Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

tak taky přeji vše nej k narozkám !-)
pěkná povídka...

Krásná povídka, jako vždy...už si připadám jako zaseklá gramofonová deska ...přiznávám se, že mě něco připomněla, ale Mac z toho nebude mít doživotní handicap, takže klídek, žádný stres Však se vykrádáme navzájem

Moc hezké.. konečně jsem to všechno dočetla aopravdu je tomoc super

Tak další povídka....především bych zase jednou za čas ráda poděkovala za komentáře... a přání k narozeninám

Nová letka

„Plukovníku, tady jste.“pousmál se Woolsey. Mac se otočila a počkala, až ji dojde. „Je tu rušno, že?“ přikývla. Po místnosti s bránou a kontrolní místnosti pobíhalo pár desítek lidí. Odklízeli věci, kontrolovali výzbroj a čekali na ohlášenou návštěvu. „Vypadáte líp.“
„Mám kocovinu.“odvětila, ale maličko se pousmála.
„Zase?“zamračil se.
„Vždyť to bylo jenom jednou, včera mi to trochu ujelo.“řekla omluvně.
„Přijde na návštěvu admirál Raynolds.“
„Admirál? To už nám tu leze i marina?“
„A doprovod mu bude dělat plk. Parker.“dodal.
„Ale no tak.“zaprotestovala. „Proč vždycky on?“
„Netuším. A přijdou piloti.“
“Jo, to vím.“přikývla a aniž by si přečetla, co jí Chuck dává k přečtení, naškrábala podpis. Zřejmě se s tím spokojil.
„Doktor McKay mi včera ukázal přistávací plochu i s letadly. Jak se to jeví vám, jako pilotovi?“
„Mně? Z mého hlediska je to na prosto luxusní vybavení, ale nepatří sem. Tohle je mimozemská základna, ne Sea Hawk. Co když ty záchytné háky selžou a někdo vrazí stíhačkou přímo do věže? Na lodi by to šlo znova odstartovat, ale když bude mít někdo problém s řízením, nemá šanci znovu vzlétnout.“
„A vy?“
„Já? To nevím. Ale nejsem dokonalá. Krom toho dám přednost 302 nebo jumperu.“pousmála se.
„Jak jinak.“
„Za jak dlouho dorazí?“
„Měli by tady výt do hodiny.“
„Proč o tom nevím?“
„Bylo to rozhodnuto na poslední chvíli.“
„Aha. Mám si vzít parádní uniformu?“
„Myslím, že to nebude třeba. Jenom buďte milí.“
„Provedu. Sáro, pojď, dáme si zatím nějakou svačinku.“natáhla ruku. Sára ji chytila a odcupitala za ní.

„Identifikační kód Země.“oznámil jako vždycky Chuck.
„Nezapomeňte, plukovníku.“upozornil ji Woolsey.
„Jestli se nebude chovat jako Parker…“přikývla. Z brány vyšel plk. Parker a v těsném závěsu za ním černoch. Byl vysoký a mohutný. Mac zasalutovala.
„Pohov, plukovníku.“usmál se. „Jak často tohle děláte?“
„Tak 2x týdně, pane.“
„Úžasné.“přikývl. Vypadal jako malý kluk, který dostal autíčko na dálkové ovládání. Mac si nemohla pomoct a usmála se.
„Mami!“zavolala na ni Sára zvenku. Otočila se. „Lay! Dej!“zapískala a chtěla vzít Rayovi balonek, který jí vzal.
„Rayi!“křikla a vyběhla po schodech. „Pusť!“ poslušně balonek pustil. „Ty nemáš dost svých?“ Štěkl. „Mazej.“hodila mu tenisák. „A ty si počkej, až ho umyju. Nebudeš oblizovat nic, co měl v tlamce Ray. U něho nikdy nevíš, kde zas škemral.“zkonstatovala, vzala ji do náručí a sešla dolů. „Omlouvám se, pane.“
„To nic. Ahoj maličká…“usmál se na Sarah. „Má stejné oči jako vy.“
„Díky.“
„Slyšel jsem, co se stalo. Je mi to líto.“řekl. Jenom přikývla.
„Pojďte, ukážu vám vás pokoj.“pobídl ho Woolsey.
„Jistě.“přikývl admirál. Parker celou dobu za ním stál s kyselým výrazem ve tváři. Najednou se rozezněl alarm a brána se otevřela.
„Plukovníku! Kód majora Lornea. Potřebuje doktora a bezp.tým!“křikl Chuck.
„Můžu?“vyhrkla Mac a strčila Sáru do náručí Woolseymu. Vypadalo to, že ho to nijak nevyvedlo z míry a i s návštěvou vyběhl po schodech nahoru. Mezitím k bráně naběhl bezp.tým a Chuck stáhl štít. Vzápětí proběhl Lorne a zbytek jenom týmu. Těsně před tím, než se brána zavřela, proskočilo ještě něco.
„Vždyť to je…!“vyjekla Mac. „Palte.“ Po místnosti běhalo něco zeleného s červenýma očima a hroty na tvrdé kůži.
„Není to ten z Babylonu?“vykřikl Rodney.
„Ti šli zabít mnohem líp!“odvětila a přebila. Tvor skákal po místnosti a likvidoval jednoho vojáka po druhém.
„Rodney, volej posily!“zakřičela a vypálila oheň, který se celkem neškodně vpil do jeho kůže. Jenom překvapeně zamrkala. Tvorovi právě z tlamy vystřelil dlouhý zelený jazyk a začal kolem sebe prskat nějakou tekutinu. Vojáci, které to zasáhlo, začali křičet. Vypadalo to na nějakou kyselinu.
„Docházejí náboje!“zakřičel jeden seržant.
„Sežeňte mi nože!“poručila Mac. Lorneův tým jí hodil to, co měli u sebe. „Odlákejte jeho pozornost, ať nestačí uhnout!“ Postavila se a hodila jeden nůž. Trefila ho do krku. Otočil se a zamířil k ní. Vojáci do něj pořád stříleli, ale on pokračoval v cestě. Hodila druhý nůž, ale minula. Třetí, zásah přímo mezi oči. Na chvilku se zastavil a nerozhodně postával. Mac se napřahovala k dalšímu hodu, ale tvor padl k zemi.
„Je to mrtvé?“vydechl Lorne trošku vyděšeně.
„Já…nevím.“špitla Mac, vytáhla zbraň a přešla k němu. Maličko do něho šťouchla nohou. Najednou vyskočil a chytil ji pod krkem. Chtěla couvnout, ale zakopla o schody. Vojáci se připravili ke střelbě.
„Ne! Nestřílejte! Trefíte ji!“křičel Lorne. Mac nahmatala poslední nůž a zabodla ho tvorovi do boku. Zavrčel a povolil stisk. Padl znova k zemi. Mackenzie se s prskáním a kašláním vyškrábala na nohy.
„Dobrý?“
„Teď je to mrtvé.“řekla. Lorne přikývl. „Vaše hlava.“ukázala mu na čelo.
„To je dobrý.“mávnul rukou.
„Zajděte si na ošetřovnu. To je rozkaz a vzkažte Kellerové, že pro ni mám práci.“kývla směrem ke tvorovi.
„Ano, madam.“
„Fajn, pánové, pohlídejte tady našeho přítele, kdyby měl zase nutkavou potřebu někoho zaškrtit.“ řekla ještě vojákům. Když byla asi v půlce schodů, brána se znovu otevřela.
„Kód Země.“ozval se Chuck.
„To budou piloti.“řekl admirál trošku roztřeseně.
„Majore!“křikla Mac. „Wintersone!“
„Ano, madam?“odtrhl se od Amélie.
„Mohl byste se o ně, prosím, postarat? Půjdu se převléct. V sedm večer je chci v zasedačce.“ Mezitím prošlo bránou devět lidí a zmateně se rozhlíželi.
„Ano, madam.“přikývl.
„Mex Blacková?“ozvalo se za ní. Otočila se. Pod schody stál sympatický mladík jejího věku.
„My se…“začala, ale pak to vypadalo, že se jí rozsvítilo. „Ryan Forrest.“vyhrkla a na její tváři se po několika týdnech objevil opravdový úsměv.
„Co tady děláš?“zeptal se Ryan.
„Jsem tvůj velící.“
„Ne. To snad není pravda.“zasmál se.
„Teď mě, prosím, omluv. Jdu se převléct.“řekla.

„Rodney, povídej.“pobídla ho o pár hodin později.
„Jsou to ty samé bytosti, co jsme potkali v Babylonu.“odpověděl jí a podal jí nějaké složky. „Jennifer už má i pitvu a já jsem našel zmínku na paměťovém krystalu z Babylonu.“
„Spusť.“
„Je tam toho hodně.“
„Máme čas.“
„Za půl hodiny je sedm.“namítl.
„Tak to zkrať.“
„Dobrá, jak chceš.“pokrčil rameny. „Je o těch tvorech zmínka i v naší mytologii. Říkalo, nebo říká, se jim Kúréti. Byli to horští démoni Kréty a chránili Dia.“
„Lorne říkal, že je pronásledovali celou cestu k bráně.“
„Co když jsme měli Dia na dosah?“
„Dostaneme ho znovu. Je důležité, že jsou všichni v pořádku.“
„Jo. No, teď k tomu Babylonu. Poslední obyvatelé psali zápisky až do konce. Vypadá to, že za jeho zkázu můžou Bohové a tyhle potvory tam zapomněli. Mají velice tvrdou kůži a prskají nějakou tekutinu. Kyselinu přesněji.“
„Takže Bohové byli i tam. Krása. Něco dalšího?“
„Chtěla jsi to krátce. Mám dost podrobnou zprávu. Pošlu ti ji.“
„Dobrá. Rozešli ji všem.“
„Jistě.“
„Dík. Už půjdu. Čekají na mě.“mávla rukou směrem k zasedačce.
„Hodně štěstí.“

Mac se vřítila do zasedací místnosti jako velká voda.
„Dobrý večer, moje jméno je plk. Mackenzie Blacková a jsem hlavní vojenský velitel Atlantis. Všichni jste tady, protože dokonale ovládáte jeden ze tří strojů. Ale upozorňuju vás, že v případě pohotovosti to nebude stejné jako na Zemi, i když někteří z vás jste bojovali v Íráku nebo Afganistánu.“
„Proč by to mělo být jiné?“zeptal se posměšně jeden z přítomných, muž střední postavy.
„Protože tohle nejsou lidi a jejich technologie je vyspělejší než naše. Abych byla upřímná, nejsem ze stíhaček zrovna dvakrát nadšená. Prostě si myslím, že na mimozemskou základnu nepatří. Podle předem domluveného plánu budete celý následující týden létat, abyste si zvykli na zdejší podmínky a my, abychom otestovali háky.“
„My létat umíme.“namítl zase ten muž.
„Major Evans, že?“zeptala se. Přikývl. „Dobrá. Majore, já neřekla, že neumíte létat. Jsou tady ale jiné podmínky. Musíte mít odhad, kdy a za jaké rychlosti přistát. A taky musíte mít přehled o terénu a musíte ho znát lépe než nepřítel, aby vás nezabili a já nemusela vyplňovat hromadu papírů. A věřte mi, že pro mě není problém vás nechat převelet zpátky a postarat se o to, aby se vám ve spisu objevil záznam za nekázeň.“ Chvilku mlčela a pozorovala přítomné. Nikdo se neodvážil ani pohnout. „Pokud nemáte dotazy, můžete jít. Rozpisy letů jste dostali, tak se jich držte. Dobrou noc.“dodala už mírněji. Letci se začali sbírat.
„Mex?“ozval se Ryan. Zvedla hlavu od složek. „Už jsi večeřela?“
„Ne.“
„A nechceš mě doprovodit? Vůbec se tu nevyznám.“usmál se.
„Doprovodím tě, ale hlad nemám.“
„Slyšel jsem, co se stalo.“
„Jo.“přikývla. „Od té doby jsem nejraději sama. Promiň.“
„Chápu.“
„Chtěla bych tě ještě poprosit, abys mi mezi lidmi netykal.“
„Provedu, madam.“zasalutoval.

Mackenzie vyšla z jídelny a hned ji stavěl admirál.
„Plukovníku!“
„Ano?“otočila se.
„Tohle město je úžasné.“
„To je.“souhlasila. „Provedl vás plk. Parker?“
„Ano, viděl jsem tu novou dráhu. Tedy lépe řečeno to molo. Je to dokonalé.“
„To je, ale já s tím nesouhlasím. Nepatří to sem.“
„Chápu vás. Víte, jsem tady proto, abych zhodnotil možnosti pro námořnictvo.“
„A?“
„My tady nemáme co dělat. Ale byla to skvělá příležitost se tady podívat.“
„To jsem ráda.“
„Zítra večer se vracím domů.“
„I Parker?“zeptala se s nadějí v hlase.
„Ano, i ten.“
„Děkuju.“vydechla. Raynolds se jenom pousmál.
„Už půjdu do postele.“
„Jistě, dobrou noc, pane.“přikývla a vydala se chodbou dál. Byla strašně unavená a těšila se do postele. Naneštěstí ještě musela dodělat pár papírů.
„Plukovníku!“
„Kdo zas, co zas?“otočila se už naštvaně. „Aha, to jste vy.“ Zase se rozešla. Winterson s ní srovnal krok.
„Jak to šlo?“
„Dobře. Já mluvila, oni poslouchali. Většinou.“
„Ten jeden se mi zdál hodně…“
„Nafoukaný? Jo. Ale není horší než Parker.“
„Divil bych se, kdyby to ještě šlo.“ Za hovoru došli k ní ho pokoje. Otevřela.
„Jdete dál?“
„Jo.“přikývl. Vešli do pokoje. Mac hodila složky na stůl a notebook na postel. „Dáte si něco?“zeptala se a koukla do baru. „Whisky, kubánský rum, tequila, vodka nebo Baileys.“
„Whisky. Díky.“ Mac vytáhla z baru láhev a z ledničky kostky ledu. Bylo vidět, že tohle dělala dost často.
„Na zdraví!“pokynul. Přikývla a vypila celou sklenku.
„Zajdu se podívat na Sáru.“řekla a nakoukla do jejího pokoje. Sarah spinkala. Vrátila se zpátky.
„Chtěla jsem ti poděkovat.“ozvala se.
„Za co?“podivil se.
„Za všechno. Bez tebe by ze mě byla Duhová víla.“
„To nic nebylo.“usmál se, ale trošku zčervenal.
„Skromnost je fajn vlastnost, ale teď není na místě.“
„Dobrá. Jsem rád, že je to lepší.“
„O moc ale ne. Jenom to umím dobře schovat.“

Za přepis zase jendou děkuji DarkLive

a další povídka bude v sobotu

dobrá povídka....jsem zvědavej co ti piloti předvedou....

tak vypadáý to nadějně, ale zajímá mě docela ten známý od Mac. Jsem zvědavá jak se to na Atlantis vyvine a jak se zařadí nový osadníci.

No, jak se to vyvine - jestli se vrátí Shep, tak ho sestřelí a jestli se nevrátí tak se ještě uvidí (můj názor )Ale jinak nemám k povídce co dodat

Doufám, že se John vrátí, ale sejmout ho nemusí

Jsem jak ohlraná deska, ale co jiného říct, než to byl velmi pěkný díl a už se nemohu dočkat, jak to bude pokračovat.

Nebyl by už další díl

Byl by a stál by? Stál by ...chvilka poezie...dobrý končím

Broučci

„Co se děje?“přiběhla Mac celá udýchaná do kontrolní místnosti. Všude byl zmatek a otevřenou bránou sem přicházeli další a další lidé.
„To jsou lidé ze stanoviště Beta. Napadli je Bohové.“oznámil Chuck.
„Oni nedají pokoj.“zavrčela a seběhla dolů. „Coopere!“
„Ano, madam.“otočil se na ni voják.
„Co se tam stalo?“
„Najednou se nad námi objevily lodě a začaly nás bombardovat. Utekli jsme, ale nechali jsme tam veškeré vybavení.“
„Co tam bylo?“
„Nic moc. Především nějaký výzkum. Nic zásadního.“
„Dobrá.“přikývla.
„Vzali jsme tady i Eagery.“dodal omluvně, když uviděl její nesouhlasný pohled, jakmile prošli zranění bránou. Vzápětí se objevil i Delroy. Jenom překvapeně zamrkal.
„Je nezvyk vidět tě bez uniformy.“poznamenal a prohlížel si ji. Měla na sobě bílé kalhoty a světle zelené tričko na ramínka.
„Nemám službu.“odvětila a dál sledovala nově příchozí.
„Sluší ti to.“
„Nešplhej.“odsekla. „Měl by sis zajít na ošetřovnu.“zkoumavě pozorovala jeho potrhané šaty.
„Díky za azyl.“přikývl.
„Nezvykej si na to.“ Delroy odešel v doprovodu svých společníků a ochranky.
„To je vše, madam.“oznámil Swanson, který právě proběhl bránou.
„Díky. Běžte taky na ošetřovnu.“
„Ano, madam.“přikývl.
„Zdá se, že jsme o Betu přišli.“ozval se seshora Woolsey.
„Evidentně. Měli bychom vybrat nějakou další planetu. Přece jenom mít tady Eagery…“ nechala větu nedokončenou.
„Chápu.“pousmál se. „Postavíme k nim stráže?“
„Asi bychom měli, zajdu se za nimi podívat.“
„Dobře.“

„Jak se mají naši hosté?“zeptala se Mac, jakmile dorazila na ošetřovnu.
„Všichni žijí.“odpověděla jí Jennifer a pobaveně sledovala její výraz. „Netvař se tak zklamaně.“
„Netvářím se zklamaně. Co naši?“
„Oděrky, modřiny, pohmožděniny. Nic vážného.“
„Fajn. To je dobře. Eagerové jsou v izolačce?“
„Ano. Připadalo mi to lepší.“
„Bylo to dobře. Jdu se za nimi podívat.“
„Jistě.“přikývla doktorka. Mac odešla a vydala se o pár chodeb dál. Přede dveřmi stála stráž. Dva vojáci ve vestách a se samopaly v ruce. Když ji viděli přicházet, postavili se do pozoru a otevřeli dveře. Vešla dovnitř.
„Přišla ses na vás podívat. To je milé.“ušklíbl se Delroy.
„Musím vědět, jak se daří hostům.“
„Hostům? Ne vězňům?“
„Ne.“
„V tom případě by mě zajímalo, proč máme přede dveřmi stráže.“
„Pro bezpečnost.“
„Čí?“
„Vaši i naši.“odpověděla a posadila se na židli. „Co tví lidé?“
„Je o ně dobře postaráno.“
„Přišli jsme o Betu. Ale hodláme najít novou planetu. Máme jeden tip a chceme ho prověřit zítra.“
„Nechám to na vás. Minulá planeta se nám líbila.“
„Dobrá. Nechám vás si odpočinout. Stavím se možná zítra.“
„Hodně štěstí na zítřejší misi.“popřál jí Delroy. Přikývla a odešla. Když se na to dívala zpětně, překvapilo ji, jak se k sobě chovají. Jako by mezi nimi vznikla nějaká tichá dohoda o tom, že se k sobě budou prozatím chovat slušně. Bylo devět hodin a ona si teprve teď uvědomila, že se jí chce strašně spát. Namířila si to k sobě do pokoje.
„Mex!“zavolal na ni někdo, když procházela kolem jídelny. Otočila se.
„Ahoj.“pozdravila.
„Nejdeš si dá něco dobrého?“zeptal se s úsměvem Ryan.
„Ne, dneska ne. Jsem unavená.“
„Včera jsi taky nemohla.“zamračil se.
„Ryane, vím, o co se snažíš, ale nech toho. Nemá to cenu.“
„Je to jenom přátelské posezení. Nic víc.“
„A vůbec se mě při tom nebudeš snažit sbalit a flirtovat se mnou, že?“pousmála se.
„Mex…já…“zakoktal se.
„Omlouvám se, ale nemůžu. Zatím ne. I kdybych chtěla, tak to stejně nepůjde. Jsem tvoje velící.“
„Je to jenom…“
„Ale to takhle zítra snídaně?“skočila mu do řeči. Úplně se celý rozzářil.
„Dobrá. V kolik?“
„No, ve tři jdu na misi, takže se můžu prospat. Takže v devět. Kdybych ještě spala, zavolej.“
„To si piš. Tak zítra. Dobrou noc.“popřál jí a odbočil do jídelny. Mackenzie jenom zavrtěla hlavou a těšila se do postele.

Druhý den ráno se vzbudila ještě za tmy. Nenáviděla dny, kdy se jí tohle stávalo. Mohla si ještě spát, ale bůh ví proč, se vzbudila. Nesouhlasně zamručela a převrátila se na druhou stranu. Peřinu si přetáhla přes hlavu a znova zavřela oči. Naneštěstí se jí usnout už nepodařilo. Okolo osmé si k ní vlezla Sára asi s tuctem hraček. Mac ji přikryla a obě ještě chvilku dřímaly.
„Mami, mám hlad.“zaštěbetala Sára a pár minut později.
„Rozkaz. Máš hlad, tak půjdeme papat.“vylezla z postele. Obě se oblékly a vyrazily na snídani.

V jídelně bylo celkem plno, ale Ryan držel místo. Když se Mac objevila, usmál se.
„Dobrá ráno, dámy.“
„Dobré.“zívla Mac a posadila Sáru na židli. „Ty nezdravíš?“
„Ajoj.“špitla okamžitě.
„Pamatuju si dobře, že nejraději snídáš rohlík s rybízovou marmeládou?“zeptal se ukázal na talíř, kde byly tři rohlíky a marmeláda.
„Naprosto dokonale.“přikývla a jeden rohlík namazala Sáře. Potom jí i sobě nalila kakao.
„Nepiješ kafe?“podivil se.
„Podle dnešní vůně a uzívaných vědců je to zase jeden z vývarů z armádních ponožek.“ ukázala kolem sebe. Opravdu. U stolů seděli zjevně ospalí vědci a vojáci. „Mám radši Colu nebo Pepsi.“
„Takže kafe ne?“
„Moc ne, ale armáda ze mě udělala závisláka na kofeinu. Ale už je to lepší. Prvních pár měsíců tady jsem měla pocit, že to kafe nedám z ruky. Ale teď to piju spíš, když chcu zůstat vzhůru. Jinak moc ne.“
„Aha. No já si život bez kafe představit nedovedu.“pousmál se a slastně si napíchl na vidličku klobásku.
„Mac, tady jsi! Všude jsem vás dvě hledal.“vykřiknul nadšeně Zelenka.
„Ahoj, jak bylo na Zemi?“zeptala se.
„Skvěle, i když ten skoro dvacetihodinový let byl příšerný. Ještě horší než noční s Rodneym. Vezu něco Sáře.“podal jí tašku. Sarah do ní nedočkavě nakoukla.
„Jééé!“vypískla a vytáhla na stůl Orion čokoládu, Tatranky a nějaké Bebe sušenky.
„Minule jí chutnaly.“řekl Radek.
„Děťuju.“poděkovala Sára.
„Není zač.“pousmál se a pohladil ji. „A pro tebe taky něco mám.“vytáhl malé flaštičky. Byl tam jeden Myslivec, Fernet a jedna Becherovka. „Všiml jsem si, že u sebe máš takové malé lahvičky, tak jsem si říkal, že ti udělají radost.“
„To ano.“přikývla a nadšeně si je prohlížela. „Díky moc.“
„Není zač. Jdu ještě dát něco Rodneymu. Zatím.“rozloučil se.
„No, taky pomalu půjdeme. Musím si ještě nachystat věci na misi. A ty bys měl taky.“
„Jo. To zvládnu.“mávl rukou.
„Nezapomeň na povinnou výbavu. 1. pomoc, granáty, zásobníky, dvě zbraně a vysílačku. Klidně se zeptej někoho z týmu, ať ti pomůže.“
„To zvládnu. Uvidíme se u brány.“ujistil ji.
„Neříkám, že ne. Zatím ahoj.“
„Ahoj.“

„Můžeme vyrazit?“zeptala se Mac sbíhající ze schodů.
„Jistě.“ozvalo se jednohlasně asi devět lidí. Něco byli vojáci a něco vědci různého typu. Amélie zadala adresu a brána se otevřela. Skupinka prošla.
„Podle MALPu jsou tady ideální podmínky.“ozval se Rodney.
„Už jsme tady byli, ale teď to musíme prozkoumat důkladněji.“podotkla Mac.
„To jsme si mohli vzít jumper.“namítl George.
„Jumperem už to tady Lorne a spol. oblétli. Potřebujeme spíše rozbory vody a půdy, zmapování oblasti kolem, zjištění flóry a fauny.“upřesnila.
„Aha, takže my máme vlastně volno.“shrnul to major.
„V podstatě jo. Jenom je doprovodíme a necháme je dělat jejich práci.“přikývla. „Ta mýtina je asi ještě 800 metrů.“ Pomalu procházeli lesní pěšinou. George chtěl s Mac mluvit, tak ji požádal, aby trošku zpomalila. Když byl zbytek dost daleko, spustil.
„Říká se, že s Ryanem něco máte.“začal bez dlouhého otálení.
„Opravdu?“zatvářila se pobaveně. „Jedna snídaně a už spolu něco máme? Majore, jste informovanější než já.“
„Přeju vám to.“
„Georgi, já s ním nic nemám. Byla to jenom snídaně.“otočila se na něho. „Krom toho, je to můj podřízený.“
„To vám u Sheppa nevadilo.“namítl s úsměvem.
„Tohle je jiné.“namítla.
„No, jsem rád, že jste mi řekla, jak to je.“pousmál se. Přikývla a dohnali ostatní. Na mýtině bylo pár kamenů, takže si vojáci posedali a dávali pozor na vědce, aby se moc nerozvášnili. Po chvilce Mac vytáhla z jedné kapsy u vesty balíček karet a ruletové žetony. Vojáci mlsně přikývli.
„Plukovníku, já bych vás neměnil.“zajásal George. Mac maličko zčervenala.
„Poker na jiné planetě. No to mě podrž.“vyhrkl Ryan. Pousmála se a rozdala karty i žetony. Vydrželi takhle hrát celé odpoledne i večer, když rozestavěli provizorní tábor. Vojáci si rozdělili službu po dvou hodinách. První začala Mac.

„Pomoc! Pomoc! Něco mě kouslo!“vyrobil ráno chaos jeden vědec a běhal po táboře jako pominutý. Vojáci rychle vystartovali s připravenými zbraněmi.
„Uklidněte se. No tak! Klid.“snažila se ho uklidnit Mac. „Co vás kouslo?“
„Nějaký brouk.“
„Kam?“
„Byl jsem na záchodě…kousl mě do ruky.“řekla a v tu chvíli se skácel k zemi.
„O-ou.“hlesl Ryan.
„Běžím pro doktora.“vyhrkla Mac a rozběhla se k bráně. Za pár minut byla zpátky i s Kellerovou a jejím polním týmem. Vědec ležel na jedné z postelí a byl celý zpocený.
„Něco ho kouslo, prý brouk.“informoval George.
„No, vypadá to, že byl jedovatý. Vezmeme ho na Atlantis.“rozhodla doktorka po krátké prohlídce.
„Plukovníku, další!“zavolal Ryan a sehnul se k doktorovi.
„Nic…mě ale nekouslo nic.“namítl vědec ležící na zemi.
„Může se to přenášet vzduchem?“zeptala se Mac.
„Ne. Je to jed z toho brouka.“zavrtěla hlavou Jennifer.
„A dotykem?“navrhl George.
„Póry. Teoreticky ano.“přikývla.
„Dobrá. Poslouchejte lidi! Nikdo neprojde bránou domů, abychom tam něco nezanesli. Zůstaneme tady.“křikla Mackenzie. Ozvalo se souhlasné zamručení.
„Kde je doktor Avril?“zeptal se Winterson a rozhlížel se kolem.
„Viděl jsem ho jít do lesa.“ozval se další vědec. Mac zasténala.
„Kdo má věčně běhat? Nesnáším ho.“zavrčela, hodila zbraň na zem a rychlostí blesku vyběhla k bráně s Georgem a Ryanem v patách. Kluci jí za chvilku přestali stíhat. Proběhla rychle lesní uličkou, prokličkovala mezi stromy a uviděla vědce mizet za zatáčkou. Ještě trošku zrychlila. Už skoro dobíhal k DHD. Mac ho skoro dohnala a skočila po něm. Oba se rozplácli na zemi. Ona se na něj rychle vydrápala a namířila na něj zbraň.
„Co…to…sakra…bylo?“zavrčela vztekle.
„Nehodlám tady chcípnout!“
„No to já taky ne, ale nikdo odsud na Atlantis ani nikam jinam nepůjde!“
„Je to jenom kvůli vaší dceři!“
„Možná, ale je tam taky dalších 311 lidí, které nehodlám ohrozit!“
„Dobrý?“zajímalo George, jakmile doběhli. Přikývla.
„Na Atlantis najdou nějaký lék rychleji než tady!“vyštěkl vědec.
„Však vám to zatím může být jedno.“odsekla.
„Nemůže! Dotkl jsem se ho.“hlesl. Mac zbledla a slezla z něj.
„Vrátíme se do tábora.“řekla potichu. Vědce si vzali mezi sebe, aby znovu nezdrhl. Pomalu došli zpátky na mýtinu.
„Ten první vědec…před chvilkou zemřel.“hlesla Jennifer, když se objevili. Všichni zůstali šokovaně stát. Ticho přerušil až Rodney.
„Slyšíte to?“ Zaposlouchali se. Z dálky se ozývalo klapání tisíců nožiček.
„Sbalte nejnutnější věci a mizíme!“křikla Mac.
„Máme vzít i…“nedokončila Jennifer.
„Jo. Vezměte už je a běžte k bráně. Půjdeme na Gamu!“ blížila se k nim obrovská černá záplava. „Proč vždycky brouci? Proč ne třeba tučňáci?“zaskučela.
„Na ty je tu moc horko.“odvětil jí McKay a hodil si na záda batoh. Rozutíkali se k bráně a úplně se vykašlali na stany, postele a stoly.
„Jsou těsně za námi!“křikl Ryan a posledně s Mac a Georgem začali střílet. Doktor Akvar mezitím zadával adresu. Brána se otevřela a oni postupně proběhli.

„Kde to jsme?“podivil se George, když rozsvítil baterku.
„V jeskyni?“opáčila Mac. „Světlo!“ukázala doleva. Čím blíž k němu byli, tím větší horko bylo. Vylezli z jeskyně a vyvalili oči. Byli na malém ostrůvku, ne delším než 140 metrů a širokém asi 130, který byl v moři a na něm byly palmy a nějaká tráva. Uprostřed byla jeskyně.
„To je drsné.“vydechl Rodney.
„Mac, úplně hoříš.“vyděsila se Jennifer. „Doktore!“vyjekla, když se doktor Avril sesul k zemi. „Je mrtvý.“hlesla. Mac sjela dolů po stěně a zabořila hlavu do dlaní.
„Bude to dobrý.“ozval se hlas, který dlouho neslyšela. Zvedla hlavu. Nejdřív si myslela, že musí mít halucinace, ale když viděla, jak všichni užasle hledí, došla k závěru, že je to skutečnost.
„Ahoj Gabrieli.“pozdravila. Jenom se pousmál. „Nenapíšeš, nezavoláš, ale objevíš se, když mě něco kousne. To je od tebe milé.“
„Ostatní s tím nesouhlasí, ale já…musím.“hlesl.
„Proč?“
„Protože takhle jsem přišel o svého posledního svěřence.“špitl.
„Kdo sakra jste?“vydechl George.
„Jsem Gabriel, její strážný anděl.“odpověděl mu.
„Strážný…“
„Všichni máte svého.“usmál se.
„Hele, co takhle mít tohle místo jako novou Betu?“navrhla Mac.
„Rozhodně bych souhlasil.“přikývl George.
„Majore, dejte vědět Atlantis, co se děje.“požádala ho Mac. Winterson přikývl a odešel k bráně.
„Doktorko, provedete pitvu?“zajímalo Gaba. Kellerová jenom přikývla.
„Svlíkni si vestu a bundu a lehni si. Stoupá ti teplota.“řekla ještě. Mac přikývla a udělala, co chtěla.
„Ten doktor zemřel během pár minut, ale ten druhý stále žije.“poznamenal Ryan.
„Nevím, čím to je, možná tím, že se ten jed přenesl póry a ne přímo.“pokrčila rameny doktorka a udělala první řez do mrtvého vědce. Mac to celé z dálky sledovala.
Vteřiny se měnily v minuty a minuty v hodiny. Ona i ten druhý doktor byli stále naživu a u ostatních se žádné příznaky jako horečka, nevolnost, třes, slabost a bolest neobjevovaly.
„Jak je ti?“staral se Ryan a klekl si k ní.
„Horko.“odpověděla, ale maličko se pousmála. „Mají něco?“
„Zemřel na kolaps vnitřních orgánů. Skončili asi před hodinou, ale ty jsi spala.“
„Je mi líp než předtím.“
“To jed dobře.“ozvala se doktora. „Doktoru Akvarovi se dělá taky lépe.“
„Myslíš, že to jenom vyprchává?“
„Možné to je. V těle toho mrtvého vědce jsme nenašli žádnou stopu po nějaké cizí látce. Vysvětlovalo by to i chování těch brouků. Asi si šli pro kořist. Nemusí si přidělávat práci zabíjením. Obstará to ten jed.“
„Úžasné.“ušklíbla se.
„Teplota ti trošku klesla. George a Rodney šli na průzkum. Měli by se vrátit každou chvíli. Zkus spát.“
„Bolí mě úplně všechno.“hlesla.
„Moc?“
„Já nevím…“
„Můžu ti pomoct.“ozval se Gabe. „Dostanu to z tebe.“
„Neublíží ti to?“starala se.
„Pár dní budeme oba hodně unavení, ale dá se to do pořádku, neboj. Je to jiné, než antické léčení, takže ti to neublíží.“řekl a chytl ji za ruku. Okolo nich se rozlila modrá záře, která po chvilce ustala.
„Lepší?“zeptal se Gabe.
„Mnohem.“odpověděla unaveně Mac.
„Oba si musíme odpočinout. Sbohem.“rozloučil se.
„Počkej. Můžeme už domů?“zarazila ho doktorka. Jenom přikývl a zmizel.
„Všechny věci by se ale měly spálit.“navrhl Ryan.
„Jistěže.“přikývla Kellerová. Počkali na ostatní a potom se pomalu vrátili domů.

sgcatlantis:doufám, že napíšeš zase něco jiného

Další povídka bude v utery....

Bojím se že ne
Tenhle díl mi připoměl epizodu z SG-1 (09x17 Metla)kde ty Orijští brouci snědli toho doktora,ti tví sice zabíjí jedem ale je to dost podobný
Pardon ale nemůžu si pomoct

?...nějaký takový byl?.... ...ježísi kriste, asi bych se na ty díly mohla podívat znova....

jojo byl.ale tak nevadí..inspiraci se meze nekladou......sem zvědavej na toho mladíka jak a kdy to vybalí na Mac

Pěkný díl a to objevení Gabriela bylo dost nečekané.

Nebyl by už další díl

jezis ja na to uplne zapomnela.... ...pardon

Naděje

„Mac! Hej, Mac!“křikl Rodney. V nově vybudovaném bazénu ji viděl přeplavat asi dvakrát, než se vynořila a začala mu věnovat pozornost.
„Co se děje?“zeptala se, chytla se okraje bazénu a otřela si obličej.
„Woolsey zrušil zítřejší misi.“
„Proč?“nechápala a vylezla ven. Přehodila přes sebe župan a vlasy si zabalila do ručníku.
„Nevím, to mi neřekl. Ale máš za ním přijít.“
„Aha. Stačí to zítra?“
„Já nevím. Zkus za ním zajít teď.“
„Tak jak vypadám? Vždyť sotva lezu.“
„Jak chceš.“pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
„Rodney.“zastavila ho ještě.
„Ano?“
„Ten bazén je dokonalý.“pousmála se a kývla hlavou k 50 m dlouhému a 25 m širokému bazénu.
„Díky.“přikývl a odešel. Mac se převlíkla do uniformy, trošku si ještě vysušila vlasy a ty si potom stáhla do copku. Dala si za pas zbraň a vyšla ven. Na obloze svítily všechny tři měsíce a plno hvězd. Chvilku jenom tak stála a pozorovala oblohu. Za pár minut si uvědomila, že chtěla někam jít. Doloudala se do kontrolní místnosti a zaklepala na dveře Woolseyho kanceláře. Celou cestu za sebou nechávala mokrou stopu, jak jí voda odkapávala z vlasů.
„Dále!“ozvalo se unaveně. Vešla. „Á, plukovníku.“
„Pane Woolsey, prý jste zrušil zítřejší misi.“začala.
„Ano.“přikývl.
„Smím vědět proč?“
„Jistě. Tu planetu před hodinou napadli Bohové.“
„Aha. Co lidé z vesnice?“
„Pokud víme, tak nikdo nepřežil.“
„Máme už nachystané věci, měli jsme vyrazit brzo ráno. Co tak jiná planeta?“
„Můžeme se podívat.“přikývl a zobrazil na notebooku rozpis.
„Co tahle?“ukázala Mac na jednu z neprozkoumaných planet, která byla v pořadníku.
„Dobrá, pošleme tam sondu. Ještě dneska. Pokud budou příznivé podmínky, zítra odpoledne vyrazíte.“
„Tak jo.“přikývla. „Dobrou noc.“
„Dobrou.“rozloučil se.

„Chucku?“zavolala Mackenzie, aniž by ho už viděla. Chuck ale automaticky nachystal složku s daty z MALPu, a jakmile se přiblížila, vrazil jí to do ruky. Jenom kývla a beze slova ji otevřela. Rychle přeletěla obsah a zatvářila se spokojeně. Namířila si to k Woolseymu a zaklepala.
„Ano?“zvedl hlavu od nějakých papírů.
„Mám včerejší údaje z MALPu.“pousmála se. „Podmínky jsou dobré. Bylo tam 15°C, v okolí kilometru byla nějaká stavba, slunečno,dobrá vlhkost, atmosféra podobá té naší.“
„V tom případě běžte. Stejně jste dneska měli být pryč.“pokrčila rameny.
„Fajn, půjdeme ve tři.“přikývla a odešla.

„Co jsi to udělal?!“peskoval Rodney nějakého mladého muže.
„Já…myslel jsem…“pípl.
„Tak příště nemyslete!“štěkl.
„Rodney!“zavolala Mac od otevřené brány. Doktor vrhl jeden zničující pohled na vědce a seběhl dolů po schodech. „Co se stalo?“zvědavě se zeptala.
„Hrabal se, v čem neměl.“odpověděl McKay a prošel bránou. Jenom pokrčila rameny a prošla za ním.

„Co to sakra je?“zaprskala, když se jí podařilo vynořit. Rozhlédla se kolem a vytřeštila oči. Všude bylo plno vody. Z brány šly vidět jenom symboly, které byly nejvýš a pár set metrů od nich vyčuhoval nějaký kus skály.
„Neměl tu být písek?“zaprskal George.
„Nemůžu za to. Včera to tu ještě nebylo.“bránila se Mac. „Pojďme na tu skálu.“mávla rukou ke kusu šutru.
„Táhne mě to dolů!“zafuněl Rodney.
„To nás všechny. Plav.“pobídla ho Mac a začala plavat k jedinému malému suchému místu široko daleko. Zbytek jí následoval. Za pár minut si Rodney a George vylezli na kamenný kopeček a Mac zůstala dobrovolně ve vodě.
„Co budeme dělat?“zafuněl Rodney.
„To je dobrý dotaz.“přikývl George a oba se s nadějí podívali na Mac.
„Počkáme, až ta voda spadne?“
„Chytré, ale máš ponětí, jak dlouho se odpařuje tolik vody?“opáčil doktor.
„Pár desítek let?“
„A to chceš čekat tak dlouho?“
„Dobrá, tak počkáme, než se po nás začnou shánět.“
„To je tak za dvě, za tři hodinky.“zamyslel se George.
„Nebojte, majore, rande ještě stihnete.“pousmála se Mackenzie.
„Kdo říkal, že mám rande?“zavrčel, ale maličko zčervenal. „Jak se sem dostalo tolik vody? A hlavně tak rychle?“zamračil se.
„Napršet to nemohlo, tak těžko říct.“pokrčila rameny Rodney.
„Hele, nebyla tady nějaká stavba nebo tak?“ozval se po chvilce George.
„Byla, ale..těžko říct, jestli nebude zatopená, nebo třeba jestli to nejsou jenom zříceniny.“namítla Mac.
„Je to necelých šest metrů - podle brány. Kdyby to nebylo zatopené, mohli bychom tam doplavat a zůstat tam, dokud nás nezačnou hledat.“dodal major.
„No, ale stejně budeme muset počkat na nějakou loď, protože bránu otevřít nemůžeme. Ledaže bychom chtěli vytopit Atlantis.“opáčil McKay.
„To je fakt, ale když tam budeme moct zůstat? Půjdu se tam podívat a pak vám dám vědět.“navrhla.
„Dobře. Buďte opatrná.“přikývl George. Mac přikývla, odepnula si zbraň, pořádně se nadechla a ponořila se pod vodu. Vypadalo to, že stavba je kousek od nich. Zamířila tam. Pomalu k ní doplavala, ale když chtěla proplavat oknem, něco ji zastavilo. Po chvilce zjistila, že to byl štít. Plavala ještě k nějakým dveřím a vedle nich našla panel. Zkusila je otevřít. Povedlo se. Vplavala dovnitř, kde bylo sucho. Vypadalo to jako nějaký hangár. Pousmála se, vydýchala a vyplavala nahoru, říct to ostatním.
„To byla doba!“vydechl úlevou George.
„Je…tam nějaký…hangár. Půjde…to.“zadrkotala zuby. Rodney i George si vlezli do vody a vydali se za ní. Asi v půlce cesty musela McKaye táhnout za sebou. Proplavali dveřmi a objevili se v místnosti, kde byly asi tři jumpery.
„Tak tohle bych tady nečekal.“vyhrkl Rodney.
„To nikdo z nás.“zavrtěl hlavou George. Mac na to neřekla nic, jenom si v tichosti třásla a drkotala zuby. Přece jenom byla v té vodě nejdéle. „Měli bychom si to oblečení sundat.“navrhl major.
„To stejně nepomůže.“zadrkotala pět zuby Mac. „Já jenom doufám, že tady nebudou žádné potvory.“ Postavila se a vytáhla zat. „Tak jdeme, ne?“ Pomalu se vydali úzkou antickou chodbou. Světla se sama rozsvěcovala, jako ty na Atlantis. Nevypadalo to na velký komplex. Za chvilku ho měli celý prošlý. Ono tam toho moc na procházení nebylo. V budově byl jenom hangár, úzká chodba a nějaká další místnost. Rodney ji okamžitě začal prozkoumávat. Vypadalo to jako kontrolní místnost na Atlantis.
„No, aspoň se zabavíme, než nás začnou hledat.“prohlásil Rodney a zamířil k nejbližší konzoli.
„Hm, aspoň někdo.“zamručela Mac a sedla si ke stěně. George udělal to samé. Rodney byl ve svém živlu. Jakmile zapnul obrazovku a uviděl všechna ta antická písmenka, automaticky se dal do čtení. Oba jeho společníci seděli celou dobu potichu u stěny a vypadalo to, že dřímají.
„To je dokonalé!“vykřikl po pár hodinách. Mac i George sebou prudce trhli.
„Co se děje?“protřela si oči.
„Na něco jsem tady narazil.“
„Tak spusťte, doktore.“pobídl ho George.
„Takže, jsou tady dvě relativně dobré zprávy.“začal. „Ta první je, že existuje způsob, jak Bohy porazit.“
„Já to říkala.“zašklebila se Mac.
„No, ale ta druhá část už není tak dobrá. Prý někdo umí přijmout velkou část energie, která je může porazit a to ho s největší pravděpodobností zabije. Je to totiž část moci Bohů. Někdo se jim musí vyrovnat.“
„Kde tu…energii najdeme?“zajímalo Mac.
„To zatím nevím.“pokrčil rameny. „Ale určitě…teda snad…na to přijdu.“
„Fajn. A ta druhá?“zeptal se Winterson.
„To je spíš pro Mac. Je tady zmínka o Erótovi a Kybelé.“ otočil se na ni. Zpozorněla. „Podle tady toho přespávají v Culligenských jeskyních.“
„A ty najdeme jak?“opáčila.
„Mají speciální ložení. V jejich základu jsou diamanty a křemík.“
„Takže vlastně stačí najít jeskyni z diamantů.“vyprskla. Byli tam, kde na začátku.
„Ale zúžilo to okruh.“
„Hm.“
„Dále tady je, že v těch jeskyních musíš splnit tři úkoly, aby ses k těm dvěma dostala. Jakmile je splníš, vyslechnou tě.“
„Jako že existují hodní Bohové? Nevěřím.“zavrtěla hlavou.
„Poslouchej, vím, že jsi nepřestala hledat. Čteš knížky, když jsi na Zemi, tak strávíš hodiny hledáním na netu a učíš se řecky jenom proto, abys rozuměla textům. Tohle je naše šance, jak ho vrátit zpátky. Možná je to šance jediná. Ty jsi pro to jako stvořená. Pořád ho miluješ a udělala bys pro něj cokoliv. Zvaž to. Budeme hledat. Pomůžeme ti.“vychrlil ze sebe rychle Rodney. Mac jenom nehnutě stála. Párkrát rychle zamrkala, protože se jí draly do očí slzy.
„Díky.“hlesla jenom potichu. Všichni byli pár vteřin potichu, než se Rodney opět ozval.
„Ještě jedna novinka. Je tu plánek a na něm úniková cesta. A tady důvod, proč to tady bylo včera suché.“pousmál se.
„Tak co tady ještě stojíme?!“vyjekl major.
„Moment, jenom vezmu s sebou tu paměťovou desku.“přikývl Rodney, klekl si, chvilku se šťoural v konzoli a potom vytáhl menší kvádr, který narval do batohu. „Tudy.“pokynul rukou k malému výběžku na stěně. Když na něj zatlačil, objevila se chodba. Byla v ní tma, ale stejně jako v ostatních antických stavbách, stačil krok a všechno se postupně osvětlovalo. Chodba za pár set metrů vyústila do vody, ale jako kdyby pokračovala dál chráněná štítem.
„Tak povídej. Proč je tady voda?“pobídla ho Mac, když se ocitli v tom průhledném tunelu.
„Prostě a jednoduše za to může měsíc. Přesněji jeho gravitace. Je tak blízko, že vodu z jezera, které je za kopce, dokázalo dostat až sem.“vysvětlil doktor jednoduše. Pomalu došli k bráně a DHD.
„Jste si jistý, že nevytopíme Atlantis, že?“ujišťoval se George.
„Teoreticky.“přikývl Rodney a zadal adresu. Brána se otevřela, vyslali kód a prošli.

„Jdeš na Zem?“křikl Rodney o pár dní později, když uviděl Mac v civilu se Sárou v ruce. Jenom přikývla a prošla.

Odpoledne strávila u táty na ranči, ale k večeru se zvedla s tím, že si musí ještě něco zařídit. Dorazila na hřbitov a na Johnům hrob položila kytici pestrobarevných tulipánů. Z náhrobku odhrnula prach a špínu. „Chybíš mi, víš to?“zašeptala s rukou položenou na jeho jménu. „Sára se za posledních pár týdnů naučila strašně moc nových slov a tu svoji malou papulku nezavře.“ Po tváři jí začaly stékat slzy jako pokaždé, když tady byla. Utřela si je do rukávu. „Možná jsme přišli na způsob, jak tě vrátit. I kdyby to nevyšlo, chci, abys věděl, že já to nikdy nevzdám.“

Tak doufám, že se líbila...je taková nějaká kratší ...a další bude v patek nebo v sobotu

Toto je spoiler!!!:

Tak jsem to dočetl a je to pěkně napsané a konečně si naznačila i to, co si už dávno všichni mysleli - tedy, že se John možná vrátí. Jinak, jen takový dotaz, pro ty Jumpery v tom antickém hangáru se vrátí???

Se chci zeptat, jestli ten další díl bude ještě dnes, nebo až zítra
Já jen že dávaj 24 hodin, tak jestli mám čekat na pokračování, nebo vypnout notebook

zítra bude...zítra ...dneska mě brácha tak vytočil, že nějak nemám náladu

ZÍTRA je DNES

Je skoro 8 hodin.

A já se setejně jako ostatní nemohu dočkat nového dílu Stargate : Last Ancient.

hele...dneska jsem dopsala dvě povídky

Jeskyně Bohů

„To neuděláš!“vyjekl Rodney.
„Že neudělám?!“vyštěkla Mac a sundala si mikinu. „Trčíme tady už devět hodin a za tu dobu mě už třikrát zmlátili! Nehodlám vypadat jako šmoula! Jsem unavená, hladová a všechno mě bolí. Nechci vidět nic jiného než sprchu, postel, Sáru a ksicht jednoho z těch lidí omlácený o stěnu. Tak mi přestaň říkat, co mám dělat! Fungovalo to jednou, bude to fungovat znovu. Pokud se ti to nelíbí, otoč se!“ George to všechno potichu sledoval z druhé strany malé cely. Tohle měla být jedna z dalších obyčejných misí. Problém byl v tom, že sonda neobjevila známky života, a tak zcela nepřipraveně narazili na skupinku trošku víc agresivních vesničanů, kteří nechtěli věřit, že nepatří k Bohům a nechtějí jim ublížit. Skončilo to tak, že je dali do vězení a nechtěli nic slyšet. Poté následovaly hodiny výslechů, po kterých byli všichni domlácení a každý měl nějaký šrám. Další problém byl, že je nikdo ještě pár hodin hledat nebude, takže se odtamtud museli dostat sami.
„Nechte toho, doktore. Sehrajeme to pěkně, dostaneme se odtud a pak si dáme nějaký dlabanec.“zamručel major. Rodney po něm vrhl nevraživý pohled.
„Díky, majore.“přikývla Mac.
„Tak jdem na to.“povzdechl si.
„Né! Pusťte mě…au! To bolí!“křičela. George ji přimáčkl k zemi, klekl si jí na ruce a celým tělem se posadil na nohy.
„Co se to tu děje?“strčil hlavu dovnitř strážný. Když uviděl, co jí dělají, vykulil oči a vběhl dovnitř. Najednou se ozvalo tlumené křupnutí a Mac měla co dělat, aby nevykřikla. Cítila, jak Winterson povolil stisk. Strážný ho od ní odtáhl a hodil ho na zem. Mac mu vytáhla, zbraň, protože se otočil zády. Nemohla přijít na to, jak se s ní střílí, tak strážného praštila po hlavě. Ten se sesul k zemi.
„Žijete?“zeptala se ho.
„Jo. Co to bylo za křupnutí?“
„Zápěstí.“
„Zlomené?“
„Myslím, že ne.“zavrtěla hlavou a prohledala strážnému kapsy. Nic nenašla, tak se sebrali a opatrně vyšli ze dveří. Prošli úzkou kamennou chodbou a za pár minut našli cestu, u které předpokládali, že vede ven. Trošku je překvapilo, že nikoho cestou nepotkali. Vyšli ven a objevili se na prázdném náměstí, okolo kterého byly domky a pár studen.
„Je tu nějak ticho. To se mi moc nelíbí.“zabručel Rodney.
„Mně taky ne, ale zatím si nestěžuju. Pojďte.“pobídla je Mac.
„Už abyste začala.“špitl George a díval se mezi domy, odkud vycházel dav lidí.
„Víš…kdybys mohla používat svoji telekinezi…“navrhl potichu McKay.
„Ale nemůžu, tak mě nech!“vyštěkla.
„Má pravdu…měla byste to zkusit. Jinak se odsud nedostaneme.“souhlasil major.
„Já nemůžu!!! Prostě to nejde! Kolikrát vám to mám…“ Z ničeho nic se okolo domů objevil oheň a zatarasil cestu užaslým vesničanům.
„To by mohlo zatím stačit.“vydechl George. Mac jenom vykuleně zírala na ohnivou stěnu. „Pojďte.“potáhl ji za ruku.
„Když se pohnu, tak to zmizí. Neudržím ji.“hlesla.
„Zvládla jste to předtím, zvládnete to i teď!“
„Jenže je to jako poprvé.“namítla.
„Umíte to…půjde to.“povzbuzoval ji. Zavřela oči a pořádně se nadechla.
„Máme tak 10 vteřin, než sebou seknu.“řekla po chvilce.
„To je hodně času.“přikývl a potáhl ji za ruku. Rozeběhla se za ním následovaná Rodneym. Vesnice byla tak maličká, že z ní za těch 10 vteřin vyběhli a namířili si to k bráně, která byla pár set metrů za vesnicí.
„Už to neudržím.“vydechla Mac a zastavila se.
„To nevadí, hlavně pojďte!“pobídl ji George. Jakmile udělala další krok, podlomila se jí kolena.
„Takhle to nepůjde. Běžte.“zavrtěla hlavou a opřela se o strom.
„Nezájem.“zavrčel a vytáhl ji na nohy. Znovu skoro spadla, ale ustála to. Jak nejrychleji to šlo, dorazili k bráně, rychle zadali adresu a prošli.

„Co ruka?“zajímalo George další ráno u snídaně.
„Celkem dobrý. Jenom v tom křuplo.“pousmála se, hodila Rayovi kus párku a Sáře dala do pusy piškotky.
„To jsem rád. Jak to křuplo, myslel jsem, že máte zlomené snad všechny kosti.“
„To já původně taky.“přiznala.
„A co to druhé?“
„Je to horší, než když jsem zjistila, že něco takového umím. Dneska jsem sotva vstala.“
„Dáte se do zítra do kupy?“
„Já myslím, že jo. Dneska si budu jenom hrát se Sárou a lenošit. Zkoušela jsem to ještě včera, než jsem usnula – což byla asi minuta – ale váza se jenom trošku zatřepala. To bylo všechno.“
„To se spraví. Hlavní je, že to zase funguje. Aspoň částečně.“
„Hm, chci, aby byly ty schopnosti zpátky. Teď, když se zase objevily…celkem se mi po nich stýskalo.“
„Vždycky jste s nimi dělala hrozné blbosti. Bavilo mě se dívat na to, jak děláte zvířátka z ohně.“usmál se George.
„Je to ale únavné.“pokrčila rameny.
„To věřím.“
„Mac! Mackenzie! Tohle chceš vědět! Musíš!“volal Rodney už z dálky a vběhl do jídelny. Mac s Georgem se na něj tázavě podívali. Jakmile k nim přiběhl, odhrnul věci ze stolu, položil tam notebook a otevřel ho, na obrazovce byl nějaký graf.
„Ehm…pěkný…ale proč myslíš, že by mě to mělo zajímat?“zeptala se opatrně.
„Podívej.“ukázal na osy grafu. „Na té zítřejší planetě, kam půjdeme, jsou jeskyně, jejichž složení je převážně z diamantů a křemíku.“ Mac jenom vyvalila oči a rychle spolkla, co měla v puse, div se neudusila.
„Je to ono… to, co myslím?“
„Je to ta možnost.“přikývl.
„Chci tam jít dneska!“vyhrkla.
„Ne. Dneska ne. Už jenom kvůli tobě. Jsi unavená a včera jsi mi 3x připomněla, že tě zmlátili. A vůbec to nemusí být ono.“
„Chci to vědět. I kdyby to nebylo ono.“prohlásila rozhodně.
„Zítra. Jestli půjdeš za Woolseym, tak já mu stejně řeknu, že mám práci. A lhát nebudu. Opravdu mám něco rozdělané.“
„Rodney…“zaprosila.
„Ne, má pravdu.“vložil se do toho George. „Včera jste vůbec nevypadala dobře.“
„Vy jste hnusní.“zavrčela.
„To je možné, ale Jennifer by tě taky nejspíš nepustila.“pousmál se Rodney.
„Hm.“
„Půjdu zjistit víc…o všem.“ S těmito slovy odešel. Mac si povzdechla, dojedla snídani a společně se Sarah, Wintersonem a Rayem v patách odešli.

„Mami, co to máš?“zeptala se Sára a ukázala na velkou modřinu na ruce a v obličeji.
„To nic, beruško.“mávla rukou Mac a nenápadně jí podstrčila správný dílek puzzlí.
„Jé, toník.“zatleskala ručkama a dívala se na barevného slona.
„Šikovná jsi.“pochválila ji nepřítomně. Musela pořád myslet na zítřejší misi. Představa, že by ho mohla mít zpátky, byla naprosto skvělá. Tolik si přála, aby zrovna tohle bylo to místo. Aby se to aspoň jednou povedlo na první pokus. Celý den se snažila zaměstnat něčím smysluplným, aby na to pořád nemusela myslet, ale nedařilo se jí to. Ta představa byla skoro děsivá, ale ona ho chtěla zpátky. Když šla večer spát, nemohla dlouho usnout a to byla hodně unavená.

Další den ráno hned po snídani zavedla Sáru za Jennifer, která slíbila, že ji pohlídá a šla si sbalit věci. Zbytek týmu souhlasil, že vyrazí dřív. Věděli, že je strašně nedočkavá a neměli to srdce, nechat ji čekat. Celkem se tedy divili, když dorazili k bráně a ona tam ještě nebyla.
„Kde to vázlo?“zeptal se s úsměvem George, když se objevila.
„Sára mě nechtěla pustit.“omluvila se.
„Aha.“přikývl. Brána se otevřela a oni prošli. Na planetě svítilo sluníčko a obloha byla bez jediného mráčku. Pomaličku se vydali lesem k cíli – jeskyním.
„Zkoušela jsem ráno telekinezi.“ozvala se po chvilce ticha Mac.
„A?“vyhrkli oba naráz.
„Dobrý.“usmála se.
„Tak to je fajn.“přikývl George.
„Co když to nebude ono.“hlesla a podívala se k blížícím se jeskyním.
„Tak budeme hledat jinde.“řekl pevně Rodney.
„Chci, aby to bylo tady. Nechci už hledat jinde.“zabručela. během pár minut se vydrápali nahoru a stanuli před vchodem, který byl na první pohled odlišný od jiných. Zevnitř jeskyně vycházelo žluté světlo a před ní byl sloup s nějakým nápisem.
„Zdá se, že tady jsme správně.“podotkl Rodney.
„Evidentně.“přikývla a četla nápis na sloupu.
„Co se tam píše?“
„Že je to chrám Bohyně Kybelé a Boha Eróse. Řekla bych, že chrámy většinou nebývají díry ve skále.“
„Jdeme dovnitř?“zeptal se Winterson. „Plukovníku?“
„Nevím, jestli tam chci jít.“zašeptala.
„Cože?“vykřikl oba.
„Mackenzie, já tě varuju! Jestli tam nevejdeš, tak tě tam dokopu.“zavrčel George. Chvilku se na něj jenom dívala.
„Tak na co čekáme?“opáčila a vešla dovnitř. Následovali ji. Jakmile překročili práh jeskyně, objevil se muž oblečený v bílé tunice.
„Vítejte, cizinci.“roztáhl ruce. Tým namířil zbraně. „Neublížím vám. Zbraně nejsou nutné.“
„Je to jenom jistota.“odvětila Mac, ale zbraň maličko sklonila.
„Proč jste přišli?“zeptal se.
„Slyšeli jsme, že v této útulné jeskyni bydlí někdo, kdo mi může pomoct.“odpověděla.
„Erós a Kybelé přijímají jenom vyvolené.“
„Úžasné. A to je kdo?“
„Ten, kdo úspěšně splní úkoly, bude potom hoden žádat audienci u Bohů.“
„Skvělý. Myslím, že jsme ti praví.“přikývla.
„Může jít jen jeden.“
„Jdu já.“řekla.
„Moment.“ George ji zatáhl stranou. „Určitě?“zeptala se.
„100%.“
„Vždyť to může být past.“
„To může. Sice mluví jako já, když jsem se poprvé zhulila – teda, já se spíš nekontrolovatelně řehtala – ale jinou možnost nemáme. Chci tam jít.“
„Dobrá.“přikývl.
„Co to jsou za úkoly?“zeptala se.
„Od každého něco.“odpověděl muž.
„Můžeme vyrazit.“
„Hodně štěstí.“popřáli jí.
„Můžete počkat před jeskyní.“nabídl jim muž. Přikývli a vyšli ven. „Dej mi zbraně.“
„Já si říkala, že by to bylo moc jednoduché.“povzdechla si a podala mu P-90, berettu a dva nože.
„To, co máš za pasem, taky.“
„Nepusť je.“řekla a podala mu čtyři granáty.
„Pojď za mnou.“pokynul rukou. Dovedl ji k úzké chodbě. „Jsou tři úkoly. Rychlost, bystrost a obratnost. Za určitý čas musíš proběhnout trasu.“
„Asi to nebude rovná stovka.“povzdechla si.
„Běž.“pobídl ji.
„Jak dlouho na to mám?“
„10 minut.“ Přikývla a nastavila si odpočítávání na hodinkách. Rychle vyrazila. Chodbička se za chvilku rozšířila a objevily se tam různé stupínky a výběžky. Chodba dál nepokračovala, ale končila stěnou, kde byly další výběžky. Nemohla doleva ani doprava. Jen nahoru. Začala šplhat. Některé stupníky se drolily a jiné odpadly dřív, než se jich chytla. Najednou se ozval řev. Otočila se uviděla, jak na ni letí pět obrovských ptáků.
„To je vtip.“hlesla a otočila se tak, aby byla napevno a vystřelila oheň. Trefila. Zopakovala to ještě čtyřikrát. Všechny trefila. Některé ne na první pokus, ale přece jenom. Jeden z nich se dostal až k ní a poškrábal ji na rukou. Vylezla nahoru a chvilku oddechovala. Rány ji pálely, ale vydala se dál. Pár minut na nic nenarazila, ale potom najednou cesta končila. Zmateně se rozhlédla kolem. Byla si jistá, že nikde nebyla žádná odbočka ani nic na ten způsob. Najednou se před ní objevila zlatá deska s nápisem.
„To snad není možné. Ptáci a teď nějaká hádanka. Já a hádanka. Nikdy jsem nic neuhádla. Rodney, kde jsi.“zamručela. „Na nebi jsem, ale taky v zemi. To může být cokoliv. Abys žil, potřebuješ mě. Co potřebuju k životu? Vodu…vzduch. Jsem neviditelný, ale když tam nejsem, poznáš to. Vzduch…to bude vzduch.“otočila se tam, kde tušila dveře, ale nic se nestalo. „Sakra, tak co? Řecky! Jak to mám vědět! Vzduch…vzduch…“přemýšlela. „Aeras“vyhrkla. dveře se otevřely. Oddechla si a šla dál. Zbývaly jí tři minuty. Zrychlila. Všechno se začalo třást a zdálo se jí, že stěny kolem se začínají přibližovat. Bohužel to nebylo jenom zdání. Ze stěn se vysunuly hroty. Jenom vyvalila oči a rychle se rozeběhla. Cestou viděla na hrotech napíchané kostry. Hroty byly čím dál blíž, až ji začaly dřív. Už skoro viděla na konec. Byly tam dveře, které se zavíraly. Na poslední chvíli tam doběhla a kotoulem jimi proskočila. Na druhé straně zůstala vyčerpaně ležet. Hodinky zapípaly 10 minut.
„Vítej.“ozvalo se nad ní. Přetočila se a uviděla dva lidi – muže a ženu. Oba v bledě zlatých tunikách. Jenom přikývla. „Prošla jsi zkouškou.“
„Ještě aby ne.“vydechla. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Nerada si to připouštěla, ale ten oheň, co vystřelila, ji vysílil víc, než myslela, takže teď radši zůstala sedět a snažila se netřást. Strašně se jí chtělo spát.
„Proč jsi tady?“zajímalo ženu – Kybelé.
„Vzali jste mi něco a já to chci zpátky. Bohové mi vzali mého přítele a já ho chci zpátky.“
„Nemůžeme ti pomoct.“
„Byli jste tam. Protože ho miluju a vy jste Bohové lásky a života. Jeden z vašich mi vysvětlil princip a podle něj mi musíte pomoct.“
„Má pravdu.“ozval se Erós.
„Prošla jsem tím vaším bludištěm, nebo co to bylo. Musíte mi ho vrátit. Strašně moc vás prosím.“
„Miluješ ho?“
„Ano.“
„A udělala bys pro něj cokoliv?“
„Cokoliv.“přikývla. Oba byli chvilku ticho.
„Dobrá. Pomůžeme ti. Tamtudy se vrať ven a počkej tam. Vrátíme ti ho.“přikývla Kybelé.
„Opravdu?“
„Přísaháme.“přikývli. pomalu vstala a vyšla ven.
„Tak co?“vyhrkl Winterson, když vyšla. „Co se vám stalo?“vytřeštil oči, když uviděl její potrhanou uniformu.
„Je mi fajn…říkali, že…“ Dál se nedostala, protože omdlela. George ji stačil na poslední chvíli zachytit.

„Jak je jí?“zeptal se, když dorazil na ošetřovnu.
„Je v bezvědomí už dva dny. Byla hodně vyčerpaná. Už to bylo sice i horší, ale tohle je dost špatné.“
„Řekla bych…že to bylo i horší.“ozvala se potichu Mac.
„Bylo načase.“usmála se Jennifer.
„Nevyšlo to, že?“
„To bych neřekl.“pousmál se major. „Jakmile jste omdlela, objevila se žlutá záře a…“otočil se ke dveřím. Dovnitř vešel John Sheppard. Mac jenom užasle vytřeštila oči a zbledla.
„To není možné.“vydechla. John k ní udělal krok. Rychle vyskočila z postele a odběhla do rohu.
„Uklidni se.“vyhrkla doktorka. Mac jenom zakroutila hlavou.
„Neboj. Je to dobrý.“řekl John a opatrně si k ní klekl a objal ji. Rozplakala se. „Je to dobrý. Jsem tady…“
„Idiote.“škytla.
„Promiň.“omluvil se. Pevně ho objala.

Tak další povídka bude...v utery...

Tak na tohle se nedá říct nic jiného než, SKVĚLÉÉÉÉÉÉÉ

Ale mám pocit že to VŠECHNO bude mít své následky

Ale nemůžu si pomoct, ale to bludiště mi připomělo ty úkoly ze seriálu SURVIVOR

neznám

Super povídka a John je zpět, a už se nemohu dočkat, jaká bude cena