STARGATE - 24 hodin
1x17 Armagedon I. (Armagedon I.)Následující události se odehrávají od 22:00 do 22:15 hodin večer Greenwichského času (ZULU).
22:00 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Řídící místnost + Místnost s antickým křeslemDo velkého oblého rozžhaveného štítu města se opíraly výbuchy tisíce projektilů přicházejících skrz vodu, sice slaběji než normálně na povrchu ale stále s potřebnou dávkou atmosféry díky tomu všemu dunění a otřásání se. Kvůli tomu však nemohlo nic přímo nahoru ani dolu bez toho, aby to bylo smeteno dolů střelami. Ovšem až na vším procházející Drony. Ty byli právě uvolněny ze svého odpaliště ihned, jakmile se nad nimi otevřela zvláštní vrata tvarem připomínající starou dobrou IRIS. Směrovány, jak silným genem Johna Shepparda, tak i speciálními k účelu přizpůsobenými počítačovými programy, které ještě zefektivňují střelbu s větším množstvím Dronů. V tomto případě kolem dvaceti střel, jenž prolétli štítem rovnou nahoru a ihned se museli začít vyrovnávat se vší tou vystřelovanou energií kolem. Ta ovšem měla trošku jiný účinek na žlutobíle zářící projektily než by bylo logické u všech ostatních, třeba lidské konstrukce. Neničili je, ale naopak se v masách modré energie dokonale ukryli. Alespoň vůči nic netušícím útočníkům na oběžné dráze.
To také hnedka hlásili operační v kontrolní místnosti na Atlantis, sledující s poloslepými senzory děj nahoře. Porter zatím stál spolu s tiše přihlížející Carterovou za nimi a poslouchal tlumočení dat.
- „Drony pokračují dál a podle všeho je nevidíme jenom my, ale budou s tím mít přinejmenším problém i Wraithové. Horší ale bude, až se střely dostanou do jejich blízkosti, kde my už máme jen omezené vidění skrze naše zastíněné senzory.“
- „Dejte mi vědět, pokud se něco stane se senzorovým kontaktem Daedala.“ Poručil stručně důstojnici za konzolou „black guy“ a dál sledoval taktickou mapu senzorů, na níž byl díky informacím od plukovníka Shepparda vidět i Daedalus skrývající se v kobercové formaci útočníků.
- „Rozkaz, pane.“ Přišlo od Amélie, která po chvíli pokračovala v informování:
- „Pane, mám tu silnější kontakty v místě, kde jsou právě naše střely, zřejmě už střelba neposkytuje takové krytí. Všechny ale pokračují dál a Daedalus je prokazatelně stále na témže místě.“
- „Podplukovníku,“ spojil se nový velící s mužem v antickém křesle, „tady velitel, mohl by jste si pospíšit, než Wraithi začnou něco podnikat a zastřou nám už tak omezený výhled?“
John si „v klidu“ vyslechl zprávu od svého náročně znějícího velitele a pak za stálého soustředění na řízení Dronů odvětil:
- „Při vší úctě ,pane´ jestli si myslíte, že tahle činnost je hračka, můžete si to klidně zkusit sám. Já se tady soustředím na sto… procent.“ Dořekl po krátké pauze nepřítomně Sheppard, protože se mu z virtuální reality vytvářené křeslem skrz níž střely řídil právě ztratil senzorový kontakt značící BC-304ku. Už tam viděl pouze letící Drony a houf Hiveship uprostřed celé formace.
- „Řídící místnosti vidíte to taky, protože já… já nemůžu identifikovat cíl…“
Samozřejmě že si toho všimli také v jednom z nejvýše položených míst celé Atlantis, kde to právě jedna technička hlásila svému veliteli krátce po Sheppardově nejistém hlášení:
- „Je to tak pane, několik lodí kolem Daedala přestalo s palbou a seskupili se velmi blízko sebe, čímž nám jednak zakryli výhled ale taky nejspíš znemožnili volnou střelbu.“ Porter se naštvaně nadechl k odpovědi ve stejném stylu, než si ale vzpomněl na přítomnost odvolané velitelky, která by mu svými vědomostmi ještě mohla pomoci. Tedy možná. Proto se na ni otočil, načež ona okamžitě trochu potěšena z „jeho“ neúspěchu řekla:
- „Říkala jsem, že to není dobrý nápad a teď jste akorát vyplýtval několik z našich posledních Dronů.“
- „Vy jste tu expert na techniku, můžete mi poradit, jak bychom mohli Daedalus identifikovat? Berte to jako rozkaz od nadřízeného.“ Na tento výrok se Sam chtěla usmát a povědět mu to, co by mu pověděl každý jen trochu vzdělaný v jejím oboru. Ovšem nepřišlo jí to vhodné, takže jen s kamennou tváří odpověděla:
- „V tuto chvíli se ani na rozkaz nedá nic vymyslet. Je mi ,upřímně´ líto.“ Končila už s jistou dávkou ironie. To se ale zase ohlásil John:
- „Hej vy tam nahoře, nezapomněli jste na mě? Nevím na co střílet a nahoře budu mít za chvíli na dostřel pár wraithských lodí.“ „Black guy“ naštvaně vyfoukl a nuceně pravil:
- „Sestřelte jednu loď z toho hloučku a pak zůstaňte v pohotovosti se stejnými rozkazy jako předtím.“
- „Doufám, že se cítíte lépe, když nás teď Wraithi mohou každou chvíli obsadit.“ Naposledy se na ni zamračil a po té odešel do „její“ kanceláře. Sam chvíli jen tak koukala a přemýšlela, jestli to, co udělala bylo správné a ne spíše osudová chyba. Pak to však nějak momentálně zadusila a vyrazila zpátky na ošetřovnu, kde se chtěla konečně dobrat nějakého vysvětlení a opodstatnění toho: proč ji odvolali, ačkoliv o tom cestovatel z budoucnosti musel vědět. Jedině to ji dávalo smysl toho, co se teď dělo – normálně by asi nejspíš jednala jinak, i přesto, že nic takového si nikdy ani nepředstavovala, takže si nebyla jistá ničím – už kvůli tomu potřebovala znovu mluvit s Cainem.
22:00 – Galaxie Mléčná dráha, Oběžná dráha ZeměPozemské lodě spolu s Hataky v určené formaci odpočítával před několika minutami poslední vteřiny do střetu s nepřítelem, jenž měl každou chvilku vystoupit z Hyper prostoru přímo před nimi. Odyssea vedle Apolla a Kutuzova setrvávali na jednom místě, nad nimi se drželi Bra´tacovi Hataky s Al´keshi a okolí před a mezi nad sebou zaparkovanými plavidly bylo poseto minami.
Poslední vteřiny byli dopočteny a spolu se zapípáním několika nových senzorových kontaktů na můstcích plavidel se skrze záblesky začali objevovat křižníky Orijů. Všechny pozemské lodě okamžitě vyhlásili nejvyšší možný stupeň poplachu a po zaměření každá BC-304 dvěma paprsky a 303 třemi zasáhla jednu ze stále vystupující skupiny lodí, která však také dlouho nezůstala po zadu a ještě než poslední plavidlo dosáhlo cíle, dvě lodě v týlu vypálili, aby trefili štít Odyssey a jen o něco málo minuli ruský Kutuzov. Ten na poslední chvíli provedl úhybný manévr a hned potom začal pálit i svými nesčetnými platformami Railgunů, které okamžitě vytvořili žluté táhlé trajektorie mezi křižníky a pozemskými koráby.
Konečně se ale i osm orijských lodí zformovalo a v nesourodém útvaru vyrazili rychle proti také se pohybující skupinkou nepřátel. Ty se rozdělili tak, aby obě 304ky mohli zaútočit ze stran skrze díry v minovém poli zase do středu formace a BC-303ka zůstala vzadu celkem nehnuta, aby dál úspěšně zasypávala okolí mohutných lodí Orijů svými zlatavými projektily, jimiž jim zatím znemožňovali bez výrazných ztrát vyslat stíhače. Díky tomu mohli ty ze Země schované mezi Hataky spolu se spojeneckými ještě chvíli vydržet jako i jejich spolubojovníci v hangárech domov bránících lodí.
To už se ale obě lodě ze stran dostali do střetu s na ně reagujícími loděmi, jenž se rozprchli a ztratili jakýkoliv slučitelný tvar a týlní již ozářily výbuchy atomových Naquadahem obohacených min stojících v cestě nepřátelským štítům. Na Odyssey i Apollo ale kvůli rozpuštění útvaru musela brzy dolehnout nějaká palba, která také vzápětí přišla shora. Tam si to jeden Orijský křižník razil ze středu rozbité formace obloukem vzhůru nohami otočený, takže útočil více přivrácený svou horní stranou přímo k překvapené BC. I naproti u druhé 304 to bylo ovšem dost podobné vzhledem k zrcadlově vypadajícímu útoku ze stran jen s tím rozdílem, že tady musela útoku čelit zdola. Každá z lodí se s tím však vyrovnávala jinak. Služebně starší koráb začal na rozkaz velitele stoupat do cesty útočníkům, aby nepřátelský křižník donutili místo střílení k úhybnému manévru a to se také brzy ukázalo jako šťastná volba. Bohužel kormidlo jejich sesterské lodi - jejíž jmenovkyně „babička“ kdysi přistála na měsíci - strženo na levou stranu, což už ale nemohlo odvrátit zásah od přesně střílející lodi, která jim ovšem jen díky neuvěřitelnému štěstí zasáhla pouze stranu štítu a část laserového paprsku tím pádem ještě odletěla kamsi dolů podobně jako útočící křižník. Ten tak spolu s ostatními mimo přímé střety počal s vypouštěním dohromady skoro mračen stíhačů. To byl okamžitě také signál pro pozemské BC-304 a jejich stíhačky nejen nahoře u zatím bojovně nenalezených spojenců, kteří mezitím stačili kropit jednu loď zádruhou jejich velkými orbitálními kanóny. Jak ale bylo zatím vidět na postupu Ba´alových jednotek, o typově starší a tedy méně nebezpečnější pyramidové lodě nebyl nijak zvláštní zájem.
Zato o na místě zející Kutuzov byl větší než je zdrávo, protože se hned trojce nepřátelských plavidel, během předešlého napadání dvou ze stran útočících lodí vzadu, probila minovým polem zamířila přímou drahou na osamocenou ruskou loď. Ještě než však všechny stačili plně nabít k palbě na společný cíl, přišla kromě všudypřítomných střel z „Railů“ také palba čtyř paprsků z Azgardských energetických zbraní, jenž se rozdělila tak, aby jim žádný útočník nezůstal dlužen. Až potom tedy teprve přišla řada na protivníky, jejichž střely konečně vylétli vstříc osamocenému plavidlu, které se však stačilo natočit od nich kamsi dolů a zmizet jim z lopaty do Hyper prostorového okna. Kutuzov tak nestačila zasáhnout ani jedna ze tří střel, jimž by před skokem prakticky nic nezabránilo ho zasáhnout kvůli nutnému převedení energie ze štítů do Hyper motorů. Samotný pohyblivý terč se zase vrátil do hry až někde o pár desítek kilometrů pod střílejícím rojem vesmírné bitvy.
Zatímco se toto odehrávalo přišla znovu řada na dvojici oddělených téměř identických domov braních plavidel, vysílající poslední ze svých letounů, načež sami po té mohli přejít znovu do útoku. Další zásahy modrých paprsků na sebe nenechali dlouho čekat, a jakmile se Orijské křižníky vzchopili k dalšímu útoku, který zatím vedli jen manévrováním a střílením z menších kanónů rovnajících se síle Railů. Střelbu z laserů si vždy nechali s určitou přestávkou k nabíjení jako jejich trumf. Díky tomu také nepřicházeli o drahocennou energii, jenž lépe využívali do svých odolných štítů. Tuto taktiku ovšem neuznávali pozemšťané, kteří se spíše snažili palebných přestávek využívat ke jejich prospěchu.
22:03 – Hyper prostor Galaxie Mléčná dráha, Eldrenův Tel´tak, Pilotní kabinaBrooks seděl tradičně opřen zády o zeď s M4řkou na klíně a v klidu polospánku si podřimoval. Ovšem samozřejmě tak, aby měl současně vše pod dohledem ve stylu: „vidím i když spím“. Přitom mu tu společnost dělal také konečně spící doktor Zelenka, poněkud bezduše vleže na strop zírající kolega Jackson a nakonec i samotný pilot plavidla – Eldren, jenž si krátil čas tím, že četl něco v goa´uldštině na virtuálním displeji průzoru. Zbytek týmu tvořený mariňáky a jedním námořním doktorem (protože USMC vlastně nemá vlastní mediky) se zase bavili po svém v pro spánek přizpůsobené části na jedné straně povykováním a probíráním různých závažných témat včetně vývoje dnešního dne.
Všeobecnou „debku“ z dlouhé cesty v HP tak protrhl až Tok´ra u kormidla, který se otočil na majora a řekl:
- „Majore? Už jsme skoro tam. Připravte se, za chvíli vystoupíme z Hyper prostoru.“ Brooks ze sebe vydal zvláštní vstávání odsuzující vzdech a pomalu se začal s protíráním očí zvedat. Daniel také trochu ožil a šel se podívat k průzoru s majorem. Doktor Zelenka, běžně ze všech asi nejhorlivější na podílení se při sledování čehokoli nového, zůstal zatím dál nerušen v říši svých snů. To už však byli všichni připraveni a s napětím očekávali, co přijde.
- „Jsme tam, připravte se na opuštění tunelu!“ Varoval je Eldren a s touto větou vystoupili ven spolu se zábleskem a oproti velkým lodím také mírným přetížením v důsledku náhlého zpomalení a slabších inerciálních tlumičů. Potom se teprve všem na můstku malého plavidla naskytl pohled na modře zářící planetu s nápadně rozsáhlými polárními oblastmi na přivrácené straně k nim, které svědčily o trochu chladnějším klimatu celé planety. Jako první se projevil doktor Jackson:
- „Chulak?“ Tok´ra v sedle pilota se krátce ohlédl na Daniela a pak potvrdil:
- „Ano… skenuji okolní známky života a jiné lodě.“ Pokračoval už trochu jiným stylem a na virtuální obrazovce průzoru začali přelétávat různá technická data.
- „Dobrá, když ale neletěli rovnou k Zemi, tak co tu dělali? Pokud se nemýlím - tahle je planeta už docela dlouho opuštěná, ne?“ Přidal se zase velitel mariňáků.
- „Dobrá otázka majore, možná to za chvíli zjistíme.“ Pravil cílevědomě Eldren a dál dělal tu věc s lodními senzory a počítačem.
- „Jak to myslíte?“ Stačil jenom říct Daniel - odpovědi ale nebylo třeba, protože se právě přímo před nimi odmaskoval jeden Hatak. Brooks se sebou trošku škubl a pak nedůvěřivě pohlédl na pilota:
- „Takhle jste to myslel?“ Usoudil nejspíš z toho, že dotyčný nic nepodnikal.
- „Ano. Během naší cesty Hyper prostorem sem kontaktoval ostatní Tok´ry, aby se ukryli na místě, kam Ba´al s orijskými vojsky letí a my tak měli informace, které se mohou hodit. Omluvte mě, musím se nimi domluvit…“ Na to sepnul něco na řídící konzoly a řekl do éteru pár slov v goa´uldském dialektu, z nichž se srozumitelně doneslo lidské části posádky jen něco jako: „Tek mate Tok´ra“.
- „Doktore, víte co říkal?“ Obrátil se na Daniela Brooks, aby si od někoho „kompetentního“ dozvěděl, obsah slov v neznámém jazyce či kódu.
- „Zdravil ho a pak prokázal svoji totožnost nějakým kódem…“ Chvíli na to přišla odpověď v téže řeči jako předtím a doktor Jackson znovu poskytl překlad:
- „Zdravili ho taky a pak nás všechny pozvali na palubu…“ Dokončil větu nejistě Daniel a otočil se stejně jako major na Eldrena.
- „Je to tak?“ Přitakal k nejistotě též Brooks, aby se zároveň dozvěděl, co má dotyčný v plánu.
- „Ano. Máme přistát v hangáru a pak s Vámi někdo z vyšších představitelů rady Tok´rů probere, co se tu dělo a co bude s Vámi. Souhlasíte, Majore?“ Ujišťoval se v jejich důvěře příslušník rasy staronových spojenců. Velitel Mariňáků si to nijak zvlášť k srdci nebral a jistě odvětil:
- „Proč ne. Máme se začít připravovat?“
- „Ano můžete, ať se zbytečně nezdržujete. Já zatím s lodí přistanu v připraveném hangáru.“
- „Dobrá…“ Potvrdil jejich dohodu člověk a vydal se sám dozadu za svými muži. Daniel setrval tam, kde doposud, aby si mohl prohlédnout následující manévr a i loď Tok´rů.
22:05 – Galaxie Pegasus, Atlantis, OšetřovnaCaine se pomalu probouzel z bezvědomí postupně si zaostřoval zamlžený obraz před sebou – nebo spíš nad sebou, protože, ještě než jeho oči práci stačili dokončit, pokusil se zvednout či aspoň nějak hnout, ale byl dost silně dezorientován a taky omámen nejspíše léky, jenž mu nasadili. Tak pochopil i to, že nejspíš už Carterová objasnila doktorce Kellerové, co mu je a ta podnikla léčbu. Na jednu stranu byl rád, ačkoliv spíše proto, že si mohl odškrtnout další překážku v cestě za „lepší“ budoucností. Ještě než znovu ztratil vědomí stačil pobrat z okolí ženský hlas, který nejspíše někomu dalšímu říkal:
- „Očekávám, že ty léky zaberou do několika málo minut a kapitán bude zase na nohou. I když to během dneška ještě tak skvělé nebude…“
- „Paráda,“ řekl si naposled neupřímně Caine a zase usnul.
Vedle něho však ještě k Sam přiskočil muž v elegantním černém obleku se sluchátkem v uchu a spustil:
- „Madam, pan Porter si váš žádá do řídící místnosti – okamžitě.“ Plukovnice zvedla pohled od kapitána k němu, trochu přivřela oči nevýhružným, ale spíš odporu plným způsobem a pak svolila k odchodu slovy:
- „Dobře. Doktorko, informujte mě, jakmile se objeví nějaký pokrok.“
- „Jistě…“ Vydala ze sebe ne o moc šťastněji vypadající Jennifer. Sam jí naposled pokynula a vykročila vydala se s agentem směr jáma lvová.
22:06 – Galaxie Mléčná Dráha, Orbita Chulaku, Eldrenův Tel´tak -> Hatak Tok´růDružstvo Mariňáků spolu s dalším osazenstvem trochu nervózně vyčkávalo až nákladní loď dosedne na dno hangáru. Když se tak konečně stalo, k ven vedoucím dveřím přiskočil jejich pilot a malým tlačítkem vysunul celý mechanismus průchodu, za kterým se po otevření trojice zvláštních dveří s výrazným motivem X objevilo několik klasicky oblečených vojáků Tok´ra se Zat´naktely v ruce. To ihned vydráždilo Brooksovi hochy, kteří div nezačali přestřelku, ale díky duchapřítomnosti svého velitele pouze způsobili nebezpečné míření typu: „já mířím na tebe, ty na něho a on zase na mě“.
- „Omlouvám se majore, ale jistě chápete, že si chceme být jistí i my.“ Oslovený, na Mariňáka celkem neupravený muž, přikývl a se stále namířenou puškou odvětil:
- „V pořádku. Ale zajímalo by mě, co bude následovat teď? Pokud jste pomysleli na odevzdání zbraní nejsem si tak úplně jistý, jestli s tím budu moct souhlasit, zvlášť když vezmu v potaz to, co se dneska všude děje.“
- „Jistě majore. Také vaši opatrnost chápu. Z historie celkem dlouhého spojenectví našich národů ale vím, že si můžou věřit obě strany. Takže bude stačit, když teď všichni skloníme a zajistíme naše zbraně.“
- „Dobrá…“ Potvrdil nijak nezměněným tónem a ledovým klidem v hlasu Brooks a pomalu sklonil zbraň. Pak trochu otočil hlavu za sebe a ostatním vojákům řekl:
- „Pomalu zbraně dolů. Jestli to tvrďáci udělají taky, tak i zajistit, aby se nikomu nic zbytečně nestalo.“
- „Rozkaz, pane.“ Odpověděl velící seržant a ostatní vojáci bez větších námitek uposlechli, načež i Toke´rští strážci po shlédnutí gesta mariňáků přistoupili na klid zbraní.
- „V pořádku pánové, není se čeho bát. Jen klidně zamnou a pokud bude nějaký problém nebojte se přijít s tím zamnou, ačkoliv nepředpokládám, že by něco takého mohlo nastat.“ Pravil tedy Eldren a vydal se ven, kam se ovšem nikdo z Mariňáků, jenž zakrývali celý vchod zatím ani nehnul. Tedy ne dokud Brooks nerozkázal následující:
- „Tak jdeme - doktoři držte se u mě. Nikdo se bez povolení neodpojí ze skupinky!“ Teprve potom se ozvalo potvrzující: „Ano pane“ a všichni se hnuli dopředu k Tok´rům.
22:07 – Galaxie Pegasus, Atlantis, Zasedací místnost nedaleko brányDo konferenčního sálu vedle řídící místnosti právě dorazila plukovník Carterová spolu s černou stráží nového velitele. Uvnitř už čekal samotný „black guy“ a poněkud nervózně vypadající McKay s otevřeným laptopem před sebou.
- „Plukovníku…“ Pozdravil ji jako první plešatý „kravaťák“. Rodney se vzmohl jen na mírné pozvednutí hlavy a otevření úst.
- „Portere…“ Vydala ze sebe s co největší dávkou neutrality, jaké byla teď Sam schopná. Oslovený se na to samolibě usmál a odvětil:
- „Tak co náš cestovatel z budoucnosti, plukovníku? Doktorka Kellerová vám konečně řekla, co si vzal?“
- „Jo,“ pravila okamžitě plukovnice a pohlédla na něj, „Nadýchal se něčeho jako chladící kapalina do skafandrů na palubě Daedala.“ Toto dodalo Porterovi ještě vítěznější výraz, takže pokračoval:
- „No, možná vás bude zajímat, že jsem udělal to, čeho vy jste za poslední hodinu nebyla schopna. A to spojit se přes informační most na Midway se Zemí…?“
- „Hm a co jste zjistil?“ Zeptala se nezainteresovaně Sam a v obavách pak rychle dodala:
- „Portere, doufám, že jste jim neřekl o tom kapitánu Caineovi?!“
- „Ne, samozřejmě, že ne – nebylo by proč zkoušet osud. Informoval jsem se ale přímo z Washingtonu a zjistil jsem, že muž přesně této totožnosti jako náš pan Caine, se účastní obrany planety v letce záložníků z Oblasti 51. Také jsem byl ujištěn, že nikdo - opakuji nikdo - se od vydání zákazu cestování mezi Pegasem a Zemí se také tam nebo zpět nedostal.“
- „To ještě víc svědčí pro to, co říká!“
- „Možná,“ přiznal nijak nedotčeně „black guy“, „Též to ale může přispívat k tomu, že je to klon nebo nějakým jiným způsobem - podvodník. Jinak jsem vás ještě bohužel měl informovat o tom, že se Orijům s největší pravděpodobností podařilo obsadit nebo napadnout SGC, protože už přes půl hodiny s nimi nikdo nedokázal navázat spojení a kvůli rušičkám, tam ani nikoho nemohou transportovat.“
- „To snad ne…“ Vzmohla se odpovědět pouze plukovnice, když pomyslela na to, co se mohlo stát jejím známým včetně generála Landryho.
- „Bohužel, je to tak,“ pravil neutrálně Porter a po krátké pauze, kdy nikdo nevydal ani hlásku, se rozhodl pokračovat dále:
- „Jestli tedy teď nikdo nic nenamítá, mohli bychom konečně přejít k tomu, proč jsem vás sem vlastně zavolal - a to protože, vy dva jakožto podle mě nejkvalifikovanější lidé tady na Atlantis, alespoň co se vědy týče, mi můžete pomoci s vymyšlením plánu následujícího postupu proti nebezpečnému ukořistění bitevního křižníku třídy Daedalus. Doktore McKayi, prosím…“ Pokynul Rodneymu, který už pouštěl data ze svého počítače do velké obrazovky na stole kousek od nich. Tam se zobrazila obrazovka senzorů a někde ve wraithské formaci našla miniaturu Daedala, kterého následně zvětšila v okénku dolního pravého rohu.
- „Krátce po našem nezdařeném pokusu o sestřelení BC-304 plukovníka Caldwella se formace znovu vrátila do předešlého tvaru a my jsme znovu identifikovali Daedalus. To ovšem ale také znamená, že je tu riziko použiti transportní technologie jako cestu pod naše štíty a ovládnutí Atlantis bez velké možnosti jejího vlastního zničení. Doktore, jak je to s těmi rušičkami?“
- „No,“ začal váhavě Rodney, „Popravdě měli jsme tu jeden prototyp, který jsem si vyžádal já s doktorem Zelenkou na experimentální spojení s Antickými systémy, a tak efektivnějšímu stínění jakého dosahují třeba Wraithské Hive.“
- „A?“ Pokračoval s nadějí a zároveň nevzrušeně Porter. Sam zatím stačilo sledovat, co se kolem ní odehrává.
- „No právě, to je to, i když bych to dal zase dohromady nebude mít větší dosah než na nejbližší okolí hlavní věže. Na celé město nikdy nevystačí svým efektivním dosahem a ve spojení s antickými systémy jsme ještě někde v době Jindřicha osmého.“
- „Tak vidíte, plukovníku. Riziko je tu pořád a nezmizí jen tak samo o sebe, což znamená, že bude třeba vymyslet nějaký aktivnější způsob obrany dokud nedojdou další rozkazy ze Země, kde mi mimo jiné řekli, že máme vyčkat dokud si neporadí s útočícími loděmi a k pokynům od prezidenta jsem se ani nedostal.“
- „Máte nějaký plán?“ Přišlo nejdříve od oslovované plukovnice.
- „O toho jste tu vy – takže, poslouchám.“ Zamrkal na oba vědce v místnosti „black guy“ a byl jako i Sam překvapen tím, co najednou vypadlo z doktora McKaye:
- „Když ho nemůžeme sestřelit, tak jen uděláme to, co John se zamaskovaným Jumperem jen s potřebnou obměnou toho, že tam třeba dáme bombu.“
- „Rodney!“ Okřikla ho podrážděně Sam kvůli tomu, že poskytl cestu ke zničení nevinných lidí tam nahoře.
- „Co? Já…“ Blekotal na svou obranu vyjeveně vědátor u notebooku.
- „Jen ho nechte plukovníku. Na rozdíl od vás vymyslel logické a celkem proveditelné řešení. Vy jste byla schopná nám zatím poskytnout pár nevděčných dezinformací od podvodníka vydávajícího se za pilota amerického námořnictva!“
- „Nechte si toho, Portere. Stejně tím nezískáme víc než dalších pár hodin, za kterých můžeme maximálně evakuovat své lidi sem do Galaxie, kde zůstanou bez jakékoliv podpory a pomoci, pokud Země padne.“
- „Plukovníku víte dobře, proč zastávám tento názor. A to, jak to na Zemi dopadne, nikdo z nás nemůže předem vědět. Přitom si stačí jen pár minut počkat.“
- „Jo, dobrý nápad, proč potom nezapomenout na to vyhazování do vzduchu - stačí jen pár minut.“
- „Bohužel plukovníku, riziko napadení je daleko akutnější a je potřeba ho řešit hned. Můžete mi buď pomoct s uvažováním o tom, za jak dlouhou dobu lze proniknout zabezpečením systémů BC-304 bez toho, že by jim to někdo z posádky prozradil nebo odejít…?“
- „No to zase není tak jednoduché…“
- „Proto tu jste vy.“
- „Dobře… Podle toho, co víme může to být pět až deset hodin.“
- „Spíše těch pět, protože Wraithi jsou v těhle věcech docela zručný. I když už jsme se z minulých setkání s jejich viry poučili. Tam spíše ale stejně pomáhalo hlavně to, že jsme je přitom stále používali, což oni bez přístupu do systému víceméně nemůžou,“ přitakal ji svým přemýšlením nahlas Rodney.
- „No a Daedalus byl zřejmě přepaden někdy během přijímání náhradních dílů na opravy svého Hyper pohonu. Pokud se nemýlím tak by to časově sedělo a možná těch pět hodin už dávno uplynulo. Plukovníku Carterová, za jakou dobu jsou lidé podplukovníka Shepparda schopní připravit potřebně silnou hlavici z místních skladů?“
- „Když pominu deseti minutovou poznámku na to, že je to úplná hloupost, tak kolem patnácti minut.“ Ušklíbla se Sam.
- „Dobře. Za deset minut chci mít připravený Jumper i s pilotem, aby mohl na můj pokyn vzlétnout. Pověřte třeba majora Lornea. Pokud se vám to nějak příčí může to přes vysílačku udělat i plukovník Sheppard, kterého bych teď ale nechtěl zbytečně rušit a vy snad ještě dokážete posoudit, co je pro vaše lidi nejlepší, ačkoliv se vám to třeba ,nelíbí´…?“
- „V pořádku… to zvládnu.“
- „Tak se mi to líbí, doktore, plukovníku. Můžete jít.“ Propustil je „black guy“ pln radosti z vítězství nad odvolanou velitelkou a sám ještě v zasedačce setrval s jakýmisi pochybnými papíry, do nich začal cosi zapisovat.
22:07 – Hyper prostor Mléčné dráhy -> Orbita planety Země, AC Tiberizulum, Můstek (CIC)Loď generála Hammonda konečně dostala rozkaz k zásahu do bitvy, v níž se mezitím stačilo odehrát zničení jednoho Hataku při náhlém střetu s Orijským křižníkem, jenž se snažil vyhnout proti letící BC-304ce plukovníka Emersona. Ta už stačila zničit jednu nepřátelskou loď a druhou oslabila natolik, že k tomu neměla daleko a jeden z Hataků na ni mohl kruhy transportovat svojí verzi atomovky, která ji tím též poslala k pánu. Na druhé straně Odysseiny štíty spadly na 64% a ty chránící Apollo už měli jen 58%, kvůli té úplně první ráně navíc. To ruská loď si zatím vedla velmi dobře, protože s hybridním zdrojem, rovnajícím se dvojnásobku toho z BC-304řek, měla i s několika zásahy stále 71%, což bylo zatím nejlepší skóre ze všech. Ke konci měli ještě spolu s Apollem na kontě v pořadí už třetí oslabený křižník, během čehož jiný v té chvíli ještě stačili oslabit. Další jim však stále dokázali slušně zatopit, ačkoliv nebylo jasné jaký postoj zaujmou k posílenému antickému křižníku se ZPM a dost velkým počtem Dronů, aby to mohl vše rychle ukončit.
Ovšem také nebylo jasné jak přesně v tom všem figuruje ta druhá skupinka orisjkých lodí na oběžné dráze Marsu, jenž zatím sice nic nepodnikala, i tak ale během cesty v modravém tunelu Hyper prostoru zaměstnávala mysl kapitána plavidla.
- „Pane ten počet je stoprocentně jistý, je jich přesně tolik co při prvním aktivním skenu – a to osm, což dělá s těmi u Země právě 13…“
- „A kdoví jestli je to vše. To ale stačí, dejte zprávu velení, že by měli začít s preventivním přesunem papalášů do SGC a přepošlete s tím i naše senzorová data, aby si to ti politici dole uvědomili.“
- „Rozkaz pane…“ Ozvalo se poslušně od technika a vzápětí už zazněl hlas druhého – pilota:
- „Pane, jsme na souřadnicích za 5 – 4 – 3 – 2 – 1 – teď!“ Zablesklo se a hned na to se také lodí rozezněl poplach spolu s varovným hlášením jednoho z důstojníků na záložním můstku. Teď ale byla práce venku: jako první přišla řada na obrazovku senzorů a komentář příslušného technika:
- „Nejbližší dvě lodě připravené na zaměření, ostatní jsou mimo rychlý dostřel a přímo nás neohrožují. Je ale jasné, že si nás každý všiml, lodě Ori přecházejí spíše do společného obraného útvaru, než aby dále pokračovali v boji s našimi.“
- „Dejte jim rozkaz, aby na ně začali útočit a řádně upoutali pozornost. Všem zbraňovým okamžitě zaútočte na obě míněné lodě! Podle toho nás řiďte, kormidelníku!“
- „Rozkaz pane!“ Ozvalo se z nejednoho stanoviště a vše se opět rozběhlo na plné obrátky. Oba osamocené křižníky, jenž si zaběhli celkem daleko od hlavního dění bitvy už pochopili, že pokusem o únik se nic nevyřeší a tak se pomalu začali otáčet k útoku překříženými oblouky, čímž si vlastně vyměnili strany, na kterých dosud byli a zamířili ze dvou stran a shora na nepřítele. Ten ovšem také nezaostal a ještě než Orijové přestali se zatáčením vylétli jim vstříc dosud pro ně asi neznámé žlutě zářící střely antické výroby. Zřejmě je ale brali jen jako obyčejný typ střel, protože vlivem toho, že projektilům nestálo nic v cestě jejich střelci je vedli přímými vektory nebo balistickými křivkami. Obě lodě akorát chtěli nejspíše začít střílet, a tak ještě generál stačil upřesnit svůj rozkaz nežli bylo pozdě na zmeškání takové příležitosti.
- „Ať míří na jejich hlavní zbraň!“ Během několika vteřin rozkaz díky antickým komunikačním systémům, přizpůsobeným právě k této příležitosti koordinace velitele se střelci, doletěl až tam kam měl a Drony tak neposlední chvíli změnili trajektorii do jednoho bodu na každé straně, právě ve chvíli, kdy lodě dokončili nabíjení zbraně a chtěli vyslat paprsek smrti. Obrovská exploze tak loď prakticky zevnitř roztrhala na kusy, kvůli využití nahromaděné energie mezi energetickým jádrem a platformou laseru. Na můstku krátce zavládla silná radost z hned prvního vítězství bez jediného zásahu do štítů. Hammond se je tedy rozhodl umravnit se slovy:
- „No tak, no tak, posádko! Tyto lodě nebyli první ani poslední, čeká nás ještě práce. S tím křižník právě prolétl mezi troskami obou poražených a zamířil dolu do hlavního výru bitvy, kde právě ještě explodoval jeden křižník, jenž v zaskočení z náhlého obratu v bitvě na konto druhé strany Odyssea a Kutuzov dorazili již načatý a zmíněný křižník, který se očekávatelně změnil v ohnivou kouli jako dvě jeho sesterské lodě nahoře.
Dole v Pentagonu a jeho řídícím centru koordinace bojových sil Země ovšem zas takovou radostí nehýřili. Nejen kvůli datům od generála Hammonda ukazující na rozhodně ještě nekončící bitvu, ale také z nic dobrého říkajících dat od transportního satelitu v bezpečí zamaskovaného na oběžné dráze.
- „Generále, údaje jsou stále stejné, rušičky v SGC jedou na sto procent a mi se s nimi nemůžeme nijak spojit. Navíc po spojení se s povrchem jsme zjistili, že byl samotný podzemní komplex zapečetěn kódy generála Landryho a také jim neodpovídají na žádný typ volání. Pane, bohužel máme dost důvodů na to si myslet, že bylo SGC nějakým způsobem ochromeno nebo napadeno.“ Odříkával s kamenně smutným výrazem major Davis veliteli koordinačního centra generálu Pageovi, jenž výraz i myšlenky očividně sdílel. Za stálého zvuku operátorů a všech různých důstojníků pak odpověděl:
- „Dejte vědět prezidentovi a všem ostatním včetně generála Hammonda s tím, ať se pokusí i přes štíty základnu proskenovat a vše nám přepošle zpět. Odchod.“
- „Rozkaz pane,“ odvětil Davis a vydal se plnit instrukce. Sám Page se pak otočil směrem ke koordinačním stolům operátorů a dál sledoval ten kolotoč kolem. Rozhodně dnes nic nevycházelo přesně tak, jak by si to kdokoliv tady představoval, ačkoliv to ještě nebyla jistá prohra, pokud to ti tam nahoře zvládnou.
22:09 – Galaxie Mléčná dráha, Oběžná dráha Chulaku, Hatak Tok´růPotom, co tým dorazil až téměř namísto, na chvíli je opustil jejich dvoj-osobnostní přítel, který se však v minutě zase objevil ve dveřích a zval je dovnitř. Brooks jen krátce pohlédl na obě strany ke svým podřízeným a teprve pak se rozhodl vstoupit. Místnost, do níž vstoupili vypadala jako nějaká obdoba zasedačky vedle kanceláře generála Landryho v SGC. Tedy byla poměrně obdélníkového půdorysu, uprostřed měla stůl ve tvaru písmena „U“ otočeného vzhůru nohama. A nakonec na jedné straně bylo okno, jenž mělo místo parapetu něco jako goa´uldský ovládací panel z Pel´taku lodi. U toho stála žena na pomezí čtyřiceti a padesáti let, avšak na svůj věk rozhodně dobře vypadající a potřebně upravená v Tok´erské róbě nezahalující ramena a dolu pokračující v dlouhou šikmě zakončenou sukní ve výšce kotníků. Vedle ní se pak postavil Eldren a představil jednu stranu druhé:
- „Majore Brooksi, doktore Jacksone, vrchní představitelka rady Tok´rů Na´tash.“ Žena se vznešeně uklonila hlavou a hlubokým hlasem symbionta odpověděla:
- „Ráda vás poznávám, hlavně vás doktore Jacksone, o kterém jsem toho tolik slyšela.“
- „Potěšení na naší straně madam,“ odvětil nečekaně a přímo velitel Mariňáků, „Vy jste prý byli u toho, když se tu na chvíli zastavila Ba´alova flotila. Nebude vám vadit, když přeskočíme zdvořilosti a přejdeme k věci?“ Na´tash na chvilku sklonila hlavu, aby předala vládu nad tělem hostiteli, a pak lidsky znějícím hlasem pravila:
- „Ne, nevadí majore. Rozhodně vás v takovéto situaci nechceme zdržovat.“ Major se krátce chladně usmál se zavřenými ústy a pokračoval v zjišťování informací:
- „Takže?“ Na to žena začala popisovat, co se přesně stalo a přitom i některé věci zobrazovala na virtuální obrazovce v okně.
- „Jak jistě víte flotila Orijských lodí pod vedením, co my víme už, díky vám, jen dvou klonů posledního vládce soustavy Ba´ala neletěla přímo k Tau´ri, kam se dle našich propočtů už s velkou pravděpodobností dostala. Nýbrž zastavila krátce tady, kde jsme je díky informaci tady od našeho agenta Eldrena sledovali zamaskovaní, jak vysadili několik orijských vojáků spolu s menším počtem Jaffů a po chvíli vstoupili do aktivované Chapa´ai. Potom flotila zase skočila do Hyper prostoru.“
- „Víte co to mohlo znamenat?“ Přidal se k vyptávání také Daniel.
- „No, určitě to má něco společnýho se Zemí…“ Prohlásil rozhodně Brooks a Na´tash mu stále svým hlasem přitakala slovy:
- „Ano to je celkem jisté. Jiné aktivity ani plány jsme u Ba´ala nezjistili, jediným cílem je zatím invaze Tau´ri, i když není jisté jestli se pak nerozhodne obnovit zašlou slávu Goa´uldů.“
- „Ale jestli chtěli napadnout Zemi tak kam odešli? Vždyť protokoly chránící SGC jsou před vnějším útokem na úrovni Orijů i Goa´uldů dozajista dostatečně jištěné.“ Namítl zase Radek.
- „Mohli ale infiltrovat váš personál u Chapa´ai.“ Navrhl také dosud nezúčastněný Eldren.
- „To je dost možný, když už dávno nekontrolujeme přítomnost Naquadahu v krvi nebo symbionta v těle u personálu, který pracuje v SGC.“ Přiznal nerad doktor Jackson.
- „Takže sabotáž v SGC, které pak napadli ti odsud. Musíme tedy uvědomit Pentagon, aby něco podnikli zvenku.“ Navrhl Brooks.
- „Bohužel majore, jestli je nad SGC ten štít napájený ZPM nemají šanci, jedině střílet tak dlouho dokud by…“ Musel oponovat Zelenka, který byl však ještě před koncem zadržen svým nadřízeným:
- „Dobrý, Dobrý, doktore. Vím, co jste chtěl říct. Když tedy nemůžem něco udělat hned, můžete nás alespoň vzít k Zemi?“
- „Bohužel. Rada Tok´rů probírala, jestli se nemáme pokusit vám pomoct, nakonec ale bylo rozhodnuto, že s tím co máme bychom vám stejně nepomohli víc než jen troskami na oběžné dráze vaší planety. Vzít vás ale na zem může tady Eldren se svým Hatakem.“ Obrátila svůj pohled vrchní představitelka zmíněné rady na svého podřízeného, který však přišel ještě s něčím možná lepším:
- „Možná to ale asi ani nebude třeba, majore. Pomohlo by vašemu národu, kdyby jste měli šanci ukořistit vaši bránu zpět ještě během bojů s Ba´alovými vojsky?“
- „To určitě, ale co tím myslíte?“ Přitakal zvědavě Brooks a v očekávání trochu naklonil hlavu.
- „No, když Ba´al plánoval obsazení vašeho „SGC“, asi počítal s tím, že mu váš štít, pokud tam bude, poskytne ochranu z vnějšku a když ne, tak by se musel snažit ubránit se vám, dokud by orijské jednotky na oběžné dráze nezvítězili. Pak si ale myslím neplánoval bránit se zvenku, když by nebyl nikdo, kdo by na něho útočil.“
- „Myslíte napadnout je skrz Hvězdnou bránu?“
- „Ano,“ potvrdil sebejistě majorovi Tok´ra.
- „Dobře, ale co Iris?“ Zajímalo SGC znalého Daniela.
- „To je pravda. Doktore, poznáme jestli je cesta volná, když nemáme vysílač?“
- „Já-já, myslím, že asi ano. Tedy, určitě. Dokážu to, stačí mi jen můj notebook a trochu času na přípravu.“
- „Skvěle a za jak dlouho po otevření horizontu událostí to zvládnete? Počítám, že nejspíše svolají své jednotky po komplexu na obranu k bráně…?“
- „Stačí pár sekund. Jde jen o zachycení signálu o jisté frekvenci, který vydávají systémy ověřování kódů k Iris. Jde to, že když se vyšle identifikační kód, druhá strana ho ověří a když otevře bránu aktivuje jistý druh vysílání o specifické frekvenci, které zařízení na druhé straně řekne, jestli mají zelenou. Pokud bude signál už od začátku, což je možné, pokud zničili některá ze zařízeních a nejsou schopni Iris zavřít, znamená to, že je cesta volná.“ Dokončil vyčerpávající informační projev Radek a ihned to začal připravovat na svém počítači, jenž má pořád u sebe.
- „Dobrá,“ otočil se Brooks zase k Tok´rům, „Můžete nám poskytnout nějaké síly nebo alespoň ty vaše omračovací granáty?“ Na to Na´tash opět s lítostí odvětila:
- „Bohužel, náš personál už je i tak omezen malým počtem Tok´rů a tím, že většina jich je právě nasazena buď v Ba´alových řadách nebo někde jinde, aby sledovala zbylé Goa´uldy. S těmi zbraněmi to ale není problém, rádi vám v tomhle pomůžeme.“
- „Dohodnuto, nejraději bych to s vámi domluvil hned. Můžete mě a mé muže vzít do nějaké vaší zbrojnice nebo skladu?“ Pokračoval dál rozhodnutý a časem ke zdi přitlačený major.
- „Jistě, Eldren vás tam vezme.“ Odpověděla mile Na´tash a pokynula podřízenému, který s nimi okamžitě vyrazil.
22:10 – Galaxie Pegasus, Atlantis, OšetřovnaSam vběhla do doktořinou páchnoucí a hýřící místnosti, kde ihned uviděla doktorku Kellerovou, která si ji také vzápětí všimla a vyšla ji vstříc.
- „Plukovníku, jak to šlo?“
- „No, snad se ani neptejte. Vymysleli si dostat nahoru bombu v zamaskovaným Jumperu, aby odpálili Daedalus jakožto akutní hrozbu pro nás. Jak je našemu kapitánovi?“ Jennifer se na jednu stranu musela zamračit nad rozhodnutím nově pasovaného velitele, ale na druhou se zase pokusila usmát, když pravila následující větu:
- „Jo, to se budete divit, už je na nohou a chystá se nejméně dvakrát zachránit svět, jak mi to sám řekl.“
- „Výborně,“ vydala ze sebe zaskočeně Sam, „A jak je to s jeho léčbou? Naposledy se také cítil dobře, a pak se složil na zem.“ Doktorka nabrala zase profesionální tvář.
- „No už dostal dost velkou dávku léku, který ho s toho už s nejvyšší pravděpodobností dostal tak na pár hodin nebo snad i zbytek dne. Pak si bude muset vzít ještě jednu menší dávku, která ale už bude poslední a na dobro odstraní možnost navrácení všech příznaků styku s tou látkou.“
- „Takže už je z toho venku? Nehrozí další halucinace nebo bezvědomí?“
- „Myslím si, že ano, plukovníku. Tady je to jen o to těžší, že tu látku má nějakým způsobem v těle. To znamená, že chvíli potrvá, než se možnosti navrácení jejich účinků zbaví, a proto budou dávky dvě, aby účinkovali dokud se látka z jeho těla úplně nedostane. Nemějte strach podchytili jsme to ještě relativně včas. Daleko horší by bylo, kdybychom hned nezjistili základní příčinu.“
- „Dobře, to mi stačí, kde je?“ Zajímalo Sam, když konečně probrali jeho stav. Doktorka s ní vyšla směrem k pokoji, kde Caine ležel doposud.
- „Tady, dala jsem mu nějaké naše normální oblečení s černými vojenskými pruhy, když je to vlastně náš příslušník.“
- „Jasně,“ potvrdila doktorčino rozhodnutí plukovnice a sledovala kapitána, který se právě objevil ve dveřích před nimi a rovnal si rukávy blůzy se slovy:
- „Plukovníku, doktorko, já jsem OK.“ Sam přikývla a obrátila svůj pohled na doktorku.
- „To je vše Jennifer, dobrá práce.“
- „Jo, skvělá.“ Potvrdil sám pacient, a pak už se s dalším úsměvem a přikývnutím vydala žena v uniformě se žlutými pruhy pryč. Carterová i Caine se po té vydali z ošetřovny ven.
- „Musím vám povědět, co bude dál, ale musíme si pospíšit, protože se na nás za chvíli někdo z Porterových lidí pověsí a ty nebude tak snadné setřást. Takže…“
V řídící místnosti zatím Porter dál sepisoval jakési spisy nebo papíry, když k němu přistoupil jeden z jeho „mužů v černém“. Jeho velitel ho očividně očekával, takže se ani nevzrušoval ba ani neotáčel a jen poručil:
- „Povídejte.“ Podřízený poníženě přikývl a odvětil:
- „Stále se vrací na ošetřovnu za tím kapitánem, pane.“
- „Ano? A jakpak mu je, agente Stevensone?“ Pokračoval nepříjemně záporácky znějícím tónem v hlase.
- „Podle toho co vím, doktorka Kellerová zjistila příčinu jeho onemocnění a teď už je zase na nohou.“
- „Tak tedy můžeme očekávat, že se nejspíš pokusí zase něco vymyslet.“ Přemýšlel nahlas „black guy“ a jeho sluha mu zkroušeně přitakával:
- „Ano pane, vypadá to na to.“
- „Samozřejmě, že ano. Zajisti, ať někdo sleduje nejen Shepparda, ale i Lornea a dva agenti, ať si vezmou ty dva. Nezasahovat, jen sledovat a informovat. A nebojte se toho, že by vás bylo vidět. Právě naopak, já chci, aby věděli, že je vidím. Tím spíš neudělají nějakou nepředloženost a pokud přece, tak jste tu ještě vy. Rozuměl jste?“
- „Jasně a zřetelně, pane. Ihned vše zařídím.“
- „Dobře, můžete jít.“ Poslal ho pryč dále absolutně bez hnutí Porter a dál si dělal svoje záhadné papíry.
22:11 – Mléčná dráha, Země, Pentagon, Operační středisko koordinace domobranyDole v místnosti s desítkami operátorů, generálů jejich, důstojníků a několika vysokých lidí z blízkého okruhu kolem prezidenta doplněných všemi těmi přístroji, vzájemně se přerušujícími a doplňujícími hlasy – v tom všem museli všichni a hlavně generál Page sledovat dění tam nahoře. Ačkoliv už to nahoře tak horké nebylo a pozemská plavidla dávala těm orijským víceméně na zadek, stále tam byli ještě dva odolné křižníky, které rozhodně svůj respekt neztratili, i když se ostatní stále drželi na orbitě Marsu.
Právě se řešilo nebezpečí toho, že zrovna Apollo, které bylo nejblíže lodím, mělo ze všech bránících plavidel největší počet zásahů a nejmenší podíl procent životaschopnosti štítů – a to činilo jen něco kolem slabých patnácti procent. Asi ne náhodou se tak stalo cílem obou už dosluhujících útočníků, kteří na ně nalétávali z obou stran a loď generála Hammonda byl až příliš daleko na to, aby jim ihned mohli poskytnout podporu. V dostatečné blízkosti byl jen Ruský Kutuzov a Odyssea, jenž ale měli oba společné to, že před několika málo okamžiky pálili ze svých paprskometů, a tak museli zase čekat tu nepříjemně dlouhou dobu, za kterou se baterie zbraní potřebně nabijí a budou schopny střelby.
Celý prostor byl na popisování nesmírně složitý, protože se tu kolem samotných dvou shora a zezdola na Apollo útočících Orijských křižníků, vyskytovala ještě už jen trojce Hataků snažících se teď spíše zachránit vlastní pozadí. Mezi tím vším se proplétali značně na obou stranách prořídlé řady stíhačů. Ty z řad útočících si stále většinou drželi jisté bojové nadšení, jenž však rozhodně od začátku polevilo, ovšem nejen u nich. Oni ale neměli výhody obránců, na jejichž stranu se řadil mimo jiné i pocit důležitosti vítězství kvůli všem těm tam dole na Zemi ale i dočasná možnost výhry nabízející se tu jako na dlani. Zvlášť při pohledu na dvě samotinké lodě uprostřed hejna těch lidských.
To ale neměnilo nic na faktu, že se obě lodě stále blížily k té jedné lidské a v nejbližších několika vteřinách se chystali pálit. Antický křižník se ale zatím už dostal na dohled té jedné horní, se kterou na rozkaz svého kapitána nabral kolizní kurz nejvyšší rychlostí. Samotné Apollo se snažilo na poslední chvíli vymyslet nějaký plán. Jaký to se ale tlakem situace kapitánovi nedařilo vymyslet. Proto se vzápětí vedle velícího generála a šéfa náčelníků štábu ozval jeden operátor s prosbou onoho plukovníka:
- „Pane, plukovník Ellis žádá návrh nějakého postupu. HP jim prý vysadilo.“ Vyšlo nakonec stručně z důstojníka. Oslovený generál na chvíli pohlédl do místnosti a pak rozkázal předat:
- „Ať přenesou posádku k nám dolu a spustí autodestrukci!“ Operátor s poněkud zklamaně smutným obličejem obrátil hlavu zpět ke svému počítači a ihned zprávu předal, ačkoliv i přesto, že jeho samotné též nic lepšího nenapadalo, čekal nějaké skutečné řešení, které by něco vyřešilo. Generál Page byl však zkušený voják a ačkoliv nikdy nedělal nic podobného moc dobře si dokázal rozmyslet, jaké by mělo následky váhat a nechat Orije rozhodnout za ně. Apollo tedy rozkaz potvrdilo a začala odesílat lidi dolů. To už nezbývalo ani půl vteřiny do odhadované připravenosti nepřátelských zbraní. Z antického křižníku ale náhle vylétlo několik Dronů, které si rychle našli cestu skrz štíty horního útočníka a jeho stroj ještě patnáct sekund před výstřelem zničit mohutnou explozí, jenž vzápětí se svým korábem generál Hammond obletěl a vydal se vstříc tomu zbývajícímu, který však už otevíral přední ústí svého hlavního trumfu.
- „Pane myslíte, že to stihnou?“ Zeptal se rychle a nenápadně operátor na Zemi svého velitele, který to sledoval s podobně nadšení očekávajícím výrazem a odpovědí:
- „Nevím, ale ať ti nahoře nepřestávají s evakuací!“
- „Jistě, pane.“ Odvětil důstojník a jen pár sekund po jeho předání rozkazu se mělo rozhodnout, jak to vše dopadne. I sám generál Hammond si nebyl jistý, protože jejich Drony by tam nedoletěli včas a oni museli začít manévrovat tak, aby tam dřív nebyli oni sami. Pak ale generála napadla možná spásná myšlenka, kterou také okamžitě realizoval následujícím rozkazem, jenž také všichni tady dole vzápětí viděli na vlastní oči na velké obrazovce před nimi, kde antický křižník ve vysoké rychlosti kousek od Apolla srazil nepřátelsky smýšlící Orijský křižník tak, že se oba kontakty na okamžik téměř spojili a teprve pak vydali ohromující výbuch, u něhož nebylo jasné ze které lodi vlastně pocházel, ne-li z obou.
Nahoře na orbitě to ale byla úplně jiná podívaná, kde to několik přihlížejících svědků v podobě stíhačů obou stran a posledních pozemských lodí včetně Apolla mohli sledovat to, jak se štíty obou korábů do sebe zakousli až se úplně rozžhavili do běla a vydali ještě před samotnou explozí v důsledku selhání štítů vlastní verzi tlakové vlny. Teprve pak mohutný výbuch ozářil nejbližší orbitu a v následné tlakové vlně mířící do všech stran rozhodně ne tak, jak to každý zná ze známé parodování hodné série sci-fi filmů, kde se vždy přeje to, co by se hodilo i štítům křižníku generála Hammonda – „Nechť vás provází síla“. Po několika okamžicích bylo bohužel i rozhodnuto o osudu přihlížejícího plavidla donedávna v rukou plukovníka Ellise. A to tak, že jeho štíty nevydrželi nápor ze strany a samy s výbojem selhali načež šedý trup samotné lodi sežehli zbytky exploze a tlakových vln. Nikdo pak už neočekával, že by jedna z lodí dokázala z takého pekla vyváznout. Nikdo ale také nepočítal se silou antických křižníků, takže se už asi nedivíte, že v několika dalších sekundách z dohasínající ohnivé koule plné nejrůznějších trosek vylétla stále stejně vypadající loď se stále do běla rozžhavenými štíty, které se ještě div neprohýbaly pod náporem, jenž právě okusili. Hned potom se dolu ohlásil sám kapitán a původce onoho manévru.
- „Pane, mám na drátě generála Hammonda,“ ohlásil ho tentýž operátor jako předtím Ellise. Generál Page na to koukal trochu vyjeveně nejen proto, že oni měli stále zastíněné senzory v důsledku výbuchu a viděli jen rušení v té části vesmíru. I tam se ale během následujících chvil začalo vyjasňovat a ze tři kontaktů zbyl jenom jeden. K tomu se mimojité přidalo i to, že výbuch zničil hodně z přilehlých stíhačů a částečně pocuchal štíty všech lodí v dosahu o dvě až tři procenta.
- „Na reproduktory,“ odvětil pouze velitel a sám si počkal na slova vítězného kapitána šílence.
- „Generále musím vám oznámit, že tu stále jsme. Doufám, že jste si nevsadil na Orije.“ Pokusil se zavtipkovat dobrým pocitem naplněný generál Hammond.
- „Toho se nemusíte bát Georgei, tady dole vám všichni drželi palce do poslední chvíle. Mimochodem hezký manévr tam nahoře obávám se ale, že na konečný aplaus ještě ta správná chvíle není.“
- „Ano, vidíme to taky – Orijové na sebe nechali docela čekat, když vyrazili teprve teď. Každopádně je mi líto Apolla, myslel jsem, že jim ztráta těch čtyřiceti dvou procent z našich štítů zachrání.“ Page nad nešťastnou událostí vydechl nosem vzduch, a potom odpověděl:
- „Ano, to já taky. Nemusíte ale tolik truchlit, protože se téměř celou posádku podařilo před výbuchem evakuovat z lodi na můj rozkaz.“
- „To jsem rád. A plukovník Ellis?“
- „Zatím mi nebylo řečeno jestli je na seznamu těch několika šťastných. Něco mi ale říká, že z nálady jakou před koncem měl, mohl chtít dodržet starou tradici kapitána a jeho lodě.“
- „Doufejme, že ne.“
- „To jediné teď můžeme. Každopádně za dvě minuty tu máme dalších osm nepřátelských lodí, takže doporučuji dát síly dohromady a zkusit alespoň částečně zregenerovat své štíty a systémy generále. Dohlédněte na své lodě, my se domluvíme s Jaffy a zregulujeme stíhače. Rozkaz hlavně pro Kutuzov je ode mě zničení všech zbylých nepřátelských stíhačů, aby nám potom neposilovali počty těch nových. Země konec.“
- „Antik 1, konec.“
22:14 – Mléčná dráha, Chulak, Povrch před Hvězdnou bránouNebezpečně vypadající tým Mariňáků spolu s jedním sice trochu méně vojensky, ale o to víc nebezpečně vypadajícím stejně oděným doktorem z Čech a nakonec ještě ne moc militárně vyhlížejícím lingvistou Danielem Jacksonem v klasickém černém stejnokroji SG týmů. Ten spolu s Tok´rou Eldrenem chvíli sledoval, jak se vojáci před podstavcem brány připravují, pak ale sebral odvahu na zeptat se nejvyššího vojenského představitele na to, o čem už přemýšlel dobrých pár minut a byl si jistý, že je zcela rozhodnut. Proto došel až k Brooksovi a poklepal mu na rameno se slovy:
- „Majore, musím s vámi mluvit, ještě než začnete.“ Oslovený, ač na Mariňáka atypicky neoholený a nezastřižený podle „standardu vzezření“, nechal štelování své zbraně a se zvrásněným čelem odvětil:
- „Nějaký problém doktore?“ Daniel se krátce podíval na obě strany, nadechl se čerstvého studeného podzimního vzduchu z lesů, a pak prohlásil:
- „Nevím jak to říct, ale chtěl bych vás požádat jestli bych nemohl zůstat s Tok´ry už jsem to tady s Eldrenem probíral jestli by šlo o tohle…“ Nasadil tázavý výraz s obočím výšen než normálně a počkal si na reakci vojáka. Ten se podle doktorova očekávání zamračil a okamžitě se zeptal:
- „Proč? Jestli vám můj plán připadá nebezpečný tak si prosím počkejte tady až vás ze Země zavolám nebo ne…“ Též zvedl obočí, jako by říkal „Tak povídej, co tak zázračného tě přimělo k tomu, co tvrdíš“.
- „No, zvažoval jsem to už cestou v Hyper prostoru…“ Začal váhavě Daniel.
- „Zvažoval co? Jacksone vymáčkněte se, nemáme čas!“ Popoháněl ho netrpělivě Brooks, který nebyl zvyklý na to, aby musel utírat zadečky usmrkaným vědátorům, jak by to on sám nejlépe řekl.
- „Že zkusím vyjednávat s novými i starými spojenci, kteří by Zemi mohli pomoci. Pár typů na to, kam jít mám.“ Vypadlo nakonec z něho. Major na něj chvíli nechápavě koukal, a pak se zeptal:
- „A jak se tam, kam chcete, chcete dostat?“
- „No buď Hvězdnou bránou a nebo si od Tok´rů půjčím Tel´tak. I když to nakonec nebude potřeba spojenci se vždycky hodí a mě teď na Zem stejně nic netáhne.“ Brooks si ho naposled pohledem změřil a nakonec pravil:
- „Dobře, dávejte na sebe bacha.“ Potom se otočil ke svým vojákům a dokončil štelování výzbroje a výstroje. Mezitím k Danielovi přistoupil ještě Zelenka, který toho sám moc na upravování neměl a celý rozhovor majora s ním si pozorně vyslechl.
- „Rád jsem vás poznal, doktore Jacksone.“ Pokusil se vědec s postavou typického českého muže o úsměv, který jeho protějšek ohledně titulu víceméně oplatil taky a doplnil slovy:
- „Já vás tady, Radku.“ To už ale byl čas začít, takže je Brooks okřikl a začal s poslední instruktáží plánu.
- „Takže, jestli jste si už všichni utřely slzičky a zavázali tkaničky přešel bych k tomu, co je důležité – a není to tablet, doktore!“ Zdůraznil ještě jednou Zelenkovi, který na chvíli zavítal pohledem na obrazovku svého počítače během majorovi řeči.
- „Dobře, projdeme si to radši od začátku…
…A nakonec vypneme nebo zničíme rušičky – podle potřeby a kontaktujeme velitelství. Jasné?“
- „Ano, pane.“ Oplatili celkem hlasitě Mariňáci.
- „No, majore ne tak úplně, spíše našim pošleme potřebné kódy k tomu, aby jejich transportéry prošli k nám ale ty cizí ne.“ Usmál se trochu přihlouple snaživě Radek, který chtěl zase jen vše uvézt na pravou míru. Ovšem v případě výběru obecenstva to moc velký ohlas nemělo, takže velitel pokračoval radši dál, protože mu poslední „Ano, pane“ asi ještě nebylo dost, takže aby je vyburcoval přidal podobně jako prve ještě třikrát, s čímž se hlasitost opakování ještě zvyšovala.
- „Jasné?!“
- „Pane, ano pane!“
- „Jasné?!!“
- „Pane, ano pane!!“
- „Ho-rah?!!!“
- „HOOO-RAAAH!!!“ Zahřměli nakonec hromově Mariňáci a velitel poručil připravit se s čímž současně ještě pokynul Jacksonovi, aby zadal adresu. Chevrony brány zapadali hladce jeden po druhém až nakonec zasvítil i ten poslední krystal a v šestimetrovém kruhu se vytvořil výr, který vzápětí nahradila známá modrá hladina silového pole horizontu událostí.
- „Doktore!“ Zavolal Brooks pro jistotu okamžitě na Zelenku, který ale dávno hleděl do obrazovky tabletu a analyzoval příchozí data. O pár sekund později už Radek zvedal hlavu se slovy:
- „Můžete!“ Major se otočil ke svým vojákům a přitom, jak dával pokyny sám se zapojil do házení omračujících granátů do brány.
- „Granáty! Střed, pravá, levá!“ Rozkazoval jednotlivým fázím házení podle toho kam bylo potřeba mířit sonickou munici. Hned na to velitel týmu chvíli počkal s očima na hodinkách, a potom teprve dal pokyn k průchodu:
- „Dobře, jdeme na to, Mariňáci! Pohyb, pohyb, pohyb!“ Povzbuzoval je do posledních chvil než všichni prošli horizontem.
Pokračování příště...
24.1.2009 21:10:29
)... 
), takže se díky tomu můžu zlepšovat... 
zas vím něco nového 
) motivacni povzbuzeni.... 
, ale musela jsem 
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
