to budeš mít. Ale je fakt, že koordinované akce mají 97% úspěšnost.“
„Překvapuje mě, že jseš ochotná s něma spolupracovat.“
„Hm. Je důležité zlikvidovat Bohy a potom si zase můžeme válčit mezi sebou.“
„Víš, co si myslím o spojenectví s nepřáteli, že?“pousmál se. Pomalu se vydali do jídelny.
„Vím.“přikývla. „Ale pořád akce koordinujeme my. To byla naše podmínka.“
„Když se něco pokazí, nebudu říkat, že jsem to říkal.“pokrčil rameny.
„Nebuď zase protivný.“zamručela.
„Potkal jsem Abby.“změnil téma.
„Kde?“
„Když jsem letěl do Colorada. Šlo jí to dobře. Má svatou trpělivost. Těžko říct, po kom tom má. Po tobě určitě ne.
„Co se stalo?“
„Jednomu chlapovi se něco pořád nezdálo a ona byla naprosto klidná. Ty bys mu už asi jednu vrazila.“
„Pravděpodobně. Jak to, že jsi nevyužil express linku Washington-orbita-Colorado?“
„Odyssea byla odvolaná.“
„Aha.“
„Říkala ti, že to chce zkusit na postu dopravního pilota?“
„Měla by si ujasnit, co chce. Ale pokud na ten výcvik má.“pokrčila rameny.
„Tak ji nech. Ať si dělá, co se jí bude líbit.“
„Hlavně ať něco dělá.“pousmála se. Za hovoru došli až do jídelny, odkud už z dálky bylo slyšet zvuk tříštěného skla. Zvědavě nakoukli dovnitř. Na podlaze bylo plno střepů a jídla.
„Co se to tu děje?“zeptala se Mac.
„Vypadá to, že se všichni rozhodli zničit veškeré talíře.“odpověděl jí Lorne a vzápětí se nešikovně ohnal rukou a jeho hrnek skončil na zemi. „Zatracená gravitace.“zavrčel. káva se rozstříkla po uniformě Mac.
„Ksakru.“nestačila uskočit dozadu.
„Omlouvám se, madam. Strašně se omlouvám.“vyhrkl.
„Dobrý, v pohodě.“snažila se kávu setřít dolů. „Byla čistá.“povzdechla si.
„Ještě jednou se omlouvám.“ Jenom mávla rukou.
„Zajdu se převléct a dám se do toho hlášení.“otočila se na Jacka. Ten přikývl a šel si dát něco dobrého.

Mac procházela chodbami a nestačila se divit, co se děje. Lidé zakopávali o prahy, o schody, ze kterých i sem tam padali, naráželi do dveří a nedokázali se trefit do futer. Došla k sobě, našla čistou uniformu, uvelebila se na balkóně a dala se do psaní zprávy.

O pár hodin později zaklapla s úlevou notebook a vydrápala se na nohy. Ani jí nepřišlo, že už je tma a na obloze svítí všechny tři měsíce. Vydala se do řídící místnosti a poprosila Chucka, aby svolala její tým a sehnal Woolseyho a Jacka. Za pár minut seděli všichni v zasedačce.
„Hodila jsi sebou.“pochválil ji Jack.
„Řekla jsem, že do večera jsem hotová.“pousmála se. „Takže podle mě je spolupráce s Wraithy a Eagery více než uspokojivá. Úspěšnost akcí je 97% a ztráty se snížily na 10%. Zvýšila se sice spotřeba materiálu, ale není to o moc.“
„O kolik?“zajímalo Woolseyho.
„Asi o 2%.“podívala se do zprávy. Když zvedla hlavu, překvapeně vyjekla. V místnosti se objevil někdo, koho opravdu nečekala. „Gabrieli!“ Zbytek se otočil.
„Mac.“přikývl. „Musíš mi pomoct.“řekl naléhavě.
„O co jde?“zajímalo ji.
„Poslala mě tady Rada s prosbou o pomoc. Moc se omlouvám za vyrušení, ale je to vážné. Nemůžeme se spojit s mnoha našimi druhy.“
„A jak můžeme pomoct my?“zajímalo Johna.
„Pozoroval jsem vás dneska. Myslím, že hodně lidí přišlo o své anděly. Ty pády, shazování věcí…“
„Netušila jsem, že i v tomhle pomáháte.“podotkla Mac.
„A v mnoha jiných věcech.“přikývl. „Pokud zbytek nenajdeme, ti lidé budou mít problém.“
„Jaký?“zajímalo Woolseyho.
„Začnou umírat.“
„Kdo to má všechno na svědomí?“zeptal se George.
„Rada předpokládá, že Hádes.“
„Bůh podsvětí? Na co by mu byli andělé?“podivila se Mackenzie.
„Na nic. Jenom je zadržuje, aby ostatní Bohové měli snadnější přístup k lidem. Do jeho paláce se nikdo nedostane. Je tam těžký přístup.“
„Četl jsem hlášení SG 1 z jedné mise…“začal John.
„Jo, Netu. Dostali se tam lodí.“dokončila to Mac. Přikývl. „Víš, kde je ta planeta?“
„Známe souřadnice.“přikývl, ale najednou zbledl.
„Co se děje?“zeptala se.
„Přichází Temný Anděl.“zašeptal v hrůze. „Musím jít.“
„Na to už je pozdě.“ozvalo se odnikud a o mžik později se u dveří zjevila postava v černém plášti a lukem v ruce, který namířil na Gabriela a vystřelil černý šíp, který se mu zaryl do ramene a on skončil na zemi. Muž se smíchem zmizel.
„Nemůžeš umřít, že ne?“ujišťovala se Mac a klekla si k němu.
„Z tohohle? Právě že ano. Jsou jedovaté.“vydechl.
„Můžu se tě dotknout.“vyhrkla, když se k němu sklonila.
„Jakmile se objevíme se světě smrtelníků, stáváme se zranitelnými.“vysvětlil.
„V tom případě si zajdeme na ošetřovnu, andílku.“pomohla mu na nohy.

„Prošlo to ramenem, a pokud můžu říct, nic důležitého poškozené není.“zkonstatovala Jennifer.
„Pokud můžeš říct.“zvedla Mac oči od papírů, které dostala k podepsání.
„Zrušil nám skener. Něco z něho nám vyzkratovalo zařízení. Ale okolí rány je zanícené. Nevím, jak ho mám léčit.“
„Můžu za ním?“
„Jistě.“přikývla.
„Ahoj, jak je ti?“zeptala se.
„Lépe, než je většinou tobě.“maličko se pousmál a posadil se. Ruku měl v pásu.
„To jsem ráda. Potřebuju ty souřadnice.“
„Máš něco na psaní?“zeptal se.
„Tady je tablet. Napiš tam ty souřadnice a nám to rovnou ukáže polohu.“podala mu ho. Zadal souřadnice a na obrazovce se ukázalo označení planety.
„Nechoď tam, Mac. Nemůžu tě moc chránit. Mám co dělat sám se sebou.“
„Pořád ale mám nějakou ochranu, ne?“
„Malou.“přikývl.
„To stačí. O zbytek se postarám sama.“pousmála se. „Teď už jenom sehnat tu loď.“
„Musíte si pospíšit. Bude to znít sobecky, ale nemám moc času. Ty mě vyléčit nedokážeš, ale ostatní ano.“
„A nemůže to udělat někdo jiný, než ti, co jsou zajatí?“
„Ne, je tam jeden z nejsilnějších léčitelů. Ten jed je zákeřný.“
„Kolik času ještě máš?“
„Asi 48 hodin.“
„Spousta času.“mávla rukou. „Zatím odpočívej. My to jdem dát do pořádku.“
„Hodně štěstí.“popřál. Jenom se pousmála a odešla.

„Máme loď.“oznámil radostně John, když Mac dorazila do kontrolní místnosti.
„Čí?“zajímala se.
„Eagerů, ale má to háček.“
„Delroy?“hádala. Přikývl. „Ani mě to nepřekvapuje.“povzdechla si.
„Za hodinu se sejdeme na jedné z planet. Bude nás čekat.“
„Tak se jdeme připravit.“pobídla je. „Za 45 minut u brány.“

V určenou hodinu se sešli u brány a prošli na planetu. Za pár minut se objevila menší loď a přistála kousek od brány. Vylezl z ní Delroy.
„Jste tady brzo.“řekl.
„Nemáme čas. Na tu planetu to je i odsud přes 35 hodin.“odpověděla Mac.
„V tom případě bychom měli vyrazit.“přikývl a pokynul jim ke dveřím. Loď uvnitř vypadala jako větší jumper. Delroy si sedl a hladce ji zvedl. Vyletěli na orbitu a vstoupili do hyperprostoru. Delroyova loď byla rychlejší než pozemské, ale přesto je čekala dlouhá cesta. Pár hodin si povídali, Mac si hrála s Rayem a plánovali, co udělají, až budou na místě. Po pár tisících světelných letech zapnul Delroy autopilota a všichni se uložili ke spánku. Probudilo je až pípání.
„Jsme skoro na místě.“oznámil Delroy. „Přenesu nás dolů.“
„Nás?“opáčila Mac a zapnula si vestu-
„Jistě. Loď zamaskuju a ovladač si nechám u sebe.“přikývl Delroy.
„Nebylo by lepší, kdybys tu zůstal?“navrhla.
„A nechat si ujít tu zábavu? Blázníš?“pousmál se. Jenom pokrčila rameny. Delroy zmáčkl pár čudlíků a všechny přenesl na nehostinnou pouštní a teplou planetu. Před nimi byla jediná jeskyně, do které se vydali.
„Uvědomujete si, že vchod hlídá tříhlavý pes, že?“upozornil je Rodney.
„Neboj. To zvládnem. Proč myslíš, že kolem mě Ray tak poskakuje?“pousmála se Mac a poklepala si na jednu z kapes vesty. Už z dálky slyšeli vrčení, a když vyšli zpoza rohu, uviděli tříhlavého černého psa. Mac zalovila v kapse a vytáhla kus steaku.
„Rayi, nesmíš! Sedni!“řekla. Kupodivu poslechl. Mac se maličko připlížila k psovi. „Hodný Kerberos. Hodný pejsek. Kdo by odolal šťavnatému kusu masa s koňskou dávkou uspávacího prostředku.“mluvila na něj klidně. Pes zavětřil a ona mu maso hodila přímo pod nos. Mlsně k tomu přičichl, zprvu nedůvěřivě, ale potom ho drapl a každá hlava si ukousla velký kus. Za pár vteřin se po steaku jenom zaprášilo. Kerberos se jenom mlsně oblízl a čekal na další. Po chvilce zakňučel a svalil se na zem.
„Obdivuju tě.“zašeptal John.
„Já sama sebe někdy taky.“pousmála se a vešla do tmavé jeskyně.
„Je to jako deja vu.“ozval se po chvilce Winterson a rozhlédl se kolem sebe. Zatuchlé stěny vypadaly přesně jako v mezirealitové vězeňské kolonii, ve které narazili na kapitána Petersonovou, seržanta Greena a druhého McKaye. Dokonce už slyšeli vzdálené hlasy.
„Jo, tak takhle si představuju peklo.“zamručel Delroy, jako by byl s tou představou spokojený.
„Vy taky věříte v něco, jako je peklo?“zarazila se Mac.
„Moc se od vás nelišíme, Pallas. Někteří naši lidé věří ne nebe a peklo, ale to jsou ti, kteří dlouho žijí mezi obyčejnými lidmi.“řekl a v jeho tónu zaznělo trošku opovržení.
„Obyčejnými? Chtěla bych mít tvé sebevědomí.“ušklíbla se.
„Proboha, jenom to ne.“zaznělo naráz od Johna a George. Mac se jenom pousmála.
„Poslouchejte, schovala bych zbraně. Nevím, jestli nás budou znova prohledávat, ale do Hádovy říše směli jenom mrtví. A já si mrtvá nepřipadám.“ Nikdo nic nenamítal a všichni začali poctivě schovávat zbraně a nože na všechna možná i nemožná místa.
„Myslíte, že to budou mrtví v pravém slova smyslu?“zapřemýšlel Rodney nahlas.
„Těžko říct, ale my vypadáme až moc živě.“namítl Winterson.
„Co tím myslíte, majore?“zamračila se Mac.
„Co takhle trošku se ušpinit?“navrhl a ukázal ke stěnám, které špinily.
„Nemusela jsem se malovat. Za poslední dva týdny jsem permanentně nevyspaná a ve stresu, takže kdybych na sobě neměla make-up, tak opravdu vypadám jak mrtvola.“
„Nemel a natři si to na obličej.“šmrncl jí John po tváři špínu.
„A rozcuchej se.“podotkl Delroy. Mac ji jenom povzdechla a stáhla si gumičku z drdolu dolů. John jí vlasy prohrábl špinavýma rukama a rozcuchal jí je.
„No, to je lepší.“zkonstatoval, když si prohlédl svou práci. „Stažené vlasy ti stejně moc nesluší.“
„Vím, ale na mise je stažené mít musím. Když už nic jiného, je to praktické.“poznamenala. „Rayi!“zavolala. Okamžitě k ní přiběhl. Klekla si k němu a pořádně ho rozcuchala. „Rayi, sudy!“naznačila válení rukou. Vypadalo to, že pes si v tu chvíli nepřál nic jiného. Ochotně si lehl na záda a pořádně se v té špíně vyválel. „Šikovný.“pochválila ho Mac, ale představa jeho drhnutí ji děsila. Vydali se dál. Po pár dalších metrech začali potkávat první lidi, kteří se za nimi otáčeli a sledovali je prázdnými pohledy. Došli nad velkou místnost, ke které vedly kamenné schody. Všude se hemžilo plno lidí.
„Jaký máme čas?“zajímal se George.
„3 hodiny.“zkontrolovala Mac hodinky.
„Ssso ssse vám ssstalo?“zasyčel kousek od nich jeden z vychrtlých lidí v potrhaných hadrech.
„Letecké neštěstí.“vyhrkla Mac pohotově první věc, která ji napadla, a rychle zamířili pryč. „Možná jsem to neměla říkat, že?“zeptala se o chvilku později.
„Vzhledem k tomu, že moc mrtvě nevypadají, tak to asi byl naprostý nesmysl.“souhlasil Delroy.
„Asi to bude spíš ve smyslu ztroskotanci.“upřesnil Rodney.
„Tím hůř. Nevíme, co můžeme čekat.“zamračil se John.
„To nejhorší.“odvětila Mac.
„Není to tu moc velké.“poznamenal major a rozhlédl se kolem. Kromě nějakého paláce ve skále a jedné další chodby tady už nebylo absolutně nic.
„Proč myslíte, že tam stojí ty stráže?“ukázal Delroy k chodbě. Zbytek jenom pokrčil rameny. „Co kdybys mi pomohla, Pallas?“zeptal se. Přikývla. Oba se zaměřili na jednoho ze strážců a telepatií jim znemožnili pohyb. Pomalu kolem nich prošli a potom tuhle vzpomínku vymazali. Chodba mírně stoupala a jako by se stáčela k paláci. Po chvilce narazili na schody, které vedly nahoru. Vyšli po nich a narazili na dveře.
„Jsou tam dvě známky života.“oznámil Rodney, když zkontroloval detektor.
„Kde?“zajímalo Mac.
„Přímo za dveřmi.“zašeptal. Přikývla.
„Vyrazím dveře a ty je zabiješ.“řekla Delroyovi. Nic nenamítal. Dveře během chvilky vyletěly z pantů a stráže je po chvíli následovaly. V místnosti byla skupinka lidí zavřená v nějaké cele chráněné štítem.
„Kdo jste?“vyhrkl jeden z mužů ve zlatém hábitu.
„Poslal nás Gabriel.“odpověděla mu Mac a dotkla se štítu. V tu chvíli dostala kopanec.
„Chytré.“ušklíbl se John.
„Blondýna.“ukázala si na vlasy. „Mám na to právo. Rodney, dostaň je ven.“
„Kde je Gabriel?“zeptal se ten muž.
„Je zraněný. Říkal, že jenom někdo z vás ho může vyléčit.“odpověděla mu zase Mac a nervózně přešlápla. Něco se jí nezdálo. „Rodney, pohni.“popohnala ho.
„Je tady pět krystalů. Když vytáhnu nesprávný, bouchne to.“odsekl.
„Vytáhni ten, o kterém si myslíš, že je správný.“vyštěkla.
„Myslím, že je to tenhle.“ukázal na prostření, hnědý krystal.
„Výborně.“ozvalo se zatleskání. Všichni se otočili. Ze stínu vycházel muž s tvrdými rysy, tmavými vousy a vlasy. Mac si jenom povzdechla. Proč všichni Bohové jsou tak pěkní – dle jejího názoru. „Přišel jste na to rychle, doktore.“
„Byla to past. Už od začátku.“zavrčela Mac.
„Ano, i když musím přiznat, že to, jak jste zneškodnili Kerbera, na mě udělalo dojem.“maličko se pousmál Hádes. „Chci tebe. Ostatně jako všichni v téhle galaxii.“ Sheppard a Winterson se posunuli maličko před Mac. „Věděl jsem, že vyslyšíš prosby svého strážného anděla a pomůžeš mu. Je to tvoje slabost. Někteří tomu říkají záchranářský komplex. Ale nemůžeš sama spasit celou galaxii. To nejde. A už vůbec ne, když jseš mrtvá.“usmál se.
„Nejsem…“snažila se něco říct.
„Má žena Persefona na tebe žárlila. Byl jsem tebou jako posedlý. Chtěl jsem tě mít za každou cenu. Chtěl jsem to být já, kdo jedinou překážku k získání moci předá Diovi a stane se jeho nástupcem.“mluvil radostně. Mac jenom polkla. „A když k tomu přivedu i tvé přátele, nic mi nestojí v cestě.“
„Je nech být. Já ti budu stačit.“řekla a překvapilo ji, jak klidně její hlas zní. Přešla doprostřed mezi něj a svůj tým.
„Mac.“hlesl Sheppard. Jenom zakroutila hlavou.
„Nikdy jsem neviděl víc tvrdohlavého a vzpurného člověka.“prohlásil s troškou obdivu Hádes. „Nehodlám dopustit, abys mi utekla.“pousmál se a než stačil kdokoliv cokoliv udělat, vytáhl zpod pláště dlouhý meč a vrazil ho do ní. Nestačila ani vykřiknout a jenom se snažila marně zastavit krev valící se z rány. Odněkud k ní připlula myšlenka, že tohle stejně nemá cenu a mohla by radši dělat něco užitečného. Než dopadla k zemi, máchla rukou a vší silou poslala jeden z kulatých železných talířů k Hádovi, které to skoro nepostřehl. Talíř mu proletěl hrudníkem, odrazil se o stěnu a doletěl až ke krystalům, kde rozbil jeden jediný. Ten, co potřebovali. Padla k zemi a otevřenýma očima bez života zírala do prázdna.

„Doktorko, jeho tlak stoupá!“vykřikla jedna ze sester, která šla zkontrolovat Gabriela. Ten ležel se zavřenýma očima, něco si pro sebe říkal a vypadalo to, že se musí hodně soustředit. Jennifer přiběhla.
„Dejte mu…“začala, ale v tu chvíli se prudce posadil a rychle oddechoval.
„Ne…ne…to se nemělo stát.“zašeptal v hrůze a zabořil hlavu do dlaní.
„Co se stalo?“zeptala se doktorka.
„Ztratil jsem ji…ztratil…křičel jsem na ostatní, ať jí pomůžou, ale oni…oni tam jenom tak stáli.“hlesl a po tvářích mu stékaly slzy.
„Mac?“zašeptala Kellerová. Gabriel jenom přikývl.
„Volala mě, ale…nemohl jsem jí pomoct…snažil jsem se.“šeptal, jako by se snažil ospravedlnit. Jennifer nad ním jenom šokovaně stála.

„Né!“zakřičel John a vrhl se k ní. Ani se nevšiml, že se cela otevřela. Zatřásl s ní. „Mac, no tak, sakra, prober se. Vždyť nemůžeš být mrtvá…no tak. Prosím.“ Osvobození andělé se shromáždili kolem nich. „Dělejte něco! Dostala vás ven!“zakřičel na ně.
„Není to svěřenkyně nikoho z nás.“zavrtěl hlavou muž.
„Ale její anděl ji prosil, aby vám pomohla. To ona se rozhodla mu vyhovět! Vysvobodila vás!“namítl a přirazil jednoho z nich ke zdi.
„Má pravdu. Krom toho nás Gabriel prosil, abychom jí pomohli, Argosi. Taky jsi to slyšel.“ozval se jiný muž. „Vděčíme jí za pokračování naší existence. Tohle je nepsané pravidlo. Zachránila nás a my musíme udělat to samé.“připomněl mu. Argos se na chvíli zamyslel, než přikývl. Sheppard ho pustil.
„Běž stranou.“řekl mu. John se kousek odsunul. Andělé se shromáždili kolem jejího těla. Během chvilky se objevila zlatá záře.

„Oni…vrátili ji! Vrátili ji! Je zase zpátky!“zakřičel Gabriel nadšeně a vykouzlil na tváři úsměv. Znova mu začaly téct slzy.

Mac se nadechla a rukou okamžitě nahmatala místo, kde čekala ránu. Nic necítila. Rychle se posadila a vyděšeně se podívala kolem.
„Ginny…hej, Ginny, už je to dobrý.“řekl John a objal ji. Oběma začaly po tvářích stékat slzy.
„Umřela jsem?“zašeptala. John jenom přikývl. „Znova?“ Opět přikývl.
„Pojď, vstávej.“pomohl jí na nohy. Roztřeseně se postavila. Musel ji přidržet, protože se třásla jako ratlík. „Můžeš jít?“zeptal se.
„Dej…dej mi chvilku.“hlesla a hřbetem ruky si utřela slzy, které se ne a ne zastavit. Po chvilce se jí povedlo jakžtakž uklidnit a otočila se k andělům.
„Díky. Moc děkuju.“
„Nemáš zač.“ujistil ji Argos.
„Gabe vás potřebuje. Měli byste mu pomoct.“připomněla jim.
„Přeneseme vás k nám na loď.“nabídl.
„To by bylo milé.“přikývla a maličko se pousmála. V tu chvíli se objevili v lodi na orbitě.
„Můžeš to prosím vzít k nejbližší bráně?“požádala Delroye Mac. Ten jenom přikývl a nastavil kurz.
„Ale jednu výhodu to má.“ozval se Rodney. Všichni se na něj zvědavě podívali. „Máme o Boha méně.“řekl.

„Dobré ráno. Nesu ti snídani.“zjevil se u Mac v pokoji z ničeho nic Gabriel s tácem v ruce. „Jak ses vyspala?“
„Dobře.“usmála se a protáhla.
„John mě poprosil, jestli bych ti to sem nehodil.“ukázal na tác. Znova se usmála a vzala si koblížek. „Co budeš dělat?“
„Oba si potřebujeme odpočinout. Beru si dovolenou. Ještě mi něco zbylo z minulého roku. Vyjedu si na týden do hor. Budu tam v klidu a sama.“
„Jak tě znám, zůstaneš na ranči a budeš pomáhat tátovi.“usmál se.
„Taky možnost.“přikývla. „Mimochodem…díky.“
„Za co? Vždyť jsem nic neudělal!“řekl, jako by se trošku styděl.
„Nevzdal jsi to.“
„V tom případě ti děkuju za totéž.“kývl. „Už bych měl jít.“ozval se po chvilce.
„Zatím nashle.“rozloučila se.
„Sbohem.“naposledy se pousmál a zmizel. Mac dojedla snídani a ještě se na chvilku zavrtala zpátky pod peřinu. Ono volná neděle je volná neděle.

Povídka je bez názvu, tak kdyby vás něco napadlo, napište ...jinak pořád platí nabídka, že kdo vymyslí názvy k povídkám, tomu pošlu něco dopředu

A jinak další povídka bude někdy mezi pátkem a pondělím

Jako bylo to dobré, ale přišlo mi, že Hádes, i když je podle mytologie jedním z vůbec nejsilnějších bohů, padl dost rychle......

„Přichází Temný Anděl.“zašeptal v hrůze. „Musím jít.“

Však příště mi neunikneš

DarkLive: Jsem rád, že se ti ta "soutěž s názvy" libí, Mac jsem to před časem navrhoval a jsem rád, že to použila, teď už jen doufat, že se někdo najde a s názvy pomůže.

Mac: Už mám převedený i díl 117 do PDF, tak se mi pak nějak ozvi a já ti to pošlu , zatím jsem díly 116 a 117 nečetl, ale mám to v plánu.

EDIT:
Tak jsem jsem přečetli poslední dva díly a jsou jaky vždy výborný.
Jen tak mimochodem, nemá někdo přehled, jaké bohy vlastně už zabili?

jakop: nema ... ale v nějaké volné chvíli se to zkusím dát do kupy
DarkAngel: ono s tím Hádesem....no nech se překvapit


EDIT: Přidávám díly v PDF a DOC od jakopa , kterému moc děkuju

Kód: Vybrat vše

http://rapidshare.com/files/240425925/Stargate_Last_Ancient_1_-_117.rar

http://www.iskladka.cz/download.php?file=1244048761_stargate+last+ancient+1+-+117.rar

http://uloz.to/1883926/stargate-last-ancient-1-117.rar

http://bagruj.cz/975ez8j5o13f/Stargate_Last_Ancient_1_-_117.rar.html



No a spočítala jsem mrtvé Bohy a vyšli mi zatím jenom tito tři Pallas Athéna, Apaté, Damón...kdyby někdo věděl o dalším, napište

povídka byla supr jen takd dál(představa jak všichni narážejí do stěn mě rozesmála )Mac byla v tomto díle supr

Bude tedy dnes další díl......

sgcatlantis píše:

Bude tedy dnes další díl......

Až ty napíšeš komentář , ale neslibuju, že se tady ještě dneska dostanu

NO DOBRÁ DOBRÁ: Tenhle poslední díl byl celkem dobrý,ale už se v tý směti mrtvejch a živejch bohů začínám ztrácet (Jak sem si přečet tak i sám autor má s tímhle problémy )

Ahoj
takže musím říct že jsem nic tak úžasného ještě nečetl (myšleno na všechny povídky). Trošku jsem se n a začátku bál že to bude stereotypní ale nebylo.
Všechny povídky až na uvodních pár, jsem přečetl za 4dny, tak si uděláte představu jak jsem byl zažranej
Teď budu mít vždycky po nový po nový povídce potomhle dějovym návalu absťák .
Ty povidky nemeli chybu až na pár technyckých, ale někdy už si psala že to není tvoje silna stranka... Jenom mi nejvíc vrtá hlavou, jak ,když se někde na začátku přesunuli Mac John a ještě někdo, do budoucnosti té jedné reality, tam mohly potkat samy sebe . Vždyť jsi to tak pěkně vysvětlila v té společné povídce...
Jinak moc se těším na další povídku...
PS: Hudební povídka byl super nápad, překonal mé očekávání.

EDIT: Mám názevy 117 povídky, snad se budou líbit - Andělé jsou věční nebo Pekelní andělé... I když to prozrauje trošku děj no .

ešus: Tak to klobouk dolů, v PDF, kde je všech 117 povídek to je 703 stránek, sice je tam úvodní a pak 3 stránky se seznamem, ale i tak 700 stran za 4 dny je uctihodný výkon.

Četl jsi to přímo z fora nebo z PDF (na kompu ti vytištěno).

Kdyby to Mac vydala, tak je z toho už pěkná bychle , protože je 700 stran formátu A4 a knihy mají většinou A5 či o trošku větší formát.

Na netu i s komentama samozřejmě
Jinak to sem nevedel že toho je 700 stran jsem si to v pdf ještě neprohlíd.

Četl jsem to tak rycle protože jem otřeboval zahnat absťák z SGA (měl jsem ho po druhý rozkoukaný do konce 3řady) takže jsem koukal asi 3dny na 2řady no a jak to skončilo neměl jsem co dělat.

BTW: muj dosavadni, asi 3 roky starý rekord byl harry potr 5 za 5 dní a to bylo asi 700 stran menších než A5, ale taky menší písmo.

// Jo a měl bych takový dotaz na Mackenzie - nepraštila Mac Athénu jenom do tváře??? O zabíjení se nemluvilo
+ Taky by mě zajímalo jak se dostaly do tý budoucnosti nebo co to bylo a už vůbec co tam dělaly ty druzí... Trošku jako díly 1969 SG-1 na konci.

To já přečet 7. díl Harryho Pottera za necelé 3 dny

OT ale přece - ještě jsem se nějak nedonutl tu 7mičku přečíst leží mi doma už pů roku..

// Jinak neměl jsem co dělat tak day pár dalších návrhů...
22 - Nedůvěra / Výslech / Nový začátek
33/34 - Minulost / Vzpomínky
46 - V zajetí
49 - Fanatici

No příspěvek sem napsal a je to už 24 hodin a pořád nic

sgcatlantis: Mac psala, že další povídka bude někdy mezi pátkem a pondělím, takže do půlnoci času dost, a tím, že budeš neustále prudit s dotazy o díl, to nijak neuspíš

To ty, že se tu budeš chlubit, že si přečet Herryho Pottera za 3 dny taky moc ne

A co jako, ono se to dobře čte a čtou to i starší lidi než jsem já.

Na to nic nenamítám
Mě je 17 a mám dva díly HP doma a všechny díly na DVD.
A tu ceduli OFF TOPIC si strč do koše protože já s timhle OFFem nepřišel, ale ty

Klídek sgcatlantis... on se nechlubil, jenom odpovídal na můj řekněme zastaralý rekord a HP...
Jinak tuty ta povídak se tu oběví mezi 20:30 a 22:10