STARGATE - 24 hodin: Konec 1. sezóny + Celkové Shrnutí!

Sakra, už vim kde sem to viděl...
No odloudit se ji nesnažim, spíš rozpůlit? Ne to ne, domluvit se na kompromisu...
Jinak pokud jde o uplácení (nevěděl jsem, že něco takového jo ), doma se mi válí pár lávovejch kámenů z Etny, tak jestli se to dá brát jako úplatek z ciziny...

ani rozpulit...strasne nerada se delim .... ale ona spis rada neco sladkeho anebo Pogsi...to prodavaji u nas v bufiku .... no ale kdyz ti to sama nabidla, tak ji asi bduu muset vlastnorucne zaskrtit...ne, jenom priskrtit, protoze kdybych ji zaskrtila, tak mi nema kdo prepisovat povidku...a ona tvrdi, ze jit o bavi ...blazen ....

takže, pokud mě k tomu necháte něco říct, tak bych to uvedla na pravou míru.. přepisuju Mackenzie povídky z ručně psaného do kompu, ona je o pár povídek napřed, takže na to mám čas, ale nebojte, nezapomenu na ni no a tobě bych mohla udělat tu korekci, já už si ten čas nějak udělám když se mi nebude chtít učit apod. aspoň to pak budu mít na co svádět

a ja abych uvedla na pravou miru pojem PAR POVIDEK... je to asi 15 dopredu

To by byla krása! Mít 15 povídek náskok, v případě 24h bych to už měl konečně hotový, ale takhle to někdy dopisuju i dva dny po slibovaném termínu, jak to dělám na poslední chvíli...
Jinak jak už sem řek, tu korekci rozhodně beru a s mýmy výkyvy mezer mezi povídkama vám můžu zajistit, že to zas tak hrozný nebude (nevím jak si kdo představuje slovo hrozný, pro mě to je, když mám dva úkoly a pět stránek povídky nenapsanejch ), spíš to budou takový nárazovky, kvůli tý délce..

Zdravím "všechny",
Sem tu s další, druhou částí, aktuálního dílu. Doufám, že se to s těmi bitvami zlepší a děj bude dál zajímavý. Bez kecání tedy přeju trpělivost a pěkný počtení...

STARGATE - 24 hodin
1x17 Armagedon II. (Armagedon II.)

Následující události se odehrávají od 22:15 do 22:30 hodin večer Greenwichského času (ZULU).

22:15 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Jídelna

Rodney se konečně utrhl ze všeho toho opravování a práce všude kolem a dokázal si konečně udělat čas na zvýšení své chvíli už značně snížené hladiny cukru. Přitom se podíval na hodinky a v duchu si řekl:
- „Vždyť to už je taky patnáct minut, co sem naposledy jedl…“ Což mu připomnělo, že by si vlastně měl dát dvojitou porci a přitom, když viděl jak malé ty sendviče jsou, si dal radši ještě jednu za Zelenku. Potom se s už úplně plnou pusou slin, kterým se při pohledu na všechno to dlouho odpírané jídlo neubránil, rychle hnal k jednomu stolu, kde se rozhlédl, jestli ho nikdo neruší, a když zjistil, že má opravdu konečně klid,tak si sedl. Přisunul si tác se třemi sendviči, jednou litrovou flaškou koly a půllitrovým kelímkem s kávou na potom. Naposledy se tou nádherou pokochal, a pak se odhodlal rozbalit první sendvič.
- „Je nám líto,“ řekl své nebohé oběti plněné kuřecím masem, „Ale byl jsi shledán jako příliš dobrý na to, abys unikl trávícímu traktu geniálního vědce a filantropa doktora McKaye.“ A hned nato se do něho hodlal vší silou zakousnout, ale uslyšel hlas otravné blonďaté plukovnice:
- „McKayi, tady seš, já věděla, že budeš tady.“ Rodney dostal ohromný vztek, takže rychle polkl všechny ty trávící šťávy a pro jistotu ještě zatnul jednu ruku v pěst. Bohužel udělal to tak silně, že v ní rychle ucítil palčivou bolest, takže ji se zaúpěním rozevřel a utrhl se dozadu na Carterovou:
- „Vidíš, co děláš, teď budu muset kvůli tobě na ošetřovnu! Nemůžete mě nechat se alespoň jednou za hodinu najíst?!“ Sam trochu nadzvedla obočí při pohledu na McKayovu nedotčenou ruku a rozhodla se raději ho zadržet, protože se chystal zvednout.
- „Zůstaň sedět,“ přitlačila ho silně zase na židli tak, že se chytl za rameno a vyprskl na ni, když už si také sedla.
- „Au, dávej si pozor na ty svý návaly vzteku! Každej tady nemá černej pásek v tom, co učí ten tvůj Jaffa.“ Sam znovu zopakovala svůj pohled s obočím položeným výše a obhájila svého přítele:
- „Jmenuje se Teal´c a já jsem ti jen trochu zatlačila do ramen, tak se nezblázni a raději si ukousni trošku z toho tvého sendviče, než se mi tu složíš z nedostatku cukru!“ Na tu část o jídle Rodney nemohl nic namítnout, takže se rychle dal do jídla tak, až ho Sam musela zase okřiknout:
- „Já říkala kousnout si, ne spolknout celej sendvič!“ McKay tedy polkl poslední sousto, napil se, a pak se zeptal svým způsobem o co běží:
- „O co ti jde, když to nepočká ani až se já najím?! Mimochodem můžeš mi říct, co má znamenat to, že tě ten agent Smith II. odvolal z velení?!“
- „No, řekněme, že zrovna nesdílí můj názor na našeho cestovatele z budoucnosti, takže si mě radši uklidil z cesty, aby mohl prosazovat svoji politiku papírů a teroru.“
- „Myslíš, toho hipíka v oblečení z Odyssey, co má zachránit svět? Ten se mi taky moc nezdá…“
- „Jo, tak to je mi líto, doktůrku… Zatím je to v suchu, myslím, že sem ho setřás, ale motal se tu ještě jeden,takže bundem muset zrychlit.“ Přiběhl odněkud z ničeho nic udýchaný Caine a sedl si vedle McKaye, načež mu z tácu zcizil jeden sendvič a začal ho jíst. Rodney chvíli jen zíral s otevřenou pusou, pak se ale probudil, jídlo ještě v pytlíku mu vytrhl z ruky a prohlásil:
- „Co to má k čertu znamenat?! A tohle je moje jídlo…“
- „Aha, já myslel, že to je támhle pro těch deset Mariňáků. McKayi, neříkejte mi, že to sníte všechno sám?“ Bavil se dál Rodneyho vyplašeností kapitán z budoucnosti.
- „To byste se divil, kolik toho on sní a zvlášť, když má dost lidí, aby mu pro to běhali. Však to mám taky každou chvíli na stole, že některé nováčky nutí nosit mu kafe a jiné zase, aby se za něho podepisovali do pracovních hlášení, když o sobotách vyspává.“ Přidala se ihned k žalování Carterová a vzala McKayovi kafe, aby se napila ještě dřív, než on celý zaskočený stačí něco udělat.
- „Dost, DOST! Můžete mi přestat brát moje jídlo?! Byl bych vám vděčnej. Jinak, jíst potřebuju často a hodně kvůli svýmu metabolismu a tělu, které si bere hodně cukru a prostě vyžaduje více než nějakého kapitána kost a kůže! Pak taky, na co jiného tady mám ty „vědce“, kteří mají oproti mě IQ daleko v záporných hodnotách, a s jejich titulem a školou by je nepustili ani do nelegálních dílen na Thaiwanu!“ Oba dva vedle něj měli uvnitř, co dělat, aby se nezačali smát z toho, jak se úporně brání. Bez něho se ale nemohli posunout dál, takže museli nasadit jinou notu.
- „Promiň Rodney, přišli jsme za tebou jako za nejlepším vědcem tady na Atlantis, abys nám pomohl s jednou záležitostí…“ Začala mu podmazávat Sam jeho ego a byla vzápětí doplněna až možná moc viditelně se snažícím Cainem:
- „Jo, já slyšel, že slovo nemožné neznáte už od tří let, kdy jste vymyslel svoji první binární šifru, se kterou se ještě dnes potýká i FBI.“ Kapitán se nakonec ještě přihlouple usmál, aby to mělo tu potřebnou atmosféru, načež schytal od plukovnice nehezké zamračení, říkající: „Kroťte se, ten titul nemá za rekordy v pojídání sendvičů“. Ovšem na úrodné půdě Rodneyho ega to zaúčinkovalo vcelku obstojně, takže se už vědátor ptal:
- „O co vám jde? Takhle mě podmazávat sem tě neviděl dlouho, no asi tak pár hodin, takže co se děje a jak v tom figuruje on?“
- „Je to jednoduché, doktore. Potřebujeme někoho, kdo za patnáct minut vymyslí způsob, jak z hangárů Daedala použijeme něco, abychom v pravou chvíli omráčili nebo zabili všechny Wraithy na palubě a přitom neohrozili lidskou posádku zavřenou ve skladech na zádi. A já v tom figuruju tak, že vím, že jen vy to dokážete včas, ačkoliv jsem, i když vím, co se stane, nepochopil v čem ten trik bude spočívat. Nebylo to moc na rovinu?“ Otázal se jakoby nic Caine svých dvou kolegů, z nichž jeden neměl daleko k tomu, aby na něho znovu nezíral s otevřenou pusou.
- „Už ti někdo říkal, že zní jako cvok?“ Zašeptal Rodney plukovnici s dlaní přitisknutou tak, aby mezi svojí pravou částí tváře a kapitánem bláznem na oko zabránil vyslechnutí jeho poznámky.
- „Jo, už jsi asi pochopil, proč mě ten druhej agent Smith odvolal. Ale já mu věřím a potřebuju, aby ty taky, protože nevěřím, že chceš nechat bezdůvodně zemřít ty lidi na Daedalu a pak jen čekat, až nás Wraithi střílením oslabí natolik, že nebudeme schopni ani prchnout do Pegasu.“ Rodney na to jen zvedl obočí a odvětil:
- „To znělo dramaticky, ale proč jsi mi prostě neřekla, že je potřeba tu prácičku udělat, jinak že ten chlápek zůstane jako velitel. Hodláte se ho teď doufám zbavit, že jo?“ Pokukoval nadějně McKay směrem k Sam, a když neodpovídala naklonil se ke Caineovi, aby řekl:
- „Vy jste ji nic takovýho ještě neřekl?“ A kapitán jakoby nic odpověděl:
- „No, chtěl jsem teď, ale tu atmosféru už jste tak trochu zkazil.“
- „Je to pravda?!“ Utrhla se na ně zamračeně Sam, která očekávala nějaké trochu méně radikální řešení.
- „Bohužel jo, součástí plánu je taky přesvědčit vaše lidi, aby svrhli Portera a nechali vás jednat. Bohužel. Čekal jsem, až vám to řekne tady Rodney.“ Pokusil se tedy aspoň částečně o omluvný pohled.
- „A kdy?“ vydala ze sebe ještě Sam a začala si představovat tu nejhorší situaci, která by mohla nastat, při níž na konci Porter zakřičí: „Pověste ji!“ nebo „Na hranici s ní!“, což se taky potom stane.
- „Až půjde Lorne k Jumperu na tu misi s bombou. Nesmíme dovolit, aby ji provedli. Teď by se ale už každopádně měl dát doktor do práce, aby to do půli stihl.“
- „Pravda, už abychom šli.“
- „Ale no tak, vždyť jste mě ani nenechali najíst!“ Oba dva se podívali na jeho tác, kde už zely pouze drobky od dvou snědených sendvičů, nad nimiž si Caine nemohl odpustit následující poznámku:
- „Neříkají vám taky doktor Rodney ,Otesánek´ McKay?“ Rodney se nechápavě zašklebil při pohledu na něj a na drobky pod sebou.

22:15 – Mléčná dráha, Země, SGC, Prostor brány + chodby

S nepříjemným zamrazením dorazili všichni členové týmu do potemnělé místnosti s bránou v SGC, kterou osvětlovalo jen červené nouzové osvětlení. Ze známého stereotypu tohoto prostoru je jako první vytrhlo množství trosek a díra, která tu zela ve zdi místo normální řídící místnosti chráněné pevným plexisklem. To ale bylo jen v několika málo větších kusech naházeno před plošinou do brány tak, jak to tam zanechal výbuch při útoku na SGC před více než půl hodinou. Na sentiment a soucit s mrtvými vojáky na zemi a hlavně zasypanými troskami u zdí ale rozhodně nebyl čas a bylo potřeba rychle pokračovat dál, než se zbytek záporáků dozví o tom, že byli napadeni. Mariňáci rychlými kroky sbíhali dolů po plošině, kde se ještě v pravých bočních dveřích objevili poslední z hlídkujících křižáků, který se pokusil zamířit a střílet. Avšak okamžitě ho stačili zasáhnout majorovi muži a ti pak už mohli zajistit celou místnost a zaujmout pozice u jedné z větších děr v pravé stěně, kde kdysi bývaly automatické pancéřové dveře, jenž ale teď ležely roztrhané a zprohýbané vedle na kupě trosek z kontrolní místnosti. Brooks zůstal stát někde na konci plošiny vedoucí z velkého naquadahového supravodiče a bez jakéhokoliv výrazu nebo slova si prohlížel tu spoušť včetně všech těch mrtvých těl mezi nimiž uvnitř díry, kde kdysi bývala řídící místnost viděl i bezvládné tělo generála Landryho, načež si téměř sám pro sebe řekl:
- „Takhle to vypadá, když si piloti hrajou na vojáky!“ Pak si zkontroloval Zelenku, který byl opět pryč z té krve a spících křižáků na zemi, a potom poručil svým mužům k pohybu slovy:
- „Jdeme! Doktore, držte se za mnou!“ S tím namířil svoji M4-ku s tlumičem před sebe a zařadil se na hrot skupinky, která se rychlým krokem odebrala směrem výtahu. Na chodbě bylo, narozdíl od prostoru brány, už normální osvětlení, zřejmě v důsledku mnohem menší devastace v boji.
Naštěstí až k bráně prošli celou základnu plnou mrtvých těl a od střelby zuhelnatělých ploch na zdech a dveřích víceméně bez újmy. Víceméně zase kvůli doktorovi, který cestou zakopl o jedno tělo, když zrovna sledoval jiné a nedával pozor, kam šlape. Brooks na to jen zastavil tým a zvedl obočí při pohledu na ležícího Zelenku, jehož oči byly vystrašené jednak z doteku s mrtvolami a nejspíš i z toho, že z něho major udělá také jednu. Ten to ovšem ustál s nadhledem, a po tom, co pomohl Radkovi vstát, zase pokračovali až do výtahu, kde se jen museli vypořádat se dvěma strážci, o kterých ovšem díky doktorově antickému PDA věděli, a tak pro Mariňáky v čele nebyli nepřipravení žádným zvlášť těžkým oříškem. Před samotnými dveřmi od výtahu zůstali dva vojáci vzadu hlídat chodbu a zbytek kryl zezadu ty, jenž vepředu prohledali právě otevřený výtah.
Prostor byl opět čistý, takže Brooks vydal rozkaz k nastoupení a nechal doktora zadat cílové patro. Díky bohu aspoň noví nájemci zaplatili účet za proud i tady, takže výtah fungoval, a tak si mohli odpustit zdržovačku spojenou s lezením po žebříku výtahové šachty.
Když dojeli dolů, ačkoliv byli díky doktorově detektoru známek života na vše připravení, čekalo tu na ně menší překvapení. A to bylo v podobě dvou nepřipravených křižáků, kteří měli nejspíše za úkol střežit výtah na tomto patře, asi ne náhodou kvůli přítomnosti ovládání rušičky. Ti dva tedy absolutně nečekali někoho cizího v jejich čerstvě ukořistěném království a tak se už ani nezmohli na větší odpor proti Mariňákům s kudlami pod jejich krky, než jen zoufalým zaskučením, po němž se ihned bezvládně složili na zem, a ostatní v čele s Brooksem a v pozadí i se Zelenkou vyběhli ven z výtahu, aby zajistili okolí svých chladnokrevně vypadajících kolegů.
-„Čisto!“ Zašeptal dozadu pro Radka major a přidal ještě znamení svou rukou, kterou udělal óčko s ostatními prsty nataženými. Pak, když se všichni zařadili jako předtím, vydal znovu skrz vojenskou znakovou řeč příkaz k pohybu. Po několika metrech před jednou odbočkou už velitelovy informace o směrech jejich trasy od doktora slábly, takže se raději dozadu šeptem otázal na následující:
- „Kam teď, doktore?“ Ten se odtrhl od svého antického PDA a rychle vysvětlil cíl vzdálený jen o několik metrů chodeb a zatáček dále.
Tak tedy pokračovali dále téměř až k určené pozici, okolo které ale byla menší stráž, jež jim zákonitě musela trochu zkomplikovat jednoduchost samotné akce s rušičkou. Ovšem díky již zmíněné antické „vychytávce“ měli údaje o tom, kde ten či onen protivník stojí, nebo kam jde. Brooks tedy všechny zastavil několik metrů od rohu, za nímž už byl první strážce a ještě o něco málo dále také samotná cílová místnost. Díky tomu, že zase kousek dozadu byla ještě jedna cesta do identické chodby vedoucí do stejného bodu jako tato jejich, mohl tak velitel Mariňáků naplánovat útok z obou stran, aby se, co možná nejvíc, minimalizovalo riziko ztrát na životech. Proto v několika vteřinách popsal svému seržantovi jejich úlohu v plánu a vyslal je na místo.
Za pár dalších sekund už byla druhá strana připravena a z vysílačky v Brooksově uchu se ozval Piersonův hlas:
- „Jsme připravení, pane.“ Major si namířil a levou rukou sáhl na ucho, aby mohl odpovědět:
- „Dobrá, na tři: 3 – 2 – 1 – Akce!“ Zasyčel do éteru, a pak vyběhl, co nejrychleji k onomu rohu se stále zacílenou M4-kou, aby se tam sehnul a dal možnost Mariňákovi za sebou hodit za roh Flashbang, což se stalo také na druhé straně téměř současně.
Po ohlušující ráně a záblesku oslnivého světla, které všechny v dosahu dezorientovalo, vyřadilo a připravilo téměř o jakoukoliv možnost odporu. Sami vojáci si tak po té už jen několika ranami z jejich M4 zpacifikovali čtyři křižáky válející se na zemi přede dveřmi. To udělali pouze někteří z jedné strany a počtem identický zbytek se z obou stran spojil do jednoho týmu, který podobně jako předtím, jen za běhu a ještě rychleji, zopakoval dvojitou akci s Flashbangy za roh. Ty opět udělali svou práci tak dobře, jak jen mohly, a odstranění zbytku nepřátelských vojáků tak už bylo jen kosmetickou záležitostí. Hned potom se ozval Brooksův hlas směřující do chodby:
- „Doktore, můžete!“ Zavolal si tak z bezpečí svého vědeckého člena týmu a dodal nejen pro něj:
- „Pracujte rychle, nejspíš o nás už vědí. Ostatní na pozice!“ Celá jednotka tedy udělala, co od nich velitel žádal a zablokovala rovnoměrně rozloženým počtem mužů obě přístupové cesty.

22:18 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Řídící místnost + prostor brány

- „Portere, proč tam prostě nemůžeme poslat majora Lornea s týmem Mariňáků, aby silou přebrali loď dřív, než se to prolomení našich kódů na Daedalu podaří?! Pak bychom tu transportní technologii mohli včas použít proti nim, pokud by vypnuli svoje rušící zařízení!“ Zkoušela to naposled Sam, které už pomalu přestávaly stačit vlastní nervy a pomalu nechávala přijít nevyhnutelnou hádku. Stáli tahle proti sobě vedle malebného vysokého antického okna naproti bráně nahoře na schodech vedle řídící místnosti, kde čekal Lorne se svým týmem, připraveným na povel vyrazit.
- „Stejně tak tam můžeme dovézt bomby a odstranit tak nepřijatelné riziko hned a nic zbytečně neriskovat!“ Namítl očekávatelně Porter a Carterová tak přešla znovu do útoku.
- „Ale no tak! Tohle je tak typický! A co se asi stane, když Země padne, jak říkal kapitán Caine a my tu budeme úplně sami. I vy víte, že i se dvěma ZPM nemáme šanci jim vzdorovat víc než pár dní, natožpak třeba odletět. To je snad i se třemi ZPMky za takové palby blbost!“
- „Je mi líto, že vy prostě nejste schopná splnit rozkaz a důvěřovat velení, které vám da- chtělo dát důvěru. Ačkoliv je to ve vašem případě nanejvýš typické, když si uvědomíte, že vy jste voják a já ne.“
- „Jste neuvěřitelný byrokrat, Portere! To snad neznáte nic jako ,instinkt´? Víte co to slovo vůbec znamená?! Tahle ,věc´ totiž nejednou zachránila svět a myslím, že vám o tom nemusím říkat, když jste mohl vyčíst víc než půlku mého života z hlášení a posudků…“
- „Aha! Vy asi myslíte ten ,instinkt´, který sice v jednom ze sta tisíc případů mohl zachránit svět, ale kdo nám garantuje, že tohle je zrovna ten případ?! Nikdo!“
- „V tom je to právě instinkt, Portere. Kdyby bylo všechno jasné, tak je to povinnost!“
- „Možná pro vás, plukovníku. Někdo tu totiž musí stát nohama na zemi, když vy toho nejste schopna.“
- „Nechtěl jste spíše říct, že jste nohama na zemi zalit v betonu? Protože já asi neznám nikoho jiného, kdo je víc přízemní než vy! To nejste schopen riskovat?!
- „Riskovat?! Plukovníku, nejspíš si tu pletete pojmy! Tohle není risk – risk rozhodně není tohle. Vy chcete vsadit životy všech na domněnku, kterou vám vnuknul samozvaný ,muž z budoucnosti´- tohle je pro mě není nic víc než holý hazard!“
- „Asi máte pravdu, pane Portere. Ovšem není to v tom, že by se nemělo nic podniknout. Věřte mi, že jsem si snad víc než kdokoliv tady vědoma toho, co je v sázce. Ale taky jsem si vědoma, co je v sázce, když nic neudělám a tu šanci promrhám čekáním na rozkazy, které nepřijdou. A to rozhodně udělat nemůžu, když dalším řešením je vše jen oddálit nebo snad utéct!“
- „To je všechno jen o prach sprostých domněnkách, plukovníku.“
- „Ano je, bohužel. A to na obou stranách, protože vy taky, nemýlím se, nemáte jistotu, že se Země ubrání a přijde ,pomoc´. A na vás teď je rozhodnout se, co uděláte, ne na mě! Budete tu snad jen tak na zadku čekat a počítat papíry, nebo něco uděláte pro to, aby instinkt zachránil svět? No tak Portere, snad nejste takovej byrokrat, za jakého chcete, aby vás lidi měli…?“
- „Vaše domněnky se hezky poslouchají, plukovníku…“
- „Na lichotky teď nemáme čas, Portere.“
- „S tím souhlasím! Není proč riskovat zdržováním, ihned nechám vyslat někoho ,loajálnějšího´ než je major Lorne, který tu zatím jen čeká, co se z toho vyklube místo toho, aby splnil dávno daný a nezrušený rozkaz, čímž by všechny tady na Atlantis zachránil.“ Lorneovo svědomí začínalo reagovat na „black guyova“ slova, takže se chystal jít, ale byl zadržen plukovnicí:
- „Nikam nechoďte majore! Myslela jsem, že jste prozíravější, Portere…“ Na to i sám Porter ztratil trpělivost a pohlédl na jednoho z vojáků nejblíže Lorneovi.
- „Vojíne, zadržte majora za nesplnění rozkazu v bojové situaci! Můžu se zeptat, jak to myslíte, plukovníku?“ Mířil zase zpátky k Sam.
- „Tak, že se nakonec rozhodnete správně.“
- „Ale já se správně rozhodl, plukovníku…“
- „Jo… Ale ne pro mě… A proto… Už mi déle nemůžete stát v cestě. Seržante, nechte pustit majora, ať vám pomůže zavřít pana Portera a jeho lidi do cely – kam patří.“
- „Cože?! Plukovníku, myslím, že vy jste tady ten, kdo by odsud měl být odveden. Seržante, to je rozkaz!“
- „Pane já…“ Blekotal nerozhodně mladý Mariňák, kterému očividně Porter ještě moc nepadl do oka, a tak byl k jeho rozkazům zdrženlivější než někteří čerstvější nováčci.
- „Neptal jsem se vás ,co vy´, ale dal jsem vám přímý rozkaz vojáku!“
- „Pane…“ Vydal ze sebe seržant mezi několika ostatními Mariňáky u brány a namířil si to přímo nahoru k Sam.
- „Ale no tak seržante!“ Zadržela ho zase Carterová, „Komu věříte víc? Nějakému byrokratovi, který nás jen pomaleji ale jistě vede k docela jisté záhubě…?“
- „Nebo bláznivému plukovníkovi, který v životě neviděl nic jako plnění rozkazů nebo daných instrukcí a vede nás určitě do pekel?“ Přerušil Sam v nejlepším „black guy“, aby ji tak zase shodil.
- „Tak se rozhodněte!“ Vetřel se do diskuze z ničeho nic Caine, který se objevil dole v prostoru brány mezi několika vojáky a kousek od seržanta.
- „Caine?? Vydali ze sebe zároveň jak Porter tak Carterová. Dál už ale pokračoval jen on:
- „Kapitáne, přišel jste se také podívat na naši párty řešící odvěké dilema: ,neuposlechnout nebo uposlechnout rozkaz´?“
- „Sklapněte, Portere!“ Okřikl ho bez úcty kapitán, čímž dokonale zaskočil plukovnici, která na to pravila:
- „Páni, právě jsem to samé chtěla říct…“
- „Jo, zapomínáte, že jsem z budoucnosti,“ připomněl se s gestem pistole pilot.
- „To bych mohl jen tak říct také!“
- „Vy leda, že jste z ,black ops.´ a udal jste za vlasti zradu: sledováním zahraničního zpravodajství i vlastní matku!“
- „Tohle nemusím poslouchat. Seržante, zatkněte je všechny! Okamžitě!“
- „Nikdo toho vola tady nemusí poslouchat, seržante. Stačí jen, když zatknete jeho. No tak, co ten bezbranný výraz. Stejně nakonec neodoláte té atraktivní plukovnici, co se vám přece tolik líbí…“
- „Cože?“ Vydala ze sebe nic nechápajíc Carterová a dál sledovala slovní rozepři kolem ní.
- „Seržante, skutečně to tu nemusí nikdo poslouchat. Nenechte si snižovat autoritu a splňte rozkaz!“
- „To s tím, že se vám líbí sem přehnal, za to se omlouvám - I když je to pravda. Sakra! Už zas! Podělaný prášky!“ Sekýroval se Caine, který si očividně vystačil sám bez ostatních.
- „Vidíte sami, že není při smyslech, a to byste jemu a jí chtěli svěřit své životy? Seržante!!“ Chytil se toho okamžitě už celkem naštvaný Porter.
- „Pane, plukovníku…“ Nebyl si stále jist v co se má rozhodnout chudák voják. Jeho muži už byli očividně docela znepokojeni a netrvalo dlouho, aby zakročili sami.
- „Já možná nejsem, ale ona je. Váš velitel PLUKOVNÍK Carterová je při smyslech daleko víc než tenhle mocichtivej právník! No tak, plukovníku, připojte se taky…“
- „Seržante…“ Stačila jen vyslovit jedno slovo Sam, když ji přerušil ten vedle:
- „Tohle nemusím snášet, SERŽANTE! Naposledy vám rozkazuji, abyste je odvedl hned pryč!“
- „Madam, prosím vás, pojďte se mnou…“ Odhodlal se už konečně Mariňák a uchopil svůj ,blond idol´ za ruku.
- „Seržante, vím, že vy mi věříte. Kapitán Caine mi i ve svém stavu dokázal, že to, co říká, je všechno pravda a právě on je ten klíč k tomu, to všechno vyřešit!“
- „To stačí seržante!!!“ Zařve Porter a vyšel jim výhružně vstříc.
- „Seržante, nenechte si s*át na hlavu od toho ,kravaťáka´ a konečně dejte na svůj i její instinkt!“ Muž v obleku tvářící se více než nevyrovnaně už zase chtěl pokračovat a taky vojáci dole na tom nebyli lépe. Mladého Mariňáka tak donutí jednat:
- „Pane stůjte – prosím! Nikdo ať se už ani nehne!!“
- „Co prosím?!“ Vydal ze sebe dotčeně „black guy“, „Seržante, jestli nejste schopen splnit tento jednoduchý rozkaz, někdo jiný to určitě dokáže!“ A otočil se také podle toho dolů, kde už Caine apeloval na ozbrojené strážce:
- „No tak chlapi! Budete radši věřit svý velitelce nebo tomu byrokratovi?!“
- „Pane, omlouvám se, ale budete muset se mnou. Na rozkaz plukovníka Carterové!“
- „Přesně tak, to je rozkaz!“ Přidala se zase sama plukovnice.
- „Teď vy, Lorne,“ řekl si sám pro sebe dole Caine, který odhadoval danou budoucnost, ačkoliv to tak dle chování vojáků nevypadalo.
- „Stůjte! Dovolíte, vojíne? Plukovník má pravdu a já za názorem svého velícího stojím! Jestli jít proti ní, musíte přese mě! Seržante, okamžitě odveďte toho muže do cely!“
- „Rozkaz pane…“ Pravil voják vedle Portera, který byl konečně rád, že tak nemusí činit z vlastního rozhodnutí a brát tak vzpouru na sebe, což se mu z toho nelíbilo nejvíc.
- „No, co mi zbejvá, že jo – Já taky,“ podpořil je svérázným způsobem zdola kapitán.
- „Pane,“ ozval se najednou jeden z vojáků před bránou, „My plníme rozkaz… Madam…“
- „Má to být snad vzpoura?!“ Halekal vynervovaně „black guy“, „To nikdo nedokáže vzít v úvahu ten do očí bijící fakt, že nás mohou co chvíli napadnout našimi vlastními zbraněmi z naší vlastní lodi?!!“
- „Jo, máš recht, ale jak to tak vypadá, tak seš tady sám a navíc asi jedinej civil…“ Vysmál se z dálky právníkovi do očí pilot.
- „Všichni se vraťte okamžitě na místa!“ Zavelel potom Lorne a pohlédl na dva vojáky – seržanta a svého předešlého strážce, pro které dodal, když viděl, že ostatní poslechli.
- „Kromě vás dvou,“ pak došel až k „black guyovi“, „Pane Portere, budete muset jít se mnou. A taky bych vás prosil o vaši ruční zbraň a vysílačku.“ Pak ho vojáci konečně začali odvádět.
- „Jdu sám, i když toho budete litovat. Hlavně vy, plukovníku. I když byste měla nějakou zvláštní náhodou pravdu, za vzpouru si už v armádě dozajista neškrtnete. Udělala byste nejlépe, kdybyste se ještě teď vzpamatovala!“ Zkusil to naposled, ale nedopadlo to na příliš úrodnou půdu.
- „Možná, ale všechno tady si beru na svou zodpovědnost. Mí muži jen plní rozkazy svého velícího a navíc, víte? Vždycky jsem se chtěla spíše věnovat vědě. To hlavně můj táta chtěl…“
- „Chtěl abyste byla voják jako on, i když jím nikdy nebyla schopna být! Já vím, plukovníku, znám přeci půlku vašeho života z hlášení a posudků. A můžete si být jistá, že tato polovina vašeho života končí – ať už to dopadne jakkoliv!“ Volal na ni Porter, když ho vedli ze schodů a mířili do pravé chodby.
- „S tím počítám, Portere. Ale radši udělám správnou věc, než abych se ohlížela na to, co bude s mojí vojenskou kariérou. Seržante, odveďte ho už!“
- „Ano madam, omlouvám se…“
- „Za nás za oba doufám, že jste měla pravdu…“ Došlo nakonec od „black guye“, který i se svými dozorci zmizel Carterové z dohledu.
- „Jo, to já taky,“ řekla si Sam pro sebe a sledovala, jak Caine mával do oné chodby a pravil:
- „Pá, pá…“ Potom, se podíval na ni a rychle vyběhl nahoru do řídící místnosti.
- „Byla to náhoda nebo spíš neuvěřitelné štěstí, že nám to vyšlo, kapitáne. Chvíli jsem tomu i přestávala věřit.“
- „Jo, možná jo. To je ale rozdíl mezi Mariňáky a piloty – Jsou cvičeni na to, aby poslouchali svého velitele, takže ani není zvláštní, že si spíš vybrali vás než pochybnýho civila s ještě pochybnějším a u nich nejneoblíbenějšími papíry o svým dosazení.“
- „Vaše slova? Vy jste přece taky pilot…“
- „Námořní,“ usmál se na ni Caine, „A opravdu nejsou moje, řekl mi to někdo ještě než jsem sedl na ten šílenej tobogán s názvem ,budoucnost v minulosti´. Každopádně byste ale teď měla oznámit městu, kdo tu velí.“
- „Pravda…“ Potvrdila Sam a potom, co na ni kapitán s vševědoucím výrazem mrkl, se rozešla směrem k Chuckovi do kontrolní místnosti. Pilot z budoucnosti si vítězně oddychl a kochal se výhledem i následujícím hlášením z interkomu.

22:17 – Mléčná dráha, Země, SGC, Patro s rušičkou transportních zařízení

Klidnou práci doktora Zelenky z ničeho nic přerušily od stěn se odrážející výstřely z americké pušky a hned potom i několik fičivě znějících výstřelů z orijských tyčových zbraní, které také jako vždy počaly ničit omítky a bušit do plechových stěn. To už se oba typy zbraní začaly míchat a bylo jasné, že došlo k přestřelce i zjevnému odhalení jejich týmu. Brooks nervózně přiběhl do mezidveří místnosti s rušičkou, a jakmile uviděl nepracujícího Radka, otázal se trochu důrazně:
- „Jak jste na tom?! Chci slyšet jenom dobrý zprávy, protože jak sám můžete slyšet, už o nás vědí!“ Doktor se probudil a rychle velícího informoval s názornou ukázkou svých rukou na svém tabletu a příslušném zařízení:
- „No, zkontroloval jsem zařízení, jestli s ním něco neprovedli, a zdá se, že ne, takže…“
- „Takže?“ Přerušil Zelenku znovu major, aby mu dal najevo, že je víc než tlačí čas.
- „Jo, jo, dostal bych se k tomu, majore. Vyladil jsem tu mašinku na naši známou frekvenci a spustil program, který mezi nimi bude přepínat tak, jak to dělají i naše mašinky jinde.“
- „A co teď?“ Zvedl obočí tázavě Brooks, když viděl, že se Radek dál k ničemu nemá.
- „No, nejspíš zavoláme velení, s tou rušičkou už víc dělat nej…“ Bohužel Zelenku znovu utnula další věc, tentokrát ale o mnoho nemilejší, a to volání jednoho z vojáků bránící místnost:
- „Doktoré!“ Oba se naráz otočili a spatřili akorát, jak se jeden Mariňák přehnal z jedné strany na druhou a za ním hned také Brooks se slovy:
- „Co se to sakra děje?!“ Vojáci, kteří neměli co na práci, se chopili bránění za jednoho zraněného a druhého, který se zase ujal vysvětlování:
- „Omlouvám se, pane, ti blázni na nás udělali sebevražednou akci, aby nás prorazili, ačkoliv je to stálo nejméně čtyři muže.“ Mezitím onen svobodník také pomohl poodtáhnout zraněného kolegu dál od rohu do chodby.
- „Vraťte se na místa a dávejte si na ně pozor. Piersone, pošlete těm parchantům jednu čtyřicítku mike-mike, ať se zklidněj!“
- „Ano, pane…“ Odvětil i předtím nápomocný svobodník a ten s granátometem pod puškou po krátkém zesílení palby vystrčil část svého těla se zbraní zpoza rohu a rychle vystřeli, načež se zase schoval zpět. To samé provedl Brooks i na druhé straně jen s o trochu větší ležérností způsobenou léty praxe. Po výstřelu se obě křídla obrany ihned na chvíli přitiskla ke stěně, aby odstranila sluchové ochromení z výbuchu v těsném prostoru chodeb. Ten také jen několik desetin sekundy po výstřelu zazněl spolu s několika výkřiky nepřipravených křižáků, kteří se ale po několika sekundách zase rozhodli útočit. To už major zase zamířil za Radkem, který se právě chystal pokusit navázat komunikaci s vnějším světem přes svoji vysílačku:
- „Ehm,“ stačil jen říct, když uviděl Brookse, jak se na něho dívá se zvednutým obočím.
- „Máte to?“ Zeptal se ho jen.
- „Jo, můžete použít svoji vysílačku, zesílil sem náš signál díky anténě z vrcholku hory…“ To už major aktivoval vysílačku a pravil:
- „Pozemské obraně, tady major Brooks! Volám z SGC, právě se nám podařilo přeprogramovat rušičku transportních zařízení na základní program,“ pohlédl tázavě na Radka, který bez mluvení vyslovil následující slova, jenž velitel Mariňáků zopakoval do éteru:
- „Bravo! Žádám velitelství o okamžitou odpověď a podporu, nemáme čas na vysvětlování. Přepínám!“ Pustil tlačítko rádia a spolu s doktorem se zatajeným dechem čekali na odpověď.
- „Majore Brooksi, tady generál Page z velitelství v Pentagonu, můžete se identifikovat, měli jsme za to, že jste byl se svým týmem vyslán do Galaxie Ori. Přepínám…?“
- „Generále, podařilo se nám při odpalování spojit s agentem Tok´ra, který nás shodou okolností dostal až zpět do galaxie, a pak jsme vymysleli ten plán napadnout SGC přes bránu. Jak jsem už řekl, nemáme moc času, protože už o nás vědí a taky vědí, co znamená, když rušičku zpět nedobijí, takže vás prosím o okamžitou podporu. Přepínám!“
- „Majore, nemám teď moc mužů, které bych vám mohl poskytnout, budeme to muset vyřešit jinak. Máte nějaké návrhy? Přepínám.“
- „Možná, generále. Máte možnost poslat do všech sekcí SGC nějaký nervový plyn s rychlým rozpadem? Přepínám.“
- „Ano, jste na něco takového připravení? Přepínám.“
- „Jistě, pošlete to sem do dvaceti sekund od vašeho potvrzení. Přepínám.“
- „Rozumím, za chvíli budeme připraveni. Velitelství konec.“
- „SGC konec!“ Na to Brooks pohlédl na Zelenku a řekl:
- „Pohlídejte spojení a, až to potvrdí, zařvěte hlasitě několikrát ,PLYN´!“ Hned potom se otočil a došel na chodbu k bránícím Mariňákům, aby poručil:
- „Všichni, za chvíli nám sem pošlou malej chemickej dáreček transportem, takže se rozdělte na dva na každý straně, který budou střílet a dva taktéž napravo i nalevo, co si oblečou hatmaty! Ti, kdo nic nedělaj, ať už je maj na sobě, HONEM!“ Vojáci se dali do toho, co jim rozkázal velitel, který ale ještě po chvilce dodal:
- „Piersone, rozsviťte? je znova! Ať máme rezervu než sem z velitelství pošlou plyn! Ostatní připravte se na krytí granátometů, výbuchů!“
- „Ano, pane,“ ozvalo se od nich a na obou stranách byly po silnějším intervalu střelby vypáleny granáty, které na obou koncích chodby znovu spustily výbuch, před nímž se Mariňáci opět cvičeně kryli. Chvíli na to se ozval Zelenka:
- „PLYN, PLYN, PLYN!!!“ Na to i ti poslední přestávali se střelbou a začali si spíše kontrolovat upnutí obleků v závodě s časem o včasnou připravenost na vyslání plynu. Brooks ihned po oblečení svého doběhl do místnosti s rušičkou, aby zkontroloval Radka, který měl očekávatelně ještě problémy s posledními částmi výstroje.
- „Uklidněte se!“ Zařval na něj tlumeně major, aby sebou přestal cukat a výstroj mu upevnil. Za nimi se ještě na chvilku rozezněla střelba, pak bylo ale slyšet přenosové zařízení a podle očekávání se z chodby začal rychle šířit našedlý plyn.
- „Připravte se!“ Vyzval Brooks poslední, kteří měli nutkání stále pokračovat v boji, ačkoliv nebylo proč, aby si neporušili nebo neroztrhli obleky. Potom se opět obrátil k Zelenkovi, o kterého se bál, aby nedostal šok z tísnivého pocitu dusivých hatmatů a všude se tetelící mlhy neuroplynu.
- „Dobrý?“ Promluvil na malého doktora, který byl křečovitě přitisknutý u stěny ve dveřích mezi místností a chodbou. Postava v plynové masce ale zahýbala hlavou nahoru dolu, a tak se mohl major alespoň na moment uklidnit. Jenže opravdu jen na moment, protože se náhle ozval jeden z vojáků:
- „Majore!“ Brooks vykročil zpoza rohu, aby se podíval doleva, kde jeden z Mariňáků ukazoval na druhého, který se u zdi začal cukat v křečích a doktor kousek od něj se začal instinktivně přesunovat, aby mu pomohl. Major na něho ovšem rychle zavolal:
- „Nechte ho! Stejně je dávno po něm, tak ať kvůli blbosti neskončíte jako on!“ Jeho tlumený hlas zpod masky s upocenými skly zněl dost chladně v této situaci. Při o trochu dál sahajícím zamyšlení ale většině vojáků došlo, že měl určitě pravdu, což také bylo logické s ohledem na to, že už asi pár plynových poplachů zažil, ne-li v některém dokonce bojoval.
- „Raněný?“ Zeptal se nakonec Brooks vystresovaného lékaře, pro něhož bylo toto určitě jedním z nejhorších nočních můr. Též se vzmohl jen na pokývání hlavy, k čemuž jeden z vojáků ještě prohodil:
- „Nejspíš to nestih kvůli tý ruce.“
- „Jo, hoši, co si na to furt stěžovali v zálivu, sou teď docela rádi za ty upocený gumáky.“

Na orbitě mezitím už znovu naplno probíhal boj Orijů pod vedením Ba´ala s lidskými stroji. Bohužel ke smůle „domácích“ se „hosté“ nejspíše dokázali poučit z vlastních chyb při bitvě s antickým křižníkem, takže teď využívali jejich pomalejších manévrovacích schopností a také oproti s rychlostí světla pálícímu orijskému laseru celkem dlouhé odezvy na napadení střelbou. Nejen kvůli tomu tak už původně velmi silné štíty dosahovaly efektivních hodnot jen kolem 36% (avšak stále to bylo v hodnotách lidských lodí kolem pětačtyřiceti procent), oproti ostatním lodím, které měly po 38% - Odyssey a 32% - Kutuzov. Ani tak ale neztráceli vervu v boji a dál zatím bezvýsledně pálili na každou loď, jakmile měli nabité baterie energetických zbraní. Ovšem chvíli trvalo než byli touto nesystematickou a v takto chaotické bitvě neorganizovanou palbou oslabeny štíty některé z lodí natolik, aby o ně mohli přijít.
Okolo hbitě a rychle manévrujících Orijských křižníků s urputně bojujícími pozemskými plavidly se ještě stačily odehrávat dramatické bitvy mezi stíhači, kteří teď čelili narůstajícímu počtu sice méně zkušenějších, ale pořád nebezpečných nepřátelských letounů.

22:19 – Mléčná dráha, Země, SGC, Patro s rušičkou transportních zařízení

Po dvou předlouhých minutách, které určitě aspoň doktorovi připadli jako deset, nepříjemné ticho s už ovšem napohled vyčištěným ovzduším protrhl až hlas generála Page ve vysílačce:
- „Majore, tady velitelství, plyn už by měl být na většině míst bezpečný. Jste na příjmu? Přepínám.“
- „Jsme stále tady, generále. Přepínám.“
- „To jsme rád, majore. Jen bych vám radil vyhýbat se nejspodnějším patrům a taky uzavřeným místnostem bez přístupu k ventilaci. Jinak vám do vašeho patra a do toho s bránou posílám nějaké posily včetně několika vědců a vybavení, abyste mohli obnovit fungování brány a my mohli okamžitě evakuovat alespoň minimum našich nejdůležitějších lidí. Bohužel se zdá, že i přes původní optimismus nejspíše prohrajeme a když ne, tak to bude na těsno. Velitelství zatím konec.“
- „Rozumím, SGC konec.“ Na to se velitel obrátil ke svým mužům a řekl:
- „Tak jste slyšeli Mariňáci, sundejte ty po*ahaný obleky a přesunem se k bráně, jak řekl generál Page.“ Všichni si na rozkaz pomalu sundali horní část hatmatů, a po té i přizpůsobili svůj zevnějšek zase k boji a plynovou masku s rukavicemi si uklidili do baťohů.
- „Ho-rah?“ Vydal ze sebe potom Brooks jako Mariňáckou formu dotazu a povzbuzení.
- „HOO-RAAH!“ Vrátilo se zpět hlasitě od vojáků a slyšel to už i Radek, který se teprve teď odhodlal sundat si odpornou ale bezpečnou plynovou masku.
- „Dobrý, doktore?“ Zeptal se ho raději major, když sledoval jak si nasazuje své brýle, jenž trochu pochroumané zvedal ze země v místnosti. Pak se narovnal a trochu ještě zaraženě odpověděl:
- „Jo…“ To se ale zpoza rohu objevilo několik dalších vojáků, kteří se s menším respektem zastavili a jejich důležitě se tvářící velitel pravil:
- „Hned jak jsem slyšel to hučení, tak sem věděl kde vás mám hledat námořníci. Majore…“ Zasalutoval příchozí vyšší šarži, když sám byl mladší a poručík.
- „Zdravím, poručíku. Vy jste ta posila z velitelství?“ Dotázal se Brooks, když pozdrav letmo oplatil.
- „Ano, nebo snad nevíte, co to znamená USAF na mé bundě?“
- „Bohužel jo. No, nebudeme to zdržovat, až po vás pánové…“ Ukázal jim cestu, odkud přišli, načež se oni s trochu udiveným výrazem z jeho chování odebrali pryč. Major si chvíli počkal, a pak ještě než vyšel za nimi, zamumlal pod fousy, tak aby to slyšeli jen jeho muži:
- „To že mají být posily? S čím mi tady ti líný piloti s P90kama v ruce asi pomůžou... Sakra…“ Na to se Mariňáci trochu zasmáli a následovali ho do chodby směrem k výtahu. Doktor si teprve před chvílí sbalil nádobíčko, a tak zase skončil na konci, kde trochu komicky uháněl se vším v náručí, aby zmenšil jejich náskok a dohnal je.

O pár set kilometrů dál, na východním pobřeží spojených států v jejich hlavním městě a zdejším sídle ministerstva obrany v budově pětiúhelníkového půdorysu, se teď řešil nejen boj na oběžné dráze, kde se stále nepodařilo sestřelit žádnou z nových nepřátelských lodí, ale i vysílání posil do nově ukořistěného SGC, tedy jediné cesty, jak do bezpečí dostat co nejvíc vysokých představitelů státu. Ačkoliv ještě nebyl znám prezidentův názor na to, zda-li půjde taky, i když nikdo neočekával opak. Sám velitel obrany Země právě obcházel stoly s hořekujícími operátory a koordinátory spolu s čímž také kontroloval data, jenž vyčítal z velké obrazovky na stěně místnosti. Náhle se před ním objevila postava rázně stojící ženy, která ještě troufaleji spustila:
- „Ahoj tati! Máš práci?“ Generál se zastavil a poznal svojí dceru Ashley oděnou do černého kompletu, jaký běžně nosí příslušníci SGC na základně, jenž neměla u bundy už charakteristicky zcela dopnutý.
- „Ano, mám. A co to máš na sobě?“ Doktorka se zatvářila přísně a začala svými kroky odvádět otce dál od ostatních lidí u stolů tak, aby nevadili.
- „Pojď na stranu, prosím tě…“ Když tam došli Page senior spustil:
- „Tak o co jde, nemám na tebe celý den?!“ Ashle odpověděla zapřením rukou v bok a slovy:
- „No, posíláš snad do SGC nějaký vědce, aby opravili DHD brány, ne?“ Generál se zatvářil o něco přísněji než předtím a jakoby nic odpověděl:
- „Ano, sem si jistý, že doktor Lee a jeho personál jsou na to nanejvýš povolaní.“
- „Cože? Ty tam pošleš doktora WoWko Leeho a mě necháš tady sedět na zadku a přerovnávat papíry?!“ Otec odpověděl nemálo konvenčněji:
- „Dávej si pozor na pusu, Ashley. Taky víš, co jsem ti říkal o těch nejapných trapných přezdívkách…“
- „Prosím tě, nech toho, není mi deset… Chci tam jít, chci něco dělat a být aspoň trošku prospěšná, když jde všechno do haj… ty víš kam.“
- „A ty musíš vědět, že tě nehodlám pustit tam, kde se každou chvíli zase může začít střílet nebo…“
- „To mě nezajímá. Navíc víš, že tam všechno zlikvidoval ten plyn a nic to nemohlo přežít, tedy ovšem pokud se křižáci nenaučili používat naše plynový masky, nebo zadržet dech na dvě minuty!“
- „Své už jsem řekl, Ashley.“ Zopakoval nekompromisně generál Page.
- „To já taky, a pokud mi to nedovolíš ty, obejdu tě, tak už mi řekni, že můžu jít, ať si to zdržování odpustíme. Navíc víš dobře, že s Brooksem se mi nic nestane… Teda pokud se nedostane Zelenkovi nebo Leemu do ruky zbraň, ale to u nich rozhodně nehrozí…“
- „Můžu tě nechat i zatknout, Ashley.“ Vytrvával stále otec. Dceru to už ovšem přestávalo bavit.
- „Jenom tady ztrácíme čas a ty to víš. NIC SE MI NESTANE!“ Zopakovala mu důrazně pro jistotu.
- „Fajn,“ vydal ze sebe po chvíli generál, „Ale řekneš si o další muže na tvou osobní stráž, a když se něco stane, drž se u Brookse, jasné?!“
- „Jo, tati… Můžu jít?“
- „Zmiz už…“ Pravil nakonec Page a ona se okamžitě vydala ven ze sálu.

22:22 – Mléčná dráha, Země, SGC, Prostor komplexu okolo Hvězdné brány

Brooks tiše zpovzdálí sledoval práci doktora Zelenky s několika ostatními techniky, jak kontrolují elektrické rozvody a vedení kolem brány i ZPM. Potom se s dalším zábleskem objevila další kupa vědců, tentokrát i s novým vybavením přímo na plošině vedoucí do záhadného naquadahového kruhu.
- „Doktore…“ Vyzval svého svěřence mariňácký velitel, když viděl, že vědec poněkud nereaguje a dále je zahloubán ve zkoumání tabletu se sluchátky od MP3 v uších. Teprve až teď si je vyndal a vyjeveně koukal za sebe na plošinu, kde se objevil i někdo jim ne tak neznámý:
- „To koukáte co?“ Řekla ona postava a sešla vítězně dolu na podlahu.
- „Rád vás vidím, doktorko. Co otec?“ Vydal ze sebe při pohledu na Ashley Houstonovou a sledoval pohledem peskující techniky snášející očividně drahé vybavení dolů za ní.
- „Prudí, jako vždy,“ odvětila s letmým úsměvem na Brookse doktorka a otočila se ke svému českému kolegovi u zdi.
- „Doktore, vy nezdravíte?“ Teprve teď se dotyčný vzpamatoval a vydal ze sebe:
- „A-ahoj… Přivezla jste nějaké vybavení…“ Postřehl bystře roztržitý vědátor. Jeho kolegyně pohlédla krátce na ony krabice a komponenty s kabely, jenž byly právě vratce sundávány ze dvou schůdků zakončující plošinu na zem a odpověděla:
- „Jo, s tímhle to dáme rychle do pořádku. Stačí to jen zapojit do elektriky, spojit s bránou a vytočit adresu.“ To doktora udivilo.
- „Cože? Já-já, čekal jsem nějaké koumání jak se střídavým proudem a tak…“
- „Já popravdě taky,“ přidal se Brooks, který přistoupil blíže, aby byl také nějak konstruktivněji informován. Ashley se teď na oba muže podívala pohledem říkajícím: „podcenili jste mě“ a pravila:
- „Pánové, co si myslíte, že jsem dělala tu poslední hodinu, co jsem byla zavřená v Pentagonu a věděla jsem o tom, že je SGC obsazený nebo spíš nepřístupný.“
- „A to jste zvládla za patnáct minut?“ Kulil na ni oči Radek, „Hodina to přeci nebyla…“
- „Ne, to byla jen nadsázka, ale co si myslíte? Software už jsem měla ve Washingtonu, kde je všechno zajímavý a není potřeba to schovávat někde v poušti v Nevadě. Tak jsem to hodila do těchhle mašinek a spíchla si DHD, co je na tom…“
- „Dobrá práce.“ Pochválil ji s nedůvěřivým pohledem k nováčkově vypadajícím technikům major.
- „Díky…“ Přijala to s úsměvem Ashley a napodobila nedůvěřivost v jeho očích.
- „M-můžu to vidět?“ Rozhoupal se po chvíli zírání doktor.
- „Jistě, kdo mi to asi pomůže spustit, WoWko Leeho sem nechala radši ve Washingtonu, aby mi to ještě nerozbil…“
- „Dobře, obvody mezi bránou a řídící… pozůstatky řídící místností jsou neporušené až někam k těmto dveřím. Stačí se tak jen napojit tam…“ Oba vědci tak vyrazili k aparátům u zdi s otevřenými údržbářskými skříňkami a dali se do práce.

22:24 – Galaxie Mléčná dráha, Země, SGC, Prostor Hvězdné brány

Za několik málo minut už tedy Brooks mohl zavolat velitelství v Pentagonu, aby začali posílat lidi z vlastních řad určené prezidentem a jeho poradci jako „potřební nepotřební“. Tím evakuace začala a lidé mohli rovnou z volné plošiny před otevřenou bránou za pobízení okolo stojících vojáků projít okamžitě do bezpečí za horizontem. Obrovskou rychlostí tak díky transportnímu satelitu na orbitě byla evakuována velká část bílého domu, nepotřebná z Pentagonu a dokonce i nejvyšší složky IOA, kterému bylo teprve teď oznámeno, že je SGC získáno zpět.

Na oběžné dráze Země to ale zdaleka tak dobře nešlo. Stavy štítů z posledních několika minut se opět výrazně změnily, bohužel ke smůle ruského plavidla Kutuzov, které se pohybovalo na posledních 15 – 16%. Tiberizulum potom mělo stále ještě alespoň 32% a Odyssey se držela kolem 23%. Lidé zřejmě nebyli jediní, kteří si této skutečnosti všimli, a zřejmě ne náhodou si teď dva křižníky vzaly na mušku onu BC-303. Ta se nacházela někde uprostřed nepřehledného boje, jenž tak Orijové cílevědomě udržovali, aby se žádná z jejich lodí pokud možno nepotýkala s některou pozemskou déle než je zdrávo, protože teď už mnohokrát šlo o zničení jednou salvou z pozemského nebo antického plavidla.

To právě muselo změnit taktiku, o níž uvažoval jeho velitel, kterému bylo právě z velitelství oznámeno, že ruská loď požaduje krytí alespoň k jednomu ze dvou útočníků. Jenže tato na pohled možná jednoduchá úloha zase tak proveditelná nebyla. Okolo křižníku se stále držel dostatek nepřátel na to, aby při náznaku většího útoku do prostoru všechny naráz přenesly svou palbu na něj. Hammondovi lidé tak stále museli s lodí manévrovat, a přitom nebylo moc snadné zasáhnout nějaký cíl vzdálený tak daleko jako Kutuzova a dvě z různých stran útočící lodě. Jediný, kdo byl v dosahu a byl schopen jim pomoci, byl plukovník Emerson se svou BC-304. Už nebyl čas jim říct, aby útočili, ale oni k tomu nikoho nepotřebovali, takže se Odyssea přetočila vzhůru nohama a v této pozici začala velmi strmě klesat jakoby přídí dolů, což je za pár okamžiků jaksi obrátilo normálně jen předkem zpět tak, aby mohli zaměřit loď, která od nich byla nejblíže a nabíjela zbraně na Kutuzov.
- „Podle našich senzorů nabíjejí a pálí!“ Vydal ze sebe v rychlosti někdo na můstku a ostatní už jen mohli sledovat, jak 304ka zasáhla dvěma paprsky Orijský křižník, čímž ho připravila o štít a několika atomovými hlavicemi ze svých sil potom zničila. Ovšem než-li mohli udělat něco dalšího, Kutuzov už dostal jeden přímý zásah i přesto, že se druhé lodi snažil vyhnout. Ona byla ale v lepší situaci, protože mohla svůj kurz přizpůsobit před sebou letící lodi, jejíž štíty právě srazila z pouhých 8% efektivního působení na nulu, což se projevilo zazářením štítů, jejich zmizením a energetickým pulsem, který přeběhl po trupu jako po Faradaiově kleci. Křižník se tak dal do střelby menšími kanóny ještě s jedním, jenž právě letěl kolem, a rozhodl se trápení s lodí urychlit. Avšak náhle se před projektily zasypávajícím a zasypávaným ruským strojem objevilo Hyper prostorové okno, do něhož vzápětí skočil.
Plavidlo generála Hammonda provedlo krátký manévr, během něhož se jim konečně podařilo sestřelit další loď z nové řady, ale přes očekávání se stále neobjevovala ona 303ka. To už je ovšem kontaktovala Odyssey:
- „Antiku 1, tady Odyssey,“ ozval se hlas plukovníka Emersona, „Nevíte náhodou co popadlo kapitána Markova a jeho posádku? Velitelství o ničem neví a proti šesti lodím ve dvou se mi jít jen tak nechce. Přepínám.“ Velitel posledního sesterského plavidla měl pravdu, takže se holohlavý generál na chvilku zamyslel a pak odpověděl:
- „Odyssey, tady Antik 1, spojil se někdo s Rusy? Co když to byl jejich nápad. Přepínám.“ Hammond s rozporuplnými pocity a myšlenkami rozkázal navézt svou loď tak, aby se vyhnuli právě kolem letícímu křižníku, a vyslechl si následující slova plukovníka.
- „Prezident a generál Page mluvili s ruským velením. Nic z nich ale nedostal,i zdá se, že jsou buď stejně udivení jako my, anebo něco tají. Takhle mi to řekl sám generál Page. Přepínám.“
- „Nevím, a bohužel nemáme čas teď řešit, jestli dezertovali nebo jim to nařídili. Jsme na ně sami a ty svi*áci si dobře okoukli, jakým stylem bojujeme, takže je podle mě stejně nemáme šanci všechny zničit. Řeknu to velení, ať evakuují i Pentagon, že jim získáme čas. Antik 1 konec.“ Nazpátek poněkud zaraženě, ale smířeně došlo od Emersona:
- „Rozkaz, generále. My jsme tu od toho a vydržíme až do konce. Odyssea konec.“ Hned nato generál znovu požádal svého komunikačního důstojníka:
- „Poručíku, dejte mi na drát velení!“
- „Ano pane.“ Ozvalo se charakteristicky, i když s dávkou nicoty jako u plukovníka. Pár vteřin a už se v Georgeově uchu ozvalo:
- „Antiku 1, tady velitelství, slyšíme. Přepínám.“ Byl to bezpochyby hlas velitele obrany.
- „Tady Antik 1, velitelství, chtěl jsem vám říct, že byste měli zvážit také vlastní evakuaci. Protože my tady nahoře, ať už bez Kutuzova, nebo s ním, nemáme šanci útok odrazit a je jen otázkou času, než přijdeme o další loď. A až žádná nebude, už jim nebude nic bránit v tom štít vyvézt nad SGC z provozu, a pak nás o možnost evakuace připravit. Co vy na to? Přepínám.“

Dole v Pentagonu to slyšel nejen samotný generál Page, ale i před chvílí příchozí prezident a jeho poradce.
- „Prezident je tu se mnou, čekejte na pokyny. Velitelství zatím končí.“
- „Dobře, Antik 1 konec.“ Odpověděl formálně generál Hammond a slovo si dole na straně ústřední místnosti koordinace obrany s operátory vzal prezidentův poradce:
- „Má pravdu. Pane prezidente, měli bychom vás i zbytek lidí tady okamžitě zahrnout do seznamu evakuovaných než bude pozdě a my třeba o tuto možnost přijdeme.“ Prezident Hayse ale očividně, i když ne příliš rozhodnutě a přítomně, odvětil:
- „Dobře, nařiďte vyklidit operační středisko kromě posádky o čtyřech nebo pěti lidech – to je tady na generálovi. Ale jen ti, kteří budou sami chtít, určitě se tu několik takových najde. Zbytek může okamžitě pryč.“ Page se chtěl odebrat splnit rozkaz, ale zajímala ho prezidentova odpověď na otázku poradce.
- „A co vy, pane prezidente. Proč jste mi neodpověděl?“
- „To proto, že já zůstávám tady…“ Pravil Hayse a muž vedle něj se ho rozhodl rychle zadržet slovy:
- „Pane prezidente to je přeci neuvážené. Musíte si to lépe roz…“
- „Už jsem se rozhodl, Miku!“ Zadržel ho těmito slovy a gestem ruky rázně prezident.
- „Pane prezidente, jste si jistý? Vaše přítomnost tady není nutná a na evakuačních základnách vašeho vedení a autority bude třeba.“ Namítl méně nekonvenčně generál Page. Prezident však už ve tváři trval na svém rozhodnutí.
- „Jsem si naprosto jist. Zvažoval jsem to poslední půl hodinu a možná i předtím. Pokud obrana Země padne, možná bude potřeba, aby s nimi někdo vyjednával, a nedocházelo tak ke zbytečným ztrátám na lidských životech. Navíc, jestli se rozhodnou nevyjednávat, tak je to jedno, a já bych si útěk před vlastní zodpovědností, kterou mi tato země dala, nikdy neodpustil.“ Oba to tedy nakonec přijali, u poradce sice s větším nevolí, ale ano, takže prezident ještě mohl dodat:
- „Dejte se do práce generále a vy taky Miku, půjdete s evakuovanými.“ Page přikývl a odešel ke svým lidem u operačních stolů. Poradce prezidenta ale ještě chvíli počkal a potom, po krátkém zjevném zapřemýšlení, pravil:
- „Já zůstanu s vámi pane prezidente. Když vy, tak bych si připadal také špatně. Mám informovat více-prezidenta Eastbounda?“ Dotázal se ještě, když dle pohledu jeho rozhodnutí Hayse přijal.
- „Dejte, ať se také rozhodne jestli půjde. Osobně mu doporučuji, aby na záložních stanovištích zaujal mé místo ve velení.“
- „Ano pane prezidente.“ Odvětil Mike a vydal se také pryč, přičemž se musel ke dveřím prodrat skrze odcházející, udiveně koukající dav.
Na druhé straně místnosti se spojil generál Page s Hammondem:
- „Antiku 1, tady velitelství, máme tu rozhodnutí. Zní: evakuovat zbylý personál, zatímco nám nahoře získáte čas. Několik lidí tu ale stejně zůstane, aby vám dělali koordinaci, dokud nebude konec. Přepínám.“
- „Tady Antik 1, velitelství, jsem rád, že jste se takhle rozhodli a upřímně, bylo mi ctí generále. Nejspíš už nebudu mít možnost vám to říct. Přepínám.“
- „Mě taky generále, přeji vám hodně štěstí, i když to vám asi tolik nepomůže. Velitelství konec.“
- „To nevadí. Díky. Antik 1 konec.“ Ukončil spojení generál Hammond a v té samé chvíli se ještě před generálem Pagem objevil prezident se slovy:
- „Máte ještě čas, generále?“
- „Jistě, co potřebujete,“ přitakal velitel obrany země.
- „Ještě jsem uvažoval o té evakuaci a rozhodl jsem se, že vás už tady také nebude potřeba a spíše bych vás radši viděl v SGC, abyste tam dohlédl na konec evakuace. Jste tady hotov?“
- „Jestli to má být rozkaz, pane prezidente. Jinak tady ještě musím určit mého zástupce.“
- „Je to rozkaz. Jakmile to tady doděláte, chci vás mít v SGC, odkud mě ještě kontaktujete.“
- „Rozkaz, pane prezidente.“ Odvětil pro o úsměv se pokoušejícího prezidenta generál a odešel ke svým už značně prořídlým řadám lidí mezi operačními stoly.

22:26 – Galaxie Mléčná dráha, Orbita Země, BC-304 Odyssey, Můstek

Můstkem Odyssey právě otřásla silná exploze nedaleko sestřeleného Orijského křižníku, který díky upoutání jeho pozornosti prostřednictvím BC-304 mohla antická loď zasáhnout. V přesile se tak obě lodě alespoň snažily využít bojácnosti lodí Ori před Tiberizulem, a tak se snažili vždy zasáhnout tu loď, jenž si právě je zvala na mušku, a po výstřelu se snažila prchnout. Osamocené pozemské plavidlo teď ale zaujalo něco úplně jiného a týkalo se to povrchu Země, jak to také ihned oznamoval taktický:
- „Pane, nemůžu tomu uvěřit, ale senzory zachytily vystřelenou atomovou raketu s dlouhým doletem mířící k nám na orbitu ze sila na Sibiři v Rusku.“ Emerson chtěl svého důstojníka nařknout z velmi neokázalé legrace, když se ale sám přesvědčil pohledem na vhodnou taktickou obrazovku, řekl jen:
- „Jak se to sakra stalo? Kontaktujte velení, že chci vysvětlení a pokuste se zaměřit cíl.“ Poručil a znovu si musel obhlédnout okolí bitvy, aby se náhodou nesetkali s dalším otravným Orijským křižníkem. Ještě než taktický důstojník odpověděl velitel rozkázal kormidelníkovi:
- „Poloviční rotace doleva a zvedněte nás trochu…“
- „Rozkaz, pane.“ Odvětil soustředěně poručík.
- „Vyrovnat a zvyšte rychlost na maximum, ať se zase můžeme držet u Antika 1.“ Pilot lodi si teď už i odpustil zdvořilosti a jen provedl rozkaz. To už se ozval major zprava:
- „Pane, myslím, že to je jeden z křižníků?, ale ještě je daleko a nejsem si jistý, jestli je naváděný nebo s určeným cílem. Velitelství ani ruská vláda rozhodně o ničem neví… Moment, pane. Musím si něco ověřit…“ Plukovník se na důstojníka zamračil a dál se věnoval bitvě, jakmile zbraňový ohlásil, že jsou paprskomety nabity.
- „Dobře, zaměřte nejbližší loď a jakmile bude možnost palte. Poručíku, manévrujte podle toho!“
- „Rozkaz pane.“ Ozvalo se znovu a hned na to se zase ohlásil taktický:
- „Pane, měním svůj předešlý názor ta hlavice má určenou trajektorii a vypadá to, že je nastavena na jednu z našich základen v Texasu. Nevím jak to je možné, ale zřejmé vysvětlení je, že někde došlo k aktivaci již nastavené rakety, která byla třeba jen preventivní.“
- „Děláte si srandu… To jsme tady ještě potřebovali.“ Pravil s bolestným úsměvem Emerson. Chvíli na to před nimi dole explodovala další loď a ta jejich se začala zvedat, aby byly účinky ohnivé koule na jejich slabé štíty menší. Taktický ohlásil stav štítů jen několik sekund po slabém, ale znatelném otřesu.
- „Pane, naše štíty klesly na 9%. Měli bychom se držet dál. Jeden zásah a přijdeme o štíty, ne-li půjdeme s nimi!“
- „Jsem si toho vědom, majore. Můžeme zaměřit tu raketu a přenést ji někam jinam?“ Zkusil realizovat svůj nápad plukovník, který ještě mimo to poručil:
- „Poručíku, obraťte to tak, ať jsme dál od střelby schopných lodí.“
- „Rozkaz pane.“ Ozvalo se a hned na to také taktický důstojník:
- „Je to možné, ale musíme blíž a trochu srovnat rychlost s tou raketou. Pak ji možná budeme schopni přenést sem dost blízko k některé z lodí tak, aby je zasáhla ještě dříve než změní kurz ke svému původnímu cíli.“
- „Dobře, slyšeli jste. Poručíku…“ Pokynul kormidelníkovi znovu velitel a asi za půl minuty byli dál od bitvy tak, aby mohli atomovku přenést.
- „Můžeme, pane,“ řekl rychle major s prsty na potřebných tlačítkách.
- „Udělejte to!“ Rozkázal pochopitelně Emerson a už sledoval, jak se trajektorie plynu z raketového motoru v atmosféře z ničeho nic přerušila a kousek od nich jedna z nepřátelských lodí explodovala.
- „Máme pozitivní zásah jednoho křižníku!“ Zvolal vítězně taktický, ale v tu ránu dodal:
- „Jedna z lodí je dost blízko nás a má nabito!“
- „Poručíku, je to na vás!“ Zavelel plukovník a spustil interkom, „Celé posádce, připravte se na náraz!“ Ten vzápětí přišel a k jejich smůle se po selhání štítu přenesl na palubu, kterou v ještě daleko mohutnějším výbuchu nejspíše dozajista zničil.
Tak proti čtyřem orijským lodím stála jen poslední z těch, jenž stáli na straně Země a to antický křižník Tiberizulum. Vše bylo znát na morálce pilotů z obou stran, kde se také začala obracet karta a Orijové pomalu, ale jistě, začali snižovat počet nepřátel, ze kterých už zbylo jen něco okolo dvaceti špatně vyzbrojených F-302 a několik málo goa´uldských letounů s Jaffy, kterým se po zničení jejich posledního Hataku před několika minutami bojovalo ještě hůře než lidem, ačkoliv zase neměli co ztratit a brali boj jako pomstu svých bratří.

Pokračování příště...

Na závěr bych rád poděkoval DarkLive za korekci, kterou provedla v rekordním čase a poprosil o nějaký ten komentář, pokud vám za to tahle povídka stojí...

já osobně si myslím, že tahle povídka byla dobrá, líbila semi více než předešlá a nemáš zač za korekci... doufám, že jsem tam nepřehlédla moc chyb

Za názor děkuji, ačkoliv raději bych to zhodnocení ještě jednou až uveřejním poslední část, aby se díl přece jenom hodnotil jako celek... Pokud tedy už teď není lepší než ten předtím nebo jestli si myslela část, tak už teď se můžu chválit... No, nebudu to řešit...
Jinak další díl zatím ohledně psaní vázne, ale budu se moc snažit ho vydat do konce týdne, což snad díky prázdninám zvládnu, jen jsem měl menší nebo možná dost velkou krizi s tím, jak mi to po konci této části vyšlo...

Takže,
dodávám sem tedy zase se spožděním, ale korektura si to tentokrát vyžádala a já dokud moc lidí nemá potřťebu urychlovat, zvlášť "když" to někdo přečte a nepřispěje...

STARGATE - 24 hodin
1x17 Armagedon III. (Armagedon III.)

Následující události se odehrávají od 22:30 do 23:00 hodin v noci Greenwichského času (ZULU).

22:27 – Mléčná dráha, Země, Cheyenne Mountain Complex + Oběžná dráha

V briefingové místnosti u kanceláře generála Landryho byl za dobu od „znovu obsazení“ vytvořen něco jako provizorní velitelský stan, který byl dokonce díky doktorům Zelenkovi a Houstonové vybaven daleko dosažnou vysílačkou, satelitním telefonem a laptopem připojeným na satelity sledující bitvu nahoře. O to se ale teď zrovna místní osazenstvo, tedy major Brooks a generál Page, jenž už vyřídil vše potřebné, příliš nezabývalo. Dva „staří“ a ostřílení vojáci tu řešili aroganci vlastní vlády, Země coby IOA s pěti vládami světa, které bez výčitek svědomí rozhodují o zbytku planety, ale také možnosti, jež měli a nestačili je provézt nebo na ně prezidentský kabinet neměl dost odvahy. Když to se tu z ničeho nic objevila Ashley se slovy:
- „To jsme na tom stejně, takže proč něco neuděláme?“ Řekla s rozhodnou rázností a zaujala svůj typický postoj s rukama v bok a pohledem připraveným propálit papír na deset metrů skrz metr olova.
- „Neříkej mi, tati, že tohle,“ gestem rukou mířila na své okolí, což znamenalo SGC v tomto stavu,
- „Je jediný, co měla vláda v plánu. Přece se za těch 10 let programu našlo něco, co by nám ještě aspoň částečně mohlo pomoct…?“ Dokončila s nevyřčenou dávkou nevážnosti v hlase, kterou se u ní otec od její puberty naučil dokonale ignorovat a skutečně spíše přemýšlel o něčem použitelném. Netrvalo to ani pár vteřin a vypadlo z něho něco o čem přemýšlel už dřív a docela mu vadilo, že to nešlo realizovat.
- „Možná o něčem vím…“ Ashely si mezitím čekáním na odpověď našla místo u dlouhého konferenčního stolku, kde se začala tvářit znuděně, a aby to umocnila hrála si ještě k tomu s nějakým kusem důležitého papíru.
- „O co jde?“ Zeptala se aniž by zvedla hlavu či změnila výraz.
- „Mělo jít o využití stroje času…“
- „Stroj času?“ Zopakovala tak výrazně nepravděpodobně, jak to jenom šlo. Otec jen jakoby nic přikývl a pověděl jim víc o tom, že je to technologie napojená na neurální rozhraní Jumperu. Kdo to vynalezl, přibližně i jak, kým a kde to bylo objeveno a že teď je to někde v Oblasti 51, kde na to až donedávna padal prach.
- „Pořád to myslím je v A51, jen už na tom vědci zase mohou dělat výzkumy. Ovšem nikdo ten stroj bez povolení prezidenta z celkem pochopitelného důvodu nemůže použít. Příjdete na to, co to může být?“ Dal jim také možnost k zapojení nebo dedukci. Prvnímu zapálilo Brooksovi, ačkoliv Ashley vypadala při vyřčení onoho hesla taky, že ji nemusí nic vysvětlovat.
- „Zneužití.“
- „Přesně. Je nesmírně nebezpečné, aby se to dostalo do nesprávných rukou ať jedince tak i třeba skupiny. Proto se to také tak dlouho a do takové míry tajilo. Když bych ale přeskočil to polemizování o využití i to byl nakonec prezident ochoten podstoupit, kdyby se ukázalo, že je to jediná jistá šance…“ Pravil nedokončeně generál. Major si toho malého zvukového rozdílu na konci věty všiml a bez obav se zeptal:
- „A co je tedy vlastně ten pravý důvod, proč to neprošlo. Mě osobně by to zneužití stačilo přitom, co vidím pohybovat se kolem Jumperů a technici říkají, že to je proto, že mají gen ATA.“
- „No, doktor Lee nás potom seznámil se samotnou problematikou technologie stroje. Bůh ví proč to neudělal před tou deseti minutovou debatou o zneužití.“
- „Bože, co si zas ten WoWkař Lee dokázal vymyslet?“ Pleskla si obrazně rukou o čelo Ashley děsící se teorií ze začátku dvacátého století, které však bohužel nebyli vyvráceny.
- „Šlo o to, že nikdo, za dobu, co tu technologii ,máme´ ji nevyzkoušel tak, abychom měli přesné důkazy o tom, jaká teorie vlastně cestování v čase popisuje správně. Tu nejpravděpodobnější, nebo minimálně dost pravděpodobnou, abychom ji zvážili, jak řekl doktor Lee, byla o tom, že kdyby se poslal stroj času s listinou přímo od prezidenta – jak se původně smýšlelo. Tam by byl přesný návod toho, co udělat, aby se špatná budoucnost odvrátila. Bohužel tím by se, změnou časové linie, vlastně mohlo odvrátit samotné odcestování toho stroje. Vím, že to zní bláznivě, já osobně se tomuto pocitu nemůžu ubránit, i když se řekne sousloví: ,stroj času´. Doktor Lee nám to však vysvětlil na dost zajímavé hypotetické otázce, která spočívá v tom, co by se stalo, kdyby jste se vrátili do minulosti a zabili tam vlastního dědečka. Doktor nám málem dokonce pustil jeden film z konce minulého století, kde to popisovali nějak takhle a hlavní herec se měl rozplynout, když zabránil zamilování vlastních rodičů a tak vlastně i své vlastní narození.“ Vykládal Page senior poněkud těžce, protože očividně polovině z toho jen těžko rozuměl.
- „Takže kvůli tomu to nepřijali?“ Přišlo od Ashley, která to ani nepřijala ani nevyvrátila.
- „Ano, když se to sečetlo s tím jak je to nebezpečné, prezident raději spoléhal na vlastní zdroje a armádu, než by si zahrával s osudem vesmíru. Zmínil jsem se o tom, že nám potom ještě doktor Lee ukázal možné scénáře časového paradoxu, které se ,možná´omezí jen na naši galaxii?“
- „Ten pošuk!“ Vydala ze sebe šokovaná doktorka při představě malého zavalitého vědátora, který celý upocený a s brýlemi nadšeně popisuje destrukci Mléčné dráhy.
- „Ashley,“ odvětil otec, aby ji pokáral, „Můžeš to potvrdit nebo aspoň vyvrátit?“ Na to jeho dcera kysele konstatovala:
- „Vím o tom asi to, co WoWko Lee o deodorantu…“
- „Nejhorší je, že může mít pravdu,“ pravil otec na její jízlivou a docela výřečnou poznámku.
- „A tím si asi nemyslel ten deodorant, že?“
- „Ashely, nemůžeš toho nechat alespoň dnes?“ Pokáral ji unaveně otec, aby se věnovala i něčemu jinému než urážení.
- „Promiň, to je reflex… Nic jinýho tam nebylo?“ Snažila se být zase něčemu nápomocná. Generál Page po krátkém zapátrání v paměti, ale nemohl odpovědět víc než následující:
- „Asi nic, co by teď pro nás hrálo roli.“

Mezitím na oběžné dráze někteří piloti chvílemi sledovali padající vrak trupu Odyssey, který se vynořil z hořící koule, která stačila spolykat jen přímo zasažený pravý hangár a zadní část lodě. Zbytek celkem v celku letěl přímo vstříc atmosféře a vypadalo to, že nejspíš brzy najde svůj domov někde v Asii nad níž se právě mimo jiné bojovalo. Stále zmenšující se počet letounů Země a několik zbývajících jaffských muselo každou chvíli ustupovat pod zvětšujícím se tlakem orijských stíhačů, jenž na rozdíl on nich nemuseli být okázáni hlavně na řízené střely, které už byli na oběžné dráze dobrých pár minut více než nedostatkovým zbožím. Křižákům v kokpitech podlouhlých zaoblených letounů s velkým kanónem na špici vyhovovalo, že oni mají stále čím střílet a jejich energetické zbraně dosahují lepších výkonů než ty na křídlech jejich protivníků.
Proto se na můstku poslední z lodí Země náhle ohlásil jeden z důstojníků svému vystresovanému veliteli se zprávou:
- „Pane, mám tu na drátě velitelství. Je to urgentní…“ Generál ignoroval technikovi přílišné zdvořilůstky a jen odvětil:
- „Tak na co ještě čekáte, proč už s ním nemluvím?!“
- „Jistě, omluvám se pane.“ Ozvalo se od něho a po chvíli se mohl ohlásit i jakýsi doteď neznámý důstojník v Hammondově headsetu:
- „Antiku jedna, tady zastupující plukovník z velitelství, potřebujeme abyste poskytl krytí stíhačům, kteří za chvíli dostanou rozkaz stáhnout se doplnit výzbroj do A51, aby také dostali další pokyny, co dělat, když na orbitě už jsou v takhle malém počtu k ničemu. Přepínám.“ Generál se nenápadně zamračil při zjištění, že důstojníkovi na druhé straně možná není ani čtyřicet, vydal pár rozkazů k řízení lodi a výstřelu na ty v rukou protivníku, aby následně mohl odpovědět:
- „Dobře, pokusíme udělat vše co bude v našich silách. Sami ale moc dlouho nevydržíme naše štíty jsou jen na, pauza…“ Podíval se na důstojníka určeného jako taktický, jenž mu polohlasně doplnil stav:
- „18%, pane.“
- „Na osmnácti procentech, plukovníku. Antik jedna končí.“
- „Rozumím, velitelství konec.“ Přišlo nazpátek od mladého zástupce velitele, který nejspíše také hned na to nebo předtím sdělil potřebné instrukce pilotům v letounech F-302, na jejich pohybu bylo vidět sjednocování se a postupná změna směru do atmosféry. Sledovat jejich postup však zatím nebyl čas, protože antický křižník musel opětovat palbu směrem k jednomu křižníku, který viditelně zasáhl do levé přivrácené strany oválného ramene. To bohužel v podání pouze několika Dronů znamenalo jen poškození této části v níž ke smůle útočících nic důležitějšího nebylo. Lodě vybavené laserovými děly a dobře manévrujícími motory se tak ukázali v přesile 4 lodí jako dobře zvolený prostředek ke vzdorování a porazení antického korábu vybaveného podle všeho pouze Drony a méně obratným kormidlem, i když neurálně ovládaným.
Onen prohrávající křižník tedy zamířil ke kupě bojujících stíhačů a tím tak z velké části zaclonil výhled Ba´alových jednotek na zmíněnou část bitevního pole. To pochopitelně znemožnilo velkým lodím ohrožovat ty malé lépe obratné a určené spíše na boj proti těm jednomístným z druhé strany. Ovšem tady se použití, i když pomalejších, ale rozhodně obratných žlutých bzučivých projektilů ukázalo jako šťastnější volba. Genem ATA vybavení střelci se místo nedosažitelnějších z dálky střílejících kyklopských korábů zaměřili spíše na jejich menší mrštnější protějšky. Ti se postupně museli začít soustředit spíše na ochranu vlastních nejen zadních partií. Drony byli daleko ale mnohem daleko nebezpečnějšími protivníky, ačkoliv jich bylo míň a nedokázali střílet. Avšak jim neublížilo nic a všechno co jim stálo v cestě, buď jednoduše provrtali, nebo si to vybrali jako vlastní cíl. Piloti v sedlech F-302 se tak dávali hromadě na ústup či příležitostně kosili zabavené poloslepé protivníky, kteří měli vítr ze střel vypalovaných jednotlivě z trupu. Nežádoucím faktorem tak bylo, že měli Orijské křižníky volné pole ke střelbě na téměř statický koráb generála Hammonda, jenž si byl dobře vědom toho co dělali, ale snažit se zbytečně sestřelit sehranou čtyřku protivníků bylo v této chvíli daleko neužitečnější než alespoň pomoct vlastním, aby nedopadli podobně.

Mezi prchajícími pozůstatky letek Země byl i „původní“ kapitán Caine, jenž byl doteď členem narychlo poskládané skupiny záložníků a před touto bitvou dlouho nebojujících pilotů z Oblasti 51. Právě nedaleko jeho stroje totiž zničili F-302 patřící jeho veliteli letky. Následující větu do éteru si tak nemohl odpustit, protože to byla jeho povinnost.
- „Ostatním z modré letky, tady Modrý 5, okamžitě zamnou a nahlásit se. Jako hodnostně nejvyšší přebírám po ztrátě velitele nad letkou velení, přepínám!“ Na pohybu stíhačů začala být vidět změna strategie na jedné straně a nemaskované prchání z boje na jiné. Sám Caine to mezitím, co čekal na odpovědi pilotů, obrátil velkým obloukem přes záda k Zemi. Během tohoto manévru si vyslechl následující přerušovaná hlášení z vysílačky od několika stíhačů:
- „Modrý 5, tady modrý 2, potvrzuji! … Modrý 4, potvrzuji! … Modrý 6, potvrzuji! … Modrý 7, také potvrzuji!“ S tím zamířili jako už nově zformovaná letka z pozůstatků té původní dolů skrze v tom jim bránící hejna Orijských letounů.
- „Tak jdeme na to hoši – směr A51! Modrý 5 končí!“ Na to poslední jeho raketou přímo před sebou rozstřelil jeden Dronu se uhýbající letoun.
- „Jůůů-hů!“ Zaznělo z vysílačky trefně od kolem letící osádky stroje, vlivem čehož se kapitán musel usmát, ale hned potom to zatlačil vlivem soustředění na vyhýbaní se dalším vybuchujícím troskám tentokrát bohužel z jeho strany nejspíše člena rudé letky.

Bohužel antickému křižníku se znovu nedařilo tak, jak by si to kdokoliv představoval, protože na ně právě podnikly útok všechny nepřátelské lodě najednou. V zástupu se vydali proti nim, dokud si jich nikdo nevšímal a pak s nabitými kanóny stříleli do místa ve štítech na zádi trupu Aurory. Jeden zásah po druhém tak s lodí začali pořádně otřásat. Až těsně po tom posledním se ze středu ještě doslova zářícího korábu vzneslo několik zlatavých střel, které konečně zasáhli potřebné místo a nakonec pálící křižník připravili o jakýkoliv způsob jak korigovat svou dráhu proti Zemi a lodi bez motorů a zdroje energie pro štíty tak nezbylo nic jiného než zkusit svůj boj s atmosférou, který však ještě nebyl nic v porovnání s tím u země, jež se neodvratně blížil.
Avšak oni nebyli jediní odsouzení k pánu do hlubin, protože Aurora i přes stále držící křižníky ztratila možnost ovládat téměř všechny své motory a zbyli jí jen manévrovací obdoby trysek na bocích a předku trupu.
- „Pane, nemůžeme tomu zabránit padáme dolů!“ Zahalekal ve snaze o ucelené informační hlášení jeden technik na můstku svému veliteli. Tomu bylo ze všech údajů jasné, že už tomu nezabrání, takže se s tím alespoň snažil vyrovnat.
- „Jaký je stav štítů a napájení ZPM?“ Zeptal se taktického důstojníka, jenž vzápětí potřebné informace naservíroval v jednom konečně i uceleném hlášení:
- „Štíty spadli na 9% a buffery pro napájení ze ZPM jsou na tom skoro stejně. Samotné ZPM má dost energie ovšem nejsme schopni ji získat zrovna teď.“
- „Stačí nám štíty na průchod atmosférou?“ Pokračoval generál a sledoval skrz promítaný průzor blížící se modrý oceán.
- „Nejspíše ano, osobně se ale více obávám, co bude potom, pane.“ Vydal ze sebe znovu celkem chladně smýšlející důstojník.
- „Myslíte, že to dokážeme nějaký způsobem zbrzdit, aby jsme se dole nerozsekali o povrch?“ Technik na chvíli zapřemýšlel a pak řekl:
- „Možné to je, nejspíš bych nás zkusil navézt někde na vodu blízko pobřeží, kde bychom za určitých okolností mohli přistát na hladině, pokud bychom dokázali změnit směr našeho pohybu z vertikálního na víceméně horizontální.“
- „Dobrá tedy, udělejte, co je proto potřeba a někdo mě spojte s velitelstvím!“

22:30 – Mléčná dráha, Země, Cheyene Mountain Complex, Briefingová místnost nad bránou

Do rozhovoru generála s jeho dcerou se po chvíli rozhodl zapojit i Brooks se svým náhledem na věc, zatímco dál zíral z okna na blikání transportního paprsku.
- „Víte, zajímalo by mě, proč, když jsme po získání antického křižníku od Ba´ala měli, já nevím, tři ZPM na Zemi a jedno na Atlantis, proč jsme je prostě skrze červí díru otevřenou tím jedním neposlaly plukovníku Carterové, aby s Atlantis mohli přiletět sem. Nejsem technik, ale nedalo by se to s těmi třemi ZPM zvládnout do doby než by přiletěli Orijové. Co se pamatuju měli jsme tak osm hodin…“ Dokončil s celkem absurditu snadnosti řešení nechápajícím pohledem. Generál se nijak nedal odradit logickým útokem a přispěl znovu svými vědomostmi:
- „Abych neprovedení tohoto kroku zase příliš neobhajoval uvedu jen ty nejzákladnější důvody.“
- „To by mě zajímalo.“ Přidala se podrážděně Ashley. Její otec to však bravůrně zvládal tím, že ji ignoroval, což fungovalo daleko lépe, než kdyby ji poskytl záminku k další poznámce.
- „Takže, pokud vím Atlantis má ve skladech střeliva asi posledních sedmdesát Dronů, což už samo o sobě snižuje šanci na to, aby nám Atlantis nějak více pomohla. Navíc jsme nemohli vědět, jestli Ba´al nemá na druhé straně za Super bránou už všechny jednotky připravené, čímž by mohl zaútočit daleko dřív než by se Atlantis se všemi odeslanými ZPM vrátila.“
- „Dobře, ale pořád by tady jedno mohlo zůstat a kdyby se nechalo třeba na antickým křižníku úplně by to stačilo…?“ Namítla konečně logicky Ashley.
- „Ano, takhle to i bylo panu prezidentovi a mě prezentováno. Jenže už to, že by jsme odeslali dvě ZPM, které nám mohli dost pomoci, při posílení našich štítů bylo dost ošemetné rozhodnutí, které sázelo na Atlantis, jenž k boji nejspíše ani nebylo určeno a má nedostatek střel. Pak se nedivte, že prezident raději vsadil na jistotu, než by riskoval, že něco z těch předpokladů a dohadů nevyšlo a on tak ztratil možnost bránit se s tím, co máme.“ Dopověděl generál, který už takřka poslední větou přehlušoval zvonění telefonu z pracovny velitele základny. Všichni se tedy vydali tam, kde zvonil červený telefon. Page přistoupil ke stolu, sedl si a zvedl ho.
- „Generál Page, haló?“ Vydal ze sebe doktorčin otec, kterému jeho dcera právě rukama naznačila, aby položil sluchátko a nechal ji aktivovat odposlech. On přikývl a udělal, co si od něho tato procedura žádala, takže zbytek hlášení od prezidenta z bílého domu už slyšeli všichni.
- „Rád vás slyším, Mikeu. Transportovali mě před několika okamžiky na můj rozkaz do mé pracovny v Bílém domě, když už nebylo potřeba, abych zůstával v Pentagonu, kde jsem nechal více-prezidenta Eastbounda, aby vše za mě dokončil.“
- „Ale pane prezidente, nemyslíte, že v Pentagonu by to s přístupem do krytu bylo lepší?“ Namítl starostlivě generál.
- „Možná. Já jsem si však řekl, že když by už někdo pálil na Washington bylo by jedno, kde bych byl, protože jsem tomu nezabránil a když by se tak stalo nejspíš bych neuspěl ve vyjednávání, bez kterého by to stejně nemělo smysl, když by zbytek Země dopadl stejně.“
- „Chápu… Co jste tedy chtěl?
- „Vzal jsem si jako povinnost sdělit vám to, co se na našem vesmírném bojišti událo od doby, co jste mimo dosah. Určitě to chcete vědět.“
- „Jistě.“
- „No, takže, jak jistě víte, nahoře nám zbyla jenom jedna loď, kterou před dvěma minutami přesila Orijských křižníků v počtu o třech lodích, sestřelili zásahem přes štít do zadních motorů. Zbytky štítu stačili, aby pronikli atmosférou ovšem už to nestačilo až na povrch. Podle posledních zpráv se ve snaze přistát na hladině oceánu nedaleko Washingtonu dostali někam na pobřeží, kam se zřítili. Z lodi však zbyl celkem zachovalý vrak a tak jsem tam nechal vyslat záchranné týmy, aby zajistili přeživší. Nutno uznat, že na to, jaký to byl pád dopadli ještě dobře, takže by někdo přežít mohl. Všechny ostatní stíhače jsme tak raději nechal stáhnout do A51 na přezbrojení a dokud jim nevydáme další rozkazy. Poslední tam dorazí tak do tří minut. A nakonec špatná zpráva: Možná jste si všimli, že už chvíli k vám nikoho neposíláme a to v důsledku toho, že se během pádu Aurory generála Hammonda Ba´alovi také podařilo najít a zničit náš transportní satelit. To je vše, je mi líto, že vás nemůžu ničím potěšit. Orijové už zřejmě přesměrovali palbu na vás či do Ruska, odkud bylo v posledních několika minutách hlášeno několik incidentů ohledně vzpour na atomových základnách. Zřejmě už se ta zpráva začala šířit. Rozkazy pro vás zní, do-evakuovat zbytek dosažitelného personálu včetně vás a pak se zasadit o to, aby bylo SGC zničeno Jasné?“ Dokončil prezident svojí ponurou ale okolnostmi vynucenou řeč, který se mu ani jim nepřijímala lehce.
- „Samozřejmě, pane prezidente. Bylo mi ctí.“
- „Mě taky, Mikeu. Sbohem.“
- „Sbohem.“ Řekl na závěr chladně nostalgicky Page a pozvedl sluchátko telefonu, aby hovor utnul. Další promluvila až jeho dcera, která vypadala poněkud zamyšleně a poslední půl minutu strávila koukáním na skleněnou tabuli s taktickou mapou galaxie a na ní vyznačenými Hvězdnými Branami.
- „Tati, když si říkal, že má Atlantis tak 70 Dronů, na kolik lodí by to tak stačilo?“ Vydala ze sebe Ashley nesouvisle s předešlými slovy prezidenta. I Tak ale otec reagoval v celku normálně:
- „Asi tak na 4 nebo 5 odhadem, záleží na tom, kdo by střílel, ale i tak by to nebyla ani polovina z Ba´alovy flotily. Ani z té, kterou jsme odhadovali my…“
- „Dobrý, tohle mě nezajímá,“ uťala generála cílevědomě jeho dcera z kalkulování, „Co kdyby se oba ty nápady, co sme probírali, spojili do jednoho. Tedy myslím tím, kdyby se teď Atlantis dostala sem, pomohlo by to nebo ne?“
- „Asi ano, ale jak jsi na to přišla?“ Vydal ze sebe udiveně Page senior. Brookse to ale napadlo samo od sebe:
- „Mám takové tušení, že jde o ten zpropadenej stroj…“
- „Dobrej název,“ usmála se na něho Ashley, když viděla, že plují na stejné vlně, „Problém u toho stroje přece podle WoWkaře Leeho byl, že by se odvrátilo samotné odeslání stroje. Když by se to ale udělalo tak, že by se sice zasáhlo do minulosti před vysláním stroje, ale samotná celková změna by se udála až po tom…“ Jak její otec tak major zřejmě moc nepochopili o co jde, takže vstala a na stole se dala do vysvětlování pomocí čmárání na nějaký papír, se kterým si hrála předtím. Nakreslila dvě čáry a na jednu z nich udělala bod z něhož táhla až někam na tu druhou směrem doleva a s tím popisovala:
- „Podívejte se, tahle čára je realita v Mléčné Dráze až na výjimky odříznuté od této druhé v Pegasu. Tenhle bod je přítomnost, to jsme právě my teď. Cíl, to je pro nás dostat ZPM, které ještě máme i s Atlantis a máme jich, pokud o všem vím, zatím dost. Takže jedno, které nám teď právě zajišťuje, že tu nesedíme po tmě, teoreticky můžeme dostat přes mezigalaktický most bran – víte, nemám moc ráda výraz ,McKay-Carterovský´, protože část z toho byla i moje práce – Jo, jo, už se k tomu vracím. Takže na Atlantis můžeme dostat jen jedno ZPM, víc ne, protože jedno je právě teď kousek od Bílého domu odkud ho bohužel nemůžeme nijak dostat – ne teď. Tím se dostáváme právě k tomu stroji času, s nímž bychom potencionálně mohli naložit druhé ZPM a dopravit ho někam do nebo před přítomnost, aby se sem Atlantis do těch pěti hodin dostalo a mohlo vyřídit ten zbytek lodí a já nevím třeba zničit Super bránu. Doufejme, že si Ba´al víc lodí do tý doby nesežene. Hlavní ale je, že samotným zásahem ze změněné minulosti nebude odcestováním přímo ovlivnění. Chápete mě teď?“ Podívala se znovu s nadějí v očích na ně. Pomalu už to i vypadalo lépe, aspoň u Brookse ano, jestli se tak dalo chápat jeho následující shrnutí všech těch složitých faktů.
- „Takže, chápu to tak, že chcete vzít z Oblasti 51 stroj času, doletět s ním až do DC, kde vyzvednete ZPM z havarovaného vraku antického křižníku a vrátíte se do minulosti, aby Atlantis měla 3 ZPM najednou a tím nás vlastně později mohla zachránit?“
- „Jo! Je to zoufalé a není jasný, že to vyjde, ale co nám zbejvá. Když nic neuděláme pomůžeme asi stejně jako když se pokusíme a nevyjde to. Tak co říkáte? Tati?“
- „Nevím, co ti na to říct. Kdo by měl ten plán provézt, ty?“ Odpověděl otec, načež Ashley začala cítit zase ten otravný strach o její život.
- „Jasně, že já. Je to můj plán, ale můžeš přeci jít semnou nebo tady major Brooks?“ Otočila se na zmíněného muže, který bez jakéhokoliv donucení odvětil:
- „Já taky nechci jen sedět, šel bych do toho. Pane.“ Přidal, aby se dozvěděl i názor generála, jenž to měl rozseknout a očividně s touto pozicí nebyl moc spokojen. Pak ze sebe konečně nerad vydal:
- „Ty víš, že s tím nesouhlasím, ale bohužel já taky vím o tom, že tobě to je úplně jedno. Kdybych to ale přijal, jak se chceš vlastně dostat do Oblasti 51? Teď, když jsme přišli o možnost transportu?“ Ashley se však nenechala vyvézt z míry ani tímto oprávněným dotazem. Tak přešla ke stolu, kde byla položená vysílačka, u které doktor Zelenka garantoval její soulad se systémy dálkové komunikace komplexu. To ale bylo jedno, protože se Radek právě objevil u schodů se slovy:
- „Majo… generále, právě na nás z orbity někdo vystřelil! Zaznamenal jsem snížení efektivní procentuální kapacity v našich štítech…“ Vysvětlil vojákům správným způsobem. Vědkyně u stolu to však smetla jako známý fakt:
- „Tohle už víme, volali nám z Washingtonu. Radši pojďte sem a ukažte mě jak s tímhle zavolám někoho na vysílačce mezi A51 a orbitou.“ Zelenka se divně zatvářil a pak ihned udělal o co ho žádala.
- „Caine, kapitáne Caine, seš ještě naživu nebo si horší pilot než moje babička?!“ Řekla do éteru bez jakékoliv špetky vojenské hantýrky z vysílaček. Přesto všechno se někdo ohlásil:
- „Normálně bych si myslel, že mi hrabe, ale nejsi to ty Houstonová?“ Ona se usmála a pohlédla na otce, aby mu řekla:
- „Takhle jsem to myslela,“ pak stlačila tlačítko slepované vysílačky, „Caine, mám tu pro tebe rito ohledně národní bezpečnosti: Potřebuju, ještě s majorem Brooksem, hodit do Oblasti 51, co nejdřív to jen jde. Půjde to a jak dlouho ti to bude trvat?“ Pustila knoflík a na obranu před udiveně zamračeným otcovým výrazem ze sebe vydala:
- „Tykání byl jeho nápad.“ To už se ovšem pilot ozval zpět:
- „Jestli nebudu muset sedět s tebou v jednom stroji, tak jsem u vás za pět minut. Mimochodem je to tvůj špatnej vkus na načasování výletu či rande nebo rozkaz?“
- „Rozkaz!“ Odsekla mu.
- „Dobře, v tom případě už mi v hlavě hlodají jen dvě věci. Kdo vezme tebe, když mám u sebe jen jedno místo, pokud vysadím tady Johna,“ krátce se odmlčel, „A vezmu Brookse - teda majora… Sedí vedle tebe? Jestli jo, tak řekni, že sem hezkej.“
- „Tohle ti neřeknu a sedí. Jo, zrovna teď propaluje cigeretou tvoje voči na fotce a hrozně se tomu se Zelenkou smějou. Jinak, můžeš někoho vzít s sebou a doufám, že máš vymyšlený to jak přistaneš tady u hory?“
- „Jasně, beru sebou Charlieho, on to poslouchá taky a říká že…“
- „Zníš sexy,“ řekl někdo jiný najednou ve vysílačce.
- „Jo přesně to,“ pokračoval zase Caine, „Asi vás potom seznámím, občas mi taky totiž leze na nervy, což by byla první vlastnost, kterou máte společnou. Jinak podle toho co si pamatuju, tak kousek od vjezdu do hory je asi kilometrová silniční rovinka, které shodou náhod vede taky do hory, takže bych to snad měl zvládnout a čekat vás na konci pod parkovištěm.“
- „Jo, asi vím, co myslíš. Tak ať už si tady!“
- „Jasně, miláčku…“ Odpověděl provokativně kapitán.
- „Jo, už sem říkala, že vedle mě je i můj otec generál?“
- „Page?“ Ozvalo se neuvěřitelně rychle od Cainea, který to zřejmě pochopil.
- „Jo! Tak už radši leť než tě nechá sestřelit!“ Necitelně pustila vysílačku na stůl, aby se otočila k otci s naléhavým pohledem a slovy:
- „Tak co? Můžeme jet?“ Generál se naposled nedostatečně rozhodnutý a nerad podíval na Brookse předtím než řekl následující:
- „Jestli tady major půjde s tebou můžeš. Já musím splnit svoje rozkazy, dohlédnout na odeslání ZPM a zničení základny.“
- „To znamená, že jdeš na Alfu?“ Pravila nechápavě Ashley.
- „Jo,“ řekl Page a párkrát zamrkal, „Nechám vás,“ mluvil i k majorovi, „Provézt ten plán jen pokud mi zaručíte, že se mé dceři nic nestane.“ Přišla řada na Brookse.
- „Pokud nemusím ručit za toho pilota, jsem si jistý, že to zvládnu. Jestli máme ale být za dvě minuty venku měl bych už něco zařídit. Taky myslím, že tady doktor by potřeboval malinko zasvětit....“
- „Dojte se do toho hned,“ pokynul mu otec, načež tedy velitel jednotky Mariňáků odešel ke zdi zatelefonovat ostraze venku. Doktorka přešla blíž ke svému tátovi, aby promluvila:
- „Tati?“
- „Ashley?“ Vydal ze sebe generál nejistý z toho, co má čekat.
- „Tati, já jsem poznala tu lež, kterou ses snažil, abych přistoupila na změnu tématu. Hodláš se vůbec dostat na tu Alfu?“ Ujišťovala se starostlivě jeho dcera.
- „Nebudu ti lhát. Pokud půjde vše jak po másle hned, jak se zavře brána za ZPM spustím radši okamžitou autodestrukci než abych riskoval, že za mnou do záložního stanoviště příjde i tlaková vlna ze zničené základny nebo se někdo dozví souřadnice, kam jsem šel. Je moje povinnost postarat se o to, aby všechno vyšlo a pokud ty budeš v pořádku a schopna provézt ten tvůj bláznivý plán budu mít dobrý důvod pro to, co udělám. Doufám, že chápeš, že si to nenechám vymluvit. Víš dobře jak je to důležité.“ Zatímco mluvil, Ashleyiny představy a strach o otce dali tomu, že neměla daleko k hysterii nebo snad dokonce k pláči, který jen tak tak díky své povaze zahnala. Ta hysterie ale byla na místě, takže není divu, že reagovala trochu přehnaně:
- „To si děláš srandu? Věděla sem vždycky, že mám smysl pro humor po mámě, ale tohle docela dost, nemyslíš si?!“ Snažila se mu v breku svérázným způsobem sdělit svůj nesouhlas. Její otec jí však neodpověděl, jen ji vzal do své silné náruče, což bylo daleko efektivnější než další vyřčená slova.
Brooks mezitím už dokončoval svůj rozhovor se štábním seržantem, který měl venku pod palcem ostrahu komplexu:
- „…Dobře, nechte mi teda jeden džíp u výtahu ve výjezdovém tunelu a všechny své muže dostaňte, co nejrychleji a co nejdál odsud.“
- „Nemějte strach pane, už sem nechal zavolat náklaďáky a zbytek okolí základny už je vyklizen aspoň hodinu na rozkaz generála Landryho, kdyby se něco podobného stalo.“
- „Jasně. To je vše, děkuju, seržante.“
- „V pořádku, pane. Hodně štěstí.“ Pravil naposled mladý poddůstojník a položil sluchátko. Major udělal uvnitř SGC totéž a akorát se hodlal přerušit generála a jeho dceru v loučení, ale ani nemusel, protože se odtrhli a Page se ho zeptal:
- „Vše vyřízeno, majore?“
- „Ano, pane,“ řekl Brooks, „U výtahu dole čeká džíp, takže to bude otázka minut. Jen si myslím, že bude potřeba, aby se vyřešilo, co bude s mými muži a tady doktorem.“
- „Myslím, že vaši muži se můžou připojit k poslední skupině na Alfu. A tady doktor Zelenka se může i se ZPM vrátit zpět na Atlantis, bude lepší, když jim náš plán vysvětlí někdo, koho znají.“
- „No generále,“ začal nesměle Radek, „Ačkoliv o tom vašem plánu zatím moc nevím, myslím si, že by o tom už oni měli vědět.“
- „To je pravda…“ Vydala ze sebe Ashley, „Na druhé straně by měla být patrná změna reality, kterou jsme ještě neprovedli.“
- „Můžeš?“ Zeptal se generál své dcery, která už se dala jakž takž do kupy.
- „Jo…“ Potvrdila, když se jí ve výhledu objevil doktor Zelenka s antickým PDA v ruce:
- „Tohle se vám možná bude hodit.“ Dar přijala a odvětila rozloučením:
- „Mějte se...“ Pohlédla na něho i na otce, který ještě těžce dodal:
- „Hodně štěstí, Ashley.“
- „Tobě taky, tati.“ Řekla mu naposled, objala ho a spolu s majorem, jenž generálovi krátce zasalutoval, zamířila dolů do zničené řídící místnosti. Tam se od ní Brooks ještě na chvíli odpojil, prohodil pár slov se svými mariňáky, zasalutoval jim a pak už mohli během pokračovat.

22:31 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Cely

Carterová plná rozporuplných pocitů zamávala rukou před senzorem dveří od místnosti s klecí do níž dala zavřít vyslance IOA Ryana Portera. Jediné co ji utvrzovalo v kroky, který právě udělala bylo to, že by se nejspíš teď nerozhodla jinak. Caine jí už mnoho věcí od té doby ujasnil, takže teď byla alespoň o trochu jistější, i když to, jak by řekl sama nejlépe, nestálo za nic. Dveře se tedy konečně otevřeli a ona vstoupila dovnitř, kde se před ní postavili dva vojáci a tak ji ještě na chvíli zaclonili výhled na muže uvnitř, kterého si ještě nestačila prohlédnout.
- „Madam?“ Ozvalo se od nich tázavě.
- „V pořádku otevřete mi.“ Přikývli bez odmlouvání a jeden z nich ji stisknutím série tlačítek na boku klece celu zpřístupnil. Pole s vrčení pozhasínala a přední stěna se stáhla do stran. Za nimi již stál s trochu otráveným a naštvaným výrazem „black guy“.
- „Nemůžu uvěřit, že jste opravdu přišla.“ Vydal ze sebe jako první. Ona vešla dovnitř spolu s dvojicí připravené stráže za zády.
- „Jo, já taky ne. Nemůžu vás ale zbytek dne ignorovat. Tím bych asi nic nevyřešila a navíc jsem byla zvědavá, co mi chcete…?“ On se trochu samolibě usmál a posadil se ke stolu, kde si znovu upravil udržovaný předpisový vzhled svého obleku a vlasů.
- „No, jestli vás to neudiví, já jsem taky trochu přemýšlel od doby, co… co jste mě odvolala,“ usmál se znovu a neupřímně, „Říkal jsem si, že sice se mi nelíbí vaše rozhodnutí, ale aspoň bych mohl zkusit pomoct vám tím, že vám sdělím svůj názor či myšlenky a tak vás třeba… přidržím víc při zemi.“
- „Jo, to vám jde dobře.“ Doplnila ho se stále stejným znechuceným výrazem, „Tak… můžete mluvit.“ Pokynula mu prostě. On se krátce podíval někam do strany a pak začal:
- „Nemám žádný proslov nebo tak, jen, jak asi tušíte, chtěl bych něco ještě uvézt k našemu ,cestovateli z budoucnosti´. Ne neznepokojujte se, kdybych chtěl nadávat, zavolal bych si ho sem nebo mu to po vás poslal nahrané v diktafonu, protože to je opravdu nadlouho.“ Žertoval nejspíše Porter jeho pro Sam nechutným stylem, takže na konci poslední věty už zavřela oči a sklonila hlavu, aby se snažil mluvit k věci. Zafungovalo to skvěle.
- „Dobrá, zkrátím to. Ačkoliv mu asi hodně věříte a sázíte na něho náš osud, neměla byste zapomínat na to prověřovat věci i normálním starým známým a hlavně jistým způsobem. Pokud to jen potvrdí jeho slova tím lépe, ale musíte pořád zůstat při zemi. A poslední věc, možná zrovna tohle nedodržíte, ale snažte se ho nepouštět z Atlantis. Pokyny a varování může přece vydávat odsud a tak nemusíme riskovat, že by se někde nahoře ucviknul nebo uvedl na pravou míru.“
- „Všechno?“ Odsekla po chvíli trochu přehnaně útočně Carterová, která to brala stále ještě hodně jako provokaci vlivem poslední bujaré hádky.
- „Ano, už vás dále nebudu zdržovat. Číslo na vás přece mám.“ Usmál se neupřímně ironicky šťastný muž v obleku, který poukazoval na dva vojáky za ní.

22:33 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Kontrolní místnost

Bohužel zase měl v něčem pravdu a to jí došlo cestou do řídící místnosti, kde již znovu čekal připravený tým majora Lornea dokonce s Rodneym a Rononem, jejichž přítomnost si Sam vyžádala.
Tak už tam tedy konečně byla a netrpělivě ji vyhlížející tým mohla odeslat se slovy:
- „Máte zelenou. Rodney, naposled ještě uvnitř Jumperu zkontroluj ten svůj upgrade na omračování a zesilovač signálu pro vysílačky, aby jsme nic nepodcenili.“ McKay se zatvářil trochu dotčeně a chystal se bránit dokonalost svého výtvoru. Když však viděl, že na to Sam nemá absolutně náladu a spíše by ho zaškrtila než jen odpálkovala slovy, nechal si to pro sebe. Místo toho se ona musela potýkat s kapitánem, který trochu udiveně pozorující odcházející skupinku přistoupil k ní se slovy:
- „Oni už jdou?“ Caineovi stačilo to, že přikývla a ani nemusel čekat na audio potvrzení, aby pokračoval:
- „Ale… já-já, myslel, že půjdu s nimi a co měl znamenat ten zesilovač?“ Dokončil větu už tak, aby to neznělo až moct konvenčně jako spíš udiveně. Ona mu s trochu naštvaným avšak neútočným výrazem odpověděla:
- „Ne, bohužel ne. Rozhodla jsem se, že není důvod k tomu, aby jste se nebo nás zbytečně vystavoval nebezpečí. Stačí když jim vše řekneme prostřednictví šifrovaných kanálů vysílaček, které budou díky tomu obyčejnému zesilovači fungovat i přes to rušení naplno. Omlouvám se, ale i já se musím jistit.“
- „Ne, dobrý… chápu.“ Přiznal trochu zaraženě Caine a přešel k zábradlí, o které se opřel.
- „Tohle jste taky věděl?“ Dotázala se ho jemně Sam, protože jí zajímalo jestli ty pocity jenom hraje.
- „Ne,“ vyšlo z něho jen, „Ani já nevim vše… ,Jen nepodstatný věci´.“ Zacitoval větu přehnaně nedůležitým způsobem, jakým se říkají všední věci. Dál ovšem už Carterová nestačila nic pravit, protože se ozval z vysílačky Lorne:
- „Atlantis, tady Jumper 1, jsme připraveni okamžitě vyrazit, přepínám.“ Sam se otočila dovnitř řídící místnosti a sáhla na headset, aby ho aktivovala:
- „Jumpere 1, tady Atlantis, můžete odstartovat a všichni tady vám přejeme hodně štěstí. Atlantis konec.“
- „Rozumím a díky Atlantis, Jumper 1 končí.“ Na to plukovnice ukončila spojení a přešla k Chuckovi, který na velké obrazovce nad sebou nechal zobrazit mapu senzorů, na níž také už kousek od vršku hlavní věže bílý pod s popiskem Jumper 1 zamířil pod štítem dolů, aby stranou prolétl ven.

22:37 – Mléčná dráha, Země, Cheyenne Mountain Complex, Prostor brány + Exteriéry

Nahoře na povrchu uvnitř zvenku známého tunelu skutečně kousek od dveří výtahu stál připravený džíp, do kterého také jak major tak doktorka rychle nasedli, nastartovali připravenými klíčky v zapalování a nejvyšší možnou rychlostí zamířili ven. Nad očekávání jim tunel připadal docela dlouhý, i když už každý z nich ním projížděl několikrát. Po několika menších hadovitých zatáčkách se před nimi konečně objevil očekávaný kužel světla, hned jak jím projeli na chvíli je oslepilo dení světlo, které stále zářilo venku. Však taky místní hodinky odpočítávali teprve něco málo přes půl šesté. Na kontrolování hodinek ale ironicky nebylo dost času, protože major musel ihned zahnout doprava na parkoviště, na jehož konci zahnul doleva, aby se dostal na jeho okraj odkud již byli vidět přilehlé domy a taky sešup dolů k silnici, který měli sjet.
Mezitím si Ashley vzala vysílačku a zavolala Caineovi:
- „Caine, tady Houstonová, kde sakra si, jsme jen kousek od místa, kde máš přistát…?!“ Právě s autem párkrát hodilo to, jak sjeli z rovného asfaltu na polopouštní povrch plný drnů místních odolných keřů a travin. S tím se taky ozval známý hlas z vysílačky:
- „Jo, já vím, taky vás vidím…“
- „A kde sakra si? Koukám všude kolem!“
- „No všude možná ne, zkusilas to nahoru?“ Bezmyšlenkovitě zvedla hlavu a uviděla dvě malé siluety F-302, které si to namířili někam za ně.
- „Není ta silnice náhodou na opačnou stranu nebo jakou si myslel?! Začínám pochybovat o tvým orientačním smyslu, Caineý!“ Odvětila mu naštvaně, když teprve uslyšeli typický zvyk nadzvukových motorů. Malé černé stíhačky za nimi začali vyrovnávat kurz s povrchem roviny vedle zvedajícího se pohoří, ovšem stále na opačnou stranu od nich, až zmizeli úplně za horizontem. Jejich auto mezitím už chvíli jelo po zmiňované silnici. I Brooks začínal být nervózní, takže strhl řízení ke straně, kde zastavil a řekl naštvaně:
- „Řekněte mu, že jestli tu do minuty nepřistane, tak…!“ Z vyhrožování ho ale vytrhla stíhačka, která nad nimi prosvištěla a za ní hnedka druhá, načež obě začali dosedávat na silnici před nimi, kde celkem rychle snižovali svou rychlost. Major zatlačil krvavé myšlenky a zase se s džípem rozjel za nimi.
- „Jsme tady, doufám, že sem to stih dřív než major stihl říct něco fakt nehezkého…?“ Ozvalo se náhle zase z vysílačky.
- „Jo, bylo to těsný, ale lepší by bylo, kdyby si už radši byl ticho – teď si v týhle větě představ za každým a před každým slovem jedno sprostý a získáš originální větu, co by ti řekl Brooks!“ Uzemnila ho svérázně Ashley a Brooks nevypadal, že by to tak necítil. To už byli skoro u nich, takže znovu najeli na stranu, zastavili a vystoupili, aby k nim mohli dojít pěšky. Stíhače se mezitím stačili otočit a taky se otevřely kokpity z nichž z každé stíhačky vylezl jeden člověk v letecké kombinéze a s helmou. Také se objevily hlavy pilotů z předního sedadel, jedna patřila i Caineovi, který pravil:
- „Vemte si helmy a rychle nasedejte!“
- „To by nás nenapadlo!“ Odsekla Houstonová, která si pro vybavení došla ke kapitánovu ko-pilotovi.
- „Jak se máme ale dostat nahoru?“ Vydal ze sebe Brooks, jenž už měl svoji helmu na hlavě.
- „Pomůžeme vám, pane.“ Odpověděl jeden z navigátorů stojících venku. Major se krátce znechuceně zatvářil a pak dovolil, aby se mladý důstojník v kombinéze nabídl jako žebřík.

Dole uvnitř komplexu zatím generál připravoval doktora na provedení zdánlivě jednoduchého plánu.
- „Takže prostě na váš povel vypnu ZPM z napájení a proběhnu s ním bránou? To není zas tak těžké…“ Rekapituloval si to pro srozumitelnost Radek.
- „No, pokud cestou někde nezakopnete a já vás nebudu muset sbírat. Uvědomte si, že okamžitě jak to odpojíte přijdeme o štíty a je jen otázkou času jestli se Ba´al rozhodne sem někoho poslat nebo komplex zničit. Sice je to jen pár metrů a sakra důležitých pár metrů, doktore.“
- „To je mi jasné, mám vytočit makro na Midway?“
- „Ano, já se zeptám, co tak dlouho trvá těm venku.“

Tam ovšem také nezaháleli a oba piloti prováděli na plné obrátky poslední předstartovní přípravy. Do těch v Brooksově stíhačce však něco zasáhlo a to, že se spustila vysílačka:
- „Majore, tady SGC, jsme připraveni a právě vytáčíme cílovou adresu, jak jste na tom vy?“ Aniž by dále major musel něco říkat, pilot předním poskytl odpověď sám od sebe.
- „Za minutu můžeme bez obav do vzduchu.“
- „Pane, vysadili jsme oba navigátory a za minutu jsme schopni vyrazit.“
- „Dobře, můžu si s vámi promluvit osobně, majore?“ Na to znovu bez požádání reagoval pilot:
- „Přepnu vám soukromý kanál, uslyšíte se s generálem jenom vy, pane.“
- „Dobrá…“ Odvětil mu Brooks udiveně, zatímco ho sledoval, jak sahá na několik tlačítek.
- „Vy jste od letectva, poručíku?“ Nemohl si odpustit otázku, která mu vrtala hlavou.
- „Samozřejmě, od námořního, majore.“ Odvětil pilot, jenž dozajista pochopil, co chtěl důstojník od USMC opravdu vědět. Onen důstojník se na to jen trochu usmál, jak se mu odlehčilo.
- „Je to tam, můžete mluvit.“ Pravil poručík a zase se dal do předstartovních příprav.
- „Pane?“ Vydal ze sebe Brooks, aby generál mohl mluvit.
- „Paule, můžeme opravdu mluvit, nechtěl bych, aby následující slyšela i moje dcera…?“
- „Jistě, pane.“
- „Dobře. Musím vám něco říct: Jak víte z tohohle asi nejspíše nevyjdu živý a moje dcera tak už nebude mít nikoho, kdo by se o ní postaral. Chtěl bych, jestli to od vás můžu žádat, aby jste se o ni postaral. Přece jen, ačkoliv už jí není šestnáct, stále si myslím, že není úplně soběstačná a budu radši, když na ní někdo jako vy alespoň pro dnešek dohlédne…“
- „Na to se můžete spolehnout, generále.“ Pravil soucitným tónem k nadřízenému major upřímně.
- „To jsem rád,“ odvětil Page senior, „My tady můžeme, jak jste na tom vy?“ Znovu pilot:
- „Vše online, není důvod proč neletět.“
- „Můžeme, pane.“
- „Předávám zprávu, kapitánovi a doktorce,“ informoval poručík a spustil vlastní vysílačku na volné frekvenci.
- „Dobrá, dáváme vám minutu a pak to spustíme. SGC konec, majore, hodně štěstí.“
- „Rozumím a vám tady, generále.“ Ukončil Brooks spojení téměř současně jako pilot vepředu, který na to dal popud k tomu, že se dali se vzrůstající hlasitostí zvuku motorů do pohybu.

Akorát jak generál domluvil s povrchem, otočil se a sledoval výron specifického spouštění Hvězdné brány. Ten vystřídala modrá hladina a Zelenkova slova:
- „Generále?“ Kterými se chtěl domoct nějakých informací.
- „Jsou připraveni, můžete jit k ZPM. Já zatím vyšlu autorizační kód a sdělím jím, že vás mají poslouchat a pustit dál, aby jste mohl splnit své rozkazy ode mě. Hlavně jim nic neříkejte o tom stroji času nebo podobně. Chtěli by vědět, jestli to posvětil prezident a na to zatím nebyl čas. Chápete mě?“
- „Ano, je mi to jasné,“ odvětil chápavě Radek a vydal se přes trosky průčelí kontrolní místnosti ven na chodbu, aby mohl dojít do jen kousek vzdálené rozvodny, kde ZPM je.
Generál mezitím udělal, co měl a tak se ani ne po minutě od jejich posledního odloučení mohl doktor zeptat vysílačkou:
- „Generále, já jsem připraven, můžete?“
- „Ano, odešlu poslední sérii kódu a až napočítám do tří udělejte, co máte.“
- „Rozumím…“ Odvětil Radek a naposledy si v duchu projel, co má udělat. To už se znovu hlásil Page z vysílačky:
- „Hotovo! Na můj povel za: 3 – 2 – 1, teď! Jděte na to, hodně štěstí!“ Rozloučil se s ním. Zelenka plný adrenalinu rychle udělal svou část a v momentě už držel v ruce ZPM, načež na chvíli všechno zhaslo a jelo jen červené záložní osvětlení. Ovšem hned na to naběhlo zase normální osvětlení a to už se dal doktor do rychlého běhu k bráně. Dostal se do prostoru brány, kde stále bublal horizont událostí, který se díky rezervě z baterií vedle brány nevypnul vlivem změny napájení. Rychle pokračoval dál až málem zakopl o první schůdky vedoucí na plošinu. Naštěstí to ale vyrovnal a s hlasitým kovovým řinčením doklopýtal skoro až do brány, před jejíž definitivní hranící ještě v rychlosti naposled otočil hlavu, aby zahlédl generála, který se s ním posledním pohledem rozloučil nadobro. To už ale Radek prošel skrz. Page vedle několika ještě sloužících přístrojů se napřímil a připravil si prsty na ovládání pětivteřinového odpočtu, který odpálí C4 nastraženou na velké hlavici zajišŤující autodestrukci základny.

Na povrchu, kde už oba letouny mířili pryč od základny směrem k Nevadě, ale mohli sledovat to, jak to Ba´alovy jednotky vyřešili za něj. Nepotřebovalo to příliš složitý komentář, když je zezadu na okamžik ozářila žlutobílá záře laserového paprsku, který způsobil velkou explozi všeho bezprostředně blízko hory. Obzor i jejich okolí bylo ozářeno oranžově tím, jak vzadu mizela celá ke komplexu dříve přilehlá část zvedajícího se masívu. Několik setin sekundy na to s nimi zatřásla tlaková a akustická vlna, která výbuch doprovázela a ještě několik kilometrů před nimi zvedala prach na pouštním povrchu krajiny. S tím obě stíhačky postupně zvýšili až na svoji nejvyšší možnou rychlost v jejich malé výšce, která je vůči povrchu i orbitě činila téměř neviditelnými. Jen pokud by je někdo opravdu hledal, v což zatím doufali, že se nestane.

22:42 – Galaxie Pegasus, Orbita nad Atlantis -> BC-304 Daedalus, Hangár B

Major Lorne velmi soustředěně s poněkud nedokonalým spolujezdcem doktorem McKayem směřoval jejich malé zamaskované plavidlo směrem do pro loď levého hangáru, který byl kupodivu opravdu otevřený a rozsvícený. I odsud, což bylo ještě několik kilometrů od lodi bylo vidět, že uvnitř nejsou jen hranaté F-302 ale také kostěné siluety wraithských Dartů. Téměř každý ať už důležitý či bezvýznamný fakt hlásil Rodney svému pilotovi a tomu, co on nikdy nehodlal u někoho přijmout, svému veliteli. Naštěstí ho však zatím dokázal major ignorovat lépe než by za takhle dlouhý let kdy s Sheppardem dokázali, takže nepozorováni dorazili až na místo určení, kde dosedli na kraj hangáru tak, aby se v případě potřeby mohli schovat před případnými útočníky. Alespoň do té doby, než by doktor spustil ten stroj, před kterým by se nikdo nemohl schovat jinde než uvnitř samotného plavidla.
To už však Lorne všechny nepotřebné systémy uspal, nechal si vyjet z krabičky ve stěně klasické antické PDA a pak dal doktorovi pokyn k akci slovy:
- „Nikde nikdo, můžete PO NÁS!“ Zdůraznil mu, když se okamžitě zvedl a tak, zatímco McKay sbíral nepřeberné množství haraburdí na zadních sedačkách v přední části Jumperu, on s mariňáky zajistil celý hangár až k zadním vstupním dveřím, které nechal zavřít a schoval kousek od nich za stíhače dva muže tak, aby je v případě potřeby šlo celkem jednoduše odvolat. On čekal společnost, takže se ještě dále jistil.
To jeden doktorovi přidělený voják následoval každý vědcův pohyb, čímž ho pochopitelně štval, ale Rodney se rozhodně cítil více v bezpečí před potencionálními sabotéry ukrývající se uvnitř kokpitů Dartů a čekající jenom na něj. I přesto všechno se však dal do práce a po chvíli už skutečně asi dal dohromady potřebnou podobu zařízení, které propojil kabely s Jumperem.
Bohužel na druhé straně taky nezaháleli a právě když chtěl zavolat opodál stojícího majora, ozvala se viditelná střelba ze Stunerů. Hned na to druhá strana opětovala palbu a Lorne v rychlosti vydal rozkazy. Pak teprve doběhl za Rodneym, který trochu přikrčeně vedle Jumperu očekával jeho příchod, jenž přivítal svérázným způsobem prezentovaným slovy:
- „To je dost, že ste si na mě udělal čas,“ teď přeskočím část, kdy si párkrát vyměnili nic nedarující a ne zrovna dětem příkladné věty plné někdy dokonce zahraničních výrazů.
- „Dobře, tak co teda máte?!“ Vyšlo nakonec z majora, který mezitím ještě stačil vydat mužům nejblíže Wraithům rozkaz, aby se stáhli i s ostatními k němu. Na to se také stahovalo pár těch peprných výrazů za to, že doktoru věd nevěnoval dostatek pozornosti, což znovu prokázal výstřelem na po hangáru pobíhající Wraithy.
- „Jsem připraven!“ Vypotil ze sebe nenávistně McKay a chvíli na to už měl možnost to ukázat. Jeden z wraithských vojáků dokonce už stačil vystřelit do jejich okna, když se jejich štít rozšířil mnohem dál než normálně. Na jedné straně hned narazil do silového pole, měl však takovou povahu, že se odrážel od pevných zdí a tak během několika málo sekund celou loď doslova a do písmene uspal.
- „Atlantis, tady Jumper 1, všichni spí jako beránci, přepínám.“ Pravil po potvrzení funkčnosti a úspěšnosti zařízení major do vysílačky pro velitelství.
- „Tady Atlantis, Jumpere 1,“ byl to Caineův hlas, „Můžete spustit plán ,Útok vlastními zbraněmi´ a ,Útok zevnitř´! Opakuji spusťte plán ,Útok vlastními zbraněmi´ a ,Útok zevnitř´! Rozumíte, přepínám.“
- „Čistě a jasně Atlantis. Jumper 1 končí.“
- „V pořádku a znovu hodně zdaru! Atlantis konec.“

22:45 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Řídící místnost v hlavní věži

Plány o kterých mluvili předtím byly vymyšleny na popud kapitána Cainea, který je představil jako jedinou šanci jak se dvěmi ZPM dostat Atlantis na oběžnou dráhu tak, aby neskončili hned v několika metrech v důsledku palby shora a vysílení vlastních energetických zdrojů.
První plán s názvem „Útok zevnitř“ obsahoval již vykonané omráčení Wraithů a obsazení lodi, načež by měli být přeneseny hlavice v několika za sebou přesně a nesmírně rychle jdoucích sériích po čtyřech najednou. Speciálně pro tento účel také plukovník Carterová napsala speciální počítačový program, který to provede se smrtící rychlostí, na níž svým biologickým původem svázaní Wraithové zareagují přiliž pozdě, než aby první útoky stačili odvrátit.
Druhý plán měl název „Útok vlastními zbraněmi“ a obsahoval využití převážné většiny z posádky Jumperu 1, kterou netvořili jen vojáci, ale také osm pilotů, jenž mají využít nabízející se počet volných a vlivem části prvního plánu nehlídaných Dartů s nimiž naloží hlavice připravené pro letouny F-302 a na pokyn velitele Atlantis zaútočí tak, aby kryli vzlet města. Samotné provedení spočívalo v nepozorovaném letu nad povrchem trupů Hiveship, na jejichž paluby tak transportními paprsky přenesou zmiňované hlavice, což by mělo mít destruktivní účinky nejméně na stejný počet plavidel jako je počet zákeřných kostěně vypadajících stíhaček. Vzhledem k tomu, že by Wraithi také neměli mít o ničem tušení, bylo daleko pravděpodobnější, že se povede zničit větší počet nepřátelských cílů než způsobem prvním, kterému protivník může celkem rychle a snadno zabránit.
Ovšem od plánování byl zase čas k akci, protože se právě jak doktor tak major dostali na můstek majestátné USS Daedalus poseté desítkami omráčených Wraithů, kteří však na řadu přijdou později.
- „Atlantis, tady Jumper 1, jsme na místě, můžete odeslat autorizační sekvenci k provedení prvního plánu, přepínám.“ Spojil se Lorne stojící vedle v sedle taktického sedícího doktora, jenž spolu s následující instruktáží zadal potřebné klávesy a potvrdil.
- „Rozumím, spouštíme přípravy, přepínám.“ Program je pustil dál, což také major hned potvrdil a jen o chvilku později se na obrazovce konzole zobrazila potřebná aplikace, kterou tam Rodney spustil z malého flash disku.
- „Mám tady změnu v obranných polích několika Hive… Vypínají je… Funguje to oni to opravdu udělali…“ Ooznamoval údaje vyčtené z konzole fascinovaně McKay,
- „Máme pozitivní vysazení ochranných polí na 20 lodích a jedna z nich se s námi snaží spojit, nejspíš abychom to provedli. Musíme to spustit teď!“ Lorne přikývl a vydal rozkaz:
- „Udělejte to, další příležitost nebude!“ Vědec se dal stiskem několika tlačítek do práce a major ještě vyřídil poslední spojení s Atlantis:
- „Atlantis, spouštíme to, opakuji, spouštíme to! Jumper 1 končí!“
- „Rozumíme, my taky. Atlantis konec.“ Odpověděli zdola. Vojákova práce, coby teď velitele plavidla ještě nekončila, protože se musel postarat o sebe a loď samotnou.
- „McKay, hned jak to budete mít musíte hned pustit štíty!“ Rodney se při sledování vybuchujících lodí venku stačil znovu zatvářit dotčeně, aby řekl:
- „Co si o mě myslíte,“ jeho ruka na to párkrát prolétla klávesnicí, „To nebude problém, Wraithi nám je snad dokonce trochu nabili. I tak to ale nebude na moc střel stačit, počítám jen tak kolem 15%. Budem se muset rychle zdejchnout.“ Dodal nakonec McKay, také proto, že už byl nucen štíty nahodit kvůli opětované palbě.
- „Dostanu nás odsud nebojte se, doktore.“ Pravil Lorne, který si přesedl na stanoviště pilota a začal žhavit motory. Doktor se musel znovu bránit:
- „Kdo vám říkal, že se bojím?“ Dotčenému znění se ani tentokrát neubránil.
- „Já se bojím taky, byl byste blázen, kdyby ne.“ Oplatil mu nekompromisně přiznáním major.
- „Já se nebojím!“ Utrousil i tak Rodney potichu a snažil se oddálit selhání jejich štítů převáděním dalších nepotřebných systémů dokonce včetně osvětlení v mnoha částech paluby.

Dole ovšem také nezaháleli a mezitím už plukovnice stačila vydat rozkaz podplukovníkovi:
- „Podplukovníku, tady řídící místnost, můžeme!“
- „Rozumím,“ vydal ze sebe Sheppard a vší silou své mysli začal zvedat město pod vodou nahoru, což také ihned poznal každý ve městě, když sebou celý kolos zatřásl a se znatelnými vibracemi si to namířil k hladině. Plukovnice s kapitánem mezitím sledovali jak na taktické obrazovce senzorů explodovala první čtyřce lodí, hned na to další a ještě jedna. Další už ne v důsledku toho jak jim to nejspíše Wraithi utnuly opětovným spuštěným ochranných polí. Nežádoucím efektem bylo spuštění střelby na právě spuštěné štíty Daedala, který se začal pomalu hýbat směrem pryč od lodí. To už se s vydatnými otřesy nahoře dotkl štít hladiny oceánů a velmi rychle se už voda dostala pod normální úroveň a na to se silné otřesy změnili v menší série vibrací, které přivolal volný let, jak Atlantis dále pokračovala silou svých velkých motorů.
To nejspíše zachránilo život Daedalovi, který už měl dle hlášení údajů ze senzorů posledních pár sekund před selháním svých štítů. Všechna palba se totiž přenesla znovu dolů a tam se opřela do štítů města.
- „ZPM se začínají přetěžovat, madam!“ Urgoval téměř ihned Chuck. Nebylo to však nic, co nečekali, takže se Sam zase spojila s orbitou:
- „Všem stíhačům, tady Atlantis, okamžitě zahajte operaci ,Útok vlastními zbraněmi´! Konec.“
- „Tady velitel stíhačů, Atlantis, máme připravenu první sadu výbušnin, nezpozorováni přecházíme na další. Konec.“
To už se na obrazovce první šestice Hiveship proměnili v ohnivou kouli prachu, plynu a trosek, která ještě způsobila několik sekundárních výbuchů na u nich se držících podpůrných plavidlech.
- „Madam, nepřátelská palba trochu opadla v důsledku dalších zničených lodí a také, jak se zdá, už Wraithové nejsou tak jednotní jako na začátku.“ Informoval dále seržant, „Avšak stále se na nás nepřestali úplně soustředit jako na Daedalus!“
- „Můžete mě spojit s podplukovníkem Sheppardem?“ Vydal ze sebe hned na to Caine, který vypadal, že se děje něco, co nečekal nebo to, co čekal se děje jinak. Avšak dřív než mohl něco říct, John se ohlásil sám slovy:
- „Plukovníku, tady Sheppard, s tou palbou by bylo potřeba něco udělat jinak se až nahoru nedostaneme!“ Odpovědět se rozhodla Carterová potom, co si vyměnila několik pohledů s kapitánem.
- „Jsme si toho vědomi, podplukovníku a jediné, co zatím máme je, že za chvílí podnikne několik našich pilotů s Wraithskými Darty další nálet na Hiveship, aby vysadili další výbušniny. Nejsem si však jistá, jestli to bude včas.“
- „Chápu,“ odvětil uvědoměle Shepp, „Možná mám ale nápad jak z toho ven.“
- „Povídejte.“ Vydala ze sebe rychle a zvědavě Sam, když viděla úrovně zatížení obou ZPM.
- „Zkusil bych zbývající vzdálenost překonat pomocí Hyper motorů.“ Konečně se Caineův obličej trochu uvolnil, takže plukovnice mohla s větším klidem poručit:
- „Jděte na to!“ Podplukovník odpověděl, že rozumí a vzápětí už pohled na oranžové výbuchy za štítem vystřídalo modré okno a pak i tunel Hyper prostoru. Na vlastních senzorech se Atlantis velmi rychle dostala až k lodím, kde také okamžitě opustili subprostor. Klasický záblesk brzy vystřídal hrubý otřes a zahřmění spojené s mohutným výbuchem přímo na jejich štítu.
- „Madam asi jsme při výskoku trefili jeden křižník!“ Zahalekal rychle zmatený Chuck.
- „Podplukovníku, vezměte nás pokud dál od hlavního výru bitvy! Amélie, dejte zprávu Rodneymu a majoru Lorneovi na Daedalovi, ať se schovají pod naše štíty!“ Zavelela rychle Sam. Chvíli na to přišli z obou pověřených stran souhlasné odpovědi a oni se začali skutečně vzdalovat dál od dalších možných kolizních kurzů s dalšími plavidly.
Byl to nádherný pohled když se v následujících minutách explozemi rozsvítilo ještě několik dalších lodí, což v předtím tak sehraném rozpadlém útvaru nepřátel vyvolalo totální chaos, protože to vypadalo jakoby útočili sami na sebe. Tím vším z míry vyvedení Wraithi tak na sebe začali pálit a několik z pouhé osmičky zbylých lodí začalo okamžitě spolu se svými doprovodnými plavidly prchat z boje. Na efekt ještě John několik z kolem letících sestřelil Drony a o několik minut později se pod štíty dostala i dvojce lidmi ovládaných Dartů a samotný USS Daedalus, který vzal ihned za vděk místními doky.

22:54 – Galaxie Pegasus, Orbita planety, Atlantis, Kancelář velitele expedice

Po dalších několika minutách od totálního převratu v bitvě s největší flotilou Wraithů v historii se i zbytek plavidel rozhodl radši evakuovat než, aby byl sestřelen nebezpečnými Drony z Atlantis, které však už zbývalo pouze několik posledních. Nebylo ale pochyb, že Wraithi přestali být náhle tak jednotní nejspíš vlivem toho, že bylo zničeno jejich sdružující velení či se dokonce tento prvek vypařil jako první, ať už doslova nebo ne. Atlantis ale zatím zůstala dále na troskami poseté oběžné dráze planety, kde doposud od posledního přesunu pobývala.
- „Tak co teď?“ Vydala ze sebe Sam, která do té doby zařizovala hodně věcí, včetně kontroly paluby Daedala i další rozmluvy s Porterem. Teď zase čekala, co vyleze z Cainea, který také vypadal, že něco očekává vzhledem k tomu, že pořád kontroloval hodinky.
- „Budu potřebovat odeslat zprávu na Midway.“ Řekl prostě s nezměněným pohledem ani pozicí vůči její přítomnosti.
- „To je kvůli tomu ZPM?“ Zeptala se lehce Sam a vešla dál do své kanceláře, ve které Caine do té doby seděl na křesle.
- „Jo, musím trochu dopomoct osudu, aby jsme tady netrčeli celej den.“
- „Jak přesně ,dopomoct´?“ Pokračovala plukovnice v této hře, zatímco si sedla za svůj stůl.
- „No, potřebujeme, aby zapojili vlastní fantazii - na náš popud – a tak otevřeli díky ZPM červí díru rovnou sem, aby ho hned odpojili a poslaly sem.“
- „Jo, to je dobrý nápad,“ uznala Sam, „Proč se to ale neudělalo takhle i v SGC?“ Dotázala se na to, co ji vrtalo hlavou už, když ji předtím Caine říkal, jak bude toto přibližně probíhat. Teprve teď se kapitán vrátil do přítomnosti a upřel na ni svůj pohled spolu se spikleneckým úsměvem.
- „No, důvod je jednoduchý, ačkoliv bych ho normálně nechápal – energie potřebná k vytvoření červí díry do Pegasu je daleko větší než tak, která stačí k tomu, abyste vytočili Pegas z Midway…“
- „A tím se energie nashromážděná od ZPM v bráně nestačí téměř ihned vyčerpat a postačí na průchod samotného zdroje.“ Dokončila za něj Carterová uvědoměle, které to okamžitě s mírným nakopnutím od něj přišlo logické.
- „To je vlastně dost chytré…“
- „Jo, taky to nenapadlo mě, ale někoho jiného.“
- „A kdy sem má vlastně ZPM přijít?“
- „To se dozvíte za,“ upřel oči na svou paži s hodinkami, „Za chvilku.“ Řekl a pokusil se o sebevědomí zvedající úsměv.

22:59 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Řídící místnost s prostorem brány -> Místnost se ZPM

To se také za chvilku dozvěděla, když se Hvězdná brána v hlavní věži spustila a po známých procedurách již Chuck přijímal autorizační kód, vypínal štít a z horizontu událostí vyběhl upocený český vědec, kterého tu nikdo kromě Cainea nečekal. Ten ho také, aby předešel vítací fázi a údivu, ihned upozornil:
- „Nazdar Radku! Ano, sem z budoucnosti, ano nepravděpodobnou shodou událostí sem to já a všichni tady jsme rádi, že máš ZPM. Si skvělý, že si vymyslel tu věc s nabíjením brány, když sem ti řekl, že je potřeba ji udělat. A teď běž do rozvodny kam zapojíš ZPM, abychom mohli vzlétnout a zachránit svět. Díky a už běž…“ Dokončil svůj specifický projev, který Zelenku skutečně přinutil pokračovat v doručení ZPM až na přesné místo určení, jak říkal ten kapitán, který je tu dvakrát.


Úvodní obrázek v plném rozlišení: Závěrečná fáze Bitvy o Zemi
[img][./images/thumbs/39925800_1235817306.jpg]http://nd.blog.cz/a/anketyunas.blog.cz/obrazky/39925800.jpg[/img]

Na závěr bych rád komentář jak k této části (pokud máte potřebu) ale taky k dílu jako celku, tj. všech tří částí dohromady...
EDIT: S velkým studem dodávám můj nekonečný dík korektůře v podobě DarkLive a skládám poklonu jejímu umu...

no tak můj názor je jasný... bylo to dobré, ale na mě moc technické což je jenom můj problém fakt dobrý jinak

Díky za komentář...
S tou technikou to přiznávám, hodně věcí bylo potřeba nahlas vyřešit, hodně se řešilo atd. Ale taky si myslím, že to snad bude zase na chvíli dostačující a další více technické nebo bojovné části se objeví až ke konci série (tím nechci říct, že by mezi tím žádné nebyli )...
Jinak další díl plánuju možná ke konci týdne dát na korekci, takže počítám, že se tu objeví někdy v půlce příštího týdne (když bude vše, tak jak si myslím a nestane se, že by mě popad psací amok )...
Btw. abych nezapomněl, chtěl bych poděkovat všem kdož pro mě hlasovali nebo se na to chystají v Povídce roku...
A zároveň také ty, co stále ještě čtou (jsem si vědom, že ne všichni a už tím si u mě ti "oni" získávají úctu), aby se tu ukázali a přispěli, jestli jim poslední díl za to slojí...

EDIT:
Takže, malé info:
Včera večer byl nový díl dopsán a dnes poputoval na korekci, takže někdy tak v půlce příštího týdne by se tu měl za příznivých podmínek objevit...

Zdravím všechny... :)
Tak jsem tu konečně zase s dalším dílem a myslím si, že tentokrát, si myslím, v docela krátkém čase...
Ale tlachat je zbytečné, takže sem rovnou přihodím další povídku. Předem upozorňuji, že už splňuje normální standard a hranici 12 stran jsem tentorkát překročil jen mírně... Ne, vážně, bylo to jen pár řádků, žádná půl stránka...
Takže, pěkné počtení a trpělivost...

STARGATE - 24 hodin
1x18 Oblast 51 (Area 51)

Následující události se odehrávají od 23:00 do 00:00 hodin v noci Greenwichského času (ZULU).

23:00 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Řídící místnost -> Místnost se ZPM

Jen několik málo sekund potom, co se Radkova postava ztratila v postraní chodbě vedle brány, se pozornost místní vrchní velitelky upnula na jejího svérázného rádce z budoucnosti. Nahodila obvyklý tázavý výraz, k němuž chtěla dodat klasikou větu, ovšem už tomu nebylo třeba, protože on ji senzibilně předešel větou:
- „Musím za ním, potřebuju si ještě něco vyjasnit z budoucnosti.“ Vysvětlil poněkud nedostatečně,
- „Vy budete mít, myslím, práci jinde.“ Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování nebo pohledů se sebral a vydal během dolů po schodech. Ona byla na chvíli natolik zaskočená, že než stačila něco říct, nebo na něho zavolat, promluvil někdo v řídící místnosti vedle ní:
- „Madam, chce s vámi mluvit vůdkyně Cestovatelů Larin, prý je to naléhavé a snaží se vás kontaktovat už nějakou chvíli…“ Asi není třeba vysvětlovat, že ji ta nejistota přešla a ona se začala znovu zase soustředit na svou práci. Pohlédla doleva na Chucka.
- „Dejte jí vědět, že se tam ihned vydám osobně jim vše vysvětlit. Podejte mi hlášení, jakmile se doktoru Zelenkovi podaří zapojit třetí ZPM.“
- „Ano, madam.“ Odpověděl předpisově seržant a odebral se zpátky na své stanoviště u DHD brány. Carterová podle očekávání zamířila do jihovýchodní části města.

23:03 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Jižní věž Cestovatelů, Rezidence v nejvyšším patře

Larin s rozporuplnými pocity přijala jediného člověka tady, který s ní byl schopen komunikovat na vyšší úrovni než jen jako vyhazovač s nezvaným hostem. Bohužel tato metafora byla nad míru trefná, kvůli dosud neodstraněnému opomenutému opatření, které nařídil Porter během té krátké doby, co byl velitelem Atlantis. Rozhodně to nebylo nic příjemného pro Cestovatele, kteří tak dostali prakticky domácí vězení ve svých dvou věžích pro ně vyhrazených. Kdykoliv tak chtěl někdo z nich jít pryč nebo dovnitř, byl zadržen stráží vojáků u všech východů. To už si ale Cestovatelka vyslechla menší informační hlášení od plukovnice, která potom nasadila omluvy:
- „Vím, jak to teď asi vypadá, ale nepřátelská flotila velmi nebezpečné rasy, vyspělejší dokonce než Wraithové, napadla naši planetu a my ji musíme bránit, protože už nikoho nemají. Bohužel jsem nucena vám dát na výběr. Buď vás necháme evakuovat na některou planetu tady v Galaxii s několika málo zásobami, které vám jsme schopni poskytnout, anebo byste s námi pokračovali až k Zemi, kde bychom v případě, že zvítězíme, přistáli a odeslali vás díky ZPM sem do Pegasu, nebo pokud byste chtěli, bychom vás nechali odejít na některou z volných planet v naší Galaxii mimo dosah Wraithů. Bohužel ani na dlouhé přemýšlení nemáme čas, takže bych prosila odpověď co nejdřív. Pokud se nebojíte, že Atlantis i s námi padne v bitvě, tak je takovým nejneutrálnějším řešením zůstat.“ Po dokončení tohoto delšího projevu zavládlo na chvíli ticho, až nakonec zaražená Larin řekla:
- „No, tohle rozhodně musím sdělit svému lidu, aby se rozhodl sám. Očekáváte, že v té bitvě vyhrajete, nebo to bude hodně nerovný souboj? Promiňte, že se takhle ptám, ale chci vědět všechno, co by měli vědět i oni.“
- „No,“ vydala ze sebe Sam, aby získala chvilku na nepříjemné kalkulování, „Bohužel, popravdě to nemůžu zaručit. Je možné, že tam bude jedna loď, ale taky že deset. Nemůžu zaručit ani vyvrátit nic, navíc nám při posledním boji téměř úplně došly všechny střely, ačkoliv energie máme dost. Je mi líto, že vám nemůžu nabídnout víc než tuhle nehezkou volbu.“ Obě si vyměnily jistou dávku soucitných a bezmocných pohledů, aby se mladá žena nakonec rozhodla slovy:
- „Půjdu to přednést lidu. Můžete mi umožnit, abych mluvila ke všem lidem najednou odsud a mohla je tak informovat i svolat? To, co řeknou oni, bude rozhodující.“
- „Jistě,“ přisvědčila Carterová a sáhla na svou vysílačku, aby ji aktivovala.

23:04 – Galaxie Mléčná Dráha, Země, USA, Nevada, Vzdušný prostor Oblasti 51

Nad rozpálenou vyprahlou sněhově bílou pouští skrývající se mezi šedými kopci a skalními převisy, jakých je místní vojenský prostor a vůbec celá Nevadská poušť plná, se v záři odpoledního slunce objevily siluety dvou letounů F-302 mířící k „tajné“ letecké základně, jejíž okolí pokrývá ona rozlehlá bílá plocha jemného písku, který i z hodně velké výšky poskytuje výborný orientační bod pro směrování k základně. To věděl i kapitán Caine, který jako už mnohokrát zamířil přímo k místu určení, načež nad pouští zpomalil a jako první aktivoval vysílačku, aby tak předešel důstojníky ze sledování letu v okolí základny.
- „Základno, tady modrý pět a rudý dvě! Opakuji: tady modrý pět a rudý dvě, základno, žádáme o povolení k přistání a omlouváme se za zpoždění, které u vás hodláme osobně sdělit veliteli základny. Jistě si to rád poslechne, přepínám.“ Na chvíli zavládlo ticho, které protrhl až vysílačkou zkreslený hlas místního operátora:
- „Modrý pět a rudý dva, tady základna, máte sakra zpoždění, ale velitel vás nechá přistát na dráze šest s ostrahou. Dávejte si pozor na střelbu nebo urychlené pohyby, všichni tady sou trochu paranoidní z toho, co se stalo na orbitě, takže by vás mohli brát jako špióny a samozřejmě i velitel si chce být jistý. Povolení k přistání uděleno. Základna konec.“
- „Tady modrý pět a rudý dvě, rozumíme. Konec.“ Na to letouny změnily směr, aby se nasměrovaly na potřebnou k nim mířící runway, a začaly se sestupem na přistání.

23:05 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Jižní věž Cestovatelů, Hala v nejvyšším patře

Vášněmi vyburcovaný dav v největší místnosti z obou budov, kam je nechala svolat Larin, aby je přímo informovala, nebyl po jejich obeznámení se všemi možnostmi absolutně schopen se rozhodnout, protože každý cítil nepřekonatelnou potřebu říct svůj názor nahlas. Aby taky ne, když možná šlo o další přežití jejich rasy a předurčení způsobu života na dlouhou dobu. Jedna z možností také znamenala navždy uniknout Wraithům, avšak za nepříznivých okolností to také mohlo znamenat, že by umřeli úplně všichni, což se rovná tomu, co by s nimi zase udělali Wraithové, kdyby je našli a zjistili, kdo jsou a jakého vývoje už, na poměry Pegasu, dosáhli. Larin se je tedy rozhodla rázně utišit, aby se k něčemu dobrali co nejdříve:
- „Ticho! Prosím uklidněte se!“ Uklidnila dav skrze vysílačku a její spojení s městským interkomem.
- „Je potřeba se rozhodnout hned, protože není moc času. Vyčkávání by se rovnalo strašné katastrofě pro jednu či druhou rasu. Za pár vteřin se vás zeptám a vy si odhlasujete naši budoucnost.“ Těmito slovy je až na výjimky úplně odrovnala, takže se vzmohli pouze na vypořádání se s vlastními myšlenkami a prioritami. Pak, jak bylo slíbeno, přišel čas na nepříjemné rozhodnutí za příliš krátkou dobu.
- „Tak, teď budu chtít slyšet pouze názory rozhodnuté a ne takové, že je nespravedlivé se rozhodovat za tak krátkou dobu. O tom nemusí nikdo mluvit, to je jasné, ale nikomu to nepomůže. A obzvláště nám teď. Takže…“ Následně jim přednesla všechny verze. Po dokončení každé z nich je vyzvala k hlasování. Na konci se Cestovatelka obrátila k Sam, která právě přijala zprávu od vojáků sledující reakce obyvatel jinde ve dvou budovách.
- „Tady je to jasné. Chceme zůstat v naší Galaxii a odejít hned.“ Sam to svým pohledem akceptovala a dodala:
- „Všude jinde je to víceméně stejné, Larin. Jsme připraveni vás začít po skupinkách přenášet transportním paprskem přímo k bráně, kterou se dostanete na naše stanoviště Alfa, které je na opuštěné planetě na kraji Galaxie, a najdete tam několik našich stanů a zásoby. Zbytek pošleme nazpátek za vámi, abyste nebyli úplně bez prostředků. Také vám sebou dáme jedno z našich senzorových zařízení, abyste věděli, kdy přicházejí Wraithové, a včas se stačili ukrýt. Zaučíme některé z vašich lidí, abyste pak nepřátele detekovali dřív, než dorazí do vaší sluneční soustavy.“ Tato slova Larin aspoň částečně potěšila, takže se pokusila o děkovný úsměv, a řekla:
- „Náš národ vám zůstane i přese všechno zavázaný, plukovníku. Řeknu svým lidem o způsobu přepravy, jakou se budeme evakuovat…“
- „Dobře…“ Přitakala Sam a částečně si oddechla při pomyšlení na to, že se alespoň něco vyřešilo, i když jí bylo divné, nechat je na nechráněné planetě bez účinnějších prostředků na obranu před oslabenými, avšak stále, v době jejich nepřítomnosti, nebezpečnými Wraithy.

23:10 – Galaxie Mléčná dráha, Země, USA, Oblast 51, Exteriéry budovy s výtahem

Hned, jak posádka obou letounů dosedla na dráhu a zaparkovala na určeném velmi dobře hlídaném prostranství, vystoupila a po rozhodně nezběžné prohlídce nasedla do dvou připravených Humvee na zadní sedačky.
- „Už chybí jen klepeta,“ usmál se neupřímně s připitomělou poznámkou a nataženými překříženými pažemi na řidiče před sebou Caine, aby nějak zapudil to neodolatelné nutkání vyjádřit svůj názor nahlas vždy, když se něco stane. Naneštěstí pro něj jeho spolujezdkyně nalevo neměla teď na nic takového absolutně náladu.
- „Sklapni, Caineý!“ Dvojce na předních sedačkách se krátce zasmála, což kapitán přibarvil pouze naštvaným napodobením jejich chytrého výrazu při smíchu.
Netrvalo ale dlouho a dorazili k jednomu menšímu zděnému objektu s normálními dveřmi a okýnkem jako u prodavače lístků na pouti. Muži vyzvali dvojice v obou vozidlech, aby si vystoupili, a potom, co se legitimovali muži za okýnkem, pokračovali dovnitř. Tam je, jakmile se vyrovnali se změnou světlosti z jasně bílé na pobledlou žlutou, upoutaly mnohem moderněji vyhlížející výtahové dveře, které se před nimi jako mávnutím čarovného proutku otevřely. Znovu následovaly formality se strážcem, a pak už si všichni bez problémů nastoupili a začali klesat pod povrch do podzemních prostor. Kapitán, při pohledu na černého strážce, shledal znovu nutným vyjádřit se i v tomto těsném prostoru o sedmi lidech.
- „Čím to, že ty strážci sou vždycky černý,“ snažil se šeptat do ucha Houstonové. Bohužel tato místnůstka měla daleko lepší akustiku, než by si kdo myslel, takže Caine náhle ucítil ještě nutkavější potřebu svůj původní výrok upravit. Možná proto, aby zabránil svému vlastnímu ušlapání náhle daleko vyšším a vypracovanějším strážcem.
- „Ne, že by mi to vadilo. Cítím se tak mnohem bezpečněji, víte? Jako, když je někdo tak silný vedle mě… Samozřejmě, že nejsem rasista a nikdy jsem nebyl,“ obličej ho dál nutil mluvit a možná spíše k jeho smůle, „No… možná jako dítě… Jen na chvilku, aby mě nezmlátili větší kluci odvedle. Dneska by mě ale měl kdo chránit…“
- „Spíš byste měl přestat mluvit a začít myslet, jinak tu nebude nikdo, kdo by vás chránil, kapitáne.“ Zastavil jeho blekotání nakonec Brooks, jehož důstojnickou zásluhou nejspíše nedošlo k násilnému činu na prostoru dva krát půl metru.
- „Spíš by měl přestat s obojím, protože mu ani jedno nepomáhá,“ dodala ještě Houstonová nezaujatě. To už ale výtah očividně zastavil.

23:13 – Galaxie Mléčná dráha, Země, USA, Oblast 51, Kancelář velitele základny

Celá skupina i se stráží konečně dorazila do jednoho z cílů své cesty, a to teď znamenalo dveře místního bose. Ten po prostém zaklepání jedné z místních goril všechny vyzval, ať vstoupí. Uvnitř bylo velmi prostorně. Byl tu gauč, praktická skříň se skotskou, obrazy na zdi a ještě samozřejmě všemi různými serepetičkami zasypaný psací stůl, který kanceláři vévodil. Samotný slavný velitel, jehož skoro nikdo z této party nikdy neviděl ani nepoznal, se sebejistě opíral o opěradlo své židle a vůbec ho nenapadlo něco jen vzdáleně se blížícího vzdání úcty postavením se do pozoru. Nebyl tady také dlouho i dle jeho čerstvých frček generálmajora, což ukazovalo na to, že nejspíš půlku života proseděl za stolem ve Washingtonu a teď dostal poslední práci zde v odkladišti důstojníků, vědců a všeho nezajímavého harampádí z SGC. Toto místo dávno rozhodně nebylo tak důležité, jak si zbytek světa myslel, už jen kvůli tomu, že ho každý zná. Jediné co mu zůstalo, bylo vývojové vědecké středisko a statut letecké základny vybavené pro letouny typu F-302.
- „Takže, povíte mi, proč jste se vy dva zbavili svých navigátorů a záhadně strávili poslední půl hodinu kdesi mimo dosah radarů? A jak jste se sem dostala vy, slečno Houstonová, a vy… majore?“ Pohlédl na neznámého, vzhledem jasného mariňáka, který ho nijak nevzrušeně pozoroval a teď odpověděl:
- „Major Brooks, námořní pěchota, generále. Už sem vám salutoval, takže doufám, že nebude nutné, abych vstával znovu…“ Nad očekávání se v jeho slovech dala najít jistá, ne moc znatelná, dávka neúcty.
- „Ne, to nebude nutné. Bude mi stačit vysvětlení, co dcera mého dobrého známého, generála a šéfa náčelníka štábu, pohledává tady a ještě k tomu ji sem dovezla takováhle eskorta.“ Generál přešel Brooksovy móresy, avšak si rozhodně nezískal mladého pilota, který na poslední slova zareagoval pohoršeným svraštěním čela.
- „No, jak to vypadá, zřejmě nejste se vším obeznámení. Když dovolíte, mohli bychom si promluvit více soukromě,“ zastavil se náhle ve vysvětlování major a pohledem poukázal na stále u dveří přítomnou stráž a tak trochu i dvojici pilotů stojících kousek od něj.
- „Myslím, že jste se asi už přesvědčil, že nejsme víc nebezpeční než pilot s pisto… A nemůžeme nic udělat.“ Ujistil ho ještě jednou mariňácký důstojník, kterému před chvíli nechybělo málo, aby generálovi od letectva řekl mariňáckou urážku o neschopnosti vyřčeného personálu.
- „Ano, to nebude vadit. Pánové…“ Vykázal tedy stále klidný generál muže. Jeden z nich se však tak snadno nedal:
- „I já, majore… Houstonová,“ zašeptal razantně kapitán, aby donutil svého jediného „spojence“ k zastání svého druha. Doktorka se ho nad očekávání opravdu rozhodla zastat, akorát daleko méně vzrušeným a angažovaným způsobem.
- „Myslím, že u kapitána to nebude vadit, stejně sem mu něco málo o našem ,plánu´ řekla už v letadle.“
- „A-a Charlie, tedy poručík Jackman…?“ Dodal ještě rychle Caine, aby ubránil i svého kamaráda, který už skoro odcházel z místnosti.
- „Bude to potřeba?“ Zvedl obočí nepřívětivě Brooks.
- „To je v pohodě, Meku,“ oslovil svého kamaráda mladý důstojník vyrovnaně, „mě to nevadí. Půjdu se zatím najíst do kantýny…“ Tak se tedy dveře zavřely a generál ještě dovolil, aby si sedli. Usadili se tedy na jeho gauči a postarší důstojník si dokonce dopřál sklenici skotské, kterou nabídl i Brooksovi. Ten ji bez sebemenšího odporu přijal a pak mu odvykládal stručnou verzi toho, co se stalo před výbuchem SGC, jak zavolali piloty a proč byl nakonec komplex i s generálem Pagem zničen. Stále ale neřekli nic o tom, proč přiletěli a proč to bylo tak důležité, že generál k tomu všemu svolil a dokonce jim dal své požehnání před smrtí.
- „Vidím, že starouš Page si i tentokrát vybral nejlepší možnost. Zemřít takhle by si přál každý generál v jeho letech, je mi to líto Ashley. Máte mou upřímnou soustrast.“ Vydal ze sebe nostalgicky a soucitně velitel základny.
- „Děkuji, pane Murphy, jsem si jistá, že tohle otec věděl taky…“ Vydala ze sebe stále pocity zmítaná doktorka a na konci věty neměla daleko k slzám. Generál však měl ještě něco na srdci, to hlavní, co bylo dnes potřeba projednat:
- „Ale, stejně nechápu, proč bylo tak důležité dostat se sem a dostat ZPM na Atlantis, když dvě stejně nic nezmění…?“
- „Na to bude lepší, když vám řekne někdo povolanější…“ Začal Brooks, který však zapomněl na duševní rozpoložení nejvíce technicky nadané osoby v místnosti. Kapitán Caine se ujal vysvětlování:
- „V pohodě, řeknu to, jestli můžu. Myslím, že tomu, nebo aspoň většině, docela rozumím…“
- „Vy jste nějak technicky vzdělaný, kapitáne?“ Svraštil čelo generál.
- „No… Na střední sem měl docela hodně fyziky, průmyslovka, víte, jeden čas sem si myslel, že to chci dělat…“
- „Ale uviděl jste slogan ,Air Force´ v televizi,“ doplnil ho náhle proceděním mezi zuby major, „Do toho.“ Pobídl ho nakonec, aby se někam dostali. On mu tedy vypověděl, že se od generála dozvěděli o stroji a jeho možném využití. O tom, co napadlo doktorku ve využití technologie i přes ten problém s kontinuitou. Že bylo potřeba dostat jedno ZPM hned na Atlantis, aby se tak město mohlo vlastně díky cestě časem s druhým ZPM, jenž má být vyzvednuto z vraku Aurory na okraji Washingtonu, okamžitě vydat Hyper prostorem na Zem a zničit všechny nepřátelské lodě i se Super bránou, dokud je čas. Generál to očividně pochopil a měl i docela pozitivní reakci v obličeji, stále se mu to ale nezdálo úplně bezpečné.
- „No pánové, popravdě, kdyby mi toto navrhl někdo jiný, nejspíš bych ho poslal do háje bez povolení od prezidenta a ujištění, že se nic nemůže stát. To, že o tom ale uvažoval generál Page, mě však nutí k tomu to zvažovat. Nejsem si ale jistý, jestli je něco takového rozhodně nejlepší možnost, co teď udělat, přece máme pořád i jiné zdroje a technologie, s nimiž nám šance tak úplně pod nulu neklesají. Vím dokonce o tom, že se Rusům podařilo jednu loď citelně oslabit, když vypálili několik jaderných hlavic najednou. Zjistili totiž, že nepřátelům nejde ani tak o to, vše zničit, jako spíš zachovat Zemi do invaze nebo něčeho takového, a tak se pokaždé snažili střelu zneškodnit před dopadem na její předem uřčené území nebo jejich lodě, tak aby způsobili, co nejméně škod…“ Pokoušel se generál trochu zoufale vymyslet nové řešení. Jeho slova naznačovala, že na provedení nebezpečného plánu nejspíše nemá dost odvahy, a tak se Ashley z ničeho nic odhodlala mu razantně promluvit do duše, aby se probral a rozhodl správně. Vstala a přiblížila se k němu, zatímco se zvedal.
- „Poslouchejte mě, sám víte, že tyhle možnosti Ba´ala možná tak zpomalí, né-li daleko víc nase*ou, a ve výsledku na to možná tak doplatíme. Cesta časem je jediná možnost, která nám zbývá, a když nevyjde, stejně je jedno, co se stane pak. Nic se nestane, když to nevyjde, a když to vyjde, zachráníme všechno ještě předtím, než Orijové stačí něco zničit. Stejně je jasné, že na něco čekají, a jestli to jsou posily, tak nemají proč si dávat na čas, protože už jim stejně citelnějc neublížíme. Proberte se. Chci od vás slyšet pořádný rozhodnutí. Nechtějte mi tvrdit, že byste chtěl, aby můj otec zemřel jen tak, pro nic za nic. Nechtějte být muž, který se do historie zapíše jako ten, co podělal největší příležitost v historii celýho zas*anýho lidstva!“ To už Caine i Brooks vstávali, aby ji uklidnili a ona neřekla ještě další věci, kterých by později mohla litovat. Však ji také už tekly slzy, které zadržovala pofrkáváním.
- „Generále, i když je doktorka trochu pod vlivem svých citů, má ve všem pravdu. Je důležité dostat se do DC dřív, než si Ba´al uvědomí, že mu něco uniklo a že se něco proti němu podniká.“
- „Dobře, ale co mám udělat já?“ Svolil Murphy už zjevně více nakloněný jejich plánu.
- „Musíte nám ten stroj tady u vás najít, zkontrolujte výzkumy a dodávky, podle našich informací na něm v poslední době zase podnikají výzkumy. Taky si myslím, že tolik do takové míry tajných věcí tady nebude.“ Vysvětlil mu nakonec Brooks. Generál na to pokýval hlavou a řekl:
- „Dobrá, uvidím, co budu moct dělat, ale nebude to hned,“ s tím zamířil ke dveřím, „Zatím se můžete u mého zástupce informovat o situaci nahoře a možných plánech, které jsme vymysleli. Stále ale čekáme na vyjádření prezidenta.“

23:17 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Řídící místnost + Prostor brány

- „To byli poslední,“ pravila zvláštně zamlklá Larin a otočila se zpátky k Johnovi a Sam.
- „Majore, můžete to všechno poslat.“ Zavolal dolů podplukovník, aby byly odeslány zásoby na podporu narychlo přesunutým Cestovatelům, kteří měli vzít za vděk minimálně vybaveným narychlo vyklizeným stanovištěm Alfa. Jediným, jenž si lidé v Pegasu dokázali najít v ruinách kdysi zničené civilizace někde na technické úrovni Satedy. Díky těm ruinám ji ale jen tak někdo nehodlal osídlit a i díky tomu ji Wraithi nevnímali jako nějak zvláště zajímavou.
- „Musím vám za všechno poděkovat ještě jednou, plukovníku, i tobě Johne, když si nás dostal z té planety.“
- „Není opravdu zač, dělali jsme to, co by udělal každý spojenec.“ Snažila se ji svým pohledem Carterová ukonejšit.
- „Byl bych radši, kdybychom mohli udělat víc,“ doplnil ji John, „Rád jsem tě zase viděl, Larin.“
- „Jestli vám to nevadí, půjdu se kouknout, jak to jde Rodneymu a Radkovi,“ vydala ze sebe náhle Sam, když si všimla jejich osobnějšího loučení. Nedali se tím vyvézt z míry, avšak Larin stejně už byla rozhodnuta odejít, a tak to celé urychlila pro dobro obou:
- „Jsem si jistá, že se zase brzy setkáme, podplukovníku.“
- „Jo, to si můžeš bejt jistá,“ přitakal jí John, načež si spolu vyměnili poslední soucitné pohledy, a pak se Larin vydala vstříc horizontu, kterým hned na to prošla. Za ní se brána nenávratně zavřela a modř vody okamžitě vyměnilo temně černé pozadí jindy zářivě prosvíceného okna. Naposledy vydechl a potom se vydal rovnou ke křeslu, kde už ho čekal McKay.

Nahoře v řídící místnosti zatím naposled kontrolovali spolehlivost pohonu a napájení. Doktor Zelenka obcházel místnost s plochým počítačem bez klávesnice a předčítal jednotlivé systémy, ke kterým Carterová ze svého počítače doplňovala jestli fungují nebo ne. Po chvíli byl na řadě poslední a zároveň nejdůležitější.
- „ZPM číslo 3 také online, dodává stabilní energii 93%, což nám umožní dostat se k Zemi za necelých pět hodin.“ Na konci proslovu pohlédla na u zdi s rukama v kapsách stojícího kapitána, aby jí sdělil svůj nezaujatý názor.
- „Všechno je, jak má být…“ Pronesl s nepopiratelnou jistotou, takže Sam mohla aktivovat vysílačku a spojit se Rodneym.
- „Rodney, tady Sam, jak jste na tom?“ Hned na to se jí ve vysílačce ozval známě otrávený hlas:
- „Jo jsme na tom, ale ještě nám tady někdo schází. Asi ho znáš, modrý oči, černý rozcuchaný vlasy, nezavázaný boty a potítko…“ Plukovnice při vyslechnutí popisu svého zástupce zvedla obočí a odvětila:
- „Myslíš Johna? Ten by tam měl už být, co se děje?“
- „Ale je tady… Jen jsem si nemoh odpustit ten popis,“ odpověděl samolibě McKay, „Říká, mimo jiné, že jsme připraveni, takže čekáme jenom na vás.“
- „My si tady už dvacet minut dáváme šlofíka, Rodney…“ Opětoval jízlivost najednou do vysílačky někdo jiný. Ten hlas překvapivě patřil Radkovi, který zřejmě zrovna teď na vědcovy zdržovačky neměl náladu.
- „Slyšel si to sám, Johne, máte rozkaz ke vstupu do Hyper prostorového tunelu s cílem Země.“
- „Rozumím…“ Ozvalo se s rázností soustředěnému podplukovníkovi vlastní a městem se pomalu začal ozývat gradující zvuk obrovského generátoru. Chvilkami nějaký ten počítač zazrněl a to či ono světlo párkrát znatelně probliklo, jen pár sekund na to se ale za okny dveří na terasu objevilo zeleně zářící energetické okno a celé město do něho s inerciálními tlumiči pracujícími naplno vletělo. Temnotu volného prostoru vesmíru vyměnil modrobíle zářící míhající se tunel, který tady viděli jen ti nejzkušenější a to celkem ne více než dvakrát.

23:18 – Galaxie Mléčná dráha, Země, USA, Oblast 51, Hlavní operační středisko

- „Kromě toho ještě máme rozličné údaje z celého světa ohledně pohybu Orijských lodí.“
- „Co přesně myslíte tím ,stříleli na nějaký další cíl na Zemi´? Říkali jste přece, že kromě těch dvou ruskejch raketovejch základen, což měl bejt asi jen zastrašovací útok, už na Zemi nestříleli…?“Zeptal se kapitán Caine podplukovníka, který je zasvěcoval do situace za dobu, co nebyli přímo připojeni k toku informací shora.
- „Ne, myslel sem samotný pohyb lodí Orijů, ještě při boji s antickým křižníkem generála Hammonda, a totiž to, že během boje jedna loď bezdůvodně přestala bojovat a bez jakéhokoliv kontaktu s druhými se sebrala a zmizela v Hyper prostoru. Nemáme stoprocentní jistotu, že to bylo jen tak najednou a bez vydání rozkazu, během bitvy nám to ale přišlo dost divné, když ta loď žádné problémy neměla, její sesterská plavidla na to spíše doplatila.“
- „Vzpoura?“ Navrhl dosud nezúčastněný Brooks, který se předtím spíše kochal místním chaosem.
- „Hmm to si nemyslím,“ zamítl to Mitchel, „Oni vyhrávali, tak k tomu nebyl nejmenší důvod. Dvě minuty potom už neměli s kým bojovat a přešli na tu čistící fázi, kdy jen monitorují povrch planety a ničí jakékoliv vystřelené projektily nebo dokonce i létající předměty. Sestřelili dokonce jedno dopravné letadlo nad Pacifikem. Proto jsme alespoň na územích členských zemí IOA nechali vyhlásit zpoždění letounů a nepříznivé počasí pro jejich lety.“
- „Na tohle asi nadlouho nikdo neskočí…“ Konstatoval zase chladně major.
- „No horší to bude, až se rozední ve většině částech Ruska a východu, kam zatím Orijové zasáhli nejvíc. Odtamtud se to může rychle rozšířit do celého světa v době, kdy u nás bude noc.“
- „No to je zatím jedno, když vláda není schopná dát rozkaz k nějakému rozmístění jednotek. Takhle akorát budeme muset krotit vlastní obyvatelstvo, až se dozví o tom všem.“
- „A co byste chtěl dělat, říct jim to, nebo to tutlat jak dlouho to jen jde a zatím je shromažďováním jednotek akorát nutit k větším zásahům.“ Vystartoval důstojník letectva najednou na nevrlého mariňáckého „podřízeného“. Ten výzvu k hádce přijal úplně klidně a spíš si to začal užívat.
- „Spíš to druhé, čím později se to společnost dozví, tím lépe, a popravdě ty zásahy jsou jen otázkou času, protože nás buď vybombardují, nebo zotročí, a já radši zemřu v boji než někde v dolech při líbání nohou nějakýho hada. Myslíte si, že budou mít dostatek vojenské síly, aby zotročili šest miliard lidí? Já osobně z tohoto moc dobrou cestu nevidím, ať už to dopadne jakkoliv.“ Chvíli na to, zrovna když se Mitchel chystal k opětování úderu, se z ničeho nic ozval Caine s trochu nejistým tónem v hlase:
- „Pánové, myslím, že k řešení takovejhle otázek asi už nebude příležitost.“ S tím se nad nimi rozsvítila velká obrazovka s mapou, která přiblížila okolí základny, kde se objevilo několik červeně svítících bodů blížících se ze západu a majících u sebe rámeček s nápisem „ETA“ a číselným údajem „9 minut“. To také okamžitě podplukovníkovi nahlásil jeden technik, jenž potom ještě přešel k Brooksovi s Cainem a řekl:
- „Majore, chce s vámi mluvit generál Murphy, můžete se mnou?“ Oba přisvědčili přikývnutím a vydali se za ním k jednomu z operačních stolů, kde hodnostně vyššímu důstojníkovi mladík nabídl sluchátko.
- „Majore?“
- „Ano, pane generále?“
- „Mám pro vás dvě zprávy, jednu špatnou a druhou asi dobrou. Kterou chcete slyšet dřív?“ Brooks, neočekávajíc nic dobrého, naštvaně vydechl a pohlédl krátce na Cainea, kterému ihned došlo, o co jde, když major odpověděl slovy:
- „Zkuste tu špatnou.“
- „Dobře, ta špatná je, jak asi čekáte, o tom, že se mi ten stroj nepodařilo ve vědeckém ani skladovacím komplexu najít.“
- „A ta dobrá?“
- „Je to spíše ta lepší, ale o nic méně důležitější, a zahrnuje to, že se mi také podařilo zjistit, co s tím zařízením je. Odvezli ho před týdnem a pár dny do přísně tajných vědeckých laboratoří v okrajové části Washingtonu v nějakém pozemním objektu. Mám k dispozici nějaké materiály o něm, takže jestli chcete, buďte za pět minut v mé kanceláři.“
- „Myslím, že se na to koukneme i tak, generále. Zatím nashle...“ Zaklapl major sluchátko zpátky do stolního telefonu a vyrazil ke dveřím místnosti následován kapitánem Cainem, jenž se ihned zeptal:
- „Co říkal?“
- „Není to tady, je to ve Washingtonu.“ Odvětil stroze Brooks a rukou naznačil doktorce vedle Mitchela, aby je následovala.
- „Hm, říkal jsem si, že to jde nějak snadno. Víme, kde to je? Mohli bychom se tam alespoň pokusit doletět F-302kama.“
- „Informace má generál a budeme se s ním stejně muset dohodnout.“
- „Takže pokračujeme v plánu?“ Přidala se do zvláštní diskuze doktorka, která je konečně dostihla svým cupitáním.
- „Nevím, proč by ne, zatím jsem neshledal nic, co by ho znemožňovalo…“ Pravil odhodlaně Brooks uznávající jako vždy filozofii naděje, jenž nikdy neumírá. Nebylo to také poprvé, co ukázal tuhle vlastnost nevzdávat se, čemuž mimo jiné pomáhalo i to, že se daleko více spoléhal na normální pozemské prostředky a technologie na rozdíl od na technologii navyklých příslušníků programu Hvězdné brány nebo lodí třídy Daedalus.

23:21 – Galaxie Mléčná dráha, Země, USA, Oblast 51, Kancelář velitele základny

V kanceláři si tentokrát všichni daleko rychleji udělali pohodlí, aby probrali vše potřebné. Generál, s nímž se potkali takřka ve dveřích, na nízký konferenční stolek u palandy rozložil nějaké plány oné základny a také satelitní snímek, na němž je místo vyznačeno a pak ještě na jednom z papírů lépe zachyceno s místní infrastrukturou kolem. Murény je instruoval hlavně o tom, jaké má základna využití, že je hodně tajné, slouží hlavně pro účely tajných organizací a služeb podléhající přímo Pentagonu nebo, a to nejvíce, Bílému domu. Navenek je maskovaná jako poměrně velký oplocený a dobře hlídaný objekt jedné z místních firem se záhadným oborem podnikání. Avšak pod sebou mírumilovně vypadající firemní prostory skrývají jedny z nejlépe vybavených vědeckých a zpravodajských pracovišť, jenž tu mají úkryt před cizími špióny, dotěrnými novináři nebo dokonce atomovými výbuchy, což byl pozůstatek z předminulého desetiletí plného nedůvěry.
- „Vládě se to potom ohromě hodilo, mít něco takového tajného pod palcem, a mám dojem, že o tom nemá tušení ani IOA, nebo alespoň její vedlejší části. Otázkou ovšem je, jak se tam hodláte dostat?“ Pohlédl na ně velitel základny trochu lumpárny tušícím pohledem. Brooks nechal v nepříjemné situaci opět mluvit Cainea tím, že déle mlčel, což dráždilo jeho vyjadřovací reflexy.
- „No, pane generále. S vaším požehnáním bychom se tam pokusili dostat pomocí letounů s maskováním. Stačily by dva…“ Dokončil potichu, když zjistil, že mluví sám a uzřel generálovu divící se tvář.
- „Moje dvě stíhačky? S maskováním? Víte vy vůbec o tom, že se k nám blíží nepřátelské letouny s cílem vybombardovat naše poslední takové letouny?“
- „Ano, a při vší úctě, generále, nás se to nijak netýká.“ Odpověděl mu Brooks razancí sobě vlastní. To Murphyho rozhodnutí bohužel moc nezlehčilo, ačkoliv už jednou předtím plán podpořil.
- „Při vší úctě, majore, kdyby byl jiný den, asi bych vás poslal do háje. Situace mě ale nutí, abych vám ke všemu ještě dal požehnání. Mohl byste tak projevit aspoň trochu úcty, když podpořím váš ne zrovna schválený a oficiální plán.“ Snažil se jim do duše mluvit generál, na jehož lamentování reagovala zase Houstonová.
- „Pane Murphy, jistě, že jsme rádi za důvěru, kterou nám projevujete. Je ale také pravda, že je to spíš vaše povinnost než dobrá vůle. Takže, dáte nám ty letouny nebo ne?“ Velitel se naposled zatvářil odmítavě a pak nerad svolil:
- „Dobře, ale nahoře se aspoň na chvilku zúčastníte bitvy, aby Orijové nic neprohlédli a, až bude v bojích dostatečný chaos, vypaříte se.“
- „Na to nemáme co namítat… S těmi začátečníky to bude procházka růžovým sadem.“ Zakončil rozmluvu nakonec kapitán a všichni se pak tedy mohli vydat ke stíhačkám.

23:27 – Galaxie Mléčná dráha, Země, USA, Oblast 51, Hangáry na povrchu

V hangárech se „tým“ majora Brookse znovu setkal s pilotem Charliem, načež se také seznámili se svými novými stroji, které na první pohled neměly odlišnou stavbu trupu nebo vnitřní vybavení. Lišily se jedině uvnitř, kde místo generátoru Hyper prostoru, jako tomu bylo u prvního prototypu X-302, je generátor maskování prakticky obšlehnutý od toho z Jumperů nebo Tel´taků. Ještě sice nebyl tak častým příslušenstvím, ovšem už ani nebyl v začátcích, od kterých už místní vědci v používání maskování urazili velký kus cesty. Stále se ale nemohly měřit s dokonalými zařízeními Jumperů, které letoun skryjí i v bezprostřední blízkosti od zařízení senzorů, ať už jsou sebesilnější. Náhle ale byl tým instruovaný nadšeným kapitánem Cainem vyvolán jako ostatní piloti a navigátoři, aby se všichni postavili do dlouhého čtyřřadu před stroje, který byla podle Brookse s rozumem hraničící rychlostí vytvořena, a oni už se zařazovali mezi posledními. Sám major se trochu zdráhal, protože nikdy pilot nebyl, a ani nechtěl být, jenže, jak mu řekl Caine, teď zrovna je navigátor a prostě musí tuto formalitu splnit. Člověk by se i divil, když mariňáci jsou k tomuto nuceni daleko více a přísněji než letci. To už se ale před řadou objevil Mitchel, jenž začal přecházet před řadou a, k majorově smůle, se vždy zastavil blízko nich.
- „Takže lidi! Za několik okamžiků nás bude potřeba tam nahoře, abychom ubránili tuhle základnu před nepřáteli. Jsme poslední dostatečně vybavenou základnou s jedinou dostatečně schopnou obranou linií Země, bez níž můžeme s Oriji ve vzduchu svádět možná jenom nerovné boje ve stíhačkách. Bohužel ale stíhačky či jiné obyčejné naše letouny se s nimi nemůžou měřit, a proto to nesmíme, co?!“ Vyzval dav k odpovědi. Hned na to se z davu ozvalo potichu jedno výstižné slovo:
- „Pos*at!“ Major měl co dělat, aby se nezačal nahlas smát, a dost se divil, že to mohl říct někdo z pilotů.
- „DOVOLIT! Ano správně, až ti vesnický vidláci, co drželi knipl v lepším po druhé v životě přiletí, nakopeme jim zadky, jako jsme to dělali vždycky. Nikdo nepůjde dolů, dokud nedostane rozkaz ze země, a přezbrojovat se budete lítat po skupinkách, jak bylo určeno v informačních hlášeních, která jste dostali.“
- „Já žádné nedostal…“¨Zašeptal někdo znovu o pauze, tentokrát to byl znatelně Caine. Než-li stačil podplukovník říct další slova ze svého projevu, rozezněl se celou základnou poplach.
- „Do strojů! Jsou tady! Startovat v předurčených formacích podle volacích znaků!“ Zahřměl Mitchel a sám se vydal do jedné ze stíhaček. Následně se ještě, jak se předpisový nástup rozpadal, podobné rozkazy ozvaly z reproduktorů, jen s trochu větší dávkou formálnosti.
Během chvilky byla dvojice v každém ze stíhačů připravená a i ve dvou s poněkud neoficiálnějšími navigátory provedli pár kontrol funkčnosti hlavních systémů. Až na výjimky vše sedělo a běželo. Tedy těmi výjimkami se myslel jeden ze stíhačů, který se na rozdíl od ostatních nezačal otáčet kolem své osy čelem k otevřeným vratům z hangáru. Stíhačky měly startovat z celkem tří takovýchto řad, které se vytvořily, aby se jen trochu natočily a za sebou rovnou startovaly. Bohužel zrovna Caineova řada byla ta, která měla uprostřed ten poškozený stíhač, kterému vysadily motory. Když už ostatní řady startovaly, ze vysílačky přišlo hlášení:
- „Všichni z letky Echo se přesunou na vyklizenou dráhu po letounech Delta a na pokyn odstartují. Důvod: Echo 6 vysadily motory a nejdou nahodit, takže se stroj musí odklidit, ale nezvládneme to dostatečně rychle, takže se musí startovat z dráhy Delta. Konec hlášení.“
- „To nemyslíte vážně…“ Vydechl kapitán v jednom z letounů, akorát to podal daleko neslušnějším způsobem.

23:29 – Galaxie Mléčná dráha, Země, USA, Oblast 51, Hangáry -> Vzdušný prostor

Nepříjemné zdržení, které, ke smůle obránců, ještě navíc podkoplo jeden ze špalků podpírající jejich morálku, se konečně vyřešilo tím, že se všechny ostatní letouny z letky Echo dle rozkazu přemístily a teď na slíbený povel odstartovaly. Bohužel si ale zdržení ještě před začátkem boje vybralo svou první daň. Tou bylo velmi rychlé a nepříjemné blízké setkání s nepřátelskými stíhači, které neměly své spolubojovníky ve vzduchu, a tak je letěli hledat dolů. Celé to zdržení tedy způsobilo, že letouny nebyly ve vzduchu dostatečně rychle, a tak dispečerům a velení nezbylo nic jiného, než všechny z letky Echo poslat do vzduchu přímo, když se jim v cestě objevily orijské stíhače, místo aby je docela jistě všechny zničili ještě v hangáru. Kolem dvou za sebou startujících letounů se z ničeho nic objevilo nesmírné množství nebezpečných energetických projektilů, které zasáhly téměř vše, co jim stálo nebo letělo v cestě. Neuvěřitelných 75% z letky Echo bylo zničeno, buď přímo kousek nad hangárem, nebo několik desítek metrů nad ním, ve snaze zachránit si vlastní kůži. Některé letouny si zase vybraly jistou smrt výměnou za kolizi s nepřátelským stíhačem. Chvíli potom co se to kolem tří již rozdělených zbývajících letounů relativně uklidnilo, Brooks vydal přes vysílačku kapitánovi Caineovi rozkaz:
- „Echo 7, tady Echo 8, kapitáne, pokračujeme v plánu hned. Boj tady nemá smysl, akorát přijdeme o možnost splnit svůj úkol. Nic nehlásíme a letíme pryč hned! Echo 8 konec.“
- „Echo 7, potvrzuji. Přecházím na maskovaný let kousek pod bezpečnou výškou. Echo 7 konec.“

23:35 – Galaxie Mléčná dráha, Sluneční soustava, Orbita Pluta, BC-303 Kutuzov

Daleko od Země, obletované a dobře hlídané trojicí Orijských křižníků, na okraji soustavy schované ve stínu nejmenší a zároveň od Slunce nejvzdálenější planety tiše poletovala menšími zásahy jakoby od sazí začerněná loď ruské konstrukce. Nedaleko od jejího můstku v místnosti označené jako „výhledová kajuta“ přemýšlel při pozorování hvězd zachmuřený kapitán Markov o tom, co se stalo před pouhými tři čtvrtě hodinami, a jestli se rozhodl správně, když plnil rozkaz k útěku z boje. Nikdy nečekal, že by po něm někdo něco takového zrovna v takové situaci chtěl i přesto, že jedině díky tomu byl stále on a jeho posádka naživu. Ale za jakou cenu? Že se má dokonce života cítit jako zbabělec? Naštěstí už to dál nemohl probírat, protože se za ním ozval hlas jeho výkonného důstojníka:
- „Kapitáne?“ oslovený se otočil příchozímu vstříc, „Neruším?“
- „Jistě, že ne, Andreji. Pojďte dál… Co jste chtěl?“ Muž ve středních letech s hodností odpovídající frčkám majora přešel až k velkým oknům, z nichž se rozhlížel kapitán a začal:
- „Pane, chtěl jsem s vámi probrat…“ Ani nestačil dokončit větu a přišla obrana od jeho velitele:
- „Jde o tu věc s tím přesunem?“
- „Ne, to jste mi vysvětlil jasně, pane. Jde mi o něco jiného…“
- „Pokračujte…“ Důstojník se naposled podíval ven a pak se podíval přímo na kapitána, když říkal následující:
- „Jde mi o to, že už se nám ze Země dobrou půl hodinu nikdo neozval. Orijské lodě dvakrát bombardovaly naše pozice na Sibiři a ještě k tomu ta Hvězdná brána, kterou transportovali chvíli před zničením té Cheyenské hory na měsíc. Ke všemu ještě ten Hatak, co se z ničeho nic chvíli po našem příletu sem, objevil ve stínu Měsíce, pak se zamaskoval a jen o chvilku později se zase vrátil a zmizel skoro současně s tím jedním Orijským křižníkem, co se od těch ostatních najednou odpojil uprostřed ofenzívy proti tomu americkému křižníku Antiků…“ Důstojník chtěl očividně ještě pokračovat rekapitulováním dalších věcí, které libovolně spojoval, aby vznikala další kontra spiknutí, jeho velitel se ho však rozhodl gestem ruky s nataženým ukazováčkem zadržet.
- „Uklidněte se, námořníku. Máte pravdu v tom, že události za minulou hodinu jsou dost znepokojující, ale rozhodně není naše věc to teď řešit. Máme dál spravovat a obnovovat naše systémy, abychom, až budeme plně bojeschopní, byli schopni podniknout dostatečně účinný útok na nepřátelské jednotky, tak jak stálo v poslední depeši z vlády před čtyřiceti minutami. Určitě nám nemůžou odpovědět, když je docela jasné, že se přesouvají do krytů, a nebo, jak já si myslím, nepřátelské lodě zničily všechny satelity a vysílače schopné nás v této vzdálenosti kontaktovat. Vždyť jsme přece jen mimo dosah jejich blízkých senzorů, tak se nesmíte divit, že se s námi nemůžou spojit. Pokud se situace do nula nula hodin a nula nula minut Greenwichského času nezmění, vyšleme maskované letouny, aby se s povrchem spojily z větší blízkosti. DO té doby ale zůstáváme a plníme rozkazy, jasné Andreji?“ Muž vše přijal již daleko klidnější, než byl předtím. Slova jeho kapitána na něho měla doslova blahodárný účinek, protože alespoň věděl, co má dělat a jak dlouho na rozdíl od nejistoty, kterou pociťoval posledních pár desítek minut.
- „Ano, pane. Děkuji.“ Velitel přikývl a se zasalutováním rozkázal:
- „Odchod, námořníku!“
- „Rozkaz…“ Po odchodu výkonného se kapitán zase dal do tichého sledování klidného okolí.

23:43 – Galaxie Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Vzdušný prostor nedaleko Las Vegas

Klidný maskovaný let na obzoru velkoměsta osvíceného klesajícím sluncem nadcházející šesté hodiny náhle vyrušilo hlášení jednoho letounu druhému skrze vysílačku:
- „Echo 7, tady Echo 8, potvrďte mi čtyři senzorové kontakty ve výšce jednoho kilometru na 6 hodině. Nejsem si jistý, jestli je to kontakt nebo porucha, přepínám.“ Pilot druhé stíhačky klidně zkontroloval údaje a trochu již méně v pohodě odpověděl:
- „Echo 8, tady Echo 7, mám dojem, že jde o senzorový kontakt a, pokud mě můj zrak neklame, senzory také ukazují, že jsou orijské, přepínám.“
- „Co to má znamenat?“ Vydala ze sebe Houstonová ihned, jak si hlášení vyslechla a sama zkontrolovala nejisté údaje ze senzorů.
- „Jak to mám vědět? Jsme přece maskovaní,“ odvětil jí neklidný Caine a znovu se spojil s druhým letounem:
- „Nevím, co si o tom mám myslet. Podle kurzu bych řek, že se na nás pověsili, ale vzhledem k tomu, že jsme maskování, bych to nebral jako příliš pravděpodobné, přepínám.“
- „Houstonová, jaká je pravděpodobnost, že by…“ Vypustil z úst zase pro svou navigátorku.
- „Žádná,“ odpověděla mu daleko dřív, než to vůbec stihl doříct, „Zvyšují rychlost a rozptylují se…“
- „Blbost,“ zavrhl to nevěřícně Caine, když sledoval ty samé obrázky jako ona. Po chvíli to ale přišlo i z druhé strany:
- „Echo 8, tady Echo 7, mám dojem, že se staví tak, aby mohli střílet. Řekl bych, že jdou dost určitě po nás! Co budeme dělat? Přepínám!“
- „Hlavně se uklidni, nebude to tak horký, přepínám.“ Zamítl jeho obavy rychle kapitán a snažil se ze senzorů vyčíst něco víc než jen manévrování ve vzduchu. V tom ale dva prostřední z ničeho nic vypálili několik projektilů přímo po nich. Chybělo jen několik málo metrů, aby je střely trefily. I tak to ale znatelně se všemi cuklo, jaký to byl náhlý šok.
- „Tomuhle říkáš: ,není tak horký´?! Přepínám!“ Ozvalo se ihned zase z vysílačky. Přese všechno kapitán úplně nevěřil, že by je mohli vidět. Měl přece tolik dobrých zkušeností s těmi maskovacími zařízeními.
- „Caineý, co děláš…“ Pravila Houstonová, když jako reakci na střelbu jen změnil směr a to samé nařídil druhému letounu. Tentokrát se ale stalo to samé jen s tím výsledkem, že stíhač Charlieho a Brookse dostal jemný zásah, který jim vysadil maskování. Oba letouny okamžitě strhly svůj kurz na úplně jinou stranu, kde začaly rychle klesat, aby nabraly rychlost.
- „Tomuhle ty vole říkáš ,nebýt horký´!!“ Zachrčel hlas z vysílačky naštvaně, „Nechtěj si přát slyšet, co říkal major! Teď co, přepínám!“
- „Jak jste na tom s tím křídlem? Přepínám.“ Zahalekal do éteru Caine absolutně soustředěný na úhybný manévr před dalšími slepými střelami dvou Orijů, kteří se vydali za jeho stopou, teď už nebylo pochyb, že alespoň částečně vidí skrz maskování.
- „To vydejcháme, horší je, že se nemůžem zamaskovat. Museli nás snad trefit do nějakejch elektrickejch obvodů nebo co. Ale hlavně, ty si tady kapitán, co máme dělat?! Přepínám.“ To právě přišlo do headsetů posádky první stíhačky, která byla definitivně odmaskována náhodným zásahem. Hned na to se oba letouny zaměřily daleko lépe jak střelbou, tak pohyby na pronásledovaného. Na druhé straně to bylo celkem stejné jen s tím rozdílem, že už se s nerovným bojem museli vyrovnávat déle a to nepřátelské straně působilo znatelnou výhodu.
- „Zkuste sundat alespoň jednoho nějakým super manévrem, my tady uděláme to samý a pak zamíříme blíž k městu. Pokuste se o to samý, sestupte na potřebnou výšku, a až bude vhodná chvíle, vyskočte, co nejblíže kritické výšce pro seskok, co to jde. Použijeme transpordéry, abychom se pak ve městě našli. Každopádně Charlie má dokonce mobil, takže ho pak můžu zavolat. Pak vymyslíme, co dál, přepínám!“ Zařval Caine poslední větu, když se zase jen o kousek vyhnul vedle letící salvě.
- „A dost!“ Vydal ze sebe a strhl kurz přímo k Zemi.
- „Už tě to nebaví, nebo si se naštval?!“ Přišlo najednou útočným stylem od doktorky zezadu.
- „Co to bylo? Věřím svým uším, konečně útočná poznámka?“ Divil se kapitán, který si zrovna jako jediný nejvíce užil její apatie krátce po ztrátě otce.
- „A jestli chceš další, tak se ptej dál … Spíš mi řekni, co chystáš, jestli to nemá tedy obsahovat jen to, že nás rozsekáš támhle dole…“ Poukázala nenápadně na stále doleva kmitající výškoměr potvrzující viditelně střemhlavý let. Ten byl ale dřív, než Caine odpověděl, změněn prudce nahoru, takže se téměř vyrovnal s linií krajiny.
- „Lítala si někdy v akrobatickým letadle?“ Přišlo najednou se strachem zapáchajícím nádechem.
- „Mám se bát?“ Odpověděla senzibilně doktorka a chytla se sedadla.
- „To uvidíme, spíš by se měli bát oni…“ Řekl nakonec, načež prudce zrychlil, až je to oba citelně zatlačilo do sedaček, a pak vypálil jednu raketu zvláštního určení i konstrukce. Bohužel letoun nesl jenom dvě střely tohoto typu, protože stejně tak, jak měli ve svém nastavení: odpojily se od křídel a jen trochu spustily motory s cílem strefit sledující letouny za nimi. Ty už stačily pouze trochu změnit směr svého letu, když byl jeden z nich přímo zasažen do kokpitu a tím ještě dost ožehl svého partnera. Pak teprve Caine dodal svůj slíbený akrobatický let, jímž dokonale unikal jedinému sledujícímu.

Kousek za nimi to ale nešlo tak ideálně poručíku a majorovi, kteří už svoje „protisledovací“ rakety odhodili a jen částečně zasáhli jednu ze stíhaček, která se ale dále účastnila aktivního sledování. Charlie tak zapojil všechny své vědomosti, co měl, aby vymyslel nějaké účinné obranné opatření. To mělo spočívat v tom, že začal rychle zčista jasna stoupat tak, aby na okamžik zmizel z přímého očního kontaktu s nepřátelskými kluzáky. Tam nahoře částečně vysadil oba motory, aby ztratil rychlost, a mohl se přes záda otočit a postavit se zpříma proti letícím letounům zdola. Ty díky krátkému překvapení ztratily možnost střílet a reagovat jako první a nestihly dostatečně zareagovat na dvě vypálené rakety proti nim. Až potom se na poslední chvíli oba pokusily uhnout, což mělo účinek zásahu nakonec jen 50% a u horního dolů letícího letounu bohužel blížící se stu, protože byl zasažen do křídla a částečně do jednoho z motorů. To znamenalo konec jejich letu a pilot se tak dal na krátký úhybný manévr s ještě okolo letícím přiživším kluzákem a pak začali snižovat rychlost tak, aby mohli vyskočit padákem.
- „Echo 7, tady Echo 8, deme dolů, je to jistý, vzdálenost deset kilometrů od okrajové části města. Hodně štěstí vám oběma. Echo 8 končí… definitivně.“ Zavolal naposled do vysílačky poručík a promluvil dozadu na neklidného majora:
- „Připravte se, za chvíli nás vystřelím, vše půjde automaticky, nic jako normální seskok za nepřátelskou linií…“ Instruování mu ale po chvíli přerušil Brooks:
- „Nechte tý dramatičnosti, tady nejsme ve filmu, poručíku.“
- „Omlouvám se, pane, měl jsem nutkání říct něco dramatického nakonec…“
- „Jo, to je u letectva normální…“ Ušklíbl se ještě major.
- „Na něco jste zapomněl, pane…“
- „Na co, to by mě zajímalo?“
- „Na to, že já nejsem od letectva, pane, jsem defakto asi tak námořník jako vy… Bez urážky…“
- „Jo,“ usmál se Brooks, „To jediné mi brání v tom vřískat strachy…“ Poručík se zasmál a odvětil:
- „Tak, nemáme jinou možnost, než jít ven, máme potřebnou rychlost i… přijatelnou výšku. No stejně nemáme na výběr, takže vyskočíme i pod kritickou výškou… Takže, pane… Jdeme ven!“ Zařval dozadu a přecvakl odkryté páčky vystřelovacího systému. To je okamžitě s fučením vystřelilo ven a chvíli na to se jim ze sedaček spustily i padáky. Bohužel dopad byl daleko tvrdší, než si mysleli. Brooks to ale naštěstí ustál, a tak, jen co se z mírně zdeformované sedačky dostal, vydal se zkontrolovat mladšího poručíka. Ten bohužel takové štěstí neměl a nejspíš byl vlivem vzdušného proudu daleko rychleji přitáhnut gravitací Země. Bohužel daleko více než by bylo zdrávo. Kvůli tomu si nejspíše zlomil vaz okamžitě při tvrdém setkání se zemí. Major nad ním chvíli stál a pak se rozhodl prohledat jeho náprsní kapsy kombinézy, kde nalezl zmiňovaný mobil. Sledovací zařízení jmenované „transpondér“ ale nikde neviděl a vzhledem k tomu, že mu ho ani nikdo neukázal, rozhodl se mu jen prsty zavřít oči a teprve potom se vydat k blízké silnici, stopovat do města jedoucí auto.

23:47 – Galaxie Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Vzdušný prostor Las Vegas, F-302

Caine s Houstonovou stále unikali poslednímu z kluzáků na jejich straně a krátce po přijetí senzorové informace, že se oba z druhého letounu vystřelili a dosedli velmi tvrdě na zem, se kapitán znovu rozhodl přehodnotit svoji taktiku. To se projevilo tím, že po pár metrech strmě klesnul k zemi i s nepřátelským kluzákem za zády, a když byl kousek od potencionálně kolizního místa, vystřelil do něho poslední raketu, co měl. Letoun za ním tak byl oslepen a dezorientován výbuchem, kterým prolétl, a tak už nestihl dostatečně zdvihnout knipl, aby se vyhnul střetu se zemí. Explodoval, a pak Caine přešel na další klesání blíže k písčitému povrchu příměstské „louky“, na níž po chvíli také přistál. Na zemi zkontrolovali nebezpečné systémy a potom, co doktorka zneškodnila všechny zbraňové systémy a později i hlavní zdroj, oba vyskočili ven i s oním transpondérem v ruce.
- „Co teď?“ Pravila Ashley při pohledu na pár kilometrů vzdálenou městskou ulici.
- „Dáš si drink?“ Odvětil bez obalu Caine a podíval se na ni.
- „Proč ne, ale jak se chceš dostat do nějakýho baru? Myslíš, že budou hned na kraji města, do nějakýho pajzlu ti nepolezu…“
- „Uvidíš, pojď za mnou, za chvíli nám to jede…“ Řekl kapitán a za chůze si zkontroloval hodinky. Doktorka pochopila, že nejspíš myslel autobus, který měl zastavovat na vzdálené zatím imaginární zastávce. Neměla ale nic jiného, kam by šla, takže ho prostě následovala se slovy:
- „Ale doufám, že na to máš. Nebudu pár minut po tom, co nás kvůli tobě málem sestřelili, platit rundu…“


Úvodní obrázek v plném rozlišení: Poničený BC-303 Kutuzov
[img][./images/thumbs/41325632_1236781964.jpg]http://nd.blog.cz/a/anketyunas.blog.cz/obrazky/41325632.jpg[/img]

Na závěr bych chtěl poděkovat DarkLive za výbornou korekci a upozornění na několik "nedovytých" vět a nesrovnalostí...
A samozřejmě bych poprosil o nějaké komentáře...

je to prostě paráda nic jinšího se snad k tomu nedá říct jenom tak dál a těším se na další pokračování

Díky, díky... Sem moc rád, že se taky někdo ozve jiný...
Jinak pokračování už by se mělo přesunout z vymýšlecí fáze do psací, takže počítám, že ho sem příští týden dám, až jak zase dovolí korekce, budu se snažit, co nejdřív, ale nebude to jednoduchý, protože nás teďka ve škole zase dusej a nejdřív musím překousnout pár knížek (nic hroznýho)...

EDIT:
Přináším špatné správy a zároveň omluvu pro všechny čtenáře... Bohužel tento víkend mi odešla stará CRT obrazovka a tak mi bylo znemožněno abych psal v důsledku čehož sem se vlastně oproti slibům nikam nepohnul, protože u táty na kompu sem byl tak maximálně schopný obsloužit si ty nejmenší věci. Jenže, jak asi už vidíte, dnes sem konečně dostal možnost se zase na PC vrátit a dokonce sem dostal i novou LCD obrazovku, a tak bude možné, že se mi i v budoucnu bude lépe psát a díky tomu, že se zase situace ve škole trochu uklidnila (jen na chvilku, na tento díl snad jo) budu mít snad tolik času, abych to jen s týdením spožděním sem dal...

Tak sem konečně tady!
Mám pro vás tentokrát delší díl o 14 a půl stranách, ale zase velmi nabitý, takže se nebudu vykecávat, abych se vůbec vešel do toho povolenýho počtu znaků...
Jinak, k mé dlouhé nepřítomnosti, budete mi muset věřit to, že mě tentokrát opravdu hodně podusili ve škole a tak vůbec, navíc mi ještě jeden víkend odešlo moje CRT, jak jsem už uvedl nahoře...
Takže, co víc říct? Užijte si Las Vegas!
Jo a ještě něco, tentokrát příjdou korekce trochu později, takže ČJ moc neregistrujte...

Tak tady to teda máte...

STARGATE - 24 hodin
1x19 Viva Las Vegas! (Vive Las Vegas!)

Následující události se odehrávají mezi 00:00 a 01:00 hodinou raní Greenwichského času (ZULU).

00:00 – Mléčná dráha, Země, Nevada, Okrajová část Las Vegas, Autobusová zastávka

Kapitán i doktorka znuděně pokračovali k ještě několik desítek metrů vzdálené zastávce autobusu, na níž bylo pouze pár lidí čekajících na odvoz do velmi blízké kasinové části, která dokonce i ve dne doslova zářila až sem z tyčících se monumentálních staveb a mrakodrapů na kraji města se známou dlouhou rovinkou, která končila kousek odsud. Caine nevzrušeně našlapoval po písčitém povrchu mixovaném s drny místních odolných trav a vůbec si nic nedělal z výbuchu, jenž za nimi před pár minutami zazněl, jak nepřátelský letoun nejspíše zničil nechráněnou F-302. Houstonová pak ještě prohodila něco o tom, že je zvědavá, jak z toho teď vybruslí, ještě navíc, když má nad nimi Brooks deset minut zpoždění. Kapitán to ale přešel s tím, že ví přesně, co dělat, a stačí, aby ho následovala.
Najednou se ale před nimi vpravo od zastávky objevil autobus, Caine vykulil oči, zastavil se a proklepal si prstem svoje digitální hodinky.
- „Když budeš dlouho klepat, třeba ti někdo otevře. Co hodláš ale dělat teď?“ Vyprskla ihned doktorka na něj. On vydechl, otočil se k ní a odpověděl:
- „Co by, poběžíme…!“ A na to se rozběhl za zastavujícím autobusem. Houstonová po něm vrhla několik nevraživých pohledů a pak se vydala za ním. To už řidič autobusu otevíral dveře, a jakmile v klidu odbavil všechny na zastávce stojící cestující, chystal se zavřít dveře, jenže v poslední chvíli mu do nich někdo vrazil ruku a tak instinktivně zase otevřel s odseknutím nějaké nadávky na cizince pod fousy. Nastupujícího muže v pilotní kombinéze pak ještě dohnala dobře vypadající žena v rozhodně o dost normálnějších černých kalhotách a vojenské bundě.
- „Parkoviště Luxor, dvakrát prosím…“ Vyvalil ze sebe udýchaně letec. Řidič znuděně naklapal cílovou stanici a sdělil požadovanou částku:
- „75 centů… „pane“…“ Dokončil větu trochu neuctivě, když si znovu zhlédl jeho oděv, a dokonce na něm našel oficiální vojenská označení nevyskytující se na laciných šmírách, co se tu nosí.
- „Tolik…“ Zvedl obočí mladík a začal proklepávat své zjevně prázdné kapsy uniformy zvláštně doplněné havajskou košilí. To se do toho po chvilce, kdy si řidič rychle pustil ruku na čelo v neuvěření a pak se netrpělivě opřel o volant, vložila ta žena se slovy:
- „Můžu?“ Dovolila se kapitána, jenž stále neustával v hledání, aby se mohla natáhnout s penězi k řidiči,
- „Tady máte dolar…“
- „Děkuji, madam…“ Vydal ze sebe řidič John, který div nezačal vyžadovat gentlemanské políbení ruky. Naštěstí pro doktorku se ale Caine rozhodl jít si sednout, a tak oba včas unikli. Při cestě uličkou plného autobusu se pak ještě hlavně kapitán musel vyrovnávat s několika na něj upřenými vyjevenými pohledy z toho, jak je oblečen. Po dalším obhlédnutí šlo však pouze o turisty, kteří na rozdíl od zjevně rodilých Vegasanů pociťovali údiv a dva z nich dokonce potřebu si „jev“ vyfotit. Oba si pak sedli až úplně vzadu, kde měli s rezervou několika tam volných míst větší klid.
- „Co teď? Sme v autobuse… paráda, ale to nám nepomůže se dostat do Washingtonu, když i kdybychom měli letadlo, hned by nás mohli zase sestřelit…“ Vydala ze sebe okamžitě Houstonová.
- „S tím, že nás vysledovali, bych si zase takovou práci nedělal. Vem si, že jsme se uprostřed docela přehlednýho boje, určitě ne, tak jak jsme měli, z ničeho nic vypařili. Kdybych se koukal na taktickou mapu, určitě bych si toho všim, navíc potom jsme ani nijak kurz neměnili, prostě sme zmizeli a letěli zhruba rovně. A pak ještě, nic proti vám vědcům, ale myslím si, že to maskování mělo ještě daleko k bezchybnýmu fungování…“ Zahrnul ji chladným realismem Caine.
- „Možná, já sem na tom taky nedělala. Myslím, že to dělal jeden z těch samozvanejch poloamerickejch géniů. To ale nic nemění na tom, že nevíme, co dál… Nebo snad jo?“ Dodala rychle po té, co znovu uviděla ten jeho typicky vševědoucí pohled.
- „Možná… Víš, že sem vždycky nelítal jenom v F-302kách? No, tak z té doby mi zůstalo ještě pár kámošů, co dneska dělají buď… sou mrtvý, nebo dělají na jinejch nemimozemskejch programech a technologiích, jako třeba STEALTH…“ Houstonová zpozorněla, „No a jeden z nich, kterej dělá na základně kousek odsud a je docela, no řekněme vysokej důstojník a má slabost pro hraní pokru o dost velký prachy jen s těma nejlepšíma. A nemysli si, není to žádnej začátečnickej gambler s dluhama. Je dost dobrej, dokonce by za to, co si už nahrabal, moh koupit nějakej ostrov v Karibiku a tam v klidu dožít s tuctem exotickejch tanečnic…“
- „Přestaň slintat a řekni mi, jestli víš, kde si myslíš, že by moh bejt…?!“ Poukázala doktorka nenápadně na to, že se ke konci poslední věty trochu vytratil z normálního světa.
- „Pokud to kasino nezruinoval nebo nekoupil, tak jo…“ Usmál se sebejistě spiklenecky Caine a vítězně si překřížil ruce na prsou.

00:02 – Mléčná dráha, Země, USA, Washington, DC, Bílý Dům, Oválná pracovna

Prezident zachmuřeně seděl opřený do opěradla své židle za psacím stolem a soustředěně sledoval vysílání jedné ruské televize, jak zmatení reportéři natáčejí evakuující se členy ruského prezidentského štábu do vrtulníku vedle prezidentova sídla, načež přepnul na krátké odbojové vyjádření vlády k zákazu letů a pádu jednoho letadla spolu s explozí jedné tajné základny. První bylo na „pravou“ míru uvedeno možností silných turbulencí a přicházející silné bouře ze severu, což se týká hlavně stavu na obloze. To druhé zase tím, že se nepovedl jeden test a tak odpalovaná zkušební raketa bez jádra vybuchla velmi blízko základny, ale nikdo údajně nebyl zraněn. Americký prezident musel v mysli složit poklonu Rusům v tom, že dokázali částečně ututlat ztrátu své jaderné základny a o destrukci druhé dokonce nikdo nemá ani tušení. Neměl zrovna dobrý pocit z toho, co bude muset říkat, až se podobné věci začnou dít i v jeho státě. Také proto zase na chvíli v myšlenkách sklouznul k představě prozrazení programu brány a nutnosti následně vyhlásit nejspíše všude stanné právo a k tomu ještě, jaká by na toto byla reakce jednotek na orbitě, které se stále neohlásily, ačkoliv se je už párkrát snažili přes ještě fungující satelity kontaktovat.
Z přemýšlení ho ale náhle vytrhl jeho poradce, který jako smyslu zbavený vletěl do jeho kanceláře se slovy:
- „Pane… pane prezidente, kontaktovali nás z těch lodí, je to přes jeden satelit, můžete si to vzít ze svého telefonu…“
- „Dobrá, dejte to na hlasitý odposlech… potřebuju, abyste mi pomohl to vyslechnout.“
- „Dobře, pane…“ Vydal ze sebe s přikývnutím poradce a v momentě se už z telefonu ozval silný, jistý a velmi arogantní hlas:
- „Dobré odpoledne pane prezidente, tady, jak už asi očekáváte, váš po dlouhé době nový okupovatel lord Ba´al. Jistě chcete ihned vědět nějaké informace o mých dalších postupech, takže to nebudu zdržovat a promluvím trochu k věci: V nejbližších hodinách se, pokud nebudete podnikat nějaké větší vojenské pozemní akce, nechystám vysazovat své pěchotní síly, nýbrž vás jen umravňovat z bezpečí orbity. Samozřejmě jakýkoliv neidentifikovaný a nedohodnutý létající předmět bude okamžitě sestřelen. Co ale chci je, aby se vaši o ničem nevědoucí obyvatelé dozvěděli, co se děje, v čemž jim podle mého názoru zrovna v této situaci nikdo nemůže bránit. Abyste měli dostatečnou motivaci, rozhodl jsem se váš stát, jakožto jeden z nejsilnějších na vaší planetě, potrestat za stále neutuchající snahu se bránit, i když je to zbytečné. Co tím myslím? Jednoduše z orbity zničím vaši základnu nazývanou ‚Oblast 51‘. Jak možná víte, vaši piloti mi dělají problémy tím, že stále tak dotěrně odporují. A neobtěžujte se s tím, snažit se mi to vymluvit. Berte to jako oznámení preventivního útoku. Za minutu vás znovu kontaktuji, abych vám oznámil přesné parametry prozrazení vašeho programu ‚Hvězdné Brány‘!“ Hned na to se ozval zvuk nezaměnitelný s ničím jiným než s položeným sluchátkem telefonu. Prezident se okamžitě vydal k telefonu, aby stlačením tlačítka zavolal svoji asistentku v sousední místnosti:
- „Slečno Robertsonová, potřebuji, abyste okamžitě kontaktovala velitele Oblasti 51, ať okamžitě evakuují veškerý možný personál kvůli hrozbě střelby z orbity!“
- „J-jistě… hned, pane…“ Vysypala ze sebe zaskočeně mladá žena a ihned ukončila hovor.
- „Myslíte, že to k něčemu bude, pane prezidente?“ Vydal ze sebe krátce potom poradce. Henry Hayse těžce vydechl a pak se na něj s realistickým obličejem otočil:
- „Musím dát možnost alespoň někomu dostat se pryč, už tak mám svázané ruce.“

00:03 – Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Vzdušný prostor Oblasti 51

Podplukovník Mitchel i přes ztrátu většiny ze svých stíhačů stále nepřestával bojovat a byl připraven splnit to, co si slíbil před několika minutami v hangáru na zemi s jeho piloty a to, že bude bojovat až do konce. Sám měl dnes ale naproti tomu výbornou mušku a čtyřmi raketami se mu podařilo dolu dostat čtyři nepřátelské stroje, a dokonce Raily sundat dva další. Několik dalších ještě přeživších pilotů se také drželo a hravě utvrzovali své nové pověsti hvězd místních leteckých sil. Orijové ale také měli pár svých es a jen díky tomu ještě stále bojovali ve větším počtu než domácí. Stále tvrdě bojovali, zatímco si Cameron nalétával velkým obloukem dolů zpět do víru bitvy, když se zrovna vyhnul předním explodujícímu letounu. Náhle se ale z vysílaček ozvalo nepříjemné hlášení rozrušeného velitele základny Murphyho:
- „Všem strojům a velitelům letek, bylo nám oznámeno, že jsme byli zaměřeni jako preventivní cíl jednotek na orbitě. S okamžitou platností vyhlašuji evakuaci všech strojů bez obav na to, co se stane s lidmi dole. Možná budete jediní, komu se podaří dostat včas dost daleko! Okamžitě odsud vypadněte lidi, je to rozkaz, základna končí!!“ Mitchelovo tělo bylo hlášením na okamžik zcela ochromeno tak, že si ani nevšímal, že na něho ze zadu nalétává další letoun. Jak kolem něho ale prosvištělo několik střel, rychle se probudil z letargie a okamžitě zase nakopl motory maximálním výkonem a strhl svůj stroj napravo klasickou leteckou únikovou zatáčkou, načež aktivoval vysílačku v helmě, když viděl, že ostatní taky hned nezamířili pryč.
- „Všem tvrďákům, nemyslete si, že váš velitel nevidí, že se vám odsud nechce, okamžitě hněte prdelí a dostaňte se odsud, maximálně zničte toho, kdo se vám postaví do cesty. To je všechno, Alpha 1 končí!“
- „Rozumím, pane…“ Ozvalo se několikrát, když už Cameronova F-302 nabírala nejvyšší možnou rychlost směrem od základny. I přesto ale po chvíli viděl, že někteří piloti stále dál bojují a jen pomalu se kvůli své vervě v boji dostávají dál a využívají každou šanci k útoku.
- „Tady Alpha 1, brava nechte toho střílení a pohněte si, nejsme tady na střelnici. Co chvíli to na nás můžou…“ Peskoval je Mitchel, když to ho náhle o slova připravilo ostré světlo shora a následné vibrace na jeho stroji.
- „Už to začalo, všichni se držte!!!“ Vydal ze sebe naposled Cam a naplno svůj stroj zvedl vzhůru, když v tom do základny jen několik stovek metrů za nimi praštil žlutobíle zářící sloup energie, který ji okamžitě proměnil v srdce rozbušující monstrózní explozi. Hned na to z oblohy přišly ještě dva pulzy, které vyvolaly ještě několikráte silnější explozi rovnající se atomové bombě, která okamžitě vyslala do okolí oslňující záblesk několika tlakových vln, které se řítily i na stíhače ve vzduchu.
- „Sme moc blízko, pane!“ Zařval na svého pilota Mitchelův navigátor.
- „Vím o tom poručíku, hlavní bude přečkat ten náraz!“ V tom už je zasáhla slibovaná vlna vysílající na zemi do vzduchu mračna písku, prachu a kamení. Poslední, co si oba dokázali uvědomit, bylo, že se řítí k zemi bez jakéhokoliv fungujícího systému v důsledku EM pole, které je zasáhlo jen o trochu dřív a vypnulo všechny systémy.

00:04 – Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Vzdušný prostor Oblasti 51

Prezidentovi a jeho poradci se už díky efektivně pracujícímu zbytku místního personálu poskytl pohled na právě vybuchující základnu v Nevadě. Všem ten pohled vzal jakákoliv slova, protože silný výbuch vymazal z mapy dokonce značnou část údolí, v němž Oblast 51 byla. Až po chvíli ze sebe Henry Hayse dostal:
- „Nějaká šance, že by to mohlo mít vliv na Las Vegas nebo jiné přilehlé civilně obydlené oblasti?“ Obracel se tím na poradce, který byl obeznámen i s technickými údaji ohledně dosahu a účinků exploze.
- „S nejvyšší pravděpodobností ne, pane. Ovšem nevíme, jak vysoko mračna či hřib z výbuchu vystoupá, a tak nemůžeme jednoznačně vyloučit, že bude vidět i odjinud než z vojenské oblasti našeho letectva. Podle dosavadních propočtů by ale město mělo být dostatečně daleko na to, že výbuch nikdo krom nejbližších civilních pozemků u základny ani neuvidí. Maximálně, to co předpokládají naši analytici, že několika lidem v přivrácené straně předměstí vypadne televize.“
- „Dobrá…“ Přikývl prezident a po chvíli nechal satelitní snímky vypnout, aby se mohl znovu soustředit na slova okupačního lorda Ba´ala. Ten se vzápětí ozval:
- „Zdravím, pane prezidente, doufám, že toto byl dostatečně svědčící čin o tom, že jsem schopen vás vymazat z povrchu vaší planety, kdykoliv se mi jen zachce.“
- „Tak proč jste to ještě neudělal?“ Obrátil náhle z her již unavený Hayse, „Co kdybyste přestal chodit kolem horké kaše a řekl, co po mě vlastně chcete!“ Nazpátek se z telefonu ozvalo krátké zasmání, načež Ba´al odvětil:
- „Jednoduše proto, že vás potřebuji. Dokážete mi totiž dát to, co chci, a výměnou za to, co chcete vy.“
- „A to má být co?“
- „No, já se chci zbavit vašich vojenských základen a jednotek, které mě mohou ohrožovat, nebo spíše zpomalovat, s přihlédnutím na vaši žalostnou techniku. A vy nejspíš budete chtít, aby během převzetí mé vlády došlo k co nejmenším ztrátám na lidských životech, že, pane prezidente?“
- „A co ode mě teď jako čekáte, že vám budu udávat vlastní lidi za to, že vy nevymažete nějaké město z mapy mého státu? Opravdu, opravdu si myslíte, že chci zrazovat vlastní zemi?!“
- „Ne, jsem přesvědčen, že chcete chránit vlastní občany před zbytečnými ztrátami, které nechce ani jeden z nás. Rozhodně také asi nechcete být poslední lidský prezident, který se zapsal do dějin vašeho národa tím, že místo, aby s malými ztrátami na vojenských životech předal svoji vládu do mých rukou, vybere si tu krvavější a pro obě strany zdlouhavější variantu. Je jen na vás, co si vyberete. Pokud chcete ovšem spolupracovat, zveřejníte přesně ve vašich 8 hodin a 30 minut program ,Hvězdné brány´ včetně Goa´uldů a Orijů; to jak jste si za tu dobu nepořádně počínali a taky, jak je to teď, a že musí bez snah o odpor přijmout novou vládu, kterou zde nastolím. Jakýkoliv odpor nebude mít žádný výsledek, protože když uvidím, že se někde chystá něco většího proti mně, nebudu si dělat servítky a zničím z orbity rovnou celé město. Pokud i tak vzniknou velké nepokoje, nastane další preventivní útok. To je ale na vás. Podejte jim to tak, jak chcete vy, myslím, že by asi nikdo nechtěl, abych jim to svým způsobem prezentoval sám na jejich televizních obrazovkách, což by je, si myslím, také zrovna neuklidnilo. Chci, aby to oznámil někdo, komu věří a mají k němu respekt.
Až to uděláte, budeme se bavit dále. Pokud ne, promluvíme si trochu jinak a bude to mít horší následky, né-li se nerozhodnu opravdu rovnou bez diskuzí vymazat nějaké větší město jako třeba vaše Las Vegas. Podle toho, kde mám teď připravené jednotky, by to bylo pro mě velmi pohodlné. Tím jsem prozatím skončil naši diskuzi, pane prezidente, rozhodněte se správně!“

00:08 – Hyper prostor Galaxie Pegasus, Atlantis, Jižní dok, Daedalus, Přední část paluby

Caine z budoucnosti právě došel do servisní místnosti, kde se před pár hodinami naposled rozloučil s šéf-inženýrem Darseym, když mu slíbil, že se pro něho vrátí a zachrání ho. To už ale nemohl splnit ani dodatečně, protože tu hleděl na mrtvou seschlou kostru pokrytou zbytky masa a kůže, která dříve tvořila tělo zmíněného vědce. Tam, kde dříve bývala hruď, zela jen zkrvavená rána s pěti dalšími menšími okolo, což byl nevyvratitelný důkaz zabití Wraithem. Kapitánovi to teprve před pár minutami oznámil sám osvobozený plukovník Caldwell, jehož jednotky našly tělo na popud Caina hned potom, co přestali do skladovacích částí místo vlastních lidí umisťovat omráčené Wraithy, o jejichž osudu zatím nebylo rozhodnuto. Ačkoliv bylo na první pohled jasné, že kapitán nemohl smrt svého přítele nijak ovlivnit, už zase si jeho smrt kladl za vinu už jen proto, že věděl, kdy a kde se to stane a tím si vyčítal, to že vlastně nic neudělal, i když mohl. K Darseymu se totiž přičítalo stále víc pohřešovaných členů posádky, které rovněž musel doslova poslat na smrt.
Naštěstí ho odsud vysvobodil hlas plukovníka Carterové z handsfree v jeho uchu:
- „Kapitáne Caine, tady plukovník Carterová, potřebuji, abyste okamžitě přišel do vědecké laboratoře doktora McKaye v hlavní věži. Myslím, že máme něco, na co byste se chtěl rovněž podívat.“
- „Dobře… Hned sem tam…“ Odvětil pochmurně kapitán, naposledy shlédl vědcovu mrtvolu a pak se vydal na určené místo.

00:10 – Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Las Vegas, Zastávka u kasina Luxor

Ihned jak autobus zastavil u parkoviště miniatury pyramidy a sfingou, spolu s typickým zasyčením zadních dvoukřídlových dveří, vystoupil Caine s Houstonovou a ještě dalšími několika lidmi ven na ulici. Tihle dva bily na rozdíl od místních ostřílených Vegasanů na chvilku z ticha a jen se rozhlíželi kolem po všech těch stavbách, než se teprve až Ashley probrala a ticho mezi oběma svérázně protrhla:
- „Co je? To tu budem jenom takhle stát?“ Narážela na to, že se rozhlíží na místo toho, aby šel, což ona neměla ve zvyku a zrovna teď ji to docela lezlo na nervy, protože měla pocit, že by měli pořád spěchat.
- „Samozřejmě, že ne. Hezkou chvíli sem tady ale nebyl…“
- „No to já tady nebyla nikdy a nečumím tu kvůli tomu dvě hodiny do zdi.“ Odsekla mu zase typicky a tentokrát už nasadila i dotírání pohledem říkajícím: „Tak co?!!“.
- „Tak dobře… dem ho najít…“ Prohlásil konečně Caine a sám zamířil směr kasino.
- „No, to sem ráda, že sme se pohnuli…“

00:11 – Hyper prostor Galaxie Pegasus, Atlantis, Laboratoř vědecko-technické sekce

Uplynulo pár minut a Caine z budoucnosti se konečně dostal do potřebného podlaží, kam také nijak nespěchal, protože ho tento předlouhý den pomalu začínal nudit a nejradši by byl, kdyby už skončil. Ještě, než se ale dostal přímo do laboratoře, v chodbě před ní ho zastihla Sam, která ze sebe okamžitě dostala:
- „Konečně jste tady, byl jste na Daedalovi?“ Přikývl a ona s ním pokračovala dále.
- „Je mi to líto, kapitáne. Měl byste ale vědět, že to není vaše vina…“
- „Ale prosím vás!“ Zastavil se náhle Caine a pohlédl ji do očí, „Oba víme, že byla. Já věděl, že se to stane. Věděl sem to a nezabránil sem tomu, jak by se tady to dalo asi klasifikovat před zákonem, co? Neposkytnutí pomoci nebo spoluúčast… je to jedno…“
- „O čem to tu mluvíte, kapitáne? Vy zachraňujete svět a přitom se za to, že to děláte, považujete snad za vraha?“
- „Jo, to je přesně to slovo, který sem měl na mysli. Teď možná aspoň trochu víte, jak se cítím…“
- „Takhle to ale vůbec není, kapitáne…“ Snažila se ho zase povzbudit Sam, když před ní svěšoval hlavu.
- „Tak mi řekněte, jak to je, plukovníku…?“ Pohlédl na ní zpříma.
- „Možná, že to tak vidíte vy. Já ale vidím veliké obětování se… Někdo by jen tak nedokázal…“
- „Poslat někoho na smrt? Jo, to asi ne…“ Doplnil ji po svém Caine.
- „Ne nedokázal by přenést se přes osobní pocity a soucit, aby udělal, co je třeba – změnil budoucnost… Teď ale už přestaňte takhle přemýšlet a pojďte se mnou, Rodney s Radkem by vám jistě něco rádi ukázali.“
A také že ano, oba vědci netrpělivě je očekávající do posledních chvil konečně mohli spustit na obrazovkách před nimi rentgenové zobrazení města, kde se modře zvýraznilo několik poměrně rozsáhlých oblastí ve spodních částech Atlantis v tloušťce asi jednoho patra, jak naznačovaly popisky. Slovo si vzal McKay:
- „Takže, jak už sem říkal tady plukovníku Carterové, která mě to nenechala dopovědět,“ vrhl po ní poněkud naštvaný pohled, „tyto zvýrazněné oblasti jsou zásoby Naquadahu v podle nás průmyslově zaměřené části města…“ Jako vždy si ale ani Zelenka neodpustil vlastní a jedinečný popis:
- „Přesně tak, hlavní ale je, že ačkoliv jsme o nich dříve věděli a věděli jsme i to, že jsou kapacity skladů Naquadahu daleko větší a teď sou tedy v podstatě poloprázdné, nevěděli jsme, k čemu jsou. Do teď nám jako opodstatnění sloužila jedině moje myš…“
- „Byla to moje myšlenka, díky Radku, a zahrnovala to, že je Antikové používali jako palivo do lodí či generátorů…“
- „Které jsme sem ovšem přinesli až my…“ Dodal zase Zelenka, načež se na něj McKay musel utrhnout:
- „Nevíme nic o tom, jak tohle město napájeli, když zrovna nepotřebovali kapacitu všech ZPM v galaxii!“
- „Uklidněte se hoši a běžte k věci,“ umravnila je raději Sam, aby se dostali jinam než jen na ošetřovnu kvůli tomu, jak by to doktoři vzali místo do pusy do rukou.
- „Dobře, takže účel těchto zásob jsme zjistili až teď, když jsme znovu měli k dispozici tři ZPM…“
- „A totiž, ten program pracuje jen, když sou všechny tři ZPM pohromadě a dostatečně nabitý, takže když jsme sem poprvé přišli a on se nám třeba zobrazil, ač by nepracoval a byl extrémně energeticky náročný, radši jsme ho nejspíše vypnuli, protože jsme ani nevěděli k čemu slouží a během energetické krize jsme rozhodně něco takového nehodlali spouštět.“
- „Jo dobře, ale o čem to tu mluvíte. Jakej program?“ Musel se dožádat vysvětlení Caine.
- „My jsme to neřekli?“ Divil se před chvílí mluvící Radek.
- „Ty si mu to neřekl, kdybys mě nechal mluvit, už o tom dávno ví,“ odsekl mu Rodney, „Jednoduše jsem našel výrobní linku na Drony.“ Na tváři se kanadskému vědci objevil nesmírně sebestředný a samolibý úsměv.
- „A objevil si to opravdu ty, nebo si zase vzal zásluhy Radkovi?“ Pozvedla obočí Sam, když viděla, jak se Zelenka na rozdíl od McKaye zakřiknutě tváří. Český vědec se ale sebral a vydal ze sebe, také proto, že viděl, jak ho k tomu kanadský kolega očima přímo vybízí, aby bylo jeho ponížení ještě větší.
- „Ne, byl to opravdu on. Celej tejden o tom teď uslyšíme…“ Vytrousil poslední závistivou větu trochu méně nahlas než tu první.
- „Dobrá, proč jste to ještě nespustili? Zásob i energie je přece dost, ne?“ Pokračoval ve zpovídání kapitán.
- „No právě, že s tou energií to nebude tak jednoznačné,“ odpověděl ihned Rodney a poněkud provinile se podíval na plukovnici.
- „Jak hodně energeticky náročné to je, Rodney. Zvládneme to doufám i za plné rychlosti v Hyper prostoru…“
- „Jo to zase ano, ovšem…“ Začal trochu méně cílevědomě vědátor, kterého po té raději doplnil jeho brýlatý kolega z Čech:
- „Jde tu o to, že ačkoliv to bude zvládnutelné, bude to takřka na hranici našich napájecích možností…“
- „Nejspíš během bitvy u Země potom ztratíme jedno ZPM.“ Dokončil to konečně McKay, jenž zase nabyl vysvětlovacích sil.
- „Počkat, jak to myslíte: ,ztratíme´?!“ Vyhrkla ze sebe Sam.
- „Jednoduše ztratíme, daň za Drony navíc bude kompletně vybité momentálně nejslabší ZPM, tedy to naše původní.“
- „Jsme si ale jisti, že i tak budeme bojeschopní, jen bych se raději nestavěl do plné palby řekněme deseti Orijských křižníků…“ Ujistil je s křečovitým úsměvem Radek. Hned na to se ještě o to samé jen bez úsměvu pokusil Rodney:
- „A taky maximální Hyper prostorová rychlost se zmenší řekněme kousek nad tu normální, jaké dosahují naše BC-304ky.“
- „Fajn… to snad zvládneme,“ řekla Sam a pohlédla tázavě na kapitána.
- „Co koukáte na mě, víte, že tohle nevím…“ Bránil se rychle Caine. V tom McKayovi něco došlo:
- „Takže to nadšení jste předstíral?“ Pokus o to, aby to neznělo moc zoufale, se mu moc nezdařil.
- „No nevím, jestli bych to nazval přímo takhle ale…“ Pohlédl na vědcův nadějný obličej, „Ale chtěl sem vám udělat radost, a kdybyste to teď nepokazil, ještě chvíli byste ji měl!“
- „Já tady bejt nemusím…“ Urazil se Rodney a ještě více uraženě šel spustit proces. Plukovnice ještě mimoděk aspoň pro Radka oznámila rozhodnutí:
- „Můžete to spustit.“ O pár centimetrů menší český vědec přikývl a šel svému kolegovi pomoct.

00:19 – Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Las Vegas, Kasino č. 3

- „Takže… co si to předtím říkala, že si ještě nikdy nebyla ve Vegas?“ Prohodil Caine zase, aby překousl to nepříjemné ticho, které mezi nimi nastalo, když v posledním kasinu vešli do kamarádovy „oblíbené“ hrací místnosti, jenže - nikdo tam nebyl. Tedy až na několik kouřících chlápků v texaských kloboucích, z nichž jeden ihned při příchodu těch dvou instinktivně propleskl Houstonovou po zadku, což mělo pochopitelně za následek mnohem horší reakci z druhé strany. Celé to skončilo až vyloučením těch dvou z prostoru kasina č. 2, více podrobností raději neuvedu v důsledku toho, že by se ve vaší blízkosti mohli nacházet děti nebo osoby se slabším srdcem.
- „Myslíš to, jak sem se o tom zmínila před, kterým, pomoz mi, před prvním kasinem?“ Dotázala se jako by nic se skrytým slovním útokem. Nejhorší pro Caina bylo, že nevěděl, „odkud“ to přijde, tudíž mu nezbylo nic než odpovědět:
- „Jo před prvním… Proč?“ Svraštil čelo a potom, co vešli do místnosti s karetními stoly, přišla reakce od doktorky:
- „No, já jen tak, jestli si uvědomuješ, že tu chodíme… pořád dokola!“ Dořekla poslední slova naštvaně, protože se musela jako kapitán vyhnout dvěma neuvěřitelně velkým gorilám, vyvádějícím ven jednoho nejspíše zkrachovalého milionáře se slzami v očích a oblekem od Armaniho. V tom ovšem Houstonové došlo, že vlastně neví, kam jde, a že by ji měl vézt vlastně spíše Caine. Zastavila se a nasupeně se otočila připravena spálit toho pilota jedním přesně mířeným laserovým pohledem. On se mu však v poslední chvíli duchapřítomně vyhnul tím, že zamířil svým ukazováčkem k nedalekým zdím, a přihodil k tomu slovy:
- „Támhle, lásko…“ Právě když ji obcházel, jen těsně se vyhnul bouchanci do břicha. Potají se zasmál a pokračoval cílevědomě až k jedné z místností za plentou. Tam se zastavil a škvírou mezi plátny nakoukl dovnitř, načež se vítězně usmál a obrátil k právě příchozí kolegyni.
- „Nechceš doufám, abych tě znovu praštila?“ Vzala mu v poslední chvíli slova z úst touto narážkou, aby ji znovu neoslovil tak, jak si nepřeje. Sama si dovolila a vešla dovnitř, jako by jí to tam patřilo. Caine byl samozřejmě hned za ní.
- „Jak se jmenuje?“ Zeptala se, když nikdo z místních nereagoval a jen se soustředěně dále všichni koukali třetímu soupeři očí.
- „Harry!“ Vydal ze sebe poměrně hlasitě kapitán, aby se muž k němu natočený zády otočil a odhalil svou pravou totožnost úplně. Ovšem mělo to účinek zcela jiný, ten muž se otočil a rozhodně jiným hlasem, než si Caine myslel, zvolal:
- „Co tady chcete? Nebo se chystáte hrát?!“ Nejspíš to byl někdo z východu, protože nešlo přeslechnout jeho přízvučné „R“.
- „Na to byste neměl dost peněz,“ vyrazila ze sebe okamžitě reflexivně Houstonová. Naproti tomu její kolega chvíli hledal slov, než přijal vlastní porážku. Mezitím se však doktorka rozhodla, že ji toto víc než stačí, a tak byla rozhodnutá jít pryč a najít konečně někoho „normálního“, kdo pro změnu ví, co dělá – Brookse.
- „Omluvte mě…“ Opáčil rychle kapitán a vyběhl za ní. Překvapivě si svým rázným krokem nahnala už celkem slušný náskok, takže muž v kombinéze musel hodně přidat do kroku, aby ji dohnal a pak ji ještě navíc dostatečně stačil na to, aby s ní mohl vůbec mluvit:
- „Kam deš? Tak sem se splet, bože no a co? Určitě tady někde bude!“
- „Jo jasně a můj brácha je ,E.T.´…“ Odbila ho rychle sarkasticky. On si však reakci neodpustil také, čímž ji alespoň donutil zastavit.
- „Fakt?“ Zatvářil se blbě udiveně. Hned na to se výhružně postavili proti sobě, avšak ve chvíli, kdy měla už doktorka na jazyku další poznámku a mířila na něho bezpochyby ostře nabitým ukazováčkem, kterým mu chtěla vyčíst i to, že existuje, Caine se nevěřícně podíval někam za ní do úrovně pouhých několik málo metrů vzdáleného stolu.
- „Ten vepřovej nářez si ještě na chvilku radši schovej… myslím, že sem našel to, co hledáme.“
- „Myslíš toho?“
- „Jo jasně…“ Odvětil nepřítomně kapitán a vydal se tam, kam před chvílí hleděl obloukem kolem jednoho lidmi obsypaného stolu k druhému. Tam také vzápětí došel a vetřel se do davu tak, aby pořádně viděl, kdo hraje.
- „Pracky nahoru a knipl dolu, ty starej paragáne!“ Vydal ze sebe najednou nahlas Caine, když se postavil za jednoho z hráčů a zabodl mu svůj ukazováček s prostředníčkem do zad. Dotyčný chvilku přemýšlel, co to může vůbec znamenat, a podle všeho přihlížející nabyli dojmu, že má stojící muž vzadu zbraň, takže se jeden Japonec trochu vzdálil a nejdříve se potichu rozhodl volat:
- „Ochranka!“ Přistoupila k němu však Houstonová a rozhodla se ho uklidnit slovy:
- „Nebojte se, on je opravdu jen tak hloupej, jak vypadá. Rozhodně ale ne nebezpečnej!“ Muž to očividně nepochopil, a jestli, tak jen velmi těžko. Každopádně se rozhodl raději zmizet, než aby to musel řešit. To na druhé straně se to konečně setkalo s ohlasem a oba muži si doslova padli do náručí. Avšak hned na to se od krupiéra ozvalo:
- „No tak pánové, stále se hraje! Buď odejděte, nebo hrajte!“ Harry se omluvil oběma pohledem, dosedl zpět a až nekale rychle zakončil hru během jednoho zvýšení sázek, následné výměny několika karet a jejich vyložením, jehož následkem nebo spíše přičiněním svých karet vyhrál všechny žetony v banku. Pak je teprve nechal založit na svůj účet a vrátil se ke Cainovi a teď už i Houstonové.
- „Kde se tady bereš, člověče… A kdo je ta okouzlující dáma?“ Vydal ze sebe okamžitě Harry, a jen co pohlédl na kapitána, už byl u doktorky a líbal jí ruku. Marty si jen na chvíli povzdechl, jak málo pozornosti mu kamarád po letech nevidění se věnoval, a hned zase skončil u ženské. Přesně tam, kde naposled, když ho viděl. Jen si povzdechl a dal se do představování:
- „Ashley Houstonová, Harry Martin, Harry, Ashley,“ pravil stále kousek od nich, aniž by se na ně podíval. Teprve, když jeho kamarád skončil s největšími zdvořilůstkami, odvážil se dojít až k nim. V tu chvíli si zase slovo vzala doktorka:
- „Opravdu Martin, to ale znamená že…?“ Chtěla očividně narážet na podobu ve jménech, takže to Caine rychle naučeně vysvětlil:
- „Jop, na akademii nám říkali ,duo´. Seděli jsme spolu i v lavici.“
- „Opravdu?“ Pokračovala Houstonová.
- „Ano,“ přidal se zase Harry, „Já sem byl ale samozřejmě vůdce…“
- „A vždycky si byl dost egoista, kdybys neměl to letadlo, tak bych tě…“ Začal cedit mezi zuby nenápadně Caine na „kamarádovu“ poslední poznámku.
- „Cože?“ Vydal ze sebe zase druhý z dua, aby se ujistil o tom, že mu balení nechce jeho nižší kolega pokazit.
- „Ale nic…“ Odvětil radši kapitán, aby tu možnost použít ho k dopravě do DC vůbec měl.
-„ Marty si dokázal vždycky najít ty nejhezčí holky…“
- „Jo, a ty si mi je vždycky přebral, že Harry?“ Oba muži si vyměnili krátký vše říkající a nejspíše dost starý typ pohledu.
- „Tahle ale není snad tvoje…“
- „Ne, pane bože!“ Vydala ze sebe ihned Houstonová a dodala ustrašený pohled na Caina.
- „Ne, je to celé tvoje. Než ji ale zatáhneš někam do hotelovýho pokoje, a jak vidím, jistě by to ráda uvítala, potřeboval bych od tebe laskavost. Jistě to neodmítneš, když u tebe za ta léta mám už tolik laskavostí…?“
- „A o co má jít?“ Obrátil Harry a nastavil uši. Kapitán se dal do stručnějšího vysvětlování neobsahujícího přesný důvod ani věci okolo brány a stroje času.

00:19 – Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Okraj Las Vegas, Silnice do centra

Brooks už několik minut trávil ve společnosti staršího muže, jenž ho kousek od místa dopadu F-302 vzal do svého starého zrezivělého náklaďáčku. Mezi oběma muži již nějakou dobu probíhala tichá hodinka, protože major nesdílel nadšení svého řidiče, dříve údajně mariňáka v zálivu. Jediná reakce z druhé strany tak byla otázka, kde vlastně sloužil. Nakonec ale z něho vylezlo, že dělal řidiče zásobovacího náklaďáku někde mimo frontová pásma a jediné, co ho mohlo ohrozit, byl tak maximálně on sám. Tohoto postu byl pak údajně zbaven křivým obviněním z jízdy pod vlivem většího množství alkoholu. Major to ale dále neřešil a navíc v autě právě začal zvonit něčí telefon – ač to nevěděl. Byl jeho.
- „Nezvednete to?“ Vydal posléze Brooks, protože automaticky soudil, že on mobil nemá.
- „To musí být váš…“ Odvětil nechápavě už pár dní neoholený řidič, načež tedy důstojník záhadnou jako o život zvonící skříňku našel. Mezitím jeho spolujezdec prohodil ještě jednu větu:
- „Taky mám občas problém poznat, čí to vlastně je, a často sem ten poslední, kdo se podívá… To víte, ta technika, člověk aby se za chvíli cejtil jak z pravěku, když něčemu takovýmu zrovna nerozumí…“ Brooks na to jen zvedl obočí a konečně hovor zvedl.
- „Haló, Charlie? To sem já Caine…“ Major trochu odtáhl hlavu od telefonu a odvětil:
- „To sem já, Brooks. A nemusíte do toho tak řvát, kapitáne!“
- „Á… promiňte, a co je vlastně s Charliem, jak na tom jste?“
- „Je mi líto, kapitáne, ale při seskoku váš přítel zemřel. Nepřežil tak tvrdý pád…“ Chvíli bylo ticho.
- „Aha… a co vy, kde ste? Slyším tam nějaký šumění…“ Brooks věnoval krátký pohled svému řidiči.
- „Dá se říct, že dobrý. Stopnul sem si bejvalýho mariňáka… Tak za 10 minut budeme na kraji centra města. Kde jste vy, a jak na tom jste?“
- „No, není to nejhorší… aspoň u mě,“ na chvíli se odmlčel.
- „Co je s doktorkou?“ Vydal ze sebe trochu zvýšeným hlasem major, který doteď mluvil, jako kdyby domlouval nějakou bankovní záležitost.
- „Ne, nic, nic! Jen, jak sem vám říkal, že něco vymyslíme, tak už sem na to přišel. A totiž můj ká… známý – dobrý známý pracuje nedaleko na nemimozemských leteckých testech systému STEALTH, mimochodem, víte, že část podílu na zlepšení a zrychlení vývoje zrovna tohohle projektu má i program brány?“
- „K věci kapitáne!“ Umravňoval velitel svého najednou od tématu odbočujícího „podřízeného“.
- „Jo, pardon. Tak, řekl sem mu nic neodtajňující verzi našeho příběhu a on je schopen nás dostat snad i do letadla. Je tam docela na vlivném postu, takže by to neměl být problém…“
- „Kde jste?“ Pokračoval klidně Brooks.
- „V jednom menším kasinu, kousek od Luxoru. Prostě… znáte Kasino a hotel Oceánie?“ Na to se major otočil k Herbovi a zakryl mikrofon.
- „Víte kde je Kasino Oceánie?“ V mužových očích zajiskřilo.
- „Jasně, tak třináct minut cesty, když teda nechytneme zácpu před bulvárem…“ Dál nemluvil, protože major pokračoval v odpovídání:
- „Vím, za deset minut sem tam, snažte se…“ V tu ránu Brooks doslova zamrzl, když nejspíš zaslechl něco v telefonu. Chvíli na to do něj hlučně zavolal:
- „Caine, Caine! Žádný zbytečný hrdinství!“ Pak hovor rychle ukončil a vrátil se slovy k Herbovi:
- „Můžete na to šlápnout, Herbe? Potřebuju se tam, co nejdřív, dostat!“
- „Nějaký potíže? Vojenskej úkol… národní bezpečnost?“ Dožadoval se odpovědi denní rutinou znuděný muž, který se svým smyslem pro rozlišování běžných a zvláštních věcí snadno poznal, že se něco děje.
- „Tak něco, musíte to ale pořádně vosolit!“
- „Rozkaz, majore!“ Letmo zasalutoval a sešlápl plyn až k podlaze.

00:21 – Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Las Vegas, Kasino (č. 3) Oceánie

- „Vím, za deset minut sem tam, snažte se…“ Přišlo od Brookse, během jehož poslední věty se Caine odvrátil od nudného obrovského akvária tvořící celou jednu zeď karetního pásma, kde stál kapitán, k jeho protějšímu okraji lemovaném palmami, jenž tvoří jakousi stěnu mezi tímto a automatovým pásmem. Tam stáli u jednoho ze zrovna prázdných karetních stolů Harry s Houstonovou, kteří zrovna nejspíš konverzovali na nějaké děsně zábavné téma. Aspoň tak trochu žárlící Caine si to tak vykládal, i když na druhou stranu zase musel svou „averzi“ vůči tak dobré zábavě těch dvou snižovat, protože oproti stavům, jakými procházela doktorka po ztrátě svého otce v minulých několika hodinách, urazila přes brek, slzy, apatii a přílišnou agresivitu celkem velkou a strastiplnou cestu.
Bohužel tuto idylku ještě během posledních Brooksových slov narušilo několik zakuklených mužů, kterých si z počátku nikdo nevšímal. Jakmile ovšem shodili saka a vytasili malé samopaly, okamžitě po prvních několika výstřelech do stropních prostor s kamerami vyvolali neuvěřitelnou paniku a zmatek. Pak se jeden z nich postavil směrem k nechápajícím lidem u stolů a zařval:
- „Všichni ven! Tohle je přepadení!!“ Jednoduchou větu okamžitě bez pobízení pochopili téměř všichni okolo, načež začali hromadně a nekontrolovatelně s nesnesitelným křikem prchat. Zločinci se počali rozestavovat na nejspíš předem nacvičené a domluvené pozice a dál pokračovali s likvidací nepříjemných členů ochranky a sledovacích kamer, které na první pohled nebyly vidět. Tehdy znovu major promluvil, protože zvuky samopalů zkušeným sluchem poznal, a vepředu před Cainem se odehrálo něco neuvěřitelného a bohužel také velmi tragického.
- „Caine, Caine! Žádný zbytečný hrdinství!!“ Harry s Houstonovou se také rozhodli vzít nohy na ramena oproti ztuhlému kapitánovi, jenže zrovna, když probíhali kolem jednoho z u konce karetního pásma stojícího ozbrojence, jejich vůdce znovu nahlas promluvil:
- „Konec! To byli poslední, konec!!“ Na to jim muž s malým samopalem „MP-5 K“ zahradil cestu a Cainův kamarád z akademie zareagoval způsobem, vhodným snad možná nemoderním akčním hrdinům z řad Rambů a Terminátorů. A totiž, že ukryl Houstonovou za sebou na zemi a sám se pustil do křížku s oním lupičem. Vytrhl mu zbraň a také úspěšně povalil před sebe na zem. Avšak právě v tu chvíli přišlo nečekaně několik výstřelů zprava. V tu chvíli začal Harry padat k zemi a Caine se rozhodl dostat se k nim hned na to, jak se zbavil telefonu, který musel zahodit kvůli na něj hledícímu ozbrojenci, jemuž se volání mobilem zrovna teď moc nezamlouvalo.
- „Co ste to udělali?!“ Osočil kapitán vpředu též zaskočené lupiče, to už se skoro rozbíhal, když na něj s namířenou zbraní někdo zavolal:
- „Stůj! A běž k zemi!“ Zpacifikoval ho zezadu jeden útočník, který ho donutil si lehnout na zem a tam ho prohledal. Mezitím se k těm dvěma vpředu dostal jejich do té doby sebejistý vůdce.
- „Proč si po něm vystřelil? S takovým kancelářským pápěrkou by si Jason poradil hned a sám!“ Střelec se musel bránit:
- „To sem viděl, jak si s ním poradil. Kdybych včas nestřílel, bylo by po Jasonovi a možná i po mě!“
- „Blbost!“ Umlčel ho rázně, „Nebudeme se tu dohadovat, se ztrátami se počítalo,“ zvýšil hlas:
- „Všichni, co jste zůstali, poslouchejte! Dostaňte se všichni bez dalších problémů doprostřed mezi stoly, kam vám ukážeme, a tam vyndáte všechny svoje mobily a PDA. Všechny! Nebudeme váhat s dalšími oběťmi, se ztrátami počítáme a teď už je stejně jedno, jestli jich bude pět nebo dvacet, tohle je jenom na vás! Takže všichni doprostřed, pohyb, pohyb!!“ Jeho lidi začali s přesunem vystrašených rukojmí, jak řekl. Naproti tomu Caine dostal možnost uvolnit se a nenápadně přejít až k Houstonové a Harrymu. Tam teprve úplně poznal, jak špatná věc se právě stala.
- „Jak je na tom?“ Dostal jen ze sebe a klekl si vedle doktorky, která s vystrašeným výrazem a slzami v očích držela ležícího muže jednou rukou zespoda za hlavu a druhou rukou zabraňovala krvi valící se z břicha ven. Jenže jak šlo vidět, ani trochu to nepomáhalo, zranění bylo na první pohled příliš vážné.
- „Chlape, musels to koupit hnedka na prvním rohu? Kdo teď pude tady s Houstonovou na rande?“
- „Nech mě bejt, Cainý…“ Zasípal těžce raněný muž na nepříhodnou odlehčující poznámku svého starého přítele.
- „Héj, kdo mu to řekl, hm?!“ Pokračoval v tom dále Caine, ačkoliv si uvědomoval, že musí začít jednat, než mu příležitost doslova zemře pod rukama.
- „Poslouchej, Harry… Potřebuju, abys mi řekl všechno o té základně a jak se k ní můžu dostat… Slyšíš? To, co sem ti říkal předtím, je to jinak… utajení mi bránilo ti to říct a stejně nemám čas ti to celý vysvětlovat. Řeknu ti jen, že jde o něco závažnějšího, než by si kdo vůbec dokázal představit, a pokud se do několika hodin nedostanu do DC, tak všechno, ale úplně absolutně všechno, půjde do háje, rozumíš?!“ Kapitán dokončil svůj prosebný a zároveň naléhavý projev, který byl ale naštěstí pro něj už dostatečným podmětem k tomu, aby se mu umírající ze všeho, co potřeboval, vyzpovídal ještě, než zemře.

00:24 – Hyper prostor okraj Galaxie Pegasus, Atlantis, Balkón vedle řídící místnosti

Caine zakaboněně a nepřítomně prohlížel svoje digitální hodinky na pozadí s modrobíle a černě zářícím Hyper prostorem, když to se za ním náhle ve dveřích s typickým zvukem objevila Sam, která došla až k němu, kde se opřela o zábradlí. Po krátkém zhlédnutí jeho zvláštní pózy s jednou nohou na zemi a druhou na jedné z příček plechové zábrany mu položila první otázku:
- „Co se děje? Řekli mi, že jste tady už deset minut takhle sám…“
- „Právě jsem zabil dalšího člověka…“ Pravil jen kapitán, položil paži s hodinkami k druhé a zíral dále téměř beze změny polohy hlavy, načež instinktivně odpověděl Carterové na další nezodpovězenou otázku:
- „Můj kámoš z akademie Harry, právě mi umřel v náručí v jiný galaxii…“
- „Byl vám hodně blízký?“ Pokračovala plukovnice ve vyptávání a také se zahleděla do Podprostoru.
- „Ani ne… teda spíš, teď už ne. Ale ačkoliv bych to já ani nikdo jiný do něho neřekl, zachránil planetu. Na rozdíl ode mě aspoň jako hrdina… a nepotřeboval ani nikoho vědomě posílat na smrt, nebo jako potravu Wraithů…“

00:24 – Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Las Vegas, Kasino (č. 3) Oceánie

- „… To je snad všechno… Je mi líto, ale jinak než autem se tam dostat nedá. Promiň, že sem ti nemohl dát víc než jen jednu a půl hodiny zdržení, a to navíc, na druhou… stra – n…“ Vydechl naposled Harry a potom už nejevil žádné známky života. Kapitán mu šetrně a s úctou zavřel oči, a pak se z ničeho nic nenávistně postavil a otočil se k vůdci. Náhle ucítil, tak jako všichni v místnosti, kde se od té doby rozrostlo nepříjemné a až zvláštní ticho, že na něho náhle míří všechny hlavně v místnosti, a není snad nikoho, kdo by ho nesledoval. Přesně tak, jak mám rád, řekl si v duchu Caine.
- „Je po něm, zemřel a kvůli vám! Mohli ste si přece vzít prachy a jít!“ Ostatní rychle poznali, že není tak odvážný spíš jako mimo.
- „To není tvůj problém, kompádre...“ Řekl jeden z mužů.
- „Je, to si sakra pište, že je!“ Vztekal se dále kapitán. Náhle se na scéně objevil chladný hlas vůdce:
- „Mohl si za to sám, nebyla to naše vina, že si hrál na Ramba. A teď oba běžte k ostatním, jinak půjdete za ním!“ Jeden ze zakuklenců k nim přistoupil a zbraní je obrazně postrčil:
- „Běžte!“ Oba naštěstí poslechli, ačkoliv Caine tak učinil spíš, že ho tam dotáhla Houstonová. Na určeném místě vedle ostatních si klekli s rukama za hlavou a už mohli jen sledovat, jak zmíněný lupič sbírá všechny mobily do určeného pytle.

00:30 – Mléčná dráha, Země, USA, Washington, D.C., Bílý Dům, Chodby

Prezident s velmi těžkou hlavou kráčel ze své kanceláře do velmi dobře známé místnosti se znakem prezidentského úřadu, odkud se oznamuje většina důležitých záležitostí pro prezidenta vhodných. Bohužel, i toto byla jedna z nich, a proto nechal prezident přerušit všechny programy televize i rádií, aby se i v těchto spíše pozdějších hodinách všichni dozvěděli to, co měli, jak to chtěl Ba´al. Prezidentův „projevový“ štáb se tentokrát překonal, protože i s tím málem personálu, co teď bílému domu zůstal, zvládli všechno potřebné vtěsnat to takřka dvou a půl minut souvislého projevu. Projevu, který měl Henry Hayse právě přednést. To už se dostal do dveří oné místnosti zaplněné novináři, blesky fotoaparátů a objektivy kamer čítající několik desítek hlavně kvůli tomu, že absolutně nikdo nevěděl, o co má jít a co chce prezident přednést. Pak se teprve odhodlaně postavil za pult a vše mohlo začít.
- „Zdravím, mí drazí Američané a spoluobčané. Dnes na mě shodou okolností leží důležité břemeno. To břemeno je něco, co vám všem vaše vláda včetně mě nějaká léta tajila. V následujících minutách bych se vám pokusil vysvětlit, co nejlépe, jak to souvisí s vámi, a co to pro nás všechny znamená.
Celé to začalo před deseti lety ve státě Colorado, v bývalém komplexu NORADu hluboko v zemi, kde jsme znovu oživili výzkum deset tisíc let starého mimozemského artefaktu nazvaného našimi překladateli jako ,Hvězdná brána´…“ Prezident mluvil dál i přes občasný vzrůst cvrkotu a vzájemné komunikace v místnosti, anebo i jinde ve Spojených státech u obrazovek a rádií.

00:30 – Mléčná dráha, Sluneční soustava, Orbita Země, Ruský letoun F-302

Stejně tak ale i nahoře na orbitě z toho bylo pár lidí docela udivených. Šlo o ruskou posádku dvou průzkumných zamaskovaných letounů. Ta si v klidu skenovala zemský povrch, když najednou zachytila vysílání z povrchu přes jeden blízký satelit.
- „Žto to dělajet? Dmitriji, můžeme to přeposlat na loď?“ Obrátil se velitel letky na svého navigátora rozhodně více technicky vzdělaného než byl on sám.
- „Nět, zachytili by to jejich křižníky. I tak jsme rádi, že neslyší naši komunikaci s druhým stíhačem.“
- „Nevadí, zatímco budeme skenovat povrch planety, nahrajeme to pro kapitána.“
- „Rozkaz, poručíku.“ Odvětil nakonec podřízený pilot a začal vysílání ve všech sdělovacích prostředcích pod nimi sledovat.

00:33 – Mléčná dráha, Země, USA, Nevada, Las Vegas, Před Kasinem Oceánie

Ačkoliv Herbovo auto už dávno stálo na parkovišti blízko policisty bráněného okruhu kolem zmíněného kasina, oba muži ještě doposlouchávali poutavá a z jedné ze stran rozhodně nečekaná slova, která jim nedovolovala dělat cokoliv jiného. To už se onen projev chýlil ke konci:
- „…Tak to víte, mí drazí spoluobčané. Vím, že jste překvapení, nebo snad naštvaní tím, že to vaše vláda před vámi tak dlouho tajila, ale věřte, že to bylo lepší, než při každé krizi podrobnostmi zbytečně ztěžovat váš už tak dost nelehký život, tady dole zvlášť, když se vás to povětšinou netýkalo. Důvod, proč vám to ale říkám, je, že zrovna dnes, před několika hodinami pozvolna začalo vyprchávat naše tak dlouhá léta za samozřejmé pokládané štěstí. Zmíněné rase Goa´uldů, parazitů schopných ovládat naše těla při vniku ústy nebo zadní částí krku, se podařilo porazit naše vesmírné křižníky, a přes naši úpornou snahu až do konce jsme o všechny přišli a vítězné lodě v tuto chvíli zaujímají pozice na naší oběžné dráze.
S těžkými slovy vám musím oznámit, že jsme prohráli. Všechno vždy nekončí jako oblíbené Hollywoodské trháky, a bohužel pro nás to platí dvojnásob. Jako váš vůdce a zástupce ale nehodlám jen tak rezignovat a jsem rozhodnut do konce svého života bránit a prosazovat co nejlepší pro blaho vás všech i našich sousedů. Vím, že vás má slova zrovna nenadchla. Jediné, čím vás zatím můžu uklidnit, je, že v nejbližších hodinách, ba snad ani dnech, nemají v plánu nás shora napadat či jinak ohrožovat. Ovšem, jen pokud zachováte klid a nebudete se snažit nějak násilně ovládat zprávu nad vašimi domovy. Bohužel, i naše armáda je limitována dohledem shora a každé větší její nasazení může vyvolat nekladný ohlas, takže vás jednoduše prosím, zůstaňte v klidu a snažte se dále žít bez ohledu na dění nahoře jako doposud.
Každou novou informaci či výsledek vyjednávání vám oznámím přímo já. Ještě jednou se omlouvám za takové množství špatných zpráv a přeji vám alespoň zbytek dne v klidu a pokoji. Děkuji vám, že jste mě vyslechli a zatím se s vámi loučím.“ Teprve pak prezidentův dlouhý projev skončil a zpátky se vrátilo normální vysílání rádia v podobě dalších kovbojských písniček. Chvíli na to se řidič otočil ke svému spolujezdci, který se zrovna chystal jít už pryč a zeptal se ho:
- „Vy jste o tom věděl?“ Pohlédl na stejně prezidentovými slovy opařeného muže. Brooks jen přikývl.
- „A ten… ten váš úkol, má s tím něco společnýho? Prezident mluvil tak, jako by už nebylo nic, co by to změnilo…“ Major chvíli přemýšlel a pak odvětil:
- „To se uvidí… Díky za svezení, Herbe, jste dobrej chlap.“ S tím už vystupoval ven, naposled na něho pohlédl a pak cílevědomě svým jistým a přímým krokem došel až k policejní pásce na chodníku, kde si ho okamžitě všiml jeden ze strážníků, jež to tu měl na starosti. Důstojník se sice předtím musel prodrat menším davem, co pozoroval za auty se krčící policisty mířící na zdánlivě nevině vyhlížející mrakodrap, ale potom, když se pokusil nadzvednout žlutočerně pruhovanou pásku, byl rychle zadržen oním strážníkem.
- „Copak potřebujete, pane?! Nevidíte snad pásku, což očividně značí veřejnosti nepřístupnou oblast…?“
- „Já nejsem veřejnost, sem major Brooks z námořní pěchoty a uvnitř mám dva své důležité lidi, mladíku.“
- „Počkat, počkat, počkat,“ pokračoval sebejistě o dost mladší policista, „Tady nejsme v televizi, nemůžete si jen tak říct, že jste od námořnictva a napochodovat dovnitř…“
- „Nejsem od námořnictva! Sem od námořní pěchoty, a pokud vám to nevadí, a mě je to absolutně jedno, chtěl bych mluvit s někým starším a pověřenějším, kdo mi tu pomůže víc než jen tím, že mu mléko od pusy bude kapat na moje boty!“ Oplatil mu Brooks desetkráte větší silou jeho „urážku“ o složkách armády. Mladého důstojníka to také podle toho vyvedlo z míry, a proto mu položil následující rozhodující otázku:
- „A máte nějaký průkaz, něco, čím se prokážete, že nejste jen nějakej maník s naleštěnejma botama?!“
- „Nejsem od FBI, mladíku. Vojáci nenosí průkazy, jestli ale chcete, můžu vám tady udělat menší lekci sebeobrany, tak nezdržujte a zavolejte mi vašeho nadřízeného. Pokud jste slyšel to, co říkal prezident, tak ho můj názor rozhodně bude přinejmenším zajímat.“ Policista se naposledy zamračil a opravdu přivedl nadřízeného.
- „Tak co máte na srdci vojáku, nemám tady na vás celý den, jistě chápete, že máme zrovna jiné starosti!“ Ohlásil se rázně o něco starší a hodnostně vyšší policista s tím mlaďochem za zády. Major vydechl a navíc si ještě pomyslel, že dnes opravdu nemá moc štěstí.
- „Jak už jsem řekl tady vašemu,kolegovi´, jsem major Brooks…“ Dál už se ovšem Brooks nedostal, protože se ho policista rozhodl tak nějak zrychlit:
- „Z námořní pěchoty, o co jde, majore? Co máte tak důležitého, že to musím slyšet?!“
- „Mám dva své velmi důležité lidi tam uvnitř a velmi mi záleží na tom, aby se dostali ven co nejdřív a pokud možno v jednom kuse. Rád bych vám pomohl s plánováním akce na osvobození rukojmích anebo alespoň přihlížel za vašimi zády.“
- „To je moc hezké, majore, oceňuji váš zájem. Jediné, co vám však můžu nabídnout je následující: ,Budeme dělat, co je v našich silách´ nashle!“ Odcitoval mu příručku a chystal se zase bez dalšího slova vrátit na svou předešlou pozici, major ho ale ještě zadržel slovy:
- „Počkejte! Ještě něco…“ Muž se s výrazem: „velmi mě to obtěžuje plnit moji povinnost“ vrátil zpět a napnul uši.
- „Až a jestli je osvobodíte,“ narazil Brooks nenápadně na jeho potenciální neschopnost, „Doufám, že je nebudete mít v plánu odvézt někam na výslech, nebo tak. Zastupuji tady státní zájem a potřebuji se svými lidmi co nejdříve zase odjet pryč z Vegas.“
- „Nevím, jak a proč bychom to měli dělat jinak, majore. Jestli jste tak oblíbený u vlády, možná vám zvládnu zavolat někoho odtamtud, ať se domluvíte. Chcete?“ Zvedl obočí v očekávání, že couvne, protože to nebude až tak oficiální. A bohužel odhadoval správně, protože major nemohl jinak, než odpovědět:
- „Ne, to není potřeba…“
- „Fajn, dejte si naproti kafe a můžete své přátele pozdravit, až to tady vyřídíme. I s tím, co nám dnes prezident oznámil, máme stále svoje povinnosti a rozkazy, takže se nic výjimečného v podstatě nekoná. Hezký den, majore.“ Rozloučil se s ním a už byl s blbým úsměvem sobě vlastním ten tam. Brooks se na něho naposled zamračil a pak skutečně odešel na kafe do blízké kavárny, odkud byl dobrý výhled na kasino a policajty kolem něj.

00:48

Brooks klidně seděl u jednoho ze stolů v teď už docela prázdné kavárně, ze které se před několika minutami vypařilo mnoho lidí, hned jak mimořádné zpravodajství oznámilo demonstrace za víc informací a vysvětlení ve Washingtonu u Bílého domu s tím, že se něco podobného schází i tady ve Vegas, a to před sídlem městských zastupitelů a sídla guvernéra státu Nevada, který tu je dnes na posledním dni dovolené. Pravidelné vysílání tak velmi rychle začalo ničit další a další někdy i bezvýznamné zpravodajství, jenž pomalu přinášelo buď pravé, nebo jen klamné informace vyplynulé z všeho toho šumu, který stačil za těch pouhých několik minut vzniknout. A to měl být jen začátek. Major věděl, že přijde něco horšího, a proto by se měli dostat z velkých měst, dokud můžou, protože pokud se něco zvrtne, obsadí je armáda, anebo je jednoduše Ba´al vymaže z orbity stisknutím tlačítka. Ačkoliv zrovna toto president vylučoval, Brooks byl realista, a tak věděl, že co může, určitě nebude váhat použít. Tak jako by to udělal i on, kdyby byl v takovéto pozici.
Od podobného uvažování ho ale vytrhlo chování policistů za květinami na dřevěném zábradlí venkovní části restaurace a kavárny. Okamžitě, jak tam pohlédl, vstal a rychle doběhl zpátky na předešlé místo u pásky, kde shodou okolností stál teď zase i velící onoho mladíka, s nímž mluvil předtím. Vypadalo to, že se jen rozhlíží a bude nastupovat do auta, jako ostatní, kromě čtyř mužů za dvěma auty, kteří jediní nejspíš neměli nikam namířeno.
- „Co se děje,“ vydal ze sebe trochu zmateně Brooks, „Už jste se někam pohnuli, nebo proč sakra odjíždíte uprostřed zásahu?!“ Dokončil již trochu se zvýšeným hlasem, protože zrovna jedno auto odjelo pryč kolem něho se zapnutými majáky.
- „Máme jiný zásah, důležitější, majore… Pokud dovolíte jedu taky, tak mě nezdržujte vašimi otázkami a…“
- „Co má tohle znamenat? Jaký ‚důležitější‘ zásah? Dejte mi tady někdo dostatečně vážnej důvod a já se přestanu ptát!“ Policejní důstojník naštvaně vydechl, když viděl, jak odjíždí další vůz, a pak teprve odpověděl:
- „Jednoduše, majore. Jestli jste z té kavárny sledoval zprávy, tak možná víte, že se kolem guvernérovy vily sešla menší skupinka lidí, asi tři sta. No a jeden nebo dva z nich si řekli, že bude rychlejší, nebo snad lepší zjistit to trochu svéráznějším způsobem, a tak z toho vznikla přestřelka mezi davem a ochrankou, načež byl pan guvernér vzat jako rukojmí i s jeho ženou a vyděšení únosci teď obestavěni dvěma našimi hlídkami neví, co dělat, a tak začali klást požadavky. Mimo to ještě dvě podobné události s trochu nižšími představiteli města a výsledek je stejný, potřebují tam policisty, takže se nedivte, že tomu zrovna teď dám přednost. Na oplátku se ale můžete na situaci tady optat mých mužů… Pusťte ho dovnitř, je od námořní pěchoty, může se dívat!“ Zavolal na jednoho z mladíků, nastoupil do auta a už byl ten tam i s jeho autem.
Major zůstal chvíli stát jako opařený, potom se ale sebral a prošel pod ochranou páskou k jednomu z u aut se kryjících důstojníků policie, ačkoliv nebylo proč.
- „Můžu se zeptat, jak to vypadá vevnitř?“ Zeptal se Brooks trochu prkenně, protože mu jeho pozice i způsob otázky připadaly trochu… jak to říct – on sám to právě že nevěděl, ale rozhodně by to nebyl ten typ pozice, ve kterých si liboval. Muž ve středních letech z toho taky nebyl nijak nadšený, ale kvůli předešlým slovům svého velícího svolil a potom, co ho přivedl ke svému laptopu položenému na kapotě auta, začal vysvětlovat:
- „Jestli si myslíte, že to nějak pomůže… Takže… tohle je půdorys patra, které si zabrali, je přízemní a hned nad ním je místní monitorovací místnost kamer, ke které mají přístup též, ačkoliv nevíme jistě, kolik mužů tam mají. Na rozdíl od tohoto patra, kde vlastně mají rukojmí…“
- „Čtyři…“ Nasvětlil Brooks z plánku, kolik jich teda je vlastně vidět.
- „Ano…“ Přikývl policista, který chtěl dále pokračovat, ale major si ho cílevědomě usměrnil slovy:
- „Jakou mají výzbroj, kolik je rukojmí, někdo důležitý kromě mých lidí, přišel už někdo z nich o život, a jak jste na tom s vyjednáváním?“ Muž byl na chvíli zaražen, nicméně viděl v tom nějaký řád, takže to všechno ze sebe dostal. V podstatě šlo jen o to, že mají hlavně menší samopaly, pistole a dobrou techniku na přístup do kamerového systému, v důsledku čehož má policie jen omezený přístup do monitorovací sítě kasina, aby to nezjistili i ti únosci. Jinak rukojmí se kromě dvou určených osob skládají hlavně ze závislých gamblerů, pěti zaměstnanců kasina, několika obyčejných lidí a nakonec ještě zadlužených známých firem lišících se od gamblerů jedině tím, že se tu spíše poflakují než hrají. Nakonec, nikdo nepřišel o život, ačkoliv v důsledku nějaké policejní akce o tom vůdce únosců uvažuje a připojuje požadavek o obnos v řádu milionů dolarů, vrtulníku na střeše a ještě samozřejmě možnosti nesledovaně uniknout. Policie na to odpověděla tím, že se něco takového nedá sehnat hned a bude to chvíli trvat, takže z toho vznikla ta půl hodina. Dále už byla výstižnější slova samotného policisty:
- „…Ovšem, velitel před odjezdem kontaktoval majitele společnosti, jež toto kasino vlastní s tím, že by mohli celou věc urychlit tím, že by sami poskytli obnos spolu s dalšími požadavky. V současnosti se čeká právě na příjezd jejich zástupců, s nimiž se možná i domluvíme na protiakci.“ Poslední část přišla Brooksovi nějakým způsobem nepochopitelná, takže ji prostě musel zopakovat s notnou dávkou nechápání v obličeji:
- „Protiakci?“
- „Ano,“ přisvědčil v klidu muž, „Při takové výzbroji není divné, že bychom za podobné situace nenechali přičinit se místní velmi dobře vybavenou a trénovanou takřka,elitní´ ochranku, pakliže nebude nasnadě moc velká ztráta rukojmích. Spíše žádná, pak by to šlo. Však si počkejte, uvidíte sám, naše jednání je založeno na velmi dobrých zkušenostech obou stranám výhodné spolupráce. Takové věci jsou tu přece jen na denním pořádku, a tak se nesmíte divit, že jsme se přizpůsobili.“ Major jen zkřivil obočí a byl docela zvědav na to, co dnes ještě uvidí.


Úvodní obrázek v plném rozlišení: Noční Las Vegas
[img][./images/thumbs/42901177_1240061234.jpg]http://nd.blog.cz/a/anketyunas.blog.cz/obrazky/42901177.jpg[/img]

Na závěr opět prosím o koment, díky...

EDIT (18.4.2009): Tak, dodán díl s korekcí pro gramaticky a jazykově náročnější, samozřejmě můj velký dík patří DarkLive za skvělou korekci a připomínky k nesrozumitelným slovům (a že jich tam je).