Smrt, part 2
Pořád tomu nemohla uvěřit. Klečela nad ním a nedokázala myslet vůbec na nic. K čemu jí byla její moc? Její schopnost uzdravovat rány, když jí to bylo stejně k ničemu. Jenom bezvýrazně zírala na větev, která trčela z jeho břicha. Jak ráda by tam ležela místo něho a necítila všechnu bolest. Musela pryč. Rychle se zvedla a odběhla za skálu. Nevšímala si zbytku svého týmu, který jen šokovaně hleděl na jeho tělo.
„To není možné…nemůže to být pravda.“zašeptal v hrůze Rodney. George mu dal ruku na rameno. Najednou se ozval výkřik. Byl to výkřik plný bolesti, smutku a bezmoci. Všem přeběhl mráz po zádech. Delroy a Todd se na sebe podívali. Oba se shodli na jednom. I když je ani jeden neměl moc v lásce, teď je litovali. Delroyovi se navíc vůbec nelíbilo, co cítil, když viděl Mac takhle. Vždycky ji považoval za chladnou a neústupnou a teď před sebou viděl zlomenou křehkou ženu. Bylo mu jí líto. Ozval se výstřel z devítky. Winterson jenom vytřeštil vyděšeně oči a rozběhl se za zvukem.
„Mac…“ozval se jemně a s úlevou v hlase. Seděla ve výklenku skály a oběma rukama měla pevně obejmutá kolena. Devítka ležela kousek od ní. Přímo vedle zabitého vojáka. Když ho uviděla vyskočila na nohy.
„Vypadněte! Slyšíte?!“zakřičela. „Táhněte do háje! Nechte mě být!“
„Mac, půjdeme domů.“
„Vypadněte.“zavrčela a kousek od něho mrštila ohnivou kouli. Uskočil.
„Přestaň. Prosím, pojď.“
„Nech mě být, Georgi, než ti něco udělám…vypadni!“ Po tvářích jí stékaly slzy.
„Nenechám tě tady.“postavil si hlavu. „Musíš za Sárou.“
„Říct jí, že jsem nedokázala zachránit jejího tátu?!“odsekla.
„Jsi její máma. Potřebuje tě.“
„A já potřebuju Johna.“prohlásila, ale pak se na něho podívala. V jejích očích byly slzy. „Proč nemůžu být šťastná? Proč pokaždé, když je mi krásně, když si myslím, že jsem opravdu šťastná, proč to nefunguje. Proč se vždycky stane něco…proč se to vždycky stane mě?“ zašeptala s výčitkou v hlase. „Já jsem nikomu nic neudělala, tak čím jsem si to zasloužila?“
George ji objal. Nikdy ji takhle neviděl a to, jak se chovala, ho děsilo. Nikdy netušil, že se může takhle přestat ovládat. Znal ji jako člověka, kterého nic nerozhodí, který si ví se vším rady a za každé situace si zachová postoj vojáka. Nikdy si neuvědomil, že to je především taky člověk s city. Až teď, když ji viděl takhle. Z dálky se ozývaly výstřely.
„Pojďme. Za chvilku tu bude zase husto.“řekl jemně a setřel jí slzy z obličeje.
„Georgi…“chytla ho za ruku. „Já se tam nemůžu vrátit. Nemůžu vidět…“dál se nedostala.
„Pošlu za tebou Delroye a Todda a běžte k bráně. Počkejte tam na nás, přijdeme.“ Kývla.
„Je v pořádku?“vyhrkl Rodney, když se Winterson objevil mezi stromy.
„Právě viděla zemřít svého přítele, tak co byste řekl, doktore.“opáčil. „Vy dva, běžte prosím za ní a doprovoďte ji k bráně.“otočil se na Delroye a Todda. Ani jeden nic nenamítal a vydali se za Mac.
„Vezmu ho na Atlantis.“řekl Ronon.
„Co s tou větví?“zeptal se opatrně McKay.
„Vyndáme ji?“pokrčil rameny George. Ronon přikývl a větev šetrně vytrhl. Potom si ho přehodil přes rameno a vydal se s ním k bráně.
Když je Mac viděla přicházet, otočila se pryč. Rodney zadal adresu a vyslal kód.
„Ronone, půjdeš poslední.“špitl George a prošel. Za ním se vydala Mac.
„Pallas!“zavolal ji Delroy. Otočila se. „Je mi to líto.“ Přikývla a prošla.
„Majore, co se stalo?“vykřikl Woolsey. George jenom zakroutil hlavou. Chvilku po něm prošel Rodney, který měl ve tváři výraz utrpení. Těsně za nimi prošla Mac. Jakmile se objevila na Atlantis, přilbou mrštila o zem. Mezitím prošel Ronon s Johnem.
„Pane bože….“zašeptal Woolsey. „Potřebuje doktora!“křikl.
„Věřte mi, že nepotřebuje.“zavrčela Mac a její odhozenou přilbu následovala zbraň, ze které vypadl zásobník. Snažila se dostat z vesty, ale přezky se ne a ne rozepnout. Strašně se jí třásly ruce. Konečně se jí to povedlo. Nevnímala, že v celé kontrolní místnosti je hrobové ticho.
„Sakra!“zavrčela znova, když se jí nedařilo rozepnout zip od vesty. Byla na pokraji zhroucení. Fyzického i psychického. Chtěla se dostat z místnosti, kde byl i John. Nemohla se na něho znova podívat. Zip povolil. Bylo to jako vysvobození. Rychle hodila vestu na zem. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kudy má jít, ale rychle na to přišla a rozeběhla se pryč. Utíkala chodbami a proklínala Antiky, že zatáčky udělali tak úzké. Nevěděla kam běží. Hlavní bylo, že běží. Chtěla pryč. Pryč odsud, pryč od problémů, pryč od…
„To není možné. Jak se to stalo?“zašeptal Woolsey zhroucený v křesle své pracovny. Zbytek týmu mu to vylíčil.
„Pane, Mac to nezvládne. To, jak se chová, není normální. Ona se za chvilku zhroutí.“řekla Jennifer se slzami v očích.
„Uvědomuji si to, doktorko. Jenže už hodinu ji nikdo neviděl.“povzdechl si.
„Nemyslíte si snad, že by si něco udělala?“nadhodil Rodney.
„Budeme doufat, že ne. Nemůžeme ji hlídat.“povzdechl si Richard.
„Pomohl by jí psycholog.“špitl McKay.
„Ona k němu nikdy nepůjde.“řekl George potichu. „Nedokáže říct takovou věc naprosto cizímu člověku. Nedávno nám říkala – na jedné misi – sama nám říkala, že nevěří lidem. Bojí se jich.“
„Doktorko? Budete provádět pitvu?“zeptal se potichu Woolsey.
„Nemám k tomu důvod, pane. Příčina jeho smrti je naprosto jasná.“zavrtěla hlavou.
„Bude mít vojenský pohřeb?“zajímal se Rodney.
„Budeme doufat, že jeho matka nebude dělat problémy. To mi připomíná, že jí budu muset napsat dopis.“povzdechl si.
„Mac bude muset napsat, jako jeho velící, řeč.“řekl George.
„Měli bychom jí najít…ať není sama.“poznamenal Woolsey.
„Já půjdu. Kde je Sára?“
„U sebe v pokojíku. Spinkala.“odpověděla Wintersonovi Jennifer.
„Dík.“přikývl a odešel.
Zaklepal na dveře. Nikdo se neozýval, a tak vešel pomalu dovnitř. U dveří si vyzul boty. Z mise se ještě nestačil přezout a věděl, že Mac nemá ráda, když jí někdo šlape po čisté podlaze a světlém koberci.
„….a teď to postav tady.“slyšel ji mluvit ze Sářina pokojíku. Pomalu vešel.
„Můžu?“ozval se potichu. Mac se na něho otočila. Vypadala jako by se nic nestalo. Byla naprosto klidná. Jenom měla podivné kruhy pod očima, které vypadaly, v kontrastu s její bledou tváří, děsivě. Přikývla.
„Jak je vám?“
„Jsem v pohodě.“odpověděla a zkusila na tváři vykouzlit něco jako úsměv, jenže se jí to moc nepovedlo.
„Mac…chci s tebou mluvit.“
„Rayi.“zavolala. „Zlatíčko, půjdete s Rayem za Jennifer, dobře?“otočila se na Sáru. Zvedla se, chytla se Raye a oba odcupitali pryč. „Tak o co jde, majore?“
„O co jde? Blázníš? Mackenzie, nech si pomoc. Právě jsi přišla o přítele.“
„Nepovídej.“ušklíbla se a uklízela Sářiny hračky.
„Woolsey by byl rád, kdybys napsala řeč.“
„Jistě.“přikývla. „Je to moje povinnost.“pokrčila zcela nezaujatě rameny, ale otočila se tváří od něho a podívala se z okna. Venku se začalo stmívat. Za obzorem mizelo slunce. Byl nádherný večer. Přesně takový, jaký milovala a John to věděl. Při každé příležitosti se všichni tři procházeli po molech a bavili se o věcech jako normální rodina. Jako by byli na Zemi. V těch chvílích chtěla zastavit čas, chtěla, aby trvaly věčně. Jenže teď je po všem. Je pryč.
Po tvářích jí začaly stékat slzy. Nešly zastavit. Zrovna on ji neměl nikdy takhle vidět.
„Já….nemůžu…“hlesla a otočila se k němu.
„Pojď ke mně.“obejmul ji. Sotva ji zachytil, protože se mu zhroutila na zem a rozplakala se. „Št….bude to dobrý….no tak…“snažil se ji utěšit.
„Já…já nevím,….co mám dělat….je to….jako bych se nemohla….nemohla nadechnout….já ….nezvládnu to bez….nezvládnu to bez něho….potřebuju ho….“
„Št….“na víc se nezmohl. Nevěděl, co má dělat.
„Já…nedokážu už bez něho žít….miluju ho….chci ho zpátky….“
„Já vím.“
„Když…..když jste vy dva zmizeli…byl to on…byl to on, kdo mi pomohl…kdo mě podržel… a teď je pryč….a já nemám důvod….nemám důvod tady být…“
„Ale máš… co Sára? Potřebuje tě. Je maličká a jednou jí někdo bude muset říct, jaký byl její táta.“
„Jak mám asi napsat tu řeč?... Jaký je….byl…se nedá vyjádřit slovy. Ne nestraně jako od velící. Slova….slova jako…byl statečný, hodný, milý…to není on….neexistují slova, která by dokázala…vyjádřit jeho povahu…. Chci ho zpátky.“
„Co kdybys zalezla do postele a trošku se vyspala?“
„Co Sára?“
„Přivedu ji. Zatím se umyj a převlíkni. Za chvilku jsem zpátky.“pousmál se a pomohl jí vstát.
„Jak to vypadá?“vyhrkla Jennifer, když uviděla George a sundala Sáru ze židle.
„Sesypala se.“oznámil a vzal si Sáru do náručí.
„Vydržela dýl, než jsem myslela.“povzdechla si. „Je dobré, aby byla sama?“
„Myslím, že jí nic nehrozí. Chce jenom Sáru. Předpokládám, že její mateřský instinkt je dostatečně silný.“
„Můžeme v to doufat. Pár dní bych ji nechala odpočinout….aspoň do pohřbu a potom ji nějak zahltíme prací, aby neměla čas na nic myslet.“
„Dobrá. Už půjdu, ať dlouho nečeká. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
„Ahoj. Jaká byla služba?“pozdravil George Lorna, který se zrovna bavil s nějakým seržant a dost výrazně u toho mával rukama.
„Perfektní. Mackenzie to vzala za mě.“pousmál se. George se zamračil. „Co je?“
„Vzala to za tebe? Za mě včera brala odpolední.“zamračil se ještě víc.
„Tvoji odpolední a moji noční? A předtím měla svoji službu?“začalo pomalu docházet Evanovi.
„Amélie, mohla byste mi prosím ukázat záznamy o službách za poslední…tři dny?“požádal ji George. Přikývla a podala mu dvě složky. Otevřel je a nalistoval tři dny starý seznam. „To si dělá srandu.“vyvalil oči. Na posledních devíti řádcích nebyl podpis nikoho jiného. „Ona se zbláznila.“vydechl.
„To je 72 hodin bez spánku. Musí být šíleně unavená.“
„Podívej, je tady i záznam z noci, kdy….kdy se to stalo. Myslel jsem, že spala a ona si místo toho s někým prohodila službu. Normálně ji zaškrtím.“
„Viděl jsi ji vůbec jíst nebo tak?“
„Za poslední tři dny ne. Ale tak já v jídelně netrávím moc času.“pokrčil rameny. „Bude se Sárou. Zajdu za ní.“povzdechl si a odklusal pryč.
George dorazil před její pokoj a zaklepal. Nikdo se neozýval. Zkusil to znova. Zase nic.
„Jennifer, nevíš, kde je Mac?“zeptal se vysílačkou.
„Já nevím, říkala, že má práci. Něco chtěla překládat. Sarah prý spí, takže jí prý nebude nikdo rušit. Proč?“
„Jenom tak. Díky.“ Namířil si to směr jídelna, i když hodně pochyboval, že by ji tam našel. Takhle celkem brzo ráno nebylo nikde moc lidí a už vůbec ne v jídelně. Jenom sem tam posedávali nebo skoro polehávali skupinky vojáků či vědců, kteří měli po noční. Většinou tady sedávala i Mac s Johnem, ale teď ji tu nikde neviděl.
„Poručíku!“zavolal na kuchaře doplňujícího jídlo.
„Ano, pane?“
„Neviděl jste tady plk. Blackovou?“
„Byla tady včera večer i se Sárou.“
„A vzala si něco?“
„Co vím, tak ne. Jenom Sarah měla nějaký koláč.“
„A viděl jste ji jíst během posledních třech dnů?“
„Vlastně myslím, že ani ne, pane. Ale moc to nesleduju. Jenom vím, že tam seděla jak hromádka neštěstí a vypadalo to, že vůbec neví, co se děje.“
„Díky moc.“poděkoval George a odešel. Cestou kolem stolů s jídlem si ale nezapomenul vzít rajče.
Konečně se jí podařilo přeložit maličký kousek textu, u kterého si myslela, že to bude mít hned. Nějak se nemohla soustředit. Každá věta jí trvala nesnesitelně dlouho. Ještě ke všemu s ní odmítal spolupracovat její notebook. Protřela si oči, zaklapla ho, položila na něho ještě hromadu dalších věcí a vyšla z místnosti s tím, že poprosí Rodneyho, aby ho zase opravil. Schválně si vybírala málo zalidněné chodby. Nějak neměla náladu na to, aby se s někým bavila. Najednou se jí zatočila hlava. Zastavila se a chytla se stěny. Trošku se otřepala.
„Jste v pořádku, plukovníku.“zeptal se jí jeden z vědců, který zrovna procházel kolem.
„Je mi fajn….“odsekla.
„Určitě?“staral se. Přikývla. Vědec pokrčil rameny a šel pryč. Po pár krocích uslyšel, jak se všechno, co měla Mac v ruce, sesypalo na zem a následovala tupá rána. Otočil se.
„Plukovníku!“vyjekl, když ji uviděl ležet na zemi. „Potřebuju doktora do východního křídla. 23.patro, jižní chodba.“ohlásil vysílačkou.
„Co se stalo?“zeptal se celkem vyděšeně Winterson, když dorazil na ošetřovnu.
„Zkolabovala.“odpověděla mu Jennifer.
„Zkolabovala?“nechápal.
„Vyčerpáním, únavou, dehydratací…je toho hodně.“povzdechla si.
„Jo, díval jsem se na služby…podle toho ji měla 72 hodin v kuse. A ptal jsem se v jídelně, jestli ji někdo viděl jíst….kuchař říkal, že prý ne.“
„To by tomu odpovídalo.“
„Můžu za ní?“
„Teď spí. Nech ji tak. Potřebuje si odpočinout.“
„Jasně. Až se vzbudí, dej mi prosím vědět. Vezmu Sáru zatím k sobě.“
„Strašně ráda bych jí nějak pomohla, ale nevím jak. S tímhle se musí vyrovnat sama. Aspoň částečně. Je mi jí líto.“
„Snažil jsem se s ní mluvit, ale nechtěla. Poslala mě pryč.“povzdechl si George.
„Ahoj, jak je vám?“pousmál se další den odpoledne, když se vzbudila. Mac se na něho jenom podívala a otočila se na druhou stranu. „Ale no tak.“zavrčel a přešel na druhou stranu postele.
Otočila se zase nazpět. „Ale tak dost! Nehodlám si hrát.“zavrčel. Naštvaně se na něho podívala, ale už se neotočila. „Jak je vám?“zopakoval otázku.
„Zima.“
„Donesu vám další deku.“
„Nemusíte se obtěžovat.“
„Já rád.“pousmál se a zaklusal do vedlejší místnosti. Přinesl deku a přikryl jí. „Co jste zase vyváděla? Nechápu, jak jste mohla tři dny nejíst a nepít.“
„Ale já pila.“
„Podle doktorky ne.“ Na její tváři se mihl úšklebek.
„No, nejspíš nepozná vodku.“
„Proč to děláš? Mac tohle ti nepomůže….“
„A co mi pomůže?“
„Psycholog.“
„Nó jistě. Jako vždy….víš co? Díky, ale myslím, že ne.“odsekla a chtěla vstát z postele, ale jakmile stoupla na zem, podlomily se jí nohy. George jí zachytil a šťouchl jí zpátky do postele. „Dobrý pokus. Jenom s nepatrnou maličkostí. Po třech dnech bez jídla se nediv, že se nepostavíš! Nedovolím, aby ses zničila.“
„Já nic nemám…nemám co ztratit. Chci, abych necítila, co cítím….chci, abych nic necítila… ničí mě, co cítím…. Chci taky umřít…chci být mrtvá.“
„Ale co tvoje dcery a táta?“
„Netušíš, jaké to je.“
„Pamatuješ na moji první misi?... Z toho lana spadla moje přítelkyně….vím, jaké to je.“ zavrčel.
„Byli jste spolu asi měsíc…. Ale já s ním byla čtyři roky a mám s ním dítě…to je trošku rozdíl!“
„Dobře…to je…nebylo to nic vážného, ale měl jsem ji rád.“ Chvilku bylo ticho, než se George už mírněji ozval. „Woolsey zařídil pohřeb. Bude za tři dny na Ústředním vojenském hřbitově. Půjdeš?“ Jenom přikývla a po tvářích jí začaly zase stékat slzy. Utřela si je peřinou.
„Nikdy jsi mě neměl takhle vidět.“hlesla.
„Jak dlouho se známe? Co? Myslíš, že jsem tě nikdy neviděl brečet?“pousmál se.
„A kdys mě viděl?“zarazila se.
„Na Akademii. Bylo to na konci třetího ročníku.“
„Skvělý.“
„Tehdy jsem si uvědomil, že jsi člověk jako všichni ostatní, i když jsem tě do té doby považoval za chladnou mrchu.“
„To je milé.“řekla.
„Nechám tě už odpočívat.“
„Nevím, co mám napsat.“
„Kam?“
„Na…na tu řeč…“
„Piš, co si myslíš.“pousmál se a odešel. Mac se schovala pod peřinu a snažila se na nic nemyslet. Byla tak unavená, že za chvilku usnula.